č. j. 54 Az 1/2020 - 21

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobce: S.D., narozen X státní příslušnost: X t. č. hlášen k pobytu X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2020, č. j. OAM – 1097/ZA – ZA11 – LE26 - 2019 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 4. 2. 2020 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2020, č. j. OAM – 1097/ZA – ZA11 – LE26 - 2019, kterým byla žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) zamítnuta jako zjevně nedůvodná.

2. Žalobce v žalobě nejprve učinil výčet ustanovení, která byla dle jeho názoru porušena. Žalobce uvedl, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu. Dále podotkl, že se setkal s náboženskou diskriminací a potýkal se i s dalšími potížemi v souvislosti s jeho aktivitou v hnutí MAK a politickými názory, které vyjadřoval na veřejných protestech. Žalobce byl přesvědčen, že si žalovaný neopatřil dostatek aktuálních a relevantních podkladů pro to, aby mohl konstatovat, že země původu není pro žalobce nebezpečná. Napadené rozhodnutí je podle názoru žalobce v rozporu s článkem 4 Listiny základních práv a svobod a na podporu svých tvrzení dále odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 23/2013. Žalobce se domníval, že žalovanému předložil dostatek podkladů pro to, aby země původu nemohla být považována v souvislosti s jeho osobou za bezpečnou, přičemž zdůraznil, že není povinen prokazovat, že by byl v zemi původu v horším postavení oproti jiným lidem, kteří prožívají stejné problémy.

3. Žalobce označil využití zprávy „Hodnocení Gruzie jako bezpečné země původu“ v projednávané věci za neobjektivní a nedostatečné pro řádnou individualizaci posouzení žádosti o mezinárodní ochranu ve vztahu k žalobci. Žalobce zdůraznil, že si je vědom své povinnosti prokázat důvody pro udělení mezinárodní ochrany, pokud pochází z bezpečné země, nicméně tím nedochází ke zbavení povinnosti žalovaného zjistit v souladu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) skutkový stav způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

II. Vyjádření žalovaného

4. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný uvedl, že v průběhu řízení žalobce poskytoval pouze obecné výpovědi o tom, jaké nepříjemnosti se mu v zemi původu děly, nicméně je již nijak nepodložil důkazy, ačkoliv mu k tomu byl poskytnut dostatečný čas. Nadto žalovaný uvedl, že i za situace byla-li by tvrzení žalobce pravdivá, nezakládala by azylově relevantní skutkový stav. Žalovaný označil napadené rozhodnutí za podrobné, věcné a v souladu se zákonem, proto odkázal na úplné znění napadeného rozhodnutí. Žalovaný dále odkazoval na obsah správního spisu, v němž jsou založeny veškeré podklady, na základě kterých bylo rozhodováno, čili podkladem nebyla jediná zpráva o zemi původu žalobce. Žalovaný uvedl, že při svém postupu dostál i povinnostem kladeným článkem 4 Listiny. V závěru vyjádření žalovaný konstatoval, že žalobce nesplnil své povinnosti prokázat, že v jeho případě není Alžírsko bezpečnou zemí.

III. Obsah správního spisu

5. Ze správního spisu vyplynuly pro soud následující rozhodné skutečnosti: Dne 4. 12. 2019 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice, následně dne 13. 12. 2019 poskytl žalobce údaje k žádosti o mezinárodní ochranu podle § 10 odst. 2 zákona o azylu. Téhož dne 13. 12. 2019 byl s žalobcem proveden pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, v němž byla popisována příkoří, která snášel v zemi původu. Žalovaný vyzval žalobce dne 16. 12. 2019 k seznámení se s podklady rozhodnutí.

6. Do správního spisu byla založena písemnost z roku 2017, v níž byly zodpovězeny otázky týkající se hnutí MAK, postoj alžírských státních orgánů k ateistům, situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po jejich návratu do vlasti a návratu do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí. Dále se v správním spise nacházelo hodnocení Alžírska jako bezpečné země z roku 2019 a hodnocení vztahu Berberů a Arabů na území Alžírska z roku 2017. Žalobce se seznámil s podklady pro rozhodnutí a nevyloučil doložení dalších dokumentů na podporu svých tvrzení, k tomu mu byl poskytnut prostor do dne 31. 12. 2019.

7. Dne 8. 1. 2020 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, jímž žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle § 16 odst. 2 zákona o azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou.

IV. Právní názor soudu

8. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

9. Žaloba není důvodná.

10. Krajský soud na úvod poukazuje na jednotlivé zákonné důvody udělení azylu, k jejichž splnění dle názoru žalobce došlo. Podle § 12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

11. Ustanovení § 14 téhož zákona upravuje humanitární azyl. Jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

12. Ustanovení § 14a zákona o azylu, který stanoví: „Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“ Odstavec 2 tohoto ustanovení vymezuje nebezpečí vážné újmy následovně: „a)uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.“ 13. Žalobce opakovaně v žalobě zdůrazňoval, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci, a tím zatížil celé své rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností. Krajský soud má za to, že žalovaný v řízení nashromáždil dostatek podkladů pro to, aby mohl ve věci jednoznačně rozhodnout. Veškeré podklady, z nichž žalovaný vycházel, jsou součástí správního spisu a jejich výčet je zaznamenán jak v odstavci 6 tohoto rozsudku, tak i v napadeném rozhodnutí. Žalobce v žalobě uvedl, že se v zemi původu setkal s náboženskou diskriminací a tlakem vyvíjeným na něj v souvislosti s tím, že je ateistou. Nepříjemnosti, které musel kvůli svému bezvyznání snášet, v žalobě neuvedl, nicméně soud je zjistil z obsahu správního spisu. Tato příkoří spočívala v nadávkách soukromých osob, z důvodu nedodržování ramadánu a dále tlaku rodinných příslušníků, kteří jsou muslimové. Nicméně zároveň žalobce při pohovoru uvedl, že jeho zemí je Kabýlie, což je oblast v Alžírsku (pozn. soudu), kde, dle slov žalobce, „nejsou muslimové, takže, co se týče toho, že jsem ateista, tak tam to pro mě bylo ještě lepší, než kdybych se přestěhoval kdekoliv jinde v Alžírsku.“ Dále ve sdělení Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9. 6. 2017 založeného do správního spisu bylo uvedeno, že Alžírské státní orgány jsou poměrně tolerantní vůči jiným náboženstvím i vůči ateismu. Krajský soud z těchto skutečností naznal, že nelze konstatovat existenci azylově významného rizika pro žalobce jen proto, že je ateistou. Žalobce nebyl nijak veřejně postihován za své bezvyznání, sám uvedl, že život v Kabýlii, odkud pochází, je pro něj nejpříhodnější oblastí z celého Alžírska, neboť zde nežijí muslimové. Zároveň však uvedl, že jeho rodiče islám vyznávají, avšak zda rodiče žalobce žijí v Kabýlii či nikoli, přestože v této oblasti podle tvrzení žalobce muslimové nežijí, nelze s jistotou konstatovat. S ohledem na vše shora uvedené krajský soud dospěl k závěru, že skutečnost, že je žalobce ateistou, nenaplňuje žádný azylový důvod, neboť mu dle všech podkladů nehrozí nebezpečí vážné újmy v případě návratu do vlasti. Ačkoliv žalobce namítal, že žalovaný nezjistil řádně skutkový stav projednávané věci, tak ale ani žalobce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by toto tvrzení potvrzovaly, ba naopak žalobce svými odpověďmi podporoval závěry žalovaného, že osoby nevyznávající žádné náboženství nejsou v zemi pronásledovány a nehrozí jim tak nebezpečí vážné újmy.

14. Krajský soud se shoduje se závěry žalovaného ohledně náboženského vyznání a ateismu v Alžírsku. Výpovědi žalobce jsou vzájemně rozporné, žalobce uváděl, že se potýká s nepříjemnostmi kvůli náboženství zejména v rodině, zároveň však dle jeho tvrzení je přibližně jednou týdně se svou rodinou v kontaktu, která jej rovněž finančně podporuje. Z toho jednoznačně vyplývá, že potíže v rodině kvůli jeho ateismu nebyly závažné natolik, aby vedly ke zničení rodinných vazeb.

15. Nadto zdejší soud poukazuje na § 2 odst. 6 větu druhou zákona o azylu, že původcem pronásledování sice nemusí být pouze orgán veřejné moci ale i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Nicméně nelze z předložených podkladů a tvrzení žalobce dovodit, že by se v projednávané věci dalo hovořit o pronásledování žalobce soukromými osobami ve smyslu § 2 odst. 6 věty druhé zákona o azylu.

16. Žalobce zároveň uvedl, že se nepotýkal s žádnými potížemi se státními orgány, soudy či policií nebo jakýmikoli dalšími obdobnými komplikacemi. Kromě již zmiňovaného zdejší soud podotýká, že žalovaný své závěry o neexistenci hrozby nebezpečí ohledně náboženského vyznání dával do souvislostí také s platným právním řádem Alžírska, konkrétně s platnou alžírskou ústavou, která zaručuje svobodu náboženského vyznání. S ohledem na skutečný stav v zemi původu žalobce lze podle dostupných informací konstatovat, že státní aparát je shovívavý také vůči ateistům. Žalobce nevznesl jediný důkaz, který by prokazoval opak.

17. Dalším důvodem, pro který se žalobce domníval, že bude ve své vlasti pronásledován, bylo jeho zapojení do aktivit v hnutí MAK a projevování politického názoru při veřejných protestech. Hnutí MAK usiluje o nezávislost Kabýlie. Zdejší soud musel opětovně nahlédnout do obsahu správního spisu, aby si mohl učinit představu o zapojení žalobce do aktivit hnutí MAK, neboť to žalobce v žalobě více nepopsal. Krajský soud shrnuje, že potíže spojené s účastí žalobce v hnutí MAK podle jeho odpovědí při pohovoru a provádění výslechů, žalobce neuvedl. Žalobce nepřednesl žádné skutečnosti ani informace o tom, že by byl vystaven jakémukoli nehumánnímu, nestandardnímu, krutému či nelidskému zacházení. Žalobce pouze uvedl, že byl nucen snášet vulgarismy při výsleších, nicméně to samo o sobě rozhodně nenaplňuje žádný z důvodů pro udělení azylu. Žalobce dále potvrdil, že s ním nikdy nebylo zahájeno trestní stíhání. Nelze tudíž ani v tomto případě konstatovat, že by jednání, v němž žalobce pociťoval příkoří vůči své osobě, dosahovalo intenzity pronásledování či nebezpečí vzniku vážné újmy. Krajský soud nijak nezlehčuje situaci žalobce, zároveň však je povinen dodržovat platný právní řád České republiky, který poskytuje jednoznačné zákonné důvody pro udělování azylu a bez jejich naplnění nelze poskytovat cizincům mezinárodní ochranu. Z podkladů založených do správního spisu, závěrů žalovaného, ale i výpovědí žalobce vyplývá, že jeho pouhé sympatizování s hnutím MAK není způsobilé založit nebezpečí vážné újmy ve smyslu zákona o azylu. Podle podkladů založených do správního spisu se postoj státních orgánů Alžírska vyvíjel a za poslední roky nebyl zaznamenán žádný případ trestního stíhání ani členů ani sympatizantů hnutí MAK, přičemž žalobce byl pouze sympatizantem tohoto hnutí. Krajský soud proto ani zapojení žalobce do aktivit hnutí MAK neshledal jako důvod pro udělení azylu a potvrzuje tak závěry žalovaného formulované v napadeném rozhodnutí.

18. Krajský soud nerozporuje skutečnost, že zařazení země mezi bezpečné země je vyvratitelnou domněnkou, avšak žalobce nevznesl žádnou relevantní námitku, jíž by vyvrátil skutečnost, že se jedná o bezpečnou zemi.

19. Ustanovení § 16 odst. 2 zákona o azylu, na základě kterého byla žádost žalobce zamítnuta, jednoznačně stanoví, že jako zjevně nedůvodná se zamítne i žádost o udělení mezinárodní ochrany, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany přichází ze státu, který Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu, neprokáže-li žadatel o udělení mezinárodní ochrany, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze. (pozn. podtrženo soudem)

20. V souvislosti s aplikací § 16 odst. 2 zákona o azylu krajský soud odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2019, č. j. 41 Az 6/2019 – 70, který se k užití předmětného ustanovení výstižně vyjádřil: „Předpokladem pro aplikaci tohoto institutu je zařazení daného státu na seznam bezpečných zemí. Je na žadateli o udělení mezinárodní ochrany prokázat, že v jeho případě zemi původu za bezpečnou považovat nelze. Vzhledem k tomu, že je vždy prováděn pohovor, nejlepší příležitostí je uvést případné obavy či předložit důkazy během pohovoru. Krajský soud dále konstatuje, že charakteristickým znakem řízení o azylu v případě bezpečných zemí původu oproti jiným obdobným azylovým řízením je zvýšení důkazního břemene ve vztahu k žadatelům. Jelikož se dodržování mezinárodních závazků a neporušování práv vlastních občanů u bezpečných zemí presumuje, leží hlavní odpovědnost za prokázání opaku právě na žadatelích. Je povinností žadatele azylově relevantní skutečnosti nejen tvrdit, ale zejména tato tvrzení doložit, pro což je již pouhá výpověď zcela nedostačující.“ K tomu lze dále odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008-70, „Institut bezpečné země původu zakotvený v ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu [dnes písm. k)] a v čl. 29 a 30 procedurální směrnice totiž stanoví presumpci nedůvodností žádostí osob přicházejících z dané země – srov. ust. § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu (…) [dnes ust. § 16 odst. 2]. Jinými slovy, žadatel o mezinárodní ochranu přicházející z bezpečné země původu musí prokázat, že v jeho konkrétním případě tento stát za bezpečnou zemi původu považovat nelze, což v důsledku znamená, že musí prokázat, že mu hrozí větší riziko pronásledování nebo vážné újmy než ostatním osobám v obdobném postavení. Jak bylo uvedeno výše, obdobné podmínky nejsou u standardních žádostí o mezinárodní ochranu (minimálně, pokud jde o zkoumání podmínek pro udělení azylu podle ust. § 12 písm. b) zákona o azyl) vyžadovány, a tudíž označení určité země za bezpečnou zemi původu v podstatě zvyšuje důkazní břemeno na straně žadatelů o mezinárodní ochranu.“ 21. Krajský soud tak shrnuje, že zařazení Alžírska na seznam bezpečných zemí osvědčuje, že návrat do domoviny pro žalobce nebude znamenat pronásledování či nebezpečí jiné vážné újmy. Na seznam bezpečných zemí lze zařadit pouze ty země, které prokáží, že tamější právní situace, uplatňování práva v rámci demokratického systému a obecná politická situace neumožňují pronásledování podle čl. 9 směrnice 2011/95/EU, mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo tresty a hrozby z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Žalobce nedostál svému důkaznímu břemenu, jímž byl v projednávané věci obtěžkán, a proto zdejší soud potvrzuje závěry žalovaného a námitku žalobce ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu pro označení země jako bezpečné, shledává nedůvodnou. Žalovaný projednávanou věc posuzoval individuálně, nicméně z žádných okolností nevyplývalo, že by konkrétně žalobce mohl být jakkoli ohrožen po návratu do své domoviny, což ani sám žalobce žádnými konkrétními důkazy neprokázal. Soud se shoduje s žalobcem, že zvýšené důkazní břemeno na straně žadatelů o mezinárodní ochranu nezbavuje správní orgány povinnosti shromáždit dostatek podkladů pro rozhodnutí ve věci. Tuto povinnost však v projednávané věci žalovaný splnil, zjišťoval skutkový stav tak, že o něm nemá zdejší soud žádné pochybnosti a je přesvědčen, že žalovaný dostatečným způsobem vyhodnocoval celou situaci s ohledem na konkrétní případ. Naproti tomu ale žalobce, který, jak sám správně uvedl, byl zatížen zvýšeným důkazním břemenem v projednávané věci, na tuto svou povinnost zcela rezignoval.

22. Žalobce dále upozorňoval, že k omezení základních práv a svobod může dojít pouze na základě zákona a k zařazení Alžírska na seznam bezpečných zemí došlo pouhou vyhláškou Ministerstva vnitra č. 328/2015 Sb., čímž došlo k výraznému zhoršení pozice žalobce v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, což má za následek omezení práva na přístup k orgánům veřejné moci zaručeného v čl. 36 LZPS a též práva domáhat se azylu ve smyslu čl. 43 Listiny. V souvislosti s touto konstrukcí týkající se údajného porušení základních lidských práv dospěl žalobce k závěru, že vyhláška č. 328/2015 Sb. je v rozporu s ústavním pořádkem. I tuto celou žalobní námitku zdejší soud hodnotí také jako nedůvodnou z následujících důvodů.

23. Podle čl. 36 odst. 1 LZPS se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Žalobci nebylo zabráněno domáhat se stanoveným postupem svých práv u příslušného správního orgánu, v tomto případě u žalovaného. Řízení o žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany se v žádném ohledu neodchýlilo od postupu stanoveného zákonem o azylu ani jiná pochybení porušující ustanovení správního řádu nebyla shledána, celé řízení bylo naprosto legitimním řízením, nijak se nelišilo od postupu v obdobných případech. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tak zcela zjevně nenastalo.

24. Článek 43 Listiny stanoví, že Česká a Slovenská Federativní Republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Azyl může být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami. Krajský soud i zde dospěl k jednoznačnému závěru, že postupem žalovaného v projednávané věci rozhodně nedošlo k porušení čl. 43 LZPS. Žalobci nebyl nikterak omezen přístup k podání žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany, žalovaný celou věc řádně vyhodnotil a bylo pouze na žalobci, aby případně doložil patřičné důkazy podporující tvrzení, že v jeho konkrétním případě skutečně hrozí pronásledování či jiné nebezpečí vážné újmy. Žalobce se patrně mylně domnívá, že podle čl. 43 LZPS mu podáním žádosti o mezinárodní ochranu automaticky vzniká nárok na poskytnutí azylu.

25. Co se týče tvrzeného rozporu vyhlášky č. 328/2015 Sb. s ústavním pořádkem, konkrétně článkem 4 Listiny, se krajský soud ztotožňuje s výkladem žalovaného formulovaným ve vyjádření k žalobě, proto při vyvrácení námitky rozporu s ústavním pořádkem odkazuje na citaci v tomto vyjádření: „Podle čl. 4 Listiny základních práv a svobod mohou být meze základních práv a svobod upraveny zákonem. Žalovaný odkazuje na § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, který vymezuje základní kritéria pro posuzování země jako bezpečné země původu, tím zákonodárce dostál své povinnosti podle čl. 4 Listiny. K vydání seznamu bezpečných zemí původu pak zákon o azylu v § 86 odst. 4 zmocňuje ministerstvo vnitra. Na tomto seznamu jsou pak uvedeny země, které kritéria stanovená v § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu splňují.“ 26. Pro úplnost zdejší soud poukazuje na zmiňovaná ustanovení, aby byl legitimní postup správních orgánů při určování bezpečných zemí zjevný.

27. Podle § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu se pro účely tohoto zákona rozumí bezpečnou zemí původu stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, ve kterém obecně a soustavně nedochází k pronásledování, mučení nebo nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestům a k hrozbě z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, který jeho občané nebo osoby bez státního občanství neopouštějí z důvodů uvedených v § 12 nebo 14a, který ratifikoval a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, včetně norem týkajících se účinných opravných prostředků, a který umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad stavem dodržování lidských práv.

28. Podle § 86 odst. 4 zákona o azylu ministerstvo vyhláškou stanoví seznam bezpečných zemí původu, bezpečných třetích zemí a evropských bezpečných třetích zemí. Seznamy zemí stanovené vyhláškou ministerstvo přezkoumá nejméně jedenkrát v kalendářním roce.

29. Zdejší soud nerozporuje, že je vázán pouze zákonem, nicméně vyhláška č. 328/2015 Sb. vznikla na základě zmocňovacího ustanovení v § 86 odst. 4 zákona o azylu, čili zákonným způsobem. Vyhlášky mají nižší právní sílu, proto jsou označovány jako podzákonné právní předpisy, nicméně musí být vždy v souladu se zákonem, který mají provádět. V případě vyhlášky č. 328/2015 Sb. neexistuje žádný rozpor se zákonem o azylu a dalšími normami nejvyšší právní síly, a proto postup žalovaného nebyl v rozporu s čl. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť výklad předmětné vyhlášky byl učiněn v souladu se zákonem o azylu, ale rovněž i s dalšími právními předpisy nejvyšší právní síly.

30. Krajský soud se domnívá, že s ohledem na vše shora uvedené lze uzavřít, že ani tuto sofistikovanou žalobní námitku nebylo možné po jejím rozebrání považovat za důvodnou.

31. Žalobce dále citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 23/2013 a článku 36 procedurální směrnice. Krajský soud závěry v těchto citacích uvedené nikterak nezpochybňuje, ba dokonce je považuje za zcela správné a napadené rozhodnutí v souladu s nimi, nicméně i v citovaných úryvcích je vždy explicitně uvedeno, že musí docházet k individuálnímu posouzení. V čl. 36 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany je v odstavci 1 písm. a) stanoveno, že třetí zemi, která je v souladu s touto směrnicí označena za bezpečnou zemi původu, lze po jednotlivém posouzení žádosti považovat ve vztahu k určitému žadateli za bezpečnou zemi původu, pouze pokud má žadatel státní příslušnost této země nebo je žadatel osobou bez státní příslušnosti a nepředložil žádné závažné důvody pro to, aby tuto zem nebylo možno v jeho konkrétní situaci považovat za bezpečnou a mohl tak být uznán za osobu požívající mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU.

32. Podle názoru soudu však nebyly žalobcem předloženy takové důkazy či vzneseny takové pochybnosti, které by vzbuzovaly alespoň nepatrný dojem, že by země původu nemusela být pro žalobce po jeho návratu bezpečnou zemí. Krajský soud tak uzavírá, že ani tento žalobní bod není důvodný, což ostatně vyplývá z celého odůvodnění tohoto rozsudku i z odůvodnění napadeného rozhodnutí.

33. Poslední žalobní námitkou žalobce namítal, že žalovaný neměl žádné informace o zemi původu a jako jediný podklad pro rozhodnutí byla užita zpráva „Hodnocení Gruzie jako bezpečné země“ z dubna roku 2019. V prvé řadě krajský soud zdůrazňuje, že se žalobce patrně dopustil omylu v textu žaloby, když namítal, že jediným podkladem je hodnocení Gruzie jako bezpečné země, ačkoliv taková zpráva ve správním spisu není obsažena a země původu žalobce v projednávané věci je Alžírsko, nikoli Gruzie. Navzdory tomu soud z procesní opatrnosti tuto námitku vypořádá.

34. Krajský soud považuje i tuto námitku za nedůvodnou a v rozporu se skutečným stavem, neboť součástí správního spisu není jen zpráva „Hodnocení Alžírska jako bezpečné země“ z dubna 2019, ale také zpráva poskytující informace o vztahu Berberů a Arabů na území Alžírska či zpráva poskytují informace a odpovědi na konkrétní otázky potřebné pro řízení o mezinárodní ochraně v ČR, dále také žalovaný vycházel z tvrzení poskytnutých přímo žalobcem při pohovoru konaném dne 13. 12. 2019. Žalobce byl rovněž dne 20. 12. 2019 seznámen s podklady rozhodnutí, vzhledem k tomu, že žalobce nevyloučil doplnění dalších důkazů, byla mu poskytnuta dostatečně dlouhá lhůta k tomu, aby tak učinil. Žalobce však v poskytnuté lhůtě žádné další důkazy, tvrzení či písemnosti nepředložil. V rámci správního řízení nevznesl žádnou námitku týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu ani neúplnosti podkladů. Krajský soud má za to, že žalovaný měl dostatek podkladů pro to, aby mohl ve věci jednoznačně rozhodnout, aniž by vyvstávaly jakékoli pochybnosti o správnosti takového závěru. Žalobce sám nevznesl žádné skutečnosti prokazující opak k závěrům žalovaného.

35. Žalobce ani konkrétně neuvedl, v jakém směru považuje podklady opatřené správním orgánem za nedostatečné. Otázkou zjišťování skutkového stavu se opakovaně zabýval NSS kupř. v rozsudku č. j. 2 Azs 27/2003 – 50, ze dne 20. 11. 2003, publ. pod č. 181/2004 Sb. NSS, z něhož plyne, že má správní orgán povinnost zjišťovat rozhodné skutečnosti pro udělení azylu pouze tehdy, tvrdí-li je žadatel. Povinností správního orgánu není domýšlet za žadatele právně relevantní důvody, které on sám netvrdil a k nim pak činit skutková zjištění. Podle názoru soudu měl žalovaný dostatek relevantních, důvěryhodných a aktuálních informací k tomu, aby mohl rozhodnout o uplatněné žádosti žalobce.

36. Nakonec se soud vypořádává s námitkou žalobce týkající se neindividualizace zprávy o zařazení Alžírska na seznam bezpečných zemí, která se nevěnovala pouze posouzení případu žalobce. Krajský soud zdůrazňuje, že nedochází ke zpracování zprávy ve vztahu ke konkrétním cizincům požadujících mezinárodní ochranu, ale k obecnému hodnocení situace na území země původu, přičemž minimálně jednou ročně je tato zpráva aktualizována. Konkrétní hodnocení individuálních případů pak nastává v souvislostech s konkrétními důkazy, skutečnostmi a tvrzeními cizinců v porovnání se zprávami zpracovanými odborníky na základě informací z několika nezávislých zdrojů obecně považovaných za relevantní v jednotlivých rozhodnutích vydávaných konkrétním žadatelům.

37. K výčtům jednotlivých ustanovení, která byla dle názoru žalobce porušena, se zdejší soud nebude více vyjadřovat, neboť nesplňují požadavky na žalobní bod ve smyslu § 71 s. ř. s. Uvedený závěr je potvrzen také právní větou Nejvyššího správního soudu k rozsudku ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 28/2004 – 41: „Jestliže žalobce namítal vady správního řízení toliko v obecné rovině, tj. omezil se jen na citaci příslušných ustanovení správního řádu, aniž by uvedl, v čem konkrétně měly tyto vady spočívat, krajský soud postupoval v souladu se zákonem, jestliže procesní postup žalovaného v řízení přezkoumal obecně ve vztahu k obsahu správního spisu a neshledal v postupu žalovaného pochybení.“ Rozsudek poskytuje komplexní hodnocení celého napadeného rozhodnutí ve vztahu k žalobním námitkám a nebylo shledáno žádné porušení právních předpisů, tudíž lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění tohoto rozsudku.

38. Krajský soud uzavírá, že se shoduje se závěry žalovaného, že pro udělení azylu podle § 12, § 14 ani podle § 14a zákona o azylu nejsou u žalobce v žádném případě splněny podmínky. Žalobce sám neuvádí žádné okolnosti, které by odůvodňovaly naplnění důvodů pro azyl podle předmětných ustanovení.

V. Závěr, náklady řízení

39. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.