č. j. 60 A 9/2020-33

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: P. T., narozený dne bytem zastoupeného advokátem Mgr. Václavem Voříškem se sídlem Pod kaštany 245/10, 160 00 Praha 6 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. ODSH 106628/2020/jary1 SO3, čj. KUJCK 127016/2020, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. ODSH 106628/2020/jary1 SO3, čj. KUJCK 127016/2020, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Dne 5. 6. 2019 obdržel Městský úřad Strakonice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) oznámení o přestupku ze dne 4. 6. 2019. Z tohoto oznámení se podává, že strážník městské policie Strakonice zjistil dne 14. 5. 2019 v 10:15 hodin v ulici Velké náměstí vozidlo tovární značky x, žluté barvy s registrační značkou x, stojící v obytné zóně na místě, které není značeno jako parkoviště. Z důvodu nerespektování § 39 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) byl řidič podezřelým ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Na vozidle zanechal strážník upozornění pro nepřítomného řidiče motorového vozidla. Součástí oznámení o dopravním přestupku byla i fotodokumentace události.

2. Dne 23. 10. 2019 proběhlo před správním orgánem prvního stupně ústní jednání, kterého se žalobce bez uvedení důvodu nezúčastnil. Správní orgán prvního stupně po uskutečněném jednání usnesením ze dne 3. 12. 2019, čj. MUST/053405/2019/OD/hla, řízení zastavil, neboť spáchání skutku, o němž řízení vedl, nebylo žalobci (jakožto řidiči vozidla) prokázáno.

3. Dne 17. 1. 2020 vydal správní orgán prvního stupně příkaz, čj. MUST/002859/2020/OD/hla, kterým uznal žalobce vinným tím, že jako provozovatel výše uvedeného vozidla nezajistil, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Za uvedený přestupek uložil žalobci pokutu ve výši 2 000 Kč.

4. Proti tomuto příkazu podal žalobce dne 3. 2. 2020 odpor. Dne 16. 3. 2020 obdržel správní orgán prvního stupně žádost žalobce o nařízení veřejného ústního jednání. Této žádosti správní orgán prvního stupně vyhověl a na den 10. 6. 2020 nařídil ústní jednání, jehož se žalobce, jakožto i žalobcův zástupce bez omluvy nezúčastnili.

5. Správní orgán prvního stupně následně rozhodnutím ze dne 10. 7. 2020, čj. MUST/029110/2020/OD/hla, uznal žalobce vinným z přestupku dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, za který mu uložil pokutu ve výši 2 000 Kč a povinnosti nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

6. O odvolání proti tomuto rozhodnutí rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím tak, že odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

7. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 15. 12. 2020 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

8. Žalobce nejprve popsal průběh správního řízení včetně jím uplatněných námitek v rámci správního řízení a zdůraznil, že žalobou napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné, neboť z jeho výroku se nepodává, že byly naplněny veškeré znaky skutkové podstaty.

9. Žalobce s odkazem na § 39 odst. 5 zákona o silničním provozu uvedl, že z právního předpisu se podává, že stání je dovoleno jen na místech označených jako parkoviště. A contrario zastavení je povoleno i na místech, která nejsou jako parkoviště označená. Dle žalobce však z výroku rozhodnutí nelze seznat, zda správní orgán kvalifikoval jednání řidiče jako „stání“ nebo jako „zastavení“, neboť pojem „parkování“ je obecným pojmem (neprávní pojem), který může přestavovat jakékoli uvedení vozidla do klidu, tj. jak stání, tak zastavení. Na základě uvedeného nedošlo dle žalobce k naplnění znaků skutkové podstaty. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, čj. 8 Afs 17/2012-375, č. 2822/2013 Sb. NSS, a ze dne 25. 6. 2015, čj. 9 As 290/2014-53.

10. Naopak lze spíše usuzovat, že vozidlo žalobce na daném místě pouze zastavilo, neboť k protiprávnímu jednání mělo dojít v 10:15 hodin (dle výroku rozhodnutí), přičemž krátká doba parkování vozidla implikuje zastavení. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2018, čj. 29 A 169/2016-37.

11. Žalobce dále uvedl, že nelze činit závěr o spáchání přestupku taktéž proto, že správní orgán uvedl, že k přestupku došlo „na parkovišti v obytné zóně“. Dle údajně porušeného § 39 odst. 5 zákona o silničním provozu je však i v obytné zóně na parkovišti stání povoleno. Jelikož následně správní orgán tvrdil, že žalobce stál na parkovišti, které není označeno jako parkoviště, považuje žalobce tento výrok za zmatečný, neboť z něj není zřejmé, zda se o parkoviště jednalo, či nikoliv.

12. Žalobce namítl, že správní orgán ani neprokázal, zda vozidlo stálo, což je zjevné jednak z toho, že takový závěr ve výroku netvrdí, zadruhé proto, že uvedení vozidla do klidu (parkování) mělo trvat jen zhruba jednu minutu, což jednoznačně implikuje zastavení.

13. Dle žalobce nebyl dále naplněn materiální znak přestupku. Jestliže zákon zakazuje stát na místech, která nejsou označená jako parkoviště, přičemž žalobce parkoval na parkovišti, které není označeno jako parkoviště, pak je dána toliko formální stránka přestupku spočívající v tom, že místo nebylo označeno jako parkoviště, a to i přes to, že se o parkoviště jedná.

14. Za nezákonnou žalobce dále označil úvahu o sankci, neboť správní orgán zohlednil jedinou okolnost, a sice že se žalobce přestupků stejného charakteru dopustil opakovaně. Jelikož správní orgán nehodnotil žádná další kritéria, považuje žalobce úvahu o sankci za nepřezkoumatelnou. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, čj. 9 As 56/2019-28, ze dne 31. 5. 2007, čj. 4 As 64/2005-59, a ze dne 30. 11. 2018, čj. 5 As 182/2016-30.

15. Nad rámec výše uvedeného žalobce vyjádřil svůj nesouhlas a nesouhlas svého advokáta s vyvěšením jejich osobních údajů na internetu Nejvyšším správním soudem prostřednictvím jeho webu.

16. Žalobce navrhl, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

17. Žalovaný předně připomněl, že rozhodnutí obou stupňů správních orgánů tvoří jeden celek a je třeba je takto i posuzovat. Dle žalovaného je ze spisové dokumentace městské policie a zejména z přiložené fotodokumentace konformně prokázáno, že vozidlo žalobce stálo v ulici Velké náměstí v obci Strakonice, v prostoru platnosti dopravního značení IZ5a – obytná zóna, na místě, které není značeno jako parkoviště. Vzhledem k tomu, že stání, resp. parkování, v obytné zóně je dovoleno jen na místech označených jako parkoviště, je evidentní, že došlo k porušení pravidel § 4 písm. b) a c) a § 39 odst. 5 zákona o silničním provozu. Místo, na kterém se vozidlo žalobce nacházelo, není parkovacím místem.

18. Dle žalovaného je v nyní projednávaném případě zcela zjevné, že žalobce svým vozidlem parkoval, tedy stál, neoprávněně na místě, které jako parkoviště nebylo příslušnou značkou označeno. Podle § 4 písm. b) zákona o silničním provozu bylo povinností žalobce řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích, tj. mimo jiné, neparkovat s vozidlem na místě, které nebylo označeno jako parkoviště.

19. Rozlišování pojmů „stání“ a „parkování“ žalobcem, které jsou prakticky totožné, považuje žalovaný za fabulace, které nemohou nic na nyní posuzovaném případě změnit.

20. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

21. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 51 s. ř. s.

22. Žaloba je důvodná. IV.A Obecně k námitce nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů 23. Krajský soud se nejprve obecně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedeného rozhodnutí.

24. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25).

25. První z námitek nepřezkoumatelnosti je formulována jen obecně, neboť žalobce pouze uvádí, že z výroku žalovaného se nepodává, zda byly naplněny veškeré znaky skutkové podstaty, přičemž tuto námitku nikterak blíže nespecifikuje. S uvedenou námitkou se krajský soud (i s ohledem na vágnost a nekonkretizaci této námitky) neztotožnil. Správní orgány naopak naplnění všech podstatných znaků přestupkového jednání žalobce řádně popsaly.

26. Důvodná je však námitka nedostatečného zdůvodnění výše uložené sankce. Správní orgán prvního stupně v daném ohledu toliko uvedl, že „že pokuta v uvedené výši byla uložena z důvodu, že se obviněný přestupků stejného charakteru odpouští opakovaně (minimálně čj. MUST/013186/2016/OD/hla, MUST/13681/2017/OD/han).“ Tuto úvahu pak žalovaný rozvedl pouze o obecné pojednání o povaze a smyslu sankce jako takové. Jakkoli je recidiva samozřejmě pro stanovení výše sankce relevantní skutečností, nejedná se zdaleka o jediné kritérium, které musí vzít správní orgán v úvahu (srov. § 37 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich; dále jen „přestupkový zákon“).

27. Žalobce v této souvislosti přiléhavě poukázal například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, čj. 9 As 56/2019 -28, dle něhož „[v] rozhodnutí o uložení správní sankce proto musí být zohledněna všechna zákonná kritéria, která musí být formulována precizně a jednoznačně a musí být dostatečně individualizována.“ K tomu Nejvyšší správní soud dodal, že „nepostačí toliko prosté vyjmenování těchto zákonných kritérií, aniž by odůvodnění obsahovalo alespoň stručné zdůvodnění, proč a jak tato kritéria dopadají na individuální případ obviněného.“ 28. Nutno podotknout, že v nynějším případě neobsahují rozhodnutí správních orgánů ani výčet kritérií, jimiž se při svých úvahách o stanovení výše sankce řídily, natož pak jejich aplikaci ve vztahu k posuzovanému jednání (jedinou výjimku představuje poukaz na opakované přestupkové jednání žalobce). Není tak zřejmé, jakým způsobem se do úvah správních orgánů promítly zejména závažnost přestupkového jednání [§ 37 písm. a) ve spojení s § 38 přestupkového zákona], případné další polehčující a přitěžující okolnosti [§ 37 písm. c) ve spojení s § 39 a § 40 přestupkového zákona], pokud takové nastaly, či osobní poměry žalobce [§ 37 písm. f) přestupkového zákona]. Úvahy správních orgánů jsou proto nepřezkoumatelné. Jakkoli je jistě možné, že uložená sankce výši 2 000 Kč je v posuzované věci skutečně přiměřená, krajský soud není oprávněn chybějící úvahu správních orgánů nahrazovat.

29. Přestože již uvedené pochybení postačuje ke zrušení napadeného rozhodnutí, krajský soud přesto přistoupil k vypořádání těch žalobních námitek, které jsou od nepřezkoumatelné části napadeného rozhodnutí oddělitelné a mohou být pro další posouzení věci významné. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-74, č. 1566/2008 Sb. NSS, totiž „důvod nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího orgánu posuzujícího více oddělitelných skutkových nebo právních otázek může být [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] dán i toliko ve vztahu k některým z nich. Ostatní oddělitelné skutkové nebo právní otázky krajský soud přezkoumá vždy, má-li jejich řešení význam pro další řízení a rozhodnutí ve věci.“ IV.B K námitce nerozlišení pojmů „zastavení“ a „stání“ 30. Krajský soud se dále zabýval námitkou žalobce, dle které není z výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně znatelné, zda kvalifikoval jednání řidiče jako „stání“ nebo jako „zastavení“ vozidla.

31. Dle § 2 písm. n) zákona o silničním provozu „[s]tát znamená uvést vozidlo do klidu nad dobu dovolenou pro zastavení“. Dle písmene o) stejného ustanovení „[z]astavit znamená uvést vozidlo do klidu na dobu nezbytně nutnou k neprodlenému nastoupení nebo vystoupení přepravovaných osob anebo k neprodlenému naložení nebo složení nákladu.“ 32. Dle § 4 písm. c) zákona o silničním provozu „[p]ři účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.“ 33. Dle § 39 zákona o silničním provozu je obytnou zónou zastavěná oblast, jejíž začátek a konec jsou označeny dopravními značkami „Obytná zóna“ a „Konec obytné zóny“. V obytné zóně smějí chodci užívat pozemní komunikaci v celé její šířce a jsou zde dovoleny i hry dětí na pozemní komunikaci. V obytné zóně smí řidič jet rychlostí nejvýše 20 km/h. Přitom musí dbát zvýšené ohleduplnosti vůči chodcům, které nesmí ohrozit; v případě nutnosti musí zastavit vozidlo. Stání je dovoleno jen na místech označených jako parkoviště.

34. Krajský soud se s tvrzením žalobce, dle kterého „k parkování vozidla mělo dojít jen po velmi krátkou dobu (jedné minuty) a mělo k němu dojít na parkovišti“, neztotožnil. K otázce „parkování na parkovišti“ se krajský soud vyjadřuje blíže v bodě IV.C tohoto rozsudku. Ke zbytku uvádí krajský soud následující.

35. V první řadě se krajský soud nemohl ztotožnit s námitkou žalobce, dle kterého uvedení vozidla do klidu (parkování) mělo trvat jen po dobu jedné minuty, což by údajně mělo jednoznačně implikovat zastavení. Jak totiž uvedl Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku ze dne 8. 6. 2016, čj. 20 A 2/2015-19, „[o]mezení možnosti ‚zaparkování‘ vozidla (přesněji jeho uvedení do klidu), pro konkrétní místo na vozovce, je možno obecně rozdělit do dvou kategorií: (i) úplné omezení, tj. zákaz zastavení; (ii) a částečné, tj. zákaz stání. Dané konkrétní místo tedy musí splňovat určitý stupeň kvalifikovaného požadavku na jeho regulaci daný objektem, jež má omezení (zákaz) chránit. Proč není na daném místě možno vozidlo ‚zaparkovat jaksi trvale‘, ale toliko jej uvést do klidu na dobu nezbytně nutnou k neprodlenému nastoupení nebo vystoupení přepravovaných osob anebo k neprodlenému naložení pokračování -6- 20A 2/2015 nebo složení nákladu? Odpověď je nabíledni, neboť na daném místě existuje zájem společnosti, aby vozidlo, jež je uvedeno do klidu, mohlo být z tohoto klidu též neprodleně (bezprostředně, okamžitě) uvedené do pohybu a místo opustilo, a to pokud by reálně mělo dojít k porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, ke kterému by ‚překážením‘ vozidla došlo – soud je toho názoru, že pouze takovýto výklad může obstát požadavkům uvedeným v odst. [17] tohoto rozsudku. A contrario je tedy nesprávný závěr, že pouhá délka časového úseku, po který bylo vozidlo uvedeno do klidu, odlišuje stání od zastavení“ (důraz doplněn). Krajský soud nemá důvod se v nyní posuzovaném případě od výše uvedeného názoru jakkoliv odchýlit.

36. V případě parkování v obytné zóně, kde je parkování (stání) dovoleno pouze na „k tomu určených místech“, proto není rozhodný samotný časový interval, po který vozidlo stálo v místě, které k tomuto určeno nebylo. Klíčová je již samotná skutečnost, že vozidlo stálo mimo vyhrazený prostor určený k parkování. K tomu krajský soud podotýká, že součástí správního spisu je i „upozornění pro nepřítomného řidiče (provozovatele) motorového vozidla“, z něhož je zřejmé, že vozidlo typu x, barvy x, registrační značky x, parkovalo dne 14. 5. 2019 minimálně v čase 10:15 – 10:25 na místě Velké náměstí. Z uvedeného je pak samozřejmě také zřejmé, že řidič vozidla nebyl u vozidla minimálně 10 minut přítomen (v opačném případě by ostatně postrádalo smysl, aby městská policie takovéto upozornění na vozidle zanechávala), což v podstatě znemožňuje, aby mohlo být vozidlo uvedeno do pohybu a místo neprodleně opustit ve smyslu shora citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě čj. 20 A 2/2015-19.

37. K žalobcem tvrzené chybějící specifikaci zastavení/stání vozidla ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně krajský soud pouze okrajově dodává, že jakkoliv výrok rozhodnutí toto rozlišení neobsahuje, je z následného detailního popisu spáchaného skutku zřejmé, čeho se žalobce dopustil a jak toto jednání správní orgán prvního stupně kvalifikoval. IV.C K námitce zmatečnosti výroku 38. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, dle které není jednoznačné, zda se měl žalobce dopustit údajného přestupku na parkovišti, nebo mimo parkoviště. Uvedené tvrzení správních orgánů dle žalobce zakládá nesrozumitelnost a vede k nedostatečnému závěru o (ne)naplnění skutkové podstaty.

39. Co lze považovat za dostatečný popis skutku vyjádřil Nejvyšší správní soud například ve svém rozsudku ze dne 7. 5. 2020, čj. 5 As 147/2018-29, dle něhož „[v] rozhodnutí, kterým se trestá za spáchaný správní delikt, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze zajistit jen dostatečnou konkretizací údajů, které skutek charakterizují. Taková míra podrobnosti je nezbytná pro celé řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. Přitom je třeba vycházet z významu výrokové části rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení a jako taková pouze ona může nabýt právní moci. Pouze z řádně formulovaného výroku lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaká sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoli odůvodnění) může být vynucen správní exekucí (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006-73, č. 1546/2008 Sb. NSS). […] Uvedené se vztahuje rovněž na rozhodnutí o správních deliktech provozovatelů vozidel. Nároky na tato rozhodnutí nejsou menší než nároky kladené na rozhodnutí o přestupcích řidičů. Pro náležité vymezení skutku tedy není v těchto situacích dostatečný pouze popis jednání či opomenutí provozovatele vozidla. Pro to, aby byl skutek dostatečně konkrétně a určitě vymezen, a aby tedy nebyl zaměnitelný s jiným, je také stěžejní vylíčení skutkových okolností vztahujících se k jednání či opomenutí nezjištěného řidiče.“ 40. Dle názoru krajského soudu vylíčil správní orgán prvního stupně jak v příkazu ze dne 17. 1. 2020, tak i ve svém rozhodnutí ze dne 10. 7. 2020 skutkové okolnosti dostatečným a nezaměnitelným způsobem tak, že žalobce „jako provozovatel OA zn. x x, r.z. x, v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byl dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Dne 14.05.2019 v 10:15 hodin parkoval blíže neustanovený řidič jím provozované vozidlo na parkovišti v ul. Velké náměstí v obci Strakonice – v obytné zóně na místě, které není označeno jako parkoviště, čímž tento řidič porušil ust. § 4 písm. b), c) a § 39 odst. 5 zákona o silničním provozu a dopustil se tak přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Svým jednáním obviněný porušil ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu a spáchal tak přestupek dle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu.“ Z uvedeného je zřejmé, že správní orgán detailně popsal, kdo se přestupku dopustil, jakým dopravním prostředkem tak učinil, uvedl způsob spáchání přestupkového jednání a přesně uvedl datum, čas a místo spáchání přestupku včetně právní normy, jež byla uvedeným jednáním porušena.

41. Krajský soud nepřisvědčil námitce, dle které není zřejmé, zda se žalobci přičítané přestupkové jednání stalo na parkovišti či mimo něj. Jakkoli je použitá formulace obsažená ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně poněkud neobratná, je z ní zcela jednoznačně patrno, že vozidlo stálo v místě, které k tomu nebylo určeno. To je ostatně podstatou zákazu obsaženého v § 39 odst. 5 zákona o silničním provozu.

42. Součástí správního spisu je pak i relativně podrobná fotodokumentace včetně místa spáchání přestupku, jakož i umístění jednotlivých dopravních značek, které blíže specifikují pravidla silničního provozu v dané lokalitě. Pro názornost krajský soud reprodukuje některé z fotografií místa obsažené ve správním spisu. Obrázek č. 1 (provozovatelem žlutého vozidla je žalobce) [obrázek anonymizován] Obrázek č. 2 [obrázek anonymizován]

43. Na prvním snímku (fotografie události v době spáchání přestupku zachycená městskou policií) je zřetelně rozeznatelné vozidlo žalobce, které stojí mimo vymezené parkoviště. Na druhém snímku je potom zachyceno okolí místa, kde bylo vozidlo zaparkováno (vozidla na obrázku nejsou totožná jako v době spáchání přestupku, neboť fotografie byla pořízena až v rámci správního řízení), přičemž oblast parkování je vymezena svislou dopravní značkou a vodorovným značením vymezujícím jednotlivá parkovací místa. Z uvedeného je tak sice zřejmé, že se v daném místě nacházela plocha určená k parkování (parkoviště) s vyznačenými parkovacími místy, která však řidič vozidla nevyužil a zaparkoval na místě, které k parkování již vyhrazeno nebylo. V konečném důsledku lze tedy souhlasit se správními orgány, že řidič vozidla stál na „parkovišti“ v obytné zóně (existence obytné zóny v daném místě je mezi stranami nesporná), avšak na místě, které nebylo určeno k parkování. Krajský soud s ohledem na výše uvedené nepovažuje na rozdíl od žalobce výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vztahující se k parkování „na parkovišti v ul. Velké náměstí v obci Strakonice – v obytné zóně na místě, které není označeno jako parkoviště“, za zmatečný a nesrozumitelný. Naopak správní orgány naprosto přesným způsobem definovaly přestupkové jednání, jehož se žalobce coby provozovatel vozidla dopustil. IV.D K námitce nenaplnění materiální stránky přestupku 44. Žalobce v podstatě nikterak nezpochybňuje, že naplnil formální znaky skutkové podstaty přestupku uvedeného v § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, jenž spočívá v tom, že provozovatel vozidla nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikace byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Žalobce však zpochybňuje naplnění materiální stránky tohoto přestupku.

45. V souvislosti s naplněním materiální stránky přestupku krajský soud odkazuje na rozsudek ze dne 30. 1. 2014, čj. 9 As 151/2012-21, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[p]rávní regulace vztahující se k stání vozidel v obytné zóně nechrání pouze společenský zájem na bezpečnosti a plynulosti provozu na silničních komunikacích. S ohledem na skutečnost, že v obytných zónách lze pravidelně očekávat zvýšený pohyb chodců a též hry dětí, rozhodl se zákonodárce v zákoně o silničním provozu v těchto zónách regulovat nejen provoz samotných silničních vozidel, ale též regulovat pravidla užití těchto komunikací ze strany chodců a hrajících si dětí. Dle § 39 odst. 3 zákona o silničním provozu smějí v obytné zóně chodci užívat pozemní komunikaci v celé její šířce, přičemž se na ně nevztahuje § 53 tohoto zákona regulující chůzi po pozemní komunikaci. Dále § 39 odst. 3 zákona připouští hry dětí na pozemní komunikaci. Zákon tak v obytných zónách stanovuje pravidla, která umožňují vyvážené užití komunikace jednak vozidly a jednak také chodci a hrajícími si dětmi, což se projevilo v možnosti užít jen místa označená jako parkoviště ke stání s vozidlem. Stojící vozidla totiž z časového hlediska nejvíce brání užití pozemní komunikace chodci a hrajícími si dětmi. Je tak třeba podotknout, že možnost stanoveného užití pozemní komunikace pro chodce a hry dětí též patří mezi společenský zájem chráněný zákonem o silničním provozu. Tento zájem je však porušen, a to v míře alespoň nepatrné, když pro vozidla stojící na místech, kde to není povoleno, nemůže být pozemní komunikace využita alespoň potenciálně pro chodce či hry dětí. V daném ohledu spatřuje zdejší soud naplnění materiální stránky nynějšího přestupku“ (důraz doplněn). Citované závěry považuje krajský soud za zcela aplikovatelné i v nyní posuzovaném případě.

46. Materiální znak přestupku ostatně bývá zpravidla naplněn současně s naplněním znaků formálních. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008-45, č. 2011/2010 Sb. NSS, uvedl, že „[l]ze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek.“ V nynějším případě krajský soud neshledal, že by byly dány takovéto výjimečné okolnosti, přičemž ani žalobce jejich existenci nikterak netvrdí. IV.E K nesouhlasu s vyvěšením osobních údajů 47. Pokud jde o žalobcův nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu s uvedením jména, příjmení a bydliště, resp. sídlo žalobce a jeho zástupce, případně jejich iniciály, pak krajský soud pouze poznamenává, že není v jeho kompetenci jakkoli ovlivňovat způsob, jímž Nejvyšší správní soud rozhodnutí svá, jakož i krajských soudů zveřejňuje.

V. Závěr a náklady řízení

48. S ohledem na konstatovanou vadu napadeného rozhodnutí krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Jelikož se jedná o pochybení, které je odstranitelné v rámci odvolacího řízení, krajský soud nepovažoval za nutné rušit též rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (§ 78 odst. 3 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

49. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

50. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

51. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě ve výši 2 × 3 100 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby) a paušální náhradou hotových výdajů 2 × 300 Kč dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), celkem tedy 6 800 Kč. Jelikož je zástupce žalobce plátcem DPH, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně na částku 8 228 Kč. Celkem jde tedy o částku 11 228 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.