č. j. 6 Af 14/2019- 66

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D. a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobkyně: XXXXXXXXXXXXXXX bytem XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX zastoupena advokátem Mgr. Petrem Jindřichovským sídlem Krakovská 25, Praha 1 proti žalovanému: Finanční arbitr sídlem Legerova 1581/69, Praha 1 – Nové Město za účasti: NN Životní pojišťovna N.V. sídlem Weena 505, 3013AL Rotterdam, Nizozemské království zastoupena advokátkou Mgr. Evou Novákovou sídlem Ovocný trh 573/12, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2019, č. j. X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem 1 Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl námitky žalobkyně a podle § 16 odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finančním arbitrovi“) a potvrdil usnesení finančního arbitra ze dne 11. 10. 2018, č. j. X (dále jen „usnesení o zastavení“), kterým bylo podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o finančním arbitrovi zastaveno žalobkyní zahájené řízení. 2 Z obsahu správního spisu zjistil soud následující, pro věc podstatné skutečnosti. 3 Žalobkyně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši zaplaceného pojistného na pojistnou smlouvu investičního životního pojištění ING SMART č. X uzavřenou s Nationale Nederlanden Levensverzekering Maatschappij N. V (právní předchůdce osoby zúčastněné na řízení), jednající prostřednictvím NN Životní pojišťovna N.V., pobočka pro Českou republiku (dále jen „Instituce“). 4 Žalovaný shledal, že návrh žalobkyně na zahájení řízení neměl náležitosti stanovené § 10 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi, protože neobsahoval úplné a srozumitelné vylíčení rozhodných skutečností, mj. jaké předsmluvní a smluvní dokumenty byly žalobkyni předloženy před podpisem pojistné smlouvy; zda žalobkyně položila v rámci předsmluvní fáze doplňující otázky k tomuto produktu a pokud ano, jaké a jak na ně zástupce Instituce odpověděl. 5 Proto žalovaný vyzval dne 5. 10. 2017 žalobkyni (respektive jejího právního zástupce) k odstranění nedostatků návrhu a doložení blíže určených důkazních prostředků nebo důkazů. 6 Ve sdělení ze dne 19. 10. 2017 žalobkyně uvedla, že požadované informace nejsou z hlediska obsahu návrhu relevantní. 7 Nato žalovaný dne 19. 10. 2017 opětovně vyzval žalobkyni, aby úplně a srozumitelně vylíčila rozhodné skutečnosti, konkrétně sdělení, na základě jakých informací, příp. z jakých předsmluvních a smluvních dokumentů předložených Institucí nabyla dojmu, že pojistnou smlouvu uzavírá se společností NN Životní pojišťovna N.V., pobočka pro Českou republiku, se sídlem Nádražní 344/25, 150 00 Praha 5 - Smíchov, a nikoliv s Institucí. Žalovaný ve výzvě odůvodnil, že vylíčení rozhodných skutečností týkajících se procesu uzavření pojistné smlouvy je potřebné pro posouzení její platnosti, resp. pro posouzení, s jakým subjektem žalobkyně uzavřela pojistnou smlouvu (žalobkyně se domáhala neplatnosti mj. z důvodu nedostatku právní subjektivity pojistitele). 8 Na tuto výzvu žalobkyně reagovala podáním ze dne 25. 1. 2018, v němž sdělila, že požadované informace nejsou z hlediska obsahu návrhu relevantní. K bodům výzvy uvedla, že neobdržela před uzavřením pojistné smlouvy žádné dokumenty a že si již nepamatuje konkrétní otázky (s výjimkou otázky na výhodnost produktu) a odpovědi. 9 Dne 16. 7. 2018 žalovaný vyzval žalobkyni k podání ústního vysvětlení ve stanoveném termínu v sídle žalovaného. 10 Právní zástupce žalobkyně poté opakovaně žádal o stanovení nového termínu ústního vysvětlení z důvodu své nepřítomnosti na území České republiky či z pracovních důvodů, uvedené důvody nedoložil, trval na své přítomnosti při podání ústního vysvětlení, nutnost podání ústního vysvětlení nejprve nijak nezpochybňoval. 11 Žalovaný opakovaně stanovoval náhradní termín podání ústního vysvětlení, naposledy na 26. 9. 2018, 15:

0. Dne 25. 9. 2018 žalobkyně žalovanému zaslala vyjádření, ve kterém argumentovala, že správní řízení je obecně písemné (a proto ústní vysvětlení představuje výjimku z této zásady). Dále sdělila, že již žalovanému poskytla všechny dokumenty a informace, které měla k dispozici, a že nedisponuje žádnými dalšími tvrzeními, podklady či důkazy, které by ke skutkovým okolnostem sporu doplnila. Podle žalobkyně z výzvy k podání ústního vysvětlení nevyplývá, z jakého důvodu by se mělo konat a co je jeho cílem. Smyslem nařízeného ústního vysvětlení nebylo podle žalobkyně konfrontovat strany sporu, což jedině by mohlo odůvodnit nařízení ústního vysvětlení, když výzvu k podání ústního vysvětlení zaslal žalovaný jen žalobkyni, nikoliv Instituci. Nařízení ústního vysvětlení je podle žalobkyně nehospodárné, a tudíž v rozporu s § 6 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), protože účast na podání ústního vysvětlení je pro žalobkyni s ohledem na stanovený termín v průběhu její pracovní doby a s ohledem na vzdálenost mezi místem bydliště a sídlem žalovaného nepřiměřenou zátěží. Dne 2. 10. 2018, žalobkyně zaslala žalovanému vyjádření, že se ústního jednání nezúčastnila na základě předchozí komunikace se svým právním zástupcem. 12 Následně žalovaný shora označeným usnesením řízení o návrhu žalobkyně zastavil. V odůvodnění konstatoval, že cílem ústního vysvětlení mělo být mj. vyjasnění, čeho se žalobkyně v řízení domáhá a z jakých důvodů považuje ujednání pojistné smlouvy za neplatná, neboť žalobkyně ve svých vyjádřeních sdělila, že se domáhá „in eventum určení, že ujednání o nákladech a poplatcích nebylo ve Smlouvě platně sjednáno (viz bod E Návrhu)“, aniž by sdělila, z jakého důvodu se domáhá neplatnosti těchto ujednání. Žalobkyně přitom v části E návrhu na zahájení řízení požadovala pouze vydání bezdůvodného obohacení s příslušenstvím. Žalobkyně ve vyjádření ze dne 19. 10. 2017 dále sdělila, že mylně uvedla námitku neplatnosti pojistné smlouvy pro nesjednání pojištění a že „v tomto případě jde pouze o nezpůsobilost k sjednání smlouvy“, přičemž zcela opomenula zbývající namítané důvody neplatnosti pojistné smlouvy (neplatně sjednaný rozsah pojistného plnění a nestanovení způsobu, jakým se žalobkyně podílí na výnosech Instituce). Protože žalovaný měl na základě uvedených vyjádření pochybnosti, čeho se žalobkyně v řízení domáhá a proč považuje pojistnou smlouvu, resp. její ujednání, za neplatnou, nařídil žalobkyni podání ústního vysvětlení. Žalovaný nařídil ústní vysvětlení i za účelem smírného řešení sporu, o které finanční arbitr v souladu s § 1 odst. 3 zákona o finančním arbitrovi primárně usiluje. Pokud by žalovaný shledal pojistnou smlouvu absolutně neplatnou, předběžně by na základě dosud shromážděných podkladů přiznal žalobkyni částku odpovídající zaplacenému pojistnému, které se s ohledem na námitku promlčení vznesenou Institucí nepromlčelo ve tříleté objektivní promlčecí době, částku pojistného na připojištění pro případ smrti následkem úrazu, připojištění pro případ trvalých následků úrazu s progresivním plněním a připojištění denních dávek za dobu nezbytného léčení úrazu zaplaceného žalobkyní v době tří let před zahájením řízení, protože žalovaný je příslušný pouze k rozhodování sporu týkajícího se životního pojištění. Naproti tomu by Instituce v případě ukončení životního pojištění sjednaného v pojistné smlouvě vyplatila žalobkyni plnění z odkupného ve výši platné ke dni 30. 1. 2018. 13 Dále žalovaný uvedl, že nepovažuje podání ústního vysvětlení za nedůvodné jen proto, že se ho neúčastní druhá strana sporu, když jeho účelem je vyjasnění, případně doplnění návrhu na zahájení řízení, možnost žalovaného bezprostředně reagovat na účastníkem uváděné skutečnosti a v konečném důsledku i rychlejší a efektivnější projednání sporu. Upozornil, že přestože žalobkyně tvrdí, že má zájem na co nejrychlejším vyřešení celé věci, prostřednictvím svého zástupce sděluje, že se ústního vysvětlení zúčastní pouze za předpokladu, že jí žalovaný písemně zdůvodní nařízení ústního vysvětlení a že účelu řízení nebude moci být dosaženo jiným způsobem. Zástupce žalobkyně tak pouze polemizuje s žalovaným o důvodech ústního vysvětlení, avšak nedokládá, že by existovaly skutečnosti, které by jemu nebo žalobkyni bránily zúčastnit se podání ústního vysvětlení. Tento postup nasvědčuje, že se chce ústnímu vysvětlení vyhnout. 14 K námitkám žalobkyně žalovaný nyní napadeným rozhodnutím usnesení o zastavení řízení potvrdil. V odůvodnění zopakoval důvody zastavení řízení uvedené v prvostupňovém rozhodnutí. Konstatoval, že zástupce žalobkyně doručuje žalovanému šablonovité návrhy a desítky dalších shodných podání (v obdobných sporech dalších navrhovatelů), ve kterých líčí skutkové okolnosti uzavření pojistných smluv jednotlivých navrhovatelů takřka totožně. Zástupce žalobkyně tak snižuje věrohodnost předkládaných vyjádření, včetně vyjádření žalobkyně, a žalovaný na základě těchto vyjádření důvodně pochybuje, zda se skutečně jedná o vylíčení skutkových okolností žalobkyní, nikoliv jen jejím zástupcem bez součinnosti s ní, jak bylo prokázáno v některých jiných řízeních. Zástupce žalobkyně dále opakovaně paušálně odmítá poskytovat žalovanému součinnost (včetně předkládání důkazních prostředků) s tím, že by měl žalovaný jednotlivé navrhovatele co nejméně zatěžovat a že by si měl veškeré potřebné podklady obstarat sám. Žalovaný připomněl, co bylo obsahem a důvodem výzev k vylíčení rozhodných skutečností v projednávané věci, odmítl, že by v těchto výzvách vyžadoval nové skutečnosti, zopakoval, že žalobkyně na základě těchto výzev neposkytla součinnost. Potvrdil, že ve věci se jednalo o vadu návrhu, která bránila žalovanému rozhodnout spor mezi žalobkyní a Institucí. Zastavení řízení bylo důvodné, neboť žalobkyně neodstranila nedostatky návrhu bránící projednání sporu a neposkytla žalovanému potřebnou součinnost ani v rámci nařízeného ústního vysvětlení. 15 K oprávnění nařídit ústní vysvětlení žalovaný argumentoval vlastní právní úpravou v § 12 odst. 2, 5 zákona o finančním arbitrovi a tudíž nedůvodností aplikovat správní řád ve smyslu § 24 zákona o finančním arbitrovi ohledně rozšiřování podmínek pro nařízení ústního vysvětlení. Žalovaný proto byl oprávněn z vlastního podnětu vyžadovat podání ústního vysvětlení, nadto je přesvědčen, že by v daném případě byly s ohledem na výše uvedené naplněny i podmínky pro konání ústního jednání podle § 49 správního řádu. Žalovaný dále rekapituloval, že účelem ústního vysvětlení bylo mimo jiné zjistit okolnosti uzavření pojistné smlouvy, což žalobkyni v řízení opakovaně objasňoval, účelem bylo též vyjasnit, čeho se žalobkyně v řízení domáhá, poučit ji o zásadách řízení před finančním arbitrem a pokusit se o smírné řešení sporu. Úvahy, které ho k potřebě vyjasnění vedly, byly vysvětleny v prvostupňovém rozhodnutí, provedení úkonů při jednom kontaktu s žalobkyní při podání ústního vysvětlení žalovaný považuje za hospodárné. K námitce nemožnosti smírně vyřešit spor při ústním vysvětlení žalovaný uvedl, že s ohledem na okolnosti případu bylo možné dosáhnout smírného řešení sporu i bez přítomnosti Instituce. Žalovaný odmítl, že by žalobkyni trváním na ústním vysvětlení jakkoli zatěžoval, bydliště žalobkyně i sídlo jejího právního zástupce účast umožňuje, pracovní doba žalobkyně byla zohledněna, žalovaný žádostem o změnu termínu vždy vyhověl a oddaloval tak rozhodnutí ve věci, až žalobkyně a její právní zástupce nakonec sdělili, že se podání ústního vysvětlení nezúčastní pro jeho nedůvodnost. Žalovaný shrnul, že podání ústního vysvětlení nařídil v souladu se zákonem, žalobkyně ani její právní zástupce se k němu nedostavili, a námitky, v nichž žalobkyně polemizuje s existencí důvodů pro podání ústního vysvětlení, nemohou jejich důvodnost ovlivnit. Žalobkyně svou nečinnost v námitkách nerozporuje a neodůvodňuje, naopak v nich potvrzuje odmítnutí součinnosti při podání ústního vysvětlení s odkazem na zásady řízení před finančním arbitrem. Žalovaný nesouhlasí s názorem, že podání ústního vysvětlení je v řízení před finančním arbitrem namístě pouze tehdy, není-li možné věc vyřešit písemně. V takovém případě by totiž nebylo možné nařídit ústní vysvětlení prakticky v žádné situaci, když jeho obsah je finanční arbitr podle správního řádu povinen zaznamenat do protokolu, a u všech nařízených ústních vysvětlení by proto bylo možné argumentovat, že nejsou důvodné, protože informace od osoby podávající ústní vysvětlení by bylo možné opatřit písemně. 16 Žalovaný připomněl, že při svém rozhodování podle § 12 odst. 3 zákona o finančním arbitrovi „arbitr není vázán návrhem a aktivně opatřuje důkazy“, což činí mnohdy i v zájmu samotného spotřebitele. I podle § 141 odst. 4 správního řádu a § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, může rozhodující orgán zjišťovat další rozhodné skutečnosti nad rámec toho, co předložili účastníci řízení. Zdůraznil, že je mimosoudním orgánem řešení spotřebitelských sporů na finančním trhu, který byl zřízen na základě požadavků práva Evropské unie a jako takový, byť je do této soustavy legislativně zařazen, není správním orgánem v běžně pojímaném slova smyslu. Základní zásadou řízení před finančním arbitrem je přivést strany sporu ke smíru tak, aby bylo naplněno poslání orgánu mimosoudního řešení sporů, tedy bezplatně co do nákladů na zahájení řízení a bez nákladů na právní zastoupení a bez nákladů na soudní přezkum, dosáhnout vyřešení sporu slabší strany - spotřebitele. Ačkoli tedy žalovaný nesdílí názor žalobkyně, že by mohl spor řádně projednat i bez její další součinnosti, vyzdvihl, že v řízení před finančním arbitrem nejde jen o „možnost spor projednat“ a poté rozhodnout, ale především o smírné řešení sporu, kdy finanční arbitr rovněž potřebuje znát bližší skutkové okolnosti toho kterého případu, aby se mohl pokusit o odpovídající smírné řešení sporu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí shrnul, že v posuzovaném případě bylo v silách žalobkyně poskytnout výše popsanou součinnost, a že odmítání součinnosti ze strany zástupce žalobkyně představují pouze snahu o přenesení odpovědnosti za prokázání tvrzení žalobkyně na žalovaného, tedy usnadnění práce a snížení nákladů právního zástupce žalobkyně v souvislosti s uplatněním nároku žalobkyně. Žalovaný takový přístup odmítl, a to i s ohledem na rovnost účastníků řízení, kdy by bylo nespravedlivé, aby v důsledku nečinnosti žalobkyně žalovaný o to více zatěžoval Instituci. Současně odmítl, že by jeho postup byl šikanózní nebo oddalující vydání rozhodnutí, když z průběhu řízení vyplývá, že po žalobkyni vyžadoval pouze vylíčení rozhodných skutečností a za tímto účelem ji opakovaně písemně vyzval k odstranění nedostatků návrhu a posléze i k podání ústního vysvětlení. II. Obsah žaloby 17 Žalobkyně v podané žalobě předně konstatovala, že žalovanému předložila rozsáhlou argumentaci, ve které podrobně doložila jednotlivé vady vedoucí k absolutní neplatnosti pojistné smlouvy a předložila veškeré písemné podklady, ze kterých tyto vady vyplývají a které měla k dispozici. 18 Namítla, že žalovanému poskytla veškerou součinnost, neboť odpověděla na všechny položené dotazy. Skutečnost, že si nevzpomíná na některé detaily uzavření pojistné smlouvy, není možné označit za neposkytnutí či pouze částečné poskytnutí součinnosti. Rovněž za neposkytnutí součinnosti není možné označit skutečnost, že již nemá žádné další podklady a informace ke sporu, neboť již všechny žalovanému předložila, resp. sdělila. Veškeré smluvní dokumenty je navíc schopna doložit Instituce, kterou k jejich předložení žalovaný zcela standardně vyzývá. Návrh na zahájení řízení tedy netrpí žádnou z vad ve smyslu § 10 zákona o finančním arbitrovi. Žalovaný tedy měl k dispozici důkazy a skutečnosti k tomu, aby ve věci rozhodl. Dále bylo z průběhu řízení zřejmé, že žalobkyně nemá, co by ke sporu doplnila, a tudíž ani ústní vysvětlení nemohlo vést k získání dalších informací ke sporu. Nařízení ústního jednání tedy nebylo nezbytné ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu, a tudíž bylo v rozporu se zásadou legality, podle které lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem stanoveným zákonem. Současně bylo v rozporu se zásadou písemnosti správního řízení, jíž je dle § 15 odst. 1 správního řádu vedeno správní řízení. 19 Dále žalobkyně namítla, že žalovaný ve výzvě k podání ústního vysvětlení jeho nařízení neodůvodnil, což je v rozporu § 59 správního řádu, podle kterého musí být v předvolání uvedeno v jaké věci a z jakého důvodu se má účastník řízení dostavit. Důvody pro nařízení ústního vysvětlení uvedl žalovaný poprvé až v prvostupňovém rozhodnutí. Dle žalobkyně žádný z uvedených důvodů nesplňuje zákonné podmínky pro nařízení ústního jednání dle správního řádu, neboť žalovaný mohl všechny úkony provést písemně. Žalobkyně je přesvědčena, že z jejího návrhu a následujících podání vyplývá, čeho se domáhá i z jakých důvodů považuje ujednání pojistné smlouvy za neplatná. 20 K údajnému důvodu nařízení ústního vysvětlení namítla, že žalovaný se nikdy aktivně nepokusil o smír mezi účastníky řízení, pouze se žalobkyně písemně doptal na možnost smírného ukončení sporu a žalobkyně se k této otázce vyjádřila. Ústní jednání mělo navíc proběhnout bez účasti Instituce, a tudíž nemohlo být jeho předmětem smírné řešení, navíc bylo nařízeno v rozporu s právem na spravedlivý proces, právě z důvodu nařízení bez účasti druhé strany sporu, kdy není dodržena podmínka transparentnosti. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/11/EU ze dne 21. 5. 2013 o alternativním řešení spotřebitelských sporů, z níž vyplývá, že v rámci alternativního řešení sporů by obě strany měly mít možnost předložit své informace a důkazy, aniž by musely být fyzicky přítomny. 21 K požadavku žalovaného vyjasnit okolnosti uzavření, průběhu a ukončení pojistné smlouvy žalobkyně namítla, že veškeré informace finančnímu arbitrovi písemně sdělila. Upozornila na to, že vzhledem k důvodům neplatnosti pojistné smlouvy jsou témata ústního jednání zcela irelevantní, neboť důvodem neplatnosti je systémová vada pojistné smlouvy, na kterou nemá vliv individuální způsob sjednání či ukončení smlouvy. Žalovaný disponuje veškerými důkazními prostředky, které tuto vadu prokazují, tj. zejména pojistnou smlouvou samotnou. Žalobkyně též namítla, že ve věci skutkově stejných sporů s institucí přitom žalovaný vychází pouze z obsahu pojistných smluv a informací, které jsou v obchodním rejstříku, tedy z důkazů, které má v případě žalobkyně již k dispozici. Žalovaný tak účelově nastiňuje témata ústního vysvětlení, o kterých dopředu ví, že odpovědi žalobkyně nebude pro své rozhodnutí potřebovat. 22 Žalobkyně je dále přesvědčena, že v rozporu se zásadami dobré správy a zákonem je též samotné usnesení o zastavení řízení, a to bez ohledu na zákonnost nařízení ústního jednání. Důvodem pro zastavení řízení nemůže být jakákoliv forma nesoučinnosti účastníka řízení. Neposkytnutí součinnosti, které nevede k nemožnosti projednat věc z obsahového hlediska, nemůže vést k zastavení řízení s odkazem na § 14 odst. 1 písm. b) zákona o finančním arbitrovi. Žalovaný skutečně může ve smyslu tohoto ustanovení zastavit řízení, pokud mu nějaký navrhovatel neposkytl k výzvě součinnost. Tato součinnost však musí být s ohledem na dikci předmětného ustanovení potřebná, v dané věci však požadované informace, které žalovaný uvedl jako důvod pro nařízení ústního vysvětlení, potřebné pro rozhodnutí nejsou. Žalovaným uvedené důvody nedosahují intenzity, která by bránila pokračování v řízení, přičemž požadavek na určitou intenzitu byl shledán i judikatuře správních soudů (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2016 č.j. 2 Azs 76/2015-24). 23 Žalobkyně dále namítla, že žalovaný vydal ve věci skutkově stejných sporů s Institucí několik nálezů s naprosto totožným odůvodněním, ve všech řízeních byli navrhovatelé opakovaně vyzýváni k odpovědím na otázky, které žalovaný položil i žalobkyni, ani v jednom z těchto sporů však žalovaný informace takto získané pro své právní závěry ve věci při své právní úvaze nevyužil. Tato zjištění se nenacházejí v nálezech ani ve shrnutí skutkového stavu, žalovaný se s nimi nevypořádal ani v odůvodnění, neuvádí, z jakého důvodu je ignoruje, přesto, že mnohé z nich jsou objektivně ve prospěch těchto navrhovatelů. Žalovaný při svých právních závěrech v obdobných věcech vycházel pouze z obsahu pojistných smluv a informací, které jsou v obchodním rejstříku, tedy z důkazů, které má v případě žalobkyně k dispozici. 24 Dále žalobkyně namítla, že postup žalovaného je vůči ní šikanózní a je důsledkem silné averze žalovaného vůči právním zástupcům navrhovatelů, což se projevuje zaujatým a nespravedlivým postupem v jednotlivých sporech. Toto se týká též právního zástupce žalobkyně. Žalovaný využívá jakékoli procesní možnosti k tomu, aby postihl právní zástupce, kteří trvali na tom, aby odstranil několikaletou nečinnost prostřednictvím žalob na nečinnost. Projevem systémové šikany ze strany žalovaného je mimo jiné hromadné a zbytečné nařizování ústních jednání, jejichž zjevným cílem je zatěžovat jednotlivé navrhovatele a jejich právní zástupce, a oslabit tak jejich snahy o řešení sporů. Žalovaný právní zástupce navrhovatelů zcela nepodloženě obviňuje ze „spiknutí advokátů, kteří postupují při zneužívání institutu finančního arbitra společně“ (vyjádření žalovaného ze dne 7. 9. 2018 zaslané Městskému soudu v Praze v jiné věci), žalobkyně si za těchto okolností dovoluje pochybovat o tom, že žalovaný rozhoduje spravedlivě a nestranně. Žalobkyně má podezření, že i zastavení jejího řízení je důsledkem tohoto postoje žalovaného. 25 V doplnění žaloby ze dne 2. 8. 2021 žalobkyně odkázala na jiné, skutkově podobné věci projednané a rozhodnuté Městským soudem v Praze v nedávné době. Vymezila se proti právnímu názoru městského soudu ve věcech sp.zn. 14 Af 47/2018 a sp.zn. 9 Af 32/2019, kde městský soud v podstatě dovodil, že řízení před finančním arbitrem je jakýmsi hybridem mezi řízeními ovládanými zásadou formální pravdy (spojenou úzce se zásadou projednací) a řízeními ovládanými zásadou materiální pravdy (spojenou úzce se zásadou vyhledávací). Dle žalobkyně však zásada materiální pravdy, kterou je obvykle vedeno nesporné správní řízení, znamená, že soud nebo správní orgán se musí snažit o přesné a úplné zjištění skutkového stavu, naopak zásada formální pravdy, kterou je vedeno sporné správní řízení, znamená, že soud nebo správní orgán nemusí zjišťovat přesně a úplně skutkový stav, ale spokojí se s takovým stupněm jeho poznání, který vyplyne z provedeného dokazování nebo na němž se shodnou strany řízení. Je zjevné, že tyto dva principy není možné směšovat, neboť se navzájem vylučují. Řízení před finančním arbitrem tak může být buď řízením vedeným podle zásady materiální pravdy či podle zásady formální pravdy, ne oběma současně, jak nesprávně naznačuje městský soud v předmětných rozsudcích. Žalobkyně je přesvědčena, že vzhledem k tomu, že žalovaný rozhoduje spory spadající jinak do pravomoci českých soudů, není žádný důvod, aby se řízení před ním řídilo jinými základními principy než v případě sporného řízení správního. 26 Dále se žalobkyně vyjádřila k obsahu § 12 odst. 3 zákona o finančním arbitrovi. Uvedla, že finanční arbitr je orgán zřízený k ochraně spotřebitelů, kteří jsou v právních vztazích s finančními institucemi disponujícími odbornými znalostmi a materiálním zázemím, čemuž v případě sporu běžný spotřebitel nemůže konkurovat. Ustanovení § 12 odst. 3 zákona o finančním arbitrovi je tedy vyjádřením této legislativní snahy, že finanční arbitr má usnadnit spotřebitelům domoci se svých práv v asymetrickém vztahu s finančními institucemi. Není projevem zásady vyhledávací či zásady materiální pravdy, ale je projevem zásady, že žalovaný má navrhovatelům pomáhat a nikoli nutit je vypovídat, vyšetřovat či šikanovat. Žalobkyně je tedy přesvědčena, že řízení před finančním arbitrem je sporné správní řízení ve smyslu § 141 správního řádu a je vedeno podle zásady formální pravdy a zásady projednací a touto optikou je nutné posuzovat nezákonnost jednání finančního arbitra v řízeních, která jsou před ním vedena. 27 Následně žalobkyně upozornila na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, č.j. 15 Af 25/2019-96, kterým soud též rozhodl ve skutkově a právně obdobné věci, a tam napadené usnesení žalovaného zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, kdy soud v rozsudku konstatoval, že „nesdílí názor žalovaného, že finanční arbitr v prvoinstančním rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč považoval zjišťování dalších okolností za nezbytné. Nutno dodat, že ani žalovaný nevnesl do odpovědi na tuto stěžejní otázku světlo, pokud v odůvodnění napadeného rozhodnutí v zásadě jen zopakoval zcela obecnou argumentaci finančního arbitra uvedenou v prvoinstančním rozhodnutí ... Žalovaný se v nyní projednávané věci nepřeklenul přes toliko obecně koncipovanou argumentaci vztahující se k důvodům, pro které po žalobci podání požadoval ústního vysvětlení. Tím méně pak vysvětlil, jaké věcné i právní úvahy vycházející z hodnocení konkrétních zjištěných okolností odůvodňují nutnost řízení zastavit.“ Dle žalobkyně by odůvodnění odkazovaného rozsudku mohlo být bez jakékoli změny aplikováno i na její věc. III. Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení 28 Žalovaný ve vyjádření k žalobě s podanou žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Vzhledem k podobnosti námitek vznesených v průběhu správního řízení a námitek žalobních odkázal na odůvodnění prvostupňového i napadeného rozhodnutí a věcně se vyjádřil stejně jako v napadeném rozhodnutí. 29 Uvedl, že není správním orgánem v běžně pojímaném slova smyslu, je příslušný k řešení sporů na finančním trhu mezi spotřebiteli a finančními institucemi, základní zásadou řízení před žalovaným je přivést strany sporu ke smíru tak, aby bylo naplněno poslání orgánu mimosoudního řešení sporů, tedy bezplatně co do nákladů na zahájení řízení a bez nákladů na právní zastoupení a bez nákladů na soudní přezkum, dosáhnout vyřešení sporu slabší strany - spotřebitele. Žalovaný není obecným soudem, nevede ani „běžná či přepážková“ správní řízení v tom smyslu, že by rozhodoval na základě předem stanovených podmínek a podkladů, které když spotřebitel splní a předloží, mohl by mu žalovaný bez dalšího vyhovět, nebo naopak návrh snadno zamítnout pro nesplnění těchto podmínek. Pokud má mít jeho rozhodnutí účinky pravomocného soudního rozhodnutí, pak by mělo stát na pevných základech. 30 Žalovaný, aby dostál svému poslání, musí na jedné straně spotřebiteli (v případě, že o to požádá) pomoci podat návrh, poskytnout mu součinnost při odstraňování nedostatků návrhu a dále v průběhu řízení být tím, kdo spotřebiteli svou aktivitou umožní bez nutnosti právního zastoupení uplatnit svůj nárok stejně jako by se ho mohl domáhat u obecného soudu, současně však musí po spotřebiteli požadovat dostatečnou součinnost tak, aby i spotřebitel unesl svá břemena tvrzení a důkazní. Na druhou stranu musí žalovaný jako nestranný a nezávislý orgán umožnit instituci, proti které návrh směřuje, aby se k věci vyjádřila a předložila veškeré možné podklady na svou obranu, současně se musí žalovaný pokusit obstarat podklady za obě strany sporu tam, kde si je samy obstarat nemohou nebo k nim má snazší přístup žalovaný sám. Teprve poté, kdy strany sporu odmítnou smír, je na místě, aby žalovaný spor autoritativně rozhodl. 31 Žalobkyně v návrhu na zahájení řízení namítala neplatnost pojistné smlouvy investičního životního pojištění ING SMART, protože na straně pojistitele jednal subjekt bez způsobilosti k právním úkonům, v pojistné smlouvě není sjednán rozsah pojistného plnění a pojistná smlouva nestanoví způsob, jakým se žalobkyně podílí na výnosech Instituce. 32 V této souvislosti žalovaný odmítá tvrzení žalobkyně, že by ústní vysvětlení „nemohlo vést k získání dalších informací ke sporu“, neboť například u problematiky nesprávného označení smluvní strany je třeba v souladu se soudní judikaturou zkoumat i další okolnosti uzavření smlouvy, což žalovaný v průběhu řízení žalobkyni zdůvodnil, a zamýšlel toto učinit. Žalovaný uvedl, že z dosavadní zkušenosti s nařizováním ústních jednání v obdobných případech jednoznačně vyplývá účelovost podání jejich právních zástupců spotřebitelů, kdy spotřebitelé při ústním vysvětlení například popisují některé rozhodné skutečnosti jinak než jejich zástupce, doplňují skutečnosti, které si podle zástupce údajně nepamatovali, upřesňují počátek běhu subjektivních promlčecích dob, zástupce vůbec neznají, návrhy vypracované zástupcem citují neexistující ujednání smluv atd. Žalovaný tak důrazně odmítá i zjednodušující argumentaci žalobkyně o „systémových vadách“ pojistných smluv a možnosti činit totožná vyjádření v těchto věcech. 33 Žalovaný uvedl, že pokud v některých obdobných případech rozhodl stejně a návrhy navrhovatelů zamítl z důvodu zjištění, že pojistné smlouvy lze vyložit, případně že jejich předmětem je pojištění, a tudíž nejsou neplatné, pak toto neznamená, že pokud by žalovaný v řízení žalobkyně zjistil další relevantní skutečnosti (a to i prostřednictvím ústního vysvětlení), nerozhodl by v její věci jinak, když by se v takovém případě nejednalo o skutkově shodný případ. 34 V této souvislosti žalovaný odmítl mj. vzorové vyjádření zástupce žalobkyně, že by skutečnosti získané od spotřebitele nikdy neměly vliv na výsledek řízení, což žalovaný demonstroval na případu, kdy zástupce jiného navrhovatele dostatečně nevylíčil skutečnosti rozhodné pro subjektivní promlčecí dobu a učinil tak až sám navrhovatel při podání ústního vysvětlení. Nadto je třeba zohlednit, že Instituce za několik desítek let vytvořila větší množství různých produktů, které se liší od samotné jejich povahy (například investiční vs. kapitálové životní pojištění) až například právě po identifikaci Instituce (v různých verzích smluv Instituce sebe sama označuje odlišně), což žalovaný rovněž nemůže přehlížet a paušalizovat tak veškeré spory. 35 Žalovaný odmítl, že podání ústního vysvětlení je v řízení před žalovaným namístě pouze tehdy, není-li možné věc vyřešit písemně. Pokud jde o žalobkyní namítaný bod 42 recitálu Směrnice o alternativním řešení spotřebitelských sporů, pak dle žalovaného oprávnění vyzvat účastníky řízení před žalovaným vyplývá přímo ze zákona o finančním arbitrovi. 36 Žalovaný upozornil, že je povinen z podání ústního vysvětlení pořídit protokol, který tvoří součást spisu, do kterého může kterákoliv ze stran sporu nahlédnout a současně se s jeho obsahem seznámit před vydáním rozhodnutí. Žalovaný tak nejedná s účastníkem řízení neformálně, a považuje proto žalobkyninu argumentaci o tom, že stranám sporu odpírá právo na spravedlivý proces, když k podání ústního vysvětlení vyzve pouze žalobkyni, nikoliv Instituci, za čistě účelovou. 37 Pokud se jedná o argumentaci stran neznalosti důvodů podání ústního vysvětlení, resp. že žalovaný sdělil důvody podání ústního vysvětlení až v prvostupňovém rozhodnutí, žalovaný odkazuje, že ve výzvě ze dne 16. 7. 2018 vyzval žalobkyni a jejího zástupce k podání ústního vysvětlení „ve věci týkající se okolností uzavření smlouvy o životním pojištění ING SMART č. X“. Žalovaný tedy sdělil žalobkyni hlavní důvod, pro který ji vyzval k podání ústního vysvětlení (tedy zjištění skutkových okolností uzavření pojistné smlouvy), již v první výzvě k podání ústního vysvětlení. V této souvislosti žalovaný nepovažoval za nutné uvádět i další důvody nebo detaily tohoto úkonu, jak vysvětlil v rozhodnutí o námitkách. 38 Žalovaný odmítl, že by vůči zastoupeným spotřebitelům postupoval zaujatě a nespravedlivě, má za to, že tato tvrzení jsou založená na nepochopení institutu finančního arbitra a na snaze dosáhnout rozhodnutí ve prospěch spotřebitele bez ohledu na správnost rozhodnutí a bez ohledu na hrozbu soudního přezkumu. Žalovaný v souladu se zásadou materiální pravdy odmítá rezignovat v odůvodněných případech na bližší dokazování a paušalizovat tím případy jednotlivých spotřebitelů, jak by si zástupce žalobkyně představoval, kdy odmítání součinnosti představuje snahu o přenesení odpovědnosti za prokázání tvrzení žalobkyně na žalovaného, tedy usnadnění práce a snížení nákladů zástupce žalobkyně. 39 Žalovaný se pozastavil nad skutečností, že zástupce žalobkyně je seznámen s procesními úkony, resp. nálezy, které žalovaný vydal v řízeních, ve kterých zastupovali navrhovatele jiní právní zástupci, i přes neveřejnost řízení a nezveřejnění zmíněných nálezů ve Sbírce rozhodnutí publikované na webových stránkách žalovaného. Uvedené svědčí o vzájemném kontaktu s jinými právními zástupci, kteří obdobě podávají vzorová vyjádření a u kterých žalovaný již zjistil, že tak činí bez součinnosti s navrhovateli. Z těchto důvodů proto i v případě žalobkyně žalovaný mj. důvodně pochybuje, zda má skutečně zájem na vedení řízení před žalovaným, popř. zda zástupcem žalobkyně vylíčené skutečnosti odpovídají realitě. 40 Osoba zúčastněná na řízení se k věci nevyjádřila. IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze 41 Při jednání, které se před Městským soudem v Praze konalo dne 25. 8. 2021 v nepřítomnosti osoby zúčastněné na řízení, jež se z jednání omluvila a souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti, účastníci setrvali na svých stanoviscích. Soud neprovedl žalobkyní navržené důkazy listinami, které jsou součástí spisového materiálu, neboť z něj při přezkumu zákonnosti rozhodnutí žalovaného vychází a správním spisem se dokazování neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 8/2008 - 117 ze dne 29. 1. 2009, č. 2383/2011 Sb. NSS). Soud neprovedl ani další žalobkyní v žalobě navržené důkazy, neboť dle žalobních tvrzení tyto podklady vypovídají o postupech a rozhodovací činnosti žalovaného v jiných věcech, tedy přímo nesouvisí s předmětem projednávané věci, v níž je posuzována toliko důvodnost zastavení řízení o sporu žalobkyně s Institucí v nyní projednávané věci. Soud neprovedl ani důkaz rozhovorem s Robertem Pelikánem, neboť pro posouzení právní otázky porušení práva na spravedlivý proces, k níž byl důkaz navržen, soudu postačuje obsah spisového materiálu žalovaného. 42 Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním orgánem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě, podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ust. § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s. ř. s.“). 43 Po provedeném řízení Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 44 Podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o finančním arbitrovi arbitr řízení usnesením zastaví, jestliže navrhovatel neodstranil přes výzvu arbitra nedostatky návrhu nebo neposkytl přes výzvu arbitra potřebnou součinnost; o tom musí být navrhovatel arbitrem poučen. 45 Podle citovaného ustanovení lze řízení před finančním arbitrem zastavit za splnění následujících podmínek: 1) navrhovatel přes výzvu neodstraní nedostatky návrhu nebo neposkytne potřebnou součinnost a 2) o tomto procesním důsledku byl poučen. 46 Splnění druhé podmínky není v projednávané věci sporné, neboť žalovaný ve všech zasílaných výzvách žalobkyni poučoval o možnosti, že v případě její pasivity může být řízení zastaveno. Žalobkyně ani v žalobě nenamítá, že by ze strany žalovaného byla nedostatečně poučena o procesních důsledcích, pokud nevyhoví zasílaným výzvám. Proto soud zaměřil pozornost na zhodnocení prvé shora uvedené podmínky, za níž může být řízení před finančním arbitrem zastaveno dle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o finančním arbitrovi. 47 Městský soud v Praze na tomto místě považuje za vhodné uvést, že otázky, které se dotýkají posuzovaného případu, byly v nedávné době řešeny ve skutkově podobných věcech, projednávaných u městského soudu například pod sp.zn. 6 Af 7/2019, 9 Af 32/2019, 14 Af 47/2018. Městský soud přitom v rozsudcích vydaných v těchto věcech (rozsudek ze dne 2. 4. 2020 č.j. 6 Af 7/2019-42, rozsudek ze dne 21. 4. 2021 č.j. 9 Af 32/2019-70, rozsudek ze dne 29. 4. 2020 č.j. 14 Af 47/2018-59) vysvětlil důvody, pro které shledal nedůvodnými žalobní námitky poukazující na nezákonnost zastavení řízení finančním arbitrem dle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o finančním arbitrovi. Městský soud se se závěry vyslovenými v odkazovaných rozsudcích zcela ztotožňuje a neshledává důvodu se od nich odchýlit, proto z odkazovaných rozsudků do určité míry při odůvodnění projednávané věci vychází. 48 Městský soud v Praze předně obecně podotýká, že institut finančního arbitra byl zřízen jako specializovaný nezávislý správní orgán, který z pozice odborníka řeší pokud možno neformálně spory mezi finančními institucemi a jejich klienty. Řízení před finančním arbitrem se přitom liší od klasického civilního řízení i od klasického správního řízení. Řízení před finančním arbitrem je prostoupeno myšlenkou snadného přístupu spotřebitele ke spravedlnosti, tj. tím, že finanční arbitr má být orgánem, před kterým se spotřebitel rychleji, méně formálně a především bezplatně domůže svých práv. 49 Z hlediska správního práva je zásadní, že předmětem řízení před finančním arbitrem je rozhodování sporů vyplývajících ze soukromoprávních vztahů, kde proti sobě vystupují dvě strany a správní orgán je povolán k tomu, aby (namísto soudu) rozhodl jejich spor jako nezávislá a nestranná instituce (viz § 1 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi, dle něhož je arbitrovi svěřena působnost spočívající v rozhodování taxativně stanoveného okruhu sporů vyplývajících ze soukromoprávních vztahů, tedy autoritativní rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob). Řízení před finančním arbitrem tedy odpovídá spornému správnímu řízení vymezenému v § 141 správního řádu. Citované ustanovení správního řádu obsahuje poměrně svébytnou úpravu procesních práv a povinností oproti standardnímu správnímu řízení. Řízení se zahajuje pouze na návrh (odst. 2), neuplatňuje se v plném rozsahu zásada materiální pravdy a rovněž i povinnost správního orgánu zajišťovat podklady rozhodnutí je omezena (odst. 4). „Důvodem pro takové omezení povinnosti správního orgánu zjišťovat podklady pro rozhodnutí vyplývá z charakteru sporného řízení, ve kterém správní orgán hraje do určité míry roli ‚soudu‘ stojícího nad stranami sporu a kde účelem rozhodnutí není přiznat některé ze stran nějaké nové právo či uložit jí nějakou novou povinnost, na rozdíl od správních řízení, jejichž výsledkem je vydání konstitutivního rozhodnutí, jímž se přiznává nějaké právo či ukládá nějaká povinnost“ (Vedral, J. Správní řád. Komentář. II. vydání. Bova Polygon: Praha, 2012. s. 1086 až 1087). S jistým zjednodušením lze sporné řízení podle správního řádu přirovnat k civilnímu spornému řízení v občanském soudním řádu, s tím, že ve sporném řízení rovněž převažují zásady dispoziční a projednací nad zásadami oficiality a vyšetřovací. 50 Na tomto místě soud považuje za potřebné korigovat právní názor žalobkyně o tom, že zásadu materiální pravdy a zásadu formální pravdy nelze směšovat, neboť se vzájemně vylučují. Není tomu vždy tak; správní řízení reflektuje aplikaci obou zásad, ačkoli nemají stejné postavení a stejné podmínky aplikace. Zásada materiální pravdy (spolu se zásadou vyšetřovací) významně převládá a lze ji považovat za základní procesně správní zásadu, je však do určité míry modifikována či oslabena zásadou formální pravdy (spolu se zásadou projednací). Obě zásady tedy mohou ve správním řízení působit též vedle sebe. 51 Bez ohledu na uvedené však platí, že výše uvedené zásady týkající se sporného správního řízení nelze bez dalšího použít též na řízení před finančním arbitrem. Podle § 24 zákona o finančním arbitrovi se v řízení podle tohoto zákona postupuje přiměřeně podle správního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak. Uvedenému odpovídá § 1 odst. 2 správního řádu, dle něhož tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení se použijí (tj. správní řád), nestanoví-li zvláštní zákon jiný postup. V daném případě je tímto zvláštním zákonem zákon o finančním arbitrovi, který má jakožto lex specialis v případě úpravy totožných procesních ustanovení přednost před obecnou úpravou obsaženou ve správním řádu. 52 Shodně se správním řádem upravuje zákon o finančním arbitrovi dispoziční zásadu ovládající předmětné řízení, kdy dle § 8 odst. 1 tohoto zákona lze řízení před arbitrem zahájit výlučně na návrh. „Pánem sporu“ je vždy navrhovatel, který sporem disponuje, takže může vzít svůj návrh zpět (§ 14 odst. 1 písm. c) zákona o finančním arbitrovi) či uzavřít s Institucí smír (viz předpoklad obsažený v § 1 odst. 3 zákona o finančním arbitrovi). 53 Oproti úpravě sporného správního řízení ve správním řádu je však v zákoně o finančním arbitrovi odlišně upraven proces dokazování, především co se týče obstarávání důkazů. Jak již bylo řečeno, dokazování ve sporném řízení je dle § 141 odst. 4 správního řádu ovládáno zásadou projednací. Správní orgán proto vychází z těch důkazů, které byly účastníky navrženy. Jiné důkazy může provést pouze tehdy, pokud předložené důkazy nepostačují ke zjištění stavu věci v souladu s požadavky zásady materiální pravdy podle § 3 správního řádu. 54 Ust. § 12 odst. 3 zákona o finančním arbitrovi však stanoví, že arbitr není vázán návrhem a aktivně opatřuje důkazy. Zákon tedy arbitrovi výslovně přisuzuje aktivní roli v průběhu dokazování, čímž inklinuje k opuštění projednací zásady, jinak platné pro sporné správní řízení, a směřuje k zásadě vyhledávací. Arbitr má být tím, kdo aktivně opatřuje důkazy a za tím účelem je oprávněn obracet se nejenom na účastníky řízení, ale i na třetí osoby (viz § 12 odst. 9 zákona o finančním arbitru), tedy především na Instituce. Důvod této právní úpravy tkví ve skutečnosti, že většinu důkazů bude mít ve svých rukou Instituce, tedy procesní protivník navrhovatele (spotřebitele), přičemž spotřebitel v těchto sporech vystupuje jako slabší strana. Proto má finanční arbitr oprávnění si důkazy vyžádat rovnou od Instituce, aby případně ulehčil slabší straně sporu prokázání jejích tvrzení. Potud tedy musí městský soud konstatovat, že nelze na řízení před finančním arbitrem nahlížet pouze zásadami ovládajícími sporné správní řízení, nýbrž je nezbytné postupovat dle speciální úpravy obsažené v zákoně o finančním arbitrovi. 55 V krajním případě by dokonce mohla nastat situace, kdy finanční arbitr provede celé (relevantní) dokazování za navrhovatele, protože má oprávnění opatřit si i důkazy, které navrhovatel nenavrhl nebo na ně možná ani nepomyslel. Takovou situaci je však nutno považovat za naprosto výjimečnou, která by mohla nastat leda s ohledem na mimořádné okolnosti spjaté s osobou navrhovatele – spotřebitele. Stále totiž platí, že pro navrhovatele nemá být procesní aktivita vyčerpána podáním návrhu, nýbrž i v průběhu řízení musí vyvíjet součinnost s finančním arbitrem, a to i v procesu dokazování, tak, aby mohl být jeho návrh posouzen. Nezbytnost aktivní role navrhovatele lze odvodit z dispoziční zásady ovládající řízení před finančním arbitrem, z obecného požadavku zákona na vyvíjení součinnosti spočívající v předložení důkazů či podání ústního vysvětlení (§ 12 odst. 5 zákona o finančním arbitrovi) nebo z obecného apelu na to, aby byl spor vyřešen smírně (§ 1 odst. 3 zákona o finančním arbitrovi). 56 S ohledem na uvedená východiska městský soud zhodnotil případ žalobkyně a důvody pro zastavení řízení žalovaným pro neodstranění vad návrhu a především pro neposkytnutí potřebné součinnosti a dospěl k následujícím závěrům. 57 Soud se nejprve zaměřil na to, zdali žalobkyně reagovala na výzvy žalovaného k odstranění vad návrhu a zda tyto výzvy byly vydány oprávněně. 58 Náležitosti návrhu jsou definovány v § 10 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi, přičemž zákon počítá s tím, že v případě nedostatků návrhu je správní orgán oprávněn vyzvat navrhovatele k jeho doplnění či opravě (§ 10 odst. 3 citovaného zákona). Povinnost navrhovatele postupovat tak, aby jeho návrh byl perfektní, je stěžejní, neboť řízení před finančním arbitrem je ovládáno dispoziční procesní zásadou, takže pouze bezvadný návrh navrhovatele je s ohledem na ustanovení § 8 zákona jediným možným prostředkem, jak řízení zahájit (finanční arbitr v žádném případě nemůže zahájit řízení z podnětu banky či dokonce z vlastního podnětu). Jestliže samotný návrh, kterým je disponováno s řízením, neobsahuje některé základní náležitosti, je nabíledni, že finanční arbitr vyzve navrhovatele k opravě návrhu či jeho doplnění a povinností navrhovatele je na tuto výzvu relevantně reagovat. 59 Návrh musí mimo jiné obsahovat úplné a srozumitelné vylíčení rozhodných skutečností a důkazní prostředky nebo označení důkazů (§ 10 odst. 1 písm. c) a d) zákona o finančním arbitrovi). Uvedené svědčí tomu, že zásadu vyšetřovací nelze v řízení před finančním arbitrem absolutizovat, neboť je to stále navrhovatel, kdo má označovat důkazy k prokázání svých tvrzení. Nehledě na skutečnost že zákon sice stanoví, že arbitr si aktivně opatřuje důkazy, avšak nevylučuje, aby si tyto důkazy opatřil od navrhovatele (viz § 10 odst. 5 zákona o finančním arbitrovi). Tento postup dle soudu přichází do úvahy především v počáteční fázi řízení, kdy arbitr potřebuje zjistit požadovaný rozsah sporu. Proto je oprávněn nejprve po navrhovateli požadovat, aby označil či předložil důkazy, které mají prokazovat jeho tvrzení, a na základě jeho reakce může následně vyžadovat předložení některých důkazů též po Instituci či jiné osobě. 60 Nadto zákon stanoví, že návrh musí obsahovat úplné a srozumitelné vylíčení rozhodných skutečností, přičemž za toto „úplné a srozumitelné“ vyjádření nelze považovat šablonovitý návrh, který zjevně nereflektuje specifické okolnosti navrhovatele. Naopak z uvedeného požadavku zákona vyplývá, že navrhovatel musí svůj příběh maximálně individualizovat, což je u „formulářového návrhu“ podaného jedním zástupcem za velké množství klientů takřka vyloučeno. 61 V případech, kdy návrh nesplňuje podmínky § 10 odst. 1 písm. c) a d) zákona o finančním arbitrovi, je tedy finanční arbitr oprávněn vyzvat navrhovatele k doplnění návrhu, přičemž je povinností navrhovatele na tuto výzvu reagovat alespoň potud, aby byl blíže individualizován předmět sporu. Pasivita navrhovatele pak může ústit v zastavení řízení, a to jak z důvodu neodstranění vad návrhu, tak nevyvinutí potřebné součinnosti, neboť oba tyto důvody pro zastavení řízení se mohou překrývat. 62 Uvedené nastalo v nyní projednávané věci, kdy žalovaný seznal, že návrh neobsahuje veškeré zákonem vyžadované náležitosti. Proto vyzval žalobkyni k doložení blíže vyjmenovaných důkazů a vylíčení některých rozhodných skutečností, neboť tyto neplynuly ze samotného návrhu. Městský soud v Praze přitom nemůže souhlasit se žalobkyní, že finanční arbitr měl veškeré nutné podklady pro rozhodnutí ve věci. Jak naopak vyplývá z obsahu výzev zasílaných žalobkyni, žalovanému vznikly pochybnosti ohledně některých tvrzení, především stran předsmluvní fáze uzavíraní předmětné pojistné smlouvy či uhrazení peněžních prostředků, případně též ohledně příslušnosti žalovaného k projednání sporu. A za této situace bylo plným právem žalovaného po žalobkyni požadovat, aby upřesnila rozhodné skutečnosti a předložila některé důkazy, neboť pouze tak mohl být jednoznačně určen předmět a další okolnosti sporu. Dle městského soudu přitom žalovaný nepochybil, pokud tyto informace požadoval v prvé řadě po navrhovateli (žalobkyni), neboť je zřejmé, že právě ona mohla uvést relevantní skutečnosti týkající se předsmluvní fáze pojistné smlouvy. Navíc se ze spisového materiálu podává, že žalovaný nevyvíjel procesní aktivitu pouze vůči žalobkyni, nýbrž vyzýval též Instituci k poskytnutí vysvětlení a předložení dokumentů vztahujících se k předmětu sporu (viz výzva finančního arbitra ze dne 19. 1. 2018). 63 Městský soud v Praze přitom nemíní zpochybňovat, že v případě, kdy právní zástupce žalobkyně zastupuje v řízení před žalovaným více klientů v obdobných věcech, mohou se jednotlivá podání značně obsahově přibližovat. Uvedené však nic nemění na oprávnění finančního arbitra vyzvat navrhovatele k odstranění vad návrhu či uvedení dalších skutečností, pokud sezná, že návrh nepředstavuje dostatečný podklad pro řízení. Dle městského soudu se přitom nejedená o irelevantní odlišnosti, neboť v nyní projednávané věci finanční arbitr jednoznačně ve výzvách specifikoval, z jakého důvodu požaduje poskytnutí další součinnost ze strany žalobkyně. A stejně tak není pro posouzení věci žalobkyně rozhodné, zdali v jiných řízení žalovaný získané informace následně využil ve svém rozhodování. Za této situace tedy bylo na žalobkyni, aby na výzvy arbitra relevantně reagovala a poskytla mu požadované informace. 64 Jak však vyplývá z obsahu spisového materiálu, žalobkyně na výzvy žalovaného věcně nereagovala, vyjma obecného sdělení, že žalovaný uvedené informace nepotřebuje, případně že si je může obstarat od Instituce. Takovouto reakci žalobkyně (respektive jejího právního zástupce) však nelze považovat za dostatečnou. Žalobkyně nejenže žalovanému nepředložila požadované důkazy, ale především nevylíčila další, v návrhu neobsažené a ve výzvách požadované rozhodné skutečnosti. 65 Jestliže tedy žalobkyně na uvedené výzvy věcně nereagovala, bylo dle soudu právem žalovaného předvolat žalobkyni a jejího právního zástupce k podání ústního vysvětlení, na němž by byly vyjasněny veškeré dosavadní nejasnosti. Žalobkyně ani její právní zástupce se však ani k jednomu ze tří nařízených jednání na 20. 8. 2018 12:00, 26. 9. 2018 10:00 a 26. 9. 2018 15:00 (kde žalovaný vyhověl žádosti žalobkyně o respektování její pracovní doby do 13:30) nedostavili, naopak jejich reakce na předvolání svědčily jejich neochotě se k podání ústního vysvětlení dostavit. Dle městského soudu lze akceptovat, pokud by se právní zástupce žalobkyně nemohl výjimečně k podání ústního vysvětlení dostavit za situace, kdy by důvod své neúčasti jednoznačně prokázal. To se však v nyní posuzovaném řízení nestalo, naopak zástupce žalobkyně důvody neúčasti nikterak neprokázal (stejně jako sama žalobkyně). 66 Uvedené okolnosti dle městského soudu jednoznačně indikovaly, že žalobkyně nevyvíjí v řízení potřebnou součinnost, neboť namísto toho, aby se dostavila k podání ústního vysvětlení, zůstávala pasivní, a její zástupce se opakovaně z jednání (z rozličných, avšak blíže neprokázaných důvodů) omlouval. V této situaci mohl dle soudu žalovaný dospět k závěru o nevyvinutí potřebné součinnosti. Potřebné především jednak z toho důvodu, že žalovaný uvědomil žalobkyni o tom, v jakém směru nepovažuje původní návrh za dostatečný, a také proto, že předmětné informace se dotýkaly samotného předmětu sporu a možnosti pokračovat v řízení. 67 V této souvislosti soud opakuje, že si je vědom shora popsané aktivní role finančního arbitra při obstarávání důkazů. Tuto aktivní roli je však nezbytné poměřovat s pasivitou na straně navrhovatele. Není možno, aby na finančním arbitru a priori leželo kompletní břímě obstarání důkazů. Za situace, kdy finanční arbitr vyzve navrhovatele k poskytnutí součinnosti, který však na jeho výzvy relevantně nereaguje, tedy ve své podstatě zůstane pasivní, neodpovídalo by účelu zákona, aby za takto pasivního navrhovatele aktivně vystupoval finanční arbitr. Jiná situace by nastala v případě, kdy by navrhovatel uvedl konkrétní okolnosti jedinečně se vztahující k jeho věci, které by objektivně zapříčinily jeho nemožnost předložit požadované důkazy či uvést požadovaná tvrzení. V této situaci by bylo povinností finančního arbitra si důkazy obstarat sám svojí aktivní rolí v pozici dokazování dle § 12 odst. 3 zákona o finančním arbitrovi. Taková situace však v případě žalobkyně nenastala (za dostatečné tvrzení soud nepovažuje obecný poukaz žalobkyně na skutečnost, že požadovanými dokumenty nedisponuje). 68 Na základě výše uvedeného tedy městský soud shrnuje, že žalovaný byl oprávněn žalobkyni vyzvat k odstranění nedostatků jí podaného návrhu, respektive k podání ústního vysvětlení. Za této situace pak bylo povinností žalobkyně na výzvy žalovaného reagovat. Jinak se vystavovala riziku zastavení řízení pro neposkytnutí potřebné součinnosti, na což ostatně byla ve všech výzvách upozorněna. Pokud tedy zůstala nadále pasivní, bylo právem žalovaného řízení o jejím návrhu zastavit dle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o finančním arbitrovi. 69 Městský soud v Praze nepovažuje za relevantní ani námitky žalobkyně směřující vůči výzvě k podání ústního vysvětlení. Soud se shoduje se žalobkyní, že finanční arbitr ve většině případů rozhoduje na základě vyžádaných a získaných důkazů, takže průběh řízení je veden v písemné formě. Uvedené však nebrání žalovanému, aby předvolal navrhovatele k podání vysvětlení v souladu s § 137 správního řádu. 70 Městský soud v Praze se shoduje s žalobkyní, že institut podání ústního vysvětlení je subsidiární povahy a správní orgán ho může požadovat teprve tehdy, nelze-li skutečnosti, jež mají být zjištěny, vyhledat jiným způsobem (zejm. z úředních databází, seznamů či evidencí, prověřováním, dožádáním či zjištěním z úřední činnosti). To je plně v souladu se zásadou zakotvenou v § 6 odst. 2 správního řádu, podle které správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby co možná nejméně zatěžoval. V dané věci je však zásadní, že výzva k podání vysvětlení nebyla prvním úkonem žalovaného vůči žalobkyni, nýbrž k tomuto kroku žalovaný přistoupil až poté, kdy žalobkyně relevantně nereagovala na žádnou z dříve zaslaných výzev. Takto tedy žalovaný pouze dával žalobkyni opětovnou možnost se vyjádřit k výtkám, které spatřoval v jejím návrhu. 71 Za této situace je dle soudu nutno chápat opakované výzvy k podání vysvětlení jako poslední možnost odstranit vady návrhu a tedy jako určité beneficium ze strany žalovaného, neboť již předchozí pasivita žalobkyně mohla vést k zastavení řízení. V předvolání žalobkyně k podání vysvětlení však nelze spatřovat jakoukoli nezákonnost, naopak reakce žalobkyně a jejího právního zástupce na tyto výzvy, tj. nedostavení se k žalovanému, svědčily závěru, že žalobkyně není připravena poskytnout arbitrovi potřebnou součinnost. 72 Pro úplnost pak soud uvádí, že jakkoli výzvy k podání vysvětlení výslovně konkrétně neuváděly, co má být předmětem podání vysvětlení (pouze obecně poukázaly na nezbytnost podání vysvětlení k okolnostem uzavření pojistné smlouvy), tak s ohledem na předchozí průběh řízení muselo být žalobkyni zřejmé, čeho se má podání vysvětlení týkat. Žalobkyní namítaný rozpor s § 59 správního řádu tedy soud neshledal. Výzvu soud považuje za dostatečně odůvodněnou a žalovaný proto oprávněně mohl nedostavení se žalobkyně na výzvu vyhodnotit jako nevyvinutí potřebné součinnosti. 73 V posuzované věci Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žalovaný zformuloval důvody pro výzvy k součinnosti, a následně důvody pro výzvy k podání ústního vysvětlení, zcela dostatečně, když konkrétně a dostatečně individualizovaně vysvětlil, proč považoval zjišťování dalších okolností za nezbytné. Zároveň dle přesvědčení soudu dostatečně objasnil, proč je požadovaná součinnost potřebná pro rozhodnutí ve věci, tedy proč bez poskytnuté součinnosti nemůže spor být vyřešen věcně, tj. vydáním nálezu. Žalovaný vyložil své úvahy, které ho vedly k závěru, že v řízení nelze pokračovat a je jej třeba zastavit, v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí. Úvahy lze dovodit i z obsahu výzev určených žalobkyni. Konkrétně se jednalo o bližší vyjasnění okolností uzavření pojistné smlouvy, které nemůže zodpovědět zástupce žalobkyně, ale žalobkyně sama, vyjasnění veškerých nesrovnalostí v dosavadních vyjádřeních zástupce žalobkyně, přezkoumání podmínek řízení, poučení žalobkyně a jejího zástupce o průběhu a zásadách řízení před žalovaným, projednání možnosti smírného řešení sporu, sdělení o tom, z jakého důvodu není zaslané vyjádření klienta dostatečným podkladem, vyjádření k závěrům žalovaného stran promlčení nároků žalobkyně). Všechny výzvy k podání ústního vysvětlení rovněž obsahují poučení žalobkyně o možném postupu dle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o finančním arbitrovi zastavením řízení o návrhu, pokud žalobkyně požadovanou součinnost neposkytne. 74 Městský soud v Praze přitom opakuje, že žalovaný měl veškeré nutné podklady pro rozhodnutí ve věci. Jak vyplývá z výše uvedeného skutkového stavu a obsahu opakovaných výzev, žalovanému vznikly pochybnosti ohledně některých tvrzení, především stran předsmluvní fáze uzavíraní předmětné pojistné smlouvy a s tím související relevantnosti námitky promlčení. Nejednalo se přitom o nepodstatné skutečnosti, neboť v nyní projednávané věci žalovaný jednoznačně ve výzvách specifikoval, z jakého důvodu požaduje poskytnutí další součinnost ze strany žalobkyně, jímž bylo ve své podstatě vylíčení individuálních skutečností o okolnostech jeho smluvního vztahu s institucí. Nelze přehlédnout, že mezi žalobkyní a institucí několik let fungoval smluvní vztah, o jehož platnosti žalobkyně nepochybovala (dle správního spisu byla smlouva sjednána dne 20. 8. 2012, výzvy vůči Instituci z důvodu neplatnosti smlouvy žalobkyně začala vznášet v roce 2017), pojistné platila, aniž by o oprávněnosti jeho výběru vznesla jakoukoliv námitku. Bylo tedy zcela na místě, aby žalobkyně svými vlastními tvrzeními objasnila svou motivaci pro sjednání takového smluvního závazku a její představy o jeho fungování. 75 Přesvědčení žalobkyně, že zjišťování více skutečností, než okolností rozhodných pro vyslovení neplatnosti smlouvy, nebylo pro věc relevantní, neobstojí. Jak je z návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem patrné, žalobkyně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení včetně příslušenství. Neplatnost smlouvy je v takovém řízení ovšem otázkou významnou, nikoliv jedinou. Z hlediska rozsahu vydání bezdůvodného obohacení a příslušenství je dle občanskoprávní judikatury (např. ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3501/2011, ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1564/2014, či ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1602/2015) a nyní účinného zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srov. § 2991 a násl.) totiž také významné zjištění, zda smluvní strany byly účastny závazku v dobré víře a zda v závazku vystupovaly poctivě. Právě významné skutečnosti o chování ve smluvním vztahu (nejen) mohl žalovaný zjistit (ověřit) z osobní výpovědi žalobkyně. Obecně lze přisvědčit názoru žalovaného, že nelze vyloučit, že by z bezprostřední výpovědi žalobkyně bylo možné zjistit i jiné významné skutečnosti (které ve výzvě nebyly specifikované), jež by se týkaly samotného uzavření smlouvy, průběhu smluvního vztahu a chování obou smluvních stran v závazku. Uvedené by bylo významné např. pro zodpovězení otázky, která byly rovněž předmětem výzev k podání ústního vysvětlení, a sice zda je finanční arbitr vůbec příslušný pro rozhodování sporu. 76 Městskému soudu v Praze je znám rozsudek jiného senátu městského soudu ze dne 18. 5. 2021, č.j. 15 Af 25/2019-96, kterým soud tam napadené usnesení žalovaného zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. K tomu městský soud uvádí, že není uvedeným posouzením usnesení žalovaného v jiné věci vázán, a připomíná, že každý rozsudek městského soudu reaguje na konkrétní žalobní body. Záleží totiž na jednotlivé argumentaci v každé posuzované věci a na tom, co konkrétního žalobce v žalobě tvrdí. Je proto dost dobře možné, že v jednom rozsudku soud shledá usnesení finančního arbitra o zastavení řízení, respektive o námitkách proti němu, bezproblémové, zatímco v jiném rozsudku stejný soud shledá (s ohledem na jiná tvrzení a konkrétní žalobní argumenty), že obdobné usnesení finančního arbitra nelze přezkoumat. Pohlížet pak na takovéto rozsudky jako na vzájemně rozporné jistě nejde. Vždy záleží na podobě žalobní argumentace a na tom, co žalobce či žalobkyně v žalobě tvrdí. 77 Závěrem městský soud podotýká, že v předmětné věci neshledal, že by žalovaný byl ve svém rozhodování veden určitou antipatií k žalobkyni či jejímu právnímu zástupci. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu i ze shora řečeného, žalovaný postupoval v souladu se zákonem a odůvodňoval své jednotlivé procesní kroky. K zastavení řízení došlo pouze z důvodu procesní pasivity na straně žalobkyně, která se nedostavila ani v jednom termínu k podání ústního vysvětlení a obdobně pasivně postupoval též její právní zástupce. Takovouto pasivitu mohl žalovaný dle přesvědčení soudu důvodně vyhodnotit za neposkytnutí potřebné součinnosti a z tohoto důvodu řízení zastavit. V. Závěr 78 Žalobkyně se svými námitkami tedy neuspěla; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou. 79 O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti. 80 Výrok o náhradě nákladů řízení osoby zúčastněné na řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 5 s. ř. s. Soud splnění povinnosti této osobě neuložil, náhradu nákladů jí proto nepřiznal.