č. j. 54 Az 2/2021 - 35

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobce: X státní příslušnost: doručovací adresa v ČR: zastoupen JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 287/18, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2021, č. j. X takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Dne 3. 8. 2021 byla podána ke Krajskému soudu v Plzni žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 06. 2021, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Po ověření místa hlášeného pobytu žalobce v ČR dospěl Krajský soud v Plzni k závěru, že je místně nepříslušným, neboť podle § 32 odst. 2 věty první zákona o azylu je k řízení o žalobě místně příslušný krajský soud, v jehož obvodu je žadatel o udělení mezinárodní ochrany v den podání žaloby hlášen k pobytu. Hlášené místo pobytu žalobce je v rozsahu obvodu působnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), a tak mu byla věc dne 13. 9. 2021 na základě usnesení č. j. 60 Az 46/2021 – 28 postoupena.

2. Žalobce nejprve v úvodu žaloby učinil výčet ustanovení, k jejichž porušení vydáním napadeného rozhodnutí došlo, jednalo se o § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), § 3 správního řádu, dále § 12 písm. b) a § 14a zákona o azylu, § 50 odst. 2 a 3 správního řádu a v neposlední řadě čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce uvedl, že se v případě svého návratu do domoviny obává povolání do armády. Žalobce je přesvědčen, že správním orgánům dostatečně předestřel svůj azylový příběh, pro který žádá o udělení mezinárodní ochrany, a dodává, že se žalovaný neseznámil s judikaturou soudů v obdobných věcech a se zprávami o zemi původu. Žalobce se obává v případě nenastoupení do vojenské služby zahájení trestního stíhání, což může znamenat pronásledování jeho osoby. Uvedené žalobce opíral o judikaturu Soudního dvora EU.

II. Vyjádření žalovaného

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a uvedl, že žalobní body zůstávají v obecné rovině, bez bližší konkretizace porušení zákonných ustanovení žalovaným v napadeném rozhodnutí. Žalovaný podotkl, že žalobce pochází z bezpečné země původu, v níž nehrozí pronásledování ani vážná újma, ovšem tato domněnka je vyvratitelná, a tak žalobce mohl prokázat, že se v jeho konkrétním případě o bezpečnou zemi nejedná, to se však žalobci dle žalovaného nepodařilo. Dle žalovaného žalobce neunesl v tomto řízení břemeno důkazní ani břemeno tvrzení. Žalovaný setrval na svých závěrech vyslovených v napadeném rozhodnutí, že Ukrajinu lze považovat za bezpečnou zemi ve smyslu zákona o azylu, což opíral o aktuální a relevantní podklady, důvody žalobce pro podání žádosti o mezinárodní ochranu neobsahovaly azylově relevantní důvody, ani neprokazovaly, že se ve vztahu k osobě žalobce nejedná o bezpečnou zemi.

4. Žalovaný podotkl, že skutečným důvodem podání žádosti žalobce o mezinárodní ochranu byla snaha o legalizaci pobytu na území ČR, neboť na území pobýval od roku 2016 zhruba 7x, a to vždy na základě českých pracovních víz nebo v rámci bezvízového styku.

III. Obsah správního spisu

5. Ze správního spisu pro věc vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Žalobce podal dne 11. 5. 2021 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Dne 19. 5. 2021 žalobce v rámci pohovoru poskytl potřebné údaje k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce sdělil, že je ukrajinské národnosti, pravoslavného vyznání, nemá žádné politické přesvědčení a nikdy nebyl členem politické strany či hnutí, je svobodný a bezdětný, nikdy neměl potíže se státními orgány či bezpečnostními složkami ani problémy diskriminačního charakteru. Příčinou odchodu z domoviny byl nedostatek pracovních příležitostí a nízké finanční ohodnocení. Žádost o mezinárodní ochranu podal z toho důvodu, že se nechce účastnit vojenských bojů a probíhajícímu konfliktu na Ukrajině nerozumí. O mezinárodní ochranu nikdy předtím nepožádal. Ke svému zdravotnímu stavu uvedl, že je zcela zdráv. Do správního spisu byl založen také doklad žalobce o zajištění ubytování v ČR či rozhodnutí Úřadu práce ČR - krajská pobočka v Příbrami ze dne 19. 1. 2021, č. j. X, jímž bylo žalobci podle § 92 odst. 1 a § 96 zákona o zaměstnanosti vydáno povolení k zaměstnání na dobu od 15. 2. 2021 do 12. 5. 2021.

6. Žalobce byl dne 7. 6. 2021 předvolán na den 23. 6. 2021 k seznámení se s podklady pro rozhodnutí ve věci, čehož však nevyužil. Následovalo vydání napadeného rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o mezinárodní ochranu podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, neboť byla jeho žádost shledána jako zjevně nedůvodná. Žalovaný neshledal existenci důvodů pro udělení mezinárodní ochrany a žalobce nijak neprokázal, že v jeho konkrétním případě nelze považovat Ukrajinu za bezpečnou zemi. Žalobce převzal napadené rozhodnutí dne 19. 7. 2021.

IV. Právní názor soudu

7. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, jak stanoví § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl bez nařízeného jednání, neboť s tím všichni účastníci řízení projevili souhlas.

8. Žaloba není důvodná.

9. Žalobce učinil předmětem přezkumu napadené rozhodnutí, jímž byla žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 2 zákona o azylu.

10. Podle § 16 odst. 2 zákona o azylu se jako zjevně nedůvodná zamítne žádost o udělení mezinárodní ochrany, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany přichází ze státu, který Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu, neprokáže-li žadatel o udělení mezinárodní ochrany, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.

11. Krajský soud na úvod poukazuje na některé zákonné důvody udělení azylu, kterých se žalobce dovolával, přičemž prokázání alespoň jednoho důvodu by vedlo k udělení mezinárodní ochrany. Podle § 12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

12. Ustanovení § 14a zákona o azylu stanoví, že doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, tak by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Odstavec 2 tohoto ustanovení vymezuje nebezpečí vážné újmy jako uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, či vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

13. Krajský soud v prvé řadě odkazuje na poslední odstavec na straně 2 a následující stranu 3 napadeného rozhodnutí hodnotící bezpečnost na Ukrajině, což je pro projednávanou věc zásadní skutečností. Žalovaný konstatoval, že Ukrajina je považována podle aktuálních informací získaných z podkladů ve správním spisu za bezpečnou zemi původu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, vyjma poloostrova Krym a částí Doněcké a Luhanské oblasti, které jsou pod kontrolou proruských separatistů. Žalobce podle jeho tvrzení pochází ze Zakarpatské oblasti, což je oblast považovaná za bezpečnou. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl: „Ukrajina je stabilním demokratickým státem s parlamentním zřízením a pluralitním systémem. Na Ukrajině obecně a soustavně nedochází k pronásledování, mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestání, obyvatelé zde nejsou vystaveni žádné hrozbě z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu a ani ji její občané nebo osoby bez státního občanství neopouštějí z důvodů uvedených v § 12 nebo § 14a zákona o azylu. Ukrajina rovněž ratifikovala a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, včetně norem týkajících se ochrany práv občanů před nezákonnými zásahy státní moci i soukromých osob a účinných opravných prostředků, a umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad stavem dodržování a ochrany lidských práv a obecně zákonnosti, a to jak domácím, tak mezinárodním.“ Žalobce neuvedl žádné skutečnosti, které by byly způsobilé zpochybnit hodnocení Ukrajiny jako bezpečné země.

14. Žalobce namítal, že se obává v případě návratu do domoviny pronásledování z důvodu jeho odmítání vstupu do armády a odmítání boje v ozbrojeném konfliktu, jemuž nerozumí a nechce se jej účastnit. Krajský soud shodně s žalovaným vychází z informací získaných zejména ze zprávy o situaci v zemi Ukrajina se zaměřením na politickou a bezpečnostní situaci, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, vojenskou službu a vnitřně přesídlené osoby. V této zprávě bylo k vojenské službě a částečné mobilizaci sděleno, že: „V souvislosti se stabilizací situace na východě Ukrajiny po uzavření tzv. minských dohod nebyla v roce 2016 ani v roce 2017 vyhlášena žádná další mobilizace a podle ukrajinských představitelů se o ní nadále ani neuvažuje. (…) Ukrajinská armáda postupně zvyšuje počty profesionálních vojáků, kteří slouží v konfliktních zónách na východě Ukrajiny.“ Z uvedeného krajský soud dovozuje, že argumentace žalobce se nezakládá na důvodné obavě a je naprosto irelevantní. Dále krajský soud poukazuje na výrok prezidenta Ukrajiny Petro Porošenka, zaznamenaný ve výše uvedené zprávě o situaci v zemi, o demobilizaci posledních branců a záložníků povolaných do armády během bojů s proruskými separatisty na východě země, neboť z tohoto výnosu jednoznačně plyne, že do bojů budou již nasazováni pouze dobrovolníci a profesionální vojáci.

15. Samotná obava z výkonu vojenské služby není azylovým důvodem, a to ani v případě rizika nasazení do bojových akcí, což potvrzuje judikatura Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 9. 3. 2017, č. j. 7 Azs 34/2017 – 26, rozsudek ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44, rozsudek ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 - 49). V souvislosti s obavou z vojenské služby krajský soud odkazuje na závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2017, č. j. 7 Azs 34/2017 – 26: „Branná povinnost sama o sobě je zcela legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany. Potenciálně hrozící trestní stíhání pro nenastoupení vojenské služby rovněž nezakládá azylově relevantní důvody automaticky, ale jen tehdy, pokud je trestní sankce důsledkem toho, že se branec odmítne zúčastnit bojových operací odporujících mezinárodnímu právu, nebo že mu hrozí trest, jehož intenzita či způsob výkonu zakládá porušení lidských práv. Takové skutečnosti však z podkladů shromážděných stěžovatelem nevyplynuly a ani žalobce je netvrdil. Nelze konečně přehlédnout, že i český trestní zákoník, tedy zákon č. 40/2009 Sb., činí v hlavě XI druhé části trestnými celou řadu činů proti branné povinnosti. V českém právu je sice branná povinnost občanů zmírněna tím, že podle čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nemůže být nikdo nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Jak však bylo řečeno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2003, č. j. 2 Azs 15/2003 – 81, publ. pod č. 77/2004 Sb. NSS, je toto právo „spíše součástí nadstandardní ochrany lidských práv dané relativní moderností Listiny než součástí základních a státem nezcizitelných lidských práv ve smyslu mezinárodního, či spíše evropského, konsenzu.“ Také mezinárodní úmluvy (Ženevská úmluva, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Úmluva o postavení uprchlíků, Protokol týkající se právního postavení uprchlíků, aj.) označují brannou povinnost za zcela legitimní občanskou povinnost a konstatují, že člověk není uprchlíkem tehdy, pokud jeho důvodem pro dezerci či vyhýbání se nástupu do vojenské služby je jeho averze vůči vojenské službě nebo strach z boje (viz Protokol týkající se právního postavení uprchlíků, New York 1967).

16. Žalobce odkazoval v žalobě na rozsudek NSS ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. 5 Azs 18/2008 - 83, v němž bylo konstatováno, že za určitých okolností může nenastoupení vojenské služby způsobit pronásledování, to krajský soud nevylučuje, avšak je názoru, že to není zcela jistě případ žalobce. V žalobcem odkazovaném rozsudku bylo v právní větě vysloveno: „Branci mohou být na základě konkrétních skutkových okolností považováni za specifickou sociální skupinu, jejíž příslušníci mohou mít odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, pokud na jedné straně čelí hrozbě násilí ze strany teroristických skupin pro případ, že základní vojenskou službu nastoupí, přičemž příslušný stát (Alžírsko) není schopen jim před tímto nebezpečím poskytnout dostatečnou ochranu, a na straně druhé naopak čelí hrozbě trestů odnětí svobody a dalších sankcí ze strany státu pro případ, že by vojenskou službu nastoupit odmítli.“ Žalobce nevznesl žádná tvrzení, alespoň částečně nasvědčující obdobné situaci. Krajský soud je přesvědčen, že situace žalobce se ani v nejmenším nepodobá situaci v odkazovaném rozsudku. Dále žalobce poukazoval na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C – 472/13 ze dne 26. 2. 2015 a výklad čl. 9 odst. 2 písm. e) směrnice EU č. 2004/83, ani tato argumentace však není přiléhavá na nyní projednávanou věc. Výkon vojenské služby by v případě žalobce podle všech dostupných informací nezahrnoval výkon válečných zločinů, zločinů proti lidskosti nebo činů v rozporu s cíli OSN formulovanými v preambuli a článcích 1 a 2 Charty OSN. Ani žalobce nenamítal výkon uvedených činů v případě jeho povolání do armády, tudíž žalobce směšoval zcela odlišnou situaci, v níž lze spatřovat hrozbu pronásledování v případě odepření výkonu vojenské služby, s případem žalobce, po němž je požadován pouze výkon vojenské služby jako základní státoobčanské povinnosti.

17. Krajský soud nerozporuje ani výklad pojmu pronásledování, jak jej učinil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 3 Azs 48/2008, na který žalobce odkazoval, avšak případ žalobce v žádném ohledu nelze označit za pronásledování ve smyslu tohoto výkladu. Podle § 2 odst. 4 zákona o azylu se pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Povolání žalobce k výkonu povinné vojenské služby s ohledem na vyslovené nelze v posuzovaném případě označit za pronásledování ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu. Krajský soud opětovně zdůrazňuje, že žalobce jako žadatel pocházející z bezpečné země původu měl sám prokázat, že mu hrozí pronásledování či vážná újma na rozdíl od ostatních osob v jeho postavení (srovnej rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70), ten však neoznačil žádné konkrétní skutečnosti pronásledování alespoň nasvědčující a omezil se pouze na odkazy judikatury pronásledování popisující, avšak bez dalšího propojení s projednávanou věcí.

18. Krajský soud cituje z rozsudku NSS ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70, v němž je popsána odpovědnost žadatele pocházejícího z bezpečné země původu za prokázání, že se v jeho konkrétním případě o bezpečnou zemi nejedná: „Jinými slovy, žadatel o mezinárodní ochranu přicházející z bezpečné země původu musí prokázat, že v jeho konkrétním případě tento stát za bezpečnou zemi původu považovat nelze, což v důsledku znamená, že musí prokázat, že mu hrozí větší riziko pronásledování nebo vážné újmy než ostatním osobám v obdobném postavení. Jak bylo uvedeno výše, obdobné podmínky nejsou u standardních žádostí o mezinárodní ochranu [minimálně, pokud jde o zkoumání podmínek pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu] vyžadovány, a tudíž označení určité země za bezpečnou zemi původu v podstatě zvyšuje důkazní břemeno na straně žadatelů o mezinárodní ochranu.“ Této odpovědnosti žalobce nedostál, a tak krajský soud ve shodě s žalovaným konstatuje, že nebyla ve vztahu k žalobci shledána Ukrajina zemí nebezpečnou. Žalobce setrval v rovině zcela obecných tvrzení, která nepropojoval s konkrétními skutečnostmi a aktuálním stavem, a rezignoval na označení jakýchkoli důkazů, které by jeho tvrzení prokazovaly. Krajský soud souhlasí s žalobcem v tom, že žalovaný je povinen si obstarat přesné a aktuální informace pro své rozhodnutí ve věci, což v projednávané věci žalovaný také učinil, a proto je zdůrazňováno, že žalobce pochází z bezpečné země. Ze zpráv založených ve správním spisu vyplynulo, že míra násilí na Ukrajině nedosáhla síly dvou nejintenzivnějších fází konfliktu v roce 2014 a 2015. Bezpečnostní situace v jednotlivých oblastech na Ukrajině se pochopitelně liší, nicméně došlo k zakonzervování ozbrojeného konfliktu a napjatá bezpečnostní situace přetrvává pouze na pomezí Doněcké a Luhanské oblasti. Krajský soud nemá pochybnosti o úplnosti a pravdivosti těchto skutkových zjištění.

19. Nad rámec krajský soud kvituje vysvětlení žalovaného učiněné ve vyjádření k žalobě na straně 4, kde byly popsány rozdíly mezi mobilizací a řádnými odvody k výkonu základní vojenské služby. Podle informací OAMP o situaci na Ukrajině, z nichž vycházel i žalovaný, v současnosti na Ukrajině mobilizace neprobíhá a žalobce ji zaměňuje s řádnými odvody k výkonu základní vojenské služby. Nadto nejsou známy žádné skutečnosti, z nichž by se dalo objektivně dovozovat, že by žalobce v případě jeho návratu do domoviny skutečně byl povinen podrobit se vojenské službě. Žalobce nepředložil žádné relevantní důkazy či tvrzení, které by osvědčovaly jeho obavy, žalobce nedisponuje povolávacím rozkazem. Je zapotřebí též podotknout, že z citované Zprávy o situaci na Ukrajině zpracované žalovaným jednoznačně vyplývá, že již k další mobilizaci nedochází a do bojů jsou již nasazování pouze dobrovolníci nebo profesionální vojáci. Jak sám žalobce uvedl, veškeré informace o odvodech má pouze zprostředkovaně skrze své přátele, čili jeho obavy se nezakládají na žádných relevantních zdrojích.

20. Krajský soud podotkl, že dospěl k jednoznačnému závěru, že žalobci rovněž nehrozí vážné a individualizované ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného násilí na území Ukrajiny. Žalobce v žalobě neargumentoval žádnými konkrétními okolnostmi, který by alespoň nasvědčovaly tomu, že je žalobce reálně ohrožen na životě či zdraví v případě návratu do země původu. Pojem vážná újma v situacích ozbrojeného konfliktu dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu byl definován v právní větě k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68 a ani neexistují žádné souvislosti se situací žalobce.

21. Žalobce namítal, že žalovaný řádně nezjistil skutkový stav ve smyslu § 3 správního řádu a nedostatečně se seznámil s judikaturou soudů a zprávami o zemi původu. Tuto námitku krajský soud shledává rovněž nedůvodnou, neboť má za to, že žalovaný náležitě zjistil skutkový stav, o němž nevyvstávají žádné důvodné pochybnosti, což bylo konstatováno již v odstavcích výše. Krajský soud uvádí, že ve správním spise jsou založeny jednotlivé zprávy o stavu na Ukrajině zpracované v letech 2020 a 2021, ať už se jedná o politickou a bezpečnostní situaci, o vojenskou službu, o stav lidských práv, o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti (na Ukrajinu) a mnohé další oficiální zprávy, které žalovanému poskytly ucelený a dostatečný obraz o situaci na Ukrajině. Žalobce nevyužil svého práva seznámit se s obsahem zmiňovaných zpráv, které se staly zásadním podkladem pro rozhodnutí ve věci. Napadené rozhodnutí je zcela v souladu s obsahem těchto jednotlivých zpráv, a proto soud nepochybuje, že žalovaný zjistil skutkový stav věci a aktuální situaci si ověřil z informací obstaraných důvěryhodnými zdroji. Také výtka nedostatečného seznámení se žalovaného s judikaturou nebyla na místě, neboť žalovaný reagoval na námitky žalobce s odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která byla na věc vždy přiléhavá. Krajský soud je přesvědčen, že k porušení § 3 správního řádu nedošlo, neboť žalovaný měl nashromážděný dostatek podkladů, z nichž bylo možné dospět k úplnému a reálnému pohledu na aktuální situaci na Ukrajině.

22. Žalobce ani konkrétně neuvedl, v jakém směru považuje podklady opatřené správním orgánem za nedostatečné. Otázkou zjišťování skutkového stavu se opakovaně zabýval NSS kupř. v rozsudku č. j. 2 Azs 27/2003 – 50, ze dne 20. 11. 2003, z něhož plyne, že má správní orgán povinnost zjišťovat rozhodné skutečnosti pro udělení azylu pouze tehdy, tvrdí-li je žadatel. Povinností správního orgánu není domýšlet za žadatele právně relevantní důvody, které on sám netvrdil a k nim pak činit skutková zjištění. Podle názoru soudu měl žalovaný dostatek relevantních, důvěryhodných a aktuálních informací k tomu, aby mohl rozhodnout v uplatněné žádosti žalobce. Naopak žalobce nevznesl žádné žalobní námitky, které by propojovaly jednotlivá ustanovení, k jejichž porušení dle něj mělo dojít, s projednávanou věcí a aktuální situací.

23. V souvislosti s tím krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017, č. j. 3 Ads 276/2016 - 54 upravujícího kvalitu žalobních bodů a tomu odpovídající kvalitu rozhodnutí: „Nejprve je nutno podotknout, že k otázce, jaké minimální kvality musí odůvodnění (ať už soudního či správního) rozhodnutí vykazovat, se Nejvyšší správní soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 130, kde uvedl, že „[p]řestože je třeba na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí z hlediska ústavních principů důsledně trvat, nemůže být chápána zcela dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého jednotlivého případu. Zároveň tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka.“ Obdobně se z rozsudku ze dne 25. 3. 2010, č. j. 5 Afs 25/2009 – 98, publikovaného pod č. 2070/2010 Sb. NSS, podává, že „[s]oud, který se vypořádává s (…) argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (…). Na druhou stranu podle ustálené judikatury nelze povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno.“ V intencích citované judikatury tak soudy nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vypořádávat; úkolem soudu je vypořádat ratio decidendi žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 – 19). Podstatné tedy je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 – 33).“ Krajský soud je přesvědčen, že se přezkoumatelným způsobem vypořádal se zcela obecnými žalobními námitkami a tvrzeními žalobce. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a postup žalovaného v rámci správního řízení, přičemž neshledal žádné porušení právních předpisů.

24. Krajský soud proto uzavírá, že žalobce svým tvrzením neprokázal, že v jeho případě nelze zemi původu (Ukrajina) považovat za bezpečnou zemi. Žalobcem tvrzené důvody v jeho žádosti o mezinárodní ochranu za situace, kdy byly naplněny podmínky zamítnutí této žádosti jako zjevně nedůvodné, nebyl žalovaný ve smyslu § 16 odst. 3 zákona o azylu povinen posuzovat z hlediska důvodů uvedených pro udělení azylu podle § 13 a § 14 nebo pro udělení doplňkové ochrany podle § 14b. Zároveň také nebyl povinen posuzovat, zda žalobce jakožto žadatel o mezinárodní ochranu neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být pronásledován z důvodů uvedených v § 12 nebo že by mu hrozila vážná újma podle § 14a téhož zákona.

V. Závěr, náklady řízení

25. Ze shora uvedených důvodů krajský soud žalobu žalobce jako nedůvodnou zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.

26. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byl úspěšný žalovaný, který nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti a soud proto žalovanému i přes jeho úspěch v řízení náhradu nákladů řízení nepřiznal.