č. j. 55 A 2/2021 - 85

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: MgA. J. P. bytem zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 6 - Dejvice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 01 České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2020, č. j. KUJCK 149045/2020, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Vymezení věci a shrnutí žaloby 1. Městský úřad Český Krumlov (dále jen „správní orgán I. stupně“) obdržel dne 3. 6. 2020 oznámení o přestupku ze dne 29. 5. 2020. Z tohoto oznámení a z úředního záznamu ze dne 27. 5. 2020 se podává, že Policie České republiky dne 27. 5. 2020 na silnici x na třicátém kilometru ve směru od obce x k obci x naměřila rychloměrem Ramer 10C vozidlu x, RZ x, x barvy, rychlost 90/152/147 km/h, přičemž uvedené vozidlo řídil žalobce.

2. Rozhodnutím ze dne 26. 8. 2020, č. j. x (dále též „prvostupňové rozhodnutí“) uznal správní orgán I. stupně žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil tím, že dne 27. 5. 2020 v čase 10:42 hodin při řízení motorového vozidla zn. x, r. z. x, na pozemní komunikaci č. I/39, ve směru jízdy od obce x k obci x na volném úseku u obce x, v blízkosti autobusové zastávky (GPS měřícího vozidla policie x, x), překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec v úseku, kde je dopravním značením omezena nejvyšší dovolená rychlost na 90 km/hod, nejméně o 57 km/hod. po odečtení možné odchylky měření radaru +/- 3%, když jel rychlostí 152 km/hod a porušil tím § 4 písm. b) a § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu. Za uvedený přestupek uložil správní orgán I. stupně žalobci pokutu ve výši 6 500 Kč podle § 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu a zákaz činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců ode dne nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí podle § 125c odst. 6 písm. b) téhož zákona. Žalobci byla současně uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

3. O odvolání proti tomuto rozhodnutí rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím tak, že v části změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně a upravil výrok prvostupňového rozhodnutí ohledně místa spáchání přestupku a ve zbytku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

4. Žalobou postoupenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 19. 2. 2021 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného.

5. Žalobce předně namítá nezákonnost výroku pro absenci uvedení formy zavinění. Takový postup žalovaného je v rozporu s § 93 odst. 1 písm. d) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“).

6. Žalobce dále namítá nezákonnost výroku o sankci, neboť správní orgán nesprávně přihlížel ke skutečnosti, že překročením dovolené rychlosti dochází k prodloužení brzdné dráhy, přičemž tato skutečnost je součástí skutkové podstaty přestupku. Správní orgány proto porušily zásadu zákazu dvojího přičítání. Žalovaný pak tuto zásadu porušil ještě při hodnocení přestupku, v rámci kterého opět hodnotil typovou závažnost přestupku spočívající v prodloužení brzdné dráhy vozidla a v samotné rychlosti vozidla navzdory tomu, že typová závažnost i překročení rychlosti již byly zákonodárcem zohledněny při stanovení sankčního rozmezí. K tomu pak žalobce odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2016, č. j. 2 As 161/2016 – 52 a ze dne 2. 8. 2019, č. j. 3 As 281/2017 – 47.

7. Nezákonnost výroku o sankci žalobce spatřuje také v tom, že správní orgány nezvážily význam a rozsah následku přestupku, jak ukládá § 38 písm. b) zákona o přestupcích. Správní orgány kritérium následku nijak nezhodnotily, přitom dle žalobce je význam a rozsah následku přestupku zcela zásadní, neboť z hlediska společenské nebezpečnosti určuje možné ohrožení zájmů vlivem způsobené škody. V daném případě žádný následek nenastal.

8. Nezákonnost výroku o sankci je žalobcem spatřována dále v doplnění odůvodnění žalovaným, který vyhodnotil formu zavinění jako nedbalostně vědomou a hodnotil ji v neprospěch žalobce. Ten má však za to, že je-li zavinění pachatele hodnoceno jako nedbalostní vědomé, jedná se o neutrální okolnost, neboť jde o lehčí formu zavinění. Hodnocením dané formy zavinění v neprospěch žalobce překročil žalovaný meze správního uvážení.

9. Další nezákonnost výroku o sankci žalobce shledává v nepřezkoumatelném odůvodnění ze strany správních orgánů, které konstatovaly, že úsek silnice, na kterém k přestupkovému jednání došlo, je dopravně vytížený, neboť se jedná o tranzitní směr na Prachatice a Německo a o rekreačně vytíženou oblast Lipenska. Nepřezkoumatelnost žalobce spatřuje v nedostatku důvodů, neboť uvedená tvrzení správních orgánů nemají oporu ve spise a není zřejmé, z jakých podkladů správní orgány vycházely, když se neuvádí, zda šlo o důkaz, skutečnosti známé z úřední činnosti, či skutečnosti obecně známé. Nadto dle žalobce nejde ani o pravdivá tvrzení, neboť v rozhodné době byl lockdown a dle opatření vlády byla všechna rekreační zařízení uzavřena a i tranzitní doprava byla značně omezena. Žalobce rovněž uvádí, že není možné neprokázané a zřejmě i nepravdivé skutečnosti klást žalobci k tíži.

10. Dále žalobce namítá nezákonnost rozhodnutí spočívající ve vytýkaném porušení § 4 písm. b) a § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu. Žalobce má však za to, že přestupkem dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu by se dopustil toliko porušení § 18 odst. 3 téhož zákona, který pojednává o povinnosti jet nejvyšší povolenou rychlostí, nikoliv však porušení § 4 písm. b) zákona o silničním provozu. Porušení § 4 písm. b) zákona o silničním provozu by zakládalo důvody pro naplnění skutkové podstaty dle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, přičemž žalobce z takového přestupku obviněn nebyl. V této souvislosti žalobce odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 – 46, podle kterého musí pachatel bez pochybností vědět, za jaké jednání je trestán a popis skutku proto musí být jednoznačný.

11. Následně žalobce namítá nesprávnost měření, neboť bylo provedeno na nepřímém úseku komunikace a policisté nerealizovali žádný postup k ověření rádiusu silnice. K uvedenému žalobce přikládá fotografie pořízené ze serveru mapy.cz. S odkazem na návod k obsluze měřidla Ramer 10 pak žalobce konstatuje, že pro měření v zatáčce platí zvláštní pravidla a ze spisu nevyplývá, že by se policisté danými pravidly zabývali a ověřovali jejich splnění. Žalobce má za to, že správní orgány se měly zabývat tím, zda byly splněny podmínky měření na nepřímém úseku a zda toto měření bylo provedeno korektně. Rovněž odchylka od naměřené rychlosti má relevanci, pouze pokud je dodržen návod k obsluze.

12. Závěrem žalobce a jeho právní zástupce vyslovili nesouhlas s publikací svých osobních údajů na webových stránkách Nejvyššího správního soudu. Vyjádření žalovaného 13. Ve vyjádření k žalobě žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. K namítané absenci formy zavinění žalovaný uvedl, že chybou v psaní došlo k vypuštění formy zavinění z výroku napadeného rozhodnutí, přičemž tento nedostatek byl napraven opravným rozhodnutím ze dne 1. 3. 2021, č. j. KUJCK 26432/2021, které po zamítnutí odvolání proti němu nadřízeným správním orgánem nabylo právní moci dne 23. 4. 2021.

14. Žalovaný odmítl namítané dvojí přičítání při ukládání správních trestů a uvedl, že závažnost přestupku nebyla hodnocena jako přitěžující okolnost, když bylo konstatováno, že již samotné překročení rychlosti je závažné. V neprospěch žalobce byla hodnocena rychlost jízdy ve vztahu k místu spáchání přestupku, který se udál v blízkosti autobusové zastávky a křížení s jinou komunikací, a dále byly v neprospěch žalobce hodnoceny předchozí záznamy v evidenční kartě řidiče. Žalovaný má dále za to, že vědomě nedbalostní jednání lze hodnotit v neprospěch žalobce, neboť se jedná o vyšší míru volní složky myšlení. Tvrzení žalobce, že nebyla v jeho prospěch hodnocena absence škodlivého následku, označil žalovaný za nepravdivé.

15. Žalovaný dále nespatřuje žádné pochybení v tvrzeném porušení § 4 písm. b) zákona o silničním provozu, neboť podle tohoto ustanovení je každý povinen řídit se pravidly silničního provozu. Žalobce svým jednáním porušil nejen § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu, když nerespektoval maximální stanovenou rychlost, ale zároveň porušil právní normu stanovenou v § 4 písm. b) téhož zákona.

16. Ohledně namítaného místa měření v zatáčce má žalovaný za to, že místo měření bylo náležitě zvoleno proškolenou obsluhou a nelze usuzovat, že k měření došlo v zatáčce. V případě měření v zatáčce, nebo když vozidlo akceleruje či brzdí, radarový měřič neumožní měření a zobrazí informaci o neuskutečněném měření. Žalovaný má za to, že došlo k platnému měření a žalobcem doložené snímky na tomto závěru nemohou nic zvrátit. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem 17. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) v mezích daných žalobními body. O žalobě soud rozhodl postupem podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť žalobce a žalovaný s takovým postupem projevili souhlas.

18. Krajský soud dospěl na základě následujících skutkových zjištění a právních hodnocení k závěru, že žaloba není důvodná.

19. Krajský soud nejprve odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že soud je beze zbytku povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvracet. Úkolem soudu totiž je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 – 19, veškerá rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz). Není proto smyslem soudního přezkumu opakovat vyřčené skutečnosti a soud smí toliko odkázat na odůvodnění správních rozhodnutí v případě názorové shody (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130).

20. Odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí neobsahovalo jedinou věcnou odvolací námitku, ačkoliv v žalobě žalobce najednou poukazuje na řadu nedostatků. Krajský soud však nemůže být dalším odvolacím orgánem a nemůže nahrazovat činnost správních orgánů. Takový postup již Nejvyšší správní soud v minulosti hodnotil jako účelový, když v rozsudku ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 – 60 konstatoval, že „je obecně vhodné, aby stěžovatel neuchovával paletu námitek proti přestupkovému rozhodnutí na pozdější dobu, ale uplatnil jej již v I. stupni přestupkového řízení. Jinak se stěžovatel zbytečně připraví o posouzení námitek v obou instancích správního řízení.“ 21. Žalobce v podané žalobě zprvu namítl nezákonnost výroku pro absenci uvedení formy zavinění, když takový postup žalovaného je v rozporu s § 93 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. K uvedenému krajský soud odkazuje na řízení vedené před Ministerstvem dopravy pod sp. zn. MD/10519/2021/160 ve věci odvolání proti opravnému rozhodnutí ze dne 1. 3. 2021, č. j. KUJCK 26432/2021, kdy Ministerstvo dopravy uvedlo správně v rozhodnutí ze dne 12. 4.2021, č. j. MD-10519/2021-160/3, že vložením spojení „z nedbalosti“ do výroku žalobou napadeného rozhodnutí nedošlo ke změně práv a povinností žalobce. Oprava výroku spadá do kategorie „zřejmých nesprávností“ spočívajících v chybě v psaní podle § 70 správního řádu. Krajský úřad zákonným způsobem využil institutu opravného rozhodnutí a nikterak nevybočil z mezí zákona. Ministerstvo dopravy v rozhodnutí zdůraznilo, že z kontextu výroku a odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se žalobce daného přestupku dopustil z nedbalosti, což žalovaný důsledně popsal v odůvodnění rozhodnutí na třetí a čtvrté straně. Krajský soud má tak za to, že výroková část žalobou napadeného rozhodnutí ve znění opravného rozhodnutí obsahuje formu zavinění, jak vyžaduje zákon o přestupcích, vada byla v řízení o odvolání vedeném Ministerstvem dopravy zhojena a žalobní námitka je proto nedůvodná.

22. Žalobce dále namítá několik důvodů nezákonnosti výroku o sankci. Krajský soud nemá pochyb o zákonnosti a přezkoumatelnosti uložených sankcí, neboť jejich odůvodnění v dané věci odpovídá zákonným požadavkům uvedeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 As 64/2005-63, podle kterého: „[s]právní orgán je tak povinen se při ukládání sankce zabývat podrobně všemi hledisky, které mu zákon předkládá a podrobně a přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a navíc podrobně odůvodnit, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši pokuty. Výše uložené pokuty tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem, nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že právě taková výše pokuty odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu.“.

23. Z hlediska výše uložené sankce je nutno na prvním místě uvést, že správní trestání plní nejen funkci preventivní, ale rovněž i represivní, přičemž primárním významem trestání je potrestání pachatele tak, aby uloženou sankci ve své právní a majetkové sféře adekvátním způsobem pocítil a vyvaroval se dalšího porušování právních předpisů (srov. zejména usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008-133). Krajský soud považuje v této souvislosti za nezbytné připomenout, že z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 As 100/2014-27) vyplývá, že ukládání sankcí za správní delikty (přestupky a jiné správní delikty), a tudíž i rozhodování o jejich výši, se děje ve sféře volného správního uvážení, tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z možných řešení, které zákon dovoluje. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkumu lze jen potud, nepřekročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, a zda toto volné uvážení nezneužil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). V daném případě k takovému překročení mezí správního uvážení, resp. jeho zneužití nedošlo.

24. Ukládanou sankcí se správní orgán I. stupně zabýval na straně 4 a 5 svého rozhodnutí, kde popsal naplnění materiální stránky daného přestupku i zákonem chráněný zájem, jakož i okolnosti spáchání přestupku. Správní orgán I. stupně se rovněž vyslovil k přestupkové minulosti žalobce; minulá provinění mu však nekladl k tíži tak, jak žalobce nastiňuje, neboť v rámci hodnocení přestupkové minulosti žalobce správní orgán přihlédl k těmto proviněním pouze v rovině hodnocení žalobce jako osoby mající opakovaně problém udržet rychlost vozidla v mezích zákonem povolených. V tomto směru lze stále poukázat na následující: „[s]právním orgánům nic nebrání v tom, aby ke skutečnosti, že žalobce v minulosti spáchal obdobné či další přestupky, za něž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém řízení sankce, přihlédly při hodnocení osoby žalobce a z takových okolností vyvodily příslušné závěry, pokud jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, případně jakým způsobem…“ (rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 3. 5. 2013, č. j. 60 A 1/2013 – 49, č. 2912/2013 Sb. NSS), s čímž se krajský soud plně ztotožňuje. Správní orgán přihlédl k záznamům v EKŘ, přičemž zhodnotil žalobce jako řidiče, na kterého nelze pohlížet jako na bezúhonného. Správní orgán uložil pokutu mírně nad spodní hranicí zákonné sazby a trest zákazu činnosti na spodní hranici zákonné sazby, přičemž takto uložené tresty jsou přiměřené.

25. Žalobce shledává nezákonnost výroku o sankci v porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Krajský soud má za to, že správní orgány svým hodnocením neporušily zásadu zákazu dvojího přičítání, neboť způsob a okolnosti spáchání přestupku jsou správní orgány povinny zohlednit při určení druhu a výměry správního trestu, coby jednu ze složek povahy a závažnosti přestupku. Z hlediska způsobu spáchání přestupku správní orgány konstatovaly, že žalobce jednal z vědomé nedbalosti, přičemž jako držitel řidičského oprávnění má prokazatelně znalosti z legislativy upravující podmínky provozu na pozemních komunikacích. Z hlediska posouzení okolností spáchání přestupku je zřejmé, že žalobce jednal z vlastní vůle, za plného vědomí, v denní době na veřejném prostranství, na místě veřejnosti přístupné pozemní komunikaci s náhodným pohybem dalších účastníků silničního provozu. Správní orgány toliko konstatovaly, jakým způsobem a za jakých okolností k přestupku došlo, dále popsaly, že v žalobcem dosažené rychlosti by muselo dojít k intenzivnímu brždění, přičemž na suché vozovce by brzdná dráha v naměřené rychlosti představovala cca 106 metrů oproti 39 metrům při zachování předepsané rychlosti. Takový způsob vyhodnocení a odůvodnění zjištěného přestupku není možné považovat za porušení zákazu dvojího přičítání ve smyslu žalobcem uváděného rozsudku NSS ze dne 6. 10. 2016, č. j. 2 As 161/2016 - 52. V daném případě byl porušen tzv. obecný objekt, spočívající v ochraně společnosti před nežádoucím jednáním v silniční dopravě. Tento chráněný objekt je pak podrobněji specifikován ve skutkové podstatě § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, jehož porušení se žalobce dopustil. Správní orgány odkazem na brzdnou dráhu toliko demonstrovaly nebezpečnost přestupkového jednání žalobce, spočívajícího v razantním překročení maximální povolené rychlosti. Krajský soud proto shledal námitku porušení zákazu dvojího přičítání za nedůvodnou.

26. Taktéž není důvodný argument žalobce, dle kterého správní orgány nehodnotily význam a rozsah následku přestupku. Výčet skutečností poukazujících na povahu a závažnost přestupku v § 38 přestupkového zákona je demonstrativní (na což je poukázáno užitím slova zejména), a pokud spáchaným přestupkem nebyl způsoben žádný následek, není nutné neexistující následek zohledňovat. Zákonné ustanovení § 38 písm. b) přestupkového zákona počítá s možnou existencí následku spáchaného přestupku, a pakliže skutečně k následku dojde, je povinností správních orgánů zohlednit jej při ukládání správního trestu. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo. Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí poukázal na skutečnost, že následek spočíval v porušení zájmu chráněného zákonem a nebylo potřeba úsilí k odstranění škodlivého následku. Správní orgán se toliko vypořádal s porušeným významem zákonem chráněného zájmu, způsobem spáchání přestupku a okolnostmi spáchání, včetně zavinění.

27. K namítané nepřezkoumatelnosti tvrzení správních orgánů ohledně spáchání přestupku v rekreační oblasti Lipenska a současně v tranzitním tahu na Německo, krajský soud konstatuje, že tuto námitku rovněž neshledal důvodnou. Je nezpochybnitelné, že místo spáchání přestupku se nachází v rekreační oblasti Lipenska. Tuto skutečnost lze považovat za obecně známou. Bližší specifikace místa spáchání přestupku ze strany správního orgánu I. stupně nebylo potřeba jakkoliv důkazně ověřovat. Nejedná se o prokazování umístění dopravních značek či nějaké jiné konkrétní činnosti, které by ve světle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2019, č. j. 3 As 255/2017 - 28 bez důkazu nebylo možné následně přezkoumat, nýbrž se jedná pouze o obecné sdělení, že k přestupku došlo na určitém místě, v určité rekreační lokalitě. Jedná se toliko o obecně známou skutečnost.

28. Podle § 50 odst. 1 správního řádu mohou být podklady pro vydání rozhodnutí zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé. Z právní věty rozsudku Nejvyššího správního orgánu ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011 – 58 vyplývá, že: „[S]právní orgán nemusí uvádět zdroj, z něhož se dozvěděl o existenci obecně známé skutečnosti. Naproti tomu musí uvést, ze které jeho konkrétní úřední činnosti či postupu jsou mu známé tzv. úřední skutečnosti (§ 50 odst. 1 správního řádu z roku 2004).“ Vzhledem k tomu, že bližší vymezení místa spáchání přestupku poukazem na konkrétní lokalitu představuje obecně známou skutečnost, nebylo potřeba uvádět, z jakých podkladů správní orgán přitom vycházel. Námitka žalobce tudíž není důvodná.

29. Krajský soud nepokládá za důvodnou ani namítanou nezákonnost rozhodnutí spočívající v porušení § 4 písm. b), které by zakládalo důvody pro naplnění skutkové podstaty § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. § 4 písm. b) zákona o silničním provozu stanoví, že při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle § 75 odst. 5, 8 a 9 a zastavování vozidel podle § 79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Obecně tedy citované ustanovení ukládá povinnost řídit se pravidly provozu, která jsou pak upravena v § 11 - § 60a zákona o silničním provozu. Žalobce svým jednáním porušil ustanovení § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu, podle kterého řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti 3 500 kg a autobusu smí jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km.h-1; na silnici pro motorová vozidla rychlostí nejvýše 110 km.h-1 a na dálnici rychlostí nejvýše 130 km.h-1. Je tedy zřejmé, že žalobce porušením citovaného § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu porušil rovněž § 4 písm. b) téhož zákona, neboť při účasti na silničním provozu porušil konkrétní pravidlo stanovené zákonem. Pro úplnost je třeba uvést, že § 4 zákona o silničním provozu představuje blanketní právní normu, jejíž porušení musí být doplněno konkrétním pravidlem provozu uvedeným v zákoně o silničním provozu, které bylo přestupkovým jednáním porušeno. V nyní řešeném případě tak tvoří celou aplikovanou normu, kterou žalobce svým jednáním porušil, ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 ve spojení s § 4 písm. b) ve spojení s § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu. Výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně obsahuje celou aplikovanou právní normu a je tak zcela zřejmé, jakou povinnost žalobce coby řidič porušil.

30. Krajský soud uzavírá, že správní orgán I. stupně ve výroku rozhodnutí dostatečně specifikoval, kterou povinnost žalobce svým jednáním porušil a správně kvalifikoval toto jednání jako přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu.

31. K namítané nesprávnosti měření, když dle žalobce mělo měření proběhnout v zatáčce, tedy v rozporu s návodem k obsluze na nerovném úseku silnice, krajský soud uvádí, že ani s touto námitkou se neztotožňuje. Tvrzení žalobce nebylo nikterak prokázáno. Krajský soud nepovažuje provedení dokazování přiloženými snímky za důvodné, neboť dokument Záznam o přestupku č. j. x obsahuje protokol z měření a fotografie zachycující vozidlo žalobce včetně detailně čitelné SPZ. Místo měření je na protokolu specifikováno souřadnicemi GPS. Fotografie i protokol jsou generovány programem sloužícím pro tisk protokolu a jsou příslušenstvím rychloměru. Se snímky nelze manipulovat. Jak bylo již uvedeno výše, pokud by došlo k vadnému měření například z důvodu, že by záměrný kříž zachytil jen část měřeného vozidla, nebo překážku před měřeným vozidlem, měřící zařízení by vyhodnotilo chybu měření, tuto chybu nahlásilo a nedošlo by tak k validnímu změření rychlosti. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala a žádná překážka na snímku není. Nadto policisté byli řádně proškoleni, o čemž svědčí Osvědčení způsobilosti obsluhy silničních rychloměrů, založené ve správním spise. Bylo by z jejich strany jistě nelogické, kdyby rychloměr umístily na nerovný úsek v rozporu s návodem k obsluze.

32. Důsledky nedodržení návodu měřícího zařízení Ramer 10 C se zabýval Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 16. 5. 2017, čj. 1 As 53/2017-42, kde mimo jiné uvedl, že „[p]okud není dodržen návod k obsluze, rychlost vozidla měřicím zařízením zaznamenaná vůbec není (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012 - 27). Současně však Nejvyšší správní soud konstatuje, že totéž platí i pro radarové měřící zařízení Ramer 10 C: ‘Pokud by nebyl dodržen návod k obsluze, tak by neproběhly správně interní testy a verifikace měření a snímek by byl anulován, tedy vůbec by nedošlo k jeho zobrazení na displeji měřícího zařízení, ani k jeho uložení. Pokud je vytvořen radarem záznam, tak měřící jednotka vyhodnotila proces měření jako správný‘ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2016, č. j. 7 As 309/2015 - 51) Správní spis v nyní posuzované věci obsahuje fotografický snímek s vyznačením rychlosti; je tedy zřejmé, že interní testy a verifikace měření proběhla úspěšně a snímek je hodnověrný.“ Z uvedeného je zřejmé, že jestliže došlo k zaznamenání rychlosti žalobcova vozidla, muselo se jednat o měření provedené v souladu s návodem k obsluze. Důkazem o správně povedeném měření je fotografický snímek s vyznačením rychlosti žalobcova vozidla, který je součástí správního spisu. Na základě výše uvedených závěrů Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že žalovaný nemusel přistoupit k důkazu návodem k obsluze.

33. Nad rámec uvedeného lze připomenout i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2018, čj. 4 As 159/2018-37, ve kterém Nejvyšší správní soud poukázal na praxi pachatelů přestupků. V tomto rozsudku mimo jiné uvedl, že „mu je z úřední činnosti známo, že stěžovatel používá typizované námitky (nedodržení návodu k obsluze radaru, nekonkrétní tvrzení ohledně absence či naopak existence zvláštního dopravního značení v místě měření rychlosti apod.), které jeho zástupce opakovaně užívá v mnoha jiných obdobných případech (srov. rozsudek NSS ze dne 8. 3. 2018, čj. 4 As 152/2017-30, bod 15, a tam citovaná další judikatura). Za těchto okolností lze opět obecně možno pouze poukázat na nevěrohodnost takovýchto typizovaných námitek a tvrzení. […] Za této situace Nejvyšší správní soud stejně jako krajský soud považuje stěžovatelem požadované provedení důkazu návodem, resp. výpovědí policistů či znaleckým posudkem za nepotřebné a rozporné se zásadou procesní ekonomie. Ověřovací list rychloměru ve správním spise dokládá, že rychloměr byl řádně certifikován, tj. byl technicky plně způsobilý k měření. Záznam o měření je jednoznačný a nevyvolává žádné pochybnosti. Námitky stěžovatele proti způsobu měření, vzhledem k jejich obecné a standardizované podobě (srov. výše) nejsou způsobilé výsledek měření rychlosti relevantním způsobem zpochybnit tak, aby bylo nutné přistoupit k jejich dalšímu ověřování, např. provedením stěžovatelem navržených důkazů.“ Navzdory faktu, že se v tehdy posuzovaném případě jednalo o jiného právního zástupce, neshledal zdejší soud důvod odchýlit se od závěrů uvedených v citované judikatuře, neboť mu je z úřední činnosti známo, že i v nyní posuzovaném případě disponuje právní zástupce v obdobných věcech neustále se opakujícími obecnými námitkami formálního a nekonkrétního charakteru, čehož si ve vztahu k zástupci žalobce v nynější věci povšiml i Nejvyšší správní soud (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2020, čj. 3 As 72/2018-34).

34. Krajský soud neshledal, že by rozhodnutí správních orgánů obou stupňů trpěla jakýmikoli nedostatky ohledně odůvodnění. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25). Žalobce v rámci odvolacího řízení zůstal zcela pasivní, a nelze proto přenášet na krajský soud správní rozhodování v další instanci. Krajský soud přezkoumal správní rozhodnutí a neshledal žádná pochybení ani v samotných rozhodnutí, ani v procesu správního řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo.

35. Pokud jde o žalobcův nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu s uvedením jména, příjmení a bydliště, resp. sídlo žalobce a jeho zástupce, případně jejich iniciály, pak krajský soud pouze poznamenává, že není v jeho kompetenci jakkoli ovlivňovat způsob, jímž Nejvyšší správní soud rozhodnutí svá, jakož i krajských soudů zveřejňuje. Závěr a náklady řízení 36. Krajský soud uzavírá, že správní orgány zjistily skutkový stav bez pochybností. Žádná z žalobních námitek není důvodná.

37. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo tvrzeno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.