č. j. 6 A 90/2019- 46

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D. a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: XXXXXXXXXXXX bytem XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2019, č. j. 333/2019-160-SPR/3, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou městskému soudu domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2019, č. j. 333/2019-160-SPR/3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 23. 3. 2016, č. j. MHMP 506626/2016, sp. zn. S-MHMP 1244677/2015 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž Magistrát hlavního města Prahy zamítl námitky žalobce dle § 123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu (dále jen „zákon o silničním provozu“), a potvrdil žalobci záznam 12 bodů v registru řidičů ke dni 4. 7. 2015. Žalobce se současně domáhal zrušení prvostupňového rozhodnutí.

2. Žalobce nejprve shrnul průběh správního řízení. Namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, pro nedostatečně zjištěný skutkový stav, dále nezákonnost rozhodnutí pro závažné vady řízení, zejména před správním orgánem prvního stupně.

3. Žalobce namítal, že dne 16. 7. 2015 v námitce proti záznamu všech bodů vznesl námitku, že dne 28. 4. 2014 přestupek nespáchal, a tuto v doplnění odvolání dále rozvedl tak, že „v roce 2013 jsem za telefonování za jízdy zaplatil pokutu a od té doby nikdy během jízdy netelefonuji a ani telefon nedržím v ruce“, čímž uznal pouze spáchání přestupku dne 6. 8. 2013, ale neuznal přestupek ze dne 28. 4. 2014. Správní orgán prvního stupně a ani žalovaný přes pochybnosti o spáchání přestupku dne 28. 4. 2014 nedoplnili spis o kopie pokutových bloků za tyto dva přestupky, a to minimálně za účelem ověření, zda na těchto pokutových blocích nechybí podpisy žalobce. Žalobce namítal, že si spáchání přestupku po více než roce nevybavoval. Žalobce v žalobě uvedl, že současně podává žádost o obnovu řízení ve věci napadeného rozhodnutí, včetně návrhu na přiznání odkladného účinku rozhodnutí. Jestliže žalovaný žádosti vyhoví a zruší žalobou napadené rozhodnutí, žalobce svou žalobu stáhne. Žalobce ohledně doplnění své námitky poukázal na princip plné jurisdikce (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2015, č.j. 41 A 45/2014-33).

4. Žalobce dále namítal, že nesouhlasí s přestupkem dne 21. 11. 2014; tuto námitku dle svého vyjádření uvedl v doplnění odvolání. Připustil, že tuto svou námitku mohl lépe specifikovat a doložit ji např. příslušným lékařským potvrzením ohledně bezpečnostních pásů. Žalovaný nicméně bez doplnění příslušného pokutového bloku do spisu tuto námitku nemohl vypořádat přezkoumatelným způsobem, neboť v případě pochybností není způsobilým podkladem pro záznam bodů oznámení o přestupku, ale samotný pokutový blok. Text se v předmětných listinách nemusí shodovat, na pokutovém bloku nadto může chybět podpis žalobce, čemuž nasvědčuje argumentace žalobce v námitkách proti záznamu bodů, že si přestupků není vědom. Dle žalobce žalovanému nic nebránilo pokutové bloky založit do spisu a vyzvat žalobce, aby se s nimi seznámil a vyjádřil se k nim. Žalobce k přestupku nepřipoutání se bezpečnostním pásem, kdy je pokutován řidič, který bezpečnostní pásy neměl, přestože je mít nemusel a neměl u sebe při řízení vozidla příslušné lékařské potvrzení, poukázal na to, že v takovém případě záleží na přesné textaci pokutového bloku (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále také jen „NSS“) č.j. 5 As 118/2011-103 a č.j. 4 As 102/2013-38). Napadené rozhodnutí je tak dle žalobce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a pro nedostatečně zjištěný skutkový stav.

5. Žalobce dále namítal ústavní nekonformitu bodového systému. Jak konstantně judikuje Ústavní soud, každý zákon by měl obsahovat test proporcionality. Absence testu proporcionality sama o sobě neznamená ústavní nekonformitu zákona, ale indikuje, že zákon není zcela v pořádku. Dle žalobce bodový systém test vhodnosti splňuje, protože trestné body působí jako generální prevence. V testu potřebnosti nicméně neobstojí, neboť sledovaného cíle by bylo možné dosáhnout způsobem méně zasahujícím (proporcionálněji) do základních práv řidičů. Nastavení bodového systému není vyvážené, jednotlivé počty bodů neodpovídají míře škodlivosti jednotlivých přestupků, spíše se tak často vybodují ti neagresivní řidiči, namísto těch agresivních. Zásadním problémem je striktní sazba bodů bez ohledu na škodlivost přestupku. K tomu žalobce uvedl několik příkladů, že např. 7 bodů dostane řidič za 0,3 promile alkoholu v krvi stejně jako za 2 promile nebo dopravní nehodu se zraněním. Dle žalobce je problém i v časové působnosti bodů, jež působí po neomezeně dlouhou dobu. K tomu žalobce uvedl, že jsou známy případy, kdy se žalobce vyboduje i za drobný přestupek spáchaný před více jak deseti lety. Ústavně konformní je tak dle žalobce omezit trestní účinek bodů na dobu tří nebo pěti let. K tomu podotkl, že by se časová působnost měla uplatnit i v případě několik let trvajícího námitkového řízení. Ústavní nekonformitu dle žalobce dokládá i rozpor s účelem a smyslem zákona; bodový systém má působit preventivně, přitom na rozdíl např. od Německa, se řidič o počtu přidělených bodů nedozví, ani se nedozví, že mu již hrozí dosažení 12 bodů. Žalobce spatřoval důvodné podezření, že bodový systém porušuje princip ne bis in idem. Žalobce poukázal na rozhodnutí rozšířeného senátu NSS, podle kterého, jestliže je přestupkové řízení s přidělením trestných bodů úzce spjato, o ne bis in idem se nejedná. Žalobce nicméně namítal, že problémem přidělování bodů je právě naprosté odtržení od přestupkového řízení; řidič není v přestupkovém řízení ohledně bodů obviněn, nejsou s ním body probrány, nedozví se výši a důvod přidělených bodů ani ve výroku, či odůvodnění rozhodnutí. Nadto skutkové podstaty přestupků zcela neodpovídají skutkovým podstatám jednání, za něž se přidělují body, což v praxi působí potíže. Obrana proti přidělení bodů je fakticky téměř vyloučena; v přestupkovém řízení se o bodech nejedná a v námitkovém řízení lze již namítat pouze správnou výši přidělených bodů, nebo formální nedostatky pokutových bloků. Řidiči tak o bodech neví, nadto mají omezenou možnost se proti nim bránit. Uvedené přitom vzniklo omylem zákonodárce, který považoval body za pouhé administrativní opatření, přitom se fakticky jedná o trest přísnější, než je samotná pokuta. Žalobce závěrem podal podnět, aby městský soud namítanou ústavní nekonformitu bodového systému předložil k posouzení Ústavnímu soudu (čl. 95 odst. 2 Ústavy).

6. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí. Po shrnutí správního řízení uvedl, že žalobní námitky jsou totožné jako námitky odvolací. Žalovaný v této souvislosti poukázal na napadené rozhodnutí. K poslední námitce žalobce ohledně ústavní nekonformity bodového systému a porušení zásady ne bis in idem žalovaný poukázal na rozhodnutí rozšířeného senátu NSS, č.j. 6 As 114/2014-60, ve kterém rozšířený senát uvedl, že záznam dle § 123b odst. 1 zákona o silničním provozu je trestem ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále uvedl, že v této souvislosti k porušení zásady ne bis in idem nedochází.

7. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním orgánem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě, podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ust. § 75 zákona č. 150/2000 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „s. ř. s.“); rozhodoval přitom ve věci bez nařízení jednání podle ust. § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce a stejně tak žalovaný k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřili svůj nesouhlas s takovým projednáním věci a ve smyslu ust. § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. se tak má za to, že žalobce a žalovaný k rozhodnutí bez nařízení jednání udělili souhlas.

8. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti.

9. Dne 9. 7. 2015 bylo Magistrátem hl. m. Prahy, odborem dopravněsprávních činností vyhotoveno oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče a výzva k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění. Oznámení bylo žalobci doručeno do vlastních rukou dne 15. 7. 2015. Dne 17. 7. 2015 podal žalobce proti dosažení 12 bodů námitky s tím, že si není vědom, že by s ním byly předmětné přestupky projednány. Správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 23. 3. 2016, č. j. MHMP 506626/2016, sp. zn. S-MHMP 1244677/2015, námitky žalobce zamítl jako neodůvodněné a provedený záznam 12 bodů ke dni 4. 7. 2015 potvrdil. Žalobce podal dne 22. 4. 2016 proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, které později doplnil. Napadeným rozhodnutím ze dne 14. 3. 2019, č. j. 333/2019-160-SPR/3, bylo odvolání žalobce ze dne 25. 4. 2016 proti prvostupňovému rozhodnutí zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno.

10. Dle odůvodnění napadeného rozhodnutí je správní orgán prvního stupně v řízení o námitkách proti provedenému záznamu bodů oprávněn zkoumat pouze to, zda tu je způsobilý podklad pro záznam v registru řidičů, zda byl záznam proveden v souladu s takovým podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá bodovému hodnocení dle přílohy zákona o silničním provozu. Dále žalovaný odkázal na ust. § 123b odst. 2 zákona o silničním provozu. V předmětné věci byly podklady (5x oznámení o uložení pokuty za přestupek v blokovém řízení) shledány způsobilými pro záznam v registru řidičů; správní orgán prvního stupně však v řízení o námitkách nepřezkoumává správnost a zákonnost aktů orgánů veřejné moci, protože je na ně třeba nahlížet jako na správné a zákonné do doby, než jsou příslušným orgánem zrušeny.

11. Dle odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný zabýval námitkou žalobce, že nesouhlasí s přestupkem dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu, neboť v roce 2013 za tento přestupek zaplatil pokutu a od té doby během jízdy nikdy netelefonuje; žalovaný této námitce nepřisvědčil. Dle žalovaného jak vyplynulo i z výpisu z evidenční karty řidiče, žalobce se tohoto přestupku dopustil dne 6. 8. 2013; není o něm pochyb a žalobce s ním souhlasí. Tohoto přestupku se dopustil i dne 28. 4. 2014, za což byla žalobci uložena Policií ČR bloková pokuta 200 Kč. Z oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení ze dne 29. 4. 2014 vyplynulo, že žalobce dne 28. 4. 2014 řídil tam specifikované osobní motorové vozidlo, kdy během jízdy v ulici Radlická, Praha 5, porušil povinnost vyplývající z ust. § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu, tedy jako řidič při jízdě vozidlem držel v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení, čímž spáchal přestupek dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu, za který mu byl dle ust. § 123b odst. 1 zákona o silničním provozu zaznamenán příslušný počet bodů. Dle přílohy k zákonu o silničním provozu za držení telefonního přístroje nebo jiného hovorového nebo záznamového zařízení v ruce nebo jiným způsobem při řízení vozidla se řidiči zaznamenají 2 body. Záznam tedy byl proveden zcela v souladu s předmětnou přílohou zákona o silničním provozu a žalovaný tak námitku žalobce shledal jako nedůvodnou.

12. Žalovaný nepřisvědčil ani námitce žalobce, že správní orgán prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav, když vycházel jen z oznámení, které nelze vzít jako důkaz, tedy že neopatřil pokutové bloky. K této námitce žalovaný uvedl, že správní orgán prvního stupně takovou povinnost neměl; záznamy bodů byly provedeny dle oznámení o uložení blokových pokut v souladu se zákonem o silničním provozu. K tomu žalovaný odkázal na rozsudek NSS č. j. 8 As 186/2016-35, ve kterém stěžovatel svá tvrzení nijak nekonkretizoval, přičemž taková strohá a obecná argumentace nemohla sama o sobě zpochybnit obsah oznámení ze dne 30. 10. 2008, které bylo verifikováno sdělením Policie ČR ze dne 30. 10. 2014. Žalovaný dále poukázal na rozsudek NSS č. j. 3 As 19/2011-74, podle kterého je třeba rozlišit případy, kdy řidič pouze uvede, že se přestupku nedopustil a případy, kdy současně uvede skutečnosti konkretizující toto tvrzení. Žalovaný tak tuto námitku žalobce shledal jako nedůvodnou. Stejně tak žalovaný shledal nedůvodnou námitku nezákonnosti rozhodnutí; v řízení bylo postupováno dle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „správní řád“).

13. Dle odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný nepřisvědčil ani námitce žalobce, že nesouhlasí s přestupky za „pásy“, neboť v době, kdy byl policisty pokutován, takovou povinnost (být připoután bezpečnostním pásem) neměl, jelikož v době řízení vozidla dne 7. 4. 2015 se ze zdravotních důvodů nemohl poutat bezpečnostním pásem. Žalobce tuto námitku vznesl až v odvolacím řízení, v doplnění odvolání. Své tvrzení žalobce ničím nepodložil. K tomu žalovaný uvedl, že v době projednávání věci žalobce nevznesl žádné námitky. Žalovaný s odkazem na ust. § 6 odst. 6 zákona o silničním provozu konstatoval, že žalobce žádné lékařské potvrzení nepředložil. Žalovaný dále poukázal na rozsudek NSS, č. j. 6 As 233/2015-58, ve kterém byla řešena obdobná situace, otázka dodatečně tvrzeného a předloženého lékařského potvrzení k uložení pokuty v blokovém řízení. NSS v předmětném rozsudku dospěl mj. k závěru, že v řízení o námitkách proti záznamu bodů do registru řidičů již nelze ani dodatečně prokazovat, eventuálně vyvracet existenci a pravost lékařského potvrzení v době spáchání přestupku.

14. Městský soud projednávanou věc posoudil po právní stránce následovně.

15. Dle ust. § 123b odst. 1 zákona o silničním provozu, v rozhodném znění, řidiči motorového vozidla, kterému byl příslušným správním orgánem uložen správní trest za přestupek nebo za jednání vojáka označené za přestupek ve zvláštním právním předpise, nebo mu byl uložen kázeňský trest za jednání mající znaky přestupku anebo mu byl soudem uložen trest za trestný čin nebo jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno nebo u něhož bylo rozhodnuto o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání, a přestupek, jednání vojáka označené za přestupek ve zvláštním právním předpise, jednání mající znaky přestupku anebo trestný čin, za který mu byl uložen trest nebo pro nějž bylo trestní řízení vedeno, spáchal jednáním zařazeným do bodového hodnocení, se zaznamená v registru řidičů stanovený počet bodů.

16. Dle odst. 2 citovaného ustanovení záznam v registru řidičů provede příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností ke dni nabytí právní moci rozhodnutí o uložení správního trestu za přestupek nebo za jednání vojáka označené za přestupek ve zvláštním právním předpise, rozhodnutí o uložení kázeňského trestu za jednání mající znaky přestupku anebo rozhodnutí, kterým se ukládá trest za trestný čin, nebo ke dni nabytí právní moci rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání nebo podmíněném zastavení trestního stíhání, a to nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne, kdy mu bylo doručeno a) oznámení o uložení pokuty za přestupek příkazem na místě, b) rozhodnutí o uložení správního trestu za přestupek nebo za jednání vojáka označené za přestupek ve zvláštním právním předpise anebo rozhodnutí o uložení kázeňského trestu za jednání mající znaky přestupku, nebo c) rozhodnutí, kterým byl uložen trest za trestný čin, d) rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání nebo podmíněném zastavení trestního stíhání.

17. Dle ust. § 123c odst. 1 zákona o silničním provozu příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností zaznamenává řidičem dosažený počet bodů pouze do celkového počtu 12 bodů.

18. Dle ust. § 123c odst. 3 zákona o silničním provozu příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností při provedení záznamu bodů, kterým řidič dosáhl celkového počtu 12 bodů, neprodleně písemně nebo elektronickou cestou oznámí tuto skutečnost řidiči a vyzve jej k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto oznámení. Řidič pozbývá řidičské oprávnění uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo toto oznámení doručeno.

19. Dle ustanovení § 123f odst. 1 zákona o silničním provozu nesouhlasí-li řidič s provedeným záznamem bodů v registru řidičů, může podat proti provedení záznamu písemně námitky obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému k provádění záznamu.

20. Dle odst. 2 citovaného ustanovení shledá-li obecní úřad obce s rozšířenou působností námitky oprávněné, nejpozději do 10 pracovních dnů ode dne, kdy mu byly námitky doručeny, provede opravu záznamu o dosaženém počtu stanovených bodů v registru řidičů a neprodleně písemně vyrozumí o provedené opravě záznamu řidiče.

21. Dle odst. 3 citovaného ustanovení shledá-li příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností námitky řidiče neodůvodněné, rozhodnutím námitky zamítne a provedený záznam potvrdí.

22. Městský soud předně připomíná, že krajský soud (městský soud) dle ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. přezkoumává napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle ustanovení § 65 a násl. s. ř. s. je totiž postaveno na principu, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu přísně ovládající tento typ soudního řízení soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel. Městský soud se tak mohl věnovat žalobcem uváděným skutečnostem pouze v míře obecnosti, v jaké je sám žalobce vznesl (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2015, č j. 6 Afs 9/2015-31, všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz).

23. Městský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů a pro nedostatečně zjištěný skutkový stav.

24. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívá v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, kdy nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost má přednost před případnou nepřezkoumatelností pro nedostatek jeho důvodů, neboť důvody rozhodnutí lze zkoumat jen u rozhodnutí srozumitelných (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č.j. 3 As 51/2007-84). Jako nepřezkoumatelné rozhodnutí pro nesrozumitelnost lze shledat takové rozhodnutí, ze kterého nelze seznat, jak správní orgán vůbec rozhodl, což může být založeno absencí výroku rozhodnutí, nedostatky jazykového vyjádření výroku nebo vnitřní rozporností. Takové nedostatky musí zabraňovat porozumění výroku, tj. zabraňovat zjištění, jak správní orgán rozhodl (Kühn, Zdeněk; Kocourek, Tomáš; aj. Soudní řád správní: Komentář, Praha, 2019 [Systém ASPI]. ISSN: 2336-517X). Dalším případem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z důvodu nesrozumitelnosti rozhodnutí může být výrok správního orgánu, který nemá oporu v zákoně (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2003, č.j. 7 A 181/2000-29). Nesrozumitelnost rozhodnutí lze dále spatřovat v případě nesrozumitelnosti odůvodnění rozhodnutí, pokud odůvodnění nedává smysl, který by svědčil o skutkových a právních důvodech, jež správní orgán vedly k vydání rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2003, č.j. 7 A 547/2002-24), či v případě rozporu výroku s odůvodněním (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2003, č.j. 2 Ads 33/2003-78). Pro nedostatek důvodů je rozhodnutí nepřezkoumatelné zejména pro nedostatek důvodů skutkových (Kühn, Zdeněk; Kocourek, Tomáš; aj. Soudní řád správní: Komentář, Praha, 2019 [Systém ASPI]. ISSN: 2336- 517X), tj. v případě, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti, které v řízení nebyly zjišťovány, případně byly zjištěné v rozporu se zákonem, či v případě, kdy není seznatelné, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č.j. 2 Ads 58/2003-75). Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí může plynout také z nedostatečného vypořádání námitek, vyjádření a návrhů účastníků řízení, tedy i z toho, že se odvolací orgán v rozhodnutí nevypořádal se všemi odvolacími námitkami (rozsudky NSS č.j. 3 As 51/2007-84 a č.j. 8 Afs 66/2008-71).

25. Městský soud takové vady napadeného rozhodnutí v nyní posuzované věci neshledal. Napadené rozhodnutí a stejně tak i prvostupňové rozhodnutí kritéria přezkoumatelnosti splňují a netrpí žádnými vadami, které by měly vliv na jejich přezkoumatelnost dle ust. § 76 odst. 1 s. ř. s. a které by měly vést k jejich zrušení. Správní orgán prvního stupně v prvostupňovém rozhodnutí dostatečným způsobem reagoval na námitky žalobce, řádně se s nimi v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vypořádal (jak bude uvedeno dále). Žalovaný se následně v napadeném rozhodnutí taktéž řádně vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce, uvedl, z jakých skutečností vyšel, které skutečnosti vzal za prokázané, z jakých důkazů vycházel, uvedl, které závěry prvostupňového orgánu považuje za správné, zdůvodnil, proč ve věci správní orgán prvního stupně nebyl povinen opatřit další důkazy, následně zjištěný skutkový stav ve věci zcela přiléhavým způsobem posoudil po právní stránce. Nelze tak přisvědčit obecné námitce žalobce, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, a to ať z důvodu nesrozumitelnosti, či pro nedostatek důvodů. Uvedené dokládá i skutečnost, že žalobce vůči napadenému rozhodnutí uplatnil své věcné námitky, kterými reaguje právě na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí. Městský soud dále zdůrazňuje, že odlišný pohled žalobce na vypořádání jeho námitky ještě a priori neznamená, že se správní orgán takovou námitkou dostatečným způsobem nezabýval a argumenty žalobce nevypořádal. Městský soud tak tyto námitky neshledal důvodnými.

26. Městský soud se poté zabýval námitkou žalobce, že si správní orgán prvního stupně a ani žalovaný přes pochybnosti o spáchání přestupku dne 28. 4. 2014 nevyžádali kopie pokutových bloků ohledně žalobcem namítaných dvou přestupků (dne 28. 4. 2014 a dne 6. 8. 2013), a to za účelem ověření, zda na těchto pokutových blocích nechybí podpisy žalobce. Žalobce totiž dle svého vyjádření v řízení před správními orgány namítal, že přestupek dne 28. 4. 2014 nespáchal a správním orgánům uvedl, že „v roce 2013 jsem za telefonování za jízdy zaplatil pokutu a od té doby nikdy během jízdy netelefonuji a ani telefon nedržím v ruce“, čímž uznal pouze spáchání přestupku dne 6. 8. 2013, nicméně neuznal přestupek ze dne 28. 4. 2014. Žalobce taktéž dále namítal, že ani v případě přestupku ze dne 21. 11. 2014 nemohl žalovaný odvolací námitku žalobce řádně vypořádat bez vyžádání si příslušného pokutového bloku. V takových situacích záleží na přesné textaci pokutového bloku, k čemuž odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu.

27. K těmto žalobním námitkám městský soud ve stejné míře obecnosti uvádí, že tyto nejsou důvodné. Nikoli každé zpochybnění údajů v oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení totiž vede k povinnosti správního orgánu obstarat si další důkazy, např. i namítané pokutové bloky (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 1. 2012, č.j. 3 As 19/2011-74). Jak městský soud v nyní posuzované věci zjistil, ve správním řízení nevyvstaly takové pochybnosti, které by si vyžádání namítaných pokutových bloků vyžádaly.

28. Městský soud v této souvislosti považuje za vhodné předně poukázat na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 4. 2021, č.j. 6 As 174/2019-35, ve kterém tento odmítl svou pravomoc rozhodnout v předložené věci – a to ohledně otázky, zda je vždy nezbytné vyžadovat vedle oznámení o přestupku i originály pokutových bloků – se zdůvodněním, že NSS ve své judikatuře dosud nedospěl k obecnějším závěrům, jež by byly v tomto ohledu v rozporu, příp. od nichž by se hodlal sám postupující senát odchýlit. Rozšířený senát v usnesení konstatoval, že v žádném z předmětných rozsudků „není uvedeno, že by o námitkách mělo být rozhodnuto vždy jedině na základě vyžádaných pokutových bloků, popř. že by naopak vždy postačovalo vyhodnotit oznámení o přestupku.“ Jak tedy z předmětného usnesení rozšířeného senátu NSS vyplývá, nezbytnost vyžádání si originálů pokutových bloků bude vždy záviset na konkrétních pochybnostech identifikovaných v jednotlivých případech a na povaze tomu odpovídajících námitek.

29. V navazujícím rozsudku NSS ze dne 2. 6. 2021, č.j. 6 As 174/2019-44, pak šestý senát NSS v obdobné věci zopakoval, že „[j]ak uvedl Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 4. ledna 2012 č. j. 3 As 19/2011-74, ne každé zpochybnění údajů v oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení zakládá povinnost správního orgánu vyžádat si další listiny, které by tyto údaje prokazovaly. Je třeba rozlišovat případy, kdy je námitka řidiče vyjádřena jen obecně, od případů, kdy řidič uvede i další skutečnosti, které jeho tvrzení blíže specifikují. Správní orgán totiž musí posuzovat jak kvalitu tvrzení řidiče, tak kvalitu oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení (shodně též rozsudek ze dne 8. listopadu 2017 č. j. 10 As 3/2017 - 34).“ 30. Městský soud dále považuje za důležité zmínit rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2013, č.j. 6 As 67/2013-16, dle kterého je třeba rozlišovat mezi řízením „o jednotlivých přestupcích (v podobě blokového či standardního řízení o přestupku)“ a řízením „o námitkách proti záznamu bodů v registru řidičů dle zákona o silničním provozu. Předměty těchto řízení jsou zcela odlišné. Příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností je v řízení o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů oprávněn zkoumat pouze to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam (tj. pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu veřejné správy či soudu ve smyslu § 123b odst. 1 a 2 zákona o silničním provozu), zda záznam v registru řidičů byl proveden v souladu s tímto podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá bodovému hodnocení v souladu s přílohou k zákonu o silničním provozu. Správní orgán v tomto řízení zásadně nepřezkoumává správnost a zákonnost aktů orgánů veřejné moci, na základě kterých byl záznam proveden, neboť na tyto akty je třeba nahlížet jako na správné, zákonné a nezměnitelné, a to až do okamžiku, než je příslušný orgán veřejné moci zákonem předvídaným postupem prohlásí za nezákonné a zruší je (zásada presumpce správnosti aktů orgánů veřejné moci).“ Jak doplnil NSS v rozsudku ze dne 30. 5. 2018, č. j. 6 As 377/2017-57, „[n]ezákonnost rozhodnutí o přestupku lze totiž napadnout jen opravnými prostředky proti tomuto rozhodnutí; je-li rozhodnutí o přestupku pravomocné a srozumitelné a obsahuje-li všechny zákonné náležitosti, je možné na jeho základě záznam bodů provést.“ 31. Uvedené taktéž vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2016, č.j. 7 As 277/2015-41, podle kterého „správní orgán byl v řízení podle ust. § 123a a násl. zákona o silničním provozu oprávněn posuzovat pouze to, zda má způsobilé (jednoznačné a určité) podklady (zde pravomocné pokutové bloky) pro provedení záznamu bodů v evidenční kartě řidiče. Tedy, zda zde existuje dostatečný právní podklad (pravomocné rozhodnutí) a zda bodové hodnocení - počet připsaných bodů (jako sekundární trest) odpovídá zákonu (příloze zákona o silničním provozu). V žádném případě však řízení o námitkách proti záznamu do evidenční karty řidiče nelze považovat za další, resp. kvazi opravný prostředek proti rozhodnutí o tom kterém přestupku, jak evidentně mylně dovozuje stěžovatel.“ Tyto závěry taktéž potvrdil Ústavní soud usnesením ze dne 6. 6. 2017, sp.zn. II. ÚS 1109/16, ve kterém v obdobné věci (jak bude rozvedeno dále) odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost proti tomuto rozsudku.

32. Jak z judikatury Nejvyššího správního soudu dále plyne, je pravdou, že oznámení policie o uložení pokuty, dle kterých je prováděn záznam bodů do registru řidičů, nejsou za každých okolností nezpochybnitelným důkazem a podkladem pro příslušný záznam. Zejména vyskytnou-li se relevantní pochybnosti o předložených údajích, je namístě si vyžádat další důkazy, například pokutové bloky (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 5 As 39/2010-76). Nicméně jak NSS v rozsudku ze dne 4. 1. 2012, č. j. 3 As 19/2011-74, konstatoval, „tyto závěry [pozn. městského soudu – závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č.j. 5 As 39/2010- 76] nelze chápat tak, že ke zpochybnění údajů oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení, které zakládá povinnost správního orgánu vyžádat další důkazy prokazující skutečnosti zde uvedené, dochází vždy, když řidič namítne, že přestupek nespáchal nebo že si jej není vědom. Je totiž třeba rozlišit případy, kdy řidič pouze uvede, že se přestupku nedopustil, a případy, kdy současně uvede skutečnosti konkretizující toto tvrzení, např. že se v době údajného spáchání přestupku nacházel v jiném místě nebo že v tuto dobu vozidlo neřídil, případně svá tvrzení podloží navrženými důkazy. Správní orgán vedle těchto tvrzení řidiče současně posuzuje i kvalitu oznámení z toho hlediska, jaké množství údajů prokazujících spáchání přestupku konkrétním řidičem obsahuje.“ 33. Konečně lze poukázat i na závěry NSS vyslovené v rozsudku ze dne 26. 9. 2019, č. j. 3 As 298/2017 - 23, který uzavřel, že „1) Existence pokutového bloku (či alespoň jeho kopie) není podmínkou sine qua non pro provedení odpovídajícího bodového záznamu; 2) Při provádění záznamu lze vycházet i z oznámení o uložení pokuty, jsou-li v něm uvedeny obligatorní náležitosti vyžadované pro pokutový blok … 3) Ke zpochybnění skutečností podávajících se z oznámení o uložení pokuty (vyvolávající nutnost dalšího dokazování) nepostačí pouhé tvrzení dotčené osoby, že se toho kterého přestupku nedopustila; tato tvrzení musí být konkretizována a zásadně též podepřena odpovídajícími důkazními návrhy.“ 34. Městský soud neshledal důvod, proč se v nyní posuzované věci od výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu odchýlit.

35. Jak městský soud ze správního spisu zjistil, žalobce ve správním řízení, konkrétně v námitkách ze dne 16. 7. 2015 proti oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení namítal, že si není vědom, že by s ním byly tyto přestupky projednány.

36. Správní orgán prvního stupně se s touto námitkou žalobce v prvostupňovém rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal. Správní orgán prvního stupně k této námitce v prvostupňovém rozhodnutí provedl v souladu s výše uvedenou judikaturou NSS kontrolu jednotlivých pěti oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení, specifikovaných na str. 1-2 prvostupňového rozhodnutí, přičemž nezjistil žádné pochybení. Správní orgán prvního stupně na str. 3 prvostupňového rozhodnutí uvedl, že všechny záznamy bodů byly provedeny po doručení oznámení o uložení blokové pokuty orgány Policie ČR, žalobce s blokovým řízení souhlasil, ve čtyřech případech blokovou pokutu zaplatil na místě. Všechna oznámení obsahují datum, čas, identifikační údaje přestupce, údaje o vozidle a popis jednání, kterého se jmenovaný v jednotlivých případech dopustil. Správní orgán prvního stupně na str. 3 prvostupňového rozhodnutí dále rozvedl, v čem spočívá blokové řízení. Dále uzavřel, že všechna oznámení obsahují veškeré údaje, z nichž lze říci, komu, kdy a za jaké jednání byla bloková pokuta uložena; body byly zaznamenány dle oznámené právní kvalifikace ve správné výši dle přílohy k zákonu o silničním provozu. Dále konstatoval, že jestliže žalobce dodatečně nesouhlasí se skutkovými závěry a právním posouzením a požaduje jejich změnu, toto nelze uplatňovat v řízení o námitkách proti záznamu bodů, neboť námitky směřují proti pravomocným rozhodnutím, vydaným jiným orgánem. Správní orgán prvního stupně dále na str. 3 prvostupňového rozhodnutí uvedl, že mu na základě došlých oznámení o uložených blokových pokutách nevznikly žádné pochybnosti o provedených záznamech bodů do evidenční karty řidiče. Písemné vyjádření žalobce, že si není vědom, že by s ním byly přestupky projednány, není důvodem pro vyžádání si dalších důkazů, prokazujících skutečnosti v oznámení uvedené. Správní orgán prvního stupně dále vysvětlil, že řízení o námitkách představuje zcela specifický proces, kdy je skutek na základě způsobilého podkladu obecním úřadem obce s rozšířenou působností pouze zaznamenáván; o přestupku se tak nevede žádné řízení, jde o čistě evidenční úkon. Správní orgán není oprávněn zkoumat vlastní skutek, jímž je vázán; nepřísluší mu přezkum řízení o přestupcích a nejedná se o opravný prostředek proti rozhodnutí. K rozsahu řízení o námitkách odkázal na rozsudek NSS ze dne 6. 8. 2009, č.j. 9 As 96/2008-44. Dále také zmínil pozdější judikaturu NSS, podle které se v případě připsání bodů řidičů jedná o trest, nicméně nedochází k porušení zásady ne bis in idem (usnesení rozšířeného senátu NSS, č. j. 6 As 114/2014).

37. Takové vypořádání námitky žalobce městský soud shledal jako zcela dostatečné a souladné s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího správního soudu.

38. V předmětné věci se nejedná o přestupkové řízení (ani standardní, ani blokové řízení o přestupku), ale o řízení o námitkách proti záznamu bodů v registru řidičů dle zákona o silničním provozu, přičemž jde o odlišná řízení; předměty těchto řízení jsou zcela odlišné (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2013, č.j. 6 As 67/2013-16). Městský soud k tomu uvádí, že správní orgán prvního stupně je skutečně toliko oprávněn zkoumat, zda tu existuje způsobilý podklad pro záznam, zda byl záznam v registru řidičů proveden v souladu s tímto podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá bodovému hodnocení v souladu s přílohou k zákonu o silničním provozu; správní orgán v řízení o námitkách zásadně nepřezkoumává správnost a zákonnost podkladových aktů orgánů veřejné moci (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2013, č.j. 6 As 67/2013-16).

39. Jak městský soud ze správního spisu ověřil, ten obsahuje pět předmětných oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení ze dnů 7. 8. 2013, 29. 4. 2014, 23. 11. 2014, 10. 4. 2015 a 7. 7. 2015. Městský soud v obecné rovině ověřil, že samotná oznámení obsahují zcela jasné a srozumitelné označení přestupce. Oznámení obsahují též akceptovatelné vymezení doby a místa spáchání jednotlivých přestupků, stejně jako popis způsobu jejich spáchání, jež prima facie nevyvolávají pochybnosti o přezkoumatelnosti takového vymezení. Z oznámení jsou rovněž zřejmé údaje o právní kvalifikaci, jakož i přesné označení pokutových bloků a výše uložených sankcí. Jednotlivé údaje v těchto oznámeních, jež ani nebyly žalobcem konkrétně zpochybněny, pak dle názoru městského soudu nelze posuzovat s rigidní přísností, kdy při zohlednění specifik blokového řízení lze přijmout i strohé a zkratkovité formulace, jestliže je z nich zřejmé, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena (srov. závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2012, č.j. 7 As 94/2012-20). Městský soud tak uzavírá, že předmětná oznámení představují dostatečně způsobilý podklad pro záznam bodů do bodového hodnocení řidiče (žalobce) s tím, že počet připsaných bodů odpovídá v jednotlivých případech popsanému jednání. Oznámení a v něm obsažené údaje se žalobci nepodařilo věrohodným způsobem zpochybnit, a proto správní orgán prvního stupně, resp. i žalovaný nebyli povinni si vyžádat do správního řízení originály pokutových bloků.

40. K povaze celkového dosažení 12 bodů a s tím spojeným pozbytím řidičského oprávnění městský soud ještě doplňuje, že se touto otázkou zabýval Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 12. 3. 2020, č.j. 9 As 311/2019-40, ve kterém mj. vycházel ze závěrů uvedených ve výše zmíněném usnesení rozšířeného senátu ze dne 30. 9. 2015, č.j. 6 As 114/2014-55. Nejvyšší správní soud v bodu 18. rozsudku ze dne 12. 3. 2020, č.j. 9 As 311/2019-40, uvedl, že „[n]ení pravdou, že by z usnesení rozšířeného senátu č. j. 6 As 114/2014 - 55 vyplývalo, že by „vybodování“ mělo být novým přestupkem. Z bodu [40] tohoto usnesení naopak vyplývá, že dosažení 12 bodů, tedy tzv. „vybodování“, není dalším přestupkem či podle staré právní úpravy jiným správním deliktem: „K první uvedené rovině zásady non bis in idem rozšířený senát uvádí, že záznam bodů je natolik spjat se samotným řízením o přestupku, popř. trestném činu, že nelze hovořit o druhém trestu uloženém v jiném řízení. Ostatně i podle rozsudku ESLP ve věci Malige proti Francii je záznam bodů podobný vedlejšímu trestu.“ Jestliže tedy rozšířený senát dospěl k závěru, že dosažení 12 bodů a následné odebrání řidičského průkazu není „druhým trestem uloženým v jiném řízení“, nelze dospět ani k závěru, že by samotné dosažení 12 bodů mohlo být samo o sobě přestupkem či jiným správním deliktem.

19. V bodě [26] rozsudku č. j. 9 As 16/2015 - 51 NSS uvedl, že záznam o počtu bodů není ani řízením o přestupku, „neboť ten je v § 2 odst. 1 zákona o přestupcích definován mj. tím, že jde o jednání, které je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně.“ Záznam o počtu bodů tak dle Nejvyššího správního soudu představuje specifickou formu správního trestání (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2021, č. j. 9 As 245/2019 – 38, ze dne 8. 2. 2017, č. j. 9 As 16/2015 - 51, či ze dne 13. 12. 2016, č. j. 6 As 163/2016 - 39).

41. Správní orgán prvního stupně tak ve správním řízení nepochybil.

42. Co se týče napadeného rozhodnutí, žalobce v doplnění svého odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí namítal, že nesouhlasí se záznamem bodů ke dni 20. 4. 2014 za přestupek „telefonování za jízdy“ a podotkl, že v roce 2013 za telefonování za jízdy zaplatil pokutu a od té doby nikdy během jízdy netelefonuje, ani telefon, či jiné záznamové zařízení nedrží v ruce. Dále nesouhlasil s body „za pásy“, protože v té době takovou povinnost neměl.

43. Dle názoru městského soudu žalovaný tuto odvolací námitku žalobce řádně a dostatečným způsobem vypořádal. Jak již bylo uvedeno výše, žalovaný se k námitce týkající se přestupku „telefonování za jízdy“ v napadeném rozhodnutí vyjádřil takto. Žalovaný na str. 3 napadeného rozhodnutí zdůraznil, že dle výpisu z evidenční karty řidiče se žalobce přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bodu 1 zákona o silničním provozu skutečně dne 6. 8. 2013 dopustil; s tím žalobce sám souhlasil a není o tom žádných pochyb. Tohoto přestupku se dopustil i dne 28. 4. 2014, za což mu byla uložena bloková pokuta 200 Kč. Záznam bodů do karty řidiče byl proveden v souladu s předmětnou přílohou zákona o silničním provozu podle oznámení o uložení blokové pokuty ze dne 29. 4. 2014. Z tohoto oznámení žalovaný zjistil, že žalobce dne 28. 4. 2014 řídil tam specifikované osobní motorové vozidlo; během jízdy v ulici Radlická, Praha 5, porušil povinnost vyplývající z ust. § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu (jako řidič při jízdě vozidlem držel v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení), čímž spáchal přestupek dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu, za nějž mu byl dle ust. § 123b odst. 1 zákona o silničním provozu zaznamenán příslušný počet bodů, tj. 2 body. Žalovaný uzavřel, že tato odvolací námitka žalobce je nedůvodná.

44. Žalovaný u této námitky dále správně na str. 3-4 napadeného rozhodnutí konstatoval, že správní orgán prvního stupně nebyl povinen si vyžádat předmětné pokutové bloky. Žalovaný správní spis dále nedoplňoval, tedy dle názoru městského soudu tak fakticky potvrdil, že správní orgán prvního stupně ve věci zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (ust. § 3 správního řádu). Žalovaný konstatoval, že záznamy bodů byly provedeny podle oznámení o uložení blokových pokut, a to v souladu se zákonem o silničním provozu. Uvedené ve správním spise ověřil i městský soud. Dále žalovaný v napadeném rozhodnutí poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu, č.j. 8 As 186/2016-35, s tím, že žalobcova argumentace sama o sobě nemohla zpochybnit obsah oznámení ze dne 30. 10. 2008, které bylo verifikováno sdělením Policie ČR ze dne 30. 10. 2014. Je třeba rozlišovat případy, kdy řidič pouze namítá, že přestupek nespáchal, a případy, kdy uvede konkrétní skutečnosti.

45. Městský soud uvedenou argumentaci žalovaného shledal jakou souladnou s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Žalovaný se tak s touto odvolací námitkou žalobce v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal, a to zcela správně bez potřeby založení předmětných pokutových bloků, či dalších důkazů do správního spisu. K takovému postupu ve věci nebyl žádný důvod.

46. Žalovaný dále na str. 4 napadeného rozhodnutí nepřisvědčil ani odvolací námitce žalobce ohledně přestupku „za pásy“. Žalobce namítal, že v době, kdy byl zastaven policisty, takovou povinnost (být připoután bezpečnostním pásem) neměl, protože v době řízení vozidla dne 7. 4. 2015 se ze zdravotních důvodů nemohl poutat bezpečnostním pásem (ust. § 6 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu); žalovaný uvedl, že měl zdravotní indispozici, o níž policistům při kontrole říkal. Žalovaný k této odvolací námitce na str. 4 napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobce své tvrzení ničím nepodložil; nepředložil žádné lékařské potvrzení. Žalobce ani v době projednávání věci nevznesl žádné námitky. Žalovaný k tomu odkázal na rozsudek NSS, č.j. 6 As 233/2015-58, ve kterém byla řešena obdobná situace, otázka dodatečně tvrzeného a předloženého lékařského potvrzení k uložení pokuty v blokovém řízení. NSS v předmětném rozsudku dospěl mj. k závěru, že v řízení o námitkách proti záznamu bodů do registru řidičů již nelze ani dodatečně prokazovat, eventuálně vyvracet existenci a pravost lékařského potvrzení v době spáchání přestupku.

47. Městský soud konstatuje, že ani v tomto případě žalovanému nevznikla povinnost vyžádat si předmětné pokutové bloky. Žalovaný k odvolací námitce žalobce poukázal na rozsudek šestého senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2016, č.j. 6 As 233/2015-58, který v uvedeném rozhodnutí řešil tuto situaci: s žalobcem Ing. P. Š. byl mj. dne 23. 9. 2016 projednán přestupek uložením pokuty v blokovém řízení, přičemž se jednalo o přestupek dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu (tj. porušení povinnosti dle § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu být za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem). Žalobce Ing. P. Š. po projednání přestupku pokutový blok podepsal. Následně žalobce Ing. P. Š. k oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení a výzvě k odevzdání řidičského průkazu u Městského úřadu v Otrokovicích uplatnil mj. námitku, že v době prováděné kontroly žalobce vlastnil platné lékařské potvrzení o nemožnosti připoutat se bezpečnostními pásy na sedadle motorového vozidla ze zdravotních důvodů. Nejvyšší správní soud k uvedené námitce žalobce Ing. P. Š. v předmětném rozsudku připomněl judikaturu rozšířeného senáru NSS (usnesení ze dne 12. 3. 2013 č. j. 1 As 21/2010-65), podle které je blokové řízení o přestupku specifickým druhem správního řízení, jehož výsledkem je vydání rozhodnutí správního orgánu (§ 65 odst. 1 s. ř. s) – pokutový blok, kterým se blokové řízení končí. Nejvyšší správní soud dále v rozsudku ze dne 9. 6. 2016, č. j. 6 As 233/2015-58, uvedl, že v ust. § 84 odst. 1 zákona o přestupcích jsou upraveny tři podmínky sine qua non pro uložení pokuty v blokovém řízení, a to spolehlivé zjištění přestupku, nedostatečnost vyřízení domluvou a ochota obviněného z přestupku pokutu zaplatit. Dle NSS se tak obviněný z přestupku udělením souhlasu s uložením pokuty v blokovém řízení vzdává možnosti zajištění dalších důkazních prostředků a následného zjišťování skutkového a právního stavu věci v běžném správním řízení; přijímá skutková zjištění a právní kvalifikaci učiněnou v blokovém řízení (s ohledem na zásadu vigilantibus iura). Samotná povaha blokového řízení vede k tomu, že osoba, která udělila takový souhlas s projednáním přestupku v blokovém řízení, poté nemůže zpochybňovat závěry takového řízení. Zrušení pravomocného pokutového bloku v rámci obnovy řízení na žádost (ust. § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu) se lze domáhat pouze tehdy, je-li zpochybňován samotný souhlas s projednáním daného skutku v blokovém řízení (podmínka sine qua non). NSS dále v rozsudku ze dne 9. 6. 2016, č.j. 6 As 233/2015-58, uvedl, že „[u]dělením souhlasu s projednáním skutků v blokovém řízení, jehož udělení stěžovatel nezpochybňuje, v souladu se zásadou vigilantibus iura stěžovatel převzal odpovědnost za skutečnost, že údaje uvedené na příslušných pokutových blocích souhlasí se zjištěným skutkovým stavem, že tento skutkový stav byl zjištěn úplně a zejména že zjištěnému skutkovému stavu odpovídá právní kvalifikace přestupkového jednání, za které byla žalobci udělena pokuta v blokovém řízení a uvedena na pokutových blocích (porušení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu). Svůj souhlas stěžovatel stvrdil podpisem. Udělením souhlasu jako podmínky sine qua non k nabytí právní moci pokutového bloku tak stěžovatel rovněž zcela vědomě vstoupil do režimu omezeného přezkumu pravomocného pokutového bloku jako rozhodnutí vydaného ve specifickém zkráceném řízení a následně nadaného presumpcí správnosti. Pokud měl stěžovatel jakékoli pochybnosti během projednání obou přestupků na místě, popřípadě v rozhodné době skutečně disponoval lékařským potvrzením, neměl projevit souhlas s blokovým řízením a údaji zaznamenanými v pokutovém bloku a měl využít svého práva na zahájení běžného řízení o přestupcích. K tomuto závěru ostatně - jinými slovy vyjádřenému – dospěl v napadeném rozsudku i krajský soud.

55. Jestliže nyní stěžovatel nesouhlasí se skutkovými závěry a právním posouzením obsaženým v pokutových blocích a dovolává se jejich změny v důsledku dodatečného doložení důkazů, nelze tyto skutečnosti úspěšně uplatňovat v řízení o námitkách s provedeným záznamem bodů v registru řidičů, neboť směřují proti pravomocným rozhodnutím vydaným jiným (přestupkovým) orgánem v jiném (blokovém) řízení; tato dodatečná tvrzení by bylo lze uplatnit toliko v opravných prostředcích směřovaných přímo proti rozhodnutím vydaným v blokovém řízení, jakkoli je tato možnost z povahy rozhodování v blokovém řízení velmi limitovaná. Tak jako tak, orgánu příslušnému k řízení o námitkách proti záznamu bodů do registru řidičů nepřísluší přezkum skutkového stavu a právní kvalifikace rozhodnutí vydaného v blokovém řízení či jeho případná změna. V tomto řízení již nelze ani dodatečně prokazovat, eventuelně vyvracet existenci a pravost lékařského potvrzení v době spáchání přestupku.“ 48. Městský soud se s uvedenými závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2016, č.j. 6 As 233/2015-58, na které žalovaný v napadeném rozhodnutí na str. 4-6 poukázal, ztotožnil a neshledal důvod se od nich v nyní posuzované obdobné věci odklonit.

49. K namítaným rozsudkům Nejvyššího správního soudu, č.j. 5 As 118/2011-103 a č.j. 4 As 102/2013-38 městský soud uvádí, že se v předmětné věci jednalo o skutkově odlišnou situaci. Ve věci, řešené v rozsudku NSS ze dne 21. 3. 2012, č.j. 5 As 118/2011-103, z jehož závěrů vycházel také rozsudek NSS ze dne 24. 10. 2013, č.j. 4 As 102/2013-38, totiž vyvstala sporná skutečnost, kterou stěžovatel namítal v kasační stížnosti, v řízení před krajským soudem a rovněž v řízení před žalovaným správním orgánem, a to nesouhlas se samotným uložením blokové pokuty za nepřipoutání se bezpečnostním pásem, když je držitelem potvrzení o zdravotním stavu, a povinnost poutat se za jízdy nemá; stěžovatel totiž namítal, že pokutový blok sice podepsal, nicméně měl za to, že pokuta je mu ukládána z jiného důvodu, a to proto, že u sebe nemá předmětné kontrolované doklady (konkr. lékařské potvrzení), nikoli za to, že není připoután bezpečnostními pásy. Vyvstala tak otázka, jakého přestupku se měl stěžovatel dopustit, tj. zda se jednalo o porušení ust. § 23 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (nepředložil doklad vyžadovaný zvláštním právním předpisem), či o porušení ust. § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu (nebyl za jízdy připoután bezpečnostními pásy). V takovém případě bylo povinností správního orgánu v řízení o námitkách, které stěžovatel uplatnil, odstranit rozpory ve správním spisu a doplnit správní spis minimálně o důkazy ozřejmující specifikaci přestupku (pokutové bloky, z nichž by bylo zřejmé, pro jaký přestupek bylo blokové řízení vedeno).

50. Taková situace v nyní posuzované věci ovšem nenastala. Ve správním řízení totiž nevyvstaly pochybnosti ohledně souhlasu se samotným uložením blokové pokuty; ve věci nevznikly pochybnosti, pro jaký přestupek byla žalobci bloková pokuta uložena a pro jaký přestupek žalobce souhlasil s uložením pokuty v blokovém řízení pro. Správní orgány tak mohly vycházet z oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení. Z těchto vyplynulo, že žalobce svým podpisem v nyní posuzované věci udělil souhlas s uložením pokuty v blokovém řízení pro porušení ust. § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu a vzdal se tak možnosti zajištění dalších důkazních prostředků a následného zjišťování skutkového a právního stavu věci v běžném správním řízení, přičemž přijmul skutková zjištění a určenou právní kvalifikaci v blokovém řízení. Žalobce ve správním řízení, ani v řízení před soudem nenamítal, že by v době projednání přestupku disponoval lékařským potvrzením, a ani nenamítal chybnou identifikaci spáchaného přestupku. Žalobce nezpochybňoval udělení svého souhlasu s projednáním předmětného skutku v blokovém řízení. Žalobce v žalobě pouze polemizoval s myšlenkou, že námitku týkající se nesouhlasu s přestupkem dne 21. 11. 2014 mohl (ve správním řízení) pregnantněji specifikovat a doložit např. příslušným lékařským potvrzením ohledně bezpečnostních pásů. Jak soud ze správního spisu dále zjistil (evidenční karta řidiče ze dne 25. 4. 2019), ani jedno z předmětných rozhodnutí o uložení blokové pokuty nebylo následně příslušným správním orgánem zrušeno.

51. Městský soud tak uzavírá, že žalovaný, resp. ani správní orgán prvního stupně ve správním řízení nepochybili, když se s uvedenými námitkami žalobce ve svých rozhodnutích vypořádali uvedeným způsobem, a to zcela správně bez potřeby předložení předmětných pokutových bloků, či vyžádání si dalších podkladů pro rozhodnutí. Ve správním řízení totiž nevyvstaly takové pochybnosti, které by si vyžádaly doplnění namítaných pokutových bloků. Městský soud tak tyto žalobní body neshledal důvodnými.

52. Městský soud na tomto místě ke zcela obecné námitce žalobce, že napadené rozhodnutí je nezákonné z důvodu závažných vad řízení, především před prvostupňovým správním orgánem, ve stejné míře obecnosti uvádí, že v předmětném správním řízení žádné vady neshledal. Tato námitka je nedůvodná.

53. Městský soud se poté zabýval dalším žalobním bodem, ve kterém žalobce namítal ústavní nekonformitu bodového systému.

54. Městský soud předně k tzv. bodovému systému uvádí následující. Bodovým hodnocením dle ust. § 123a zákona o silničním provozu se zajišťuje sledování opakovaného páchání přestupků, jednání, které má znaky přestupku podle jiného právního předpisu, nebo trestných činů, spáchaných porušením vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích řidičem motorového vozidla nebo že se řidič porušování těchto povinností nedopouští. Přehled jednání spočívajícího v porušení vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích a počet bodů za tato jednání je stanoven v příloze k zákonu o silničním provozu. Jak samotnou podstatu existence bodového hodnocení přiblížil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 3. 5. 2011, č. j. 8 As 23/2010-89, „[p]rostřednictvím bodového hodnocení dochází k průběžnému sledování kázně i recidivy řidičů a přispívá k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Bodové hodnocení řidičů v sobě obsahuje složku represivní i preventivní. Represivní složka spočívá v zaznamenávání bodů za spáchaný přestupek nebo trestný čin a zejména pak v samotné ztrátě řidičského oprávnění po dosažení 12 bodů. Složka preventivní v sobě zahrnuje možnost řidiče svým aktivním jednáním čelit hrozbě ztráty řidičského oprávnění, a to jednáním, které není bodově hodnoceno, v důsledku čehož dochází k odečtu zákonem stanoveného počtu bodů. To má přispět k pozitivní motivaci řidičů k dodržování předpisů o provozu na pozemních komunikacích a k eliminaci těch, kteří se dlouhodobě a opakovaně porušování těchto předpisů dopouští.“ Městský soud z tohoto výkladu podaného Nejvyšším správním soudem dále vychází.

55. Městský soud dále konstatuje, že se povahou tzv. bodového systému a s ním spojených sankcí již ve své rozhodovací činnosti zabýval NSS i ÚS. Ústavní soud se zabýval obdobnou věcí, která je projednávána před zdejším soudem, ve svém usnesení ze dne 6. 6. 2017, sp.zn. II. ÚS 1109/16, ve kterém odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2016, č.j. 7 As 277/2015-41, a se závěry vyslovenými v uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu se ztotožnil. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku zamítl kasační stížnost žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2015, č.j. 29 A 10/2013-75, když žádnou jeho námitku ohledně nezákonnosti rozsudku krajského soudu neshledal důvodnou. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 9. 2015, č.j. 29 A 10/2013-75, zamítl žalobu, ve které se žalobce domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 7. 2. 2013, sp.zn. S-JMK 121558/2012/OD/Fö, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Blansko ze dne 27. 9. 2012, č.j. MBK8500/2012/VNV/42. Městský úřad Blansko v tomto rozhodnutí potvrdil dle ust. § 123f odst. 3 zákona záznam bodů v evidenční kartě řidiče žalobce a zamítl námitky ohledně tří přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu (ze dne 27. 2., 29. 2. a 9. 3. 2012) a spočívajících v porušení povinnosti být za jízdy připoután bezpečnostním pásem ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Žalobci byl za každý z těchto proveden záznam 3 bodů do evidenční karty řidiče, kdy ke dni 9. 3. 2012 žalobce dosáhl celkového počtu 12 bodů. Žalobce přitom v žalobě namítal, že v řízení o námitkách předložil lékařské potvrzení o nemožnosti připoutat se bezpečnostními pásy ze zdravotních důvodů, z nějž žalobce dovozoval, že se v předmětné době nemohl dopustit předmětných přestupků ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu; pokutové bloky tak nemohly být způsobilé pro záznam bodů do registru řidičů. Žalobce dále zpochybňoval věrohodnost samotných pokutových bloků, ve kterých bylo u popisu skutku uvedeno, že „lék. potvrzení nevlastní“ a tyto byly opatřeny stěžovatelovým podpisem; žalobce namítal, že bylo povinností správních orgánů v řízení o námitkách zkoumat všechny okolnosti předcházející spáchání předmětných přestupků, včetně věrohodnosti pokutových bloků.

56. Nejvyšší správní soud se ve výše uvedeném rozsudku mj. vyjádřil k otázce věcného rozsahu řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů v evidenční kartě řidiče (§ 123a - § 123f zákona o silničním provozu), které odpovídají závěrům judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky č. j. 9 As 96/2008-44; č. j. 5 As 39/2010-76; nebo č. j. 7 As 94/2012-20), z nichž NSS dovozuje, že „správní orgán byl v řízení podle ust. § 123a a násl. zákona o silničním provozu oprávněn posuzovat pouze to, zda má způsobilé (jednoznačné a určité) podklady (zde pravomocné pokutové bloky) pro provedení záznamu bodů v evidenční kartě řidiče. Tedy, zda zde existuje dostatečný právní podklad (pravomocné rozhodnutí) a zda bodové hodnocení - počet připsaných bodů (jako sekundární trest) odpovídá zákonu (příloze zákona o silničním provozu). V žádném případě však řízení o námitkách proti záznamu do evidenční karty řidiče nelze považovat za další, resp. kvazi opravný prostředek proti rozhodnutí o tom kterém přestupku, jak evidentně mylně dovozuje stěžovatel." Dle NSS tak žalobce udělením souhlasu s projednáním skutků v blokovém řízení (podpisem na bloku) převzal odpovědnost za to, že údaje uvedené v příslušných pokutových blocích souhlasí se zjištěným skutkovým stavem, že tento skutkový stav byl zjištěn úplně a že zjištěnému skutkovému stavu odpovídá právní kvalifikace přestupkového jednání. NSS tak uzavřel, že jestliže žalobce nyní se skutkovými závěry a právním posouzení v pokutových blocích nesouhlasí a požaduje jejich změnu v důsledku dodatečného doložení důkazů, „nelze již tyto skutečnosti úspěšně uplatňovat v řízení o námitkách proti provedeným záznamům bodů v registru řidičů, neboť směřují proti pravomocným rozhodnutím vydaným jiným (přestupkovým) orgánem v jiném (blokovém) řízení.“ NSS taktéž nesouhlasil s námitkou, že uvedené závěry odporují usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 114/2014-55, podle kterého „je-li sankce uložená v navazujícím řízení (ztráta řidičského oprávnění po dosažení 12 bodů) dostatečně úzce spjata s původním řízením (zde rozhodnutími o přestupcích v blokovém řízení), nejedná se o další trest a nejde o porušení zásady "ne bis in idem", ani o porušení čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě." Dle NSS se takový závěr „se zřetelem k již uvedeným úvahám vysloveným v citovaném usnesení nedotýká správnosti závěrů krajského soudu v projednávané věci a ani je nemodifikuje.“ 57. Ústavní soud se ve svém usnesení dále zabýval obdobnými námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti. Žalobce nadále namítal, že vyslovené právní závěry ohledně zákonnosti postupu správních orgánů při záznamu bodů a otázky věcného rozsahu řízení o námitkách odporují judikatuře NSS a porušují tak základní práva žalobce. Dle žalobce bylo povinností správních orgánů v řízení o námitkách přezkoumávat skutkový stav a právní kvalifikaci předchozího jednání žalobce, který je přesvědčen, že žádný z předmětných přestupků kvůli existenci lékařského potvrzení spáchat nemohl. A dále žalobce namítal, že na jeho případ nedopadají závěry usnesení rozšířeného senátu č. j. 6 As 114/2014-55, vč. posouzení temporálních účinků novely zákona o silničním provozu (zjednodušeně řečeno se tato námitka týkala změny právní úpravy, kdy za předmětný přestupek byly původně stanoveny tři body, později byly body za stejný přestupek poníženy na dva body, čehož se stěžovatel dovolával jako mírnější úpravy).

58. Ústavní soud ve svém usnesení předně připomněl, že jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti není ochrana „běžné“ zákonnosti, ale ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Pravomoc ÚS je v tomto typu řízení dána pouze k přezkumu rozhodnutí, či namítanému zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v konečném rozhodnutí nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo řízení vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud takové zásahy, ani pochybení ve věci neshledal a ústavní stížnost shledal jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud se v předmětném usnesení ztotožnil s názory Nejvyššího správního soudu (resp. i krajského soudu), že žalobce účelově pomíjí základní aspekty řízení o námitkách a pokouší se následně zvrátit důsledky svého jednání; s projednáním předmětných přestupků v blokovém řízení totiž vyslovil souhlas, pokutové bloky převzal a stvrdil je podpisem (i s jejich obsahem, vč. vyjádření žalobce, že žádné lékařské potvrzení „nevlastní“, nikoli, že je „nemá“ nebo „nemá u sebe“, což by případně mohlo založit rozumné pochybnosti policejního orgánu, že je vlastníkem lékařského potvrzení, které ale nemá u sebe ve vozidle při silniční kontrole). Dále se ÚS ztotožnil s názorem NSS, že v případě pochybností během projednávání všech tří přestupků na místě, neměl s blokovým řízením projevit souhlas, ani s údaji v pokutovém bloku; měl využít svého práva a věc nechat projednat v „běžném“ řízení o přestupcích. ÚS se ztotožnil se závěrem NSS, že námitky proti skutkovým závěrům a právnímu posouzení v pokutových blocích a jejich změnu v důsledku dodatečného doložení důkazů již nelze v řízení o námitkách proti provedeným záznamům bodů vznášet, protože tyto směřují do pravomocného rozhodnutí vydaného jiným orgánem, v odlišném řízení.

59. Co je pro nyní projednávanou (obdobnou) věc podstatné, ÚS se s námitkami žalobce neztotožnil a porušení jeho základních práv ve věci vedené před Ústavním soudem pod sp.zn. II. ÚS 1109/16 neshledal. Takový závěr Ústavního soudu koresponduje s názorem městského soudu, že předmětná právní úprava tzv. bodového systému je ústavně konformní. Dle ÚS správním orgánům v řízení o námitkách nepříslušelo přezkoumávat skutkový stav, ani právní kvalifikaci; přesto ÚS upozornil, že provedení záznamu bodů nelze činit mechanicky. Jak uvedl ÚS, i z judikatury NSS (srov. např. rozsudek č.j. 5 As 39/2010-76 nebo č.j. 7 As 94/2012-20) plyne, že „uvedené neplatí za stavu, kdy z doložených podkladů (podkladových rozhodnutí) o přestupcích (zpravidla pokutových bloků), které jsou pro rozhodující orgán "předběžnou otázkou", nelze zcela jednoznačně identifikovat skutkovou a právní kvalifikaci toho kterého spáchaného přestupku. Je tomu tak proto, že by tato okolnost (nejednoznačnost) mohla bránit správnímu orgánu v zaznamenání přesně toho počtu bodů, které s tím kterým přestupkem "automaticky" spojuje ust. § 123a ve spojení s přílohou zákona o silničním provozu.“ Ústavní soud podotknul, že z vyžádaných spisů i z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu i NSS vyplývá, že správní orgány dospěly ke správnému závěru, že předmětné pokutové bloky představují dostatečný podklad pro záznam bodů v evidenční kartě řidiče, přičemž provádění dalších důkazů před správními orgán by bylo nadbytečné a zcela mimo rámec námitkového řízení.

60. Městský soud na tomto místě podotýká, že k těmto závěrům, jak již bylo uvedeno výše, dospěl i v nyní posuzované věci.

61. K namítanému usnesení rozšířeného senátu NSS, č.j. 6 As 114/2014-55, ÚS uvedl, že „nikterak nezpochybňuje východisko stěžovatele, že záznam stanoveného počtu bodů v registru dle ustanovení § 123b odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích je „trestem“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy, jak ostatně dovodil Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rozšířeného senátu (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č.j. 6 As 114/2014-55, pozn. soudu). Ústavní soud ovšem nesouhlasí se způsobem, jakým stěžovatel tento právní názor interpretuje a aplikuje na svůj případ. Stěžovatel totiž ve své argumentaci vychází z názoru, že se jedná o trest zcela samostatný, a proto také jeho uložení musí předcházet úplné a samostatné trestní (sankční) řízení (včetně přezkumu všech skutkových okolností), do něhož se plně promítají zásady trestního řízení, zejména pak zásady ne bis in idem, jejímž cílem je zabránit zahájení dalšího trestního řízení o témže skutku, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Nikitin proti Rusku, č. 50178/99, nebo ve věci Sergey Zolotukhin proti Rusku, č. 14939/03]. Tento názor stěžovatele ovšem nekoresponduje s právním názorem Nejvyššího správního soudu, vysloveným v citovaném usnesení rozšířeného senátu a přejatým i do odůvodnění ústavní stížnosti napadeného rozsudku, v němž (s oporou v judikatuře ESLP, srov. např. rozsudek ve věci Maszni proti Rumunsku, č. 59892/00) dovodil, že „pokud jde o druhý rozměr zásady non bis in idem, tj. o vztah mezi jednotlivým záznamem bodů a dosažením maximálního počtu 12 bodů, žalobce není ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě znovu trestán za totéž jednání, za které byl již potrestán dříve.“ Jinými slovy, pozbytím řidičského oprávnění je trestáno opakované páchání přestupků na úseku bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, a je tedy sankcí sui generis za speciální recidivu se samostatnou skutkovou podstatou, která je vyjádřena v ustanovení § 123c zákona o silničním provozu. Není tedy dána totožnost skutku, a nejedná se tak o trest za původní (jednotlivá) protispolečenská jednání, a proto ani nemůže jít o opakovaný postih podle čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.“ 62. Městský soud se s uvedenými závěry Ústavního soudu v obdobné věci ztotožnil a aplikoval je i v nyní posuzované věci.

63. K namítanému nesplnění testu proporcionality předmětné právní úpravy městský soud uvádí, že tuto námitku neshledal důvodnou.

64. Městský soud přezkoumal zásah do vlastnického práva řidičů vozidel (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) v testu proporcionality (např. nález ÚS ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, nález ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 38/04, nález ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 31/13, nebo nález ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16), kdy řidiči dosažením 12 bodů pozbývají řidičské oprávnění za podmínek stanovených v ust. § 123c zákona o silničním provozu. V rámci tohoto testu městský soud hodnotil, zda zásah sleduje legitimní (ústavně aprobovaný) cíl, a pokud ano, zda je způsobilým k jeho dosažení (požadavek vhodnosti), zda tohoto cíle nelze dosáhnout jiným způsobem, jenž by byl ve vztahu k dotčenému základnímu právu šetrnější (požadavek potřebnosti), a nakonec, zda při zohlednění podstaty a smyslu dotčeného základního práva převáží zájem na dosažení sledovaného cíle (proporcionalita v užším smyslu). V případě nesplnění některého z těchto požadavků, by byl založen nesoulad právní úpravy tzv. bodového systému s vlastnickým právem dle čl. 11 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16).

65. Ke kritériu vhodnosti je možné uvést, že takto v zákoně o silničním provozu nastavená právní úprava je vhodným opatřením, které bez dalšího dosahuje legitimního cíle – zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Systém bodového hodnocení byl do českého právního řádu zaveden zákonem č. 411/2005 Sb., s účinností od 1. 7. 2006. Tento systém byl již zaveden v jiných evropských zemích, kde přispěl ke zvýšení kázně řidičů vozidel a zvýšení jejich ohleduplnosti vůči ostatním účastníkům provozu na pozemních komunikacích; současně došlo ke snížení počtu dopravních nehod i snížení závažnosti jejich následků. Zákonodárce v ČR k této právní úpravě přikročil z důvodu, že situace v bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích byla v ČR dlouhodobě neuspokojivá (až alarmující), neboť s každým rokem rostl počet přestupků, dopravních nehod i závažnost jejich následků. Zákonodárce k zavedení tohoto institutu do právního řádu ČR přistoupil z důvodu, že pro určité skupiny řidičů sankce spočívající v opakovaném ukládání pokut nebyly shledány jako dostatečně účinné, ani dostatečně odstrašující před pácháním dalších přestupků. Dostatečným preventivním účinkem byla shledána pouze hrozba ztráty řidičského oprávnění (viz důvodová zpráva k zákonu č. 411/2005 Sb.). Takto nastavená právní úprava – za pomoci systému bodového hodnocení s hrozbou pozbytí řidičského oprávnění – dle názoru městského soudu působí preventivně na potencionální pachatele a odrazuje je od páchání vymezených přestupků, za něž jsou řidičům do jejich evidenční karty řidiče zaznamenávány body až do výše 12 bodů, a současně působí i represivně na pachatele, kteří se příslušných přestupků již dopustili. Právní úprava tak vhodným způsobem sleduje legitimní cíl.

66. Z pohledu kritéria potřebnosti městský soud shledal, že zajištění bezpečnějšího provozu na pozemních komunikacích nelze dosáhnout jiným způsobem, který by byl k dotčenému (majetkovému) základnímu právu šetrnější. Jak již bylo uvedeno výše, zákonodárce zohlednil zkušenosti z aplikační praxe, kdy opakované ukládání mírnějších sankcí, tj. „pouhé“ opakované ukládání pokut, dostatečně nevedlo k zamýšlenému cíli. Naproti tomu ztráta řidičského oprávnění představuje dostatečně účinný nástroj, který pachatele účinně odstrašuje od pácháním dalších přestupků. Účinky bodového systému byly sledovány v jiných evropských zemích, např. ve Spolkové republice Německo, Polsku, Velké Británii, Francii, či v Itálii, kde skutečně vedly k zamýšlenému cíli. Městský soud jinou možnou „šetrnější“ variantu řešení této problematiky nenašel. Dle názoru městského soudu tak taková právní úprava splňuje kritéria potřebnosti. Co se týče námitek žalobce ohledně konkrétního nastavení bodového systému, městský soud uvádí, že určení výše bodů za jednotlivé přestupky je zásadně věcí zákonodárce, který bodové sazby za jednotlivé delikty stanoví; musí přitom pouze zohlednit proporcionalitu mezi typovou závažností jednotlivých přestupků a výší určené sazby sankce. Dle názoru městského soudu je nynější právní úprava bodového hodnocení přestupků jak z hlediska výběru tzv. bodových přestupků a stanovení odstupňované výše bodů za jednotlivé přestupky dle jejich závažnosti (od 2 bodů do 7 bodů), tak z hlediska hranice, jejíž dosažení znamená ztrátu řidičského oprávnění (12 bodů), ústavně konformní. Právní úprava stojí na zásadě ukládání bodů za spíše závažnější přestupky, přičemž k dosažení hranice 12 bodů je třeba dopustit se v rozhodném období aspoň dvou bodových přestupků, zpravidla však tří či více. Městský soud neshledal, že by zákonodárcem stanovená striktní sazba bodů za jednotlivé přestupky nezohledňovala míru škodlivosti jednotlivých přestupků. Ba naopak, závažnost jednotlivých přestupků je v příloze zákona o silničním provozu zcela adekvátně a proporcionálně vyjádřena v odstupňované výši bodů (2 body až 7 bodů), které jsou za jednotlivé přestupky řidičům v evidenční kartě řidiče zaznamenávány. Dle názoru městského soudu je tak zajištěno, že správní orgány v aplikační praxi zaznamenávají takové počty body, jež odpovídají jejich společenské nebezpečnosti.

67. Ke kritériu proporcionality v užším smyslu, které představuje poměřování závažnosti v kolizi stojících práv, v těchto případech zejména majetkových práv řidiče vozidla a práva na ochranu života, zdraví a majetku ostatních osob představovaného veřejným zájmem na bezpečnosti silničního provozu, městský soud uvádí, že toto poměřování směřuje k jednoznačnému závěru, že veřejný zájem na zajištění bezpečnosti silničního provozu, kterou porušování pravidel postihovaných podle předmětných zákonných ustanovení významně ohrožuje, zcela zjevně převažuje nad uvažovaným zásahem do majetkoprávní sféry řidičů v podobě pozbytí řidičského oprávnění po zákonem stanovenou dobu. Tuto námitku tak městský soud neshledal jako důvodnou.

68. Městský soud musí dále připomenout, že právní úprava tzv. bodového systému v zákoně o silničním provozu zohledňuje také žalobcem namítanou časovou působnost bodů, a to především v institutu tzv. odečítání bodů (viz ust. § 123e zákona o silničním provozu). K odečítání bodů dochází v případě, že po stanovenou dobu nenabylo právní moci žádné rozhodnutí, na základě kterého by bylo možné řidiči zaznamenat body; body žalobci z úřední povinnosti za stanovených podmínek odečítá příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností. Od posledního pravomocného rozhodnutí, na jehož základě byl řidiči v registru řidičů posledně zaznamenán stanovený počet bodů, se po dvanácti měsících odečtou ex officio čtyři body, po dalších dvanácti měsících další čtyři body a po následujících dvanácti měsících (tj. celkem po třech letech) od posledního takového pravomocného rozhodnutí dojde k úplnému vynulování bodového konta řidiče, který již dosáhl jedenácti bodů. V tomto smyslu se prolíná jak preventivní, tak i represivní složka bodového systému. Městský soud pouze pro úplnost podotýká, že v případě dosažení dvanácti bodů se tento institut neuplatní (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2011, č.j. 8 As 23/2010-89). Městský soud tak nesouhlasí s tvrzením žalobce, že mu jsou známy případy, kdy se žalobce vyboduje i za drobný přestupek spáchaný před více jak deseti lety, protože v případě vybodování „za drobný přestupek spáchaný před více jak deseti lety“ by se řidič musel v takovém období i následně dopouštět dalších (byť i drobných) přestupků, za které by mu v průběhu této doby byly zaznamenávány další body (i to příp. i za současného možného použití odečítání bodů, v určitém časovém úseku v průběhu oněch namítaných deseti let). Dle názoru městského soudu tak bodové hodnocení řidiče obsahuje obě složky - represivní, i preventivní, které se doplňují a jsou ústavně konformní.

69. Městský soud uzavírá, že veškeré námitky žalobce týkající se institutu zaznamenávání bodů do evidenční karty řidiče považuje s ohledem na vše výše uvedené za nedůvodné. Městský soud připomíná, že se v této věci jedná o specifikou formu správního trestání. Městský soud tak shledal právní úpravu systému bodového hodnocení jako ústavně konformní.

70. S ohledem na závěry vyslovené v tomto rozsudku městský soud neshledal důvod pro podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení části zákona o silničním provozu týkající se tzv. bodového systému (podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy) pro jeho rozpor s ústavním pořádkem (čl. 95 odst. 2 Ústavy), když tuto právní úpravu shledal ústavně konformní.

71. Závěrem městský soud poznamenává, že skutečnost, že žalobce podal ve věci napadeného rozhodnutí u správního orgánu žádost o obnovu řízení, není pro posouzení žalobních bodů soudem relevantní; smysl a účel obnovy řízení ve smyslu ust. § 100 správního řádu je jiný, proto není třeba vyčkat na rozhodnutí v souběžně vedeném řízení o žádosti na obnovu. O žalobcově návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě ze dne 24. 5. 2019 již soud rozhodl usnesením ze dne 26. 6. 2019, č.j. 6 A 90/2019-27, tak, že žalobě odkladný účinek nepřiznal; usnesení nabylo právní moci dne 2. 7. 2019.

72. Městský soud tak uzavírá, že žalobce se svými námitkami neuspěl, v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, Městský soud v Praze proto žalobu zamítl jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

73. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.