č. j. 60 Ad 3/2021-38

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: nezl. A. Š., narozený dne bytem zastoupený advokátkou JUDr. Evou Machovou se sídlem Na Sadech 2033/21, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2021, sp. zn. x, čj. x, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2021, sp. zn. x, čj. x, se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6 292 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Českých Budějovicích (dále jen „správní orgán prvního stupně“) zahájil dne 7. 1. 2020 z moci úřední opětovné posouzení nároku žalobce na příspěvek na péči včetně jeho výše.

2. Dne 17. 1. 2020 provedl správní orgán prvního stupně sociální šetření v místě pobytu žalobce, jímž zjišťoval žalobcovu schopnost zvládat základní životní potřeby vymezené v § 9 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.

3. Okresní správa sociálního zabezpečení České Budějovice provedla ve dnech 6. 2. 2020 a 18. 3. 2020 posouzení zdravotního stavu žalobce, v rámci nichž vycházela ze zdravotnické dokumentace ošetřující lékařky, dalších nálezů odborných lékařů a ze sociálního šetření. Okresní správa sociálního zabezpečení dospěla k závěru, že se v případě žalobce jedná o osobu do 18 let věku, která se podle § 8 odst. 1 písm. b) zákona o sociálních službách považuje za závislou na pomoci jiné osoby ve II. stupni (středně těžká závislost), přičemž není dlouhodobě schopen zvládat pět základních životních potřeb (orientace, komunikace, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví a osobní aktivity) a vyžaduje každodenní mimořádnou péči jiné osoby.

4. Rozhodnutím ze dne 9. 4. 2020, sp. zn. x, čj. x, rozhodl správní orgán prvního stupně o poskytování příspěvku ve výši 6 600 Kč měsíčně od února 2020.

5. Odvolání žalobce proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgán prvního stupně potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

6. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 2. 3. 2021 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

7. Žalobce namítl, že se žalovaný chybně vypořádal s hodnocením skutkového stavu a s činnostmi, které není žalobce schopen samostatně vykonávat. Dále žalobce uvedl, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav, pokud vycházely ze stavu, který byl zaznamenán při sociálním šetření dne 17. 1. 2020, aniž by vzaly v úvahu aktuální lékařské zprávy a věk žalobce, odlišný od tohoto sociálního šetření, když jej před vypracováním doplňku ke znaleckému posudku nikterak neprověřily. V neposlední řadě žalobce namítl nezákonnost rozhodnutí, jež dle jeho názoru spočívá v hodnocení skutkového stavu ke dni 1. 2. 2020 a nikoli ke dni posledního rozhodování Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise“).

8. Žalobce předložil v průběhu správního řízení lékařské zprávy z oboru dětské psychiatrie ze dne 17. 1. 2020, ze dne 23. 5. 2020, ze dne 15. 10. 2020 a psychologické vyšetření ze dne 21. 2. 2020, jakož i vyjádření k dovednostem žalobce v Autis Centru, o. p. s., kde tráví velkou část dne. Z těchto podkladů dle žalobce vyplývají skutečnosti nasvědčující tomu, že žalobce není schopen zvládat nejen 5 základních životních potřeb, ale i další potřeby, tj. stravování (jídlo vnímá jako materiál či hračku), není schopen připravit si či vybrat stravu (jídlo konzumuje rukama) a oblékání (nezvládne si obléct ponožky, vybrat oblečení přiměřeně okolnostem), tělesná hygiena (zvládá pouze s donucením).

9. Žalobce dále uvedl, že žalovaný nechal zpracovat posudek za účelem zjištění schopnosti žalobce zvládat základní životní potřeby v souvislosti s jeho zdravotním stavem. Avšak aktuální zdravotní zprávy nebyly v posudcích nikterak zohledněny. Správní orgány z pohledu žalobce dokonce lékařské zprávy zcela ignorovaly.

10. Žalobce dodal, že jeho návrh na doplňující posudek z důvodu posunu ve věku žalobce (žalobce byl v době návrhu na doplnění téměř o rok starší, než tomu bylo v případě předchozího posouzení) žalovaný zcela odmítl. Žalovaný tak učinil i za situace, kdy ke dni rozhodnutí byl žalobce téměř o rok starší a tudíž veškeré jeho schopnosti mapující zvládání základních životních potřeb posuzoval podle posudku vážícího se ke schopnostem a hodnocení potřeb devítiletého žalobce. Jakožto důkazy předložil žalobce lékařské zprávy ze dne 17. 1. 2020, ze dne 23. 5. 2020, ze dne 15. 10. 2020 a ze dne 18. 12. 2020. Dále předložil vyjádření Autis centra, o. p. s., ze dne 12. 11. 2020 a psychologické vyšetření PhDr. N. ze dne 18. 12. 2020.

11. Závěrem žalobce namítl, že správní orgány porušily zásadu, dle které by základem pro hodnocení zvládání základních životních potřeb mělo být klinické posouzení zdravotního stavu žalobce psychiatrem, které by mělo být doplněno klinickým psychologem.

12. Žalobce navrhl, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

13. Žalovaný ve svém vyjádření předně konstatoval, že závěry o zdravotním stavu žalobce jsou odůvodněny zejména v posudcích ze dne 4. 9., 23. 10. a 11. 12. 2020 a následně taktéž v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

14. Dále žalovaný stručně shrnul relevantní právní úpravu a zákonný rámec nyní posuzované věci.

15. Žalovaný dodal, že posudková komise při vypracování svých posudků vycházela z odborných nálezů, a to jak dětského psychiatra, tak i klinického psychologa. Závěry jiné osoby než lékaře posudkové komise (např. vyšetření školním psychologem nebo různými poradnami), lze zohlednit pouze jako jeden z podkladů pro vydání posudku, a je nutné dát závěry v nich obsažené do kontextu s ostatními zjištěnými skutečnostmi. Žalovaný dále konstatoval, že zdravotní stav žalobce byl v nyní posuzovaném případě přezkoumán celkem pětkrát se shodným výsledkem (posudky ze dne 4. 9., 23. 10. s 11. 12. 2020 a dále posudky ze dne 6. 2. a 18. 3. 2020).

16. K požadavku žalobce na provedení nového sociálního šetření z důvodu zvýšení věku o jeden rok, žalovaný uvedl, že se při posuzování zdravotního stavu bere v potaz rovněž psychomotorický vývoj dítěte, při němž se standardně posuzují základní životní potřeby dle věkové kategorie takto: 1 rok až 2 roky, 2 roky až 3 roky, 3 roky až 4 roky, 4 roky až 5 let, 5 let až 6 let, 6 let až 7 let a 7 let a více. Dle žalovaného z uvedeného vyplývá, že při posuzování schopnosti zvládat základní životní potřeby se přihlíží k těmto věkovým milníkům, podle kterých se hodnotí, kdy se z fyziologických důvodů předpokládá zvládání dané základní potřeby, a co se považuje za jejich nezvládání. Uvedené je jednotné od 7 let věku dítěte a pouze hodnocení základní životní potřeby péče o zdraví je posuzováno blíže až od 12 let věku dítěte.

17. Dále žalovaný odkázal na posudky, jejichž závěry byly v řízení před žalovaným potvrzeny. Konkrétně uvádějí, že dle rozporů mezi doloženým sociálním šetřením a doloženou tíží mentálního postižení je patrná a velmi podezřelá agravace, tj. zveličování obtíží ze strany osoby, se kterou šetření probíhalo (matka žalobce). Žalovaný dodal, že pokud se uvedený rozsah pomoci ze strany rodinných příslušníků poskytuje v rodině, jde o zcela dobrovolnou pomoc ze strany rodinných příslušníků, která je poskytována nad rámec potřeb, které dokládá nastíněný zdravotní stav (tzn. hyperprotektivní péče). Pro úplnost žalovaný dodal, že žalobce je schopen se najíst a napít přijatelným způsobem, s ohledem na rituály, samostatná příprava stravy u dětí jeho věku se nepředpokládá. Stejně tak je schopen se oblékat přiměřeně věku do vhodného oblečení a obutí, dohled nad výběrem obuvi a oblečení je u dětí žalobcova věku nutný. S odkazem na sociální šetření i popsaný zdravotní stav je dle žalovaného žalobce schopen zvládnout tělesnou hygienu přiměřeně věku, nicméně pečující osoby se chovají hyperprotektivně a do činností nadměrně zasahují.

18. Žalovaný zdůraznil, že ačkoliv zaslal žalobce po uplynutí lhůty pro doložení podkladů pro vydání rozhodnutí o odvolání nové lékařské zprávy, žalovaný se i přes uvedené těmito lékařskými zprávami zabýval a požádal o vyjádření i posudkovou komisi.

19. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Shrnutí repliky žalobce

20. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že odvolává-li se žalovaný na vypracovaná posudková hodnocení, přičemž vyšetření různými poradnami na rozdíl od sociálního šetření lze zohlednit pouze jako jeden z podkladů, pak takovýto závěr obstojí jen za situace, pokud by zmíněná posudková hodnocení s těmito materiály alespoň pracovala a náležitě se s nimi vypořádala.

21. Zdravotní stav žalobce byl v řízení sice třikrát posuzován, avšak tato posudková hodnocení obsahovala pouze opsaná jednotlivá zjištění dětského psychiatra či nálezy dětského klinického centra, aniž by se s nimi jak posudková komise tak i žalovaný nějak vypořádaly. Ve všech těchto posudkových hodnoceních, se pak objevuje pasáž vztahující se k sociálnímu šetření, a to se závěrem, že rodina zdravotní problémy žalobce zveličuje, bez jakékoliv reakce a vyhodnocení situace, jelikož z lékařských zpráv a ze správy Autis centra vyplývaly závěry zcela jiné. Dle názoru žalobce lze mít důvodné podezření o podjatosti příslušných pracovnic komise, která prováděla sociální šetření, eventuálně, že tyto pracovnice vyhodnotily své sociální šetření pouze dle svého subjektivního názoru na danou situaci.

22. Subjektivním je též hodnocení kritéria stravování, oblékání a obouvání. Závěr, že určitě připomenutí a dohled je v tomto věku nutný, a že žalobce pouze splňuje obecné požadavky kladené na zvládnutí těchto životních potřeb, je zcela nepřijatelný. Pokud si totiž desetileté dítě si neumí obléci ponožky, či zapnut oděv nebo zavázat tkaničky, není možné tento závěr objektivně učinit. Posudková komise se pak nevypořádala ani s námitkami stran tělesné hygieny. Z předložené dokumentace totiž plyne, ze žalobce odmítá vodu při mytí, a celý proces doprovází vzdor a následná agrese.

23. Hodnotí-li žalovaný zvládání základních životních potřeb žalobce dle věkových kategorií v dané věci „od 7 let a více“, a to aniž by odkazoval na příslušnou právní úpravu, pak není patrno, co vlastně znamená výraz „od 7 let a více“ a kde je vlastně hranice tohoto věku. Žalovaný nedostál své povinnosti rozhodnout dle skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí.

24. Závěry posudkové komise, posudků posudkových lékařů a žalovaného, které převzaly od pracovnic, které se zúčastnily sociálního šetření, jsou dle názoru žalobce v rozporu s principem předvídatelnosti práva a zákazu výkonu libovůle orgánu veřejné moci. Pro uvedené žalobce vyjádřil pochybnosti o úplnosti, přesvědčivosti a správnosti posudkového hodnocení.

25. Žalobce vytkl posudkové komisi též to, že vycházela z dva roky staré zprávy dětské psychiatrické kliniky ze dne 1. 8. 2018, avšak nezohlednila při svém rozhodování kritérium dlouhodobosti.

V. Průběh jednání

26. Žalobce při jednání setrval na svém procesním stanovisku a k dotazu soudu dále nepožadoval provedení dokazování podklady, které jsou již obsaženy ve správním spisu. Krajský soud proto provedl důkaz pouze lékařskou zprávou dětské psychiatričky MUDr. K. B. ze dne 17. 1. 2020, neboť ta ve spisu založena nebyla (přestože ji posudková komise uvedla mezi podklady, z nichž vycházela). Obsah této zprávy do značné míry odpovídá dalším zprávám jmenované lékařky, které jsou ve spisu taktéž založeny. Lékařka v ní dospívá k závěru, že „[f]unkčnost je omezena ve všech oblastech naplňování životních potřeb. Neschopen samostatného fungování, vyžaduje stálý dohled a vedení, je náročný na výchovu. Péče klade vysoké nároky na pečující okolí.“ 27. Žalovaný se z jednání podáním ze dne 26. 5. 2021 omluvil s tím, že souhlasí s projednáním věci bez své přítomnosti.

VI. Právní hodnocení krajského soudu

28. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

29. Žaloba je důvodná.

30. V nyní posuzované věci je sporné, zda zjištění žalovaného ohledně schopností žalobce zvládat základní životní potřeby měla oporu v podkladech pro posouzení stupně závislosti osoby, případně zda žalovaný své závěry dostatečně odůvodnil.

31. Podle § 7 odst. 1 zákona o sociálních službách se příspěvek na péči poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby.

32. Podle § 8 odst. 1 zákona o sociálních službách „[o]soba do 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři základní životní potřeby, b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat čtyři nebo pět základních životních potřeb, c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat šest nebo sedm základních životních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat osm nebo devět základních životních potřeb, a vyžaduje každodenní mimořádnou péči jiné fyzické osoby.“ 33. Při posuzování stupně závislosti se hodnotí schopnost zvládat tyto základní životní potřeby stanovené § 9 odst. 1 zákona o sociálních službách: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost, přičemž dle odst. 3 uvedeného ustanovení se u osob mladších 18 let věku základní životní potřeba péče o domácnost nehodnotí.

34. Dle § 9 odst. 4 zákona o sociálních službách dále „[p]ři hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.“ 35. Dle § 9 odst. 5 zákona o sociálních službách „[p]ro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku.“ 36. Dle § 10 zákona o sociálních službách platí, že „[u] osoby do 18 let věku se při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby podle § 9 odst. 1 a při hodnocení potřeby mimořádné péče porovnává rozsah, intenzita a náročnost péče, kterou je třeba věnovat posuzované osobě se zdravotním postižením, s péčí, kterou je třeba věnovat zdravé fyzické osobě téhož věku. Při stanovení stupně závislosti u osoby do 18 let věku se nepřihlíží k potřebě péče, která vyplývá z věku osoby a tomu odpovídajícímu stupni biopsychosociálního vývoje. Mimořádnou péčí se rozumí péče, která svým rozsahem, intenzitou nebo náročností podstatně přesahuje péči poskytovanou osobě téhož věku.“ 37. Podle § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách „[p]ři posuzování stupně závislosti osoby vychází okresní správa sociálního zabezpečení ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře.“ Ze stejných kritérií při posuzování vychází i posudková komise.

38. Kritérii pro posouzení zdravotního stavu se zabýval i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2015, čj. 8 Ads 138/2014-73, v němž konstatoval, že „[p]ro posouzení zdravotního stavu je třeba odborných medicínských znalostí, kterými disponují speciální posudkové komise. Bylo-li rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vydáno na základě posudku okresní správy sociálního zabezpečení, pro účely odvolacího správního řízení posuzuje zdravotní stav osoby posudková komise zřízená žalovaným na základě § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. V řízeních o žalobách proti rozhodnutím založeným na zmíněných posudcích správní soudy podrobují posudky testu jednoznačnosti, úplnosti a přesvědčivosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, čj. 3 Ads 24/2013 – 34, ze dne 27. 6. 2014, čj. 4 Ads 68/2014 – 37, ze dne 26. 3. 2015, čj. 4 Ads 263/2014 – 60 nebo ze dne 15. 4. 2015, čj. 6 Ads 217/2014 – 23). Aby byl posudek jednoznačný, úplný a přesvědčivý, je třeba, aby se vypořádal se všemi relevantními podklady (viz § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách) a přezkoumatelnou úvahou z nich vyvodil závěry podstatné pro posouzení zdravotního stavu osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, čj. 1 Ads 156/2014 – 28). V souladu s § 2a vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ‚vyhláška‘), posudková komise musí posoudit zvládnutí dané životní potřeby skrze dílčí aktivity vymezené pro jednotlivé potřeby v příloze č. 1 vyhlášky (rozsudek čj. 4 Ads 68/2014 – 37). Nezvládnutí byť jen jedné z vymezených aktivit znamená nezvládnutí dané životní potřeby (§ 2a vyhlášky). Opačný závěr musí posudková komise dostatečně a přesvědčivě zdůvodnit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, čj. 3 Ads 50/2013 – 32). Vyplývají-li z jednotlivých podkladů rozporné závěry, posudková komise musí tyto rozpory přesvědčivě vysvětlit (srov. např. rozsudek čj. 4 Ads 68/2014 – 37). Postaví-li posudková komise své hodnocení na rozporných základech, aniž by rozpory odstranila či vysvětlila, je povinností žalovaného žádat doplnění posudku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/2013 – 25)“ (důraz doplněn).

39. Předně krajský soud uvádí, že zdravotní stav žalobce byl lékařsky posouzen celkem pětkrát (dvakrát posudkovými lékaři správního orgánu prvního stupně a následně celkem třikrát posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí (posudek ze dne 4. 9. 2020 byl následně dne 23. 10. 2020 a dne 11. 12. 2020 na základě žalobcem nově předložených podkladů doplněn).

40. Krajský soud dále uvádí, že se nikterak nezabýval otázkou zvládnutí základní životní potřeby mobility, neboť zvládnutí této potřeby je mezi stranami nesporné. Stejně tak se krajský soud blíže nezabýval nezvládnutím základních životních potřeb orientace, komunikace, výkonu fyziologické potřeby, péče o zdraví a osobních aktivit, neboť i v případě těchto uvedených základních životních potřeb je skutkový stav mezi stranami nesporný.

41. V případě prvního posudku o zdravotním stavu žalobce ze dne 6. 2. 2020 vycházela posudková lékařka ze zdravotnické dokumentace ošetřující lékařky ze dne 24. 1. 2020 a dalších nálezů odborných lékařů - konkrétně z psychiatrického nálezu ze dne 2. 12. 2019 a ze dne 17. 1. 2020, a z ambulantního nálezu KDDL-MC, VFN Praha ze dne 5. 3. 2019. Nedílnou součástí dokumentace byl i záznam ze sociálního šetření ze dne 17. 1. 2020. Posudková lékařka v tomto posudku dospěla k závěru, že žalobce nezvládá pět základních životních potřeb, a to orientaci, komunikaci, výkon fyziologické potřeby, péči o zdraví a osobní aktivity. Tento posudek shrnuje některé lékařské zprávy a protokol ze sociálního šetření, na jehož základě posudkové lékařka uvedla, že funkční omezení „vyplývající ze zjištěného a výše popsaného zdravotního stavu nedosahuje stupně těžké nebo úplné poruchy, která by bránila schopnosti zvládat ZŽP (kromě výše uváděných) s využitím dostupných facilitátorů, bez nutnosti každodenní pomoci jiné fyzické osoby.“ 42. V případě druhého posudku o zdravotním stavu žalobce ze dne 18. 3. 2020 vycházela posudková lékařka z výše uvedené zdravotnické dokumentace a nově z psychiatrického vyšetření ze dne 21. 2. 2020 a CD s videozáznamem, na kterém se nachází žalobce v domácím prostředí. Posudková lékařka se v tomto posudku blíže věnovala žalobcem namítnutým nezvládnutým základním životním potřebám (stravování, oblékání a obouvání a tělesná hygiena), přičemž dospěla k závěru, že žalobce stále nezvládá pouze pět základních životních potřeb, a to orientaci, komunikaci, výkon fyziologické potřeby, péči o zdraví a osobní aktivity. Tento posudek shrnuje lékařské zprávy a protokol ze sociálního šetření, a dále se vyjadřuje k žalobcem namítaným nezvládnutým základním životním potřebám v rámci námitkového řízení. Posudkové lékařka zdůvodnila, proč nepovažuje uvedené aktivity za nezvládnuté.

43. V případě třetího posudku o zdravotním stavu žalobce ze dne 4. 9. 2020 vycházela posudková komise (složená z předsedkyně posudkové komise a dětské psychiatričky – zasedala tedy v řádném složení) z posudkového spisu Okresní správy sociálního zabezpečení České Budějovice, ze zdravotní dokumentace ošetřující lékařky, z dalších lékařských nálezů zaslaných žalobcem (vyšetření dětským psychiatrem ze dne 23. 5. 2020) a ze sociálního šetření ze dne 17. 1. 2020. Posudková komise v tomto posudku dospěla k závěru, že žalobce nezvládá pět základních životních potřeb, a to orientace, komunikace, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví a osobní aktivity. Posudková komise stanovila úplnou klinickou diagnózu a na základě takto stanovené klinické diagnózy v návaznosti na lékařské zprávy hodnotila, zdali je žalobce schopen zvládat základní životní potřeby sám či potřebuje pomoc jiné fyzické osoby. Hodnotila pouze mezi stranami sporné základní životní potřeby (oblékání a obouvání, tělesnou hygienu a stravování), přičemž dospěla k závěru, že „s ohledem na sociální šetření a doložený zdravotní stav je schopen oblékat si vhodný oděv a obouvat si vhodnou obuv na úrovni svého věku, kdy samostatný výběr oblečení se v tomto věku nepředpokládá. Totéž platí i pro tělesnou hygienu. Posuzuje se s ohledem na věk, připomenutí a dohled je v tomto věku běžnou záležitostí. Je schopen poznat, co je k jídlu a pití, či nikoliv, najíst se a napít ještě přijatelným způsobem s ohledem na rituály, složitější příprava jídla se u dětí této věkové kategorie nepředpokládá.“ Posudková komise zdravotní stav žalobce zhodnotila ve smyslu kritérií stanovených v § 9 odst. 1 zákona o sociálních službách a přílohy č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních (dále jen „vyhláška č. 505/2006 Sb.“). V doložených lékařských zprávách, závěru sociálního šetření a následném hodnocení posudkové komise nejsou žádné rozpory zpochybňující správnost závěrů posudkové komise.

44. V případě čtvrtého (doplňujícího) posudku o zdravotním stavu žalobce ze dne 23. 10. 2020 vycházela posudková komise (složená z předsedkyně posudkové komise a psychiatra) z výše uvedených podkladů a dále ze zprávy z Kliniky dětského a dorostového lékařství VFN Praha ze dne 5. 3. 2019. Na základě uvedené dokumentace dospěla posudková komise k závěru, že „neshledává důvod ke změně hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby.“ Posudková komise stanovila úplnou klinickou diagnózu a na základě takto stanovené klinické diagnózy v návaznosti na lékařské zprávy hodnotila, zda je žalobce schopen zvládat základní životní potřeby sám či potřebuje pomoc jiné fyzické osoby. Blíže hodnotila pouze mezi stranami sporné základní životní potřeby (oblékání a obouvání, tělesnou hygienu a stravování), přičemž dospěla k závěru, že „je schopen se najíst a napít ještě přijatelným způsobem, s ohledem na rituály, samostatná příprava stravy u dětí jeho věku se nepředpokládá. Je schopen oblékat se přiměřeně věku do vhodného oblečení a obutí, dohled nad výběrem je u dětí jeho věku nutný. S odkazem na sociální šetření i popsaný zdravotní stav je schopen zvládnout tělesnou hygienu přiměřeně věku, nicméně pečující osoby se chovají hyperprotektivně a do činností nadměrně zasahují. […] Žije s matkou a babičkou, obě jsou uvedeny jako pečující osoby, pečuje více babička, s matkou příliš nekomunikuje. Doma zřetelnější výchovné problémy, nerespektování autorit.“ 45. V případě pátého (doplňujícího) posudku o zdravotním stavu žalobce ze dne 11. 12. 2020 vycházela posudková komise (složená z předsedkyně posudkové komise a psychiatra) z výše uvedených podkladů a dále z nově doloženého vyjádření Autis centra, o. p. s., ze dne 12. 11. 2020, a ze zprávy z dětské psychiatrie ze dne 15. 10. 2020. Posudková komise v tomto posudku dospěla ke stejnému závěru jako v případě čtyř předchozích posudků, a sice že žalobce nezvládá pět základních životních potřeb – orientace, komunikace, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví a osobní aktivity. K mezi stranami spornému zvládnutí základních životních potřeb oblékání a obouvání, tělesné hygieny a stravování posudková komise uvedla, že žalobce je „schopen oblékat si vhodný oděv a obouvat si vhodnou obuv na úrovni svého věku, kdy samostatný výběr. Vhodností se rozumí oděv a obuv bez náročného zapínání, zavazování tkaniček apod. Samostatný výběr oblečení se u dětí jeho věku nepředpokládá. Totéž platí i pro tělesnou hygienu. Posuzuje se s ohledem na věk, připomenutí a dohled je v tomto věku běžnou záležitostí. Posuzuje se ve vztahu k přirozenému sociálnímu prostředí, které je mu známé, a činnosti jsou stereotypní. Je schopen poznat, co je k jídlu a pití, či nikoliv (tedy si vybrat), najíst se a napít ještě přijatelným způsobem s ohledem na rituály (oddělená strava), složitější příprava jídla se u dětí této věkové kategorie nepředpokládá.“ 46. Krajský soud považuje popsané závěry nedostatečné, a to z následujících důvodů.

47. Nelze přehlédnout, že posudková lékařka i posudková komise provedly zhodnocení žalobcova zdravotního stavu a jeho schopnosti zvládat základní životní potřeby bez jeho osobní přítomnosti. Nejvyšší správní soud se již v minulosti otázkou účasti posuzovaného na jednání posudkové komise zabýval ve svém rozsudku ze dne 14. 9. 2011, čj. 4 Ads 82/2011-44. V právní větě k tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud shrnul, že „[p]římé osobní vyšetření posuzované osoby lékařem okresní správy sociálního zabezpečení a posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí by v řízení o příspěvku na péči podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, mělo být pravidlem. Takové pravidlo však nemůže platit bezvýjimečně a vždy musí být náležitě zohledněny konkrétní okolnosti projednávaného případu.“ 48. Obdobně se touto problematikou zabýval Nejvyšší správní soud i ve svém rozsudku ze dne 2. 4. 2014, čj. 3 Ads 50/2013-32, ve kterém došel k závěru, že „i podle další judikatury Nejvyššího správního soudu je vyšetření posuzovaného při jednání komise základním prostředkem pro odstraňování rozporů mezi závěry sociálního šetření a posudkovým hodnocením posudkové komise. V takovém případě je povinností odvolacího správního orgánu žádat po posudkové komisi doplnění posudku, pokud posudková komise postavila své hodnocení na rozporných podkladech, aniž by rozpory sama odstranila nebo vysvětlila (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/2013-25, přístupný na www.nssoud.cz).“ 49. Krajský soud proto zvažoval, zda okolnosti projednávané věci odůvodňovaly postup opačný, tj. posouzení žalobcovy věci bez osobního vyšetření. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak nebylo.

50. Předně krajský soud považuje za nutné poznamenat, že posudková lékařka Okresní správy sociálního zabezpečení uvádí, že výsledek sociálního šetření není v souladu se zdravotním stavem žalobce, a dospívá k závěru, že „je patrná a velmi podezřelá agravace ze strany osoby, s kterou šetření probíhalo.“ Z tohoto závěru pak vychází taktéž posudková komise, ačkoli v podstatě není přesvědčivě zdůvodněn. Staví totiž toliko na jakémsi „podezření“, že pečující osoby při líčení rozhodných skutečností jednoduše přehánějí, resp. že jimi poskytovaná péče v tvrzeném rozsahu není nezbytná. Pokud však posudková komise k takovémuto závěru dospívá bez osobního vyšetření žalobce, pak ale nemůže zároveň a priori odmítat jím předkládané podklady jako irelevantní.

51. Jestliže se tedy závěr posudkové komise do značné míry zakládá na zpochybnění věrohodnosti tvrzení pečujících osob o nutném rozsahu poskytované péče, pak nelze za této situace zcela pominout vyjádření sociální pracovnice Autis Centra ze dne 12. 11. 2020, které tvrzení pečujících osob naopak podporuje. Jakkoli takovéto vyjádření samozřejmě nemůže posudkovou komisi zavazovat ve výsledném posouzení věci, jedná se nepochybně o relevantní podklad pro „zjištění potřeb osoby“ ve smyslu § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách, a to tím spíše za situace, kdy žalobce do Autis Centra pravidelně dochází a místní pracovníci tak mají s péčí o žalobce bezprostřední zkušenost. Posudková komise však uvedené vyjádření ponechala v doplnění posudku ze dne 11. 12. 2020 zcela bez povšimnutí, aniž by tedy uvedla, proč by snad měl být jeho obsah nesprávný či nepravdivý. Sama přitom žalobce při svém jednání nevyšetřila. Krajský soud k tomu poznamenává, že při hodnocení (ne)zvládnutí základních životních potřeb hodnocené osoby není možné vycházet pouze formálně ze samotného zdravotního postižení (stanovené diagnózy), nýbrž je třeba hodnotit, jak se toto postižení skutečně projevuje v každodenní realitě. Posudek posudkové komise tak ve výsledku nelze považovat za úplný a přesvědčivý.

52. Další pochybení spatřuje krajský soud v tom, že posudková komise posuzovala žalobce pouze coby devítiletého, ačkoli v důsledku délky správního řízení bylo žalobci v době zpracování druhého doplňujícího posudku ze dne 11. 12. 2020 již deset let.

53. K tomu krajský soud uvádí, že sociální šetření nechal správní orgán prvního stupně provést v době končící platnosti předchozího posudku ke dni 31. 1. 2020, na jehož základě pobíral žalobce příspěvek na péči. Bylo tak zapotřebí provést nové sociální šetření z důvodu opětovného posouzení nároku na tento příspěvek, aby na sebe oba příspěvky navazovaly. S ohledem na uvedené pak správní orgány (a podobně i posudková lékařka a posudková komise) musely hodnotit žalobcův stav primárně k 1. 2. 2020, aby byla návaznost výplaty příspěvku na péči zajištěna, neboť v opačném případě by u žalobce vzniklo „prázdné“ období, na něž by se výsledné posouzení nevztahovalo. Předmětem správního řízení ostatně pak také byla výplata tohoto příspěvku právě od února roku 2020.

54. Jelikož však žalovaný ve věci rozhodoval až 15. 1. 2021, nemohl se žalovaný a ostatně ani soud s takovýmto posouzením spokojit. Jak plyne ze shora citovaného § 10 zákona o sociálních službách, u osob mladších 18 let je nutno posuzovat potřebu mimořádné péče oproti „zdravé fyzické osobě téhož věku“. Jakkoli se pak rozdíl jednoho roku může jevit z laického pohledu jako nepodstatný, není v možnostech krajského soudu (a ostatně ani žalovaného), aby takovou otázku bez odborného posouzení sám hodnotil.

55. Žalovaný ve svém rozhodnutí v této souvislosti uvádí, „že při posuzování schopnosti zvládat základní životní potřeby se přihlíží také k věkovým standardům (milníkům) psychomotorického vývoje dítěte, podle kterých se hodnotí, kdy se z fyziologických důvodů předpokládá zvládání dané základní životní potřeby, a co se považuje za jejich nezvládání (je jednotné od 7 let a více věku dítěte, pouze hodnocení základní životní potřeby péče o zdraví je dáno až od 12 let věku dítěte).“ Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného však není zřejmé, z čeho v této souvislosti žalovaný čerpá, resp. kde pro tento postup nachází oporu. Krajský soud se tak může pouze domnívat, že žalovaný vychází z dřívějšího znění přílohy č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2011. Aktuální znění této přílohy však již s vymezením věkových kategorií neoperuje. Rozhodnutí žalovaného je proto v této části nepřezkoumatelné.

56. Krajský soud považuje dále za vhodné vyjádřit se též k námitce, dle níž existuje důvodné podezření o podjatosti příslušných pracovnic komise, která prováděla sociální šetření, eventuálně, že tyto pracovnice vyhodnotily své sociální šetření pouze dle svého subjektivního názoru. Tato námitka má pouze spekulativní charakter. Z ničeho neplyne, že by v případě těchto pracovnic byly naplněny znaky pojatosti ve smyslu § 14 správního řádu. Provádět sociální šetření přitom mohou pouze sociální pracovníci, kteří jedině mají k tomuto úkonu zákonnou kompetenci (§ 109 zákona o sociálních službách). V záznamu o sociálním šetření pak sociální pracovníci popisují schopnost samostatného života osoby v přirozeném sociálním prostředí. Z povahy věci pak plyne, že tyto skutečnosti popisují tak, jak je na místě sami s ohledem na svou odbornost vnímají. V daném ohledu lze sice v obecném smyslu slova hovořit o určitém „subjektivním hodnocení“, avšak to neznamená, že by závěry sociálních pracovníků měly být z tohoto důvodu automaticky odmítány. V nyní posuzovaném případě krajský soud neshledal, že by zápis ze sociálního šetření vykazoval jakékoli vady, které by závěry sociálních pracovníků znevěrohodňovaly. Pokud se tedy tyto závěry dostanou do rozporu s dalšími podklady, je nezbytné takové rozpory relevantním způsobem odstranit.

VII. Závěr a náklady řízení

57. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

58. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s.

59. Žalovaný nebyl ve věcí úspěšný a nadto § 60 odst. 2 s. ř. s. právo žalovaného na náhradu nákladů řízení ve věcech důchodového pojištění, nemocenského pojištění, pomoci v hmotné nouzi a sociální péče výslovně vylučuje 60. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány odměnou advokátky za zastupování v řízení o žalobě za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, sepsání repliky k vyjádření žalovaného a účast na jednání) ve výši 4 × 1 000 Kč dle [§ 9 odst. 2, § 7 bod 3. a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za tři úkony právní služby v částce 4 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), celkem tedy 5 200 Kč. Jelikož je zástupkyně žalobce plátkyní DPH, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně. Celkem jde tedy o částku 6 292 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně. Při stanovení odměny advokátky dle advokátního tarifu vycházel krajský soud z nedávného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2020, čj. 6 Ads 209/2019-62, č. 4115/2021 Sb. NSS.