č. j. 57 A 31/2021 - 184

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Marie Trnkové a Mgr. et. Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobkyně: Ing. E. V. bytem zastoupena JUDr. Janem Veselým, Ph.D., advokátem se sídlem Loutkářská 2416/2f, Praha 6 - Břevnov proti žalovanému: Obecní úřad Kovářov sídlem Kovářov 63 zastoupen JUDr. Lubošem Průšou, advokátem se sídlem třída Národní svobody 32/11, Písek za účasti osoby zúčastněné na řízení: M. V. bytem zastoupen JUDr. Janem Veselým, Ph.D., advokátem se sídlem Loutkářská 2416/2f, Praha 6 - Břevnov o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného spočívající v nevydání platebního výměru o vyměření místního poplatku za komunální odpad za rok 2021 takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen vydat platební výměr, kterým vyměří žalobkyni místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů za rok 2021 z titulu vlastnictví rekreačního objektu Chrást evidenční číslo X na pozemku st. parc. č. X, k.ú. X, a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 26 588 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

III. Osobě zúčastněné na řízení se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby

1. Žalobou podanou dne 28. 7. 2021 ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobkyně domáhá, aby krajský soud žalovanému uložil povinnost vydat platební výměr, kterým vyměří žalobkyni místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů (dále jen „poplatek za odpad“) za rok 2021 z titulu vlastnictví rekreačního objektu Chrást, evidenční číslo X na pozemku st. parc. č. X, k.ú. X (dále jen „rekreační nemovitost“), a to ve lhůtě 7 dnů od doručení tohoto rozsudku.

2. Žalobkyně a OZNŘ mají ve společném jmění manželů (SJM) rekreační nemovitost, ve které není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba. Ode dne 18. 3. 2021 jim vznikla poplatková povinnost z titulu vlastnického práva k této nemovitosti. V písemnosti označené jako „Ohlášení vlastníka nemovitosti k místnímu poplatku za komunální odpad“, ze dne 23. 3. 2021, adresované žalovanému, žalobkyně požadovala úlevu od poplatku dle čl. 6 odst. 3 obecně závazné vyhlášky Obce Kovářov č. 8/2019, o místním poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění a odstraňování komunálních odpadů (dále jen „obecně závazná vyhláška“). Svůj nárok na úlevu vyvozovala ze skutečnosti, že je držitelkou průkazu ZTP/P a z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je považována za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby v nejvyšším IV. stupni závislosti. Žalobkyně tak zastává názor, že by měla hradit místní poplatek za odpad v roce 2021 ve výši 250 Kč namísto stanovených 600 Kč, neboť částka má být snížena s ohledem na hrazené období březen až prosinec 2021 (z 600 Kč na 500 Kč) a jednak s ohledem na její nárok na úlevu od poplatku ve výši jedné poloviny stanovené částky.

3. Žalovaný přípisem ze dne 24. 3. 2021, č. j. KOV-319/2021 sdělil žalobkyni, že úleva se týká pouze osob s trvalým pobytem na území obce Kovářov, přičemž odkázal na čl. 6 odst. 3 písm. a) ve spojení s čl. 2 odst. 1 písm. a) obecně závazné vyhlášky.

4. Žalobkyně následně dne 24. 3. 2021 u žalovaného opětovně uplatnila nárok na úlevu z místního poplatku za komunální odpad a dále podala žádost o částečné prominutí místního poplatku za komunální odpad a žádost o vydání platebního výměru a rozhodnutí o žádosti o úlevu a o prominutí 50 % poplatku za komunální odpad. Žalobkyně považuje stanovení podmínek pro úlevu od poplatku za diskriminační a protiústavní, neboť popírá princip rovného zacházení plynoucí z čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně v žádosti o vydání platebního výměru sdělila, že dobrovolně neuhradí poplatek v plné výši, neboť s touto výší nesouhlasí. Dne 25. 3. 2021 žalobkyně uhradila místní poplatek za odpad ve výši 250 Kč.

5. Dne 31. 3. 2021 zaslal žalovaný žalobkyni stanovisko k jejímu podání, v němž reagoval na argumenty žalobkyně stran její žádosti o přiznání úlevy z úhrady celé výše poplatku za odpad. Žalovaný konstatoval, že poplatek u osob, které vlastní na území obce stavbu určenou k individuální rekreaci, přičemž v obci nemají pobyt, je určen zákonnou fikcí ve smyslu § 10b zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o místních poplatcích“) a výše odpovídá poplatku za jednu fyzickou osobu bez ohledu na počet osob, které stavbu užívají. Žalobkyně není jediným poplatníkem daného poplatku, neboť rekreační nemovitost je ve společném jmění manželů s OZNŘ. Poplatníky jsou tudíž oba z manželů společně a nerozdílně ve smyslu § 1872 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. U OZNŘ důvod k poskytnutí úlevy doložen nebyl.

6. Dle žalovaného lze vydat platební výměr podle § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích v případě, že nebude poplatek zaplacen včas nebo ve správné výši. S ohledem na splatnost poplatku za odpad, která je stanovena na den 31. 5. 2021, je možno vydat platební výměr nejdříve dne 1. 6. 2021, podle některých výkladů je však takovým dnem až 1. 1. 2022, neboť poplatek je vyměřován za celý rok 2021 a do konce roku může správce poplatku poplatníka toliko upozornit, že poplatník dosud nesplnil svou poplatkovou povinnost. Žalovaný uzavřel, že v případě poplatku za rekreační nemovitost nejsou dány důvody pro úlevu a prominutí 50 % poplatku za odpad. V reakci na další žádost žalobkyně o vydání platebního výměru žalovaný konstatoval, že celková výše poplatkové povinnosti žalobkyně bude známá k 31. 12. 2021, a to s odkazem na znění § 10h zákona o místních poplatcích ve spojení s § 11 odst. 1 a 2 téhož zákona.

7. Žalobkyně uhradila zbylou část poplatku za odpad ve výši 250 Kč dne 27. 5. 2021, přičemž v písemnosti ze dne 31. 5. 2021 adresované žalovanému tuto část poplatku za odpad nadále považuje za spornou.

8. Žalobkyně se podanou žalobou brání proti nečinnosti žalovaného, který odmítl žalobkyni vydat platební výměr, jímž by vyměřil sporný poplatek za odpad za rok 2021. Žalobkyně má za to, že žalovaný úmyslně odmítá platební výměr vydat, aby zabránil procesní obraně žalobkyně. Ta opakovaně podávala podněty ke Krajskému úřadu Jihočeského kraje na ochranu před nečinností žalovaného dle § 38 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), na které nebylo reagováno, tudíž bezvýsledně vyčerpala procesní prostředky k její ochraně proti nečinnosti.

9. Žalobkyně s odkazem na rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 Afs 68/2012-34 (dále též „rozhodnutí rozšířeného senátu“) uvádí, že sdělením ze dne 2. 4. 2021 upozornila žalovaného na spornost poplatku za odpad, a proto nebylo možné uplatnit úpravu § 11 zákona o místních poplatcích, nýbrž úpravu podle § 139 odst. 1 a 3 ve spojení s § 147 odst. 1 daňového řádu.

10. Žalobkyně nesouhlasí s procesním postupem žalovaného, který žalobkyni sdělil, že platební výměr může vydat pouze v případě, pokud by poplatek za odpad nebyl včas uhrazen a žalobkyně by se stala neplatičem. V takovém případě by žalovaný postupoval dle § 11 zákona o místních poplatcích, přičemž tento postup žalobkyně rozporuje. Dle jejího názoru měl žalovaný veškeré podklady k vydání platebního výměru a v případě, že žalobkyně rozporovala výši poplatku, měl žalovaný postupovat bezodkladně dle daňového řádu, a to i v případě, že žalobkyně coby poplatník, řádně a včas spornou poplatkovou povinnost splnila. S odkazem na výše uvedené rozhodnutí rozšířeného senátu je žalobkyně přesvědčena, že žalovaný měl vydat platební výměr, neboť svou nečinností brání žalobkyni v podání odvolání proti platebnímu výměru.

II. Vyjádření žalovaného, repliky a dupliky žalobkyně

11. Žalovaný se k žalobě na ochranu proti nečinnosti vyjádřil prostřednictvím právního zástupce dne 20. 8. 2021. Žalobu považuje nedůvodnou z několika důvodů.

12. Předně má žalovaný za to, že v řešeném případě je žalobkyně společným a nerozdílným poplatníkem poplatku za odpad společně s manželem, který žádnou žádost o osvobození od poplatku neuplatnil, neoznačil poplatek za sporný a nedomáhá se vydání platebního výměru. Žalovaný odkázal na § 1116 občanského zákoníku, dle kterého se spoluvlastníci považují za jedinou osobu vlastníka konkrétní věci. Podle § 1127 občanského zákoníku jsou z právního jednání týkajícího se společné věci oprávněni a povinni společně a nerozdílně všichni spoluvlastníci. Jedná se o solidaritu spoluvlastníků, která odpovídá povaze bezpodílového spoluvlastnictví. V souladu s § 1872 občanského zákoníku je správce poplatku oprávněn požadovat zaplacení plnění po všech spoluvlastnících, po některých, nebo po kterémkoliv ze spoluvlastníků. Podle metodického pokynu ministerstva financí č. MF/28/2018 se správce poplatku může rozhodnout, vůči kterému ze solidárních poplatníků výměr vydá. Žalovaný tak má za to, že v řešené věci nenastala povinnost vydat platební výměr ve smyslu rozhodnutí rozšířeného senátu, neboť spornost poplatku nenamítali oba spoluvlastníci rekreační nemovitosti a správce poplatku tak mohl úhradu poplatku požadovat po druhém solidárním poplatníkovi. V této souvislosti žalovaný dále konstatoval, že ve světle rozhodnutí rozšířeného senátu nelze ohlašovací povinnost přirovnat k daňové povinnosti, ale spíš k povinnosti registrační. Z ohlášení učiněného toliko žalobkyní nelze dovodit, že bude jen ona sama považována za poplatníka a poplatek bude vymáhán jen po ní. Pro takový postup není dán zákonný důvod. Žalovaný ve vyjádření předestřel, že nehodlá vydat platební výměr jen ve vztahu k žalobkyni.

13. Jako další skutečnost poukazující na nedůvodnost žaloby žalovaný uvádí, že v okamžiku vydání platebního výměru, resp. v okamžiku jeho vykonatelnosti musí být poplatek splatný. V opačném případě by mohlo jít o nicotné rozhodnutí, neboť by vyměřený poplatek nebylo možné vymáhat, výměr by tak trpěl vnitřní rozporností a právní neuskutečnitelností. Poplatkovým obdobím je dle § 10 zákona o místních poplatcích kalendářní rok. Pro daný typ řízení není možné analogické užití § 132 a násl. daňového řádu a vydání platebního výměru před splatností poplatku by z něj činilo quasi závazný akt. První den, kdy bylo možné platební výměr v souladu se zákonem vydat, je tak den 1. 6. 2021. Do tohoto okamžiku nemohl být žalovaný nečinný a v prodlení s vydáním platebního výměru, proto je i případ řešený v rozhodnutí rozšířeného senátu skutkově odlišný.

14. Žalovaný má dále za to, že v nyní řešeném případě nečinnost nedosáhla takových kvalifikovaných rozměrů, aby nastoupil soudní zásah proti nečinnosti. Žalovaný v této souvislosti cituje § 38 daňového řádu, který vymezuje opatření proti nečinnosti a podpůrně by jej bylo možné užít. Konkrétně se nabízí možnost užití § 38 odst. 2 daňového řádu, tedy že nečinnost nastává tehdy, jestliže správce daně nevydal rozhodnutí, ačkoliv uplynuly 3 měsíce od posledního úkonu vůči osobě podávající podnět. Dle žalovaného se tato lhůta prodlužuje o 30 dní, které má nadřízený správce daně k prověření podnětu. Žalovaný má za to, že jeho poslední úkon vůči žalobkyni byl dne 10. 6. 2021, proto se žalobkyně může nečinnosti u soudu domáhat ode dne 10. 10. 2021.

15. Žalovaný má dále za to, že požadovaný platební výměr není možné vydat, neboť z jeho strany nejsou nashromážděny všechny podklady potřebné pro rozhodnutí, protože neskončilo poplatkové období kalendářního roku 2021 a nemůže být definitivně známa výše poplatkové povinnosti rekreační nemovitosti. I v tomto ohledu považuje žalovaný nepřípadný odkaz na rozhodnutí rozšířeného senátu, neboť v tam řešeném případě byly výherní automaty, jichž se poplatková povinnost týkala, již provozovány a byl i pevně určen poplatek za celé poplatkové období. Platba místního poplatku za odpad k termínu splatnosti dřívějšímu než konec roku, kterou takto zákon o místních poplatcích umožňuje, je do určité míry zálohovou platbou sui generis, která může být závazně a ve skutečné výši vyúčtována a vyměřena formou platebního výměru či výkazu přeplatku až na konci roku.

16. V podání ze dne 27. 8. 2021 žalobkyně uvedla, že její uplatnění nesouhlasu s výší sporného poplatku za odpad mělo být posouzeno v režimu § 713 občanského zákoníku, kdy všechny povinnosti i práva v případě nemovitosti v SJM náležejí oběma manželům společně a jejich výkon jedním z manželů znamená výkon i pro druhého z manželů. Dle žalobkyně patří povinnost k úhradě sporného místního poplatku mezi běžné záležitosti týkající se majetku v SJM a uvedené pravidlo se vztahuje i na stanovisko, že sporný poplatek za odpad za rok 2021 má činit částku 250 Kč, i na nesouhlas s výší poplatku v částce 500 Kč. Když tedy žalobkyně vůči žalovanému tato svá stanoviska ve vztahu k poplatku za odpad k rekreační nemovitosti v SJM uplatňovala, jednala za oba manžely.

17. OZNŘ potvrdila všechna podání žalobkyně a s jejich obsahem se ztotožňuje.

18. Žalobkyně zastává názor, že žalovaný disponoval veškerými podklady pro vydání platebního výměru, přičemž vymezila svůj nesouhlas s postojem žalovaného, spočívajícím v nevydání platebního výměru vůči žalobkyni coby poplatníka poplatku za odpad. Dle žalobkyně žalovaný takový postoj prosazuje účelově, aby byl žalobkyni odepřen přístup k procesní obraně 19. Dne 9. 9. 2021 byla soudu doručena replika žalobkyně, v níž reagovala na vyjádření žalovaného. Žalobkyně v replice detailně zdůvodňuje svá tvrzení ohledně uplatněné spornosti výše poplatku a povinnosti žalovaného vydat platební výměr postupem dle § 139 či § 147 odst. 1 daňového řádu. Následovala duplika ze dne 28. 9. 2021, ve které žalobkyně opět poukazuje na neudržitelný postup žalovaného, který si v rozporu s rozhodnutím rozšířeného senátu NSS vybral jako adresáta platebního výměru OZNŘ.

20. Žalobkyně v průběhu řízení před soudem několikrát změnila znění žalobního petitu, když prvně požadovala vydat rozsudek ve znění: „Žalovanému Obecnímu úřadu Kovářov se ukládá povinnost vydat platební výměr, kterým vyměří žalobkyni místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů za rok 2021 z titulu vlastnictví rekreačního objektu Chrást evidenční číslo X na pozemku st. parc. č. X, k.ú. X, a to ve lhůtě 7 dnů od doručení rozsudku.“ (zvýraznění učiněno soudem). Následně podáním ze dne 27. 8. 2021 žalobkyně změnila znění petitu tak, že vyškrtla slovo „žalobkyně“. Písemností ze dne 19. 11. 2021 žalobkyně opět požaduje navrátit do znění petitu slovo „žalobkyně“.

III. Právní hodnocení krajského soudu

21. Krajský soud rozhodoval podle § 81 odst. 1 s. ř. s. na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí, a to v mezích žalobkyní uplatněných žalobních bodů. Je tedy třeba posoudit, zda byl žalovaný ke dni rozhodnutí krajského soudu v této věci skutečně nečinným.

22. Při jednání konaném dne 1. 12. 2021 před krajským soudem žalobkyně prostřednictvím právního zástupce odkazovala na skutečnosti uváděné v žalobě, v replikách a duplikách. Žalobkyně opakovaně zdůrazňovala, že v případě sporného poplatku není možné postupovat dle § 11 zákona o místních poplatcích, ale v souladu se závěry rozšířeného senátu NSS předestřené v rozhodnutí ze dne 24. 6. 214, č. j. 2 Afs 68/2012 – 34 je nutné postupovat dle § 139 daňového řádu. Žalobkyně má za to, že je solidárním poplatníkem a podala žádost o vydání platebního výměru, aby jí byla správně vyměřena její poplatková povinnost. Žalovaný pochybil, když vydal platební výměr pouze na OZNŘ jako adresáta výměru, neboť tímto postupem žalobkyni odepřel právo na obranu vůči nesprávné výši místního poplatku. U místního poplatku je poplatkové řízení zahájeno vydáním platebního výměru, a pokud tento nebyl žalobkyni vydán, žalobkyně nemůže být účastníkem poplatkového řízení. Žalobkyně tak v souvislosti s nesprávným postupem žalovaného nemá možnost uplatnit opravný prostředek proti platebnímu výměru, neboť nebyla jeho adresátem. Následně by tak žalobkyně neměla možnost soudní obrany proti rozhodnutí postupem dle § 65 s. ř. s. Pokud by tedy krajský soud zamítl žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného spočívající v nevydání platebního výměru vůči žalobkyni, odepřel by jí jakoukoliv možnost procesní obrany.

23. Žalovaný při jednání setrval na svých závěrech uváděných ve vyjádření k žalobě a v reakcích na další podání žalobkyně. Konstatoval, že jeho postupem nebylo žalobkyni upřeno žádné právo na procesní obranu, neboť dle jeho názoru žalobkyně neztratila možnost uplatnit své námitky proti platebnímu výměru, resp. proti výši stanoveného místního poplatku, neboť žalobkyni byl rovněž doručen platební výměr na OZNŘ.

24. Krajský soud shledal, že žaloba je důvodná.

25. Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. „[t]en, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis, platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek.“ 26. Žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu má povahu lex specialis vůči žalobě proti rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. Nevztahuje se proto na přezkum již vydaného rozhodnutí, či učiněného úkonu nebo zásahu správního orgánu. Slouží toliko k poskytnutí ochrany proti nezákonné nečinnosti správního orgánu, který je v dané situaci povinen vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Podmínkou přípustnosti žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je předchozí marné vyčerpání prostředků, které procesní předpis stanoví k ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Tento závěr je obsažen i v judikatuře Nejvyššího správního soudu (srov. například v rozsudek ze dne 18. 10. 2007, čj. 7 Ans 1/2007-100, č. 1683/2008 Sb. NSS).

27. Žalobkyně splnila svou ohlašovací povinnost a dne 24. 3. 2021 podala žádost o vydání platebního výměru společně s žádostí o vydání rozhodnutí o žádosti o úlevu a o prominutí 50 % poplatku za odpad, přičemž uváděla okolností svědčící jejímu údajnému nároku na úlevu od placení celé výše poplatku za odpad, jak již bylo popsáno výše. Žalovaný na její žádost reagoval sdělením ze dne 30. 3. 2021, v němž podrobně vysvětlil důvody, pro které není možné úlevu žalobkyni přiznat. Žalovaný žalobkyni rovněž upozornil na skutečnost, že žalobkyně není jediným poplatníkem poplatku za odpad, neboť poplatníky k rekreační nemovitosti jsou oba z manželů, přičemž OZNŘ neuvedla žádné důvody pro možné přiznání úlevy od placení celé výše stanoveného poplatku. K samotnému vydání platebního výměru žalovaný odkázal na § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích ve spojení s čl. 5 obecně závazné vyhlášky se závěrem, že platební výměr lze vydat nejdříve dne 1. 6. 2021 poté, kdy se poplatek stává splatným (31. 5. 2021), popřípadě se sankčním příslušenstvím až ke dni 1. 1. 2022, a to za podmínky, že částka 500 Kč poplatku za odpad nebude žádným z poplatníků zaplacena.

28. Z písemností poskytnutých žalobkyní krajskému soudu je zřejmé, že žalobkyně vyčerpala prostředky k ochraně proti nečinnosti u nadřízeného správního orgánu, Krajského úřadu Jihočeského kraje. Skutečnost, že nadřízený správní orgán na podněty nereagoval, což rovněž vyplývá ze sdělení žalobkyně, nemůže jít k její tíži. Z písemností je také zřejmé, že poplatek za odpad byl v plné částce 500 Kč uhrazen.

29. Podle § 14 odst. 1 zákona o místních poplatcích obec zavádí poplatek obecně závaznou vyhláškou, ve které upraví podrobnosti jejich vybírání, zejména sazbu poplatku, vznik a zánik poplatkové povinnosti, splatnost, úlevy a případné osvobození od poplatků. V posuzovaném případě žalovaný zvolil způsob financování hospodaření s komunálním odpadem obecně závaznou vyhláškou a v jejím čl. 2 vymezil osobu poplatníka za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů jako: a) fyzickou osobu přihlášenou v obci; b) fyzickou osobu, která má ve vlastnictví stavbu určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům, ve kterých není přihlášená žádná fyzická osoby, a to ve výši odpovídající poplatku za jednu fyzickou osobu; má-li ke stavbě určené k individuální rekreaci, bytu nebo rodinného domu vlastnické právo více osob, jsou povinny platit poplatek společně a nerozdílně.

30. Vymezení poplatníka u žalobkyně vyplývá z vlastnictví stavby určené k individuální rekreaci, ve které není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba. Předmětem sporu je skutečnost, zda je žalovaný nečinný, jestliže nevydal platební výměr na poplatek za odpad vůči žalobkyni, coby osobě poplatníka. Žalobkyně argumentuje především tím, že společně s OZNŘ je solidárním poplatníkem poplatku za odpad a na vydání platebního poměru, resp. na vyměření poplatkové povinnosti má plné právo. Z písemností obsažených v soudním spise se podává, že dne 21. 9. 2021 vydal žalovaný platební výměr č. 01/2021 na místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů dle OZV Kovářov č. 8/2019 za poplatkové období roku 2021, přičemž jako adresáta rozhodnutí (poplatníka) označil OZNŘ.

31. Žalobkyně a OZNŘ mají ve společném jmění manželů rekreační nemovitost a jsou tak oba solidární poplatníci a jsou povinni platit poplatek společně a nerozdílně. Ve vztahu k zaplacení místního poplatku se jedná o solidární závazek. Na samotné vyměření místního poplatku však má právo každý z poplatníků, jestliže je jich k jednomu poplatku zavázáno více, neboť by nevydání platebního výměru dle její žádosti o jeho vydání vedlo k odepření možnosti obrany vůči rozhodnutí, kterým by byl sporný místní poplatek vyměřen v jiné výši, než v jaké žalobkyně požaduje. Shodné závěry vyslovil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 Afs 68/2012 – 34, když konstatoval, že: „[o]dmítnutí vydat ve sporném případě platební výměr by ve svém důsledku mohlo vést k rezignaci poplatníka na jakoukoliv právní obranu, nebo poplatníka nutilo stát se neplatičem a čelit hrozbě zvýšení místního poplatku až na trojnásobek. V případě sporné poplatkové povinnosti je proto správce poplatku povinen postupovat obdobným způsobem, jako by pochybnosti o poplatkové povinnosti byly na jeho straně, tj. vyměření poplatkové povinnosti oznámí poplatníkovi doručením platebního výměru, který musí být odůvodněn a proti kterému je možné se odvolat, přestože je či bude poplatek včas a řádně uhrazen…Subsidiární aplikace § 46 odst. 4 daňového řádu z roku 1992, resp. § 139 či § 147 odst. 1 daňového řádu z roku 2009 na sporné poplatkové povinnosti nenutí správce poplatku rezignovat na speciální úpravu stanovenou v § 11 zákona o místních poplatcích a vyměřovat poplatky vždy, tj. i v případě nesporných poplatkových povinností. Současně při pochybnostech na straně poplatníků zachovává jejich legitimní právo na vydání platebního výměru, jehož prostřednictvím se domůžou přezkumu sporné poplatkové povinnosti. Takový postup pochopitelně předpokládá kvalifikované sdělení pochybností poplatníkem a včasnou žádost o vydání platebního výměru.“ 32. S ohledem na citované závěry rozšířeného senátu má krajský soud za to, že žalovaný pochybil, když vydal platební výměr na poplatníka OZNŘ a zcela opomenul vydat platební výměr na žalobkyni, navíc za situace, kdy žalobkyně v souladu s výše citovanými závěry požádala o vydání platebního výměru a kvalifikovaným způsobem správci poplatku sdělila pochybnosti ohledně stanovené výše místního poplatku. Má-li platební výměr následně sloužit jako právní titul pro odvolací řízení, je nutné, aby jeho adresátem byl zároveň i žadatel o jeho vydání, který kvalifikovaně sdělí své pochybnosti ohledně výše poplatku. V tomto případě byla žadatelkou o vydání platebního výměru žalobkyně. Jedině cestou odvolání mohou být následně zohledněny její pochybnosti ohledně výše stanoveného poplatku. Žalovaný však žalobkyni možnost následné obrany odepřel, neboť platební výměr neadresoval jí, nýbrž OZNŘ, která o jeho vydání ani nežádala.

33. Rozšířený senát NSS v rozhodnutí ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 Afs 68/2012 – 34 učinil závěr: „Správce místního poplatku má povinnost vydat platební výměr podle § 46 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, resp. dle § 139 či § 147 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a řádně jej doručit, pokud nejpozději v poslední den lhůty, ve které byl poplatník povinen splnit ohlašovací povinnost (§ 14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích), sdělil poplatník kvalifikovaným způsobem své pochybnosti a současně o vydání platebního výměru požádal, přestože místní poplatek ve stanovené lhůtě včas a ve správné výši uhradil.“. Z citované právní věty vyplývá, že v nyní posuzovaném případě byly splněny stanované podmínky, neboť v březnu roku 2021 žalobkyně splnila svou ohlašovací povinnost a rozporovala výši místního poplatku za svoz odpadu. Rovněž požádala o vydání platebního výměru na místní poplatek, který tak považovala za sporný, a poplatek zaplatila. Nebylo tudíž možné postupovat podle § 11 zákona o místních poplatcích, ale v případě sporného poplatku bylo povinností správce poplatku postupovat dle § 139 či § 147 odst. 1 daňového řádu a vydat platební výměr žalobkyni, jakožto žadatelce o jeho vydání.

34. Žalovaný uvedeným způsobem nepostupoval a platební výměr žalobkyni nevydal, čímž žalobkyni zkrátil na jejich právech. Žalovaný byl tudíž nečinný ve vztahu k žalobkyní uplatněné žádosti o vydání platebního výměru na vyměření místního poplatku za svoz odpadu.

VI. Závěr a náklady řízení

35. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná, a proto uložil žalovanému povinnost rozhodnout o žádosti žalobkyně tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Soud žalovanému stanovil lhůtu k plnění 15 dnů, neboť žalobcem požadovanou lhůtu 7 dnů vyhodnotil jako nepřiměřeně krátkou.

36. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

37. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

38. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a odměnou advokáta za zastupování v řízení o návrhu ve výši 5 × 3 100 Kč za pět úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, replika ze dne 9. 9. 2021 k vyjádření žalovaného a duplika ze dne 28. 9. 2021 k vydání platebního výměru, účast na jednání dne 1. 12. 2021) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a paušální náhradou hotových výdajů 5 × 300 Kč, celkem tedy 17 000 Kč. Dále byla přiznána náhrada cestovních výdajů právního zástupce ve výši 2 321 Kč za cestu na jednání dne 1. 12. 2021 z Prahy do Českých Budějovic a zpět, a náhrada za promeškaný čas právního zástupce ve výši 1 000 Kč. Jelikož je zástupce žalobkyně plátcem DPH, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně v částce 4 267 Kč. Celkové náklady řízení tedy činí 26 588 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce. Krajský soud naopak žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za úkony spočívající v sepsání dalších replik dne 2. 10. 2021, dne 5. 10. 2021 a dne 15. 10. 2021, neboť v nich byly pouze opakovány již dříve uváděné skutečnosti. Krajský soud rovněž žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů za úkon právní služby předcházející návrhu ve věci samé, neboť na náhradu nákladů za takový úkon nemá žalobkyně právní nárok.

39. V případě osoby zúčastněné na řízení odkazuje soud na ustanovení § 60 odst. 5 s. ř. s., podle kterého má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení soud žádnou povinnost neuložil, rozhodl tak, že se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.