č. j. 54 A 9/2021 – 47

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobce: J. S., narozený dne bytem zastoupen advokátem Mgr. Janem Zelenkou sídlem Velké náměstí 27/19, Písek proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice za účasti osoby zúčastněné na řízení: J. P., narozený o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2021, č. j. KUJCK 78752/2021, takto:

Výrok

I. Výroky II., III. a výrok VII. v části „V., VI“ a „XVI“ rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2021, č. j. KUJCK 78752/2021, se ruší.

II. Žaloba proti výrokům I., IV. a V. rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2021, č. j. KUJCK 78752/2021, se odmítá.

III. Žaloba proti výroku VI. rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2021, č. j. KUJCK 78752/2021, se zamítá.

IV. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

VI. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Rozhodnutím Městského úřadu Milevsko, odboru vnitřních věcí (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 24. 5. 2021, č. j. MM 28953/2021 OVV/KH (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byl J. P., narozený X, bytem V. X, X P. (dále jen „J. P.“ či „osoba zúčastněná na řízení“), pod výrokem I. uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o některých přestupcích“). Tohoto přestupku se dle výroku I. prvostupňového rozhodnutí pachatel dopustil tím, že dne 13. 6. 2020 v době okolo 22:45 hodin v restauraci Pod Skalou, Podskalí č. p. 158/6 v Písku (dále jen „restaurace Pod Skalou“) bezprostředně po incidentu mezi R. K., nar. X (dále jen „R. K.“), do kterého se zapojil žalobce a další přítomní, manipuloval a provokoval elektrickým paralyzérem žalobce, tedy úmyslně narušil občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustil jiného hrubého jednání.

2. Výrokem II. prvostupňového rozhodnutí správní orgán prvního stupně dle § 86 odst. 1 písm. c) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), zastavil řízení o přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona o některých přestupcích, kterého se měl dopustit J. P. tím, že dne 13. 6. 2020 v době mezi 19:00 hodinou až 22:45 hodinou v restauraci Pod Skalou provokoval R. K. různými gesty, kdy okolo 22:45 hodiny do ní dvakrát strčil, až upadla, následně, kdy se do incidentu zapojil žalobce, do něj strčil, a dalšímu napadání zabránili ostatní přítomní, následujícího dne 14. 6. 2020 v době mezi 01:17 hodinou až 01:35 hodinou poblíž venkovní zahrádky baru Revolution v Palackého sadech v Písku (dále jen „bar Revolution“) společně ve skupině 4 – 5 lidí fyzicky napadl R. K. a žalobce, kterého povalili na zem, kopali do oblasti ledvin, hrudníku a nohou, 3x ho zasáhli paralyzérem, kdy v souvislosti s tímto napadením došlo k roztržení jeho trika a ztrátě řetízku z chirurgické oceli s přívěskem ve tvaru lebky v celkové hodnotě 1 300 Kč, čímž měl úmyslně narušit občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustil jiného hrubého jednání. Řízení bylo zastaveno z důvodu, že spáchání skutku, o němž se vedlo řízení, nebylo obviněnému prokázáno. Žalobce coby poškozený byl výrokem III. dle § 89 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky odkázán se svým nárokem na náhradu škody ve výši 1 300 Kč k Okresnímu soudu v Písku.

3. Pod výrokem IV. prvostupňového rozhodnutí byl žalobce uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o některých přestupcích, kterého se dopustil tím, že dne 13. 6. 2020 v době mezi 19:00 hodinou až 20:00 hodinou v restauraci Pod Skalou nazval J. P. zdrobnělinou slova P. a v době okolo 22:45 hodiny při vzájemném konfliktu ho napadl slovy „zmrd a zrzavý zmrd", tedy úmyslně jinému ublížil na cti tím, že ho jiným způsobem hrubě urazil a zesměšnil.

4. Pod výrokem V. prvostupňového rozhodnutí byl žalobce uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o některých přestupcích, kterého se dopustil tím, že dne 13. 6. 2020 v době okolo 22:45 hodiny v restauraci Pod Skalou při vzájemném konfliktu vyhrožoval J. P., že si to s ním vyřídí, dodělá, podá, tedy úmyslně jinému vyhrožoval újmou na zdraví.

5. Dle výroku VI. prvostupňového rozhodnutí byl žalobce uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití dle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona o některých přestupcích, kterého se dopustil tím, že dne 13. 6. 2020 v době okolo 22:30 hodin v restauraci Pod Skalou se při vzájemném konfliktu snažil napadnout J. P., v čemž mu bránili ostatní přítomní, přičemž otevřenou dlaní udeřil do tváře M. S., nar. X, tedy úmyslně narušil občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustil jiného hrubého jednání.

6. Výrokem IX. prvostupňového rozhodnutí byl poškozený J. P dle § 89 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky se odkázán se svým nárokem na náhradu škody ve výši 2 000 Kč k Okresnímu soudu v Písku.

7. Ve výroku XII. prvostupňového rozhodnutí bylo dle § 86 odst. 1 písm. c) zákona o některých přestupcích zastaveno řízení o přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona o některých přestupcích, kterého se měl dopustit T. Š., narozený X, bytem Na Rozhledně 70, Písek, tím, že dne 14. 6. 2020 v době mezi 01:17 hodinou až 01:35 hodinou poblíž venkovní zahrádky baru Revolution v Palackého sadech v Písku společně ve skupině 4–5 lidí fyzicky napadl R. K. a žalobce, kterého povalili na zem, kopali ho do oblasti ledvin, hrudníku a nohou, 3x ho zasáhli paralyzérem, kdy v souvislosti s tímto napadením došlo k roztržení jeho trika a ztrátě řetízku z chirurgické oceli s přívěskem ve tvaru lebky v celkové hodnotě 1 300 Kč, tedy měl úmyslně narušit občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustil jiného hrubého jednání, neboť spáchání skutku, o němž se vedlo řízení, nebylo obviněnému prokázáno.

8. Výrokem XIII. byla J. P. podle § 35 písm. b) a § 46 zákona o odpovědnosti za přestupky a § 7 odst. 4 písm. b) zákona o některých přestupcích uložena pokuta ve výši 2 000 Kč.

9. Žalobci byla výrokem XV. prvostupňového rozhodnutí za spáchání uvedených přestupků podle § 35 písm. b, § 41 a 46 zákona o odpovědnosti za přestupky a § 7 odst. 4 písm. b) zákona o některých přestupcích, uložena pokuta ve výši 4 000 Kč.

10. Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, a to do výroků IV., V., VI., IX., XV. a XVI. a dále (společně s R. K.) do výroků II., XII. a XIII. Kromě žalobce podal odvolání také J. P. (do výroků I., XIII. a XIV.) a R. K. (do výroků X., XI., XVII., XVIII. a dále II., XII. a XIII.).

11. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zrušil výroky I., XIII. a XIV. prvostupňového rozhodnutí a v daném rozsahu řízení zastavil, a částečně dané rozhodnutí změnil ve výrocích IV. (vypuštění slova P.), XI. (v popisu skutku R. K. vypuštěno jednání, které již bylo uvedeno ve výroku X.), XV. (snížení pokuty žalobci ze 4 000 Kč na 3 800 Kč) a XVII. (snížení uložené pokuty R. K. z 2 000 Kč na 1 800 Kč). Odvolání žalobce a R. K. proti výrokům II., XII. a XIII. prvostupňového rozhodnutí byla jako nepřípustná zamítnuta. Ve zbytku (výroky V., VI., IX., X., XVI., XVIII.) bylo prvostupňové rozhodnutí výrokem VII. napadeného rozhodnutí dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) potvrzeno.

12. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 9. 9. 2021 včasnou žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“ či „zdejší soud“), kterou se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. V žalobě žalobce namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by k vulgárním označením J. P. vůbec došlo. Dle žalobce správní orgány vyšly z tvrzení J. P., případně doplněného jeho společníky, a prokázáním skutků žalobci kladených za vinu se důkladně nezabývaly. Zároveň nebylo prokázáno, že jednání, kterého se měl žalobce dopustit, bylo skutečně hrubě urážlivé a naplnilo materiální znak přestupku. Žalobce poukázal na nutnost objektivního zjištění tvrzených skutečností a k hodnocení konkrétního jednání s přihlédnutím ke všem okolnostem, které danému jednání předcházely, popř. škodlivé jednání provázaly. V této souvislosti bylo konkrétně upozorněno na to, že k interakci došlo primárně mezi J. P. a družkou žalobce, které žalobce následně přispěchal na pomoc. Dle žalobce je zcela běžné, že si aktéři takto vyhrocených situací vyměňují nejrůznější titulaturu a označení, k čemuž zřejmě došlo i v tomto případě.

13. Za významné žalobce považuje hodnocení ostatních skutečností, které J. P. popisuje jako nepravdy (např. že si s žalobcem netykají nebo že vulgarity pronášené během konfliktu byly samy o sobě způsobilé k tomu, aby mohly hrubě urazit). Žalobce poukázal na věkovou blízkost, dlouhodobé sousedství i letité sousedské spory, doprovázené vzájemnými slovními výpady. V této souvislosti je dle žalobce otázkou, zda je vůbec možné, aby jakékoli vulgární označení kterékoli strany bylo ještě způsobilé druhou stranu urazit. K uvedenému žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2007, č. j. 2 As 60/2006–53 (č. 1163/2007 Sb. NSS). Žalobce podotkl, že způsobilost urážky představuje jeden ze základních znaků přestupku dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o některých přestupcích. Žalobce souhlasí s tím, že v případě pronášení ostřejších slov lze hovořit o jednání laciném a nevhodném, pro nedostatek materiálního znaku je však v daném případě třeba na něj nahlížet jako na jednání bagatelní a přestupkovým právem proto nepostižitelné.

14. Uvedené jednání je zároveň nutno chápat v kontextu vyprovokování žalobce ze strany J. P. Jednak byl žalobce provokován vulgaritami J. P. vůči jeho družce, zároveň též tím, že jmenovaný měl u sebe paralyzér, který dával na odiv a užíval jej k zastrašování. Dle žalobce bylo hodnocení výpovědi J. P. a jeho společníků ze strany správních orgánů zcela nekritické. Žalobce vytýká neúplnost závěrů učiněných ze strany správních orgánů z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Správní orgány dle žalobce vycházely v absolutní většině z kontradiktornosti důkazů spočívajících v tvrzení obou zájmových skupin. Za dané situace je nutno zvlášť bedlivě hodnotit tvrzení jednotlivých účastníků, zejména pak za situace, kdy jsou tvrzení té které strany podporovány toliko ostatními členy zainteresované zájmové skupiny. Žalobce v dané souvislosti poukazuje na napadení T. M. S. (žalobce měl evidentně na mysli M. S. – pozn. zdejšího soudu) žalobcem, které mimo jeho samotného nepotvrzuje žádný ze svědků. V dané souvislosti žalobce zmiňuje, že i členové zájmové skupiny kolem J. P. potvrdili, že jmenovaný stál stranou ohniska sporu, odkud na žalobce a jeho družku vulgárně pokřikoval a provokoval je tak k nějaké intervenci (zřejmě fyzické). Zároveň jde o hodnocení situace, kdy pod pohrůžkou použití paralyzéru mohlo dojít ke snaze o vyprovokování konfliktu. Obdobně dle žalobce nelze brát skutky uvedené pod výroky IV. až VI. prvostupňového rozhodnutí za dostatečně prokázané, jelikož jediné usvědčující důkazy jsou poskytovány právě výpověďmi od osob ze zájmové skupiny kolem J. P. Žalobce konstatoval, že správní orgány nemohou rezignovat na svou povinnost zjišťovat skutečnosti, které se reálně udály, a namísto toho hodnotit toliko tvrzení jednotlivých zájmových skupin. Žalobce vyzdvihl zásadu materiální pravdy a zdůraznil povinnost správních orgánů zajistit důkazy ve prospěch i neprospěch obviněného. Rezignoval–li správní orgán na uvedenou povinnost či mu nejsou známy další důkazy, které by bez jakýchkoli pochybností odůvodňovaly jeho názor, že se skutek stal, nezbývá mu než řídit se zásadou presumpce neviny, kterou je přestupkové řízení ovládáno. Bylo by tak namístě řízení vůči obviněnému zastavit. Žalobce uvedl, že pochybení učiněná správním orgánem prvního stupně bez jakékoli kritiky následně převzal též žalovaný.

15. Závěrem žalobce připojil legální definici přestupku dle § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky a zdůraznil nutnost prokázání naplnění veškerých znaků konkrétní skutkové podstaty, včetně znaku materiálního. Dle žalobce však nebylo spáchání přestupků prokázáno, a proto navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného

16. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí, neboť dle něho není důvodná. Žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a rozporoval tvrzení žalobce, že by nebylo postaveno na jisto, že se žalobce skutků dopustil. Správní orgány zhodnotily jednotlivé svědecké výpovědi a na základě jejich posouzení dovodily, že není pochyb o protiprávním jednání žalobce. Za prokázané žalovaný považuje pronesení výrazů, jakož i naplnění materiální známky přestupku urážky na cti. Výrazy jako „zmrd“ a „zrzavý zmrd“ nelze považovat za pouze společensky laciné a nevhodné, a to ani za probíhajícího konfliktu mezi žalobcem a dotčenou osobou. Správním orgánům je z úřední činnosti známa vyhrocená situace mezi žalobcem a rodinou J. P. Žalovaný uvedl, že správní orgány (až na jedinou výjimku) projednávají oznámená protiprávní jednání žalobce vůči rodině J. P. V některých případech protiprávních jednání již uplynula doba prekluze, v jiných případech bylo jednání žalobce odloženo či zastaveno pro absenci materiálního znaku. Shora uvedené výrazy užité žalobcem nejsou pouze nevhodné, ale jsou vnímány jako hrubě urážlivé. Z uvedeného žalovaný dovozuje naplnění všech znaků přestupků, tj. jak formálních, tak i materiálních.

III. Shrnutí vyjádření osoby zúčastněné na řízení

17. K výzvě soudu J. P. prohlásil, že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Spolu s uvedeným prohlášením zaslal zdejšímu soudu vyjádření k žalobě, ve kterém zpochybňoval některá tvrzení žalobce. Žalobce podle něj nyní rozporuje nadávky, které ve správním řízení sám připustil, jak vyplývá ze spisu. Nadto je žalobce po popření následně připouští i v jím podané žalobě, když uvedl, že si s J. P. vzájemně vyměňují nejrůznější titulaturu a označení, což se zřejmě stalo i v tomto případě. Dle J. P. potvrdili jednání žalobce kromě jiných svědků i samotní kolegové žalobce – zasahující strážníci městské policie. Ve vyjádření J. P. rozporoval tvrzení žalobce, že by si spolu tykali. Argumentaci věkovou blízkostí považuje J. P. za manipulativní, rozdíl je 7 let. Žalobce zlehčuje své jednání letitým sousedstvím, což však dle J. P. není důvodem, pro který by vulgarity nebyly způsobilé druhou stranu urazit. V minulosti nedocházelo k oboustranným slovním výpadům, dle J. P. byl ze slovních výpadů obviněn mnohokrát pouze žalobce. I v současnosti jsou dle J. P. „v řešení“ další dva takové případy. J. P. dále rozporoval konstrukci, podle níž by opakované urážky měly snižovat společenskou škodlivost takového jednání, naopak ji podle něj zvyšují.

18. Ve vyjádření J. P. také rozporoval, že by k vyprovokování konfliktu došlo z jeho strany, pročež odkazuje na ironické oslovení „P.“, které je dle něj jasným důkazem o provokacích žalobce. Zároveň rozporuje vyjádření žalobce o provokacích J. P. pohrůžkami paralyzérem. Za držení a použití paralyzéru nebyl J. P. obviněn ani odsouzen. K domnělému napadení M. S. J. P. uvedl, že uvedené jednání je mj. prokázáno i telefonátem M. S. na městskou policii (audiozáznam založen ve správním spisu), jeho výpovědí, výpovědí T. Š. a přiznáním samotného žalobce. Jednání naplňující znaky přestupku dle výroku V. prvostupňového rozhodnutí žalobce ani nevyvracel. Zdůrazněno bylo také to, že žalobce nijak konkrétně nevyvrací přestupky dle výroku IV., V. a VI. prvostupňového rozhodnutí (ve znění změn provedených žalovaným). Osoba zúčastněná na řízení také odkázala na to, že žalobce ve věci několikrát vypovídal a vždy odlišně. Oproti těmto výpovědím se dle vyjádření osoby zúčastněné na řízení liší i tvrzení uvedená v žalobě.

IV. Podstatný obsah správního spisu

19. Dne 13. 6. 2020 ve 22:57 hodin bylo na linku 156 učiněno anonymní oznámení o napadení strážníkem městské policie v restauraci Pod Skalou. Na místo byla vyslána hlídka Městské policie Písek, která identifikovala osoby účastnící se incidentu. Osoby byly pod vlivem alkoholu a vzájemně se slovně napadaly. Dle vysvětlení R. K. jí J. P. v průběhu večera nadával do „děvek a kurev“, což si nenechala líbit a obdobnými nadávkami častovala J. P. také. Do hádky se vložil žalobce, oba muži se slovně napadali, J. P. vytáhl z kapsy elektrický taser a mířil s ním žalobci na hlavu. Přivolaní strážníci aktéry uklidnili, u R. K. ke zklidnění nedošlo. Doporučili J. P. a T. S., aby zaplatili a odešli, což jmenovaní učinili.

20. Další oznámení o napadání a zranění učinil sám žalobce, a to dne 14. 6. 2020 v 01:35 hodin. Po příjezdu strážníků do místa Palackého sadů žalobce uvedl, že byl v blízkosti předzahrádky před barem Revolution napaden ze strany J. P. tak, že k němu dotyčný okolo 01:20 hodiny přistoupil, na zátylek mu přiložil elektrický taser a poté, co ho použil, mu výboj podlomil kolena a nato upadl. V tu chvíli k němu J. P. přistoupil s dalšími třemi osobami a všechny čtyři osoby do něj kopaly a bily ho pěstmi po celém těle. R. K., která mu přispěchala na pomoc, tyto osoby fyzicky napadly také a způsobily jí zhmožděniny trupu. Na místě strážníci identifikovali vojáka D. P., který žalobci pomohl. J. P. se strážníkům nepodařilo dohledat. Osoby, se kterými strážníci jednali, byly pod vlivem alkoholu. Žalobce a R. K. následně strážníci převezli do nemocnice a vyzvali je, aby se po vystřízlivění dostavili na Obvodní oddělení PČR Písek k podání trestního oznámení. Oznámení na Obvodní oddělení PČR Písek však žalobce učinil již ve 04:00 hodiny, kdy oznámil napadení ze strany minimálně 7 osob. Dle úředního záznamu o uvedeném oznámení bylo napadení žalobce provedeno tak, že zhruba 4 muži napadli žalobce opakovaně elektrickým paralyzérem do zátylku a poté, co upadl na zem, jej napadli pěstmi a kopanci. R. K. byla napadena zhruba třemi muži, kteří ji povalili na zem a kopali do oblasti hrudníku. Útočící muže měl od žalobce a R. K. odtrhnout voják armády ČR. Jako jeden z pachatelů a hlavní iniciátor byl označen J. P., s jehož otcem i jím samotným má žalobce spory v obci Myšenec. Jelikož byl žalobce i R. K. stále pod vlivem alkoholu, bylo dohodnuto, že se dostaví téhož dne kolem 15:00 hodin k podání vysvětlení, což žalobce učinil v 16:04 hodin.

21. Žalovaný usnesením ze dne 3. 11. 2020, č. j. KUJCK 135244/2020, pověřil dle § 131 odst. 4 správního řádu projednáním věci Městský úřad Milevsko, neboť Městský úřad Písek nebyl z důvodu vyloučení všech úředních osob způsobilý věc projednat.

22. Správní orgán prvního stupně rozeslal osobám přímo postiženým spácháním přestupků (ve smyslu § 71 zákona o odpovědnosti za přestupky) poučení, že určité ze skutků vykazující znaky přestupků, lze v řízení projednat pouze s jejich souhlasem. Zároveň jim určil přiměřenou lhůtu k poskytnutí souhlasu. Souhlas R. K. se zahájením řízení o přestupku s obviněným J. P. byl zaslán po uplynutí stanovené lhůty, a proto správní orgán prvního stupně vydal dne 6. 1. 2021 usnesení o odložení věci dle § 76 odst. 4 zákona o odpovědnosti za přestupky, a to ve vztahu ke skutku, že dne 13. 6. 2020 v době okolo 22:45 hodiny v restauraci Pod Skalou v Písku verbálně napadl R. K. slovy „tak co, ty kurvo“ a „děvko“.

23. Dne 7. 12. 2020 bylo před správním orgánem prvního stupně podáno vysvětlení ze strany zasahujících strážníků Městské policie Písek.

24. Ústní jednání před správním orgánem prvního stupně se v dané věci konalo dne 15. 2. 2021, kdy proběhl výslech svědků M. S., T. S., T. Ž. Ve věci vypovídal také J. P., T. Š. a žalobce. Další ústní jednání se konalo dne 12. 4. 2021, daného dne ve věci vypovídala V. Š., která v den dané události byla v restauraci Pod Skálou na brigádě, a dále D. P. Poslední ústní jednání proběhlo dne 10. 5. 2021, kdy ve věci vypovídal J. K. (majitel restaurace Pod Skálou). Svědkyně M. Z., pracující jako servírka v restauraci Pod Skálou, byla v době konání tohoto ústního jednání pozitivní na COVID–19, z tohoto důvodu byla správním orgánem prvního stupně dotázána na rozhodné skutečnosti formou elektronické komunikace (e–mailem).

25. Dne 24. 5. 2021 bylo správním orgánem prvního stupně vydáno prvostupňové rozhodnutí, které je shora popsáno. O odvolání proti tomuto rozhodnutí rozhodl žalovaný tak, jak je uvedeno v bodu 11 odůvodnění tohoto rozsudku.

V. Právní hodnocení krajského soudu

26. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro takový postup byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

27. Žaloba je částečně důvodná.

28. Před přistoupením k posouzení věci zdejší soud uvádí, že jako potenciální osoba zúčastněná na řízení byl v projednávané věci osloven J. P. Uvedené postavení však jmenovanému svědčí toliko k některým výrokům napadeného rozhodnutí. Dle zákona poškozený splňuje materiální podmínku postavení osoby zúčastněné na řízení, avšak pouze v té části řízení, ve které jí byla přiznána náhrada škody. Jelikož žalobce napadl rozhodnutí jako celek, vyzval zdejší soud J. P., aby se vyjádřil, zda hodlá uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Možnost uplatňování práv osoby zúčastněné na řízení však v případě J. P. nedopadá na řízení týkající se výroků ve věci posuzování viny a sankce žalobce, neboť v daném případě se výroky napadeného rozhodnutí nachází mimo sféru ovlivnitelnou procesní aktivitou poškozeného či jiných osob, odlišných od obviněného z přestupku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2009, č. j. 9 As 61/2008 – 46, či rozsudek téhož soudu ze dne 14. 5. 2015, č. j. 6 As 262/2014 – 26). V.A K výroku II. rozsudku 29. Zdejší soud se úvodem při zkoumání podmínek řízení zabýval přípustností žaloby. Nejprve zdejší soud posuzoval otázku aktivní žalobní legitimace. Žalobce svou žalobou napadá rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu, což žalobce výslovně uvedl. Je však třeba konstatovat, že žalobce není aktivně legitimován k iniciaci soudního přezkumu všech výroků napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí správních orgánů v předmětné věci zahrnují vzhledem k vedení společného řízení o přestupku více podezřelých (ve smyslu § 88 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky) nejen výroky o vině žalobce, o uložení správního trestu žalobci či o nároku žalobce na náhradu škody vůči jiným osobám. Rozhodnutí obsahují též výroky o zastavení řízení o přestupcích, kterých se měli dopustit jiné osoby, výroky o uložení správních trestů jiným subjektům či výroky ukládající jiným osobám povinnosti nahradit náklady řízení.

30. Žalobce v řízení o přestupku vystupoval na straně jedné jako obviněný, na straně druhé jako poškozený. Aktivní žalobní legitimaci je nutné posuzovat kritérii stanovenými v § 65 s. ř. s. Je přitom třeba upozornit, že porušení veřejných subjektivních práv žalobce nelze spatřovat ve výrocích o vině jiných subjektů, popř. zastavení řízení ve věci přestupku jiné osoby (výroky I. a IV. napadeného rozhodnutí), či výrocích o uložení správních trestů (výrok V. napadeného rozhodnutí). Žaloba v uvedeném rozsahu je tak podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou, a je proto namístě ji ve vztahu k daným výrokům dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. odmítnout.

31. Uvedené vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019 – 39 (č. 4178/2021 Sb.), ve kterém dospěl rozšířený senát k následujícím závěrům: „[P]oškozený či jiné osoby odlišné od obviněného nemohou napadat výrok správního rozhodnutí týkající se viny či sankce, včetně výroku o zastavení řízení o přestupku. Posouzení viny a případné uložení sankce v rámci správního trestání se totiž odehrává výlučně ve vztahu státu a obviněného. Třetí osoba (ať již je touto osobou jiný obviněný, poškozený nebo jiná osoba) nemá subjektivní právo domáhat se zahájení řízení o správním deliktu s jiným subjektem nebo požadovat uznání jeho viny. K uvedenému lze dále odkázat např. na zcela aktuální závěry odborné literatury: „Přesto se můžeme v rozhodovací praxi krajských soudů stále setkávat s tím, že se někteří žalobci v postavení oznamovatele přestupku či poškozeného domáhají přezkoumání rozhodnutí o nezahájení či zastavení přestupkového řízení. […] Podle našeho názoru však nejsou splněny zákonné podmínky, aby bylo na podkladě takto podané žaloby rozhodnutí správního orgánu meritorně přezkoumáváno.“ (srov. VALC, Jakub a Lukáš HLOUCH. Právní postavení osob postižených spácháním přestupku a jejich aktivní žalobní legitimace v soudním řízení správním. Právní rozhledy. Nakladatelství C. H. Beck, 2022, roč. 30, č. 1, ISSN 1210–6410, s. 13–18). Shodný závěr ostatně plynul i z judikatury vztahující se k předchozí právní úpravě, a to např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2007, č. j. 2 As 46/2006 – 100 (č. 2276/2011 Sb.), z něhož plyne, že žalobu poškozeného proti správnímu rozhodnutí v řízení o přestupku je třeba v té části, v níž žalobce napadá výrok správního rozhodnutí týkající se viny obviněného z přestupku či sankce (přičemž výrokem týkajícím se viny je i výrok o zastavení řízení o přestupku), odmítnout dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. proto, že byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou. V.B K výroku III. rozsudku 32. Zdejší soud se dále zabýval výrokem VI. napadeného rozhodnutí. Na uvedené lze přitom vztáhnout závěry uvedené výše, neboť se otázka také týká aktivní legitimace žalobce, byť ve vztahu k odvolacímu řízení. Ve zbytku lze odkázat rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2019, č. j. 44 A 48/2018 – 18, dle něhož „nevyplývá osobě poškozené spácháním přestupku z účastenství v přestupkovém řízení právo na podání opravných prostředků proti výrokům o konstatování (resp. nekonstatování) viny obviněného z přestupku. V tomto směru žalovaný posoudil odvolání žalobkyně správně, neboť žalobkyně nebyla oprávněna podat odvolání do výroku prvostupňového rozhodnutí, kterým bylo zastaveno řízení o přestupku proti občanskému soužití.“ 33. Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že žalobce nebyl dle platné právní úpravy oprávněn brojit svým odvoláním proti výrokům II., XII. a XIII. prvostupňového rozhodnutí. Odvolání žalobce ve vztahu ke zmíněným výrokům proto bylo žalovaným pod výrokem VI. napadeného rozhodnutí správně posouzeno jako nepřípustné, neboť bylo podáno osobou, která k tomu nebyla oprávněna. Bylo tak namístě odvolání žalobce podle § 92 odst. 1 správního řádu zamítnout jako nepřípustné a žaloba proto ve vztahu k výroku VI. napadeného rozhodnutí není důvodná. V.C K výroku I. rozsudku 34. Konečně se zdejší soud zabýval zbylými výroky napadeného rozhodnutí, tj. výroky II., III. a VII. V daném případě jde o otázky viny žalobce ve věcech přestupků proti občanskému soužití, uložený trest za jejich spáchání a uloženou povinnost nahradit náklady řízení.

35. Ve věci bylo třeba posoudit, zda byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci a zda bylo naplnění znaků skutkových podstat daných přestupků žalobci dostatečně prokázáno.

36. Je třeba předeslat, že byť lze řízení o přestupku proti občanskému soužití dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o některých přestupcích zahájit a v již zahájeném řízení pokračovat pouze se souhlasem osoby přímo postižené spácháním přestupku (viz § 7 odst. 7 zákona o některých přestupcích), přesto se při jeho projednání vztahují na správní orgány stejné zásady činnosti jako v případě přestupků, které lze projednávat nezávisle na souhlasu osoby dotčené přestupkem. Rozhodne–li tak správní orgán ve svém rozhodnutí o spáchání přestupku obviněným, musí za účelem naplnění zásady materiální pravdy dle § 3 odst. 2 správního řádu a požadavku přezkoumatelnosti v odůvodnění rozhodnutí podrobně zdůvodnit, proč považoval některou ze skutkových verzí za věrohodnou a jinou nikoliv. Tato skutečnost nabývá zásadního významu zvláště v oblasti správního trestání, neboť dle § 69 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky musí správní orgány rozhodnout v pochybnostech ve prospěch obviněného. V přestupkovém řízení se uplatňují trestněprávní zásady presumpce neviny a (již citovaná zásada) in dubio pro reo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005–62).

37. Účastníci přestupkového řízení mají rovné postavení, tj. v zásadě stejná procesní práva a povinnosti, nestanoví–li zákon výslovně jinak. Zásada rovnosti účastníků řízení dopadá i na hodnocení tvrzení účastníků, neboť žádnému z nich a priori nelze přisuzovat vyšší relevanci či váhu. Tito účastníci mají z povahy věci protichůdné zájmy, které jsou v projednávaném případě zvláště zřejmé z toho, že vícero účastníků bylo ve společném řízení vedeném dle § 88 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky obviněno ze spáchání různých přestupků proti občanskému soužití. Uvedené klade zvýšené nároky na správní orgány stran unesení břemena dokazování skutkového stavu.

38. V nyní posuzované věci proti sobě předně stálo tvrzení žalobce a tvrzení J. P. Tvrzení žalobce bylo v zásadě podpořeno výpověďmi R. K., jakož i T. S. Naopak tvrzení J. P. bylo podpořeno výpověďmi jeho přátel, tj. T. Ž., T. Š. a M. S. Je zřejmé, že každá ze skupin popisuje skutkový stav protichůdným způsobem. V situacích, kdy byly v přestupkovém řízení podány značně protichůdné výpovědi, zdůrazňuje ustálená rozhodovací praxe nutnost důkladného posouzení věrohodnosti jednotlivých proti sobě stojících výpovědí, jakož i potřebu postupovat pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů. Z judikatury přitom vyplývá, že v takových situacích nelze opomíjet, je–li u svědků objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16).

39. K hodnocením svědeckých výpovědí zdejší soud připomíná, že v projednávaném případě nelze automaticky presumovat věrohodnost výpovědí nikoho z přímých účastníků konfliktu, neboť se nejedná o úřední osoby, u kterých je jejich věrohodnost obecně dovozována z výkonu služební povinnosti a absence osobního zájmu na výsledku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2016, č. j. 6 As 126/2015 – 42). Zároveň je třeba mít na zřeteli, že příslušníky skupiny okolo J. P. pojí s uvedeným přátelský vztah. Na straně druhé, obdobný přátelský vztah spojuje žalobce s T. S. a žalobce s R. K. pak pojí vztah partnerský. Nelze také pominout skutečnost, že žalobce má s J. P. a jeho rodinou dlouhodobé spory. Ostatně, tato skutečnost je soudu známa z rozhodovací činnosti, kdy lze poukázat např. na rozsudek zdejšího soudu ze dne 3. 5. 2021, č. j. 64 A 4/2020 – 29, rovněž se týkající sporu mezi žalobcem a J. P. Při hodnocení výpovědí bylo třeba mít také na zřeteli skutečnosti plynoucí z provedeného dokazování. Je třeba uvést, že věrohodnost výpovědi J. P. je snížena vlivem toho, že jmenovaný setrvale uváděl, že při sobě daného dne neměl paralyzér, přestože opak plynul jak z výpovědí žalobce a jeho družky, tak zejména i z výpovědí nestranných osob (majitel restaurace Pod Skálou J. K., brigádnice V. Š. i voják D. P.). Ostatně i M. S. vypověděl, že J. P. měl u sebe daného dne věc, která vypadala jako paralyzér. Z uvedeného dle zdejšího soudu plyne, že tvrzení J. P. o tom, že neměl paralyzér, bylo nepravdivé, což má vliv na věrohodnost jeho výpovědi. Z hlediska hodnocení výpovědí je přitom irelevantní, že J. P. za dané jednání nebyl uznán vinným. Uvedené bylo pouze důsledkem procesního nedostatku spočívajícího v závěru žalovaného, který pod výrokem I. napadeného rozhodnutí zastavil řízení o daném přestupku, a to z důvodu, že dle jeho závěrů nebyla dána totožnost skutku. Uvedené však nijak nelimituje využití závěrů plynoucích z provedeného dokazování. Dle názoru krajského soudu správní orgány nedostatečně reflektovaly právě omezenou věrohodnost výpovědi J. P.

40. Má–li být vydáno rozhodnutí o přestupku, musí proto správní orgány za účelem naplnění zásady materiální pravdy a požadavku přezkoumatelnosti v odůvodnění rozhodnutí podrobně zdůvodnit, proč považovaly některou ze skutkových verzí za věrohodnou a jinou nikoliv (k uvedenému srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2018, č. j. 33 A 27/2017 – 28).

41. Optikou shora uvedených hledisek přistoupil zdejší soud k přezkumu jednotlivých skutků žalobce, za které byl shledán vinným z přestupků proti občanskému soužití. V.C. 1) K přestupku dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o některých přestupcích 42. Zdejší soud se nejprve zabýval přestupkem dle výroku IV. prvostupňového rozhodnutí ve znění změny provedené výrokem II. napadeného rozhodnutí. Žalobce byl danými výroky shledán vinným za přestupek dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o některých přestupcích, kterého se měl dopustit tím, že při vzájemném konfliktu napadl J. P. slovy „zmrd“ a „zrzavý zmrd“, čímž měl jinému úmyslně ublížit na cti tím, že ho jiným způsobem hrubě urazil.“ 43. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že výroky žalobce byly prokázány výpověďmi J. P., T. Ž. a T. Š. Věrohodnost výpovědí jmenovaných osob dovodil žalovaný z toho, že jsou od počátku v základu stejné a liší se pouze v některých jednotlivostech. Naopak, tvrzení žalobce, že se tohoto jednání nedopustil, žalovaný neuvěřil a jeho výpověď nepovažoval za věrohodnou. Žalovaný v odůvodnění přepsal tvrzení žalobce z úředních záznamů o podání vysvětlení u PČR ze dne 14. 6. 2020 a 2. 7. 2020. Dále uvedl, že verzi žalobce podpořila již pouze R. K. Jelikož jsou však žalobce a R. K. osoby blízké, jsou jejich výpovědi tímto dle žalovaného ovlivněny. K uvedenému zdejší soud uvádí, že verze J. P. byla podpořena pouze ze strany jeho přátel. Dle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 955/18, přitom může být osobou blízkou i přítel, resp. kamarád. Záleží vždy toliko na intenzitě citového vztahu a posouzení toho, zda by újmu jedné osoby pociťovala druhá osoba jako újmu vlastní. V projednávaném případě má zdejší soud za prokázané, že T. Ž., T. Š. a M. S. spojuje s J. P. intenzivní přátelský vztah. Uvedené ostatně vyplynulo z výpovědí daných osob na ústním jednání před správním orgánem prvního stupně. Nadto se lze domnívat, že dané osoby spojuje intenzivní přátelství už vzhledem k tomu, že spolu dotyčné osoby navštěvují restaurační zařízení.

44. I s ohledem na shora uvedené je s podivem, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak neposuzoval, zda nemohly být ovlivněny i výpovědi těchto osob (které lze ve vztahu k J. P. považovat za osoby blízké stejně jako R. K. ve vztahu k žalobci). Přestože strážníci městské policie do úředního záznamu ze dne 14. 6. 2021 uvedli, že na místě se přítomní hádali a slovně napadali, nelze z toho vyvozovat, že by právě žalobce slovně napadal J. P., již vůbec pak není nade vši pochybnost prokázáno, že by jej urážel slovy „zmrd“ či „zrzavý zmrd“, za což byl žalobce shledán vinným z přestupku. S tím by ostatně korespondovalo vyjádření žalobce, který při ústním jednání před správním orgánem prvního stupně uvedl, že nenadával, nýbrž že na sebe s J. P. toliko pokřikovali. Dovozuje–li žalovaný svůj závěr z vyjádření žalobce uvedeného v úředním záznamu o podání vysvětlení, je nutno poukázat na § 137 odst. 4 správního řádu, dle něhož nelze záznam o podání vysvětlení použít jako důkazní prostředek.

45. Správní orgány rovněž měly přihlédnout k situaci, při které údajné výroky měly být proneseny. Zdejší soud považuje za nepochybné, že mezi návštěvníky restaurace Pod Skálou došlo k potyčce, resp. skrumáži. Z proběhnutého správního řízení vyplynulo, že pravděpodobně došlo i k fyzickému konfliktu minimálně mezi žalobcem, J. P. a R. K., byť správní orgány projednávání daných přestupků zastavily, neboť spáchání předmětných skutků se obviněným nepodařilo prokázat. Žalovaný shledal za iniciátora konfliktu žalobce, a to pro domnělé provokace v podobě oslovení „P.“ a uplivnutí u stolu J. P. Uvedené žalovaný dovodil z tvrzení J. P. a jeho přátel, naopak žalobce a R. K. označili za iniciátora konfliktu J. P., kterého nadto za iniciátora považovala i brigádnice V. Š., která nepřísluší k žádné ze dvou zmiňovaných skupin. Posledně uvedená svědkyně výslovně uvedla, že žalobce potyčku nevyvolával a že si pouze bránil svoji ženu (družku). Dle výpovědi T. S. byla R. K. cestou z toalet napadena, a to i fyzicky. Zdejší soud se neztotožňuje se závěry žalovaného, dle kterého byl žalobce iniciátorem konfliktu. Naopak, po přezkoumání předloženého správního spisu zdejší soud považuje za iniciátora konfliktu J. P. Dle svědeckých výpovědí (a to nejen výpovědi žalobce a R. K., ale též provozovatele restaurace a jeho personálu coby nestranných osob) měl J. P. v rozporu se svou výpovědí v restauraci Pod Skalou při sobě paralyzér, přičemž jím zřejmě byl provokován žalobce, příp. též R. K., a zároveň s ním dle vyjádření servírky V. Š. J. P. manipuloval i před jejím obličejem. Je přitom evidentní, že jakákoli manipulace paralyzérem vůči žalobci nemohla představovat přiměřenou reakci ani na případné užití zdrobněliny jména „P.“ či odplivování žalobce.

46. Byl–li žalobce provokován ze strany J. P., neznamená to pochopitelně automaticky možnost dehonestovat danou osobu nevhodnými označeními, resp. výroky svou intenzitou překračující pouhou nevhodnost, tj. výroky hrubě urážlivé (hanlivé) z objektivního hlediska v dané situaci a v dané skupině obyvatel. Z uvedených důvodů je i v případě prokázání výroků žalobci připisovaných namístě důslednější úvaha správních orgánů, zda výroky zasazené do kontextu situace vyhroceného stavu mezi žalobcem a J. P. obecně, jakož navíc i do kontextu vyhrocené situace v restauraci Pod Skálou, dosahovaly požadované intenzity, aby v daný moment byly způsobilé hrubě urazit J. P., který zřejmě žalobce svým jednáním (manipulace s paralyzérem a konflikt s družkou žalobce, které měl údajně i vulgárně nadávat) provokoval ke konfliktu. Zřejmý záměr J. P. k vyprovokování užití určitých verbálních výrazů žalobcem byl ostatně zdejším soudem dovozen i v již zmiňované věci pod sp. zn. 64 A 4/2020. Zdejší soud koriguje tvrzení žalobce, dle něhož je otázkou, zda vzhledem k dlouhodobosti a vyhrocenosti sporů mezi rodinou J. P. a žalobcem vůbec existují výroky způsobilé adresáta urazit. Dlouhodobost sporů v žádném případě neznamená možnost kohokoli beztrestně hrubě urážet. Avšak vzhledem k dalším okolnostem nyní projednávaného případu bylo namístě, aby se správní orgány důsledněji zabývaly naplněním všech znaků přestupku, a to včetně znaku materiálního.

47. Za uvedené situace dle zdejšího soudu nebylo namístě shledat žalobce vinným z přestupku dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o některých přestupcích. Ve věci nebyly odstraněny pochybnosti stran skutečného průběhu večera, děj není objektifikován do té míry, aby bylo možno dospět k bezpečnému závěru o tom, že se žalobce vulgárních nadávek vůči J. P. dopustil. Z uvedeného důvodu zdejšímu soudu nezbylo než výrok II. napadeného rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. V.C 2) K přestupku dle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona o některých přestupcích 48. Výrokem V. prvostupňového rozhodnutí byl žalobce shledán vinným za přestupek dle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona o některých přestupcích, kterého se měl dopustit tím, že při vzájemném konfliktu vyhrožoval J. P. újmou na zdraví slovy „že si to s ním vyřídí“, „že jej dodělá“ a „že si jej podá“, tedy že úmyslně jinému vyhrožoval újmou na zdraví. Žalovaný výrokem VII. napadeného rozhodnutí potvrdil uvedený výrok prvostupňového rozhodnutí.

49. Správní orgány dovozují vinu žalobce z výpovědi T. Ž., T. Š. a J. P. Obdobně jako v případě přestupku dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o některých přestupcích však správní orgány nevzaly dle zdejšího soudu dostatečně v potaz skutečnost, že T. Ž. a T. Š. jsou blízcí přátelé J. P., druhý jmenovaný pak nadto svoji výpověď činil za situace, kdy byl sám obviněn z přestupku proti občanskému soužití. U daných osob tedy nelze usuzovat na jejich nezainteresovanost na výsledku řízení. Uvedené platí tím spíše u J. P., který má s žalobcem dlouhodobé spory, sám vypovídal jako obviněný z přestupku a nadto dle všech okolností vypovídal nepravdivě i tom, zda měl daného dne u sebe paralyzér.

50. Další pochybnosti vyvolává fakt, že přestože to měl být právě žalobce, kdo byl agresivní a měl vyhrožovat J. P. újmou na zdraví, činil by tak za situace, kdy jmenovaný měl při sobě paralyzér. S podivem také zůstává, že to byl právě žalobce, koho se musel zastat voják D. P. u baru Revolution před více atakujícími osobami, a který musel po konfliktu vyhledat lékařské ošetření. Uvedené pochybnosti nebyly odstraněny ani argumentací obsaženou na s. 14 – 15 prvostupňového rozhodnutí ani rozhodnutím napadeným.

51. Zároveň nelze přehlédnout pochyby vyvolávající přístup správních orgánů, které v případě potyčky před barem Revolution za situace protichůdných výpovědí řízení o přestupcích proti občanskému soužití, spočívajících v jiném hrubém jednání, zastavily přestupkové řízení jak ve věci žalobce, tak ve věci J. P. Naopak v případě přestupku dle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 1 (jakož i přestupku dle § 7 odst. 1 písm. a), a § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4) zákona o některých přestupcích při protichůdných výpovědích byla shledána vina žalobce. Správní orgány dle názoru zdejšího soudu také nedostatečně posuzovaly materiální znak předmětného přestupku, zvláště s ohledem k okolnostem případu, kdy napadenému žalobci musel proti útočníkům pomáhat voják D. P., přičemž žalobce musel navíc následně vyhledat lékařské ošetření. Správní orgány také nedostatečně posuzovaly naplnění materiálního znaku přestupku se zohledněním situace, při které měly být výroky proneseny.

52. Vzhledem ke shora uvedenému nebyl rovněž žalobci připisovaný skutek prokázán nade vši pochybnost. V.C 3) K přestupku dle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona o některých přestupcích 53. Konečně byl žalobce shledán vinným z přestupku dle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona o některých přestupcích, kterého se dle rozhodnutí správních orgánů dopustil tím, že se měl snažit napadnout J. P., v čemž mu bránili ostatní přítomní, přičemž otevřenou dlaní udeřil do tváře M. S.

54. Správními orgány nebylo zpochybněno, že v restauraci Pod Skálou došlo k potyčce mezi skupinou okolo J. P. a žalobcem a jeho družkou. I dle výpovědi T. S. na sebe všichni zúčastnění pokřikovali. Lze usuzovat na jakousi skrumáž osob, kdy není blíže zřejmé, jak přesně se tento konflikt udál. To ostatně koresponduje s výpovědí R. K., dle které po jejím napadení ze strany J. P. přiběhl žalobce, postavil se mezi ně a chránil ji svým tělem. Když vstala, byla dle její výpovědi přítomna spousta lidí. Dle žalovaného je udeření M. S. ze strany žalobce prokázáno výpovědí M. S. a J. P. Naopak žalobce popřel, že by komukoli dal facku, byť připustil, že se ve skrumáži osob mohl někoho dotknout. Zdejší soud uvádí, že v daném případě opět nelze nade vši pochybnost usuzovat, že by žalobce udeřil otevřenou dlaní M. S. do tváře. Jediná svědectví o tomto jednání pochází od osob, u nichž nelze usuzovat na jejich nezainteresovanost na výsledku řízení. Dle zdejšího soudu také v tomto případě nevzaly správní orgány dostatečně v potaz přátelské vztahy mezi M. S. a J. P. V případě J. P. lze pak odkázat na již shora řečené důvody snižující věrohodnost jeho svědecké výpovědi. Přestože žalovaný sám připouští, že ostatní zúčastnění facku nezaznamenali, dospěl ve shodě se správním orgánem prvního stupně k závěru, že se žalobce předmětného skutku dopustil.

55. Zároveň vzbuzuje otázky, proč by žalobce udeřil právě M. S., neboť dle všeho má spory toliko s J. P. Vysvětlení M. S., že jej žalobce udeřil otevřenou dlaní „asi proto, že stál na blízku“, nepůsobí na zdejší soud přesvědčivě. Zdejší soud se neztotožňuje ani se závěrem žalovaného, že je výpověď M. S. podpořena tím, že jmenovaný následně odešel telefonovat na městskou polici. Z uvedeného nelze bez dalšího nijak usuzovat na závěr, že jej žalobce udeřil otevřenou dlaní. Existuje i mnoho případů, kdy jsou strážníci městské policie voláni bezdůvodně či ryze účelově. Dané tvrzení proto nedokládá, že by se žalobce předmětného skutku dopustil.

56. Ze strany správních orgánů nebylo dostatečně vysvětleno, z jakých důvodů nelze bez pochybností dospět k upřednostnění verze J. P. a jeho přítele M. S. před verzí žalobce, resp. R. K. Žalobce připustil, že se možná někoho ve skrumáži dotkl, nelze proto a priori vyloučit variantu, že se ve skrumáži osob mohl dotknout M. S., který subjektivně pociťoval zmíněný dotyk za úder otevřenou dlaní. V takovém případě by však scházelo na straně žalobce úmyslné zavinění coby obligatorní znak skutkové podstaty přestupku dle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona o některých přestupcích. Ani v tomto případě tak nebyly splněny podmínky pro shledání viny žalobce.

57. Závěrem zdejší soud zdůrazňuje, že jakkoliv je zřejmé, že mezi J. P. (přip. též jeho přáteli) a žalobcem k určité výměně názorů a pravděpodobně i fyzické interakci došlo, zjištěný skutkový stav neprokazuje nade vši pochybnost, že se žalobce dopustil přestupkového jednání popsaného ve výroku IV., V. a VI. prvostupňového rozhodnutí. V tomto ohledu je namístě připomenout, že nelze připustit, aby přestupkové řízení sloužilo jako účelový nástroj fyzických osob k vyřizování osobních sporů prostřednictvím orgánů moci veřejné. Bylo–li by ze strany správních soudů akceptováno rozhodnutí o přestupku založené pouze na sporných tvrzeních blízkých osob, nadto ve věci přímo zainteresovaných, došlo by tím k porušení zásady in dubio pro reo.

58. Přestupkové řízení nepředstavuje prodlouženou ruku pro potrestání obviněného, se kterou je osoba zúčastněná na řízení v konfliktu. Byť tato může svým podnětem či oznámením zavdat příčinu k zahájení přestupkového řízení ve věcech, které by v minulosti spadaly do kategorie tzv. návrhových přestupků, za současné právní úpravy má toliko postavení oznamovatele, který zpravidla není účastníkem přestupkového řízení, neboť to lze již zahájit výlučně z úřední povinnosti (blíže srov. VALC, Jakub a Lukáš HLOUCH. Právní postavení osob postižených spácháním přestupku a jejich aktivní žalobní legitimace v soudním řízení správním. Právní rozhledy. Nakladatelství C. H. Beck, 2022, roč. 30, č. 1, s. 13–18. ISSN 1210–6410.). V projednávané věci byla situace specifická tím, že vzhledem k více obviněným osobám byly jejich věci projednávány ve společném řízení. V takovém případě je ovšem třeba zvláště pečlivě hodnotit jednotlivé výpovědi a v souladu se zásadou materiální pravdy odstranit možné maximum v řízení vyvstalých pochybností.

VI. Závěr a náklady řízení

59. Po důkladném přezkoumání napadeného rozhodnutí a řízení jemu předcházejícího shledal zdejší soud žalobní námitku nezjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a porušení zásady in dubio pro reo při hodnocení provedených důkazů za důvodnou a nezbylo mu, než výroky II., III. a výrok VII. v části „V., VI“ a „XVI“ zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Jelikož došlo ke zrušení výroků o vině žalobce, nemohl dále obstát ani výrok o uloženém správním trestu, neboť je daný výrok závislým na posouzení viny pachatele přestupku. Uvedené vyplývá mj. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2008, č. j. 7 As 4/2008 – 85. Obdobné pak platí i v případě o výroku o uložení povinnosti nahradit náklady řízení (a contrario § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky).

60. Krajský soud uzavírá, že správní orgány v dalším řízení musí provést nové hodnocení svědeckých výpovědí v intencích shora uvedeného. Na místě je provedení dalšího dokazování, resp. znovu již provedené důkazy řádně a objektivně vyhodnotit po posouzení kritéria jejich věrohodnosti. Bude–li shledáno naplnění formálních znaků přestupku, bude dále na místě s ohledem na okolnosti tohoto případu zhodnocení naplnění či nenaplnění materiálního znaku daných přestupků. Správní orgány zohlední zvláště dlouhodobou vyhrocenost vztahů mezi rodinou žalobce a rodinou osoby zúčastněné na řízení, věrohodnost její výpovědi, pravděpodobný záměr osoby zúčastněné na řízení k vyprovokování žalobce, předchozí konflikt s družkou žalobce, jakož i další okolnosti daného případu. Nebudou–li nadále zjištění postačovat k prokázání toho, že předmětné skutky žalobce skutečně spáchal (event. nebude–li prokázáno naplnění materiálního znaku u daných přestupků kladených žalobci za vinu), bude třeba v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnout o zastavení řízení, neboť žalobci nebylo spáchání přestupků spolehlivě prokázáno.

61. O náhradě nákladů řízení rozhodoval krajský soud podle § 60 odst. 1 věty druhé s. ř. s. Žalobce měl v řízení částečný úspěch, a proto přicházelo v úvahu právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Žalobce žalobou napadal rozhodnutí žalovaného jako celek. Napadené rozhodnutí obsahovalo celkem 7 výroků. Zdejší soud pod výrokem I. tohoto rozsudku přistoupil ke zrušení výroku II., III., a poloviny výroku VII. napadeného rozhodnutí, tj. celkem ke zrušení 2,5 žalobou napadených výroků. Jelikož však míra procesního úspěchu žalobce nepřevažuje nad mírou jeho procesního neúspěchu, nevzniká žalobci právo na náhradu nákladů řízení (k výpočtu srov. KÜHN, Zdeněk. Soudní řád správní: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019. ISBN 978–80–7598–479–1, s. 488).

62. Pokud jde o žalovaného, majícího procesně převažující úspěch, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Shrnutí vyjádření žalovaného III. Shrnutí vyjádření osoby zúčastněné na řízení IV. Podstatný obsah správního spisu V. Právní hodnocení krajského soudu V.A K výroku II. rozsudku V.B K výroku III. rozsudku V.C K výroku I. rozsudku V.C. 1) K přestupku dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o některých přestupcích V.C 2) K přestupku dle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona o některých přestupcích V.C 3) K přestupku dle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona o některých přestupcích VI. Závěr a náklady řízení