č. j. 57 A 22/2019 - 63

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Marie Trnkové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D. ve věci žalobce: Barmeral s. r. o. se sídlem Francouzská 284/94, Praha 10 zastoupený advokátem Mgr. Františkem Pohankou sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce sídlem Kolářská 451/13, Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2019, č. j. 468/1.30/18-6 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2019, č. j. 468/1.30/18-6 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 1. 8. 2019 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2019, č. j. 468/1.30/18- 6 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu (dále jen „správní orgán I. stupně“ nebo „inspektorát práce“) ze dne 30. 1. 2019, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce výrokem I. uznán vinným ze spáchání správního deliktu umožnění výkonu nelegální práce podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), kterého se měl žalobce dopustit tím, že umožnil výkon nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bodu 2 zákona o zaměstnanosti fyzickým osobám: T.D, nar. X. občanství Mongolsko, S.B., nar. X st. občanství Mongolsko, P.A., nar. X, st. občanství Mongolsko, M.D., nar. X, st. občanství Mongolsko, E.E., nar. X. občanství Mongolsko a B.Ch., nar. X. občanství Mongolsko, kteří měli pro žalobce vykonávat práce pomocného dělníka v období od 14. 1. 2016 do 2. 2. 2016 na pracovišti X, výrobní prostory společnosti BRAWE spol. s r. o. v rozporu se zaměstnaneckou kartou, neboť tu měli vydanou k jinému zaměstnavateli. Tímto jednáním žalobce porušil § 89 odst. 1 zákona o zaměstnanosti.

2. Výrokem II. prvostupňového rozhodnutí byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu umožnění výkonu nelegální práce podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, když umožnil v období od 1. 10. 2015 do 2. 2. 2016 výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1. zákona o zaměstnanosti fyzickým osobám D.T.H., nar. X. občanství Vietnam a P.T.N., nar. X, st. občanství Vietnam, které pro žalobce konaly závislou práci v lakovně spočívající v lepení gumy, a to na pracovišti X, výrobní prostory společnosti BRAWE spol. s r. o., aniž s nimi měl žalobce uzavřen pracovněprávní vztah, čímž porušil § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“).

3. Výrokem III. prvostupňového rozhodnutí byla žalobci uložena pokuta za oba specifikované správní delikty ve výši 980 000 Kč. Žalobci byla dále uložena povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč.

4. Žalovaný předně poukázal na legislativní změny, k nimž došlo v souvislosti s přijetím zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“). V § 5 přestupkového zákona je přestupek definován jako společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen, a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin. V souvislosti s přestupkovým zákonem byl přijat také zákon č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích. Tímto zákonem došlo ke změně pojmosloví, kdy pojem správní delikt byl nahrazen pojmem přestupek. Proto také žalovaný ve svém rozhodnutí užívá již pojem přestupek namísto původního pojmu správní delikt, neboť s účinností od 1. 7. 2017 jsou správní delikty v zákoně o zaměstnanosti výslovně označeny jako přestupky.

5. Žalovaný učinil v napadeném rozhodnutí závěr, že spáchání přestupků bylo řádně prokázáno, přestupky jsou v prvostupňovém rozhodnutí dostatečně popsány, správní orgán I. stupně se rovněž podrobně vypořádal s argumentací žalobce vznesenou v rámci správního řízení a vzhledem k tomu, že tato argumentace odpovídá námitkám uvedeným v odvolání, které žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí uplatnil, žalovaný na toto odůvodnění prvostupňového rozhodnutí veskrze odkázal, neboť se s ním zcela ztotožnil. Ve vztahu k námitkám procesního charakteru žalovaný neshledal žádné pochybení, skutkový stav měl za řádně prokázaný. Ohledně uložené pokuty žalovaný zohlednil změnu právní úpravy přestupků, přičemž neshledal podmínky pro uložení nejmírnějšího správního trestu ve formě napomenutí. Tento správní trest by neodrážel závažnost protiprávního jednání žalobce, a nebyl by tak naplněn smysl a účel správního trestání, ani požadavek na preventivní a represivní funkci trestu. Samotnou výši uložené pokuty shledal žalovaný jako adekvátní vzhledem ke skutečnosti, že byly spáchány dva přestupky a při ukládání pokuty byla užita absorpční zásada. Spáchání dvou přestupků je přitěžující okolností a ukládaná sankce musí být žalobcem vnímána jako nezanedbatelná újma, která naopak bude mít represivní charakter. Podle žalovaného byla pokuta ze strany inspektorátu práce dostatečně a přezkoumatelně odůvodněna.

6. Žalobce předně konstatuje, že napadené rozhodnutí opakuje závěry učiněné v prvostupňovém rozhodnutí a pouze velmi povrchně reaguje na argumentaci uváděnou žalobcem v odvolání.

7. Žalobce namítá nesprávné zahájení kontroly. Pracovníci inspektorátu práce se dostavili na adresu X, do areálu společnosti BRAWE spol. s r. o. (dále jen „Brawe“) a dle záznamu o zahájení kontroly předložili průkaz vedoucímu lidských zdrojů a organizace společnosti Brawe, M.Š., který v době zahájení kontroly neměl žádný pracovněprávní ani jiný vztah se žalobcem. M.Š. převzal záznam o zahájení kontroly a podpisem se zavázal záznam neprodleně předat osobě oprávněné jednat za kontrolovanou osobu, což však nesplnil. Přitom v areálu Brawe byl v době zahájení kontroly přítomen pracovník žalobce, N.K..

8. Žalobce nesouhlasí s posouzením zaměstnaneckého poměru mongolských pracovníků. Konstatuje, že v inkriminované době měli tito pracovníci uzavřené pracovní smlouvy s několika kooperujícími subjekty, především se společností Astenal Service, s. r. o., případně jako další v pořadí byly uvedeny společnosti FOXCONN CZ s. r. o., případně BUZOLA BUS DESIGN, s. r. o. Ve všech případech je místo výkonu práce uvedena adresa X, což jsou prostory společnosti Brawe. K uvedeným okolnostem měli být vyslechnuti svědci Š., K. i navrhovaný svědek J.J.

9. Žalobce namítá, že přestupkové řízení je ovládáno mimo jiné zásadou spravedlivého procesu, proto by měly platit shodné garance, jako v řízení trestním. Soudní praxe v trestních věcech důsledně lpí na podmínce zákonnosti důkazních prostředků, proto je přinejmenším sporné, že žalovaný pokládal za stěžejní důkaz Protokol o kontrole ze dne 21. 6. 2016. Inspektorát práce neprováděl konkrétní dokazování, ani nevyslechl svědky.

10. Žalobce napadá postup inspektorátu práce při obstarávání svědecké výpovědi M.Š., který byl k podání svědecké výpovědi předvolán inspektorátem práce podle § 55 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). M.Š. však z nepochopitelných důvodů odmítl podat svědeckou výpověď z důvodu přítomnosti právního zástupce žalobce. Žalobce má za to, že správní orgán I. stupně následně porušil procesní postup a § 62 odst. 1 správního řádu, když rozhodl tento důkaz neprovést. Již však neuvedl, jaké provedené důkazy umožnily rozhodnout ve věci bez důvodných pochybností. Žalobce následně sám navrhl provedení výslechu M.Š. jako svědka, neboť nebylo objasněno, proč právě M.Š. byl označen jako osoba, která se zúčastnila zahájení kontroly za kontrolovanou osobu, kým a proč byl vybrán, jaký byl průběh kontroly, jakým způsobem byly vyslechnuty kontrolované osoby. Liknavý přístup správního orgánu I. stupně však znemožnil žalobci uplatnit svou obhajobu v této fázi řízení. Obdobně inspektorát práce rezignoval na zodpovězení otázky, proč při zahájení kontroly nebyl kontaktován N.K., který mohl objasnit faktickou činnost, kterou vykonávali jednotliví zahraniční pracovníci. Žalobce rovněž vyvrátil tvrzení žalovaného, že o zahájení kontroly byl N.K. informován.

11. Žalobce namítá nesprávné skutkové závěry ohledně posouzení faktického vztahu mezi žalobcem a vietnamskými občankami, které pro žalobce vykonávaly práce výhradně na základě smluv o dílo. Z protokolu o kontrole plyne, že i přes přítomnost tlumočníka jsou Vietnamkami uváděny zkreslující informace. Byť P.T.N. uvedla, že má s žalobcem uzavřenou smlouvu o dílo, žalovaný na základě sporných a dále již neověřených informací učinil závěr o tom, že obě Vietnamky vykonávaly pro žalobce závislou práci. Přitom je zřejmé, že ani jedna ze smluvních stran neměla vůli uzavřít zaměstnanecký pracovní vztah. V těchto ohledech správní orgány nevyvinuly žádnou iniciativu k ověření skutečností ohledně fakticity výkonu práce vietnamských občanek.

12. Žalobce je přesvědčen, že dokazování nebylo provedeno v potřebném rozsahu, aby byl zjištěn stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgány nedůvodně odmítly návrhy na dokazování (krom výslechů M.Š. a N.K. dále výslech J.J., jednatele společnosti Astenal service s. r. o., s níž měli mít mongolští pracovníci uzavřenou pracovní smlouvu) a vycházely pouze z listinných materiálů a z vlastních nepodložených úvah.

13. Žalobce pokládá pokutu ve výši 980 000 Kč za zcela nepřiměřenou. Žalovaný odůvodnil výši uložené pokuty zejména tím, že ohledně zaměstnání mongolských pracovníků došlo ze strany žalobce k poškození regulace trhu práce, neboť nejprve je třeba zajistit zaměstnání českých občanů a není-li jich dostatek, lze doplnit místa z řad cizinců na místech pro ně vyhrazených. Žalobce má však za to, že mongolští pracovníci vykonávali práci na místě, které pro ně bylo příslušnými orgány ČR vyhrazeno, neboť měli v daném období povolen výkon práce v Kaplici, X, tedy v areálu společnosti Brawe, kde ji také vykonávali. Ohledně zdůvodnění výše pokuty je dle žalobce nepřijatelné, aby žalovaný přihlédl k výsledkům hospodaření společníka žalobce, neboť se jedná o zcela odlišný subjekt.

14. Závěrem žalobce vyslovil požadavek na moderaci uložené pokuty, pokud by byla jeho vina prokázána. Vzhledem k okolnostem případu, k dosavadní bezúhonnosti žalobce a k absenci škodlivého následku se jeví jako přiměřená při spodní hranici zákonné sazby. Vyjádření žalovaného 15. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Konstatoval, že s ohledem na znění § 5 odst. 2 písm. a) kontrolního řádu byla kontrola zahájená zákonně, neboť okruh povinných osob vymezený v uvedeném ustanovení obsahuje široký výčet, pod který bylo možné podřadit i zástupce společnosti Brawe, neboť tato společnost má s kontrolovanou osobou uzavřenou smlouvu o dílo a je jejím odběratelem. Na zákonnost kontroly nemohla mít vliv ani případná nesoučinnost M. Š. s žalobcem. Žalobci byl dne 4. 2. 2016 doručen záznam o zahájení kontroly, tudíž byl o zahájení kontroly informován. Ohledně namítaného neprovedení důkazních návrhů žalovaný odkázal na prvostupňové rozhodnutí, které se touto problematikou podrobně zabývá. Inspektorát práce vyhodnotil listinné důkazy jako dostatečné, a proto od výslechů upustil. Všechny relevantní důkazy ve věci byly provedeny a žalobcem navrhované důkazy by dle žalovaného nebyly přínosné, neboť skutkový stav byl dostatečně zjištěn. Nutno také podotknout, že předvolaní svědci odmítli v přestupkovém řízení vypovídat. Obsah správních spisů 16. Ze spisů kontrolních orgánů vyplynuly se zřetelem k uplatněným žalobním bodům tyto podstatné skutečnosti:

17. Ze záznamu o zahájení kontroly ze dne 2. 2. 2016 se podává, že téhož dne byla s žalobcem zahájená kontrola, a to předložením průkazu panu M.Š., zástupci společnosti. Předmětem kontroly bylo dodržování povinností na úseku pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr a dále dodržování pracovněprávních předpisů dle § 126 odst. 2 zákona o zaměstnanosti se zaměřením zejména na informační a evidenční povinnosti při zaměstnávání zaměstnanců ze zahraničí, umožnění výkonu nelegální práce a výkon nelegální práce a zprostředkování zaměstnání v souladu se zákonem o zaměstnanosti. Bylo kontrolováno období od 1. 1. 2015 do 2. 2. 2016. Při kontrole byli kontrolováni mongolští pracovníci a vietnamské občanky a kontrolnímu orgánu byla předložena smlouva o dílo uzavřená dne 31. 8. 2013 mezi společností Brawe jako odběratelem a žalobcem jako dodavatelem. Kontrolnímu orgánu byl předán telefonní kontakt na N.K., zástupce žalobce, který byl dle úředního záznamu ze dne 4. 2. 2016 po ukončení místního šetření informován o zahájení kontroly.

18. V průběhu místního šetření bylo u každého zahraničního zaměstnance požadováno prokázání pracovněprávního vztahu. Takové doklady nebyly v průběhu místního šetření předloženy.

19. Ve spise jsou založeny doklady, které byly žalobcem doručeny inspektorátu práce. Jedná se o školení BOZP, evidenci odpracované doby, oznámení mongolských pracovníků se zaměstnaneckou kartou o změně pracovního poměru od 14. 1. 2016, kdy se novým zaměstnavatelem mongolských pracovníků stal žalobce. Oznámení jsou podepsána panem Janečkem, jednatelem společnosti Astenal service s. r. o., který byl původním zaměstnavatelem mongolských pracovníků. Pracovní smlouvy korespondující s těmito oznámeními jsou rovněž založeny ve spise. Dále jsou ve spise založeny smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a vietnamskými občankami, daňové doklady vystavené Vietnamkami a objednávky na automobilové dílce, které Vietnamky montovaly pro žalobce a které pak žalobce zajišťoval pro společnost Brawe.

20. Dne 23. 3. 2016 byly za přítomnosti tlumočníka z vietnamského jazyka s vietnamskými občankami sepsány záznamy s povinnou osobou dle § 8 kontrolního řádu. Z těchto záznamů se podává, že Vietnamky pracují pro žalobce, mají stanovenu pracovní dobu, a to ranní směnu od 6:00 do 14:00 a odpolední směnu od 14:00 do 22:00 hodin, práci jim přiděluje mistr, který také kontroluje výrobky. Peníze dostávaly na účet, faktury samy nevystavovaly a objednávky na práci nedostávaly.

21. O kontrole byl dne 21. 6. 2016 vyhotoven protokol o kontrole č. j. 3263/5.71/16-46, který byl žalobce dne 29. 6. 2016 doručen. Proti kontrolním zjištěním podal žalobce dne 13. 7. 2016 námitky, které byly vyřízeny zamítnutím dne 9. 8. 2016, č. j. 3263/5:71/16-48.

22. Oznámením o zahájení správního řízení a nařízením ústního jednání č. j. 36181/5.3/16-3, které bylo žalobci doručeno dne 29. 11. 2016 bylo zahájeno správní řízení ve smyslu § 46 odst. 1 správního řádu ve věci podezření ze spáchání správních deliktů umožnění výkonu nelegální práce podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Správní orgán I. stupně požadoval provést svědecké výpovědi Vietnamek, které v rámci výslechu uvedly, že vypovídat nebudou z důvodu obavy o jejich pobyt na území ČR. Správní orgán předvolal M.Š., který rovněž odmítl vypovídat v přítomnosti zástupce žalobce, a to z důvodu obavy fyzického rázu. Na svém stanovisku setrval i po upozornění správním orgánem, že důvod odepření výpovědi nemá zákonný podklad.

23. Dne 26. 10. 2017 bylo vydáno rozhodnutí inspektorátu práce č. j. 36181/5.30/16-25, které bylo k odvolání žalobce rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 6. 2018, č. j. 468/1.30/18-3 zrušeno. V odůvodnění žalovaný vymezil pochybení inspektorátu práce toliko v tom, že návětí výrokové části napadeného rozhodnutí trpí vnitřní rozporností a je tudíž nesrozumitelné. Rovněž vzhledem k tomu, že správní řízení bylo zahájeno dne 29. 11. 2016, bylo nutné jej dokončit podle právních předpisů účinných v době zahájení správního řízení. Dne 6. 9. 2018 správní orgán I. stupně žalobce vyrozuměl o změně právní kvalifikace výroku I. rozhodnutí a stanovil ve věci lhůtu 30 dní k doplnění dokazování a k vyjádření se k podkladům pro nové rozhodnutí.

24. Dne 29. 1. 2019 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, které bylo k odvolání žalobce potvrzeno žalobou napadeným rozhodnutím. Právní názor soudu 25. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu dle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

26. Krajský soud rozhodl při jednání konaném dne 26. 2. 2020. U ústního jednání žalobce setrval na důvodech uvedených v žalobě a žalovaný odkázal na vyjádření k žalobě. Krajský soud rozhodl, že žaloba není důvodná.

27. Úvodem krajský soud konstatuje, že neshledal důvodnou námitku spatřovanou žalobcem v nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí a v nepřesvědčivé argumentaci v rámci vypořádání odvolacích námitek. Žalovaný v napadeném rozhodnutí sice z větší části odkazuje na rozhodnutí vydané správním orgánem I. stupně, nicméně takovému postupu nelze nic vytknout, pokud odkazuje na skutečnosti již jednou vyřčené správním orgánem I. stupně. Smyslem odvolacího řízení není opakovat závěry uváděné již prvostupňovým orgánem, pokud se veskrze shodují s názorem žalovaného správního orgánu. Krajský soud má za to, že odůvodnění žalovaného je přezkoumatelné a závěry zde učiněné jsou správné.

28. Žalobce namítá, že kontrola nebyla zahájena ve smyslu § 5 odst. 2 písm. a) kontrolního řádu, neboť M.Š., který převzal pověření k zahájení kontroly, nemohl naplňovat atribut povinné osoby, jak vyžaduje uvedené ustanovení.

29. Podle § 5 odst. 2 písm. a) kontrolního řádu je kontrola zahájena prvním kontrolním úkonem, kterým je předložení pověření ke kontrole kontrolované osobě nebo jiné osobě, která kontrolované osobě dodává nebo dodala zboží nebo ho od ní odebrala či odebírá, koná nebo konala pro ni práce, anebo jí poskytuje nebo poskytovala služby nebo její služby využívala či využívá, případně se na této činnosti podílí nebo podílela (dále jen „povinná osoba“), jež je přítomna na místě kontroly.

30. Ze správního spisu, a především pak ze záznamu o zahájení kontroly, se podává, že na místě kontroly nebyla přítomna kontrolovaná osoba, tedy statutární orgán žalobce, zástupce na základě plné moci ani jiná fyzická osoba, jejíž jednání by bylo přičitatelné kontrolované osoba. Kontrolní řád předpokládá platné a účinné zahájení kontroly za situace, že kontrolovaná osoba není na místě kontroly přítomna, je-li předloženo pověření ke kontrole tzv. povinné osobě. Nelze totiž bezpodmínečně trvat na osobní přítomnosti kontrolované osoby v průběhu kontroly, aby nebyl zmařen účel samotné kontroly. Pokud ale zástupce kontrolované osoby, nebo jiná pověřená osoba není okamžiku zahájení kontroly přítomna, je kontrola účinně zahájena pouze jedním ze zákonných způsobů uvedených v § 5 odst. 2 kontrolního řádu. Jak ostatně konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 8 As 12/2005 „povinnost kontrolních pracovníků oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly [§ 12 odst. 2 písm. a) zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole] směřuje k možnosti kontrolované osoby bránit svá práva v průběhu kontroly, a je-li to možné, být přítomna jejímu průběhu. Z žádného ustanovení zákona o státní kontrole nevyplývá požadavek, aby kontrolovaná osoba byla vždy fyzicky přítomna prováděné kontrole. Je ovšem vyloučeno, aby v případě kontroly prováděné úřadem práce nebyly o jejím zahájení vyrozuměny statutární orgány kontrolované společnosti, jsou-li přítomny, a v opačném případě jiná odpovědná osoba.“ (všechna rozhodnutí NSS jsou publikována na www.nssoud.cz).

31. Soud se zabýval tím, zda lze za povinnou osobu považovat zaměstnance na pozici vedoucího lidských zdrojů společnosti Brawe, která je subjektem závazkového vztahu, tedy stranou smlouvy o dílo uzavřené dne 31. 8. 2013 mezi společností Brawe jako odběratelem a žalobcem jako zhotovitelem. Z citovaného ustanovení § 5 odst. 2 kontrolního řádu je zřejmé, že pojem povinné osoby je definován velmi široce, aby mohly být postihnuty takřka veškeré vztahy ke kontrolované osobě. Jedná se tak o vztahy pracovněprávní, čímž pojem povinné osoby dopadá na zaměstnance kontrolované osoby, ale jedná se rovněž o vztahy obchodněprávní a vztahy dodavatelsko- odběratelské.

32. Krajský soud má na základě uvedeného za to, že zástupce společnosti Brawe M. Š. vykonávající práci na pozici vedoucího lidských zdrojů a organizace práce, nesl v okamžiku zahájení kontroly atribut povinné osoby ve smyslu § 5 odst. 2 písm. a) kontrolního řádu, a tudíž s ním bylo možné kontrolu žalobce zahájit. Smlouva o dílo uzavřená mezi žalobcem a společností Brawe představuje závazkový vztah a jedná se o vztah ryze dodavatelsko-odběratelský. Žalobce pro společnost Brawe na základě smlouvy o dílo prováděl montážní práce, lisování, svařování, povrchové úpravy kovů včetně pomocných prací dle požadavků Brawe a osoby, kterou společnost Brawe určí. Žalobce pro zhotovení dohodnutého díla využíval stroje, nářadí a nástroje ve vlastnictví Brawe, které měl od společnosti Brawe za tímto účelem zapůjčeny. Brawe dodávala žalobci i polotovary materiálů, které následně zaměstnanci žalobce zpracovávali. Žalobce pro společnost Brawe sjednané dílo vykonával ve výrobních prostorách patřících společnosti Brawe, a převzal odpovědnost za dodržování interních pokynů, směrnic, provozních, technických a bezpečnostních podmínek a podmínek pohybu žalobcem pověřených osob v prostorách společnosti Brawe. Z uvedeného vyplývá, že propojení obou subjektů na základě smluvního vztahu bylo velmi úzké.

33. Nelze proto přisvědčit námitce žalobce, že s M.Š. nemohla být účinně zahájena kontrola za žalobce. Jednání M.Š., který převzal pověření kontrolního orgánu, bylo jednáním povinné osoby, které bylo následně v zákonných mezích doplněno sdělením zahájení kontroly přímo žalobci ve smyslu § 5 odst. 3 kontrolního řádu. Takový postup zákonu neodporuje, neboť v situaci, kdy nelze na místě kontroly učinit první úkon přímo s kontrolovanou osobou, lze tento úkon učinit vůči osobě povinné, aby nebyl zmařen účel prováděné kontroly. Na tomto závěru nic nemění ani tvrzení žalobce o tom, že se v okamžiku zahájení kontroly na místě v areálu společnosti Brawe nacházel N.K., který měl být zástupcem nebo pověřenou osobou žalobce. Smyslem a účelem zahájení kontroly není za každou cenu předložit pověření osobě, která je v zaměstnaneckém nebo jiném úzkém poměru s kontrolovanou osobou, pokud tento krok zjevně učinit nelze. Proto také kontrolní řád zavedl institut povinné osoby, aby bylo zamezováno účelovému maření kontrol s argumentací, že kontrola nebyla zahájena zákonným způsobem. Osoba jednající za žalobce nebyla na místě kontroly v okamžiku jejího zahájení pro kontrolní orgán dosažitelná, proto byla kontrola zahájena s osobou povinnou podle § 5 odst. 2 písm. a) kontrolního řádu. Práva žalobce zůstala zachována prostřednictvím dodatečného oznámení o zahájení kontroly.

34. Soud nepřisvědčil ani námitce žalobce o pochybení inspektorátu práce, který neprovedl žalobcem navrhované výslechy. Krajský soud výše učinil závěr o zákonnosti zahájení kontroly, neboť M.Š. byl v pozici povinné osoby, která byla oprávněna převzít pověření kontrolního orgánu k provedení kontroly za žalobce. Dodavatelsko-odběratelský vztah mezi žalobcem a společností Brawe byl v rámci řízení prokázán a byl M.Š. objasněn již v okamžiku zahájení kontroly předložením smlouvy o dílo. Soud má proto za to, že jeho výslech je nadbytečný, neboť kontrola byla zahájena v souladu s kontrolním řádem. K zaměstnávání zahraničních osob žalobcem, které bylo předmětem správního řízení o spáchaných deliktech, M.Š. nemůže podat významné svědectví. Všechny kontrolované zahraniční osoby měly smluvní vztah (ať už formou pracovní smlouvy nebo prostřednictvím smlouvy o dílo) uzavřený s žalobcem. Lze tedy uzavřít, že veškeré informace relevantní pro samotnou kontrolu i následné správní řízení mohl předkládat toliko žalobce.

35. Krajský soud souhlasí s žalobcem, že pokus o obstarání svědecké výpovědi M.Š. nebyl standardní, když inspektorát práce upustil od jeho svědecké výpovědi, aniž by využil zákonem předpokládaných procesních následků. Absence jeho svědecké výpovědi však nemohla mít vliv na zákonnost provedené kontroly a celého správního řízení, a tuto skutečnost inspektorát práce v prvostupňovém rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Inspektorát práce obstaral dostatek listinných důkazů, z nichž je jednoznačně prokázáno, že došlo ke spáchání deliktů na úseku zaměstnanosti. Delikty žalobce byly spolehlivě prokázány a případná svědecká výpověď M.Š. by na závěrech správních orgánů nemohl mít vliv. Prvostupňové rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí napadené je, přezkoumatelné a řízení těmto rozhodnutím předcházející není nezákonné.

36. Za nadbytečné soud považuje i důkazní návrhy na výslech N.K. a N.J.. Případné prokázání pracovněprávního vztahu mezi mongolskými pracovníky a společností Astenal Service, nebo jakýmkoliv jiným subjektem by žalobce nezbavovalo odpovědnosti za spáchání deliktu, neboť v řízení bylo prokázáno, že mongolští pracovníci měli platně uzavřený pracovněprávní vztah se žalobcem v rozporu se zaměstnaneckou kartou. Relevantní není ani tvrzení žalobce, že místo výkonu by v případě všech potenciálních zaměstnavatelů bylo vždy v Kaplici na adrese X. Rozpor se zaměstnaneckou kartou nevykazuje místo výkonu práce, ale jiný subjekt v označení zaměstnavatele. Skutečnost, že mongolští pracovníci měli uzavřenou pracovní smlouvu se žalobcem jako jejich zaměstnavatelem, namísto subjektu uvedeného v zaměstnanecké kartě, zakládá odpovědnost za spáchaný delikt ve smyslu § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti a shodné místo výkonu práce na závěru o spáchaném deliktu nemůže tento závěr změnit.

37. Krajský soud nezaznamenal žádný rozpor se zásadou spravedlivého procesu, když kontrolní orgán vycházel z protokolu o kontrole jako ze stěžejního důkazu. Protokol o kontrole zachycuje podrobně průběh kontroly a jsou v něm zaznamenány podstatné skutečnosti, z nichž inspektorát práce při svém rozhodování o přestupcích vycházel. Se skutkovými zjištěními se žalobce mohl v průběhu kontroly seznámit, tudíž nebyl nikterak zkrácen na svých právech.

38. Nelze rovněž přisvědčit žalobní námitce, že mongolští pracovníci měli uzavřeny pracovní smlouvy s několika kooperujícími subjekty. Inspektorátem práce bylo zjištěno, že všichni mongolští pracovníci měli povolen dlouhodobý pobyt formou zaměstnanecké karty ve smyslu § 42g zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ke společnosti Astenal Service s. r. o., přičemž někteří mongolští pracovníci měli krom společnosti Astenal Service s. r. o. uváděného ještě jednoho aktivního zaměstnavatele, a to buď společnost Foxconn CZ, s. r. o., nebo společnost Buzola Bus Design, s. r. o. Jednalo se tedy o jiné subjekty na pozici zaměstnavatele, než je žalobce.

39. Na tomto místě je potřeba vymezit přestupek dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, spočívající v umožnění výkonu nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 nebo 2. Podle § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti je nelegální prací závislá práce vykonávaná fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah. Dle bodu 2 téhož ustanovení je nelegální prací práce vykonávaná cizincem v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení, je-li podle tohoto zákona vyžadováno, nebo v rozporu se zaměstnaneckou kartou, kartou vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modrou kartou vydanými podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky nebo bez některé z těchto karet; to neplatí v případě výkonu jiné práce podle § 41 odst. 1 písm. c) zákoníku práce.

40. Vzhledem ke skutečnosti, že kontrolovaní mongolští pracovníci měli dle povolení k dlouhodobému pobytu formou zaměstnanecké karty za zaměstnavatele označenou některou z uvedených společností, zabýval se inspektorát práce důsledky uzavření pracovních smluv s žalobcem. Zaměstnanecká karta je druh povolení k dlouhodobému pobytu (delšímu než 3 měsíce) na území ČR, přičemž účelem pobytu je zaměstnání. Váže se vždy ke konkrétní pracovní pozici a ke konkrétnímu zaměstnavateli, neboť volné pracovní místo, na které lze podat žádost o zaměstnaneckou kartu, musí být se souhlasem zaměstnavatele zveřejněno na integrovaném portálu Ministerstva práce a sociálních věcí. Změna zaměstnavatele je možná za splnění zákonných podmínek. Předně je potřeba změnu oznámit Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva (OAMP) vnitra, změna musí být oznámena nejpozději 30 dní předtím, než nastane a změnu je možné oznámit nejdříve po šesti měsících trvání prvního pracovněprávního vztahu. Žadatel o změnu musí zároveň k OAMP dodat pracovní smlouvu nebo jinou dohodu pro výkon práce na novém pracovním místě, které je jako volné vedeno v Centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty. Ze správního spisu se podává, že žádná z těchto podmínek nebyla v posuzovaném případě naplněna. V písemnosti OAMP č. j. X, která byla inspektorátu práce doručena dne 27. 4. 2016, je uvedeno, že žalobce neměl v integrovaném portálu MPSV – Evidence volných míst žádná volná pracovní místa hlášena u OAMP, a nebyly podány žádné žádosti o souhlas se změnou zaměstnavatele.

41. Správní orgány se rovněž zabývaly otázkou, zda v případě mongolských pracovníků není založena výjimka uvedená v § 98 zákona o zaměstnanosti, přičemž existence některé z uvedených výjimek nebyla prokázána. V posuzovaném případě proto není pochyb o tom, že mongolští pracovníci pro žalobce vykonávali závislou práci způsobem sjednaným v pracovních smlouvách, které měli s žalobcem uzavřeny. Pracovní smlouvy však byly uzavřeny v rozporu s vydanou zaměstnaneckou kartou, neboť zaměstnavatelem byl žalobce, přičemž subjekt označený v povolení k dlouhodobému pobytu ve formě zaměstnanecké karty byla společnost Astenal Service, případně Foxconn nebo Buzola bus design.

42. Druhým přestupkovým jednáním se měl žalobce dopustit umožnění výkonu nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti, když v období od 1. 10. 2015 do 2. 2. 2016 prováděly pro žalobce vietnamské občanky závislou práci v lakovně spočívající v lepení gumy, aniž by s nimi měl žalobce uzavřen pracovněprávní vztah. Tímto jednáním měl žalobce porušit kogentní ustanovení § 3 zákoníku práce. Podle § 2 zákoníku práce (1) Závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. (2) Závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě. Podle § 3 zákoníku práce závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy. Základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. K uvedeným zákonným definicím krajský soud dále uvádí, že judikaturou Nejvyššího správního soudu byl jako další znak závislé práce dovozen znak soustavnosti jako opak nahodilosti. Například v rozsudku NSS ze dne 27. 4. 2012, č. j. 4 Ads 177/2011 – 120 Nejvyšší správní soud uvedl, že nelegální prací „je pouze taková práce, kterou cizinec, jenž nedisponuje příslušným povolením, vykonává soustavně, podle pokynů a za mzdu, plat nebo odměnu“.

43. Z důkazů zajištěných správními orgány nemá soud pochyb o tom, že práce vykonávané vietnamskými občankami naplňovaly znaky soustavné závislé práce. Vietnamské občanky měly s žalobcem formálně uzavřeny smlouvy o dílo. Předmětem těchto smluv byl závazek zhotovitelek vyrobit pro žalobce slepované dílce v určitém množství. Žalobce dílce objednával formou objednávek a vietnamské občanky za objednané kusy dílců vystavovaly žalobci faktury. Bylo zjištěno, že Vietnamky konaly činnost v areálu společnosti Brawe ve stanovených časech, které odpovídaly ranní a odpolední směně. Pracovní doba byla stanovena v prvém případě od 6:00 do 14:00 hodin a v druhém případě od 14.00 do 22:0 hodin. Veškeré stroje, materiál i nářadí, s nímž Vietnamky pracovaly, byly ve vlastnictví Brawe, což se podává ze smlouvy o dílo. Lepení dvou dílů, které tvořilo náplň práce Vietnamek, představuje rutinní činnost, k níž zjevně není zapotřebí žádných speciálních dovedností či vlastností osoby, která tuto jednoduchou činnost provádí. Práci Vietnamkám zadával mistr ze společnosti Brawe, který byl na pracovních směnách přítomen. Z uvedeného je tedy zřejmé, že Vietnamky byly podřízeny pokynům nadřízeného mistra a nemohly nikterak uplatňovat svou rozhodovací volnost. Vietnamkám byla rovněž evidována pracovní doba, přičemž tuto skutečnost inspektorát práce vzhledem k vyjádření Vietnamek, vyhodnotil jako znak závislé práce. Veškerá zjištění inspektorátu práce jsou podrobně popsána a odůvodněna na stranách 16-21 prvostupňového rozhodnutí.

44. Výkonem závislé práce je myšlen vztah nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, kdy určující je právě skutečnost, že zaměstnavatel dává zaměstnanci pokyny a zaměstnanec je povinen vykonat práci dle pokynů zaměstnavatele. Naproti tomu obchodněprávní či závazkový vztah je charakteristický nezávislým postavením dvou rovnocenných subjektů i přesto, že dodavatel se rovněž do jisté míry musí řídit pokyny odběratele. Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 – 35 že: „vztah podřízenosti zaměstnance vůči zaměstnavateli představuje nutně subjektivní kategorii. Rozhodující je tedy zejména to, zda zaměstnanec sám vnímá své postavení jako podřízené a to je důvodem, proč respektuje pokyny zaměstnavatele. Pokud má ovšem správní orgán naplnění tohoto subjektivního znaku objektivně prokázat, musí zkoumat, zda je dána osobní závislost zaměstnance na zaměstnavateli a zejména co je její příčinou. A zde začíná být zřejmé, že i když poskytování odměny zaměstnanci není vymezeno v zákoně jako znak závislé práce, neznamená to, že by zcela ztratilo smysl tuto otázku v rámci postihování nelegální práce zkoumat. Neboť právě pobírání odměny představuje typickou skutečnost, která závislé postavení zaměstnance na zaměstnavateli věrohodně prokazuje. Podmínkou samozřejmě je, aby odměna tvořila (ne nutně jediný, ale ekonomicky významný) zdroj zaměstnancových příjmů.“ Z vyjádření Vietnamek se podává, že žalobce jim poskytoval odměnu v návaznosti na odpracované hodiny. Evidence odpracované doby, evidovaná N.K., sloužila jako podklad pro odměnu za vykonanou práci, což potvrdil i sám žalobce, byť tedy formálně Vietnamky žalobci vystavovaly faktury za vyrobené součástky. Lze usoudit, že odměna Vietnamek představovala ekonomicky dominantní zdroj jejich příjmů a s odkazem na citovaný rozsudek lze považovat formu odměňování Vietnamek jako typickou pro pracovněprávní, nikoliv obchodní vztah.

45. Smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a vietnamskými pracovnicemi soud vyhodnotil jako účelové dokumenty, které mají zastřít skutečný obsah právního jednání, kterým je závislá práce Vietnamek pro žalobce. Správní orgán I. stupně velmi podrobným způsobem zachytil veškeré souvislosti poukazující na skutečný výkon závislé práce, který měl být zastřen existencí formální smlouvy o dílo a jí korespondujících objednávek a vystavených faktur. Nelze se proto ztotožnit s výtkou žalobce, že informace správních orgánů jsou protichůdné a ničím neověřené. Krajský soud považuje odůvodnění inspektorátu práce za vyčerpávající, neboť jsou v něm podrobně popsány indicie, které v souhrnu jednoznačným způsobem prokazují skutečnou existenci závislého pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a vietnamskými pracovnicemi, jenž však měl být zastřen formální existencí obchodněprávního vztahu. Znaky obchodně závazkového vztahu však krajský soud, stejně jako správní orgány, neshledal. Rozsah práce Vietnamek byl určován žalobcem a zcela podřízen potřebám objednatele díla, resp. vykonávané práce. Vietnamky se na pracovišti zdržovaly denně 8 hodin a jejich finanční odměna za práci se odvíjela od evidence jejich docházky. Proto má soud v tomto ohledu skutková zjištění a právní posouzení správních orgánů za jednoznačná a spolehlivá, aby mohl být učiněn závěr o spáchání deliktu dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti ze strany žalobce.

46. Závěrem žalobce brojí proti výši uložené pokuty, kterou pokládá za likvidační. Krajský soud předně konstatuje, že otázka výše uložené pokuty spadá do správního uvážení inspektorátu práce. Podle závěru učiněného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 2 As 130/2012 - 20 je ukládání pokut diskrečním oprávněním správního orgánu, který se pohybuje v zákonem dovolených mezích správního uvážení: „… tedy v zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, respektive volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnout lze jen potud, překročí-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich, nebo pokud volné uvážení zneužil; soud je oprávněn též posoudit, zda správním orgánem ustanovený rozhodný skutkový stav věci byl opatřen zákonným způsobem, případně zda není v logickém rozporu s výstupy provedené diskrece. Není však v pravomoci správního soudu, aby standardně vstupoval do role správního orgánu a pokládal na místo správní diskrece uvážení soudcovské, tedy například aby sám rozhodoval, jaká sankce (co do druhu a výše) by měla být uložena.“ 47. V prvostupňovém rozhodnutí správní orgán I. stupně uvádí, že přihlédl k poměrům žalobce, k závažnosti správního deliktu, ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán. Při zjišťování majetkových poměrů správní orgán I. stupně vycházel z výkazu zisku a ztrát za období 1. 1. – 31. 12. 2016, z rozvahy a účetní závěrky za toto období. Aktuálnější údaje správní orgán zjišťoval ze sbírky listin v obchodním rejstříku, ze kterých zjišťoval celkový obrat, zisk a další účetní hodnoty žalobce. Krajský soud však závěry správních orgánů shledal nepřezkoumatelnými, neboť není zřejmé, na základě jakých údajů považuje správní orgán uloženou výši pokuty za nelikvidační. Správní orgán I. Stupně poukazuje na výši dosaženého zisku zřejmě za rok 2017, který byl 37 tis. Kč a následuje věta, která se jeví jako nelogická a rozporná, když uvádí: „Tento zisk je sice vyšší nežli uložená pokuta, ale i přesto nebude uložená pokuta, s ohledem na výši uvedeného ukazatele, a to zejména oběžná aktiva, pro účastníka řízení likvidační.“ Tento rozpor žalovaný v napadeném rozhodnutí neodstranil, odkázal na stranu 22-23 prvostupňového rozhodnutí, výši pokuty řádně neodůvodnil. Za oběžná aktiva se považuje krátkodobý majetek, zahrnující zejména zásoby, pohledávky a krátkodobý finanční majetek, pro který je typická jednorázová spotřeba a délka použitelnosti kratší než 1 rok. Z titulu jejich prodeje pak žalobce generuje tržby, které v konečné fázi generují příjmy. Byť správní orgán považuje ukazatel oběžných aktiv rozhodný pro likviditu žalobce a zřejmě i pro závěr, že uložená pokuta nebude pro žalobce likvidační, opomněl při svých úvahách zohlednit druhou stranu závazkových vztahů, a to právě závazky žalobce, které byly v daném účetním období téměř v totožné výši, jako právě oběžná aktiva (na str. 22 prvostupňového rozhodnutí je uvedená výše oběžných aktiv 4 928 tis. Kč a výše závazků je 4 523 tis. Kč). Proto nelze ze závěrů správních orgánů jednoznačně učinit závěr, že výše uložené pokuty nebude pro žalobce likvidační.

48. Krajský soud proto pokládá úvahy vztahující se k výši uložené pokuty za nepřezkoumatelné. Tento závěr krajského soudu podporuje i skutečnost, že nebyly vzaty v úvahu majetkové poměry žalobce v roce 2018 a 2019, přičemž právě tato období je nutné do úvahy o relevantní výši pokuty zahrnout.

49. Krajský soud má za to, že správní orgán jednoznačně neuvedl, jaké konkrétní majetkové a osobní poměry byly při odůvodnění výše pokuty vzaty v úvahu. Správní orgány pouze poukazují na výkazy zisku a ztrát, přičemž konkrétní a přezkoumatelné úvahy ohledně majetkových a osobních poměrů žalobce zcela absentují. V napadeném rozhodnutí je toliko odkázáno na prvostupňové rozhodnutí, ale výše pokuty není odůvodněna vůbec. Přitom povinnost správních orgánů přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům plyne například z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 – 133: „I. Správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí. II. Správní orgán vychází při zjišťování osobních a majetkových poměrů z údajů doložených samotným účastníkem řízení, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či které si opatří samostatně bez součinnosti s účastníkem řízení.“ 50. Za likvidační lze považovat pokutu, která je nepřiměřená osobním a majetkovým poměrům přestupce způsobem, který může přestupci přivodit platební neschopnost či způsobit ukončení podnikatelské činnosti. Žalobce se dopustil spáchání dvou správních deliktů (resp. přestupků), přičemž za každý z nich zákon ukládá uložit pokutu v rozmezí 50 000 až 10 000 000 Kč podle § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti. Vzhledem ke skutečnosti, že výše uložené pokuty nebyla řádně a přezkoumatelně odůvodněna, krajský soud konstatuje, že správní orgány vybočily z mezí zákona a neaplikovaly kritéria stanovená zákonem pro ukládání sankcí za přestupky na daném úseku přezkoumatelným způsobem.

51. Krajský soud na základě uvedeného učinil závěr, že správní orgány přezkoumatelným způsobem nevyargumentovaly, že s ohledem na závažnost spáchaných deliktů a s ohledem na osobní a majetkové poměry žalobce je přiměřené uložit pokutu ve výši 980 000 Kč.

52. Pro úplnost krajský soud uvádí, že existují ekonomické nástroje, které jsou adekvátně využitelné v případě hrozící nepříznivé ekonomické situace žalobce. Využití možnosti splátkového kalendáře je nepochybně způsobilé zmírnit citelnost zásahu do majetkové sféry žalobce uložením sankce za předmětné přestupky. Závěr a náklady řízení 53. Krajský soud uzavírá, že žaloba je důvodná, napadené rozhodnutí ohledně výše pokuty je nepřezkoumatelné, a proto jej soud podle § 76 odst. 1 písm. a) zrušil pro nepřezkoumatelnost bez jednání.

54. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta.

55. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby 2 x 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby 2 x 300 Kč, celkem v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Repliku nepovažoval krajský soud za úkon právní služby, za který by náležela odměna, neboť k věci nepřinesla ničeho nového. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1 428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8 228 Kč. K této částce se připočítává částka 3 000 Kč vynaložená na soudní poplatek. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11 228 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.