č. j. 55 Ad 1/2020- 69

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a soudců Mgr. Lenky Oulíkové a Mgr. Miroslava Makajeva v právní věci žalobkyně: P. s. a.s., IČO X, se sídlem X, zastoupena advokátem JUDr. Karlem Davidem, se sídlem Sladkovského 1640, Louny, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2016, č. j. 35829/2016-NH-30.1-23.5.16, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhala zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví (dále jen „napadené rozhodnutí“). Žalovaný výrokem I. napadeného rozhodnutí změnil rozhodnutí Krajské hygienické stanice Středočeského kraje (dále jen „krajská hygienická stanice“) ze dne 15. 4. 2016, č. j. KHSSC 18792/2016, tak, že vypustil část výroku, jíž bylo řízení o žádosti žalobkyně o časově omezené povolení zdroje hluku podle § 31 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), zastaveno. Výrokem II. žalovaný potvrdil ve zbytku rozhodnutí krajské hygienické stanice, tedy v rozsahu, jímž krajská hygienická stanice zamítla žádost žalobkyně o časově omezené povolení zdroje hluku podle § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Obsah podání účastníků 2. Žalobkyně v žalobě předně shrnula dosavadní průběh řízení. Uvedla, že dne 20. 11. 2015 požádala krajskou hygienickou stanici o vydání povolení k provozování zdroje hluku podle § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví v zemědělském areálu sloužícímu ke zpracování chmele v N. pro roky 2016 (na období od 1. 8. 2016 do 30. 9. 2016), 2017 (na období od 1. 8. 2017 do 30. 9. 2017) a 2018 [na období od 1. 8. 2017 do 30. 9. 2017 (žalobkyně uvedla 2017, z kontextu však plyne, že mělo být uvedeno 2018 – pozn. soudu)] s nejvyšší přípustnou hodnotou hladiny hluku ve výši 49 LAeq,T v nočním režimu a ve výši 70 LAeq,T v denním režimu. V žádosti žalobkyně vyjmenovala opatření učiněná ke snížení hladiny hluku v předchozích letech, vyjádřila se k neúčelnosti opatření přijatého v roce 2015 spočívajícího ve vyřazení česačky chmele č. 1 (dále jen „česačka č. 1“), navrhla další opatření pro období 2016 až 2018 spočívající v opravě komunikací v areálu. Jakékoliv další opatření považovala žalobkyně vzhledem k jejich finanční náročnosti za hranicí rozumně dosažitelné míry hluku (§ 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví). Žalovaný nevzal v potaz poměr mezi náklady na protihluková opatření a jejich přínosem ke snížení hlukové zátěže. Nevzal také v potaz počet fyzických osob exponovaných nadlimitnímu hluku. Žalovaný výslovně konstatoval, že počet exponovaných osob není stěžejní. Z povahy zákona o ochraně veřejného zdraví však plyne, že se jedná o právní předpis, jenž má chránit zdraví obyvatel. Stejně tak i z výslovného znění § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví plyne, že při posuzování žádosti je nutné zohlednit počet exponovaných osob. Počet dotčených osob tedy žalobkyně na rozdíl od žalovaného považuje za stěžejní. Žalobkyně uvedla, že z předložených důkazů plyne, že exponované osoby přebývají v 8 obytných domech, které jsou poblíž areálu. Krajská hygienická stanice prováděla jakýsi teoretický a ničím nepodložený výpočet a žalovaný zpochybnil důležitost tohoto údaje, což je podle žalobkyně v rozporu s § 50 odst. 1 a 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), podle něhož si správní orgány mají zajistit podklady pro rozhodnutí. Této povinnosti správní orgány nedostály. Žalovaný tedy konstatoval, že žalobkyně nesplnila podmínku rozumně dosažitelné míry hluku, nevyjádřil se však k tomu, co je onou rozumně dosažitelnou mírou, ani neuvedl, jakými opatřeními by rozumně dosažitelné míry měla žalobkyně dosáhnout. Posouzení žalovaného tedy není úplné, v čemž žalobkyně spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

3. Správní orgány podle žalobkyně k navrženým limitům hluku nezaujaly žádné konkrétní stanovisko a neodůvodnily, z jakého důvodu navrhovanou míru hluku nepovažují za rozumně dosažitelnou. Žalobkyně dále uvedla, že jí navržené limity pro roky 2016 až 2018 jsou totožné s limity povolenými pro rok 2014, což namítala i během správního řízení. Správní orgány se nikterak nevypořádaly s tím, z jakého důvodu byly tyto limity rozumně dosažitelné v roce 2014, ale o dva roky později nikoliv. Neuvedly, zda došlo k vývoji techniky či nákladovým změnám. Správní orgány jsou podle § 68 odst. 3 správního řádu povinny se v odůvodnění svých rozhodnutí zcela, úplně a ve všech bodech vypořádat s návrhy, námitkami a vyjádřeními účastníků. Této povinnosti správní orgány nedostály.

4. Dále žalobkyně v roce 2015 přistoupila k vyřazení česačky č. 1 z provozu a v žádosti uvedla, že toto opatření nepovažuje za účinné. Vyřazení česačky č. 1 pro žalobkyni představuje omezení provozu celého areálu o 25 %. Přínos snížení hluku díky tomuto opatření byl v roce 2015 pouhých 0,7 dB (žalobkyně vycházela z měření provedených toutéž společností v letech 2010 a 2015). Zároveň vyřazení česačky č. 1 vedlo k podstatnému prodloužení doby provozu celého areálu (jakožto zdroje hluku) a bylo spjato se zvýšenými náklady ve výši 478 000 Kč a s výraznými hospodářskými a finančními ztrátami v důsledku snížení kvality chmele prodloužením doby jeho zpracování (klesá podíl alfa a beta hořkých látek, chmelových silic apod., čímž klesá jeho prodejní cena a zisk z prodeje). Takové opatření je podle žalobkyně za hranou rozumného požadavku, žalovaný se ovšem k žalobkyní uvedené argumentaci nikterak nevyjádřil, pouze konstatoval, že hluk nebude omezen na rozumně dosažitelnou míru. Žalobkyně zopakovala, že žalovaný neuvedl, co představuje onu rozumně dosažitelnou míru, a doplnila, že takto vykonávanou veřejnou správu nepovažuje za službu veřejnosti ve smyslu § 4 správního řádu.

5. Dále žalobkyně namítla, že žalovaný dospěl k závěru, že její žádost nemá ani náležitosti stanovené zákonem, neboť neobsahovala průkaz ve smyslu § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. V důsledku toho se žalovaný odmítl zabývat otázkou vlivu hlukového pozadí na snižování hluku či otázkou účelnosti (rozumnosti) požadavku vyřazení česačky č. 1 z provozu. V případě, že by žádost nesplňovala ani požadavky stanovené zákonem, mělo být řízení zastaveno podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Žalovaný však část výroku rozhodnutí krajské hygienické stanice, kterou bylo řízení zastaveno, de facto zrušil a potvrdil tu část výroku, kterou byla žádost zamítnuta. Zároveň žalovaný přehlédl, že v průběhu řízení o žádosti bylo řízení přerušeno rozhodnutím krajské hygienické stanice právě za účelem odstranění nedostatků žádosti, avšak na základě odvolání žalobkyně krajská hygienická stanice sama v rámci autoremedury usnesení o přerušení řízení zrušila, neboť dospěla k závěru, že žádost zákonné náležitosti splňuje. Žalovaný tedy nemohl dojít k výsledku, jenž by byl pro žalobkyni méně příznivý (§ 90 odst. 3 správního řádu).

6. Žalobkyně dále uvedla, že právní posouzení nepovažuje za správné rovněž z toho důvodu, že žalovaný zjevně nesprávně postupoval podle právní úpravy zákona o ochraně veřejného zdraví účinné od 1. 12. 2015. Žalovaný vytkl žalobkyni, že v žádosti pro roky 2016 až 2018 uvedla přínos protihlukových opatření pouze ve vztahu k vyřazení česačky č. 1 a opravě komunikace. Žalobkyně namítla, že další náležitosti žádosti plynou zejména z odstavce 2 dotčeného ustanovení, který však nabyl účinnosti dne 1. 12. 2015, přičemž podle čl. II odst. 1 zákona č. 267/2015 Sb., kterým byl novelizován zákon o ochraně veřejného zdraví, se řízení podle § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví zahájená přede dnem nabytí účinnosti novely dokončí podle dosavadních právních předpisů. Žádost byla podána dne 20. 11. 2015. Absenci náležitostí stanovených v § 31 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví tak nelze žalobkyni klást k tíži.

7. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřovala žalobkyně také v tom, že z něj nevyplývá, které z žalobkyní předložených důkazů žalovaný provedl, jaké skutečnosti z nich zjistil a jak tyto důkazy hodnotil samostatně i v souvislosti s dalšími důkazy. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě v prvé řadě uvedl, že nesouhlasí s námitkou žalobkyně ohledně aplikace nesprávného časového znění zákona o ochraně veřejného zdraví. Správní orgány správně vycházely ze znění zákona o ochraně veřejného zdraví před změnou provedenou zákonem č. 267/2015 Sb., a to v souladu s čl. II bodem 1 tohoto zákona. Následně citoval § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, ve znění zákona č. 82/2015 Sb., z něhož usuzuje, že žadatel o vydání časově omezeného povolení má prokázat, že hluk provozovny bude omezen na rozumně dosažitelnou míru, tedy nejen navrhnout protihluková opatření či uvést již realizovaná protihluková opatření a náklady na ně, ale také prokázat jejich přínos ke snížení hlukové zátěže s přihlédnutím k počtu osob zasažených hlukem. Krajská hygienická stanice vyhodnotila náležitosti žádosti podle § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví jako hmotněprávní podmínky. Žalovaný je považoval za náležitosti žádosti procesního charakteru. Vyhodnotil je tak z toho důvodu, že jsou-li náležitosti splněny, může správní orgán povolení bez dalšího vydat. Takový výklad je v souladu se zásadou procesní ekonomie a rychlosti rozhodování. Závěr žalovaného však nemohl mít vliv na práva žalobkyně, neboť krajská hygienická stanice postupovala v maximální součinnosti se žalobkyní a umožnila jí uplatnit všechna její procesní práva.

9. Dále žalovaný uvedl, že § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví navazuje na § 30 téhož zákona, který mj. provozovatelům objektů, jejichž provozem vzniká hluk (zde žalobkyni), ukládá povinnost zajistit organizačními, technickými a dalšími opatřeními dodržení hygienických limitů hluku. Podle § 31 odst. 1 lze legálně provozovat zdroj hluku i v případě nedodržení limitů, ale pouze z vážných důvodů a na základě časově omezeného povolení. Musí tak být prokázány vážné důvody, pro které není možné limity hluku dodržet. Dále musí provozovatel prokázat, že po dobu produkování nadlimitního hluku bude hluk omezen na rozumně dosažitelnou míru. Prokázat účinnost opatření ke snížení hluku lze měřením (hlukovou studií). Rozumně dosažitelná míra hluku je dána zákonem. Měla-li žalobkyně jakékoliv nejasnosti ohledně toho, co je rozumně dosažitelnou mírou hluku, měla příležitost si je vyjasnit při ústním jednání, k němuž byla krajskou hygienickou stanicí předvolána, nebo kdykoliv poté. To však neučinila. Povolení, o které žalobkyně požádala, je časově omezené. Protihluková opatření přijatá v době platnosti povolení by měla vést ke snížení hlukové zátěže, příp. jejímu odstranění. V průběhu legislativního procesu v roce 2015 byl z návrhu novely zákona o ochraně veřejného zdraví vyřazen institut trvalé výjimky. Žalovaný z toho usuzuje, že nelze „zakonzervovat“ protiprávní stav překračující hygienické limity, nýbrž smyslem dočasné výjimky je poskytnout čas k nápravě. Pokud žalobkyně žádala, aby krajská hygienická stanice vydala pro roky 2016 až 2018 stejné povolení jako pro rok 2014, bylo by to možné jen v případě, že již v roce 2014 prokázala dovršení rozumně dosažitelné míry hluku a tuto skutečnost by se jí podařilo obhájit i v rámci řízení o vydání nového povolení. To se žalobkyni nepodařilo. Žalovaný považuje tuto žalobní námitku za celkově nesrozumitelnou, neboť žalobkyně pro roky 2016 - 2018 odmítá opatření z roku 2015 spočívající ve vyřazení česačky č. 1 z provozu pouze z důvodu ekonomické ztráty. Žalobkyně by si měla být vědoma toho, že opatření ke snížení hluku mohou být nákladná, jejich provádění je nicméně vyžadováno za účelem realizace práva jednotlivců na ochranu zdraví zakotveného v čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Žalovaný na podporu svých argumentů odkázal na rozsudek NSS ze dne 20. 4. 2014, č. j. 6 Ads 28/2013-38. Dodal, že pokud žalobkyně podala žádost o vydání časově omezeného povolení pro nové období, je potřeba buď navrhnout další snížení úrovně hluku oproti již dosaženému stavu, prokázat, že protihlukové ochrany již bylo dosaženo v rozumně dosažitelné míře, či prokázat, že opatření ke snížení hlukové zátěže na rozumně dosažitelnou míru není v předmětné době reálné.

10. Dále žalovaný uvedl, že v dané věci bylo vedeno řízení o žádosti, přičemž obsah žádosti byl plně v dispozici žalobkyně. Žalobkyně také byla opakovaně vyzvána k doplnění náležitostí žádosti, ale neučinila tak. Správní orgán může buď žádosti vyhovět, nebo ji zamítnout, zásadně mu ale nepřísluší obstarávat podklady v podobě měření. Úkolem krajské hygienické stanice proto nebylo vyhledávat a formulovat podmínky, za nichž by žalobkyně mohla provozovat zdroj nadlimitní hluku. Provozovatel zdroje hluku je tím, kdo je odpovědný za provoz předpokládaný zákonem. Přijatá protihluková opatření mají vést ke snížení nadlimitního hluku na úroveň hygienického limitu, resp. dočasně na rozumně dosažitelnou míru hluku překračující hygienický limit, přičemž trvalé povolení provozu zdroje nadlimitního hluku správním orgánům nepřísluší. Žalovaný se zároveň neztotožnil s námitkou, že uvedení přínosu protihlukových opatření ke snížení hlukové zátěže nebylo obligatorní náležitostí žádosti o vydání povolení podle § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Stejně tak nesouhlasí s námitkou, že bylo věcí správního orgánu, aby zjistil počet osob, které jsou vystaveny nadlimitnímu hluku z provozu areálu žalobkyně. Žalobkyně měla tuto skutečnost hodnotit v rámci nákladů na realizaci protihlukových opatření a jejich přínosu ke snížení hlukové zátěže. Vzhledem k tomu, že žalobkyně tento fakt pominula, je její námitka lichá. Přístup krajské hygienické stanice je objasněn v jejím rozhodnutí a žalovaný pouze dodává, že krajská hygienická stanice není ze zákona oprávněna provádět šetření o počtu osob vystavených nadlimitnímu hluku. Opatření, která by měla vést ke snížení hluku, jsou v žádosti sice zmíněna, ale nejsou blíže specifikována. Opatření zmíněná v žádosti lze rozdělit do dvou skupin. Do prvé skupiny patří opatření zmíněná v bodu 7 žádosti („Návrh dalšího postupu“), v němž žalobkyně připouští, že existují i další realizovatelná, avšak blíže nespecifikovaná opatření. Jejich realizaci však žalobkyně plánuje až na dobu po roce 2018. Druhou skupinou jsou opatření, která také nejsou blíže specifikovaná, o nichž žalobkyně tvrdí, že jsou za hranicí rozumně dosažitelné míry hluku, zejména s ohledem na jejich finanční náročnost (údajně v desítkách milionů korun). Pokud však žalobkyně opatření blíže nespecifikuje, nekvantifikuje jejich přínos ke snížení hlukové zátěže a nevyčíslí náklady na jejich provedení, nelze zjistit, zda se jedná o opatření za hranící rozumně dosažitelné míry, či nikoliv. Žalovaný uvedl, že krajská hygienická stanice již v letech 2010 a 2015 uložila žalobkyni rozumně dosažitelné možnosti snížení hluku, žalobkyně je avšak nesplnila. K vyřazení česačky č. 1 z provozu žalovaný uvedl, že z žádosti plyne, že žalobkyně toto opatření nepovažuje za účelné, proto se jím blíže nezabýval. Závěrem uvedl, že rozhodnutí správních orgánů tvoří jeden celek, proto v napadeném rozhodnutí neopakoval správné závěry krajské hygienické stanice uvedené v prvostupňovém rozhodnutí. Rozhodnutí krajské hygienické stanice obsahuje výčet podkladů, které hodnotila v mezích zákona. Žalobkyně nové důkazy v rámci odvolání nenavrhla, nadto by se jimi žalovaný mohl zabývat pouze v případech uvedených v § 82 odst. 4 (žalovaný chybně odkázal na odst. 3 – pozn. soudu) správního řádu. Uzavřel, že žalobkyně nesplnila podmínky stanovené v § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

11. Žalobkyně v replice uvedla, že k doplnění nedostatků žádosti byla vyzvána pouze jednou, usnesením krajské hygienické stanice ze dne 25. 1. 2016, kterým bylo přerušeno řízení. Požadavek na doplnění žádosti byl nezákonný, jak sama krajská hygienická stanice uznala zrušením usnesení o přerušení řízení v rámci autoremedury. Tím krajská hygienická stanice uznala, že žádost zákonné náležitosti splňuje a nezbývá než přistoupit k jejímu věcnému posouzení. Následně již žalobkyně k doplnění žádosti vyzvána nebyla. Byla pouze poučena před vydáním rozhodnutí, že má právo se vyjádřit ke shromážděným podkladům, což učinila. Tvrzení o trojím vyzývání k doplnění žádosti tak není pravdivé a nemá oporu ve správním spise. Žalobkyně také odmítla tvrzení žalovaného, že se údajně domáhala zrušení rozhodnutí krajské hygienické stanice proto, aby ji počtvrté vyzvala k doplnění žádosti. V rámci odvolání žalobkyně navrhla, aby žalovaný rozhodnutí změnil tak, že žádosti vyhoví. Dále uvedla, že žalovaný ve vyjádření k žalobě neuznal její námitku ohledně shodnosti limitů hluku v nyní projednávaném povolení a v povolení vydaném v roce 2014. Vzhledem k tomu, že v roce 2014 bylo žádosti žalobkyně o časově omezené povolení plně vyhověno, plyne z toho, že žalobkyně prokázala dosažení rozumně dosažitelné míry hluku. Žalobkyně od žalovaného požadovala srozumitelnou argumentaci, z jakého důvodu navržené limity byly v pořádku v roce 2014, ale o pouhé dva roky později nikoliv. Té se jí však nedostalo. Pakliže žalovaný uvedl, že by žalobkyně musela v minulosti prokázat, že jí navrhované limity dosahují oné rozumně dosažitelné míry hluku, je tato skutečnost prokázána povolením z roku 2014, jímž bylo tehdy její žádosti vyhověno. Žalovaný dále označil námitku ohledně neúčelnosti vyřazení česačky č. 1 z provozu za nesrozumitelnou. Žalobkyně v průběhu řízení několikrát zopakovala důvody, ze kterých neúčelnost plyne. Ze strany správních orgánů se jí opakovaně dostávalo pouze vágních konstatování, nikoliv konkrétní argumentace, zda toto opatření lze považovat za účelné k dosažení rozumně dosažitelné míry hluku, či nikoliv. Dále uvedla, že z doložených podkladů plyne, že se nebrání snaze o eliminaci hluku, avšak při zachování fyzikálních zákonů není možné každoročně snižovat hluk (za současného zachování provozu areálu). Jistě do budoucna nelze vyloučit další snižování hluku, ale požadavky správních orgánů pro snižování musí mít oporu v technickém vývoji, který rozhodně není tak překotný, aby každoroční snižování umožňoval. Pokud správní orgány v roce 2014 dospěly k závěru, že učiněná opatření jsou v souladu s rozumně dosažitelnou mírou hluku a vyřazení česačky č. 1 bylo za hranicí této míry, je na správních orgánech, aby vyložily, k jaké změně posunující hranici rozumně dosažitelné míry došlo v posledních dvou letech, příp. z jakého důvodu vyřazení česačky č. 1 splňuje zákonné podmínky. Toho se však žalobkyni nedostalo.

12. Žalobkyně dále odmítla, že by její žádost nesplňovala obligatorní náležitosti podle § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, zejména že by pominula přínos protihlukových opatření ke snížení hlukové zátěže či počet exponovaných osob. Žádost oba tyto údaje obsahovala. Co se počtu exponovaných osob týče, vycházela ze znalostní místních poměrů. Žalovaný uvedl, že správní orgány nejsou oprávněny provést místní šetření. Zcela opomněl, že v odvolání žalobkyně brojila proti nesmyslnému výpočtu počtu osob provedenému krajskou hygienickou stanicí. Její námitka směřovala k tomu, že v případě, že správní orgán zpochybnil uvedený výpočet žalobkyně, mohl a měl si také obstarat podklady k počtu exponovaných osob, nikoliv výpočet zpochybnit a neodůvodnit. Z povahy věci je zřejmé, že žalobkyně nemá jako osoba soukromého práva (na rozdíl do správních orgánů) přístup k žádným oficiálním údajům, např. v evidenci obyvatel. Žalobkyně se také ohradila proti tvrzení žalovaného, že již v roce 2010 a 2015 jí správní orgány uložily opatření, která odmítla učinit. Všechna opatření, která žalobkyně na základě požadavků krajské hygienické stanice navrhla, také vždy řádně zrealizovala a povolené limity hluku dodržela. V žádosti rovněž nepřislíbila, že po roce 2018 bude realizovat další opatření, pouze uvedla, že uvedená opatření během roku 2018 vyhodnotí a zváží možnost realizace dalších opatření. V žádosti tvrdila, že další opatření za současného technického stavu bez omezení provozu areálu nejsou uskutečnitelná. Správní orgány toto tvrzení nikterak nevyvrátily. Nesdílí také názor žalovaného, že v nové žádosti je vždy zapotřebí, aby žadatel buď navrhl další opatření ke snížení hluku, či prokázal, že protihlukové ochrany bylo v rozumně dosažitelné míře již dosaženo. Z § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví neplyne požadavek na každoroční snižování hluku. Závěrem uvedla, že od obyvatel N. nezaznamenala žádné stížnosti na provoz zemědělského areálu. V případě, že by správní orgány takovou stížnost obdržely, nechť je provedena jako důkaz i s ohledem na to, že zákon o ochraně veřejného zdraví má chránit zdraví obyvatel, nikoliv vynucovat dodržování norem pro normy samotné. Závěrem poukázala na chmelařskou tradici obce N., jíž si vážili již předci nynějších obyvatel, pro které by bezpochyby bylo proti selskému rozumu, aby správní orgány odmítly umožnit provoz areálu na zpracování chmele po dobu asi 22 dnů v roce, kdy nadměrnému hluku je vystaveno zhruba 13 osob.

13. Žalovaný v duplice uvedl, že žalobkyně nepravdivě zkreslila, kolikrát byla vyzvána k doplnění žádosti. Žalobkyně byla opakovaně seznámena s nutností doplnit svou žádost. I přes to, že žalobkyně odmítla ústní jednání, krajská hygienická stanice ji opětovně informovala o tom, co je třeba doplnit, přípisem, který zaslala spolu se zrušením usnesení o přerušení řízení. Nadto žalobkyně poprvé o časově omezené povolení žádala již v roce 2010 a od té doby tak činila opakovaně, proto jí bylo zcela jistě známo, co má prokázat. Žalovaný proto pokládá tvrzení žalobkyně za účelové. Žalovaný uvedl, že se neztotožňuje s námitkou žalobkyně, že z § 30 a násl. zákona o ochraně veřejného zdraví neplyne povinnost postupně snižovat nadlimitní hodnoty hluku. Krajská hygienická stanice posoudila žádosti žalobkyně v letech 2014 a 2016 podle jejich obsahu a z hledisek důležitých pro ochranu jí svěřeného veřejného zájmu, kterým je ochrana zdraví populace před nepříznivými vlivy hluku. Žalobkyně svou žádost opírala zejména o opatření přijatá v letech 2009 až 2015 a jejich ekonomické náklady. Nově navrhovaná opatření omezila na novou komunikaci v nehodnotitelné míře přínosu 0,1 dB a měření hluku v daném období. Měření hluku samo o sobě není opatřením, nýbrž povinností žalobkyně vycházející ze zákona o ochraně veřejného zdraví. Současně žalobkyně odmítla jedno z mála účinných protihlukových opatření (vyřazení česačky č. 1). Vedle toho žalobkyně v žádosti uvedla další blíže nespecifikovaná opatření, která nepřijme dříve než v roce 2018. Pro roky 2016 až 2018 tedy nenavrhla žádná protihluková opatření, čímž nesplnila podmínku stanovenou v žádosti, proto správní orgány žádost zamítly.

14. Pokud žalobkyně tvrdí, že již v roce 2015 dosáhla rozumně dosažitelné míry hluku, byla povinna to v žádosti prokázat v souladu s § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Podle žalovaného se okolnosti v roce 2015 změnily oproti stavu v roce 2014. Žalobkyně odmítla jediné účinné opatření ke snížení hluku (vyřazení česačky č. 1 z provozu), nesplnila podmínku, kterou správní orgány uložily v roce 2014, spočívající v prověření technického stavu zdrojů hluku a navrhnutí realizovatelných opatření k dalšímu snížení hladiny hluku. Dále bylo měřením hladiny hluku zjištěno zhoršení výchozí hlukové situace na frekvenci 25 Hz, tj. v oblasti nízkých tónových frekvencí, které pronikají do staveb bez výraznějšího omezení a jsou negativně vnímány exponovanými osobami. Co se reálnosti přijetí dalších protihlukových opatření týče, žalobkyně sama již v roce 2010 uvedla, že je nutné provést izolaci na budovách česaček či instalovat tlumiče hluku na ventilátory sušiček. Tato opatření dosud nerealizovala. Vyřazení česačky č. 1 navrhla sama žalobkyně jako účinné opatření, nyní jeho účinnost popírá s ohledem na ekonomické dopady. Krajská hygienická stanice se ve svém rozhodnutí srozumitelně vyjádřila k tomu, že byť vyřazení česačky č. 1 prodlužuje dobu provozu zdroje hluku, snižuje se hladina hluku, což chrání zdraví obyvatel. Tuto skutečnost považují správní orgány za rozhodnou. Dále ve svých rozhodnutích uvedly, že se žalobkyně měla zaměřit spíše na protihluková opatření k dominantním zdrojům hluku, tj. sušičkám a česačkám. Žalobkyně v průběhu řízení dala najevo, že přijatá opatření směřovala spíše k ekonomice provozu, nežli k ochraně obyvatel před hlukem. Typickými protihlukovými opatřeními jsou protihlukové stěny, výměna oken chráněných staveb, regulace provozu zdroje hluku (viz rozsudek NSS ze dne 20. 3. 2014, č. j. 6 Ads 28/2013-38). Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 15. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou.

16. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).

17. Soud rozhodl o žalobě v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaný vyjádřili s takovým postupem souhlas (ať již výslovně, nebo implicitně). Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 18. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobkyně dne 20. 11. 2015 podala žádost o časově omezené povolení zdroje hluku podle § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. V žádosti uvedla, že její areál v N. je určen pro bezprostřední posklizňové zpracování chmele. Areál se nachází na jihovýchodním konci obce a ze severní, východní a jižní části na něj nenavazuje žádná zástavba. Na západní části na něj navazuje obytná zástavba obce. Areál je v provozu zhruba od roku 1960. Jeho součástí jsou česací stroje a sušárny chmele. Areál bývá v provozu zhruba 30 dní v roce, doba zahájení a skončení provozu se odvíjí od sklizně chmele, která je dána klimatickými podmínkami v daném roce. Uvedla, že v areálu jsou čtyři česačky chmele a dvě pásové sušárny (mapy, na nichž jsou vyznačeny, jsou součástí žádosti). Balkon jedné z česaček je umístěn směrem do obytné zástavby, ostatní jsou situovány na opačnou stranu. V pásových sušárnách jsou vždy dva ventilátory, které jsou situovány na opačnou stranu od obytné zástavby. Ventilátory jsou umístěny za žaluziovou stěnou. Chmelová réva je do areálu přivážena na samovyprazdňovacích vozících. Doprava chmele kolem nejbližších rodinných domů je činěna pouze k přepravě chmele z cca poloviny plochy chmelnic. Jezdit „zadem“ po poli je složité z důvodu vlastnických vztahů (vlastníkem příslušných pozemků není žalobkyně), osetí pole plodinou a terénních podmínek. Za dvěma česačkami chmele je umístěn zásobník chmele, který je plněn pásovými dopravníky. Jeho vyprazdňování do sušáren je rovněž realizováno dopravníky. Četnost převozu očesaného chmele ze dvou česaček je cca 5x denně. Chmelový odpad je odvážen na traktorových vlecích směrem do pole, tj. od obytné zástavby. Provozní doba areálu je pro česačky od 6 hodin do 22 hodin, pro sušárny od 6 hodin do cca 24 hodin či 3 hodin, v závislosti na množství načesaného chmele. Předpokládaná doba sklizně v následujících třech letech je na základě vyhodnocení minulých let (1997 až 2015) zhruba 30 dní ročně, v termínu cca 15. 8. až 15.

9. Klimatické podmínky mohou vést k zahájení provozu areálu dříve (ne však dříve než 1. 8.) či skončení provozu o něco později (ne později než 30. 9.). Žalobkyně dále uvedla výčet chráněných prostorů a měřících bodů. Přiložila mapu, na niž je zaznamenala. Dále žalobkyně vypočetla protihluková opatření realizovaná v letech 1997 až 2015, jejich celkové náklady činily 9 607 400 Kč. Náklady spojené s vyřazením česačky č. 1 v roce 2015 odhadla na částku 478 400 Kč. Uvedla, že součástí žádosti má být podle nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací (dále jen „nařízení o ochraně zdraví“), hodnocení zdravotních rizik expozice hluku. Autorizované hodnocení bylo zpracováno autorizovanou osobou Ing. D. P. jako autorizovaný protokol hodnocení zdravotních rizik expozice hluku č. 01/2015 a byl krajské hygienické stanici zaslán elektronicky dne 12. 6. 2015. Žalobkyně uvedla, že si je vědoma, že i přes postupně prováděná protihluková opatření a úpravy dochází při provozu areálu k výraznému překračování hygienického limitu pro noční i denní dobu. Shrnula výsledky hodnocení zdravotních rizik expozice hluku učiněných autorizovanou osobou tak, že není definováno subjektivní rušení spánku vlivem expozice hluku ze stacionárních zdrojů. Subjektivní rušení spánku hlukem ze silniční dopravy není možné kvantifikovat, protože expozice je z hlediska délky trvání krátkodobá. Dle výsledků odborných studií se negativní účinky projevují po dobu expozice minimálně 10 až 15 let. Provozovna žalobkyně je však klasický příklad krátkodobé, přerušované expozice, proto rizika nelze kvantifikovat. Obtěžování ze stacionárních zdrojů hluku je definováno pro oblast Ldvn = 35 až 65 dB. Není proveden odhad pravděpodobného počtu osob, které se mohou cítit obtěžovány hlukem, protože hluku z průmyslových zdrojů je exponováno zhruba 13 osob. Kvalitativní charakterizaci rizika není možné stanovit, protože dosud v odborné literatuře není znám vztah dávky a jejího účinku pro krátkodobé expozice. Při hodnocení lze vycházet z místní situace, resp. z počtu přijatých stížností exponovaných osob. Žalobkyně dále uvedla, že areál se historicky nachází v těsné blízkosti obytné zástavby (stejně jako většina podobných areálů v žatecko-rakovnickém regionu). Je tomu tak zejména z důvodu požadavku na co nejrychlejší a nejšetrnější zpracování pěstované komodity a zaměstnání osob v příslušném regionu. Samotná poloha areálů a jejich technicky „přirozená“ hlučnost znemožňují snížení hladiny hluku pro denní i noční dobu. Další realizace technických protihlukových opatření na zdroji hluku je v současné době vzhledem k (ne)poměru mezi finanční náročností a přínosem ke snížení hlučnosti za hranicí rozumně dosažitelné míry hluku. Náklady se řádově pohybují v desítkách milionů korun, jejich přinos se však pohybuje na minimální úrovni. Je nutné zvažovat poměr mezi přínosy provozu zdroje hluku na straně jedné a mírou hlučnosti, jejím trváním a počtem zasažených osob na straně druhé. Obec N. má cca 430 obyvatel a 164 obytných domů, z nichž pouhých 8 domů a 13 obyvatel v nich je vystaveno nadlimitním hodnotám hluku. Areál přitom poskytuje jednu z mála pracovních příležitostí pro obyvatele N. a blízkého okolí. Pokud by žalobkyně byla nucena ukončit provoz areálu z důvodu nevydání časově omezeného povolení či stanovení nesplnitelných podmínek, mělo by to významné negativní dopady na celou obec a její blízké okolí. Pěstování a zpracování chmele má v regionu významnou tradici, je jeho symbolem a patří k němu i historické umístění areálů na zpracování chmele ve vesnicích, v jejichž bezprostřední blízkosti se chmel pěstuje. Lze zároveň vyslovit odborný závěr, že krom krátkodobého subjektivního obtěžování se ostatní negativní účinky nepředpokládají. Při hodnocení pak lze vycházet i z místních podmínek, tj. počtu přijatých stížností od exponovaných obyvatel. V kapitole „Návrh dalšího postupu“ žalobkyně uvedla, že již učinila významná organizační opatření vedoucí ke snížení hluku. Realizovala řadu technických opatření s celkovými náklady přes 9,5 milionů Kč. Pro sklizeň v roce 2015 byla na základě požadavku krajské hygienické stanice vyřazena z provozu česačka č.

1. Opatření mělo na snížení hladiny hluku vliv, neboť došlo ke snížení z 65,1 dB na 61 dB, ale dopad na exponované osoby byl jednoznačně negativní. Z původních průměrných 22,5 dne provozu areálu (provoz nikdy nepřesáhl dobu 30 dnů) činil provoz areálu v roce 2015 35 dnů. To pro žalobkyni znamenalo i podstatné zvýšení nákladů jak v samotném zpracování chmele, ale i v hospodářské ztrátě v důsledku zhoršení kvality chmele. Opatření vedlo k vystavení exponovaných osob nadměrnému hluku po dobu delší o 12,5 dnů v porovnání s dlouhodobým průměrem. Nepoměr mezi prodloužením doby a snížením hladiny hluku je tedy zjevný. Z toho důvodu i s ohledem na historickou neúrodu chmele v roce 2015 žádá žalobkyně o schválení navržených limitů hladiny hluku pro roky 2016 až 2018, přičemž provoz všech česaček bude činit pouze zhruba 22,5 dne a nepřesáhne 40 dnů. Pro toto období navrhla opatření spočívající v udržování dobře nastavené komunikace s obyvateli ze strany vedení provozovny, opravu komunikací v areálu, měření hladiny hluku pro každý rok provozu, na základě nějž bude prověřen technický stav zdrojů hluku a navržená realizovatelná opatření vedoucí ke snížení hladiny hluku v dalších letech, a každoroční zpracování písemné zprávy vyhodnocující postup prací. V roce 2018 bude rovněž předložen návrh dalších proveditelných opatření. Žalobkyně se v žádosti dále věnovala posouzení rozumně dosažitelné míry hluku podle § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Rozumně dosažitelnou mírou se podle ní rozumí poměr mezi náklady na protihluková nebo antivibrační opatření a jejich přínosem ke snížení hladiny hlukové či vibrační zátěže fyzických osob, stanovený i s ohledem na počet osob exponovaných nadlimitnímu hluku (nebo vibracím). Další opatření na zdrojích hluku považuje v současně době vzhledem k jejich krátkodobosti a finanční náročnosti za hranicí rozumně dosažitelné míry. Krátkodobě po průměrnou dobu cca 22,5 dnů je nadměrnému hluku exponováno zhruba 13 osob a náklady na opatření ke snížení hluku se pohybují v řádech desítek milionů Kč. Opatření spočívající ve vyřazení česačky č. 1 z provozu nepovažuje s ohledem na výše uvedené okolnosti za účelné (snížení hluku o 6,3 % oproti stavu, kdy jsou v provozu všechny česačky). Žalobkyně navrhla stanovení hygienických limitů hluku překračujících nejvyšší přípustnou hodnotu ekvivalentní hladiny akustického tlaku A LAeq,T, konkrétně hygienického limitu pro chráněný venkovní prostor staveb pro noční provoz (od 22 do 6 hodin), kdy jsou v provozu všechny sušárny chmele, v hodnotě LAeq,T, 1h = 49 dB a pro denní provoz (od 6 do 22 hodin), kdy je uvažován celý provoz včetně vnitroareálové dopravy, v hodnotě LAeq,T, 8h = 70 dB. Provozování zdroje nadměrného hluku mělo být za těchto podmínek povoleno na dobu od 1. 8. 2016 do 30. 9. 2016, od 1. 8. 2017 do 30. 9. 2017 a od 1. 8. 2018 do 30. 9. 2018.

19. Dne 14. 1. 2016 zaslala krajská hygienická stanice žalobkyni pozvánku k projednání žádosti, které se mělo konat dne 21. 1. 2016. Krajská hygienická stanice uvedla, že v souvislosti se skutečnostmi uvedenými v žádosti a výsledky, které byly získány v souvislosti s časově omezeným povolením ve stejné věci pro rok 2015, považuje za nutné vysvětlení uvedených skutečností.

20. Dne 19. 1. 2016 zaslala žalobkyně krajské hygienické stanici omluvu z účasti na jednání a uvedla, že vzhledem ke krátké době od obdržení informace do termínu jednání není schopna zajistit na tomto jednání účast žádného svého zástupce, proto se z jednání omluvila. Doplnila, že pokud bude konkretizováno, jaké vysvětlení má podat, je připravena tak učinit a žádost případně doplnit, nejlépe písemnou formou.

21. Krajská hygienická stanice vydala dne 25. 1 2016 usnesení, kterým podle § 64 odst. 1 písm. a) správního řádu přerušila řízení o žádosti žalobkyně do odstranění všech nedostatků žádosti, nejdéle však na dobu do dne 20. 2. 2016. Současně ve smyslu § 45 odst. 2 správního řádu vyzvala žalobkyni, aby odstranila nedostatky podané žádosti, které spočívají v nesplnění požadavků dle § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, neboť žádost neobsahuje výsledky měření z roku 2015 ani návrh konkrétních protihlukových opatření, která budou realizována v roce 2016 a následujících tak, aby došlo k dalšímu snižování hluku oproti roku 2015. Dále je třeba doložit předpokládanou účinnost nově navrhovaných opatření pro roky 2016 až 2018. Výzvu k doplnění žádosti odůvodnila tím, že z § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví plyne, že povolení lze vydat pouze v případě, že žadatel prokáže, že hluk bude omezen na rozumně dosažitelnou míru. K tomu, aby bylo možné žádost kvalifikovaně posoudit, je účastník povinen doplnit výše uvedené. Výsledky měření nebyly doloženy, přestože se jednalo o jednu z podmínek krajské hygienické stanice obsaženou v rozhodnutí ze dne 12. 8. 2015, č. j. KHSSC 36328/2015. Pouze vlastním měřením krajské hygienické stanice bylo prokázáno, že vyřazením česačky č. 1 došlo ke snížení hlučnosti z provozu areálu u chráněné zástavby, ale přesto jsou vysoce překračovány hygienické limity hluku i v noční době.

22. Dne 29. 1. 2016 zaslala žalobkyně krajské hygienické stanici výsledky měření hluku z roku 2015. Předložila autorizovaný protokol o měření hluku AP-1508/15-08/G1(G2)-1, zpracovaný společností K. s.r.o. Účelem měření bylo ověření skutečně dosaženého stavu hlukové zátěže obytné zástavby v obci N. vlivem provozu instalovaných česaček a sušáren chmele v blízkém zemědělském areálu během sklizně v roce 2015 – stav po zavedení organizačního opatření na omezení vlivu hluku z provozu (odstavení česačky č. 1 z provozu). Byl posouzen stav plného provozu v zemědělském areálu, s nímž je uvažováno v průběhu denního období. Rozhodnutím krajské hygienické stanice ze dne 15. 8. 2015, č. j. 36328/2015, byla žalobkyni poskytnuta časově omezená výjimka umožňující uvažovat v nejexponovanějších částech chráněného venkovního prostoru obce N. v denním období s mezní úrovní hlukové zátěže LAeq,T, 8h = 68 dB. Opakovanými náměry byly ověřeny dostatečně dlouhé časové intervaly, aby naměřené hodnoty plně charakterizovaly hlukové poměry, ovlivněné posuzovanou technologií a dalšími souvisejícími činnostmi uvnitř česaček a sušiček chmele (včetně příslušné vnitroareálové dopravy). V protokolu je uveden závěr, že v nejexponovanějších částech chráněného venkovního prostoru bylo při kontrolním měření hluku provedeném dne 27. 8. 2015 (po vyřazení česačky č. 1 z provozu) zjištěno, že vlivem posuzované technologie byl prokazatelně dodržen požadavek na mezní úroveň hluku LAeq,T, 8h = 68 dB. Součástí protokolu jsou i mapy, na nichž jsou zaznamenány referenční body měření, fotografie česaček č. 2 – 4 a obytných objektů v obci N. a k nim vždy tabulky s naměřenými hodnotami hluku.

23. Žalobkyně současně podala odvolání proti usnesení o přerušení řízení, neboť pro přerušení řízení podle ní nebyl dán žádný důvod. Krajská hygienická stanice přerušila řízení podle § 45 odst. 2 správního řádu z důvodu nesplnění požadavků stanovených v § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví (nepředložení výsledků měření hluku pro rok 2015 a návrhů konkrétních opatření pro roky 2016 až 2018). Podle § 45 odst. 2 správního řádu však lze řízení přerušit pouze tehdy, nemá-li žádost předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami. Podaná žádost žádnými takovými vadami netrpí, neboť žádost splňuje všechny zákonné obecné požadavky. Výzva správního orgánu se však týká již samotného hmotněprávního a skutkového stavu věci. Dne 7. 3. 2016 vydala krajská hygienická stanice rozhodnutí č. j. KHSSC 11319/2016, jímž zrušila usnesení ze dne 25. 1. 2016, č. j. KHSSC 03138/2016, o přerušení řízení. Uvedla, že po opětovném zhodnocení žádosti dospěla k závěru, že žádost splňuje zákonné náležitosti.

24. Dne 8. 3. 2016 informovala krajská hygienická stanice žalobkyni o tom, že na základě dosavadních zjištění a shromážděných důkazů, které shrnula, má za to, že dostatečně zjistila skutkový stav a je připravena rozhodnout ve věci.

25. Dne 16. 3. 2016 se žalobkyně vyjádřila k zaslanému shrnutí. Uvedla, že nesouhlasí se závěry krajské hygienické stanice a tento svůj nesouhlas odůvodnila.

26. Krajská hygienická stanice vydala rozhodnutí dne 15. 4. 2016, č. j. KHSSC 18792/2016, kterým zamítla žádost žalobkyně o vydání časově omezeného povolení provozu zdroje hluku – zemědělského areálu N. - a zastavila řízení zahájené doručením žádosti dne 20. 11. 2015. Podle § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví vydá orgán ochrany veřejného zdraví povolení, pokud žadatel prokáže, že hluk bude omezen na rozumně dosažitelnou míru. Tou se rozumí poměr mezi náklady na protihluková opatření a jejich přínosem ke snížení hlukové zátěže fyzických osob stanovený i s ohledem na počet exponovaných osob. Prvou podmínkou k vydání povolení je prokázání, že hluk byl omezen na rozumně dosažitelnou míru. Žádost musí tedy obsahovat zejména popis zdroje hluku, prokázání skutečnosti, že limit hluku nelze z vážných důvodů dodržet, přehled provedených i nově navrhovaných opatření, harmonogram jejich realizace a odhad jejich účinnosti, dále odhad počtu fyzických osob vystavených nadlimitnímu hluku a skutečnosti dokládající, že hluk bude omezen na rozumně dosažitelnou míru. Ve vztahu k těmto náležitostem krajská hygienická stanice shledala, že žádost neobsahovala doložení účinnosti dosud realizovaných ani nově navrhovaných opatření ke snížení hluku (s výjimkou odstavení česačky č. 1 z provozu). Nebylo tedy dostatečně prokázáno omezení hluku na rozumně dosažitelnou míru. Tu totiž žalobkyně spatřuje pouze v dosud vynaložených nákladech na realizaci opatření ke snížení hluku, jejichž účinnost však nedoložila. Vyčíslení nákladů samo o sobě neprokazuje jejich účinnost. Žalobkyně předložila za roky 2009 až 2015 pouze výsledky dvou provedených měření hluku. S ohledem na počet měření není možné zjistit účinnost dosavadních opatření, která žalobkyně provedla. Nadto obě měření byla provedena metodou krátkodobých náměrů, výsledky tedy nebylo možné interpretovat ve vztahu k dodržení hygienických limitů hluku za celý referenční interval stanovený nařízením o ochraně zdraví. Měření z roku 2010 bylo provedeno za nespecifikovaných podmínek provozu zdrojů hluku, s vyloučením dopravy. Měření z roku 2015 bylo provedeno při vyřazení česačky č. 1 z provozu. Výsledky měření lze tedy vzájemně porovnat jen těžko a jsou využitelné prakticky jen pro orientační identifikaci vlivu provozu zemědělského areálu na jednotlivé objekty v době měření. V rámci kontrolní činnosti krajské hygienické stanice byla rovněž provedena měření hluku, a to v roce 2009, kdy bylo poprvé odhaleno překračování limitů hluku, a v roce 2015, kdy bylo měření provedeno za situace, kdy byla vyřazena česačka č. 1 z provozu. V tomto roce sice došlo k výraznému snížení hladiny hluku, toho však bylo dosaženo právě vyřazením česačky č.

1. Toto opatření však žalobkyně do budoucna již nenavrhuje. Hladina hlukového pozadí ve výši 34,5 dB zjištěná měřením objednaným krajskou hygienickou stanicí v roce 2015 dle jejího mínění nebrání dalšímu snižování hluku z provozu areálu, neboť se na výsledku měření vlastního zdroje hluku nijak nepodílí. Rozdíl mezi hladinou hlukového pozadí a zjištěnou hladinou hluku při provozu zdroje hluku byl totiž v letech 2009 i 2015 vyšší než 10 dB, proto se neprovádí korekce výsledku měření (viz technická norma ČSN ISO 1996-2). Žalobkyně v žádosti navrhla limit hluku pro denní dobu LAeq,T,8h = 70 dB. Při kontrole provedené krajskou hygienickou stanicí v roce 2009 bylo zjištěno, že hladina hluku se pohybuje ve výši 69,1 ± 1,8 dB (při uplatnění korekce dopadající na hlukové pole). Již ze samotné žádosti je proto zřejmé, že od roku 2009 nebylo dosaženo žádného snížení hluku nebo žádné opatření učiněné v letech 2009 až 2015 nebylo účinné. Takový postup však není souladný se zákonem a příslušný orgán ochrany veřejného zdraví není oprávněn za těchto podmínek provoz nadlimitního zdroje hluku povolit. Žalobkyně sice vyjmenovala učiněná opatření, opomněla však vyhodnotit jejich účinnost, omezila se na pouhé vyčíslení nákladů na tato opatření. Z provedených měření plyne, že dominantním zdrojem hluku v areálu jsou česací stroje a sušárny. Hluková studie z roku 2010 doporučuje zejména organizační opatření spočívající ve vyřazení česačky č. 1 z provozu a instalaci tlumiče hluku na ventilátory na sušárnách. Na česačkách provedla žalobkyně opatření spočívající ve vyřazení česačky č. 1 z provozu, vypnutí ventilátoru na česačce č. 1, doplněné organizačními opatřeními spočívajícími v převedení provozu na jednu směnu o délce dvanácti hodin a vypínání česaček, pokud chmel není zpracováván. Náklady na tato opatření a jejich účinnost však žalobkyně nevyčíslila. Z žádosti plyne, že žalobkyně již neplánuje vyřazení česačky č. 1 z provozu. Avšak z měření v roce 2015 vyplynulo, že toto opatření je jedno z nejúčinnějších, neboť přineslo snížení hluku o 10 dB. Náklady s tím spojené vyčíslila žalobkyně na téměř půl milionu korun. Náklady na opatření směřující k omezení hluku souvisejících s dopravou, která žalobkyně navrhla, dosahují výše cca 2 milionů korun, nadto jejich účinnost žalobkyně nedoložila. Vyřazení česačky č. 1 z provozu se tedy jeví jako efektivnější a ekonomicky výhodnější pro samotnou žalobkyni. Krajská hygienická stanice se proto neztotožnila s názorem, že toto opatření je za hranicí rozumně dosažitelné míry hluku. Dle žalobkyně je nadlimitnímu hluku vystaveno pouze 13 osob. Podle hlukové studie je zasaženo 24 objektů k bydlení. Skutečný počet obyvatel není znám, proto krajská hygienická stanice pro výpočet počtu exponovaných osob použila standardní výpočtový model 3,5 obyvatele na jeden rodinný dům. Při této kalkulaci lze odhadovat počet exponovaných osob na 84. Správní orgán poukázal na to, že ačkoliv je provoz sezónní, nelze vyloučit jeho negativní vliv na zdraví exponovaných osob, přestože vztah mezi hladinou hluku, délkou jeho působení a jejím vlivem na zdraví osob nebyl v případě obdobných zdrojů dosud kvantifikován. Hluk působí přinejmenším jako stresor, přičemž platí, že čím vyšší hladiny hluku jsou emitovány, tím negativněji působí na lidský organismus. Tento vztah je jednoznačně prokázán u zdrojů hluku z dopravy, u stacionárních zdrojů zatím prokázán nebyl, nikoliv však proto, že by neexistoval, nýbrž proto, že pro velký počet různých zdrojů nelze vyčíslit tuto závislost a kvantifikovat účinky na zdraví. Obecně platí, že nižší hladiny hluku jsou přijatelnější pro exponované osoby, a to i když působí delší dobu, nežli hladiny vyšší, byť s kratší expozicí. Žalobkyní zmíněné opravy vnitroareálové komunikace, jejichž příspěvek ke snížení hluku má být odhadem 0,1 dB, nelze s ohledem na § 20 odst. 4 nařízení o ochraně zdraví považovat za hodnotitelnou změnu. Účinnost tohoto opaření proto krajská hygienická stanice považuje za zanedbatelnou. Institut časově omezeného povolení zdroje hluku má obecně umožnit realizaci takových opatření, která jsou ještě na zdroji proveditelná. V situacích hodných zvláštního zřetele, kdy již byla vyčerpána všechna opatření k omezení hluku na rozumně dosažitelnou míru, lze za zákonem stanovených podmínek povolit provoz nadlimitního zdroje hluku. Krajská hygienická stanice dospěla k závěru, že z dosavadního průběhu řízení nevyplývá, že by žalobkyně skutečně vyčerpala všechna opatření k omezení hluku. Žalobkyně nadto ani nezamýšlí setrvat na jediném prokazatelně účinném opatření spočívajícím ve vyřazení česačky č. 1 z provozu. Dále žalobkyně opakovaně navrhuje vyhodnocení zdrojů hluku, jak již učinila v roce 2015 (což krajská hygienická stanice převzala do svého rozhodnutí). Krajská hygienická stanice dospěla k závěru, že zákonné požadavky časově omezeného povolení provozování zdroje hluku a upřednostnění zájmu žalobkyně před veřejným zájmem na ochraně veřejného zdraví nebyly splněny. Z měření bylo zjištěno, že hygienické limity hluku byly překročeny i za situace, kdy byla vypnuta česačka č.

1. V chráněném venkovním prostoru byla v denní době zjištěna hladina hluku LAeq,T,8h = 59 dB (hygienický limit je 50 dB) a v noční době byla zjištěna hladina hluku LAeq,T,8h = 46,2 dB (hygienický limit je 40 dB). Tímto měřením byla navíc prokázána tónová složka u několika měřících míst na frekvenci 25 Hz, tj. v oblasti nízkých frekvencí, které pronikají i do staveb bez výraznějšího omezení a jsou negativně vnímány exponovanými osobami. Povolení podle § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví lze vydat, jestliže žadatel prokáže, že hluk bude omezen na rozumně dosažitelnou míru. Žalobkyně nedoložila účinnost žádných navrhovaných opatření, proto neprokázala, že hluk bude omezen na rozumně dosažitelnou míru. Z dosavadního průběhu řízení nevyplynulo, že by žalobkyně vyčerpala všechny dostupné prostředky vedoucí k omezení hluku.

27. Proti rozhodnutí krajské hygienické stanice podala žalobkyně dne 26. 4. 2016 odvolání, v němž uvedla, že krajská hygienická stanice vycházela z nesprávně zjištěných či hrubě zkreslených skutečností, nevypořádala se s argumentací žalobkyně, kterou uvedla v podání ze dne 16. 3. 2016, a nepostupovala důsledně v souladu s § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, neboť se zabývala pouze účinností opatření, aniž by učinila závěry ve vztahu k nákladům s nimi spojeným a počtu dotčených osob. Krajská hygienická stanice žalobkyni vytkla, že jí předložené výsledky měření hluku jsou využitelná pouze orientačně. Žalobkyni není známo žádné ustanovení zákonného či podzákonného předpisu, jež by jí ukládalo každoročně předkládat výsledky měření hluku z provozu stacionárního zdroje. Vždy, když správní orgány žalobkyni uložily povinnost předložit měření, tak učinila a ze strany krajské hygienické stanice nikdy nebyla vznesena žádná námitka či připomínka k těmto měřením. Pakliže žalobkyně žádá o povolení nadlimitního hluku pro roky 2016 až 2018, nelze jí zpětně klást k tíži, že nedoložila výsledky měření např. v letech 2010 a 2011, nadto s ohledem na to, že krajská hygienická stanice tato měření nežádala. Pokud krajská hygienická stanice měření považuje za stěžejní, nic jí nebránilo, aby tuto povinnost uložila či provedla měření na vlastní náklady. Přestože povinnost předložit měření ze zákona neplyne, žalobkyně předložila měření z let 2009, 2010 a 2015. Žalobkyně poukázala na to, že vyřazení česačky č. 1 z provozu nepovažuje za konstruktivní řešení v mezích rozumně dosažitelné míry hluku. Vyřazení 25 % areálu z provozu směřuje proti smyslu zákona, nejde ani o tak efektivní opatření, jak se domnívá krajská hygienická stanice. Největší vliv na snížení hlukové zátěže mělo již vyřazení řezačky a ventilátoru na česačce č. 1 učiněné v roce 2010. Hodnota hluku tehdy poklesla o 6,5 dB. Na tomto opatření žalobkyně hodlá setrvat. Naproti tomu samotné vyřazení česačky mělo vliv na snížení hlukové zátěže pouze o 0,7 dB. Neadekvátnost tohoto opaření je tedy s ohledem na počet exponovaných osob zcela zjevná. O povolení hluku ve výši 70 dB zažádala žalobkyně s vědomím určité rezervy, neboť výsledky měření se mohou do značné míry lišit (v roce 2015 byl za stejných podmínek naměřen hluk 64,4 dB a krajskou hygienickou stanicí pouze 61 dB). Učinila tak proto, aby vyhověla požadavkům krajské hygienické stanice a mohla si být jista, že povolený limit nepřekročí bez pohledu na to, kdo bude provádět měření. To ale neznamená, že rezignovala na snižování hladiny hluku. Zároveň připomněla, že jí požadované limity hluku pro roky 2016 až 2018 jsou totožné s limity povolenými pro rok 2014 (tedy poslední rok, než byla odstavena z provozu česačka č. 1). Krajská hygienická stanice se nikterak nevypořádala s tím, proč úroveň hluku, kterou považovala za rozumně dosažitelnou v roce 2014, již nepovažuje za rozumně dosažitelnou v roce 2016, tedy o pouhé dva roky později. Což platí i pro požadavek na odstranění česačky č. 1 z provozu. Pokud toto opatření nebylo nutné k dosažení oné rozumně dosažitelné míry hluku tehdy, není nutné ani nyní. V případě, že by nutné bylo, krajská hygienická stanice nikterak neodůvodnila, z jakého důvodu tomu tak je. Žalobkyni také není zřejmé, jak krajská hygienická stanice dospěla k závěru, že vyřazení česačky č. 1 z provozu vede ke snížení hladiny hluku o 10 dB. Při porovnání měření provedeného specializovanou společností v roce 2010 a měření objednaného krajskou hygienickou stanicí z roku 2015 by účinnost tohoto opatření dosáhla 4,1 dB, nikoliv 10 dB. Chybné je rovněž vyčíslení nákladů na vyřazení česačky č.

1. Náklady ve výši 500 000 Kč totiž vznikají každoročně, nikoliv jen jednorázově. Krajská hygienická stanice se dále nevypořádala ani s námitkou prodloužení doby provozu v důsledku vyřazení česačky č.

1. Žalobkyně má za to, že prodloužení doby provozu o více než polovinu běžné doby provozu taktéž dokládá neefektivitu opatření. Dále žalobkyně uvedla, že pakliže krajská hygienická stanice žalobkyni vytýká, že nevyhodnotila účinnost opatření provedených v minulosti, žalobkyni není zřejmé, na základě jakého ustanovení tak má povinnost učinit. Uvedla, že z argumentace krajské hygienické stanice je zřejmé, že postupovala dle znění zákona o ochraně veřejného zdraví účinného od 1. 12. 2015. Dle přechodných ustanovení ovšem platí, že řízení zahájená před 1. 12. 2015 se dokončí dle stávající právní úpravy. Žalobkyně se neztotožnila s odhadem počtu exponovaných osob učiněným v rozhodnutí krajské hygienické stanice. Nadlimitnímu hluku je podle ní vystaveno 13 osob, nikoliv 84. Žalobkyni není znám „standardní výpočtový model 3,5 obyvatele na jeden rodinný dům“, jenž aplikovala krajská hygienická stanice. Nesouhlasí se závěrem krajské hygienické stanice, že opravy komunikací a jejich účinnost lze považovat za zanedbatelnou. Zdůraznila, že ze zákona neplyne požadavek na každoroční snižování hluku ani požadavek na každoroční navrhování nových opatření ke snížení hluku. Jediným zákonným kritériem pro posouzení žádosti o povolení provozu zdroje hluku je snížení hladiny hluku na rozumně dosažitelnou míru. Postup krajské hygienické stanice proto žalobkyně považuje za nezákonný, pokud vyžadovala neustálé snižování hluku, aniž by odůvodnila, z jakého důvodu nelze za rozumně dosažitelnou úroveň považovat tu úroveň, která byla rozumně dosažitelná v roce 2014. Žalobkyně uvedla, že učinila všechna možná opatření (nejúčinnější bylo bezesporu vyřazení řezačky a ventilátoru na česačce č. 1 z provozu v roce 2010) a žádná další opatření, vyjma značného omezení provozu, již ke snížení hluku nemůže významně přispět. S ohledem na to, že realizace dalších opatření je technicky takřka nemožná (a v rozhodnutí ani nebyla žádná taková označena), lze se důvodně domnívat, že by krajská hygienická stanice v dalších letech požadovala vyřazení dalších česaček. Takový postoj žalobkyni brání ve svobodném podnikání a v užívání staveb k účelu, k němuž byly zkolaudovány.

28. Dne 25. 7. 2016 vydal žalovaný napadené rozhodnutí. Výrokem I. podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu rozhodnutí krajské hygienické stanice změnil tak, že v jeho výrokové části vypustil slova „a řízení zahájené doručením této žádosti správnímu orgánu dne 20. 11. 2015 se zastavuje“. Výrokem II. žalovaný podle § 90 odst. 5 správního řádu ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdil. Uvedl, že se jedná o řízení o žádosti. Obecné náležitosti žádosti upravuje správní řád, ustanovení § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, i ve znění do 30. 11. 2015, vymezovalo další náležitosti, a to aby žadatel o vydání časově omezeného povolení prokázal, že hygienické limity hluku nelze dodržet z vážných důvodů, že hluk bude omezen na rozumně dosažitelnou míru, uvedl navrhovanou hladinu hluku a dobu, na kterou o povolení žádá. Neztotožnil se s názorem žalobkyně, že bylo věcí krajské hygienické stanice, aby sama vyhledala skutečnosti, pro které by mohla žalobkyni požadované limity hluku povolit. Žádost je v dispozici žalobkyně, která žádá o povolení provozu zdroje nadlimitního hluku, krajská hygienická stanice naproti tomu hájí veřejný zájem na dodržování hygienických limitů. Žalobkyně ve vztahu k prokázání naplnění rozumně dosažitelné míry hluku poukázala jen na to, že s ohledem na krátkodobost provozu areálu (cca 1/12 roku) a finanční náročnost opatření jsou další opatření za hranicí rozumně dosažitelné míry hluku. Nadměrnému hluku je vystaveno krátkodobě po průměrnou dobu 22,5 dnů v roce 13 osob a náklady na snížení hluku jsou v řádech desítek milionů korun. Podle žalobkyně není vyřazení česačky č. 1 konformní se zásadou rozumně dosažitelné míry hluku, neboť náklady na toto opatření se pohybují okolo 500 000 Kč za sezónu a přínos pro snížení hladiny hluku je pouhých 6,3 % oproti stavu, za kterého jsou v provozu všechny česačky. Dále uvedla pouze vážné důvody, pro které nelze dodržet hygienické limity. Doplnila, že oprava komunikací v letech 2016 až 2018 by mohla vést ke snížení hladiny hluku o 0,1 dB. Žalovaný na základě uvedeného dospěl k závěru, že žalobkyně podala žádost, která neodpovídá požadavkům upraveným v § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Ze žádosti plyne, že přijala protihluková opatření v minulých letech a mohla by přijmout i další nespecifikovaná opatření. Na základě těchto skutečností nelze povolení vydat. K námitce, že žádný právní předpis nestanoví povinnost každoročně předkládat výsledky měření hluku, žalovaný konstatoval, že ze spisového materiálu neplyne, že by je krajská hygienická stanice požadovala. Krajská hygienická stanice pouze reagovala na tvrzení žalobkyně, že předkládala měření každoročně, ačkoliv tak nečinila. Žalovaný také upozornil žalobkyni, že odpovědnost za dodržení hygienických limitů hluku nese podle § 30 zákona o ochraně veřejného zdraví žalobkyně, nikoliv krajská hygienická stanice. Je také na žalobkyni, aby prokázala omezení nadlimitního hluku podle § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Nelze vycházet z toho, že provozovatel má činit pouze to, co po něm eventuálně krajská hygienická stanice žádá. Pokud žádost neobsahuje průkaz ve smyslu tohoto ustanovení, žalovaný nemá důvod se zabývat otázkou vlivu hlukového pozadí na snižování hluku z provozu areálu žalobkyně či izolovanou otázkou vyřazení česačky č. 1 z provozu jako protihlukovým opatřením, které žalobkyně nehodlá realizovat. Pokud žalobkyně žádá opakovaně o časově omezené povolení, buď musí navrhnout další snížení úrovně hluku oproti stavu již dosaženému, nebo v žádosti prokázat, že bylo dosaženo protihlukové ochrany v rozumně dosažitelné míře. K rozdílu v počtu exponovaných osob žalovaný uvedl, že z přiloženého spisového materiálu není zřejmé, jak k uváděným číslům žalobkyně a krajská hygienická stanice dospěly. Studie, z níž měl počet exponovaných domů (potažmo osob) plynout, není součástí spisového materiálu. Z výše uvedeného však plyne, že tato skutečnost není stěžejním důvodem pro zamítnutí žádosti žalobkyně, a tato námitka je tak bezpředmětná.

29. Součástí správního spisu je protokol č. 2009/0307/70 o měření imisních hodnot hladin hluku v mimopracovním prostředí vyhotovený Zdravotním ústavem se sídlem v Kolíně dne 10. 9. 2009, z nějž plyne, že v chráněném venkovním prostoru domu č. p. X v N. činí denní hodnota akustického tlaku pro 8 nejhlučnějších hodin pro denní dobu nejvýše 71,6 dB (± 1,8 dB). Ve spisu je založena akustická studie č. 2385-S30-10 vyhotovená dne 1. 7. 2010 společností R. E.. V rámci ní byla provedena měření hodnot akustického tlaku v chráněném venkovním prostoru rodinných domů č. p. X, X a X v N., a to ve dne i v noci. Ve dne byla naměřena nejvyšší hladina akustického tlaku u domu č. p. X ve výši 71,3 dB. Po vyřazení česačky č. 1 klesla tato hodnota v témže bodě na 62,9 dB, přičemž nejvyšší hodnota akustického tlaku byla za této situace naměřena u domu č. p. X ve výši 68,1 dB. Hodnota akustického tlaku v noci činí 49 dB. Akustická studie obsahuje schématický zákres rozložení míry akustického tlaku v území okolo zdroje hluku, a to jak pro denní situaci plného provozu areálu, denní situaci s vypnutou česačkou č. 1, tak pro noční situaci (provoz sušáren). Závěrem je konstatováno, že snížení hlukové emise na česacích strojích je jen těžko proveditelné a za značných nákladů. Protože se jedná o sezónní provoz, doporučuje se přednostně provést organizační opatření, například vypnutí česačky č. 1 naproti domu č. p. X, na sušárnách je možné instalovat tlumiče hluku na ventilátory, finanční náklady lze odhadnout na 1,5 milionu korun. Dále je ve spisu založen protokol o zkoušce č. 2511-212-10 vyhotovený společností R. E. dne 20. 12. 2010, podle kterého byla nejvyšší hodnota akustického tlaku ve vnějších chráněných prostorech rodinných domů nacházejících se naproti zdroji hluku naměřena u domu č. p. X (měřicí bod 7) ve výši 65,1 dB a v noci 51 dB. Při tomto měření byla provedena organizační opatření týkající se dopravy, byl vypnut jeden ventilátor u česačky č. 1 a byla vyřazena z provozu řezačka štoků.

30. Součástí správního spisu je protokol č. 89393/2015 „Měření hluku v mimopracovním prostředí“ vypracovaný Zdravotním ústavem se sídlem v Ústí nad Labem dne 31. 8. 2015, podle nějž denní hodnota akustického tlaku ve chráněném venkovním prostoru domu č. p. X v N. je pro 8 nejhlučnějších hodin pro denní dobu nejvýše 61,2 dB (± 2 dB). Během měření byla vyřazena z provozu česačka č.

1. Posouzení žalobních bodů 31. Podle § 30 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, ve znění účinném do 30. 11. 2015, je osoba, která používá, popřípadě provozuje stroje a zařízení, které jsou zdrojem hluku, povinna technickými, organizačními a dalšími opatřeními v rozsahu stanoveném tímto zákonem a prováděcím právním předpisem zajistit, aby hluk nepřekračoval hygienické limity upravené prováděcím právním předpisem pro chráněný venkovní prostor, chráněné vnitřní prostory staveb a chráněné venkovní prostory staveb a aby bylo zabráněno nadlimitnímu přenosu vibrací na fyzické osoby. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se hlukem rozumí zvuk, který může být škodlivý pro zdraví a jehož hygienický limit stanoví prováděcí právní předpis. Podle § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví v témže znění pokud při používání, popřípadě provozu zdroje hluku nebo vibrací nelze z vážných důvodů hygienické limity dodržet, může osoba zdroj hluku nebo vibrací provozovat jen na základě povolení vydaného na návrh této osoby příslušným orgánem ochrany veřejného zdraví. Orgán ochrany veřejného zdraví časově omezené povolení vydá, jestliže osoba prokáže, že hluk nebo vibrace budou omezeny na rozumně dosažitelnou míru. Rozumně dosažitelnou mírou se rozumí poměr mezi náklady na protihluková opatření a jejich přínosem ke snížení hlukové zátěže fyzických osob stanovený i s ohledem na počet fyzických osob exponovaných nadlimitnímu hluku nebo vibracím. Toto povolení se nevydá, pokud je jeho vydání nahrazeno postupem v řízení o vydání integrovaného povolení podle zákona o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci).

32. Pro posouzení věci je třeba vyjít z toho, že dle § 30 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví je provozovatel zdroje hluku povinen přijmout taková opatření, aby nebyly překročeny hygienické limity akustického tlaku. Ty v daném případě činí 50 dB pro denní dobu a 40 dB pro noční dobu. Provozovat zdroje hluku, které tyto hygienické limity překračují, je zakázáno. Dovolává-li se žalobkyně svobody podnikání, pomíjí, že tato svoboda jí přísluší pouze v mezích stanovených zákony, např. zákony na ochranu životního prostředí a veřejného zdraví. Svoboda podnikání, která je teoreticky neomezená, se dostává do kolize s veřejným zájmem na ochraně zdraví obyvatel. Řešení těchto kolidujících zájmů je vyjádřeno prostřednictvím hygienických limitů akustického tlaku stanovených na základě zákona nařízením vlády. Přílišné tvrdosti zákona brání § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, podle něhož lze dočasně povolit provoz zdroje hluku, který překračuje hygienické limity, za podmínek stanovených v tomto ustanovení. Jeho smyslem je zabránit tomu, aby bezprostředně po zavedení hygienických limitů musely ukončit svůj provoz zdroje hluku, které z důvodu historických nemohou ihned tyto limity splnit. Zmíněné ustanovení jistě dopadne i na situace, kdy zdroj hluku, jenž hygienické limity původně splňoval, z různých důvodů tyto limity najednou překročí. Povolení dle § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví slouží k tomu, aby zdroje hluku mohly být nadále provozovány, ovšem pouze dočasně. Toto povolení neslouží jako generální pardon, jenž by jednou pro vždy umožnil provoz zdrojů hluku překračujících hygienické limity. Jeho smyslem je pouze dočasně „sjednat“ s provozovatelem zdroje hluku méně přísné hygienické limity, ovšem pod podmínkou, že provozovatel zdroje hluku bude činit taková opatření, která budou směřovat k permanentnímu snižování akustického tlaku emitovaného zdrojem, ideálně až na úroveň hygienických limitů stanovených nařízením o ochraně zdraví. Právě uvedené neznamená, že by v každé navazující žádosti o povolení provozu zdroje nadměrného hluku měl být snižován hygienický limit, o jehož stanovení se žádá. V souvislosti s každou další žádostí je nicméně třeba důkladněji posuzovat splnění podmínek § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, což klade zvýšené nároky na žadatele, jenž musí se zvyšující se mírou přesvědčivosti prokazovat, že neexistují přiměřená opatření, která by mohla účinně přispět ke snížení akustického tlaku emitovaného provozem zdroje (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2019, č. j. 7 As 308/2018-31).

33. Jak správně zdůraznily správní orgány, řízení dle § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví je řízením o žádosti. Je na žadateli (žalobkyni), aby prokázal splnění podmínek pro vydání povolení k provozu zdroje nadměrného hluku, neboť jeho tíží důkazní břemeno ve vztahu ke skutečnosti, že z vážných důvodů nemůže dodržet hygienické limity stanovené nařízením o ochraně zdraví a že množství emitovaného akustického tlaku bude omezeno na rozumně dosažitelnou míru. Zatížení žadatele důkazním břemenem ve vztahu k těmto skutečnostem zřetelně plyne z textu daného ustanovení. Dovolává-li se žalobkyně § 50 správního řádu, je třeba poukázat na to, že podle jeho odst. 3 je správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu (navazující věta se na daný případ nevztahuje, neboť nejde o řízení, v němž by měla být uložena povinnost). Tato povinnost v poměrech daného řízení znamená, že bez ohledu na důkazní prostředky, jimiž žadatel prokazuje splnění podmínek pro vyhovění žádosti o povolení provozu zdroje nadměrného hluku, jsou správní orgány povinny provést i další důkazní prostředky, pokud to bude vyžadovat prověření skutečnosti, že vydání povolení je v souladu s veřejným zájmem, který správní orgány chrání (zájem na ochraně veřejného zdraví prostřednictvím dodržování hygienických limitů akustického tlaku). Lze tedy přisvědčit správním orgánům, že z uvedeného ustanovení jim neplyne povinnost, aby nad rámec důkazních návrhů žalobkyně pomáhaly žalobkyni unést její důkazní břemeno vyhledáváním a zajišťováním dalších důkazních prostředků.

34. Žalobkyně namítá, že správní orgány na dané řízení aplikovaly § 31 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví, ve znění zákona č. 267/2015 Sb. Této námitce nelze přisvědčit, neboť ze záhlaví i odůvodnění rozhodnutí krajské hygienické stanice, stejně jako z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že si správní orgány jsou vědomy toho, že na posuzovanou žádost nedopadá zákon č. 267/2015 Sb. Doplnily nicméně, že žalobkyně byla povinna v žádosti uvést náležitosti, které byly do zákona o ochraně veřejného zdraví výslovně včleněny až zákonem č. 267/2015 Sb. Soud k tomu uvádí, že zákon o ochraně veřejného zdraví ve znění účinném do 30. 11. 2015 nestanovil žádné zvláštní náležitosti žádosti o vydání povolení k provozování zdroje nadměrného hluku. Na obsahové náležitosti žádosti se proto vztahuje pouze § 37 odst. 2 a § 45 odst. 1 správního řádu. Ostatně takto věc nakonec krajská hygienická stanice také posoudila a nezastavila řízení, nýbrž žádost žalobkyně meritorně projednala. Je nicméně třeba poukázat na to, co soud uvedl již výše, že žalobkyně byla povinna prokázat splnění podmínek dle § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. To lze prokázat především listinami, převážně odborného charakteru. Jestliže krajská hygienická stanice vyzvala žalobkyni k předložení listin, jimiž by prokázala splnění podmínek pro vyhovění žádosti, nejde o úkon, který by představoval porušení procesních práv žalobkyně, naopak tím byla žalobkyně poučena o tom, co musí předložit (prokázat), aby mohlo být její žádosti vyhověno. Je logické, že pokud má správní orgán vycházet z řádně zjištěného skutkového stavu (§ 3 správního řádu), musí být v řízení zjištěno a prokázáno, jakou hladinu akustického tlaku emituje zdroj, z jakých důvodů nelze splnit hygienické limity stanovené nařízením o ochraně zdraví (správní orgán musí mít možnost zhodnotit, zda jde o vážné důvody), přehled již provedených opatření a přehled opatření, která mají být provedena v době, na kterou se má povolení vztahovat, kdy budou tato opatření provedena, jakou účinnost lze u těchto opatření předpokládat a jak bude ověřena. Dále musí být prokázáno, že navrhované limity akustického tlaku odpovídají rozumně dosažitelné míře. Třebaže v době do 30. 11. 2015 nebylo třeba výše uvedené skutečnosti uvádět v žádosti, neboť se nejednalo o její náležitosti, a jejich neuvedení proto nemohlo být vynucováno výzvou dle § 45 odst. 2 správního řádu pod pohrůžkou zastavení řízení dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, neznamená to, že nebyly pro řízení významné. Uvedené skutečnosti musely tak jako tak vyjít v řízení najevo, a to v rámci prováděného dokazování, jelikož bez jejich prokázání nebylo možné žádosti vyhovět. Novela provedená zákonem č. 267/2015 Sb. tak pouze skutečnosti, které byly významné pro věcné projednání žádosti, učinila již náležitostí žádosti (ovšem v rovině pouhého tvrzení). Tím pouze napomohla větší přehlednosti a srozumitelnosti samotné žádosti, aniž by cokoliv změnila na rozsahu skutečností, které je žadatel povinen v řízení prokázat.

35. Správní orgány tedy nepochybily tím, že vedly žalobkyni k prokázání skutečností, které jsou s účinností od 1. 12. 2015 uvedeny v § 31 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví jako náležitosti žádosti, neboť na jejich posouzení závisel výsledek meritorního projednání žádosti. Žalovaný v napadeném rozhodnutí sice nesprávně naznačoval, že tyto skutečnosti byly povinnou náležitostí žádosti již v době před 1. 12. 2015, z této své nesprávné úvahy ovšem neučinil žádný nezákonný závěr. Žádost žalobkyně byla věcně projednána, což odpovídá právní úpravě účinné do 30. 11. 2015, a správní orgány se věcně zabývaly tím, zda žalobkyní předložené důkazní prostředky prokazují splnění podmínek dle § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Žalobní bod není důvodný.

36. Žalobkyně spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v tom, že se správní orgány nevyjádřily k tomu, jaká úroveň akustického tlaku je podle nich rozumně dosažitelná, resp. neodůvodnily, proč za takovou úroveň nelze považovat limity navržené žalobkyní v žádosti. Z obsahu napadeného rozhodnutí i rozhodnutí krajské hygienické stanice soud zjistil, že správní orgány skutečně neuvedly, jaká míra akustického tlaku odpovídá v daném případě rozumně dosažitelné míře. Nemá nicméně za to, že by za daných okolností bylo možné v tomto „nedostatku“ správních rozhodnutí spatřovat jejich nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Je totiž třeba poukázat na to, že hodnocení, zda hygienické limity, jejichž povolení žalobkyně žádala, odpovídají limitům, jichž lze rozumně dosáhnout při přijetí přiměřených opatření, je úvahou, kterou činí správní orgány až zcela na posledním místě. Tuto úroveň nelze stanovit a priori, neboť její posouzení záleží na tom, jaká opatření teoreticky přichází v úvahu, jakým způsobem by tato opatření přispěla k poklesu hladiny akustického tlaku emitovaného zdrojem, jaké náklady by si provedení těchto opatření vyžádalo a kolik osob je dotčeno překračováním hygienických limitů a u kolika osob by došlo ke zlepšení. Teprve pokud lze tyto úvahy provést (přirozeně na podkladě důkazních prostředků předložených primárně žadatelem, eventuálně též důkazních prostředků opatřených správním orgánem za účelem ochrany veřejného zájmu), je možné učinit závěr, jaká hladina akustického tlaku je ještě rozumně přijatelná a zda žadatelem navržené limity odpovídají této úrovni hluku. V daném případě ovšem žalobkyně nepředložila takové podklady, aby bylo možné zvážit realizovatelnost dalších opatření, tudíž je pochopitelné, že správní orgány nemohly učinit žádný závěr o tom, jaká hladina hluku je podle nich rozumně dosažitelná. Žalobkyně navrhla stanovit denní limit ve výši 70 dB, což zhruba odpovídá hladině akustického tlaku zjištěné v roce 2009 při kontrolním měření provedeném v rámci státního dozoru. Akustická studie i měření realizovaná v letech 2010 a 2015 prokázala, že lze při provozu zdroje hluku snížit hladinu akustického tlaku na úroveň mírně přes 60 dB. Závěr, že limit ve výši 70 dB neodpovídá rozumně dosažitelné úrovni hluku, je proto logický (k tomu podrobněji viz níže), přičemž pro to, aby se správní orgány mohly vyjádřit k otázce, kolem jakých hodnot se pohybuje rozumně dosažitelná míra hluku, nevytvořila žalobkyně v důsledku své důkazní pasivity podmínky.

37. Z obsahu správního spisu vyplývá, že dne 27. 8. 2009 provedl Zdravotní ústav Kolín měření akustického tlaku ve chráněném venkovním prostoru budovy č. p. X v N., přičemž byla naměřena denní hodnota 71,6 dB. Další měření provedla společnost R. E. dne 13. 5. 2010, kdy byl naměřen v tomtéž bodě akustický tlak v hodnotě 71,3 dB při plném provoz areálu (hodnota akustického tlaku naměřeného v chráněném venkovním prostoru budovy č. p. X byla 70,9 dB a u budovy č. p. X 67,2 dB). Současně bylo provedeno měření akustického tlaku ve stejných bodech v situaci, kdy byla z provozu zcela vyřazena česačka č.

1. Došlo k významném poklesu hodnot na 62,9 dB, 68,1 dB a 57,2 dB, jde o pokles o cca 10 dB u domů č. p. X a X a o pokles 2 dB u domu č. p.

167. Toto opatření bylo v akustické studii doporučeno jako jedno z mála opatření, jimiž by bylo možné redukovat hodnotu akustického tlaku. Další měření provedla společnost R. E. dne 10. 9. 2010 v situaci, kdy byl v provozu celý areál, pouze byl vypnut jeden ventilátor u česačky č. 1 a řezačka štoků. U domu č. p. X byla naměřena hodnota 63,7 dB, u domu č. p. X hodnota 63,8 dB a u domu č. p. X hodnota 65,1 dB. Z toho plyne, i kdyby soud pominul výhrady, které správní orgány uplatnily k tomuto měření (byl proveden náměr akustického tlaku pouze po dobu maximálně jedné hodiny, tedy nikoliv v souladu předpisy, podle nichž se hodnota akustického tlaku stanoví z 8 nejvyšších hodinových hodnot), že pokles akustického tlaku ve chráněném venkovním prostoru ani u jednoho z domů nebyl takový, jaký by byl dosažen úplným vyřazením česačky č. 1 z provozu (největší rozdíl je u domu č. p. X, kdy došlo k poklesu pouze o 2 dB, zatímco v případě vyřazení česačky č. 1 z provozu by pokles činil 10 dB). Další dvě měření byla provedena v roce 2015 za situace, kdy česačka č. 1 byla odstavena z provozu. Měřením společnosti K. ze dne 27. 8. 2015 bylo zjištěno, že hodnota akustického tlaku v chráněném venkovním prostoru domu č. p. X je 62,4 dB, u domu č. p. X to je 64,4 dB a u domu č. p. X 54,8 dB. Měřením provedeným dne 21. 8. 2015 Zdravotním ústavem Ústí nad Labem bylo prokázáno, že hodnota akustického tlaku v chráněném venkovním prostoru domu č. p. X je 61 dB.

38. Od roku 2009, kdy bylo krajskou hygienickou stanicí zjištěno provozování zdroje nadměrného hluku, byly formulovány tyto návrhy na opatření redukující míru emitovaného akustického tlaku: 1) vyřazení česačky č. 1 z provozu, 2) namontování izolace na ventilátory sušáren, 3) provedení izolace budov česaček, 4) prověření technického stavu objektů. První dvě opatření navrhl zpracovatel akustické studie, další dvě opatření navrhla žalobkyně v žádostech o povolení provozu zdroje nadlimitního hluku.

39. Pokud jde o první opatření, obě měření z roku 2015 prokázala, že aplikací opatření stanoveného v akustické studii z roku 2010 (vyřazení česačky č. 1 z provozu) lze hladinu akustického tlaku redukovat, a to dokonce na nižší hodnoty, než předpokládala tato akustická studie. Pokles hodnoty akustického tlaku v chráněném venkovním prostoru domu č. p. X je 10 dB (prokázáno nejen měřeními pořízenými žalobkyní v letech 2010 a 2015, ale též měřeními zdravotních ústavů objednaných krajskou hygienickou stanicí, která byla provedena v letech 2009 a 2015 u domu č. p. X). Pokles úrovně hluku u domu č. p. X činí 6,5 dB a u domu č. p. X 12 dB. Účinnost opatření spočívajícího ve vyřazení česačky č. 1 z provozu lze mít za spolehlivě prokázanou. K nákladům na toto opatření žalobkyně uvedla, že přímé náklady činí 478 000 Kč, nespecifikovala, v čem spočívají, pouze zdůraznila, že vznikají každoročně, nikoliv jen jednorázově. Zmínila rovněž pokles kvality zpracovaného chmele, což je důsledkem prodloužení doby zpracování. Výši obchodní ztráty způsobené snížením kvality suroviny žalobkyně nekvantifikovala. Zdůraznila, že prodloužení doby provozu areálu obtěžuje obyvatele více než jejich vystavení nepatrně vyšší hladině akustického tlaku po kratší dobu. Tuto svoji úvahu žalobkyně nijak nepodložila, natož studií zpracovanou odborně kvalifikovanou osobou. Žalobkyně vycházela z toho, že nadměrným hlukem jsou obtěžováni pouze obyvatelé 8 domů nacházejících se bezprostředně u silnice naproti jejímu areálu. Pominula však, že dle akustické studie, kterou sama nechala zpracovat v roce 2010, zasahuje nadměrný hluk až k rodinným domům, které se nacházejí za těmito 8 domy (viz grafické znázornění na podkladě mapy, které je součástí akustické studie). Žalobkyně toto opatření vyhodnotila tak, že jeho přínos není významný, ve svém důsledku je škodlivější pro zdraví obyvatel (více obyvatele obtěžuje) a působí jí finanční ztráty. Ani jeden z těchto aspektů ovšem žalobkyně neprokázala, ustala pouze v rovině tvrzení. Vyhodnocení tohoto opatření, jak jej provedla žalobkyně v žádosti, nemá soud za dostatečné. V důsledku nepředložení jakýchkoliv podkladů pak nemohlo být toto opatření vyhodnoceno ani ze strany správních orgánů, které mohly pouze vyjádřit domněnku založenou na jejich dlouhodobých odborných znalostech a zkušenostech, že expozice obyvatel nižší hladině hluku působí méně nepříznivě, byť trvá delší dobu.

40. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že aplikace § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví nesměřuje k tomu, aby byl prostřednictvím povolení umožněn provoz zdroje nadlimitního hluku v plném rozsahu. Za účelem ochrany veřejného zdraví (tedy jednoho z veřejných zájmů) je legitimní zvažovat i povolení pouze omezeného provozu zdroje hluku. Není-li provozovatel zdroje hluku schopen či ochoten provést takové investice, které by umožnily zachovat plný provoz areálu, nezbývá než za účelem ochrany veřejného zájmu omezit rozsah provozu areálu. To je nicméně věcí individuálního posouzení. Žalobkyně v daném případě trvala na tom, že toto opatření pro ni není akceptovatelné, a proto jej na rozdíl od žádosti o povolení na rok 2015 do žádosti na roky 2016 až 2018 nenavrhla.

41. Žalobkyně se dovolává toho, že k významnému poklesu hodnoty akustického tlaku v chráněných venkovních prostorech budov došlo již v roce 2010 po provedení opatření spočívajícího ve vyřazení jednoto ventilátoru u česačky č. 1 a řezačky štoků. Účinnost tohoto opatření podle ní prokazuje protokol společnosti R. E. o zkoušce ze dne 20. 12. 2010. Toto měření bylo organizováno jako zkrácené, doba náměru byla uzpůsobena charakteru hluku a ruchu prostředí, před ukončením měření byl lineárně integrovaný signál přibližně ustálen (doba náměru byla u většiny bodů pouze 5 minut, jen u dvou bodů 60 minut). Krajská hygienická stanice ve svém rozhodnutí poukázala na to, že toto měření lze považovat pouze za orientační, vzhledem ke zkrácené době náměru nelze tyto výsledky interpretovat ve vztahu k dodržování hygienických limitů hluku za celý referenční interval stanovený nařízením o ochraně zdraví. Podmínky provozu zdrojů hluku nejsou v protokolu specifikovány, doprava byla z měření vyloučena. Na tuto metodologickou výhradu krajské hygienické stanice zpochybňující validitu výsledků měření žalobkyně v průběhu dalšího řízení ani v soudním řízení nijak nereagovala. Orientační charakter výsledků měření podle soudu dokazuje i to, že podle něho měla být hladina akustického tlaku v chráněném vnějším prostoru stavby č. p. X pouze 63,8 dB, zatímco při vypnutí celé česačky č. 1 (tedy nikoliv jen jednoho ventilátoru a řezačky štoků) měl v totožném místě dosahovat akustický tlak hodnoty 68,1 dB (viz měření ze dne 13. 5. 2010 provedené týmž zpracovatelem), resp. 64,4 dB (viz měření ze dne 27. 8. 2015 provedené společností K.). Je tedy nevěrohodné, že by méně intenzivní opatření vedlo k významnějšímu poklesu hodnoty akustického tlaku než opatření intenzivnější.

42. Soud ve vztahu k hodnocení efektivity opatření z roku 2010 uzavírá, že jeho účinnost nebyla spolehlivě prokázána. Nelze proto přisvědčit tvrzení žalobkyně, že opatření spočívající v úplném vyřazení česačky č. 1 z provozu nepovede k výraznějšímu poklesu hodnot akustického tlaku v porovnání s opatřením z roku 2010. Žalobkyně se ve svém hodnocení zaměřuje patrně na hodnotu akustického tlaku v chráněném venkovním prostoru domu č. p. X, kde úplné odstavení česačky č. 1 znamená pokles hodnoty o cca 2-3 dB. Pomíjí však, že podle jí předložených měření přinese toto opatření pokles hodnoty akustického tlaku v chráněném venkovním prostoru stavby č. p. X o 8-10 dB (dne 13. 5. 2010 naměřeno 67,2 dB při plném provozu a 57,2 dB při vypnuté česačce č. 1, dne 10. 9. 2010 naměřeno 65,1 dB při vypnutém ventilátoru a řezačce štoků, dne 27. 8. 2015 naměřeno 54,8 dB při vypnuté česačce č. 1). Je tedy zřejmé, že u domu č. p. X se projevuje vypnutí česačky č. 1 významným způsobem, hladina akustického tlaku se přibližuje hygienickému limitu stanovenému nařízením o ochraně zdraví.

43. Závěrem k tomu soud uvádí, že není na správních orgánech, aby žalobkyni přikazovaly, jaká opatření má provést. Provozem v roce 2015 bylo prokázáno, že lze snížit hodnotu emitovaného akustického tlaku na úroveň 61 dB, přičemž bylo na žalobkyni, aby prokázala, že tato úroveň je pod hodnotou rozumně dosažitelné míry hluku (tedy že náklady na toto opatření jsou v hrubém nepoměru s jeho přínosem). Pokud se jí toto prokázat nepodařilo a nechtěla zopakovat opatření spočívající v úplném vyřazení česačky č. 1 z provozu, měla navrhnout přijetí jiných opatření, jimiž by dokázala snížit emise akustického tlaku minimálně na úroveň roku 2015.

44. Pokud jde o druhé z navržených opatření (instalace tlumičů hluku na ventilátory na sušárnách), žalobkyně jej zahrnula do plánu opatření již v žádosti ze dne 13. 8. 2010. V žádosti ze dne 20. 11. 2015 neuvedla, že by toto opatření učinila. V průběhu správního řízení k tomuto opatření vůbec nic neuvedla, nevyčíslila náklady na jeho provedení ani jeho odhadovaný příspěvek k poklesu hladiny akustického tlaku. Sušárny jsou přitom jediným zdrojem hluku v rámci provozu areálu, který má za následek překračování hygienických limitů stanovených pro noční dobu. V roce 2010 byla zjištěna úroveň akustického tlaku v noční době v hodnotě 49,6 – 51 dB (měření ze dne 10. 9. 2010), resp. 42,5 – 49,1 dB (měření ze dne 13. 5. 2010). Měření provedené Zdravotním ústavem v Ústí nad Labem dne 21. 8. 2015 prokázalo hodnotu akustického tlaku v chráněném venkovním prostoru domu č. p. X v noční době ve výši 48,2 dB. Je tedy zřejmé, že za celou dobu nebylo provedeno jediné opatření, které by vedlo ke snížení akustického tlaku emitovaného provozem areálu v noční době. Odborně kvalifikovaný zpracovatel akustické studie navrhl opatření, které však žalobkyně neprovedla a ani neprokázala jeho neúčinnost či značnou finanční nákladnost (náklady stanovil zpracovatel akustické studie odhadem ve výši 1,5 milionu korun).

45. Třetí opatření (izolace budov) žalobkyně navrhla již v žádosti ze dne 13. 8. 2010, a to tak že bude postupně provádět izolace na budovách česaček podle finančních možností. K tomuto opatření žalobkyně žádné vyhodnocení nepředložila. Nebylo proto možné zhodnotit, zda by se jednalo o opatření účelné ve vztahu ke snížení hodnot akustického tlaku v chráněných vnějších prostorech staveb k bydlení a zda by bylo finančně přiměřené.

46. Čtvrté opatření (prověření technického stavu zdrojů hluku a navržení opatření vedoucích ke snížení hladiny hluku) navrhla sama žalobkyně a bylo zahrnuto do podmínek povolení pro rok 2015. Žalobkyně ovšem neprokázala, že by takové opatření provedla, jeho výsledky krajské hygienické stanici nepředložila. Soud k tomu uvádí, že provedení oprav či zlepšení, ať již na stavbách, nebo na technologiích, je s to přispět ke snížení emitovaného akustického tlaku, resp. omezit jeho pronikání vně stavby žalobkyně. Pravidelné provádění tohoto opatření je tedy smysluplné, nicméně žalobkyně neprokázala, že by ho provedla, a tím splnila podmínku dříve vydaného povolení k provozu zdroje nadměrného hluku.

47. Lze tedy shrnout, že ve vztahu ke třem z možných opatření žalobkyně neprokázala, že by je provedla, ani že jde o opatření neefektivní nebo z důvodu finanční nákladnosti nepřiměřené. Žalobkyně provedla jen jedno opatření, jehož účinnost na snížení hladiny akustického tlaku byla prokázána provedenými měřeními a které z důvodu finanční nevýhodnosti pro další období již nenavrhuje. Nad rámec těchto opatření žalobkyně provedla další významnější opatření spočívající v odstavení jednoho ventilátoru česačky č. 1 a řezačky štoků, jeho vliv na hlukovou zátěž ovšem neprokázala, zejména pak neprokázala, že jde o maximální možné opatření, které po ní lze z hlediska finančních nákladů požadovat. V tomto ohledu zůstala žalobkyně pouze v rovině tvrzení, neprokázala nákladnost a přínosy dalších opatření přicházejících v úvahu (viz výše). Provedení oprav vnitroareálových komunikací není z hlediska snížení úrovně hlukové zátěže významné, jak dovodily správní orgány, a žalobkyně tento závěr ani nezpochybňuje.

48. Žalobkyně se dovolává toho, že opatření, která již provedla a u nichž míní zůstat, byla dostatečná pro vydání povolení pro rok 2014. Má tedy za to, že musí být dostatečná i pro další roky. Této úvazu žalobkyně nelze přisvědčit. Soud opětovně poukazuje na účel § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, jímž je vytvořit předpoklady pro to, aby provozovatel zdroje nadměrného hluku nemusel okamžitě ukončit jeho provoz, je-li zjištěno překročení hygienických limitů hluku. V daném případě byla u žalobkyně daná závada zjištěna v roce 2009. Jestliže bylo pro rok 2014 vydáno povolení za určitých podmínek, neznamená to, že za stejných podmínek bude povolení dále prolongováno, aniž by musela žalobkyně činit cokoliv dalšího. Jinak je třeba přistupovat k věci v době, kdy měla žalobkyně na řešení závadové situace „pouze“ 4 roky (shromažďovala podklady k návrhu řešení, obstarávala a plánovala finanční zdroje, ověřovala účinnost prvních přijatých opatření), a jinak v situaci, kdy uplynuly další 2 roky, přičemž na dobu dalších 3 let nenavrhuje vůbec žádné efektivní opatření (na konci roku 2018 má být situace stejná jako v roce 2014). Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku č. j. 7 As 308/2018-31 uvedl, že splnění podmínek dle § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví je třeba zkoumat o to důkladněji, pokud je pro daný zdroj hluku vydávána opakovaná výjimka. Zákon totiž opravňuje orgány ochrany veřejného zdraví vydávat pouze časově omezené povolení, nikoliv povolení zakládající možnost trvalého překračování hygienických limitů. Vydávání opakovaných výjimek může vést de facto právě k takovému časově neomezenému překračování hygienických limitů, což odporuje smyslu právní úpravy ochrany proti hluku. Správní orgány by měly před opakovaným udělením výjimky zkoumat i to, nakolik se projevila dřívější opatření (podmínky, za nichž byla předchozí výjimka vydána), resp. zda vůbec byla realizována. Je třeba rovněž zkoumat, zda stále nelze dodržet hygienické limity hluku, resp. zda i přes provedená opatření nelze stále dostát požadavku na dodržení hygienických limitů hluku. Jiný výklad by vedl k tomu, že by opatření ukládaná v dřívějších výjimkách byla stanovována pouze pro forma a neměla žádný faktický význam. Takový výklad by však byl v rozporu s cílem právní úpravy, kterým je chránit obyvatelstvo před nepříznivými důsledky hluku, resp. docílit snížení hluku pod limitní úroveň.

49. Žalobkyně v této souvislosti namítla, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný nevysvětlil, k jaké změně došlo oproti roku 2014. K tomu je třeba uvést, že krajská hygienická stanice ve svém rozhodnutí poukázala na to, že žalobkyně nesplnila opatření z roku 2015 (prověření technického stavu zdroje hluku a provedení oprav) a že měřením z roku 2015 byla prokázána tónová složka hluku na frekvenci 25 Hz, která má tu vlastnost, že snadno proniká do budov. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí dodal, že v případě opakované žádosti je třeba navrhnout nová opatření, která povedou k dalšímu snížení hluku, popř. prokázat, že dalšího pokroku již není možné dosáhnout. Žalovaný přistoupil k vypořádání odvolací námitky tak, že zdůraznil stěžejní východisko, pro nějž nelze žádost zahrnující období let 2016 až 2018 posuzovat shodně jako žádost na rok 2014. Důvody rozhodnutí žalovaného pak jsou v podrobnostech doplněny důvody uvedenými v prvostupňovém rozhodnutí (viz rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013-25). Napadené rozhodnutí není v tomto ohledu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Pojem nepřezkoumatelnost rozhodnutí je totiž třeba vykládat v jeho skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje jeho argumentaci za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se (toliko) dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (viz rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38).

50. Žalobkyně neprokázala, že by provedla opatření, jímž bylo podmíněno udělení výjimky pro rok 2015, což jistě nelze hodnotit v její prospěch. V roce 2015 realizovala omezený provoz areálu (vyřazení česačky č. 1), při němž bylo průkazně dosaženo snížení hodnot emisí akustického tlaku o cca 10 dB v chráněných venkovních prostorech několika rodinných domů. Žalobkyně ani 6 let po zjištění, že provozuje zdroj nadměrného hluku, nepředložila důkazy týkající se účinnosti a finanční nákladnosti opatření, která byla identifikována odborným zpracovatelem akustické studie či navrženy samotnou žalobkyní. Místo toho, aby se žalobkyně snažila úroveň akustického tlaku dále snižovat, třeba jen souborem dílčích opatření, navrhla, aby se podmínky provozu areálu vrátily do stavu platného pro rok 2014 (tedy aby bylo negováno opatření realizované v roce 2015, jehož přínosy žalobkyně přesvědčivě nevyvrátila). Žalobkyně se patrně domnívala, že jí budou povolení k provozu zdroje nadměrného hluku vydávána jedno za druhým, tedy že se z výjimky stane pravidlo. Takový postup orgánů ochrany veřejného zdraví nemohla legitimně očekávat, neboť nepředložila takové důkazy, jimiž by přesvědčivě vyvrátila efektivitu či finanční přiměřenost opatření, která byla v průběhu předchozích let navržena odborně způsobilou osobou či samotnou žalobkyní. Žalobkyně naopak vždy musela předpokládat, že jí je povolení vydáno pouze na omezenou dobu, aniž by mohla spoléhat na to, že bude vydáno povolení další, nebude-li plnit podmínky předchozího povolení, aktivně přistupovat k provádění opatření ke snížení emisí akustického tlaku nebo pokud odbornými podklady neprokáže vyčerpání všech smysluplných opatření.

51. Soud se ztotožňuje se správními orgány, že žalobkyně neprokázala, že denní limit akustického tlaku v chráněných venkovních prostorech ve výši 70 dB a noční limit ve výši 49 dB je výsledkem realizace všech opatření, které lze po ní rozumně požadovat. Tyto limity v zásadě odpovídají hodnotám zjištěným v roce 2009 a jsou vyšší než limity stanovené v povolení pro rok 2015. Představují tedy krok zpět, což je v rozporu s právní úpravou ochrany veřejného zdraví před účinky hluku. Žalobkyně zcela rezignovala na provedení jakýchkoliv opatření ke snížení úrovně akustického tlaku v nočním období. Pokud jde o limit pro denní období, žalobkyně jej navrhla ve výši, který překračuje maximální hodnotu naměřenou v roce 2010 (65,1 dB) a v roce 2015 (64,4 dB). Žalobkyní navržené limity tedy již prima facie neodpovídají rozumně dosažitelné úrovni hluku.

52. Nezbývá než zopakovat, že důkazní břemeno ohledně splnění podmínek § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví tížilo žalobkyni. Ta v žádosti uvedla, že další možná opatření, která ovšem ani náznakem nekonkretizovala, jsou z důvodu finanční nákladnosti (v řádu desítek milionů korun) nepřiměřená. Žalobkyně ovšem měla konkretizovat tato opatření, která podle ní přichází do úvahy, měla doložit jejich potenciální přínos pro snížení úrovně akustického tlaku a podložit své tvrzení o nákladech ve výši desítek milionů korun. Žalobkyně tedy přiznala, že existují další možná opatření, ovšem neprokázala, že náklady na jejich provedení jsou v porovnání s přínosem nepřiměřené. Žalobkyně vychází patrně z toho, že vzhledem k malému počtu osob zasažených porušováním hygienických limitů ze strany žalobkyně (ve dne i v noci, nota bene v létě, kdy je zvýšená potřeba větrat místnosti v obytných domech a pobývat na pozemcích kolem nich za účelem provádění rozličných prací či rekreace), je jakýkoliv významnější náklad na provedení protihlukových opatření mrháním peněz. Není ovšem úkolem žalobkyně, aby tuto otázku posuzovala, to přísluší orgánům ochrany veřejného zdraví, jímž je svěřena ochrana veřejného zájmu. Úkolem žalobkyně bylo předložit konkrétní fakta a odborně je podložit, čemuž však nedostála a setrvala u nicneříkajícího paušálního tvrzení. V této souvislosti lze zmínit, že třeba náklady na instalaci izolace na ventilátory sušáren byly odborně kvalifikovanou osobou odhadnuty v roce 2010 na 1,5 milionu korun, tedy nikoliv na desítky milionů korun.

53. Žalobkyně zpochybňuje zákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu, že se žalovaný vyhnul posouzení otázky, kolik osob je reálně zasaženo nadměrným hlukem. K tomu soud uvádí, že v situaci, kdy žalobkyně neuvedla jediné opatření, které by bylo schopné snížit hladinu akustického tlaku, a nepředložila kalkulaci nákladů na jeho provedení, nevznikla potřeba posoudit, zda takové opatření odpovídá kritériím pojmu „rozumně dosažitelná míra“. Žalovanému proto nelze vytýkat, že se vyhnul odpovědi na otázku, kolik osob je zasaženo nadměrným hlukem, a krajské hygienické stanici, že vyšla z nepodložených dat. V dané věci je totiž rozhodující, že žalobkyně nepředložila žádné podklady, které by umožnily provést úvahu o finanční přiměřenosti opatření, tedy nevznikla ani potřeba zjišťovat počet zasažených osob.

54. Opatření, jehož účinnost byla prokázána, žalobkyně nenavrhla, aniž současně přesvědčivě prokázala, že má závažnější účinky na zdraví lidí než situace, kdy toto opatření není aplikováno. V tomto ohledu setrvala žalobkyně u odborně nepodloženého tvrzení. Žalobkyně tvrdila, že postačí ponechat v platnosti opatření zavedená v roce 2010, neboť opatření z roku 2015 oproti nim neznamenají významnější přínos. Toto své tvrzení však neprokázala, neboť se opírá pouze o protokol o měření hluku z roku 2010, který krajská hygienická stanice po metodologické stránce zpochybnila. Žalobkyně měla věrohodně prokázat, že odstavení česačky č. 1 snižuje emise akustické tlaku jen nepatrně oproti stavu, kdy je z provozu vyřazen pouze ventilátor česačky č. 1 a řezačka štoků. Takový důkaz žalobkyně nepředložila. Ve vztahu k dalším návrhům, které byly v minulosti doporučeny odborně kvalifikovanou osobou či navrženy samotnou žalobkyní, žalobkyně nepředložila žádné odborné analýzy z hlediska jejich (ne)účinnosti a nákladů. Závěr žalovaného, že žalobkyně nepředložila důkazy, jimiž by prokázala, že navržené hygienické limity odpovídají rozumně dosažitelné míře hluku, je správný. Žalobní bod není důvodný.

55. Žalobkyně namítá, že správní orgány neuvedly žádné opatření, které by žalobkyně měla provést a které by bylo efektivní a finančně přiměřené. K tomu soud uvádí, že primárně musí žalobkyně prokázat, že v úvahu přicházející opatření nejsou efektivní nebo finančně přiměřená, popř. že žádná taková opatření neexistují. Této povinnosti žalobkyně nedostála. Není na správních orgánech, aby prokazovaly, co konkrétně by měla žalobkyně provést. Z obsahu správního spisu ostatně vyplývá několik návrhů opatření, jimiž se měla žalobkyně systematicky zabývat a předložit důkazy k jejich efektivitě a finančním nákladům. Žalobní bod není důvodný.

56. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí soud uvádí, že napadené rozhodnutí tvoří s rozhodnutím krajské hygienické stanice jeden celek. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že se žalovaný zabýval všemi odvolacími námitkami. Z hlediska meritorního posouzení dané věci se žalovaný plně ztotožnil s úvahami krajské hygienické stanice. Jestliže se k některé z odvolacích námitek vyjádřil pouze kuse, není pochyb, že odkazuje na odůvodnění rozhodnutí krajské hygienické stanice, s nímž se ztotožnil (srov. rozsudek NSS č. j. 6 As 161/2013-25). Žalobkyně konkrétně neuvedla, s jakou odvolací námitkou se žalovaný nevypořádal, a není na soudu, aby na místo ní precizoval žalobní body. Při přezkumu napadeného rozhodnutí v rámci řádně uplatněných žalobních bodů soud neshledal, že by jeho přezkoumání bránila nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Nelze přisvědčit ani tvrzení žalobkyně, že žalovaný správně nezjistil skutkový stav, resp. správně se neseznámil se skutkovým stavem. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí naopak vyplývá, z jakých podkladů žalovaný vycházel. Jestli mu je možné něco po skutkové stránce vytknout, pak je to jeho závěr, že ze správního spisu není zřejmé, z čeho krajská hygienická stanice usoudila, že nadměrným hlukem je zasaženo 24 domů (jde o závěr, kterým žalovaný dává za pravdu žalobkyni). Z odůvodnění rozhodnutí krajské hygienické stanice plyne, že v tomto ohledu vycházela z akustické studie z roku 2010, nikoliv ze studie HRA. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zmínil, že akustická studie obsahuje výpočet izofon ve venkovním prostoru. Právě z této části akustické studie vyplývá, že nadměrným hlukem ze zdroje provozovaného žalobkyní je zasaženo 24 obytných budov. Žalobkyně naopak nesprávně vycházela pouze z toho, že zasaženo je pouze 8 obytných budov nacházejících se bezprostředně u pozemní komunikace, k níž přiléhá zdroj hluku; pominula, že tyto budovy tvoří pouze první linii zástavby, nicméně nadměrný hluk se šíří i dále.

57. Soud nepřisvědčil ani tvrzení žalobkyně, že z rozhodnutí správních orgánů nelze zjistit, jaké důkazy provedly a jaké nikoliv, jaká zjištění z nich učinily a jak tyto důkazy hodnotily. V odůvodnění rozhodnutí krajské hygienické stanice i odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou vyjmenovány listiny, které jsou součástí správního spisu a z nichž správní orgány vycházely. Správní orgány vzaly za základ svých rozhodnutí všechny předložené podklady, logicky tedy jejich rozhodnutí neobsahují důvody, pro něž by některou z listin předložených žalobkyní nebyl proveden důkaz. Z odůvodnění obou rozhodnutí rovněž plyne, jaká zjištění správní orgány učinily z jednotlivých podkladů rozhodnutí. Napadené rozhodnutí tedy netrpí nedostatky, které mu žalobkyně vytýká. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 58. Vzhledem k tomu, že žádný žalobní bod není důvodný a soud neshledal vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, zamítl žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s.

59. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla procesně úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení náklady převyšující náklady na běžnou úřední činnost. Soud proto rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.