č. j. 6 A 177/2017- 69

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: K-INVEST s.r.o., se sídlem Nicoly Vapcarova 3268/3, Praha 4, IČ: 618 54 468, zastoupen JUDr. Mojmírem Přívarou, advokátem, se sídlem Kovářská 1253/4, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) T. B., 2) Spolek Pro Hanspaulku, se sídlem U Beránky 2033/7, Praha 6, IČ: 266 07 379, 3) RED Fourteen s.r.o., se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, IČ: 256 27 694, zastoupené Mgr. Rostislavem Pekařem, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 813/57, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2017, č.j. 1294/500/15, 39685/ENV/15, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2017, č.j. 1294/500/15, 39685/ENV/15 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo formálně v části týkající se okruhu účastníků a vlastníků změněno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru ochrany prostředí ze dne 16. 4. 2015, č.j. MHMP-1373413/2014/OCP/VII/R/L (díle též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto o registraci významného krajinného prvku Kotlářka (dále jen „VKP Kotlářka“) dle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“), na pozemcích v k.ú. X, X, proti kterému podal žalobce odvolání, a ve zbytku bylo toto rozhodnutí potvrzeno.

2. Žalobce v podané žalobě uvedl, že je spoluvlastníkem pozemku parc. č. X, k.ú. X, hlavní město Praha, o výměře 15.749 m2, jehož funkční využití dle platného územního plánu je zčásti všeobecně smíšené a zčásti zeleň městská a krajinná. Vlastnický podíl žalobce na tomto pozemku činí 832/1680. Jediný společník a současně jednatel žalobce má pak podíl na stejném pozemku o velikosti 212/1680; společně tedy disponují rozhodovací většinou a veškeré záležitosti ohledně pozemku se jich také nejvíce dotýkají. Předmětný pozemek byl zahrnut do vymezení „VKP Kotlářka“, o jehož registraci bylo v přezkoumávaném řízení rozhodnuto.

3. V bodu II. žaloby žalobce namítal, že jeho pozemek neměl být do vymezení VKP vůbec zařazen, neboť pro to nebyly naplněny zákonem stanovené předpoklady. V této souvislosti namítal nepřezkoumatelnost obou správních rozhodnutí, absenci testu proporcionality a závažné procesní vady.

4. V bodech III. až V. žaloby žalobce odkázal na definici VKP v zákoně č. 114/1992 Sb. a uvedl, že registrace VKP je závislá na interpretaci neurčitých právních pojmů, přičemž se při ní aplikuje správní uvážení. Namítal, že správní orgány v tomto směru nedostály požadavkům vyplývajícím z judikatury (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č.j. 5 Afs 151/2004- 73, resp. ze dne 28. 2. 2007, č.j. 4 As 75/2006-52). Dle žalobce je odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně zcela nedostatečné, je pouze popisné a neplyne z něj žádný zvláštní význam předmětné lokality. Uvedl, že velká část popisu předmětné lokality nezachycuje nic tolik zvláštního – mozaika rozptýlených dřevin, keřové patro, luční partie, plochy sadu, dynamický terén.

5. V žalobním bodu VI. namítal žalobce zásadní rozpor v argumentaci správních orgány, kdy ty na jedné straně uvádějí, že výskyt chráněných druhů živočichů v předmětné lokalitě není vůbec rozhodný (resp. netvoří nosný důvod odůvodnění), na druhou stranu však význam krajiny spojují především s těmito živočichy, neboť prvostupňové rozhodnutí je naplněno odkazy na informace o výskytu některých živočichů. Ze struktury odůvodnění dle žalobce jednoznačně plyne, že výskyt zmíněných živočichů a snaha o zachování jejich optimálního prostředí jsou hlavním důvodem pro registraci lokality jako významného krajinného prvku.

6. Žalobce dále v bodech VII. a VIII. žalobce rozporuje naplněné zákonného vymezení VKP na základě str. 10 a 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jemuž vytýká absenci komplexního zhodnocení, manipulativní formulace, zmatečné řazení textu, vzájemný rozpor výroků, neaktuálnost podkladů a další pochybení. Dle žalobce rovněž není zřejmé, jaká fakta se týkají jednotlivých pozemků, neboť správní orgány staví odůvodnění na existenci tří dokumentů (dva posudky doc. F., zpráva Agentury ochrany přírody a krajiny), z nichž však není patrné, které druhy živočichů a rostlin se vyskytují právě na pozemku žalobce.

7. Žalobce v bodu IX. namítal značné rozpory dvou posudků zpracovaných doc. F. z roku 2009 a z roku 2010, které se týkají stejné lokality. Dřívější posudek z roku 2009 byl vypracován pro soukromou společnost TUVOK, spol. s r. o. (od 16. 8. 2010 Zengrova Villa a.s.) a je v něm konstatováno, že „[r]ealizace projektu Viladům Zengrova v části sledované plochy nebude mít při respektování výše uvedených doporučení a následného navrženého managementů na biologický potenciál území významný vliv“. V posudku z roku 2010 pro Hl. m. Prahu ovšem zaznívá: „jako zcela nevhodné je možné považovat fragmentování a omezování území, např. zástavbou při jeho okrajích“. Žalobce dále upozornil na další rozpory obou posudků, např. co se týče fauny a flory vyskytující se v předmětné lokalitě.

8. V bodu X. žaloby žalobce namítal, že správní orgány zadaly zadání herpetologického průzkumu Ing. V., avšak zároveň zdůrazňovaly, že otázka výskytu živočichů je pouze podružná. Z tohoto kroku žalobce dovodil, správní orgán stavěl význam oblasti na výskytu zvláště chráněných živočichů, avšak když se tento význam neprokázal, tak jej začaly správní orgány bagatelizovat.

9. Dále v bodu XI. žalobce rozporoval hodnocení, že se v dané lokalitě jedná o pozůstatek kulturní krajiny, jak vypadala v 18. a 19. století. Uvedl, že z vyprávění pamětníků naopak plyne, že v lokalitě se v 60. letech 20. století vršila poměrně rozsáhlá skládka, nikdo nic neví o existenci sadu. Žalobce uvedl, že předloží odborné zhodnocení aktuálního stavu, z kterého vyplyne skutečnost, že současná podoba předmětného pozemku je pouze důsledkem ne příliš intenzivní péče vlastníků za posledních cca 8 – 10 let.

10. V bodech XII. a XIII. žalobce namítal, že je nezbytné provést úvahy o proporcionalitě ochrany životního prostředí na straně jedné a ochrany vlastnického práva soukromých osob na straně druhé. Uvedl, že tvrzení o malém významu zásahu registrace do vlastnických práv žalobce je zjevně nepravdivé, neboť dojde k omezení zastavitelnosti části pozemku a k omezení užívání zelených ploch. Dále uvedl, že k hodnotám daného území přispěl sám žalobce, když nevyužil svého práva realizovat na pozemcích výstavbu, na rozdíl od jiných vlastníků pozemků v bezprostředním okolí. V tomto směru žalobce hovořil o „potrestání“ takového jednání vyhlášením VKP. Závěrem pak uvedl, že v průběhu řízení koupilo hl. m. Praha jeden menšinový spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku, avšak neučinilo žádnou nabídku ostatním spoluvlastníkům; vybranému spoluvlastníkovi tak de facto poskytlo kompenzaci.

11. V žalobním bodu XIV. žalobce upozornil na právní vakuum a kusou právní úpravu vyhlašování VKP. Žalobce namítal neaktuálnost podkladů pro rozhodnutí, neboť ta je významným požadavkem i ze strany samotného žalovaného (srov. vnitřní předpis ZP28/2013). Tvrzení, že podklady se opatřují před zahájením řízení, považuje žalobce za zavádějící. K odkazu žalovaného na návrh Plánu péče o významný krajinný prvek „Kotlářka“ pak žalobce uvedl, že neví, o jaký dokument se jedná, ani nebyl o jeho přípravě a existenci informován.

12. Dále v bodu XV. žalobce namítal, že správní orgány nebraly v potaz, že cca 500 m od VKP Kotlářka se nachází Přírodní park Šárka – Lysolaje, který je vzhledem ke své velikosti daleko významnějším refugiem živočichů než pozemek parc. č. 3084.

13. V bodu XVI. žalobce namítal překážku litispendence, neboť o stejně vymezeném předmětu probíhalo řízení jiné, které bylo zahájeno dne 9. 11. 2012. Názor správních orgánů, že usnesení o zastavení řízení nabývá právní moci již poznamenáním do spisu, označil za nesprávný. Nové řízení o registraci VKP Kotlářka označil žalobce za exces, který měl za cíl anulovat všechny předchozí námitky účastníků, ale původní podklady, které svědčily záměru magistrátu, byly do nového řízení převzaty. Konstatoval, že původní řízení bylo zastaveno, protože odpadl jeho důvod, což se do zahájení nového řízení nemohlo změnit.

14. Žalobce v bodu XVII. dále namítal, že napadené rozhodnutí obsahuje nedostatečně formulovaný výrok, neboť žalovaný opomenul zamítnout odvolání. Absentuje tak polovina výroku napadeného rozhodnutí, což je dle žalobce podstatná vada.

15. V posledním žalobním bodu XVIII. žalobce namítal, že napadené rozhodnutí nebylo doručeno JUDr. J. J., jednateli žalobce, který současně vystupuje jako samostatný účastník řízení. V tomto bodu žalobce rovněž rozporoval možnost orgánů ochrany přírody vstupovat na cizí pozemky ve smyslu ustanovení § 62 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. Podklady vzniklé z takové činnosti tak byly opatřeny v důsledku neoprávněného opakovaného vnikání na soukromý pozemek, byly tedy opatřeny v rozporu se zákonem.

16. Žalovaný správní orgán v písemném vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. K námitkám uvedeným v bodech III. až V. žaloby uvedl, že důvody pro registraci „VKP Kotlářka“ vyjádřil magistrát přezkoumatelným způsobem již v prvostupňovém rozhodnutí. Daná lokalita je v kontextu Prahy výjimečná část krajiny obklopená městskou zástavbou s nepopiratelnými ekologickými i estetickými hodnotami a jako taková přispívá k udržení ekologické stability.

17. K námitkám v bodu VI. žaloby uvedl, že zásadním důvodem pro registraci „VKP Kotlářka“ není výskyt plazů a dalších zvláště chráněných druhů živočichů. K bodům VII. a VIII. žaloby k naplnění pojmu „významný krajinný prvek“ uvedl, že se jedná zejména o širokou paletu stanovišť a biotopů (dřevinné porosty, louky a travnaté plochy, vysokokmenný ovocný sad v jižní části lokality apod.) představující významné lokální refugium fauny i flóry. Současnou ekologicko- stabilizační funkci území je třeba zachovat minimálně v současném rozsahu a podobě. K neaktuálnosti podkladů uvedl, že magistrát při vydávání svého rozhodnutí nevycházel jen z prvotního impulsu vytipování biologicky hodnotných lokalit Prahy 6 (na základě průzkumů Dr. F.), ale i z terénních šetření prováděných až do roku 2014, ze závěrů Agentury ochrany přírody a krajiny z roku 2014 apod. Dle žalovaného je lokalita hodnotná jako celek a jednotlivá specifika částí území jsou v rozhodnutích i podkladech popsána dostatečným způsobem.

18. K námitkám uvedeným v bodu IX. žaloby uvedl, že předmětem řízení, ani stěžejním podkladem, nebyl okruh otázek posuzovaný Dr. F. v posudku z roku 2009. Posudek z roku 2010 však odpovídá všem dalším podkladům pro vydání rozhodnutí použitým magistrátem v prvním stupni. Poukazované rozpory obou průzkumů jsou tedy dle žalovaného bezpředmětné.

19. K žalobnímu bodu X. žalovaný uvedl, že ačkoliv otázka výskytu konkrétně plazů v dané lokalitě nebyla stěžejním důvodem pro registraci VKP, byla to otázka, kterou magistrát v průběhu řízení posuzoval. Dle žalovaného není vadou řízení, že si prvostupňový orgán nechal zpracovat herpetologický průzkum, považoval-li ho za určitým způsobem podstatný pro řešení meritorní otázky v řízení.

20. K bodu XI. žalovaný uvedl, že odkaz na „vyprávění pamětníků“ nelze akceptovat. Z charakteru lokality je zcela patrné, že se nejedná pouze o jakési „zpustlé území“ jehož charakter byl vytvořen „důsledkem ne příliš intenzivní péče vlastníků za posledních cca 8 – 10 let“, jak tvrdí žalobce. Uvedl, že velké množství ovocných stromů (planých i starých odrůd) svým věkem zdaleka přesahuje hranice 60. let 20. století.

21. K námitkám týkajícím se proporcionality uvedeným v bodech XII. a XIII. žaloby uvedl, že registrace VKP může mít určitý dopad na výkon vlastnických práv vlastníků pozemků, ovšem vlastnické právo jako takové přímo dotčeno není. Určitá omezení v zásazích do VKP uvedená v ustanovení § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny nejsou popřením vlastnictví, ale představují kompromis mezi bezbřehým výkonem vlastnického práva a ochranou veřejného zájmu v podobě významného krajinného prvku. Zásahy, které by se mohly významně negativně dotknout VKP, musí být podloženy závazným stanoviskem orgánu ochrany přírody, což však rozhodně neznamená, že se jedná o nějaké přísně zvláště chráněné území a že lze považovat za nepřípustné jakékoliv aktivity na daných pozemcích. Dále uvedl, že VKP Kotlářka nebyl vyhlášen účelově a z důvodu nějaké (ne)aktivity vlastníků přímo v lokalitě či v jejím bezprostředním okolí. Argumentace zastavitelnosti území z pohledu územního plánu je dle žalovaného nepřiléhavá, neboť tato hlediska orgán ochrany přírody při posuzování naplnění podmínek pro registraci VKP vůbec neuplatní.

22. K žalobnímu bodu XIV. žalovaný uvedl, že právní úprava pro potřeby vyhlašování VKP je dostatečná a zcela použitelná. K návrhu Plánu péče o významný krajinný prvek Kotlářka na období 2015 – 2016 uvedl, že se jedná o odborný dokument rozpracovávající postupy při pečování o předmětný VKP. Žalobce se s ním mohl seznámit na základě výzvy ze dne 28. 1. 2015 nahlédnutím do správního spisu, jehož je tento dokument součástí.

23. K žalobnímu bodu XV. žalovaný uvedl, že pro faunu i floru, pro krajinné hodnoty, pro místní společenský význam apod. není nikterak určující, pokud se stovky metrů od VKP Kotlářka nachází další přírodě blízká lokalita násobně větší rozlohy.

24. K námitce litispendence obsažené v bodu XVI. žalovaný uvedl, že na základě poslední věty ustanovení § 66 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), se usnesení o zastavení řízení pouze poznamenává do spisu, usnesení se neoznamuje ve smyslu ustanovení § 72 správního řádu a na základě ustanovení § 76 odst. 5 téhož zákona se proti němu nelze odvolat. Konstatoval, že nové řízení bylo zahájeno v jiném územním rozsahu a bylo v něm třeba učinit všechny procesní kroky dle správního řádu. Dle jeho názoru nelze mít za vadný postup magistrátu, který jako podklad pro nové řízení využil i některé dokumenty obsažené i v předchozím správním spise, neboť to neodporuje ustanovení § 50 správního řádu.

25. Žalovaný dále k bodu XVII. žaloby uvedl, že v napadeném rozhodnutí aplikoval ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu tak, že formálně na dvou místech změnil rozhodnutí magistrátu; aby byly naplněny požadavky ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu věta poslední, bylo rozhodnutí ve zbytku potvrzeno. Správní řád však při zbytkovém potvrzení rozhodnutí nestanovuje povinnost odvolání zamítnout.

26. K poslednímu žalobnímu bodu XVIII. žalovaný uvedl, že rozhodnutí bylo tomuto účastníku řízení doručeno fikcí a zásilka byla vložena do schránky dne 13. 6. 2017. Ke vstupu orgánů ochrany přírody a dalších osob, které vytvářely podklady pro rozhodnutí, na pozemky žalobce, uvedl, že nebyla překročena aplikace ustanovení § 62 a násl. zákona č. 114/1992 Sb., a to i v kontextu práva na volný průchod krajinou dle ustanovení § 63 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb.

27. Žalobce podal k vyjádření žalovaného repliku, ve které uvedl, že zpracovatel posudků Dr. F. dospěl v obdobné věci k polárním závěrům, přičemž tento rozpor znemožňuje, aby se jakýkoliv z protikladných posudků stal podkladem rozhodnutí. Dále upozornil na to, že správní orgány nerespektovaly ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu. Konstatoval, že relativizaci významu vlastnického práva žalovaným a neochotu alespoň se zabývat střetem různých veřejných zájmů považuje za vážnou vadu celého rozhodnutí. Dále uvedl, že postup dle ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu se má uplatnit vždy v rozsahu, v jakém není provedena změna dle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) téhož zákona. K námitce absence doručení jednomu z účastníků řízení uvedl, že rozhodnutí však nemohlo být doručeno fikcí fyzickým doručením, když má adresát zřízenou datovou schránku.

28. Osoba zúčastněná na řízení Spolek Pro Hanspaulku ve svém vyjádření uvedla, že rozhodnutí o registraci VKP Kotlářka považuje za správné a zákonné. Uvedla, že naplnění zákonných znaků pro VKP, tj. že se jedná o ekologicky, geomorfologicky, resp. esteticky hodnotnou část krajiny, je doloženo odbornými vyjádřeními. Dále podrobně charakterizovala předmětnou lokalitu. Uvedl, že výskyt zvláště chráněných živočichů potvrzuje ekologickou hodnotu daného území, nicméně ta se odvíjí i od geomorfologického členění a od jeho estetického působení. Území rovněž plní ekologicko – stabilizační funkce. Dále uvedla, že aktuální vyjádření Agentury ochrany přírody a krajiny ČR (dále jen „AOPK“) potvrzuje, že ve vztahu k významu a funkcím daného území nedošlo ke změnám, kterými by bylo toto sníženo, což mohou potvrdit i členové spolku, který se o toto území stará. Uvedla také, že existence přírodního parku v blízkosti dané lokality nemůže být důvodem pro nevyhlášení daného VKP, neboť důvodem registrace je stav a význam daného VKP. Rovněž přírodní park a VKP jsou různé instituty s různými předměty ochrany.

29. Osoba zúčastněná na řízení dále uvedla, že na posudcích Dr. F. není nic rozporuplného. První posudek se totiž týkal stavby, která ležela mimo území VKP a je od něj oddělena. Konstatovala, že registrace VKP není odnětím ani omezením vlastnického práva. Dle osoby zúčastněné na řízení rovněž není podstatné, z jakých důvodů byl zadán posudek Ing. V. Stejně tak není rozhodný stav daného území v 60. letech, ale stav současný. Nerozhodné jsou pak i soukromoprávní vztahy mezi účastníky či spoluvlastníky. K odkazu žalobce na předchozí správní řízení a způsob jeho ukončení uvedla, že je nerozhodný, neboť se jedná o jiné správní řízení. V době vydání rozhodnutí o registraci VKP jiné řízení v této věci vedeno nebylo. Rovněž pak je nerozhodné, zda rozhodnutí bylo doručeno též JUDr. J., neboť se to nikterak nedotýká práv žalobce. Ani ostatní námitky neshledala osoba zúčastněná na řízení důvodnými, a proto navrhovala, aby soud podanou žalobu zamítl.

30. T. B., spoluvlastník pozemku, uvedl ve svém vyjádření totožné argumenty jako Spolek pro Hanspaulku.

31. Při ústním jednání před soudem konaném dne 23. 7. 2020 žalobce odkázal na podanou žalobu a navrhl provést důkaz leteckými snímky předmětného území během vývoje let. Uvedl, že aktuální přírodovědný průzkum dané lokality nebyl proveden. Za stěžejní důkaz proto označil letecké snímky, ze kterých jasně vyplývá charakter daného území, kde ještě v letech 1988 až 1989 byla rozsáhlá skládka, stavby a cesty (nejedná se tak o pozůstatek historické krajiny z 18. století) a nenacházel se zde sad, ani žádné jiné cenné prvky. Nadále pak netrval na výslechu pamětníků.

32. Žalovaný při ústním jednání odkázal na své písemné vyjádření k podané žalobě a na odůvodnění obou správních rozhodnutí. Osoby zúčastněné na řízení odkázaly na své svá dřívější vyjádření.

33. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

34. Oznámením ze dne 29. 9. 2014, doručeným zahájil správní orgán I. stupně z moci z moci úřední správní řízení o registraci „VKP Kotlářka“. Přílohou oznámení je věcný záměr registrace, ve kterém jsou uvedeny dotčené pozemky a jejich vlastníci, důvody registrace a připojeno je grafické vymezení VKP na podkladu katastrální mapy včetně podrobného vymezení polygonu souřadnicemi lomových bodů.

35. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 16. 4. 2015, č.j. MHMP-1373413/2014/OCP/VII/R/L, rozhodl správní orgán I. stupně o registraci „VKP Kotlářka“. Ve výroku I. určil územní vymezení – tabulka s přehledem dotčených pozemků, katastrálního území a vlastníků pozemků; podrobné vymezení pomocí lomových bodů v geometricky uzavřeném polygonu v souřadnicovém systému jednotné trigonometrické sítě katastrální je v příloze č. 1 rozhodnutí. V příloze 2 rozhodnutí je VKP vyznačen zákresem na podkladu katastrální mapy. Ve výroku II byl konstatován předmět registrace VKP. V odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán dále uvedl podklady, ze kterých při svém rozhodování vycházel, a dále se podrobně zabýval námitkami účastníků řízení.

36. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí dne 4. 5. 2015 odvolání, které dne 19. 5. 2015 doplnil. V odvolání žalobce uváděl obdobné námitky a argumenty jako v podané žalobě.

37. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 30. 5. 2017, č.j. 1294/500/15, 39685/ENV/15, bylo prvostupňové rozhodnutí v části týkající se okruhu účastníků a vlastníků, ve zbytku bylo potvrzeno.

38. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný k námitkám litispendence uvedl, že za podstatné považuje skutečnost, že „nynější“ správní řízení o registraci „VKP Kotlářka“ bylo zahájeno dne 8. 10. 2014 doručením oznámení ze dne 29. 9. 2014 prvnímu z účastníků řízení, tedy až ukončení předchozího řízení usnesením o zastavení řízení č.j.: MHMP-1425203/2012/OZP-V-941/U- 2016/Čř vyhotoveným dne 24. 9. 2014 podle ustanovení § 66 odst. 2 správního řádu, poznamenaným do spisu. Následně bylo usnesení vypraveno účastníkům řízení a spis dne 6. 10. 2014 uzavřen. Dle žalovaného se tak nejednalo o souběh probíhajícího a neskončeného řízení, navíc ani v téže věci a z téhož důvodu. Dle žalovaného nebylo o registraci VKP v „původně“ vymezeném rozsahu vůbec věcně rozhodnuto. K námitce zařazení („převzetí“) magistrátem dříve opatřených odborných podkladů do spisu, oproti „nepřevzetí všech předchozích vyjádření vlastníků“, žalovaný uvedl, že všichni účastníci řízení měli možnost předložit jakákoli svá vyjádření nebo podklady a nebránilo jim případně reagovat i jen odkazem na nezaměnitelné písemnosti dříve předané magistrátu pro jiné řízení.

39. K námitkám absence důvodů pro registraci dané lokality jako VKP žalovaný zopakoval, že dotčené území naplňuje předpoklady pro registraci VKP pro své ekologické a též estetické hodnoty vůči okolnímu zastavěnému prostředí a přispívá k udržení jeho ekologické stability, jak vyplývá ze spisového materiálu. Dochovaný různorodý stav území vytvořil a stále vytváří předpoklady pro výskyt volně žijících živočichů, a to nejen plazů a bezobratlých. V části II. výroku prvostupňového rozhodnutí byl předmět registrace „VKP Kotlářka“ konkrétně označen, čemuž odpovídá i věcné odůvodnění, provedené na základě výsledků konkrétně popsaných odborných podkladů. Uvedl, že pro registraci VKP není rozhodný vlastní výskyt plazů či jiných zvláště chráněných druhů živočichů, přičemž skutečnost, že magistrát využil odborné podklady o existenci živočichů v předmětné lokalitě nepochybně nelze považovat za nedostatek (srov. ustanovení § 50 správního řádu). Dále uvedl, že pro začlenění žalobcova pozemku do „VKP Kotlářka“, vede skutečnost, že se jedná o pozemek v rámci hodnotné lokality, nejen z hlediska výskytu volně žijících živočichů, i zvláště chráněných (blanokřídlí, plazi, ptáci savci), ale i s ohledem na jeho druhově bohatou dendrologickou strukturu.

40. K námitce proti neaktuálnosti či nedostatečnosti podkladů pro registraci VKP žalovaný uvedl, že vzhledem k tomu, že podklady i jejich aktuálnost opatřuje a ověřuje správní orgán před započetím procesu registrace, není vadou, že magistrát využil právě terénní průzkumy z let 2010 – 2014 a též stanovisko AOPK z r. 2014. Tyto zdroje ve svém souhrnu podávají konkrétní ucelený obraz o území. Žalovaný dále odkázal na návrh Plánu péče o významný krajinný prvek „Kotlářka“, zpracovaný kolektivem autorů, datovaný únor 2015.

41. K námitkám ohledně vstupu na volně přístupný pozemek žalobce žalovaný odkázal na ustanovení § 62 odst. 1 správního řádu a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015, č.j. 11 A 367/2011-31. Dle žalovaného není zřejmé, jak se žalobcem vytýkaná „manipulace“ týká prověřování hodnot zrovna části krajiny, která je základem registrace „VKP Kotlářka“. Dále uvedl, že registrací VKP je dotčen každý vlastník pozemku, a tedy i Hl. m. Praha stejně jako fyzické nebo právnické osoby.

42. K námitkám ohledně poměřování vlastnických práv a veřejného zájmu na ochraně přírody pak žalovaný uvedl, že u „VKP Kotlářka“ nedochází k výraznému omezení vlastnického práva, jehož běžný výkon není registrací VKP narušen a případné omezení lze za podmínek podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. překonat. Dále uvedl, že vlastnické právo není právem neomezeným, a odkázal na účel zákona č. 114/1992 Sb., uvedený v ustanovení § 1 tohoto zákona. S odkazem na ustanovení § 58 odst. 1 tohoto zákona uvedl, že možná omezení vyplývající z tohoto zákona tedy tento zákon přímo předpokládá. S odkazem na charakteristiku předmětné lokality žalovaný uvedl, že je ve veřejném zájmu toto území jako určitý ucelený a významný prvek v krajině ochránit, v daném případě tomu odpovídajícím přiměřeným způsobem – registrací VKP. Ta dle žalovaného představuje minimální dotčení vlastnického práva, protože registrace VKP sama o sobě vlastnická práva jako taková nemění, ani nepředstavuje pro vlastníka žádný zákaz ve využívání pozemku. Provádění konkrétních činností vyloučeno není, předpokládá se však projednání s orgánem ochrany přírody, neboť je nesporně ve veřejném zájmu ochrany přírody posoudit a případně usměrnit konkrétní nežádoucí aktivity nebo jejich míru ve vztahu k uchování VKP. Zároveň k tomu žalovaný uvedl, že námitka existence přírodního parku Šárka – Lysolaje, je zcela bez vlivu na dané rozhodnutí. Závěrem pak uvedl, že správnímu orgánu nic nebrání, aby kdykoli přistoupil k registraci VKP, je-li takový postup žádoucí v zájmu ochrany určitě části krajiny, jak registrace VKP předpokládá.

43. Městský soud v Praze na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.

44. Soud nejprve uvádí, že s přihlédnutím k rozsahu žaloby a množství argumentů, které se často v celém textu žaloby opakují a překrývají, posuzoval městský soud žalobní námitky na základě principu, že povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí nelze mechanicky ztotožňovat s povinností poskytnout podrobnou odpověď na každý jednotlivý v žalobě uplatněný argument. Odpověď na základní námitky v sobě může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013, č.j. 7 As 79/2012-54; ze dne 29. 8. 2013, č.j. 7 As 182/2012-58; ze dne 19. 2. 2014, č.j. 1 Afs 88/2013-66; všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz).

45. Podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 114/1992 Sb.: „Pro účely tohoto zákona se vymezují některé základní pojmy takto: významný krajinný prvek jako ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotná část krajiny utváří její typický vzhled nebo přispívá k udržení její stability. Významnými krajinnými prvky jsou lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera, údolní nivy. Dále jsou jimi jiné části krajiny, které zaregistruje podle § 6 orgán ochrany přírody jako významný krajinný prvek, zejména mokřady, stepní trávníky, remízy, meze, trvalé travní plochy, naleziště nerostů a zkamenělin, umělé i přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy. Mohou jimi být i cenné plochy porostů sídelních útvarů včetně historických zahrad a parků. Zvláště chráněná část přírody je z této definice vyňata (písmeno f).“

46. Podle ustanovení § 6 téhož zákona: „(1) Rozhodnutí o registraci významného krajinného prvku vydává orgán ochrany přírody. Účastníkem řízení je vlastník dotčeného pozemku. Rozhodnutí o registraci se oznamuje rovněž nájemci dotčeného pozemku, územně příslušnému stavebnímu úřadu a obci. (2) V rozhodnutí podle odstavce 1 se kromě náležitostí stanovených obecnými předpisy o správním řízení vždy uvede vymezení významného krajinného prvku a poučení o právních následcích registrace (§ 4 odst. 2). (3) Rozhodnutí podle odstavce 1 může orgán ochrany přírody, který o registraci rozhodl, zrušit pouze v případě veřejného zájmu.“

47. Žalobce nejprve v bodech II. až V. namítal, že jeho pozemek neměl být do vymezení VKP vůbec zařazen. Dále namítal, že registrace VKP je závislá na interpretaci neurčitých právních pojmů, přičemž se při ní aplikuje správní uvážení. Namítal, že správní orgány v tomto směru nedostály požadavkům vyplývajícím z judikatury. Dle žalobce je odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně zcela nedostatečné, je pouze popisné a neplyne z něj žádný zvláštní význam předmětné lokality.

48. Soud nejprve považuje za vhodné uvést, že k problematice správního uvážení Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 31/08 uvedl, že „vychází ze zásady, že správní uvážení nesmí vést k nepodloženým rozhodnutím a nesmí vést k libovůli orgánů, které rozhodují v daňovém či jiném správním řízení. Již z jazykového výkladu je přitom jasné, že správní uvážení je úvahou, a nikoliv naopak aplikací dispozic právních norem s kazuistickými hypotézami. Správní uvážení probíhá vždy v mezích stanovených ústavním pořádkem, příslušnou právní normou či podle základních zásad právních, jimiž je ovládáno rozhodování správních orgánů.“

49. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2013, č.j. 5 A 139/2002-46 pak „[ú]kolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem.“

50. Soud se tak při přezkumu správního uvážení zabývá pouze tím, zda správní orgán nepřekročil jeho meze nebo jej nezneužil (ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s.). Soud neshledal, že by žalovaný překročil meze správního uvážení nebo jej zneužil. Žalovaný i správní orgán I. stupně se podle názoru soudu náležitě vypořádaly se zjištěným skutkovým stavem a náležitě vypořádaly všechny námitky žalobce a dalších účastníků řízení.

51. Dle názoru soudu již prvostupňové rozhodnutí obsahuje přezkoumatelné a dostatečně určitě vymezené důvody, pro které došlo k registraci VKP Kotlářka. V bodu II. výroku prvostupňového rozhodnutí je uvedeno, že „se jedná o výrazný fragment ploch zeleně v rámci antropicky ovlivněného okolí. VKP Kotlářka je tvořen mozaikou rozptýlených dřevin s místně vyvinutým keřovým patrem, lučními partiemi a extenzivně obhospodařovanými plochami ovocného sadu, se snahou o zachování dožívajících vysokokmenů. Morfologicky se jedná o území svažité s přibližně východní orientací s lokálně výraznými roklemi, které v místě vytváří dynamický a esteticky zajímavý terén. Dále se jedná o pozůstatek zachovalé historické kulturní krajiny ve stavu, jak vypadala v 18. a 19. století (ovocný sad, louky, remízky). VKP Kotlářka nese znaky přírodně a esteticky hodnotné části krajiny v rámci urbanizovaného území, která svým významem vytváří refugium pro biotu včetně zvláště chráněných druhů živočichů – především plazů a bezobratlých, přičemž přispívá k udržení ekologické stability v krajině.“ Na str. 4 a 5 pak na základě odborných vyjádření (posudek dr. F. z roku 2010, posudek Ing. V. z roku 2014, stanovisko AOPK z roku 2014) správní orgán konstatoval, že „zajištěním uvedených odborných podkladů byla aktuálně ověřena biologická cennost dané lokality. OCP MHMP proto považuje zachování charakteru dané lokality v silně urbanizovaném prostřední centrální části hlavního města Prahy za významné. Ekologicko-stabilizační funkce daného území, která tvoří jeden z předpokladů pro registrování VKP, je podmíněna zachováním existující pestré mozaiky stanovištních typů, a to minimálně v současném územním rozsahu (…). Další fragmentace území je s ohledem na zachování ekologicko-stabilizační funkce předmětného území nežádoucí. Vymezené území dále umožňuje existenci a pozitivní růst populací na lokalitě se vyskytujících druhů plazů. V rámci VKP je vhodné realizovat managementové práce k podpoře populací zvláště chráněných druhů živočichů, a celkové biodiverzity dané lokality.“ Dále na str. 5 správní orgán I. stupně uvedl, že se rozhodl registrovat VKP Kotlářka, „jelikož dle výše uvedených a diskutovaných podkladů reflektuje ekologicky, geomorfologicky a esteticky hodnotnou část krajiny, která utváří historizující vzhled typický pro období 18. a 19. století a silně přispívá k udržení ekologické stability. Z toho hlediska je v různé míře důležitá celá navržená lokalita, kde se prolíná mozaika stanovišť a biotopů, které ve své diverzitě podporují lokalitu VKP jako významné lokální refugium fauny a flory, včetně ohrožených druhů živočichů.“ Na str. 18 pak správní orgán I. stupně uvedl, že „se jedná o mozaiku různých stanovišť, roklí, prudkých svahů, porostu keřů a ovocného sadu v různém stádiu rozpadu a obnovy.“

52. Žalovaný pak k důvodům registrace VKP Kotlářka ve svém rozhodnutí podrobně citoval z průzkumu dr. F. a ze stanoviska AOPK, ze kterého např. vyplynulo, že „lokalita nabízí pestrou škálu stanovišť pro živočichy a činí toto území v pražském intravilánu ojedinělým a tedy významným, poměrně vysoká diverzita stanovišť podporuje i vysokou biodiverzitu.“ Pro stručnost věci soud na citace z těchto odborných podkladů odkazuje (str. 10 a 11 napadeného rozhodnutí).

53. Dle názoru soudu se tak správní orgány dostatečně zabývaly charakterem dané lokality a dostatečně srozumitelně a určitě uvedly klíčové znaky předmětného území, pro které byla naplněna zákonná definice významného krajinného prvku dle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalovaný v napadeném rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím prvostupňovým dostatečně vymezil, v čem spatřuje ekologickou, geomorfologickou a estetickou hodnotu dané části krajiny. Obecně tak lze shrnout, že předmětná lokalita je v kontextu hl. m. Prahy cenná především tím, že se nachází uprostřed městské zástavby a zároveň plní ekologicko- stabilizační a estetickou funkci, přičemž její různorodý stav (diverzita stanovišť) vytváří předpoklad pro výskyt volně žijících živočichů.

54. Tyto žalobní námitky tak soud neshledal důvodnými.

55. V žalobním bodu VI. namítal žalobce zásadní rozpor v argumentaci správních orgány, kdy ty na jedné straně uvádějí, že výskyt chráněných druhů živočichů v předmětné lokalitě není vůbec rozhodný, na druhou stranu však význam krajiny spojují především s těmito živočichy.

56. Soud k této námitce uvádí, že neshledal napadené rozhodnutí ani rozhodnutí prvostupňové vnitřně rozpornými, neboť správní orgány sice v rámci popisu dotčeného území uváděly, že toto vytváří předpoklad pro výskyt volně žijících živočichů – zejména plazů, bezobratlých a jiných zvláště chráněných živočichů, zároveň na několika místech svých rozhodnutí uváděly, že se jedná pouze o jeden z důvodů, pro které naplňuje předmětná lokalita znaky významného krajinného prvku. Skutečnost, že si prostřednictvím odborných podkladů správní orgány zjišťovaly stav fauny v dané lokalitě, rozhodně není na škodu napadeného rozhodnutí, naopak to poskytuje ucelený obraz o dané lokalitě. Rozhodně pak nelze vejít v tvrzení žalobce, že nosným důvodem pro registraci VKP byl výskyt zvláště chráněných živočichů (blanokřídlí, plazi, ptáci, savci), neboť to byl jen jeden z mnoha důvodů. Příkladmo lze dále uvést bohatou dendrologickou strukturu daného území, dynamicky a esteticky zajímavý terén anebo skutečnost, že se území nachází uprostřed hustě urbanizované části hl. m. Prahy.

57. Tuto žalobní námitku tak soud neshledal důvodnou.

58. Žalobce dále v bodech VII. a VIII. žalobce rozporoval naplnění zákonného vymezení VKP, vytýkal odůvodnění napadeného rozhodnutí absenci komplexního zhodnocení, manipulativní formulace, zmatečné řazení textu, vzájemný rozpor výroků a další pochybení.

59. K této námitce lze odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde žalovaný nejprve na str. 10 citoval závěry posudku dr. F. z roku 2010 a na str. 11 pak citoval ze stanoviska AOPK z roku 2014. Z těchto posudků ve stručnosti vyplývá, že se v případě VKP Kotlářka jedná o pestrou paletu stanovišť a biotopů (dřevinné porosty, louky a travnaté plochy, vysokokmenný ovocný sad v jižní části lokality apod.) představující významné lokální refugium fauny i flóry, přičemž tuto současnou ekologicko-stabilizační funkci území je třeba zachovat minimálně v současném rozsahu a podobě.

60. Soud se po prostudování napadeného rozhodnutí nemůže ztotožnit s námitkami žalobce, že by odůvodnění, co se týče naplnění zákonného vymezení VKP, bylo nedostatečné, nekomplexní či manipulativní. Naopak soud dospěl k závěru, že žalovaný i správní orgán I. stupně zcela jasně a srozumitelně popsaly ve svých rozhodnutích, proč považují předmětnou lokalitu za hodnotou jako celek, zmínily specifika tohoto území, a to s odkazem odborná stanoviska, a konstatovaly důvody pro registraci tohoto VKP.

61. Soud tak ani tuto žalobní námitku neshledal důvodnou.

62. Žalobce v bodu IX. namítal značné rozpory dvou posudků zpracovaných doc. F. z roku 2009 a z roku 2010, které se týkají stejné lokality.

63. Soud k této námitce uvádí, že předmětem posudku Doc. Dr. J. F., CsC., ze září roku 2009 s názvem „Výsledky biologického průzkum lokality mezi ulicemi Na Kotlářce, Na Klimentce a Zengrova v Praze 6“ bylo provedení biologického průzkumu vybrané lokality „Viladům Zengrova, Praha 6“ se zaměřením na přítomné druhy cévnatých rostlin a vybrané skupiny bezobratlých živočichů a obratlovců. Posuzovaná lokalita byla vymezena ulicemi Na Kotlářce, Na Klimentce a Zengrovou, na pozemcích parc.č. X, vše v k.ú. X. Plocha v jižní části navazuje na sportovní areál Stadionu mládeže, z východu, západu i severu je vymezena oplocením. Na str. 2 posudku je pak zkoumaná plocha zaznačena do mapy i graficky.“

64. Naproti tomu předmětem posudku dr. F. z listopadu roku 2010 s názvem „Výsledky přírodovědných průzkumů lokalit „Šárecká“, „Špitálka“ a „Zengrova“ v Praze 6“ byl biologický průzkum mj. v lokalitě Šárecká, která byla vymezena mezi ulicemi Šárecká, Na Míčánce, Na Klimentce a Na Kotlářce v Praze 6, především na pozemcích parc.č. X (pozn. soudu: pozemek, jež je ve spoluvlastnictví žalobce), X, zkoumány byly také pozemky parc.č. X a jejich nejbližší okolí (vše v k.ú. X). Severní hranice zkoumaného území přimyká k již realizovanému Obytnému komplexu Hanspaulka a Hanspaulka „Nové vily“ a k území, na němž mají být vystavěny další tři domy, jižní hranice je ohraničena ulicí Na Kotlářce. Na str. 4 je pak tato plocha vyznačena do mapy.

65. Již jen z tohoto stručného přehledu je zřejmé, že byla v případě obou posudků posuzována jiná lokalita – pozemek žalobce byl předmětem biologického průzkumu pouze v posudku z listopadu roku 2010. Určité rozpory mezi těmito posudky, které naznačoval žalobce, jsou tak naprosto logické, neboť předmětem zkoumání byly různé lokality a pozemky s různým stavem fauny a flory a odlišným geomorfologickým členěním. Rovněž pak lze zmínit, že správní orgány vycházely jako ze stěžejního podkladu z posudku z roku 2010, kde byla předmětem průzkumu lokalita, na které byl následně registrován VKP Kotlářka. V tomto posudku je pak lokalita velmi podrobně charakterizována na str. 13 až 15, na což si soud dovoluje odkázat.

66. Tato žalobní námitka tak není dle soudu důvodná.

67. V bodu X. žaloby žalobce namítal, že správní orgány zadaly zadání herpetologického průzkumu Ing. V., avšak zároveň zdůrazňovaly, že otázka výskytu živočichů je pouze podružná.

68. K tomuto žalobnímu bodu soud uvádí, že neshledal nic nezákonného na tom, že si správní orgány zadaly herpetologického průzkumu v dané lokalitě. Soud to považuje jen za další skutečnost, že si správní orgány chtěly ověřit skutečný stav fauny (zde zvláště chráněných druhů – plazů) na předmětném území, tj. náležitě zjistit skutkový stav věci.

69. Z posudku Ing. V. nadto vyplynulo, že byly nalezeny dva druhy plazů – ještěrka obecná a slepýš křehký; přítomnost užovky hladké, kterou ve svém posudku uváděl dr. F., prokázána nebyla. V posudku je v pasáži Celkové zhodnocení lokality na str. 7 uvedeno, že „co se týče významu jakožto biotopu plazů, je zájmové území, s ohledem na málo početné populace zjištěných druhů i jejich ohroženost spíše průměrné. V kontextu Prahy jde ovšem o významné lokální refugium plazů, které by bez adekvátní legislativní ochrany a praktických ochranářských opatření bylo díky silnému antropogennímu tlaku zcela jistě ohroženo. Lze současně předpokládat, že při provádění navrhovaného managementu bude perspektiva populací plazů zvýšena.“

70. Z tohoto posudku tak vyplynulo, že předmětné území je sice spíše průměrné, co se týče výskytu plazů, jak namítal žalobce, avšak bylo konstatováno, že v kontextu Prahy se jedná o významné lokální refugium plazů. Soud tak neshledal nic nezákonného, pokud bylo ve správních rozhodnutích na výskyt plazů odkazováno, neboť ti tvoří významnou součást místní fauny, resp. z celopražského hlediska je toto území v otázce výskytu plazů významné, což dle názoru soudu zvyšuje jeho hodnotu.

71. Tuto námitku tak soud rovněž neshledal důvodnou.

72. Dále v bodu XI. žalobce rozporoval hodnocení, že se v dané lokalitě jedná o pozůstatek kulturní krajiny, jak vypadala v 18. a 19. století, přičemž odkázal na vyprávění pamětníků, že v lokalitě se v 60. letech 20. století vršila poměrně rozsáhlá skládka.

73. Soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že odkaz na jakési vyprávění pamětníků nelze akceptovat. Je tomu tak proto, že je nerozhodné, jaký byl stav krajiny v 60. letech 20. století, stejně tak, jako byl její stav v 18. a 19. století, ale za naprosto klíčový stav je třeba považovat ten současný, který byl v řízení náležitě a dostatečně prokázán. V současnosti se nejedná jen o zpustlé území, které je důsledkem ne příliš intenzivní péče vlastníků za posledních cca 8 – 10 let, jak tvrdil žalobce, ale v řízení byly správními orgány zjištěny hodnoty dané části krajiny ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 114/1992 Sb.

74. Soud dále uvádí, že žalobce v podané žalobě uváděl, že předloží odborné zhodnocení aktuálního stavu, ze kterého vyplyne skutečnost, že současná podoba předmětného pozemku je pouze důsledkem ne příliš intenzivní péče vlastníků za posledních cca 8 – 10 let. K této skutečnosti ovšem až do vydání tohoto rozsudku nedošlo (žaloba byla podána dne 10. 8. 2017), žalobce pouze při ústním jednání před soudem konaném dne 23. 7. 2020 předložil letecké snímky z Archivu leteckých snímků Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (dostupné na: http://app.iprpraha.cz/apl/app/ortofoto-archiv/), s tím, že tyto prokazují, že ještě v letech 1988-1989 se na předmětném území nacházela skládka a další budovy.

75. Soud k předloženým leteckým snímkům (žalobce předložil snímky z let 1966, 1988-9, 1996, 2004 sever, 2006 sever) opětovně uvádí, že rozhodující je současný stav dané lokality (a to, co bylo zachováno), nikoliv stav minulý. Žalobcem předložené snímky nadto ani nezpochybnily odborné podklady, ze kterých správních orgány vycházely, neboť žalobce předložil snímky nejpozději z roku 2006, ačkoliv podklady pro vydání rozhodnutí vycházejí z let 2010 – 2014. Žalobce tedy předložil ještě méně aktuální podklady, než ty, jejichž obstarání vytýkal správním orgánům. Závěrem k této námitce si soud dovoluje vyslovit tezi, že v dnešní době je ochrana přírody a krajiny mnohem intenzivnější, než tomu tak bylo dříve, tj. stav území na snímcích z let 1966 či 1988-1989 je pouze smutným dokladem přístupu minulého režimu k ochraně přírody a krajiny, avšak nic tento nedokládá ve vztahu k současnému stavu, který si ochranu prostřednictvím institutu VKP zasluhuje, jak bylo v řízení prokázáno.

76. Tato námitka tak rovněž není dle názoru soudu důvodná.

77. V bodech XII. a XIII. žalobce namítal, že je nezbytné provést úvahy o proporcionalitě ochrany životního prostředí na straně jedné a ochrany vlastnického práva soukromých osob na straně druhé.

78. Pokud jde o odůvodnění poměru veřejného zájmu na ochraně přírody a krajiny a zásahu do vlastnických práv vlastníků dotčených pozemků, takto je v napadeném rozhodnutí obsaženo: Žalovaný jednak uvedl, že veřejný zájem na ochraně přírody a krajiny je formulován v ustanovení § 58 zákona o ochraně přírody a krajiny. Dále žalovaný odkázal na čl. 11 odst. 3, čl. 35 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, z čehož dovodil, že omezení vlastnického práva z důvodu registrace významného krajinného prvku se děje ústavně konformním způsobem. Žalovaný vyzdvihl a odůvodnil hodnoty lokality, které je nutno chránit registrací významného krajinného prvku (str. 5 a 6), a konstatoval, že omezení vlastnického práva je minimální, neboť spočívá pouze v tom, že je třeba si opatřit závazné stanovisko orgánu ochrany přírody k zásahům, které by mohly poškodit významný krajinný prvek (str. 6). Žalovaný též uvedl, že registrace významného krajinného prvku nepředstavuje žádný zákaz pro vlastníky pozemků, sama o sobě registrace VKP vlastnická práva nemění. Dané odůvodnění poměru veřejného zájmu na ochraně přírody a krajiny a zásahu do vlastnického práva vlastníků dotčených pozemků považuje zdejší soud za dostatečné a srozumitelné. Vypořádání dané otázky se nadto prolíná celým právním hodnocením věci.

79. Dle názoru soudu má rozhodnutí o registraci významného krajinného prvku bezesporu jistý dopad do vlastnického práva k pozemkům, na kterých se tato část krajiny nachází. Dá se zhodnotit, že výkon vlastnického práva je částečně omezen, a to předpisem veřejného práva na úseku ochrany přírody a krajiny; jde o tzv. legální věcné břemeno ve veřejném zájmu. Podle ustanovení § 58 odst. 1 zákona o ochraně přírody krajiny je ochrana přírody a krajiny veřejným zájmem. Každý je povinen při užívání přírody a krajiny strpět omezení vyplývající z tohoto zákona. Vymezení veřejného zájmu na registraci významného krajinného prvku ve vztahu k zásahu do vlastnického práva přitom bylo žalovaným dostatečně odůvodněno, jak je uvedeno shora.

80. Dotčení na vlastnickém právu žalobce k pozemkům zahrnutým do významného krajinného prvku krajský soud nikterak nezpochybňuje. Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny totiž platí, že „významné krajinné prvky jsou chráněny před poškozováním a ničením. Využívají se pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich stabilizační funkce. K zásahům, které by mohly vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce, si musí ten, kdo takové zásahy zamýšlí, opatřit závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Mezi takové zásahy patří zejména umisťování staveb, pozemkové úpravy, změny kultur pozemků, odvodňování pozemků, úpravy vodních toků a nádrží a těžba nerostů.“

81. Ze zákona tak vlastníkovi i každému uživateli pozemku plyne povinnost užívat pozemek tak, aby nebyla narušena obnova významného krajinného prvku a nedošlo k ohrožení nebo oslabení jeho stabilizační funkce. V zákonem předvídaných situacích si pak vlastníci pozemků budou povinni předem vyžádat závazné stanovisko orgánu ochrany přírody k záměrům, které by mohly mít vliv na významný krajinný prvek v rozsahu, který taktéž předvídá zákon. Vlastníci tak jsou registrací významného krajinného prvku omezeni v možném budoucím využití pozemku, neboť si pro svůj záměr budou muset opatřit závazné stanovisko orgánu ochrany přírody, přičemž musí např. počítat i s tím, že orgán ochrany přírody k určitému záměru vydá negativní závazné stanovisko, bude-li záměr neslučitelný s chráněnými hodnotami. Vlastníci pozemků jsou též povinni umožnit orgánům ochrany přírody vstup na pozemky v zákonem předvídaných případech (např. ustanovení § 68 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny). Je však nutno konstatovat, že dotčení vlastnického práva samo o sobě nemůže vést k tomu, aby hodnotná část krajiny nebyla chráněna režimem významného krajinného prvku. V daném případě, jak bylo i řádně odůvodněno správními orgány, převažuje veřejný zájem na ochraně dané lokality nad soukromými zájmy vlastníků pozemků. Omezení výkonu vlastnického práva ze strany veřejného práva ve veřejném zájmu je běžnou realitou, bez které by nebylo možné naplňovat účel a cíle zákona o ochraně přírody a krajiny. Veřejný zájem na ochraně přírody a krajiny vyplývá již z ustanovení § 1 zákona, podle něhož „je účelem zákona za účasti příslušných krajů, obcí, vlastníků a správců pozemků přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás, k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji a vytvořit v souladu s právem Evropských společenství v České republice soustavu Natura 2000. Přitom je nutno zohlednit hospodářské, sociální a kulturní potřeby obyvatel a regionální a místní poměry.“

82. Ke stavebním záměrům žalobce (které lze podřadit pod jejich hospodářské potřeby), tak soud uvádí, že přihlédnutí k možným ekonomickým přínosům není v řízení rovnocennou otázkou ve vztahu k vlastnímu zkoumání naplnění zákonných předpokladů pro registraci významného krajinného prvku. Jde o otázku podružnou, která nemůže mít rozhodující roli. Ekonomické, resp. podnikatelské záměry žalobců nelze vyvyšovat nad vlastní předmět řízení, tedy zachování a ochranu hodnot v krajině. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 11. 2007, č.j. 2 As 35/2007 – 75, publikovaném pod č. 1498/2008 Sb. NSS, „[z]ájem na hospodářském přínosu podle § 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, nemůže vyvážit zájem na ochraně před rušivým zásahem do krajinného rázu.“ Tento právní názor lze beze zbytku aplikovat i na veřejný zájem na ochraně ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotné části krajiny ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny.

83. Soud dále opětovně opakuje, že realizaci záměrů žalobců registrace významného krajinného prvku nebrání, pokud si opatří kladné závazné stanovisko orgánu ochrany přírody a daný záměr bude v souladu s územním plánem a při příp. splnění dalších požadavků podle zvláštních právních předpisů. Žalobce argumentačně předbíhá, neboť tyto otázky se budou řešit až v samotném řízení o umístění stavby a v navazujících řízeních, kdy žalobci budou mít k dispozici projektovou dokumentaci a opatří si závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Výstupy z těchto řízení mohou být předmětem přezkumu ve správním soudnictví. Otázka zhodnocení nemovitosti žalobce je tak v nynějším typu řízení naprosto podružná.

84. Pokud jde o péči o obnovu významného krajinného prvku, pamatuje na ni ustanovení § 68 zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle ustanovení § 68 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny „vlastníci a nájemci pozemků zlepšují podle svých možností stav dochovaného přírodního a krajinného prostředí za účelem zachování druhového bohatství přírody a udržení systému ekologické stability.“ Povinnost provádět opatření podle tohoto ustanovení je pro vlastníky a nájemce relativní, neboť její rozsah závisí na jejich možnostech. Za nedodržení tohoto ustanovení není stanovena sankce. Podle ustanovení § 68 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny totiž platí, že „orgány ochrany přírody jsou oprávněny provádět samy či prostřednictvím jiného zásahy ke zlepšení přírodního a krajinného prostředí podle odstavce 1, neučiní-li tak k výzvě orgánu ochrany přírody vlastník či nájemce pozemku sám, zejména pokud jde o ochranu zvláště chráněných částí přírody a významných krajinných prvků.“ Je-li tedy vlastník i po výzvě orgánu ochrany přírody nečinný, je orgán ochrany přírody oprávněn opatření provést místo něj, přičemž není stanoveno, že by opatření byla provedena na náklady vlastníka. Náklady nese orgán ochrany přírody. Z dané právní úpravy vyplývá, že pokud žalobce nebude ochoten sám provést navržený management dobrovolně, nejenže mu za to nebude uložena sankce, ale daná opatření provede v případě potřeby sám orgán ochrany přírody na vlastní náklady. Žalobce se tak nemusí obávat žádných zvýšených povinností, které by mu byly ukládány nad rámec jeho obecných povinností podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny a taktéž se nemusí obávat s tím souvisejících výdajů.

85. Zdejší soud pak pro celistvost věci uvádí, že účelem územního plánu podle § 43 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavební řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, je „stanovit základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání, uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury; vymezí zastavěné území, plochy a koridory, zejména zastavitelné plochy a plochy vymezené ke změně stávající zástavby, k obnově nebo opětovnému využití znehodnoceného území, pro veřejně prospěšné stavby, pro veřejně prospěšná opatření a pro územní rezervy a stanoví podmínky pro využití těchto ploch a koridorů.“ Soud uvádí, že územní plán dbá o ochrany hodnot území pouze obecně a nelze v žádném případě dovozovat, že územní plán řeší ochranu přírody a krajiny a že by snad suploval některé instituty podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Při pořizování územního plánu se orgán ochrany přírody vyjadřuje stanoviskem jako dotčený orgán. Ochranu ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotné části krajiny však může zajistit jedině registrace významného krajinného prvku. Pouze pokud by mělo dojít např. k umístění stavby, bude nutné si vyžádat závazné stanovisko orgánu ochrany přírody, čímž budou právě chráněny přírodní hodnoty dané lokality. Tyto hodnoty by pouze na základě územního plánu nebyly chráněny dostatečným způsobem.

86. K dílčím tvrzením žalobce pak soud uzavírá, že z ničeho nelze dovodit, že by k vyhlášení VKP Kotlářka došlo z důvodu jakési (ne)aktivity vlastníků pozemků v dané lokalitě nebo v jejím okolí, či že by vyhlášením VKP byl žalobce za něco „potrestán“. Ohledně jednání hl. m. Praha, které v průběhu řízení odkoupilo jeden menšinový spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku, avšak neučinilo žádnou nabídku ostatním spoluvlastníkům, soud uvádí, že tato skutečnost byla při registrování VKP zcela irelevantní, neboť nijak nesouvisí s definičními zákonnými znaky významného krajinného prvku, které byly v řízení zjišťovány.

87. Závěrem pak soud ještě dodává, že v případě registrace VKP se jedná de facto o jeden z nejnižší (nejméně přísných) režimů ochrany přírody a krajiny, která předvídá zákon o ochraně přírody a krajiny. Nadto lze podotknout, že i kdyby v dané lokalitě VKP vyhlášen nebyl, tak i tak by obdobné věci (tj. např. výskyt zvláště chráněných živočichů, zásah do krajinného rázu apod.) byly např. v řízení o umístění stavby posuzovány.

88. Tuto žalobní námitky tak soud neshledal důvodnou.

89. V žalobním bodu XIV. žalobce upozornil na právní vakuum a kusou právní úpravu vyhlašování VKP. V této souvislosti pak namítal neaktuálnost podkladů pro rozhodnutí.

90. K této námitce soud uvádí, že je sice pravdou, že předmětná právní úprava je veskrze obecná, nicméně to a priori nemusí znamenat, že se jedná o právní úpravu nedostatečnou. Za takové situace je o to více nutné a žádoucí, aby správní orgány dostatečným způsobem zjistily konkrétní skutkový stav, který následně pod tuto právní úpravu podřadí. Tomu správní orgány v nyní projednávané věci dostály, když uvedly ve svých rozhodnutích úvahy, které je vedly k závěru o registraci VKP Kotlářka. Správními orgány uvedené důvody, jež byly konstatovány výše, rovněž nepředstavují žádný exces.

91. K námitce týkající se neaktuálnosti a nedostatečnosti podkladů pro registraci VKP soud uvádí, že na tvrzení, že si správní orgán opatří podklady před započetím procesu registrace, není nic nelogického, neboť až na základě takových podkladů, ze kterých vyplynou důvody registrace VKP, lze vůbec řízení o registraci VKP zahájit a následně v něm vydat rozhodnutí. Samozřejmostí je pak následné doplňování podkladů do řízení (a to třeba i aktuálnějších v případě déle trvajícího řízení), avšak je dle názoru soudu nelogické, aby si nejprve orgán ochrany přírody a krajiny náhodně, bez jakýchkoliv podkladů určil území, kde chce registrovat VKP, aniž by předmětnou lokalitu předem znal, a až poté si opatřoval veškeré podklady.

92. Dle názoru soudu tak není vadou řízení, pokud byly využity terénní průzkumy z let 2010 – 2014 a stanovisko AOPK z roku 2014, neboť tyto podklady ve svém souhrnu dávají ucelený obraz o předmětné lokalitě, přičemž žalobce tento obraz v rámci řízení před správními orgány i před soudem zpochybnil pouze v rámci roviny tvrzení, nikoliv důkazní. Nic mu totiž nebránilo do řízení, ať už správního či soudního, předložit, v případě zásadního nesouhlasu s registrací VKP, vlastní odborný posudek či terénní průzkum, který by závěry odborných podkladů, z nichž vycházely správní orgány, zpochybnil. K tomu však nedošlo, soud ani správní orgány tak nemohly posoudit eventuální rozpory.

93. K odkazu žalovaného na návrh Plánu péče o významný krajinný prvek „Kotlářka“, na období 2015 – 2016, zpracovaný kolektivem autorů, datovaný únor 2015, soud uvádí, že tento odborný dokument, v němž jsou zpracovány postupy při péči o daný VKP, je založen ve správním spise, žalobce se tak s ním mohl seznámit. Žalovaný ve svém rozhodnutí na tento dokument odkázal pouze ilustračně. K charakteru tohoto dokumentu si soud dovoluje odkázat na bod [X] tohoto rozsudku.

94. Dále v bodu XV. žalobce namítal, že správní orgány nebraly v potaz, že cca 500 m od VKP Kotlářka se nachází Přírodní park Šárka – Lysolaje.

95. K tomuto žalobnímu bodu soud jen ve stručnosti uvádí, že pro to, aby byl registrován VKP Kotlářka, nemohlo být určující, pokud se v blízkosti nachází další významná přírodní lokalita, byť násobně větší rozlohy. Předmětné území je chráněné pro svou faunu a floru, pro krajinné hodnoty a pro místní společenský význam, jak bylo uvedeno výše. Není tak vůbec rozhodující, zda se v jeho blízkosti nachází jiná chráněná část přírody a krajiny.

96. Ani tuto žalobní námitku tak soud neshledal důvodnou.

97. V bodu XVI. žalobce namítal překážku litispendence, neboť o stejně vymezeném předmětu probíhalo řízení jiné, které bylo zahájeno dne 9. 11. 2012.

98. Soud se při vypořádání této námitky ztotožnil se žalovaným, že dle ustanovení § 66 odst. 2 správního řádu se usnesení o zastavení řízení pouze poznamenává do spisu, přičemž podle ustanovení § 76 odst. 5 téhož zákona se proti takovému usnesení nelze odvolat.

99. Z obsahu spisu vyplývá, že současné správní řízení o registraci VKP Kotlářka bylo zahájeno dne 8. 10. 2014 doručením oznámení ze dne 29. 9. 2014 prvnímu z účastníků řízení. Původní řízení bylo zastaveno usnesením ze dne 24. 9. 2014 poznamenaným do spisu. Toto pak bylo následně vypraveno účastníkům řízení a spis byl dne 6. 10. 2014 uzavřen. Je tak patrné, že se nemohlo jednat o souběh probíhajícího a neskončeného řízení, tedy nebyla dána překážka litispendence.

100. Nadto tato nemohla být dána ani věcně, neboť nové řízení bylo zahájeno v jiném (širším) územním rozsahu, neboť se správní orgán I. stupně rozhodl registrovat VKP ve větším rozsahu, než byl původně vymezen, a to na základě nově zajištěných podkladů. Skutečnost, že některé dokumenty a podklady byly využity jak v původním, tak v novém řízení, soud nepovažuje za vadu řízení, pokud tyto byly náležitě založeny do nově vedeného spisu a účastníci řízení se k nim mohli vyjádřit, což se také stalo. Nutno také poznamenat, že všichni účastníci řízení měli v zásadě možnost jakékoli svoje dřívější vyjádření či jiné podklady z původního řízení založit i do nově vedeného řízení o registraci VKP Kotlářka. Jejich procesní práva tak nebyla v řízení jakkoli dotčena či zkrácena.

101. V tomto směru tedy soud neshledal pochybení správních orgánů, a proto i tuto žalobní námitku posoudil jako nedůvodnou.

102. Žalobce v bodu XVII. dále namítal, že napadené rozhodnutí obsahuje nedostatečně formulovaný výrok, neboť žalovaný opomenul zamítnout odvolání; chybí tak polovina výroku. Postup dle ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu se má dle žalobce uplatnit vždy v rozsahu, v jakém není provedena změna dle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) téhož zákona.

103. Podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, platí „jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem; je-li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění; odvolací správní orgán nemůže svým rozhodnutím změnit rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku vydané v samostatné působnosti.“

104. Podle ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu pak platí, že „neshledá-li odvolací správní orgán důvod pro postup podle odstavců 1 až 4, odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí. Jestliže odvolací správní orgán změní nebo zruší napadeného rozhodnutí jen zčásti, ve zbytku je potvrdí.“

105. V daném případě došlo k tomu, že žalobou napadeným rozhodnutím bylo prvostupňové rozhodnutí změněno podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, a to pouze formálně v části týkající se účastníků řízení, ve zbytku pak bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Z ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu dle soudu nevyplývá žalobcem zmiňovaná povinnost v případě částečné změny rozhodnutí ještě zamítnout odvolání. Naopak správní řád výslovně v ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu uvádí, že při částečné změně odvoláním napadeného rozhodnutí, se ve zbytku toto rozhodnutí potvrdí. Přesně tak postupoval v dané věci žalovaný a soud tak nezbývá než konstatovat, že postupoval v souladu se zákonem (správním řádem).

106. Ani tato námitka tak nebylo soudem shledána jako důvodná.

107. V posledním žalobním bodu XVIII. žalobce namítal, že napadené rozhodnutí nebylo doručeno JUDr. J. J., jednateli žalobce, který současně vystupuje jako samostatný účastník řízení. V tomto bodu žalobce rovněž rozporoval možnost orgánů ochrany přírody vstupovat na cizí pozemky ve smyslu ustanovení § 62 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb.

108. K námitce nedoručení napadeného rozhodnutí dalšímu účastníkovi řízení JUDr. J. soud uvádí toliko, že nyní je projednávána žaloba společnosti K-INVEST s.r.o., nikoli JUDr. J., který byl dalším účastníkem předmětného správního řízení. Žalobce nemůže v žalobě vznášet argumenty a námitky, které se netýkají jeho osoby, předmětem přezkumu v nyní projednávané je pouze to, jakým způsobem bylo napadeným rozhodnutím zasaženo do práv žalobce, nikoliv do práv jiných účastníků řízení. Ti mají, byť se v tomto případě jedná o jednatele žalobce, svá vlastní procesní práva a zákonné možnosti, jak se mohou proti napadenému rozhodnutí, resp. proti jeho údajnému nedoručení bránit.

109. K námitce týkající se vstupu orgánů ochrany přírody a dalších osob, které se podílely na tvorbě podkladů pro rozhodnutí o registraci VKP Kotlářka, na pozemek žalobce, soud odkazuje na ustanovení § 62 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., dle kterého „pracovníci všech orgánů ochrany přírody, kteří se při výkonu své pracovní činnosti prokáží služebním průkazem, mají právo vstupovat v nezbytných případech na cizí pozemky při plnění úkolů vyplývajících z tohoto zákona a dalších předpisů na úseku ochrany přírody a krajiny. Mohou přitom provádět potřebná měření, sledování, dokumentaci a požadovat informace nezbytné ke zjištění stavu přírodního prostředí. Při výkonu této činnosti jsou pracovníci orgánu ochrany přírody povinni co nejvíce šetřit vstupem dotčené pozemky, jakož i všechna práva vlastníka.“

110. Výklad tohoto ustanovení provedl např. zdejší soud v rozsudku ze dne 14. 1. 2015, č.j. 11A 367/2011-31, ve kterém formuloval tuto právní větu: „Z § 62 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, vyplývá oprávnění pracovníků orgánů ochrany přírody vstoupit na cizí pozemek a povinnost prokázat se průkazem, je-li to třeba. To ale neznamená, že by byl pracovník orgánu ochrany přírody povinen v případě volně přístupného pozemku vždy shánět majitele a prokazovat se mu průkazem.“

111. Výše uvedená právní věta platí za situace, kdy je zkoumáno rozsáhlejší území rozkládající se na pozemcích více vlastníků, dvojnásob. V případě, kdy by správní orgán, resp. osoby zpracovávající předmětné posudky, měly vždy vyčkat na příchod všech vlastníků dotčených pozemků, aby jim sdělily, že budou prověřovat hodnot dané části krajiny, pak by byla de facto naprosto paralyzována možnost cokoli o jakékoliv části krajiny zjistit, neboť stavu, kdyby se dostavili všichni vlastníci, by dle názoru soudu nejspíše nikdy nebylo dosaženo. Tím spíše platí tento závěr o pozemku, který je volně přístupný. Nadto lze dodat, že žalobce sice vytýkal určitou „manipulaci“ ohledně zjišťování hodnot předmětné části krajiny, avšak nijak ji nekonkretizoval a nedoložil. Soud tak nedospěl k závěru, že by podklady vzniklé z této činnosti byly opatřeny v důsledku neoprávněného opakovaného vnikání na soukromý pozemek, tj. v rozporu se zákonem, jak namítal žalobce.

112. Proto ani tuto žalobní námitku soud neshledal důvodnou.

113. Ze všech výše uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

114. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.

115. Výrok o nákladech řízení pod bodem III. rozhodnutí je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 5 s.ř.s., neboť osoby zúčastněné na řízení by měly právo na náhradu nákladů řízení, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem, k tomu ale v dané věci nedošlo.