č. j. 54 A 74/2018- 116

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a soudců Mgr. Miroslava Makajeva a Mgr. Lenky Oulíkové ve věci žalobce: P. K., bytem X, zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem, se sídlem Ledčická 649/15, Praha, proti žalovanému: Městský úřad Nymburk, se sídlem náměstí Přemyslovců 163, Nymburk, zastoupen advokátem Mgr. Ondřejem Malovcem, se sídlem Boleslavská třída 137, Nymburk, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, takto:

Výrok

I. Zásah žalovaného spočívající ve zveřejnění osobních údajů žalobce na webových stránkách dostupných na URL http://X.cz/, a to konkrétně jeho jména a příjmení, data narození a adresy trvalého pobytu v poskytnutí informace žalovaným ze dne

X.

X. XXXX, č. j. 070/34903/2017/Myš, byl nezákonný.

II. Řízení o žalobě se v části, v níž se žalobce domáhal toho, aby bylo žalovanému zakázáno pokračovat ve zveřejňování osobních údajů žalobce na webových stránkách dostupných na URL http://www.X.cz/, a to konkrétně jeho jména a příjmení, data narození a adresy trvalého pobytu v poskytnutí informace žalovaným ze dne XX.

X. XXXX, č. j. 070/34903/2017/Myš, zastavuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou, doručenou soudu dne 2. 7. 2018, podle části třetí, hlavy druhé, dílu třetího zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá určení, že zásah žalovaného spočívající ve zveřejnění osobních údajů žalobce na webových stránkách dostupných na URL http://www.X.cz/, a to konkrétně žalobcova jména a příjmení, data narození a adresy trvalého pobytu, v poskytnutí informace žalovaným byl nezákonný.

2. Žalobce uvedl, že zveřejněný dokument byl zveřejněním poskytnutí informace na jeho žádost podle § 5 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“). Nedošlo však k řádné anonymizaci zveřejňované informace, neboť zkopírováním začerněného textu do libovolného textového editoru lze osobní údaje ze zveřejněného dokumentu snadno vytěžit. Ve zveřejněném textu lze rovněž vyhledávat např. v aplikaci Adobe Acrobat Reader DC pomocí klávesové zkratky Ctrl + F a zadáním např. příjmení žalobce. Použitím libovolného PDF editoru lze začernění zcela odstranit. Zveřejněný dokument se rovněž objevuje ve výsledcích vyhledávače Google, např. po zadání výrazu „X“.

3. Žalobce v této souvislosti citoval stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů č. 3/2012, podle něhož má být anonymizace provedena způsobem, který zcela znemožní jakoukoliv zpětnou identifikaci. Podle Úřadu pro ochranu osobních údajů je obecně zakázáno indexování listin s osobními údaji, které jsou umisťovány na elektronické úřední desky.

4. Podle § 5 odst. 3 věty prvé zákona č. 106/1999 Sb. je povinný subjekt povinen do 15 dnů od poskytnutí informací na žádost tyto informace zveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup. Zákon č. 106/1999 Sb. ani zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“) žalovaného neopravňuje zveřejnit osobní údaje žalobce. Žalovaný zveřejnil osobní údaje žalobce bez jeho souhlasu v rozporu s § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů, zároveň došlo k porušení zásady účelnosti zakotvené v § 5 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů, neboť osobní údaje nebyly shromážděny za účelem jejich zveřejnění na internetu, ale za účelem provedení neveřejného řízení o žádosti o informace. Došlo tak k rozporu se zákonem č. 106/1999 Sb., jakož i k rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy i s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Nadto žalobce považuje zveřejnění svých osobních údajů za zásah do svého soukromí a práva na ochranu osobních údajů. Žalobce legitimně očekával, že informace o tom, že podal žádost o informaci, nebude zveřejněna spolu s jeho osobními údaji, neboť podle metodického doporučení Ministerstva vnitra k zákonu č. 106/1999 Sb. je při postupu podle § 5 odst. 3 nutné osobní údaje žadatele anonymizovat.

5. Žalobce zastává názor, že jedinou formou ochrany proti výše specifikovanému nezákonnému postupu žalovaného je právě podání žaloby podle § 82 s. ř. s., neboť o zveřejnění poskytnutých informací dle § 5 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. není vydáváno rozhodnutí, jedná se tedy o faktický úkon a žádný zákon neupravuje opravný prostředek proti tomuto neformálnímu postupu.

6. Zveřejněním žalobcových osobních údajů došlo k přímému a negativnímu zásahu do osobní sféry žalobce, zejména byla zasažena jeho osobnost, neboť z důvodu zveřejnění jeho osobních údajů žalovaným se může každý, kdo zadá např. do vyhledávače Google příjmení žalobce, seznámit s tím, kdy se narodil nebo kde má trvalý pobyt, jakož se může seznámit též s jeho žádostí o informace, která může být těmi, kdo neznají motivaci k takovému dotazu, vnímána jako nevhodná či obtěžující případně narušující místní uspořádání existujících vztahů. Pokud nějakému subjektu bude činnost žalobce nebo jeho žádost o informace vadit, může ho v důsledku zveřejnění jeho osobních údajů žalovaným ústně, písemně či fyzicky atakovat.

7. Žalobce závěrem poukazuje na to, že velmi podobný případ nezákonného postupu řešil MS v Praze, a to v rozsudku ze dne 29. 6. 2017, č. j. 8 A 46/2017- 27.

8. V žalobě proto žalobce navrhl vydání tohoto rozsudku: I. Žalovanému se zakazuje pokračovat ve zveřejňování osobních údajů žalobce na webových stránkách dostupných na URL http://www.X.cz/, a to konkrétně jeho jména a příjmení, data narození a adresy trvalého pobytu v poskytnutí informací žalovaným ze dne 18. 7. 2017, č. j. 070/34903/2017/Myš, a alternativně (in eventum): II. Zásah žalovaného spočívající ve zveřejňování osobních údajů žalobce na webových stránkách dostupných na URL http://www.X.cz/, a to konkrétně jeho jména a příjmení, data narození a adresy trvalého pobytu v poskytnutí informací žalovaným ze dne 18. 7. 2017, č. j. 070/34903/2017/Myš, byl nezákonný.

9. Žalobce rovněž uvedl, že nesouhlasí se zveřejněním osobních údajů své osoby a osoby svého zástupce na webu Nejvyššího správního soudu.

10. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že úředník provádějící anonymizaci předmětné listiny nepochybil, jelikož při prohlížení dokumentu nejsou žalobcovy osobní údaje k dispozici. Žalovaný učinil spornou pravost žalobcem předložených listinných důkazů týkajících se předmětného zveřejněného dokumentu, neboť jejich původ je neznámý, a nemusely tak vzniknout, jak žalobce tvrdí. Poté, co se dozvěděl o zahájení řízení u Krajského soudu v Praze (sp. zn. 54 A 55/2018), žalovaný z opatrnosti zveřejněný dokument odstranil pro případ, že by se žalobcovy výtky ukázaly být oprávněnými. Dále namítl nedostatek pasivní legitimace, neboť povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb. není Městský úřad N, ale město N, které je ostatně vlastníkem a provozovatelem domény X.cz. Konečně žalovaný uvedl, že žaloba byla podána po uplynutí prekluzivní lhůty podle § 84 odst. 1 s. ř. s.

11. V replice k vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že pravost žalobcem předloženého zveřejněného dokumentu může být zjištěna osobou s odbornými znalostmi z oboru IT (ITC). Mimoto, jen stěží by se ve výsledcích Google objevily osobní údaje žalobce v rámci odkazu na zveřejněný dokument, pokud by tyto osobní údaje nebyly v daném dokumentu volně přístupné. Rovněž na webové stránce X.org, která aktivuje otevřený internet, lze snadno ověřit, že žalobcem předložený zveřejněný dokument bylo možné v této podobě stáhnout z webových stránek žalovaného, možností je rovněž odborné ohledání zálohy webových stránek žalovaného nebo serveru, na němž jsou webové stránky žalovaného uloženy. Žalobce disponuje videozáznamem, který je způsobilý prokázat jeho tvrzení ohledně pravosti předloženého dokumentu. Vyjádření žalovaného je navíc nelogické, když na jedné straně tvrdí, že se nezákonného zásahu nedopustil, na druhé straně však původně zveřejněný dokument ze svých webových stránek odstranil a poté jej opravil a řádně anonymizoval. Podle žalobce není podstatné, že před podáním žaloby žalovaného nevyzval k odstranění zveřejněných osobních údajů, podle platné právní úpravy a judikatury (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ún.L – pobočky v L ze dne 16. 5. 2018, č. j. 59 A 6/2018-49) tak učinit nemusel, ostatně v žalobě požaduje vydání deklaratorního výroku, žalobu by tedy podal i v případě, kdyby žalovaný na jeho žádost zveřejněné osobní údaje odstranil.

12. K námitce nedostatku pasivní legitimace žalobce odkázal na výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Ún.L – pobočky v L, podle něhož je pasivně legitimován správní orgán, který žádost o informace vyřizoval a osobní údaje žalobce zveřejnil.

13. Žalovaný v duplice zopakoval, že ačkoliv se z jeho pohledu předmětný dokument jevil jako řádně anonymizovaný, z opatrnosti poté, co se dozvěděl o žalobcových námitkách, provedl anonymizaci předmětného dokumentu znovu. Žalovaný rovněž setrval na své námitce, že žaloba byla podána po uplynutí prekluzivní lhůty, žalobce se o nezákonném zásahu dozvěděl nejpozději 22. 4. 2018, žalobu však podal až 3. 7. 2018, tj. po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty.

14. Žalobce v podání ze dne 20. 12. 2018 v reakci na námitku nedostatku pasivní legitimace odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 560/15, podle něhož je protiústavní, neuspěje-li žalobce s žalobou jen proto, že jako účastníka řízení označil „městský úřad“ namísto „město“. V dané věci navíc není podstatné, komu patřila doména, ale pouze to, kdo žalobcovy osobní údaje zveřejnil, což byl právě žalovaný, ostatně to žalovaný ani nesporuje. K námitce prekluze lhůty k podání žaloby žalobce uvedl, že v dané věci je zásah žalovaného zásahem trvajícím, žaloba byla podána v době, kdy zásah trval (což žalovaný nesporuje), lze tedy dovodit, že byla podána včas. Žalobce se o nezákonném zásahu dozvěděl bezprostředně před tím, než byla podána žaloba, konkrétně dne 7. 5. 2018.

15. S ohledem na skutečnost, že žalobcovy osobní údaje byly z webových stránek žalovaného odstraněny, vzal žalobce žalobu co do navrhovaného výroku I. (viz bod 8 rozsudku) zpět.

16. Při jednání před soudem dne 16. 6. 2020 setrvali účastníci na svých procesních stanoviscích. Soud při jednání provedl důkaz videozáznamem předloženým žalobcem (více viz bod 25 rozsudku).

17. Podle § 82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.

18. Podle § 87 odst. 2 věty prvé s. ř. s. soud rozsudkem určí, že provedený zásah byl nezákonný, a trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování, zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikáže, aby, je-li to možné, obnovil stav před zásahem.

19. Soudní řád správní tedy upravuje dva podtypy žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu. První podtyp směřuje k určení, že zásah byl nezákonný (působí do minulosti), druhý podtyp k uložení zákazu žalovanému správnímu orgánu, aby v porušování žalobcových práv pokračoval (působí do budoucnosti). Podmínkou vyhovění žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení dle § 87 odst. 2 s. ř. s. je, že a) žalobce byl zásahem dotčen na svých právech, b) jde o přímé dotčení, c) zásah je nezákonný, d) jde o zásah, pokyn nebo donucení, které není rozhodnutím, e) zásah byl zaměřen přímo proti žalobci nebo v důsledku zásahu bylo zasaženo přímo proti žalobci, f) zásah nebo jeho účinky trvají, popř. hrozí jeho opakování (tato podmínka se týká jen druhého výše uvedeného podtypu žaloby).

20. V daném případě se žalobce v žalobě domáhal vydání jak negatorního, tak deklaratorního výroku. V průběhu řízení žalobce pro chování žalovaného vzal podanou žalobu zpět co do negatorního výroku a setrval na ní toliko co do deklaratorního výroku.

21. Podle § 85 s. ř. s. je žaloba nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný. K tomu soud konstatuje, že domáhá-li se žalobce vydání deklaratorního výroku, nelze vzhledem k § 85 části věty za středníkem s. ř. s. ochranu před nezákonným zásahem cestou správní žaloby vylučovat, současně je třeba připomenout, že právní řád ani žádný formalizovaný prostředek ochrany, který bylo nutné před podáním žaloby uplatnit, nenabízí. Nepřípustnost podané žaloby nelze podle názoru soudu dovozovat ani z obecného ustanovení § 5 s. ř. s. („Nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, lze se ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon.“).

22. Soud s žalovaným nesouhlasí, že uplynula dvouměsíční prekluzivní lhůta k podání žaloby (§ 84 s. ř. s.). Judikatura NSS dovodila, že subjektivní i objektivní lhůta pro podání žaloby na ochranu před zásahem správního orgánu nemůže uplynout, dokud tento zásah trvá. Trvá-li zásah v okamžiku podání žaloby, nemůže být žaloba opožděná (srov. např. rozsudek NSS ze dne 26. 6. 2013, č. j. 6 Aps 1/2013-51, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18). V dané věci žalobce tvrdí, že v okamžiku, kdy žalobu podal, nezákonný zásah žalovaného trval, lhůta k podání žaloby tak neuplynula. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že dokument byl odstraněn poté, co mu bylo doručeno usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve skutkově totožné věci (sp. zn. 54 A 55/2018). Přesné datum odstranění dokumentu žalovaný neuvedl. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 2. 7. 2018, tentýž den pak byla podána i žaloba v nyní projednávané věci. Je tedy zřejmé, že dne 2. 7. 2018, kdy žalobce svou žalobu podal, nebyl dokument ještě odstraněn, když teprve tento den se žalovaný o řízení ve věci sp. zn. 54 A 55/2018 dozvěděl. Soud tak přisvědčuje žalobci, že v době podání žaloby zásah stále trval, a lhůta k podání žaloby tedy nemohla uplynout. Ukončení zásahu v průběhu řízení nemá na posouzení včasnosti žaloby žádný vliv.

23. Soud se tak zabýval důvodností žaloby. Předně soud posuzoval otázku pasivní legitimace žalovaného. Podle § 83 s. ř. s. je žalovaným správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah. Žalovaný svou pasivní legitimaci zpochybňuje, neboť povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb. je v daném případě obec, která má právní subjektivitu, a nikoliv obecní úřad, který je toliko orgánem obce, obec (město N) je rovněž vlastníkem domény, kde byl předmětný dokument zveřejněn. Soud se s názorem žalovaného neztotožňuje. Předně konstatuje, že povinným subjektem dle zákona č. 106/1999 Sb. je nejen územní samosprávný celek, ale rovněž i jeho orgány, přičemž zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, upravuje v § 111 náležitosti písemností orgánů obce odlišně podle situace, zda jsou vyhotovené v samostatné nebo přenesené působnosti. Označení odpovědi na žalobcovu žádost o informace (v záhlaví je uveden „Městský úřad N“) nasvědčuje tomu, že žádost byla vyřizována v přenesené působnosti, tedy že povinným subjektem nebyl územně samosprávný celek (město N), ale právě žalovaný. Rovněž je třeba uvést, že dokument, který měl podle žaloby obsahovat osobní údaje žalobce, byl na internetových stránkách města N uveřejněn žalovaným. Není přitom podstatné, že vlastníkem domény je obec. Orgán územního samosprávného celku, jímž žalovaný je, je správním orgánem nezávisle na tom, zda jde o výkon samostatné nebo přenesené působnosti. Zásadní je, zda ke zveřejnění osobních údajů žalobce došlo v rámci výkonu veřejné správy. Dle krajského soudu se o výkon veřejné správy jednalo. Podmínku pasivní legitimace žalovaného má tedy soud za splněnou.

24. Jde-li o skutkovou stránku věci, mezi žalobcem a žalovaným nebylo sporu o tom, že žalobce dne 14. 7. 2017 žalovaného podle zákona č. 106/1999 Sb. požádal o informace ohledně způsobu vymáhání daňových nedoplatků. Žalovaný na tuto žádost reagoval odpovědí ze dne 18. 7. 2017 a tuto odpověď podle § 5 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. dne 19. 7. 2017 zveřejnil na svých webových stránkách. Rovněž není sporu o tom, že žalovaný zveřejněný dokument následně odstranil a zveřejnil dokument, který je řádně anonymizovaný a nelze z něho žádným způsobem zjistit žalobcovy osobní údaje. Žalovaný uvedl, že tak učinil z opatrnosti, setrval však na svém tvrzení, že i původně zveřejněný dokument byl řádně anonymizovaný. Podle žalobce naopak došlo tímto postupem žalovaného k nápravě nezákonného stavu, jelikož původně zveřejněný dokument řádně anonymizován nebyl, neboť zkopírováním textu původně zveřejněného dokumentu, v němž byly osobní údaje žalobce (jeho jméno, příjmení, datum narození a adresa) začerněné, a jevily se tedy jako anonymizované, do textového editoru Microsoft Word začernění „zmizelo“ a celý dokument, včetně žalobcových osobních údajů, byl čitelný. O nedostatečné anonymizaci původně zveřejněného dokumentu podle žalobce svědčí rovněž skutečnost, že dokument byl dohledatelný zadáním jména žalobce do vyhledávače Google.

25. Předmětem sporu zůstalo to, zda byl dokument, který původně zveřejnil žalovaný, řádně anonymizovaný, či nikoliv. Soud na základě žalobcem doloženého videozáznamu dospěl k závěru, že původně zveřejněný dokument řádně anonymizován nebyl. Z videozáznamu vyplývá, že po zadání hesla „pk X“ do vyhledávače Google se zobrazil odkaz na webové stránky žalovaného, při rozkliknutí tohoto odkazu se otevřel přímo původně zveřejněný dokument, v němž byly údaje o žalobci v pravém horním rohu začerněny. Po zkopírování textu tohoto dokumentu a jeho vložení do dokumentu v programu Microsoft Word byl celý text včetně jména a příjmení žalobce, jeho adresy a data narození čitelný. Přestože osobní údaje žalobce nebyly v původně zveřejněném dokumentu čitelné na první pohled, byly zjistitelné pro běžného uživatele počítačové techniky velmi snadným způsobem, tedy prostým zkopírováním textu zveřejněného dokumentu a jeho vložením do textového editoru.

26. Protože o pravosti videozáznamu soud nepochybuje, považuje provádění jiných důkazů, včetně žalobcem navrhovaného ustanovení znalce za účelem zpracování znaleckého posudku ke zjištění obsahu internetových stránek žalovaného k okamžiku zveřejnění původně zveřejněného dokumentu, za nadbytečné. Na základě videozáznamu byly zjištěny relevantní skutkové okolnosti, které nebyly ze strany žalovaného nijak zpochybněny.

27. Soud na základě uvedených zjištění dospěl k závěru, že v době od 19. 7. 2017 nejméně do 2. 7. 2018 žalovaný způsobil stav, kdy na veřejně přístupných internetových stránkách uveřejnil osobní údaje žalobce, konkrétně jeho jméno a příjmení, datum narození a adresu trvalého pobytu.

28. Podle § 5 odst. 3 věty prvé zákona č. 106/1999 Sb. povinný subjekt do 15 dnů od poskytnutí informací na žádost tyto informace zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup.

29. Podle § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů se osobním údajem rozumí jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu.

30. Podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů je správce povinen zpracovávat osobní údaje pouze v souladu s účelem, k němuž byly shromážděny. Zpracovávat k jinému účelu lze osobní údaje jen v mezích § 3 odst. 6, nebo pokud k tomu dal subjekt údajů předem souhlas.

31. Podle čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) musí být osobní údaje shromažďovány pro určité, výslovně vyjádřené a legitimní účely a nesmějí být dále zpracovávány způsobem, který je s těmito účely neslučitelný; další zpracování pro účely archivace ve veřejném zájmu, pro účely vědeckého či historického výzkumu nebo pro statistické účely se podle čl. 89 odst. 1 nepovažuje za neslučitelné s původními účely („účelové omezení“).

32. Soud má, ve shodě s žalobcem, za to, že projednávaná věc je obdobná s věcí, o níž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2017, č. j. 8 A 46/2017-27. V tomto rozsudku Městský soud v Praze uvedl: „Jakkoliv je zřejmá existence povinnosti žalovaného jako povinného subjektu zveřejnit informaci poskytnutou na žádost, nijak se tato povinnost netýká zveřejnění osobních údajů žadatele. Naopak, ohledně jejich zveřejnění musí povinný subjekt respektovat omezení, stanovená v ust. § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím, odkazující na normy zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, které však žádné zveřejnění osobních údajů žadatele o informace neumožňují. Za tohoto stavu věci musel soud dospět k závěru, že zveřejněním osobních údajů žalobce došlo k nezákonnému zásahu do jeho práv, a žaloba na ochranu před takovým zásahem byla podána důvodně.“ 33. Soud v projednávané věci nemohl než shodně s citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze uzavřít, že zveřejněním osobních údajů žalobce bez právního podkladu došlo k nezákonnému zásahu do jeho práv. Žalovaný jednal jako orgán veřejné správy, byl tedy povinen respektovat skutečnost, že je oprávněn konat jen to, co je mu zákonem výslovně svěřeno. Ačkoliv předmětné zveřejnění žalobcových osobních údajů žalovanému zákonem svěřeno nebylo, v důsledku nedostatečně provedené anonymizace původně zveřejněného dokumentu k němu došlo.

34. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že žalovaný poté, co se o žalobcových námitkách dozvěděl, nezákonný stav odstranil a provedl řádnou anonymizaci zveřejněného dokumentu, neboť přestože učinil vše potřebné k nápravě, nemohl již změnit to, že od 19. 7. 2017 do okamžiku, kdy byl vadně anonymizovaný dokument z internetových stránek odstraněn, byly jeho vinou žalobcovy osobní údaje zveřejněny v rozporu se zákonem (tedy zákonem o ochraně osobních údajů a počínaje dnem 25. 5. 2018 obecným nařízením o ochraně osobních údajů).

35. Podle § 87 odst. 1 s. ř. s. soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí; rozhoduje-li soud pouze o určení toho, zda zásah byl nezákonný, vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že popsaný zásah v době rozhodování soudu již netrval, žalobce v průběhu řízení vzal žalobu co do negatorního výroku zpět, soud tak rozhodoval pouze o určení, zda zásah byl nezákonný; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu.

36. Soud tedy uzavřel své úvahy tak, že žalovaný na internetových stránkách zveřejnil osobní údaje žalobce ve smyslu § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů a čl. 4 odst. 1 obecného nařízení o ochraně osobních údajů a že toto zveřejnění odporovalo zákonu resp. posléze obecnému nařízení o ochraně osobních údajů, v důsledku čehož bylo přímo zasaženo do práv žalobce, a proto podle § 87 odst. 2 věty prvé s. ř. s. určil, že provedený zásah byl nezákonný.

37. Ve vztahu k návrhu žalobce na vydání negatorního výroku, který vzal žalobce v průběhu řízení zpět, soud řízení podle § 47 písm. a) s. ř. s. zastavil.

38. Argumentací žalobce směřující proti zveřejňování osobních údajů v rozsudcích na webu NSS se soud nezabýval, jelikož otázka rozsahu anonymizace rozsudku je otázkou státní správy soudnictví, a nikoliv výkonem soudní moci soudu, který rozsudek vydal.

39. Podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci byl sice žalobce se svou žalobou úspěšný (v části, v níž bylo řízení zastaveno, došlo k zastavení pro pozdější chování žalovaného), nicméně soud dospěl k závěru, že jeho náklady řízení nebyly vynaloženy důvodně. Soud zdůrazňuje, že přestože zákon nedává v tomto případě žádný prostředek obrany, který by bylo nutno před podáním žaloby vyčerpat, žalobce se přesto měl pokusit o vyřešení celé věci mimosoudní cestou, tedy minimálně informovat žalovaného o tom, že objevil nesprávně anonymizovaný dokument obsahující jeho osobní údaje, a vyzvat jej k nápravě nezákonného stavu. Teprve pokud by tento postup nevedl k úspěchu, měl se obrátit na soud a domáhat se ochrany před nezákonným zásahem soudní cestou. Obdobně jako Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1374/17, vychází i zdejší soud z premisy, že „normální je nesoudit se“. Soud nijak neupírá žalobci právo obrátit se na soud (ostatně podanou žalobu věcně projednal), nicméně nemůže přehlédnout, že žalobce neučinil žádný krok k tomu, aby se soudnímu řízení vyhnul, přestože takový krok nepochybně učinit mohl. Za této situace má soud za to, že existenci tohoto řízení (a náklady s ním spojené) zapříčinil nejen žalovaný svým nezákonným zásahem, ale rovněž sám žalobce, který se ani nepokusil o nápravu závadného stavu mimosoudní cestou. K tomu lze podotknout, že z vyjádření žalovaného (které žalobce nijak nezpochybňuje) vyplývá, že poté, co se o soudním řízení (a tedy i o možnosti, že jím zveřejněný dokument nebyl řádně anonymizován) dozvěděl, začal se situací zabývat a následně původně zveřejněný dokument odstranil a nahradil jiným, který již práva žalobce nenarušoval. To svědčí o tom, že případná výzva žalovanému by nebyla počinem zjevně bezúspěšným, který by po žalobci nebylo lze spravedlivě požadovat. Z výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že náklady žalobce na vedení soudního řízení nebyly náklady důvodně vynaloženými, a proto jejich náhradu nepřiznal. Žalovaný, který ve sporu úspěšný nebyl, pak právo na náhradu nákladů řízení nemá.