č. j. 54 A 9/2020 - 48

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobce: P. Č. bytem proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2020, č. j. KUJCK 122161/2020 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2020, č. j. KUJCK 122161/2020 a rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 5. 8. 2020, č. j. SO/19772/2019-3 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobce se žalobou podanou dne 16. 12. 2020 ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2020, č. j. KUJCK 122161/2020 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále jen „správní orgán I. stupně“). Správní orgán I. stupně vydal dne 5. 8. 2020 rozhodnutí č. j. SO/19772/2019-3 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), a to nedbalostním jednáním, jehož se žalobce dopustil dne 29. 9. 2019 v době kolem 20:55 hodin na pozemní komunikaci v ulici Husova tř., na křižovatce s ulicí Na Sadech, v obci České Budějovice tím, že řídil jízdní kolo, avšak neměl rozsvícené předepsané zadní osvětlení – zadní svítilnu se světlem červené barvy, přičemž nerespektoval dopravní značku č. IP 20a „vyhrazený jízdní pruh“ s vloženým symbolem autobusu, doplněnou vodorovnou dopravní značkou č. V 15 „BUS“, neboť jel ve vyhrazeném jízdním pruhu pro autobusy, kdy svým jednáním porušil § 4 písm. c) a § 58 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích, s odkazem na § 31 písm. b) vyhlášky č. 341/2014 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (dále jen „vyhláška č. 341/2014 Sb.“), a přílohu č. 12, část C, oddíl 2, písm. b) této vyhlášky.

2. Žalobce v žalobě namítal, že správní orgány nezohlednily pravý účel pruhu vyhrazeného pro autobusy, které nemají upozaďovat přepravu na jízdním kole. Žalobce zdůrazňoval, že cyklistům je určen k pohybu pravý okraj vozovky, případně krajnice. Zavedení pruhů vyhrazených pro autobusy dle něj způsobilo utlačování cyklistické dopravy.

3. Popis přestupkového jednání, jak jej činily přestupkové orgány, byl dle žalobce zveličený a nebylo konkretizováno, v čem bylo jeho zadní osvětlení nepřijatelné, žalobce spatřoval u přestupkových orgánů sveřepé lpění na svítilně a světlometu. Dále se žalobce domníval, že svou jízdu musí jako cyklista přizpůsobit povětrnostním podmínkám a situaci v provozu na pozemních komunikacích, a tak může zbytečně svítící semafory po zhodnocení zmíněných okolností pominout, jinak by jízda cyklisty postrádala smysl. Žalobce je přesvědčen, že se nedopustil žádného přestupku a není tak namístě hodnotit polehčující ani přitěžující okolnosti. Žalobce dále kritizoval systém dopravy v Českých Budějovicích a natáčení mobilními kamerami ze strany policistů.

4. Dále brojil proti vyhlášce č. 341/2014 Sb., při jejímž vydání dle žalobce překročilo Ministerstvo dopravy své zmocnění. Výbava kola a cyklisty byla dle žalobce dostatečně specifikována ve zvláštních ustanoveních vyhlášky, a proto nebylo zapotřebí speciální normování technických požadavků na výbavu jízdních kol, která ostatně shledává jako příliš přísná. Ustanovení § 58 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích dle žalobce nemělo být do zákona zařazeno, neboť neodpovídá moderní době a technickým možnostem ohledně výbavy cyklisty. Žalobce vyjmenoval následky, které se dle něj vážou k povinnosti vždy svítit vpředu, a to je zejména světelný smog a oslepení řidičů, přičemž to dle jeho názoru nezaručuje zvýšenou bezpečnost. Žalobce prohlásil, že zákon č. 56/2001 Sb. zákonodárce zneužil a zmocnění ministerstva shledal nepřijatelné. Dle žalobce byly nesprávně transponovány do právního řádu ČR podmínky upravující provozní způsobilost nemotorových vozidel.

5. Žalobce dále namítal svévolnou aplikaci ustanovení o výměře trestu. Domníval se, že vzhledem k jeho chudobnosti byla uložená pokuta nepřiměřeně přísná a měla být mimořádně snížena, nikoli poskytnuta možnost splátek.

6. V posledním žalobním bodě žalobce namítal, že žalovaný bagatelizoval odvolací námitku týkající se zaujatosti úředních osob správního orgánu I. stupně vůči jeho osobě. Žalobce dále poukazoval na „řidičskou minulost“ úředních osob, kterou označil za nikoli bezvýznamnou.

II. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby, vyjádřil se ke všem žalobním námitkám a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný setrval na svém názoru, že žalobce nebyl oprávněn jet v pruhu vyhrazeném pro autobusy, čímž se dopustil porušení § 4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích, přičemž upozornil na související ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích a skutečnost, že žalobce porušil svým jednáním pravidla provozu na pozemních komunikacích celkem třikrát. Materiálním znakem v případě užití vyhrazeného jízdního pruhu pro autobusy označil žalovaný porušení zájmu společnosti na organizaci, především plynulosti veřejné dopravy na pozemní komunikaci. Žalovaný dále podrobně popisoval osvětlení cyklisty, které bylo v případě žalobce shledáno jako nedostatečné. Při vydání vyhlášky 341/2014 Sb. dle žalobce nedošlo k překročení oprávnění ze strany Ministerstva dopravy, ke zbylým výhradám proti této vyhlášce žalovaný uvedl, že je není oprávněn posuzovat. Žalovaný se dále vyjadřoval ke stanovené výši pokuty, kterou považuje za adekvátní a v souladu s právními předpisy, pro snížení její výše pod spodní hranici zákonné sazby nebyly dle názoru žalovaného splněny podmínky a upozornil, že možnost splátkového kalendáře nelze v žádném případě považovat za obchod s dluhy, jak se domníval žalobce. Závěrem žalovaný také zmínil, že nepochybuje o tom, že postoj oprávněných úředních osob správního orgánu I. stupně nebyl ovlivněn jinými než zákonnými hledisky.

III. Obsah správního spisu

8. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující rozhodné skutečnosti. Dne 30. 9. 2019 byl vydán úřední záznam o podezření ze spáchání z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích označený č. j. KRPC – 132904 – 1/PŘ – 2019 – 020164 a dále bylo vydáno oznámení o přestupku ze dne 30. 9. 2019, č. j. KRPC – 132904 – 4/PŘ – 2019 – 020164. Dne 20. 11. 2019 bylo vydáno usnesení č. j. SO/19772/2019, jímž byl odložen přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích, kterého se měl žalobce dopustit porušením § 4 písm. c) téhož zákona v návaznosti na § 70 odst. 2 písm. a) téhož zákona tím, že dne 29. 9. 2019 v době kolem 20:55 hodin na pozemní komunikaci v obci České Budějovice, ul. Husova tř., řídil jízdní kolo, kdy při projíždění křižovatky s ul. Na Sadech nezastavil na signál s červeným světlem „Stůj“, neboť neměl správní orgán I. stupně dostatek důkazů pro sdělení obvinění. Z přiloženého CD s videozáznamem nebylo viditelné, že by obviněný nerespektoval signál s červeným světlem „Stůj“. Následovalo vydání příkazu č. j. SO/19772/2019 ze dne 21. 11. 2019, jímž byl žalobce shledán vinným z nyní posuzovaného přestupku, proti tomuto příkazu podal žalobce dne 4. 12. 2019 odpor, proto bylo dne 9. 12. 2019 vydáno pokračování v řízení o přestupku.

9. Správní orgán I. stupně vydal dne 7. 1. 2019 rozhodnutí č. j. SO/19772/2019 – 2, jímž shledal žalobce vinným ze spáchání předmětného přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí dne 27. 1. 2020 odvolal a žalovaný mu rozhodnutím ze dne 31. 3. 2020, č. j. KUJCK 46748/2020 vyhověl a podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu rozhodnutí ze dne 7. 1. 2019 zrušil a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k novému projednání. Žalovaný rozhodnutí zrušil proto, že v něm správní orgán I. stupně neuvedl porušení vyhlášky o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, dále zdůraznil, aby správní orgán I. stupně neopomenul uplatnit § 36 odst. 3 správního řádu.

10. Dne 2. 7. 2020 vyzval správní orgán I. stupně žalobce k seznámení se s podklady před vydáním rozhodnutí, čehož žalobce nevyužil. Dne 5. 8. 2020 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích, jehož se dopustil z nedbalosti porušením povinnosti stanovené § 4 písm. c) a § 58 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích s odkazem na § 31 písm. b) vyhlášky č. 341/2014 Sb. a přílohu č. 12, část C, oddíl 2, písm. b) této vyhlášky. Dne 19. 8. 2020 podal žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání a vznesl námitku podjatosti proti oprávněným úředním osobám správního orgánu I. stupně. Dne 31. 8. 2020 sdělil tajemník správního orgánu I. stupně jako služebně nadřízený osobám, proti nimž žalobce brojil námitkou podjatosti, že námitka podjatosti nebyla vznesena bez zbytečného odkladu ve smyslu § 14 odst. 3 správního řádu, přesto však konstatoval, že neshledal žádné důkazy či skutečnosti, které by svědčily o podjatosti úředních osob. Žalobce doplnil dne 14. 9. 2020 odvolání o důvody pro zastavení přestupkového řízení a v odvolacím řízení požaduje, aby bylo rozhodováno úředními osobami, které mají „čisté přestupkové konto“. Dne 13. 10. 2020 bylo žalovaným vydáno napadené rozhodnutí, jímž bylo podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí. Součástí spisové dokumentace je CD s videozáznamem přestupkového jednání žalobce.

IV. Právní názor soudu

11. Krajský soud přezkoumal napadané rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

12. Žaloba je důvodná.

13. Žalobce v žalobě namítal, že přestupkové orgány nesprávně vyložily právní předpisy, když se domnívaly, že cyklista nesmí jet v pruhu vyhrazeném pro autobusy, a to ani u pravého okraje. Krajský soud shledává tuto námitku žalobce důvodnou.

14. Podle § 57 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích platí, že na pozemní komunikaci se na jízdním kole jezdí při pravém okraji vozovky; nejsou-li tím ohrožováni ani omezováni chodci, smí se jet po pravé krajnici. Podle odstavce 4 téhož ustanovení platí, že pohybují-li se pomalu nebo stojí-li vozidla za sebou při pravém okraji vozovky, může cyklista jedoucí stejným směrem tato vozidla předjíždět nebo objíždět z pravé strany po pravém okraji vozovky nebo krajnici, pokud je vpravo od vozidel dostatek místa; přitom je povinen dbát zvýšené opatrnosti. To neplatí, odbočuje-li vozidlo vpravo a dává-li znamení o změně směru jízdy.

15. Podle § 14 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích je-li vyznačen jízdní pruh dopravní značkou „Vyhrazený jízdní pruh“ (dále jen „vyhrazený jízdní pruh“) pro určitý druh vozidel, platí pro řidiče ostatních vozidel obdobně § 13 odst. 2, a je-li vyhrazený jízdní pruh vyznačen na tramvajovém pásu, též § 21 odst.

7. Jízdní pruh nelze vyhradit pro motocykly.

16. Krajský soud uvádí, že v posuzovaném případě žalobce skutečně jel podle přiloženého videozáznamu v pruhu vyhrazeném pro autobusy, což je v ulici Husova pruh nejvíce vpravo, a ten je bez krajnice. Nalevo od vyhrazeného pruhu je pruh ve stejném směru, avšak již běžný jízdní pruh. Za takové skutkové situace je však žádoucí jízda cyklisty ve vyhrazeném pruhu při pravém okraji a je nezbytné takovou jízdu cyklisty považovat za legální. Jestliže by cyklista uskutečnil jízdu na rozhraní obou jízdních pruhu, čili by po jeho pravé ruce jezdily ve vyhrazeném pruhu autobusy a po levé ruce by jej míjela auta jedoucí v běžném jízdním pruhu, pak by se zcela nepochybně ocitl v nepříjemné a především značně nebezpečné situaci. Taková situace by zejména v době dopravní špičky byla nebezpečná a nežádoucí nejen pro samotné cyklisty, ale též pro řidiče ostatních dopravních prostředků. Jak plyne z citovaného § 57 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, cyklista jezdí při pravém okraji vozovky; nejsou- li tím ohrožováni ani omezováni chodci, smí se jet po pravé krajnici, čili při pravém okraji vozovky což zdejší soud vykládá jako jízdu po vozovce, a to nejvíce vpravo ve směru jízdy bez ohledu na to, zda nejvíce pravým pruhem je pruh vyhrazený pro autobusy. V posuzované věci není při pravém okraji vozovky krajnice, proto musí cyklisté jezdit pouze při pravém okraji vozovky.

17. Podle krajského soudu žalobce svou jízdou ve vyhrazeném jízdním pruhu neporušil žádné právní předpisy. Cyklistům je v obdobných situacích doporučováno, aby jeli dostatečně vpravo a ponechali volný prostor pro průjezd autobusů, je-li to možné, a monitorovali provoz autobusů za sebou a přizpůsobili provozu rychlost své jízdy a stopu. Z videozáznamu je sice zřejmé, že se žalobce nezdržoval zcela při pravém okraji vyhrazeného pruhu, ale jel spíše středem tohoto pruhu, nelze však konstatovat, že by svou jízdou ohrožoval provoz. Uvedené krajský soud odůvodňuje zejména tím, že posuzovaná jízda žalobce se uskutečnila ve večerních hodinách, konkrétně v čase kolem 20:55 hodin, a již nelze hovořit o dopravní špičce a vysoké frekvenci autobusů jedoucích ve vyhrazeném pruhu, jimž by bránil v plynulé a bezpečné jízdě. Z videozáznamu se jeví jízda žalobce, ačkoliv nikoliv při pravém okraji, tak jako neohrožující provoz a zdržující se spíše v pravé polovině jízdního pruhu. Nelze z ničeho dovozovat, že by se žalobce při přiblížení autobusu neuchýlil k pravému okraji vozovky, jak je cyklistům přikázáno § 57 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích.

18. Žalovaný věnoval část napadeného rozhodnutí popisu způsobu vjezdu vozidel do pruhu vyhrazeného pro cyklisty, avšak to nijak nesouviselo s projednávanou věcí, v níž se jednalo o pruh vyhrazený pro autobusy a skutečnost, zda cyklista může jet v takovém případě při pravém okraji vozovky. Ustanovení § 14 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích nebylo nijak rozporováno, avšak nesouvisí s projednávanou věcí. Jestliže tím žalovaný domýšlel analogií, že nesmí-li jiná vozidla do pruhu vyhrazeného pro cyklisty, pak nesmějí též cyklisté do pruhu vyhrazeného pro autobusy, jednalo se o závěr nesprávný. Žalovaný dále podotkl, že za vyhrazeným jízdním pruhem pro autobusy je obrubník oddělující vozovku od vegetace, čili neexistence krajnice zapříčinila nemožnost jízdy cyklisty ve vyhrazeném pruhu. Krajský soud opětovně poukazuje na § 57 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, který jednoznačně stanoví, že na pozemní komunikaci se na jízdním kole jezdí při pravém okraji vozovky; nejsou-li tím ohrožováni ani omezováni chodci, smí se jet po pravé krajnici, čili existence krajnice není jedinou možností jízdy cyklisty na vozovce, dokonce z dikce plyne, že jízda po krajnici není ani první možností pro jízdu cyklisty po vozovce, neboť ten se má primárně zdržovat při pravém okraji vozovky. Z jakého důvodu se žalovaný uchýlil v napadeném rozhodnutí k výkladu silničního pozemku v § 11 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích není krajskému soudu jasné.

19. S ohledem na uvedené shledává krajský soud závěry přestupkových orgánů v rozporu se zákonem, neboť žalobce se mohl v pruhu vyhrazeném pro autobusy pohybovat při pravém okraji vozovky. S ohledem na okolnosti celého skutku nemá krajský soud za prokázané, že by jednání žalobce, který, třebaže nejel zcela při pravém okraji vozovky, tak by naplnilo znaky přestupku, což nebylo ani v napadeném a prvostupňovém rozhodnutí řádně zdůvodněno. Pokud by se žalovaný domníval, že žalobce porušil povinnost jízdy při pravém okraji vozovky, když se pohyboval při středu vyhrazeného jízdního pruhu, tak ani v tom nelze konstatovat naplnění znaků přestupku, a to konkrétně materiálního znaku přestupku, neboť žalobce takovým svým jednáním bezprostředně neohrožoval ani nepoškozoval právem chráněný zájem společnosti. K tomu krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45: „Lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek.“ 20. Další žalobní bod, který byl shledán krajským soudem jako důvodný, se týkal nepřiměřenosti uložené pokuty a nezdůvodnění, proč nebyl aplikován v případě žalobce § 44 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Žalobce namítal, že výše uložené pokuty byla nepřiměřená zejména s ohledem na jeho poměry, a proto mělo být využito institutu mimořádného snížení výměry pokuty podle § 44 odst. 1 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky. Krajský soud k neuplatnění § 44 odst. 1 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky ze strany přestupkových orgánů konstatuje, že bylo minimálně namístě důkladněji odůvodnit, proč nebylo toto ustanovení aplikováno s ohledem na konkrétní situaci žalobce. Podle § 44 odst. 1 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky lze uložit pokutu v částce nižší, než je zákonem stanovená dolní hranice sazby pokuty, jestliže pokuta uložená v rámci zákonem stanovené dolní hranice sazby by byla vzhledem k poměrům pachatele nepřiměřeně přísná. Žalovaný v napadeném rozhodnutí ani správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí nezohlednili konkrétní poměry žalobce, nijak se jimi nezabývali, přestože přestupkovým orgánům musí být poměry žalobce jistě známy z úřední činnosti. Žalobce v odvolání sám podotkl, že nebyl v jeho případě využit § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky.

21. Krajský soud zdůrazňuje, že žalobce byl v soudním řízení osvobozen od soudních poplatků, a to nejen v tomto soudním řízení ale již v řadě předcházejících soudních řízeních, neboť podle zjištěných skutečností nedisponuje žádným (nemovitým či jiným) majetkem větší hodnoty, je invalidní ve III. stupni a jeho jediným příjmem je příspěvek na živobytí poskytovaný Úřadem práce. Krajský soud je přesvědčen, že též přestupkovým orgánům je finanční situace žalobce známa, případně si ji mohly ověřit, pokud by řádně zvažovaly mimořádné snížení výměry pokuty, což však neučinily. V prvostupňovém rozhodnutí jakákoli úvaha nad aplikací § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky zcela absentuje. V napadeném rozhodnutí je rozsáhlá citace z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2018, č. j. 4 As 96/2018 – 45, která však není přiléhavá na nyní posuzovanou věc. Závěr NSS v žalovaným odkazovaném rozsudku, že pokuta uložená ve výši 2 500 Kč je natolik nízká, že nelze uvažovat o uplatnění § 44 odst. 1 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky, však není obecně aplikovatelný, neboť správní orgány musí při ukládání výše pokuty zohledňovat vždy konkrétní přestupkové jednání a individuální finanční a osobní situaci přestupce a další okolnosti případu. Žalovaný srovnává posuzované přestupkové jednání s přestupkem spočívajícím v překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci o 20 km/h, k čemuž došlo v odkazovaném rozsudku NSS, což je dle názoru krajského soudu nesrovnatelné s přestupkem žalobce, který jel na jízdním kole bez zadního osvětlení.

22. Správní orgán při ukládání správního trestu musí mimo jiné dbát na přiměřenost správního trestu z hlediska jeho účelu. V nyní posuzovaném případě byla dle krajského soudu uložená pokuta nepřiměřeně přísná, přestože byla uložena na samé spodní hranici, a nic by na tom nezměnila ani možnost úhrady pokuty ve výši 1 500 Kč ve splátkách. Žalovaný se v odůvodnění nijak nezabýval konkrétní situací žalobce při ukládání pokuty. Krajský soud má však s ohledem na zjištěné informace za to, že uložená výše pokuty by mohla mít s ohledem na osobní a majetkové poměry žalobce likvidační charakter, k čemuž byl žalovaný povinen přihlédnout. Nejvyšší správní soud k tomu dále v rozsudku ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133 dodává: „Správní orgán vychází při zjišťování osobních a majetkových poměrů z údajů doložených samotným účastníkem řízení, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či které si opatří samostatně bez součinnosti s účastníkem řízení. Nelze-li takto získat přesné informace, je správní orgán oprávněn stanovit je v nezbytném rozsahu odhadem.“ Podle krajského soudu se žalovaný v tomto ohledu dopustil nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když pro svůj závěr o nemožnosti přistoupit k mimořádnému snížení výše pokuty ve smyslu § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky neuvedl takřka žádné důvody a v odůvodnění tak zcela absentují úvahy, jimiž se při tomto postupu řídil, přestože žalobce mimořádné snížení požadoval.

23. Zbylé žalobní body byly krajským soudem posouzeny jako nedůvodné, přesto se jim krajský soud v následujících odstavcích tohoto rozsudku věnuje a odůvodňuje jejich nedůvodnost. Zmínka žalobce, že již dvacet let má tzv. „čisté konto řidiče“, čímž měl žalobce patrně na mysli, že v bodovém systému neutrpěl ztrátu žádného bodu, není pro projednávanou věc nijak významná. Taková zmínka žalobce není žalobním bodem a ani nezvyšuje argumentační přesvědčivost tvrzení žalobce.

24. Ačkoliv zmínka žalobce, že cyklista nemusí respektovat světelné signály (semafory), je naprosto mylná, tak se tímto tvrzením bude soud zabývat pouze okrajově. Žalobce jako cyklista je stejně jako zbylí řidiči účastníkem provozu a musí dodržovat pravidla stanovená pro provoz na pozemních komunikacích. Podle § 4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích platí, že při účasti v provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace. Nicméně pro nedostatek podkladů byl usnesením č. j. SO/19772/2019 odložen přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích, kterého se měl žalobce dopustit tím, že dne 29. 9. 2019 v době kolem 20:55 hodin na pozemní komunikaci v obci České Budějovice, ul. Husova tř., řídil jízdní kolo a při projíždění křižovatky s ul. Na Sadech nezastavil na signál s červeným světlem „Stůj“, čímž měl porušit § 4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích v návaznosti na § 70 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Vzhledem k uvedenému není součástí posuzovaného přestupkového jednání jízda žalobce křižovatkou na červené výstražné světlo, a proto veškeré zmínky žalobce k tomuto jednání se vztahující nebude soud komentovat. Současně krajský soud však zdůrazňuje, že také konstatování žalovaného, že se žalobce dopustil porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích celkem třikrát, byla nevhodná a v rozporu se zásadou presumpce neviny, neboť nebylo prokázáno, že by žalobce nerespektoval světelné signalizační zařízení.

25. Námitku žalobce, že „policie šmíruje mobilními kamerami na území Českých Budějovic“ shledává krajský soud rovněž nedůvodnou. Pořízený videozáznam dokumentuje celé projednávané přestupkové jednání, díky němuž je skutkový stav jednoznačný. Pořízením videozáznamu nedošlo k porušení právních předpisů, což ostatně ani žalobce nenamítal. Žalobce označil pořízení videozáznamu za šmírování, avšak nenamítal nepřípustnost jeho pořízení. Rovněž toto tvrzení žalobce nesplňovalo požadavky kladené na žalobní bod, a tak jej krajský soud hodnotí jako zcela bezpředmětné a nebude se tím více zabývat.

26. Výhrady žalobce vůči dopravě v Českých Budějovicích ponechává krajský soud bez reakce, neboť tyto výtky nijak nesouvisí s meritem projednávané věci.

27. Krajský soud dále jen obiter dictum konstatuje, že tvrzení žalobce, že Ministerstvo dopravy překročilo své kompetence při vydání vyhlášky č. 341/2014 Sb. a při formulaci obsahu jednotlivých ustanovení se opět nezakládá na žádných důkazech, jednoznačných tvrzeních či relevantních skutečnostech. Žalobce setrvává pouze v rovině tvrzení, která již více nedokazuje. Nadto žalobce nespecifikoval, jak uvedené může souviset s nyní posuzovanou věcí. Veškeré námitky žalobce vztahující se k zpochybňovanému zmocnění Ministerstva dopravy k vydání vyhlášky č. 341/2014 Sb. nijak nesouvisí s projednávanou věcí a krajský soud jako správní soud není oprávněn posuzovat či hodnotit způsob vydání této vyhlášky či potřebnost jednotlivých ustanovení. Soud se řídí zákonem, avšak nehodnotí již jeho obsah z hlediska potřebnosti a nerozhoduje podle svého uvážení či uvážení účastníků řízení, zda povinnosti zakotvené v řízení aplikovaných ustanovení bylo nutné a zda byl proces vydání právního předpisu v souladu se zákonem. Totéž platí také pro námitku žalobce, že zákonodárce při tvorbě zákona č. 56/2001 Sb. nesprávně transponoval předpisy EU, které se dle jeho názoru vztahovaly pouze k užívání motorových vozidel. Podle § 79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů je soudce při výkonu své funkce vázán pouze zákonem, který vykládá podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a je oprávněn posoudit soulad předpisu nižší právní síly se zákonem, nicméně výhrady žalobce k zmocnění Ministerstva dopravy k vydání vyhlášky č. 341/2014 Sb. a vůči tvorbě zákona č. 56/2001 Sb. již přesahují v tomto řízení oprávnění správního soudu.

28. V dalším žalobním bodě žalobce vysvětloval důvody, proč zezadu nesvítil červeným světlem. Žalobce zdůrazňoval, že § 58 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích nereflektuje moderní technologie osvětlení, které současná doba nabízí. Podle tohoto ustanovení platí, že cyklista je povinen za snížené viditelnosti mít za jízdy rozsvícený světlomet s bílým světlem svítícím dopředu a zadní svítilnu se světlem červené barvy nebo přerušovaným světlem červené barvy. Je-li vozovka dostatečně a souvisle osvětlena, může cyklista použít náhradou za světlomet svítilnu bílé barvy s přerušovaným světlem. V příloze č. 12, část C, oddíl 2, písm. b) vyhlášky 341/2014 Sb. jsou podmínky pro výbavu jízdního kola zařízeními pro světelnou signalizaci a osvětlení za snížené viditelnosti definovány následujícím způsobem. Jízdní kolo musí být vybaveno zadní svítilnou vyzařující světlo červené barvy, podmínky pro umístění této svítilny jsou shodné s podmínkami pro umístění a upevnění zadní odrazky podle odstavce 1 písm. e); zadní svítilna vyzařující světlo červené barvy může být kombinována se zadní odrazkou červené barvy podle odstavce 1 písm. e); zadní svítilna vyzařující světlo červené barvy může být nahrazena svítilnou s přerušovaným světlem červené barvy. Krajský soud má za to, že požadavky na osvětlení cyklisty za snížené viditelnosti nejsou nikterak přehnané a ani s ohledem na současné možnosti moderní doby není na místě snižování požadavků na osvětlení cyklisty. Uvedené nebude krajský soud více odůvodňovat, neboť není předmětem tohoto řízení posuzovat, zda standardní požadavky na osvětlení cyklisty zakotvené v právních předpisech (zákon o provozu na pozemních komunikacích, vyhláška 341/2014 Sb.) jsou přiměřené. Skutečnost, že cyklista je s ohledem na § 58 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích povinen, být vpředu osvícen bílým světlem a vzadu světlem červené barvy, a to za snížené viditelnosti, je nezpochybnitelná. Námitka žalobce v odvolání, že považuje za dostačující osvětlení odrazkami na kole, je zcela zcestná, neboť pouhá odrazka neposkytne dostatečné osvětlení cyklisty, a to ani ve městě, kde je podél vozovky veřejné osvětlení. Krajský soud se shoduje s přestupkovými orgány v tom, že žalobce porušil svým jednáním § 58 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích s odkazem na § 31 písm. b) vyhlášky 341/2014 Sb. a přílohu č. 12, část C, oddíl 2, písm. b) této vyhlášky, když nesplnil veškeré požadavky kladené na osvětlení cyklisty za snížené viditelnosti, čímž naplnil znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona. Uvedené porušení žalobce povinnosti cyklisty na řádné osvětlení však bylo jediným jednáním naplňujícím znaky přestupku v projednávané věci.

29. Námitky žalobce vztahující se k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem, k nimž správní orgán I. stupně přihlédl při ukládání výše pokuty, nebude krajský soud s ohledem na závěry, k nimž dospěl ve vztahu k uložené pokutě rozebírat. Přesto však dle krajského soudu stojí za zmínku okolnosti, které byly dle správního orgánu I. stupně přitěžující, a to skutečnost, že nikomu nepřekážel, že ve vyhrazeném pruhu nejel autobus ani jiné vozidlo a že je žalobci osvětlení opakovaně zcizováno. Podle § 40 zákona o odpovědnosti za přestupek se jako k přitěžující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel spáchal přestupek tak, že využil něčí bezbrannosti, podřízenosti nebo závislosti na jiné osobě, spáchal více přestupků, spáchal přestupek opakovaně, zneužil ke spáchání přestupku svého zaměstnání, postavení nebo funkce, spáchal přestupek jako člen organizované skupiny, nebo spáchal přestupek na dítěti, osobě těhotné, nemocné, zdravotně postižené, vysokého věku nebo nemohoucí. Přestože se nejedná o výčet taxativní, tak správním orgánem I. stupně zmíněné přitěžující okolnosti nelze považovat za jakkoli negativně hodnocené a přinášející přítěž k jednání žalobce. Naopak na ně lze pohlížet spíše jako na polehčující okolnosti. Krajský soud k tomu uzavírá, že v prvostupňovém rozhodnutí vyjmenované přitěžující okolnosti a potvrzené žalovaným v napadeném rozhodnutí, lze označit za naprostý exces ze strany přestupkových orgánů.

30. Na závěr žalobce brojil proti podjatosti úředních osob správního orgánu I. stupně podílejících se na rozhodování ve věci. Žalobce vznesl námitku podjatosti již ve správním řízení v I. stupni, na níž reagoval tajemník správního orgánu I. stupně tak, že nebyla vznesena bez zbytečného odkladu ve smyslu § 14 odst. 3 správního řádu, s čímž lze souhlasit, přesto však zohlednil obsah stížnosti, ale dospěl k závěru, že neexistují žádné důvody či relevantní skutečnosti, které by podjatosti ze strany pověřených úředních osob nasvědčovaly. Žalobce vznesl námitku podjatosti dne 19. 8. 2020, a to až po vydání prvostupňového rozhodnutí. Takovému postupu spíše nasvědčuje, že žalobce vyčkával, jak bude ve věci rozhodnuto a podle toho teprve vyhodnotil podjatost. Jestliže však není účastníkovi řízení ve věci vyhověno, neznamená taková situace automaticky podjatost úředních osob ve věci rozhodujících. Podle § 14 odst. 1 správního řádu platí, že každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu, o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. Nicméně v projednávané věci nebyl vznesen žádný relevantní důvod pochybovat o podjatosti úředních osob, není znám ani nebyl žalobcem namítán žádný poměr k věci či účastníkovi či zájem na výsledku řízení. Skutečnost, že jsou osoby zaměstnanci správního orgánu I. stupně nevzbuzuje jakoukoli pochybnost o nepodjatosti úředních osob. Ačkoliv krajský soud dospěl k závěru, že se správní orgány dopustily v napadeném i prvostupňovém rozhodnutí nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, tak tím nebyly vzbuzeny jakékoli obavy z podjatosti úředních osob správního orgánu I. stupně. Žalobce uvedl, že o jeho námitce podjatosti nebylo rozhodnuto, což však vyvrací skutečnost, že bylo tajemníkem správního orgánu I. stupně vydáno dne 31. 8. 2020 sdělení, v němž se k námitce podjatosti vyjádřil. Krajský soud námitku podjatosti shledal nedůvodnou a ztotožnil se se závěry přestupkových orgánů.

31. Žádost žalobce, aby v řízení o přestupku v jeho věci se na rozhodování podílely pouze osoby s „čistým dopravně-přestupkovým výpisem“ je naprosto neopodstatněná a nemá oporu v žádném právním předpise. Krajský soud se nebude k této výhradě žalobce rozsáhle věnovat, neboť takové požadavky na oprávněné úřední osoby nejsou zakotveny v žádném ustanovení žádného právního předpisu a jedná se o zcela nepodložený požadavek ze strany žalobce. Nadto není zřejmé, z čeho žalobce dovozuje, že oprávněné úřední osoby správního orgánu I. stupně neměli čisté konto bodového hodnocení.

V. Závěr, náklady řízení

32. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná, a proto podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení § 78 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že soud napadené rozhodnutí zrušil též na základě § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., mohlo tak být učiněno bez nařízeného jednání. Krajský soud přistoupil ke zrušení také prvostupňového rozhodnutí ve smyslu § 78 odst. 3 s. ř. s., neboť pro to shledal důvody.

33. Podle § 60 odst. 1 věta první s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byl úspěšný žalobce, který byl v projednávané věci na základě jeho žádosti osvobozen od placení soudního poplatku. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl v řízení zastoupen, nevznikl mu ani nárok na náhradu nákladů za poskytování právních služeb. Dále lze podotknout, že soud rozhodl bez nařízeného jednání, tudíž žalobci žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.