Č. j. 54 Az 1/2021 - 42

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobce: S.Ch., narozen dne X státní příslušnost: Ukrajina bytem hlášen na adrese X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2020 č. j. OAM-640/ZA-ZA11-LE05- 2020, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 11. 1. 2021 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2020, č. j. OAM-640/ZA-ZA11-LE05-2020 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).

2. Žalobce nejprve v úvodu žaloby shrnul průběh soudního řízení v trestní věci proběhlého na Ukrajině, v němž byl obžalovaným a které skončilo vydáním odsuzujícího rozsudku, jímž byl žalobci uložen trest odnětí svobody ve výši 5 let. Žalobce byl v průběhu trestního řízení vzat do vazby, kde na něm mělo být vykonáváno násilí.

3. V žalobě žalobce namítal, že žalovaný nerespektoval jeho procesněprávní postavení, když ignoroval veškeré jeho důkazní návrhy, přestože podle § 52 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) byl povinen označit důkazy na podporu svých tvrzení. Žalobce dále tvrdil, že žalovaný nepřihlédl ve smyslu § 50 odst. 4 správního řádu ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co sám v řízení uvedl. Dále podotkl, že právě on měl dostatek možností nashromáždit důkazy o zemi jeho původu, na rozdíl od žalovaného. Podle žalobce si žalovaný protiřečil, jestliže poukázal na zvýšení důkazního břemene žadatele o mezinárodní ochranu, ale zároveň podotkl, že není důkazy vázán, podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje správní orgán a hodnotí je dle své úvahy. Žalobce namítal, že žalovaný také nesprávně vyhodnotil § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu. Žalobce zdůrazňoval, že není žadatelem o mezinárodní ochranu s aktuálně probíhajícím vydávacím řízením, ve kterém by nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, neboť vydávací řízení v jeho případě bylo již pravomocně ukončeno a neusiloval o hodnocení jeho správnosti.

4. Žalobce nesouhlasil s odkazy žalovaného v napadeném rozhodnutí na judikaturu Nejvyššího správního soudu, o níž opíral žalovaný svá tvrzení a která navíc podle jeho názoru nebyla přiléhavá na nyní projednávanou věc. Dále se domníval, že žalovaný nedostatečně hodnotil důkazy, které mu předložil. Žalobce nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že je Ukrajina bezpečná země, neboť mu v zemi původu hrozilo pronásledování ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu.

5. Žalobce v žalobě dále podotkl neadekvátní posouzení stížnosti proti nečinnosti, jíž upozorňoval na porušení jeho procesněprávního postavení v rámci správního řízení. Žalobce jí nebrojil proti průtahům v řízení, ale proti nečinnosti spočívající v ignoraci zákonů. V závěru žaloby žalobce zmínil, že na Ukrajině nemá rodinu ani bydlení, stal by se tak v případě návratu do domoviny bezdomovcem, neboť celá jeho rodina pobývá na území České republiky.

II. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a tvrzení či námitky žalobce označil za nedůvodné a mnohdy zmatečné. Žalovaný uvedl, že postupoval ve věci v souladu se zásadou individuálního posouzení jednotlivých žádostí, hodnotil sdělení žalobce a následně informace o zemi původu, které si obstaral. Veškeré podklady, z nichž žalovaný vycházel, jsou součástí správního spisu. Dle žalovaného žalobce neprokázal, že v jeho případě nelze Ukrajinu považovat za bezpečnou zemi, a veškeré podklady, jenž si žalovaný obstaral, její bezpečnost ve smyslu zákona o azylu prokazují.

7. Žalovaný podotkl, že nesouhlas žalobce s výsledkem trestního stíhání neznamená porušení jeho práv, tím spíše pak ne pronásledování či vážnou újmu, a nemůže to být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný dále zmínil, že ze zjištěných informací ani z výpovědi žalobce nevyplynulo, že by žalobci v současnosti na Ukrajině hrozilo trestní stíhání či uvěznění. Dále bylo ve vyjádření k žalobě uvedeno, že ve správním řízení ve věci mezinárodní ochrany nelze přezkoumávat zákonnost postupu orgánů země původu v trestním řízení, což podporuje ustálená judikatura správních soudů. Žalobce nepodpořil svá tvrzení žádnými důkazy či skutečnostmi prokazujícími, že bylo proti němu vedené trestní řízení vykonstruované, nespravedlivé, nezákonné či zmanipulované nebo jinak porušovalo jeho práva.

8. Žalovaný setrval na svém názoru, že jediným a skutečným důvodem podání žádosti žalobce o mezinárodní ochranu byla snaha o legalizaci pobytu na území ČR. Žalovaný v podrobnostech odkazoval na odůvodnění napadeného rozhodnutí, poukázal na některá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a domnívá se, že při svém postupu neporušil správní řád ani zákon o azylu.

III. Obsah správního spisu

9. Ze správního spisu pro věc vyplynuly následující podstatné skutečnosti.

10. Žalobce podal dne 23. 9. 2020 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Dne 2. 10. 2020 poskytl žalobce údaje k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 2. 10. 2020 uvedl, že je ukrajinské národnosti, pravoslavného vyznání a nemá žádné politické přesvědčení a nikdy nebyl členem politické strany či hnutí. Dále sdělil, že je svobodný, bezdětný a na Ukrajině žil naposledy ve městě Mykolajiv. Dne 18. 6. 2020 vypověděl, že cestoval z Kyjeva do Minsku a chtěl pokračovat do Prahy, v čemž mu zabránily Běloruské úřady a musel se vrátit na Ukrajinu. Poté jel autem do Polska, kde vykonal 14denní karanténu, a následně se vydal do ČR za svými rodiči, přičemž na území ČR vkročil dne 14. 7. 2020. V České republice žil již v letech 2007 až 2018, z důvodu neprodloužení pobytového víza se musel v roce 2007 vrátit na Ukrajinu, a právě tehdy se stala dopravní nehoda, kvůli které s ním následně bylo vedeno trestní řízení, po rekonvalescenci z dopravní nehody se žalobce v roce 2008 vrátil na území ČR. Žalobce uvedl, že v březnu 2012 byl vzat do vydávací vazby, protože na něj Ukrajina vydala mezinárodní zatykač, popsal též extradiční řízení v ČR a v roce 2018 bylo nakonec soudem rozhodnuto o přípustnosti jeho vydání na Ukrajinu. O mezinárodní ochranu nikdy předtím nepožádal. Ke svému zdravotnímu stavu uvedl, že je zdráv, pouze v důsledku dopravní nehody má po problematické zlomenině dolních končetin zkrácenou nohu a kulhá, s čímž se váže také bolest zad. V současnosti se však s ničím neléčí ani neužívá žádné léky. O mezinárodní ochranu požádal proto, že je na Ukrajině od roku 2012 protiprávně a korupčně pronásledován státem, policií a prokuraturou. V trestním řízení byl odsouzen k trestu odnětí svobody, tento rozsudek však shledává nezákonný, vypověděl, že se bránil legální cestou, policie však jednala protizákonně, proto mu hrozí v případě návratu nebezpečí od konkrétních osob. Údajně mu námětek nejvyššího státního zástupce Chmelnické oblasti řekl, že bude-li nadále tvrdit, že byly v jeho trestní věci ztraceny hmotné důkazy, tak bude zabit. Dále podotkl, že na Ukrajině nemá žádné bydliště a chce se vzdát občanství. Žalobce dále popsal průběh celého trestního řízení a uvedl, že po dobu, kterou trávil ve vazbě, na něj byl vyvíjen fyzický nátlak, aby se přiznal, což v důsledku svého špatného fyzického a psychického stavu nakonec učinil, a tak byl dne 10. 7. 2019 shledán vinným ze zavinění dopravní nehody s následkem smrti osob k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výši 5 let. K jeho propuštění z vězení došlo dne 22. 5. 2020, následně si ihned obstaral cestovní doklad a opustil Ukrajinu. Při odjezdu z domoviny v květnu 2020 uvedl, že neměl žádné obtíže, přesto se domnívá, že mu na Ukrajině hrozí doživotní pronásledování kvůli účelově vykonstruovanému případu, a proto se bojí o život.

11. Do správního spisu žalobce doložil také písemnosti související s proběhnutým trestním řízením projednávaným zmiňovanou dopravní nehodu, za jejíž zavinění byl žalobce odsouzen. Dne 20. 10. 2020 žalobce do správního spisu založil písemnosti citující ustanovení trestního řádu Ukrajiny, která byla dle jeho názoru v jeho trestním řízení porušena. Dne 2. 11. 2020 proběhl doplňující pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, v němž opět žalobce popisoval průběh vydávacího řízení, trestního řízení na Ukrajině a výkonu trestu. Dne 13. 11. 2020 obdržel žalovaný vyjádření žalobce, v němž zopakoval již sdělená tvrzení a znovu podrobně popsal vše shora uvedené.

12. Správní orgán si opatřil informace od oddělení zahraničních a evropských záležitostí odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR, a to Hodnocení Ukrajiny jako bezpečné země původu ze dne 8. 8. 2020 a Ukrajina – situace v zemi ze dne 25. 4. 2020, dále ze Zprávy Úřadu Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině ze dne 22. 9. 2020 a informace od Ministerstva zahraničních věcí ČR č. j. 131227-6/2019-LPTP ze dne 15. 8. 2019 a č. j. 110105/2014-LPTP ze dne 1. 8. 2014.

13. Dne 2. 12. 2020 byla žalovanému doručena stížnost žalobce na nečinnost správního orgánu, kterou žalobce spatřoval v uložení povinnosti seznámit se s podklady rozhodnutí a nikoli v poskytnutí práva seznámit se s podklady ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Dále namítal, že shromáždění důkazů proběhlo v rozporu s právními předpisy a také byla nesprávně posuzována bezpečnost Ukrajiny jako bezpečné země. Na tuto stížnost reagoval žalovaný v napadeném rozhodnutí, kde ji označil jako neopodstatněnou, neboť k žádné nečinnosti nedošlo, lhůta pro vydání rozhodnutí byla dodržena.

14. Napadeným rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o mezinárodní ochranu podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, neboť byla žádost shledána jako zjevně nedůvodná. Výhrady žalobce uplatněné ve stížnosti byly žalovaným v rozhodnutí vyvráceny.

IV. Právní názor soudu

15. Krajský soud při nařízeném jednání přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, jak stanoví § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Přítomný žalobce setrval na podané žalobě a zopakoval argumentaci v ní uvedenou, nepřítomný žalovaný se z jednání omluvil.

16. Žaloba není důvodná.

17. Žalobce učinil předmětem přezkumu napadené rozhodnutí, jímž byla žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 2 zákona o azylu.

18. Podle § 16 odst. 2 zákona o azylu se jako zjevně nedůvodná zamítne žádost o udělení mezinárodní ochrany, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany přichází ze státu, který Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu, neprokáže-li žadatel o udělení mezinárodní ochrany, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.

19. Krajský soud na úvod poukazuje na jednotlivé zákonné důvody udělení azylu, přičemž prokázání alespoň jednoho důvodu by vedlo k udělení mezinárodní ochrany. Podle § 12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

20. Ustanovení § 14a zákona o azylu stanoví, že doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, tak by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Odstavec 2 tohoto ustanovení vymezuje nebezpečí vážné újmy jako uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, či vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

21. Žalobce v žalobě nejprve podrobně popisoval průběh trestního řízení, které s ním bylo vedeno v jeho domovině, včetně předcházejícího vydávacího řízení, a upozorňoval na vady rozsudku, jímž byl odsouzen ve zmiňovaném trestním řízení, a vady, jichž se orgány činné v trestním řízení dopustily v průběhu řízení. K tomu krajský soud pouze podotýká, že není soudem jakkoli nadřízeným soudům, jimiž byl žalobce na Ukrajině odsouzen. Jestliže se žalobce domníval, že v trestním řízení, jehož předmětem byla dopravní nehoda, kterou měl podle rozsudku ukrajinského soudu zavinit právě žalobce, došlo k vadám způsobujícím nezákonnost či samotný odsuzující rozsudek byl stižen nezákonností, měl se vhodným způsobem bránit v tomto trestním řízením vedeným na území jeho domoviny. Krajský soud nebude přezkoumávat průběh trestního řízení na Ukrajině ani odsuzující rozsudek, neboť k takovému postupu není zdejší soud oprávněn.

22. V nyní probíhajícím řízení bylo předmětem posouzení, zda došlo k naplnění některého ze zákonných azylových důvodů. Důvody, pro které se žalobce domáhá udělení mezinárodní ochrany, krajský soud nyní shrne. Žalobce se obává, že v případě jeho návratu na Ukrajinu by s ním mohlo být opět vedeno trestní řízení, neboť již proběhnuté trestní řízení bylo vykonstruované a nespravedlivé. Dále mu údajně mělo být vyhrožováno mafií, či též dodal, že třetinu svého života žil v České republice, kde žijí i jeho rodiče, zatímco ve své domovině nemá žádné vazby. A v neposlední řadě zmínil porušení svých práv a zmanipulování při extradičním řízení v ČR. Krajský soud k tomu však uvádí, že tato tvrzení neodůvodňují poskytnutí mezinárodní ochrany. Skutečnost, že se dne 23. 12. 2007 stala dopravní nehoda, je nezpochybnitelná, přičemž ani žalobce toto nerozporoval. Rovněž nerozporoval, že byl řidičem vozidla, které nehodu, při níž zemřely dvě osoby, zavinilo. Ze skutečností získaných z obsahu správního spisu bylo také zjištěno, že žalobce vozidlo řídil bez řidičského oprávnění. Přestože žalobce není spokojen s rozhodnutím a samotným průběhem trestního řízení, to ještě nezakládá důvod pro udělení azylu, neboť jej nelze podřadit pod v zákoně taxativně vymezené azylové důvody. Nic nenasvědčuje tomu, že by byl žalobce na území své domoviny vystaven pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu či by mu hrozilo nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu. Ve shodě s žalovaným krajský soud konstatuje, že obrana žalobce v rámci trestního řízení byla aktivní a minimálně do značné míry také úspěšná, když se žalobci podařila opakovaná výměna soudců, státních zástupců či uložení trestu na samé spodní hranici. Nelze tudíž konstatovat, že žalobci byla upřena procesní práva či náležitá obrana v rámci trestního řízení či během vydávacího řízení. Drobné rozpory v tvrzeních žalobce ohledně trestního řízení ponechá krajský soud bez povšimnutí, neboť nejsou pro posouzení této věci podstatné a již na ně upozorňoval žalovaný v napadeném rozhodnutí.

23. Krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2012, č. j. 7 Azs 9/2012 – 46: „Z citovaných ustanovení vyplývá, že hrozbu pronásledování nevytváří sama o sobě skutečnost, že proti žadateli o udělení mezinárodní ochrany může být v zemi původu zahájeno, nebo dokonce již bylo zahájeno, trestní stíhání v právním a institucionálním prostředí nedosahujícím běžné úrovně západních právních států. Takový komfort v poskytování azylové ochrany je totiž nemyslitelný, neboť by v podstatě znamenal, že každému trestně stíhanému v zemích, kde úroveň ochrany lidských práv nedosahuje západních standardů, má být poskytnut azyl. Azyl je však, jak již opakovaně judikoval Nejvyšší správní soud, institutem výjimečným, majícím chránit před pouze závažným porušováním lidských práv ze zákonem stanovených důvodů (k minimální intenzitě útrap, jež mohou být azylově relevantní, viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, č. 1066/2007 Sb. NSS). Mezinárodní ochrana jako právní institut není nástrojem pro vyhnutí se snášení negativních důsledků trestního stíhání v zemi původu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 12/04). Hrozba trestního stíhání či již zahájené stíhání tak může být sama o sobě azylově relevantní jen v omezeném okruhu případů, a to tehdy, když osobě, jež je jí ohrožena, v souvislosti s tím hrozí skutečně zásadní fyzické či psychické útrapy či dokonce smrt již jen z důvodu, že v zemi původu takové následky trestního stíhání pravidelně (tj. ve významné části případů) nastávají, tj. jsou přiměřeně pravděpodobné. Dále tomu může být v případech, kdy je z konkrétních skutečností patrné, že u žadatele se okolnosti jeho stíhání či možného stíhání v nežádoucím směru významně a s velmi tíživými důsledky pro sféru jeho základních práv vymykají obvyklým standardům země původu. Např. proto, že stíhání je vedeno z účelových politických důvodů či proto, aby zastrašilo, umlčelo či jinak nelegitimně ovlivnilo stíhaného nebo jej připravilo o majetek, případně zničilo jeho společenské postavení, přičemž prostředky k nápravě takto účelového trestního stíhání a na ochranu stíhaného v zemi původu nejsou k dispozici či jsou neúčinné. Azylově relevantním důvodem proto většinou nebudou excesy při vyšetřování, a to zpravidla ani dějí-li se opakovaně, nejsou-li vedeny zlovolným záměrem, či obecně tvrdá praxe orgánů trestní spravedlnosti, nedosahuje-li nelidských rozměrů.“ Z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu je dle krajského soudu zjevné, že azylové důvody nedopadají na situaci žalobce. V případě žalobce dokonce již celé trestní řízení ohledně dopravní nehody proběhlo a žalobce si svůj trest vykonal. Žalobce uvedl, že v rámci trestního řízení došlo ke zmizení důkazů, přesto však nespecifikoval, o jaké důkazy se konkrétně mělo jednat a jak mohly ovlivnit výsledek trestního řízení. Nicméně ani tvrzená ztráta některých důkazů v rámci trestního řízení vedeného na Ukrajině neodůvodňuje udělení azylu. Žalobce měl možnost brojit proti takové skutečnosti dostupnými prostředky na Ukrajině, a to i například stížností podanou ombudsmanovi nebo se mohl obrátit na nevládní organizace zabývající se problematikou dodržování práv trestně stíhaných osob.

24. Vzhledem k tomu, že nejsou známy žádné skutečnosti či podezření, které by nasvědčovaly tomu, že by žalobce mohl být na Ukrajině opětovně trestně stíhán či vězněn, jeví se obavy žalobce z pronásledování a vážné újmy jako zcela nepodložené. Jak vyplynulo již z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ani probíhající trestní stíhání proti žadateli o udělení azylu, a to rovněž žadatele, jehož domovinou byla Ukrajina, automaticky neznamená naplnění azylových důvodů.

25. Podle § 2 odst. 4 zákona o azylu se pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. V projednávané věci však nebylo prokázáno a ani z tvrzení žalobce nelze dospět k závěru, že by žalobci v případě návratu do domoviny hrozilo pronásledování. Nenasvědčují tomu žádné skutečnosti, které jsou součástí spisové dokumentace a ani žalobce neuvádí žádná relevantní tvrzení toto naznačující. Žalobci byl uložen trest odnětí svobody, jež vykonal, a to ostatně za jednání, které by bylo trestné i podle právních předpisů České republiky, přičemž žalobce v zásadě nerozporoval, že k trestnímu jednání došlo. Krajský soud opětovně zdůrazňuje, že není příslušný přezkoumávat proběhnuté trestní řízení na Ukrajině ve věci žalobce, ale posuzuje, zda nyní neexistují azylové důvody taxativně vymezené zákonem, díky nimž by žalobci mohla být mezinárodní ochrana udělena. Uvedené podporuje také ustálený právní názor Nejvyššího správního soudu, který byl formulován mj. v rozsudku NSS ze dne 29. 6. 2005, č. j. 4 Azs 519/2004 – 83: „Nejvyšší správní soud k věci dále uvádí, že nemůže přezkoumávat zákonnost postupu státních orgánů SR včetně orgánů činných v trestním řízení a slovenských soudů, ani to, zda se žalobce dopustil skutků, za něž byl uznán vinným trestným činem podvodu a byl mu uložen trest. Z tohoto důvodu není možné akceptovat stěžovatelovu zásadní námitku, že se jednalo o vykonstruovaný případ. Pro takový závěr ke všemu nesvědčí žádné důkazy, a ani stěžovatel svoji tezi nijak neprokazuje. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neprokázal, že by byl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo měl odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebylo možno mu azyl ve smyslu § 12 zákona o azylu udělit. Neunesení důkazního břemene bylo přitom v daném případě rozhodující, neboť stěžovatel pochází z bezpečné třetí země.“ Citované je plně aplikovatelné na nyní posuzovanou věc, krajský soud k tomu uzavírá, že nic nenasvědčuje tvrzení žalobce, že trestní řízení bylo vykonstruované, nespravedlivé či zmanipulované. Soud se ztotožňuje také s tvrzením žalovaného na straně 10 napadeného rozhodnutí, kde bylo stanoveno: „Ostatně podle § 57 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád si správní orgán ani nemůže učinit úsudek o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo jej případně páchal. Správnímu orgánu obecně nepřísluší ani posuzovat výtky směřující proti trestnímu stíhání, neboť není v jeho pravomoci posuzovat otázku, zda žadatel spáchal v zemi původu trestné činy, pro něž je na území ČR vedeno řízení o jeho extradici, či zda je jeho trestní stíhání vykonstruované. K takovému posouzení jsou v každém suverénním státě oprávněny pouze a jen kompetentní orgány činné v trestním řízení, které k této činnosti disponují, na rozdíl od správního orgánu, dostatečnými právními prostředky a zejména zákonem danou pravomocí.“ Ačkoliv žalobce právě tuto část napadeného rozhodnutí považoval za nesprávnou a osočoval žalovaného z nepochopení příslušného ustanovení, krajský soud naopak výklad žalovaného kvituje a k nepochopení tak mohlo dojít pouze ze strany žalobce. Žalovaný tak reagoval na argumentaci žalobce spočívající v rozsáhlém vytýkání domnělých vad vydávacího řízení a následného trestního řízení proběhlého na Ukrajině. Žalovaný vědom si toho, že tato řízení proběhla již v minulosti a nijak nesouvisí s důvody pro udělení azylu, pokusil se s námitkami brojícími proti trestnímu řízení vypořádat. Žalovaný vysvětlil, že veškeré námitky vztahující se k vydávacímu a trestnímu řízení nezakládají důvody pro udělení azylu a ani mu jako správnímu orgánu nepřísluší tyto námitky posuzovat.

26. Žalobce namítal porušení také některých dalších ustanovení upravujících správní řízení. Přestože žalobce opakovaně hrubě namítal, že ze strany správních orgánů došlo k nepochopení aplikovaných ustanovení, musí krajský soud konstatovat, že je to výklad žalobce, který byl chybný.

27. Podle § 52 správního řádu jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.

28. Skutečnost, že správní orgány nejsou návrhy účastníků řízení vázány, není výkladem žalovaného, jak se žalobce mylně domníval, nýbrž se jedná o zákonnou dikci. Správní řízení je ovládáno vyšetřovací zásadou, čili očekává se především aktivní činnost ze strany správních orgánů, což odpovídá § 50 správního řádu, ale je současně oslabena projednací zásadou zakotvenou v § 52 správního řádu spočívající v jisté aktivitě a součinnosti ze strany účastníků řízení. Ustanovení § 52 věta druhá správního řádu umožňuje správním orgánům odmítnout provedení některého z žalobcem navrhovaných důkazů, což musí vždy náležitě odůvodnit. V projednávané věci však žalobce nenamítal, že nebyl proveden některý z jeho navrhovaných důkazů, nýbrž vztáhl toto ustanovení na pouhá svá ničím nepodložená tvrzení, která se patrně domníval, že měl žalovaný vzít za prokázaná. Takový výklad je však zcela nesprávný. Jestliže tuto námitku žalobce vztahoval k předloženým písemnostem týkajícím se předcházejícího trestního řízení, krajský soud již dostatečně vysvětlil, že neexistuje žádná souvislost mezi trestním řízením a nyní projednávaným řízením, jehož předmětem je udělení mezinárodní ochrany.

29. Dále žalobce brojil proti § 50 odst. 2 a odst. 4 správního řádu.

30. Podle § 50 odst. 2 správního řádu platí, že podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje správní orgán. Jestliže to nemůže ohrozit účel řízení, může na požádání účastníka správní orgán připustit, aby za něj podklady pro vydání rozhodnutí opatřil tento účastník. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, jsou účastníci povinni při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí poskytovat správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost.

31. Podle § 50 odst. 4 správního řádu platí, že pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

32. Argumentace žalobce proti těmto ustanovením spočívala v pouhém jejich popření a tvrzeném nesprávném výkladu ze strany žalovaného. Nicméně již blíže žalobce neupozorňoval na to, v čem konkrétně měl žalovaný pochybit. Krajský soud neshledal žádné porušení těchto ustanovení správního řádu ze strany žalovaného a má za to, že skutkový stav v projednávané věci byl žalovaným zjištěn dostatečně, a to zcela v souladu s právními předpisy.

33. Další žalobní námitkou žalobce brojil proti aplikování judikatury Nejvyššího správního soudu v napadeném rozhodnutí. Krajský soud souhlasí s žalobcem, že v České republice je uplatňován kontinentální evropský právní systém, jehož hlavním rozdílem oproti angloamerickému právnímu systému je, že soudy nejsou vázány rozhodnutími (precedenty) jiných soudů v obdobných věcech, respektive judikatura soudů není považována za pramen práva. Za dominantní pro současný kontinentální systém tak lze považovat akceptování judikatury vyšších soudů především jako vhodný zdroj argumentace, který by měl soudce zohlednit. Pokud se soudce od judikatury soudů vyššího stupně odchýlí, neznamená to sice automatický důvod pro zrušení jeho rozhodnutí, ale takovéto odchýlení musí být přesvědčivě odůvodněno. Judikatura Nejvyššího správního soudu se snaží odstraňovat rozpory, k nimž v rozhodovací činnosti krajských soudů dochází, krajské soudy jsou proto povinny znát judikaturu NSS a řídit se jí v obdobných věcech, odchýlení od judikatury NSS je možné tehdy, pokud soud náležitě zdůvodní, z jakého důvodu k odchýlení od rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu přistupuje, a jeho odůvodnění bude přesvědčivé. Krajský soud odkazuje na právní větu Nejvyššího správního soudu k rozsudku ze dne 16. 8. 2006, č. j. 1 Aps 2/2006 – 68: „Zajišťování jednoty judikatury je úkolem nejen pro samotný Nejvyšší správní soud, ale též pro krajské soudy, byť se každý z nich na dosahování tohoto cíle podílí jiným způsobem: zatímco Nejvyšší správní soud případné rozpory v rozhodovací činnosti krajských soudů svou judikaturou odstraňuje, krajské soudy jsou povinny tuto judikaturu znát a řídit se jí; v žádném případě nemohou zaujímáním protichůdných názorů zakládat nové rozpory v judikatuře a zvyšovat tím právní nejistotu. Ze samotného § 12 s. ř. s. tedy lze dovodit, že je v něm implicitně vyjádřena povinnost krajského soudu řídit se právním názorem Nejvyššího správního soudu též v obdobných věcech.“ Krajský soud tak osvětlil žalobci význam judikatury NSS v právním systému České republiky, vyslovené závěry jsou aplikovatelné také na vztah judikatury a správních orgánů, neboť i ty se nemohou bezdůvodně odchylovat od judikatury NSS při své rozhodovací praxi.

34. Ve vztahu k posuzované věci krajský soud konstatuje, že ze strany žalovaného nedošlo k porušení žádných právních předpisů. Žalovaný odkazoval v napadeném rozhodnutí na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která byla zcela přiléhavá na posuzovanou věc. Tímto žalovaný posílil přesvědčivost své argumentace, když poukázal na jednotnou rozhodovací praxi NSS zastávanou v obdobných situacích. Aplikace přiléhavé judikatury neznačí jakousi nedostatečnost právních předpisů, jak namítal žalobce, nýbrž odkaz na judikaturu ve správních i soudních rozhodnutí, která plní především funkci zvýšení přesvědčivosti odůvodnění. Krajský soud ve stručnosti vysvětlil funkci judikatury NSS v rámci rozhodovací činnosti krajských soudů a správních orgánů, a tím reagoval na svérázné námitky žalobce ohledně využití „precedentů“ Nejvyššího správního soudu.

35. Žalobce namítal, že aplikovaná judikatura se netýkala skutkových situací, které by byly shodné se stavem věci v jeho případě. K tomu krajský soud dodává, že jen zcela výjimečně lze nalézt judikaturu, která by skutkově zcela přesně odpovídala posuzované věci, to však neznamená, že by závěry, k nimž Nejvyšší správní soud dospěl, nebyly aplikovatelné v obdobných věcech. Krajský soud je přesvědčen, že veškerá použitá judikatura byla na projednávanou věc použitelná a vyslovené závěry byly přiléhavé na situaci žalobce. Tvrzená porušení čl. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR shledává krajský soud za zcela irelevantní a nijak nesouvisející s projednávanou věcí.

36. Žalobce namítal také porušení čl. 3, 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve vztahu k v minulosti proběhlému vydávacímu a trestnímu řízení a obavám z dalšího porušování jeho práv a pronásledování na území domoviny. Krajský soud je přesvědčen, že k těmto tvrzením a obavám se již dostatečně vyjádřil výše v odstavcích 21 až 25 tohoto rozsudku. Krajský soud dospěl k jednoznačnému závěru, že v případě žalobce nic nenasvědčuje tomu, že by měl být na území své domoviny pronásledován, či by mu hrozilo nebezpečí vážné újmy v případě jeho návratu, a ani nebylo prokázáno, že by v rámci trestního a vydávacího řízení došlo k takovému porušování lidských práv a základních svobod, které by odůvodňovala poskytnutí mezinárodní ochrany žalobce, o níž ostatně ani v době probíhajícího vydávacího a trestního řízení nežádal.

37. Žalobce dále namítal, že žalovaný odkazoval v napadeném rozhodnutí na rozsudek NSS ze dne 12. 4. 2012, č. j. 7 Azs 9/2012 – 46, z nějž je ostatně citováno i v odstavci 23 tohoto rozsudku, přestože v tomto rozsudku byly citovány informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky (dále jen „MZV ČR“) ze dne 19. 1. 2010 k trestnímu stíhání občanů Ukrajiny. Krajský soud neshledává v odkazu na tento rozsudek NSS žádné pochybení, co se týče informací MZV ČR ze dne 19. 1. 2010, bylo z jejich citace zjištěno, že spravedlivé řízení je poskytnuto i nemajetným občanům, naproti tomu majetní občané mohou za pomoci úplatků ovlivnit trestní proces ve svůj prospěch, to však ještě automaticky neznamená, že se jedná o nebezpečnou zemi. Ačkoliv je žalobce přesvědčen, že jeho země původu není bezpečnou zemí, nepředložil podklady, jimiž by tato tvrzení podložil. Naproti tomu žalovaný si obstaral dostatečné množství relevantních a aktuálních podkladů, z nichž plyne jednoznačný závěr o Ukrajině jako bezpečné zemi, všechny tyto podklady jsou součástí správního spisu a byly specifikovány také v napadeném rozhodnutí. Žalobce rozporoval, že by Ukrajina byla srovnatelná s Nizozemskem, Švédskem a jinými státy EU, ale nekonkretizoval, v jakém smyslu, resp. v jaké oblasti. Jestliže se má jednat o konstatování nesrovnatelně vyšší bezpečnosti ve státech EU a porovnávání s Ukrajinou, pak krajský soud uzavírá, že hodnocení země jako bezpečné neznamená, že je bezpečnost ve všech zemích, označených jako bezpečné, stejná. Nicméně neexistují dostatečné důvody pro to, aby se krajský soud odchýlil od závěrů formulovaných v dokumentech založených ve správním spise a zpracovaných odborníky a od dlouhodobě zastávaného závěru o bezpečnosti Ukrajiny, vyjma Krymu a části Doněcké a Luhanské oblasti, zastávaného také správními soudy. Ani ve vztahu pouze k žalobci nebyly shledány žádné okolnosti pro konstatování Ukrajiny jako nebezpečné země. Na Ukrajině obecně nedochází k pronásledování obyvatel, k jejich mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestání, rovněž jsou právním řádem Ukrajiny chráněna lidská práva obyvatel a umožňuje se jim této ochrany domoci.

38. Další žalobní bod směřoval proti podkladům pro vydání rozhodnutí, a to zejména podkladům podporujícím tvrzení o Ukrajině jako bezpečné zemi. Veškerá tvrzení žalobce, jimiž brojil proti podkladům rozhodnutí, však byla opět nepřehledná a mnohdy zcela nesrozumitelná. Žalobce označoval podklady svědčící o bezpečnosti jeho země původu jako neúčinné, avšak to jen proto, že nesouhlasil se závěry vyplývajícími z těchto podkladů o bezpečnosti jeho země původu. Zároveň však nebyl schopen podat patřičné protiargumenty a podklady prokazující nebezpečnost této země. Krajský soud proto uzavřel, že skutkový stav byl zjištěn žalovaným dostatečně, veškeré relevantní podklady pro vydání rozhodnutí jsou součástí správního spisu a jsou v souladu se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí. Námitky žalobce byly nepřehledné a nebrojily proti konkrétním skutečnostem. Žalobce opět poukazoval na podklady trestního řízení, které jsou však v nyní posuzované věci bezpředmětné.

39. Žalobce se seznámil s podklady rozhodnutí, a to dokonce opakovaně (18. 11. 2020, 21. 12. 2020), byla mu poskytnuta možnost vyjádřit se a předložit své důkazy, čehož využil dne 2. 12. 2020, když ke své stížnosti připojil další dokumenty, jimiž se snažil podpořit svá tvrzení (vyjádření Českého helsinského výboru ke stavu lidských práv na Ukrajině v souvislosti s extradičním řízení ve věci žalobce ze dne 13. 8. 2013, zprávu Ministerstva vnitra o dodržování lidských práv na Ukrajině z let 2010 a 2011 či zprávu o návštěvě Ukrajiny provedené evropským výborem pro předcházení mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání z roku 2020 v anglickém jazyce). V postupu žalovaného, který dal žalobci možnost seznámit se s podklady rozhodnutí, pořídit si kopie ze spisové dokumentace a předložit vlastní důkazy na podporu svých tvrzení, nelze shledat žádné pochybení či porušení právních předpisů. Z jakého důvodu žalobce nesouhlasil s dokazováním konkrétně dokumentem Ministerstva vnitra o situaci na Ukrajině, ohledně politické a bezpečnostní situace, mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách, vojenské službě a vnitřním přesidlování osob zpracovaném dne 25. 4. 2020, žalobce nijak nespecifikoval. Krajský soud neshledal v použití tohoto aktuálního dokumentu jako důkazu při dokazování v projednávané věci závady.

40. Dále žalobce považoval za nesprávně vyhodnocenou jeho stížnost na nečinnost správních orgánů podanou dne 2. 12. 2020. Nečinnost správního orgánu však žalobce spatřoval v porušení jeho procesněprávního postavení. Krajský soud upozorňuje, že žalobce nevhodně podřadil své výhrady formulované ve stížnosti pod nečinnost. Nečinnost správních orgánů může být konstatována pouze tehdy, pokud správní orgán nekonal, ačkoliv konat podle zákona měl, tudíž lze spatřovat nečinnost v nevydání rozhodnutí či nečinění jiných zákonem předpokládaných úkonů. To v nyní projednávané věci nenastalo, což nenamítá ani sám žalobce. V projednávané věci nečinnost nenastala, a proto vyřízení žalobcovy stížnosti proti nečinnosti bylo zcela odpovídající zákonu. Přestože ve výhradách žalobce nelze spatřovat nečinnost ve smyslu § 80 správního řádu, žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádal s námitkami žalobce formulovanými ve zmiňované stížnosti. Žalobce si patrně nesprávně vyložil pojem nečinnost.

41. K tomu krajský soud dodává, že nebylo shledáno ani žádné porušení procesněprávního postavení žalobce, jak uváděl v žalobě. Krajský soud již v odstavcích 26 až 32 tohoto rozsudku vysvětloval, že nedošlo k porušení žádných procesních ustanovení v rámci předmětného správního řízení, a proto podaná stížnost, byť byla naprostým excesem, v jejím označení jako stížnosti na nečinnost, tak neobsahovala ani žádné důvodné námitky.

42. V závěru žaloby bylo namítáno, že žalobce nemá na území domoviny žádné zázemí a jeho rodiče žijí na území České republiky. Tato skutečnost však není z hlediska žádosti o udělení mezinárodní ochrany nijak významná, neboť to neprokazuje jakýkoli odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu či reálnou hrozbu nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu. Zákon o azylu obsahuje taxativní výčet důvodů umožňujících udělení mezinárodní ochrany, přičemž snaha o soužití s rodiči takový důvod nepředstavuje stejně jako skutečnost, že ve své domovině žadatel údajně nemá, kde bydlet.

43. Krajský soud nad rámec věci uvádí, že žaloba zejména pro nevhodný překlad byla mnohdy obtížně srozumitelná a chaotická, neobsahovala řádné žalobní námitky a spíše jen opakovala tvrzení o porušení práv a ustanovení, aniž by žalobce svá tvrzení náležitě zdůvodnil. Žalobce také opakovaně používal pojem „nedostatek moci úřední správního orgánu“, čímž měl patrně na mysli nedostatek pravomoci, avšak nezdařilým překladem nepoužil vhodný pojem. Tato tvrzení byla soudem vždy shledána jako nedůvodná a neopírající se o žádná ustanovení či judikaturu, žalobce vycházel pouze ze svých dojmů či nesprávného výkladu právních předpisů.

44. V souvislosti s tím krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017, č. j. 3 Ads 276/2016 - 54 upravujícího kvalitu žalobních bodů a tomu odpovídající kvalitu rozhodnutí: „Nejprve je nutno podotknout, že k otázce, jaké minimální kvality musí odůvodnění (ať už soudního či správního) rozhodnutí vykazovat, se Nejvyšší správní soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 130, kde uvedl, že „[p]řestože je třeba na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí z hlediska ústavních principů důsledně trvat, nemůže být chápána zcela dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého jednotlivého případu. Zároveň tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka.“ Obdobně se z rozsudku ze dne 25. 3. 2010, č. j. 5 Afs 25/2009 – 98, publikovaného pod č. 2070/2010 Sb. NSS, podává, že „[s]oud, který se vypořádává s (…) argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (…). Na druhou stranu podle ustálené judikatury nelze povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno.“ V intencích citované judikatury tak soudy nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vypořádávat; úkolem soudu je vypořádat ratio decidendi žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 – 19). Podstatné tedy je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 – 33).“ Krajský soud je přesvědčen, že se přezkoumatelným způsobem vypořádal se všemi žalobními námitkami a tvrzeními žalobce. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a postup žalovaného v rámci správního řízení, přičemž neshledal žádné porušení právních předpisů. Podle zjištěných skutečností situace žalobce nebyla podřaditelná pod žádný důvod, pro poskytnutí mezinárodní ochrany, a tak zcela správně žalovaný vyhodnotil žádost žalobce jako zjevně nedůvodnou a podle § 16 odst. 2 zákona o azylu ji zamítl. Žalovaný se dostatečně podrobně vypořádal se všemi výhradami žalobce vznesenými ve stížnosti ze dne 2. 12. 2020 a svá tvrzení, na základě nichž dospěl k závěru o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu, odůvodnil, vysvětlil a měl pro ně oporu ve správním spise.

V. Závěr, náklady řízení

45. Ze shora uvedených důvodů krajský soud žalobu žalobce jako nedůvodnou zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.

46. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byl úspěšný žalovaný, který nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti a soud proto žalovanému i přes jeho úspěch v řízení náhradu nákladů řízení nepřiznal.