č. j. 59 A 12/2021 - 351

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce, soudkyně JUDr. Veroniky Burianové a soudce Mgr. Aleše Smetanky ve věci žalobkyně a LB MINERALS, s.r.o., IČO 27994929, navrhovatelky: sídlem Tovární 431, 330 12 Horní Bříza, proti žalovanému: Český báňský úřad, sídlem Kozí 748/4, 110 00 Praha, a proti odpůrkyni: obec Lestkov, IČO 00259977, sídlem Lestkov 210, 349 01 Stříbro, zastoupená Mgr. Martinou Knickou, advokátkou, sídlem Tyršova 1434/4, 405 01 Děčín, za účasti osob zúčastněných na řízení:

1. Lesy České republiky, s. p., Lesní správa Toužim, sídlem Plzeňská 580, 364 01 Toužim, 2. Spolek Větrné mlýny na Tepelsku, IČO 26995654, sídlem Hanov 17, 349 53 Lestkov, zastoupen Mgr. Radkem Klesou, advokátem, sídlem Riegrova 223/20, 301 00 Plzeň, 3. L. J. o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2021, č. j. SBS 14393/2021/ČBÚ-21/1, a o návrhu na zrušení části územního plánu obce Lestkov schváleného usnesením Zastupitelstva odpůrkyně č. 15/2 ze dne 1. 12. 2017, který nabyl účinnosti dne 16. 12. 2017 takto:

Výrok

I. Návrh na zrušení opatření obecné povahy – části územního plánu obce Lestkov schváleného usnesením Zastupitelstva odpůrkyně č. 15/2 ze dne 1. 12. 2017, který nabyl účinnosti dne 16. 12. 2017, a to v rozsahu týkajícím se části vylučující umisťování staveb, zařízení a jiných opatření pro těžbu nerostů vymezené v bodě A/1f pro plochy zemědělské, se odmítá.

II. Návrh na zrušení opatření obecné povahy – části územního plánu obce Lestkov schváleného usnesením Zastupitelstva odpůrkyně č. 15/2 ze dne 1. 12. 2017, který nabyl účinnosti dne 16. 12. 2017, a to v rozsahu týkajícím se části vylučující umisťování staveb, zařízení a jiných opatření pro těžbu nerostů vymezené v bodě A/1f pro plochy lesní a smíšené nezastavěného území, se zamítá.

III. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2021, č. j. SBS 14393/2021/ČBÚ- 21/1, se zamítá.

IV. Navrhovatelka je povinna do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit odpůrkyni náklady řízení ve výši 16 688 Kč k rukám zástupkyně odpůrkyně Mgr. Martiny Knické, advokátky.

V. Žalobkyně vůči žalovanému nemá právo na náhradu nákladů řízení.

VI. Žalovanému se vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

VII. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně žalobou ze dne 12. 10. 2021, doručenou Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) dne 13. 10. 2021, napadla rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2021, č. j. SBS 14393/2021/ČBÚ-21/1 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území krajů Plzeňského a Jihočeského (dále jen „prvostupňový orgán“ nebo „OBÚ v Plzni“) ze dne 11. 2. 2021, č. j. SBS 49379/2020/OBÚ-06/2 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) tak, že rozhodnutí se potvrzuje a odvolání se zamítá.

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl zamítnut návrh žalobkyně na stanovení dobývacího prostoru Hanov u Lestkova na výhradním ložisku živce Hanov u Lestkova, č. ložiska 3267100 (dále též jen „předmětný dobývací prostor“) z důvodu, že ve vztahu k návrhu bylo vydáno nesouhlasné závazné stanovisko Městského úřadu Tachov, odboru výstavby a územního plánování (dále jen „MÚ Tachov“) ze dne 7. 8. 2020, č. j. 2180/2020-OVÚP/TC (dále též jen „nesouhlasné závazné stanovisko MÚ Tachov“), dle kterého byl záměr stanovit předmětný dobývací prostor nepřípustný pro nesoulad s územně plánovací dokumentací obce Lestkov (odpůrkyně) a pro nerespektování stanovené koncepce využití území.

3. Žalobkyně navrhla zrušit nejen napadené rozhodnutí, ale i prvostupňové rozhodnutí a dále závazné stanovisko MÚ Tachov. Společně s žalobou žalobkyně též podala návrh na zrušení opatření obecné povahy – části územního plánu odpůrkyně schváleného usnesením Zastupitelstva odpůrkyně č. 15/2 ze dne 1. 12. 2017, který nabyl účinnosti dne 16. 12. 2017 (dále jen „Územní plán“), a to konkrétně „v části vylučující umisťování staveb, zařízení a jiných opatření pro těžbu nerostů vymezené v bodě A/1f pro plochy lesní, zemědělské a smíšené nezastavěného území“.

II. Žaloba a návrh na zrušení části Územního plánu

4. Žalobkyně po úvodním vymezení věci (čl. I. žaloby) uvedla v čl. II. žaloby žalobní body, pro které považuje napadené rozhodnutí za nesprávné a nezákonné. Žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí bylo učiněno na podkladě nezákonného závazného stanoviska MÚ Tachov, přičemž tuto nezákonnost spatřovala v nedostatečném a vnitřně rozporném odůvodnění a dále ve skutečnosti, že bylo vydáno na podkladě územního plánu, který není v souladu s právními předpisy. Své žalobní námitky pak žalobkyně rozvedla v čl. III. žaloby, když nejprve brojila proti posouzení v závazném stanovisku MÚ Tachov [a to shodně, jako v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí – pozn. soudu] a poté proti dotčené části Územního plánu.

5. Žalobkyně nejprve (v části označené jako posouzení souladu záměru s územním plánem) uvedla, že MÚ Tachov při svém posouzení vycházel z toho, že záměr je situován v chráněném ložiskovém území Hanov u Lestkova (dále též jen „CHLÚ Hanov“) a záměrem dotčené pozemky parc. č. XA, XB, XC, XD a XE v k. ú. Hanov u Lestkova se nacházejí mimo zastavěné území, a dále z toho, že uvedené pozemky jsou podle Územního plánu součástí ploch lesních a ploch smíšených nezastavěného území, přičemž v obou těchto druzích ploch je dle Územního plánu podmíněně přípustné umisťovat stavby, zařízení a jiná opatření v souladu s § 18 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), mimo jiné však s výjimkou staveb, zařízení a opatření pro těžbu nerostů. Žalobkyně tato východiska dotčeného orgánu nezpochybnila.

6. Žalobkyně namítala vnitřní rozpornost a nedostatečnost odůvodnění nesouhlasného stanoviska. Tu spatřovala ve vztahu k pozemku parc. č. XA v k. ú. Hanov u Lestkova v odůvodnění nesouhlasného stanoviska, neboť z údajů evidovaných v katastru nemovitostí nevyplývá, že by u tohoto pozemku byla evidována informace, že se jedná o „dobývací prostor“. Rovněž není zřejmé, co bylo myšleno respektováním tohoto stavu s tím, že „není však uvažován další rozvoj“. Ve vztahu k pozemkům parc. č. XB, XC, XD a XE v k. ú. Hanov u Lestkova (které jsou součástí ploch lesních zajišťujících plnění funkce lesů a jejich využití) žalobkyně namítala, že samotné stanovení dobývacího prostoru nemůže narušit způsob využití území, neboť jde pouze o územní vymezení prostoru (plochy), ve kterém organizace bez dalšího není oprávněna zahájit dobývání výhradního ložiska. V tomto smyslu je třeba vzít v úvahu, že řízení o stanovení dobývacího prostoru není řízením o povolení hornické činnosti k dobývání ložiska. Žalobkyně v dané souvislosti odkázala na § 24 odst. 1 a § 5 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „horní zákon“), s tím, že stanovení dobývacího prostoru nezakládá právo báňské organizaci provádět bez následného povolení hornickou činnost. Podle žalobkyně obdobné platí ve vztahu k namítanému budoucímu řešení dopravní zatíženosti území, zajištění stability sousedící komunikace, jakož i k otázkám hlučnosti a prašnosti.

7. Žalobkyně poté upozornila, že vymezení podmíněně přípustného využití shora uvedených ploch dle Územního plánu, které v CHLÚ Hanov vylučuje stavby, zařízení a opatření pro těžbu nerostů, znemožňuje vydobytí ložiska vyhrazeného nerostu, tedy zabraňuje státu v disponování s jeho majetkem. Územní plán navíc neobsahuje žádné odůvodnění, z jakého veřejného zájmu byly stavby, zařízení a opatření pro těžbu nerostů z umísťování v těchto plochách vyloučeny, a má být tedy zřejmé, že poměřováním různých veřejných zájmů se zpracovatel územního plánu vůbec nezabýval, ačkoliv mu tuto povinnost výslovně ukládá § 15 odst. 1 horního zákona. Znemožnění vydobytí surovinového ložiska v CHLÚ Hanov by bylo v přímém rozporu s veřejným zájmem na ochraně a hospodárném využití nerostného bohatství ve vlastnictví státu. Tuto skutečnost však při svém posuzování MÚ Tachov zjevně vůbec nevzal v úvahu, a to bez ohledu na povinnost dle § 15 odst. 1 horního zákona dopadající i na něj.

8. Žalobkyně dále poukázala na souhlasné stanovisko ke stanovení předmětného dobývacího prostoru a k návrhu souhrnného plánu sanace a rekultivace vydané Ministerstvem zemědělství (dále jen „MZE“), jakožto orgánem státní správy lesů, ze dne 10. 12. 2020, č. j. 65457/2020- MZE-16211 (dále jen „stanovisko MZE“), které bylo přílohou návrhu na stanovení předmětného dobývacího prostoru. Uvedla, že MZE hodnotilo veřejný zájem na efektivním dobývání živcové suroviny jako zájem převyšující veřejný zájem na zachování dotčených lesních pozemků pro plnění funkcí lesa, jejichž funkce bude navíc v co nejvyšší možné míře zachována i během celého procesu těžby, resp. i po skončení těžby. Žalobkyně přitom poukázala na skutečnost, že má být z celkového rozsahu záboru dotčených pozemků určených k plnění funkcí lesa v rozsahu 1 806 m navrácena zpět do pozemků určených k plnění funkcí lesa plocha o výměře 1 858 m, a dále na podmínky, které MZE stanovilo.

9. V další části žaloby (označené jako posouzení záměru z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování) žalobkyně nejprve namítala, že samotná koncepce využití předmětného území dle územního plánu nerespektuje cíle a úkoly územního plánování vyjádřené v § 18 a 19 stavebního zákona, neboť namísto účelného využití předmětného území pro účely vydobytí vyhrazeného ložiska nerostu ve vlastnictví státu, takového využití území zcela znemožňuje. Dále namítala, že odůvodnění nepřípustnosti předmětného záměru z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování je zcela nedostatečné.

10. Žalobkyně poté poukázala na to, že podala žádost o opravu zřejmé nesprávnosti v územním plánu, neboť se domnívala, že vzhledem k tomu, že CHLÚ Hanov bylo do územního plánu doplněno až dodatečně, tak i shora uvedené (nevyhovující) vymezení způsobu využití předmětných ploch je výsledkem pouhého opomenutí či chyby při zpracování územního plánu. Odpůrkyně však provedení jakékoliv opravy nesprávnosti nebo změny územního plánu odmítla. Stejně tak i MÚ Tachov se k této opravě postavil zamítavě s tím, že změnu nevyhovujícího funkčního využití území není možno považovat za opravu nesprávnosti a příslušné nápravy tohoto nesouladu by bylo možno dosáhnout pouze vydáním nového územního plánu, a dále že vyloučení staveb, zařízení a opatření pro těžbu ve vymezeném dobývacím prostoru automaticky neznemožňuje těžbu. S tímto názorem MÚ Tachov žalobkyně nesouhlasila.

11. V další části žaloby (označené jako posouzení záměru na podkladě územního plánu, který nebyl vydán v souladu s právními předpisy) žalobkyně namítala nesoulad Územního plánu s právními předpisy vztahujícími se k procesu pořízení územního plánu, který spatřovala v tom, že v bodě A/1f textové části Územního plánu stanovujícím podmínky pro využití ploch s rozdílným způsobem využití je v plochách lesních, zemědělských a plochách smíšených nezastavěného území, ve kterých jsou zařazeny i pozemky v CHLÚ Hanov, výslovně vyloučeno umisťování staveb, zařízení a opatření pro těžbu nerostů, a to bez vymezení veřejného zájmu, který by toto vyloučení odůvodňoval. Podle žalobkyně úplné vyloučení těchto staveb, zařízení a opatření pro těžbu ve svém důsledku znamená vyloučení dobývání nerostů a jejich těžby, neboť z povahy věci nelze dobývání a těžbu nerostů provozovat bez potřebných technických zařízení (žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 467/2019 – 27).

12. Žalobkyně dále namítala, že takovéto vymezení je v přímém rozporu se Zásadami územního rozvoje Plzeňského kraje (dále jen „ZÚR PK“), které jsou pro pořizování a vydávání územních plánů závazné (§ 36 odst. 5 stavebního zákona), konkrétně namítala rozpor s bodem 6.4 ZÚR PK, ve znění první aktualizace účinné od 1. 4. 2014, která upravuje ochranu nerostného bohatství, včetně zásady preferovat těžbu výhradních ložisek v plochách s vyřešenými nebo řešitelnými střety zájmů, a to v souladu s průběžně Aktualizovanou regionální surovinou politikou Plzeňského kraje. Krom toho výkres „Koncepce ochrany a využití přírodních zdrojů“ k aktualizaci č. 1 ZÚR PK již s výhradním ložiskem i CHLÚ Hanov uvažuje. Podle názoru žalobkyně lze tedy konstatovat, že těžba ložiska, jakož i stanovení dobývacího prostoru, které jakožto nezbytný první krok samotné těžbě předchází, je při splnění shora uvedených podmínek v souladu s platným zněním ZÚR PK.

13. Žalobkyně doplnila, že řešitelnost střetu zájmů je zřejmá již z prostého faktu, že v dané lokalitě donedávna probíhala těžba nevýhradního ložiska štěrkopísků v režimu stavebního zákona, kterou prováděla společnost Lesy České republiky, s. p., přičemž tato skutečnost je zmíněna i v Regionální surovinové politice Plzeňského kraje z roku 2003 (dále jen „RSP PK“). Těžba nerostných surovin by tak v dané lokalitě nebyla zcela novou činností, ale pouze by navázala na předchozí těžbu ve stávajícím lomu a na něj navazujících pozemcích. Kromě toho část pozemku parc. č. XA v k. ú. Hanov u Leskova má žalobkyně pro účely zajištění budoucí hornické činnosti dlouhodobě propachtovanou od Lesy České republiky, s. p. RSP PK byla zpracována již v roce 2003, avšak výhradní ložisko živcové suroviny Hanov u Lestkova bylo stanoveno teprve až na základě průzkumných prací prováděných v letech 2010 až 2011. Je tedy zřejmé, že RSP PK vydaná v roce 2003 nemohla ještě existenci ložiska Hanov u Lestkova nijak reflektovat, přičemž aktualizace RSP PK nebyla doposud provedena. Nicméně v obecné rovině RSP PK obsahuje závěr, že ložiska živcových surovin v Plzeňském kraji mají celorepublikový význam, neboť značná část zásob živcové suroviny v ČR se nachází právě na ložiskách živců v Plzeňském kraji. Lze tedy konstatovat, že těžba ložiska, resp. i stanovení dobývacího prostoru, je v také souladu s RSP PK.

14. Žalobkyně poté poukázala na zásady obsažené v Surovinové politice České republiky v oblasti nerostných surovin a jejich zdrojů z roku 2017 (dále jen „SP ČR“). Podle žalobkyně je z hlediska surovinové bezpečnosti státu žádoucí v těch případech, kdy to je možné, ekonomicky rentabilní a přijatelné z pohledu ochrany životního prostředí, přednostně využívat nerostný surovinový potenciál ČR. Velmi žádanou surovinou – také s ohledem na obecný trend snižování energetické náročnosti – jsou mimo jiné právě živcové suroviny. Výhradní ložisko Hanov u Lestkova by kvalitou a složením zdejší živcové suroviny mohlo sloužit jako náhrada za dosud těžené ložisko Luženičky, jehož vytěžitelné zásoby povolené k vydobytí budou vyčerpány zhruba do tří let.

15. Žalobkyně v dané části uzavřela, že Územní plán je jednak v rozporu s nadřazenou územně plánovací dokumentací, jakož i s § 15 odst. 1 horního zákona, neboť neobsahuje žádné odůvodnění, proč byly jiné obecné zájmy upřednostněny před zájmem na ochraně a využití nerostného bohatství, když v plochách, ve kterých jsou zařazeny pozemky v CHLÚ Hanov, je vzhledem k úplnému vyloučení staveb, zařízení a opatření pro těžbu, těžba výhradního nerostu prakticky vyloučena.

16. Závěrem své žaloby (v části označené jako nezákonnost nesouhlasného stanoviska a na něj navazujících rozhodnutí) žalobkyně uvedla, že dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu při vydávání závazného stanoviska podle § 149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu, je třeba v návaznosti na § 154 správního řádu přiměřeně použít ustanovení o obsahu, formě a náležitostech rozhodnutí (§ 67 a 68 správního řádu), pročež by obsah závazného stanoviska, a to zejména v případě negativního závazného stanoviska, měl alespoň v základní rovině odpovídat požadavkům kladeným na odůvodnění správního rozhodnutí. Pokud odůvodnění citovaným požadavkům nevyhovuje, je nepřezkoumatelné, což lze konstatovat i v případě odůvodnění závazného stanoviska MÚ Tachov, které je tedy nezákonné. Vzhledem k tomu, že napadené i prvostupňové rozhodnutí byla učiněna na podkladě nezákonného závazného stanoviska MÚ Tachov, jsou i tato rozhodnutí nesprávná a nezákonná. Proto se žalobkyně domáhala jejich zrušení, stejně jako zrušení závazného stanoviska MÚ Tachov. Žalobkyně dále uvedla, že se též domáhá zrušení označené části Územního plánu podle § 101a odst. 1 s. ř. s., a to z důvodu, že touto částí Územního plánu byla zkrácena na jejím veřejném subjektivním právu na stanovení dobývacího prostoru. Pro úplnost žalobkyně odkázala na to, že v případě incidenčního přezkumu opatření obecné povahy se v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu neuplatní lhůta jednoho roku podle § 101b odst. 1 s. ř. s.

17. Žalobkyně v rámci žaloby označila a navrhla k důkazu listinné důkazy, které soudu doložila v rámci příloh k žalobě.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

18. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 1. 11. 2021 (doručeném soudu dne 3. 11. 2021) navrhl zamítnutí žaloby, ve kterém nejprve odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a konstatoval, že ze spisové dokumentace, stejně jako ze všech okolností daného případu, vyplývá, že v průběhu správního řízení bylo ze strany orgánů státní báňské správy postupováno v souladu se zákonem.

19. K žalobním bodům uvedl, že primárně směřují k vydání nesouhlasného závazného stanoviska MÚ Tachov, které shledalo záměr stanovit dobývací prostor jako nepřípustný z hlediska souladu s územně plánovací dokumentací a z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování v území. Vzhledem k tomu, že již odvolání žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí směřovalo proti obsahu nesouhlasného závazného stanoviska MÚ Tachov, postupoval žalovaný v souladu s § 149 odst. 7 správního řádu a požádal nadřízený správní orgán o potvrzení nebo změnu tohoto závazného stanoviska. Následně Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor regionálního rozvoje (dále jen „KÚ PK“) svým závazným stanoviskem nadřízeného orgánu územního plánování ze dne 9. 7. 2021, č. j. PK-RR/2491/21 (dále jen „závazné stanovisko KÚ PK“) potvrdil nesouhlasné závazné stanovisko MÚ Tachov.

20. Žalovaný dále poukázal na to, že on i prvostupňový orgán použili závazná stanoviska vydaná v této věci jako podklad pro svá rozhodnutí. Podle § 149 odst. 1 správního řádu je závazné stanovisko úkonem učiněným správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jeho obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu, v předmětném případě řízení o stanovení dobývacího prostoru Hanov u Lestkova pro rozhodování orgánů státní báňské správy. Protože v průběhu řízení o žádosti žalobkyně byla vydána závazná stanoviska, která znemožňují žádosti o stanovení dobývacího prostoru vyhovět, nemohl prvostupňový orgán jinak než žádost zamítnout a žalovaný musel následně potvrdit zamítavé prvostupňové rozhodnutí. Vzhledem k výše uvedenému proto žalovaný i prvostupňový orgán postupovaly v mezích zákona, tedy tak, jak předpokládá § 149 odst. 6 správního řádu.

IV. Vyjádření odpůrkyně k žalobě, včetně návrhu na zrušení části Územního plánu

21. Odpůrkyně se ve svém vyjádření ze dne 29. 10. 2021 (doručeném soudu téhož dne) nejprve vyjádřila k tvrzení, že samotné stanovení dobývacího prostoru nemůže narušit využití předmětného území. Tuto argumentaci odpůrkyně označila za nepřijatelnou, neboť popírá smysl samotného posouzení záměru stanovení dobývacího prostoru a pravomoc příslušných orgánů vydat stanovisko k tomuto záměru. Podle odpůrkyně není sporu o tom, že povolení k dobývání nerostu musí předcházet stanovení dobývacího prostoru, podmíněné vydáním souhlasného stanoviska, zabývajícího se mj. právě i souladem s územním plánováním. Stanovení dobývacího prostoru přitom není samoúčelné, nepochybně směřuje k umožnění těžby nerostů na dotčeném území. Příslušný orgán je proto nejen oprávněn, ale i povinen ve vydávaném stanovisku zohlednit nejen samotný formální akt stanovení dobývacího prostoru, ale i konečný účel – těžbu nerostů v tomto prostoru. V opačném případě by stanovisko zcela pozbývalo smyslu. Absurdita argumentace žalobkyně je podle odpůrkyně zjevná při srovnání s řízeními dle stavebního zákona. Absurdní je i námitka žalobkyně proti hlučnosti a prašnosti, když samotné stanovení dobývacího prostoru pochopitelně hlučnost a prašnost nezvýší, ovšem není pochyb o tom, že příslušný orgán je povinen posoudit hlučnost a prašnost vznikající samotným dobýváním, k němuž tento krok a vydávané stanovisko směřují. Odpůrkyně odkázala na odůvodnění stanoviska nadřízeného orgánu územního plánování. K odkazům žalobkyně na stanovisko MZE ze dne 10. 12. 2020 odpůrkyně uvedla, že souhlasné stanovisko vydané jiným správním orgánem, tedy na jiném úseku výkonu státní správy, a zabývající se proto jinými aspekty schvalovaného záměru, nemůže zpochybnit zákonnost jiného stanoviska. Opět poukázala na absurditu argumentace žalobkyně příměrem k řízení dle stavebního zákona. Proto souhlasné stanovisko MZE zabývající se konkurencí dvou veřejných zájmů (vytěžení nerostu a zachování lesních pozemků) nevypovídá nic o zákonnosti či nezákonnosti stanoviska jiného orgánu zabývajícího se problematikou z hlediska územního plánování.

22. Ve vztahu k žalobkyní tvrzenému rozporu s územně plánovací dokumentací z důvodu vnitřní rozpornosti a nedostatečnosti odpůrkyně měla za to, ani formulační nepřesnost nečiní odůvodnění nesouhlasného závazného stanoviska MÚ Tachov nepřezkoumatelným, když úvaha stanoviska má být zřejmá – není uvažováno o změně využití dotčeného území, které dosud umístění těžebního zařízení a tím i stanovení dobývacího prostoru vylučuje. Opět upozornila na potvrzující stanovisko nadřízeného orgánu územního plánování, se kterým se žalobkyně ve své žalobě nijak nevypořádala.

23. Dále se odpůrkyně věnovala námitkám proti Územnímu plánu. Žalobkyní tvrzenému rozporu se ZÚR PK oponovala, že takový rozpor neexistuje a že jej žalobkyně pouze konstruuje na základě dezinterpretace nadřízené územně plánovací dokumentace. Ani z těchto zásad, ani z odkazované RSP PK nelze dovodit povinnost obce preferovat zájem na těžbě nerostů nad ostatními veřejnými zájmy. Obec je zcela jistě povinna reflektovat existenci nerostných ložisek a vypořádat se s regulativy využití území právě i v návaznosti na nerostné bohatství, ovšem není povinna upřednostnit těžbu nad jinými způsoby ochrany využití dotčeného území. Za bezpředmětný odpůrkyně označila odkaz na minulou těžbu štěrkopísku, když tato historická činnost nemění nic na míře zvažovaných dopadů na územní celek při těžbě budoucí. Žalobkyní uváděné citace z RSP PK a SP ČR měla odpůrkyně za bezpředmětné, když z nich nelze dovodit závaznost pro stanovení podmínek při využití území, rozhodně ne povinnost umožnit na konkrétních ložiscích těžbu. Surovinová politika je podkladem pro výkon státní správy a jedním z podkladů pro politiku územního rozvoje a územně plánovací dokumentaci, nikoliv však právně závazným dokumentem. Tvrzení žalobkyně jsou založena na dezinterpretaci dokumentů územního plánování a naprostém opomenutí vůle obce při zvažování jednotlivých zájmů a řešení jejich střetu. Podle odpůrkyně byl Územní plán přijat procesně i věcně správně, s oporou v § 18 odst. 5 stavebního zákona.

24. K žalobkyní namítanému rozporu Územního plánu s § 15 odst. 1 horního zákona odpůrkyně uvedla, že odkazované ustanovení neobsahuje povinnost obce založit územní plán primárně na preferenci těžby. Ochrana nerostného bohatství je jen jedním ze zvažovaných cílů; a využití (těžba) nerostného bohatství cílem ještě úžeji zaměřeným. Obec je povinna v územním plánování existenci nerostného bohatství zohlednit, ale stejně tak je povinna zohlednit ostatní aspekty veřejného zájmu při územním plánování. Odpůrkyně tak učinila, a to se závěrem, že v daném případě není intenzivní těžba tím nejvýhodnějším řešením. Tento závěr byl učiněn v souladu s právními předpisy a za dodržení všech řádných procesních postupů. Nelze též přehlédnout, že Územní plán byl vydán na základě souhlasného stanoviska OBÚ v Plzni, což rovněž dosvědčuje soulad s cílem ochrany a využití nerostného bohatství. Žalobkyně jednak v této fázi řízení neuplatnila žádné námitky, jednak se ani nyní s touto námitkou, obsaženou ve stanovisku nadřízeného orgánu územního plánování, ve své žalobě nevypořádala. Odpůrkyně dále upozornila, že dotčený (prvostupňový) orgán vydávající závazné stanovisko nejen že neměl povinnost zabývat se námitkami směřujícími proti Územnímu plánu, ale dokonce neměl ani oprávnění tyto zohledňovat. Byl povinen posoudit věc na základě platného a účinného Územního plánu a naopak neměl možnost se zabývat zákonností tohoto opatření či dokonce rozhodnout v rozporu s ním.

25. K námitce o nepřezkoumatelnosti nesouhlasného závazného stanoviska MÚ Tachov odpůrkyně upozornila na to, že žalobkyně neuvedla žádné konkrétní důvody, podklady či úvahy, které by tomuto závaznému stanovisku chyběly, ani žádné konkrétní absentující vypořádání s návrhy, námitkami či vyjádřeními. Odpůrkyně poukázala na závazné stanovisko KÚ PK, v němž se nadřízený orgán územního plánování ztotožnil s nesouhlasným závazným stanoviskem MÚ Tachov, přičemž žalobkyně nijak nenapadá toto stanovisko nadřízeného orgánu územního plánování, které nesporně patří k podkladům rozhodnutí, jehož zákonnost je v tomto řízení napadána.

26. K důkazu odpůrkyně navrhla Územní plán, včetně textové části, a dále jí označené listiny doložené žalobkyní v rámci žaloby.

27. Na základě uvedených skutečností odpůrkyně dospěla k závěru, že návrh je nedůvodný. Proto navrhla, aby soud návrh zamítl. Odpůrkyně též uplatnila požadavek na náhradu nákladů řízení.

V. Replika

28. Žalobkyně podala na vyjádření žalovaného a odpůrkyně repliku ze dne 25. 11. 2021 (doručenou soudu téhož dne), ve které setrvala na své žalobní argumentaci.

29. Ve vztahu k vyjádření žalovaného žalobkyně odkázala na svoji žalobu s odůvodněním, že podaná žaloba směřuje především proti závaznému stanovisku MÚ Tachov, které bylo závazným podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí.

30. K vyjádření odpůrkyně pak žalobkyně namítala, že rozporuje-li odpůrkyně její argumentaci o tom, že samotné stanovení dobývacího prostoru nemůže narušit využití předmětného území, pak tuto argumentaci podle žalobkyně sdílí i žalovaný, jak plyne z rozhodnutí č. j. SBS 15949/2021/ČBÚ-21-1 ze dne 24. 5. 2021, kterým bylo rozhodnuto, že Ing. L. J. není účastníkem správního řízení o návrhu na stanovení předmětného dobývacího prostoru. Současně připomněla, že žalovaný v uvedeném rozhodnutí odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 4 As 68/2008. Dále žalobkyně namítala, že z příslušných ustanovení horního zákona plyne, že řízení o stanovení dobývacího prostoru má za účel pouze vymezit na povrchu výhradního ložiska plochu pro jeho hospodárné vydobytí. Výsledkem řízení a rozhodnutí je tak pouze vznik oprávnění k dobývání výhradního ložiska pro organizaci, která má následně základní povinnost vypracovat plán otvírky, přípravy a dobývání tohoto ložiska. Zahájit dobývání výhradního ložiska ve stanoveném dobývacím prostoru může však organizace až po vydání povolení obvodním báňským úřadem v následném řízení o povolení hornické činnosti.

VI. Osoby zúčastněné na řízení

31. Soud učinil dne 14. 10. 2021 výzvu potenciálním osobám zúčastněným na řízení (v návaznosti na opatření předsedy senátu ze dne 14. 10. 2021 o doručení vyvěšením na úředních deskách soudu a odpůrkyně). Jako potenciální osoby zúčastněné na řízení pak soud adresně oslovil Lesy České republiky, s. p. a Spolek Větrné mlýny na Tepelsku, kterým bylo též zasíláno napadené rozhodnutí. Ve stanovené lhůtě do 31. 10. 2021 soudu písemně oznámily tři v rubrice uvedené osoby svůj zájem účastnit se předmětného řízení. Žalobkyně žádnou potenciální osobu zúčastněnou na řízení neoznačila a ze správního spisu žádná další potenciální osoba zúčastněná na řízení nevyplynula.

32. Osoba zúčastněná na řízení č. 1. (tj. Lesy České republiky, s. p. – dále jen „OZNŘ 1.“) se v soudem stanovené lhůtě nevyjádřila.

33. Osoba zúčastněná na řízení č. 2. (tj. Spolek Větrné mlýny na Tepelsku – dále jen „OZNŘ 2.“) zaslala soudu vyjádření ze dne 29. 11. 2021 (doručené soudu téhož dne). K výhradám žalobkyně k Územnímu plánu uvedla, že v období, kdy byl návrh Územního plánu v souladu s příslušnými ustanoveními stavebního zákona zpracováván a projednáván a po jeho posouzení krajským úřadem vydán, žalobkyně řešila stanovení předmětného dobývacího prostoru, avšak k Územnímu plánu neuplatnila žádné připomínky. Obec požadovanou opravu Územního plánu odmítla ve sdělení ze dne 3. 12. 2020, neboť nedošlo k žádné zřejmé nesprávnosti, což potvrdil i MÚ Tachov ve sdělení ze dne 20. 11. 2020. Územní plán obce je platný a závazný pro pořízení a vydání regulačního plánu zastupitelstvem obce, pro rozhodování v území, zejména pro vydávání územních rozhodnutí všech příslušných orgánů. MÚ Tachov, který posuzoval návrh Územního plánu, zcela logicky a oprávněně v napadaném stanovisku z něho vycházel. Žalobkyně účelově mění smysl horního zákona, jestliže uvádí, že samotné stanovení dobývacího prostoru nemůže narušit způsob využití území. Z horního zákona (zejména § 24 odst. 1 a § 28) je zřejmé, že při rozhodování o stanovení dobývacího prostoru se nejedná pouze o územní vymezení prostoru (plochy), ale o posouzení obecného zájmu na těžbě chráněného ložiska a ochrany přírody a životního prostředí. V tomto případě příslušný úřad vydal nesouhlasné závazné stanovisko. OZNŘ 2. dále poukázala na skutečnost, že žalobkyně již v minulosti navrhovala stanovení předmětného dobývacího prostoru o podstatně vyšším v objemu těžby nerostu, což podle posudku ze dne 2. 2. 2017 o vlivech záměru na životní prostředí podle § 9 zákona č. 100/2001 Sb. by velmi negativně ovlivňovalo životní prostředí. Zřejmě z tohoto důvodu žalobkyně postupně zpracovávala až do současné doby záměry se stále se snižujícím objemem těžby v rozsahu pro žalobkyni ekonomicky ztrátovém. Nepochybně převládá obecný zájem na nezhoršování životního prostředí. Lze logicky předpokládat, že žalobkyně kalkuluje s tím, že v budoucnu bude úspěšná s „pouhým rozšířením“ těžby v řízení o změně plánu otvírky, přípravy a dobývání, kdy je účastníkem řízení pouze žadatel. Rozsah současného záměru žalobkyně neodpovídá jeho potřebám a skutečnému záměru. Tato skutečnost nevyplývá jen z původního a současného ztrátového záměru, ale i z dalších jejích návrhů na stanovení dobývacích prostorů vyhrazených ložisek v blízkém sousedství, a to Hanov II, Zhořec či Michalovy Hory. Skutečný záměr žalobkyně v těžbě nerostů v této části významné krajiny by zásadně zhoršil životní prostředí. OZNŘ 2. odkázala na bod B. I. 4. odkazovaného posudku ze dne 2. 2. 2017. Pokud žalobkyně odkazovala na stanovisko MZE, tak podle názoru OZNŘ 2. toto není způsobilé změnit či zrušit závaznost napadaného nesouhlasného stanoviska EIA. Naopak MZE mělo vycházet ze závazných stanovisek územního plánu a EIA. Judikatura Nejvyššího správního soudu jasně vyjadřuje závěr, že stanovisko EIA musí být podkladem i pro jednotlivá správní řízení, na která navazují další rozhodnutí. OZNŘ 2. poté uzavřela, že napadané nesouhlasné závazné stanovisko je zákonné a dostatečně odůvodněné a zcela správně vychází z platného Územního plánu. Proto navrhla žalobu zamítnout. Jako přílohu svého vyjádření soudu doložila odkazovaný posudek ze dne 2. 2. 2017.

34. Osoba zúčastněná na řízení č. 3. (tj. Ing. L. J. – dále jen „OZNŘ 3.“) zaslala soudu vyjádření ze dne 15. 11. 2021 (doručené soudu dne 23. 11. 2021). OZNŘ 3. se ve vyjádření označila za vlastníka mnoha pozemků v katastrech na území odpůrkyně, které jsou používány k pastevectví, přes deset let jsou v bio režimu a nechce, aby v této lokalitě došlo k devastaci životního prostředí a pastvin negativními externalitami spojenými s těžbou. OZNŘ 3. k žalobě uvedla, že žalobkyně prezentuje věc zcela účelově a neříká soudu veškeré informace, přestože jimi disponuje. Ložisko Hanov u Lestkova a jeho možné využití z pohledu vlivů na životní prostředí totiž bylo již v nedávné době velmi podrobně zkoumáno v rámci řízení EIA – kód 3057, přičemž výsledkem bylo jednoznačně zamítavé stanovisko z mnoha důvodů. Pokud žalobkyně opírá svou argumentaci i o ZÚR PK, tak nezmiňuje důležité pasáže z toho dokumentu, především poslední odstavec kapitoly 6.

4. Ze stanovených podmínek je splněna snad jenom jedna – zájem žalobkyně těžit. Dopravní dostupnost je nevyřešitelná bez masivní výstavy nové komunikace až do Plané, což by vyvolalo další investice a narušování životního prostředí. Díky rozsáhlému posuzování všech možných aspektů těžby v této lokalitě jsou dobře zmapované veškeré dopady a řešení střetů veřejných zájmů. Žalobkyně se snaží v žalobě vytvořit dojem, že orgány zanedbaly jejich povinnosti na ochraně a využití nerostného bohatství. S tím OZNŘ 3. nesouhlasí a poukázala na to, že odpůrkyně zanesla do Územního plánu chráněné ložiskové území a ložisko, což představuje dostatečnou ochranu, a vzhledem k tomu, že bylo již vedeno podrobné řízení EIA o vhodnosti těžby v této lokalitě a toto řízení jednoznačně vedlo ke konstatování, že lokalita je pro těžbu nevhodná, je zcela logické, že orgány nechtějí umožnit těžbu v této lokalitě v rámci územního plánování. OZNŘ 3. dále uvedla, že žalobkyně se snaží opakovaně přibližně od let 2014 a 2015 různými způsoby stanovit dobývací prostor, když chtěla na živcovém ložisku Hanov u Lestkova otevřít velkolom, který by měl za následek devastaci dané lokality i širšího okolí. Všechny s těžbou spojené negativní externality by sloužily z 99 % pouze k benefitu žalobkyně – zahraniční korporace. Když žalobkyni nevyšla EIA, kdy nezávislý posuzovatel ministerstva životního prostředí jednoznačně konstatoval, že velkolom ani žádný jiný lom v této lokalitě z mnoha objektivních důvodů není vhodný, tak vzal zpět svou žádost tři dny před vydáním zamítavého stanoviska ministerstva, aby nedošlo k jeho vydání. Důvody nevhodnosti předmětné lokality pro těžbu jsou shrnuty v řízení EIA. Jak je patrné z posudku EIA, při porovnání veřejných zájmů v této lokalitě je jako pozitivní hodnoceno pouze horninové prostředí a přírodní zdroje, což představuje zájmy žalobkyně. Avšak charakteristika tohoto území je jednoznačně pro těžbu nepříznivá, což bylo složitě zkoumáno v rámci řízení EIA. Z toho důvodu je logické, že obec nechce v této lokalitě územním plánem povolit těžbu. Objektivně se nejedná o vhodnou lokalitu. Poté, co žalobkyně neuspěla v řízení EIA, začala vyvíjet snahu o otevření lomu podlimitně, aby se k tomuto záměru mohlo vyjádřit co nejméně orgánů a dotčených osob a aby nebyla nucena dělat novou EIA, která by musela dopadnout v její neprospěch. Přestože objektivně takovýto lom bude ekonomicky neefektivní a bude ho nutné finančně dotovat. Slouží to pouze jako cesta k otevření lomu, aby pak po nějakém čase mohli požádat o navýšení těžby a rozšíření kapacity lomu. Obec jasně deklarovala, že na tomto území si těžbu nepřeje a má k tomu pádné důvody plynoucí z posuzování vlivů na životní prostředí - EIA, kdy byly různé veřejné zájmy důkladně posouzeny, a bylo vyhodnoceno, že lom není přínosem, nýbrž představuje převážně negativa.

VII. Průběh řízení a soudní jednání

35. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně spojila návrh na zrušení napadené části Územního plánu se správní žalobou směřující proti napadenému rozhodnutí a domáhala se tzv. incidenčního přezkumu předmětného opatření obecné povahy (žalobkyně tvrdí, že Územní plán byl podkladem pro závazná stanoviska, která byla podkladem pro prvostupňové a napadené rozhodnutí), je dána akcesorická povaha tohoto návrhu ve vztahu k předmětné žalobě. Soud proto nejprve ověřil podmínky řízení o žalobě směřující proti napadenému rozhodnutí.

36. Soud konstatuje, že žaloba směřující proti napadenému rozhodnutí byla podána včas (napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 20. 8. 2021 a žaloba byla soudu doručena dne 13. 10. 2021, tudíž zákonná lhůta dvou měsíců byla dodržena), osobou k tomu oprávněnou (žalobkyně byla adresátem napadeného rozhodnutí), žalovaný je pasivně legitimován (jako odvolací orgán, který vydal napadené rozhodnutí), po vyčerpání řádných opravných prostředků (proti napadenému rozhodnutí není odvolání přípustné) a obsahuje všechny požadované formální náležitosti. Soud proto mohl přistoupit k věcnému přezkoumání žaloby, včetně návrhu na zrušení napadené části Územního plánu.

37. Vzhledem k tomu, že odpůrkyně vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím o věci samé bez jednání (č. l. 236), soud konal dne 14. 12. 2021 jednání. Účastníci řízení při jednání setrvali na své dosavadní právní argumentaci. OZNŘ 2. a 3. nad rámec svých písemných vyjádření nic nového neuvedly. OZNŘ 1. se jednání neúčastnila.

38. Soud při jednání provedl následující důkazy: (i) prvostupňové a napadené rozhodnutí, (ii) nesouhlasné závazné stanovisko MÚ Tachov a potvrzující závazné stanovisko KÚ PK, (iii) Územní plán odpůrkyně – textovou a grafickou část (koordinační výkres), (iv) mapu s vyznačením předmětného dobývacího prostoru, (v) výpisy z katastru nemovitostí týkající se předmětných 5 pozemků, které by byly dotčeny předmětným dobývacím prostorem, (vi) stanovisko MZE, (vii) žádost žalobkyně o opravu zřejmé nesprávnosti ze dne 1. 10. 2020 a navazující odpověď odpůrkyně ze dne 3. 12. 2020 a sdělení MÚ Tachov ze dne 20. 11. 2020, (viii) zásady územního rozvoje Plzeňského kraje, ve znění aktualizace č. 1 účinné od 1. 4. 2014 (ZÚR PK), (ix) výkres Koncepce ochrany a využití přírodních zdrojů obsažený v odůvodnění aktualizace č. 1 ZÚR PK, (x) regionální surovinovou politiku Plzeňského kraje, rok 2003 (RSP PK), (xi) surovinovou politiku České republiky v oblasti nerostných surovin a jejich zdrojů, únor 2017 (SP ČR), (xii) smlouvu o pachtu ze dne 29. 11. 2019, vč. příloh, (xiii) posudek ze dne 2. 2. 2017 o vlivech záměru na životní prostředí – Stanovení DP Hanov u Lestkova, (xiv) sdělení Ministerstva životního prostředí (dále jen „MŽP“) k ukončení procesu posuzování vlivů záměru na životní prostředí ze dne 28. 3. 2017.

39. Soud naopak pro nadbytečnost neprovedl následující žalobkyní navržené důkazy: (i) oznámení o zahájení správního řízení ze dne 7. 1. 2021, odvolání žalobkyně ze dne 22. 2. 2021, vč. opravy ze dne 2. 3. 2021, osvědčení MŽP o výhradním ložisku ze dne 19. 9. 2012, rozhodnutí MŽP o stanovení chráněném ložiskovém území Hanov u Lestkova ze dne 7. 12. 2012 (navrženo v žalobě) a dále návrh žalobkyně na stanovení předmětného dobývacího prostoru, červen 2020 a předchozí souhlas MŽP k podání návrhu na stanovení předmětného dobývacího prostoru ze dne 24. 8. 2018 (navrženo při soudním jednání), neboť se jednalo o listiny, které byly součástí správního spisu a navíc skutečnosti z nich plynoucí nebyly sporné; dále (ii) protokol o stanovení průměrného obsahu živcové substance a část B výkazu pro poskytování údajů do báňsko-technické evidence – důlní prostor Luženičky, rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5. 2021 ohledně účastenství Ing. J. ve správním řízení (navrženo v žalobě a replice) a ortofoto mapu předmětných pozemků dotčených navrhovaným dobývacím prostorem, neboť tyto důkazní návrhy směřovaly ke skutečnostem, které nebyly pro posouzení věci relevantní. Soud měl na základě nesporných skutečností ve spojení s důkazy, které v řízení provedl, dostatečně zjištěn skutkový stav věci, tudíž další dokazování již nebylo pro posouzení věci potřebné.

VIII. Posouzení návrhu na zrušení napadené části Územního plánu

40. Soud se nejprve zabýval posouzením návrhu žalobkyně na zrušení napadené části Územního plánu, neboť Územní plán byl podkladem pro napadená správní rozhodnutí, jakož i závazná stanoviska, z nichž správní orgány ve svých rozhodnutích vycházely.

41. Napadený Územní plán vydaný v podobě opatření obecné povahy schválilo Zastupitelstvo obce Lestkov (odpůrkyně) usnesením č. 15/2 ze dne 1. 12. 2017. Územní plán nabyl účinnosti dne 16. 12. 2017.

42. Žalobkyně se svým návrhem domáhala zrušení Územního plánu „v části vylučující umisťování staveb, zařízení a jiných opatření pro těžbu nerostů vymezené v bodě A/1f pro plochy lesní, zemědělské a smíšené nezastavěného území“, a to z důvodu, že na základě této části Územního plánu bylo vydáno nesouhlasné závazné stanovisko MÚ Tachov, které vedlo k zamítnutí návrhu žalobkyně na stanovení předmětného dobývacího prostoru (na výhradním ložisku živce Hanov u Lestkova, č. ložiska 3267100), čímž se žalobkyně cítila dotčena na svém veřejném subjektivním právu na stanovení dobývacího prostoru.

43. Předmětný návrh žalobkyně kromě obecných náležitostí splňoval i náležitosti ve smyslu § 101b odst. 2 s. ř. s., tudíž soud měl návrh za projednatelný.

44. Z hlediska dalšího posouzení návrhu žalobkyně na zrušení napadené části Územního plánu je určující ta skutečnost, že v projednávané věci se jedná o případ tzv. incidenčního přezkumu opatření obecné povahy ve smyslu § 101a odst. 1 věty druhé s. ř. s.

45. Soud v dané souvislosti odkazuje na právní větu z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2016, č. j. 5 As 194/2014 – 36, podle které: „Soudní řád správní rozlišuje dva typy návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části. Prvním typem návrhu je návrh na soudní přezkum opatření obecné povahy, který může podat každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy zkrácen, a to ve lhůtě stanovené v § 101b odst. 1 s. ř. s. Druhým typem je návrh na incidenční přezkum opatření obecné povahy dle § 101a odst. 1 věty druhé s. ř. s., který je oprávněn podat jen ten, kdo je současně oprávněn podat ve správním soudnictví žalobu nebo jiný návrh ve věci, ve které bylo opatření obecné povahy užito; tento návrh je třeba podat společně se žalobou proti rozhodnutí, nečinnosti nebo zásahu, tj. ve lhůtě pro společně podávanou žalobu, a to bez ohledu na lhůtu uvedenou v § 101b odst. 1 s. ř. s.“.

46. Aktivně legitimovaným k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy je ve smyslu § 101a odst. 1 s. ř. s. ten, kdo tvrdí, že byl zkrácen na svých právech vydaným opatřením obecné povahy. V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že získala předchozí souhlas k podání návrhu na stanovení předmětného dobývacího prostoru obsažený v rozhodnutí MŽP ze dne 24. 8. 2018, č. j. MZP/2018/520/685 (součást správního spisu), a dále že navrhovaný dobývací prostor se nachází na pozemcích v k. ú. Hanov u Lestkova, které podléhají regulaci dané Územním plánem (skutečnost nesporná). Dále pak žalobkyně tvrdila a doložila, že část jednoho z předmětných pozemků (konkrétně parc. č. XA v k. ú. Hanov u Lestkova) má již pro účely zajištění budoucí hornické činnosti dlouhodobě propachtovanou od OZNŘ 1., které svědčí právo hospodaření s tímto majetkem státu. Žalobkyně přitom se svým návrhem na stanovení dobývacího prostoru neuspěla právě z důvodu regulace dané Územním plánem, tudíž se cítí dotčena na svém veřejném subjektivním právu na stanovení dobývacího prostoru. Na základě uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla aktivně legitimována k podání předmětného návrhu na zrušení dotčené části Územního plánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2019, č. j. 4 As 98/2019 – 30, podle kterého měla aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy navrhovatelka, která tvrdila zásah do veřejných subjektivních práv založených rozhodnutím o udělení předchozího souhlasu k žádosti o vymezení dobývacího prostoru).

47. Pasivní legitimace odpůrkyně byla dána tím, že se jedná o obec, jejíž zastupitelstvo Územní plán schválilo a vydalo (srov. právní větu v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, že v řízení podle § 101a a násl. s. ř. s. o zrušení územního plánu je odpůrcem obec, jejíž zastupitelstvo územní plán vydalo).

48. Z hlediska posouzení včasnosti předmětného návrhu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2019, č. j. 8 As 63/2019 – 40, v němž kasační soud dospěl k závěru, že „ani změna právní úpravy zákonem č. 225/2017 Sb. nevyloučila možnost „incidenčního“ přezkumu v návaznosti na podanou žalobu proti rozhodnutí, nezákonnému zásahu nebo nečinnosti, ve kterých bylo opatření obecné povahy užito. I po novele soudního řádu správního tak zůstává zachována možnost „incidenčního“ přezkumu ve lhůtě pro podání žaloby podle § 101a odst. 1 věta druhá. Lhůta jeden rok, která omezuje „abstraktní“ přezkum opatření obecné povahy, se pro přezkum „incidenční“ neužije.“ (shodně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2020, č. j. 9 As 351/2019 – 142, ze dne 22. 7. 2020, č. j. 2 As 428/2018 – 34 nebo ze dne 20. 11. 2020, č. j. 5 As 46/2019 – 27). V souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu je třeba hodnotit návrh žalobkyně na přezkum napadené části Územního plánu jako včasný, neboť byl podán v zákonné lhůtě pro společně podanou správní žalobu proti napadenému rozhodnutí. (i) K odmítnutí části návrhu 49. Akcesorická povaha návrhu na incidenční přezkum opatření obecné povahy je dále stěžejní i pro určení, v jakém rozsahu lze v projednávaném řízení věcně přezkoumat Územní plán, když nelze připustit, aby tímto postupem byla obcházena zákonná pravidla pro abstraktní přezkum opatření obecné povahy, zejména pak časové omezení tohoto přezkumu. Z ustanovení § 101a odst. 1 věty druhé s. ř. s. totiž vyplývá podmínka pro přípustnost incidenčního přezkumu, podle které se musí jednat pouze o tu část opatření obecní povahy, která posloužila jako podklad pro správní rozhodnutí, jehož přezkumu se žalobkyně (navrhovatelka) domáhá svou správní žalobou (srov. Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, komentář k § 101a, bod 20., dostupný v právním informačním systému ASPI). Soud k uvedenému doplňuje, že přípustnost incidenčního přezkumu opatření obecné povahy i po uplynutí zákonné lhůty pro přezkum abstraktní nepochybně představuje (dle judikatury Nejvyššího správního soudu akceptovatelný) zásah do právní jistoty všech dotčených subjektů, tudíž je třeba podmínky přípustnosti návrhu (resp. rozsahu přípustného incidenčního přezkumu opatření obecné povahy) vykládat restriktivně.

50. V projednávané věci nebylo sporu o tom, že žalobkyní podaný návrh na stanovení předmětného dobývacího prostoru se dotýká pěti pozemků, a to pozemků parc. č. XA (v katastru nemovitostí evidován jako druh pozemku ostatní plocha a účel využití jiná plocha), parc. č. XB (druh pozemku lesní pozemek a způsob ochrany pozemek určený k plnění funkcí lesa), parc. č. XC (druh pozemku lesní pozemek a způsob ochrany pozemek určený k plnění funkcí lesa), parc. č. XD (druh pozemku ostatní plocha, účel využití ostatní komunikace a způsob ochrany pozemek určený k plnění funkcí lesa) a parc. č. XE (druh pozemku lesní pozemek a způsob ochrany pozemek určený k plnění funkcí lesa), to vše v k. ú. Hanov u Lestkova (dále též jen „předmětné pozemky“). Vlastníkem všech předmětných pozemků je Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu má OZNŘ 1. Dále nebylo sporu o tom, že v Územním plánu jsou předmětné pozemky zařazeny mezi plochy lesní, s výjimkou pozemku parc. č. XA, který je zařazen mezi plochy smíšené nezastavěného území (uvedenou skutečnost výslovně uvedla i žalobkyně ve své žalobě – srov. čl. III. bod 1) žaloby). Žádný z předmětných pozemků tak není zařazen mezi plochy zemědělské.

51. Z uvedeného je zřejmé, že návrh žalobkyně na stanovení předmětného dobývacího prostoru, který byl předmětem posouzení v napadeném a prvostupňovém rozhodnutí a ke kterému MÚ Tachov vydal nesouhlasné závazné stanovisko, proti nimž žalobkyně brojí předmětnou správní žalobou, se přímo nedotýká zemědělských ploch. Soud zastává názor, že nebyl-li Územní plán v části upravující regulaci zemědělských ploch použit jako podklad pro předmětná rozhodnutí správních orgánů, jež žalobkyně svou správní žalobou učinila předmětem soudního přezkumu, pak v tomto rozsahu předmětného návrhu není splněna zákonná podmínka pro přípustnost incidenčního přezkumu ve smyslu § 101a odst. 1 věty druhé s. ř. s.

52. V návaznosti na výše uvedené soud ve výroku I. tohoto rozsudku odmítl návrh žalobkyně na zrušení části Územního plánu v rozsahu týkajícím se části vylučující umisťování staveb, zařízení a jiných opatření pro těžbu nerostů vymezené v bodě A/1f pro plochy zemědělské jako nepřípustný (srov. § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.). (ii) K zamítnutí zbývající části návrhu 53. Soud se dále zabýval věcným posouzením důvodnosti zbývající části předmětného návrhu, tedy návrhem na zrušení části Územního plánu v rozsahu části vylučující umisťování staveb, zařízení a jiných opatření pro těžbu nerostů vymezené v bodě A/1f pro plochy lesní a smíšené nezastavěného území. Soud pro úplnost uvádí, že byť se žalobou napadená správní rozhodnutí týkají pouze předmětných pěti pozemků, neboť ty by byly dotčeny navrhovaným stanovením dobývacího prostoru, soud již dále neomezoval přípustnost návrhu žalobkyně pouze na předmětné pozemky. Důvodem je nedělitelnost úpravy podmínek pro využití ploch s rozdílným způsobem využití v bodě A/1f výrokové části Územního plánu dle jednotlivých pozemků. Obecně totiž platí, že správní soud není oprávněn cokoli měnit či doplňovat do územního plánu, přičemž z předmětné regulace obsažené v Územním plánu pro plochy lesní a smíšené nezastavěného území by nebylo možné (v případě, že by byl návrh důvodným) vydělit konkrétní pozemky spadající do uvedených ploch pouhým zrušením konkrétní části Územního plánu.

54. Soud ve svém posouzení důvodnosti zbývající části předmětného návrhu žalobkyně vyšel zejména z následující relevantní právní úpravy a soudní judikatury.

55. Podle § 101b odst. 3 s. ř. s. při přezkoumání opatření obecné povahy vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání opatření obecné povahy. Podle § 101d odst. 1 s. ř. s. při rozhodování je soud vázán rozsahem a důvody návrhu. Podle § 101d odst. 2 věty prvé a druhé s. ř. s. dojde-li soud k závěru, že opatření obecné povahy nebo jeho části jsou v rozporu se zákonem, nebo že ten, kdo je vydal, překročil meze své působnosti a pravomoci, anebo že opatření obecné povahy nebylo vydáno zákonem stanoveným způsobem, opatření obecné povahy nebo jeho části zruší dnem, který v rozsudku určí. Není-li návrh důvodný, soud jej zamítne.

56. Podle § 6 odst. 5 písm. c) stavebního zákona zastupitelstvo obce vydává v samostatné působnosti územní plán. V § 18 a § 19 stavebního zákona jsou stanoveny cíle a úkoly územního plánování. Obsah a účel územního plánu je upraven v § 43 stavebního zákona. Z těchto zákonných ustanovení lze dovodit, že bude existovat nespočet řešení území, která budou mnohdy odlišná, a přesto budou odpovídat zákonem stanoveným kritériím. Podle čl. 101 odst. 4 Ústavy České republiky stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem. Právě uvedené potvrzuje i ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2008, č. j. 2 Ao 1/2008 – 51).

57. Ustálenou judikaturu týkající se postupu při soudním přezkumu opatření obecné povahy Nejvyšší správní soud shrnul ve svém rozsudku ze dne 13. 4. 2021, č. j. 7 As 306/2020 – 45 následovně: „

15. Postup při soudním přezkumu OOP byl zdejším soudem opakovaně řešen. Z jeho judikatury vyplývá tzv. algoritmus přezkumu opatření obecné povahy (viz např. rozsudek ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 - 98, publ. pod č. 740/2006 Sb. NSS, a na něj navazující rozsudky). Tento algoritmus spočívá v pěti krocích, a to zkoumání, zda za prvé, je dána pravomoc správního orgánu vydat opatření obecné povahy; za druhé, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti (jednání ultra vires); za třetí, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným postupem; za čtvrté, zda je opatření obecné povahy co do obsahu v rozporu se zákonem (materiální kritérium); a za páté v přezkumu obsahu vydaného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality (kritérium přiměřenosti regulace). V rámci pátého kroku popsaného algoritmu, tj. při přezkumu proporcionality územního plánu, jsou správní soudy povinny zkoumat, zda má zásah ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod, zda je zásah činěn v nezbytně nutné míře, zda je zásah činěn nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, zda je zásah činěn nediskriminačním způsobem a zda je zásah činěn s vyloučením libovůle (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, publikované pod č. 1910/2009 Sb. NSS, či rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 2. 2016, č. j. 3 As 195/2015 - 55, ze dne 25. 5. 2017, č. j. 5 As 49/2016 - 198, ze dne 27. 7. 2017, č. j. 1 As 15/2016 - 85).“ 58. V projednávané věci soud považuje za potřebné též poukázat na judikaturu relevantní pro vymezení limitů jeho přezkumné činnosti ve vztahu k předmětnému návrhu na zrušení části Územního plánu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 12. 2019, č. j. 3 As 160/2017 – 95 charakterizoval jeden z limitů ovládajících přezkumnou činnost správních soudů, a to nejen v případě posuzování opatření obecné povahy, následovně: „Jedná se o uplatnění dispoziční zásady, na kterou zcela přiléhavě upozornil městský soud. Nejvyšší správní soud v souvislosti s provedením pětistupňového přezkumného algoritmu OOP již dříve konstatoval, že „[k] tomuto algoritmu […] poznamenává, že je v rámci své přezkumné činnosti v souladu s dispoziční zásadou zásadně (tedy s výjimkami, které do budoucna může dovodit judikatura) vázán návrhem. Soud tedy nesmí překročit návrh, který učinil navrhovatel.“ (viz rozsudek č. j. 1 Ao 1/2005 – 98; důraz přidán). Uvedené ostatně vyslovuje sám soudní řád správní v § 101d odst. 1, podle něhož je soud při rozhodování vázán rozsahem a důvody návrhu. Ačkoliv není uplatnění dispoziční zásady zcela bezvýjimečné, neboť, jak poznamenal již městský soud, platí, že v důsledku přiměřeného použití § 76 s. ř. s. se otevírá možnost zrušit OOP pro nedostatek pravomoci či působnosti správního orgánu pro jeho vydání, a dále také per analogiam pro nepřezkoumatelnost, neznamená to, že by tyto připuštěné výjimky vedly k popření dispoziční zásady jako takové. Jinými slovy, kromě zmíněných výjimek je to stále navrhovatel, kdo určuje rozsah a důvody přezkumu opatření obecné povahy a správní soud je při jeho realizaci tímto návrhem vázán.“ 59. V projednávané věci žalobkyně nezpochybnila zákonnost prvních dvou kroků algoritmu soudního přezkumu (pravomoc a nepřekročení mezí zákonem vymezené působnosti), jakož nic nenamítala ani z hlediska pátého kroku uvedeného algoritmu (proporcionalita). Naopak žalobkyně namítala, že Územní plán v návrhem dotčené části nebyl vydán v souladu s právními předpisy vztahujícími se k procesu pořízení Územního plánu a poté že návrhem dotčená část Územního plánu je v rozporu s nadřazenou územně plánovací dokumentací, jakož i s § 15 odst. 1 horního zákona. Soud se proto ve svém přezkumu napadené části Územního plánu zaměřil na takto žalobkyní vymezený rozsah, jímž byl ve svém posouzení vázán, tudíž řešil kroky tři a čtyři algoritmu soudního přezkumu předmětného opatření obecné povahy.

60. Podstata argumentace žalobkyně spočívá v tom, že dle jejího názoru je Územní plán jednak v rozporu s nadřazenou územně plánovací dokumentací [tj. ZÚR PK], jakož i s § 15 odst. 1 horního zákona, neboť neobsahuje žádné odůvodnění, proč byly jiné obecné zájmy upřednostněny před zájmem na ochraně a využití nerostného bohatství, když v plochách, ve kterých jsou zařazeny pozemky v CHLÚ Hanov, je vzhledem k úplnému vyloučení staveb, zařízení a opatření pro těžbu, těžba výhradního nerostu prakticky vyloučena (srov. bod III. 3), str. 7 žaloby).

61. Pokud jde o samotný postup při přijetí a vydání Územního plánu, pak žalobkyně žádné konkrétní námitky neuplatnila, když namítaný nesoulad s právními předpisy vztahujícími se k procesu pořízení Územního plánu spatřovala v tom, že odpůrkyně (explicitně) nevymezila veřejný zájem, který by odůvodňoval vyloučení umísťování staveb, zařízení a opatření pro těžbu na plochách nezastavěného území.

62. Ze spisu MÚ Tachov z pořizování Územního plánu, jenž soudu poskytla odpůrkyně, soud zjistil, že s pořízením územního plánu odpůrkyně bylo započato již v roce 2011 poté, co zastupitelstvo odpůrkyně schválilo dne 26. 1. 2011 žádost o pořízení územního plánu adresovanou MÚ Tachov, jako příslušnému úřadu územního plánování. V dané době ještě nebylo stanoveno CHLÚ Hanov (příslušné rozhodnutí MŽP bylo vydáno až dne 7. 12. 2012 – součást správního spisu žalovaného a navíc skutečnost nesporná), tudíž i OBÚ v Plzni, jako dotčený orgán státní správy k ochraně nerostného bohatství dle horního zákona neměl k původnímu návrhu územního plánu odpůrkyně žádné námitky. Později, v návaznosti na zveřejnění návrhu územního plánu odpůrkyně pro účely konání společného jednání stanoveného na 23. 6. 2015, uplatnila žalobkyně připomínku (dopis ze dne 8. 6. 2015, včetně příloh) požadující doplnění CHLÚ Hanov do návrhu územního plánu odpůrkyně (z důvodu, že v roce 2012 bylo stanoveno CHLÚ Hanov). Stejný požadavek vyslovil i OBÚ v Plzni ve svém stanovisku ze dne 14. 7. 2015. Ze strany odpůrkyně, resp. pořizovatele Územního plánu bylo tomuto požadavku vyhověno. Upravené znění návrhu územního plánu odpůrkyně, datum úprav březen 2017, bylo zveřejněno v souvislosti s jeho veřejným projednáním stanoveným na 17. 5. 2017, přičemž ve stanovené lhůtě žalobkyně neuplatnila žádné další připomínky či námitky proti upravenému návrhu územního plánu odpůrkyně a OBÚ v Plzni vydal k upravenému návrhu souhlasné stanovisko dne 3. 5. 2017 (tyto skutečnosti vyplývají též z odůvodnění Územního plánu a navíc ani nebyly mezi účastníky sporné). Posléze byl upravený návrh územního plánu odpůrkyně, proti kterému již nebyly uplatněny žádné další připomínky či námitky, řádně schválen Zastupitelstvem odpůrkyně, přičemž v odůvodnění textové části je mimo jiné obsaženo (i) komplexní odůvodnění přijatého řešení včetně vybrané varianty, včetně bodů ochrana hodnot území, urbanistická koncepce, krajina, regulace využití ploch a dopravní infrastruktura (část B/f textové části Územního plánu), kde jsou popsána obecná východiska zvolené úpravy Územního plánu, a dále (ii) vypořádání všech připomínek, resp. námitek k návrhu územního plánu (část B/i textové části Územního plánu).

63. Na základě právě shrnutého průběhu pořizování Územního plánu, se zaměřením na CHLÚ Hanov, soud dospěl k závěru, Územní plán byl vydán zákonem stanoveným postupem a byl i dostatečně odůvodněn. Požadavek žalobkyně na explicitní vymezení veřejného zájmu odůvodňujícího stanovení jedné z podmínek pro využití ploch s rozdílným způsobem využití v bodě A/1f výrokové části Územního plánu (tj. vyloučení umísťování staveb, zařízení a opatření pro těžbu) v situaci, kdy vůči této konkrétní podmínce nebyly v průběhu pořizování Územního plánu uplatněny žádné připomínky či námitky, není opodstatněný.

64. V dané souvislosti soud uvádí, že úprava umísťování staveb, zařízení a jiných opatření v nezastavěném území se nachází v § 18 odst. 5 stavebního zákona. Soud na tomto místě připomíná, že podle § 101b odst. 3 s. ř. s. při přezkumu Územního plánu vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání předmětného opatření obecné povahy (Územní plán byl vydán dne 1. 12. 2017 a nabyl účinnosti 16. 12. 2017), tudíž relevantním zněním stavebního zákona bylo znění účinné do 31. 12. 2017. Podle § 18 odst. 5 stavebního zákona, v relevantním znění, bylo možné v nezastavěném území umísťovat stavby, zařízení a jiná opatření jen v zákonem stanovených případech (mj. pro těžbu nerostů), ovšem pouze „v případech, pokud je územně plánovací dokumentace výslovně nevylučuje“. Zákonný požadavek na vyloučení „z důvodu veřejného zájmu“ byl doplněn až s účinností od 1. 1. 2018, tudíž se na projednávaný případ Územního plánu neuplatní. Soud má za to, že ustanovení § 18 odst. 5 stavebního zákona, v relevantním znění, odpůrkyni umožnilo, aby v nezastavěném území vyloučila umísťování staveb, zařízení a jiných opatření mj. pro těžbu nerostů, přičemž odpůrkyně a priori (při absenci připomínek, námitek či výhrad v rámci stanovisek dotčených orgánů) nebyla povinna explicitně vymezit a odůvodnit veřejný zájem pro tento svůj krok.

65. Jak již bylo uvedeno výše, žalobkyně vůči napadené části Územního plánu namítala rozpor s nadřazenou územně plánovací dokumentací (konkrétně s bodem 6.

4. ZÚR PK) a dále rozpor s § 15 odst. 1 horního zákona. Přitom odkazovala na Regionální surovinovou politiku Plzeňského kraje z roku 2003 (RSP PK) a poté Surovinovou politiku České republiky v oblasti nerostných surovin a jejich zdrojů z roku 2017 (SP ČR).

66. V obecné rovině lze souhlasit s žalobkyní v tom, že dle § 36 odst. 5 stavebního zákona jsou zásady územního rozvoje závazné pro pořizování a vydávání územních plánů. Navíc dle § 43 odst. 3 stavebního zákona územní plán v souvislostech a podrobnostech území obce zpřesňuje a rozvíjí cíle a úkoly územního plánování v souladu se zásadami územního rozvoje kraje a s politikou územního rozvoje (resp. nově i s územním rozvojovým plánem). Soud se ovšem již neztotožnil s žalobkyní v tom, že by v případě napadené části Územního plánu, která vyloučila stavby, zařízení a opatření pro těžbu v nezastavěných plochách, byl dán rozpor se ZÚR PK.

67. Žalobkyně v projednávané věci namítala rozpor s bodem 6.

4. ZÚR PK (Ochrana nerostného bohatství). Ten v úvodu vymezuje plochy pro těžbu nerostných surovin nadmístního významu, kterými jsou všechna zjištěná a předpokládaná ložiska nerostů (mezi která zařazuje i nevyužívaná výhradní ložiska s chráněným ložiskovým územím). Poté jsou uvedeny dvě zásady: (i) „Všechna zjištěná a předpokládaná ložiska nerostů […], jsou závazná pro územní plány obcí jako přírodní hodnoty území a jako limity využití území.“ a (ii) „Preferovat těžbu výhradních ložisek a významných nevýhradních ložisek v plochách s vyřešenými nebo řešitelnými střety zájmů a to v souladu s reálnou potřebou investičních záměrů ve vazbě na objem vytěžitelných zásob, jakostně kvalitativní parametry suroviny a dopravní dostupnost a to v souladu s průběžně Aktualizovanou regionální surovinou politikou Plzeňského kraje.“ Podle názoru soudu je třeba při výkladu uvedených zásad zohlednit to, že bod 6.4. je jen jednou z podkapitol článku 6. ZÚR PK označeného jako Upřesnění územních podmínek koncepce ochrany a rozvoje přírodních, kulturních a civilizačních hodnot území kraje a zahrnujícího body 6.1. (Ochrana přírody), body 6.2. (Ochrana krajiny) a 6.3. (Ochrana památek). Soud nemá pochyb o tom, že podmínky (zásady) stanovené v jednotlivých v bodech článku 6. ZÚR PK musí být vykládány ve vzájemné souvislosti, resp. v kontextu celých ZÚR PK, zejména pak s přihlédnutím k prioritám a cílům stanoveným v článku 2. ZÚR PK (včetně požadavků na minimalizaci negativních dopadů hospodářského rozvoje zejména na životní prostředí dle bodu 2.2.

1. či na ochranu základní krajinné matrice, přirozené osy a dominant krajiny dle bodu 2.2.4.) a specifikům jednotlivých oblastí dle čl. 4 ZÚR PK (pro posuzovaný případ je relevantní bod 4.2.4. upravující specifickou oblast Bezdružicko).

68. Navíc nikde v ZÚR PK (ostatně nenamítá to ani žalobkyně) není výslovně stanoveno, že by přímo lokalita CHLÚ Hanov (která je v Územním plánu vyznačena, tudíž byla pořizovatelem Územního plánu, resp. odpůrkyní respektována) byla určena k těžbě, resp. že jde o území, kde má být těžba preferována. Bod 6.

4. ZÚR PK přitom požadoval „pouze“ preferovat těžbu výhradních ložisek v plochách s vyřešenými nebo řešitelnými střety zájmů, a to v souladu s průběžně Aktualizovanou regionální surovinou politikou Plzeňského kraje. Ponecháme-li na tomto místě stranou, že CHLÚ Hanov nebylo v době přijímání Územního plánu plochou s vyřešenými střety zájmů (z důvodu negativního posudku EIA o posouzení vlivu záměru dobývacího prostoru Hanov u Lestkova na životní prostředí, který byl v roce 2017 aktuální – podrobněji viz níže), pak s žalobkyní nelze souhlasit v tom, že by plánovaná těžba v navrhovaném dobývacím prostoru Hanov u Lestkova (soud neměl pochyb o tom, že stanovení dobývací prostoru je jen předstupněm pro budoucí těžbu) byla v souladu s aktualizovanou regionální surovinou politikou Plzeňského kraje. V prvé řadě jde o to, že v době pořizování a přijetí Územního plánu byla účinnou RSP PK pořízená v roce 2003 (samotná žalobkyně v žalobě uvedla, že k pozdější aktualizaci ještě nedošlo), která CHLÚ Hanov neobsahovala (neboť v dané době ještě toto ložisko nebylo objeveno), tudíž ani v tomto koncepčním dokumentu nemohlo být počítáno s těžbou tohoto výhradního ložiska. Dále pak v bodě 7.1 (Analýza nerostného surovinového potenciálu kraje) RSP PK jsou mj. popsány v dané době zjištěné a v části i využívané ložiska a zásoby živcové suroviny, přičemž po tomto popisu následuje závěr, že potřeba živcové suroviny pro výrobu v Plzeňském kraji a přilehlých oblastech je „zajištěna nejméně na několik desítek let“ (srov. str. 95 a 96 RSP PK). Soud tudíž nesdílel názor žalobkyně, že by stanovení dobývacího prostoru a následná těžba ložiska v CHLÚ Hanov naplnily požadavek na soulad s RSP PK.

69. K argumentaci žalobkyně odkazující na SP ČR z roku 2017 soud uvádí, že se nejedná o dokument, který by byl pro obec závazný při výkonu jejího práva uspořádat své územní poměry podle vlastních představ. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu je surovinová politika koncepční dokument schvalovaný vládou, který není právně závazný vůči jednotlivcům, respektive jeho právní závaznost vyplývá toliko z přímého odkazu právního předpisu na tento dokument, přičemž povaha a závaznost surovinové politiky je obdobná jako u politiky územního rozvoje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, č. j. 4 As 33/2013 – 28). Právní předpisy upravující územní plánování přímo neodkazují na povinnost respektovat aktuální surovinovou politiku státu (žalobkyně ostatně nic takového ani netvrdila). Navíc, i argumentace žalobkyně týkající se SP ČR stojí pouze na jejích spekulativních úvahách o tom, že stanovení dobývacího prostoru v CHLÚ Hanov by bylo v souladu se státní surovinovou politikou, nikoli že by vyloučení umisťování staveb pro těžbu nerostů na nezastavěných plochách bylo v přímém rozporu s tímto koncepčním dokumentem (žalobkyně netvrdí konkrétní pravidla či zásady, se kterými by měla být dotčená část Územního plánu v rozporu).

70. Soud proto dospěl k závěru, že odpůrkyně vyloučením umisťování staveb, zařízení a jiných opatření pro těžbu nerostů v nezastavěném území obce se nedostala do rozporu se závaznými ZÚR PK. Uvedený závěr soudu podporuje i ta skutečnost, že v průběhu procesu pořizování Územního plánu dotčené orgány územního plánování, které mimo jiné posuzovaly souladnost návrhu územního plánu odpůrkyně (včetně předmětné regulace umísťování staveb na nezastavěném území) s nadřazeným územně plánovacím dokumentem (ZÚR PK), vydaly souhlasná stanoviska, jak je patrné ze správního spisu předloženého odpůrkyní, resp. z textové části (část B. - odůvodnění) Územního plánu.

71. Soud na tomto místě pro úplnost uvádí, že jím zaujaté závěry nekolidují s právním posouzením obsaženým v žalobkyní odkazovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2020, č. j. 4 As 467/2019 – 27, kterým kasační soud přistoupil ke zrušení části územního plánu obce Žerotín vylučující umísťování staveb pro těžbu nerostů. Z odůvodnění uvedeného rozsudku je totiž patrné, že důvodem sice byl rozpor se Zásadami územního rozvoje Olomouckého kraje (ZÚR OK), které ovšem přímo pro oblast, kde se nacházelo předmětné chráněné ložiskové území, explicitně ukládaly požadavek na připuštění zahájení přípravy dalších těžeb (srov. body [21] a [24] cit. rozsudku). V tomto soud spatřuje zásadní odlišnost od jím posuzovaného případu, ve kterém ZÚR PK ve vztahu k oblasti, v níž se nachází CHLÚ Hanov, možnost přípravy těžby výslovně nepřipustily.

72. Dále se soud zabýval žalobkyní namítaným rozporem s § 15 odst. 1 horního zákona. Předmětné zákonné ustanovení v relevantním období znělo následovně: „K včasnému zabezpečení ochrany nerostného bohatství jsou orgány územního plánování a zpracovatelé územně plánovací dokumentace povinni při územně plánovací činnosti vycházet z podkladů o zjištěných a předpokládaných výhradních ložiskách poskytovaných jim ministerstvem životního prostředí České republiky; přitom postupují podle zvláštních předpisů a jsou povinni navrhovat řešení, které je z hlediska ochrany a využití nerostného bohatství a dalších zákonem chráněných obecných zájmů nejvýhodnější“. Jak je patrné, orgánům územního plánování jsou stanoveny dvě povinnosti, a to (i) vycházet z podkladů o zjištěných a předpokládaných výhradních ložiskách, a (ii) navrhovat řešení, které je z hlediska ochrany a využití nerostného bohatství a dalších zákonem chráněných obecných zájmů nejvýhodnější.

73. První povinnost dle § 15 odst. 1 horního zákona byla v případě Územního plánu splněna tím, že na základě podkladů od MŽP o stanovení CHLÚ Hanov bylo toto ložisko do Územního plánu zohledněno, jak je patrné z grafické i textové části Územního plánu.

74. Pokud jde o druhou povinnost dle § 15 odst. 1 horního zákona, pak žalobkyně zejména namítala, že vyloučení umisťování staveb pro těžbu nerostů v plochách nezastavěného území, do nichž spadají i předmětné pozemky, jež jsou v CHLÚ Hanov (a jsou i dotčeny návrhem na stanovení předmětného dobývacího prostoru), znamená, že dané ložisko nebude možné vydobýt, což je podle žalobkyně v příkrém rozporu s veřejným zájmem na ochraně a hospodárném využití nerostného bohatství. Soud se s touto námitkou žalobkyně neztotožnil.

75. Předně je třeba uvést, že orgány územního plánování jsou povinny vzít v úvahu nejen hledisko ochrany a využití nerostného bohatství, ale také další zákonem chráněné obecné zájmy, mezi které je třeba zařadit zejména zájem na ochraně životního prostředí, což začasté bude zájmem protichůdným se zájmem na využití nerostného bohatství. Proto příslušný orgán územního plánování musí poměřovat, který z obou zájmů v konkrétním území převažuje a kterému z nich dát při rozhodování o jeho využití přednost. Ustanovení § 15 odst. 1 horního zákona tudíž nevylučuje možnost, aby příslušný orgán územního plánování v daném území preferoval další zákonem chráněné obecné zájmy (zejména zájem na ochraně životního prostředí), neboť takové řešení bude za daných okolností případu považovat za nejvýhodnější. Navíc, podle názoru soudu nemusí vždy platit premisa, ze které zjevně vychází žalobkyně, a to že z hlediska ochrany a využití nerostného bohatství je vždy nejvýhodnější povolení těžby daného nerostu v nově objeveném ložisku, když reálně mohou existovat i případy, kdy zachování daného ložiska do budoucna (zvláště není-li dána aktuální potřeba těžby daného nerostu v dané lokalitě) může být řešením výhodnějším než těžba v daném místě a čase. Soud v této souvislosti poukazuje na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2018, č. j. 2 As 196/2016 – 133, dle kterého: „Z článku 7 Ústavy nelze, na rozdíl např. od obecného veřejného zájmu na ochraně životního prostředí, dovodit paušální závěr o ústavně chráněném veřejném zájmu na těžbě vyhrazených nerostů. Stát jako vlastník těchto nerostů má pouze povinnost dbát o jejich šetrné využívání a respektovat tuto prioritu ve své vlastní činnosti (Bahýľová, L. a kol. Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde, s. 133). Na rozdíl od projektů, jejichž realizace spíše odpovídá hlediskům veřejného zájmu, jako například výstavba dopravní infrastruktury, především té dálniční (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011, čj. 6 As 8/2010-23), výroba energie z obnovitelných zdrojů (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2017, čj. 2 As 207/2016-46), či realizace protipovodňových opatření (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2009, čj. 8 As 5/2008-93, č. 1876/2009 Sb. NSS), je těžbu nerostů třeba považovat spíše za činnost, o jejímž přínosu z hlediska veřejného zájmu je možné polemizovat. Záležet bude například na významu nerostu coby strategické suroviny, aktuální surovinové politice státu či jejích společenských přínosech, např. v podobě vytvoření nových pracovních míst (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2015, čj. 10 As 2/2015-251).“.

76. Byť lze se žalobkyní do jisté míry souhlasit v tom, že odůvodnění Územního plánu výslovně neuvádí, z důvodu jakého veřejného zájmu bylo umísťování staveb, zařízení a opatření pro těžbu nerostů (ovšem i pro jiná odvětví) vyloučeno v daných nezastavěných plochám na území celé obce (nikoli pouze na území CHLÚ Hanov), tedy jaký veřejný zájem převážil nad zájmem na těžbě nerostů z předmětného ložiska, pak vzhledem k okolnostem daného případu nelze v této dílčí nedokonalosti Územního plánu spatřovat takový nedostatek, který byl měl vést k jeho zrušení pro nezákonnost, popř. nepřezkoumatelnost. Předně soud připomíná již výše uvedenou skutečnost, že vůči předmětnému omezení pro umísťování staveb v daných plochách nezastavěného území neuplatnila ani žalobkyně ani jiný subjekt či dotčený orgán v průběhu procesu pořizování Územního plánu žádnou připomínku či námitku. Dále pak z odůvodnění Územního plánu jsou patrné priority odpůrkyně, resp. pořizovatele Územního plánu, které spočívají právě v zájmu na ochraně životního prostředí (srov. např. část A/b1) a b2) označující za prioritu ochranu krajinných hodnot, resp. konstatující požadavek na to, aby přírodní prostředí nebylo dotčeno nad nezbytnou míru), s nímž ovšem těžba nerostů (a s tím spojená negativa) výrazně koliduje.

77. V neposlední řadě soud v daném případě zohlednil i tu skutečnost, že v době předcházející finálnímu projednání a schválení Územního plánu existovalo aktuální posouzení o vlivech záměru „stanovení dobývacího prostoru Hanov u Lestkova“ na životní prostředí, a to v podobě posudku ze dne 2. 2. 2017 zpracovaného v rámci procesu EIA ve smyslu dle § 9 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „posudek EIA“). V části VI. (Celkové posouzení akceptovatelnosti záměru z hlediska vlivů na životní prostředí) posudku EIA se jasně konstatují důvody, pro které bylo navrženo nesouhlasné závazné stanovisko k záměru na stanovení dobývacího prostoru Hanov u Lestkova. Uvedeno bylo následující: „Z hlediska vlivů na životní prostředí a zdraví obyvatel nelze záměr ani v jedné z navrhovaných podvariant varianty projektové, akceptovat. Ani jedna z nich uspokojivým způsobem neřeší především vlivy vyvolané těžké nákladní automobilové dopravy, přičemž lze očekávat, že realizací záměru dojde k významně negativním změnám níže uvedených charakteristik životního prostředí“, a to konkrétně (i) znehodnocení biotopu Podhájský potok, (ii) výrazné problémy z dopravně bezpečnostního hlediska, (iii) negativní vlivy z hlediska hluku a zdraví obyvatel, (iv) negativní vlivy na faktory pohody žití a majetek místních obyvatel (život lidí se zde stane méně únosný, v důsledku čehož lze očekávat pokles cen nemovitostí), (v) zánik některých biotopů, což negativně ovlivní přítomnost většiny nyní zde žijících živočišných druhů, (vi) nebyly zohledněny kumulativní vlivy sousedního záměru „Stanovení dobývacího prostoru Zhořec“.

78. Soud se neztotožnil se žalobkyní, která při soudním jednání namítala irelevantnost daného posouzení z důvodu, že se kapacita (výtěžnost) aktuálně projednávaného návrhu na stanovení dobývacího prostoru snížila na 10 000 tun ročně z původních 90 000 tun ročně, přičemž předmětný posudek EIA se vyjadřoval k původní vyšší kapacitě. Z charakteru složek životního prostředí, které by byly posuzovaným záměrem (navrženým dobývacím prostorem) výrazně negativně dotčeny, je patrné, že naprostá většina z nich by stejným či obdobným způsobem byla negativně dotčena i v případě snížené kapacity těžby 10 000 tun ročně (uvedené dokládá i ta skutečnost, že součástí správního spisu prvostupňového orgánu bylo i negativní stanovisko ze dne 29. 1. 2021 od dotčeného orgánu pro oblast bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích k předmětnému návrhu na stanovení dobývacího prostoru se sníženou kapacitou). Soud na okraj uvádí, že žalobkyně v průběhu řízení nereagovala na námitky od OZNŘ 2. a 3., že jí nově stanovená kapacita předpokládané roční těžby 10 000 tun je dána pouze tím, aby již nepodléhala posouzení EIA, když předchozí proces byl ukončen účelovým zpětvzetím návrhu v okamžiku, kdy v posudku EIA bylo navrhováno vydání nesouhlasného závazného stanoviska. Žalobkyně tak nevyužila možnosti, aby osvětlila, že v daném případě při snížení kapacity předpokládané těžby nepostupovala účelově, resp. aby odůvodnila, proč by již nově navrhovaná snížená kapacita těžby neměla být hodnocena negativně z hlediska vlivů na životní prostředí.

79. Za popsaných okolností daného případu má soud za to, že v Územním plánu byla jasně vyjádřena vůle zastupitelstva odpůrkyně preferující zájem na ochraně a nezhoršování životního prostředí. Soud proto v tomto ohledu shledal Územní plán srozumitelný a přezkoumatelný, stejně jako souladný s § 15 odst. 1 horního zákona.

80. Soud při posouzení předmětného návrhu žalobkyně na zrušení dotčené části Územního plánu byl též veden požadavkem na zdrženlivost soudů při rušení územních plánů či jejich částí, která je akceptována v judikatuře Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 5. 1. 2012 ve věci sp. zn. II. ÚS 482/10 zdůraznil následující: „Při územním plánování jde o vyvážení zájmů vlastníků dotčených pozemků, resp. všech zainteresovaných subjektů, s přihlédnutím k veřejnému zájmu, kterým je v nejširším slova smyslu zájem na harmonickém využití území. Tato harmonie může mít nesčíslně podob a volba konkrétní podoby využití určitého území nebude nakonec výsledkem ničeho jiného než určité politické procedury v podobě schvalování územního plánu. Orgány obce, které rozhodují, jsou omezeny požadavkem nevybočit z určitých věcných (urbanistických, ekologických, ekonomických a dalších) mantinelů daných zákonnými pravidly územního plánování. Úkolem soudu při přezkumu souladu územního plánu s hmotným právem je právě bdít nad respektováním těchto mantinelů. Tím také soud brání jednotlivce před excesy v územním plánování.“ Z judikatury Nejvyššího správního soudu je pak třeba připomenout rozsudek ze dne 13. 4. 2021, č. j. 7 As 306/2020 – 45, v němž Nejvyšší správní soud odkázal na ustálenou judikaturu, dle které: „je právem samosprávy uspořádat své územní poměry podle vlastních představ, přičemž do postupů samosprávy lze zasahovat pouze omezeně; nepřiměřené zásahy soudní moci do konkrétních odůvodněných a zákonných věcných rozhodnutí územní samosprávy by byly porušením ústavních zásad o dělbě moci. Jak uvedl zdejší soud např. v rozsudku ze dne 16. 3. 2020, č. j. 1 As 245/2019 - 38: „Rozhodnutí o distribuci zátěže v rámci určitého území (…) je politickou diskrecí konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy a vyjadřuje realizaci práva na samosprávu daného územního celku. Nepřiměřené zásahy soudní moci do konkrétních odůvodněných a zákonných věcných rozhodnutí územní samosprávy by byly porušením ústavních zásad o dělbě moci.“.

81. Soud v projednávané věci zastává názor, že odpůrkyně byla oprávněna v rámci výkonu svého ústavního práva na samosprávu a v souladu s jednoznačně vyjádřenými cíli a koncepcí při územním plánování rozhodnout o vyloučení umísťování staveb, zařízení a opatření pro těžbu nerostů v nezastavěném území obce. Za stávající právní úpravy, dokud nebude nadřazeným územně plánovacím dokumentem (tj. ZÚR PK ve spojení se RSP PK, popř. SP ČR) jednoznačně stanoveno, že na území odpůrkyně je dán prioritní zájem na těžbě nerostů, pak je třeba respektovat vůli odpůrkyně, resp. jejího zastupitelstva, pokud jde o územní uspořádání a nepřípustnost staveb pro účely těžby nerostů na nezastavěném území obce. O tom, že vyloučení umisťování staveb pro těžbu nerostů v plochách nezastavěného území bylo vůlí odpůrkyně, svědčila i skutečnost, že odpůrkyně odmítla požadavek žalobkyně na opravu tvrzené „zřejmé nesprávnosti“, za kterou žalobkyně označovala právě dotčenou část Územního plánu.

82. V návaznosti na výše uvedené soud shledal návrh žalobkyně na zrušení Územního plánu ve zbývající (přípustné) části nedůvodným, a proto jej ve výroku II. tohoto rozsudku zamítl (§ 101d odst. 2 věta druhá s. ř. s.).

IX. Posouzení žaloby

83. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. soud vycházel při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (srov. § 76 s. ř. s.), přičemž žádné takové vady napadeného rozhodnutí neshledal.

84. Žaloba není důvodná.

85. Žalobkyně vůči napadenému rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno prvostupňové zamítnutí návrhu žalobkyně na stanovení předmětného dobývacího prostoru (na výhradním ložisku živce Hanov u Lestkova, č. ložiska 3267100) uplatnila de facto totožné námitky, které vznesla ve svém odvolání ze dne 22. 2. 2021 proti prvostupňovému rozhodnutí. To způsobilo, že žalobkyně se ve své žalobě vymezuje pouze vůči prvostupňovému rozhodnutí, aniž by zohlednila skutečnost, že se žalovaný s jejími námitkami vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Přitom dle judikatury Nejvyššího správního soudu platí: „Pokud odvolací orgán uplatněné námitky dostatečně vypořádá a žalobce je v žalobě pouze zopakuje, aniž by na důvody rozhodnutí o odvolání reagoval, podstatně tím snižuje své šance na úspěch, neboť soud za něj nemůže domýšlet další argumenty.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2020, č. j. 7 Afs 440/2018 – 63).

86. Pro posouzení žalobních námitek je v projednávané věci podstatné to, že napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí prvostupňové, bylo vydáno na základě závazných stanovisek dotčených orgánů. Judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se soudního přezkumu postupu a rozhodnutí správních orgánů vydaných na podkladě závazného stanoviska dotčených orgánů shrnul Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 5. 2021, č. j. 1 As 32/2021 – 64 následovně: „

37. Kasační soud připomíná, že pokud byl zpochybněn obsah závazného stanoviska, které bylo podkladem rozhodnutí stavebního úřadu, odvolací správní orgán (žalovaný) musí postupovat podle § 149 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Podle tohoto ustanovení, „[j]estliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska.“ Úkon, kterým nadřízený orgán dotčeného orgánu tímto postupem v rámci odvolacího řízení potvrdí nebo změní závazné stanovisko dotčeného orgánu, je z hlediska obsahu i formy opět závazným stanoviskem (viz rozsudek NSS ze dne 19. 2. 2015, č. j. 4 As 241/2014 - 30, č. 3214/2015 Sb. NSS).

38. Nadřízený dotčený orgán státní správy je primárně povolán k věcnému vypořádání odvolacích námitek směřujících proti závaznému stanovisku. Odvolacímu správnímu orgánu pak v zásadě postačí pro účely procesního vypořádání takových odvolacích námitek v rozhodnutí o odvolání odkázat na závěry potvrzujícího (případně měnícího) závazného stanoviska. Je tedy třeba, aby revizní závazné stanovisko podle § 149 odst. 4 správního řádu (nyní § 149 odst. 5 správního řádu) obsahovalo vylíčení odvolacích námitek vztahujících se k revidovanému závaznému stanovisku, dále též hodnocení důvodnosti těchto námitek a konečně i předestření úvah, které nadřízený dotčený orgán k takovému hodnocení důvodnosti vedly. Neobsahuje-li revizní stanovisko takové náležitosti, lze konstatovat, že je nezákonné (viz rozsudek NSS č. j. 2 As 230/2016-65).

39. Z rozsudku rozšířeného senátu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009-113, č. 2423/2011 Sb. NSS, vyplývá, že závazné stanovisko není samostatně přezkoumatelným rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že je však závazným podkladem konečného rozhodnutí, je soudní ochrana před jeho zprostředkovanými dopady (účinky) umožněna v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve smyslu § 75 odst. 2 s. ř. s.

40. Odůvodnění závazného stanoviska dle § 149 správního řádu by mělo alespoň v základních parametrech odpovídat požadavkům na odůvodnění meritorního rozhodnutí dle § 68 odst. 3 téhož zákona (viz rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2009, č. j. 9 As 21/2009-150). Musí z něj tedy být zřejmé, jaké skutkové okolnosti dotčený orgán posuzoval a z jakých úvah vycházel při svém odborném hodnocení. Odborné posouzení musí být srozumitelné a dostatečně odůvodněné, jinými slovy musí naplňovat kritéria přezkoumatelnosti (viz rozsudek NSS ze dne 10. 1. 2019, č. j. 1 As 375/2018-26). Na soudu pak tedy je, aby přezkoumal, zda závazná stanoviska tvořící podklad napadeného rozhodnutí, uvedená kritéria splňují. Pokud dospěje k závěru, že tomu tak je, tedy že nadřízený dotčený orgán dostatečně a přesvědčivě odůvodnil své závěry a vyšel přitom z konkrétních skutkových okolností daného případu, může převzít jeho odborné věcné závěry do odůvodnění svého rozsudku.“ 87. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný ve svém rozhodnutí dostál všem požadavkům na přezkoumatelnost a zákonnost rozhodnutí vydaného ve věci, ve které bylo jako podklad pro rozhodnutí použito závazné stanovisko dotčeného orgánu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nejprve zrekapituloval průběh řízení, včetně žalobkyní podaného odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, které věcně směřovalo proti nesouhlasnému závaznému stanovisku MÚ Tachov. Následně vysvětlil svůj postup ve smyslu § 149 správního řádu, kterým reagoval na zjištění, že odvolání směřovalo proti nesouhlasnému závaznému stanovisku MÚ Tachov, které sloužilo jako podklad pro prvostupňové rozhodnutí. Posléze žalovaný zkonstatoval, že nadřízený dotčený orgán (KÚ PK) nesouhlasné závazné stanovisko potvrdil, a dále že umožnil žalobkyni se vyjádřit k novému podkladu rozhodnutí o odvolání. V závěru svého rozhodnutí pak žalovaný odkázal na § 149 odst. 6 správního řádu, dle kterého jestliže bylo vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne.

88. Správní orgány v posuzovaném případě nepochybily v tom, že ve svých rozhodnutích vyšly ze závazných stanovisek. Prvostupňový orgán byl poté, co od dotčeného orgánu územního plánování obdržel nesouhlasné závazné stanovisko k předmětnému návrhu žalobkyně, povinen žádost zamítnout, aniž by prováděl další dokazování (srov. § 149 odst. 4 správního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020). Poté, co žalobkyně podala proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, v němž zpochybnila nesouhlasné závazné stanovisko sloužící jako podklad pro prvostupňové rozhodnutí, žalovaný postupoval správně, pokud si v souladu s § 149 odst. 5 správního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (resp. § 149 odst. 7 správního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2021) vyžádal závazné stanovisko nadřízeného dotčeného orgánu (KÚ PK), z něhož posléze ve svém rozhodnutí vyšel. V souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu žalovaný, jako odvolací orgán, byl oprávněn se vypořádat s odvolacími námitkami tím, že vyšel z potvrzujících závěrů závazného stanoviska KÚ PK.

89. Pokud jde o žalobní námitky směřující proti nesouhlasnému stanovisku MÚ Tachov (shodné s námitkami odvolacími), pak tyto byly vypořádány nadřízeným orgánem územního plánování (tj. KÚ PK), kterému žalovaný předložil odvolání žalobkyně k posouzení, jak je patrné z obsahu závazného stanoviska KÚ PK. Nadřízený dotčený orgán tak náležitě přezkoumal nesouhlasné závazné stanovisko MÚ Tachov, a to ve světle odvolacích námitek, přičemž dospěl k závěru, že nesouhlasné závazné stanovisko MÚ Tachov je opodstatněné a vydané v souladu se stavebním zákonem a správním řádem, když výrok je jednoznačný. Odůvodnění nesouhlasného závazného stanoviska pak odvolací orgán mírně korigoval, resp. doplnil. Soud proto neshledal nesouhlasné závazné stanovisko MÚ Tachov, jehož obsah a odůvodnění je třeba vykládat ve spojení s korigujícím a doplňujícím závazným stanoviskem KÚ PK, vnitřně rozporným, resp. nepřezkoumatelným, jak namítala žalobkyně.

90. Z hlediska zbývajících námitek žalobkyně brojících proti meritornímu závěru o tom, že předmětný návrh na stanovení dobývacího prostoru je nepřípustný pro rozpor s Územním plánem odpůrkyně a nerespektování koncepce využití území dle vymezení ploch s rozdílným způsobem využití, je určující shora učiněný závěr soudu, že v projednávané věci nejsou dány důvody pro zrušení napadené části Územního plánu, tudíž správní orgány ve svých rozhodnutích i dotčené orgány ve svých závazných stanoviscích postupovaly správně, pokud při posouzení předmětného návrhu žalobkyně na stanovení dobývacího prostoru vyšly z regulace stanovené Územním plánem, dle které je v plochách lesních a plochách smíšených nezastavěného území (do nichž spadají i předmětné pozemky dotčené návrhem na stanovení předmětného dobývacího prostoru) vyloučeno umísťování staveb, zařízení a jiných opatření pro těžbu nerostů.

91. Z nesouhlasného závazného stanoviska MÚ Tachov, jakož i z potvrzujícího závazného stanoviska KÚ PK je patrné, že oba dotčené orgány územního plánování shledaly návrh na stanovení předmětného dobývacího prostoru v rozporu se závazným Územním plánem, resp. s odpůrkyní zvolenou koncepcí využití nezastavěného území. Přitom dotčené orgány nebyly oprávněny posuzovat zákonnost Územního plánu, což náleží správnímu soudu. Vydání nesouhlasného stanoviska tak bylo opodstatněné.

92. Argument žalobkyně o nesouladu koncepce zvolené Územním plánem s cíli a úkoly územního plánování dle § 18 a 19 stavebního zákona rovněž neobstojí, a to z důvodů popsaných soudem shora, pro které soud uzavřel, že návrh žalobkyně na zrušení dotčené části Územního plánu byl nedůvodný. K tomu soud opakuje, že podle jeho názoru z hlediska ochrany a využití nerostného bohatství ve smyslu § 15 odst. 1 horního zákona nelze v případě nově objeveného ložiska nerostů vždy označit za nejvýhodnější řešení takové, které umožní těžbu (resp. stanoví dobývací prostor pro pozdější těžbu) v předmětné lokalitě, neboť výhodnější v daném případě může být zachování daného ložiska do budoucna.

93. Pokud žalobkyně v žalobě argumentovala souhlasným stanoviskem MZE, pak šlo o argumentaci nepřiléhavou, neboť MZE své stanovisko vydalo z pozice dotčeného orgánu státní správy lesů dle zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů, tudíž MZE návrh žalobkyně hodnotilo z hlediska ochrany lesů. Naproti tomu MÚ Tachov vydal nesouhlasné závazné stanovisko z pozice dotčeného orgánu pro územní plánování, tudíž věc posuzoval z hlediska souladnosti s dokumentací územního plánování, včetně Územního plánu.

94. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že žalobní námitky směřující proti napadenému a prvostupňovému rozhodnutí, jakož i nesouhlasnému závaznému stanovisku MÚ Tachov (a potažmo i potvrzujícímu závaznému stanovisku KÚ PK), shledal nedůvodnými. Soud proto ve výroku III. tohoto rozsudku zamítl žalobu směřující proti napadenému rozhodnutí dle § 78 odst. 7 s. ř. s.

95. Soud pro úplnost uvádí, že byť žalobkyně v žalobním petitu navrhovala samostatné zrušení nesouhlasného závazného stanoviska, tak předmětem řízení byla žaloba proti napadenému rozhodnutí, v rámci kterého soud přezkoumával i zákonnost vydaných závazných stanovisek. Soud proto nerozhodoval samostatným výrokem o návrhu na zrušení nesouhlasného závazného stanoviska MÚ Tachov, neboť rozhodnutí o této části žalobního petitu bylo subsumováno výrokem III. tohoto rozsudku o zamítnutí žaloby (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007, č. j. 4 As 37/2005 - 83, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „ustanovení § 75 odst. 2 s. ř. s. umožňuje soudům ve správním soudnictví přezkoumávat zákonnost subsumovaných správních aktů; toto ustanovení však nezakládá pravomoc správních soudů takové akty zrušovat“).

X. Náklady řízení

96. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů.

97. V projednávané věci soud návrh na zrušení předmětného opatření obecné povahy v části odmítl pro nepřípustnost (ve vztahu k Pozemku XF) a v části jako nedůvodný zamítl (ve vztahu k Pozemku XG). Odpůrkyně tak měla v té části sporu, kterou soud věcně projednal, plný úspěch.

98. Při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a odpůrkyní soud vyšel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 – 47: „Žalované správní orgány mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů přesahujících jejich běžnou úřední činnost. Příkladem může být řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy (např. územního plánu) vydaného malou obcí, která nedisponuje odborným personálem ani potřebnými finančními zdroji nezbytnými pro vedení složitého soudního řízení. Odbornou agendu spojenou s pořízením územního plánu zákon svěřuje pořizovateli [srov. § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)], který však za vydaný územní plán nenese odpovědnost, neboť odpůrcem v řízení před soudem je obec, jejíž zastupitelstvo opatření obecné povahy vydalo (§ 101a odst. 3 s. ř. s.). V takové situaci nelze náklady vynaložené v řízení před soudem považovat za součást běžné úřední činnosti odpůrce a ten má právo na jejich náhradu v plné výši (§ 60 odst. 1 s. ř. s.).“ Jelikož odpůrkyně je menší obcí bez příslušného odborného personálu, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení o zrušení části předmětného územního plánu.

99. Soud za účelně vynaložené náklady, které byly nezbytné k dosažení úspěchu odpůrkyně v řízení, považoval náklady na odměnu advokáta za tři úkony právní služby po 3 100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), tj. celkem 9 300 Kč, a z náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu, tj. celkem 900 Kč. Za úkony právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu se považují (i) převzetí a příprava zastoupení, (ii) vyjádření k předmětnému návrhu a (iii) účast na soudním jednání konaném dne 14. 12. 2021. Soud dále odpůrkyni přiznal jí vyčíslené jízdné ve výši 2 591 Kč (tj. za cestu Děčín – Plzeň - Děčín) a náhradu za ztrátu času ve výši 1 000 Kč (tj. 10 půlhodin po 100 Kč), a to v souvislosti s účastí právní zástupkyně odpůrkyně na soudním jednání konaném dne 14. 12. 2021. Právní zástupkyně odpůrkyně soudu doložila, že je plátcem DPH, soud tudíž odpůrkyni přiznal DPH z celkové částky odměny a náhrad, tj. 2 897 Kč (21 % z částky 13 791 Kč). Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalobkyni určeno platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. a stanovena přiměřená lhůta podle § 160 odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. (s přihlédnutím k možnostem žalobkyně tuto platbu realizovat).

100. Soud proto výrokem IV. tohoto rozsudku rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní (navrhovatelkou) a odpůrkyní tak, že odpůrkyni přiznal vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 16 688 Kč.

101. Výroky V. a VI. tohoto rozsudku soud rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. by měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, když měl ve věci plný úspěch. Žalovanému nicméně žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

102. Osoby zúčastněné na řízení nemají ve smyslu § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soudem nebyla uložena žádná povinnost, a soud taktéž neshledal žádný zvláštního zřetele hodný důvod, pro nějž by bylo namístě náhradu nákladů řízení přiznat. Proto výrokem VII. tohoto rozsudku rozhodl tak, že žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

I. Vymezení věci II. III. Vyjádření žalovaného k žalobě IV. V. Replika VI. Osoby zúčastněné na řízení VII. Průběh řízení a soudní jednání VIII. (i) K odmítnutí části návrhu (ii) K zamítnutí zbývající části návrhu IX. Posouzení žaloby X. Náklady řízení