č. j. 57 Af 3/2019 - 58

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D. a JUDr. Marie Trnkové ve věci žalobce: TAMBU s.r.o. sídlem E. Rošického 459/14, České Budějovice zastoupeného daňovou poradkyní Mgr. Ing. Magdalénou Královou se sídlem Krajinská 35/1, České Budějovice proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2019, č. j. 1835/19/5300-22444-712362, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou došlou Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 18. 3. 2019 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj č. j. 2049928/16/2201-51522-302760 ze dne 31. 10. 2016 tak, že odvolání žalobce bylo jako nedůvodné zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.

2. Žalobce podal dne 9. 10. 2014 přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období měsíce září 2014, kde vykázal mimo jiné dodání zboží do jiného členského státu v hodnotě 1 131 570 Kč a vývoz zboží v hodnotě 277 332 Kč. Dodání zboží do jiného členského státu v uvedených hodnotách vykázal žalobce rovněž v podaném souhrnném hlášení za uvedené zdaňovací období, které bylo doručeno správci daně dne 9. 10. 2014.

3. U správce daně vyvstaly pochybnosti o správnosti a průkaznosti údajů v podaném daňovém přiznání v souhrnném hlášení, proto žalobce vyzval k odstranění pochybností. Žalobce tyto pochybnosti neodstranil, proto správce daně za zdaňovací období měsíce září roku 2014 provedl u žalobce daňovou kontrolu. O průběhu této kontroly sepsal správci daně zprávu o daňové kontrole dne 19. 10. 2014, kterou se žalobcem téhož dne projednal. Správce daně dospěl k závěru, že žalobce nesplnil podmínky osvobození dle § 64 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, jelikož neprokázal dodání zboží tvrzeným odběratelům, a to společnosti TRS WHOLESALE CO LTD, rumunské společnosti Food Distribution Services (dále jen FDS) a řecké společnosti S. TZANIDIS SA. Dle správce daně bylo právo nakládat se zbožím jako vlastník převedeno v tuzemsku na zahraniční osobu – švýcarskou společnost SUMECO SA, čímž došlo k dodání zboží s místem plnění v tuzemsku dle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty a k uskutečnění zdanitelného plnění, které podléhá tuzemské dani. Dle správce daně předmětné zboží deklarovaným odběratelům prodala švýcarská společnost SUMECO.

4. Správce daně dospěl k závěru, že žalobce nesplnil podmínky osvobození dle § 64 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, neboť neprokázal dodání zboží tvrzeným odběratelům, a to společnosti TRS WHOLESALE CO LTD, společnosti Food Distribution Services a společnosti S. TZANIDIS SA.

5. Správce daně proto vydal platební výměr na daň z přidané hodnoty dne 31. 10. 2016, kterým za zdaňovací období září roku 2014 vyměřil žalobci nadměrný odpočet ve výši 681 613 Kč.

6. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal, přičemž žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl a dodatečný platební výměr potvrdil.

7. Proti rozhodnutí žalovavého podal žalobce žalobu, ve které namítá nesprávné posouzení skutkového stavu žalovaným, zejména namítá, že byl ve skutečnosti dodavatelem. Žalobce uvedl, že podmínky § 64 zákona o dani z přidané hodnoty byly naplněny, neboť zboží bylo dodáno osobě registrované k DPH v jiném členském státě, a do jiného členského státu třetí zmocněnou osobou též přepraveno. Žalobce převedl právo nakládat se zbožím jako vlastník, když následně po řádné koupi zboží, dle pokynu odběratele K-ECO, nechal zboží zabalit, naložit na kamión a se zbožím mohl opět přímo v sídle odběratele nakládat jen a pouze odběratel, společnost K- ECO.

8. V daném případě žalobce nakoupil zboží, což nebylo zpochybněno, zboží bylo přijato shora uvedenými společnostmi, práci daně z přidané hodnoty v rámci Evropské unie, což nebylo zpochybněno. V obou případech proběhla přeprava tuzemskými dopravci objednanými daňovým subjektem - tj. MERKA SPEDITION a TRIMEX OLOMOUC. Doprava do Rumunska byla realizována rumunským dopravcem z ekonomických důvodů.

9. Žalobce dále rozporoval nezákonný výslech pana A.K., kterému byly kladeny otázky, a žalobce nedostal možnost, aby sám zvážil, zda se za zvýšených nákladů tohoto výslechu zúčastní. Žalobce dodal, že ze spisu vyplývá, že v době realizovaných obchodů tato osoba vůbec nebyla zaměstnancem odběratele, tj. společnosti K-EKO. Za klíčové pak označila tvrzení svědka „zboží přichází původně od firmy TAMBU s. r. o., to jsem viděl v CMR a jiných dokumentech“. S odvolací námitkou, jaké další dokumenty má rumunský odběratel k dispozici, se žalovaný nikterak nevypořádal. Žalobce jako důkaz navrhl výpověď uvedeného svědka obsaženou ve spisu. Dle žalobce obdobně proběhl nezákonný výslech řeckou daňovou správou ve věci společnosti Tzanidis.

10. Dále žalobce namítal, že správce daně nesprávně odmítl navržený výslech svědka S.M. ze společnosti SUMECO, jehož výpověď měla potvrdit, že společnost SUMECO nevstoupila do obchodního vztahu nikdy jako vlastník uvedeného zboží. Argument žalovaného, že předložené prohlášení v anglickém jazyce je nutné považovat za irelevantní, je dle žalobce lichý, neboť anglický jazyk je jazykem světovým a většina osob jej ovládá. Tudíž je zde předpoklad, že ve struktuře žalovaného existuje osoba, která anglickým jazykem hovoří a ovládá jej. Navíc mohl žalovaný přizvat překladatele či zadat překlad žalobci. Tento důkaz žalovaný odmítl s tím, že se týká řízení proběhnuvšího v únoru 2015, přičemž jej sám využívá k podpoře svých závěrů. Žalobce s ohledem na logiku uplatněnou žalovaným navrhl, aby byly z dokazování vyloučeny všechny materiály týkající se kontroly za zdaňovací období roku 2015.

11. Žalobce dále nesouhlasí s neprovedením ověření, jakým způsobem zboží zdanil rumunský, britský a řecký odběratel, od jakého DIČ vykázal odběratel pořízení v rámci obdoby „souhrnného hlášení“ v domovském daňovém systému, případně dovoz ze Švýcarska, jak tvrdí správce daně – v možnostech správce daně z podkladů rumunské správy. Pokud, jak tvrdí správce daně, přiznal plnění od společnosti SUMECO, je tato evropským plátcem - pak v takovém případě žalobce dodal do Evropské unie plátci DPH a splňuje tak podmínky pro osvobození.

12. V neposlední řadě žalobce namítal porušení zásady legitimního očekávání. Žalobce uvedl, že obchodní schéma jeho společnosti je dlouhodobě stejné a prokazatelně bylo již předmětem činnosti žalovaného (konkrétně ve zdaňovacím období červen 2012 – dne 14. 8. 2012 a za zdaňovací období prosinec 2012 dne 13. 2. 2013; zejména tzv. ověření dodavatelsko-odběratelských vztahů za rok 2012 z období 6. 3. – 13. 3. 2013). Jestliže žalovaný nenamítal tehdy financující prvek společnost SUMECO, porušuje nyní § 8 odst. 2 daňového řádu. Pokud žalovaný zmiňuje v žalobou napadeném rozhodnutí, že jistou benevolencí šlo o nezákonný postup správce daně, nelze z toho dovodit, že žalobce nebyl v dobré víře, neboť ve smyslu zákonnosti se zákonný postup úřední osoby předpokládá. V obdobích říjen a září 2014 a duben 2015, ve kterých proběhla kontrola je toto tvrzení žalovaného irelevantní, neboť žalobce řádně vykazoval, dle správce daně odsouhlasených postupů z roku 2013. Žalobce tak nemohl své postupy změnit dříve, než došlo ke změně právního názoru správce daně. Do té doby je zapotřebí chránit její dobrou víru.

13. Dále žalobce namítal nezákonnost platebního výměru vydáním po zákonné lhůtě, neboť správce daně vydal platební výměr po zákonné lhůtě, když prekluzivní lhůta daná ustanovením § 148 odst. 1 daňového řádu již uplynula, a to tím, že tříletá lhůta od zahájení daňové kontroly uplynula.

14. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby.

15. Žalovaný ve vyjádření k žalobě stručně shrnul dosavadní průběh řízení a vymezil předmět sporu.

16. K nesprávnému posouzení skutkového stavu žalovaný uvedl, že trvá na svém závěru, dle kterého žalobce v rámci daňového řízení nedoložil takové písemnosti a doklady, jež by prokázaly osvobození uskutečněného plnění dle § 64 ZDPH. Žalobce neprokázal splnění již první (ze tří) podmínek dle § 64 ZDPH, a to, zda bylo zboží dodáno osobě registrované k dani v jiném členském státě – společnosti K-EKO. Dle názoru žalovaného žalobce neprokázal existenci obchodního vztahu mezi ním a společností K-EKO.

17. Žalovaný uvedl, že z žádného z předložených či získaných důkazních prostředků nevyplývá, že by žalobce zboží nakoupil. Žalovaný nezpochybnil, že zboží bylo přijato společnostmi TRS WHOLESALE CO LTD, Food Distribution Services a TZANIDIS, ovšem je přesvědčen, že prodejcem předmětného zboží byla společnost SUMECO nikoliv žalobce, což je pro posouzení případu zásadní. Žalovaný nerozporuje, kdo zboží do cílové země přepravil, avšak tato skutečnost nemá na posouzení případu žádný vliv, proto dospěl k závěru, že k naplnění podmínek pro osvobození dotčeného plnění od dané daně dle § 64 zákona o dani z přidané hodnoty prokázáno nebylo. V podrobnostech odkázal na bod 50 – 56, 71 – 78 a 93 – 100 napadeného rozhodnutí.

18. Ke „svědecké výpovědi“ pana A.K. žalovaný uvedl, že za svědeckou výpověď označuje podané vysvětlení panem K. pouze žalobce. Žalovaný ve své žádosti rumunské daňové správě výslech svědka ani nepožadoval. I kdyby žalovaný připustil, že se jednalo o svědeckou výpověď, tato nebyla nezákonná (žalovaný v této souvislosti odkázal na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 22. 10. 2013, C-276/12, Sabou, ECLI:EU:C:2013:678, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2014, čj. 1 Afs 73/2011-167, č. 3016/2014 Sb. NSS.

19. K neprovedení výslechu pana S.M. žalovaný zdůraznil, že žalobce neposkytl o této osobně potřebné identifikační údaje, a ani nesdělil, které skutečnosti mají být svědeckou výpovědí prokázány či vysvětleny. Výslech svědka tak nebyl možný.

20. Žalovaný setrval na svém závěru i ohledně nadbytečnosti provedení důkazu – ověření, jakým způsobem plnění zdanil rumunský, britský či řecký odběratel.

21. K porušení zásady legitimního očekávání žalovaný uvedl, že žalobci řádně vysvětlil, proč nebyla v jeho případě tato zásada porušena. Zároveň dodal, že žalobce vysvětlení žalovaného překrucuje. Žalovanému nejsou známy podrobnosti k prověřování zdaňovacích období, na něž žalobce odkázal v žalobě. Zároveň žalovaný dodal, že své závěry v nyní řešené věci nemůže měnit s ohledem na zjištění za jiná zdaňovací období bez vztahu k nyní posuzovaným zdaňovacím obdobím. Tato zásada by nebyla narušena ani v případě, že v předchozím řízení došlo k nesprávnému postupu správce daně, neboť nelze požadovat pokračování v nezákonném postupu správce daně (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2013, čj. 1 Afs 80/2013-40, či ze dne 12. 5. 2016, čj. 5 As 155/2015-35, č. 3444/2016 Sb. NSS).

22. K žalobní námitce, že daň byla stanovena po uplynutí lhůty pro stanovení daně, žalovaný uvedl, že lhůta pro stanovení daně v dané věci za zdaňovací období září 2014 počala běžet dne 27. 10. 2014, přičemž zahájením daňové kontroly před uplynutím lhůty pro stanovení daně běžela lhůta pro stanovení daně znovu od dne, kdy byl tento úkon učiněn, tedy jestliže byla daňová kontrola zahájena dne 9. 12. 2014 začala běžet znovu. Platební výměr byl vydán dne 31. 10. 2016, tedy byl vydán v zákonné lhůtě, jestliže v daném případě uplynula lhůta nejdříve dne 9. 12. 2017. Žalovaný rovněž odkázal na § 148 odst. 4 písm. e) daňového řádu.

23. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

24. Dle § 2 odst. 1 písm. a) ZDPH je předmětem daně „dodání zboží za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku“. Plnění, jež jsou předmětem daně, jsou dle § 2 odst. 2 ZDPH jsou plněními zdanitelnými, jestliže nejsou osvobozena od daně.

25. Dle § 13 odst. 1 ZDPH se dodáním zboží pro účely tohoto zákona rozumí převod práva nakládat se zbožím jako vlastník. K převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník se opakovaně vyjadřoval i Soudní dvůr Evropské unie, který například ve svém rozsudku ze dne 3. 6. 2010, De Fruytier, C-237/09, ECLI:EU:C:2010:316, v bodě 24 uvedl, že „[z] judikatury Soudního dvora mimoto vyplývá, že pojem ‚dodání zboží‘ neodkazuje na převod vlastnictví způsoby, jež upravuje použitelné vnitrostátní právo, ale zahrnuje veškeré převody hmotného majetku opravňující druhou stranu k faktickému nakládání s uvedeným majetkem, jako by byla vlastníkem tohoto majetku (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. února 1990, Shipping and Forwarding Enterprise Safe, C-320/88, Recueil, s. I-285, body 7 a 8; ze dne 4. října 1995, Armbrecht, C-291/92, Recueil, s. I-2775, body 13 a 14; ze dne 6. února 2003, Auto Lease Holland, C-185/01, Recueil, s. I-1317, body 32 a 33, jakož i výše uvedený Aktiebolaget NN, bod 32 a citovaná judikatura).“ 26. Dle § 13 odst. 2 ZDPH se „[d]odáním zboží do jiného členského státu pro účely tohoto zákona rozumí dodání zboží, které je skutečně odesláno nebo přepraveno do jiného členského státu.“ 27. Dle § 7 odst. 1 ZDPH je „[m]ístem plnění při dodání zboží, pokud je dodání zboží uskutečněno bez odeslání nebo přepravy, místo, kde se zboží nachází v době, kdy se dodání uskutečňuje.“ Dle odst. 2 citovaného ustanovení pak „[m]ístem plnění při dodání zboží, pokud je zboží odesláno nebo přepraveno osobou, která uskutečňuje dodání zboží, nebo osobou, pro kterou se uskutečňuje dodání zboží, nebo zmocněnou třetí osobou, je místo, kde se zboží nachází v době, kdy odeslání nebo přeprava zboží začíná. Pokud však odeslání nebo přeprava zboží začíná ve třetí zemi, za místo plnění při dovozu zboží a následného dodání zboží osobou, která dovoz zboží uskutečnila, se považuje členský stát, ve kterém vznikla povinnost přiznat nebo zaplatit daň při dovozu zboží.“ 28. Dle § 64 odst. 1 ZDPH „[d]odání zboží do jiného členského státu plátcem osobě registrované k dani v jiném členském státě, které je odesláno nebo přepraveno z tuzemska plátcem nebo pořizovatelem nebo zmocněnou třetí osobou, je osvobozeno od daně s nárokem na odpočet daně, s výjimkou dodání zboží osobě, pro kterou pořízení zboží v jiném členském státě není předmětem daně.“ 29. Z výše uvedeného vyplývá, že nárok na osvobození od daně dle § 64 odst. 1 ZDPH vznikne tehdy, jestliže zboží bylo dodáno osobě v jiném členském státě, tato osoba musí být v daném členském státě registrována k DPH a zboží musí být odesláno nebo přepraveno do jiného členského státu, přičemž doprava musí být zajištěna plátcem nebo pořizovatelem nebo jím zmocněnou třetí osobou. Z této formulace je zjevné, že podmínky pro osvobození od daně jsou stanoveny kumulativně, což znamená, že musejí být splněny všechny. Nejsou-li splněny všechny požadavky, pak nárok na osvobození od daně nevznikne. Z uvedeného je zapotřebí vycházet při posouzení, zda žalobkyni vznikl nárok na osvobození od daně právě ve smyslu § 64 odst. 1 ZDPH.

30. Z hlediska uplatněného nároku na osvobození od daně je rozhodné na podkladě předložených důkazů posoudit, zda prvotním kupujícím zboží byla společnost K-EKO sídlící v jiném členském státě, či společnost SUMECO sídlící ve Švýcarsku. Poukazuje-li žalobkyně v žalobě v bodě 1 žalobních námitek na posloupnost transakce, je zapotřebí připomenout, že v daňovém řízení nepostačuje pouze něco tvrdit, ale je zapotřebí tvrzené i prokázat. To vyplývá z § 92 odst. 3 daňového řádu, který stanoví, že „[d]aňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních.“ Uvedené se vztahuje i na žalobkyni, jež uplatnila nárok na daňový odpočet.

31. Krajský soud dospěl k závěru, že zatímco žalobkyní předložené podklady správce daně provedeným dokazováním úspěšně zpochybnil, žalobkyně tyto pochybnosti nedokázala rozptýlit; své důkazní břemeno tudíž neunesla.

32. Nárok na daňový odpočet vzniká tehdy, dodal-li žalobce zboží subjektu, který je registrován k dani v jiném členském státě. V daném případě ovšem tomu tak nebylo, jestliže zboží do jiného členského státu konkrétně do Rumunska, Velké Británie a Řecka neodeslal žalobce, ale společnost SUMECO sídlící ve Švýcarsku, které žalobce zboží převedl a teprve tato společnost pak zajišťovala a odesílala zboží do uvedených států. Přepravované zboží tedy v době přepravy již vlastnila společnost SUMECO a nikoliv žalobce. Soud se proto zcela ztotožnil se žalovaným, že žalobce neprokázal, že by mezi ním a společnostmi TRS WHOLESALE CO LTD a dále Food Distribution services a společností S.Tzanidis SA/VAT (Tzanidis) existoval obchodní vztah. Z odpovědí britské, rumunské i řecké daňové správy vyplynulo, že obchodní vztah existoval mezi uvedenými společnostmi a firmou SUMECO, což vyplývá z dalších písemností předložených jednotlivými zahraničními správci daně, a to z daňových dokladů, smluv, výpisů z účtu i podaných vysvětlení. Rovněž ani CMR listy, kde je žalobce uveden jako odesílatel, nelze použít jako důkaz o existenci obchodního vztahu mezi žalobcem a uvedenými společnosti, neboť tyto CMR listy pouze dokládají, že zboží bylo přepravováno. Soud má proto za to, že z žádných důkazních prostředků nelze učinit závěr, že by žalobce zboží zakoupil, proto je správný závěr žalovaného, že prodejcem předmětného zboží byla společnost SUMECO nikoli žalobce, kdy skutečnost, že zboží do cílové země přepravil, nemá na posouzení daného případu žádný vliv. Uvedené společnosti zakoupily předmětné zboží – modrý mák od švýcarské společnosti SUMECO, která pro uvedené společnosti mák zakoupila, zajistila i dopravu zboží z České republiky. Uzavřením kupních smluv na společnost SUMECO přešlo pak právo nakládat se zbožím jako vlastník ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty.

33. Mezinárodní nákladní listy obsažené ve spisu pak dokládají pouze uzavření přepravních smluv. Nebyla to však žalobkyně, kdo zajišťoval dopravu, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že dopravu zajistila společnost SUMECO prostřednictvím žalobkyně coby odesílatele. Z výše uvedeného tak vyplývá, že podmínky pro osvobození od daně dle § 64 odst. 1 ZDPH splněny nejsou, neboť žalobkyně jako plátce daně nedodala zboží registrovanému plátci v jiném členském státě, ale prodala jej na území České republiky švýcarské společnosti SUMECO, která v době, kdy se daný obchod uskutečnil, nebyla registrována k DPH; nejednalo se tudíž o plnění osvobozené od daně. Mezinárodní nákladní list je tak dokladem o sjednání přepravní smlouvy, nicméně z hlediska posouzení toho, je-li zde nárok na osvobození od daně, nemá žádný význam. Soud má za to, že podklady získané dožádáním od rumunské daňové správy, britské i řecké představují dostatečný důkaz o uskutečněných plněních, kdy naopak daňové doklady, které byly předloženy žalobcem, nemohou cokoli vypovídat o uskutečnění dekladovaných plněních způsobem, jak je žalobce popsal.

34. K námitce nepřizvání žalobkyně k „výslechu“ pana A.K. krajský soud uvádí, že z protokolů ze dne 23. 6. 2015 předložených rumunskou daňovou správou je zjevné, že jeho vyjádření se vztahuje výlučně k písemné dokumentaci předložené daňové správě při místním šetření a skutečnostem s touto dokumentací bezprostředně souvisejícím. S ohledem na formální označení těchto protokolů (podání vysvětlení), jakož i absenci jakéhokoli svědeckého poučení je přitom na takovéto vyjádření nutno nahlížet obdobně jako na vysvětlení ve smyslu § 79 daňového řádu. To sice samo o sobě (dle českého vnitrostátního práva) nepředstavuje důkazní prostředek, avšak správci daně nic nebrání v tom, aby k němu přihlédl při hodnocení obsahu a věrohodnosti důkazních prostředků jiných. Nelze tak pominout, že vysvětlení pana K. zcela koresponduje s obsahem předložených listin, a podporuje závěr správce daně o jím předestřeném průběhu posuzovaných transakcí. Krajský soud proto v tomto ohledu uzavírá, že podáním vysvětlení pana K. nebylo nikterak zasaženo do práva žalobkyně dle § 96 odst. 5 daňového řádu, dle něhož má daňový subjekt právo být přítomen výslechu svědka a klást mu otázky.

35. Krajský soud poznamenává, že i kdyby krajský soud uvedené vysvětlení hodnotil coby výslech svědka provedený při přeshraničním dožádání, jednalo by se vzdor nevyrozumění žalobkyně o procesně použitelný důkazní prostředek, byť se sníženou důkazní hodnotou (srov. žalovaným citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 73/2011-167); svým obsahem by pak samozřejmě stále zcela korespondoval s dalšími listinnými důkazy.

36. Nutno ovšem uvést, že žalobou napadené rozhodnutí se opírá především o písemnou dokumentaci získanou dožádáním a právě tato dokumentace jednoznačně prokazuje, že dodavatelem zboží společnosti K-EKO byla společnost SUMECO, nikoliv žalobce. Okolnost, že pan K. viděl v mezinárodním nákladním listu (případně v jiných dokumentech), že „zboží pocházelo původně z Česka od firmy TAMBU S. R. O.“, nemá z hlediska posouzení toho, kdo byl dodavatelem zboží společnosti K-EKO, význam. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že žalobce mák pocházející z České republiky skutečně prodával, nicméně dle provedeného dokazování nebyla společnost K-EKO jejím přímým odběratelem.

37. K argumentaci žalobce o možných „jiných dokumentech“ společnosti K-EKO krajský soud připomíná, že důkazní břemeno o tom, je-li zde nárok na osvobození od daně, leží právě na daňovém subjektu, tj. žalobci. Jestliže byl žalobce jednou ze stran obchodního vztahu mezi ním a společností K-EKO, měl by z povahy věci mít příslušné dokumenty prokazující jej uváděná tvrzení k dispozici.

38. K argumentaci čestným prohlášením S.M., jenž je obchodním zástupcem společnosti SUMECO, krajský soud uvádí, že správce daně i žalovaný obsah tohoto prohlášení navzdory jeho předložení v anglickém jazyce vzali v potaz a žalovaný se závěry obsaženými v prohlášení pracoval v žalobou napadeném rozhodnutí (např. odstavec [75]), ačkoliv tak učinit nemusel, neboť § 76 odst. 2 daňového řádu „[p]ísemnosti vyhotovené v jiném než českém jazyce musí být předloženy v originálním znění, a současně v překladu do jazyka českého, pokud správce daně neprohlásí, že takový překlad nevyžaduje nebo že požaduje úředně ověřený překlad; takové prohlášení může správce daně učinit na své úřední desce i pro neurčitý počet písemností v budoucnu.“ Obsah tohoto prohlášení daňové orgány vyhodnotily tak, že s ohledem na to, co bylo v průběhu řízení zjištěno a předloženo rumunskou daňovou správou, nemůže obstát.

39. Z předložených dokumentů je zcela zjevné, že společnost SUMECO byla tím, kdo zboží nakupoval a neměla postavení zprostředkovatele a ani jí nebyla postoupena pohledávka žalobce. Soud nesdílí názor žalobce, že podatel čestného prohlášení měl být vyslechnut jako svědek, protože je tu dostatek důkazů, na základě kterých mohl žalovaný učinit spolehlivý závěr o tom, kdo byl dodavatelem zboží společnosti K-EKO.

40. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, dle níž by za předpokladu, že transakce proběhla tak, jak popisuje žalovaný, společnost SUMECO nutně musela být v tuzemsku registrována k DPH. Ani případná skutečnost, že žalovaný nezahájil se společností SUMECO registrační řízení a nepřihlásil ji k DPH, nemůže ničeho změnit na tom, že zákonem stanovené požadavky pro osvobození žalobce od daně splněny nebyly.

41. Stejně tak není pro posouzení právě řešené věci podstatné, jakým způsobem bylo zboží zdaněno v jiném členském státě.

42. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou porušení zásady legitimního očekávání žalobkyně. Dříve proběhnuvší řízení a kontroly nemohou mít za následek, že zjistí-li správce daně nesprávnost v aplikaci zákona o DPH, musí postupovat shodně, jako tomu bylo při předchozích řízeních. V nyní posuzované věci vyvstaly pochybnosti o tom, zda vznikl nárok na osvobození od daně. To vedlo k zahájení daňové kontroly (potažmo postupu k odstranění pochybností), při které se správce daně zabýval tím, zda žalobkyní deklarované osvobození od daně je souladné se zákonem. Shledal-li žalovaný, že žalobkyni nárok na osvobození od daně nevznikl, pak musel postupovat v souladu se zákonem a daň doměřit. Dřívější případné uznání nároku na osvobození, které v souladu se zákonem nebylo, nemůže založit u žalobkyně předpoklad, že tomu tak bude do budoucna vždy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2013, čj. 1 Afs 80/2013-40).

43. Soud poukazuje na to, že vydaný daňový doklad, jakožto formální doklad, neprokazuje dodání zboží firmě SUMECO. Pokud jde o pohledávku tvrzenou žalobcem, který ve vyjádření k výzvě uvedl, že společnost SUMECO byla financujícím prvkem, který poskytoval předplatby za dané zboží a dle žalobce došlo k uhrazení zboží dodavateli, a to se zápočtem z předplatby jí poskytnuté společnosti SUMECO, čímž došlo k uzavření obchodu, soud poukazuje na to, že tyto skutečnosti nebyly potvrzeny v odpovědi britské daňové správy na žádost informace. Ze zprávy nevyplývá, že by společnost SUMECO vystupovala jako věřitel vůči společnosti TRS WHOLESALE CO LTD, ale že vystupovala vždy z pozice prodávajícího, kdy společnost TRS WHOLESALE CO LTD výslovně uvedla, že společnost SUMECO je jejím dlouhodobým dodavatelem. Rovněž z písemností, které byly zaslány k žádosti o informace, vyplývá, že společnost TRS WHOLESALE CO LTD hradila za plnění společnosti SUMECO, kdy o pohledávce tvrzené žalobcem nebyly zajištěny žádné důkazy. Rovněž zástupce společnosti TRS WHOLESALE CO LTD při podání vysvětlení před britskou daňovou správou vypověděl, že měl uzavřeny kupní smlouvy se společností SUMECO, od níž bylo zboží dodáno a již i bylo společností TRS WHOLESALE CO LTD zboží zaplaceno. Plnění společnost TRS WHOLESALE CO LTD rovněž uvedla ve svém přiznání k DPH, jako vývoz do třetí země.

44. CMR list není sto prokázat přechod práva nakládat se zbožím jako vlastník a nemůže být považován za důkaz splnění první podmínky osvobození o daně dle § 64 zákona o dani z přidané hodnoty.

45. Soud poznamenává, že žalobce nepředložil kupní smlouvu ohledně plnění, kdy pouze tvrdil, že smlouva byla ústní. Předložené výpisy z bankovních účtů žalobce rovněž neprokazují, že byla postoupena pohledávka společnosti SUMECO, jestliže uvedené částky neodpovídají částce uvedené na daňovém dokladu.

46. Zcela důvodně vyvstaly u správce daně pochybnosti i ohledně plnění pro společnost FDS Food Distribution Services, jestliže z odpovědi na žádost o informacích rumunské daňové správy, bylo rumunskou daňovou správou sděleno, že dodavatelem společnosti FDS Food Distribution Services byla švýcarská společnost SUMECO, když se žalobcem společnost FDS Food Distribution Services žádné obchodní vztahy neměla. Daňová správa z Rumunska předložila i dokumentaci ohledně obchodní spolupráce mezi společností FDS Food Distribution Services a společností SUMECO, kdy součástí předložených dokumentů byly rovněž CMR list, kdy byla rovněž doložena smlouva o přepravě zboží uzavřená mezi společností SUMECO a společností SC LOGITRANS, jejímž předmětem byla přeprava zboží do rumunské společnosti FDS Food Distribution Services. Rovněž byl i v Rumunsku zajištěn certifikát ohledně kvality zboží modrého máku vydaného pro společnost SUMECO. Žalobce byl vedle společnosti SUMECO (dodavatel) a společnosti FDS Food Distribution Services (odběratel) uveden na daňových dokladech pouze jako zasílající společnost z České republiky. Z důkazů, které byly zajištěny, však vyplývá, že společnost FDS Food Distribution Services měla jako kupující uzavřenou kupní smlouvu se společností SUMECO, od níž jí bylo zboží dodáno a společností FDS Food Distribution Services bylo rovněž zaplaceno. Proto je správný závěr žalovaného, že předmětné zboží nenabyla rumunská společnost FDS Food Distribution Services od žalobce, ale od švýcarské společnosti.

47. Pokud jde o plnění poskytnuté firmě Tzanidis soud uvádí, že společnost Tzanidis předložila daňový doklad, na kterém byla uvedena společnost SUMECO. Společnost Tzanidis rovněž uhradila na bankovní účet společnosti SUMECO částku 12 400 EUR, přičemž bylo zjištěno, že žalobce žádnou platbu od společnosti Tzanidis nepřijal. Rovněž z odpovědi řecké daňové správy nevyplývá, že by společnosti SUMECO vystupovala z pozice věřitele vůči společnosti Tzanidis, ale z pozice prodávajícího. Soud se proto ztotožňuje s finančními orgány, že společnost SUMECO vystupovala jako prodávající a Tzanidis jako kupující, kdy je žalobce opětovně uveden jako zasílající společnost z České republiky. Pokud jde o tato plnění s uvedenou společností tak, žalobce žádné kupní smlouvy nedoložil. Opětovně tvrdil, že byla kupní smlouva pouze ústně uzavřena, jiné důkazy ohledně jejího uzavření, nepředložil. Správný je proto závěr žalovaného, že žalobce neunesl své důkazní břemeno. Neprokázal tedy, že došlo k přechodu práva nakládat jako vlastník na odběratele společnost Tzanidis, která je k dani registrována v JČS ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Žalobce tedy neprokázal splnění první podmínky pro osvobození od daně dle § 64 zákona o dani z přidané hodnoty, tedy že došlo k dodání zboží osobě registrované k dani v JČS.

48. Nedůvodná je rovněž námitka žalobce, že platební výměr byl vydán správcem daně až po zákonné lhůtě, když prekluzivní lhůta ve smyslu § 148 odst. 1 daňového řádu již uplynula, a to tím, že tříletá lhůta od zahájení daňové kontroly již uplynula.

49. Lhůta pro vyměření daně dle § 148 daňového řádu je svou povahou lhůtou hmotněprávní, čemuž odpovídá i citované ustanovení, podle kterého nelze daň stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí tři roky s tím, že lhůta pro stanovení daně začne běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo v němž se stala splatnou, aniž zde byla současně uložena povinnost podat řádné daňové tvrzení. Ustanovení § 148 daňového řádu dále upravuje pravidla pro běh této lhůty, její prodloužení (§ 148 odst. 2), přerušení (§ 148 odst. 3) a zastavení (§ 148 odst. 4).

50. Skutečnosti relevantní pro stanovení prekluzivní lhůty jsou pak obsaženy v § 148 odst. 4 daňového řádu. Například dle písmena f) lhůta pro stanovení daně neběží po dobu ode dne odeslání žádosti o mezinárodní spolupráci při správě daní až do dne obdržení odpovědi na tuto žádost nebo do dne odeslání oznámení o ukončení mezinárodní spolupráce při správě daní v dané věci.

51. V daném případě lhůta pro stanovení daně za zdaňovací období září 2014 začala běžet dnem 27. 10. 2014 s ohledem na to, že dvacátý pátý den pro podání daňového přiznání dle § 136 odst. 4 daňového řádu připadl na sobotu. Podle § 148 odst. 3 daňového řádu platí, že zahájením daňové kontroly před uplynutím lhůty pro stanovení daně, běží lhůta pro stanovení daně znovu ode, kdy byl tento úkon učiněn. Jestliže byla daňová kontrola zahájena dne 9. 12. 2014, započal běh lhůty tímto datem, přičemž lhůta pro stanovení daně by skončila dnem 9. 12. 2017. Platební výměr byl vydán dne 31. 10. 2016, napadené rozhodnutí bylo vydáno až dne 17. 1. 2019, proto dle ustanovení § 148 odst. 2 nedošlo k prodloužení lhůty o jeden rok. S ohledem na mezinárodní dožádání, kdy správce daně požádal rumunského správce daně dne 26. 1. 2015, přičemž žádost byla vyřízena až dnem 18. 4. 2016, ve smyslu § 148 odst. 4 daňového řádu lhůta pro stanovení daně po dobu 449 dnů neběžela. V daném případě došlo k prodloužení lhůty o uvedené dny od data 9. 12. 2017, proto k prekluzi práva nedošlo a daň byla vyměřena v souladu s § 148 odst. 1 daňového řádu. Došlo tedy k prodloužení předmětné lhůty, a proto k marnému uplynutí lhůty pro stanovení daně v daném případě nedošlo. Soud proto i tuto námitku žalobce shledal jako nedůvodnou.

52. Krajský soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

53. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný měl ve věci úspěch, ovšem náhradu nákladů řízení nepožadoval, když nebylo soudem zjištěno, že by v rámci tohoto řízení náklady nad rámec jeho administrativní činnosti vznikly. Žalobce úspěšný nebyl, proto mu náhrada nákladů řízení nebyla přiznána.

54. Soud rozhodl rozsudkem bez jednání, neboť účastníci projevili s takovýmto postupem souhlas.