č. j. 60 A 6/2020-36

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: R. J., nar. bytem zastoupen advokátem JUDr. Karlem Polákem se sídlem Sokolovská 87/95, 186 00 Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. ODSH 52086/2020/ pevac SO 4, čj. KUJCK 70259/2020, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Dne 1. 7. 2019 obdržel Městský úřad Písek (dále jen „správní orgán prvního stupně“) od Policie České republiky oznámení o přestupku, ze kterého vyplývá, že dne 21. 6. 2019 prováděla hlídka Policie České republiky kontrolu dodržování rychlosti na pozemní komunikaci č. I/20 v katastrálním území Selibov. Toho dne byla v 12:49 hodin ve směru jízdy na obec Písek, motorovému vozidlu značky x, registrační značky x naměřena silničním radarovým rychloměrem RAMER 10C rychlost 162 km/h, po odečtení tolerance měřícího zařízení ± 3 % rychlost 157 km/h, přestože je v daném úseku nejvyšší dovolená rychlost stanovena na 90 km/h, čímž žalobce porušil § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu).

2. Policie České republiky následně vozidlo zastavila na autobusové zastávce Nový Dvůr – rozcestí. Žalobce se na místě podrobil dechové zkoušce na alkohol s negativním výsledkem. Žalobce zároveň odmítl na místě sepsané oznámení o dopravním přestupku podepsat.

3. Příkazem ze dne 5. 8. 2019, čj. MUPI/2019/31925, uznal správní orgán prvního stupně žalobce vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu, kterého se dopustil z vědomé nedbalosti, když při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o 50 km/h a více. Proti tomuto příkazu podal žalobce odpor.

4. Správní orgán prvního stupně následně na den 2. 12. 2019 nařídil ústní jednání ve věci. Dne 26. 11. 2019 obdržel správní orgán prvního stupně od právního zástupce žalobce omluvu z ústního jednání, a to z důvodu pracovní cesty žalobce. Nově nařídil správní orgán ústní jednání na 13. 1. 2020. Dne 9. 1. 2020 obdržel správní orgán omluvu právního zástupce žalobce z důvodu kolize s účastí na jiném jednání právního zástupce žalobce. Současně právní zástupce žalobce omluvil z jednání z důvodu pohřbu. Ústní jednání správní orgán nově nařídil na 3. 2. 2020. Dne 31. 1. 2020 obdržel správní orgán prvního stupně v pořadí již třetí omluvu žalobce z ústního jednání, a to ze zdravotních důvodů (viróza). Omluvu za žalobce zaslal právní zástupce žalobce, který se z ústního jednání neomluvil, v důsledku čehož projednal správní orgán prvního stupně věc dne 3. 2. 2020 v nepřítomnosti žalobce i jeho právního zástupce.

5. Rozhodnutím ze dne 2. 3. 2020, čj. MUPI/2020/09713, uznal správní orgán prvního stupně žalobce vinným z výše uvedeného přestupkového jednání. Za toto přestupkové jednání uložil žalobci pokutu ve výši 8 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč.

6. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

7. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 18. 6. 2020 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

8. Žalobce předně uvedl, že byl nezákonnými rozhodnutími správních orgánů zkrácen na svých právech a byla mu nedůvodně způsobena újma spočívající v uložení předmětného správního trestu.

9. Úvodem žalobce označil důkazy rozhodné pro nyní projednávanou věc. Ve všech případech se jednalo o listiny založené ve správním spise, dokumentující průběh správního řízení.

10. Žalobce namítl, že správní orgán provedl ústní jednání bez žalobcovy přítomnosti, ačkoliv si byl jednoznačně vědom toho, že si žalobce přeje osobně se tohoto jednání zúčastnit. V důsledku žalobcovy neúčasti na jednání neprovedl správní orgán žalobcem navrhované důkazy a porušil jeho esenciální procesní práva (právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces). K odkazu správních orgánů na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2019, čj. 1 As 407/2018-56, žalobce dodal, že hlavní odlišnost mezi tehdy a nyní posuzovanou věcí spatřuje v tom, že si výslovně přál být přítomen ústnímu jednání. Správní orgány provedly ústní jednání v nepřítomnosti z toho důvodu, že se z jednání omluvil pouze žalobce a nikoliv i jeho právní zástupce. Správní orgány tak opomenuly projevenou vůli žalobce využít svého práva na obhajobu a jednání se zúčastnit. Žalobce dodal, že jestliže projevil vůli vykonat některé své právo osobě, nezbytně z toho vyplývá, že si nepřál být při takovémto jednání kýmkoliv nahrazen. Žalobce dále popsal úvahy žalovaného ve vztahu k nařízení jednání v žalobou napadeném rozhodnutí a kategoricky odmítl tvrzení žalovaného, ze kterého de facto vyplývá, že jednání ve věci nebylo zapotřebí a bylo nařízeno pouze na přání žalobce.

11. Žalobce uvedl, že v řízení před správními orgány poukazoval na podstatné nedostatky v dokazování, v důsledku kterých nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Správní orgány v důsledku nekonání ústního jednání nezjistily stanovisko žalobce, tudíž se nemohly ve svých rozhodnutích s argumentací žalobce nikterak vypořádat.

12. Žalobce se důrazně ohradil proti tvrzení žalovaného o své pasivitě, neboť je přesvědčen, že je zcela v rozporu se všemi morálními zásadami přičítat žalobci údajnou pasivitu v řízení, pokud měl důvod legitimně očekávat, že svá práva bude moci hájit v průběhu ústního jednání.

13. Správní orgány dále dle žalobce dostatečně neprověřily, zda byli policisté jednající s žalobcem v době údajného spáchání přestupku ve službě a zda byl dohled nad silničním provozem skutečně náplní jejich služby.

14. Dále se správní orgány vůbec nesnažily zjistit ani to, jaké důvody (motiv) vedly žalobce k případné rychlejší jízdě. Takové důvody přitom jednoznačně mohou mít vliv přinejmenším na přísnost uložené sankce.

15. Nad rámec uvedeného žalobce dodal, že prvostupňové rozhodnutí i žalobou napadené rozhodnutí jsou nesprávná a nezákonná, neboť žalobou napadené rozhodnutí pouze potvrzuje prvostupňové rozhodnutí a je z něj zjevné, že se žalovaný pouze snažil přisvědčit účelově správnímu orgánu prvního stupně.

16. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a nařídil upuštění od správního trestu uloženého prvostupňovým rozhodnutím.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

17. K námitce provedení ústního jednání bez přítomnosti žalobce žalovaný uvedl, že ze spisového materiálu vyplývá, že správní orgán prvního stupně vyhověl návrhu žalobce, který ve svém vyjádření ze dne 14. 10. 2019 požadoval, aby byl v řízení proveden důkaz výslechem obviněného (žalobce). Z tohoto důvodu nařídil správní orgán prvního stupně ve věci ústní jednání. Nařízením ústního jednání bylo žalobci jednoznačně umožněno vyjádřit se osobně k věci. Následovalo opakující se omlouvání žalobce a jeho právního zástupce z několika termínů ústního jednání. Správní orgán následně neuznal, v pořadí již třetí, omluvu žalobce s žádostí o zrušení nařízeného ústního jednání a jednání uskutečnil v nepřítomnosti.

18. Žalovaný se ztotožnil s odůvodněním správního orgánu prvního stupně, dle kterého byl žalobce v řízení zastoupen, a jeho zástupci zjevně nic nebránilo v účasti na ústním jednání. Pro uplatnění práv žalobce není zcela nutná jeho osobní účast na jednání. K tomuto žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2019, čj. 1 As 407/2018-56.

19. Žalovaný dále odmítl tvrzení žalobce, dle kterého mu bylo odepřeno právo vyjádřit se k věci, jak v průběhu řízení požadoval. Ze správního spisu je dle žalovaného naopak zřejmé, že správní orgán prvního stupně pouze na přání žalobce nařídil ústní jednání, neboť z předloženého spisového materiálu je zcela jednoznačně zřejmé prokázání žalobcovy viny. Již z vydaného příkazu ze dne 5. 8. 2019 bylo zjevné, že správní orgán prvního stupně měl dostatek důkazů k prokázání viny žalobce již z podkladů předložených policejním orgánem.

20. K námitce neprokázání zákonnosti provedeného zastavení a měření vozidla policejní hlídkou jakož i k námitce nezjištění pohnutek žalobce k rychlejší jízdě žalovaný zopakoval, že správní orgán prvního stupně dostatečně prokázal vinu žalobce. Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl obecně známé skutečnosti, které vyplývají ze samotné podstaty činnosti Policie České republiky. Požadavek žalobce na prověření, zda byli tito policisté v době údajného spáchání přestupku ve službě, a zda byl dohled nad silničním provozem skutečně náplní jejich služby, byl naprosto nadbytečný. Není možné, aby policisté vykonávali měření rychlosti bez rozkazu nadřízeného, a aby užívali služební vozidlo či obsluhovali měřící zařízení bez přímého souhlasu přímého nadřízeného či operačního důstojníka.

21. Ke zpochybňování policejních důkazů žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2020, čj. 5 As 43/2019-22. Žalovaný dodal, že jelikož je žalobcův přestupek řádně zadokumentován a oznámen Policí České republiky, je zcela zřejmé, že kontrolu provedli policisté v rámci výkonu policejní služby.

22. K nezjištěnému „motivu“ žalobce k rychlejší jízdě, žalovaný dodal, že není povinností správních orgánů zjišťovat motiv jednání přestupce.

23. Žalovaný pro úplnost uvedl, že žalobce je držitelem řidičského oprávnění, a tak zcela bezpochyby zná dopravní předpisy. Motiv žalobce je nepodstatný, protože v nyní posuzovaném případě postačuje zavinění v nedbalostní formě, kterou správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí konstatoval a řádně odůvodnil.

24. Ostatní tvrzení žalobce žalovaný jakožto spekulace odmítl.

25. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

26. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 51 s. ř. s.

27. Žaloba není důvodná.

28. V první řadě žalobce považuje žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí prvostupňové za nezákonné z důvodu provedení ústního jednání bez žalobcovy přítomnosti.

29. Dle § 80 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), platí, že „[s]právní orgán nařídí ústní jednání na požádání obviněného, je-li to nezbytné k uplatnění jeho práv; jinak návrh zamítne usnesením, které se oznamuje pouze obviněnému. O právu žádat nařízení ústního jednání musí být obviněný poučen. Správní orgán nařídí ústní jednání i bez požádání obviněného, je-li to nezbytné pro zjištění stavu věci. Správní orgán prvního stupně nařídí ústní jednání i bez požádání obviněného, je-li obviněným mladistvý“ (důraz doplněn).

30. Z komentáře k přestupkovému zákonu se k povinnosti správního orgánu nařídit ústní jednání zároveň podává, že „[n]eprovádět ústní jednání je umožněno správnímu orgánu v případě, kdy tento úkon v řízení nemá žádný význam (například obviněný nekomunikuje, je zjevné, že by se na ústní jednání nedostavil apod.), a to buď vůbec, nebo znovu (pokud bude obviněný navrhovat nařízení ústního jednání opakovaně). I když současné nastavení prekluzivní doby (srov. komentář k § 30 až 32) částečně omezuje obstrukční praktiky uplatňované v minulosti, neznamená to, že by obvinění z určitého přestupku usilovali vždy o rychlé vyřízení věci bez zbytečných průtahů. Je proto třeba zvažovat, zda je nařízení ústního jednání na návrh obviněného skutečně nezbytné k uplatnění jeho práv (například aby mohl být konfrontován se svědky při jejich výpovědích, resp. klást svědkům otázky, jak předpokládá § 82 odst. 3), a zda tedy svá práva nemůže stejně účinně uplatňovat například prostřednictvím svých písemných vyjádření“ (Jemelka, L., Vetešník P. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 625; důraz doplněn). S těmito závěry se krajský soud zcela ztotožňuje.

31. Právem žalobce být přítomen ústnímu projednání přestupku se zabýval i Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 21. 2. 2013, čj. 9 As 101/2012-60, kde uvedl, že „[u]platnění práva na projednání přestupku v přítomnosti obviněného z přestupku předpokládá součinnost jak ze strany správního orgánu, tak ze strany samotného obviněného z přestupku. Správní orgán má povinnost postupovat tak, aby obviněnému z přestupku vytvořil podmínky pro to, aby mohl realizovat své právo na projednání přestupku v jeho přítomnosti. Jde především o nutnost obviněného řádně předvolat k jednání. Již samotná povaha práva na projednání přestupku v přítomnosti obviněného pro svou realizaci v praxi vyžaduje též jistý stupeň součinnosti také ze strany obviněného z přestupku, kterou lze spatřovat např. v tom, že se fyzicky dostaví, případně se náležitě omluví, v těch svým charakterem výjimečných případech, kdy se nemůže dostavit, byť se chce jednání zúčastnit“ (důraz doplněn).

32. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2017, čj. 9 As 263/2016-24, k omluvě z jednání uvedl, že „[m]ožnost omluvy z ústního jednání o přestupku tak pro obviněného představuje určité zákonem předvídané dobrodiní, jehož využít je však nutno spojit s požadavky, které zaručí jeho výkon, jenž nebude kolidovat se samotným účelem řízení – projednáním přestupku.“ Správní orgán žalobci uznal dvě omluvy, přičemž jedna se netýkala ani samotného žalobce, nýbrž jeho právního zástupce. I tuto však správní orgán akceptoval. Ve stejném rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že „[h]odnocení, zda se v konkrétním případě jedná o náležitou omluvu, provádí správní orgán i s ohledem na dosavadní průběh řízení. Proto i důvod, který může být dostatečný pro přeložení prvního ústního jednání, již nemusí být dostatečný i pro jeho další přeložení. Omluvu obviněného z přestupku je nutno posuzovat v kontextu všech okolností a celkového jeho přístupu a chování v průběhu celého správního řízení (viz rozsudky soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 10/2013 - 32, nebo ze dne 14. 5. 2009, č. j. 7 As 28/2009 - 99).“ 33. Nad rámec uvedeného krajský soud dodává, že správní orgán nemusel vyhovět již druhé omluvě z ústního jednání z důvodu jiných pracovních povinností advokáta (jedná se o omluvu ze dne 9. 1. 2020, ve které zástupce žalobce uvedl jako důvod své neúčasti na jednání nařízeném na den 13. 1. 2020 účast na jiném správním řízení). Jak totiž vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2009, čj. 7 As 28/2009-99, správní orgán nemusí uznat omluvu právního zástupce z důvodu nutnosti zastupovat ve stejný den jiného účastníka v rámci jiného správního řízení, neboť právní zástupce jakožto advokát má možnost se nechat zastoupit jiným advokátem. Sám žalobce pak svůj důvod omluvy z jednání (účast na pohřbu) správnímu orgánu prvního stupně nikterak nedoložil. Bylo tak více než vstřícné, když správní orgán nařídil v pořadí již třetí ústní jednání, kterého se žalobce opětovně nezúčastnil (bez ohledu na udávané důvody).

34. Krajský soud se tak s námitkou žalobce, dle které měl správní orgán prvního stupně jednání přesunout na termín, kterého by se mohl zúčastnit žalobce osobně, neztotožnil. Správní orgán prvního stupně v posuzované věci svým postupem žalobcova práva nikterak nezkrátil.

35. Pro úplnost krajský soud dodává, že se neztotožnil ani s námitkou žalobce, dle které správní orgán prvního stupně z důvodu proběhnuvšího ústního jednání bez jeho přítomnosti nezjistil stanovisko žalobce, tudíž se nemohl ve svém rozhodnutí s argumentací žalobce nikterak vypořádat. Na tomto místě krajský soud odkazuje na § 36 odst. 1 větu první správního řádu, dle kterého „[n]estanoví-li zákon jinak, jsou účastníci oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí.“ Odst. 2 stejného ustanovení pak stanoví, že „[ú]častníci mají právo vyjádřit v řízení své stanovisko. Pokud o to požádají, poskytne jim správní orgán informace o řízení, nestanoví-li zákon jinak.“ Komentářová literatura k § 36 odst. 2 správního řádu uvádí, že „[ú]častník může vyjádřit své stanovisko v podstatě k čemukoli, co se týká řízení (např. k postupu správního orgánu či k úkonům ostatních účastníků), správní orgán musí účastníkovi dát možnost své stanovisko vyjádřit, není však tímto stanoviskem nikterak vázán“ (Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 228). Žalobce tak měl v průběhu celého správního řízení možnost vyjádřit se, a to i mimo ústní jednání (o této možnosti jej správní orgán prvního stupně poučil dne 7. 10. 2019 a umožnil mu též nahlédnutí do spisu před vydáním rozhodnutí; zástupce žalobce této možnosti využil a dne 21. 10. 2019 do správního spisu nahlížel). Fakt, že žalobce svého práva vyjadřovat se v řízení před správním orgánem prvního stupně nevyužil nelze přičítat k tíži správním orgánům.

36. Žalobce dále rozporoval, že správní orgány neprověřily dostatečně, zda byli policisté jednající s žalobcem v době údajného spáchání přestupku ve službě a zda byl dohled nad silničním provozem skutečně náplní jejich služby. Tuto námitku považuje krajský soud za lichou.

37. Shodně s žalovaným odkazuje krajský soud na shora citovaný rozsudek čj. 5 As 43/2019-22, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „[k]rajský soud přitom nepředestřel jakékoli indicie, které by nasvědčovaly zaujatosti policistů či jiné skutečnosti, které by mohly mít vliv na věrohodnost použitého důkazu záznamu o naměřené rychlosti. Žádné takové indicie neposkytl ani sám žalobce (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 – 114). […] Již však neuvedl, na základě čeho tak dovozuje. Skutečnost, že by policisté zcela svévolně a účelově prováděli jakési montáže fotografií, shromažďovali pořízené podobné fotografie dle jednotlivých továrních značek automobilů, a poté je svévolně používali v různých řízeních, je pouze ničím nepodloženou a stěží pravděpodobnou spekulací.“ Ačkoliv výše uvedenou argumentaci uvedl Nejvyšší správní soud ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu, jsou závěry v tomto rozsudku obdobně použitelné i v nyní posuzované věci.

38. V průběhu správního řízení neuvedl žalobce jediný pádný argument, kterým by nasvědčoval nekompetentnosti či zneužití pravomoci ze strany zasahujících policistů (v podobě měření rychlosti vozidel mimo výkon služby a bez patřičného pokynu k provádění měření). Zároveň žalobce ani nikterak nezpochybnil, že se přestupkového jednání dopustil. Pouze zpochybňoval oprávnění zasahujících policistů k provádění měření. Jelikož žalobce svou pochybnost nikterak neodůvodnil, považuje krajský soud žalobcovu argumentaci ve vztahu k policistům za pouhou spekulaci.

39. S ohledem na účel fungování policie je velmi nepravděpodobné, že by příslušníci Policie České republiky, kteří nebyli ve výkonu služby neoprávněně užili služební vozidlo a uniformy, a vydali se bez jakéhokoliv rozkazu od nadřízeného měřit rychlost. Mimo již uvedené krajský soud dodává, že správní spis obsahuje úřední záznam o přestupku, oznámení o dopravním přestupku včetně videodokumentace zachycující zasahující policisty na kameru umístěnou v policejním vozidle, a dále ověřovací list silničního rychloměru Ramer 10C a osvědčení způsobilosti obsluhy silničních rychloměrů typu Ramer 10, AD9, Ramer 7CCD a PolCam s archivací. Na základě předložených listin a videodokumentace nic nenasvědčuje tomu, že by zasahující policisté měli jednat v rozporu s příkazem nadřízeného, potažmo že by měření rychlosti prováděli mimo dobu výkonu služby. Pokud žalobce měl ve vztahu k uvedenému pochybnosti, měl možnost toto uvést nejen do oznámení o dopravním přestupku, které odmítl podepsat, ale mohl toto namítat i v průběhu celého správního řízení. Krajský soud z důvodu výše uvedeného námitce žalobce nepřisvědčil.

40. Žalobce dále uvedl, že se správní orgány vůbec nesnažily zjistit ani to, jaké důvody vedly žalobce k případné rychlejší jízdě. Takové důvody přitom jednoznačně mohou mít vliv přinejmenším na přísnost uložené sankce. S tímto tvrzením se krajský soud neztotožnil.

41. Námitkou žalobce se žalovaný zabýval na straně 8 žalobou napadeného rozhodnutí. Souhlasně s žalovaným krajský soud uvádí, že žalobce v průběhu celého správního řízení nepředložil žádné důvody, jež by ospravedlňovaly či snižovaly závažnost nepřiměřeně rychlé jízdy. S odkazem na výše uvedenou možnost žalobce se v průběhu celého správního řízení vyjadřovat je nutné dodat, že žalobce mohl důvody pro svou nepřiměřeně rychlou jízdu namítat i v rámci podaného odporu či v rámci odvolání. Nelze tak přistoupit na žalobcem předestřenou argumentaci, dle které chtěl vše ozřejmit v rámci nařízeného ústního jednání.

42. Závěrem žalobce rozporoval zákonnost správních rozhodnutí, neboť žalobou napadené rozhodnutí pouze potvrzuje prvostupňové rozhodnutí a je z něj zjevné, že se žalovaný pouze snažil přisvědčit účelově správnímu orgánu prvního stupně. K tomuto krajský soud pouze okrajově připomíná, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery v odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25). Z výše uvedeného je zároveň zřejmé, že za situace, kdy je prvostupňové rozhodnutí z pohledu žalovaného bezvadné, dostatečně odůvodněné a má oporu ve správním spisu, není důvod, aby žalovaný toto rozhodnutí měnil, rozváděl či upravoval. Je tak procesně naprosto v pořádku, pokud žalovaný po prostudování správního spisu a prvostupňového rozhodnutí přisvědčil právnímu názoru správního orgánu prvního stupně a jeho rozhodnutí potvrdil.

V. Závěr a náklady řízení

43. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

45. Jelikož krajský soud bez zbytečných odkladů rozhodl ve věci samé, nebylo již zapotřebí samostatně rozhodovat o akcesorickém (opakovaném) návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby ze dne 9. 7. 2020.