č. j. 6 A 119/2019- 60

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D. a Mgr. Martiny Weissové ve věci žalobce: XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX místem podnikání XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX zastoupený JUDr. Janem Vondráčkem sídlem Zbraslavské náměstí 458, Praha 5 proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce sídlem Květná 15, Brno v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 5. 2019, č.j. SZPI/AW103-86/2017 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci 1 Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví označeného rozhodnutí žalované Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Ústředního inspektorátu (dále jen „žalovaná“, kterou je obecně označován i správní orgán 1. stupně, nemá-li rozlišení význam pro kontext odůvodnění), ze dne 14. 5. 2019 č.j. SZPI/AW103-86/2017 (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná zamítla jeho odvolání a potvrdila rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Praze (dále též „Inspekce“ nebo „správní orgán 1. stupně“) ze dne 13. 11. 2018 č.j. SZPI/AW103-82/2017 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 200.000 Kč za správní delikt podle ust. § 17f písm. d) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o potravinách“), a dále byla žalobci uložena povinnost k úhradě nákladů laboratorních rozborů ve výši 8.507 Kč podle ust. § 3 odst. 6 zákona č. 146/2002 Sb. a k úhradě nákladů řízení podle ust. § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) ve výši 1.000 Kč. 2 Dle odůvodnění napadeného rozhodnutí žalobce dopustil tří přestupků, a to 3 přestupku dle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách tím, že dne 2. 11. 2016 uvedl na trh v napadeném rozhodnutí specifikovanou potravinu Med květový akátový v množství 30 ks á 900 g (kterou dále distribuoval až do 13. 12. 2016 do uložení opatření – zákaz uvádění na trh 5 ks), která byla označena jako „MED květový AKÁTOVÝ“, tedy byla označena zavádějícím způsobem, neboť z v napadeném rozhodnutí uvedených nevyhovujících znaků vyplývá, že se z hlediska charakteru dané potraviny o med nejednalo a ve složení potraviny se nenacházel pyl rostliny Trnovník akát. Žalobce uvedeným jednáním porušil čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení (EU) č. 1169/2011, 4 přestupku dle ust. § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kontrolní řád“), tím, že dne 21. 4. 2017 v napadeném rozhodnutí popsaným způsobem nevytvořil podmínky pro výkon kontroly, když znehodnotil rozbitím vzorky odebrané pro účel úředního odběru vzorku, dále znemožnil inspektorce výkon jejích oprávnění stanovených kontrolním řádem, když v průběhu kontroly inspektorku slovně napadal a křičel na ni, čímž docílil předčasného ukončení prováděné kontroly a porušil povinnost stanovenou v ust. § 10 odst. 2 kontrolního řádu, 5 přestupku dle ust. § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách tím, že dne 2. 11. 2016 uvedl na trh v napadeném rozhodnutí specifikovanou potravinu Med květový lužní v množství 30 ks á 900 g, kterou dále distribuoval až do 21. 4. 2017 do provedení kontroly, kdy inspektorkou došlo k odběru posledního kusu potraviny, která byla označena jako „MED květový lužní“, tedy byla označena zavádějícím způsobem, neboť z v napadeném rozhodnutí uvedených nevyhovujících znaků vyplývá, že se z hlediska charakteru dané potraviny o med nejednalo. Žalobce uvedeným jednáním porušil čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení (EU) č. 1169/2011. II. Obsah žaloby 6 Žalobce v podané žalobě vznesl tři okruhy žalobních námitek. 7 V prvním okruhu žalobních námitek žalobce nesouhlasil se závěrem žalované, že by se měl dopustit přestupku dle ust. § 15 odst. 1 písm. a) zákona o kontrole spočívajícímu v neposkytnutí potřebné součinnosti ke kontrole dne 21. 4. 2017. 8 Žalobce brojil proti tomu, co žalovaná zjistila z provedených důkazů a jak tyto důkazy hodnotila. Odmítl, že byl skutkový děj prokázán protokolem o kontrole č. P038-10803/17 ze dne 21. 4. 2017, sepsaným inspektorkou XXXXXXXXXXX (dále jen „inspektorka“), že tento protokol korespondoval s úředním záznamem o výjezdu hlídky Policie ČR, OŘP Praha III, MO Horní Počernice ze dne 21. 4. 2019, č.j. KRPA-145985-2/PŘ-2015-001321 (dále „úřední záznam policie“), a že byl důvod hodnotit výpověď žalobce jako nevěrohodnou, obdobně svědeckou výpověď zaměstnankyně žalobce prodavačky XXXXXXXXXXXXX (dále jen „svědkyně“) jako tendenční. Namítl, že závěr žalované odporuje pravidlům logického myšlení a řádného hodnocení důkazů, ignoruje skutečnosti z důkazů vyplývající, porušuje rovnost před zákonem. 9 K protokolu o kontrole žalobce namítl, že není jisté, kdo a kdy jej vyhotovil. Protokol je datován dnem 21. 4. 2017, byl ovšem vyhotoven později, žalobci byl doručen až 16. 5. 2017, nicméně jeho údajná autorka, předmětná inspektorka, se údajně po kontrole u žalobce psychicky zhroutila, měla být po skončení kontroly nejprve na policii a následně u lékaře, jenž ji měl uznat práce neschopnou. Stěží tedy mohla sepsat protokol o kontrole. 10 Dále žalobce namítl rozpor protokolu o kontrole s úředním záznamem policie. Rozpor spatřuje v popisu zahájení kontroly, kdy dle protokolu se inspektorka měla prokázat služebním průkazem a zahájit kontrolu až poté, co přišla do obchodu a požádala o koupi předem inkognito objednaného medu, zatímco dle úředního záznamu policie se inspektorka legitimovala hned při příchodu a žádala objednaný med jako vzorek. Rozpor dále spatřuje ve vylíčení kontrolního zjištění, kdy dle protokolu o kontrole se žalobce ke kontrolním zjištěním nevyjádřil, zatímco dle úředního záznamu policie měl žalobce tvrdit, že mu medy vypadly z rukou a proto se rozbily, přičemž o žádném odběru vzorku mu v té době nebylo vůbec nic známo. Rozpor dále spatřuje ve vylíčení reakce žalobce, kdy dle protokolu o kontrole měl žalobce hlídce policie sdělit, že se nic nestalo a sklenice s medem odnášel do zadního prostoru, aby je mohl dát inspektorce do auta a přitom se mu rozbily…Fyzické napadení popřel a sdělil, že se nic nestalo, že do inspektorky nestrkal, ale pouze na ni křičel…, zatímco dle úředního záznamu žalobce nic o tom, že by na inspektorku křičel, nesděloval. Žalobce dále namítl rozpor protokolu o kontrole s videozáznamem z kontroly. Dle protokolu inspektorka „…při čekání odebrala poslední sklenici medu Med květový lužní á 900g z regálu s vědomím a za přítomnosti prodavačky a tuto sklenici vložila do služebního auta…“, zatímco dle videozáznamu inspektorka vzala z regálu blíže nespecifikovatelnou sklenici, a to zcela pokoutně a za zády svědkyně, která v té době obsluhovala zákaznici. 11 K úřednímu záznamu policie žalobce namítl, že bezprostředně popisuje události až poté, co mělo dojít k údajným verbálním a brachiálním atakům inspektorky ze strany žalobce, nadto ani tento záznam neposkytuje žádný konkrétní poznatek, neboť je v něm pouze subjektivně vylíčeno, že žalobce „byl neustále agresivní, hlasitý agresivní projev“. Nadto dle žalobce úřední záznam vůbec nemůže být použit jako důkaz, nýbrž pouze jako podklad pro konkretizaci důkazního materiálu. 12 K svému výslechu žalobce zdůraznil, že dle něj došlo k rozbití vzorků medu nedopatřením při jejich balení v prostorách, kde je balicí centrum s krabicemi, přičemž takové balení medu je běžný postup, z výslechu nevyplývá žádná slovní ani brachiální agrese ani to, že by kdokoliv inspektorce bránil v kontrolních úkonech; v této souvislosti žalobce poukázal na jiné dříve provedené kontroly u žalobce, z nichž je patrné, že žalobce se kontrolám běžně a bezkonfliktně podroboval, a namítl, že žalovaná k těmto důkazům nepřihlédla. Žalobce nesouhlasil ani s tím, jak žalovaná jeho výpověď hodnotila. Namítl, že hodnocení jeho výpovědi z hlediska jeho zájmu na výsledku řízení je nepochybně legitimní, nicméně nemůže být a priori důvodem pro jeho nevěrohodnost. V každém případě úplně stejné hledisko platí i pro hodnocení protokolu sepsaného inspektorkou, neboť i ona může sledovat (a zjevně sledovala) své zájmy vyplývající z pochybně provedené kontroly, kdy navíc v podstatě odcizila sklenici medu. Namítl, že si ve své výpovědi nijak neprotiřečil ani jeho výpověď není v rozporu s jeho písemnými podáními, jak nesprávně konstruuje žalovaný v odůvodnění napadaného rozhodnutí. Žalobce sice v námitkách proti protokolu o kontrole i v dalších podáních popřel odběr vzorků, tím však měl na mysli nezákonný odběr jednoho vzorku medu, který byl proveden bez vědomí žalobce i svědkyně. Žalovaný podání žalobce účelově vztáhl k odběru čtyř vzorků medu, které chtěl žalobce inspektorce zabalit, přičemž mu vypadly a rozbily se. O žádný rozpor či změnu výpovědi se tedy nejedná. 13 K výpovědi svědkyně žalobce namítl, že tato koresponduje s tvrzením žalobce, dle její výpovědi žalobce medy nesl k zabalení do míst, kde se balí a jsou tam k tomu krabice, přičemž žádný křik za celou dobu kontroly neslyšela a inspektorce ve výkonu kontroly nikdo nebránil; svědkyně také potvrdila, že inspektorka šla za žalobcem nikoliv v tom momentu, kdy žalobce medy vzal, ale „…po nějaké chvíli…“ Výpověď svědkyně nelze hodnotit jako nevěrohodnou pouze na základě existence pracovněprávního vztahu, a to tím méně, že z dokazování nevyplynula žádná konkrétní skutečnost, která by odůvodňovala závěr, že svědkyně vypovídá nepravdivě. Nepřípadný je i argument neprůkaznosti výpovědi, a to přinejmenším ve vztahu k údajným verbálním útokům. Je nepochybné, že svědkyně by údajný hlasitý křik žalobce musela slyšet. Pokud jde o rozbití sklenic, je pravda, že svědkyně samotný akt rozbití neviděla, popsala ale, co mu předcházelo – totiž to, že žalobce vzal sklenice a nesl je ke krabicovému zabalení a inspektorka jej následovala až s mírným odstupem času. Tím je potvrzeno, že žalobce neodnášel sklenice proti vůli inspektorky. 14 Žalobce dále namítl opomenutí důkazu videonahrávkou. Ačkoli žalobce předložil videozáznam prokazující nepravdivost protokolu o kontrole v klíčovém momentu a tím i nevěrohodnost inspektorky, žalovaný se s tímto důkazem vůbec nijak nevypořádal, zcela jej pominul, a to i ve vztahu k hodnocení ostatních důkazů. 15 Dále žalobce namítl, že ve správním řízení nebyl proveden důkaz výpovědí inspektorky, a to přes to, že inspekce nejprve návrh na provedení jejího výslechu zamítla, k odvolání žalobce bylo rozhodnutí o zamítnutí důkazu zrušeno žalovanou a věc byla vrácena inspekci k novému projednání, kdy žalovaná výslovně uvedla: „…Odvolací orgán dospěl k závěru, že vzhledem k povaze jednání, která mají spočívat v neposkytnutí součinnosti a vzhledem k nestandardnímu průběhu kontroly ze dne 21. 4. 2017, je navrhované ústní jednání a provedení svědeckých výpovědí nutné k uplatnění práv obviněného a zjištění stavu věci…“ V rozporu s tímto vlastním stanoviskem žalovaná v napadeném rozhodnutí zaujala stanovisko opačné. Byl tak porušen i princip legitimního očekávání žalobce. Výslech inspektorky je přitom zcela klíčový, a to jak pokud jde o údajnou nesoučinnost žalobce při provádění kontroly, tak i pro odběr vzorku, z něhož byly následně provedeny analýzy, které byly podkladem pro rozhodnutí. Stanovisko inspektorky v protokolu o kontrole je totiž jediným přímým usvědčujícím důkazem proti žalobci, přičemž vzhledem k opačným přímým důkazům (výslech žalobce a svědkyně), jakož i prokazatelným nesprávnostem uvedeným v protokolu o kontrole, včetně nesprávnosti vyplývající z videozáznamu, žalobce zpochybnil věrohodnost inspektorky a její tvrzení. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16-1, který se zabýval důkazní situací „tvrzení proti tvrzení“. Poukázal též na to, že inspektorka nezákonně odebrala vzorek medu, byla údajně zdravotně indisponována, podala v zastoupení inspekcí na žalobce trestní oznámení pro údajné užití násilí proti úřední osobě, tedy byla a je velmi silně zainteresovaná na výsledku řízení. Žalovaný za této situace neměl inspektorku „krýt“ před podrobením výslechu o celé události. 16 V této souvislosti žalobce namítl též to, že jeho námitka podjatosti úředních osob vznesená ve správním řízení nebyla uznána (s výjimkou podjatosti inspektorky), čímž došlo k zatížení správního řízení závažnou procesní vadou. 17 V druhém okruhu žalobních námitek žalobce nesouhlasil se závěrem žalované o spáchání přestupku podle ust. § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách, jehož se měl žalobce dopustit uvedením na trh a distribucí potraviny „MED květový lužní“ označené zavádějícím způsobem. Podkladem pro závěr žalované byla analýza vzorku medu provedená v laboratoři SZPI v Brně a současně v laboratoři Intertek, přičemž mělo jít o med odebraný inspektorkou při kontrole dne 21. 4. 2017. Žalobce v této souvislosti namítal nezákonnost rozhodnutí spočívající v tom, že vychází z důkazu, který byl získán v rozporu s právními předpisy ve smyslu ust. § 51 odst. 1 správního řádu. Žalobce namítal, že ze strany inspektorky nedošlo k řádnému odběru vzorku, z kamerového záznamu je naopak zjevné pokoutné „odcizení“ sklenice bez vědomí svědkyně (i žalobce). Vzhledem k tomu, že na místě nedošlo k označení a zapečetění žádného vzorku, nelze pak ani mít za prokázané, že med, který byl analyzován ve shora uvedených laboratořích, byl skutečně tím medem, který inspektorka odnesla z prodejny žalobce. Nebylo postupováno dle ust. § 7 vyhlášky č. 231/2016 Sb., o odběru kontrolních vzorků potravin a tabákových výrobků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 231/2016 Sb.“). 18 Ve třetím okruhu žalobních námitek žalobce brojil proti výši uložené pokuty. Zopakoval, že není vinen spácháním přestupků neposkytnutí součinnosti o kontrole a uvedením na trh potraviny „MED květový lužní“ označené zavádějícím způsobem. 19 Nesouhlasil s tím, jak se žalovaná vypořádala s námitkou liberačních důvodů dle ust. § 21 zákona o přestupcích. Žalovanou odkazovaná judikatura se týká podmínek liberace u provozovatelů čerpacích stanic a povinnosti ověřovat a kontrolovat kvalitu prodávaných pohonných hmot, tedy skutkově odlišného případu, neboť žalobce je drobným prodejcem, nakupuje od různých dodavatelů desítky až stovky druhů potravin v relativně malém množství, a je nereálné a zcela neekonomické, aby všechny tyto potraviny, resp. dokonce každou jejich šarži, nechával laboratorně analyzovat. Je tedy zcela neadekvátní požadovat po žalobci, aby v zájmu zabránění neuvádění vadně označených potravin na trh zadával laboratorní testy u všech šarží nakupovaných potravin. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2016, sp.zn. 3 As 138/2015, dle nějž při hodnocení, jaká opatření je ten který prodejce povinen učinit k zajištění, že jím na trh uváděné potraviny splňují požadavky právních předpisů, je třeba postupovat individuálně a přihlížet k velikosti subjektu, jakož i druhu, skladbě a množství jím distribuovaných potravin. Žalobce se domnívá, že velikost subjektu i druh, skladba a množství distribuovaných potravin jsou okolnosti, které je třeba při posuzování možnosti liberace vzít v úvahu. 20 Ve vztahu k vytčenému skutku uvedení na trh a distribuce potraviny „MED květový AKÁTOVÝ“ má žalobce za to, že je dán důvod pro upuštění od uložení trestu podle ust. § 17i odst. 2 zákona o potravinách, popřípadě podle ust. § 43 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“, neboť došlo k nápravě protiprávního stavu v souladu s uloženým opatřením a současně se nejednalo o potravinu škodlivou pro zdraví. O skutečnosti, že předmětná potravina je označena zavádějícím způsobem, se žalobce dozvěděl až při kontrole dne 13. 12. 2016, kdy mu byly kontrolující inspektorkou předloženy analýzy dané potraviny, přičemž tyto analýzy byly provedeny na základě odběru vzorku, který byl odebrán v provozovně jiného provozovatele potravinářského podniku. Předmětná potravina (med květový akátový) přitom zdraví škodlivou potravinou nepochybně nebyla, žalobce ihned stáhl danou potravinu z prodeje a současně také ještě během kontroly iniciativně sám telefonicky kontaktoval výrobce předmětné potraviny, kdy vyšlo najevo, že tento s výsledky analýzy jejich výrobků nebyl dosud seznámen a nemohl tak ani kontaktovat své odběratele a zahájit stažení předmětné šarže medu z trhu. Také další povinnosti, které byly žalobci ze strany správního orgánu uloženy (zaslání nabývacích dokladů apod.), žalobce beze zbytku ve stanovených lhůtách splnil. Dle jeho názoru tak byly splněny podmínky pro to, aby žalovaný v tomto případě mohl upustit od uložení správního trestu. 21 Pro případ, že by soud přesto uložení pokuty zákonným, pak je její výše dle žalobce zjevně nepřiměřená. Pokud jde o správní tresty, je jejich ukládání ovládáno zásadou individualizace trestu, přičemž jak judikoval i Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 3. 4. 2012, sp.zn. 1 Afs 1/2012. Žalobce se ohradil proti odůvodnění výše pokuty žalovanou, namítl, že pokud jde o význam státem chráněného zájmu, který byl tvrzeným protiprávním jednáním žalobce porušen, i při akceptaci důležitosti ochrany ekonomických zájmů spotřebitelů ji dle názoru žalobce nelze klást na roveň například ochraně života a zdraví osob nebo životního prostředí. Žalobce zdůraznil, že distribuovaná potravina nebyla zdraví škodlivá, pouze byla označena zavádějícím způsobem. Žalobce dále nesouhlasil s tím, že by distribuce 30 kusů klamavě označené potraviny (tj. 27 kg medu) byla množstvím poměrně značným; v kontextu toho, že v obchodních řetězcích bývají závadné potraviny uváděny do oběhu běžně v množství stovek až tisíců kusů, je toto množství dle názoru žalobce téměř zanedbatelné. 22 Dále žalobce namítl, že žalovaná při hodnocení výše pokuty nezohlednila žalobcovo postavení a majetkové poměry, kdy žalobce je osobou samostatně výdělečně činnou, provozuje jedinou prodejnu, má jediného zaměstnance, což je žalované známo z jeho úřední činnosti. V posledních dvou letech (2017, 2018) bylo jeho podnikání ve ztrátě. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu měla žalovaná k osobním a majetkovým poměrům žalobce přihlédnout, tuto povinnost má, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter. 23 Žalobce pak má rovněž za to, že výše uložené pokuty je v rozporu se zásadou předvídatelnosti správního rozhodnutí zakotvenou v ust. § 2 odst. 4 správního řádu. Žalobce v této souvislosti upozorňoval na správní řízení vedené s obchodním řetězcem NORMA, k.s., jemuž byla za prodej nevyhovujícího medu v počtu nejméně 6.000 kusů uložena pokuta ve výši 220.000 Kč. Žalovaná k této námitce pouze konstatovala, že v případě tohoto obchodního řetězce se jednalo o souběh dvou správních deliktů, jejichž závažnost byla vyhodnocena jako střední, navíc pokuta byla uložena již v roce 2015. Žalobce jednak nemá za to, že by prodej medu v počtu 30 kusů a 6.000 kusů byl srovnatelně závažným jednáním, především však pokuta ve výši 200.000 Kč má zcela jiný dopad na drobného podnikatele s jednou prodejnou a na obchodní řetězec s prodejnami po celé České republice. S ohledem na výše uvedené tedy je žalobce přesvědčen, že uložená pokuta je zjevně nepřiměřená povaze a závažnosti jeho jednání, okolnostem, za nich měl být skutek spáchán, jakož i majetkovým poměrům žalobce. 24 Pro případ, že soud neshledá důvody pro navrhované zrušení napadeného i prvostupňového rozhodnutí, navrhl žalobce, aby soud rozhodl o upuštění od uložené pokuty. III. Vyjádření žalované 25 Žalovaná ve vyjádření k žalobě s podanou žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Vzhledem k podobnosti námitek vznesených v průběhu správního řízení a námitek žalobních odkázala na odůvodnění prvostupňového i napadeného rozhodnutí a věcně se vyjádřila obdobně jako v napadeném rozhodnutí. IV. Obsah správního spisu 26 Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným Městský soud v Praze zjistil následující podstatné skutečnosti. 27 Dne 4. 11. 2016 byla provedena kontrola v provozovně kontrolované osoby Petra Křivonosky, ke kontrole byla odebrána potravina MED KVĚTOVÝ AKÁTOVÝ, ZEMĚ PŮVODU MEDU: ČR, DATUM MINIMÁLNÍ TRVANLIVOSTI: 01.10. 2018, VYROBENO V ČR, MNOŽSTVÍ 900 G, VYRÁBÍ: HONEYPACK S.R.O., DOPRAVNÍ 500/9, 104 00 PRAHA ČR, CZ 13439 EU, a bylo zjištěno, že tuto potravinu uvedl na trh dne 2. 11. 2016 žalobce, což není mezi účastníky řízení sporné. Laboratorními rozbory bylo zjištěno, že uvedená potravina nevyhověla ve znaku součet glukózy a fruktózy, aktivita diastázy, obsah HMF požadavkům vyhlášky č.76/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dále byla ve vzorku prokázána přítomnost dextrinů, rovněž bylo pylovou analýzou v laboratoři zjištěno, že potravina označená jako Med květový akátový, neměla ve svém obsahu fakticky zastoupen pyl akátový, pouze pyly jiných botanických původů. 28 Dne 21. 4. 2017 pak byla provedena kontrola v provozovně žalobce. V předstihu z internetového obchodu byl objednán pastovaný med od společnosti HONEYPACK s.r.o., který však ke dni kontroly nebyl k dispozici. Inspektorka na základě informace svědkyně o aktuálním sortimentu medů od společnosti HoneyPack s.r.o. chtěla provést odběr vzorku potraviny MED KVĚTOVÝ LUŽNÍ, ZEMĚ PŮVODU MEDU: ČR, DATUM MINIMÁLNÍ TRVANLIVOSTI: 01.10.2018, CZ13439EU, VYROBENO V ČR, VYRÁBÍ: HONEYPACK S.R.O., DOPRAVNÍ 500/9, 140 00 PRAHA, VELIKOST VÝROBKU 900 G, která se v regálu nacházela v počtu 5 ks. Za účelem úředního odběru vzorků odebrala 4 ks tohoto medu, sklenice s předmětným medem odložila na obslužný pult a začala s přípravou mobilní kanceláře za účelem sepsání dokladu o provedených kontrolních úkonech. Svědkyně o kontrole telefonicky informovala žalobce. Ze zjištění žalované vyplývá, že žalobce se dostavil po nějaké chvíli, začal na inspektorku křičet, sebral z obslužného pultu 4 ks odebraného medu a přes námitky inspektorky se vydal směrem ke skladu, následně je odnesl do dvora, kde všechny sklenice s medem rozbil o zem. Inspektorka poučila provozovatele o skutečnosti, že se dopouští maření kontroly a že je nucena přivolat na místo Policii ČR, kterou také následně na místo telefonicky přivolala. Inspektorka na místě odebrala poslední, pátou sklenici (pátý kus vzorku) medu. 29 Laboratorními rozbory tohoto vzorku bylo zjištěno, že výše specifikovaná potravina nevyhověla v těchto znacích: byla označena jako "med“, jejíž aktivita diastázy byla 3,4 Schadeho stupně, obsah glukosy + fruktosy byl 34,5% hmot. Potravina tak nesplňovala fyzikální a chemické požadavky na jakost dle § 10 odst. 6, resp. přílohy 3 tabulky 2 vyhlášky č. 76/2003 Sb. V potravině se vyskytovala maltosa, jejíž hodnota obsahu byla 23,5% hmot. Potravina označená jako „med“ tak nesplňovala požadavky definice medu podle § 7 písm. a) vyhl. č. 76/2003 Sb., neboť medem je potravina přírodního sacharidového charakteru, složená převážně z glukózy, fruktózy, organických kyselin, enzymů a pevných částic zachycených při sběru sladkých šťáv květů rostlin (nektar), výměšků hmyzu na povrchu rostlin (medovice), nebo na živých částech rostlin včelami (Apis mellifera), které sbírají, přetvářejí, kombinují se svými specifickými látkami, uskladňují a nechávají dehydratovat a zrát v plástech. Potravina nevyhověla definici medu, neboť nebyla složena převážně z glukózy a fruktózy, ale glukózy a maltózy. Potravina obsahovala přídavek C4/C3 cukrů, což svědčí o tom, že do „medu“ byla přidána neautentická komponenta. Dále bylo zjištěno, že předmětná potravina obsahovala potravinářskou přídatnou látku karamel E150d, která potravině dodává tmavší barvu. Laboratorním rozborem byla naměřena hodnota obsahu přídatné látky E150d 30 mg/kg. Dále bylo zjištěno, že sediment daného vzorku potraviny obsahuje částice křemeliny, které mohou naznačovat filtraci. Potravina označená jako "med" tak nesplňovala požadavky uvedené v § 10 odst. 1 vyhlášky č. 76/2003 Sb., kde se uvádí, že do medu nesmí být přidány, s výjimkou jiného druhu medu, žádné jiné látky včetně přídatných látek. Bylo zjištěno a prokázáno, že uvedenou potravinu žalobce uvedl na trh dne 2. 11. 2016 a distribuoval ji až do 21. 4. 2017 do provedení kontroly. 30 Oznámením o zahájení správního řízení ze dne 9. 10. 2017 bylo s žalobcem zahájeno správní řízení ve věci uložení pokuty podle § 78 odst. 2 o přestupcích ve spojení s § 46 odst. 1 správního řádu. Žalobce v jeho průběhu zpochybnil odběr vzorku dne 21. 4. 2017 a výsledky provedených analýz vztahujících se ke vzorku. Dále požádal o nařízení ústního jednání a provedení výslechu svědků, dále vznesl námitku podjatosti inspekce jako celku, což bylo vypořádáno usnesením ústředního ředitele ze dne 30. 11. 2017 tak, že inspekce podjatá není; odvolání proti usnesení bylo zamítnuto rozhodnutím ministerstva zemědělství. Usnesením inspekce ze dne 6. 6. 2017 byla z dalších kontrolních úkonů u žalobce vyloučena inspektorka, a to z preventivního důvodu předvolání jako svědek v projednávaném přestupku. Žalobcova žádost o nařízení ústního jednání a o provedení výslechu svědků byla zamítnuta usnesením inspekce ze dne 4. 4. 2018, k odvolání žalobce bylo usnesení žalovanou zrušeno. Dne 24. 4. 2018 bylo provedeno dokazování listinami mimo ústní jednání. Dne 19. 7. 2018 bylo provedeno ústní jednání, v rámci ústního jednání byly provedeny výslechy předvolané svědkyně a žalobce. Předvolaná inspektorka se z ústního jednání omluvila ze zdravotních důvodů, omluvu doložila lékařskou zprávou. Dne 30. 8. 2018 bylo provedeno doplňující dokazování listinami mimo ústní jednání. Z obsahu správního spisu dále vyplývá, že podkladem pro vydání rozhodnutí správního orgánu 1. stupně byla mimo jiné dvě i CD s videozáznamem ze dne 21. 4. 2017, doručená dne 20. 4. 2018. Při určení výše a druhu trestu správní orgán 1. stupně postupoval podle § 37 a násl. zákona o přestupcích, neboť shledal, že je pro žalobce výhodnější než úprava ukládání sankce ve smyslu § 17i odst. 2 zákona o potravinách, ve znění účinném v době spáchání přestupků. 31 V napadeném rozhodnutí je k odvolací námitce týkající se přestupku uvedení na trh a distribuce potraviny „MED květový AKATOVÝ“ uvedeno, že správní orgán 1. stupně k námitce upuštění od správního trestu sice nepřípadně argumentoval liberačním ustanovením § 21 odst. 1 zákona o přestupcích, avšak své důvody, proč od správního trestu neupustil, dostatečně v prvostupňovém rozhodnutí sdělil. Podle žalované odpovědnost fyzické podnikající osoby za přestupek je shodně jako u právnické osoby založena na objektivní odpovědnosti s možností liberace, řadu ustanovení ohledně odpovědnosti právnické osoby lze vztáhnout i na odpovědnost za přestupek podnikající fyzické osoby. Na odpovědnost podnikající fyzické osoby za přestupek se tak v plném rozsahu vztahuje ustanovení § 21 zákona o přestupcích. K argumentaci judikaturou Nejvyššího správního soudu žalovaná uvedla, že liberační ustanovení v případě odpovědnosti za přestupky jsou naformulována podobně jako v případě odpovědnosti provozovatelů čerpacích stanic a povinnosti ověřovat a kontrolovat kvalitu prodávaných pohonných hmot. Žalovaná má za to, že distributoři malého množství potravin (medu) nemohou být liberováni jen proto, že technicky možná opatření po nich nebylo možno požadovat, protože by nebyla ekonomická. Žalovaná nicméně konstatovala, že skutečnosti, že žalobce nebyl výrobcem nevyhovující potraviny a množství nevyhovující potraviny bylo menší, byly hodnoceny správním orgánem 1. stupně v jeho prospěch. Žalovaná shledala nepřípadnou argumentaci žalobce o výsledku testu jeho medu z roku 2012, neboť se týká jiné skutkové okolnosti. Žalovaná se dále v napadeném rozhodnutí podrobně vyjádřila k možnosti upuštění od potrestání dle § 17i odst. 2 zákona o potravinách, ztotožnila se s úvahou inspekce, která od pokuty neupustila, neboť přestupky byly natolik závažné, že z důvodů preventivních je na místě pokutu uložit, pouhé projednání věci před správním orgánem nepostačí k nápravě. Dle žalované od uložení správního trestu nelze upustit s ohledem na okolnosti hodnocené v neprospěch žalobce. Žalovaná zohlednila i ohrožení ekonomických zájmů spotřebitelů, maření průběhu kontroly, způsob uvádění potraviny na trh, a to formou přímého prodeje spotřebitelům. Protiprávní jednání shledala jako středně závažné, přihlédla k tomu, že žalobce spáchal více přestupků. V takové situaci se žalované jeví jako nutná preventivní funkce pokuty, jejímž smyslem je kultivovat chování obchodníků s potravinami. 32 K námitce ohledně neposkytnutí potřebné součinnosti ke kontrole je v napadeném rozhodnutí uvedeno, že postačí, je-li omluva inspektorky z ústního jednání včasná a odůvodněná, jiné požadavky judikatura nestanovuje. Inspektorka omluvu doložila lékařskou zprávou praktického lékaře, který ve zprávě konstatuje, že dle vyjádření specialisty v oboru psychiatrie ze dne 21. 3. 2018 není vhodná osobní účast pacientky při soudním projednávání tohoto případu. Omluva byla správně analogicky posouzena pro správní řízení a shledána důvodná. Žalované není zřejmé, jak by postup správního orgánu 1. stupně měl ovlivnit průběh řízení tak, aby se to dotklo práv žalobce. V řízení byl zohledněn obsah protokolu a také výpověď žalobce i svědkyně. Ta byla správně hodnocena jako tendenční a jako nevypovídající skutkovém ději. O výpovědi žalobce žalovaná usoudila, že žalobce si protiřečí a několikrát změnil svou verzi o průběhu odběru vzorku, dále byl veden zřejmou snahou vyhnout se uložení sankce. Přihlédnuto bylo k úřednímu záznamu policie, z nějž vyplývá, že žalobce byl po příjezdu policie na provozovnu neustále agresivní a měl hlasitý agresivní projev. Úřední záznam potvrzuje vypjatou atmosféru během kontroly tak, jak je zachycena v kontrolním materiálu sepsaném inspektorkou, která kontrolu prováděla. Žalovaná se dále vyjádřila k námitce zpochybňující protokol o kontrole, uvedla, že z logiky věci je vyloučeno, aby protokol o kontrole sepsala či podepsala kontrolující osoba, která se kontroly osobně neúčastnila, odmítla, že by inspektorka byla v době sepsání protokolu neschopna pracovat. K výpovědi svědkyně žalovaná uvedla, že svědkyně nechtěla svědeckou výpovědí způsobit žalobci újmu. Nadto se dle své výpovědi zdržovala výhradně v prodejně a nebyla tudíž přítomna incidentu s rozbitými sklenicemi medu v zadní části provozovny. Žalovaná přihlédla k tomu, že inspektorka byla v dlouhodobé dispozici psychiatrické ambulance v souvislosti s napadením při úředním výkonu. Musela tedy být během kontroly ze strany žalobce vystavena intenzivnímu jednání a nebývalé psychické zátěži. Dále žalovaná uvedla, že z kontrolního materiálu a z výslechu svědkyně vyplývá, že inspektorka nejprve poučila svědkyni, že medy budou odebrány jako vzorky do laboratoře a že je musí zapečetit, následně se na provozovnu dostavil žalobce a medy odnesl, ačkoliv byl požádán, aby je položil zpět na pult, že se jedná o vzorky na odběr pro kontrolní účely. Svědkyně i žalobce byli tedy seznámeni se skutečností, že dané medy budou sloužit jako vzorky a budou odebrány do laboratoře. Žalobce však se vzorky manipuloval proti vůli inspektorky a odnesl je do zázemí prodejny mimo její dohled. Žalovaná považuje tvrzení žalobce o tom, že chtěl sklenice medu zabalit v zázemí prodejny, za účelové. U žalobce se nejednalo o první kontrolu provedenou v provozovně, při které proběhl odběr vzorku, žalobce musel vědět, že je nežádoucí, aby samovolně s odebranými vzorky jakkoliv manipuloval. Podle § 10 odst. 2 kontrolního řádu je kontrolovaná osoba povinna vytvořit podmínky pro výkon kontroly, umožnit kontrolujícímu výkon jeho oprávnění stanovených tímto zákonem a poskytovat k tomu potřebnou součinnost. Kontrolní vzorek byl odebrán v souladu s ustanovením § 4 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 231/2016 Sb. náhodným (namátkovým) odběrem. Z důvodu velmi malého množství nebyl v souladu s § 11 odst. 6 nařízení (ES) č. 882/2004 odebrán vzorek pro doplňující odborný posudek. K námitce, že inspektorka o poslední sklenici medu nepožádala, žalovaná odkázala na výpověď svědkyně, která při výslechu uvedla, že inspektorka ji informovala o tom, že předmětem kontroly je odběr vzorků medu (Med květový lužní á 900g – celkem 5 ks o jedné šarži). S ohledem na rozbití odebraných 4 ks ve dvoře inspektorka v rámci svého zákonného oprávnění přistoupila k odběru posledního kusu stejné šarže a svědkyně měla povinnost jí tento odběr umožnit, ať už tím, že jí balení medu podá, nebo inspektorku nechá, aby si jej zvala sama. 33 K námitce ohledně přestupku uvedení na trh a distribuce potraviny „MED květový lužní“ je v napadeném rozhodnutí uvedeno, že inspektorka byla v souladu s § 8 písm. b) kontrolního řádu oprávněna odebrat vzorek a svědkyně byla podle § 10 odst. 2 kontrolního řádu povinna umožnit inspektorce výkon jejího oprávnění k odběru vzorku a poskytovat k tomu potřebnou součinnost. Podle dokladu o provedených kontrolních úkonech ze dne 21. 4. 2017 byla na provozovně odebrána jedna láhev Med květový lužní, á 900 g, a to z důvodu rozbití ostatních čtyř sklenic medu. Velikost kontrolované šarže byla 4,5 kg. Ze záznamu o odběru vzorku ze dne 24. 4. 2017 plyne, že tento jeden vzorek byl určen jak do laboratoře inspektorátu SZPI v Brně, tak do laboratoře Intertek Food Services GmbH. Jelikož jeden vzorek měl být podroben vícero analýzám ve dvou rozdílných akreditovaných laboratořích, musel být k tomu vzorek připraven. Neporušené a zapečetěné originální balení bylo doručeno do laboratoře SZPI v Brně dne 27. 4. 2017, kde bylo otevřeno a vzorek byl v souladu s § 8 vyhlášky 231/2016 Sb. připraven tak, že část byla v laboratoři inspektorátu v Brně ponechána a podrobena požadovaným zkouškám a část byla odeslána na analýzy do laboratoře Intertek Food Services GmbH. Skutečnost, že v obou laboratořích měl být analyzován tentýž med, je dle žalované zcela zjevná z popisu vzorku ve zprávě o analýze ze dne 22. 5. 2017, kde je uveden popis vzorku: D011-10803/17/A01 Med květový lužní á 900 g, původ: Česká republika. Totožný název výrobku, který byl podroben analýze v laboratoři inspektorátu v Brně, vyplývá z protokolu o zkoušce a posudku ze dne 16. 5. 2017. Bylo tak jednoznačně prokázáno, že potravina „MED květový lužní, á 900 g“, jejíž vzorek byl odebrán dne 21. 4. 2017, nebyla označena zavádějícím způsobem. 34 K námitce ohledně výše uložené pokuty je v napadeném rozhodnutí uvedeno, že správní orgán 1. stupně nehodnotil škodlivost nevyhovující potraviny pro zdraví spotřebitelů, jak namítá žalobce, ale dotčení ekonomických zájmů spotřebitelů. Správní orgán 1. stupně uvažoval o významu státem chráněného zájmu, který byl protiprávním jednáním porušen. Bylo shledáno ohrožení ekonomického zájmu spotřebitelů, neboť žalobce uváděl na trh potraviny se zavádějícím označením z hlediska jejich charakteru, ohrožení tohoto zájmu bylo hodnoceno v neprospěch žalobce. Při úvaze o následcích protiprávního jednání byla uvážena míra možného poškozování spotřebitele v rovině zdraví a ekonomických zájmů spotřebitelů. Spotřebitel má právo požadovat, aby produkty nabízené mu k prodeji ve všech znacích a předpokladech vyhovovaly platným právním předpisům. Prodej potravin označených zavádějícím způsobem z hlediska jejich charakteru navozuje stav, kdy spotřebitel za vynaložené prostředky nezíská odpovídající zboží a je tak poškozen ve svém právu. Závažnost jednání zvyšuje skutečnost, že na dané potravině bylo deklarováno přímo na etiketě, že se jedná o med, ačkoliv se na základě laboratorního zjištění o med vůbec nejednalo (potravina nevyhověla hned v několika požadavcích a ukazatelích), takovéto označení je zásadní pro rozhodnutí, zda si spotřebitelé danou potravinu zakoupí či nikoliv. Ve prospěch žalobce bylo hodnoceno, že v případě obou nevyhovujících vzorků uvedl na trh 30 ks, což je množství menší, způsobilé ohrozit ekonomické zájmy pouze několika desítek spotřebitelů. Dále bylo přihlédnuto k následku neposkytnutí součinnosti při kontrole, a to k tíži žalobce. Pokud by se inspektorce nepodařil odebrat poslední kus vybraného medu, nebylo by možné provést odběr vzorku do laboratoře vůbec. Žalovaná korigovala úvahu inspekce tak, že vhodnější a přesnější je v tomto případě hovořit o ekonomickém ohrožení spotřebitelů, tedy o škodlivém následku v rovině množnosti jeho vzniku. Tato změna však nic nemění na tom, že i škodlivý následek v rovině ohrožení ekonomických zájmů spotřebitelů je kritérium oprávněně přičitatelné v neprospěch žalobce. K úvaze, kde inspekce ve prospěch žalobce zhodnotila, že nevyhovující potravina byla způsobilá ohrozit zájmy pouze několik desítek spotřebitelů, žalovaná uvedla, že nepovažuje možnost ohrožení několika desítek spotřebitelů za nízké množství, které by odůvodňovalo toto přičíst ve prospěch žalobce, avšak vzhledem k nemožnosti zhoršit postavení obviněného v odvolacím řízení tuto úvahu ve prospěch žalobce ponechává. V neprospěch žalobce byla hodnocena forma přímého prodeje spotřebitelům, ve prospěch bylo hodnoceno, že vady byly skrytého charakteru, a jelikož žalobce nebyl výrobcem předmětné nevyhovující potraviny, mohl se domnívat, že potraviny jsou bez vad. Tato skutečnost však není liberačním důvodem, neboť žalobce jako provozovatel potravinářského podniku nese za plnění požadavků potravinového práva objektivní odpovědnost. Je tedy zcela na něm, jakým způsobem dosáhne naplnění povinností při uvádění potravin na trh. Žalovaná dále souhlasila s hodnocením celkové závažnosti deliktu. V neprospěch žalobce bylo přihlédnuto k tomu, že se dopustil tří přestupků, které byly spáchány vícero činy a jeho protiprávní jednání tak nebylo ojedinělé. Na základě vyhodnocení shora uvedených relevantních kritérií dle ust. § 37 a násl. zákona o přestupcích byla uložena pokuta ve výši 200.000 Kč, resp. ve výši 0,4 % horní hranice trestní sazby, která je podle správního uvážení žalovaného přiměřená danému protiprávnímu jednání žalobce, neboť plní jak preventivní tak represivní funkci. Žalovaná shledala ukládanou pokutu za přiměřenou střední závažnosti protiprávního jednání a za dostatečnou z hlediska funkcí sankce (preventivní a represivní), s tím že takto stanovená sankce je způsobilá plnit především preventivní funkci. 35 K námitce možnosti upuštění od potrestání je v napadeném rozhodnutí uvedeno, že nejsou splněny podmínky pro upuštění od uložení správního trestu, neboť přestupky jsou natolik závažné, že pouhé projednání věci před správním orgánem nepostačí k nápravě žalobce. Vzhledem k souběhu tří přestupků bylo nutno rozhodnout, podle kterého sankčního ustanovení zákona bude pokuta uložena, a to jako pokuta úhrnná; a bylo postupováno dle ust. § 41 odst. 1 zákona o přestupcích. Žalobce spáchal dva přestupky se sazbou pokuty až do výše 50 000 000 Kč, přičemž správní orgán 1. stupně za nejzávažnější považoval uvedení na trh klamavě označené potraviny specifikované ve výroku I. v bodu 3) napadeného rozhodnutí, neboť žalobce byl při kontrole dne 13. 12. 2016 seznámen s nevyhovujícími výsledky u totožné potraviny (jiné šarže) od téhož výrobce a bylo mu známo, že se jedná o potravinu falšovanou, navzdory tomu opakovaně prodával tuto potravinu od stejného výrobce, u které bylo taktéž zjištěno, že byla falšovaná a tudíž označena klamavým způsobem. Tato skutečnost svědčí o tom, že žalobce neučinil dostatečná opatření k tomu, aby údaje o potravině nebyly zavádějící v době po dni 13. 12. 2016, přesto, že se jednalo o totožné potraviny od stejného dovozce pouze jiné šarže. 36 K námitce porušení zásady předvídatelnosti žalovaná uvedla, že ukládaní pokut za přestupky, tudíž i rozhodování o jejich výši, se děje ve sféře volného správního uvážení. V rámci každého správního rozhodnutí je nezbytné přihlédnout ke všem okolnostem daného případu a hodnotit celkovou závažnost předmětného protiprávního jednání. Ukládaná pokuta vychází z posouzení závažnosti přestupku a je dle žalovaného patřičně individualizována, nachází se v linii dlouhodobého vývoje správní praxe, odpovídá pokutám ukládaným v současné době za obdobně rozsáhlá porušení právních předpisů a vystihuje potřebu kultivace prostředí obchodu s potravinami v ČR. Namítá-li žalobce možné porušení legitimního očekávání ohledně výše pokuty, žalovaná ve shodě s judikaturou správních soudů uvedla, že v namítaném správním řízení s účastníkem řízení NORMA, k.s., ve kterém byla uložena pokuta ve výši 220.000 Kč, se jednalo o souběh dvou správních deliktů, přičemž pouze jeden byl s maximální výší pokuty až do výše 50 000 000 Kč. Celková závažnost protiprávního jednání účastníka řízení byla vyhodnocena jako střední a tato míra závažnosti se odrazila ve výměře uložené sankce, pokuta nebyla ukládána za přestupek neposkytnutí součinnosti při kontrole, kdy je ohrožen zájem státu na řádném provedení kontroly. Navíc od roku 2015 docházelo k postupnému navyšování ukládaných sankcí, vzhledem k vývoji praxe ukládání pokut by za obdobné byla pravděpodobně v roce 2018 uvedené společnosti uložena pokuta vyšší než v roce 2015. K namítanému rozdílu mezi velkým obchodním řetězcem a žalobcem, který je drobným prodejcem, žalovaná uvedla, že při určení druhu správního trestu a jeho výměry správní orgán 1. stupně přihlédl podle § 37 zákona o přestupcích, výčet okolností tam uvedených je pouze demonstrativní, a žalovaná neshledala, že by bylo nutné úvahy správního orgánu 1. stupně zásadně doplnit či měnit. V. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze 37 Při jednání, které se před Městským soudem v Praze konalo dne 16. 12. 2021, účastníci řízení setrvali na svých dosavadních stanoviscích. 38 Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním orgánem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě, podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ust. § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s. ř. s.“). 39 Po provedeném řízení Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 40 Městský soud v Praze vyšel zejména z následující právní úpravy. 41 Podle ust. § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách se provozovatel potravinářského podniku dopustí přestupku tím, že v rozporu s přímo použitelnými předpisy Evropské unie upravujícími požadavky na potraviny uvádí na trh potravinu klamavě označenou nebo opatřenou zavádějícími informacemi anebo ji nabízí klamavým způsobem. 42 Podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení (EU) č. 1169/2011 informace o potravinách nesmějí být zavádějící, zejména pokud jde o charakteristiky potraviny a zvláště o její povahu, totožnost, vlastnosti, složení, množství, trvanlivost, zemi původu nebo místo provenience, způsob výroby nebo získání. 43 Podle ust. § 17f písm. d) zákona o potravinách lze za přestupek lze uložit pokutu do 50 000 000 Kč, jde-li o přestupek podle § 17 odst. 1 písm. c), i), p), t) nebo y), § 17 odst. 2 písm. a), b), e) nebo f), § 17b odst. 6 písm. c). 44 Podle ust. § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že jako kontrolovaná osoba nesplní některou z povinností podle § 10 odst. 2. 45 Podle ust. § 10 odst. 2 kontrolního řádu je kontrolovaná osoba povinna vytvořit podmínky pro výkon kontroly, umožnit kontrolujícímu výkon jeho oprávnění stanovených tímto zákonem a poskytovat k tomu potřebnou součinnost a podat ve lhůtě určené kontrolujícím písemnou zprávu o odstranění nebo prevenci nedostatků zjištěných kontrolou, pokud o to kontrolující požádá. 46 Podle ust. § 15 odst. 2 kontrolního řádu za přestupek podle odstavce 1 písm. a) lze uložit pokutu do 500 000 Kč. 47 Městský soud v Praze předesílá, že žalobce v podané žalobě ve velké míře pouze opakuje svoje námitky, které vyjádřil již ve správním řízení. Jak inspekce, tak žalovaná se s nimi vypořádaly. Žalobce v podané žalobě u většiny námitek nepolemizuje se závěry žalované, pouze setrvává na již vyřčené argumentaci. Správní soud ovšem přezkoumává především rozhodnutí a postup žalovaného správního orgánu, žalobce je proto povinen uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí správního orgánu, nikoli opakovat námitky vznesené ve správním řízení (srov. např. rozsudky ze dne 15. 2. 2017, č.j. 1 Azs 249/2016 – 38, odst. 12, nebo ze dne 29. 1. 2015, č.j. 8 Afs 25/2012 – 351, odst. 140). K námitkám, které se netýkají polemiky s žalovanou, se proto městský soud vyjádří pouze obecně. 48 K prvnímu okruhu žalobních námitek, v němž žalobce napadá závěr žalované o naplnění skutkové podstaty přestupku dle ust. § 15 odst. 1 písm. a) zákona o kontrole spočívajícímu v neposkytnutí potřebné součinnosti ke kontrole dne 21. 4. 2017, městský soud uvádí následující. 49 S ohledem na obsah posuzovaného okruhu žalobních námitek městský soud nejprve připomíná, že při zjišťování skutkového stavu postupují správní orgány v souladu se zásadou materiální pravdy vyjádřenou v ust. § 3 správního řádu, tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v ust. § 2 správního řádu. Zároveň vzhledem ke skutečnosti, že řízení o správním deliktu představuje řízení o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je to vždy správní orgán, kdo je povinen prokázat vinu obviněného mimo rozumnou pochybnost, veden při tom v souladu s § 50 odst. 3 správního řádu zásadou vyšetřovací charakteristickou pro řízení zahajovaná z moci úřední (ex officio). Vyšetřovací zásada velí správnímu orgánu činit vše potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu, a to bez ohledu na míru procesní aktivity či naopak procesní pasivity účastníka řízení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 Ads 44/2010 - 132). 50 V souzené věci je z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí patrné, že žalovaná (pokud jde o zjištěný skutkový stav ohledně posuzované žalobní námitky) pokládala za klíčový podklad pro vyslovení žalobcovy viny protokol o kontrole ze dne 21. 4. 2017. Z protokolu o kontrole vyplývá, že žalobce svévolně sebral předmětné čtyři vzorky kontrolovaného medu, odnesl je z dispozice inspektorky na dvůr, kde je rozbil o zem a inspektorku vykázal z provozovny. Žalobce se rovněž vůči inspektorce projevoval agresivně, a to jak verbálně, tak fyzicky, kdy na ni křičel a během pokusu pořídit fotodokumentaci rozbitých sklenic medu ji odstrčil. (Městský soud na tomto místě připomíná, že žalovaná fyzické odstrčení neučinila součástí vytčené skutkové podstaty.) 51 Městský soud k uvedenému konstatuje, že protokol o kontrole je veřejnou listinou (srovnej analogicky rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2017 č.j. 7 As 146/2016-29). 52 Legální definici veřejné listiny podává ust. § 53 odst. 3 správního řádu, podle něhož „listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními právními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.“ Stejně stanoví ust. § 134 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.), který se v soudním řízení správním uplatní s ohledem na ust. § 64 s. ř. s. Protokol o kontrole naplňuje výše uvedenou definici veřejné listiny. Protokolem správní orgán osvědčuje průběh kontroly. Náležitosti protokolu o kontrole stanoví ust. § 12 odst. 1 zákona o kontrole, kdy dle písm. h) jsou jimi, mimo jiné, kontrolní zjištění, obsahující zjištěný stav věci s uvedením nedostatků a označení právních předpisů, které byly porušeny, včetně uvedení podkladů, z kterých tato kontrolní zjištění vycházejí. 53 Jelikož je protokol o kontrole veřejnou listinou, v souladu s presumpcí správnosti veřejných listin je třeba jeho obsah považovat za pravdivý, není-li dokázán opak. Účastník řízení tedy není zbaven obrany proti veřejné listině. Musí ovšem tvrdit, že její obsah není správný. Zároveň o svém tvrzení nese důkazní břemeno. Je na něm a v jeho zájmu, aby dokázal opak (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 682/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2737/2012). 54 V projednávaném případě protokol o jednání zachycuje skutečnost, že žalobce v průběhu kontroly na inspektorku křičel a že sebral kontrolovaný vzorek a znehodnotil jej rozbitím. Žalobce tvrdil, že tato část protokolu neodpovídá skutečnosti. Předestřel vlastní skutkovou verzi, dle níž kontrolovaný vzorek odnesl z důvodu součinnosti s inspektorkou a rozbil jej pouze nešťastnou náhodou. K důkazům správním orgánům nabídl zejména vlastní účastnickou výpověď a svědeckou výpověď svědkyně. Žalovaná dle přesvědčení městského soudu skutkovou verzi žalobce správně posoudila jako nevěrohodnou, už jen proto, že v žalobcově účastnické výpovědi shledala vnitřní rozpory a rozpory s dalšími provedenými důkazy, výpověď svědkyně hodnotila jako tendenční a navíc nezpůsobilou ozřejmit skutkový stav ohledně rozbití vzorků medu. Inspekce v prvostupňovém rozhodnutí (zejm. str. 16 a násl.) a žalovaná v napadeném rozhodnutí (zejm. str. 14) poukázaly na to, že žalobce v průběhu správního řízení popisoval okolnosti a důvody odnesení a rozbití vzorku medu s odchylkami, lišil se i v popisu své reakce směrem k inspektorce, ohledně existence konfliktu vypovídal v rozporu s obsahem úředního záznamu policie; svědkyně pak sama uvedla, že nebyla u incidentu přítomna. Naopak popis skutku předestřený inspektorkou žalovaná podpořila dalšími provedenými důkazy, konkrétně zmíněným úředním záznamem policie, z nějž lze prokázat vypjatou atmosféru, verbální agresivitu žalobce a konflikt mezi ním a inspektorkou. Lze tak shrnout, že žalovaná správně presumovala správnost protokolu, když žalobce neměl důkazní návrhy, kterými by presumpci správnosti protokolu vyvracel. 55 Městský soud v Praze připomíná, že Nejvyšší správní soud v řadě svých rozhodnutí (např. rozsudek ze dne 13. 2. 2014, č.j. 6 Ads 46/2013-35, č. 3027/2014 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 30. 10. 2015, č.j. 5 Ads 92/2015-24) vyslovil závěr, že protokol o kontrole je možno pokládat za jeden z klíčových důkazních prostředků, splňuje-li všechny náležitosti kladené na něj právními předpisy. To samozřejmě neznamená, že by nemohl být následně v řízení provedenými nebo účastníkem navrženými důkazy zpochybněn. V projednávaném případě však žalobce nevystavěl svou obhajobu na přesvědčivé argumentaci a nenabídl správním orgánům (ani soudu) věrohodnou skutkovou verzi reality, která by vyvrátila pravdivost protokolu. Městský soud proto nepřisvědčil námitkám žalobce, že se žalovaná dopustila pochybení při zjišťování skutkového stavu věci. Naopak má za to, protokol o kontrole je relevantním podkladem pro správní řízení, byl pořízen v souladu se zákonem a v dostatečném rozsahu zachycoval skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí žalované o tom, že žalobce neposkytl potřebnou součinnost ke kontrole dne 21. 4. 2017. 56 K dílčí žalobní námitce ohledně nejasností kolem vyhotovení protokolu o kontrole považuje městský soud za zcela dostačující to, že protokol o kontrole byl dle obsahu správního spisu vyhotoven v zákonné lhůtě 30 dnů ode dne provedení kontroly (ust. § 12 odst. 2 kontrolního řádu), což je průkazné z data doručení protokolu žalobci dne 16. 5. 2021. Vzhledem k obsahu protokolu zachycujícím do detailu situaci na místě je soud přesvědčen o autentické reprodukci skutkového stavu inspektorkou a odmítá spekulaci žalobce o osobě autora jako ničím nepodloženou. Porovnáním (byť laickým) podpisu na protokolu s podpisem na úředním záznamu o podání vysvětlení ze dne 21. 4. 2021 má městský soud za to, že podpisy jsou shodné, nepochybuje o tom, že protokol o kontrole podepsala kontrolující inspektorka; žalobce ostatně ani neuvádí, kdo jiný a z jakého důvodu by měl protokol namísto inspektorky opatřit podpisem. Protokol o kontrole tak má náležitosti ve smyslu ust. § 12 odst. 1 písm. k) kontrolního řádu. Skutečnost, že inspektorka byla v blíže nespecifikované době po 21. 4. 2017 v pracovní neschopnosti, nemůže pravost protokolu a jeho náležitosti relevantně zpochybnit. Námitku tedy soud nepovažuje za důvodnou. 57 K dílčí žalobní námitce, že je zde rozpor mezi protokolem o kontrole a úředním záznamem policie, lze konstatovat, že rozpor soud neshledává. Popis zahájení kontroly je v obou dokumentech vylíčen souladně, to, že v protokolu o kontrole je uveden podrobnější popis, neznamená rozpor s popisem stručnějším podaným v úředním záznamu. Ani vylíčení kontrolního zjištění není v rozporu, jde pouze o jinou slovní formulaci. Stejně tak popis incidentu (křik a rozbití vzorků medu) není uveden rozporně, když v protokolu o kontrole je skutkový stav popsán podrobně, zatímco v úředním záznamu pouze stručně, kdy je zaznamenáno tvrzení jak inspektorky, tak žalobce. Dle městského soudu popis zahájení kontroly, chování žalobce při kontrole a popis kontrolních zjištění zaznamenaný v protokolu o kontrole odpovídá obsahu úředního záznamu policie. 58 K dílčí žalobní námitce nevěrohodnosti protokolu o kontrole z důvodu rozporu s videozáznamem (se záznamem z kamer umístěných v provozovně) z kontroly městský soud uvádí, že v řízení bylo dostatečně objasněno, co inspektorka mínila „vědomím a přítomností prodavačky“, neboť z obsahu správního spisu vyplývá, že inspektorka při zahájení kontroly informovala svědkyni, že předmětem kontroly je odběr vzorků medu květového lužního konkrétní šarže. S ohledem na to, že čtyři ks vzorků medu byly znehodnoceny, inspektorka postupovala stále s vědomím svědkyně ohledně předmětu kontroly, odebrala-li bez dalšího poslední kus stejné šarže. Uvedla-li tedy inspektorka do protokolu, že její postup byl učiněn s vědomím a za přítomnosti svědkyně, pak je její vyjádření pravdivé a nijak to její věrohodnost nezpochybňuje. 59 K dílčí žalobní námitce proti obsahu úředního záznamu policie městský soud uvádí, že úřední záznam obsahuje vedle vylíčení rozhodných skutečností inspektorkou i žalobcem také poznatek policejní hlídky o agresivitě žalobce, dále zachycuje žalobcovo vyjádření o tom, že medy mu vypadly z důvodu konfliktu, zaznamenává též, že žalobce se slovně vymezoval i proti hlídce samotné. Městský soud obsah úředního záznamu považuje za relevantní důkaz o tom, že žalobce byl verbálně agresivní v přítomnosti hlídky a za podpůrný důkaz potvrzující pravdivost obsahu protokolu o kontrole sepsaného inspektorkou. Městský soud nespatřuje v tomto úředním záznamu žádný rozpor s ostatními provedenými důkazy a má za to, že žalovaná jej zcela správně zahrnula mezi podklady pro vydání rozhodnutí ve smyslu ust. § 50 odst. 1 správního řádu. 60 K dílčí žalobní námitce hodnocení svědecké výpovědi soud uvádí, že tuto shledává hodnocenou správně jako ne zcela objektivní a nadto nevypovídající o klíčovém okamžiku skutkového děje. Svědkyně (viz protokol o výslechu svědka ze dne 19. 7. 2018) vypovídala neurčitě, zdůrazňovala, že si hleděla své práce, křik neslyšela, ničeho si nevšimla. Uvedla nicméně, že o rozbití medů se dozvěděla, až když se „situace uklidnila“, což může nasvědčovat tomu, že skutkový děj ve skutečnosti vnímala dramatičtěji, než jak vypovídala. Městský soud souhlasí s žalovanou, že svědkyně mohla být vedena snahou vypovídat ve prospěch žalobce, který je jejím zaměstnavatelem. 61 K dílčí žalobní námitce hodnocení žalobcova výslechu městský soud uvádí, že hodnocení žalované považuje za ucelené a konzistentní, je z něj zcela zřejmé, z jakých důvodů nepovažovala výpověď žalobce za věrohodnou. Městský soud shodně s žalovanou především akcentuje, že nebyl žádný důvod, aby žalobce vzorky medu odnášel za účelem zabalení; a ostatně z fotodokumentace pořízené inspektorkou je patrné, že sklenice medu byly rozbity na dvoře v bezprostřední blízkosti kontejneru na odpad, stěží tedy šlo o „balící centrum“, jak uvádí žalobce. 62 Městský soud si je vědom, že proti sobě stojí dvě verze skutkového děje, přičemž jedna se zakládá na vylíčení skutkových okolností inspektorkou v protokolu o kontrole a je podpořena úředním záznamem policie, z níž zjednodušeně řečeno vyplývá, že žalobce na inspektorku křičel a úmyslně rozbil kontrolované sklenice s medem, a druhá na výpovědi žalobce, který křik popírá a tvrdí, že rozbití medu bylo pouhou nehodou. 63 Podle názoru městského soudu lze při posuzování dané situace postupovat analogicky s přihlédnutím k judikatuře, kterou Nejvyšší správní soud opakovaně vydává pro situace, kdy v přestupkovém řízení jsou jediným důkazem výpovědi policistů, kteří byli přestupku přítomni, zatímco obviněný z přestupku tyto výpovědi zpochybňuje. V případě výpovědi policistů Nejvyšší správní soud ustáleně vychází z názoru, že „policistu lze obecně považovat za nestranného a věrohodného svědka, neprokáže-li se v konkrétním případě něco jiného. Je tomu tak proto, že policista zásadně nemá na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonává jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem.[…] O případy, v nichž je možné pochybovat o věrohodnosti či nestrannosti policisty v pozici svědka, půjde zejména tehdy, pokud jsou ve výpovědích policistů rozpory, je-li hodnoceno jednání obtížně pozorovatelné pouhým okem, existují-li důkazy svědčící o zaujatosti policistů vůči osobě obviněného, pokud je policista hodnocen či odměňován podle toho, s jakou úspěšností se mu daří dosahovat postihu jednotlivců za přestupky, nebo v případě šikanózního postupu policistů, který spočívá v provádění přehnaně horlivé a rozsáhlé kontroly, aniž by k tomu byl rozumný důvod“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2016, č. j. 6 As 126/2015 – 42). 64 Městský soud v Praze si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp.zn. I. ÚS 520/16, kde Ústavní soud shledal, že „v demokratickém právním státě, v němž jsou si všichni lidé rovni, nelze obecně bez dalšího přikládat vyšší váhu výpovědím policistů jako příslušníků mocenských složek oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž jsou policejní či jiné státní pravomoci vykonávány“. Tento závěr však není v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle níž lze obecně úřední osobu považovat za nestranného svědka (tj. nikoliv nutně věrohodnějšího), neprokáže-li se v konkrétním případě něco jiného (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007 č.j. 4 As 19/2007- 114). To plyne ze skutečnosti, že úřední osoby nemají za normálních okolností na výsledku přestupkového řízení zájem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č.j. 7 As 83/2010-63). Posouzení věrohodnosti výpovědi úředních osob je ovšem součástí hodnocení důkazů v každém konkrétním případě, při němž je třeba vzít v úvahu všechny okolnosti případu, aniž lze automaticky jejich výpovědím přiznávat větší věrohodnost než výpovědím jiných svědků. 65 V posuzovaném případě městský soud dospěl k závěru, že inspektorka, která popsala skutečnosti svědčící o naplnění skutkové podstaty neposkytnutí součinnosti žalobcem při kontrole, neměla žádnou motivaci si vymýšlet a líčit skutkový stav nepravdivě. Naproti tomu žalobce, kterému hrozil postih za přestupek, nebyl ve věci nestranný a je u něj pochopitelné, tvrdí-li pouze takové skutečnosti, které jsou mu ku prospěchu, což ostatně může platit i pro osoby, které jsou osobě podezřelé ze spáchání přestupku blízké či jsou k ní v jistém postavení závislosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2013, č.j. 9 As 139/2012-30), tj. v daném případě pro svědkyni. 66 Městský soud ve vylíčení skutkových okolností inspektorkou neshledal nic, co by jej jakýmkoliv způsobem zpochybňovalo, nezaznamenal v ní žádné rozpory, ani známky nestandardního chování či osobního zájmu na postižení právě žalobce; nevyšly tedy najevo žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly její nestrannost. Inspektorka žalobce neznala, ze správního spisu nevyplývají ani žádné skutečnosti, které by svědčily o nekorektním či šikanózním jednání inspektorky; nebyl zjištěn žádný jiný motiv jejího jednání, než prostý výkon zaměstnání. Oproti tomu tvrzení žalobce jsou v některých aspektech nelogická a nevěrohodná a nejsou ani podložena např. obsahem jakýchkoliv důkazů. K tomu soud pouze doplňuje, že argument bezkonfliktního průběhu jiných kontrol nevyvrací kontrolní zjištění o tom, že jaký byl průběh předmětné kontroly. Za tohoto stavu nelze žalované vyčítat, jestliže obsahu protokolu uvěřila a tvrzením žalobce nikoliv. 67 K dílčí žalobní námitce provádění důkazů městský soud doplňuje, že žalovaná ve správním řízení neopomněla důkaz videonahrávkou. V prvostupňovém rozhodnutí, které s napadeném rozhodnutím tvoří jeden celek, je popsáno (str. 18), co je z videozáznamu patrné, tedy to, že inspektorka při odběru vzorku nebyla potichu, neboť právě telefonovala, a že opustila místo vymezené pro zákazníky, obešla prodejní pult, aby se k dané sklenici dostala, a dále je provedeno hodnocení provedeného důkazu, konkrétně je uvedeno, že svědkyně si tudíž musela být vědoma vstupu inspektorky do vymezeného prostoru prodavačky, i když k ní stála bokem, navíc je předložený videozáznam pouhým vytržením několika sekund, nedokládá tak tvrzení, že prodavačka si nebyla vědoma skutečnosti, že inspektorka sklenici medu vzala a odnesla. Městský soud v Praze považuje takové provedení důkazu za řádné a jeho hodnocení za logické a souladné s obsahem protokolu o kontrole. I vzhledem k úvodnímu oznámení inspektorky směrem k svědkyni, jaká konkrétní potravina bude kontrolována, tak soud považuje námitku nevěrohodnosti inspektorky vznesenou v této souvislosti za zcela nedůvodnou. V napadeném rozhodnutí je pak videozáznam rovněž zhodnocen, kdy žalovaná reprodukuje příslušnou odvolací námitku na str. 13 a vypořádává ji na str. 16, a to z hlediska vlivu postupu inspektorky při odběru posledního vzorku medu na zákonnost odběru vzorku. (K tomu viz bod 71 odůvodnění tohoto rozsudku.) 68 K dílčí žalobní námitce provedení ústního jednání bez přítomnosti předvolané inspektorky a neprovedení důkazu výpovědí inspektorky je třeba přihlédnout k tomu, že výslech nemohl být uskutečněn z důvodu řádné a včasné omluvy inspektorky z ústního jednání ze zdravotních důvodů, kdy podle přesvědčení soudu žalovaná neměla důvodu pravdivost omluvy zpochybňovat a tudíž ověřovat. Zároveň je jisté, že nemělo smysl odročovat ústní jednání za účelem výslechu inspektorky na pozdější termín v rozumném časovém horizontu, neboť z lékařské zprávy ze dne 21. 3. 2018 je patrné, že zdravotní problémy inspektorky jsou dlouhodobé a souvisí s posuzovaným správním řízením. Za dané situace městský soud postup žalované považuje za akceptovatelný, a konstatuje, že žalovaná upustila od snahy opatřit k důkazům výpověď inspektorky důvodně. Odročování ústního jednání a vyčkávání, zda inspektorce v budoucnu její zdravotní stav umožní vypovídat před správním orgánem, by bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti správního řízení. Nejedná se tak o obcházení pravidel pro dokazování stanovená v ust. § 51 odst. 2 a § 55 správního řádu. Lze uzavřít, že žalovaná nepochybila, když za této situace inspektorku nevyslechla, ústní jednání i bez výslechu inspektorky proběhlo v souladu s ust. § 80 odst. 2 zákona o přestupcích, dle nějž platí, že správní orgán nařídí ústní jednání na požádání obviněného, je-li to nezbytné k uplatnění jeho práv. 69 K dílčí žalobní námitce neuznání námitky podjatosti úředních osob je městský soud nucen poukázat za naprostou obecnost formulace této žalobní námitky, kdy žalobce soudu neobjasnil důvody, pro které polemizuje s usnesením ústředního ředitele žalované ze dne 30. 11. 2017 o tom, že úřední osoby inspekce nejsou vyloučeny pro podjatost, a s rozhodnutím ministerstva zemědělství ze dne 1. 2. 2018 o zamítnutí žalobcova odvolání proti uvedenému usnesení. Pokud se žalobce v žalobě omezil na pouhé konstatování, že neuznáním námitky podjatosti došlo k zatížení správního řízení závažnou procesní vadou, aniž by současně rozvedl, v jakých konkrétních okolnostech má takto tvrzený nezákonný postup správních orgánů spočívat, nemohl se soud takovou námitkou blíže zabývat (srovnej: rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č.j. 2 Azs 92/2005-58). Soud proto ve stejné míře obecnosti k vznesené námitce uvádí, že shodně se správními orgány námitce nesprávného vypořádání námitky podjatosti nepřisvědčil. Důvodem pro vyloučení úřední osoby totiž podle ust. § 14 odst. 1 správního řádu může být jedině zájem úřední osoby na výsledku řízení vyplývající z jejího vztahu k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům. Tento zájem zároveň musí dosahovat takové intenzity, aby zakládal pochybnosti o její nepodjatosti. Nic takového ovšem ze správního spisu, ani z tvrzení žalobce nevyplývá. Podle ust. § 14 odst. 5 věty první správního řádu pak důvodem podjatosti je též skutečnost, že se úřední osoba podílela na výkonu pravomoci správního orgánu v téže věci na jiném stupni. Nic takového ovšem nebylo tvrzeno, natož prokázáno. Podjatost oprávněných úředních osob pak nelze spatřovat v tom, že prováděly kontrolu, ani v tom, že kontrolu prováděla jiná úřední osoba v zaměstnaneckém vztahu s nimi. Takový poměr nezakládá jejich poměr k věci a zájem na výsledku řízení. Ust. § 14 odst. 5 věty druhé správního řádu výslovně uvádí, že „důvodem vyloučení není účast na úkonech před zahájením řízení nebo na výkonu kontroly prováděné podle zvláštního zákona.“ Citované ustanovení tedy evidentně počítá s možností, že správní řízení v pozici oprávněné úřední osoby povede ten, kdo se podílel na výkonu kontroly. Tím méně je důvodem pro podjatost úředních osob, koná-li kontrolu jiná úřední osoba zaměstnaná na stejném pracovišti. Námitka tedy není důvodná. 70 Následně Městský soud v Praze přistoupil k vypořádání druhého okruhu žalobních námitek, v němž žalobce nesouhlasil se závěrem žalované o spáchání přestupku podle ust. § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách, jehož se měl žalobce dopustit uvedením na trh a distribucí potraviny „MED květový lužní“ označené zavádějícím způsobem. Žalobce v této souvislosti namítal především nezákonnost obstarání důkazu, na němž závěr o přestupku spočíval, tj. nezákonnost odběru vzoru inspektorkou při kontrole, kdy žalobce postup inspektorky přímo označuje za krádež. Dále namítal neoznačení a nezapečetění odebraného vzorku. 71 Pro posouzení námitky nezákonnosti odběru předmětného vzorku medu je třeba nejprve uvážit o zákonnosti zahájení kontroly samotné. V posuzovaném případě byla kontrola zahájena předložením služebního průkazu a oznámením o zahájení kontroly vůči v provozovně přítomné zaměstnankyni žalobce, která bezprostředně poté telefonicky informovala žalobce. Kontrola tedy byla řádně zahájena v souladu s ust. § 5 odst. 2 písm. a) kontrolního řádu, neboť zahajovací úkon byl inspektorkou učiněn ve vztahu k osobě, již lze považovat minimálně za osobu povinnou (a pro ten případ byla kontrolovaná osoba dodatečně dle ust. § 5 odst. 3 kontrolního řádu o zahájení kontroly informována). Byla-li kontrola řádně zahájena, došlo k aktivaci veškerých oprávnění, která k provedení kontroly a dosažení jejího cíle kontrolní řád kontrolujícím svěřuje. Mezi taková oprávnění patří i postup dle ust. § 8 písm. b) kontrolního řádu, dle nějž je kontrolující v souvislosti s výkonem kontroly oprávněn provádět kontrolní nákupy, odebírat vzorky, provádět potřebná měření, sledování, prohlídky a zkoušky. Kontrolovaná osoba je povinna provedení předmětných úkonů ze strany kontrolujícího strpět (ust. § 10 odst. 2 kontrolního řádu, resp. odst. 3 ohledně osoby povinné). Kontrolní řád nezakazuje ani provádění kontroly na místě bez fyzické přítomnosti kontrolované osoby, naopak tuto situaci v § 5 odst. 3 kontrolního řádu předpokládá („Je-li kontrola zahájena podle odstavce 2 písm. a) nebo c) bez přítomnosti kontrolované osoby, informuje kontrolující kontrolovanou osobu o zahájení kontroly dodatečně.“). Další skutečností, kterou je třeba zohlednit, je ta, že svědkyně byla po zahájení kontroly informována o tom, že předmětem kontroly je odběr vzorků konkrétního inspektorkou označeného medu (Med květový lužní á 900 g stejné šarže). S přihlédnutím k odkazovaným zákonným ustanovením a k specifické situaci na místě kontroly (rozbití čtyř kontrolovaných vzorků) soud považuje za nerozhodné, jakou konkrétní formu součinnosti poskytla přítomná svědkyně při odběru posledního vzorku, tedy zda vystupovala aktivně, nebo jen odebrání vzorku strpěla a nebránila mu, nebo zda o úkonu nevěděla. Ve všech těchto případech by byl vzorek medu odebrán v souladu s právními předpisy, neboť inspektorka byla po zahájení kontroly oprávněna provádět kontrolní úkony i bez vědomí kontrolované osoby postupem dle ust. § 8 písm. b) kontrolního řádu, nadto svědkyni informovala o tom, jaká konkrétní potravina bude předmětem kontroly. První část žalobní námitky tedy není důvodná. 72 K druhé části námitky městský soud uvádí, že podle obsahu správního spisu byl odebraný vzorek odebrán v souladu s ust. § 4 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 231/2016 Sb. náhodným (namátkovým) odběrem, když vzorek objednaný v rámci úkonů předcházejících kontrole přes internetový portál www.medocentrum.cz pod fiktivní identitou nebyl v okamžiku zahájení kontroly v provozovně k dispozici. K náležitostem záznamu o odběru vzorku městský soud uvádí, že z dokladu o provedených kontrolních úkonech a ze záznamu o odběru vzorku, které tvoří součást spisového materiálu žalované, je zjevné označení kontroly a odebíraného vzorku, datum, čas a místo jeho provedení, skutečnost, že se jedná o provozovnu žalobce a také přítomnost osoby kontrolované (svědkyně). Z posudku Odboru zkušební laboratoře inspektorátu v Brně vyplývá, že vzorek byl do laboratoře doručen dne 27. 4. 2017 v neporušeném zapečetěném obalu a byl opatřen razítkem inspekce a podpisem vzorkujícího. Z posudku dále vyplývá, že sklenice se vzorkem byla v uvedené laboratoři otevřena a část (cca 350 g) byla ve šroubovací sklenici odeslána ke kontrolní analýze akreditované laboratoři Internek Food Services GmbH, která jej přijala dne 15. 5. 2017. Popis vzorku/šarže je na všech dokumentech totožný, městský soud tak nemá pochyb o totožnosti odebraného vzorku se vzorkem kontrolovaným oběma laboratořemi. Městský soud doplňuje, že žalovaná při odběru jednala v souladu s čl. 11 odst. 6 nařízení (ES) č. 882/2004, který sice při odběru vzorku ukládá povinnost zajistit provozovateli dostatečný počet vzorků pro doplňující kontrolní posudek, avšak jen tehdy, není-li to v případě velmi malého množství dostupného substrátu nemožné. Právě o takový případ se v posuzované věci jednalo, neboť žalobce znehodnotil čtyři z pěti vzorků, čímž znemožnil jejich zajištění pro případnou kontrolní analýzu. Městský soud v Praze tak postup žalované považuje za zcela souladný s požadavky vyhlášky 231/2016 Sb. a žalobní námitku za nedůvodnou. 73 Ve třetím okruhu žalobních námitek žalobce nesouhlasil s výší uložené pokuty. 74 K tomu městský soud nejprve obecně konstatuje, že ukládání sankcí za správní delikty je projevem volného uvážení správních orgánů a jeho soudní přezkum je proto již z povahy věci zásadně omezen. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 3. 4. 2012, č.j. 1 Afs 1/2012- 36, č. 2671/2012 Sb. NSS, uvedl: „ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva) správního orgánu, tedy v zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování správní věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich nebo volné uvážení zneužil.“ Podle citovaného rozsudku tak není v pravomoci soudu, aby vstoupil do role správního orgánu a sám rozhodl, jaká pokuta by měla být uložena. Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále vyplývá, že při posuzování zákonnosti uložené sankce správní soud k žalobní námitce pouze přezkoumá, zda správní orgán při stanovení výše sankce zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil a rovněž, zda uložená pokuta není likvidační (srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, č. 2092/2010 Sb. NSS, nebo nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/02 ze dne 13. 8. 2002 či sp. zn. Pl. ÚS 38/02 ze dne 9. 3. 2004). Jak uzavřel Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku č. j. 1 Afs 1/2012 - 36: „(p)ři hodnocení zákonnosti uložené sankce správními soudy není dán soudu prostor pro změnu a nahrazení správního uvážení uvážením soudním, tedy ani prostor pro hodnocení prosté přiměřenosti uložené sankce. Přiměřenost by při posuzování zákonnosti uložené sankce měla význam jedině tehdy, pokud by se správní orgán dopustil některé výše popsané nezákonnosti, v jejímž důsledku by výše uložené sankce neobstála, a byla by takříkajíc nepřiměřená okolnostem projednávaného případu.“ 75 Městský soud v Praze po aplikování těchto základních východisek na projednávanou věc musí konstatovat, že při ukládání pokuty žalobci byl správně zohledněn souběh tří přestupků, a postupem dle ust. § 41 odst. 1 zákona o přestupcích byla uložena úhrnná pokuta ve výměru ustanovení nejpřísněji trestného, respektive nejzávažnějšího (kdy jako nejzávažnější byl zcela logicky shledán přestupek uvedený ve výroku I. bodu 3 napadeného rozhodnutí, neboť byl spáchán poté, co byl žalobce již seznámen s nevyhovujícími výsledky u totožné potraviny jiné šarže z předchozí kontroly), pokuta ve výši 200.000 Kč byla uložena v zákonném rozmezí, při dolní hranici zákonné sazby, když hranice pokuty v tomto případě činí 50.000.000 Kč (ust. § 17f písm. d) zákona o potravinách). Výše uložené pokuty byla podle městského soudu v napadeném rozhodnutí velmi precizně zdůvodněna, úvahy obou správních orgánů byly dostatečně podepřené, nevykazují žádný exces ani prvky svévole. Žalovaná v neprospěch žalobce hodnotila ohrožení ekonomického zájmu spotřebitelů, kteří zakoupili nebo mohli zakoupit potraviny bez očekávaných vlastností, rovněž formu přímého prodeje spotřebitelům a uvedení zavádějícího označení přímo na etiketě výrobku. K tíži žalobce dále hodnotila maření možnosti provést řádnou kontrolu a další související kontrolní úkony. V neprospěch žalobce hodnotila i to, že se dopustil tří přestupků, které spáchal vícero činy a jeho protiprávní jednání tak nebylo ojedinělé. Ve prospěch žalobce žalovaná (respektive inspekce) hodnotila uvedení na trh pouze menšího množství výrobku. Ve prospěch žalobce hodnotila i to, že vady byly skrytého charakteru. Jednání žalobce s ohledem na všechny okolnosti žalovaná vyhodnotila jako středně závažné. Soud se zdůvodněním rozhodnutí o uložené pokutě a její výši ztotožňuje a k jednotlivým žalobním námitkám doplňuje následující. 76 K námitce nezohlednění existence liberačních důvodů dle ust. § 21 zákona o přestupcích městský soud rekapituluje, že dle dikce odkazovaného ustanovení by žalobce, který je fyzickou osobou – podnikatelem, za přestupek neodpovídal, jestliže by prokázal, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránil. 77 Vynaložení veškerého úsilí, které bylo možno požadovat, však neznamená jakékoliv úsilí, které fyzická osoba - podnikatel vynaloží, ale musí se jednat o úsilí maximálně možné, které je tato osoba objektivně schopna vynaložit. Žalobce namítá, že je drobným prodejcem, nakupuje od různých dodavatelů mnoho druhů potravin v relativně malém množství, a je nereálné a zcela neekonomické, aby všechny tyto potraviny nechával laboratorně analyzovat. Městský soud v Praze v této argumentaci důvody pro liberaci nespatřuje. Především je třeba uvést, že liberační důvody jsou určené pro aplikaci pouze ve výjimečných případech, jelikož představují výjimku z principu objektivní odpovědnosti. Představují nástroj, jehož cílem je předejít aplikaci neúměrné tvrdosti zákona. Subjekt, který se chce dovolávat liberačního důvodu, musí ovšem prokázat, že provedl veškerá možná opatření způsobilá účinně zabránit porušení zákona. Nelze se spokojit s tvrzením, že opatření po něm nebylo možné spravedlivě požadovat, protože by jejich provádění bylo neekonomické (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2014, č.j. 4 As 123/2014-34). Důkazní břemeno tedy v posuzované věci, při níž žalovaná správně vycházela z konstrukce předmětného správního deliktu, jehož skutková podstata je založena na objektivní odpovědnosti, leží co do tvrzení a prokázání liberačních důvodů na žalobci. Žalobce však své důkazní břemeno neunesl, neboť ani žalované, ani městskému soudu nepředestřel tvrzení, ani nepodal důkaz o provedení takových opatření, která by v dané věci představovala maximální možné úsilí směřující k zabránění prodeje potraviny se závadným označením. Žalobce tak ani netvrdil (a už vůbec neprokázal), že by např. sám prováděl namátkové kontroly a rozbory dodávaných potravin, že by vůbec měl nějaký systém kontroly potravin nastaven a funkčně zaveden, že odpovědně přistupuje k výběru svých dodavatelů (obezřetnost, náležitá péče věnovaná jejich výběru, reference) a jakým způsobem toto zajišťuje tak, aby následně bylo možno vyhodnotit, že to, co žalobce k zajištění ochrany ekonomických zájmů spotřebitelů a dodržení právních předpisů na úseku potravinového práva a v něm stanovených povinností reálně činí, skutečně je možno za veškeré úsilí považovat. Žalobci tedy nelze přisvědčit, že by učinil vše nezbytné pro to, aby porušení vytýkaných povinností zabránil. Je tedy správný závěr žalované, že žalobcem zcela obecně namítané skutečnosti, jako je velikost subjektu i druh, skladba a množství distribuovaných potravin, nemohou bez dalšího představovat liberační důvod dle ust. § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Argumentaci žalované judikaturou Nejvyššího správního soudu městský soud považuje za případnou, neboť v ní uvedená obecná východiska týkající se zproštění objektivní odpovědnosti se bezpochyby uplatní také v případě posuzování odpovědnosti za přestupky podle zákona o potravinách. Námitka tak není důvodná. 78 K námitce, že jsou dány důvody pro upuštění od uložení trestu podle ust. § 17i odst. 2 zákona o potravinách, popřípadě podle ust. § 43 odst. 2 zákona o přestupcích, městský soud přezkoumal úvahu žalované, která dospěla k závěru, že od pokuty neupustí, neboť přestupky byly natolik závažné, že z důvodů preventivních je na místě pokutu uložit, rovněž uzavřela, že pouhé projednání věci před správním orgánem nepostačí k nápravě žalobce. Žalovaná hodnotila závažnost přestupků z hlediska ust. § 38 zákona o přestupcích, a městský soud se shodně s žalovanou domnívá, že v posuzované věci nebyla splněna podmínka pro upuštění od potrestání týkající se závažnosti přestupku, neboť posuzovaný přestupek byl hodnocen jako středně závažný. Dále je soud toho názoru, že upuštění od potrestání by v posuzovaném případě nevedlo k důvodnému očekávání, že samotné projednání věci před správním orgánem postačí k nápravě žalobce, neboť z postoje žalobce je zřejmé, že si odpovědnost za přestupek nepřipouští. Městský soud má za to, že žalovaná se s odvolací námitkou směřující proti neuplatnění institutu upuštění od potrestání vypořádala v napadeném rozhodnutí v dostatečném rozsahu, aby bylo žalobci zřejmé, proč žalovaná v případě žalobce neshledala důvody pro upuštění od potrestání. Skutečnost, že žalobce nepřesvědčily argumenty žalované, pro které v jeho případě neupustila od potrestání, nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. 79 K námitce zjevné nepřiměřenosti a nedostatečné individualizace trestu městský soud odkazuje na bod 75 odůvodnění tohoto rozsudku a uvádí, že z jeho obsahu je zcela zřejmé, že se žalovaná vyjádřila ke všem zákonem stanoveným kritériím pro určení výše pokuty, a to celkově ve vztahu ke všem spáchaným správním deliktům. Žalovaná hodnotila závažnost správních deliktů, a to zejména způsob jejich spáchání, jejich následky, jakož i okolnosti, za nichž byly spáchány. Namítá-li žalobce, že žalovaná nepřihlédla k neškodnosti posuzované potraviny z hlediska zdraví, pak je třeba uvést, že tato okolnost nesnižuje ohrožení významu zájmu chráněného zákonem, kterým je v tomto případě ekonomický zájem spotřebitele, právo spotřebitele na informace o potravinách, zájem státu na řádném provedení kontroly. Žalovaná tak dle názoru soudu odůvodnila výši pokuty vyčerpávajícím způsobem a dostatečně individualizovaně. 80 Zákonné rozpětí pokuty, které je široké, má umožnit potrestání jak bagatelních, tak zcela mimořádně závažných přestupků podle ust. § 17f písm. d) zákona o potravinách, a tomu musí odpovídat i úvaha správního orgánu při ukládání pokuty. Ve shodě s žalovanou má městský soud za to, že jednání žalobce, jímž byly uvedeny na trh potraviny označené zavádějícím způsobem a jímž byl mařen průběh kontroly v jeho provozovně, bylo středně závažného charakteru. Míru závažnosti zvýšila skutečnost, že šlo o přímý prodej spotřebitelům, že závadné označení bylo přímo na etiketě, že nešlo o ojedinělé jednání. Na druhou stranu správní orgány přihlédly tomu, že se jednalo o menší množství výrobku a vady byly skrytého charakteru. Správní orgány tedy zvolily adekvátní výši pokuty při dolní hranici její sazby. S ohledem na tyto zjištěné skutečnosti městský soud dospěl k závěru, že pokuta nebyla uložena v nepřiměřené výši. 81 Pokud jde o námitku ohledně nezkoumaných majetkových poměrů žalobce, městský soud nejprve upozorňuje, že majetkové poměry pachatele deliktu stricto sensu nepatří mezi zákonná kritéria pro ukládání pokut za správní delikty (přestupky). Na tom nic nezměnilo ani přijetí zákona o odpovědnosti za přestupky, podle jehož ust. § 37 písm. g) je nutné v případě právnických a podnikajících fyzických osob zohlednit povahu jejich činnosti – tu přitom správní orgány zohlednily, když z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že k žalobci přistupovaly jako k drobnému podnikateli. Správní orgány ovšem nebyly povinny přesně poměřovat uloženou pokutu majetkovými poměry a hospodařením žalobce, ale byly povinny zohlednit pouze to, aby uložená pokuta neměla likvidační charakter, jak dovodil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 20. 4. 2010, č.j. 1 As 9/2008-133, č. 2092/2010 Sb. NSS. Z této povinnosti správní orgány nevybočily. K ekonomické situaci žalobce při ukládání pokuty bylo přihlédnuto, což lze dovodit již z té skutečnosti, že žalobci bylo umožněno uhradit pokutu ve splátkách. Městský soud k tomu doplňuje, že žalobce v odvolání proti prvostupňovém rozhodnutí ke své ekonomické situaci ničeho neuváděl, námitku ztrátového podnikání v posledních dvou letech, závažné újmy a možnosti ukončení podnikatelské činnosti poprvé tvrdil až v žádosti o rozložení uložené úhrady pokuty do splátek podané až po vydání napadeného rozhodnutí. Žalobce tedy likvidační dopady pokuty sám konkrétně netvrdil ani nedoložil. Dle názoru městského soudu za této situace ze správního spisu nevyplývaly žádné indicie, že by snad uložená pokuta mohla být pro žalobce likvidační, tedy že by žalobce mohla nějak více existenčně zasáhnout. Bylo na žalobci, aby správní orgány upozornil na to, že výši pokuty ve vztahu ke své osobě za daných okolností shledává jako likvidační; resp. aby uvedl další relevantní skutečnosti. Dle názoru městského soudu nelze po žalované požadovat, aby pokaždé sama preventivně zjišťovala okolnosti rozhodné z hlediska možné likvidační povahy pokuty tak, že bude ze své iniciativy bez jakéhokoliv důvodného základu sestavovat zevrubný obraz osobních a majetkových poměrů. Uvedené platí o to spíš v tomto případě, kdy žalobce byl v řízení aktivní, byl zastoupen zástupcem, podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, nicméně žalovanou jako odvolací orgán na záporné výsledky své podnikatelské činnosti nijak neupozornil. Žalovaná tak nepochybila, když po výsledcích podnikatelské činnosti žalobce pouze „z preventivních“ důvodů sama nepátrala; přestože by nebylo v rozporu se zákonem, kdyby tak nad rámec svých povinností učinila. Uvedené nicméně nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Byl to právě žalobce, kdo měl správní orgány za účelem požadovaného posouzení likvidačního účinku pokuty na své majetkové a osobní poměry upozornit a případně označit, či předložit dokumenty prokazující jeho vlastní majetkové poměry, neboť v tomto případě pouze na jejich podkladě (či na podkladě důvodného podnětu žalobce) by bylo možné po správních orgánech legitimně požadovat, aby provedly konkrétní zhodnocení ekonomických dopadů uložené pokuty do majetkové a osobní sféry žalobce. Tímto způsobem však žalobce v průběhu správního řízení nepostupoval a nepředložil žádné podklady stran svých příjmů a celkové majetkové situace, ani neposkytl žádné jiné indicie. 82 Žalobce v podané žalobě ke svým majetkovým a osobním poměrům uvedl a doložil, že poslední dva kalendářní roky podniká se ztrátou. Městský soud nicméně neshledal, že by uvedená skutečnost mohla mít vliv na posouzení zákonnosti uložené sankce. Dále dle názoru městského soudu uložená pokuta odpovídá veškerým okolnostem případu i správní praxi, současně působí dostatečně represivně i preventivně. Žalobce v tomto ohledu nelze oproti dalším přestupcům zásadněji zvýhodňovat jen proto, že hospodaří se ztrátou. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010, č.j. 1 As 9/2008-133, nutnost přihlížet k osobním a majetkovým poměrům neznamená, že by pokuta měla ztratit cokoliv ze své účinnosti: „Aby pokuta za jiný správní delikt naplnila svůj účel z hlediska individuální i generální prevence, musí být citelným zásahem do majetkové sféry pachatele. Odpovídající intenzita majetkové újmy bude v konkrétních případech záviset na řadě faktorů, v prvé řadě však na závažnosti spáchaného deliktu.“ Odkaz na tvrzenou likvidační výši pokuty tak nemůže omlouvat, ani tolerovat deliktní jednání žalobce. Smyslem posuzování ekonomické situace přestupce je to, aby uložený trest neznamenal fakticky jeho likvidaci. Toto posuzování však rozhodně nelze chápat tak, že jakýkoliv nepříznivý ekonomický následek do majetkové sféry přestupce znamená, že by pokutu nebylo možné uložit. Pokuta je trestem a jedním z jejích aspektů je mj. ekonomicky znevýhodnit ty subjekty, které porušují právní povinnosti, a zamezit tak získání konkurenční výhody na úkor ostatních subjektů působících na totožném trhu (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, č.j. 15 A 91/2019- 47, a ze dne 3. 6. 2012, č.j. 6 A 122/2019-36). Městský soud nadto stejně tak jako žalovaná připomíná, že již v době uložení pokuty prvostupňovým rozhodnutím tu existovala možnost požádat o hrazení uložené pokuty splátkovým kalendářem, přičemž dle obsahu správního spisu žalobce této možnosti využil a bylo mu vyhověno rozhodnutím ze dne 1. 7. 2019. Námitka nedostatečného zohlednění osobní a majetkové situace žalobce tedy není důvodná. 83 K námitce rozporu uložené pokuty se zásadou předvídatelnosti a legitimního očekávání, vznesené v souvislosti se správním řízením vedeným s obchodním řetězcem NORMA, k.s., městský soud uvádí, že žalovaná se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem vypořádala i s předloženým rozhodnutím ohledně uvedeného obchodního řetězce, které se skutkově i právně lišilo (jednalo se o pokutu uloženou právnické osobě za dva delikty v roce 2015). Žalovaná v napadeném rozhodnutí podrobně popsala (str. 22 napadeného rozhodnutí), jaké zjevné odlišnosti oba případy vykazují, správně konstatovala, že je nelze vzájemně srovnávat. Poukázala také na to, že od roku 2015 docházelo k postupnému navyšování ukládaných sankcí, měla za pravděpodobné, že vzhledem k vývoji praxe ukládání pokut by za obdobné jednání byla společnosti NORMA v roce 2018 uložena pokuta vyšší než v roce 2015. Soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje, neboť se s ním zcela ztotožňuje a nemá, co by k němu dodal, aniž by jinými slovy opakoval totéž. 84 Soud shodně s žalovanou považuje za přiléhavou argumentaci rozsudkem Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku čj. 1 Afs 50/2009-233 uvedl, že: „…zásada legitimního očekávání účastníka správního řízení nemá absolutní hodnotu a je omezena jinými zásadami, jež je v rámci správního řízení správní orgán povinen respektovat, zejména zásadou legality (§ 2 odst. 1 a 2 správního řádu) či zásadou účelnosti a souladu zvoleného řešení s veřejným zájmem (§ 2 odst. 4 správního řádu).“ V posuzované věci žalovaná těmto principům dostála a žalobce neprokázal, že by uložená pokuta vybočovala z rámce běžných pokut, které jsou za srovnatelně závažné jednání ukládány. Městský soud v Praze tak nemá za to, že by žalobci mělo na základě namítaného rozhodnutí ve věci NORMA vzniknout legitimní očekávání ohledně výše pokuty v jeho věci. 85 Žalobce městskému soudu navrhl prominutí pokuty pro případ, že by soud nevyhověl návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí. Důvody pro takový postup soudu nijak nerozvedl a nekonkretizoval, neuvedl ani žádné relevantní okolnosti svědčící o zjevné nepřiměřenosti výše pokuty. 86 Ust. § 78 odst. 2 s. ř. s. umožňuje, aby soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, a nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustil od něj nebo jej snížil v mezích zákonem dovolených, a to lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě. 87 K otázce moderace je ovšem potřeba uvést, že jejím smyslem a účelem není hledání „ideální“ výše sankce soudem namísto správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí, ale odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce (srovnej: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č.j. 7 As 22/2012-23). V jiném rozsudku pak Nejvyšší správní soud uvedl: „Moderační právo soudu je vyhrazeno toliko pro případy zjevného nepoměru uložené sankce vůči rozsahu, závažnosti a následkům deliktního jednání s návazností i na majetkové poměry postihované osoby, pokud se jich důvodně dovolává, a svědčí-li tyto skutečnosti tomu, že se výše uložené sankce vymyká požadavku přiměřeného a spravedlivého postihu“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2017, č.j. 6 As 248/2016- 26). Za zjevně nepřiměřenou přitom zpravidla nebude možné označit pokutu uloženou při spodní hranici zákonné sazby (srovnej: např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č.j. 6 A 96/2000-62), byť samozřejmě není vyloučeno, aby i takováto pokuta byla s ohledem na mimořádné okolnosti konkrétního případu označena jako zjevně nepřiměřená. 88 V nyní projednávané věci byla uložena pokuta v dolní polovině zákonné sazby, z obsahu správního soudu, z tvrzení účastníků řízení ani z žádných soudu známých okolností není zřejmé, že by uložená pokuta mohla být hodnocena jako zjevně nepřiměřená, jak pro použití moderačního práva vyžaduje ust. § 78 odst. 2 s. ř. s. Žalobce k zjevné nepřiměřenosti ničeho mimořádného neuvedl. Proto soud návrhu na prominutí nebo snížení uložené pokuty vyhovět nemohl. VI. Závěr 89 Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou. 90 O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení

I. Vymezení věci II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalované IV. Obsah správního spisu V. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze VI. Závěr