č. j. 55 A 43/2018- 30

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobkyně: D. O. bytem x zastoupená advokátem JUDr. Robertem Lososem sídlem náměstí Republiky 4/3, 301 16 Plzeň proti žalovanému: Krajský úřad pro Středočeský kraj sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2018, č. j. 020700/2018/KUSK, sp. zn. SZ 135354/2017/KUSK ÚSŘ/Šti, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Jílové u Prahy, stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“) ze dne 25. 9. 2017, č. j. MJuP/08119/2017, sp. zn. SZ MJuP/06500/2017/SÚ/Ry (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím, jehož zrušení se žalobkyně domáhá rovněž, stavební úřad podle § 92 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 193/2017 Sb. (dále jen „stavební zákon“) zamítl žádost žalobkyně o vydání rozhodnutí o umístění stavby branky v oplocení na pozemku st. p. x v k. ú. V. (dále jen „stavba branky“ a „dotčený pozemek“; všechny dále uvedené pozemky se nacházejí v tomtéž k. ú.).

2. Žalobkyně namítá, že žalovaný nesprávně posoudil výkon a omezení jejího vlastnického práva k dotčenému pozemku, jehož je spoluvlastnicí; podle mínění žalobkyně tak představuje prvostupňové a napadené rozhodnutí neústavní nezákonné omezení výkonu jejího vlastnického práva. Z hlavního výkresu grafické části platného územního plánu obce V. (dále jen „územní plán obce“) je zřejmé, že část dotčeného pozemku tvoří veřejné prostranství. V územním plánu obce ale není jednoznačně určeno, jaké je konkrétní využití tohoto pozemku jako veřejného prostranství. Pakliže má část dotčeného pozemku sloužit jako ulice, stavba branky podle žalobkyně svým umístěním nijak nenaruší přístup na veřejné prostranství, neboť nezamezí přístupu do ulice x. Stavba branky veřejné prostranství pouze přeruší, aniž by ale bylo znepřístupněno veřejnosti po celé ploše, takže využití podle územního plánu nebude vyloučeno.

3. Žalobkyně dále pro případ, že má část dotčeného pozemku sloužit jako chodník nebo zklidněná místní komunikace, namítá, že by se muselo jednat o komunikaci ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“). Část dotčeného pozemku je skutečně (některými) obyvateli obce (občasně) užívána jako cesta, kterou si zkracují příchod k vlakové zastávce (o 62 m) – je zde vyšlapaná pěšina, která je volně přístupná. To však podle žalobkyně neznamená, že jde o místní komunikaci nebo veřejně přístupnou účelovou komunikaci.

4. O místní komunikaci podle žalobkyně nemůže jít, byť tuto skutečnost nelze ověřit v evidenci místních komunikací podle § 9 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, jelikož ji obec V. nevede. Místní komunikace jsou totiž vždy ve vlastnictví obce, na jejímž území se nacházejí, a nemůže je vlastnit jiná osoba, přičemž na pozemku jiné osoby mohou být, jen mají-li povahu stavby spojené se zemí pevným základem. Na pozemku žalobkyně se však nachází pouze vyšlapaná pěšina.

5. Žalobkyně dále uvádí, že na jejím pozemku neexistuje ani veřejně přístupná účelová komunikace. Cesta vedoucí přes dotčený pozemek totiž není nezbytná, neplní tedy funkci nenahraditelné komunikační potřeby. Přístup k vlakové zastávce je možný ulicí K., která je také propojena s ulicí V. o přibližně 50 m dále. Zde vede pozemní komunikace přes pozemky ve vlastnictví obce (p. č. x, č. x a č. x), která plní nenahraditelnou komunikační potřebu a dokonce umožňuje jízdu osobních vozidel. Žalobkyně tak namítá, že aby nebylo omezení jejího vlastnického práva protiústavní, musela by s veřejným užíváním dotčeného pozemku souhlasit. I tato podmínka však v daném případě absentuje. Jelikož existují i jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle, jedná se o porušení vlastnického práva žalobkyně. Na podporu této argumentace žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 213/2015-14, a na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06.

6. Žalobkyně dodává, že obci vzniká bezdůvodné obohacení, jelikož jako spoluvlastník je fakticky nucena trpět bezplatné užívání svého pozemku, který je podle územního plánu obce součástí veřejného prostranství, přičemž mezi spoluvlastníky pozemku a obcí není užívání dotčeného pozemku upraveno smluvně (k tomu žalobkyně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 872/2003).

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě oponoval tím, že podle platného územního plánu obce V. je část dotčeného pozemku veřejným prostranstvím ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“). Realizace stavby branky by tak znemožnila využití dotčeného pozemku podle územního plánu obce. Žalovaný zdůraznil, že veřejné prostranství je bez omezení přístupné každému bez ohledu na vlastnictví k danému prostoru. Jeho vlastník tak musí respektovat (strpět) omezení jeho vlastnických práv, tj. takový pozemek nelze oplotit ani jinak uzavřít, neboť by tím pozemek ztratil funkci veřejného prostranství. Žalovaný připustil, že by sice stavbou branky nedošlo k úplnému znepřístupnění veřejného prostranství, nicméně by došlo k omezení přístupu na něj. Podle žalovaného není podstatné, zda dotčený pozemek již slouží jako veřejné prostranství, či nikoliv, ani to, zda by veřejné prostranství vzniklo až realizací komunikace. Veřejným prostranstvím se rozumí i další prostor, nicméně žalovaný má (ve shodě se žalobkyní) za to, že jde o komunikaci (cestu). Žalovaný proto navrhl žalobu zamítnout jako nedůvodnou.

8. Žalobkyně v replice setrvala na své dosavadní argumentaci, tj. že došlo k omezení jejího vlastnického práva bez jejího souhlasu, bez existence nenahraditelné komunikační potřeby a bez náhrady. Doplnila, že stavbou branky sleduje omezení rizika vzniku újmy na zdraví a majetku veřejnosti pohybující se po dotčeném pozemku, jelikož prostor průchodu je stavebnětechnicky opotřebovaný. Svou argumentaci dále rozšířila o námitku, že obec V. označila v územním plánu dotčený pozemek jako veřejné prostranství bezdůvodně v rozporu s § 34 zákona o obcích, přičemž územní plán nabyl účinnosti v době, kdy ještě dotčený pozemek nevlastnila. Dotčený pozemek má sloužit pouze k pohodlnějšímu průchodu pro některé obyvatele obce, ovšem takto vymezené veřejné prostranství snižuje dopravní obslužnost pozemku žalobkyně (je invalidní, ale nemá možnost parkování vozu u pozemku bez omezení průchodu ostatních) a vedle toho také snižuje tržní hodnotu celé její nemovitosti. Za absurdní pak žalobkyně pokládá, že obec inkasuje od žalobkyně daň z nemovitosti, ačkoli dotčený pozemek užívá obec. Nadto je to pouze žalobkyně, která na vlastní náklady dotčený pozemek udržuje a nese za něj odpovědnost.

9. Žalobkyně navrhla k důkazu nejprve listiny, které tvoří obsah správního spisu (konkrétně žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby, snímek katastrální mapy se zakreslením navržené stavby branky, prvostupňové rozhodnutí, odvolání, napadené rozhodnutí), a dále výňatek z územního plánu obce vztahující se k plochám veřejných prostranství, fotografii místa stavby se zakreslením stavby branky, grafickou situaci se zachycením pohybu veřejnosti, letecký snímek se zakreslením stavby branky a výpis z katastru nemovitostí. Nadto žalobkyně navrhla provést její účastnický výslech. Podstatný obsah správního spisu 10. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobkyně podala dne 7. 8. 2017 žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby označené jako „realizace branky v oplocení směrem do ulice V.“ na dotčeném pozemku. K žádosti žalobkyně připojila celkovou situaci v měřítku katastrální mapy se zakreslením požadovaného umístění stavby branky.

11. Součástí spisu je dále protokol stavebního úřadu o průběhu ústního jednání spojeného s ohledáním na místě (stavby branky) ze dne 27. 7. 2017, č. j. MJuP/05550/2017, sp. zn. SZ MJuP/05546/2017/SÚ/Ry, ve věci žádosti žalobkyně o dodatečné povolení stavby ze dne 1. 6. 2017. Stavební úřad na dotčeném pozemku zjistil, že zde neexistují žádná vrátka (ta byla podle tvrzení přítomné žalobkyně odstraněna). Na místě byla pořízena fotodokumentace v rozsahu čtyř snímků, které tvoří přílohu protokolu. Přílohou protokolu je také situační výkres s vepsanou poznámkou k části dotčeného pozemku, že se jedná o plochu veřejného prostranství využívanou jako ulice V..

12. Stavební úřad vydal ve věci dne 25. 9. 2017 prvostupňového rozhodnutí. V odůvodnění nejprve konstatoval, že jde o oplocení (byť v podobě branky), neboť by stavba branky na dotčeném pozemku mezi pozemky p. č. x a č. x umožňovala a zároveň bránila ve vstupu na dotčený pozemek. Stavební úřad uvedl, že je mu místo stavby známo na základě předchozího místního šetření ze dne 27. 7. 2017, při kterém byla pořízena fotodokumentace, a že byl dostatečným podkladem pro rozhodnutí toliko situační výkres vycházející z katastrální mapy. Stavební úřad shrnul, že bylo zjištěno, že část dotčeného pozemku společně s pozemkem p. č. x jsou jedním funkčním celkem, který je po jeho obvodu oplocen u rodinného domu č. p. x. Toto oplocení funkčního celku není umístěno na hranici se sousedními pozemky p. č. x a p. č. x, nýbrž (konkrétně) vede od společného rohu pozemků p. č. x, p. č. x a dotčeného pozemku rovnoběžně s jižní hranicí pozemku p. č. x až k severovýchodnímu rohu dotčeného pozemku. Podél hranice s pozemkem p. č. x tak dotčený pozemek není oplocen, přičemž spolu s pozemkem p. č. x a p. č. x tvoří veřejné prostranství ulice V.. Stavební úřad konstatoval, že tento stav je v souladu s územním plánem obce V., kde je část dotčeného pozemku zařazena do funkční plochy veřejného prostranství, která je určena široké veřejnosti bez omezení. Nepřípustné využití veřejných prostranství představují stavby a činnosti neslučitelné a nesouvisející s hlavním (přípustným) využitím. Právě takové nepřípustné využití představuje stavba branky (záměr žalobkyně realizovat tuto stavbu), která by byla pro veřejnost bariérou při pohybu od ulice V. i od ulice K., čímž by kategorizovala osoby, které mohou dotčený pozemek užívat. Účelem stavby branky je totiž zamezit neurčité skupině lidí volnému přístupu na celé veřejné prostranství ulice V.. Stavební úřad tak uzavřel, že je stavba branky v rozporu s platným územním plánem obce V., k čemuž odkázal na § 92 odst. 2 ve spojení s § 90 písm. a) stavebního zákona. Jelikož stavební úřad zjistil takovou skutečnost, která znemožňovala žádosti žalobkyně vyhovět, rozhodl podle §51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) tak, že žádost žalobkyně zamítl.

13. Žalobkyně napadla prvostupňové rozhodnutí včasným odvoláním, ve kterém uplatnila totožnou argumentaci jako později v žalobě. Odvolání žalovaný dne 6. 2. 2018 zamítl napadeným rozhodnutím a v jeho odůvodnění po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, relevantních právních ustanovení a nosných důvodů prvostupňového rozhodnutí s odkazem na § 34 zákona o obcích vysvětlil, že vlastník pozemku, jenž je veřejným prostranstvím, je povinen strpět s tím spojená omezení tak, aby pozemek neztratil funkci veřejného prostranství. Stavba branky by podle žalovaného představovala fakticky oplocení, čímž by došlo k omezení v přístupu na veřejné prostranství (ačkoli ne zcela). Žalovaný se tak ztotožnil s názorem stavebního úřadu, že by realizace stavby branky znemožnila využití dotčeného pozemku podle územního plánu obce Vrané nad Vltavou. Žalovaný dále argumentoval shodně jako ve vyjádření k žalobě. Posouzení žaloby soudem 14. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, v rozsahu napadených výroků a v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu v době jeho vydání (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s tímto postupem výslovně souhlasila a souhlas žalovaného je presumován (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

15. Soud úvodem uvádí, že pokud jde o nové námitky žalobkyně vznesené až v podání (replice) odeslané dne 19. 9. 2018, jde o opožděně uplatněnou žalobní argumentaci. Soud zdůrazňuje, že žalobní body je nutno uplatnit, potažmo žalobu o další žalobní body rozšířit, pouze ve lhůtě pro podání žaloby (§ 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), která podle § 72 odst. 1 s. ř. s. činí dva měsíce (v tomto případě nestanoví zvláštní zákon jinak) a počíná plynout ode dne doručení napadeného rozhodnutí žalobci. V dané věci bylo napadené rozhodnutí doručeno žalobkyni dne 8. 2. 2018, dne 9. 2. 2018 tak počala běžet dvouměsíční lhůta pro podání žaloby (§ 40 odst. 1 s. ř. s.). Žalobkyně podala prostřednictvím svého zástupce žalobu proti napadenému rozhodnutí (včas) dne 5. 4. 2018, přičemž rozšířit žalobu o další žalobní námitky mohla pouze do 9. 4. 2018 včetně (§ 40 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Pakliže jde o žalobní body uplatněné po uplynutí zákonem stanovené lhůty, platí, že k nim soud nepřihlíží, neboť po uplynutí lhůty pro podání žaloby nastává ze zákona koncentrace řízení. Pro úplnost však soud dodává, že z repliky žalobkyně samozřejmě vycházel v tom rozsahu, ve kterém byly řádně a včas uplatněné žalobní body toliko rozvinuty (prohloubením předchozí argumentace).

16. Těžiště sporu v projednávané věci tkví v tom, zda je záměr žalobkyně realizovat stavbu branky na dotčeném pozemku v souladu s územním plánem obce V., potažmo zda omezení zakotvené v územním plánu je legitimním zásahem do vlastnického práva žalobkyně.

17. Podle § 90 písm. a) stavebního zákona v územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací.

18. Tento soulad představuje základní hledisko pro posuzování žádosti o umístění stavby. Územně plánovací dokumentace je vždy závazným podkladem pro vydání územního rozhodnutí (§ 43 odst. 5 stavebního zákona). Územně plánovací dokumentaci tvoří mimo jiné územní plán [§ 2 odst. 1 písm. n) bod 2 stavebního zákona]. Stavební úřad při posouzení souladu stavebního záměru s územním plánem vychází zejména ze stanoveného funkčního využití pozemků. Územní plán stanoví základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání, uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury. Samotný obsah územního plánu je výrazem práva obce na rozhodování o využití svého území.

19. Podle § 92 odst. 2 stavebního zákona, není-li záměr žadatele v souladu s požadavky uvedenými v § 90 nebo jestliže by umístěním a realizací záměru mohly být ohroženy zájmy chráněné tímto zákonem nebo zvláštními právními předpisy, stavební úřad žádost o vydání územního rozhodnutí zamítne.

20. Podle § 34 zákona o obcích jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.

21. Podle zákonné definice jsou veřejným prostranstvím prostory sloužící obecnému užívání, jímž je nutno rozumět takové užívání, které odpovídá povaze a účelu daného prostoru a které nevylučuje z obdobného užívání téhož prostoru jiné, byť i jen potenciální uživatele (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02). Jakkoli prostor splňující zákonné znaky veřejného prostranství je veřejným prostranstvím ze zákona, je to obec (resp. zastupitelstvo obce), která v samostatné působnosti rozhoduje o pořízení územního plánu a která územní plán v samostatné působnosti vydává [§ 6 odst. 5 písm. a) a písm. c) zákona o obcích], čímž může ovlivnit, který pozemek bude, či naopak nebude veřejným prostranstvím (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012).

22. Mezi stranami je nesporné, že dotčený pozemek (spolu)vlastní žalobkyně, že podle územního plánu obce je jeho část veřejným prostranstvím a že přinejmenším fakticky má povahu cesty, byť právní povaha této komunikace a legalita její faktické existence zůstává spornou. Soud proto z těchto nesporných tvrzení účastníků vycházel a nepovažoval za potřebné nařizovat jednání a provádět při něm dokazování samotným územním plánem obce či výpisem z katastru nemovitostí. Pokud jde o další důkazní návrhy v podobě fotografií místa stavby, leteckého snímku, snímku katastrální mapy a grafického vyznačení alternativních cest na vlakovou stanici, soud je považoval za nadbytečné, neboť (dostačující) snímek katastrální mapy i fotografie místa, v němž má být stavba branky umístěna, jsou součástí správního spisu, jímž se ve správním soudnictví nedokazuje, ale soud z něj bez dalšího vychází. Z tohoto důvodu soud neprováděl dokazování ani dalšími označenými listinami ze správního spisu a ani výslechem účastníků, jímž hodlala žalobkyně prokazovat průběh správního řízení, jenž je ze správního spisu dostatečně patrný.

23. Ačkoli sama žalobkyně tvrdí, že na dotčeném pozemku v části, kde měla být realizována stavba branky, existuje veřejné prostranství, nesouhlasí se závěrem žalovaného (resp. stavebního úřadu), že je její záměr v rozporu s územním plánem obce. Podle žalobkyně totiž územní plán obce nevylučuje, aby bylo veřejné prostranství na dotčeném pozemku stavbou branky toliko přerušeno. Nebylo by tak zamezeno volnému přístupu veřejnosti do ulice V., celá plocha veřejného prostranství by byla i nadále veřejnosti přístupná, byť ne průchozí. Podle žalobkyně přitom není jednoznačné, jaké hlavní či přípustné využití podle kapitoly F textové části územního plánu obce má část dotčeného pozemku coby veřejné prostranství mít.

24. Žalovaný v napadeném rozhodnutí k této též odvolací námitce žalobkyně zdůraznil, že veřejné prostranství, bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru, má být přístupné každému bez omezení. Realizací stavby branky, která je fakticky oplocením, by však došlo k omezení přístupu na veřejné prostranství, byť ne k úplnému znepřístupnění veřejného prostranství. Již jen omezení přístupu na veřejné prostranství je ovšem v rozporu s definicí veřejného prostranství. Vlastník pozemku, který je veřejným prostranstvím, musí respektovat (strpět), že takový pozemek nemůže být oplocen ani jinak uzavřen – jedná se o omezení spojená s povahou prostoru jako veřejného prostranství. Realizace stavby branky by tak znemožnila využití dotčeného pozemku podle územního plánu obce, což je v dané věci podle žalovaného jediné podstatné.

25. Jakkoli žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že není relevantní, zda dotčený pozemek jako veřejné prostranství již slouží, a proto se jeho současným využitím blíže nezabýval, stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí výslovně uvedl, že část dotčeného pozemku spolu s pozemky p. č. x a p. č. x tvoří ulici V.. Stavební úřad také uvedl, jaká jsou podle územního plánu obce hlavní využití veřejných prostranství (jejich demonstrativní výčet), jaké jsou možnosti jejich přípustného využití, jakož i jaké jejich využití naopak přípustné není. Tuto rekapitulaci obsahu územního plánu žalobkyně nerozporuje (a soud nad rámec nutného též ověřil, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí zcela odpovídá regulativům nastaveným v kapitole F pro plochy veřejných prostranství PV na straně 26 textové části územního plánu obce dostupné na stránkách https://www.vranenadvltavou.cz/file.php?nid=959&oid=3971087). Přestože je toto funkční vymezení veřejných prostranství do jisté míry obecné, neboť je definováno množinou různorodých prostor, v územním plánu je konkrétně stanoven druh staveb či záměrů, které je možné v tomto území uskutečnit, a oplocení mezi nimi není, nadto je podle územního plánu obce hlavním dopravním využitím u veřejných prostranství pěší pohyb. Byť pro posouzení přípustnosti stavby z hlediska souladu s územním plánem není rozhodující faktický stav v území, ale stav plánovaný (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2020, č. j. 6 As 276/2019-48), zjištěním stavebního úřadu dobře korespondují i skutková tvrzení žalobkyně, že se na části dotčeného pozemku vymezené územním plánem obce jako veřejné prostranství nachází pěšina, která je volně přístupná a slouží veřejnosti jako (kratší) cesta k vlakové zastávce, jež dále kontextuálně vysvětlují úvahu stojící za vymezením části dotčeného pozemku pro veřejné využití.

26. Soud se v tomto kontextu proto nemůže ztotožnit s názorem žalobkyně, že by i v případě realizace stavby branky zůstala ulice V. v celém (tj. územním plánem vymezeném) rozsahu přístupná a že by tedy přístup na veřejné prostranství (tj. z ulice V. a z ulice K.) jako takový nebyl narušen. Stavba branky by totiž fakticky představovala zásadní omezení využití územním plánem vymezeného veřejného prostranství jako celku, jelikož by se stavbou branky ulice V. rozdělila na dvě samostatné části a zcela zneprůchodnila. Byť by prostory byly vždy až k brance přístupné z jedné či z druhé strany, samotný průchod přes celé veřejné prostranství ulice V. by zůstal zachován už jen vlastníkům dotčeného pozemku (či osobám disponujícím klíči k brance), nikoli již předem neurčité skupině lidí (veřejnosti). V tomto kontextu je zcela přiléhavé odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, že by stavba branky představovala v rozporu s povahou veřejného prostranství vymezovaného územním plánem pro veřejnost bariéru, neboť by kategorizovala osoby, které mohou dotčený pozemek užívat.

27. Lze tak shrnout, že je-li dotčený pozemek v určitém rozsahu ze zákona veřejným prostranstvím sloužícím obecnému užívání, což obec závazně stanovila v územním plánu, není možné, aby na něj žalobkyně umístila takovou překážku (v tomto případě konkrétně branku), která v průchodu přes něj široké veřejnosti (i jen potenciálně) brání a tím zcela zásadním způsobem znehodnocuje jeho veřejnou využitelnost.

28. Pokud přitom žalobkyně argumentuje také tím, že není zřejmé, jaké má být konkrétní využití dotčeného pozemku jako veřejného prostranství, což je podstatné pro zodpovězení otázky, zda je záměr stavby branky nepřípustným využitím veřejných prostranství podle územního plánu obce – neboť tím jsou pouze stavby a činnosti neslučitelné a nesouvisející s hlavním a přípustným využitím veřejných prostranství, soud ve shodě s předchozími závěry zdůrazňuje potřebu kontextuálního vnímání ploch vymezených v územním plánu. Vzhledem ke tvaru a návaznosti vymezeného veřejného prostranství, jenž je patrný již z katastrální mapy a podoby souvisejících pozemků p. č. x a p. č. x, popř. s přihlédnutím ke konfiguraci terénu nelze mít pochyb o zamýšlené komunikační funkci vymezovaného veřejného prostranství, jelikož jiné varianty využití veřejného prostranství nepřichází v úvahu. Lze přitom souhlasit se žalovaným, že pro projednávanou věc není podstatné, zda část dotčeného pozemku slouží (má sloužit) konkrétně jako ulice, chodník nebo pozemní komunikace. V každém z těchto vyjmenovaných případů je totiž stavba branky neslučitelná s povahou takového veřejného prostranství na dotčeném pozemku, které má podle územního plánu obce sloužit každému bez omezení pro průchod územím.

29. Žalobkyně dále argumentuje tak, že stavbou branky sleduje omezení rizika vzniku újmy na zdraví a majetku veřejnosti pohybující se po dotčeném pozemku, jelikož prostor průchodu je stavebnětechnicky opotřebovaný. V tomto ohledu však důvody, pro které žalobkyně chtěla stavbu branky realizovat, nejsou v dané věci nikterak relevantní, neboť § 92 odst. 2 stavebního zákona ukládá v případě rozporu žádosti o umístění stavby a územního plánu stavebnímu úřadu povinnost takovou žádost zamítnout, aniž by měl stavební úřad možnost správního uvážení. Ani sledování vyššího cíle ze strany žalobkyně tak nemůže zvrátit ten fakt, že by realizace stavby branky byla v rozporu s územním plánem obce. Toliko nad rámec nezbytného odůvodnění soud poznamenává, že si lze jen stěží představit, jak by stavba branky zlepšila stavebnětechnický stav části dotčeného pozemku. Přitom nedomnívá-li se (ani) žalobkyně, že by stavba branky byla dotčenému pozemku stavebnětechnicky ku prospěchu, je možné dovodit, že omezení rizika vzniku újmy na zdraví či majetku veřejnosti spatřuje žalobkyně v tom, že se po dotčeném pozemku veřejnost z důvodu stavby branky nadále pohybovat nebude, tedy právě v popření základní funkce veřejného prostranství, územnímu plánu navzdory.

30. K rozsáhlé žalobní argumentaci stran toho, že část dotčeného pozemku nemůže sloužit jako chodník nebo zklidněná místní komunikace, neboť se nejedná o místní komunikaci ani veřejně přístupnou účelovou komunikaci ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, soud konstatuje, že ani těmito argumenty v tomto soudním řízení nelze úspěšně zpochybnit zákonnost napadeného (a prvostupňového) rozhodnutí. Stavební úřad totiž byl vázán platným územním plánem a nemohl se od něj odchýlit, ani kdyby žalobkyně prokázala pravomocným rozhodnutím vydaným podle § 7 zákona o pozemních komunikacích ve spojení s § 142 správního řádu, že se na dotčeném pozemku veřejně přístupná účelová komunikace a ani místní komunikace nenachází. Pro danou věc totiž určení, zda přes dotčený pozemek aktuálně v souladu s právem vede komunikace ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, nemá žádný význam, rozhodující totiž je, že podle platného územního plánu tam vést má.

31. Soud tak k všeobecně vznesené námitce žalobkyně, že prvostupňové a napadené rozhodnutí představují neústavní nezákonné omezení výkonu vlastnického práva žalobkyně, stejně jako k námitce bezdůvodného obohacení obce shrnuje a uzavírá, že povinností stavebního úřadu bylo posoudit, zda je záměr žalobkyně v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací obce [§ 90 písm. a) stavebního zákona]. Stavební úřad shledal u záměru žalobkyně provést stavbu branky rozpor s citovaným ustanovením, a tím s cíli a úkoly územního plánování [§ 90 písm. b) stavebního zákona], nezbylo mu proto než postupovat podle § 92 odst. 2 stavebního zákona a žádost žalobkyně o vydání územního rozhodnutí zamítnout. Jelikož se žalovaný ztotožnil s názorem stavebního úřadu, že je stavba branky v rozporu s územním plánem obce, přičemž nezjistil žádné vady prvostupňového řízení ani rozhodnutí, odvolání žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

32. Již Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, č. j. 9 A 21/2012-44, vyslovil závěr, že: „[u]kládá-li stavební zákon stavebnímu úřadu, že má žádost o vydání rozhodnutí o dělení pozemku zamítnout, jestliže předložený záměr není v souladu s požadavky uvedenými v § 90 písm. a) a b) stavebního zákona, nelze tento zákonem aprobovaný postup označit za omezení vlastnického práva vlastníka pozemku nad míru stanovenou zákonem, které je v rozporu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod.“ Citovaný právní závěr lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Je-li totiž záměr žalobkyně v rozporu s § 90 písm. a) stavebního zákona (tedy v rozporu s platným územním plánem obce, který coby nástroj územního plánování jednoznačně upravuje funkční využití části dotčeného pozemku jako veřejné prostranství), nejedná se o nepřípustný zásah do vlastnického práva žalobkyně, nýbrž o omezení jejího vlastnického práva zákonem předvídané. Nelze zde hovořit ani o omezení vlastnického práva žalobkyně nad míru stanovenou zákonem, které je v rozporu s ústavním pořádkem (konkrétně čl. 11 Listiny základních práv a svobod). K tomu snad mohlo dojít přijetím územního plánu v podobě, s níž žalobkyně zjevně nesouhlasí, nicméně proti omezení z něj plynoucímu se žalobkyně, resp. její právní předchůdci mohli v příslušné lhůtě bránit podáním návrhu na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a odst. 1 s. ř. s. Nebyl-li podán ani návrh na tzv. incidenční přezkum územního plánu (argumentace žalobkyně proti samotnému územnímu plánu nesměřuje a žalobkyně se ani nedomáhá jeho zrušení v předmětné části), nemůže se nyní soud těmito otázkami v řízení o přezkumu napadeného rozhodnutí zabývat. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 33. Soud tak uzavírá, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem a uplatněné žalobní body jsou nedůvodné. Na základě toho soud žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, soud mu náhradu nákladů nepřiznal, neboť mu nevznikly náklady převyšující náklady na běžnou úřední (administrativní) činnost.