č. j. 60 A 5/2020-68

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Z. V., narozená bytem zastoupená obecnou zmocněnkyní K. K., narozenou bytem proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. ODSH 35360/2019/paho1 SO 13, čj. KUJCK 50930/2020, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Oznámením ze dne 16. 1. 2019 zahájil Městský úřad Český Krumlov (dále jen „správní orgán prvního stupně“) s žalobkyní řízení pro podezření z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve věci níže popsané dopravní nehody.

2. Rozhodnutím ze dne 18. 2. 2019, čj. MUCK 07587/2019/ODSH/MT, uznal správní orgán prvního stupně vinnou ze spáchání přestupku řidičku B. Š. a žalobkyni. Proti tomuto rozhodnutí podala odvolání pouze žalobkyně. Ve vztahu k řidičce Š. nabylo rozhodnutí právní moci. O odvolání proti tomuto rozhodnutí rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 5. 2019, čj. KUJCK 61898/2019, tak, že rozhodnutí v rozsahu výroků vztahujících se k žalobkyni zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu jednání. Důvodem bylo procesní pochybení správního orgánu prvního stupně, který provedl výslechy svědků P. a P. v nepřítomnosti žalobkyně. Toto pochybení správní orgán prvního stupně zhojil v následném řízení tím, že opakovaně provedl výslechy obou svědků za přítomnosti žalobkyně.

3. Rozhodnutím ze dne 10. 10. 2019, čj. MUCK 52175/2019/ODSH/MT, uznal správní orgán prvního stupně žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Za tento přestupek uložil správní orgán prvního stupně žalobkyni pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

4. O odvolání žalobkyně proti rozhodnutí ze dne 10. 10. 2019 rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 11. 2019, čj. KUJCK 133978/2019, tak, že rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání. Důvodem bylo nedostatečné prokázání pochybení žalobkyně, které mělo spočívat v tom, že se žalobkyně před započetím přecházení přechodu pro chodce nerozhlédla a vstoupila bezprostředně před přijíždějící vozidlo. Jelikož nebylo možné tento fakt postavit najisto, přikázal žalovaný správnímu orgánu prvního stupně přizvání znalce z oboru dopravy.

5. Rozhodnutím ze dne 24. 2. 2020, čj. MUCK 10263/2020/ODSH/MT, následně uznal správní orgán prvního stupně žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Tohoto přestupku se dopustila z nedbalosti tím, že se dne 8. 10. 2018 v době kolem 17:10 hodin, v Českém Krumlově, v části Domoradice, na místní pozemní komunikaci ul. Urbinská při účasti na provozu na pozemních komunikacích neřídila pravidly provozu na pozemních komunikacích. Žalobkyně jako chodkyně tlačící dětský kočárek a vedoucí nezletilou dceru porušila povinnost chodce a vstoupila na značený přechod pro chodce bezprostředně před blížící se motorové vozidlo, v důsledku čehož došlo přední částí vozidla tovární značky x x, registrační značky x, řidičky Š., jedoucí ve směru od parkoviště u obchodního domu Terno, k nárazu do dětského kočárku, který se převrátil. Během tohoto střetu došlo k lehkým zraněním nezletilých dětí N. a T. D. a podle orientačního odhadu Policie České republiky k hmotné škodě na dětském kočárku ve výši cca 5 000 Kč. Tímto jednáním žalobkyně porušila § 4 písm. b) a § 54 odst. 3 zákona o silničním provozu, čímž spáchala přestupek dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Za tento přestupek uložil správní orgán prvního stupně žalobkyni pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 6 000 Kč (1 000 Kč náklady řízení a 5 000 Kč náhrada nákladů za přizvání znalce z oboru dopravy).

6. Odvolání žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

7. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 23. 4. 2020 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. II.A Námitka nesprávné právní kvalifikace 8. Žalobkyně v úvodu poukázala na údajné nedostatky, které byly v šetření dopravní nehody od počátku, přičemž žalobkyně na ně již dříve upozorňovala. Správní orgán prvního stupně je však nebral v potaz. Žalobkyně zdůraznila, že při dopravní nehodě došlo ke zranění jejích nezletilých dcer, nicméně správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že nedošlo k ublížení na zdraví. Skutečnost, že řidička Š. způsobila při dopravní nehodě poranění dalším osobám (nezletilé dcery žalobkyně) však nebyla při stanovení výše trestu a při právní kvalifikaci činu zohledněna, a to ani ze strany Policie České republiky, ani ze strany správního orgánu prvního stupně. Rovněž správní orgány nezohlednily, že řidička Š. po dopravní nehodě neposkytla první pomoc zraněným osobám a až do příjezdu Policie České republiky zůstala sedět ve vozidle, aniž by vystoupila a cokoliv učinila.

9. Žalobkyně dodala, že jestliže řidič způsobí dopravní nehodu s lehkým zraněním, měl by být současně podezřelým z naplnění skutkové podstaty přestupku dle §125c odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu, neboť léčení u nezletilých dcer žalobkyně trvalo déle než 7 dnů. Dle žalobkyně měla Policie České republiky celou věc dopravní nehody kvalifikovat jako ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 148 odst. 1 trestního zákoníku včetně § 151 trestního zákoníku, který zakotvuje skutkovou podstatu trestného činu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku. II.B Námitka nezákonného postupu ve vztahu k provedenému dokazování 10. Žalobkyně dále uvedla, že se neztotožňuje s výrokem správního orgánu prvního stupně, a sice že se ze strany žalobkyně jednalo o bezprostřední vstoupení na vyznačený přechod pro chodce. Svědci P. a P. přijeli k vyznačenému přechodu pro chodce, zde se svým vozidlem zastavili, a až poté zaregistroval pan P. přijíždět v protisměru auto řidičky Š. vyšší než předepsanou rychlostí. Na vozidlo řidičky Š. upozornil slečnu P., přičemž oběma bylo jasné, že řidička Š. žalobkyni nevidí, a že dojde pravděpodobně k nárazu. Žalobkyně dodala, že pokud by dle svědkyně P. řidička Š. jela ohleduplně a dle předpisů předepsanou rychlostí, měla dostatek času na to, aby s vozidlem před přechodem pro chodce zastavila a umožnila jim po přechodu bezpečně přejít.

11. Žalobkyně konstatovala, že opakované výslechy provedené téměř po 9 měsících nejsou její chybou, ale chybou M. T., referenta oddělení správního orgánu prvního stupně, který nepostupoval v souladu se správním řádem. Dle žalobkyně by měly být mezi stěžejní důkazy zahrnuty zejména svědecké výpovědi pana P. a slečny P. ze dne 5. 9. 2019, při nichž shodně uvedli, že řidička Š. jela nepřiměřenou rychlostí a měla dostatek času na zastavení před vyznačeným přechodem pro chodce.

12. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 24. 2. 2020 vychází z výslechu svědka P., který byl pořízen nezákonně a jeho obsah by neměl mít na rozhodnutí žádný vliv. Jedná se o uvedení skutečností, které nebyly zadokumentovány dle zákona v přítomnosti žalobkyně. Tyto skutečnosti by neměly být ani podkladem pro vypracování znaleckého posudku. Skutečnosti nově uvedené svědkem P. se neshodují s jeho výpovědí ze dne 5. 9. 2019. Ke stejnému pochybení dle žalobkyně došlo i v případě výpovědi svědkyně P. II.C Nesouhlas s náhradou nákladů řízení 13. Žalobkyně dále rozporovala uloženou povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 6 000 Kč. S uložením této částky žalobkyně nesouhlasí.

14. Žalobkyně k tomu odkázala na ústavní zakotvení práva na spravedlivý proces a příslušná zákonná ustanovení a definici důkazu znaleckým posudkem. Zastává přesvědčení, že podklady, které si správní orgán obstaral jako podklad pro své rozhodnutí, nemohou být hrazeny účastníkem řízení, který se snaží bránit a pokouší se dokázat opak, tedy svou nevinu.

15. Nad rámec uvedeného žalobkyně uvedla, že jí není zřejmé, proč by měla znalecký posudek hradit ona, když ve věci dopravní nehody byly obviněny účastnice dvě (žalobkyně a řidička Š.), přičemž řidičce Š. obdobná povinnost uložena nebyla, ačkoliv na její straně došlo k závažnějšímu pochybení. Z uvedeného je dle žalobkyně zřejmé porušení zásady rovnosti účastníků řízení.

16. Dle žalobkyně měli znalecký posudek uhradit zasahující policisté, kteří na místě dopravní nehody porušili své právní povinnosti. II.D Nesrovnalosti ve vypracovaném znaleckém posudku 17. Žalobkyně uvedla, že znalecký posudek obsahuje následující závažné nesrovnalosti: - Znalec použil plánek vypracovaný Policí České republiky, přičemž na místě při kontrole a prohlídce místa nezaměřil sloupy veřejného osvětlení, ačkoliv vzdálenost těchto sloupů hraje velkou roli v souvislosti s výpověďmi svědka P. a svědkyně P.. Znalec tak vycházel pouze z údajů, které svědci uvedli v prvotním výslechu, jenž byl proveden nezákonně a nemohl tak být podkladem pro vypracování znaleckého posudku. - Znalec nesprávně uvedl, že nedošlo k poškození vozidla řidičky Š., přičemž dle žalobkyně bylo vozidlo poškozeno na levé přední části. Totéž platí ve vztahu k poškození kočárku. - Znalec vycházel z nezákonně získané výpovědi svědkyně P., jež mu byla podsunuta, a ve které svědkyně uvedla, že se žalobkyně rozhlédla pouze jejím směrem, a nikoliv směrem řidičky Š.. Znalec měl správně vycházet z výpovědi ze dne 5. 9. 2019, ve které svědkyně P. uvedla, že nesledovala provoz na komunikaci až do chvíle, kdy ji svědek P. upozornil na hrozící střet řidičky Š. s žalobkyní. Stejně tak znalec vycházel i z nezákonné výpovědi svědka P. - Znalec stanovil konečné místo střetu s ohledem na konečné postavení vozidla a výpovědi svědků, přičemž měl vycházet pouze z výpovědí svědků. Stejně tak konečná poloha sraženého kočárku nebyla nikým zakreslena ani označena, nelze z ní tudíž v posudku vycházet. - Bod 2.4. znaleckého posudku – technicky přijatelný nehodový děj je irelevantní, neboť znalec nevycházel ze všech zjištěných hodnot. Nepřijatelné jsou dle žalobkyně i údaje uvedené v bodu 2.5. posudku, neboť uvedené údaje vycházejí z bodu 2.4. posudku. - Žalobkyni není zřejmé, jak znalec v bodu 3.0 dospěl ke vzdálenosti vozidla 18,57 metrů od přechodu pro chodce, neboť svědkyně P. uvedla ve výpovědi vzdálenost jednou tak dlouhou a svědek P. dokonce dvakrát tak dlouhou.

18. Žalobkyně mimo uvedené dodala, že dodatečně vznesla námitku podjatosti znalce, neboť vybraný znalec má nadstandardní vztah se zaměstnanci správního orgánu prvního stupně. Dodatečně žalobkyně zjistila, že znalec je ochoten a schopen na žádost vyhotovit znalecký posudek např. na technický stav vozidla do jednoho týdne, což není běžná doba na vypracování znaleckého posudku.

19. Žalobkyně s obecnou zmocněnkyní v reakci na znalecký posudek natočily dne 22. 4. 2020 ilustrativní video v místě nehody, přičemž žalobkyně řídila vozidlo rychlostí uvedenou ve znaleckém posudku; zastavení před přechodem pro chodce jí nečinilo žádné obtíže. Toto video žalobkyně předložila krajskému soudu spolu s žalobou na DVD.

20. Žalobkyně pro úplnost dodala, že finanční a majetkové poměry jí nedovolují zadání revizního znaleckého posudku. II.E Neprovedení výslechu zasahujících policistů 21. Správní orgán prvního stupně zamítl žalobkyní požadovaný výslech zasahujících policistů, a to z důvodu, že by výslech nemohl relevantně přispět k prokázání, že se žalobkyně pohledem vlevo přesvědčila, či nikoliv, zda ve směru od ulice Tovární nejede nějaké vozidlo a jak je případně daleko.

22. Žalobkyně k tomu dodala, že se v případě zasahujících policistů jedná o kolegy obecné zmocněnkyně, která se zasahujícími policisty dopravní nehodu telefonicky konzultovala. Oba zasahující policisté obecné zmocněnkyni potvrdili, že svědky dopravní nehody na místě vyslechli k okolnostem rozhlédnutí se žalobkyně. Výslechem obou zasahujících policistů by se tak uvedené okolnosti potvrdily či vyvrátily. II.F Důkazní nouze 23. Dle žalobkyně správní orgány neprokázaly dostatečně, že se žalobkyně nerozhlédla. Obě účastnice nehody (jak žalobkyně, tak svědkyně M.) uvedly, že se před vstupem na vyznačený přechod pro chodce rozhlédly. Jelikož řidička Š. chodkyně neviděla, nemohla uvést, zda se rozhlédly či nikoliv. Slečna P. uvedla, že provoz na komunikaci do poslední chvíle nesledovala a svědek P. uvedl, že začal žalobkyni vnímat až ve chvíli, kdy u přechodu zastavil a není si rozhlížením žalobkyně jistý. Žalobkyni není zřejmé, na základě jakých svědeckých výpovědí správní orgán usoudil, že se žalobkyně nerozhlédla, neboť toto tvrzení není nikde uvedeno a nebylo ani nikým potvrzeno. Navíc není zřejmé, na základě jakých kritérií správní orgány posuzovaly věrohodnost svědků. II.G Další vady rozhodnutí 24. Žalobkyně namítla, že ve všech rozhodnutích správního orgánu, včetně znaleckého posudku, byly pravopisné chyby, které by takto důležité dokumenty neměly obsahovat. Jelikož se jedná o vady opravitelné, žalobkyně vždy v odvolání na vady upozorňovala a žádala o vydání opravných usnesení. Toto nebylo žádným způsobem akceptováno a žalovaný následně pouze konstatoval, že navzdory existujícím chybám nepovažuje vydání opravného usnesení za nutné. II.H Důkazní návrhy žalobkyně 25. Žalobkyně požadovala opakované provedení výslechů pana P. a slečny P., popřípadě i opakování svědecké výpovědi paní M..

26. Dále žalobkyně navrhla výslechy zasahujících policistů z Dopravního inspektorátu Český Krumlov, kteří dokumentovali dopravní nehodu na místě samotném, neboť policisté z prvního šetření dovodili pouze vinu řidičky Š.

27. Vzhledem k neobjektivně zpracovanému znaleckému posudku požaduje žalobkyně dopracování znaleckého posudku znalcem, který by při zpracování ovšem vycházel z údajů, které uvedli svědci, a vypracoval verzi, která by odpovídala vzdálenostem červeného vozidla (vozidlo řidičky), které svědci při výslechu uvedli. Původní znalec totiž nedoměřil chodník ani vzdálenost sloupů veřejného osvětlení, mezi které následně zakreslil zaregistrování vozidla řidičky Š.

28. Spolu s žalobou dále žalobkyně krajskému soudu předložila řadu listin, které jsou již povětšinou obsaženy ve správním spisu. II.I Návrh petitu 29. Žalobkyně závěrem uvedla, že by dle jejího názoru postačilo, aby soud rozhodl o žalobčině nevině a nařídil správnímu orgánu prvního stupně vydat nové zprošťující rozhodnutí. Tuto laickou formulaci výroku, která striktně vzato vybočuje z výrokových možností správního soudu, krajský soud s ohledem na celkový kontext žaloby proti rozhodnutí správního orgánu vyhodnotil jako návrh, aby krajský soud ve smyslu § 78 odst. 1, 3 a 4 s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

30. Žalovaný ve svém vyjádření ve vztahu k námitce nesprávné právní kvalifikace uvedl, že se žalobkyně zabývá posouzením přestupkového jednání řidičky Š, přičemž žalobou napadené rozhodnutí se týká toliko přestupku žalobkyně; řidičku Š. shledal správní orgán prvního stupně vinnou z přestupků dle § 125c odst. 1 písm. k) a § 125c odst. 1 písm. f) bod 6 zákona o silničním provozu. Žalovaný se dále vyjádřil k žalobčinu hodnocení zranění dcer a poukázal i na nemožnost hodnocení zavinění řidičky Š., jejíž přestupkové jednání řešil správní orgán v rámci samostatného správního řízení.

31. Žalovaný odmítl námitku týkající se nezákonného postupu ve vztahu k provedenému dokazování a upozornil, že žalobkyně popisuje průběh událostí pouze na základě svého vnímání a svědecké výpovědi zkresluje tak, aby vyhovovaly její verzi události. Zároveň dodal, že první výslechy svědka P. i svědkyně P. byly provedeny v rámci ústního projednání přestupku vedeného proti řidičce Š. dne 13. 12. 2018, přičemž uvedené projednání se týkalo totožné dopravní nehody. Až poté, co byly provedeny oba výslechy, zahájil správní orgán prvního stupně řízení o podezření z přestupku žalobkyně. Fakt, že prvotní výslechy svědků (v řízení vedeném s řidičkou Š.) byly provedeny v nepřítomnosti žalobkyně, nemůže způsobit jejich nezákonnost, neboť žalobkyně měla následně možnost zúčastnit se opakovaných výslechů, přičemž svého práva využila. Žalovaný dodal, že s ohledem na rozpornost výpovědí svědků bylo nutné přibrat k řízení znalce z oboru dopravy.

32. K nesouhlasu s náhradou nákladů řízení žalovaný odkázal na zákonný rámec vztahující se k povinnosti nahradit náklady řízení. V nyní posuzovaném případě nemohly správní orgány – vzhledem k rozporným výpovědím žalobkyně a svědků – zcela jednoznačně posoudit nehodový děj. Správní orgány dostatečně odůvodnily přizvání znalce a žalobkyně je na základě zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), povinna uhradit náklady s tímto spojené.

33. K nesrovnalostem ve vypracovaném posudku žalovaný upozornil, že znalecký posudek bylo zapotřebí vypracovat z důvodu zjištění nejpravděpodobnějšího nehodového děje. Je všeobecně známé, že výpovědi svědků jsou zatíženy rušivými vlivy, přičemž i vlastní vnímání je podmíněno subjektivním vnímáních jednotlivých osob. Rozpornost výpovědí očitých svědků byla právě důvodem pro přizvání znalce. Žalovaný dodal, že nesouhlas žalobkyně s posudkem není dostatečným důvodem pro zpochybnění tohoto posudku. Navíc měla v průběhu správního řízení možnost nechat vypracovat oponentní znalecký posudek. Žalovaný nadto neshledal ani důvody pro přizvání jiného znalce z důvodu žalobkyní namítané podjatosti, neboť ničím nepodloženou argumentaci žalobkyně vztahující se k nadstandardním vztahům znalce se zaměstnanci správního orgánu prvního stupně a stejně tak i rychlost zhotovování posudků uvedeným znalcem považoval žalovaný za účelovou a ničím nepodloženou.

34. Žalovaný odmítl i námitku žalobkyně týkající se neprovedení výslechu zasahujících policistů. Shodně se správním orgánem prvního stupně žalovaný uvedl, že zasahující policisté nebyli svědky dopravní nehody, tudíž nemohli podat informaci o tom, zda se žalobkyně a svědkyně paní M. rozhlédly, než započaly přecházení vozovky. Žalovaný dodal, že právě nedostatečné prověření dopravní nehody zasahujícími policisty bylo důsledkem následných rozporů při zjišťování nehodového děje, neboť tito na místě nehody vyslechli pouze řidičku Š., žalobkyni a svědkyni M., přičemž na dva přímé svědky (svědka P. a svědkyni P.) si pouze vzali kontaktní údaje a nezajistili jejich výpovědi bezprostředně po nehodě.

35. K namítané důkazní nouzi spočívající v nedostatečném zjištění, zda se žalobkyně před vstupem do vozovky rozhlédla, žalovaný uvedl, že z pořízených důkazů, a zejména pak ze znaleckého posudku, je bez pochybností zřejmé, že „[z] technického hlediska není přijatelná výpověď, že při vjezdu kočárku na přechod nebylo možné vidět zleva jedoucí červené vozidlo, které bylo do 20 od přechodu pro chodce.“ Nadto žalovaný dodal, že skutečnost, zda se žalobkyně před vstupem do vozovky rozhlédla či nikoliv, nemá na zavinění předmětného přestupku zásadní vliv. Správní orgán prvního stupně totiž jednání žalobkyně vyhodnotil jako porušení § 54 odst. 3 zákona o silničním provozu, tedy že „chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem.“ 36. Žalovaný se neztotožnil ani s námitkou žalobkyně vztahující se k pravopisným chybám (použití nesprávného i/y), jelikož tyto chyby nemohou mít vliv na obsah rozhodnutí a závěry z něho vyplývající. Žalovaný doplnil, že institut opravy zřejmých nesprávností lze aplikovat pouze na zjevné omyly týkající se údajů, které jsou podloženy zjištěními prokazujícími jejich správné znění. Zřejmost takové nesprávnosti pak vyplývá zejména z porovnání výroku rozhodnutí a jeho odůvodnění.

37. Žalobčiny důkazní návrhy označil žalovaný za nadbytečné. Výslechy svědků P., P. a M. již správní orgány provedly. Ve vztahu k výslechu policistů odkázal žalovaný na své předchozí vyjádření. K návrhu na dopracování znaleckého posudku žalovaný uvedl, že nepovažuje znalecký posudek za neobjektivní, jak uvedla žalobkyně.

38. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

39. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

40. Žaloba není důvodná. IV.A K námitce nesprávné právní kvalifikace 41. Krajský soud se v prvé řadě zabýval námitkou týkající se údajně nesprávné právní kvalifikace jednání řidičky Š., které měly správní orgány dle názoru žalobkyně vyhodnotit jako přestupek dle § 125c odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu či jako trestné činy ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 148 odst. 1 trestního zákoníku a neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku dle § 151 trestního zákoníku. Tato žalobní argumentace je pro posouzení věci zcela irelevantní a nemůže vést ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, potažmo jemu bezprostředně předcházejícího rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a to z následujících důvodů.

42. Dle § 65 odst. 1 s. ř. s. platí, že „[k]do tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen ‚rozhodnutí‘), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak“ (důraz doplněn). Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že se žalobkyně žalobou proti rozhodnutí správního orgánu může domáhat toliko ochrany svých veřejných subjektivních práv. V žádném případě jí však nepřísluší domáhat se jakéhokoli překvalifikování přestupkového jednání jiné osoby, neboť takové rozhodnutí do žalobčiných práv již z podstaty věci nikterak nezasahuje. Ústavní soud k tomu například v usnesení ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. II. ÚS 345/01, přiléhavě uvedl, že je „stíhání pachatele správního deliktu a jeho potrestání věcí vztahu mezi státem a tímto pachatelem; neexistuje tedy žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby byla jiná osoba pro správní delikt stíhána.“ Neexistuje-li veřejné subjektivní právo jednotlivce na to, aby jiná osoba byla ve správním (a obdobně samozřejmě i trestním) řízení stíhána, tím méně lze pak jakkoli dovozovat její právo na případnou změnu právní kvalifikace posuzovaného jednání jiné osoby.

43. V žalobou napadeném rozhodnutí, jakož i jemu předcházejícím rozhodnutí prvoinstančním se správní orgány ostatně ani nezabývaly přestupkovým jednáním řidičky Š. V jejím případě bylo řízení o přestupku pravomocně skončeno rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 18. 2. 2019, čj. MUCK 07587/2019/ODSH/MT. Správní orgán prvního stupně tímto rozhodnutím uznal B. Š. vinnou ze spáchání přestupků dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 6 a písm. k) zákona o silničním provozu, za což jí udělil pokutu ve výši 2 500 Kč a stanovil povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. IV.B K námitce nezákonného postupu ve vztahu k provedenému dokazování 44. Krajský soud se neztotožnil ani s žalobkyní namítanou nezákonností provedeného dokazování ve vztahu k výslechům svědka P. a svědkyně P..

45. K otázce výslechů svědků lze poukázat například na nález ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2867/16, v němž Ústavní soud mimo jiné uvedl, že „dle článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy1 má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Článek 38 odst. 2 Listiny v tomto směru obecněji garantuje každému (účastníku řízení) základní právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. […] Jak právo obviněného vyslýchat svědky proti sobě, tak i v Listině obecněji formulované právo účastníka řízení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, jsou součástí šířeji pojatého práva na spravedlivý proces, jenž je zakotveno v hlavě páté Listiny a článku 6 Úmluvy. Právo na spravedlivý proces je přitom právem procesní povahy a jeho podstatou není nic menšího, než zaručení spravedlivosti řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. V trestních věcech je zaručení uplatnění všech aspektů tohoto práva o to silnější, protože v trestním řízení soudním se (vedle dalšího) posuzuje, zda skutek, který se stal, je trestným činem, kdo je jeho pachatelem a jaký spravedlivý trest či ochranné opatření mají být tomuto pachateli uloženy. Porušení některé ze složek práva na spravedlivý proces v trestních věcech proto může přivodit řadu dalších zásahů do jiných základních práv a svobod jednotlivce (osobní svoboda, ochrana vlastnictví).“ Jakkoliv se výše uvedený nález týká trestního řízení, lze obecné závěry vztahující se k právu na spravedlivý proces aplikovat i v oblasti řízení přestupkového, jež je ovládáno totožnými či obdobnými principy (ostatně proto bývá přestupkové právo někdy nazýváno tzv. malým trestním právem).

46. K porušení žalobčiných procesních práv však v daném ohledu nedošlo. Jak krajský soud zjistil ze správního spisu, výslechy svědků P. a P. proběhly nejdříve dne 13. 12. 2018 v rámci řízení vedeného ve věci přestupku řidičky Š. V průběhu tohoto řízení pojal správní orgán podezření, že za způsobenou dopravní nehodu zodpovídá i žalobkyně a rozšířil přestupkové řízení i na její osobu. Následně ve věci vydal dne 18. 2. 2019 rozhodnutí, jímž uznal vinnou jak řidičku Š., tak žalobkyni. Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí odvolala a výsledkem bylo rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2019, jímž rozhodnutí ze dne 18. 2. 2019 v rozsahu výroků vztahujících se k žalobkyni zrušil; učinil tak právě z důvodu provedení výslechů svědků bez přítomnosti žalobkyně. 1 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.).

47. Podruhé svědci P. a P. vypovídali dne 5. 9. 2019, kdy se výpovědí již žalobkyně účastnila a měla možnost pokládat svědkům otázky; z protokolů o výpovědích svědků je zřejmé, že tohoto práva prostřednictvím obecné zástupkyně využila. Měla tedy možnost klást otázky i k případným nesrovnalostem oproti dřívějším výpovědím svědků. Tím správní orgán prvního stupně zhojil své předchozí pochybení v podobě uskutečnění výslechů svědků bez žalobčiny přítomnosti.

48. Jelikož se jak v případě řidičky Š., tak v případě žalobkyně jednalo o totožnou dopravní nehodu z totožného dne a místa, jakož i s totožným okruhem účastníků řízení, přičemž žalobkyně mohla při opakovaném výslechu svědky s jejich dřívějšími výpověďmi konfrontovat, nevidí krajský důvod, proč by správní orgán a následně i znalec, nemohli vycházet z obou výpovědí svědků. Nelze o výpovědích, jichž se žalobkyně nezúčastnila, přičemž tento nedostatek byl v následném řízení napraven, prohlásit, že je tím snížena jejich věrohodnost či schopnost objasnit sled událostí na místě dopravní nehody, potažmo, že se jedná o výslechy automaticky nezákonné, neboť byly v dané době uskutečněny primárně k objasnění přestupkového jednání B. Š. Krajský soud v uvedeném postupu správních orgán neshledal nezákonný postup a považuje žalobčino právo na spravedlivý proces zachováno.

49. Žalobčiny námitky pak směřují především proti hodnocení svědeckých výpovědí uvedených svědků, nicméně právě určité rozpory ve výpovědích ze dne 13. 12. 2018 a ze dne 5. 9. 2019 vedly k tomu, že správní orgán prvního stupně na pokyn žalovaného obsažený v rozhodnutí ze dne 19. 11. 2019 nechal vypracovat shora uvedený znalecký posudek. Svědecké výpovědi tak nakonec pro svou rozpornost v některých okolnostech případu nebyly samy o sobě rozhodujícím důkazem. Žalobčino konstatování, že až při opakované výpovědi svědci vypověděli, co doopravdy viděli, je pak s ohledem na značný časový odstup těchto výpovědí od nehodového děje zcela spekulativní. IV.C K žalobčině nesouhlasu s náhradou nákladů řízení 50. Krajský soud nedal za pravdu žalobkyni ani ve vztahu k namítané povinnosti uhradit náklady řízení.

51. Žalobkyně v rámci žaloby zdůrazňuje mimo jiné dikci § 79 odst. 3 správního řádu, dle něhož „[n]estanoví-li zákon jinak, nese správní orgán nebo dotčený orgán (§ 136) a účastník své náklady.“ Opomíjí ovšem již uvést, že zákon v daném případě „stanoví jinak“, a to hned v odst. 5 stejného ustanovení, kde je uvedeno, že „[p]ovinnost nahradit náklady řízení paušální částkou uloží správní orgán účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti. Prováděcí právní předpis stanoví výši paušální částky nákladů řízení a výši paušální částky nákladů řízení ve zvláště složitých případech nebo byl-li přibrán znalec. V případech hodných zvláštního zřetele lze výši paušální částky na požádání snížit“ (důraz doplněn).

52. Pro věc je však podstatný především § 95 odst. 1 přestupkového zákona, dle něhož „[s]právní orgán uloží obviněnému, který byl uznán vinným, povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou. Pokud bylo rozhodnutí o přestupku zrušeno jiným orgánem veřejné moci a tato skutečnost má za následek nesplnění podmínek pro uložení náhrady nákladů řízení, správní orgán nahrazené náklady vrátí“ (důraz doplněn).

53. Konečně pak § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení (jedná se o správním řádem předpokládaný prováděcí právní předpis), dále stanoví, že „[p]aušální částka nákladů správního řízení, které účastník vyvolal porušením své právní povinnosti, činí 1 000 Kč.“ Odst. 2 stejného ustanovení uvedené pravidlo rozšiřuje a uvádí, že „[p]aušální částka podle odstavce 1 se ve zvláště složitých případech nebo v případech, kdy byl přibrán znalec z jiného oboru než oboru dopravy nebo zdravotnictví odvětví psychiatrie nebo toxikologie, zvyšuje o 2 500 Kč. Pokud byl přibrán znalec z oboru dopravy nebo zdravotnictví odvětví psychiatrie nebo toxikologie, zvyšuje se paušální částka podle odstavce 1 o 5 000 Kč. Pokud bylo přibráno více znalců, částky za znalce se sčítají. Paušální částka nákladů řízení po zvýšení podle tohoto odstavce může činit nejvýše 10 000 Kč“ (důraz doplněn).

54. Povinnost hradit paušální částku nákladů řízení včetně nákladů na zpracování znaleckého posudku je tudíž přímým důsledkem toho, že správní orgán prvního stupně shledal žalobkyni vinnou ze shora popsaného přestupku.

55. Žalobčin požadavek, aby náklady spojené se zpracováním znaleckého posudku zaplatili zasahující policisté, tak postrádá jakoukoli zákonnou oporu. Pouze nad rámec nutného k tomu krajský soud uvádí, že znalecký posudek nechal správní orgán prvního stupně vypracovat z důvodu potřeby objasnit skutečnost, zda je pravděpodobné, že se žalobkyně před vstupem na přechod pro chodce rozhlédla či nikoliv, a zda mohla či měla vidět v případě splnění své povinnosti se rozhlédnout přijíždějící vozidlo řidičky Š. I kdyby přitom zasahující policisté přímo na místě svědky vyslechli, nic by to nezměnilo na tom, že následně i správní orgány vyhodnotily svědecké výpovědi shora uvedených svědků jako natolik rozporuplné, že přistoupily k zadání znaleckého posudku.

56. K namítané povinnosti uhradit alespoň část vypracovaného posudku (nebo nejlépe celý) řidičkou Š. zdejší soud opakuje, že řízení o přestupku ve věci řidičky Š. bylo pravomocně skončeno rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 18. 2. 2019, čj. MUCK 07587/2019/ODSH/MT. Toto rozhodnutí bylo následným rozhodnutím žalovaného zrušeno a vráceno k dalšímu řízení pouze ve vztahu k žalobkyni, neboť nebylo možné na jisto postavit, zda se žalobkyně před započetím přecházení přechodu pro chodce rozhlédla či nikoliv a zda mohla přijíždějící vozidlo vidět. Z důvodu objasnění této otázky přizvaly správní orgány znalce z oboru dopravy. Z uvedeného vyplývá, že nebyl dán důvod pro to, aby vyhotovený posudek hradila i řidička Š., neboť v jejím případě bylo řízení řádně skončeno a nejasné zůstaly pouze aspekty dopravní nehody vztahující se ke konání či opomenutí žalobkyně. Znalecký posudek byl vyhotoven až v rámci řízení vedeného správním orgán výhradně ve věci žalobkyně, nikoliv řidičky Š. Z tohoto důvodu nelze dovodit ani žalobkyní namítané porušení zásady rovnosti účastníků řízení.

57. Pro úplnost krajský soud poznamenává, že žalobkyně sice poukazuje na dikci čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, avšak již v daném ohledu nepředkládá žádnou ústavněprávní argumentaci. Krajský soud proto ve stejné míře obecnosti uvádí, že neshledal porušení citovaných ustanovení, ani že by snad v nynější věci aplikovaná zákonná úprava byla s těmito ustanoveními v rozporu. IV.D K namítaným nesrovnalostem ve vypracovaném znaleckém posudku 58. Krajský se dále zabýval žalobkyní namítanými nesrovnalostmi ve znaleckém posudku. Dle názoru krajského soudu žalobkyně pouze vytrhává ze znaleckého posudku ty části textu, které se hodí na podporu jí uváděných tvrzení. Žalobkyně měla možnost v případě nesouhlasu se znaleckým posudkem nechat zhotovit oponentní posudek, což však neučinila. Žalobčiny námitky přitom – jak bude podrobněji vyloženo níže – neodůvodňují potřebu znalecký posudek doplnit či revidovat. Nelze se tudíž na základě pouhého žalobčina nesouhlasu se závěry ve znaleckém posudku dovolávat jeho nezákonnosti.

59. K tvrzeným obsahovým nepřesnostem krajský soud uvádí následující: - K žalobkyní tvrzené nezákonnosti použitých výpovědí svědků se již krajský soud vyjadřoval v části IV.B tohoto rozsudku. Výčet materiálů, ze kterých znalec vycházel při vypracovaní znaleckého posudku je uveden v bodu 0.1. a blíže konkretizován v bodu 1.1. posudku, přičemž je zřejmé, že vycházel z obsahu celého správního spisu. - Znalec v bodu 1.1.1. neuvedl, že vozidlo řidičky Š. nebylo poškozeno. Pouze rekapituloval údaje uvedené v protokolu o nehodě. Sám znalec však následně v grafické části posudku upozorňuje na fotografii č. 5 na stopy po nárazu do kočárku. - V bodu 1.1.4. znalec uvedl, že na snímcích kočárku není vyznačeno poškození. Jedná se o chybějící viditelné označení míst poškození ze strany policie, nikoliv o tvrzení, že by k poškození kočárku nedošlo. - K bodům 1.1.5.1. (žalobkyně má však dle obsahu námitky na mysli bod 1.1.5.3.) a 1.1.5.4. krajský soud opakovaně poukazuje na shora vyložené posouzení zákonnosti postupu správního orgánu prvního stupně ve vztahu k výslechům svědků (část IV.B). V uvedených bodech znalec pouze rekapituluje podstatný obsah svědeckých výpovědí, a to jak ze dne 13. 12. 2018, tak ze dne 5. 9. 2019. Krajský soud nevidí důvod, proč by znalec nemohl vycházet z celého obsahu správního spisu včetně původních výpovědí svědků. - Ke stanovení místa střetu v bodu 2.3. krajský soud uvádí, že mu není zřejmé, proč měl znalec stanovit místo střetu pouze na základě svědeckých výpovědí, a nikoliv též z konečného postavení vozidla. Všechny svědecké výpovědi se shodují, že jízda řidičky Š. skončila bržděním na přechodu pro chodce, přičemž došlo k nárazu do kočárku. Dále již vozidlo v jízdě nepokračovalo. Je tudíž zcela přiléhavé považovat za místo střetu právě konečné postavení vozidla na přechodu. - Krajský soud na rozdíl od žalobkyně považuje závěry obsažené v bodu 2.4. – technicky přijatelný nehodový děj za relevantní. Dle uvedeného znalec vycházel ze spisového materiálu, prohlídky místa nehody, údajů z odborné literatury a výpočtů a simulací pomocí aplikačního programu PC Crash 9.0 v graficko-početním řešení. Krajskému soudu není zřejmé, na základě čeho žalobkyně dovozuje nedostatečnost vstupních hodnot pro posouzení nehodového děje. Znalec nepracuje s nepodloženými údaji a tvrzeními, jak žalobkyně uvádí, ale vychází ze shora uvedených podkladů. Znalecký posudek ze své povahy musí vycházet primárně z fyzikálních zákonitostí a relevantních matematických výpočtů, nikoli pouze ze subjektivních vjemů svědků, které mohou být zkresleny řadou okolností. Za předpokladu, že znalecký posudek vyhotovil do funkce řádně jmenovaný znalec z oboru dopravy, nemůže krajský soud hodnotit údaje a výpočty v posudku uvedené, neboť pro uvedené nedisponuje dostatečnými odbornými znalostmi. Z pohledu soudu je přitom znalecký posudek srozumitelný a koherentně odůvodněný. - Uváděnou vzdálenost vozidla řidičky Š. 18,57 km od přechodu pro chodce považuje krajský soud za stanovenou s ohledem na technicky přijatelný nehodový děj, tj. děj odpovídající fyzikálním zákonům, což žalobkyně žádným relevantním způsobem nezpochybňuje. Případný rozpor této hodnoty se subjektivními vjemy svědků (nota bene vzájemně si odporujícími) ke zpochybnění této hodnoty nepostačuje. K tomu krajský soud pro úplnost dodává, že ze znaleckého posudku neplyne, že by znalec preferoval některé podklady před ostatními, jak se žalobkyně domnívá. Pouze s ohledem na odlišně uváděnou vzdálenost vozidla řidičky Š. vyšel znalec z technicky přijatelného nehodového děje a zvolil tak s ohledem na všechny vstupní hodnoty vzdálenost nejpravděpodobnější a technicky nejpřijatelnější. Tvrzení žalobkyně o upřednostňování některých podkladů proto krajský soud s ohledem na výše uvedené považuje za neopodstatněné.

60. K žalobkyní namítaným pravopisným a gramatickým chybám krajský soud pouze okrajově dodává, že tyto nemají vliv na závěry obsažené ve znaleckém posudku, ani žádným způsobem nesnižují jeho hodnověrnost. Jakkoliv je žádoucí, aby znalecký posudek obsahoval těchto chyb co nejméně, nelze na základě jejich výskytu dovozovat jeho nesprávnost a nepoužitelnost.

61. Žalobkyní předestřené důvody podjatosti ustanoveného znalce považuje krajský soud za zcela nepodložené a spekulativní; dále se jimi proto již nezabýval. IV.E K námitce neprovedení výslechu zasahujících policistů 62. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou žalobkyně, dle které měli být vyslechnuti zasahující policisté. Žalobkyně k tomuto uvedla, že výslech policistů by potvrdil či vyvrátil fakt, zda se žalobkyně před započetím přecházení vozovky rozhlédla.

63. Povahou svědecké výpovědi coby důkazního prostředku se již zabýval i Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 6. 12. 2013, čj. 2 Afs 73/2012-38, ve kterém uvedl, že „svědkem je fyzická osoba, která vypovídá o důležitých konkrétních skutečnostech, které mají vztah k projednávané věci (zde daňovému řízení), přičemž tyto skutečnosti svědek vnímal vlastními smysly nebo se o nich dozvěděl jiným způsobem.“ Ačkoliv se v tehdy posuzovaném případě jednalo o daňové řízení, lze závěry výše uvedené plně aplikovat i v nyní projednávaném případě. Z uvedeného je zřejmé, že výslech zasahujících policistů nemůže ve vztahu k otázce toho, zda se žalobkyně rozhlédla oběma směry či nikoliv, přinést žádnou relevantní odpověď jednoduše proto, že zasahující policisté nebyli u samotné nehody přítomni. Správní orgán tak k provedení těchto výslechů správně nepřistoupil. IV.F K námitce rozhodování za stavu důkazní nouze 64. Nedůvodná je též námitka, dle níž správní orgány v průběhu řízení neprokázaly dostatečně fakt, zda se žalobkyně při vstupu do vozovky rozhlédla či nikoliv.

65. Ačkoliv žalobkyně i svědkyně M. (žalobčina známá) shodně vypověděly, že se před vstupem na přechod pro chodce rozhlédly, nelze vycházet pouze z jejich tvrzení. Je zapotřebí vzít v úvahu i výpovědi ostatních svědků (zejména pana P. a slečny P., neboť ze spisového materiálu je zřejmé, že řidička Š. několikrát uvedla, že byla při příjezdu k přechodu pro chodce oslněna sluncem).

66. Jakkoliv se žalobkyně v průběhu správního řízení a následně i v žalobě snažila navodit dojem, že výpovědi svědků P. a P. jsou proměnlivé v čase, nesourodé či naopak nevěrohodně totožné, ve vztahu k otázce, zda se žalobkyně před vstupem na přechod pro chodce rozhlédla, tomu tak zcela jistě není. Odchylky v původním a opakovaném výslechu těchto svědků přitom nejsou takového charakteru, aby bylo možné svědecké výpovědi jako celek nevěrohodné. Svědci P. a P. shodně ve svých výpovědích ze dne 13. 12. 2018 vypověděli, že se žalobkyně rozhlédla pouze jejich směrem (tedy vpravo), a nikoliv směrem vlevo. Svědek P. totéž vypověděl i ve výpovědi ze dne 5. 9. 2019 (svědkyně P. téhož dne pouze uvedla, že si situaci již nevybavuje). Svědek P. pouze k dotazu zmocněnkyně žalobkyně dále uvedl, že nedokáže říci, zda se žalobkyně nerozhlédla ve směru vlevo ještě před jeho příjezdem k přechodu, což je ovšem zcela samozřejmé. To však rozpornost výpovědi svědka nezakládá a krajskému soudu není zřejmé, v čem žalobkyně v daném ohledu tuto rozpornost vlastně spatřuje. Nadto nelze přehlédnout, že povinností chodce je rozhlédnout se v obou směrech bezprostředně před vstupem do vozovky (tedy nikoli pouze nějaký čas předtím, než vozidlo k přechodu přijede). Poslední pohled chodce má pak zpravidla směřovat právě vlevo, jelikož vozidla jedoucí v pravém jízdním pruhu jej mohou ohrožovat dříve.

67. Ačkoliv žalobkyně i paní M. naopak shodně uvedly, že se žalobkyně rozhlédla, v hodnocení jejich výpovědí je třeba vzít v úvahu jednak možnou obavu z přestupkového stíhání a jednak skutečnost, že byly nehodě přítomny zcela bezprostředně a jejich vnímání událostí může být ovlivněno a zkresleno v důsledku zažitého traumatu.

68. Za nejhodnověrnější považuje krajský soud (ve shodě se správními orgány) popis průběhu nehodového děje obsažený ve znaleckém posudku ze dne 28. 1. 2020 vypracovaný Ing. J. B., znalcem v oboru doprava – silniční a městská, který v bodě 2.4. posudku uvádí, že „[n]a základě údajů ve spisovém materiálu, prohlídky místa nehody, údajů z odborné literatury a výpočtů a simulací pomocí aplikačního programu PC Crash 9.0 v graficko-početním řešení, byl vypracován technicky přijatelný nehodový děj, když je možné z technického hlediska konstatovat, že se před střetem po komunikaci v obci pohybovalo vozidlo x (pozn. soudu: vozidlo řidičky Š.), ve vzdálenosti cca 18,57 m od přechodu a cca 24,14 m od roviny VBM rychlostí cca 32 km/h, v témže okamžiku stálo v protisměru vozidlo VW (pozn. soudu: vozidlo svědků P.i a P.) před přechodem pro chodce a z pravé strany vozovky vjel na přechod pro chodce kočárek s dítětem rychlostí cca 2,7 km/h. Řidička začala reagovat s dobou cca 0,8 s cca 11,88 m před kočárkem, který byl již cca 1,03 m na přechodu bržděním chodkyně odstrčila kočárek s dítětem vpřed a následně brzdící vozidlo x narazilo přídí do levého boku kočárku v rychlosti cca 18,6 km/h, náraz kočárek odmrštil před vozidlo a dítě z kočárku vypadlo na vozovku, vozidlo x zastavilo cca 2,32 m od střetu.“ Z bodu 2.5. znaleckého posudku, který obsahuje možnosti zabránění nehody se dále podává, že „[n]a základě vypočteného a simulovaného technicky přijatelného, objektivního pohybu vozidla a kočárku je možné konstatovat, že řidička vozidla x mohla střetu zabránit zejména tím, že by se ohledem na chodce u přechodu a oslnění reagovala zastavením před přechodem pro chodce, reakce bržděním se zpomalením cca 6,13 m/s z dané rychlosti cca 30 km/h musela přijít z min. vzdálenosti cca 14,63 m od přechodu, viz obr. č. 2 v příloze posudku, chodkyně s kočárkem by střetu zabránila pokud by se před najetím kočárku na přechod podívala vlevo, když by musela vidět přijíždět vozidlo červené barvy a to na vzdálenost cca 20 m“ (důraz doplněn).

69. K námitce žalobkyně, že správní orgány by měly vycházet pouze z přesně zjištěných a ověřených skutečností, krajský soud uvádí, že z povahy věci samozřejmě není možné, aby veškeré okolnosti jakéhokoli případu byly objasněny s naprostou přesností. V reálném světě vždy existuje při popisu skutečností určitá míra nejistoty, která je dána typicky subjektivním vnímáním zúčastněných osob, ale případně též objektivně možnými nepřesnostmi v měřeních, pozorováních, použitých metodách apod. Znalci pak při zpracování znaleckých posudků musí mnohdy pracovat s určitými modely, které jinak komplexní realitu do jisté míry zjednodušují. To však samo o sobě jejich výpovědní hodnotu nesnižuje, neboť jsou na straně druhé zpravidla oproštěny od vlivů subjektivní povahy. V nynějším případě přitom krajský soud považuje skutkový stav pro účely rozhodnutí ve věci za dostatečně zjištěný. Žalobčiny námitky naopak nebyly způsobilé zjištění správních orgánů relevantním způsobem zpochybnit.

70. V neposlední řadě je ovšem na tomto místě třeba zdůraznit, že z pohledu skutkové podstaty přestupku dle § 54 odst. 3 ve spojení s § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, jejíž naplnění je žalobkyni kladeno za vinu, není zvláště rozhodné, zda se žalobkyně rozhlédla či nikoli. Dle § 54 odst. 3 citovaného zákona totiž mimo jiné „[c]hodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem.“ Povinnost chodce přesvědčit se, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích (viz § 54 odst. 2 téhož zákona), je ve vztahu k nyní posuzovanému přestupku pouze sekundární.

71. Odpovědnost řidičky Š., které nevěnovala dostatečnou pozornost řízení, je s ohledem na pravomocné rozhodnutí v její věci nesporná. S ohledem na zjištění plynoucí ze správního spisu však dále přichází v úvahu v podstatě pouze dvě varianty nehodového děje: 1) žalobkyně se před vstupem do vozovky nerozhlédla, a přijíždějící vozidlo tudíž neviděla, nebo 2) žalobkyně se sice rozhlédla, přijíždějící vozidlo tedy musela vidět (dle fotografií z místa nehody se jednalo o zcela přehledný úsek vozovky bez jakýchkoli překážek bránících výhledu), a přesto do vozovky vstoupila. V obou případech by ovšem žalobkyně s ohledem na okolnosti případu, které vedly ve výsledku ke srážce přijíždějícího vozidla s kočárkem, naplnila skutkovou podstatu přestupku dle § 54 odst. 3 ve spojení s § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. IV.G K dalším namítaným vadám rozhodnutí 72. Žalobkyně se v průběhu správního řízení dále domáhala vydání opravného usnesení, neboť rozhodnutí správních orgánů (stejně jako znalecký posudek) obsahují pravopisné chyby; tomuto požadavku však správní orgány nevyhověly.

73. Tato námitka je lichá již proto, že žalobkyně nikterak neuvádí, jakým způsobem mohly mít případné pravopisné chyby na zákonnost rozhodnutí správních orgánů vliv. Žalobní argumentace je v tomto ohledu zcela obecná, a proto i krajský soud v této souvislosti pouze obecně poznamenává, že úkolem správních soudů je ochrana veřejných subjektivních práv jednotlivců, nikoli všeobecný dohled nad jazykovou úrovní správních rozhodnutí. Ačkoliv krajský soud s žalobkyní obecně souhlasí v tom, že orgány veřejné moci by měly ze své pozice klást větší důraz na preciznost vydávaných rozhodnutí, nelze z případných dílčích pravopisných chyb automaticky dovozovat jejich nezákonnost, není-li nikterak zřejmé, jakou konkrétní újmu na právech účastníků řízení by mohly působit. Nezapříčiní-li pravopisné chyby nesrozumitelnost rozhodnutí, což ostatně žalobkyně ani netvrdí, pak zpravidla nemohou mít vliv ani na jeho zákonnost (obdobně jako překlepy obsažené v žalobě – viz například hned na straně 2, kde žalobkyně uvádí, že „nebylo nikdo zohledněno“ – nepředstavují vady podání, které by bylo třeba odstraňovat postupem dle § 37 odst. 5 s. ř. s.). Ostatně důsledné trvání na žalobčině požadavku reagovat na každou pravopisnou chybu ve správním rozhodnutí rozhodnutím opravným by s ohledem na každodenní množství vydaných rozhodnutí mohlo veřejnou správu prakticky paralyzovat. IV.H K důkazním návrhům žalobkyně 74. Krajský soud závěrem uvádí, že nepřistoupil k provedení žalobkyní navržených důkazů, a to z následujících důvodů.

75. Ve vztahu k přílohám žaloby, krajský soud poznamenává, že se převážně jedná o listiny, které jsou obsaženy ve správním spisu. Těmito listinami tak již není zapotřebí provádět samostatně dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, čj. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Výjimkou jsou pouze listiny, jimiž žalobkyně dokládala své osobní a majetkové poměry pro účely její žádosti o osvobození od soudních poplatky, které již pro posouzení žaloby nejsou podstatné, a dále plánek, na němž žalobkyně zachycuje údajné rozpory mezi znaleckým posudkem a svědeckými výpověďmi (viz níže odstavec 81).

76. K výslechu zasahujících policistů z dopravního inspektorátu Český Krumlov se již krajský soud vyjadřoval v části IV.E tohoto rozsudku. Jakkoliv se tam uváděné závěry vztahují k neprovedení výslechu správními orgány, setrvává krajský soud na svém přesvědčení, a sice že výslech zasahujících policistů nemůže z povahy věci přispět k objasnění nehodového děje.

77. Stejně tak krajský soud nepřistoupil k opakovanému provedení výslechů svědka P. a svědkyně P. Ze správního spisu je zřejmé, že oba svědci byli vyslechnuti dne 13. 12. 2018 a následně 5. 9. 2019. Není zřejmé, co nového by další výslech svědků (navíc s výrazným časovým odstupem od samotné nehody) mohl přinést. Z jednotlivých rozhodnutí jakožto i znaleckého posudku je zřejmé, že správní orgány i znalec vycházeli z informací obsažených ve výpovědích obou svědků. Stejný postoj zaujal krajský soud i ve vztahu k provedení opakovaného výslechu svědkyně M.

78. Krajský soud nepřistoupil ani k žalobkyní navrhovanému doplnění znaleckého posudku. Ze správního spisu je zřejmé, že správní orgán prvního stupně ustanovil znalce usnesením ze dne 2. 1. 2020 poté, co žalovaný zrušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 10. 10. 2019 z důvodu nedostatečného zjištění skutkového stavu. Posouzení nehodového děje tak bylo svěřeno znalci z oboru dopravy. Žalobkyně požaduje dopracování znaleckého posudku, který považuje za neobjektivní a neodpovídající vzdálenostem vozidla řidičky Š., přičemž za rozhodné vzdálenosti považuje žalobkyně vzdálenosti uváděné svědky. Krajský soud k tomu uvádí, že soudy v zásadě nejsou oprávněny přezkoumávat věcnou správnost znaleckého posudku, neboť k tomu nedisponují odbornými znalostmi. Úkolem znalců je právě zodpovězení odborných otázek, a to prostřednictvím znaleckých posudků předkládaných orgánům aplikujícím právo (ať již soudům či správním orgánům). Soud tak hodnotí především přesvědčivost znaleckého posudku, a to jak z pohledu úplnosti ve vztahu k zadání, tak jeho logické odůvodnění a soulad s ostatními provedenými důkazy.

79. Krajský soud neshledal, že by znalecký posudek trpěl jakýmikoli nedostatky, pro které by bylo nutné jeho závěry odmítnout. Po prostudování znaleckého posudku krajský soud konstatuje, že znalecký posudek vypracoval Ing. J. B., znalec v oboru dopravy (odvětví silniční a městská), přičemž posudek splňuje požadavek úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti. Znalecký posudek je vnitřně bezrozporný a vypořádává se se svědeckými výpověďmi svědků. Krajský soud na základě uvedeného neshledal důvod k doplnění znaleckého posudku. Jak již krajský soud uvedl výše, fakt, že se žalobkyně se závěry uvedenými ve znaleckém posudku ze svého – nutno podotknout laického – pohledu neztotožňuje, nelze považovat při posouzení nutnosti doplnění posudku či vyslovení jeho nezákonnosti za rozhodující.

80. S uvedeným znaleckým posudkem souvisí i ilustrativní video žalobkyně ze dne 22. 4. 2020 předložené zdejšímu soudu, na kterém žalobkyně společně se zmocněnkyní projíždějí vozidlem žalobkyně úsek, ve kterém se dopravní nehoda stala, a demonstrují okolnosti, za kterých měla řidička Š. možnost zastavit a dát přednost chodcům vstupujícím do vozovky v místě přechodu pro chodce. Krajský soud nepovažuje uvedené video za relevantní zdroj informací. Znovu nezbývá než zopakovat, že o odpovědnost řidičky Š. za její přestupkové jednání není sporu. Video přitom není způsobilé prokázat v podstatě žádné další okolnosti předmětné dopravní nehody, které by byly rozhodné pro posouzení věci přestupku žalobkyně.

81. Pro posuzovanou věc je konečně irelevantní též plánek, který žalobkyně předložila coby přílohu žaloby a který zachycuje rozdíl mezi vzdáleností vozidla od přechodu uvedenou svědky a vzdáleností stanovenou znaleckým posudkem. Jak již krajský soud uvedl shora, pro (přibližné) stanovení této vzdálenosti je třeba vycházet ze znaleckého popisu technicky přijatelného nehodového děje. Striktně vzato ostatně žalobkyně ani výslovně nenavrhla provedení tohoto plánku coby důkazu.

V. Závěr a náklady řízení

82. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

83. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.