č. j. 6 Af 14/2017 – 58

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D. a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX bytem XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 6 proti žalovanému: Ministerstvo financí sídlem Letenská 15, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2016, č. j. MF-12166/2016/1603-3/1963 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2016, č. j. MF-12166/2016/1603-3/1963 (dále také jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy (jako správního orgánu prvního stupně, dále také jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 2. 3. 2016, č. j. MHMP 357715/2016 (dále také jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena dle ust. § 16 odst. 4 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále též „zákon o cenách“) pokuta ve výši 70 000 Kč za správní delikt dle ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách, kterého se žalobce dopustil tím, že dne 23. 7. 2015 jako řidič taxislužby účtoval za poskytnutí taxislužby vozidlem Škoda Octavia, SPZ XXXXXXXXX na trase XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX (vzdálenost 1,5 km) částku 500 Kč, přestože podle § 5 odst. 2 zákona o cenách, v návaznosti na nařízení č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby, byl oprávněn účtovat částku v maximální výši 88 Kč, a to při použití sazby s maximálními dílčími položkami: nástupní sazba 40 Kč, cena za 1 km 28 Kč a čekání za 1 min. 6 Kč. Dále byla žalobci prvostupňovým rozhodnutím uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč podle ust. § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobce se svou žalobou současně domáhal zrušení prvostupňového rozhodnutí.

2. Žalobce v žalobě namítal nepřezkoumatelnost výroku prvostupňového rozhodnutí pro nesrozumitelnost. Uvedl, že výrok prvostupňového rozhodnutí neobsahuje dostatečný popis skutku; v prvostupňovém rozhodnutí je žalobci kladeno za vinu, že jako řidič taxislužby „účtoval“ za poskytnutí taxislužby částku 500 Kč, což nekoresponduje se skutkovou podstatou správního deliktu dle ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách, kterého se právnická nebo podnikající fyzická osoba jako prodávající dopustí tím, že „nedodrží při prodeji úředně stanovenou cenu podle § 5 odst. 1.“ Žalobce k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 42, podle kterého musí být z popisu skutku patrné všechny skutkové okolnosti jednání potenciálního delikventa, jež jsou rozhodné pro úsudek, zda došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty správního deliktu, pro který je řízení vedeno. Žalobce namítal, že z prvostupňového rozhodnutí není zřejmé, zda předmětný skutek uvedený ve výroku naplňuje znaky tam uvedené právní kvalifikace, a tedy se jedná o nesrozumitelný výrok. Tato vada nemůže být opravena v odůvodnění rozhodnutí. Uvedené vady si měl žalovaný jako odvolací orgán všimnout. Žalobce dále odkázal na ust. § 2 odst. 1 zákona o účetnictví s tím, že účtovat dle jeho názoru znamená evidovat průběžný stav jmění. Žalobce ve svém vyjádření doplnil, že výroková část by měla být psaná tak, aby nevznikaly žádné pochybnosti o významu jednotlivých slov. Obecným významem slova „účtovat“ je dle žalobce „požadovat určitou částku“, nikoli „převzít cenu za poskytnuté služby“. K tomu žalobce také odkázal na internetové slovníky (www.slovnik-synonym.cz, www.synonymus.cz, www.slovnik.seznam.cz, www.slovnik.aktuality.sk). Dle žalobce tak z výroku nelze dovodit, že žalobce od cestujících tuto částku obdržel a ponechal si ji jako cenu za poskytnutí přepravy (tj. že došlo ke směně peněz za poskytnuté plnění) a že tak došlo k naplnění uvedené skutkové podstaty správního deliktu dle ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách. Pouhé požadování částky v rozporu s ust. § 5 odst. 1 zákona o cenách totiž nemůže naplnit skutkovou podstatu správního deliktu dle ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách, ale dle ust. § 16 odst. 1 písm. a) zákona o cenách, podle kterého se právnická nebo podnikající fyzická osoba jako prodávající dopustí tím, že „nabídne, sjedná nebo požaduje cenu ve výši, která není v souladu s cenou úředně stanovenou podle § 5 odst. 1.“ 3. Žalobce dále namítal, že z výroku prvostupňového rozhodnutí není zřejmé, že by byl žalobce právnickou, či fyzickou podnikající osobou, a zda vystupoval jako prodávající.

4. Žalobce dále namítal, že ve výroku (prvostupňového rozhodnutí)není určitě popsána trasa, za níž měl žalobce požadovat úplatu, neboť Václavské náměstí měří asi 400 m na délku a není zřejmé, kudy cesta vedla, když ulice Vodičkova a Salmovská na sebe nenavazují a nelze tak uzavřít, že trasa měřila 1,5 km. Výrok tak nevyhovuje požadavkům dle ust. § 77 zákona o přestupcích a ust. § 68 odst. 2 správního řádu.

5. Ve výroku (prvostupňového rozhodnutí) dále není uveden čas spáchání tvrzeného správního deliktu, což může vést k nedodržení principu ne bis in idem (res iudicata). Dle žalobce je zavedenou správní praxí, že přestupek je ve výroku označen také přesným časem spáchání, k čemuž odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2016, č. j. 20 A 2/2015 – 19, a na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73. K tomu žalobce poukázal na ust. § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích a ust. § 93 odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, účinný od 1. 7. 2017, podle kterých se ve výrokové části rozhodnutí o přestupku uvede také čas jeho spáchání.

6. Nadto dle žalobce není ve výroku uvedeno konkrétní ustanovení nařízení hlavního města Prahy č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy. Z výroku musí být zřejmé konkrétní ustanovení, jehož porušení zakládá protiprávnost skutku. K tomu žalobce odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016-46, podle kterého musí správní orgán ve výrokové části rozhodnutí uvést všechna ustanovení obsažená i v různých právních předpisech, jež tvoří v souhrnu právní normu uvedené skutkové podstaty správního deliktu; ke zrušení rozhodnutí bude nutné také přistoupit v případě, nebude-li chybějící ustanovení uvedeno ani v odůvodnění rozhodnutí. Žalobce uvedl, že absentující ustanovení v nyní posuzované věci nebyla uvedena ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

7. Žalobce dále k uložené pokutě namítal, že správní orgán hodnotil jako přitěžující okolnost, že v průběhy přepravy nebyly údaje na displeji taxametru čitelné a viditelné z místa přepravovaných osob, přestože v době vydání prvostupňového rozhodnutí nebylo v právní moci rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 2. 3. 2016, č. j. MHMP 349334/2016, jímž byl žalobce shledán vinným spácháním správního deliktu dle ust. § 35 odst. 2 písm. q) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále jen „zákon o silniční dopravě“). Stejně tak tomu bylo v případě, že žalobce údajně neúčtoval částku 88 Kč v souladu s cenovým nařízením a ani částku 95 Kč v souladu s taxametrem; v tomto případě se jednalo o správní delikt dle ust. § 35 odst. 2 písm. r) zákona o silniční dopravě, o kterém bylo rozhodnuto taktéž v rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 2. 3. 2016, č. j. MHMP 349334/2016. Správní orgán prvního stupně se uvedenými okolnostmi zabýval v části odůvodnění týkající se výměry sankce.

8. Žalobce namítl, že v řízení nebyla vyvrácena jeho námitka, že trasa přepravy vedla jinudy, než cestující popsali, kdy žalobce z důvodu zablokování ulice popelářským vozem jel objížďkou. Rozhodnutí tak odporuje ust. § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobce doplnil, že v řízení nebylo nad veškerou pochybnost prokázáno, kudy přeprava probíhala, na což se váže i závěr, o kolik se žalobce obohatil, i kdyby se mělo jednat o 14 Kč. Žalobci nesmí být kladena za vinu vyšší intenzita protiprávní činnosti, než která mu byla prokázána.

9. Dle žalobce správní orgán prvního stupně porušil zákaz dvojího přičítání v případě závěru, že nezákonné jednání žalobce je společensky vysoce nebezpečné, což dovozoval z toho, že „dodržování maximálních cen při poskytování taxislužby na území hl. m. Prahy patří k základním povinnostem dopravce, přičemž možnost vidět na displej taxametru má za cíl umožnit cestujícímu přehled o použité sazbě, načítajícím se jízdném a jeho výši po ukončení přepravy.“ Nerespektování úřední ceny je totiž dle žalobce znakem samotné skutkové podstaty.

10. Žalobce dále namítal, že odůvodnění výměry pokuty není v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 As 64/2005 – 63, neboť správní orgán neuvedl, jaký vliv měla závažnost, způsob spáchání, následky a okolnosti na finální výši pokuty. Správní orgán pouze uvedl, že uloženou částku nepovažuje za likvidační, což však nemůže postačovat. Žalobce namítal, že lze mít rozumné pochybnosti, zda uložená pokuta odpovídala okolnostem případu a byla adekvátní, neboť správní orgán výši sankce okopíroval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 6 As 64/2013 – 66. „Projudikování“ plošné pokuty taxikářům ve výši 70 000 Kč považuje žalobce za nebezpečné; zákonná kritéria pro stanovení pokuty by pak byla zbytečná. Dle názoru žalobce je výše pokuty absurdní, neboť se žalobce měl obohatit přibližně o 400 Kč, za což mu byla uložena pokuta 175x větší. Účelem sankce by mělo být preventivní působení, nikoli navyšování obecního rozpočtu. Žalobci byla současně uložena pokuta 50 000 Kč za související přestupek dle zákona o silniční dopravě.

11. Žalobce dále namítal, že správní orgán prvního stupně nevyhověl důkaznímu návrhu žalobce provést svědeckou výpověď kontrolujícího, jenž provedl cenovou kontrolu, k níž byl sepsán protokol o kontrole. Žalobce chtěl uvedeným výslechem kontrolujícího vyvrátit presumovanou pravdivost obsahu veřejné listiny – protokolu o kontrole (§ 53 odst. 3 správního řádu). Žalobce také namítal, že protokol o kontrole dle ust. § 12 zákona o kontrole nemůže být v řízení o správním deliktu považován za veřejnou listinu ve smyslu ust. § 53 odst. 3 správního řádu. Stejně tak mohl kontrolující relevantně vypovídat k tomu, kdy ze strany žalobce došlo k vrácení částky 400 Kč. V řízení dle žalobce nebylo prokázáno nade vši pochybnost, že se správního deliktu dle ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách dopustil. Žalobce v prvostupňovém řízení uvedl, že mu cestující předaly částku 500 Kč, na kterou jim vrátil 400 Kč, vyslechnutí cestující naopak tvrdily, že žalobce částku 400 Kč vrátil až kontrolujícímu – jednalo se tak o tvrzení proti tvrzení, ze kterého nelze dovozovat, že nepravdu uvádí právě žalobce. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 – 27. Dle žalobce je třeba na obviněného nahlížet jako na osobu nevinnou v souladu s principem presumpce neviny. Dle žalobce se jedná o závažný skutkový rozpor. Správní orgán se tvrzením žalobce vůbec nezabýval, což dle žalobce má za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Žalobce dále nesouhlasil s posouzením výpovědí cestujících, které posoudil jako věrohodné s tím, že byli „před výpovědí řádně poučeny v souladu s § 55 odst. 1 správního řádu o povinnosti vypovídat pravdivě a nic nezamlčet s právními následky pokud by tak neučinily.“ K tomu žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2016, č. j. 7 As 27/2016 – 31. Žalobce se také dovolával práva zaručeného čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, podle níž má každý právo dosáhnout svého předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Žalobce dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 As 58/2008 – 63. Správní orgán se dle žalobce dále nevypořádal s návrhem na konfrontaci, v čemž žalobce spatřuje tzv. opomenutý důkaz. Žalobce doplnil, že vrácení přijaté platby je polehčující okolností; závažnější jistě je, pokud si taxikář jízdné ponechá.

12. Žalobce dále namítal, že napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jelikož se správní orgány vůbec nezabývaly otázkou, zda byla splněna podmínka de ust. § 1 odst. 6 zákona o cenách, přestože se jedná o otázku zákonnosti závěrů o porušení cenových předpisů a tedy o otázku předběžnou, kterou se měl žalovaný zabývat ex offo. Dle žalobce není regulace poskytování taxislužeb na území hl. m. Prahy proporcionální a nesplňuje žádný z důvodů uvedených v ust. § 1 odst. 6 zákona o cenách. Žalobce namítal, že poskytuje služby v režimu soukromého práva, která vychází z autonomie vůle; jestliže tedy s cestujícími sjednal dohodu o přepravě za cenu 500 Kč, jednalo se o projev svobodné vůle osob zúčastněných. K tomu žalobce dodal, že průměrný cizinec by měl být obdobně jako průměrný spotřebitel být přiměřeně dobře informován, být opatrný a obezřetný, a odkázal na rozsudek SDEU ze dne 16. 7. 1998, sp. zn. C-210/96 a ust. § 4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Žalobce doplnil, že je třeba rozlišovat, zda žalobce požadoval částku 500 Kč před jízdou, anebo po ní. Jestliže cestující byly s částkou, kterou uhradí, od počátku srozuměni, nejedná se o jednání (natolik) škodlivé, neboť se jedná o projev svobodné vůle.

13. Žalobce ve svém vyjádření namítal, že až s účinností od 4. 10. 2017 lze dle ust. § 34 odst. 7 zákona o silniční dopravě při kontrolní přepravě prováděné v rámci výkonu státního odborného dozoru v taxislužbě používat cizí jazyk. Zákon o cenách to ale neumožňuje dodnes. Dle žalobce tak až do tohoto data nebyla praxe správního orgánu prvního stupně s cestujícími zákonná, právní úprava do té doby nepočítala s prováděním utajovaných kontrol, nadto vedených v cizím jazyce; úředním jazykem je čeština a slovenština. Dle žalobce správní orgán jednal zcela mimo právní úpravu (ultra vires), dle žalobce nebyl předepsaný proces dodržen a nebylo prokázáno, že by cestující byly kontrolní přepravou pověřeny a splňovaly kvalifikační předpoklady. Dle žalobce neměly skryté a provokativní kontroly cestujících, předstírajících cizince, zákonný základ. Dle žalobce je názor druhého senátu Nejvyššího správního soudu vyjádření v jeho rozsudku sp. zn. 2 Afs 104/2005 ojedinělý a neodpovídá recentnímu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2018, č. j. 10 As 15/2018 – 36, podle kterého mj. stát nemůže vůči občanům působit mimo zákon, ačkoliv by motivace takového působení byla jakkoli bohulibá. Správní orgán postupoval nezákonně, když prostřednictvím cizím jazykem mluvících cestujících účelově podněcoval v taxikářích rozhodnutí dopustit se přestupku. K tomu žalobce uvedl judikaturu ohledně nepřístupného použití tzv. agenta provokatéra (judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu). Žalobce tak namítal, že se jedná o důkaz získaný v rozporu s právními předpisy, tedy dle ust. § 51 odst. 1 správního řádu nepoužitelný.

14. Žalobce dále namítal, že podle obsahu spisu neměl porušit maximální cenu, ale pravidla pro stanovení úřední ceny, tedy se měl dopustit porušení ust. § 5 odst. 5 zákona o cenách ve spojení s ust. § 16 odst. 1 písm. c) zákona o cenách, nikoli uvedeného ust. § 5 odst. 1 zákona o cenách.

15. Žalobce navrhl přerušení řízení ve věci do skončení trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 63/2016, ve kterém je XXXXXXXXXXXXXXXXXXtrestně stíhán za zneužití pravomoci úřední osoby a přijetí úplatku v kauze taxislužeb.

16. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí. Dle žalovaného je výrok napadeného rozhodnutí v části týkající se skutku dostatečně určitý. Žalovaný k usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, č. j. 2 As 111/2015, uvedl, že v uvedeném případě nebyl ve výroku správního rozhodnutí skutek vůbec popsán, resp. jak poté žalovaný doplnil, byl skutek v uvedeném případě popsán zcela nedostatečným způsobem. Dle žalovaného je nyní posuzované věci z rozhodnutí jasně seznatelné, jak žalovaný rozhodl, což koresponduje i s odůvodněním rozhodnutí; interpretace (žalobce) nemůže zakládat nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost rozhodnutí. Výrok v nyní posuzované věci obsahuje dostatečně přesný popis skutkových okolností, nezbytných pro subsumpci skutku pod jednotlivé znaky přestupku.

17. Dle žalovaného je výraz „účtoval“ užíván jako synonymum „prodal za“. Dále je zcela zřejmé, že dopravce v předmětné věci vystupoval jako prodávající (poskytovatel služby), přestože to není ve výroku výslovně uvedeno.

18. Dle žalovaného je z výrokové části napadeného rozhodnutí zřejmé, že předmětná přeprava začala na křižovatce ulice Vodičkova a Václavského náměstí, tedy z konkrétního místa. Dle žalovaného je námitka žalobce ohledně zablokování ulice popelářským vozem zcela účelová; ani jeden ze svědků toto neuvedl. I kdyby žalobce v Krakovské ulici popelářský vůz skutečně potkal, objízdná trasa by byla o 500 m delší a žalobce by mohl po cestujících požadovat přibližně o 14 Kč víc.

19. Časové vymezení deliktního jednání je dle žalovaného zcela dostačující. Přesnější časové vymezení (než datem spáchání deliktu) by bylo na místě, jestliže by hrozila záměna projednávaného skutku s jiným skutkem, což ve věci nebylo zjištěno. Z právního řádu, ani z konstantní judikatury neplyne povinnost vymezit deliktní jednání přesnou hodinou a minutou spáchání.

20. Dle žalovaného nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí ani neuvedení konkrétního ustanovení nařízení č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy, k jehož porušení došlo; na nařízení je třeba nahlížet jako na celek, neboť vedle stanovených maximálních cen taxislužby v ust. § 2 uvedeného nařízení hl. m. Prahy jsou stanoveny podmínky pro aplikaci cenové regulace v ust. § 3 zmíněného nařízení.

21. Výše pokuty 70 000 Kč byla stanovena především s ohledem na míru předražení o více než 400 %. Konstatování správního orgánu prvního stupně, že údaje na taxametru nebyly v průběhu přepravy čitelné a viditelné z místa přepravovaných osob; správní orgán prvního stupně tím pouze zdůrazňoval vědomé konání žalobce, jež nemělo vliv na výši ukládané pokuty. Žalovaný zdůraznil, že podstatné bylo, kolik žalobce po cestujících požadoval, což je prokázáno výpověďmi svědků – cestujících. Stejně tak pro uložení pokuty nemělo význam, že v době vydání prvostupňového rozhodnutí dosud nenabylo právní moci rozhodnutí, kterým byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu dle zákona o silniční dopravě, neboť tato skutečnost nemá význam pro uložení dle zákona o cenách. Rozhodující totiž byla míra předražení, zda se ze strany žalobce jedná o první, či opakované porušení cenových předpisů a zda je z průběhu správního řízení zřejmé, že samotné projednání ve správním řízení spolu s nižší pokutou je pro účastníka dostačující, aby se dalšího porušení vyvaroval. Správní orgán prvního stupně přiměřenost výše pokuty odůvodnil s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 6 As 64/2013–66, ve kterém Nejvyšším správní soud uzavřel, že částka 70 000 Kč nepředstavuje částku, jež by zásadním způsobem ovlivnila osobní, či majetkové poměry provozovatele; nadto žalobce ani ve správním řízení neuplatnil námitky o likvidačním charakteru uložené pokuty. Za správní delikt dle ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách lze uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč, tedy pokuta ve výši 7 % (70 000 Kč) je relativně mírnou. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu řešilo stejně jako v tomto případě správní delikt provozovatele taxislužby – podnikající fyzické osoby, mající přímý vztah k provozování taxislužby. V případě porušení cenových předpisů řidiči taxislužby jsou pokuty ukládány v různé výši dle konkrétních okolností případu. Žalovaný doplnil, že povaha nezákonných jednání taxislužby je společensky vysoce nebezpečná, ohrožuje nejzákladnější principy podnikání; protiprávním jednáním dopravců jsou poškozováni provozovatelé, kteří předpisy dodržují. Nadto je poškozována dobrá pověst Prahy.

22. Žalovaný k námitce žalobce ohledně neprovedení důkazu výslechem kontrolního pracovníka XXXXXXXXXXXXXXXXXX odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2005, č. j. 2 Afs 104/2005-81, s tím, že rozhodující pro dokazování bylo provedení svědeckých výpovědí cestujících, které na rozdíl od kontrolujícího pracovníka byly ve vozidle během jízdy a placení. Kontrolní pracovník získal informace o jízdě až po skončení jízdy od cestujících, zprostředkovaně. Jelikož obě svědkyně vypovídaly shodně, nebylo výslechu kontrolujícího pracovníka třeba. Vrácení částky 400 Kč nemá na posouzení správního deliktu vliv, neboť k vrácení nepřiměřeného majetkového prospěchu došlo až poté, kdy bylo spáchání správního deliktu zjištěno. Žalovaný se s obecnou odvolací námitkou neprovedení výslechu kontrolního pracovníka a odvolací námitkou zpochybňující výpovědi cestujících podrobně zabýval a v napadeném rozhodnutí je podrobně vysvětlil. Žalovaný k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2005, č. j. 2 Afs 104/2005-81, doplnil, že se jedná o stěžejní judikát k zákonu o cenách, ze kterého správní soudy i Nejvyšší správní soud nadále vycházejí.

23. Žalovaný uvedl, že správní orgán prvního stupně neposuzoval jako polehčující nebo přitěžující skutečnost, kdy byla požadována nepřiměřeně vysoká částka, zda před jízdou, nebo až po ukončení jízdy.

24. Žalovaný ve věci zákonnosti cenové regulace taxislužby provozované na území hl. m. Prahy poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2009, č. j. 1 Afs 60/2009-119. Cenová regulace taxislužby na území hl. m. Prahy je dle žalovaného v souladu se zákonem o cenách, jelikož neregulovaný trh osobní taxislužby může být ohrožen účinky omezení hospodářské soutěže (ust. § 1 odst. 6 zákona o cenách).

25. Žalovaný doplnil, že nelze mínit vážně, že vina za nekalé jednání taxikáře leží na cestujícím, který by pouhým užitím cizího jazyka vyprovokoval řidiče k nekalému jednání, pokud by řidič o něm nikdy neuvažoval.

26. Žalovaný namítal, že žalobce uplatnil námitku nesprávné právní kvalifikace ohledně ust. § 5 odst. 1 a odst. 5 zákona o cenách opožděně (§ 71 odst. 2 s. ř. s.).

27. Žalovaný s návrhem žalobce na přerušení řízení nesouhlasil, neboť žalobce neuvedl dostatečný důvod; navíc by mohla být porušena zásada hospodárnosti.

28. K jednání, které se konalo před soudem dne 22. 10. 2020, se zástupce žalobce nedostavil, ač mu bylo předvolání k jednání řádně doručeno, a soud proto žalobu projednal v jeho nepřítomnosti. Žalovaný setrval na své dosavadní argumentaci.

29. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti.

30. Dne 23. 7. 2015 od 22:58 do 23:02 hodin byla dvěma zaměstnankyním Magistrátu hlavního města Prahy XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX) poskytnuta přeprava formou taxislužby vozidlem Škoda Octavia, SPZ XXXXXXXXX a to z křižovatky XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX vozidlo v době přepravy řídil žalobce. O uskutečněné přepravě obou zaměstnankyň Magistrátu hlavního města Prahy byl vypracován dne 28. 7. 2015 kontrolní protokol č. C/20150723/03/Šm, a to na základě informací o uskutečněné přepravě, které kontrolnímu pracovníkovi předaly tyto cestující, jež tuto přepravu podstoupily a jež vypracovaly oznámení o poskytnuté přepravě dne 23. 7. 2015. Z kontrolního protokolu č. C/20150723/03/Šm ze dne 28. 7. 2015 vyplývá, že došlo k porušení cenových předpisů tím, že řidičem byla požadována cena, která není v souladu s cenou úředně stanovenou dle § 5 odst. 2 zákona o cenách, kterou cestující zaplatily. Přeprava uskutečněná na trase z křižovatky Václavského náměstí a ul. Vodičkova, Praha 1, přes ul. Krakovskou, Žitnou, Karlovo náměstí, Ječnou do ulice Salmovská 12, Praha 2 – hotel Donatelo, byla dlouhá 1,5 km, přičemž doba jízdy činila 4 min. a skutečná doba čekání činila 0 minuty. Žalobce jako řidič a dopravce po cestujících požadoval částku ve výši 500 Kč, kterou cestující zaplatily. V průběhu kontroly došlo ze strany žalobce k navrácení finanční částky 400 Kč kontrolnímu pracovníkovi Magistrátu hl. m. Prahy. Celková účtovaná cena přepravného na území hlavního města Prahy při dodržení maximálních cen stanovených nařízením hlavního města Prahy č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy na uvedené trase měla činit maximálně částku ve výši 88 Kč. Žalobce tak překročil maximální cenu jízdného o 412 Kč.

31. Oznámením ze dne 14. 12. 2015 správní orgán prvního stupně zahájil správní řízení ve věci uložení pokuty za porušení cenových předpisů, ve kterém mj. žalobce poučil o jeho právech podle ustanovení § 36 a 38 správního řádu a požádal jej s odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 – 133, o součinnost, aby správnímu orgánu doložil, popř. svým souhlasem umožnil ověřit pravdivost údajů, týkajících se osobních a majetkových poměrů žalobce.

32. Správní orgán prvního stupně v řízení vyslechl dne 3. 2. 2016 obě cestující jako svědkyně. Svědkyně ve svých výpovědích shodně uvedly, že žalobce po ukončení přepravy požadoval zaplacení částky 500 Kč, kterou svědkyně zaplatily.

33. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 2. 3. 2016, č. j. MHMP 357715/2016, byla dopravci a řidiči taxislužby XXXXXXXXXXXXXXXX, nar. 22. 7. 1970, adresa místa trvalého pobytu Hostišovská 737/10, 102 00 Praha 10, IČ: 88851931 (žalobce) uložena pokuta ve výši 70 000 Kč dle ust. § 16 odst. 4 písm. b) zákona o cenách za spáchání správního deliktu dle ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách, neboť žalobce porušil cenové předpisy dle ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách tím, že dne 23. 7. 2015 jako řidič taxislužby účtoval za poskytnutí taxislužby vozidlem Škoda Octavia, SPZ XXXXXXXXX na trase XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX (vzdálenost 1,5 km) částku 500 Kč, přestože podle ust. § 5 odst. 2 zákona o cenách, v návaznosti na nařízení č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy byl oprávněn účtovat částku v maximální výši 88 Kč, a to při použití sazby s maximálními dílčími položkami: nástupní sazba 40 Kč, cena za 1 km 28 Kč a čekání 1 min. 6 Kč. Splatnost pokuty byla stanovena dle ust. § 17 odst. 6 zákona o cenách do 30 dnů ode dne nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí. Žalobci byla dále uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč podle ust. § 79 odst. 5 správního řádu do 15 dnů ode dne nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí.

34. Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 11. 2016, č. j. MF-12166/2016/1603-3/1963, zamítl odvolání žalobce jako podnikající fyzické osoby, dopravce, proti prvostupňovému rozhodnutí a napadané prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejdříve shrnul průběh správního řízení před správním orgánem prvního stupně a následně shrnul odvolací důvody žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí.

35. Žalovaný poté k odvolacím námitkám žalobce konkrétně uvedl, že v řízení bylo řádně a spolehlivě svědeckými výpověďmi prokázáno porušení cenového předpisu. Obě svědkyně popsaly trasu kontrolní jízdy shodně s oznámením o kontrolní přepravě. Stejně tak ve shodě uvedly, že dopravce požadoval za provedenou jízdu 500 Kč, která mu byla uhrazena. Zmocněnec žalobce při ústním jednání svými otázkami, jež svědkyní pokládal, naznačoval, že v rámci této jízdy bylo na Krakovské ulici zastiženo popelářské auto, čímž byla jízda přibližně o 500 m delší, než je uvedeno v oznámení o přepravě; toto však žalobce neprokázal. Žalobce tuto skutečnost neuvedl jako námitku proti kontrolnímu protokolu ze dne 3. 8. 2015 (správně 28. 7. 2016 – pozn. soudu) č. C/20150723/03Šm, ani v rámci vyjádření k zahájení řízení, přestože v obou uvedených dokumentech bylo uvedeno, že správní orgán vycházel z trasy v délce 1,5 km. Žalovaný dále uvedl, že i kdyby jízda měřila 2 km, nezměnilo by to nic na skutečnosti, že se žalobce dopustil několikanásobného předražení maximální regulované ceny, když za jízdu v délce 2 km by mohl požadovat pouze částku o 14 Kč vyšší, než za jízdu v délce 1,5 km; i tak by předražení bylo vysoké, dosahovalo by částky 398 Kč. Dle stvrzenky z taxametru, až dodatečně vytištěné během kontroly, měl žalobce jako dopravce za jízdu účtovat 95 Kč. Žalovaný dále uvedl, že není podstatné, zda svědkyně během jízdy viděly na taxametr, či ten byl zakrytý; z hlediska zákona o cenách to nemá žádnou relevanci. Ze spisu vyplývá, že dopravce účtenku z taxametru nechal vytisknout až poté, co byl kontrolní hlídkou zastaven. V dané věci je však rozhodující, jaké informace získaly cestující bezprostředně po skončení jízdy, kdy měly platit. Žalovaný uvedl, že na základě provedeného dokazování nemá pochybnosti, že cestující byly požádány o částku 500 Kč, již také následně zaplatily.

36. Žalovaný k odvolací námitce žalobce konstatoval, že se správní orgán prvního stupně nedopustil pochybení, když odmítl návrh žalobce na doplnění dokazování výslechem kontrolního pracovníka XXXXXXXXXXXXXXXXXX; k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2005, č. j. 2 Afs 104/2005 – 81, podle kterého nelze dojít k závěru, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav ve věci jen z toho důvodu, že skutková tvrzení vychází pouze ze svědectví externích spolupracovníků tohoto orgánu, a to s ohledem na povahu taxislužby, kdy často ani jiné důkazy opatřit nelze, neboť při účtování, které se zpravidla odehrává ve voze, kromě řidiče a cestujících nikdo další není. Žalovaný uzavřel, že rozhodující tak jsou v této věci svědecké výpovědi, které jsou oproti kontrolnímu pracovníkovi přítomny ve vozidle samotném během jízdy a při placení. Kontrolní pracovník informace o jízdě získal zprostředkovaně od cestujících až po skončení jízdy; nemůže tak o průběhu jízdy vypovídat jako svědek. Žalovaný dále uvedl, že žalobce v odvolání neuvedl, jaké konkrétní skutečnosti rozhodné ve věci měly být takovým výslechem objasněny. Jelikož obě svědkyně vypovídaly o rozhodných skutečnostech shodně, nebyl výslech XXXXXXXXXXXXXXXXXX nutný.

37. Žalovaný k uložené pokutě konstatoval, že správní orgán prvního stupně výši pokuty dostatečně a přiměřeně odůvodnil. Správní orgán k výši předražení, které v uvedené věci činilo téměř pětinásobek maximální ceny stanovené nařízením hl. m. Prahy č. 20/2006 Sb., přihlížel též k závažnosti správního deliktu, kdy jednáním žalobce je poškozována taktéž dobrá pověst hl. m. Prahy; dále zohlednil skutečnost, že žalobce nebyl dosud za porušení cenových předpisů potrestán. K přiměřenosti výše pokuty žalovaný konstatoval, že ji správní orgán prvního stupně podrobně odůvodnil s odvoláním na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 6 As 64/2013-66, ve kterém Nejvyšší správní soud shledal sankci 70 000 Kč jako sankci, jež není likvidační a dále uvedl, že přestože představuje citelný zásah do hospodaření stěžovatele, není částkou, jež by znemožnila podnikání stěžovatele, či jiným zásadním způsobem ovlivnila jeho osobní poměry vzhledem k možnosti hradit předmětnou pokutu ve splátkách. Žalovaný k tomu pro úplnost odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2015, č. j. 6 As 266/2014-41, podle kterého ani pokuta 100 000 Kč nepředstavuje v podnikatelské sféře částku likvidačního charakteru ve významu vzniku platební neschopnosti, či nutnost ukončit podnikatelskou činnost. K tomu žalovaný dále doplnil, že žalobce v průběhu řízení nepředložil žádné doklady ohledně omezených majetkových poměrů a v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, jež by mohly ukazovat na likvidační charakter předmětné pokuty ve vztahu k majetkovým poměrům žalobce. Závažnost protiprávního jednání popsaného v ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách je obecně vyjádřena horní hranicí pokuty 1 000 000 Kč a tedy není možné sankci ve výši 7 % horní hranice sazby v této věci považovat za nepřiměřeně přísnou.

38. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že na základě přezkoumání prvostupňového rozhodnutí a podaného odvolání konstatuje, že porušení cenového předpisu je svědeckými výpověďmi spolehlivě prokázáno, a proto prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

39. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním orgánem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě, podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ust. § 75 zákona č. 150/2000 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „s. ř. s.“). Soud shledal, že žaloba není důvodná.

40. Podle ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách, ve znění ve znění účinném ke dni spáchání správního deliktu se právnická nebo podnikající fyzická osoba jako prodávající dopustí správního deliktu tím, že nedodrží při prodeji úředně stanovenou cenu podle § 5 odst. 1.

41. Dle ust. § 16 odst. 4 písm. b) zákona o cenách se za správní delikt uloží pokuta ve výši jedno až pětinásobku nepřiměřeného majetkového prospěchu, jde-li vyčíslit, zjištěného za kontrolované období, nejvýše za dobu jeho posledních 3 let, nebo do 1 000 000 Kč, je-li výše nepřiměřeného majetkového prospěchu nižší než 1 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. a) až f), odstavce 2 písm. a) nebo odstavce 3 písm. b).

42. Dle ust. § 5 odst. 1 zákona o cenách úředně stanovené ceny jsou ceny určeného druhu zboží stanovené cenovými orgány jako maximální, pevné nebo minimální. Dle odst. 2 citovaného ustanovení maximální cena je cena, kterou není přípustné překročit.

43. S ohledem na novou právní úpravu správního práva trestního, účinnou od 1. 7. 2017, Městský soud v Praze ex offo provedl posouzení příznivosti nové právní úpravy (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 – 46; všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz). Žalobce se dopustil spáchání správního deliktu dle ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách, ve znění účinném do 30. 6. 2017. Městský soud v Praze porovnal právní úpravu správního trestání účinnou před 1. 7. 2017 (tj. účinnou v době spáchání správního deliktu a účinnou v době jeho pravomocného správního potrestání prvostupňovým orgánem a žalovaným jako odvolacím orgánem) s novou právní úpravou správního trestání prizmatem, zda je pozdější právní úprava pro žalobce příznivější (§ 2 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). Zdejší soud shledal, že nová právní úprava není pro žalobce příznivější. Co se týče sankcionování správního deliktu fyzických osob podnikajících (nyní podle citovaného ustanovení přestupku), pro žalobce se v tomto ohledu ničeho nezměnilo. Nedošlo ke změně v tom smyslu, že by správní potrestání žalobce mohlo být pro něj nově příznivější, ať už v otázce vymezené skutkové podstaty správního deliktu, resp. přestupku, nebo i v otázce maximální možné výše ukládané pokuty a lhůty, kdy ji lze uložit.

44. Městský soud v Praze poté přistoupil k jednotlivým námitkám žalobce. Městský soud se nejprve zabýval námitkami týkajícími se vad výroku. Žalobce namítal, že výrok prvostupňového rozhodnutí je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, neboť skutek popsaný ve výroku nekoresponduje s uvedenou právní kvalifikací (správního deliktu dle ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách). Dle žalobce musí být z popisu skutku patrné všechny skutkové okolnosti jednání potenciálního delikventa, jež jsou rozhodné pro úsudek, zda došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty správního deliktu, pro který je řízení vedeno. Žalobce namítal, že se skutkovou podstatou správního deliktu dle ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách nekoresponduje užití spojení, že žalobce jako řidič taxislužby „účtoval“ za poskytnutí taxislužby částku 500 Kč. Z výroku prvostupňového rozhodnutí nelze poznat, že by byl žalobce právnickou, či fyzickou podnikající osobou, a zda vystupoval v postavení prodávajícího. Ve výroku není určitě popsána trasa, za níž měl žalobce požadovat úplatu, dále ve výroku není uveden čas spáchání tvrzeného správního deliktu a ve výroku není uvedeno konkrétní ustanovení nařízení hlavního města Prahy č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy.

45. Městský soud k tomu uvádí, že uvedené námitky neshledal důvodnými.

46. Jak Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, uvedl: „Výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným“. Právní požadavky na přesné vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu mají vést k tomu, aby byl správní delikt vymezen takovým způsobem, aby sankcionované jednání nebylo možné zaměnit s jiným jednáním. Stejně tak je třeba v rozhodnutí o jiném správním deliktu, které je také rozhodnutím trestního charakteru, postavit najisto, které konkrétní jednání pachatele je postiženo, což lze naplnit pouze konkretizací údajů o skutku, a to uvedením místa, času a způsobu spáchání, příp. dalších skutečností, díky kterým nemůže být zaměněno za jiné. Uvedené míry podrobnosti je zapotřebí k vyloučení dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení věci rei iudicatae a rovněž pro zajištění řádného práva na obhajobu pro případ podaného odvolání. Výrok rozhodnutí musí jednoznačně stanovit, čeho se subjekt dopustil a v čem spáchaný delikt spočívá (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2007, č. j. 4 As 165/2016-46).

47. Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 10 As 189/2014-46, zabýval námitkou chybějícího časového vymezení skutku ve výroku. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí podotknul, že požadavek na přesnou časovou specifikaci posuzovaného skutku, jak je formulován judikaturou Nejvyššího správního soudu, nelze vykládat mechanicky. Je pravdou, že judikatura týkající se náležitostí výroku správního rozhodnutí je, co se týče obecných formulací, poměrně přísná; nicméně co se týče konkrétních věcí, ovšem ani u ní nepřevládá formální hledisko nad tím materiálním (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2009, č. j. 8 Afs 56/2007-479, publikovaný pod č. 2295/2011 Sb. NSS). Jak Nejvyšší správní soud dovodil, skutečnost, že ve výroku správního rozhodnutí není uveden zcela vyčerpávající popis skutku, nemůže být důvodem pro zrušení rozhodnutí, jestliže je povaha skutku včetně veškerých podrobností zřejmá z odůvodnění takového správního rozhodnutí (blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 10 As 189/2014-46).

48. Městský soud tak námitku žalobce, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí není uveden čas spáchání tvrzeného správního deliktu, neshledal důvodnou. Ve výroku prvostupňového rozhodnutí skutečně absentuje bližší časové určení, kdy se žalobce protiprávního jednání dopustil; ve výroku prvostupňového rozhodnutí je pouze uvedeno datum „23. července 2015“, ačkoli z podkladů pro rozhodnutí (oznámení o poskytnuté přepravě ze dne 23. 7. 2015 XXXXXX XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX a kontrolního protokolu č. C/20150723/03/Šm ze dne 28. 7. 2015) je zřejmé, že správnímu orgánu prvního stupně byl znám přesnější časový údaj. Tento je však uveden v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, a to přímo v prvním odstavci, ve kterém je konkrétně uvedeno, že „[d]ne 23. července 2015 od 22:58 do 23:02 byla dvěma zaměstnanců hl. m. Prahy (dále jen „cestujícím“) poskytnuta přeprava vozidlem taxislužby […]“. Dle názoru městského soudu je tak z prvostupňového rozhodnutí jako celku zřejmé, kdy konkrétně ke spáchání správního deliktu došlo.

49. Vedle toho, že pachatel musí vědět, za jaké jednání (ve smyslu popisu skutku) je trestán, musí současně vědět, jak správní orgán uvedené jednání právně kvalifikuje (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2007, č. j. 4 As 165/2016-46). K tomu se přidává otázka, zda je nezbytné, aby výrok rozhodnutí o vině ve věci správního deliktu obsahoval všechna ustanovení právního předpisu, kterých bylo použito pro posouzení viny.

50. Touto problematikou se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který v usnesení ze dne 31. 10. 2007, č. j. 4 As 165/2016-46, dospěl k závěru, že výroková část správního rozhodnutí musí obsahovat všechna ustanovení, byť obsažená v různých právních předpisech, jež ve svém souhrnu tvoří právní normu odpovídající skutkové podstatě správního deliktu. Jestliže tomu tak ale není, je „třeba v každém jednotlivém případě posoudit závažnost takovéhoto pochybení. Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové části správní orgán uvedl, a jaká neuvedl. Ke zrušení rozhodnutí bude třeba přistoupit i tehdy, nebude-li chybějící ustanovení zmíněno ani v odůvodnění rozhodnutí“.

51. Jak městský soud ve věci zjistil, správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí ve výrokové části pouze uvedl, že žalobce „porušil cenové předpisy podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů tím, že […], přestože podle § 5 odst. 2 zákona o cenách, v návaznosti na nařízení č. 20/2006 Sb. HMP, o maximálních cenách osobní taxislužby, byl oprávněn účtovat částku 88 Kč, a to při použití sazby s maximálními dílčími položkami: nástupní sazba 40 Kč, cena za 1 km 28 Kč a čekání 1 min. 6 Kč“. Dle ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách se podnikající fyzická osoba jako prodávající dopustí správního deliktu tím, že nedodrží při prodeji úředně stanovenou cenu podle § 5 odst.

1. Dle ust. § 5 odst. 1 zákona o cenách úředně stanovené ceny jsou ceny určeného druhu zboží stanovené cenovými orgány jako maximální, pevné nebo minimální. Dle ust. § 1 nařízení č. 20/2006 Sb., hl. m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby, se tímto nařízením stanoví maximální ceny osobní taxislužby. V ust. § 2 citovaného nařízení hl. m. Prahy jsou dále stanoveny jednotlivé výše maximální ceny, kdy jednorázová sazba činí 40 Kč za jízdu, čekání 6 Kč za min. a jízda na území hlavního města Prahy 28 Kč za km. V ust. § 3 citovaného nařízení hl. m. Prahy jsou uvedeny určené podmínky (blíže ust. § 3 citovaného nařízení). Městský soud tak uzavírá, že správní orgán prvního stupně v prvostupňovém rozhodnutí skutečně neuvedl všechna ustanovení, která až ve svém souhrnu tvoří právní normu uvedeného správního deliktu.

52. Nicméně s ohledem na závěry vyslovené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2007, č. j. 4 As 165/2016-46, má městský soud za to, že z výroku prvostupňového rozhodnutí lze učinit jednoznačný závěr, jakou právní normu žalobce porušil. Citované nařízení hl. m. Prahy vedle již uvedených prvních tří paragrafů (§ 1 – § 3 uvedeného nařízení hl. m. Prahy), které tvoří součást právní normy, kterou žalobce svým jednáním porušil, obsahuje dále již pouze dva paragrafy, a to zrušující ustanovení (§ 4 uvedeného nařízení hl. m. Prahy) a ustanovení stanovující účinnost uvedeného nařízení hl. m. Prahy (§ 5 uvedeného nařízení hl. m. Prahy). Na opomenutí výslovného uvedení konkrétního ustanovení nařízení č. 20/2006 Sb., hl. m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby, ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí je tak nutno nahlížet jako na chybu marginální. Z výroku prvostupňového rozhodnutí je totiž i přes uvedenou chybu zcela zřejmé, porušení jaké právní normy se žalobce dopustil. Zrušení prvostupňového, resp. napadeného rozhodnutí pouze z tohoto důvodu by dle názoru městského soudu bylo projevem ryzího a nepřijatelného formalismu.

53. Městský soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí není určitě popsána trasa, za níž měl žalobce požadovat úplatu. S touto námitkou souvisí také dílčí námitka žalobce, že v řízení nebyla vyvrácena námitka, že trasa přepravy vedla jinudy, než cestující popsali, neboť z důvodu zablokování ulice popelářským vozem žalobce jel objížďkou. V řízení dle žalobce nebylo nad veškerou pochybnost prokázáno, kudy přeprava probíhala.

54. Městský soud k těmto námitkám uvádí, že z výroku prvostupňového rozhodnutí je zcela zřejmé, že trasa započala na křižovatce Václavského nám. s ul. Vodičkovou, Praha 1, a konec trasy byl v ul. Salmovské 12, Praha 2. Stejně tak je ve výroku prvostupňového rozhodnutí uvedena délka trasy 1,5 km. Městský soud zjistil, že trasa byla detailně popsána v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, ve kterém bylo uvedeno, že trasa vedla přes ul. Krakovskou, Žitnou, Karlovo náměstí a ul. Ječnou. Ve věci bylo shodnými svědeckými výpověďmi jednoznačně prokázáno, že trasa přepravy vedla z křižovatky Václavského nám. s ul. Vodičkovou, Praha 1 přes ul. Krakovskou, Žitnou, Karlovo náměstí, ul. Ječnou a byla ukončena v ul. Salmovské 12, Praha 2. V řízení naopak nebylo prokázáno, že by se v ul. Krakovská během přepravy vyskytovalo popelářské vozidlo, jež by bránilo v průjezdu vozidla taxislužby. Žalobce tuto námitku v řízení řádným způsobem neuplatnil, pouze se obou svědkyní při výslechu konaném dne 3. 2. 2016 na popelářské vozidlo dotazoval. Svědkyně XXXXXXXXXXXXXXXXv rámci svého výslechu na dotaz žalobce (resp. zmocněnce žalobce), zda jí byla známa skutečnost, že se na cestě z Václavského nám. v ul. Krakovská nacházelo popelářské auto, odpověděla, že „ne“ a na velmi podobný dotaz žalobce (resp. zmocněnce žalobce) svědkyně XXXXXXXXXXXXXXXXXXXX v rámci svého výslechu odpověděla, že „jelikož jízda proběhla před půl rokem, popelářské vozidlo v této ulici si z jízdy nepamatuji.“ Správní orgán prvního stupně se tak s touto námitkou implicitně ve svém rozhodnutí vypořádal, když „tvrzení“ žalobce o existenci popelářského vozidla v ul. Krakovská, které bránilo průjezdu a způsobilo tak, že trasa byla o 500 m delší, nebyla prokázána a správní orgán tak v prvostupňovém rozhodnutí bez jakýchkoliv pochybností uvedl, že trasa měřila 1,5 km. S námitkou ohledně délky trasy přepravy se žalovaný v odvolacím řízení dostatečným a řádným způsobem vypořádal. Městský soud k tomu připomíná, že správní řízení je vázáno zásadou jednotnosti a případné vady prvostupňového rozhodnutí je možné odstranit ještě v rámci odvolacího řízení, což se v nyní posuzované věci stalo. Dle názoru městského soudu není chybou, že žalovaný ve svém rozhodnutí učinil úvahu, že i kdyby jízda měřila 2 km, žalobce by se stejně dopustil několikanásobného předražení maximální regulované ceny, neboť by za jízdu v délce 2 km mohl požadovat pouze částku o 14 Kč vyšší, ovšem i tak by předražení bylo značné, neboť by pořád dosahovalo částky 398 Kč. Žalovaný učinil závěr, že trasa přepravy měřila 1,5 km, s čímž se městský soud zcela ztotožnil. Žalovaný pouze na podporu svých tvrzení v napadeném rozhodnutí dále rozvíjel své úvahy, že by se žalobce i v případě prokázání trasy přepravy o 500 m delší dopustil protiprávního jednání. Tyto úvahy lze dle názoru městského soudu akceptovat.

55. K další námitce žalobce městský soud uvádí, že otázkou užití pojmu „účtovat“ ve spojení s popisem jednání spadajícím pod skutkovou podstatu dle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách se již Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi několikrát zabýval a užití pojmu „účtovat“ ve spojení se skutkovou podstatou dle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách aproboval, např. v rozsudku ze dne 29. 11. 2018, č. j. 7 As 393/2018 – 47, a stejně tak i v rozsudku ze dne 27. 4. 2020, č. j. 1 As 473/2019 – 39. Dle názoru městského soudu se tak ze strany žalobce jedná o zcela účelovou námitku. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2018, č. j. 7 As 393/2018 – 47, byl takto aprobován popis protiprávního jednání ve smyslu ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách, podle kterého „žalobce dne 19. 6. 2014 jako řidič nedodržel při prodeji úředně stanovenou cenu a účtoval za poskytnutí taxislužby částku ve výši 980 Kč, přestože byl oprávněn účtovat částku v maximální výši 308 Kč“. Městský soud tak uzavírá, že protiprávní jednání popsané ve výroku prvostupňového rozhodnutí za použití pojmu „účtovat“ nenaplňuje znaky jiné skutkové podstaty (uvedené v § 16 odst. 1 písm. a) zákona o cenách). Jednání žalobce bylo ve výroku rozhodnutí popsáno tak, že jej nebylo možno zaměnit s jiným skutkem.

56. Městský soud také neshledal důvodnou námitku, že by z výroku prvostupňového rozhodnutí nebylo zřejmé, že by byl žalobce právnickou, či fyzickou podnikající osobou, a zda vystupoval jako prodávající.

57. Ve výroku prvostupňového rozhodnutí správní orgán prvního stupně žalobce označil jako „dopravce“, dále jej označil jménem a příjmením, datem narození, místem trvalého pobytu a identifikačním číslem osoby a dále jej označil jako „řidiče taxislužby“. V napadeném rozhodnutí žalovaný žalobce již zcela jednoznačně označil jako „podnikající fyzickou osobu, dopravce“, kdy jej následně také označil jménem a příjmením, datem narození, místem trvalého pobytu a identifikačním číslem osoby. Dle názoru městského soudu v Praze je z takového označení žalobce v obou napadených rozhodnutí zřejmé, že se jednalo o fyzickou osobu podnikající, ač to v prvostupňovém rozhodnutí nebylo explicitně uvedeno. Nadto s ohledem na zásadu jednotnosti řízení bylo možné tuto vadu prvostupňového rozhodnutí odstranit ještě v rámci odvolacího řízení, což se v napadeném rozhodnutí skutečně stalo, když žalovaný žalobce jako osobu fyzickou podnikající již výslovně označil. Stejně tak má městský soud za to, že z označení žalovaného jak v prvostupňovém, tak i napadeném rozhodnutí a s ohledem na to, jak byl skutek, kterého se měl žalobce svým jednáním dopustit, ve výroku rozhodnutí popsán, jednoznačně vyplývá, že žalobce v dané věci fakticky jednal jako „prodávající“, čímž naplnil znaky předmětné skutkové podstaty uvedeného správního deliktu dle ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách.

58. Městský soud se poté zabýval obsáhlou námitkou žalobce, že v řízení nebylo prokázáno nade vši pochybnost, že se žalobce správního deliktu dle ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách dopustil. Dle žalobce proti sobě v řízení stála tvrzení žalobce a cestujících. Žalobce v prvostupňovém řízení uvedl, že mu cestující předaly částku 500 Kč, na kterou jim vrátil 400 Kč, když tyto cestující naopak tvrdily, že žalobce částku 400 Kč vrátil až kontrolujícímu. Dle žalobce se jedná o závažný skutkový rozpor, kterým se správní orgány vůbec nezabývaly. Žalobce dále nesouhlasil s posouzením výpovědí cestujících jako osob věrohodných, když byli „před výpovědí řádně poučeny v souladu s § 55 odst. 1 správního řádu o povinnosti vypovídat pravdivě a nic nezamlčet s právními následky pokud by tak neučinily.“ Dle žalobce správní orgán prvního stupně nevyhověl důkaznímu návrhu žalobce provést svědeckou výpověď kontrolujícího, který provedl cenovou kontrolu, k níž byl sepsán protokol o kontrole – XXXXXXXXXXXXXXXXXX a nevypořádal se s návrhem na konfrontaci. Dále se správní orgán vůbec nezajímal, zda žalobce v uvedeném okamžiku vystupoval v postavení osoby fyzické podnikající, či nepodnikající.

59. Městský soud k těmto námitkám uvádí, že je neshledal důvodnými. Z provedeného dokazování správní orgán prvního stupně a stejně tak žalovaný učinili správný závěr, že ke spáchání předmětného správního deliktu skutečně došlo. Z hlediska posouzení porušení ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách jsou pro věc rozhodná pouze zjištění, jakou částku řidič po cestujících požadoval a jaká částka mu byla skutečně zaplacena. Z oznámení o poskytnuté přepravě ze dne 23. 7. 2015 cestující XXXXXXXXXXXXXXX a cestující XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXa stejně tak z provedených výslechů těchto cestujících dne 3. 2. 2016 jednoznačně vyplynulo, že žalobce jako řidič a dopravce po skončení přepravy za poskytnutou přepravu požadoval zaplacení částky 500 Kč, kterou cestující žalobci také zaplatily. V tomto případě městský soud ze správního i soudního spisu nezjistil nic, co by tyto závěry postavené zejména na výpovědích cestujících věrohodně zpochybňovalo. Správní orgán prvního stupně v prvostupňovém rozhodnutí správně uvedl, že za účelem rozhodnutí o správním deliktu dle ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách není rozhodné, zda žalobce jako dopravce před započetím přepravy částku 500 Kč požadoval, či přepravu za tuto cenu nabízel. Meritem věci je výše částky, kterou dopravce účtoval a která mu byla zaplacena, což bylo v řízení prokázáno. K námitkám žalobce, že se v dané věci jednalo o tvrzení žalobce proti tvrzení cestujících, kdy žalobce tvrdil, že cestujícím na částku 500 Kč vrátil 400 Kč a cestující naopak tvrdily, že žalobce částku 400 Kč vrátil až kontrolujícímu, městský soud uvádí, že výpověď svědkyň shledal jako věrohodnou. Jak správní orgán prvního stupně již v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, svědkyně byly před svou výpovědí poučeny dle ust. § 55 odst. 1 správního řádu o své povinnosti vypovědět pravdu a nic nezamlčovat a o právních následcích, pokud by tak neučinily. K tomu městský soud zdůrazňuje, že porušením této povinnosti by se cestující mohly dopustit trestného činu. S touto úvahou se městský soud zcela ztotožňuje. Naproti tomu žalobce svou nepravdivou odpovědí nemůže ničeho ztratit, naopak může odvrátit své odsouzení. Žalobce svá tvrzení, že cestujícím na částku 500 Kč vrátil částku 400 Kč, v řízení ničím neprokázal a shodující se výpovědi dvou cestujících jako svědkyň žádným věrohodným způsobem nezpochybnil. K tomu městský soud dále uvádí, že tak není chybou, pokud správní orgány postavily skutkové závěry o spáchání správního deliktu na výpovědích uvedených svědkyň. I takovýto důkaz, není-li zpochybněn důkazy jinými, může být dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu věci; vzhledem k povaze taxislužby totiž často ani jiné důkazy o tom, kolik bylo za určitou jízdu vozem taxi účtováno, nebude možno opatřit, neboť při účtování, které se zpravidla odehrává ve vozidle samotném, není přítomen nikdo jiný než řidič taxi a cestující. Rozhodnutí správního orgánu o uložení sankce za porušení cenových předpisů provozovateli taxislužby tedy nelze bez dalšího označit za nezákonné z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci jen proto, že skutková zjištění správního orgánu vycházejí v zásadě pouze ze svědectví externích spolupracovníků kontrolujícího orgánu, kteří uskutečnili kontrolovanou jízdu vozidlem taxislužby (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2010, č.j. 7As 64/2010 – 70, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2005, č.j. 2 Afs 104/2005-81).

60. Městský soud v Praze k výše uvedenému uvádí, že není pravdou, že by se v případě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2005, č. j. 2 Afs 104/2005 – 81, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1083/2007 Sb. NSS, mělo jednat o ojedinělé rozhodnutí, jehož závěry neodpovídají recentní judikatuře Nejvyššího správního soudu. Dle názoru městského soudu je tomu přesně naopak. Názory vyslovené v tomto rozsudku byly v řadě rozhodnutí Nejvyšším správním soudu již několikrát aprobovány (např. rozsudek ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 As 254/2016-39, ze dne 28. 11. 2019, č. j. 7 As 404/2018-42, ze dne 14. 11. 2019, č. j. 8 As 381/2018-44, atd.). Městský soud tak neshledává žádný důvod, proč se od závěrů uvedených v tomto rozhodnutí a v navazujících rozhodnutích Nejvyššího správního soudu jakkoli odchýlit.

61. Stejně tak správní orgán nepochybil, když neprovedl navrhovaný výslech kontrolujícího pracovníka XXXXXXXXXXXXXXXXXX, jenž prováděl cenovou kontrolu, a sepsal k ní dne 28. 7. 2015 kontrolní protokol č. C/20150723/03/Šm. Dle § 52 správního řádu jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku ze dne 13. 11. 2009, č. j. 5 As 29/2009 – 48, zabýval otázkou neprovedení navržených důkazů a uvedl v něm, že „[n]ení na libovůli správního orgánu, jakým způsobem s návrhy účastníků na provedení důkazů naloží, neboť správní orgán sice není ve smyslu § 52 správního řádu povinen všechny důkazy navržené účastníky provést, pokud však některé z nich neprovede, musí v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč se tak stalo. Správní orgán je oprávněn, ale i povinen odpovědně vážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by bylo rozhodujícímu orgánu dáno na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli a o které opře skutkové závěry a které opomene“. Správní orgán prvního stupně se v souladu s těmito judikatorními názory s návrhem žalobce na výslech kontrolujícího XXXXXXXXX XXXXXXXX v prvostupňovém rozhodnutí dostatečně vypořádal, když v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že tento „požadavek dopravce neshledává důvodným. Protokol sepsaný výše uvedeným kontrolním pracovníkem a doručený kontrolované osobě v souladu s § 12 kontrolního řádu, je podle § 53 odst. 3 správního řádu listinou nadanou presumpcí pravdivosti, není-li prokázán opak, ten však prokázán nebyl. Skutkový stav ve věci, zaznamenaný do protokolu, který je předmětem řízení, byl provedeným dokazováním v rámci správního řízení prokázán zcela v souladu s ust. § 3 správního řádu, jak je výše uvedeno. Výslech kontrolního pracovníka by tedy nebyl za daného stavu věci zcela nadbytečným procesním úkonem“. Městský soud neshledal názor správního orgánu prvního stupně, že protokol o kontrole je veřejnou listinou nadanou presumpcí pravdivostí, jako nesprávný, neboť k takovému závěru došel i Nejvyšší správní soud (např. v rozhodnutí ze dne 15. 8. 2018, č. j. 6 As 196/2018, který v této otázce odkázal za použití analogie na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2017, č. j. 7 As 146/2016 – 29).

62. Stejně tak se dle názoru městského soudu žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal s odvolací námitkou žalobce směřující taktéž na neprovedení tohoto navrženého důkazu, čímž mělo být žalobci dle jeho vyjádření odepřeno právo na spravedlivý proces. Žalovaný v napadeném rozhodnutí k této námitce odkázal na již zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2005, č. j. 2 Afs 104/2005-81, z jehož závěrů žalovaný dovodil, že z hlediska dokazování jsou v uvedeném případě rozhodující svědecké výpovědi cestujících, které jsou na rozdíl od kontrolního pracovníka přítomny ve vozidle samotném během jízdy a při placení. Kontrolní pracovník XXXXXXXXXXXXXXXXXX) informace o jízdě získal až po skončení jízdy, a to zprostředkovaně od cestujících a nemůže tak o průběhu jízdy vypovídat jako svědek. Žalovaný také uvedl, že žalobce v odvolání neuvedl, k jakým konkrétním rozhodným skutečnostem měl být kontrolující pracovník vyslechnut a uzavřel, že „[v]hledem k tomu, že obě svědkyně vypovídaly o rozhodných skutečnostech kontrolní přepravy shodně, nebyl výslech XXXXXXXXXXXXXXXXXX nutný.“ Městský soud uzavírá, že ani tuto námitku neshledal jako důvodnou.

63. Městský soud dále neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že se správní orgán nevypořádal s důkazním návrhem na konfrontaci, když se dle názoru žalobce jedná o tzv. opomenutý důkaz. K těmto námitkám městský soud uvádí, že ze správního spisu nevyplývá, že by žalobce takový požadavek na provedení důkazu konfrontací v průběhu správního řízení vznesl. Správní orgány jsou dle ust. § 3 správního řádu povinny postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Současně jsou účastníci řízení povinni dle ust. § 52 správního řádu označit důkazy na podporu svých tvrzení. Nicméně ani takovým návrhem účastníků nejsou správní orgány vázány, vždy však provedou důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. V této souvislosti městský soud odkazuje na již zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2009, č. j. 5 As 29/2009 – 48, zabývající se problematikou tzv. opomenutých důkazů. Jak bylo v nyní posuzované věci zjištěno, žalobce tvrzený návrh na provedení důkazu konfrontací ve správním řízení vůbec neuplatnil, a bylo tedy zcela na uvážení správního orgánu, zda takový důkaz provede. Městský soud tak uzavírá, že správní orgány v nyní posuzované věci nepochybily.

64. Městský soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že se správní orgán vůbec nezajímal, zda žalobce v uvedeném okamžiku vystupoval v postavení osoby fyzické podnikající, či nepodnikající. Z předmětného kontrolního protokolu č. C/20150723/03/Šm jasně vyplývá, že žalobce byl v uvedeném okamžiku osobou fyzickou podnikající, když byl v daném protokolu označen svým identifikačním číslem osoby a sídlem (místem podnikání). Nadto jak již bylo uvedeno výše, žalovaný i správní orgán prvního stupně žalobce v napadených rozhodnutích zcela správně označovali jako osobu fyzickou podnikající.

65. Městský soud se dále zabýval námitkou týkající se zákonnosti cenové regulace. Dle žalobce se správní orgány vůbec nezabývaly otázkou, zda byla splněna podmínka de ust. § 1 odst. 6 zákona o cenách, když se dle názoru žalobce jedná o otázku předběžnou, kterou se měl žalovaný zabývat ex offo.

66. K této námitce městský soud uvádí, že ji shledává zcela zjevně účelovou. Správní orgány nepochybily, jestliže se touto otázkou ve svých rozhodnutí výslovně nezabývaly. Zákonnost právního předpisu totiž dle názoru městského soudu nelze řešit jako předběžnou otázku, jak namítá žalobce. Správní orgány jsou nicméně povinny právní předpisy při jejich aplikaci interpretovat. Mezi klasické interpretační postupy náleží mimo jiné využití kolizních interpretačních zásad, a to v následujícím pořadí: 1. lex superior derogat inferiori; 2. lex specialis derogat generali; 3. lex posterior derogat priori. Jak vidno, hned na úvod při interpretaci nařízení hlavního města Prahy je třeba provést úvahu, zda v něm obsažené aplikované právní normy, případně nařízení jako celek je v souladu s právními předpisy vyšší právní síly. Teprve poté je možné právní normy obsažené v příslušných právních předpisech použít. Jestliže správní orgán ohledně interpretace uvedených právních předpisů, včetně cenové regulace poskytování taxislužeb na území hl. m. Prahy prostřednictvím nařízení č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby, neměl žádných pochybností, stejně tak ani ve správním řízení žalobce zákonnost uvedeného nařízení jakkoli nezpochybňoval, správní orgán nepochybil, jestliže se v napadených rozhodnutích nezabýval zákonností předmětného nařízení č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy.

67. K této námitce městský soud pro úplnost uvádí, že se otázkou zákonnosti regulace taxislužby zabýval již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 11. 2009, č. j. 1 Afs 60/2009, ve kterém dospěl k závěru, že je možné na (právními předpisy neregulovaný) trh taxislužby nahlížet „jako na trh ohrožený účinky omezení hospodářské soutěže “, ve smyslu ust. § 1 odst. 6 zákona o cenách. Tyto závěry jsou aplikovatelné i na nyní posuzovanou věc. Městský soud tak nemůže souhlasit s názorem žalobce, že je třeba v případě poskytnutí taxislužby přihlížet ke skutečnostem, že je služba poskytována v režimu soukromého práva a je tak třeba zohlednit autonomii vůle. Jak Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí vysvětlil: „Taxislužba je na rozdíl od běžného tržního prostředí trhem postiženým celkovou informační asymetrií. V takovémto prostředí běžný zákazník (a tím spíše cizinec nebo jiný návštěvník Prahy) není s to předem získat relevantní informace o poskytované službě, o její kvalitě, často není s to ani určit přiměřenost nabízené ceny a nemá rozumnou šanci srovnat tuto cenu s cenami nabízenými jinými poskytovateli taxislužby. Je možno považovat za notorietu, že trhy s nedokonalými informacemi mají zásadně oslabenou sebečistící schopnost. Lukrativní místa (letiště, centrální náměstí ve velkých městech s velkým výskytem turistů atp.) navíc pojmou jen limitovaný počet vozů taxi, což dále snižuje jakoukoliv rozumnou úvahu o efektivní soutěži na trhu taxi. Nedostatečnou kapacitou lukrativních míst ostatně argumentuje též sám stěžovatel ve své kasační stížnosti. Taxislužba je trhem ve své podstatě atomizovaným, ovšem trhem, který se způsobem nabídky služeb zásadně liší od jiných svou povahou rovněž atomizovaných trhů. Na rozdíl od typického tržního prostředí (malé pekárny, provozovny služeb, obchody, restaurace apod.) vozidla taxi nenabízejí své služby v jednom fixovaném místě. Zatímco nabídka služeb ve fixované lokalitě zvyšuje možnost racionálního a informovaného rozhodnutí spotřebitele, vozidla taxi obvykle křižují v rámci městské aglomerace a jsou náhodně zastavována náhodnými zákazníky. Ideální "obětí" taxikářů v prostředí bez regulovaných cen je cizinec, který navštíví hlavní město třebas jen na několik dní a bezprostředně po příjezdu do České republiky nechápe přesně hodnotu české měny. Objednávka vozu taxi přitom bude z povahy věci často úplně první transakcí, kterou na českém území takový cizinec uskuteční. Jak již zdejší soud uvedl, "[j]e všeobecně známo, že předražování, kterého se provozovatelé taxislužby zejména v Praze jako významném centru turistického ruchu dopouštějí, bývá často zaměřeno proti cizincům, neboť tito jsou vzhledem k jejich omezeným znalostem cenových poměrů taxislužby v České republice a vzdáleností mezi jednotlivými destinacemi v Praze snadným terčem takových nekalých praktik" (rozsudek NSS ze dne 2. 11. 2005, čj. 2 Afs 104/2005 - 81, publ. též pod č. 1083/2007 Sb. NSS, cit. text na s. 221)“. Smyslem a účelem cenové regulace, včetně regulace trhu taxislužby na území hl. m. Prahy, je ochrana před negativními dopady nedokonalého trhu a právní regulace je tak v této oblasti zákonná.

68. Městský soud se dále zabýval námitkami týkajícími se uložené pokuty. Žalobce namítal, že správní orgán v rozhodnutí neuvedl, jaký vliv měla závažnost, způsob spáchání, následky a okolnosti na finální výši pokuty (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 As 64/2005 – 63). Dle žalobce nemůže postačovat konstatování, že uloženou pokutu správní orgán nepovažuje za likvidační. Dle žalobce lze mít rozumné pochybnosti, zda uložená pokuta odpovídala okolnostem případu a byla adekvátní, když kopírovala rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 6 As 64/2013 – 66. Výše pokuty je dle žalobce absurdní, neboť se měl žalobce obohatit přibližně o 400 Kč, za což mu byla uložena pokuta 175x větší. Současně žalobce namítal, že správní orgán hodnotil jako přitěžující okolnost, že v průběhy přepravy nebyly údaje na displeji taxametru čitelné a viditelné z místa přepravovaných osob, přestože v době vydání prvostupňového rozhodnutí nebylo v právní moci rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jímž byl žalobce shledán vinným spácháním správního deliktu dle ust. § 35 odst. 2 písm. q) zákona o silniční dopravě. Stejně tak správní orgán prvního stupně hodnotil, že žalobce údajně neúčtoval částku 88 Kč v souladu s cenovým nařízením a ani částku 95 Kč v souladu s taxametrem, když se jednalo o správní delikt dle ust. § 35 odst. 2 písm. r) zákona o silniční dopravě. Správní orgán prvního stupně porušil zákaz dvojího přičítání, když uvedl, že nezákonné jednání žalobce je společensky vysoce nebezpečné, což dovozoval z toho, že „dodržování maximálních cen při poskytování taxislužby na území hl. m. Prahy patří k základním povinnostem dopravce, přičemž možnost vidět na displej taxametru má za cíl umožnit cestujícímu přehled o použité sazbě, načítajícím se jízdném a jeho výši po ukončení přepravy.“ 69. K těmto námitkám městský soud uvádí, že je neshledal důvodnými. Městský soud nejprve připomíná, že stanovení výše pokuty je věcí správního uvážení žalovaného, které podléhá přezkumu správních soudů z pohledu, zda správní orgán správní uvážení nezneužil, či zda jeho meze nepřekročil (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42, publikovaný pod č. 906/2006 Sb. NSS). Správnímu soudu tak není svěřeno nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci, či nahradit správní uvážení uvážením soudním. Soudu je naopak svěřeno posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem zjistil skutkový stav řádným procesním postupem, a zda v napadeném rozhodnutí, jež se opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. Jestliže tomu tak je, soud z takových skutečností nemůže vyvozovat jiné, ba opačné závěry. Správní orgány ovšem nerozhodují absolutně libovolně – i v takovém případě jsou správní orgány vázány principy platícími v moderním právním státě, především principem legitimního očekávání. Soudní přezkum správního uvážení je omezen ust. § 78 odst. 1 s. ř. s., kdy soud pro nezákonnost zruší napadené rozhodnutí správního orgánu tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo toto uvážení zneužil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 8 Afs 85/2007 – 54). Soud tak při přezkoumávání rozhodnutí o uložené pokutě za správní delikt nepřezkoumává spravedlivost pokuty, ale pouze zkoumá, zda byly splněny podmínky pro její uložení, zda správní orgán srozumitelně odůvodnil její výši zvolenou ze zákonného rozmezí a zda celkově dbal mezí správního uvážení stanovených mu zákonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. 4 As 47/2004 - 87).

70. Dle ust. § 17 odst. 2 zákona o cenách ve spojení s ust. § 17 odst. 4 zákona o cenách se při určení výměry pokuty fyzické osobě podnikající přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Z § 16 odst. 4 písm. b) zákona o cenách vyplývá, že správní orgán může uložit za porušení povinností obsažených v § 16 odst. 1 písm. b) tohoto zákona pokutu až do výše 1 000 000 Kč.

71. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu „je třeba zásadu zákazu dvojího přičítání chápat tak, že k okolnosti, která je zákonným znakem deliktu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující při ukládání sankce. Jednu a tutéž skutečnost, která je v posuzované věci dána v intenzitě nezbytné pro naplnění určitého zákonného znaku skutkové podstaty konkrétního porušení právní povinnosti, nelze současně hodnotit jako okolnost obecně polehčující či obecně přitěžující“ (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2009, č. j. 6 As 22/2009 - 84, ze dne 17. 3. 2010, č. j. 4 Ads 66/2009 - 101, ze dne 20. 4. 2006, č. j. 4 As 14/2005 - 84, nebo také ze dne 25. 1. 2006, č. j. 4 As 22/2005 - 68).

72. Jak bylo z prvostupňového rozhodnutí městským soudem zjištěno, správní orgán prvního stupně při zvažování výše pokuty přihlédl k závažnosti správního deliktu, způsobu jeho spáchání, následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán, jakož i k rozsahu poškození cestujících ve výši 412 Kč. Správní orgán prvního stupně přihlédl především k výši předražení, dosahujícího více než 400 % maximální ceny, a k závažnosti správního deliktu, když uvedl, že povaha nezákonného jednání žalobce je společensky vysoce nebezpečná a dotýká se nejzákladnějších principů podnikání (řádné účtování cen zákazníkům, odvody daní), které musí podnikatel obecně v rámci podnikatelské činnosti dodržovat. Jednáním žalobce jsou poškozováni další provozovatelé taxislužby, jež předpisy dodržují. Protiprávním jednáním žalobce je znehodnocována dobrá pověst hl. m. Prahy, neboť často jsou poškozováni zahraniční turisté, což má za následek negativní publicitu v zahraničních médiích. Dále správní orgán prvního stupně ve prospěch žalobce přihlédl k tomu, že žalobce dosud nebyl za porušení cenových předpisů sankcionován. Žalovaný jako odvolací orgán tyto závěry aproboval. S těmito úvahami se městský soud zcela ztotožňuje. Správní orgán prvního stupně vzal v prvostupňovém rozhodnutí také v potaz míru zavinění s tím, že žalobce jednal zcela vědomě. To správní orgán prvního stupně dovozoval ze skutečnosti, že žalobce po ukončení přepravy neúčtoval částku 88 Kč, resp. ani částku 95 Kč v souladu s taxametrem, a že údaje na displeji taxametru nebyly v průběhu přepravy čitelné a viditelné z místa přepravovaných osob. Správní orgán z toho dovodil, že „v souvislosti s velmi značným poškozením cestujících na ceně jízdného vykazuje takové jednání prvky zcela vědomého klamání zákazníka s cílem zakrývat vysoce protiprávní jednání. Dodržování maximálních cen při poskytování taxislužby na území hl. m. Prahy patří k základním povinnostem dopravce, přičemž možnost vidět na displej taxametru má za cíl umožnit cestujícímu přehled o použité sazbě, načítajícím se jízdném a jeho výši po ukončení přepravy.“ 73. Městský soud k tomu uvádí, že z takového konstatování nelze dovozovat, že by správní orgán prvního stupně uvedené skutečnosti (nečitelnost/absence údajů na displeji taxametru a neúčtování částky v souladu s taxametrem), jež mohou případně naplňovat znaky dalších správních deliktů (nyní přestupků) dle zákona o silniční dopravě (dle ust. § 35 odst. 2 písm. q) a r) zákona o silniční dopravě), hodnotil jako okolnosti přitěžující, či polehčují ve vztahu k rozhodování o správním deliktu dle ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách. Správní orgán z těchto skutečností pouze dovozoval, že se žalobce zcela vědomě se dopustil jednání naplňujícího znaky posuzovaného správního deliktu (porušení ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách), což uvedené okolnosti spáchání předmětného správního deliktu pouze dokreslují.

74. Stejně tak je nedůvodná námitka ohledně konstatování správního orgánu prvního stupně, že „dodržování maximálních cen při poskytování taxislužby na území hl. m. Prahy patří k základním povinnostem dopravce, přičemž možnost vidět na displej taxametru má za cíl umožnit cestujícímu přehled o použité sazbě, načítajícím se jízdném a jeho výši po ukončení přepravy“. Z uvedeného konstatování totiž není možné dojít k závěru, že tato okolnost byla ve výměře uložené sankce zohledněna jako okolnosti přitěžující, či polehčující. Dle názoru městského soudu správní orgán prvního stupně tímto konstatováním pouze vysvětluje význam dodržování cenových předpisů v oblasti poskytování taxislužeb. Tato námitka tak není důvodná.

75. Správní orgán prvního stupně se také zabýval otázkou možného likvidačního charakteru pokuty s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 6 As 64/2013-66, a rovněž uvedl, že za daný skutek mohla být žalobci uložena pokuta až 1 000 000 Kč; žalobci však byla stanovena pokuta v necelé desetině zákonem stanovené sazby. Správní orgán prvního stupně také uvedl, že uložená pokuta nedosahuje ani čtyřnásobný průměrný měsíční příjem řidiče taxislužby. Sankce za vysoce závažné porušení zákona o cenách plní represivní i preventivní účel, neboť je nepochybně citelným zásahem do majetkových poměrů žalobce a zároveň by měla žalobce do budoucna odradit od dalšího jednání. Žalovaný se s odůvodněním výše pokuty ztotožnil. Žalovaný v napadeném rozhodnutí doplnil, že Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku č. j. 6 As 64/2013-66, shledal sankci 70 000 Kč jako sankci, která není likvidační, a dále uvedl, že přestože představuje citelný zásah do hospodaření stěžovatele, není částkou, jež by znemožnila podnikání stěžovatele, či jiným zásadním způsobem ovlivnila jeho osobní poměry vzhledem k možnosti hradit předmětnou pokutu ve splátkách. Žalovaný k tomu dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2015, č. j. 6 As 266/2014-41, podle kterého ani pokuta 100 000 Kč nepředstavuje v podnikatelské sféře částku likvidačního charakteru ve významu vzniku platební neschopnosti, či nutnost ukončit podnikatelskou činnost. K tomu žalovaný doplnil, že žalobce v průběhu řízení nepředložil žádné doklady ohledně omezených majetkových poměrů a v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, jež by mohly ukazovat na likvidační charakter předmětné pokuty ve vztahu k majetkovým poměrům žalobce. Závažnost protiprávního jednání popsaného v ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách je obecně vyjádřena horní hranicí pokuty 1 000 000 Kč a tedy není možné sankci ve výši 7 % horní hranice sazby v této věci považovat za nepřiměřeně přísnou.

76. Městský soud k námitce žalobce týkající se tvrzeného nedostatečného vypořádání likvidační výše pokuty uvádí, že povinnost přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele dopadá na správní orgán pouze v případě, kdy je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, publikovaného pod č. 2092/2010 Sb. NSS). Tedy jestliže ze správního spisu a ani z tvrzení pachatele nevyplývá, že by ukládaná pokuta mohla mít likvidační charakter, správní orgán se nemusí majetkovými poměry pachatele zabývat. Správní orgán musí při zjišťování osobních a majetkových poměrů pachatele vycházet z informací, jež vyplynuly v průběhu řízení, nebo které poskytnul samotný pachatel jako účastník řízení. Jestliže žádné takové podklady správní orgán nezjistí, musí výši pokuty určit dle zákonných kritérií. K tomu je třeba poznamenat, že správní orgán prvního stupně žalobce v oznámení o zahájení řízení ze dne 14. 12. 2015 s ohledem na výše citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyzval, aby doložil, případně svým souhlasem umožnil ověřit pravdivost údajů, které se týkají jeho osobních a majetkových poměrů, a dále vyjmenoval, o jaké údaje může jít. Současně žalobce poučil, že tyto skutečnosti mohou mít vliv na výši uložené pokuty. Na tuto výzvu žalobce nijak nereagoval.

77. Městský soud ze správního spisu nezjistil žádné podklady týkající se osobních, rodinných či majetkových poměrů žalobce, na jejichž základě by bylo možné uvažovat, že by výše uložené pokuty mohla žalobce existenčně zasáhnout. Žalobce svá tvrzení v průběhu správního řízení ani v řízení před městským soudem nijak nekonkretizoval, soudu tak není zřejmé, z jakého důvodu by pro něj uložená pokuta mohla mít likvidační účinek, ani své majetkové poměry nedoložil. Žalobce v řízení před soudem pouze uvedl, že mu současně byla uložena pokuta 50 000 Kč za související přestupek dle zákona o silniční dopravě. Městský soud tak uvádí, že správní orgány nepochybily, když otázku likvidačního charakteru v napadených rozhodnutích posoudily tak, jak bylo uvedeno výše a přitom vycházely z uvedených rozsudků Nejvyššího správního soudu, které se zabývaly obdobnými případy. Městský soud k tomu uvádí, že správní orgány nepochybily, když ve svých rozhodnutích nezohlednily pokutu 50 000 Kč, která byla žalobci ukládána za přestupek dle zákona o silniční dopravě. V době rozhodování o nyní projednávaném správním deliktu dle zákona o cenách správním orgánem prvního stupně (rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 2. 3. 2016, č. j. MHMP 357715/2016) ještě nebylo uvedené prvostupňové rozhodnutí o přestupku dle zákona o silničním provozu (rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 2.3.2016, č. j. MHMP 349334/2016) v právní moci a nebylo tedy na místě se ekonomickými dopady na majetkové poměry žalobce s ním spojenými ve vztahu k nyní projednávané věci jakkoli zabývat. Dle názoru městského soudu je odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu 19. 12. 2013, č. j. 6 As 64/2013-66, poměrně přiléhavý, jelikož v uvedeném rozsudku byla posuzována velmi podobná věc ve všech podstatných okolnostech; žalobci jako fyzické osobě provozující taxislužbu byla uložena taktéž pokuta 70 000 Kč za správní delikt související s jeho podnikáním (nepoužívání taxametru). Nejvyšší správní soud v daném rozsudku shledal, že sankce uložená ve výši 70 000 Kč z obecného hlediska nemůže mít pro dopravce likvidační dopady. V případě, kdy žalobce své poměry jakkoliv blíže nespecifikoval, správní orgány nepochybily, když v nyní projednávané věci použily obecné závěry Nejvyššího správního soudu.

78. Městský soud připomíná, že smyslem posuzování ekonomických poměrů pachatele optikou likvidačního charakteru ukládané pokuty je, aby tato fakticky nevedla k jeho likvidaci. To ale neznamená, že jakýkoliv nepříznivý ekonomický následek do majetkové sféry by měl vést k závěru, že pokutu nelze uložit. Městský soud v této souvislosti připomíná závěry výše zmiňovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 9/2008 - 133: „Aby pokuta za jiný správní delikt naplnila svůj účel z hlediska individuální i generální prevence, musí být citelným zásahem do majetkové sféry pachatele. Odpovídající intenzita majetkové újmy bude v konkrétních případech záviset na řadě faktorů, v prvé řadě však na závažnosti spáchaného deliktu“. Uvedeným judikaturním závěrům správní orgán prvního stupně i žalovaný v nyní projednávané věci zcela vyhověli.

79. Městský soud tak s ohledem na výše uvedené neshledal v odůvodnění výše pokuty žádné pochybení správních orgánů.

80. Městský soud v Praze závěrem uvádí, že se nezabýval námitkami žalobce týkající se tvrzené nezákonnosti kontrolní přepravy, při které cestující používali cizí jazyk, čímž dle žalobce správní orgán jednal ultra vires. Městský soud se nezabýval ani s tím související námitkou, že v řízení nebylo prokázáno, že by cestující byly kontrolní přepravou pověřeny a splňovaly kvalifikační předpoklady a že správní orgán prostřednictvím cizím jazykem mluvících cestujících v taxikářích účelově podněcoval rozhodnutí dopustit se přestupku. Městský soud v Praze se těmito námitkami pro jejich opožděnost nezabýval, neboť tyto námitky byly uplatněny po zákonem stanovené lhůtě pro podání žaloby ve smyslu § 71 odst. 2 s. ř. s. a jedná se tedy o novotu. Ze stejných důvodů se městský soud nezabýval námitkou, že se žalobce měl správně dopustit porušení pravidel pro stanovení úřední ceny dle ust. § 5 odst. 5 zákona o cenách ve spojení s ust. § 16 odst. 1 písm. c) zákona o cenách, nikoli porušení uvedeného ust. § 5 odst. 1 zákona o cenách.

81. Městský soud k těmto námitkám jen ve zkratce uvádí, že komunikace cestujících jako externích pracovníků Magistrátu hl. m. Prahy s žalobcem jako řidičem v anglickém, či jiném cizím jazyce a jeho znalost při kontrolní jízdě nemá žádnou souvislost s vedením řízení v jednacím jazyce ve smyslu § 16 správního řádu. K tomu městský soud opětovně odkazuje na stále aktuální rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2005, č. j. 2 Afs 104/2005-81, v němž Nejvyšší správní soud uznal, že správní orgány mohou efektivní kontrolu cenových předpisů provádět také prostřednictvím cizinců, či osob, kteří se za cizince vydávají. Figuranti zde vystupují jako cestující, tedy nikoli jako úřední osoby, a proto jim nelze ukládat povinnost užívat úřední jazyk. Cestující rovněž nebyli v postavení kontrolující osoby ve smyslu kontrolního řádu. Městský soud tak provedenou kontrolní přepravu neshledal nezákonnou.

82. Městský soud v Praze se závěrem zabýval návrhem žalobce, aby zdejší soud řízení přerušil do skončení trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 63/2016, v němž je XXXXXXXXXXXXXXXXX trestně stíhán za zneužití pravomoci úřední osoby a přijetí úplatku v kauze taxislužeb.

83. Městský soud v Praze k tomu uvádí, že neshledal důvod pro přerušení řízení do skončení trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 63/2016. Jak bylo ze správního spisu zjištěno, XXXXXXXXXXXXXXXXX ve správním řízení o spáchání správního deliktu nevystupoval v postavení svědka, nebyl ani „cestujícím“, který kontrolní jízdu provedl a fakticky nebyl ani osobou, která o spáchání správního deliktu rozhodla. Městský soud tak návrhu žalobce na přerušení řízení nevyhověl s ohledem na hospodárnost a ekonomii řízení.

84. Městský soud v Praze tak uzavírá, že žalobce se svými námitkami neuspěl, v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, Městský soud v Praze proto žalobu zamítl jako nedůvodnou.

85. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné účelné náklady nad rámec běžné úřední činnosti