č. j. 55 A 3/2019-54

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem ve věci žalobkyně: K. V. bytem X zastoupena advokátem JUDr. Stanislavem Polčákem sídlem Řehenice 10, 251 67 Pyšely proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2018, č. j. KUJCK 153445/2018 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Písek (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 14. 11. 2018, č. j. MUPI/2018/46801, kterým byla žalobkyně uznána vinnou z nedbalostního spáchání přestupku dle § 23 odst. 1 písm. f) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o střetu zájmů“), tím, že neučinila oznámení ve lhůtě podle § 12 odst. 2 zákona o střetu zájmů, tedy oznámení podle § 9, § 10 odst. 1 písm. b) a § 11 odst. 2 zákona o střetu zájmů neučinila nejpozději do 30. 6. 2018.

2. Žalobkyně byla zapsána jako veřejný funkcionář dle § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů dne 25. 9. 2017 podle čl. II bodu 2 přechodných ustanovení zákona č. 14/2017 Sb., kterým se mění zákon o střetu zájmů v souladu s § 14a písm. k) zákona o střetu zájmů do registru oznámení. Podle čl. II. bod 3 přechodných ustanovení zákona č. 14/2017 Sb., byla coby veřejný funkcionář povinna ve lhůtě od 1. 10. do 30. 11. 2017 učinit oznámení podle § 9, § 10, § 11 odst. 2 písm. b) zákona o střetu zájmů, a to podle stavu ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona a hodnoty majetku ke dni podání oznámení. Svoji zákonnou povinnost ke dni 26. 10. 2018 nesplnila. Oznámení podle § 12 odst. 2 zákona o střetu zájmů, tzv. průběžné oznámení, jehož předmětem je oznámení o činnostech dle § 9, § 10 odst. 1 písm. b) a § 11 odst. 2 tohoto zákona, měli ve lhůtě do 30. 6. 2018 povinnost učinit ti veřejní funkcionáři, kteří zahájili výkon funkce od 1. 10. 2017 do 31. 12. 2017, a dále ti, kteří sice byli veřejnými funkcionáři již ke dni 1. 9. 2017, popř. kteří zahájili výkon funkce v průběhu měsíce září 2017, avšak oznámení podle čl. II bodu 3 přechodných ustanovení zákona (eventuálně vstupní oznámení) neučinili. Za toto jednání jí byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 4. 3. 2019 včasnou žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobkyně je přesvědčena, že argumentace žalovaného a jeho následné závěry nejsou správné, upozorňuje obzvlášť na nesprávný procesní postup správních orgánů, nepřezkoumatelnost rozhodnutí a ústavněprávní rozměr celé problematiky.

4. Žalobkyně namítá, že v době rozhodování správního orgánu probíhala u Ústavního soudu ČR řízení sp. zn. Pl. ÚS 38/17 a Pl. ÚS 34/18 (spojena pod společnou sp. zn. Pl. ÚS 38/17). Výsledek tohoto řízení před Ústavním soudem mohl zásadně ovlivnit výsledek předmětného řízení o přestupku, neboť návrh směřuje mimo jiné ke zrušení ustanovení § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, na jehož základě je žalobkyně veřejným funkcionářem, tedy osobou povinnou podávat oznámení podle zákona o střetu zájmů, či ke zrušení § 14b o formě nahlížení na oznámení do Centrálního registru oznámení. Žalovaný ve svém rozhodnutí uvádí, že adresáti zákonných norem nemohou podle svých subjektivních názorů určovat, kterou normou se budou řídit a kterou nikoli. V tomto vyjádření shledává žalobkyně přepjatý právní formalismus, který nemá v demokratickém státě místo, výše uvedené normy zasahují do ústavně zaručených práv žalobkyně. K otázce přepjatého právního formalismu pak žalobkyně odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93.

5. V souladu s vyšetřovací zásadou pak měly správní orgány přihlédnout k probíhajícímu řízení před Ústavním soudem, neboť posouzení otázky souladu předmětných ustanovení zákona o střetu zájmů s Ústavou ČR je předběžnou otázkou dle § 57 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Správní řád pak v § 57 odst. 2 nařizuje správnímu orgánu, aby probíhá-li před příslušným správním orgánem nebo před jiným příslušným orgánem veřejné moci řízení o předběžné otázce, aby postupoval dle § 64 tohoto zákona – tedy podle ustanovení o přerušení řízení. Přerušení řízení v této situaci nebránil žádný protichůdný veřejný zájem, který by odůvodnil, že správní orgán řízení nepřerušil. Nepochybně existuje veřejný zájem na sankcionování přestupků, ten by však v dané situaci nebyl dotčen. Ani správní orgán prvního stupně ani žalovaný tedy neměly v tomto případě žádnou míru správního uvážení. Nelze souhlasit s názorem žalovaného, že správní orgán není povinen vyčkat na rozhodnutí Ústavního soudu. V předmětném řízení existovala předběžná otázka, správní orgány neměly zákonnou možnost učinit si o předběžné otázce úsudek a byly povinny přerušit řízení. Správní orgány se tak dopustily podstatného porušení ustanovení o řízení, které tak může mít za následek nezákonné či protiústavní rozhodnutí o věci samé.

6. Žalobkyně shledává rovněž porušení § 68 odst. 3 správního řádu správními orgány obou stupňů, neboť jejich rozhodnutí jsou odůvodněna nedostatečně a jsou nepřezkoumatelná. Úvahy, kterými se správní orgán prvního stupně řídil, jsou velmi kusé, a nelze z nich seznat důvody rozhodnutí, rozhodnutí pouze rekapituluje průběh řízení, skutková zjištění a cituje zákon. Prvostupňový správní orgán pak ve svém rozhodnutí zmiňuje výzvu Ministerstva spravedlnosti ze srpna 2018, k tomu žalobkyně sděluje, že správní orgán nemá povinnost řídit se v řízení o přestupku neformálními sděleními ústředních správních orgánů státní správy (§ 2 odst. 1 správního řádu a contrario), pokud se správní orgán s touto argumentací v příslušném stanovisku ztotožnil, mel tuto skutečnost zohlednit a rozvinou vlastní argumentací, na jejímž základě o vině a trestu. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pak nezhojil ani žalovaný, který ve svém rozhodnutí prakticky pouze shrnul průběh řízení a důvody, proč se ztotožňuje s prvostupňovým rozhodnutím, vyložil zcela nedostatečně.

7. Žalobkyně dále namítá, že objektem přestupku podle § 23 odst. 1 písm. f) není vlastnické právo osob, nemůže se tak jednat o přestupek proti majetku, jak prvostupňový správní orgán uvádí. Takové hodnocení má přitom vliv i na výši sankce. Výrok o sankci trpí nedostatkem řádného odůvodnění.

8. Žalobkyně rovněž namítá porušení § 2 odst. 4 správního řádu. V obdobných případech správní orgány dle názoru žalobkyně ukládají pokutu ve výši 1 000 Kč, tedy na samotné spodní hranici zákonné sazby. Žalobkyni byl však uložen trest dvojnásobný. Tím správní orgány porušily zásadu rovnosti.

9. Stran odůvodnění výše pokuty žalobkyně nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že pro výši pokuty není rozhodná odměna pobíraná za funkci místostarostky, avšak právě v souvislosti s touto funkcí se žalobkyně měla přestupku dopustit. Dle žalobkyně se z tohoto důvodu jedná o skutečnost, která byla způsobilá ovlivnit rozhodování správního orgánu o výši sankce.

10. Nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí spatřuje žalobkyně i v chybném vypořádání se s otázkou naplnění materiálního znaku přestupku. Žalovaný ohledně materiální stránky přestupku uvádí pouze tolik, že nesplněním zákonné povinnosti je dán i materiální znak přestupku. Tuto argumentaci je nutno odmítnout, nesplněním zákonné povinnosti jsou naopak naplněny formální znaky přestupku – protiprávnost a naplnění skutkové podstaty označené v zákoně. Žalobkyně se vymezuje k principu racionálního zákonodárce a dále odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž správní orgány musí vždy zkoumat u rozhodování o přestupcích jak naplnění znaků formálních, tak znaků materiálních, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45. Chybné vypořádání se s materiální stránkou přestupku tak činí rozhodnutím nepřezkoumatelným, kromě toho se žalobkyně domnívá, že v jejím případě ani materiální znak přestupku naplněn nebyl, neboť skutek nezpůsobil újmu žádným právem chráněným zájmům, ani takové zájmy neohrozil. Existuje nepochybně silný zájem na tom, aby nakládání s veřejnými prostředky bylo určitým způsobem kontrolováno, včetně kontroly veřejné; veřejnost však má řadu jiných mechanismů, které nejsou spojeny se zásahem do ústavně zaručených práv veřejných funkcionářů (právo účastnit se jednání zastupitelstva, právo volit a být volen, trestní oznámení na veřejného funkcionáře, sousedská kontrola – na malé obci mají sousedé velmi dobrý přehled o majetku svých sousedů).

11. Žalobkyně poukazuje na skutečnost, že vláda ČR v listopadu 2018 schválila změnu protikorupčního programu, na jejímž základě se nově z důvodu GDPR bez souhlasu dotčených osob nebudou zveřejňovat smluvní odměny u jednotlivých fyzických osob, včetně ministerských poradců, kteří za svoji práci mohou pobírat i statisícové odměny a mohou výrazně ovlivnit rozdělování veřejných prostředků v řádech miliard korun. Oproti tomu žalobkyně se dopustila jednání spočívajícím v nezveřejnění majetku veřejného funkcionáře malé obce, za svoji službu pobírá odměnu v řádech stokorun či jednotek tisíců měsíčně, rozhoduje o veřejných prostředcích v nevelké výši, podléhá kontrole ze strany občanů obce i kontroly různých veřejných institucí, znak škodlivosti tak nenaplňuje. V této souvislosti pak žalobkyně též poukazuje na uživatelskou nepřívětivost a nepřehlednost webového registru oznámení, prostřednictvím nějž se oznámení podává.

12. Žalobkyně dále poukazuje na rozpor právní úpravy (tj. daných ustanovení zákona o střetu zájmů, která zakotvují povinnost učinit oznámení ve spojení s formou nahlížení na podaná oznámení) s ústavním pořádkem. Žalobkyně má za to, že dochází k nepřiměřenému zásahu do práva na soukromí veřejných funkcionářů, zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod. Tyto oznámení mohou i pasivně zasahovat do práv třetích osob, které se nepodílejí na správě obce. Za naprosto rozporný s elementární racionalitou a proporcionalitou pak žalobkyně považuje zejména rozsah nahlížení do registru oznámení, které může prostřednictvím internetu provádět kdokoliv, kdykoliv, bez jakýchkoliv podmínek nebo požadavků na identifikaci. Takovou míru zásahu do soukromí nelze považovat za přiměřenou vzhledem k míře, v jaké je nezbytná k legitimnímu cíli, k čemuž žalobkyně uvádí rozsáhlou argumentaci.

13. Dále žalobkyně namítá porušení principu retroaktivity, když ustanovení zákona o střetu zájmů, tedy dle zákona - novely č. 14/2017 Sb., která výrazně upravila předmětnou povinnost veřejných funkcionářů učinit oznámení, nabyla účinnosti 1. 9. 2017, žalobkyně však působila ve funkci místostarostky již před tímto datem (od 10. 8. 2016). Správní orgán se měl řídit přechodnými ustanoveními, konkrétně čl. II bod 3. a čl. II bod 4 uvedené zákona, za porušení těchto ustanovení nestanoví zákon žádnou sankci. Změna přijatá novelou během funkčního období funkcionářů, která zasahuje do jejich práv, je nutno chápat jako změnu k horšímu.

14. Závěrem pak žalobkyně zmiňuje, že proběhnuvší přestupkové řízení ji i přes její nesouhlas s aktuální právní úpravou donutilo dne 19. 11. 2018 podat tzv. vstupní a výstupní oznámení, které doplnila 21. 1. 2019 o chybějící průběžné oznámení, tyto kroky tak lze považovat za naplnění podmínky § 43 odst. 2 přestupkového zákona k upuštění od uložení správního trestu v případě vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

15. Na základě výše uvedeného se tak žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení mu věci k dalšímu řízení, in eventum aby soud předložil Ústavnímu soudu České republiky návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, in eventum aby soud uloženou pokutu snížil či od potrestání upustil.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

16. Žalovaný v plném rozsahu odkazuje na napadené rozhodnutí, které považuje za souladné se zákonem.

17. Obě rozhodnutí správních orgánu pak považuje žalovaný za přezkoumatelná, z rozhodnutí je zřejmé, jak správní orgány rozhodly a proč. Spáchaný přestupek dle § 23 odst. 1 písm. f) zákona o střetu zájmů je ve většině případů skutkově i právně jednoduchý případ, neboť z centrálního registru je u každého veřejného funkcionáře zřejmé, jaké oznámení učinil a kdy, a zda tedy došlo k porušení zákona o střetu zájmů. Žalobkyně ani v průběhu správního řízení nepopírala, že by nebyla veřejnou funkcionářkou a ani netvrdila, že by svoji povinnost dle uvedeného zákona splnila. Skutkový stav tak byl zjištěn bez důvodných pochybností. Pokud správní orgán prvního stupně uvedl ve svém rozhodnutí, že se jedná o přestupek proti majetku, jde o zřejmou nesprávnost, která nemá vliv na zákonnost rozhodnutí.

18. Při rozhodování o výši uložené pokuty vycházely správní orgány z toho, aby ve skutkově shodných nebo podobných případech nevznikaly nedůvodné rozdíly. S ohledem na přijatou novelu zákona o střetu zájmů nebyla v době rozhodování prvostupňového správního orgánu ustálená rozhodovací praxe, ze které by mohl správní orgán vycházet. Žalovanému je z několika odvolacích řízení známo, že uložené pokuty, ve skutkově shodných jednání jako u žalobkyně, se vždy pohybovaly při samé spodní hranici zákonné sazby (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2014, č. j. 4 Ads 211/2014-36).

19. K naplnění materiálního znaku přestupku pak žalovaný uvádí, že jak bylo výše uvedeno, správní orgány neměly žádné pochybnosti o tom, že se žalobkyně skutečně daného přestupku dopustila (nepodala průběžné oznámení do dne 30. 6. 2018, ani v průběhu správního řízení, učinila tak až dne 21. 1. 2019). Žalovaný pak k otázce materiální stránky přestupku odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45, č. 2011/2011 Sb., NSS. K subjektivnímu názoru žalobkyně o neústavnosti normy žalovaný dodává, že zákony jsou nadány presumpcí ústavnosti a nikdo není oprávněn si sám dovozovat, že právní předpis je dle jeho názoru protiústavní a nebude se jim tedy řídit. Zákonodárce stanovil povinnost činit příslušná oznámení u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 předmětného zákona bez ohledu na velikost obce, když tito funkcionáři mohou rozhodovat o veřejných prostředcích v nezanedbatelné výši. Žalovaný nesouhlasí ani s tvrzením žalobkyně o neúměrné složitosti webového rozhraní registru, pokud žalobkyně měla problém, mohla kontaktovat Ministerstvo spravedlnosti s individuálním dotazem.

20. V rámci přestupkového řízení podle názoru žalovaného nepřísluší správním orgánům posuzovat zákonnost a ústavnost právních předpisů, k tomuto je příslušný pouze Ústavní soud. Do doby jeho rozhodnutí je nutno zákon považovat za souladný s ústavním pořádkem. Existence probíhajícího řízení před Ústavním soudem pak není důvodem pro nezahájení nebo přerušení řízení o přestupku podle zákona o střetu zájmů; dle komentáře ke správnímu řádu (Vedral, J. 2006) není rozhodování Ústavního soudu o návrhu na zrušení právního předpisu nebo jeho části řízením o předběžné otázce. Nezahájením či přerušením přestupkového řízení z důvodu podané ústavní stížnosti by mohlo dojít k zániku odpovědnosti za dané jednání z důvodu uplynutí prekluzivní doby.

21. Na základě výše uvedeného navrhuje žalovaný podanou žalobu zamítnout pro její nedůvodnost.

IV. Průběh ústního jednání

22. Dne 15. 6. 2020 proběhlo za účasti zástupce žalobkyně a žalovaného jednání ve věci samé. Obě strany setrvaly na svých dosavadních návrzích.

23. Žalobkyně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, zdůraznila, že jestliže stát nezaručuje ústavnost celého procesu (resp. dílčího procesu publikace – zveřejnění údajů o majetku funkcionářů), nelze po žalobkyni požadovat, ani vymáhat, splnění povinnosti podat majetkové přiznání, neboť tímto úkonem dochází automaticky bez dalšího k protiústavnímu zveřejnění jejích majetkových poměrů. Dále, s poukazem na aplikaci přechodných ustanovení se žalobkyně ve své podstatě domáhá aplikace zásady nullum crimen sine lege, neboť má za to, že porušení přechodných ustanovení není v tomto případě nijak sankcionalizováno – jedná se o imperfektní normu; aplikace užitého ustanovení o přestupku nemá dle jejího hodnocení oporu v zákoně, neboť zde není vazba na porušení přechodného ustanovení.

24. Žalovaný zdůraznil, že předmětem tohoto řízení není zveřejňování informací o majetkových poměrech, ale zákonná povinnost podat ve stanoveném termínu oznámení.

V. Právní hodnocení krajského soudu

25. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

26. Žaloba není důvodná.

27. Krajský soud poznamenává, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Tento závazek přitom nemůže být chápán tak, že „vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý dílčí argument účastníka“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-130). Ostatně i Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012-50, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013-30, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013-50). Ve světle uvedeného přistoupil následně krajský soud k posouzení námitek žalobkyně.

28. Z obsahu podané žaloby a průběhu ústního jednání plyne, že jádro nesouhlasu žalobkyně s žalobou napadeným rozhodnutí, tak, jak je nyní prezentováno, spočívá v tom, že povinnost podat majetkové přiznání má žalobkyni automaticky vystavovat protiústavnímu zveřejnění informací o jejích majetkových poměrech ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Proto nemá být možné žalobkyni nutit, aby se naplněním své zákonné povinnosti vystavila protiústavním dopadům, resp. nelze ji sankcionovat za to, že se takového protiústavního zásahu do svých práv chtěla vyvarovat. Soud má však za to, že s poukazem na ev. zásah do ústavně garantovaných práv, který ještě nebyl učiněn, není možné bez dalšího rezignovat na splnění povinnosti uložené zákonem. Žalobkyně ve své podstatě tvrdí, že svým protiprávním postupem se „svépomocí“ bránila před protiústavním zásahem do svých práv, přičemž ale proti takovému zásahu existuje právní prostředek obrany, kterým může být žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením podle § 82 s. ř. s. To, že se jedná o ex post prostředek ochrany, neboť „žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením podle § 82 s. ř. s. lze podat teprve po uskutečnění tvrzeného nezákonného zásahu.“ (z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2016, č. j. 8 As 93/2015 – 134, č. 3432/2016 Sb. NSS), postup žalobkyně neospravedlňuje. Ostatně, v popisu zásahu do svých ústavně zaručených práv zůstává žalobkyně pouze ve zcela obecné a nekonkrétní rovině.

29. Krajský soud se dále zabýval námitkami týkajícími se rozporu právní úpravy s ústavním pořádkem, u kterých má za to, že tyto otázky byly do jisté míry vyřešeny nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Ustanovení § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, na jehož základě je žalobkyně veřejnou funkcionářkou a na jehož základě je žalobkyně povinna postupovat dle zákona o střetu zájmů a plnit povinnosti z něj vyplývající stanovuje, že veřejným funkcionářem se rozumí „starosta obce, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosta obce, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy nebo členové rady obce, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, městské části hlavního města Prahy, kraje nebo hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni.“ Ústavní soud provedl věcný přezkum tohoto ustanovení, kde se zabýval zásahem do práva na informační sebeurčení, legitimním cílem napadené právní úpravy a následně personální působností tohoto ustanovení a dospěl k tomuto závěru: „Kritériem pro začlenění konkrétních osob do režimu zákona o střetu zájmů je totiž potencionální riziko střetu zájmů spojené s výkonem konkrétní funkce v rámci veřejné moci. Zde pak není rozdílu mezi funkcionáři uvolněnými a neuvolněnými, neboť rozsah jejich kompetencí při výkonu veřejné moci je stejný. K argumentu, že neuvolnění funkcionáři samospráv mají též svá zaměstnání, resp. podnikatelské aktivity (tvrdí možný zásah do "civilního pracovního života, zejména hospodářské soutěže"), tím spíše může ke střetu zájmů dojít, tudíž zájem na předcházení střetu zájmů, resp. jeho kontrole, se tím u neuvolněných funkcionářů samospráv nijak nesnižuje. Nelze navíc přehlédnout, že regulace spočívající v prevenci střetu zájmů není jen omezením práva na samosprávu garantovaného v čl. 8 Ústavy (z pohledu povinností funkcionářů samosprávy), jak prezentují navrhovatelky, ale zároveň ochranou tohoto práva z pohledu všech adresátů činnosti samosprávy. Stanovením některých povinností veřejných funkcionářů jsou totiž zároveň chráněni všichni, v jejichž zájmu má být veřejná moc (včetně samosprávy) vykonávána. Lze uzavřít, že Ústavní soud nepřistoupil ke zrušení § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, ani jeho části, neboť toto samotné vymezení personální působnosti zjevně není protiústavní. Je-li totiž legitimním cílem právní úpravy též prevence střetu zájmů spojená se zvýšením důvěry veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci, pak zahrnutí osob vymezených v § 2 odst. 1 písm. q) do režimu zákona o střetu zájmů je prostředkem nepochybně způsobilým daný cíl naplnit. Zároveň jde o prostředek potřebný, neboť stejného účelu nelze ve stejné míře dosáhnout jinými prostředky, zejména pak pokud jde o prevenci střetu zájmů a možnost veřejné kontroly střetu zájmů. Uvedený prostředek nelze shledat ani jako nepřiměřený, neboť při vstupu do veřejné funkce lze počítat s určitými omezeními, které s sebou veřejná funkce, resp. povinnost a odpovědnost s ní spojená, přináší. Zde je opět nutno připomenout, že nejde o regulaci směřovanou vůči soukromým subjektům, ale o jistou podobu samoregulace veřejné moci v zájmu jejího řádného výkonu. Není tudíž nepřiměřené, pokud se na osoby, které vykonávají veřejnou funkci, byť jako neuvolnění funkcionáři územních samosprávných celků, zákon o střetu zájmů, který má řádný výkon veřejné moci zajišťovat, resp. bránit upřednostňování zájmů soukromých, vztahuje.“ (viz Pl. ÚS 38/17).

30. Z obsahu citovaného nálezu tak lze dospět k závěru, že ač je možné provádět veřejnou kontrolu nakládání a hospodaření s veřejnými financemi i jinými prostředky, nezaručují tyto jiné prostředky kontrolu v takové míře, jako umožňuje právě zákon o střetu zájmů. Hodlá-li tak určitá osoba vstoupit do veřejného sektoru a přijmout na svá bedra výkon veřejné funkce, musí počítat se zvýšenou mírou povinností, které z výkonu této funkce vyplývají, a současně i s omezeními, které tato funkce přináší. Pokud se jedná o rozsah nahlížení do registru oznámení, pak v této souvislosti dal Ústavní soud těmto námitkám za pravdu, když v odkazovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 zrušil s účinností od 31. 12. 2020 ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, neboť dospěl k závěru, že způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů z registru oznámení není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný, tudíž porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení dotčených osob podle čl. 10 odst. 3 Listiny. Uvedené, jak vyložil soud shora, nezbavuje žalobkyni povinnosti podávat včas předmětná oznámení o majetku dle § 12 zákona o střetu zájmů, neboť protiústavnost dalších ustanovení tohoto zákona nebyla shledána (popř. řešena).

31. Pokud jde o námitku porušení principu retroaktivity v souvislosti s novelou zákona o střetu zájmů, zákonem č. 14/2017 Sb., s tím, že žalobkyně ve funkci místostarostky působila od 10. 8. 2016, novela nabyla účinnosti dne 1. 9. 2017, vztahují se tak na ní přechodná ustanovení v čl. II bod 3 a v čl. II bod 4, za které však zákon nestanoví žádnou sankci, neshledal krajský soud tuto námitku důvodnou. Žalobkyně i žalovaný se shodují na aplikaci přechodných ustanovení čl. II bod 3 (resp. 4) zákona č. 14/2017 Sb., na skutkovou situaci žalobkyně. Podstatné je, že žalobkyně není primárně sankcionována za porušení přechodných ustanovení, ale za porušení ustanovení § 12 odst. 2, které stanoví povinnost podat tzv. průběžné oznámení (tedy přestupek dle § 23 odst. 1 písm. f) tohoto zákona). Přechodné ustanovení pak pouze časově vymezují lhůty, ve kterých jsou toto oznámení povinni podat právě již zvolení veřejní funkcionáři. Není tak nutné stanovovat v zákonně sankce za porušení přechodného ustanovení, neboť tyto ustanovení je třeba aplikovat v souvislosti s příslušnými ustanoveními zákona, ke kterým se vážou.

32. I přes skutkové odlišnosti je možné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/17, který se v obecné rovině zabýval námitkou retroaktivity k novele zákona o střetu zájmů č. 14/2017 Sb., a ač se přímo nejednalo o situaci namítanou žalobkyní, závěry v tomto nálezu obsažené lze aplikovat i zde. Ústavní soud vyjádřil, že přijetím této novely nedochází de facto k případu retroaktivity, nýbrž pouze k případu retrospektivity, kdy právo reaguje na skutečnosti, které považuje za potřebné nyní právně upravit, nezasahuje do nich však zpětně. Žalobkyně není v daném případě trestána za jednání, které nastalo před účinností této novely a které dříve nebylo trestné, nýbrž za skutečnost, že nepostupovala v souladu se změnou právní úpravy, která začala působit v době výkonu její veřejné funkce. Nelze argumentovat tím, že se jedná o změnu k horšímu a zásahu do práv žalobkyně. Žalobkyně je povinna se řídit platným a účinným právem České republiky, bez ohledu na její vnitřní postoj k tomuto právu.

33. Ve vztahu k námitce, že správní orgány měly povinnost přerušit své řízení pro probíhající řízení před Ústavním soudem, krajský soud pouze konstatuje, že s ohledem na výsledek řízení před Ústavním soudem, který úpravu § 2 odst. 1 písm. q) daného zákona shledal ústavně komfortní, není účelné se uplatněnou argumentací více zabývat, neboť je zřejmé, že i kdyby snad správní orgány takovou povinnost měly, nemohlo by být jejich postupem s ohledem na výsledek řízení před Ústavním soudem jakkoli zasaženo do práv žalobkyně. Obdobné závěry činí krajský soud i ve vztahu k úpravě nahlížení, neboť tato byla sice shledána protiústavní, zrušena byla až ke dni 31. 12. 2020, přičemž, jak soud vyložil výše, pro posouzení jednání žalobkyně není tato úprava podstatná.

34. Ve vztahu k obsahu a kvalitě odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalobkyně namítá porušení § 68 odst. 3 správního řádu (k odůvodnění sankce viz níže). Ani tuto námitku neshledal krajský soud důvodnou. Z hlediska soudního přezkumu tvoří rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jeden celek (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003-56, publikováno pod č. 534/2005 Sb. NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 As 48/2007-80). V rozsudku ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 – 91 Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[o]důvodnění správního rozhodnutí bezprostředně souvisí s jeho výrokovou částí a výroková část bez odůvodnění sama o sobě nemůže obstát (nejedná-li se o zákonem přípustné výjimky, kdy rozhodnutí nemusí obsahovat odůvodnění). Obsahem odůvodnění rozhodnutí je především rozbor a zhodnocení podkladů rozhodnutí, správní orgán musí uvést, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, dále jakými úvahami se řídil při výkladu právních předpisů a jejich jednotlivých ustanovení, jakož i to, proč byly aplikovány způsobem, který vedl k výslednému rozhodnutí.“ Co se týče prvostupňového správního rozhodnutí, správní orgán přehledně popisuje průběh správního řízení, následně vymezuje, jakým skutkem se žalobkyně dopustila přestupkového jednání, vymezuje časové souvislosti (v jaké lhůtě byla žalobkyně povinna podat oznámení), vyjadřuje se k získaným důkazním prostředkům a subsumuje jednání žalobkyně pod příslušnou právní úpravu (k odůvodnění výše pokuty se krajský soud vyjádří v samostatném vypořádání další žalobní námitky). V tomto odůvodnění neshledává krajský soud žádný vad a shoduje se následně s žalovaným a jeho vyjádřením k žalobě, že jde v této věci o natolik jednoduchý případ po skutkové i právní stránce, že není třeba rozsáhlejšího odůvodnění. Z rozhodnutí je zřejmé, kdy se žalobkyně stala veřejnou funkcionářkou, v jaké lhůtě měla podat oznámení, že oznámení v uvedené lhůtě nepodala a sama se k věci více nevyjádřila, resp. po celou dobu správního řízení tuto skutečnost nerozporovala (příslušné oznámení podala až dne 21. 1. 2019, jak sama uvádí v žalobě). Obdobné pak platí i pro napadené rozhodnutí, které i přes svoji strohost shrnuje nejdůležitější skutečnosti a úvahy správního orgánu a plně se ztotožňuje s prvostupňovým rozhodnutím.

35. Pokud se jedná o dílčí námitku žalobkyně směřující proti správnímu orgánu prvního stupně ohledně výzvy Ministerstva spravedlnosti ze srpna 2018, která je dle ní neformálním sdělením správního orgánu státní správy a ostatní správní orgány nemají povinnost se touto výzvou řídit, tato žalobní námitka je zcela neopodstatněná. Řízení o přestupku je řízením zahajovaným z moci úřední (srov. § 78 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich), sdělení ministerstva ohledně veřejných funkcionářů, kteří nesplnili do 31. 8. 2018 svoji povinnost ve smyslu § 12 zákona o střetu zájmů tak lze považovat za podnět správnímu orgánu k zahájení přestupkového řízení. Na základě tohoto podnětu správní orgán přistoupil k vlastnímu prověření obdržených informací a z Centrálního registru oznámení zjistil, že žalobkyně žádné oznámení nepodala. Poté s žalobkyní zahájil přestupkové řízení. Výpis z registru oznámení byl součástí správního spisu po celou dobu přestupkového řízení a tento výpis sloužil správnímu orgánu jako hlavní podklad rozhodnutí.

36. K námitce označení spáchaného přestupku jako přestupku proti majetku v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně krajský soud uvádí, že ač se skutečně nejedná o přestupek proti majetku, tato vada nedosahuje takové intenzity, při které by soud mohl dojít k závěru, že by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Sám žalovaný tohoto pojmu ve svém rozhodnutí neužívá, není zřejmé, z jakého důvodu byl daný přestupek správním orgánem takto kategorizován, či zda se nejedná o pouhou nepozornost při vyhotovování rozhodnutí. Charakter porušené povinnosti (např. přestupek proti majetku, zdraví...) je primárně vyjádřen v samotné úvaze zákonodárce o druhu a výši uložitelné sankce, přičemž jak plyne i ze samotného odůvodnění výše uložené pokuty, uvedená chybná kategorizace se v úvahách o výši sankce neprojevila.

37. Krajský soud se neztotožňuje ani s názorem žalobkyně o nedostatečném odůvodnění uložené sankce. Jak bylo řečeno výše, rozhodnutí správního orgánu prvního a druhého stupně tvoří jeden celek, a jako celek považuje krajský soud odůvodnění sankce za dostatečné. Jak uvedl správní orgán prvního stupně, zákon za přestupek dle § 23 odst. 1 písm. f) zákona o střetu zájmů stanoví možnost uložení sankce v rozmezí od 1 000 Kč do 50 000 Kč. Sankce uložená žalobkyni je na spodní hranici zákonné sazby a dle správního orgánu dostatečně naplňuje svůj výchovný a preventivní účinek. Jak pak dodává žalovaný v napadeném rozhodnutí, za polehčující okolnost lze žalobkyni přiznat skutečnost, že se daného přestupku dopustila poprvé, jako přitěžující okolnost poté shledal žalovaný, že žalobkyně ani v průběhu správního řízení předmětné oznámení nepodala. Žalovaný dále neshledal uloženou pokutu jako likvidační vzhledem k majetkovým poměrům žalobkyně a k výši pohybující se na spodní hranici zákonné sazby. Krajský soud podotýká, že ze správního spisu neplynou žádné informace o majetkových poměrech žalobkyně, sama žalobkyně ke svým majetkovým poměrům žádné relevantní informace nesdělila, v takových případech se výše pokuty stanoví odhadem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2018, č. j. 2 As 425/2017 – 33). Jestliže se pak pokuta pohybuje v zákonem stanoveném rozmezí a je řádně odůvodněna, nemůže správní soud z pohledu zákonnosti její výši zpochybňovat. Ukládání sankcí za správní delikt je projevem volného uvážení správního orgánu, soudní přezkum tohoto správního uvážení je značně omezen. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012-6, uvedl: „ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva) správního orgánu, tedy v zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování správní věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich nebo volné uvážení zneužil.“ Podle citovaného rozsudku tak není v pravomoci soudu, aby vstoupil do role správního orgánu a sám rozhodl, jaká pokuta by měla být uložena. To by mohl soud učinit podle § 78 odst. 2 s. ř. s. na návrh žalobce, pokud by dospěl k závěru, že pokuta byla správním orgánem uložena ve zjevně nepřiměřené výši (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 - 62, publikovaný pod č. 225/2004 Sb. NSS).“.

38. Námitka žalobkyně o porušení zásady uvedené v § 2 odst. 4 správního řádu, kdy v obdobných případech dle názoru žalobkyně správní orgány ukládají pokutu ve výši 1 000 Kč, nemůže obstát už pro svoji obecnost a vágnost. Žalobkyně ani v průběhu správního řízení, ani v průběhu řízení soudního, nepředložila žádný relevantní důkazní prostředek prokazující pravdivost jejího tvrzení. Krajský soud není povinen dohledávat, jaká je výše pokuty ukládaná správními orgány v obdobných řízeních. Je to žalobkyně, koho v soudním řízení v souladu s dispoziční zásadou, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 6 As 2/2003-66), zde žalobkyně své důkazní břemeno neusnesla.

39. Stejně tak shledává krajský soud nedůvodnou námitku žalobkyně, že je pro vyměření výše sankce rozhodné, jakou odměnu žalobkyně pobírá za funkci místostarostky. Odměna pobíraná žalobkyní může mít určitý vliv pro posouzení preventivního účinku sankce a dále pak pro zhodnocení eventuálního likvidačního charakteru uložené pokuty v poměru k celkovým osobním a majetkovým poměrům žalobkyně. To, že by uložená sankce měla likvidační charakter, žalobkyně netvrdí a jak bylo již uvedeno výše, pokuta byla uložena prakticky při samé spodní hranici zákonné sazby.

40. Jako další se krajský soud vypořádává s otázkou naplnění materiální stránky přestupku. Materiálním znakem přestupku lze rozumět jeho společenskou nebezpečnost, ohrožení či porušení zájmu společnosti, přičemž stupeň společenské nebezpečnosti je nutno posoudit u každého případu zvlášť. Zákon o střetu zájmů ochraňuje adresáty veřejné moci, širokou veřejnost, proti případnému zneužívání mocenského postavení osob zastávajících veřejnou funkci snahou vyloučit či minimalizovat možnost mocenského postavení v soukromém zájmu a tím i zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící jejím adresátům a udržovat důvěru veřejnosti v činnosti orgánů veřejné moci. Jestliže žalobkyně nepodala včas, ve lhůtě ji stanovené zákonem, průběžné oznámení, ohrozila tím zájem chráněný zákonem, tj. zajištění zodpovědného a transparentního výkonu veřejné moci. Jak bylo vyjádřeno již výše, Ústavní soud nepovažuje ostatní prostředky ochrany kontroly nakládání s veřejnými prostředky za dostatečné, „neboť stejného účelu nelze ve stejné míře dosáhnout jinými prostředky, zejména pak pokud jde o prevenci střetu zájmů a možnost veřejné kontroly střetu zájmů“ (Pl. ÚS 38/17). Tím došlo k naplnění materiálního znaku přestupku. Žalovanému je možné do jisté míry přisvědčit, že v tomto případě rovina mezi formální a materiální stránkou přestupku je setřena, neboť v daném případě postačuje prosté ohrožení zájmů chráněných zákonem nepodáním příslušných oznámení v § 12 zákona o střetu zájmů k naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 23 odst. 1 písm. f) tohoto zákona. Obecně lze k problematice naplnění materiální stránky přestupku stránkou formální poukázat na judikaturu, která ač vychází z oblasti dopravních přestupků, je plně aplikovatelná i zde – např. rozsudek ze dne 14. 9. 2009 č. j. 5 As 104/2008 – 45, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „Lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti“. Krom toho nelze ponechat bez povšimnutí, že z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vyplývá, že Ministerstvo spravedlnosti rozeslalo výzvu veřejným funkcionářům k dodatečnému splnění oznamovací povinnosti a zároveň stanovilo, že případy, kdy k dodatečnému splnění oznamovací povinnosti došlo do 31. 8. 2018 (ač posledním možný termín byl 31. 6. 2018), nebudou postihovány v přestupkovém řízení, a to právě pro nízkou míru porušení zákonem chráněného zájmu (právě s ohledem na novelizaci právní úpravy zákonem č. 14/2017 Sb. a přechodná ustanovení). Žalobkyně přesto průběžné oznámení podala až ke dni 21. 1. 2019, tedy více jak po šesti měsících. Jednání žalobkyně neomlouvá ani to, že by se mohla spoléhat na výsledek řízení před Ústavním soudem o návrhu na zrušení části právního předpisu, neboť zákon o střetu zájmů byl (a je) platným a účinným právním předpisem České republiky a žalobkyně má stejně jako všichni ostatní povinnost se takovým právním předpisem řídit. Postupovala-li žalobkyně dle doporučení třetích osob, přednášejících k této problematice, jak uvádí ve svém vyjádření ze dne 2. 11. 2018, nechť eventuální újmu vzniklou v souvislosti s přestupkovým řízením uplatňuje postupem dle občanského zákoníku.

41. Nelze přijmout ani argumentaci žalobkyně, že se v jejím případě jedná o veřejnou funkcionářku malé obce, která pobírá malou odměnu a rozhoduje pouze o malých částkách veřejných prostředků. I v této rovině lze odkázat na již zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který dovodil: „Relevantním kritériem pro zákonnou regulaci střetu zájmů má totiž být samotný výkon veřejné moci, tj. potenciál existence střetu zájmu veřejného a zájmu soukromého. Ten pak nijak nesouvisí s otázkou odměňování veřejného funkcionáře či administrativním zatěžováním obcí. Rozhodně pak nelze přesvědčivě odůvodnit vynětí pouze některých neuvolněných funkcionářů z režimu zákona o střetu zájmů (místostarostů obcí, městských částí nebo městských obvodů územně členěného statutárního města, zástupců starosty městské části hlavního města Prahy; dále "místostarosta obce"). Místostarosta obce zastupuje starostu v době jeho nepřítomnosti nebo v době, kdy starosta nevykonává funkci (§ 104 odst. 1 zákona o obcích), popř. vykonává funkci starosty v době, kdy je funkce starosty neobsazena (§ 103 odst. 6 zákona o obcích). Jeho pravomoci tak jsou v případě zastupování starosty shodné jako pravomoci starosty. Není proto důvod, aby místostarosta obce režimu zákona o střetu zájmů nepodléhal, zatímco starosta obce ano.“ Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy slouží státní moc všem, ale lze ji uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, toto platí i v případě decentralizace veřejné moci, kdy je její část vykonávána územně samosprávnými celky. Ve vztahu k samosprávě ostatně též § 2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění, stanovuje, že "obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem". Nelze diferenciovat povinnosti uložené zákonem o střetu zájmů jen na některé veřejné funkcionáře podle např. velikosti obce, kde svojí funkci vykonávají. I občané malé obce mají (a musí mít) stejná práva v oblasti veřejné kontroly jako občané obce velké.

42. Pokud má žalobkyně za to, že webový registr oznámení je uživatelsky nepřívětivý či nepříznivý, nechť se obrátí na příslušného správce registru se svým podnětem k jeho vylepšení, krajskému soudu nepřísluší tuto námitku více hodnotit.

43. Závěrem se krajský soud vyjadřuje k poslední „námitce“, a to možnosti správního orgánu od upuštění od uloženého správního trestu podle § 43 odst. 2 přestupkového zákona. Vzhledem k formulaci této námitky, kterou žalobkyně směřuje do budoucna, jako další postup žalovaného při případném vrácení mu věci k dalšímu řízení, nebude se krajský soud touto „námitkou“ zabývat. Pouze na okraj pro úplnost soud poznamenává, že žalovaný rozhodoval dne 19. 12. 2018, žalobkyně podala dne 19. 11. 2018 vstupní a výstupní oznámení, průběžné oznámení doplnila až dne 21. 1. 2019. Důvodem upuštění od správního trestu je skutečnost, že vzhledem k závažnosti přestupku, okolnostem jeho spáchání a osobě pachatele lze důvodně očekávat, že již samotné projednání věci před správním orgánem postačí k jeho nápravě, což v daném případě nebylo splněno, podala-li žalobkyně průběžné oznámení až cca měsíc po rozhodování žalovaného o podaném odvolání. Naopak je možné uvažovat o nastoupení výchovného účinku uložené sankce.

44. Krajský soud neshledal v napadeném rozhodnutí vad, pro které by bylo na místě vyhovět podané žalobě a zrušit rozhodnutí žalovaného. Pokud jde o návrh žalobkyně na předložení věci Ústavnímu soudu České republiky podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, neshledal k tomuto postupu krajský soud důvod, a to především s ohledem na nález Pl. ÚS 38/17, případně s poukazem na nález Pl. ÚS 4/17; v obou nálezech se Ústavní soud podrobně věnoval otázce ústavnosti právní úpravy zákona o střetu zájmů.

45. V souladu s § 65 odst. 3 s. ř. s. žalobkyně soudu navrhla, aby uloženou pokutu snížil či od potrestání upustil zcela. Podstatu moderačního oprávnění Nejvyšší správní soud vyložil v rozsudku ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012 – 23, publ. pod č. 2672/2012 Sb. NSS: „Slovo ‚lze‘ použité v ust. § 78 odst. 2 s. ř. s. je totiž ve spojení s obecným skutkovým důvodem moderace, považujícím za nežádoucí trest uložený ve zjevně nepřiměřené výši, avšak jinak plně odpovídající zákonným kritériím pro ukládání sankcí stanoveným v příslušném zvláštním zákoně, zmocněním pro soud, aby […] moderoval sankci, je-li zjevně nepřiměřená. Zároveň je ale zmocněním k moderaci nepřistoupit, i když sankce je zjevně nepřiměřená, jsou-li k tomu v konkrétním případě zvláštní důvody, a tedy se v konkrétním případě odchýlit od stálé rozhodovací praxe soudů, vytvořila-li se. […] Smyslem a účelem moderace totiž není hledání ‚ideální‘ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce.“ Krajský soud v rámci přezkoumávání zákonnosti uložené pokuty neshledal jakýchkoli vad, které by měly vliv na zákonnost jejího uložení. Má-li nyní soud hodnotit přiměřenost uložené sankce, má za to, že se jedná o sankci přiměřenou. O zjevné nepřiměřenosti uložené sankce nelze uvažovat již z toho důvodu, že zákon o střetu zájmů za přestupek spáchaný žalobkyní umožňuje dle § 23 odst. 3 písm. a) uložit pokutu ve výši 1 000 Kč do 50 000 Kč a žalobkyni uložená pokuta je tak při spodní hranici zákonného rozpětí ve výši 2 000 Kč. Žalobkyně v řízení před správními orgány, ani v řízení před správním soudem, netvrdila bližší informace ke svým osobním a majetkovým poměrům, a proto má soud v obecné rovině za to, že uloženou sankci nelze považovat za zjevně nepřiměřenou. Žalobkyně svoji vinu za spáchání přestupku nepopírá, naopak má za to, že z určitých výše uvedených důvodů po ni nelze spravedlivě požadovat splnění zákonem uložené povinnosti, což bylo v průběhu tohoto řízení vyvráceno. Subjektivní přesvědčení o protiústavnosti právní úpravy nezbavuje žalobkyni povinnosti řídit se platným právním řádem České republiky, a to do té doby, než je případná protiústavní právní norma či její část zrušena. Vznikla-li by žalobkyni aplikací protiústavní normy újma, nechť se její náhrady domáhá zákonem stanoveným postupem. Mylné přesvědčení žalobkyně nepovažuje soud za okolnost, která by odůvodňovala aplikaci moderačního oprávnění soudu. Žalobkyně byla na své protiprávní jednání upozorněna, přičemž průběžné oznámení dle § 12 odst. 2 zákona o střetu zájmů nedoplnila ani v průběhu prvostupňového či odvolacího správního řízení. Z hlediska výše uložené sankce je nutno dodat, že primárním významem trestání je potrestání pachatele tak, aby uloženou sankci ve své právní a majetkové sféře adekvátním způsobem pocítil a vyvaroval se dalšího porušování právních předpisů (srov. zejména usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133). Krajský soud má za to, že uložená sankce dostatečně plní svojí preventivní i represivní funkci a neshledává tak důvody pro její snížení či upuštění. Na této skutečnosti nic nemění ani to, že žalobkyně po ukončení správního řízení průběžné oznámení doplnila.

VI. Závěr a náklady řízení

46. S ohledem na vše shora uvedené soud shledal podanou žalobu nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnul. Soud rovněž neshledal důvody pro moderaci pokuty dle § 78 odst. 2 s. ř. s., o čemž nebylo zapotřebí rozhodovat zvláštním výrokem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2014, čj. 8 As 34/2013-38, č. 3172/2015 Sb. NSS).

47. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.