č. j. 57 A 14/2021 - 42

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Marie Trnkové a Mgr. et. Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: B.V.T., narozen X státní příslušnost: X v ČR bytem X zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 26, Praha 1 proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2021, č. j. MV – 9556 – 3/SO - 2021 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobce podal dne 5. 4. 2019 prostřednictvím Velvyslanectví České republiky v Hanoji žádost o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 19. 12. 2019, č. j. OAM-24295-27/ZM-2019 žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců zamítl s odůvodněním, že pobyt žalobce na území České republiky za účelem výkonu zaměstnání na pracovní pozici uvedené v žádosti o vydání zaměstnanecké karty není v zájmu České republiky. Podkladem pro vydání zamítavého rozhodnutí byl materiál označený jako „Imigrace do České republiky z Vietnamu – shrnutí situace a bezpečnostních rizik“, č. j. X který je veden v režimu stupně utajení „VYHRAZENÉ“, přičemž zdrojem pro zpracování tohoto materiálu se stala informace poskytnutá Národní centrálou proti organizovanému zločinu SKPV (dále jen „NCOZ“). Usnesením vlády České republiky č. 474, jehož podkladem byl rovněž výše uvedený materiál č. j. X, došlo k pozastavení přijímání žádostí o některá pobytová oprávnění u zastupitelského úřadu České republiky v Hanoji. V rámci rozhodování vycházel správní orgán I. stupně z dalších utajovaných informací postoupených NCOZ, které jsou vedené v režimu utajení „DŮVĚRNÉ“ pod č. j. X a č. j. X. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 19. 12. 2019 bylo následně zrušeno a v rámci nového projednání věci byly vzaty jako podklady uvedené utajované informace ve spojení s usnesením vlády č. 474 a další utajovaná informace zpracovaná NCOZ, která je vedená v režimu utajení „DŮVĚRNÉ“ pod č. j. X.

2. Druhé rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty, bylo vydáno dne 6. 7. 2020, pod č. j. OAM-24295-46/ZM-2019, a následně bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 10. 2020, č. j. MV-138551-4/SO-2020 zrušeno a věc byla správnímu orgánu I. stupně vrácena k dalšímu projednání. Žalovaný prvostupňovému správnímu orgánu uložil v řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou pochybnosti, aby bylo rozhodnuto na základě aktuálního skutkového stavu a aby byla zajištěna procesní práva žalobce. Správní orgán I. stupně s ohledem na závazný právní názor žalovaného zpracoval informaci pod č. j. X v režimu utajení „VYHRAZENÉ“, v níž konkretizoval zjištěné skutečnosti uvedené v utajovaných informacích, které tvořily podklad pro jeho rozhodnutí. Podle § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců se dokumenty obsahující utajované informace uchovávají odděleně mimo spis. S ohledem na povahu dokumentů obsahujících utajované informace nebylo možné s nimi žalobce seznámit, proto správní orgán I. stupně žalobce alespoň v obecné rovině informoval o skutečnostech, které z obsahu utajovaných informací vyplývají. Žalobci byla dána možnost k uplatnění jeho procesních práv v souladu s § 36 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“).

3. Na základě všech podkladů dospěl správní orgán. I. stupně opětovně k závěru, že pobyt žalobce na území České republiky není v souladu se zájmy země, a proto žádost žalobce opět zamítl rozhodnutím ze dne 7. 12. 2020, č. j. OAM-24295-63/ZM-2019 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž namítal nezákonnost rozhodnutí, neboť správní orgán I. stupně ignoroval závazný právní názor žalovaného, spočívající v konstatování, že utajované informace neodpovídají požadavkům přezkoumatelnosti, neboť nejsou podloženy konkrétními důkazy. Žalobce v postupu správního orgánu I. stupně spatřoval snahu zamítat žádosti bez zákonného důvodu toliko na základě politického rozhodnutí vlády. Postup správního orgánu I. stupně, kdy žalobce nebyl seznámen s obsahem utajovaných informací, považuje za nezákonný i s ohledem na judikaturu ESLP.

4. O odvolání žalobce bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 2. 2021, č. j. MV-9556-3/SO-2021. Žalovaný vymezil pro věc relevantní právní úpravu a konstatoval, že doplněná utajovaná informace vedená pod č. j. X zpřesňuje a doplňuje všechny vyhotovené utajované informace pořízené v průběhu správního řízení, o jejichž obsahu byl žalobce v obecné rovině informován, a je vedena odděleně mimo spis v souladu s § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný dále uvedl, že byť byla žádost žalobce podána před zavedením systému kvót směřujícího k určité regulaci a stanovení maximálního počtu žádostí, váže se vůle vlády České republiky omezit počet pobytových oprávnění i na řešenou věc. V utajované informaci pod č. j. X a pod č. j. X jsou vymezena bezpečnostní rizika spojená s organizovaným zločinem, jsou zde obsaženy údaje o způsobu činnosti organizované zločinecké skupiny, která je v rozporu se zájmy České republiky a je zde vymezen i vztah žalobce k ní. Uvedené informace (včetně usnesení vlády ČR č. 474, výňatku z výroční zprávy BIS z roku 2018 týkající se terorismu a organizovaného zločinu a informací ze sdělovacích prostředků) se opírají o konkrétní zdroje a ve svém souhrnu naplňují požadavky kladené zákonem, judikaturou i povahou věci na jejich obsah. Z hlediska zachování principu proporcionality a právního státu žalovaný konstatoval, že v posuzované věci převažuje veřejný zájem na omezení organizovaného zločinu nad zájmem žalobce na ochraně jeho práv a svobod, neboť právní řád České republiky nezakotvuje právo cizince na pobyt na území České republiky. Podle § 12 písm. h) zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky je Ministerstvo vnitra ústředním orgánem státní správy pro povolování pobytu cizinců, tudíž je i plně kompetentním orgánem k posouzení a vyhodnocení utajovaných informací a k rozhodnutí, zda pobyt cizince je či není v zájmu České republiky. Žalovaný konstatoval, že správní orgán I. stupně dostatečně zdůvodnil, na základě jakých podkladů dospěl ke svým závěrům, a způsob, jakým odkázal na skutečnosti vyplývající z utajovaných informací, provedl zákonným způsobem. Žalovaný shledal prvostupňové rozhodnutí za dostatečně věrohodné, individualizované ve vztahu ke konkrétnímu žalobci a plně přezkoumatelné. Doplněné utajované informace jsou ve vztahu k žalobci rovněž dostatečně konkretizovány.

5. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 24. 3. 2021 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl odvolání žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

6. Žalobce v prvé řadě namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný se nikterak nevypořádal s argumentací ohledně judikaturního vývoje v oblasti utajovaných informací. Dle žalobce se jedná o ignorování zásadního odvolacího důvodu, čímž žalovaný zasáhl do žalobcova práva na spravedlivý proces.

7. Nepřezkoumatelnost žalobce spatřuje i v dalších aspektech, a to v reakcích žalovaného na Visapoint a na judikaturu vztahující se k zákonu o svobodném přístupu k informacím, přičemž však žalobce žádnou takovou argumentaci v rámci odvolání nevznášel. Nepřezkoumatelnost žalobce spatřuje ve tvrzení žalovaného, že námitky žalobce se z velké části shodují s jeho vyjádřením k podkladům, přičemž však žalobce při tomto třetím projednání žádné vyjádření k podkladům již neuplatnil. Dále žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost v absenci vypořádání se s odvolací argumentací týkající se zaměstnavatele žalobce. Konečně pak žalobce považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné z důvodu, že podklady pro vydání rozhodnutí byly rozšířeny o další utajovanou informaci poskytnutou NCOZ, aniž byl žalobce o této skutečnosti vyrozuměn a bylo mu umožněno se k podkladům vyjádřit.

8. Výše uvedený aspekt neseznámení žalobce s utajovanou informací žalobce spojuje i s nezákonností rozhodnutí a odkazuje přitom na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 10. 2020, Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, stížnost č. 80982, podle jehož závěrů v souvislosti s čl. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Protokol“) musí mít cizinec možnost uplatnit námitky proti rozhodnutí o neudělení pobytového oprávnění. Pokud cizinec není obeznámen s relevantními skutkovými okolnostmi, které vedly k závěru, že představuje hrozbu národní bezpečnosti, a nezná skutečnosti kladené mu za vinu, není ani schopen smysluplně uplatňovat své námitky. Legitimní důvody, pro které lze omezit právo přístupu k utajovaným informacím, tak nemohou negovat procesní práva žalobce. Žalobce proto nesouhlasí s postupem, kdy po přezkoumání utajovaných informací žalovaný zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně a utajované informace odmítl, načež si novou utajovanou informaci, která má veškeré předchozí objasnit, vytvořil prvostupňový správní orgán sám.

9. Žalobce odkazuje na test přípustnosti omezení procesních práv cizince, podle kterého je třeba vážit, (1) zda omezení bylo řádně odůvodněno a (2) zda omezení procesních práv byla dostatečně vyvážena. V rámci prvního kritéria je pak nutné posoudit, zda nezávislý správní orgán (resp. soud) zkoumal potřebu omezení procesních práv cizince, zejména zda soud má pravomoc zkoumat potřebu zachování povahy utajované informace, zda je oprávněn vyžádat si zpřístupnění takové informace a zda sám může utajovanou informaci cizinci zpřístupnit. Čím je pak rozsah poskytnutých informací omezenější, tím důležitější budou přijatá opatření, která vyváží toto omezení za účelem zajištění procesních práv cizince. V rámci druhého kritéria je třeba vážit, zda zpřístupněné informace jsou relevantní k důvodům pro vydání negativního rozhodnutí, zda byl cizinec poučen o svých právech a povinnostech, zda byl právně zastoupen a zástupce měl přístup k utajovaným informacím a zda je utajovaná informace předmětem soudního přezkumu a soud k ní má přístup za účelem vyhodnocení její autentičnosti, věrohodnosti a pravdivosti.

10. Na základě předestřených kritérií žalobce vyslovil názor, že postup správního orgánu I. stupně byl v rozporu s čl. 1 Protokolu, neboť žalobci nebyly sděleny žádné relevantní skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o tom, že jeho pobyt na území České republiky není v zájmu ČR. V této souvislosti žalobce odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 4. 6. 2013, ZZ, C-300/11.

11. Žalobce důrazně odmítá jeho propojení s organizovaným zločinem stejně jako tvrzení, že by měl představovat hrozbu pro bezpečnost České republiky. Svou žádost podal legitimním způsobem za pomoci právního zástupce. V kontextu výše uvedeného žalobce pochybuje o relevanci doplněné utajované informace, kterou vytvořil sám prvostupňový správní orgán, a která poté, kdy žalovaný vyslovil pochybnosti o zákonnosti původních rozhodnutí opírajících se o utajované informace, měla tyto nezákonnosti najednou zhojit. Žalobce odkazuje na dřívější rozhodnutí žalovaného v jeho věci ze dne 14. 10. 2020, č. j. MV-138551-4/SO-2020, v němž žalovaný jednoznačně odmítl závěr správního orgánu I. stupně o tom, že existují pochybnosti, že pobyt žalobce na území ČR není v zájmu státu. Z postupu správního orgánu I. stupně žalobce usuzuje jeho zájem na zamítání žádostí bez zákonného podkladu za každou cenu. Žalobce vznesl pochybnosti podobou a obsahem nově pořízené utajované informace a nad okolnostmi pořízení tohoto podkladu. Žalobce odmítá účast na jakémkoliv protiprávním jednání, s nímž jeho osobu spojuje NCOZ. Žalobce proto považuje za naprosto nepřípustné trestání jeho osoby znemožněním pobytu na území ČR, o který usiluje legální cestou přes tři roky, nadto bez možnosti seznámit se s obsahem utajovaných informací. Žalobce považuje za nutné se alespoň v určité míře s obsahem těchto informací seznámit.

12. Žalobci dále není zřejmé, z jakých skutečností správní orgány vyvozují porušení pracovněprávních předpisů, kterých se navíc může dopustit toliko zaměstnavatel a nikoliv zaměstnanec. Žalobce podotýká, že v případě jakéhokoliv podezření správních orgánů na porušení pracovněprávních předpisů je zde prostor pro podnět k vyšetření takové situace správními nebo trestněprávními orgány. Rozhodně však nelze za tvrzené nezákonnosti zaměstnavatele a třetích osob trestat žalobce zamítnutím jeho žádosti o zaměstnaneckou kartu.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

13. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby a vyjádřil se k jednotlivým žalobním bodům. V prvé řadě žalovaný upozornil na rozsudek ESLP ve věci Rogner proti České republice ze dne 26. 11. 2015, v němž soud konstatoval, že nemožnost účastníka seznámit se s důkazy, které byly utajovanými skutečnostmi, byla v českém právním prostředí vyvážena tím, že se s danými utajovanými skutečnostmi seznámil soud, který rovněž přezkoumal správní rozhodnutí ve věci.

14. Žalovaný s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, č. j. 14 A 73/2019 – 36 podotkl, že odepření přístupu žalobce k utajovaným informacím není v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť garantem ochrany práv účastníka řízení je v takovém případě nezávislý soud, který zajistí nezneužití utajovaných informací správními orgány. Žalovaný uvedl, že správní orgány nemají povinnost popsat, jakým způsobem byla utajovaná informace získána či jakou má povahu, nebo zakládat do správního spisu listiny, z nichž by bylo zřejmé, jakým způsobem byly předmětné utajované informace získány. Žalovaný rovněž zastává názor, že vzhledem k povaze řízení, kdy se nerozhoduje o právním nároku žalobce na pobyt na území ČR, žalovaný nebyl oprávněn žalobci umožnit uplatnění práva na vyjádření se k podkladům rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, když byla opatřeným novým podkladem pro vydání rozhodnutí utajovaná informace.

15. Žalovaný nesouhlasí ani s namítanými důvody nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011 – 101. Žalovaný uvedl, že je napadené rozhodnutí plně přezkoumatelné, dostatečně věrohodné a individualizované, nicméně s ohledem na podklady spočívající v utajovaných informacích, byly možnosti konkretizace těchto podkladů značně omezené. Také k podkladům spočívajícím ve výňatku z výroční zprávy BIS či zpráv z tisku žalovaný konstatoval, že se k nim nemůže blíže vyjádřit, neboť by ohrozil účel jejich utajení. Z napadeného rozhodnutí rovněž neplyne, že by byly správní orgány při rozhodování vázány usnesením vlády č. 474 ze dne 18. 7. 2018. Dotčené usnesení vyjadřuje zájem ČR na zavedení určité regulace ve vztahu k vydávání určitých typů pobytových oprávnění, přičemž tento zájem byl vtělen i do § 181b zákona o pobytu cizinců.

16. Žalovaný závěrem reagoval na výhrady k vyznačení stupně utajení, přičemž uvedl, že správní orgány nijak neodpovídají za určení stupně utajení u utajovaných informací. Správní orgán I. stupně nebyl oprávněn se zabývat tím, zda byly předmětné utajované informace utajeny v souladu se zákonem o utajovaných informacích.

III. Právní názor soudu

17. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), přičemž s ohledem na projednávanou věc a postavení soudu v řízeních, v nichž jsou podklady pro rozhodnutí ve věci utajované informace, soud musel v předmětné věci mnohdy překročit rozsah přezkumu omezujícího se jinak jen na žalobní body a přezkoumal napadené rozhodnutí a správní řízení v plném rozsahu.

18. Krajský soud rozhodl při jednání dne 14. 7. 2021 a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

19. K žalobním bodům a následnému přezkumu napadeného rozhodnutí soudem je potřeba uvést, že účelem soudního přezkumu není opakovaně zkoumat závěry učiněné správními orgány, pokud tyto závěry byly řádně a dostatečně odůvodněny. Prvostupňové rozhodnutí a napadené rozhodnutí žalovaného tvoří jeden celek. Tato rozhodnutí byla krajským soudem shledána přezkoumatelná a řádně odůvodněná ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu.

20. Krajský soud se po přezkoumání napadeného rozhodnutí plně ztotožnil s právním názorem vysloveným žalovaným v tomto rozhodnutí, stejně tak i s právním názorem uvedeným správním orgánem I. stupně v rozhodnutí prvostupňovém. Vzhledem k obsáhlému výčtu dílčích žalobních námitek se krajský soud uchýlil v odkazu na odůvodnění napadeného rozhodnutí ve smyslu rozsudků Nejvyššího správního soudu (rozsudek NSS ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006 – 86, ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47), podle kterých: „v souladu se zásadou hospodárnosti a ekonomie řízení není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, ale přezkoumat dříve učiněné závěry správních orgánů; panuje-li mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí shoda, není důvodu, proč by na něj nemohlo být v rozsudku v podrobnostech odkázáno.“ Ohledně míry rozsahu odůvodnění soudního přezkumu lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, nebo na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, které připouští, že na určitou námitku lze reagovat i např. tak, že ve svém odůvodnění soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že zdůvodnění poskytne dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud konstatoval, že: „…není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; obdobně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 – 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 – 30, bod 41). Úkolem krajského soudu tudíž je vypořádání se s obsahem a smyslem žalobní argumentace, nikoliv podrobně vypořádávat každou dílčí námitku.

21. Žalobce v prvé řadě namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný ignoroval zásadní odvolací důvod, kterým bylo porušení práva na spravedlivý proces spočívající v neumožnění seznámení se s utajovanými informacemi, resp. informacemi, které byly podkladem pro vydání zamítavého rozhodnutí. Tento postup žalobce považuje za narušení rovnováhy mezi zájmem na zajištění spravedlivého procesu a zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu, neboť žalobci nebyly sděleny ani nejzákladnější údaje o obsahu, právní povaze a způsobu pořízení utajovaných informací, na základě nichž bylo ve věci rozhodnuto v neprospěch žalobce. Odepření přístupu k utajovaným informacím žalobce rovněž spojuje s nezákonností napadeného rozhodnutí.

22. Podle § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že jsou-li některé z podkladů rozhodnutí podle tohoto zákona utajovanými informacemi, uvede se v odůvodnění rozhodnutí pouze odkaz na tyto podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. Úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení, a důvody vydání rozhodnutí se uvedou pouze v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi.

23. Krajský soud se shoduje se správními orgány, že v projednávané věci nebylo možné blíže specifikovat jakékoli žalobcem požadované údaje o utajovaných informacích, a neshledal rovněž žádné pochybení v postupu správních orgánů. Utajované informace, na základě nichž bylo v projednávané věci správními orgány rozhodováno, nebylo možné do napadeného či prvostupňového rozhodnutí jakkoli zapracovat s ohledem na jejich režim utajení. Obsah utajovaných informací nemohl být správními orgány jakkoli popsán či hodnocen, a proto krajský soud neshledal námitku žalobce spočívající v tvrzeném nesdělení ani nejzákladnějších údajů o obsahu, právní povaze a způsobu pořízení utajovaných informací jako důvodnou.

24. Žalobce v souvislosti s tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí vyčítá žalovanému opomenutí judikatorního vývoje v oblasti utajovaných informací a okazuje přitom na rozsudek ESLP ze dne 15. 10. 2020, Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, stížnost č. 80982. Odkaz na tento rozsudek ESLP však není na projednávanou věc přiléhavý. ESLP se v předmětném rozsudku zabýval otázkou práva přístupu k utajovaným informacím a práva na sdělení důvodů pro vyhoštění. Ve věci Muhammad a Muhammad proti Rumunsku došlo k jistým specifikům, konkrétně ke zveřejnění některých utajovaných informací na tiskové konferenci, které byly stěžovateli jinak odepřeny po celou dobu řízení. Byla tak zpochybněna citlivost daných informací a potřebnost jejich utajení před stěžovatelem. K takové specifické situaci však v nyní posuzované věci nedošlo, a proto krajský soud potvrzuje postup správních orgánů ve správním řízení, které žalobci znemožnily seznámit se s utajovanými informacemi, na základě nichž bylo ve věci rozhodováno. Rozsudek ESLP Muhammad a Muhammad proti Rumunsku byl jakýmsi odklonem od dosavadní jednotné praxe soudů zastávající pragmatický výklad procesních práv cizinců, která obecně neshledávala porušení procesních práv cizinců v případě, že došlo k formálně správnému soudnímu procesu a odepření přístupu k utajovaným informacím bylo dostatečně odůvodněno. V této souvislosti lze zmínit rozsudek ESLP v případě Regner proti České republice (stížnost č. 35289/11), v němž nebylo soudem shledáno porušení čl. 6 Úmluvy v důsledku zrušení bezpečnostní prověrky na základě utajovaných informací, k nimž neměl stěžovatel po celou dobu přístup. Zmiňovaný rozsudek ESLP Muhammad a Muhammad proti Rumunsku se ve svých závěrech opíral o čl. 1 Protokolu zakotvující procesní práva, přičemž velký senát ESLP v tomto případě dospěl k širší interpretaci procesních záruk při vyhošťování cizinců, resp. že nezávislé soudní řízení samo o sobě nestačí a existuje právo nejen na obhajobu jako takovou, ale i na její kvalitní a informované uplatnění.

25. Žalobce v žalobě nesprávně paušalizuje závěry ESLP z rozsudku Muhammad a Muhammad proti Rumunsku na všechny případy, v nichž je cizinci odepřen přístup k utajovaným informacím, na základě nichž byla zamítnuta žádost cizince. Krajský soud s takovou paušalizací nesouhlasí a setrvá na ustálené soudní praxi a závěrech vyslovených právě např. ve věci Regner proti České republice, neboť je přesvědčen, že ojedinělost závěru vyslovená v rozsudku Muhammad a Muhammad proti Rumunsku není případná pro nyní posuzovanou věc.

26. Žalobcem spatřovanou nepřezkoumatelnost rozhodnutí tkvící v dalších aspektech, a to v reakcích žalovaného na Visapoint a na judikaturu k zákonu o svobodném přístupu k informacím, stejně tak jako nepřezkoumatelnost související s odkazem na shodu uplatněných námitek v odvolání i ve vyjádření k podkladům pro rozhodnutí, krajský soud nepokládá za důvodnou. Celé správní řízení o žádosti žalobce tvořilo jeden celek, v rámci kterého bylo vydáno několik rozhodnutí a bylo reagováno na několik vyjádření žalobce. Napadené i prvostupňové rozhodnutí splňují kritéria přezkoumatelnosti, resp. jedná se o rozhodnutí srozumitelná, která jsou současně opřena o dostatek relevantních důvodů. Nepřezkoumatelnost je nejzávažnější vadou rozhodnutí spočívající v absenci důvodů či takové nesrozumitelnosti, pro kterou je zcela vyloučeno přezkoumat meritorní rozhodnutí. Stručné odůvodnění či odůvodnění, v němž není reagováno na každou dílčí námitku, které však v souhrnu poskytuje argumentačně ucelený závěr vyvracející tvrzení vznesená ve správním řízení, nelze označit za rozhodnutí nepřezkoumatelná. Stejně tak nelze označit za nepřezkoumatelné odůvodnění, ve kterém správní orgány opřou svou argumentaci o další aspekty, které s řešenou věcí souvisí jen okrajově, ale v kontextu celého odůvodnění poukazují na možné širší souvislosti řešené problematiky. Shodně tomu je v nyní projednávané věci, neboť v odůvodnění sice nelze popsat veškeré úvahy a skutečnosti, na základě nichž bylo ve věci rozhodnuto, vzhledem k utajení takových informací, nicméně odůvodnění rozhodnutí obsahovalo veškeré skutečnosti, které bylo možné zveřejnit, aniž by tím došlo k ohrožení utajení. Krajský soud v postavení jakéhosi kontrolora utajovaných informací posoudil, zda jsou závěry napadeného a prvostupňového rozhodnutí v souladu s údaji získanými z utajovaných informací. Smyslem a účelem soudní kontroly rozhodování správních orgánů na základě utajovaných informací je především zajistit, aby k tomu byly používány pouze informace skutečné a věrohodné, nikoli vyfabulované, a aby tyto informace poskytovaly dostatečně přesný a spolehlivý skutkový základ pro právní posouzení věci (srov. rozsudek ze dne 12. 3. 2020, č. j. 2 Azs 259/2019 - 28).

27. Krajský soud souhlasí s žalobcem v tom, že ve správních řízeních je nezbytné najít rovnováhu mezi zájmem na zajištění spravedlivého procesu a zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu. V souvislosti s nalezením rovnováhy mezi zmíněnými zájmy krajský soud odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, č. j. 14 A 73/2019 – 36: „Soud je pak ve zvýšené míře než při „běžném“ soudním řízení, v němž účastník má k dispozici stejné informace jako soud, garantem práva na spravedlivý proces, což vyžaduje i zvýšenou aktivitu soudu vůči postupu veřejné správy. Za splnění těchto podmínek může být přístup k informacím v nezbytných případech odepřen. Soudní kontrola totiž může v míře ještě dostačující zajistit vyloučení libovůle při zachování utajení té nezbytné části informací relevantních pro řízení, jejichž poskytnutí účastníkům řízení by bylo v rozporu s veřejným zájmem na jejich utajení. V opačném případě by státní orgány mohly ze soudního přezkumu libovolně vyloučit podklady pro rozhodování správních orgánů prostě tím, že by je označily za utajovanou informaci, v důsledku čehož by taková informace musela být automaticky považována za pravdivou a relevantní (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2016, č. j. 4 Azs 255-2015 – 49). Procesní omezení účastníka řízení, jemuž jsou utajované informace legitimně znepřístupněny, jsou tedy vyvážena prostřednictvím specifické role správního soudu v rámci přezkumu správního rozhodnutí, jehož podkladem byla utajovaná informace. Právě s ohledem na to, že je to až soudní přezkum, který představuje vyvážení omezení procesních práv účastníka řízení, je zcela nezbytné, aby se soud s utajovanou informací přímo seznámil, a je povinen ověřit utajované informace z hlediska jejich věrohodnosti, přesvědčivosti a relevance ve vztahu k závěrům, které z nich správní orgán vyvodil. Úkolem správního soudu však není přezkoumávat pravdivost takových informací (usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 4 As 1/2015 - 40). Otázka věrohodnosti a přesvědčivosti utajovaných informací je v rámci soudního přezkumu klíčová právě proto, že sám účastník řízení nemůže jejich obsahu jakkoliv oponovat, například namítat, že uváděné skutečnosti se nestaly nebo probíhaly jinak. Soud je tak postaven do situace, v níž nahrazuje jinak běžné kontradiktorní schéma soudního řízení, avšak o skutečnostech obsažených v utajované informaci sám nemá rovněž dostatečné povědomí (dokonce je má nižší než žalobce a původce utajované informace), přičemž ale v rámci soudního přezkumu musí tyto skutečnosti verifikovat a aprobovat jejich věrohodnost a relevanci. Je to tedy správní soud, který v tzv. plné jurisdikci přezkoumává nejen zákonnost rozhodnutí správních orgánů, ale také věcnou správnost skutkových zjištění a právních závěrů, tedy v daném případě naplnění skutkové podstaty existence důvodného nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek.“ 28. Po přezkoumání a řádném posouzení předmětných utajovaných informací dospěl krajský soud k závěru, že užité utajované informace ve spojení s usnesením vlády č. 474 skutečně nasvědčují tomu, že pobyt žalobce na území České republiky za účelem výkonu zaměstnání na pracovní pozici uvedené v žádosti o zaměstnaneckou kartu není v zájmu České republiky. Krajský soud je přesvědčen, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 LZPS nedošlo a správní orgány umožnily žalobci uplatnit procesní práva v maximální možné míře, v jaké to bylo v projednávané věci možné. K námitkám žalobce, že mu nebylo umožněno zjistit ani základní údaje o utajovaných informacích či alespoň obecné informace o poznatcích a důkazech, z nichž správní orgány vycházely, krajský soud uvádí, že postup správních orgánů byl zcela v souladu se zákonem s ohledem na okolnosti posuzované věci, a proto byly tyto námitky shledány nedůvodné. S obsahem správního spisu měl žalobce možnost se ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu seznámit, přičemž tak i opakovaně v průběhu správního řízení učinil. Utajované informace nebyly a ani nesmí být součástí správního spisu, proto jsou vedeny odděleně na základě § 17 odst. 3 správního řádu. Do správního spisu byl založen záznam č. j. OAM – 24295 – 22/ZM – 2019 ze dne 2. 12. 2019 a záznam č. j. OAM – 24295 – 39/ZM - 2019 ze dne 4. 6. 2020 a záznam č. j. OAM – 24295 – 53/ZM - 2019 ze dne 5. 11. 2020 upozorňující žalobce na skutečnost, že v předmětné věci bude rozhodováno na základě utajovaných informací, čímž žalovaný zajistil v maximální možné míře ochranu procesních práv žalobce a svým postupem naplnil § 36 odst. 3 správního řádu. V předmětné věci byly podle zmíněných záznamů užity následující utajované informace: č. j. X. Skutečnost, že se žalobce nemohl seznámit s utajovanými informacemi, na základě nichž bylo rozhodováno o jeho žádosti, nezpůsobuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 LZPS, ochranu práv účastníka řízení v obdobných věcech zajišťuje, jak bylo již zmíněno, nezávislý soud, který případně zabrání ve zneužívání utajovaných informací správními orgány.

29. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 4. 2009, č. j. 7 As 5/2008 – 63 konstatoval: „Dále to pro soudní přezkum znamená, že ve vztahu k informacím, jež nejsou účastníku řízení zpřístupněny, neplatí, že se tento zásadně drží pouze v mezích žalobních bodů. Ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s. je proto v daném případě nepoužitelné, neboť jeho aplikací by v daném případě došlo k faktickému odepření soudní ochrany – účastník řízení nemůže efektivně namítat nezákonnost určitých zjištění, neví-li ani, co je jejich obsahem. V této specifické situaci to naopak musí být soud, který „supluje“ aktivitu účastníka řízení a přezkoumá relevanci utajovaných informací ze všech hledisek, která se vzhledem k povaze věci jeví důležitými.“ S ohledem na vyslovený závěr Nejvyššího správního soudu krajský soud podotýká, že žalobci nebyla upřena žádná procesní práva v souvislosti s rozhodováním na základě utajovaných informací, neboť ochranu jeho práv v takovém případě zajišťoval sám soud, který se seznámil s obsahem utajovaných informací a posoudil věrohodnost a přesvědčivost utajovaných informací a jejich význam ve vztahu k posouzení zásadní otázky, zda žalobce svým pobytem na území ohrožuje veřejný pořádek České republiky.

30. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce nemohl utajované informace nikterak rozporovat, neboť nebyl seznámen s jejich obsahem, je otázka věrohodnosti a přesvědčivosti utajovaných informací v rámci soudního přezkumu zcela klíčová. Na krajském soudu tak lpí povinnost přezkoumat zákonnost rozhodnutí správních orgánů a věcnou správnost skutkových zjištění a učiněných právních závěrů ohledně důvodného nebezpečí, které by pro Českou republiku mohl pobyt žalobce na území ČR představovat. Krajský soud, jenž se s předmětnými utajovanými informacemi seznámil, potvrzuje závěry správních orgánů opakovaně formulované v rozhodnutích, že k utajovaným informacím nemohly být uváděny žádné doprovodné informace, neboť by tím mohl být ohrožen účel jejich utajení. Z toho důvodu tudíž nebylo možné vyhovět požadavkům žalobce na sdělení doprovodných údajů k utajovaným informacím. Rozsah sdělení úvah, podkladů a důvodů rozhodnutí vyplývá z § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců, který stanoví, že je nezbytné vždy respektovat povinnost nenarušit utajení předmětných informací. Žalobce požadoval, aby celé řízení včetně odůvodnění napadeného a prvostupňového rozhodnutí bylo zcela standardní v souladu s ustanoveními správního řádu bez ohledu na nepopiratelnou skutečnost, že v projednávané věci bylo rozhodováno na základě utajovaných skutečností, což s sebou nese řadu odlišností, které musí být dodrženy, aby nedošlo ke zmaření účelu utajení. Žalobce nedbal specifik a ojedinělosti institutu utajovaných informací a práce s nimi v rámci správního řízení. Správní orgán I. stupně sdělil prostřednictvím záznamů do spisu, že podkladem pro vydání rozhodnutí jsou písemnosti ve smyslu § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců, předmětné utajované informace vymezil číslem jednacím a sdělil, že byly poskytnuty Policií ČR či NCOZ. Přezkum zákonnosti a věrohodnosti předložených utajovaných informací učinil soud, který v takové situaci zastává postavení garanta ochrany práv účastníka řízení. Podle názoru soudu není procesním pochybením správních orgánů, pokud do správního spisu nezaložily podklady zachycující postup při zajišťování utajovaných informací. Žádná taková povinnost není správním orgánům ze zákona ukládána, a proto nebylo pochybením správních orgánů, jestliže takovou informaci do spisu nezaložily.

31. Krajský soud v této souvislosti odkazuje na usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 4 As 1/2015 – 40, podle kterého „byť jde o podkladové akty, nemohou být zprávy zpravodajských služeb pouze vyjádřením názoru jejich zpracovatele, bez patřičného skutkového podkladu zachyceného ve spise a soudem ověřitelného. Žalovaný i správní soudy musí mít možnost zhodnotit věrohodnost a přesvědčivost zpravodajské informace a její relevanci ve vztahu k bezpečnostnímu řízení“. Dále krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2020, č. j. 6 Azs 226/2020 – 30, v němž bylo vysloveno: „Tyto informace by měly tak obsahovat popis zdroje získaných informací a způsobu jejich získání, včetně popisu okolností a důvodů, pro které má zpravodajská služba uvedené informace za věrohodné. Smyslem a účelem soudní kontroly rozhodování na základě utajovaných informací je především zajistit, aby k tomu byly používány pouze informace skutečné a věrohodné a ne vyfabulované a aby tyto informace poskytovaly dostatečně přesný a spolehlivý skutkový základ pro právní posouzení věci (srov. rozsudek ze dne 12. 3. 2020, č. j. 2 Azs 259/2019 - 28).“ Krajský soud posuzované utajované informace pečlivě prostudoval a dospěl k závěru, že splňují veškeré požadavky, aby tvrzení v utajovaných informacích zaznamenaná vytvořila věrohodný a přesvědčivý základ pro vyslovení závěru, že není v zájmu České republiky pobyt žalobce na území.

32. Po pečlivém prostudování utajované části správního spisu dospěl krajský soud k závěru, že informace, na kterých správní orgány založily svůj závěr, že pobyt žalobce na území není v zájmu ČR, splňují veškeré podmínky pro utajení a jsou přesvědčivým podkladem pro rozhodnutí ve věci. Utajované informace obsahují nejen tvrzení původce informací a zdroj utajovaných informací, ale také popis konkrétních skutečností, na základě nichž správní orgány rozhodly zamítavě o žádosti žalobce.

33. K tvrzené nemožnosti uplatnit práva na vyjádření ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu k novému podkladu pro vydání rozhodnutí, vedenému pod č. j. V 80/2020 - SO a obstaranému v rámci odvolacího řízení krajský soud podotýká, že uplatnění § 36 odst. 3 správního řádu je v souvislosti s písemnostmi vedenými odděleně od správního spisu, resp. s utajovanými informacemi do značné míry omezeno. Jak bylo již zmiňováno, žalobce se z důvodu povahy utajovaných informací nemohl s těmito informacemi seznámit, a tudíž na ně nemohl ani následně cíleně reagovat ve svém vyjádření. Povaha utajovaných informací představuje zákonnou výjimku z práva seznámit se s podklady a vyjádřit se k nim ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Skutečnost, že se žalobce nemohl s předmětnou utajovanou informací seznámit a konkrétně vyjádřit je nezpochybnitelná, avšak takové omezení procesních práv je zákonem předpokládáno. Rovněž nelze žalovanému vytýkat, že předmětná utajovaná informace nebyla součástí správního spisu, neboť podle § 17 odst. 3 správního řádu musela být vedena odděleně mimo správní spis.

34. Krajský soud nezpochybňuje, že žalovaný nesdělil ve formě záznamu do spisu skutečnost, že dalším podkladem, na základě něhož bude ve věci rozhodováno, je utajovaná informace uchovávaná mimo správní spis a nesdělil ani její číslo jednací. Nicméně správní řád ani zákon o pobytu cizinců nestanoví povinnost předem sdělit utajované informace, na základě nichž bude ve věci rozhodováno a které jsou vedeny odděleně mimo spis (viz § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Krajský soud má za to, že jednání žalovaného nemělo za následek vydání nezákonného napadeného rozhodnutí ani nezaložilo nezákonnost odvolacího správního řízení. I za předpokladu, že by správní orgán I. stupně sdělil v záznamu založeném do správního spisu, že disponuje další utajovanou informací, která je podkladem pro rozhodnutí ve věci, nemohla by tato informace ničeho změnit na projednávané věci. Žalobce by nemohl předložit vyjádření konkrétně reagující na tuto utajovanou informaci, neboť by se s ní nemohl seznámit. Věta čtvrtá § 36 odst. 3 správního řádu výslovně stanoví, že nerozhoduje-li se v řízení o právním nároku účastníka, není takový účastník oprávněn seznámit se s podklady rozhodnutí, které jsou za podmínek v § 17 odst. 3 uchovávány odděleně mimo spis. Uvedené aprobuje postup žalovaného a vyvrací teorii žalobce, jíž bylo brojeno proti nesdělení existence nové utajované informace. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí specifikoval všechny podklady, včetně utajované informace vedené pod č. j. V 80/2020 – SO, tedy uvedl, na základě jakých skutečností rozhodoval a v jakých písemnostech mají oporu vyslovené závěry. Krajský soud dospěl k závěru, že takovým postupem žalovaného nebylo žalobci upřeno uplatňování procesních práv dle § 36 odst. 3 správního řádu.

35. Zcela nedůvodná je i námitka žalobce odkazující na test přípustnosti omezení jeho procesních práv, neboť správní orgány omezení procesních práv žalobce dostatečně odůvodnily a je nezpochybnitelné, že toto omezení procesních práv bylo vyváženo zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu. Procesní omezení žalobce, jemuž byl přístup k utajovaným informacím legitimně odepřen, jsou vyvážena prostřednictvím specifické role správního soudu, který se s utajovanými informacemi seznámil a ověřil jejich věrohodnost, přesvědčivost a souvztažnost k závěrům vyvozeným správními orgány.

36. Žalobce dále namítal, že mu v rozporu s čl. 1 Protokolu nebyly předneseny žádné konkrétní informace, které by prokazovaly, že pobyt žalobce na území není v zájmu České republiky. Rovněž nebyla dle žalobce v odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmá jakákoli bližší specifikace údajného spojení žalobce s organizovaným zločinem. K uvedenému krajský soud v prvé řadě sděluje, že spojovat sdělení skutkových okolností odůvodňujících závěr o nesouladu pobytu žalobce se zájmy ČR s obsahem čl. 1 Protokolu je zcela irelevantní. Podle čl. 1 Protokolu platí, že cizinec, který má povolen pobyt na území některého státu, může být vyhoštěn pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem a musí mít možnost uplatnit námitky proti svému vyhoštění, dát přezkoumat svůj případ, dát se zastupovat za tímto účelem před příslušným úřadem nebo před osobou nebo osobami tímto úřadem určenými. Cizinec může být vyhoštěn před výkonem práv uvedených v odstavci 1 a), b) a c) tohoto článku, je-li takové vyhoštění nutné v zájmu veřejného pořádku nebo je odůvodněno zájmy národní bezpečnosti. Jak je patrno z citace, čl. 1 Protokolu se vztahuje na cizince již disponující povolením k pobytu, kteří byli z daného území vyhoštěni, a kteří mají mít možnost uplatnit proti vyhoštění námitky. Obsah čl. 1 Protokolu však nelze napasovat na jakéhokoliv cizince a na jakýkoliv typ řízení. V nyní projednávané věci žalobce žádným povolením k pobytu nedisponuje, nemá právní nárok na takové povolení a už vůbec se nejedná o řízení o správním vyhoštění.

37. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU ze dne 13. 12. 2011, o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě (dále jen „Směrnice“) platí, že v písemném oznámení rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání, změnu nebo obnovení jednotného povolení nebo rozhodnutí, kterým se jednotné povolení odnímá na základě požadavků stanovených unijním nebo vnitrostátním právem, je uvedeno odůvodnění.

38. V projednávané věci bylo z výše popsaných důvodů vyloučeno zahrnout do odůvodnění napadeného i prvostupňového rozhodnutí konkrétní důvody, pro které byl pobyt žalobce shledán v rozporu se zájmy České republiky. Právě tyto skutečnosti, odůvodňující závěr o nesouladu pobytu žalobce se zájmy České republiky, byly skutečnostmi vedenými jako utajované informace, tudíž nejsou v odůvodnění rozhodnutí označeny, vysvětleny či jinak specifikovány, neboť by tím mohlo dojít ke zmaření účelu utajení. Dále je třeba zmínit, že soud podrobně zhodnotil předložené utajované informace ve vztahu k žalobci a posoudil vztah žalobce k organizované zločinecké skupině, která je v rozporu se zájmy České republiky, přičemž naznal, že existují konkrétní skutečnosti, které jsou přesvědčivé a věrohodné pro vyslovení zamítavého stanoviska k žádosti žalobce, a to z důvodu rozporu pobytu žalobce se zájmy České republiky. Bezpečnostní rizika plynoucí z případného pobytu žalobce na území byla popsána v utajované informaci č. j. V 89/2020 – OAM a č. j. V 80/2020 – SO, krajský soud se s jejich obsahem seznámil a souhlasí se závěry správních orgánů o tom, že pobyt žalobce na území není v zájmu České republiky.

39. Žalobcův odkaz na rozsudek velkého senátu ze dne 4. 6. 2013, ZZ proti Secretary of State for the Home Department, C-300/11 není přiléhavý, neboť soud v uvedeném rozsudku sice dovodil požadavek na vyvážení procesních omezení účastníka řízení, kterému jsou znepřístupněny utajované informace, nicméně tato omezení musí být určitým způsobem přiměřená i sledovaným účelům, tedy ochraně bezpečnosti státu a dalších ústavně aprobovaných práv.

40. Krajský soud uzavírá, že spojení žalobce s organizovaným zločinem bylo z podkladů pro rozhodnutí ve věci zřejmé. Krajský soud se s obsahem utajovaných informací seznámil, přičemž s ohledem na všechny okolnosti nelze nabyté informace blíže specifikovat. S ohledem na utajení nelze ani sdělit veškeré souvislosti mezi zjištěnými utajovanými informacemi a podklady založenými ve spise.

41. Krajský soud závěrem doplňuje, že nevyhověl žádosti žalobce o nahlédnutí do písemností obsahujících utajované informace. Krajský soud neshledal na straně žalobce žádné okolnosti, které by byly natolik závažné, aby náležitě zdůvodnily potřebu žalobce a jeho zástupce seznámit se s utajovanými informacemi. Podle § 45 odst. 4 s. ř. s. předseda senátu neposkytne utajované informace k nahlížení účastníkům řízení, jestliže má za to, že by tím mohlo dojít k ohrožení nebo závažnému narušení činnosti policie.

VI. Závěr, náklady řízení

42. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

43. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.