č. j. 55 A 123/2020- 60

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců Mgr. Miroslava Makajeva a Mgr. Lenky Oulíkové ve věci žalobce: V. T., nar. X, státní příslušník Ruské federace, bytem X, zastoupený advokátem Mgr. Ing. Janem Levým, Ph.D., sídlem Štefánikova 249/28, Praha, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 10. 2020, č. j. MV-124025-10/SO-2020, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 15. 10. 2020, č. j. MV-124025-10/SO-2020, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10 800 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Ing. Jana Levého, Ph.D., advokáta.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvého zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované, kterým výrokem I potvrdila výrok I rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 6. 5. 2020, č. j. OAM-2553-25/ZR-2019 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo zrušeno povolení žalobce k trvalému pobytu na území České republiky podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Výrokem II žalovaná změnila výrok II prvostupňového rozhodnutí tak, že stanovila žalobci lhůtu k vycestování z území České republiky do 30 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě 2. Žalobce úvodem uvádí, že dne 1. 7. 2018 došlo k dopravní nehodě osobního motorového vozidla, které řídil pod vlivem alkoholu, v jejímž důsledku došlo k úmrtí A. M. a těžké újmě na zdraví Y. Y., kteří byli jeho přáteli. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 9 To 116/2019, byl žalobce shledán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“), přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou let ve věznici s ostrahou a zákazu činnosti (řízení motorových vozidel) ve výměře sedmi let. Ve výkonu trestu odnětí svobody strávil přes 10 měsíců od 23. 7. 2019 do 25. 2. 2020, kdy byl usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. 4. 2020, sp. zn. 7 PP 44/2020, podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody se zkušební dobou v délce 2,5 let za současného vyslovení dohledu; stížnost státního zástupce byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2020, č. j. 50 To 172/2020-27, zamítnuta. V trestním řízení se k činu doznal a svého protiprávního jednání hluboce lituje. V rámci svých možností za pomoci rodičů uhradil poškozeným, resp. pozůstalým, újmu v souladu s rozsudkem Městského soudu v Praze a nabídl peněžní satisfakci pozůstalé matce po A. M.. Uvádí, že je doma v České republice, kde žije od roku 2007, je zde integrován a trvale tu žijí jeho rodiče i většina přátel. V Ruské federaci žil pouze v dětství a nemá k ní skutečný vztah. Ruskou federaci navštěvoval s rodiči pouze příležitostně, naposledy čtyři roky před nástupem výkonu trestu odnětí svobody. V České republice studoval část základní školy a střední školu, byť šlo o školu při velvyslanectví Ruské federace. Hrál tu závodně tenis a podílel se na tréninku mladších hráčů. Vysokoškolské bakalářské vzdělání získal ve Spojených státech amerických, odkud se však vždy pravidelně vracel domů do České republiky. V České republice poté pracoval v hotelu F. S.. Plánoval absolvovat magisterské studium na Vysoké škole ekonomické, které s ohledem na nástup výkonu trestu nezahájil. Po podmíněném propuštění byl zaměstnán u společnosti R. & V. s.r.o. Je si vědom následků svého protiprávního jednání, které nemíní podáním žaloby jakkoli zlehčovat. Poukazuje však na to, že za své protiprávní jednání byl spravedlivě potrestán, přičemž předmětná událost, při které byl usmrcen A. M. a těžce zraněna Y. Y., jím hluboce otřásla.

3. Žalobce namítá, že nebyly splněny podmínky pro zrušení povolení žalobce k trvalému pobytu dle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, zejména podmínka přiměřenosti zásahu do jeho soukromého a rodinného života.

4. Žalobce vytýká napadenému rozhodnutí, že postrádá konkrétní argumentaci vztaženou k případu žalobce. Ačkoli žalovaná uvedla, že vzala v úvahu všechna kritéria uvedená v § 174a zákona o pobytu cizinců, z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jakým konkrétním způsobem je zohlednila a jak posoudila jednotlivá kritéria ve světle skutečností plynoucích z obsahu správního spisu. Nad rámec obecného konstatování z napadeného rozhodnutí neplyne, jak byl poměřen veřejný zájem a zásah do soukromého a rodinného života žalobce a jak konkrétně žalovaná posoudila přiměřenost dopadů rozhodnutí. Žalovaná ani ministerstvo se nevypořádaly s právem žalobce na soukromý a rodinný život, které je třeba poměřovat s veřejným zájmem. Žalobce proto považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. K tomu citoval bod 17 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. 9 Azs 41/2014-34. Rovněž namítl, že žalovaná fakticky nepřezkoumala závěry ministerstva, na jejichž nepodloženost poukazoval ve svém odvolání.

5. Žalobce dále namítá, že žalovaná porušila zásadu materiální pravdy zakotvenou v § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a povinnost pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedl žalobce, která plyne z § 50 správního řádu. Žalobce má za to, že závěry žalované jsou v rozporu s obsahem spisu, zejména výpovědí žalobce, jakož i skutečnostmi uvedenými v napadeném rozhodnutí. Dle žalobce z obsahu spisu plyne řada skutečností svědčících o tom, že zrušení trvalého pobytu představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života z hlediska kritérií zakotvených v § 174a zákona o pobytu cizinců, které žalovaná pominula. Poukazuje na to, že žije společně s nejbližšími příbuznými, svými rodiči, v České republice soustavně od roku 2007 od svých deseti let, větší část života tedy strávil v České republice. S rodiči má kvalitní vřelý vztah, vzájemně se podporují, pomáhají si a mají se rádi. Žalobce žil společně s rodiči ve S. do poloviny června 2020, kdy byl nucen vycestovat s ohledem na prvostupňové rozhodnutí. Před nástupem výkonu trestu odnětí svobody pracoval v České republice v hotelu F. S., po podmíněném propuštění od 1. 6. 2020 na pozici účetního ve společnosti R. & V. s.r.o. Kromě útlého dětství strávil celý život v České republice, zná dobře české prostředí, hovoří plynně česky, žije zde většina jeho přátel a blízkých. V České republice navštěvoval česká kulturní představení a především sportoval. Hrál závodně tenis za české tenisové kluby, trénoval českou tenisovou mládež a v souvislosti s tenisem tu získal přátele, má zde i další přátele. V Rusku žil pouze v dětství, zkušenosti s životem v Rusku, znalost tamějšího prostředí, jakož i rodinné a společenské vazby na Rusko má minimální. Hovoří rusky, jeho vztah k Ruské federaci je však spíše formální. Kromě excesu dne 1. 7. 2018 vedl řádný život a v České republice ani jinde nenarušoval veřejný pořádek. Uvedeného dne se dopustil obrovské chyby s tragickými následky, která stála život jeho kamaráda a těžké zranění kamarádky. Svého pochybení hluboce lituje. Uvádí, že ukončení pobytu by pro něj znamenalo významný zásah do soukromého a rodinného života. Nemínil páchat trestnou činnost ani nikomu škodit. O tom dle žalobce svědčí i jeho dosavadní život, s výjimkou jízdy v opilosti s tragickými následky, za kterou byl odsouzen. Žalobce vytýká žalované, že k těmto skutečnostem nepřihlédla a pouze bez jasného vztahu k posuzovanému případu konstatovala, že uvedené skutečnosti zohlednila. Žalobce nesouhlasí se závěry prvostupňového rozhodnutí, pokud jde o posouzení bakalářského studia v USA jako okolnosti svědčící o nedostatku vazby na Českou republiku, o míru integrace žalobce do české společnosti či o jeho neznalost českého jazyka vzhledem k přítomnosti tlumočnice při výpovědi dne 8. 1. 2020. Dle žalobce jde o nepodložené spekulace bez reálného základu. Žalovaná prvostupňové rozhodnutí fakticky nepřezkoumala, ačkoli žalobce na nepodložené závěry poukázal v odvolání (podání ze dne 3. 6. 2020 označeném jako žaloba, které bylo postoupeno žalované usnesením Krajského soudu v Praze) a označil důkazy k prokázání své argumentace. Žalovaná nevzala v úvahu v odvolání navržené důkazy, jimiž chtěl žalobce doložit pravdivost své výpovědi a nezákonnost a nesprávnost prvostupňového rozhodnutí.

6. Žalobce odmítá argumentaci, že může požádat například o dlouhodobý pobyt, neboť jestliže dle správních orgánů jeho pobyt odporuje veřejnému zájmu na ochraně společnosti před jeho potenciálním protiprávním jednáním, nezískal by ani dlouhodobý pobyt pro nesplnění podmínky trestní zachovalosti.

7. Žalobce dále namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu se zásadou legitimního očekávání a materiální ekvity dle § 2 odst. 4 správního řádu, neboť žalovaná mechanicky citovala judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se netýkala skutkově obdobných případů, neboť žalobce není hrozbou veřejnému pořádku. Rozsudky Nejvyššího správního soudu, na které žalovaná odkázala, se týkaly typově odlišných, obecně výrazněji společensky škodlivějších trestných činů, zvlášť závažného zločinu loupeže (rozsudek ze dne 18. 12. 2008, č. j. 7 As 21/2008-101) či nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy (rozsudky ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 Azs 147/2016-30, ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 Azs 65/2017-31, a ze dne 14. 3. 2017, č. j. 5 Azs 274/2016-42), ve vztahu k nimž byl poměřován veřejný zájem, na tom, aby v České republice nepobývali cizinci, kteří zde spáchali trestný čin a představují hrozbu pro společnost na straně jedné, a právo cizince žít s rodinou a blízkými. Žalobce se domnívá, že jednání, jehož se dopustil, je typově méně závažné oproti případům řešeným v uvedených rozsudcích. Dva ze tří přečinů, jejichž skutkovou podstatu svým jednáním v souběhu naplnil, byly spáchány z nedbalosti, třetí byl ohrožovacím trestným činem. Žalobce uvádí, že si je vědom tragických následků a snažil se nahradit újmu, což bylo zohledněno i soudy v trestním řízení. Domnívá se však, že ho nelze v důsledku obrovské chyby bez dalšího považovat za společensky nebezpečného jedince. Neměl v úmyslu nikomu ublížit, nedopustil se násilné trestné činnosti ani se nezabýval distribucí narkotik, jako tomu bylo v případech řešených v rozsudcích, na které žalovaná odkázala. Při poměřování veřejného zájmu na ochraně společnosti či veřejného pořádku a práva žalobce na soukromý a rodinný život je nutno vzít v úvahu, že žalobce není nebezpečnou osobou, která by představovala hrozbu veřejnému pořádku. Za své jednání byl již spravedlivě a přísně potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody a domnívá se, že ho lze považovat za napraveného. Předmětná nehoda pro něj byla i osobní tragédií, neboť vlastní nedbalostí způsobil smrt kamaráda a těžké zranění kamarádky. Žalobce chce žít trvale v České republice, byť by mu v Rusku oproti České republice v případě neosvědčení se ve zkušební době reálně nehrozilo nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Žalobce se chce podrobit dohledu Probační a mediační služby, osvědčit se ve zkušební době, vést řádný život a do budoucna se podobných hrozivých pochybení vyvarovat.

8. Dále žalobce vytýká žalované, že nepřihlédla k jeho odvolacím námitkám porušení § 2 odst. 4, § 3 a § 50 odst. 2, 3 a 4 správního řádu a § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců s tím, že jsou nepřezkoumatelné, jelikož neuvedl, čím konkrétně mělo dojít k porušení těchto ustanovení. Namítané porušení dle žalobce vyplývalo z čl. V odvolání. Žalovaná byla povinna přezkoumat zákonnost prvostupňového rozhodnutí a správnost v rozsahu odvolacích námitek. Odkaz žalované na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 3 A 184/2017 je nepřiléhavý, neboť v odvolacím řízení dle správního řádu nelze vycházet z principů soudního řízení správního. Žalovaná dle žalobce převzala argumentaci odporující správnímu spisu, aniž ji přezkoumala.

9. Konečně žalobce namítá, že žalovaná ve výroku I opomněla odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí zamítnout dle § 89 odst. 5 správního řádu.

10. Žalovaná navrhuje zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě odkazuje na část III odůvodnění napadeného rozhodnutí, v níž se jakožto odvolací správní orgán dostatečně podrobně vyjádřila. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 11. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (§ 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Soud ve věci rozhodl bez jednání, neboť s tím účastníci souhlasili; nadto byl dán důvod pro postup dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 12. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce pobýval v České republice od roku 2007 a od 5. 3. 2014 byl držitelem povolení k trvalému pobytu.

13. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 9 To 116/2019, k odvolání žalobce zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 2 T 10/2019, a znovu rozhodl tak, že žalobce uznal vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Přečinů se žalobce dopustil tím, že dne 1. 7. 2018 kolem 23:10 hodin v Praze 6 v ulici Kamýcká ve směru jízdy od městské části Suchdol směrem k obci Horoměřice řídil osobní motorové vozidlo X registrační značky X vlastníka S. i. s.r.o. po předchozím vědomém požití většího množství alkoholických nápojů, přičemž hladina alkoholu v jeho krvi zjištěná z odebraného vzorku byla 1,96 g/kg, a musel tak být minimálně srozuměn s tím, že jeho psychosenzomotorické schopnosti jsou natolik ovlivněny, že není schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo, a vlivem požitého alkoholu nezvládl řízení vozidla, nepřizpůsobil rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla, stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, jel rychlostí, která převyšovala rychlost dovolenou mimo obec, a narazil s vozidlem X do zadní části před ním jedoucího motocyklu tovární značky Suzuki V- Storm 650, najel s vozidlem vpravo na nezpevněnou krajnici a do přilehlého travnatého příkopu, kde se s vozidlem přetočil kolmo ke komunikaci a poté se otočil s vozidlem několikrát přes střechu vozidla, čímž porušil důležité povinnosti uložené mu ustanovením § 4 písm. a), § 4 písm. b), § 5 odst. 2 písm. b), § 18 odst. 1 a § 18 odst. 3 zákona číslo 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a svým jednáním vedle hmotné škody na vozidle X a motocyklu Suzuki způsobil spolujedoucí poškozené Y. Y., která seděla na zadním sedadle ve vozidle X, zlomeninu střední části pravé stehenní kosti, pohmoždění pravé plíce, zlomeninu 7. krčního obratle, zlomeninu příčného výběžku 1-4, tedy zranění, které si vyžádalo léčení a omezení v obvyklém způsobu života po dobu 14 až 20 týdnů, a spolujedoucímu poškozenému A. M. způsobil v rozsudku popsaná zranění neslučitelná se životem, kterým na místě dopravní nehody podlehl, přičemž nebylo prokázáno, že by oba jmenovaní poškození byli v průběhu jízdy a v době nehody připoutáni bezpečnostními pásy. Žalobce tedy jednak jinému z nedbalosti způsobil smrt, přičemž čin spáchal proto, že hrubě porušil zákon o bezpečnosti dopravy, jednak jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví a jednak vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které mohl ohrozit život nebo zdraví. Za uvedené přečiny byl odsouzen dle § 143 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Pro výkon trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku byl žalobci uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 7 let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložil Městský soud v Praze žalobci povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným částku 52 920 ruských rublů, se zbytky nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 15. 5. 2019.

14. V opisu z evidence rejstříku trestů ze dne 15. 8. 2019 není údaj o jiném odsouzení žalobce.

15. Ministerstvo oznámením ze dne 9. 9. 2019 doručeným žalobci dne 11. 9. 2019 žalobci oznámilo zahájení řízení ve věci zrušení platnosti trvalého pobytu dle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, neboť byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce do tří let.

16. Součástí správního spisu je výpis z obchodního rejstříku společnosti S. i. s.r.o., jejímiž jednateli a společníky byli O. T. a Y. T. (rodiče žalobce), a informace o pozemku p. č. st. X v katastrálním území S., jehož součástí je stavba č. p. X, rodinný dům, ve vlastnictví této společnosti.

17. Žalobce se vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce v podání ze dne 1. 11. 2019, v němž namítl, že zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu není přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Uvedl, že se narodil v Ruské federaci ve městě Perm. V České republice žije od devíti let s rodiči. Od dětství hrál tenis, pro který nebyly na Uralu vhodné podmínky, proto mu rodiče umožnili trénovat v České republice. V letech 2007 až 2009 byl žalobce členem tenisového klubu V., o.s., poté přestoupil do X. Č. P., za který hrál závodně do roku 2014, přičemž v klubu V., o.s., se nadále věnoval výchově mládeže. V České republice studoval střední školu při velvyslanectví Ruské federace. Z důvodu zranění se přestal věnovat profesionálnímu tenisu a po maturitě studoval ve Spojených státech amerických, nejprve na Eastern Nazarene College v Quincy, následně na univerzitě Clark ve Worcestr v Massachusetts, na níž získal titul bakaláře humanitních věd. Českou republiku nikdy neopustil na více než 4 až 5 měsíců, letní prázdniny trávil v České republice, nikdy nezvažoval přestěhování do Spojených států amerických. Od srpna 2018 do nástupu trestu odnětí svobody byl zaměstnán ve společnosti F. s.r.o. na pozici recepčního v hotelu F. S., v zaměstnání byl dobře hodnocen. V souvislosti s trestným činem mu vznikly dluhy v souvislosti s nároky poškozených a náhradou za pobyt ve vězení, které bude moci snáze hradit při pobytu v České republice s ohledem na vyšší životní a platovou úroveň. Uvedl, že v České republice se realizoval na studijní, sportovní i pracovní úrovni. V Rusku nemá žádné vazby, přičemž tyto vazby mají přetrhané již i jeho rodiče. Rodiče žalobce podnikají v oblasti realit a zpracování kožešin, od roku 2009, resp. 2010 jsou jednateli ve společnostech K. H., s.r.o., a S. invest s.r.o. Pokud by byl žalobce nucen se vrátit do Ruska, vraceli by se i jeho rodiče, s nimiž žil před nástupem trestu odnětí svobody a má s nimi dobrý vztah. Rodiče žalobce, kteří tu mají vytvořené zázemí, by tak museli opustit zavedenou desetiletou podnikatelskou činnost. Žalobce vyjádřil lítost nad svým činem. Uvedl, že šlo o ojedinělý mladický exces z jinak řádného života a vzal si z něj ponaučení. Nic nenasvědčuje tomu, že by neměl v budoucnu vést řádný život. Dle názoru žalobce by mělo být přihlédnuto k jeho předchozí bezúhonnosti a mladému věku v době spáchání činu, kdy jednání se dopustil i pod vlivem kamarádů, kteří ho k jízdě pod vlivem alkoholu přemlouvali. Před spácháním činu nebyl soudně trestán ani projednáván za přestupek. Dále uvedl, že předal částku 50 000 Kč poškozené Y. Y. a 250 000 Kč na účet státního zastupitelství pro účely úhrady způsobené újmy a zaslal omluvné dopisy. Poukázal na to, že úmyslně spáchán byl pouze přečin ohrožení pod vlivem návykové látky. Vzhledem k předchozí bezúhonnosti a nízkému věku by mu za samotný tento přečin nebyl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a nebyly by tedy naplněny podmínky § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Současně žalobce předložil doklady o přidělení rodného čísla rodičům žalobce, obžalobu v předmětné věci, e-mailovou komunikaci mezi žalobcem a I. M., osvědčení o středním všeobecném vzdělání žalobce a ukončení Střední všeobecně vzdělávací školy s prohloubeným studiem cizího jazyka při velvyslanectví Ruské federace, výpis známek žalobce, doklad, že žalobce byl v letech 2009 až 2014 hráčem klubu I. Č. P., potvrzení, že od roku 2007 do 2009 byl členem klubu V., o.s., a nadále se v něm věnoval výchově mládeže v rozsahu 4 hodin týdně, doklad o přijetí žalobce na Eastern Nazarene College, potvrzení o udělení titulu bakaláře humanitních věd na Clark University, Worcester, Massachusetts, ze dne 20. 5. 2018, pracovní smlouvu uzavřenou s F., s.r.o., jako zaměstnavatelem na dobu od 8. 6. 2018 do 31. 7. 2019, mzdový výměr, hodnocení zkušebního období od 6. 8. 2018 do 6. 11. 2018, výpis z obchodního rejstříku společnosti K. H., s.r.o., jejímiž společníky a jednateli byli rodiče žalobce, a výpis z evidence rejstříků trestů ze dne 25. 3. 2019. Dále byla předložena čestná prohlášení žalobce a jeho rodičů.

18. Právní zástupce žalobce byl vyrozuměn o tom, že dne 8. 1. 2020 bude ve Věznici Ostrov proveden výslech žalobce. Žalobce byl poučen, že pokud neovládá český jazyk, má právo na tlumočníka. Žalobce prostřednictvím právního zástupce ministerstvu sdělil, že z opatrnosti žádá, aby byl výslechu přítomen tlumočník s tím, že soudní tlumočnice Ing. Marina Hrubá souhlasí se svou účastí při výslechu.

19. Dne 8. 1. 2020 proběhl výslech žalobce ve Věznici Ostrov za přítomnosti soudní tlumočnice Ing. Mariny Hrubé. Žalobce k dotazům uvedl, že se narodil dne X v X v Rusku, je svobodný, nemá děti ani partnerku. Jeho trvalý pobyt je na adrese X, kde bydlí s rodiči. Na otázky ohledně příbuzných uvedl, že v České republice žijí jeho rodiče, v Rusku už nikoho nemá. Do České republiky přicestoval poprvé v devíti letech, dříve jezdil na tenisovou akademii do P.. Od deseti let žije natrvalo v P.. Přicestoval s rodiči, kteří chtěli, aby hrál závodně tenis. V České republice navštěvoval střední školu při Velvyslanectví Ruské federace, kam chodil od 5. do 11. třídy. Nevěděl, proč rodiče tuto školu zvolili. Výuka probíhala v ruštině, učil se anglicky, francouzsky a česky. Vysokou školu studoval v letech 2014 až 2018 v USA, dva roky studoval na Estern Nazarene College v Quincy u Bostonu, poté dva roky na Clark University ve Worcesteru. Do České republiky jezdil vždy na zimní prázdniny a v létě od května do září. Bydlel u rodičů. Od srpna 2018 do července 2019 pracoval v hotelu F. S.. Rodiče jsou společníky a jednateli dvou společností, S. i. s.r.o. a K. H., s.r.o., jedna se zabývá realitami, druhá obchodem s kožešinami. Před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody se podílel na chodu domácnosti částkou 2 000 Kč, platil internet a vodu. Ve výkonu trestu ho navštěvují pravidelně jednou měsíčně rodiče. K dotazu, zda on či rodiče vlastní v České republice nemovitost, uvedl, že rodiče vlastní dům, v němž bydlí. Nevěděl, zda vlastní nemovitost v zahraničí, on sám nikoli. Vypověděl, že dluhy ani exekuce nemá. Ke své ekonomické situaci před výkonem trestu uvedl, že byl schopen se uživit. Po propuštění by rád studoval magisterský program na Vysoké škole ekonomické, chtěl by pracovat v bance a studovat. V bance byl na pohovoru a byl přijat, musel však nastoupit výkon trestu. Bydlet bude u rodičů. V Rusku byl naposledy před čtyřmi lety na týden, podívat se, kde vyrůstal. Zrušení trvalého pobytu by pro něj byl velký zlom. V České republice vyrůstal, má tu kamarády, rodinu. Rád by tu zůstal, nedovede si představit život v Rusku, mimo Českou republiku. Po propuštění chce žít řádný život, vrátit se k rodině do S., pracovat v bankovní sféře a podat si přihlášku ke studiu na vysoké škole. Uvedl, že v minulosti nebyl trestán ani stíhán za přestupek. K dotazu, jak se staví ke svému odsouzení a trestu, uvedl, že se do vězení dostal spravedlivě, udělal velkou chybu, za kterou platí. K dotazu, jak došlo k tomu, že řídil pod vlivem alkoholu, uvedl, že kamarádi ho prosili, aby dojel pro jednu slečnu, pod jejich nátlakem pro ni jel. Poškozeným se omluvil, byl v kontaktu s rodinou zemřelého, na účet státního zastupitelství složil částku 250 000 Kč pro jeho rodinu, zraněné složil částku 50 000 Kč, jezdil za ní do nemocnice.

20. Součástí spisu je dále kopie cestovního dokladu žalobce vystaveného 9. 8. 2013 a informace o návštěvách žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody.

21. Dne 11. 2. 2020 byla zástupci žalobce doručena výzva k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí. Prostřednictvím zástupce se žalobce vyjádřil k podkladům v podání ze dne 5. 3. 2020. Doplnil, že má zajištěné zaměstnání po propuštění z výkonu trestu, nadále bude bydlet u rodičů. Uhradil náklady spojené s trestním řízením ve výši 11 000 Kč a zaplatil poškozeným dle rozsudku Městského soudu v Praze částku 52 920 ruských rublů k rukám jejich právního zástupce, rovněž nahradil pojistiteli částku 33 600 Kč uhrazenou za něj poškozenému v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou. K tomu doložil čestné prohlášení jednatelky společnosti R. & V. s.r.o., potvrzení o zajištění ubytování, podací lístek poštovní poukázky na platbu 11 000 Kč Obvodnímu soudu pro Prahu 6, předávací protokol a příjmový pokladní doklad z 16. 1. 2020, výzvu Kooperativa pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group a doklad o provedení platby.

22. Dne 6. 5. 2020 ministerstvo prvostupňovým rozhodnutím rozhodlo o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu žalobce na území České republiky podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců a stanovilo žalobci lhůtu k vycestování. V odůvodnění uvedlo, že odsouzením byla naplněna podmínka pro zrušení trvalého pobytu dle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, byť závažnější trestný čin byl spáchán z nedbalosti, avšak tragický následek, usmrcení spolujezdce a těžké ublížení na zdraví spolujezdkyně, žalobce způsobil pod vlivem alkoholu, přičemž ve vztahu k přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky jednal úmyslně. Ministerstvo konstatovalo, že vzalo v úvahu veškeré skutečnosti uvedené ve vyjádřeních žalobce a jeho rodičů. Pokud jde o zjištění k osobě žalobce, shrnulo obsah jeho výslechu s tím, že z přechodových razítek v cestovním pasu ověřilo, že žalobce během studia v USA jezdil o zimních a letních prázdninách zpět do České republiky. Uzavřelo, že žalobce sice má na území České republiky rodinné zázemí a vazby, pobytově však na něm není nikdo závislý, je svobodný bez partnerského vztahu, bezdětný, dospělý, svéprávný a soběstačný. Jedinou pevnou osobní a rodinnou vazbu pro něj představují rodiče, což v posuzovaném případě, kdy jde o zrušení pobytu z důvodu spáchané trestné činnosti a odsouzení k nepodmíněnému trestu, nepovažovalo za natolik zásadní vazbu hodnou ochrany, která by mohla odůvodnit nepřiměřenost vydaného rozhodnutí. Připustilo, že vztah s rodiči je intenzivní, dle názoru ministerstva mimo jiné z důvodu dosavadní ekonomické závislosti žalobce. Uvedlo, že žalobce je dospělý a svéprávný, přičemž obecně dosažením zletilosti a svéprávnosti rodičovská odpovědnost zaniká. Zrušení pobytového oprávnění neznamená absolutní zpřetrhání vazeb, neboť rozhodnutí neznamená zákaz pobytu. Zda opustí území i rodiče žalobce je pouze na jejich rozhodnutí, nejde o důsledek zrušení pobytu. Zásah do rodinných poměrů je primárně důsledkem protiprávního jednání žalobce. Bylo na něm, aby se trestné činnosti, která v jeho případě dosahuje vysoké společenské škodlivosti, vyvaroval. Uvedlo, že není oprávněno posuzovat míru zavinění ani postup soudu při stanovení výše trestu, vychází čistě z toho, že žalobce byl odsouzen k nepodmíněnému trestu v trvání dvou roků za úmyslnou trestnou činnost. Jeho povinností je posoudit dopad rozhodnutí do života žalobce. Dále citovalo popis skutkového děje v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 10/2019 a upozornilo na to, že dle trestního soudu došlo k porušení více různých norem zákona o provozu na pozemních komunikacích, což je považováno za hrubé porušení, které má za dané situace zpravidla za následek způsobení smrti člověka, a žalobce způsobil i hmotnou škodu ve výši 489 000 Kč. Žalobce naplnil skutkovou podstatu přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, přičemž současně hrubě porušil zákon o bezpečnosti dopravy a v důsledku způsobené nehody zapříčinil smrt a těžkou újmu na zdraví. Ve vztahu k těmto následkům jednal ve vědomé nedbalosti, kdy věděl, že porušením dopravních předpisů může způsobit zranění, případně smrt spolucestujících, a bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové následky nenastanou. Naplnil tak skutkovou podstatu přečinů těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti a usmrcení z nedbalosti. V případě přečinu podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku jednal v úmyslu přímém a byl si jistě vědom, že takovéto jednání je protizákonné a hrozí za ně trest. Snaha odčinit způsobenou újmu dle ministerstva nemá v posuzování případu zásadní význam. Konstatovalo, že porovnáním zjištěných rodinných poměrů s důvodem zrušení pobytu spočívajícím v odsouzení k trestu odnětí svobody v délce 2 let za úmyslnou trestnou činnost dospělo k závěru, že negativní poznatky k osobě žalobce jednoznačně převažují. Přes zjištěné rodinné poměry nemůže rozhodnutí nepřiměřeně zasáhnout do jeho soukromého nebo rodinného života a zrušení trvalého pobytu je přiměřené okolnostem případu. Uvedlo, že nezpochybňuje délku pobytu, avšak vzhledem k jeho délce by se očekávala mnohem vyšší míra integrace žalobce do české společnosti. Dřívější bezúhonnost a řádný život žalobce nelze s ohledem na věk a materiální zázemí posuzovat jako něco výjimečného. Zdůraznilo, že dosavadní způsob života žalobce nenasvědčuje tomu, že by byl veden snahou se integrovat. S odkazem na koncepci integrační politiky podrobně popsalo, co se rozumí integračním procesem a jaká rizika přináší nedostatečná a neúspěšná integrace. Cílem integrace by mělo být, aby cizinci sami sebe dokázali vnímat jako součást většinové společnosti, znali svá práva i povinnosti, orientovali se ve zvyklostech a způsobu života v daném prostředí a byli schopni komunikovat v českém jazyce. Dle názoru ministerstva způsob života žalobce, který vyplynul z jeho výslechu, vyjádření a přiložených důkazů, vypovídá víceméně o opaku. Žalobce studoval na ruské škole s výukou zaměřenou na ruské reálie vedenou v ruském jazyce, absolvoval sice výuku češtiny, ale její znalostí si není jistý ani po 14 letech pobytu, což dokládá přítomnost tlumočníka při výslechu. V České republice neabsolvoval ani vysokoškolské studium, v letech 2014 až 2018 pobýval dlouhodobě v USA a v České republice trávil pouze několik týdnů po skončení zimního semestru a dva měsíce o letních prázdninách. Nebyly prokázány žádné silnější sociální vazby, které by si během života v České republice vytvořil. Trestného činu se dopustil ve skupině s dalšími cizinci převážně ruské národnosti. Podle výpisu návštěv ho ve věznici pravidelně navštěvují pouze rodiče. Ministerstvo dospělo k závěru, že žalobce není přes dlouhotrvající pobyt na území dostatečně integrován a prokazatelně se pohybuje v komunitě krajanů. Byť není v bezprostředním kontaktu s nikým v Rusku, není odtržen od rodného jazyka a zvyklostí, a návrat do země původu mu tedy nebude činit nepřekonatelné problémy. K vyjádření žalobce, že chce v České republice studovat a pracovat, uvedlo, že pro žalobce bude v tomto směru limitující jen pasivní znalost češtiny. Pokud hodlá studovat v anglickém jazyce, není nutné, aby setrvával v České republice. Vysoká míra uzavřenosti ruské komunity v České republice, která zde sleduje zejména své podnikatelské zájmy, nepřispívá k jejímu pozitivnímu vnímání v očích české veřejnosti, přičemž žalobce vedením svého života tento stereotyp pouze potvrzuje. Na základě těchto úvah dospělo k závěru, že samotnou délku pobytu tedy nelze považovat za skutečnost, která by mohla znamenat nepřiměřenost rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu. Uzavřelo, že rozhodnutí není nepřiměřené vzhledem k dopadu do soukromého nebo rodinného života účastníka řízení. Dále poukázalo na to, že žalobce je mladý, v produktivním věku, s dosaženým vzděláním a znalostí cizích jazyků, a neměl by tedy pro něj být problém uplatnit se na trhu práce v zemi původu. Přes tvrzenou neexistenci sociálních vazeb mu nebude návrat do země původu činit nepřekonatelné problémy. Doplnilo, že cizinec žijící na území státu, jehož není občanem, musí počítat s tím, že jeho jednání směřující proti závažným právem chráněným zájmům může mít za následek ztrátu pobytového oprávnění. Řízení motorových vozidel pod vlivem návykové látky je úmyslný trestný čin s velkým potenciálem vyvolání nebezpečných stavů a situací ohrožujících život a zdraví lidí a vydávajících jejich majetek v nebezpečí rozsáhlých škod. K tomu odkázalo na statistiku Policie České republiky dostupnou na internetových stránkách https://www.policie.cz/clanek/statistika-nehodovosti, ze které vyplývá, že za rok 2019 bylo zaviněno 4 896 dopravních nehod pod vlivem alkoholu a usmrceno 62 lidí. Řízení pod vlivem návykových látek představuje nejen závažné narušování veřejného pořádku, ale též jednání závažným způsobem ohrožující veřejné zdraví a bezpečnost. Rozhodnutí není nepřiměřené i s ohledem na to, že žalobci je pouze odebráno nejvyšší možné oprávnění k pobytu, není mu zakázán další pobyt, styk s rodinnými příslušníky mu tedy nebude znemožněn. Žalobce si může požádal o udělení nižšího pobytového oprávnění. Zrušení trvalého pobytu z uvedeného důvodu automaticky neznamená, že v případě žádosti o jiné pobytové oprávnění mu nebude vyhověno. Dále citovalo rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 147/2016-30, podle něhož cizinec musí počítat s možnými následky zavrženíhodného jednání směřujícího proti závažným právem chráněným zájmům státu, jehož není občanem, přičemž čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, přičemž je třeba brát v úvahu, do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný a soukromý život v zemi původu. Ministerstvo uvedlo, že postupovalo dle § 2 odst. 4 správního řádu. Není ve veřejném zájmu, aby na území České republiky pobýval cizinec s povolením k trvalému pobytu, tedy nejvyšším pobytovým statusem a s tím spojenými výhodami, který byl odsouzen k nepodmíněnému trestu za výše popsanou trestnou činnost. Uzavřelo, že s ohledem na trestnou činnost žalobce a minimální míru jeho integrace převažuje veřejný zájem na ochraně veřejného pořádku, který žalobce hrubým způsobem narušuje, nad zájmem jednotlivce. Rozhodnutí je v souladu s § 174a zákona o pobytu cizinců. Dle čl. 8 Úmluvy může ministerstvo do soukromého nebo rodinného života zasáhnout v rozmezí stanoveném zákonem. Předmětné řízení se vede z důvodu ochrany většinové společnosti před zločinným jednáním, které se stále více rozšiřuje v cizinecké komunitě, rovněž i z důvodu možné prevence před tímto druhem zločinnosti. Žalobce byl poučen, že proti tomuto rozhodnutí nelze podat odvolání; lze proti němu podat žalobu k příslušnému krajskému soudu.

23. Žalobce poté dle poučení uvedeného v prvostupňovém rozhodnutí podal 3. 6. 2020 žalobu ke Krajskému soudu v Praze. Namítl, že ministerstvo dospělo ke skutkovým závěrům nepodloženým provedeným dokazováním, pokud jde o otázku integrace žalobce do české společnosti a kontaktu s ruským prostředím. Podrobně argumentoval k otázce integrace a absence vazeb na Rusko a označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Dále namítl, že ministerstvo nepřihlédlo ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, zejména k okolnostem spáchání trestného činu. Dle názoru žalobce mělo být v jeho prospěch zohledněno, že pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody mělo zásadní význam spáchání přečinů z nedbalosti, a to, že se dopustil trestného činu v mladém věku. Vytkl též ministerstvu, že se nezabývalo rizikem ohrožení zdraví žalobce v důsledku realizace výjezdního příkazu vzhledem k pandemii onemocnění Covid-19 v Rusku. Namítl, že rozhodnutí je nepřiměřené a neodpovídá okolnostem případu. Ministerstvo mělo vážit veřejný zájem a přiměřenost zásahu do jeho práv. Závěry ministerstva vycházely z nepodložených spekulací, které neodpovídají skutečnosti, zejména pokud jde o minimální integraci žalobce, a ministerstvo nepřihlédlo ani k tomu, že žalobce veškeré intenzivnější vztahy pojí pouze k osobám v České republice a v Rusku nemá žádné vazby. Zdůraznil, že zrušení pobytu nemá být dalším „potrestáním“ žalobce. V řízení nevyšly najevo skutečnosti, z nichž by vyplývalo riziko jakékoli další protiprávní činnosti žalobce na území České republiky. Upozornil, že byl dne 25. 5. 2020 podmíněně propuštěn, přičemž v posudcích ředitele věznice i vychovatele byl pozitivně hodnocen. Ve zkušební době mu bylo uloženo spolupracovat s Probační a mediační službou, s níž navázal kontakt. Žalobce je zaměstnán u R. & V. s.r.o. Jakmile to bude možné, hodlá dálkově studovat fakultu managementu na Vysoké škole ekonomické se sídlem v Jindřichově Hradci. K důkazu označil rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o podmíněném propuštění, posudky od ředitele věznice a vychovatele, čestné prohlášení společnosti R. & V. s.r.o., výslech žalobce a uvedených přátel, výpis z webových stránek s tenisovými spoluhráči žalobce, vstupenky na divadelní představení, výpis z evidence cizinců na osobu Y. Y. k doložení její běloruské státní příslušnosti a čestné prohlášení tlumočnice Ing. Mariny Hrubé k prokázání tvrzení, že výslech žalobce proběhl v českém jazyce.

24. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 6. 2020 č. j. 51 A 60/2020-44, žalobu odmítl a věc postoupil žalované k vyřízení odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Kasační stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta rozsudkem ze dne 25. 9. 2020.

25. O odvolání žalobce rozhodla žalovaná napadeným rozhodnutím. Komise uvedla, že z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, rozsudku Městského soudu v Praze a opisu z evidence Rejstříku trestů vyplývá, že žalobce byl pravomocně odsouzen pro přečin usmrcení z nedbalosti, přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky k úhrnnému trestu odnětí svobody nepodmíněně v trvání dvou let a zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu sedmi let. Shodně jako ministerstvo konstatovala, že žalobce tak splnil podmínku § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců spočívající v pravomocném odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce do tří let. Ačkoli závažnější přečin spáchal z nedbalosti, tragický následek způsobil pod vlivem alkoholu, přičemž ve vztahu k ohrožení pod vlivem návykové látky jednal úmyslně. Dle žalované ministerstvo vzalo v úvahu všechna relevantní kritéria ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobce je dospělý, svobodný a bezdětný, správní orgány nemají informace o zdravotních obtížích, je znalý jazyka státu původu, nic mu tedy nebrání být ekonomicky aktivní v zemi původu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013-34, uvedla, že není nutné se obsáhle zabývat všemi kritérii v § 174a zákona o pobytu cizinců, ale jen těmi, která jsou významná pro řešený případ. Ministerstvo si za účelem posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí obstaralo dostatečné podklady. Ke zjištění skutkového stavu ve smyslu § 3 správního řádu provedlo výslech žalobce a opatřilo si zprávu o návštěvách od Vězeňské služby České republiky, rozsudky, údaje z Cizineckého informačního systému a opis z Rejstříku trestů. K námitce žalobce, že mělo být zohledněno, že spáchal trestný čin v mladém věku, uvedla, že tuto okolnost zohlednil soud při stanovení výše trestu. K námitce ohledně nedbalostního zavinění přečinů konstatovala, že žalobce byl odsouzen za úmyslný trestný čin, přečin ohrožení pod vlivem návykové látky. Zdůraznila, že rozhodnutím o zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce není zbaven možnosti kontaktu s rodiči. K tomu poukázala na bod 20 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 Azs 147/2016-30, v němž Nejvyšší správní soud upozornil, že Úmluva neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu. K posuzování přiměřenosti uvedla, že z podstaty věci se posuzuje „něco k něčemu“, v daném případě zájem spočívající v ochraně veřejného pořádku, ochraně života a zdraví a dodržování právních předpisů na straně jedné s právem žalobce na soukromý a rodinný život na straně druhé. Vzhledem k závažnosti porušení chráněného zájmu je přesvědčena, že následky spojené s odnětím výhod plynoucích z nejvyššího pobytového oprávnění jsou přiměřené. K tomu poukázala na právní větu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008, č. j. 7 As 21/2008-101, podle níž veřejný zájem na tom, aby na území České republiky nepobývali cizinci, kteří spáchali úmyslný trestný čin, za nějž byli odsouzeni, a mohli by tedy představovat byť jen potenciální hrozbu pro společnost, má obecně zpravidla přednost před právem tohoto cizince žít spolu se svojí rodinou. Dále odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 Azs 65/2017-31, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatel a jeho rodinní příslušníci budou muset nalézt formu soužití, která bude možná i za podmínek zrušení trvalého pobytu, s tím, že původcem neblahých dopadů této skutečnosti je cizinec, který si mohl a měl být vědom, že svým závažným protispolečenským jednáním může o nejvyšší stupeň pobytového oprávnění přijít. Žalobce může za účelem návštěvy rodičů požádat o udělení krátkodobého víza. Důsledkem rozhodnutí tedy může být toliko omezení, nikoli znemožnění kontaktů s rodiči. Připustila, že dojde k určitému zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, který ale není s ohledem na jeho trestnou činnost nepřiměřený. V případě žalobce není vyloučeno, aby v budoucnu požádal o vydání některého nižšího pobytového oprávnění, pokud splní zákonné podmínky pro jeho vydání. Rodinné vazby žalobce dle žalované nezpůsobují nepřiměřenost napadeného rozhodnutí. Dále odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2017, č. j. 5 Azs 274/2016-47, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatel již v důsledku spáchání trestné činnosti mohl očekávat, že mu může být povolení k trvalému pobytu zrušeno. To, že o zrušení trvalého pobytu bylo rozhodnuto až po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, nemění nic na tom, že naplnil podmínky pro zrušení trvalého pobytu. Uvedla, že shodně jako ministerstvo zvážila délku pobytu, věk a rodinné poměry žalobce a nedospěla k závěru, že napadené rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu bude nepřiměřené z hlediska dopadu do jeho života. K námitce zvýšeného rizika v souvislosti s pandemií koronaviru v Ruské federaci uvedla, že v současné době není námitka relevantní, neboť tento problém je daleko výraznější v České republice. Uzavřela, že ministerstvo zjistilo stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti dle § 3 správního řádu, přičemž prvostupňové rozhodnutí odpovídá požadavkům § 68 odst. 3 správního řádu a je přezkoumatelné. Posouzení žalobních bodů 26. Podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců ministerstvo platnost povolení k trvalému pobytu zruší, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce do 3 let včetně.

27. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

28. Podle čl. 8 Úmluvy má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

29. Podle čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace.

30. Nelze přehlédnout, že § 77 zákona o pobytu cizinců provádí směrnici Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen „směrnice 2003/109/ES“). Podle čl. 9 odst. 3 této směrnice mohou členské státy stanovit, že dlouhodobě pobývající rezident nemá nadále nárok na právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, ohrožuje-li vzhledem k závažnosti protiprávních jednání, kterých se dopustil, veřejný pořádek, avšak uvedené ohrožení není důvodem k vyhoštění ve smyslu článku 12. Dle bodu 8 preambule pojem veřejný pořádek může zahrnovat odsouzení za spáchání závažného trestného činu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 3. 2020, č. j. 2 Azs 144/2020-33, dospěl k závěru, že ve vztahu k § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců se uplatní přímý účinek směrnice 2003/109/ES, který se projeví tak, že správní orgán je povinen v řízení o zrušení platnosti cizincova povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců zabývat se vedle naplnění vnitrostátním právem stanovených kritérií kumulativně také posouzením toho, zda cizinec ohrožuje vzhledem k závažnosti protiprávních jednání, kterých se dopustil, veřejný pořádek (čl. 9 odst. 3 směrnice 2003/109/ES). Přistoupí-li správní orgán ke zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu, musí být z odůvodnění jeho rozhodnutí zřetelné, jakými úvahami se při hodnocení závažnosti protiprávních jednání cizince řídil a z jakého důvodu uzavřel, že cizinec ohrožuje veřejný pořádek. V žádném případě tedy nepostačí pouhý odkaz správního orgánu na pravomocný odsuzující rozsudek soudu České republiky, kterým byl cizinci za spáchání úmyslného trestného činu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce přesahující 3 roky. S ohledem na přímý účinek čl. 9 odst. 3 směrnice 2003/109/ES je přitom zcela irelevantní, zda zákonodárce implicitně považuje protiprávní jednání podřaditelné pod podmínky § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců za natolik závažná, že s nimi paušálně spojuje směrnicí předvídané ohrožení veřejného pořádku (bod 24 citovaného rozsudku). Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 11. 2020, č. j. 6 Azs 181/2020-42, ze samotného textu čl. 9 odst. 3 směrnice 2003/109/ES vyplývá, že ohrožení veřejného pořádku je třeba posuzovat především ve vztahu k aktuální situaci a do budoucna (arg. ohrožuje-li, nikoli ohrozil-li rezident veřejný pořádek – srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. dubna 2013 č. j. 5 Azs 73/2011-146, č. 2882/2013 Sb. NSS). Tím spíše je správní orgán v odůvodnění rozhodnutí o zrušení pobytu z důvodu odsouzení za trestný čin povinen objasnit, jakými úvahami byl veden při hodnocení závažnosti protiprávního jednání cizince a z jakého důvodu uzavřel, že cizinec vzhledem k aktuální situaci a do budoucna představuje ohrožení veřejného pořádku, přistupuje-li ke zrušení platnosti trvalého pobytu dle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, tedy pro trestnou činnost obecně méně závažnou v porovnání s případy, na které dopadá § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců. Tato úvaha se pak promítá i v posouzení přiměřenosti rozhodnutí (§ 174a zákona o pobytu cizinců). To odpovídá též závěrům rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 3. 9. 2020 ve spojených věcech C-503/19 a C-592/19, Subdelegación del Gobierno en Barcelona. Uvedený rozsudek se týkal výkladu článku 6 odst. 1 směrnice Rady 2003/109/ES, podle něhož mohou členské státy zamítnout přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti; při přijímání takového rozhodnutí členský stát posoudí závažnost nebo druh protiprávního jednání proti veřejnému pořádku nebo veřejné bezpečnosti nebo nebezpečí, které od takové osoby hrozí, s přiměřeným ohledem na délku pobytu a vazby na zemi pobytu. Dle Soudního dvora zamítnutí přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti vždy vyžaduje zohlednění a poměření několika faktorů, a sice na jedné straně závažnost nebo povahu trestného činu, kterého se dopustila dotčená osoba, nebezpečí, které představuje pro veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost, a na druhé straně délku jejího pobytu v hostitelském členské státě, jakož i její případné vazby s tímto členským státem. Zohlednění všech těchto faktorů pak vyžaduje posouzení každého jednotlivého případu. Je vyloučeno, aby dotyčné osobě bylo odepřeno přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta pouze z toho důvodu, že má záznam v rejstříku trestů bez ohledu na jeho povahu. Soudní dvůr poukázal na svou ustálenou judikaturu, podle níž lze opatření odůvodněná pomocí důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti přijmout pouze tehdy, když se po konkrétním posouzení každého jednotlivého případu příslušnými vnitrostátními orgány ukáže, že osobní chování dotyčné osoby představuje v současné době skutečné a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. K tomu odkázal na rozsudek ze dne 2. 5. 2018, ve spojených věcech C-331/16 a C-366/16, K. a H. F., bod 52, a v něm citovanou judikaturu. Příslušné orgány členského státu tedy nemohou mít automaticky za to, že státnímu příslušníkovi třetí země musí být odepřeno přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta z důvodů veřejného pořádku v souladu s čl. 6 odst. 1 směrnice 2003/109/ES jen z toho důvodu, že byl jakkoli odsouzen v trestním řízení. K tomu Soudní dvůr obdobně odkázal na rozsudek ze dne 12. 12. 2019, ve spojených věcech C-381/18 a C-382/18, G. S. a V. G., který se zabýval zamítnutím žádosti či odnětím povolení k pobytu z důvodu veřejného pořádku dle čl. 6 odst. 1 a 2 směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003 o právu na sloučení rodiny. V posledně uvedeném rozsudku pak Soudní dvůr uvedl, že příslušné orgány mohou prokázat, že státní příslušník třetí země představuje hrozbu pro veřejný pořádek pouhým poukazem na okolnost, že byl odsouzen za spáchání trestného činu, pouze pokud má tento trestný čin takový stupeň závažnosti či takovou povahu, že je nutné vyloučit pobyt tohoto státního příslušníka na území dotyčného členského státu. Zdůraznil, že v souladu se zásadou proporcionality, která je jednou z obecných zásad unijního práva, vnitrostátní praxe uplatňování těchto ustanovení nesmí zejména překračovat meze toho, co je nezbytné pro zaručení veřejného pořádku. Z uvedených závěrů je třeba vycházet i v posuzované věci. Lze dodat, že dle judikatury je pak obecně rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu považováno za závažnější zásah do práv jednotlivce oproti rozhodnutí o neudělení povolení k pobytu, z čehož se dovozuje, že přezkum by měl být v takovém případě intenzivnější (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012-39, a v něm citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011, č. j. 7 As 112/2011-65, či nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11). V nálezu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 945/20, Ústavní soud konstatoval, že při rozhodování o zrušení povolení k trvalému pobytu z důvodu odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu, i při jeho následném soudním přezkumu, je třeba zvažovat existenci skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého základního zájmu společnosti v souladu s požadavky práva EU. Nelze automaticky vycházet pouze z předchozího odsouzení za trestný čin. Zároveň jsou nepřípustná odůvodnění rozhodnutí o takovém zrušení povolení k trvalému pobytu, která přímo nesouvisejí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s tzv. generální prevencí. Byť byl tento závěr vysloven ve vztahu ke zrušení povolení k trvalému pobytu dle § 87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců v návaznosti na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES z 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS, vzhledem k obdobné úpravě v § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců z něj lze přiměřeně vycházet i v této věci.

31. Ustálená judikatura správních soudů a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vyplývá, že při posuzování přiměřenosti musí být brány v potaz zejména povaha a závažnost dotčeného veřejného zájmu (např. závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem); doba, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu cizince a chování cizince v průběhu této doby; délka pobytu cizince v hostitelském státě; rodinná situace cizince; počet nezletilých dětí a jejich věk; rozsah, v jakém by byl soukromý nebo rodinný život cizince narušen (tj. vliv na ekonomický, osobní a rodinný život, včetně vlivu na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo zůstat v hostitelském členském státě na základě samostatného pobytového oprávnění); rozsah a intenzita vazeb na hostitelský stát (příbuzní, návštěvy, jazykové znalosti apod.); imigrační historie dotčených osob (např. porušení imigračních pravidel v minulosti) a věk a zdravotní stav dotčeného cizince (srov. zejména Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, rozsudek, 31. 1. 2006, č. 50435/99, § 39; a Üner proti Nizozemsku, rozsudek velkého senátu, 18. 10. 2006, č. 46410/99, § 57-58). Tato kritéria byla sice vytvořena primárně v souvislosti s přezkumem vyhoštění cizinců, nicméně Nejvyšší správní soud je považuje – po patřičné úpravě – za aplikovatelná i na rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu.

32. Vycházeje z uvedených judikaturních kritérií se soud předně zabýval otázkou, zda napadené rozhodnutí není zatíženo vadou řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti.

33. Soud souhlasí se žalobcem, že ačkoli žalovaná opakovaně poukázala na nutnost poměřovat „něco k něčemu“, tedy veřejný zájem spočívající v ochraně veřejného pořádku s právem na soukromý a rodinný život cizince, tomuto požadavku nedostála, neboť v tomto směru napadené rozhodnutí v podstatné části postrádá konkrétní úvahy.

34. Žalobce v odvolání namítl, že žádné skutečnosti nesvědčí o riziku jeho protiprávní činnosti do budoucna. Namítl také, že mělo být v jeho prospěch zohledněno, že trestný čin spáchal v mladém věku a nepodmíněný trest byl uložen s ohledem na přečiny spáchané z nedbalosti, nikoli úmyslně, kdy odsouzení za samotný přečin ohrožení pod vlivem návykové látky by nevedlo k uložení nepodmíněného trestu. Rovněž upozornil na to, že byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a v posudcích ředitele věznice i vychovatele, které byly podkladem pro podmíněné propuštění, byl pozitivně hodnocen, přičemž poukázal na povinnosti, jež mu byly uloženy v souvislosti s podmíněným propuštěním, a na navázání kontaktu s Probační a mediační službou.

35. Žalovaná přes tvrzení a námitky žalobce v napadeném rozhodnutí neposoudila, nakolik žalobce vzhledem k trestné činnosti, za kterou byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, představuje ohrožení veřejného pořádku, a to zejména ve vztahu k aktuální situaci a do budoucna. Tato úvaha je přitom nezbytná, neboť dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života (délku pobytu a vazby na Českou republiku) je třeba konkrétně poměřovat z hlediska závažnosti protiprávního jednání a nebezpečí, které žalobce případně představuje pro veřejný pořádek či životy a zdraví lidí. Individualizované posouzení, zda a nakolik intenzivní nebezpečí žalobce v současné době představuje pro veřejný pořádek, v napadeném rozhodnutí chybí. Žalovaná se nikterak nevypořádala s odvolací námitkou žalobce, že žádné skutečnosti nesvědčí o riziku protiprávní činnosti žalobce do budoucna. Rovněž nikterak nereagovala na tvrzení žalobce o pozitivním hodnocení vychovatelem a ředitelem věznice, na jejichž základě byl podmíněně propuštěn, omezeních a povinnostech, které mu byly při podmíněném propuštění uloženy, a navázání kontaktu s Probační a mediační službou, a důkazy k tomu označené. Byť obecně jistě platí, že podmíněné propuštění nevede k zahlazení odsouzení a nebrání vydání rozhodnutí o zrušení platnosti trvalého pobytu z důvodu odsouzení za trestný čin, nelze tato tvrzení zcela pominout při posouzení existence ohrožení veřejného pořádku a hodnocení chování cizince po trestném činu. Pakliže měla žalovaná za to, již samotné odsouzení musí vzhledem ke stupni závažnosti či povaze konkrétních přečinů v posuzovaném případě vést k vyloučení pobytu žalobce na území České republiky, bylo třeba takové úvahy náležitě odůvodnit, zejména pokud žalobce ve vztahu k posouzení veřejného zájmu v odvolání namítl, že v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, z nichž by mělo vyplývat jakékoli riziko jeho další protiprávní činnosti na území České republiky. V tomto směru nepostačí obecné konstatování, že s ohledem na trestnou činnost nebude zásah do soukromého a rodinného života žalobce nepřiměřený, ani zcela obecný odkaz na zájem spočívající v ochraně veřejného pořádku, ochraně života a zdraví a dodržování právních předpisů, resp. závažnost porušení chráněného zájmu, a to ani ve spojení se závěry judikatury ve skutkově odlišných věcech, podle nichž veřejný zájem na tom, aby v České republice nepobývali cizinci, kteří spáchali úmyslný trestný čin, za nějž byli odsouzeni, a mohli by tedy představovat byť jen potenciální hrozbu pro společnost, má obecně zpravidla přednost před právem tohoto cizince žít spolu se svojí rodinou, přičemž cizinec pobývající v České republice na základě nejvyššího stupně pobytového oprávnění si má být vědom, že svým závažným protispolečenským jednáním o ně může přijít. Jak bylo uvedeno výše, je třeba vždy individuálně posoudit situaci cizince. Takové přezkoumatelné a prospektivní posouzení však v napadeném rozhodnutí chybí. Soud podotýká, že z okolností zmíněných v napadeném a prvostupňovém rozhodnutí se nejeví známky rizika opakování trestné činnosti, které musí tvrdit a prokázat správní orgány.

36. Ministerstvo se v prvostupňovém rozhodnutí sice povahou a závažností přečinů, za které byl žalobce odsouzen, zabývalo podrobněji, nicméně nad rámec popisu skutku a citace prvostupňového trestního rozsudku (který byl zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ve výroku o vině i trestu, nicméně v citovaných částech se důvody zrušení podstatně nepromítly) toliko obecně konstatovalo vysokou míru společenské škodlivosti trestné činnosti žalobce, poukázalo na to, že žalobce způsobil dopravní nehodu s vážnými následky a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dvou let za úmyslnou trestnou činnost, a dále zdůraznilo obecnou typovou závažnost trestného činu spočívajícího v řízení motorového vozidla pod vlivem návykové látky s odkazem na statistiky Policie České republiky s tím, že je třeba je považovat za závažné narušování veřejného pořádku, jímž je též závažně ohrožováno veřejné zdraví a bezpečnost, potřebu ochrany většinové společnosti před zločinným jednáním, které se stále více rozšiřuje v cizinecké komunitě (aniž uvedlo, z jakého podkladu toto zjištění vychází) a prevence. Závěr, že žalobce hrubým způsobem narušuje zájem na ochraně veřejného pořádku, blíže nerozvedlo a nevysvětlilo, jak hodnotilo existenci ohrožení veřejného pořádku ve vztahu k aktuální situaci a do budoucna. Jak již bylo výše uvedeno, žalobce v odvolání namítl, že takové riziko nepředstavuje, na což však žalovaná nereagovala. Současně nelze přehlédnout, že ministerstvo učinilo závěr o přiměřenosti dopadů rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu nejen vzhledem k trestné činnosti, ale současně vzhledem k závěru o minimální míře integrace žalobce. S námitkami, jimiž žalobce v odvolání posouzení míry své integrace obsáhle zpochybňoval (např. pokud jde o znalost českého jazyka, jeho zapojení do společenského života a společenské kontakty mimo ruskou komunitu), se žalovaná nikterak nevypořádala.

37. Žalovaná se při posouzení přiměřenosti rozhodnutí omezila na konstatování, že žalobce je svobodný, bezdětný, bez známých zdravotních obtíží, znalý jazyka země původu, a proto mu nic nebrání být v zemi původu ekonomicky aktivní, přičemž důsledkem rozhodnutí je toliko omezení, nikoli znemožnění kontaktů s rodiči, neboť žalobce může požádat o krátkodobé vízum za účelem jejich návštěvy, a není ani vyloučeno, aby v budoucnu požádal o vydání nižšího pobytového oprávnění, splní-li zákonné podmínky pro jeho vydání. Následky spojené s odnětím povolení k trvalému pobytu hodnotila jako přiměřené vzhledem k závažnosti porušení chráněného zájmu, kterou se však, jak bylo shora uvedeno, blíže nezabývala (resp. ji hodnotila jen retrospektivně). Dále pouze obecně konstatovala, že určitý zásah do soukromého a rodinného života žalobce, k němuž v důsledku napadeného rozhodnutí dojde, nebude vzhledem k trestné činnosti nepřiměřený, a uzavřela, že stejně jako ministerstvo zvážila délku pobytu, věk a rodinné poměry žalobce a nedospěla k závěru o nepřiměřenosti rozhodnutí. Soud souhlasí se žalobcem, že z napadeného rozhodnutí neplyne, jak konkrétně žalovaná uvedená kritéria, zejména délku pobytu, hodnotila. Nelze přitom přehlédnout, že hodnocení kritéria délky pobytu ministerstvem bylo úzce spjato se závěrem o nedostatečné integraci žalobce. Rozsáhlou odvolací argumentací žalobce stran nepodloženosti tohoto závěru a námitkami proti způsobu, jímž byla kritéria ministerstvem hodnocena, zejména pokud jde o délku pobytu, společenské vazby navázané v České republice či absenci vazeb na Ruskou federaci, a k tomu označenými důkazy, se žalovaná nikterak nezabývala.

38. Soud souhlasí se žalobcem, že z napadeného rozhodnutí neplyne, jakými konkrétními úvahami byla žalovaná vedena při poměřování jednotlivých kritérií, a to nejen pokud jde o ohrožení veřejného zájmu (viz výše), ale také délku pobytu, kterou ministerstvo hodnotilo ve světle závěrů o nedostatečné integraci žalobce, proti nimž žalobce brojil. Z rozhodnutí žalované není ani zcela zřejmé, z jaké intenzity či rozsahu narušení soukromého a rodinného života žalobce důsledkem zrušení povolení k trvalému pobytu žalovaná vycházela, kdy ohledně rodinných vztahů se omezila na konstatování, že dojde k určitému zásahu, a zmínku o tom, že v důsledku rozhodnutí bude kontakt s rodiči omezen, nikoli vyloučen. Na tom nic nemění závěr o tom, že žalobce je svobodný a bezdětný (tedy nehrozí zásah do vztahu s manželkou či dětmi, což ovšem žalobce netvrdil). Současně není patrné, jak žalovaná hodnotila žalobcem namítané společenské vazby v České republice a jejich absenci v zemi původu, na které poukázal v odvolání, kdy se omezila na konstatování, že žalobce se bude schopen v zemi původu ekonomicky uplatnit. Jak přitom konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2014, č. j. 9 Azs 41/2014-34, na který poukázal žalobce, intenzita narušení veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých musí být vždy poměřována s konkrétními a jasně identifikovanými zásahy do soukromého nebo rodinného života cizince. Rozhodnutí správního orgánu musí být přezkoumatelné a nepostačuje tedy, pokud je obecně odkázáno na to, že vzal v úvahu příslušná kritéria, ale z rozhodnutí není seznatelné, jak je hodnotil konkrétně v posuzované věci. Teprve konkrétně vymezené dopady do soukromého nebo rodinného života žalobce mohou být poměřovány s povahou a závažností dotčeného veřejného zájmu.

39. Lze tedy shrnout, že napadené rozhodnutí je v části týkající se poměřování veřejného zájmu spočívajícího v ochraně veřejného pořádku ve vztahu k zásahu do práva žalobce na soukromý a rodinný život nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Námitka žalobce je důvodná. Soud za této situace nemohl přistoupit k věcnému přezkumu přiměřenosti, neboť mu nepřísluší nahrazovat činnost správních orgánů.

40. K nesouhlasu žalobce s argumentací ohledně možného získání jiného pobytového oprávnění soud uvádí, že žalovaná primárně poukázala na možnost styku s rodiči prostřednictvím návštěv na základě krátkodobého víza. S touto úvahou je možné souhlasit, neboť pouhá skutečnost, že se cizinec dopustil na území státu trestného činu, za který byl pravomocně odsouzen, není podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 o kodexu Společenství o vízech důvodem zamítnutí žádosti o vízum. Lze tedy souhlasit s tím, že styk s rodiči nebude zcela vyloučen. Z napadeného rozhodnutí dle názoru soudu neplyne, že by bylo založeno na možnosti žalobce bezprostředně získat jiný stupeň pobytového oprávnění, jestliže žalovaná toliko obecně poznamenala, že není vyloučeno, aby žalobce v budoucnu požádal o pobytové oprávnění, splní-li zákonné podmínky pro jeho vydání. Lze však dodat, že pokud by měla být v dalším řízení úvaha o přiměřenosti dopadů rozhodnutí na takové možnosti založena, bude třeba, aby žalovaná i tuto možnost zvažovala ve vztahu k individuální situaci žalobce při zohlednění důvodu, pro které je nyní povolení k trvalému pobytu rušeno.

41. Pokud jde o námitku žalobce, že žalovaná nepřihlédla k jeho odvolacím námitkám porušení § 2 odst. 4, § 3 a § 50 odst. 2, 3 a 4 správního řádu a § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců s tím, že jsou nepřezkoumatelné, soud souhlasí s žalobcem, že odkaz na porušená zákonná ustanovení byl v odvolání rozvinut v navazující části odvolání, z nichž bylo zřejmé, z jakých konkrétních důvodů prvostupňové rozhodnutí napadá. Lze též souhlasit se žalobcem v tom, že oproti přezkumu ve správním soudnictví není odvolací správní orgán při přezkumu zákonnosti omezen odvolacími důvody a odpovídá za jeho zákonnost, byť je třeba dodat, že způsob vypořádání námitek a podrobnost odůvodnění bude odpovídat míře obecnosti odvolacích námitek. V daném případě se žalovaná námitkami rozvedenými v další části odvolání přes konstatování, proti němuž žalobce v tomto žalobním bodu brojí, sice zabývala, jak však uvedl soud výše, nikoli dostatečně, přičemž některé námitky a tvrzení žalobce pominula.

42. Soud dodává, že neshledal důvodnou námitku žalobce ohledně vady výroku napadeného rozhodnutí. Skutečnost, že ve výroku napadeného rozhodnutí žalovaná dle § 90 odst. 5 správního řádu neuvedla, že v části, ve které prvostupňové rozhodnutí potvrzuje, odvolání zamítá, sama o sobě nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí, z jehož obsahu (výroku i odůvodnění) je zřejmé, jakým způsobem bylo k odvolání žalobce naleženo s jednotlivými výroky přezkoumávaného rozhodnutí. Přiměřeně lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2012, č. j. 2 As 30/2011-127. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 43. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, zrušil napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Právním názorem vysloveným v tomto rozsudku jsou správní orgány vázány (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

44. Soud vycházel z obsahu správního spisu, jehož obsah není předmětem dokazování (srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). S ohledem na vyslovený právní názor soud pro nadbytečnost neprovedl žalobcem navržené důkazy, neboť se pro nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí nezabýval meritorním posouzením přiměřenosti dopadů rozhodnutí do práva na soukromý a rodinný život.

45. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaná neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce měl ve věci úspěch, a proto mu náleží náhrada nákladů řízení. Náklady zahrnují zaplacené soudní poplatky za žalobu ve výši 3 000 Kč a za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši 1 000 Kč a náklady na zastoupení advokátem. Výše odměny advokáta za zastupování se stanoví v souladu s § 35 odst. 2 s. ř. s. dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Zástupce žalobce provedl v řízení dva úkony právní služby ve smyslu dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení a sepis žaloby spojené s návrhem na přiznání odkladného účinku). Odměna za jeden úkon právní služby činí dle § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu 3 100 Kč, celková výše odměny tak činí 6 200 Kč. Procesní vyjádření k výzvě soudu ohledně rozhodnutí bez nařízení jednání a doložení podkladů nepředstavují podání ve věci, za které by náležela zástupci žalobce odměna dle advokátního tarifu. K odměně za právní služby byla přičtena náhrada hotových výdajů v paušální výši 300 Kč za každý z úkonů právní služby dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, celkem tedy 600 Kč. Náhradu nákladů řízení v celkové výši 10 800 Kč je žalovaná povinna uhradit podle § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, užitého na základě § 64 s. ř. s., k rukám zástupce žalobce, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.).