č. j. 6 A 87/2018- 45

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Jana Ferfeckého a Mgr. Aleše Sabola, v právní věci žalobkyně: Mgr. S. W. bytem [adresa] zastoupené JUDr. Janem Walterem, advokátem, sídlem Volyňských Čechů 837, Žatec proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 28. 5. 2018, č. j. MZDR 20679/2018-3/PRO, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí ministra zdravotnictví (dále též jen „žalovaný“) ze dne 28. 5. 2018, č. j. MZDR 20679/2018-3/PRO (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 152 odst. 6 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), rozhodnuto o rozkladu žalobkyně proti rozhodnutí ministerstva zdravotnictví (dále jen „povinný subjekt“) ze dne 3. 5. 2018, č. j. MZDR 7116/2018-15/MIN/KAN (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), tak, že žalovaný rozklad žalobkyně zamítl.

2. Prvostupňovým rozhodnutím povinný subjekt s odkazem na § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 106/1999“), rozhodl o odmítnutí žádosti žalobkyně o informace, podané dne 18. 2. 2018, kterou se žalobkyně domáhala poskytnutí informací ve věci pilařského závodu Pila Kovářská společnosti Daben Kovářská s.r.o., IČO: 28708954, konkrétně těchto jeho následujících činností: i) dovoz surového dřeva a jeho skládání na manipulační plochu, ii) vyvážení výrobků z pilnice vysokozdvižným vozíkem na místo jejich dočasného uskladnění před odběrem zákazníky, iii) odběr a odvážení výrobků zákazníky, iv) výroba palivového dřeva, v) odklízení a transport pilin, vi) příčné krácení řeziva a vii) ruční výroba palet s tím, že ke každé této jednotlivé činnosti bylo požadováno poskytnutí veškerých záznamů: a) o tom, že k dané činnosti v uvedeném pilařském provozu nedochází, resp. docházet nebude, b) o tom, že daná činnost v uvedeném pilařském provozu je, resp. bude činností bezhlučnou a c) o průběhu a výsledcích měření hluku vznikajícího při dané činnosti a o hodnocení tohoto měření.

3. Povinný subjekt popsanou žádost o informace nejprve ve smyslu § 14 odst. 5 písm. c) zákona č. 106/1999 odložil, o čemž žalobkyni zaslal sdělení ze dne 22. 2. 2018, č. j. MZDR 7116/2018- 2/MIN/KAN. Žalobkyně současně podáním ze dne 26. 2. 2018 svou původní žádost upřesnila tak, že požaduje jen záznamy, „které byly podkladem závazného stanoviska Krajské hygienické stanice Ústeckého kraje č.j. KHSUL 34021/2017 ze dne 1. 8. 2017, anebo z nichž Ministerstvo zdravotnictví vycházelo při posuzování žádosti o přezkum tohoto závazného stanoviska.“ K této žádosti povinný subjekt dopisem ze dne 9. 3. 2018 žalobkyni sdělil, že tuto považuje za novou žádost, kterou vyřídí v zákonné lhůtě. Následně pak povinný subjekt, a to ještě i v návaznosti na další podání žalobkyně ze dne 2. 3. 2018, kterým žalobkyně brojila proti původnímu odložení věci, reagoval písemností ze dne 15. 3. 2018, č. j. MZDR 7116/2018-9/MIN/KAN, kterou žalobkyni zaslal protokol č. 58306/2017 z měření hluku v mimopracovním prostředí provedeného Zdravotním ústavem se sídlem v Ústí nad Labem dne 31. 5. 2017 a vyjádření Krajské hygienické stanice Ústeckého kraje ze dne 10. 10. 2017, č. j. KHSUL 46690/2017, s tím, že jiné dokumenty nemá k dispozici.

4. Žalobkyně dne 20. 3. 2018 podala stížnost vůči postupu při vyřizování své žádosti o informace ze dne 18. 2. 2018 a upřesněné dne 26. 2. 2018 (dále dohromady jen „žádost o informace“), načež povinný subjekt po dalších urgencích rozhodl v prvostupňovém rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace, neboť shledal, že požadovanými informacemi nedisponoval, a ani neměl povinnost požadovanými informacemi disponovat. Žalobkyně se s tímto závěrem povinného subjektu neztotožnila a podala rozklad, v němž setrvala v názoru, že povinný subjekt byl povinen požadovanými informacemi disponovat, čili je i žalobkyni poskytnout.

II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí)

5. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve shrnul předchozí průběh správního řízení, načež uvedl, že vydání prvostupňového rozhodnutí považuje za nadbytečné, nicméně nikoliv nezákonné, když povinný subjekt již předtím žalobkyni poskytl nad rámec jejích práv veškeré relevantní podklady, které měl k dispozici z titulu předchozího přezkumu závazného stanoviska krajské hygienické stanice, jenž byl uzavřen přípisem žalobkyni ze dne 24. 1. 2018, č. j. MZDR 46499/2017-12/OVZ. Posléze žalovaný uvedl, že povinný subjekt nebyl povinen disponovat jinými podklady, než které mu byly předloženy podřízeným orgánem, ledaže by prováděl vlastní dokazování a autonomně shromažďoval další podklady. Předmětem řízení o poskytnutí informace ve smyslu zákona č. 106/1999 podle žalovaného nebylo přezkoumávání postupu povinného subjektu při přezkumu závazného stanoviska krajské hygienické stanice, nýbrž toliko poskytnout informace, které se vztahují k jeho činnosti a kterými je ze zákona povinen disponovat. Povinnému subjektu tak podle závěrů žalovaného nesvědčila povinnost vydat jiné podklady než ty, které objektivně existovaly, přičemž tyto podklady žalobkyni k její žádosti o informace vydal ještě před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný řetězící se úkony žalobkyně v projednávané věci označil spíše za projev jejího nesouhlasu s výsledkem přezkumu závazného stanoviska krajské hygienické stanice a jako „vyřizování si účtů s orgány ochrany veřejného zdraví“, které již téměř hraničily se zneužitím práva na informace. O tom podle žalovaného svědčila i samotná obsahová kompozice rozkladu žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí, v níž žalobkyně polemizovala se závěry obsaženými v poskytnutém protokolu o měření hluku a odkazovala na záznamy a fotografie.

6. K rozkladové námitce žalobkyně o tom, že povinný subjekt byl povinen disponovat informacemi požadovanými v žádosti o informace z důvodu předchozího přezkumu závazného stanoviska Krajské hygienické stanice v Ústí nad Labem, žalovaný konstatoval, že odborná otázka zákonnosti tohoto závazného stanoviska nebyla předmětem řízení v projednávané věci. Žalovaný v této souvislosti rovněž rozporoval relevanci k rozkladu žalobkyní předkládaných příloh včetně stejnopisu podnětu žalobkyně k přezkumu závazného stanoviska Krajské hygienické stanice v Ústí nad Labem ze dne 1. 8. 2017, č. j. KHSUL 34021/2017 (dále jen „závazné stanovisko KHS“), či fotografické a audiovizuální dokumentace k tomuto přezkumu vztažené. Žalovaný tak znovu upozornil, že smyslem zákona č. 106/1999 není přezkoumávání postupů povinného subjektu podle jiných právních předpisů.

7. Žalovaný za jedinou způsobilou, nikoliv však důvodnou rozkladovou námitku označil tvrzení žalobkyně, že povinný subjekt měl v rámci prvostupňového rozhodnutí odůvodnit, že vyvinul úsilí k vyhledání žalobkyní požadovaných informací a že nebyl povinen požadovanými informacemi disponovat. Žalobkyně ovšem podle žalovaného v této námitce ani sama neuváděla, na základě čeho by povinný subjekt měl povinnost disponovat protokoly o měření hluku jinak než v rámci přezkumného úředního postupu, v němž spisovou dokumentaci povinnému subjektu předkládá podřízený orgán ochrany veřejného zdraví. Žádost o informaci tedy povinný subjekt vyřídil tak, že žalobkyni primárně poskytl podkladové informace, kterých se mu dostalo v souvislosti s provedeným přezkumem závazného stanoviska KHS, přičemž další informace v předmětné záležitosti neměl. Žalovaný tedy shledal, že povinný subjekt žádost o informace fakticky vyřídil poskytnutím těchto informací s tím, že ohledně dalších žalobkyní vyžadovaných informací uzavřel, že je k dispozici neměl, a ani nebyl povinen jimi disponovat. S ohledem na takto konstatované momenty proto žalovaný odmítl případnost aplikovatelnosti žalobkyní odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014 - 41.

8. K poslední rozkladové námitce, v níž žalobkyně trvala na tom, že povinný subjekt musel mít podloženo, že provozovatel pilařského závodu nebude některé činnosti pro hluk vykonávat, anebo tyto činnosti budou bezhlučné, žalovaný uvedl, že se v těchto případech nejednalo o informace ve smyslu zákona č. 106/1999, neboť objektivně neexistovaly.

III. Žaloba

9. Žalobkyně v podané žalobě zrekapitulovala podstatné momenty dosavadního průběhu správního řízení. Následně zformulovala čtyři žalobní námitky s tím, že postupem žalovaného byla zkrácena na svém právu na informace, a to v důsledku nezákonnosti napadeného rozhodnutí, které žalobkyni neochránilo před vadným prvostupňovým rozhodnutím a znamenalo faktické neposkytnutí žalobkyní vyžadované informace.

10. Podle stěžejní žalobní námitky se žalovaný nevypořádal s rozkladovou námitkou žalobkyně, že povinný subjekt byl povinen disponovat jí požadovanými informacemi, když pouze konstatoval, že žalobkyně neuvedla, na základě čeho by povinný subjekt měl být povinen disponovat protokoly o měření hluku či jinými záznamy. K tomu žalobkyně opakovaně (jako v rozkladu) zdůraznila, že žalovaný tuto povinnost měl podle § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Následně žalobkyně do žaloby na vysvětlenou uvedla, že povinný subjekt jako nadřízený správní orgán provádí přezkum správních aktů vydávaných krajskými hygienickými stanicemi, konkrétně závazných stanovisek ve smyslu § 77 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“). Žalobkyní vyžadované informace se přitom týkaly skutečností nezbytných pro náležité posouzení hlukové zátěže konkrétního provozu pilařského závodu. Žalobkyně upozornila na skutečnost, že v poskytnutém protokolu o měření hluku chyběla některá měření hlučnosti provozních činností předmětného pilařského závodu, ohledně kterých vznesla směrem k povinnému subjektu svou žádost o informace. Žalobkyně v dodané fotografické a audiovizuální dokumentaci povinný subjekt na tyto činnosti v příslušném pilařském závodu upozornila ve svém podnětu k přezkumu závazného stanoviska KHS, přičemž nebylo podle žalobkyně možné, aby tyto záležitosti povinný subjekt v rámci přezkumu závazného stanoviska poté zanedbal a neměřil. Povinný subjekt tak musel v rámci přezkumného řízení zabránit tomu, aby byla do provozu uvedena stavba, o které bylo lze dopředu soudit, že bude porušovat hygienické limity faktorů prostředí, jinak by tím porušil již žalobkyní zmiňované principy správního práva upravené v § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Jinými slovy se povinný subjekt nemohl spokojit jen s nedostatečnými podklady poskytnutými Krajskou hygienickou stanicí v Ústí nad Labem ohledně předmětného pilařského závodu, a měl si tudíž opatřit některou ze žalobkyní vyžádaných informací, čili měl mít podloženo, že k žalobkyní dotazovaným situacím nebude docházet.

11. V další žalobní námitce žalobkyně napadenému rozhodnutí vytkla, že bylo založeno na nesprávné skutkové úvaze o tom, že přípisem ze dne 15. 3. 2018 povinný subjekt žádost o informace vyřídil. Tento přípis však nebyl podle žalobkyně svým obsahem ani sdělením o odložení žádosti o informace, ani rozhodnutím o odmítnutí žádosti o informace. Jeho obsahem bylo jen vyjádření k přezkumu závazných stanovisek Krajské hygienické stanice v Ústí nad Labem, vedených pod č. j. KHSUL 625/2014 a č. j. KHSUL 34021/2017 a poskytnutí dvou dokumentů – vyjádření Krajské hygienické stanice v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2017, č. j. KHSUL 46690/2017, a protokol o měření hluku, v nichž se však žalobkyní požadované informace nenacházely. Podle žalobkyně navíc nemohl obstát takový postup povinného subjektu, jímž vedle sebe na jednu stranu pozitivním rozhodnutím vyžádané informace poskytl a na druhé straně žádost o informace odmítl negativním rozhodnutím.

12. Další žalobní námitkou se žalobkyně vyslovovala proti logickému rozporu mezi výrokem a odůvodněním napadeného rozhodnutí. Onen vnitřní rozpor měl spočívat podle žalobkyně v tom, že žalovaný v odůvodnění nejprve uvedl, že žádost o informace byla vyřízena povinným subjektem správně jako žádost směřující k objektivně existujícím informacím, nicméně ve výroku téhož napadeného rozhodnutí aproboval prvostupňové rozhodnutí, které bylo založeno na důvodu, že povinný subjekt požadovanými informacemi nedisponoval, a ani neměl povinnost disponovat.

13. V poslední uplatněné žalobní námitce žalobkyně brojila proti tomu, že napadené rozhodnutí bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění, že povinný subjekt sám neshromažďoval podklady v rámci vyřizování podnětu žalobkyně k přezkumu závazného stanoviska KHS. Žalobkyně však namítla, že sám povinný subjekt ve svém přípisu ze dne 24. 1. 2018, č. j. MZDR 46499/2017- 12/OVZ vyrozuměl žalobkyni o vyřízení jejího podnětu k přezkumu závazného stanoviska KHS, že šetřením povinný subjekt zjistil, že počet různých nákladních automobilů s krátkou a dlouhou soupravou, které slouží k dovozu surového dřeva, se pohybuje v rozmezí 0 – 8 automobilů za měsíc, z čehož plynulo, že si povinný subjekt opatřoval další podklady v záležitosti provádění přezkumu závazného stanoviska KHS.

IV. Vyjádření žalovaného a jeho doplnění

14. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 27. 7. 2018 (v dataci vyjádření bylo chybně uvedeno datum 27. 8. 2018), doplněným podáním žalovaného ze dne 2. 8. 2018, setrval na svém procesním stanovisku a postupně se vymezil ke všem žalobním námitkám žalobkyně.

15. K námitce žalobkyně ohledně nevypořádání její rozkladové námitky, podle které měl povinný subjekt povinnost vyžádanými informacemi disponovat, žalovaný deklaroval, že podle § 94 ve spojení s § 149 odst. 6 správního řádu neměl povinný subjekt povinnost opatřovat si v rámci přezkumného řízení nové důkazy, neboť se v něm přezkoumávala toliko zákonnost závazného stanoviska KHS. Pokud povinný subjekt shledal, že napadené závazné stanovisko KHS bylo vydáno v souladu se zákonem a vycházelo z dostatečných podkladů, nebylo třeba je nijak doplňovat. Žalobkyně v žalobě neuvedla kromě odkazu na zásadu materiální pravdy a zásadu vyšetřovací ničeho, na základě čeho by měl povinný subjekt disponovat žalobkyní zmiňovanými listinami. Samu povinnost správních orgánů spolehlivě zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, uspokojovalo, pokud správní orgán zjistil tolik informací, kolik jich potřebuje k provedení určitého procesního úkonu. Ve věci přezkumu závazného stanoviska KHS měl ovšem povinný subjekt informací dostatek.

16. K žalobní námitce týkající se nesprávné skutkové úvahy ve vztahu k vyřízení žádosti o informace žalovaný uvedl, že povinný subjekt žalobkyni poskytl veškeré vyžádané informace a dokumenty, jimiž disponoval a disponovat měl, což ostatně potvrdil i Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 20. 6. 2018, č. j. 5 A 92/2018 - 32, v rámci projednání její žaloby proti nečinnosti žalovaného. Samotný fakt neuspokojení žalobkyně nemohl mít žádný dopad na závěr, že žádost o informace byla řádně vyřízena poskytnutím těch informací, jimiž povinný subjekt disponoval. Následně však povinný subjekt kvůli návazným stížnostem žalobkyně vydal prvostupňové rozhodnutí, jímž v zásadě „pro jistotu“ odmítl poskytnutí žalobkyní vyžadovaných dalších informací, pročež ve výsledku tak povinný subjekt žalobkyni poskytl více práv, než kolik jí v daný okamžik náleželo.

17. Žalovaný rovněž popřel námitku, že by napadené rozhodnutí trpělo logickým rozporem mezi výrokem a odůvodněním. Žalobkyni bylo totiž co do existujících informací vyhověno jejich poskytnutím ze strany povinného subjektu. Následně, podle názoru žalovaného nadbytečně, se vydané prvostupňové rozhodnutí zabývalo tím, že povinný subjekt nedisponoval žádnými jinými informacemi nad rámec již žalobkyni povinným subjektem poskytnutých, a proto „ve zbytku“ žádost o informace odmítl.

18. K poslední námitce žalobkyně se žalovaný vymezil tak, že předmětnou informaci o provozu nákladních automobilů v pilařském závodě použil toliko v žalobkyní zmiňovaném přípisu, neboť ji získal formou neformálního telefonického dotazu na jednatele společnosti Daben Kovářská s.r.o. bez jakéhokoliv jejího jiného zaznamenání.

V. Replika žalobkyně

19. Žalobkyně na vyjádření žalovaného reagovala replikou ze dne 19. 9. 2018. V ní se zásadně podržela své předchozí žalobní argumentace, když navíc konstatovala, že povinný subjekt v projednávané věci neposkytl vyžádané informace, ale informace jiné a nerozhodl „ve zbytku“ žádosti o informaci nad rámec jím poskytnutých informací, nýbrž žádost o informace odmítl jako celek. K vyjádření žalovaného dále uvedla, že jeho obsah nemůže ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71, nahrazovat nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí. Kromě toho žalobkyně nesouhlasila s právním hodnocením žalovaného, neboť § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu se uplatňují i v přezkumném řízení. Žalovaný konečně podle názoru žalobkyně nepravdivě uvedl, že podklady v rámci přezkumu závazného stanoviska KHS neshromažďoval, když si je, byť neformální cestou, opatřoval.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

20. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Zdejší soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán, přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. O podané žalobě soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť účastníci řízení s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasili (resp. jejich souhlas byl v souladu s § 51 odst. 1 větou druhou s. ř. s. presumován). Vady napadeného rozhodnutí, ke kterým by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud u napadeného rozhodnutí neshledal.

21. Soud po důkladném prostudování spisové dokumentace shromážděné pro účely vydání napadeného rozhodnutí, důvodů napadeného rozhodnutí, jakož i procesního průběhu předmětné věci, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Přiklonil se tak k závěru, že žalovaný v napadeném rozhodnutí postupoval zcela v souladu s níže uváděnými ustanoveními zákona č. 106/1999 Sb. a ve vztahu k projednávané věci relevantní judikaturou.

22. Z § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 se podává, že „(p)ovinnost poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.“ 23. Podle § 3 odst. 3 zákona č. 106/1999 platí, že „informací se pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního.“ 24. Z § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 plyne, že pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části žádosti, s výjimkou případů, kdy se žádost odloží.

25. Konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu, jakož i právní doktrína (srov. např. Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016), přitom shledaly jako přípustnými důvody pro odmítnutí poskytnutí žadatelem vyžádaných informací rovněž důvody povahy faktické. Nejtypičtější faktickou situací, která brání poskytnutí určité informace, je její fyzická nedostupnost pro povinný subjekt, čili její relativní neexistence ve vztahu k povinnému subjektu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2008, č. j. 2 As 71/2007 - 56). V takovém případě by totiž povinný subjekt musel požadovanou informaci nově vytvořit nebo obstarat, což je v rozporu s výše citovaným § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999.

26. K tomu soud pro pořádek dodává, že soudní judikatura jednoznačně dovodila, že při aplikaci § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 musí být žádost o informace povinným subjektem odmítnuta rozhodnutím vydaným podle § 15 odst. 1 uvedeného zákona. Předmětné ustanovení zákona č. 106/1999 Sb. je tak chápáno jako specifický důvod pro odmítnutí žádosti o informace. Z hlediska hmotněprávního pak může být žádost o informace odmítnuta, jsou-li splněny dvě podmínky: (i.) požadovaná informace u povinného subjektu neexistuje (nebyla vytvořena, resp. zaznamenána ve smyslu § 3 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., případně v době podání žádosti u povinného subjektu již „neexistuje“) a (ii.) současně povinný subjekt nemá zákonnou povinnost danou informací disponovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2015, č. j. 3 As 115/2014 - 29, nebo ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 55/2014 - 33); ta může být dána nejen výslovně, ale může též nepřímo vyplývat z jiných právních povinností (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011 - 67). Judikatuře Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne 20. 4. 2012, č. j. 4 As 37/2011 - 93, bod 19., či ze dne 27. 11. 2013, č. j. 8 As 9/2013 - 30) by ovšem v tomto smyslu odporovalo dovozování existence povinnosti disponovat určitou informací jen z obecné informační povinnosti povinného subjektu, která § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 chápe právě jako ochranu před takovým vytvářením informací.

27. Z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014 - 43, nebo ze dne 10. 1. 2019, č. j. 1 As 359/2018 - 30, se pak relevantně pro nyní souzenou věc podává, že „(n)ež však může povinný subjekt odmítnout žádost o informace s ohledem na jejich neexistenci, musí vyvinout jistou míru úsilí, aby požadovanou informaci nalezl. Povinný subjekt tedy musí nejprve zkoumat, zda požadovanými informacemi fakticky disponuje. Pokud zjistí, že požadované informace má (i když je ze zákona shromažďovat nemusí), je povinen je žadateli poskytnout, nejedná-li se o některou z výluk dle § 7 až 11 informačního zákona. Skutečnost, zda měl povinný subjekt zákonem stanovenou povinnost danými údaji disponovat, je relevantní až v okamžiku, kdy povinný subjekt po šetření zjistí, že požadované informace skutečně nemá, jelikož byly vymazány nebo odstraněny…“. Zdejší soud s přihlédnutím k závěrům rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014 - 41, shora představený algoritmus postupu povinného subjektu upřesňuje v tom smyslu, že povinný subjekt tedy pro potvrzení neexistence požadované informace musí nejprve zkoumat, zda jí fakticky disponuje, a to bez ohledu na to, jestli takovou povinnost má podle jakéhokoliv jiného právního předpisu. Pokud zjistí, že požadované informace má (i když je ze zákona shromažďovat nemusí), je povinen je žadateli poskytnout, nejedná-li se o výluky podle § 7 až 11 zákona č. 106/1999. Skutečnost, zda měl povinný subjekt zákonem stanovenou povinnost požadovanou informací disponovat (například podle správního řádu), je relevantní až v okamžiku, kdy povinný subjekt po šetření zjistí, že ji skutečně nemá, jelikož byla vymazána nebo odstraněna. V takovém případě má totiž v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu povinnost ji opět vytvořit. Soud tak uzavírá, že předpokladem pro odmítnutí poskytnutí vyžádané informace ze strany povinného subjektu je nejen její faktická (byť následná) neexistence, ale také absence zákonné povinnosti povinného subjektu takovou informací disponovat.

28. K naposledy uváděným judikatorním závěrům ohledně zákonného požadavku povinného subjektu disponovat určitou konkrétní informací poskytla s mimořádným interpretačním účinkem i pro nyní souzenou věc své odborné stanovisko rovněž právní doktrína (srov. Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, komentář k § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb.) v tom směru, že „… povinnost mít určitou informaci musí být buď stanovena výslovně a konkrétně, nebo musí z určitého zákonného ustanovení zcela nepochybně vyplývat (např. tím, že by jím stanovenou povinnost nebylo možné žádným myslitelným způsobem splnit, pokud by povinný subjekt nedisponoval informacemi v míře požadované žadatelem). Dovozovat povinnost mít konkrétní informace v podrobné struktuře jen z obecných povinností by nakonec vedlo k absurdním situacím, v nichž by např. již s obecnou povinností obce účelně a hospodárně nakládat se svým majetkem, sledovat závazky a chránit tento majetek …, bylo možné spojit povinnost poskytnout žadateli podrobné statistiky o nakládání s tímto majetkem, jejichž vedení by pro obec bylo zcela zbytečné a nevyužitelné…“ (důraz přidán soudem). Posléze odkazovaní autoři tento odborný pohled dále rozvádějí tak, že dospívají k závěru, že povinný subjekt musí požadovanou informaci opatřit (vytvořit či jinak získat) jen tehdy, jestliže ji nemá a podle zákona (či na základě něj) je povinen tu kterou konkrétní požadovanou informaci mít, tedy jestliže zákon existenci informace u povinného subjektu výslovně předpokládá.

29. Zdejší soud se nejprve zabýval související stěžejní žalobní námitkou, kterou žalobkyně zpochybňovala, že žalovaný se nevypořádal s rozkladovou námitkou žalobkyně, že povinný subjekt byl povinen disponovat jí požadovanými informacemi, když pouze v napadeném rozhodnutí zmínil, že žalobkyně neuvedla, na základě čeho by povinný subjekt měl být povinen disponovat protokoly o měření hluku či jinými záznamy. Žalobkyně setrvala v této žalobní námitce v přesvědčení, že tato povinnost povinného subjektu disponovat požadovanými informacemi plynula ze zásad správního práva obsažených v § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu, neboť povinný subjekt jako nadřízený správní orgán prováděl přezkum správních aktů vydávaných krajskými hygienickými stanicemi, konkrétně závazných stanovisek ve smyslu § 77 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Protože vypořádání této námitky úzce souviselo nejen s výše představeným judikatorním rámcem, nýbrž i s přezkoumatelností napadeného rozhodnutí pro žalobkyní namítané nedostatečné vypořádání některé z jejích rozkladových námitek v odůvodnění napadeného rozhodnutí, soud se dané námitce věnoval přednostně.

30. Soud v této souvislosti zároveň předesílá, že v minulosti k otázce nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí Nejvyšší správní soud obecněji opakovaně judikoval, že nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí se všemi žalobcem uplatněnými námitkami, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nedostatku jeho důvodů. Z ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. O nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se jedná rovněž i v případě, kdy správní orgán opomněl vypořádat některou z uplatněných námitek. Stejně tak se Nejvyšší správní soud opakovaně vyjádřil k problematice nepřezkoumatelnosti pro nedostatek skutkových důvodů. Městský soud v Praze v tomto směru pro stručnost odkazuje na závěry vyjádřené mj. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74).

31. V projednávaném případě tedy soud ověřil, zdali se v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný předmětnou rozkladovou námitkou žalobkyně zabýval, přičemž seznal, že se jí zabýval poměrně adresně, když právě tuto námitku žalobkyně současně výslovně označil za „jedinou způsobilou námitku žadatelky“ (viz str. 4 napadeného rozhodnutí). Žalovaný následně v odůvodnění napadeného rozhodnutí tuto námitku žalobkyně označil za nedůvodnou již jen proto, že žalobkyně v ní neuvedla, na základě čeho, čili jaké právní úpravy, měl být žalovaný povinen disponovat jí vyžádanými protokoly o měření či obdobnými záznamy různých zdrojů hluku s tím, že veškeré dostupné informace obdržel v rámci přezkumného úředního postupu v důsledku předložení spisové dokumentace podřízeným orgánem ochrany veřejného zdraví. Současně žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na skutečnost, že žádost o informace vyřídil poskytnutím kopií podkladových informací ze spisu sp. zn. MZDR 46499/2017/OVZ žalobkyni. Tyto informace mu přitom byly známy jen z této úřední činnosti, přičemž jiné informace k dispozici neměl. V neposlední řadě také žalovaný v napadeném rozhodnutí zmínil spekulativní charakter žalobkyní požadovaných informací, který hraničil až se zneužitím práva na informace.

32. Byť si zdejší soud ve výše uvedených souvislostech dokáže v napadeném rozhodnutí představit zevrubnější poučení žalobkyně o vlastní výchozí právní pozici žalovaného a o tom, proč požadoval po žalobkyni sdělení zákonných důvodů pro jí namítanou povinnost disponovat vyžadovanými informacemi nad rámec dostupných podkladových informací pro účely přezkoumání zákonnosti závazného stanoviska KHS, soud neshledal, že by žalovaný v napadeném rozhodnutí opomenul naříkanou rozkladovou námitku žalobkyně vypořádat. Žalovaný se adresně touto námitkou zabýval a vypořádal ji tím, že dal najevo, jak o ní uvážil a k jakým závěrům ohledně ní dospěl. Soud tak s ohledem na jím výše uváděné judikatorní závěry vyšších soudů neseznal, že by požadavek žalobkyně ohledně specifikace předmětné zákonné povinnosti jen velmi obecným odkazem na vybrané obecné zásady ovládající správní řízení, byl žalovaným vypořádán nepřezkoumatelně.

33. Soudu v takto naznačených souvislostech neušel ani pro nyní souzenou věc naprosto přiléhavý závěr Nejvyššího správního soudu, a sice že „právo na přístup k informacím neslouží jako specifická forma opravného prostředku proti rozhodnutím či postupům správních orgánů. V režimu zákona o svobodném přístupu k informacím se nemůže účastník řízení domáhat „dovysvětlení“ toho, proč správní orgán rozhodl, jak rozhodl, respektive zpochybňovat, proč určité důležité skutečnosti v rozhodnutí nejsou uvedeny…“, když přístup žadatele o informace by vedl k paralyzování povinných subjektů, jež by byly nuceny skrze neustále nové žádosti odpovídat a dovysvětlovat svá předchozí rozhodnutí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2015, č. j. 10 As 117/2014 - 64, a recentní rozsudek téhož soudu ze dne 7. 5. 2019, č. j. 7 As 362/2018 - 23).

34. Sama žalobkyně podle závěru zdejšího soudu ve svém rozkladu, kromě obecného poukazu na zásadu materiální pravdy a na zásadu vyšetřovací, nijak nespecifikovala, na základě jakého konkrétního zákonného ustanovení vyvozovala, že by povinný subjekt měl být povinen disponovat jí dodatečně vyžadovanými informacemi. Soud v této souvislosti neopomíná připomenout, že žalobkyně v rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí ve vztahu k nyní zmiňovanému § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu pouze uvedla, že požadavek aplikace základních zásad správního práva musel být žalovaným zohledněn v rámci předcházejícího přezkumného řízení, tj. ve zcela odlišném řízení než v projednávané věci. Přes tuto skutečnost se žalovaný zabýval rovněž tímto aspektem předmětné rozkladové námitky, když konstatoval, že prostřednictvím postupu podle zákona č. 106/1999 nebylo lze hodnotit předchozí provedení přezkumného řízení ze strany povinného subjektu, v němž povinný subjekt přezkoumával toliko zákonnost závazného stanoviska KHS. S těmito argumenty se zdejší soud ztotožňuje, neboť ani podle jeho názoru nelze z předmětných obecných zásad dovozovat povinnost správního orgánu disponovat všemi hypotetickými podklady souvisejícími s určitou otázkou – zde přezkumem závazného stanoviska KHS. K tomu je třeba zohlednit i skutečnost, že povinný subjekt k žádosti o informace žalobkyni již vydal jemu dostupné informace, které následně v prvostupňovém rozhodnutí prohlásil za kompletní.

35. Soud k tomu jen na okraj ještě konstatuje, že přezkumné řízení jako zvláštní procesní institut podle správního řádu nepředstavuje mimořádný opravný prostředek, se kterým by účastníci řízení disponovali. Účastníci řízení (jako např. žalobkyně při podání podnětu k přezkumu zákonnosti závazného stanoviska KHS) tak mohli toliko podnětem upozornit na možnou nezákonnost rozhodnutí s tím, že případná změna nebo zrušení správního rozhodnutí je v takovém řízení zcela v dispozici správního orgánu – řízení je vždy zahajováno toliko z moci úřední. Přezkumné řízení tudíž představovalo toliko dozorčí nástroj v rukách instančně nadřízeného správního orgánu, v projednávaném případě povinného subjektu. Blíže k charakteru přezkumného řízení soud odkazuje na závěry právní doktríny (srov. např. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 9. vydání. C. H. Beck, 2016, str. 280 – 281). Tím spíše podle názoru soudu nelze očekávat, že by do řádnosti průběhu přezkumného řízení bylo možné zasahovat dokonce následně, neřku-li na základě žádosti o informace postupem podle zákona č. 106/1999 Sb. tak, jak by to mohlo vyplývat z argumentace, kterou žalobkyně soudu ve vztahu k proběhlému přezkumnému řízení předestřela, navíc spekulativním tvrzením jí předvídané existence určitých konkrétních podkladů, které si měl pro provádění přezkumného řízení žalovaný opatřit. Ke kontrole zákonnosti a k zajištění případné nápravy správního rozhodování byly totiž podle zdejšího soudu zásadně určeny jednak řádné a mimořádné opravné prostředky proti vlastnímu rozhodnutí, pro jehož účely bylo dané závazného stanovisko vydáno, jednak soudní kontrola zákonnosti rozhodování správních orgánů.

36. V napadeném rozhodnutí podané vypořádání předmětné rozkladové námitky žalobkyně, které do značné míry prostupovalo celým obsahem jeho odůvodnění, tudíž shledal zdejší soud postačujícím k tomu, aby napadené rozhodnutí bylo lze hodnotit jako přezkoumatelné, a to i proto, že, jak zdůraznil Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24, nebo ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 - 35, nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy žalobkyně o tom, jak podrobně by jí měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí. Proto musel soud první žalobní námitku žalobkyně jako zcela nedůvodnou odmítnout, když věcné zdůvodnění námitky považuje i za věcně správné.

37. Soud se neztotožnil ani s dalšími námitkami žalobkyně, v níž žalovanému vytýkala, že napadené rozhodnutí založil na nesprávné skutkové úvaze o tom, že přípisem ze dne 15. 3. 2018 povinný subjekt vyřídil žádost o informace, když tento požadované informace vlastně neposkytl, a že povinný subjekt navíc nemohl rozhodnout o téže žádosti o informace nejprve pozitivním rozhodnutím ze dne 15. 3. 2018, a následně rozhodnutím negativním o odmítnutí žádosti o informace (prvostupňové rozhodnutí).

38. Soud k tomuto především uvádí, že nepřehlédl jisté vnitřní argumentační pnutí dané současným tvrzením žalobkyně, že přípis povinného subjektu ze dne 15. 3. 2018 nepředstavoval (pozitivní) vyřízení žádosti o informace, a následným tvrzením o přípustnosti tohoto pozitivního rozhodnutí povinného subjektu a vedle toho i následně vydaného negativního rozhodnutí povinného subjektu (tj. prvostupňového rozhodnutí). Z povahy věci se tak žalobkyně dopustila logického rozporu ve svých žalobních tvrzeních, jenž ve svém důsledku soudu do značné míry brání v jejím vypořádání. Žalobkyni totiž soud nemůže na jedné straně podpořit v závěru, že oním pozitivním rozhodnutím povinného subjektu nebyly vlastně vyžádané informace žalobkyni poskytnuty, když následně by se měl soud vypořádávat s tím, že totéž, z povahy věci (nikoliv) pozitivní rozhodnutí povinného subjektu formálně nemohlo obstát vedle následně vydaného odmítavého prvostupňového rozhodnutí. Takto soudem zjištěný vnitřní rozpor námitkové argumentace je tedy třeba přičíst především zjevné účelovosti žalobkyní formulované žalobní námitky.

39. Soud k těmto námitkám proto jen stručně konstatuje, že správní orgány netvrdily, že by povinný subjekt přípisem ze dne 15. 3. 2018 zcela vyhověl žádosti o informace (že by odpověděl na všechny vznesené dotazy), ale že žalobkyni poskytl mu všechny dostupné podklady a tak její žádost vyřídil. K údajné nepřípustnosti současné existence pozitivního a negativního rozhodnutí o žádosti o informace soud konstatuje, že sám žalovaný sice v odůvodnění napadeného rozhodnutí do určité míry zpochybňoval potřebnost vydání odmítavého prvostupňového rozhodnutí, nicméně, na rozdíl od něho, zdejší soud shledává postup povinného subjektu v projednávané věci jako správný a souladný se zákonem, neboť je přiléhavý okolnostem projednávaného případu, v němž se žalobkyně po vydání dostupných informací na povinný subjekt znovu obrátila se stížností na nedostatečné vyřízení žádosti o informace tak, jak jí to ostatně umožňoval zákon č. 106/1999. Povinný subjekt právě až na základě prvostupňového rozhodnutí dal řádně a jednoznačně vůči žalobkyni najevo, že její žádost o informace v širším nežli již poskytnutém rozsahu odmítá a předestřel z jakých konkrétních důvodů – v daném případě pro faktickou neexistenci vyžadovaných informací v dispoziční sféře povinného subjektu. Jen díky takto vydanému prvostupňovému rozhodnutí se koneckonců mohla žalobkyně následně účinně bránit podaným rozkladem a poté i žalobou proti napadenému rozhodnutí.

40. K další žalobní námitce, v níž žalobkyně zpochybňovala napadené rozhodnutí pro údajně existující vnitřní logický rozpor mezi výrokem, v němž žalovaný zamítl její odvolání, a odůvodněním, v němž žalovaný konstatoval, že žádost o informace byla vyřízena povinným subjektem jako žádost směřující pouze k poskytnutí existujících informací, soud uvádí, že ani v tomto případě neshledal žalobní námitku žalobkyně jako důvodnou. Žalobkyně podle přesvědčení soudu touto žalobní námitkou pouze uměle a účelově vytrhávala z celého kontextu odůvodnění napadeného rozhodnutí ty partie, které pro jí takto konstruovaný vnitřní konflikt údajně svědčily. Žalovaný vskutku z předchozího průběhu řízení seznal, že si povinný subjekt žádost o informace vyhodnotil jako žádost, která směřovala k poskytnutí existujících informací, které vyhledal, a po takto vynaloženém úsilí rovněž žalobkyni poskytl. Další postup povinného subjektu přitom vyvolala sama žalobkyně svou stížností indikující nespokojenost s předchozím pozitivním vyřízením žádosti o informace, která ve svých důsledcích vedla ke zjištění povinného subjektu, že dalšími informacemi ve smyslu podané žádosti o informace nedisponoval, přičemž si zároveň nebyl vědom zákonné povinnosti takovými následně vyžadovanými informacemi disponovat. V tomto kontextu tedy soud nijak nepřekvapuje, že žalovaný se v odůvodnění relevantně, tj. způsobem podporujícím výrok napadeného rozhodnutí vyjádřil v tom smyslu, že podpořil povinný subjekt v odmítavém závěru prvostupňového rozhodnutí, jímž tento teprve následně odmítl poskytnout žalobkyni všechny požadované údaje, o jejichž existenci ona sama polemizovala v návaznosti na svou vlastní, jen subjektivně pociťovanou, čili fakty nepodloženou, představu o průběhu přezkumného řízení prováděného povinným subjektem. Soud v tomto ohledu neshledává napadené rozhodnutí jakkoliv rozporné.

41. Konečně, k poslední z námitek, podle níž si povinný subjekt opatřoval v rámci přezkumného řízení další podklady, což zpochybňuje vlastní odůvodnění napadeného rozhodnutí (skutečnost, že povinný subjekt jiné podklady nemá), soud konstatuje, že ani v případě této žalobní námitky nemohl vejít v žalobní argumentaci žalobkyně. Tuto žalobní námitku zdejší soud totiž považuje za zcela mimoběžnou ve vztahu k projednávané věci, týkající se svobodného přístupu k informacím, neboť se žalobkyně prostřednictvím ní vlastně jen snažila usvědčit žalovaného ze lži, a na základě toho posléze zpochybnit tvrzení žalovaného v napadeném rozhodnutí. Soud v první řadě uvádí, že nerozumí důvodu, proč žalobkyně takovou žalobní námitku právě v souvislosti s projednávanou věcí (která se netýká samotného přezkumného řízení vedeného žalovaným ve věci závazného stanoviska KHS) vznesla, když jí byla předmětná informace o provozu nákladních automobilů navážejících surové dřevo do prostor předmětného pilařského závodu přípisem ze dne 24. 1. 2018, č. j. MZDR 46499/2017-12/OVZ, poskytnuta, a to již v souvislosti s vyřízením jejího podnětu k přezkumnému řízení. Žalovaný tak neměl důvod předpokládat, že by právě tato informace nebyla pro účely jejího svobodného přístupu k informacím ve smyslu zákona č. 106/1999 již tou dobou v dispoziční sféře žalobkyně. V žádném případě tak nelze z této skutečnosti dovozovat, že by žalovaný, potažmo povinný subjekt měli k dispozici ještě jiné podklady, které by snad žalobkyni „zatajili“.

42. Na okraj projednávané věci však zdejší soud dodává, že se neztotožnil se závěrem žalovaného o neformálnosti získání následně, a to dokonce písemně, žalobkyni předané informace týkající se dovozu surového dřeva do prostoru pilařského závodu. V případě, že žalovaný v rámci prováděného přezkumného řízení ohledně závazného stanoviska KHS žalobkyni zpravoval o uskutečněném telefonickém kontaktování jednoho z jednatelů společnosti Daben Kovářská s.r.o., měl o průběhu a výsledku takového telefonního hovoru bezodkladně po jeho realizaci, čili zásadně před vyhotovením písemného vyřízení podnětu žalobkyně k zahájení přezkumného řízení, učinit úřední záznam do správního spisu (k tomu srov. § 17 odst. 1 správního řádu), zvláště shledal-li tuto informaci za natolik závažnou, aby s ní následně operoval i v příslušném písemném vyřízení podnětu žalobkyně k přezkumnému řízení. Soud však jedním dechem dodává, že se tato informace svým zaznamenáním právě v písemném vyřízení podnětu žalobkyně k zahájení přezkumného řízení materiálně stala součástí spisu žalovaného v rámci jím vedeného přezkumného řízení, přičemž o ní byla žalobkyně již informována. Právě z těchto důvodů považuje soud takto vytýkané pochybení žalovaného i v širších souvislostech přesahujících rozsah projednávané věci za zcela minoritní a v této souvislosti nepovažoval za potřebné blíže se průběhem přezkumného řízení zabývat. Žalobkyně v tomto směru ostatně neidentifikovala žádnou skutečnost či podklad, ze kterých měl povinný subjekt v písemném vyřízení podnětu vycházet a které by žalobkyni již neposkytl. Nad rámec uvedeného pak soud doplňuje, že předmětný „neformální“ telefonát povinného subjektu spíše považoval za vstřícný přístup k žalobkyni tak, jak ho normativně upravoval § 4 odst. 1 správního řádu zásadou veřejné správy jako služby veřejnosti a zásadou zdvořilosti, a to nad rámec zákonné úpravy přezkumného řízení, jehož předmětem byl jinak výhradně přezkum zákonnosti závazného stanoviska KHS, nikoliv tedy např. došetřování případných nových skutkových okolností týkajících se přezkoumávaného závazného stanoviska KHS.

VII. Závěr a náklady řízení

43. Na základě všech shora uvedených skutečností soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

44. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci úspěšná nebyla (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu nad rámec jeho běžné administrativní agendy žádné náklady nevznikly.