č. j. : 60 Az 21/2021- 29

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: M. B., narozený x. x. xxxx, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě ze dne 5. 5. 2021 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2021, č. j. MV- 66584-3/OAM-2021, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí

1. Dne 21. 4. 2021 podal žalobce opakovanou žádost o udělení mezinárodni ochrany v České republice (dále jen ČR), ve které neuvedl žádné důvody jejího podání. Ke své žádosti doložil informace datované ke dni 7. 4. 2021, kde se uvádí, že je vážně nemocný a bere léky; ve vlasti nemá již žádné rodinné, společenské ani ekonomické vazby. Dále doložil informace datované ke dni 9. 4. 2021, kde opět zopakoval, že je vážně nemocný a nemá ve vlasti nikoho blízkého a následně sdělil, že žádá o udělení mezinárodní ochrany v ČR z humanitárního důvodu, neboť je nakažen virem HIV, hepatitidou typu C, je psychicky nemocný a unavený; nemá dostatek financí na léčení, ve vlasti nemá žádný majetek a léčba je v Tunisku těžká a skoro nemožná. V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že aktuální žádost žalobce o udělení mezinárodni ochrany na území ČR je již pátou v pořadí. Žalovaný následné dospěl k závěru, že žalobce neuvedl ve své další opakované žádosti o mezinárodní ochranu v ČR žádné nové skutečnosti a ani nepoukázal na žádnou změnu okolností jeho případu vztahující se k možnému pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) nebo k hrozbě vážné újmy podle § 14a téhož zákona. Na základě uvedeného žalovaný dospěl k závěru o naplnění podmínek ustanovení § 11a odst. 3 zákona o azylu, a řízení o další opakované žádosti žalobce žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 29. 4. 2021, č. j. MV-66584- 3/OAM-2021 zastavil.

II. Žaloba

2. Žalobce namítal především nedostatečně zjištěný skutkový stav ve vztahu k možnosti léčby žalobce v jeho rodné zemi; současně neměl žalovaný přihlédnout ke všem rozhodným skutkovým okolnostem a v důsledku toho nesprávně aplikovat příslušná ustanovení zákona o azylu. Žalovaný dle názoru žalobce také pochybil, když se v průběhu nového řízení odmítl zabývat aktuální situací žalobce, resp. důvody, které chtěl uvést k podané žádosti, tj. především důvody tykající se jeho zdravotního stavu. Žalobce dále namítal, že žalovaný nemohl jeho další opakovanou žádost o mezinárodní ochranu řádně posoudit, když nezjišťoval, jaké důvody žalobce vedly k jejímu podání, a pouze obecně uvedl, že kvůli svému zdravotnímu stavu bylo o mezinárodní ochranu žádáno již v minulosti. Žalobce měl za to, že nyní jasně uvedl, že kvůli jeho zdravotního stavu mu hrozí problémy a jeho léčba je v Tunisku nemožná. V takovém případě mělo toto být jasným indikátorem pro žalovaného, aby posoudil skutečně zdravotní stav žalobce, zda je možné s ohledem na jeho onemocnění alespoň základní léčbu v rodné zemi očekávat. V souvislosti s tím odkázal žalobce na rozhodnutí ESLP v případu Paposhvili proti Belgii ze dne 13. 12. 2016, stížnost č. 41738/10. V uvedeném rozhodnutí se zabýval ESLP zacházením v rozporu s čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen EÚLP), a to zejména s důrazem na zdravotní stav vyhošťovaného cizince a poskytnutí zdravotní péče v zemi jeho původu. ESLP především došel k závěru, že je nutno pečlivě posoudit riziko špatného zacházení s takovými osobami. Současně také uvedl, že stát musí posoudit předvídatelné důsledky návratu cizince do země původu, a to jak ve světle obecných informací o zemi původu, tak v kontextu individuálního případu cizince. Při posouzení jsou pak relevantní dva faktory: (1) zda je zdravotní péče obecně dostupná v přijímacím státě dostatečná a vhodná k léčbě onemocnění cizince tak, aby cizinec nebyl vystaven zacházení v rozporu s čl. 3 EÚLP a (2) zda cizinec bude mít v přijímajícím státě reálny přístup k vhodné péči a zdravotnickým zařízením. Dle názoru žalobce lze považovat za zacházení, za které lze přičíst odpovědnost ČR v kontextu čl. 3 EÚLP, také rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, které má za následek vycestování cizince a je tedy ve svém důsledku z hlediska dopadů do postavení cizince srovnatelné s rozhodnutím o vyhoštění. To platí tím spíše v případě žalobce, který v praxi nemá žádnou možnost, jak získat z území ČR pobytové oprávnění v režimu zákona o pobytu cizinců. O všechna tato oprávnění (s výjimkou žádosti o přechodný pobyt pro rodinné příslušníky občanů EU, kde však žalobce nesplňuje podmínky) je třeba nejprve žádat na ambasádě v zemi původu. Čekací doby na vyřízení těchto víz se přitom dle žalobce pohybují v řádu půl roku a více. To platí tím spíše s ohledem na současná protiepidemická opatření, kdy je vydávání pobytových oprávnění značně pozastaveno. Návrat do země původu by navíc byl nutně spojen s přerušením léčby na území ČR. Žalobce také dodal, že ESLP v uvedeném rozsudku mimo jiné uvedl, že za situace, kdy přetrvávají nejasnosti ohledně zdravotní péče a její dostupnosti, mají státy v případě vyhoštění povinnost opatřit si tzv. diplomatické záruky. To, však není možné v azylovém řízení, jak podotkl žalobce, neboť v řízení o mezinárodní ochraně správní orgán nesmí kontaktovat orgány v zemi původu, neboť by tím mohl ohrozit účastníka řízení. O to větší nároky je pak dle názoru žalobce třeba klást na podklady, které správní orgán použije pro vydání svého rozhodnutí, avšak žalovaný pouze ve správním spise založil obecné informace o Tuniské republice jako takové a nikoliv s ohledem na zdravotní péči. Dle názoru žalobce jsou výše uvedená pochybení dostatečná pro to, aby bylo napadeného rozhodnutí zrušeno z důvodu nepřezkoumatelnosti. Žalobce poté dodal, že pokud by snad žalovaný měl tendence uvádět, že nebyly předloženy žádné lékařské zprávy, je třeba uvést, že v ZZC Balková, kde se nyní žalobce nachází, je poskytována lékařská péče, tudíž veškeré lékařské zprávy jsou k dispozici zde. Z výše uvedených důvodů žalobce soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

3. Ve vyjádření k žalobě dne 24. 5. 2021 žalovaný odkázal na znění § 23 odst. 2 písm. b) zákona o azylu, dle něhož se pohovor neprovádí, byla-li žádost podána opakovaně, v takovém případě ministerstvo umožní sdělit důvody žádosti písemně nebo jiným vhodným způsobem. Žalovaný poskytl žalobci možnost sdělit své důvody žádosti písemně - viz žádost o mezinárodní ochranu ze dne 7. 4. 2021, viz překlad z 9. 4. 2021. Tvrzení žalobce, že se žalovaný nesnažil zjistit skutkový stav věci, považoval proto žalovaný v rozporu se skutečnostmi vyplývajícími ze spisového materiálu. Žalovaný uvedl, že zhodnotil jeho předchozí řízení o mezinárodní ochraně, podstatné okolnosti v napadeném rozhodnutí shrnul a konstatoval v souladu se zjištěními, že žalobce neuvedl v další opakované, tj. páté, žádosti žádné nové okolnosti a ani žalovaný neshledal žádné okolnosti, pro které by žalobce měl být v případě návratu vystaven pronásledování či vážné újmě. Jmenovaný uváděl pouze opakovaně a obecně své zdravotní problémy a nutnost se léčit, což údajně v jeho vlasti je nemožné. S uvedenými zdravotními problémy se žalovaný zabýval ve všech předchozích řízeních, přičemž neshledal žádné důvody k udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný měl za zjevné, že se žalobce opětovně snažil o legální pobyt v ČR, k čemuž zákon o azylu neslouží. Žalovaný dále uvedl, že zjistil dostatečně skutkový stav a dle ustálené judikatury (rozsudek NSS ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 Azs 185/2017) je dáno, že rozhodnutí o zastavení řízení o další opakované žádosti není zpravidla nutné zdůvodnit natolik důkladně jako je tomu v případě první opakované žádosti. Pokud v obou těchto rozhodnutích byly řešeny stejné otázky, nic nebránilo odkazu na relevantní části předchozího rozhodnutí. Žalovaný měl za to, že v projednávané věci dostatečně zhodnotil všechny okolnosti žalobcova případu i s odkazem na zdravotní stav a dospěl k závěru o tom, že žalobci v zemi původu nehrozí vážná újma. V daném případě nevyvstaly žádné nové skutečnosti či zjištění, které by mohly vést k udělení mezinárodní ochrany. V Tunisku dle zpráv o zemi původu nedošlo k žádným podstatným změnám. Žalovaný i ve světle judikatury NSS zůstal názoru, že zhodnotil žádost žalobce jako další opakovanou zákonně, a proto správní řízení dle § 11 a odst. 3 zákona o azylu zastavil. Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Posouzení věci soudem

4. Žalovaný souhlasil s tím, aby soud rozhodl o věci bez nařízení jednání. Žalobce se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, a proto byl jeho souhlas s takovým postupek dle § 50 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.), presumován; soud neshledal k nařízení jednání důvod, a proto rozhodl o žalobě bez nařízení jednání. V řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s. soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobcích bodů, přičemž se v souladu s čl. 46 odst. 3 směrnice č. 2013/32/EU, o společných řízení pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany zabýval i novými skutečnostmi odpovídajícími stavu v okamžiku svého rozhodování.

V. Rozhodnutí soudu

5. Žaloba není důvodná.

6. Ze správního spisu má soud za prokázané, že v případě žalobce se skutečně jedná o další opakovanou žádost dle § 2 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť se v jeho případě jedná již o pátou žádost.

7. Dále má soud ze správního spisu za prokázané, že: - první žádost žalobce na území ČR je datována ke dni 3. 11. 2013. Řízení o žádosti bylo skončeno rozhodnutím ze dne 10. 1. 2014, č. j. OAM-360/ZA-ZA08-LE21-2013 (nabylo právní moci dne 27. 1. 2014), když bylo řízení zastaveno dle § 25 písm. d) zákona o azylu, jelikož se žalobce nedostavil bez vážného důvodu k pohovoru a stav spisového materiálu neumožňoval správnímu orgánu rozhodnout ve věci. - druhá žádost na území ČR je datována kde dni 27. 9. 2017; žalobce jí odůvodnil tím, že má zdravotní potíže a snahu léčit se v ČR, protože dle jeho slov v jeho vlasti léčba není zdarma a je drahá, a dalším důvodem, který jmenovaný uvedl, byla jeho neochota vrátit se do vlasti, protože tam byl odsouzen na 7 let kvůli drogám. Řízení o žádosti bylo skončeno rozhodnutím ze dne 23. 3. 2018, č. j. OAM-802/ZA-ZA11-HA11-2017 (nabylo právní moci dne 16. 4. 2018), jímž nebyla žalobci mezinárodní ochrana udělena v žádné formě. - třetí žádost na území ČR je datována ke dni 27. 8. 2019; žalobce jí odůvodnil svými zdravotními potížemi, ze kterých se chce vyléčit, chce se zde usadit, pracovat a normálně žít. Řízení o žádosti bylo skončeno rozhodnutím ze dne 3. 9. 2019, č. j. MV-121202- 2/OAM-2019 (nabylo právní moci dne 16. 9. 2019), neboť tato žádost byla shledána tzv. další opakovanou žádostí ve smyslu § 11a odst. 3 zákona o azylu a řízení o ní bylo dle § 11 odst. 3 zákona o azylu zastaveno. - čtvrtá žádost na území ČR je datována ke dni 3. 11. 2019; žalobce jí odůvodnil tím, že je jeho zdravotní stav špatný (trpí onemocněním HIV, hepatitidou C, má psychické a srdeční potíže); má obavy z návratu do vlasti kvůli jeho politickým názorům a obavy z návratu do tamní společnosti, která by ho po tak dlouhé době strávené mimo zemi nepřijala; dále žádost odůvodnil svou homosexualitou a obavami z toho pramenícími. Řízení o žádosti bylo skončeno rozhodnutím ze dne 28. 1. 2020, č. j OAM-464/LE- BA04-LE24-2019 (nabylo právní moci dne 3. 2. 2020), jímž bylo řízení zastaveno podle § 25 písm. i) zákona o azylu pro nepřípustnost.

8. V aktuálně podané žádosti ze dne 21. 4. 2021 a v k ní připojených informacích datovaných ke dni 7. 4. 2021 a 9. 4. 2021 uváděl žalobce jako důvody pro udělení mezinárodní ochrany zejména svůj špatný zdravotní stav (onemocnění HIV, hepatitida typu C, psychické a srdeční potíže), ve své vlasti nemá již žádné společenské, rodinné ani ekonomické vazby; nemá dostatek financí na léčení, léčba v Tunisku je těžká a skoro nemožná.

9. Dle § 11a odst. 3 zákona o azylu „Podal-li cizinec další opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany a nelze-li se s ohledem na předchozí řízení nebo podstatnou změnu okolností vztahujících se k možnému pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo k hrozbě vážné újmy podle § 14a důvodně domnívat, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování, že mu hrozí vážná újma nebo že již splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny podle § 13 a 14a, ministerstvo řízení usnesením zastaví.“ 10. Z dikce uvedeného ustanovení je poté zřejmé, že je to zejména žalobce, koho tíží břemeno tvrzení a důkazní, a kdo musí tvrdit a prokazovat, že jsou v jeho případě nové skutečnosti nebo došlo k podstatné změně okolností, které je nutno vzít v potaz a nebyly žalobci známi v době řízení o jeho předchozích žádostech. Nicméně ani žalovaný není zcela zbaven této povinnosti, k tomu viz. rozsudek NSS ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 Azs 185/2017 – 38 „Odůvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení o další opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle § 11a odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, musí obsahovat zdůvodněný závěr, že 1) cizinec v další opakované žádosti neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, které nemohl uplatnit v předchozích žádostech, 2) nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti.“ 11. Soud tedy v rámci výše uvedeného bude přezkoumávat, zda žalobce uvedl nové skutečnosti nebo podstatnou změnu okolností, které měly být vzaty v potaz a nebyly uvedeny již v předcházejících žádostech o mezinárodní ochranu, resp. nebyly uvedeny proto, že žalobci nebyly známy; současně s tím soud přezkoumá, zda se situace v zemi žalobce skutečně nezměnila natolik, jak tvrdí žalovaný, aby odůvodňovala přiznání některé z forem mezinárodní ochrany, resp. nové zhodnocení těchto důvodů.

12. V první řadě soud konstatuje, že žalobce v aktuálně podané žádosti, ani v k ní přiložených informacích, neuvedl žádné nové skutečnosti, které neuvedl nebo nemohl uvést již v předešlých řízeních o jeho žádostech o mezinárodní ochranu a současně neuvedl ani žádnou podstatnou změnu okolností. Konkrétně uvedené znamená, že žalobcův zdravotní stav byl již velmi zevrubně rozebrán a zhodnocen ve smyslu azylově relevantních důvodů v řízení o jeho druhé žádosti ze dne 27. 9. 2017 (rozhodnut ze dne 23. 3. 2018, č. j. OAM-802/ZA-ZA11- HA11-2017), kde správní orgán došel k závěru, že v případě žalobce nejsou důvody pro udělení žádné z forem mezinárodní ochrany. Zejména byla potom pozornost věnována možnosti léčby všech žalobcem tvrzených onemocnění a jiných zdravotních potíží. Rovněž ve své třetí žádosti ze dne 27. 8. 2019 žalobce uváděl zdravotní potíže, stejně tak jako i ve čtvrté žádosti ze dne 3. 11. 2019.

13. V tomto směru soud dále uvádí, že žalobce netvrdil žádné zhoršení svého zdravotního stavu či změny v přístupu k zdravotní péči v Tunisku tak, aby byla zřejmá podstatná změna okolností oproti předcházejícím žádostem. Naopak lze poukázat na tvrzení žalobce ze dne 8. 11. 2019 (obsažené na str. 2 rozhodnutí ze dne 28. 1. 2020, č. j. OAM-464/LE-BA04-LE24-2019 o žádosti ze dne 3. 11. 2019), kde uvedl, že je na cestě k vyléčení hepatitidy typu C, což značí zlepšení zdravotního stavu. Rovněž za okolnost hodnou zřetele by bylo možné považovat ze strany žalobce tvrzené zhoršení zdravotního stavu tak, že jeho onemocnění HIV přešlo v závažnější stadium tohoto onemocnění, tj. AIDS. Tuto skutečnost nelze vykládat absolutně, nicméně je to jedna z příkladných „nově tvrzených skutečností či podstatná změna okolností“, která by měla vliv na nové zhodnocení zdravotního stavu žalobce. Žalobce však nic takového netvrdil.

14. Co se týče žalobcem tvrzené neexistence zázemí (rodinného, sociálního i ekonomického) v Tunisku, nezbývá než uvést, že tyto skutečnosti jsou jednak z pohledu institutu mezinárodní ochrany bez dalšího irelevantní a jednak je mohl uvést žalobce zcela jistě již dříve. Pokud tak učinit nemohl či v těchto oblastech života došlo k podstatným změnám z pohledu řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, byl žalobce povinen tyto skutečnosti rozvést a upřesnit již v žádosti, což neučinil.

15. Ohledně povinnosti tvrdit a prokázat nové skutečnosti odkazuje soud na „poučení pro žadatele o udělení mezinárodní ochrany v případě další opakované žádosti ze dne 20. 4. 2021“, založené ve správním spise, jehož se žalobci dostalo a kde byl výslovně poučen následovně: „V případě další opakované žádosti nebudete vyzván/a k poskytnutí údajů k Vaší žádosti o udělení mezinárodní ochrany a ani s Vámi nebude proveden pohovor. Při předběžném posouzení Vaší žádosti bude tedy OAMP vycházet pouze z informací, které uvedete písemně v žádosti, případně které ke své žádosti doložíte. Důvody pronásledování nebo hrozby vážné újmy s důrazem na podstatnou změnu okolností uveďte tedy již v samotné žádosti.“ Z uvedeného jasně plyne, že žalobce si musel být vědom svého postavení, kdy měl uvést veškeré rozhodné skutečnosti či tvrzení změny okolností již v žádosti, stejně jako toho, že nebude vyzván k poskytnutí údajů k žádosti. Uvedené dále podporuje skutečnost, že žalobce se již jednou v obdobném postavení vyskytoval, a to při řízení o jeho žádosti ze dne 27. 8. 2019 a také fakt, že žalobce je již opakovaným žadatelem a tyto procedury mu musejí být již známy. Soud tudíž neshledal tuto námitku žalobce o neposkytnutí prostoru pro uvedení nových skutečností důvodnou.

16. K žalobcem citované judikatuře zastává soud názor, že je na daný případ žalobce nepřiléhavá. Jedním z důvodů je fakt, že v žalobcem citovaném rozhodnutí byla řešena situace cizince ve vztahu k vyhoštění, čemuž v daném případě tak není. Rovněž v předchozím řízení o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu bylo zjištěno, že v zemi původu zdravotní péče dostupná je, a nic proto nebrání žalobci v tomto směru v návratu. Rovněž v daném případě není nikde uvedeno, že žalobce je nucen vrátit se do země původu. A především, v aktuálním případě již nedochází k samotnému hodnocení toho, zda je žalobcem tvrzený zdravotní stav azylově relevantní, nýbrž aktuálním předmětem řízení je, zda žalobce uvedl nové skutečnosti či podstatnou změnu okolností mající vliv na posouzení jeho žádosti, což jak bylo uvedeno, neučinil. V jiném případě není pochyb, že zdravotní stav cizince a dostupnost zdravotní péče je třeba se v rámci azylového řízení věnovat, ostatně tomu tak i bylo v řízení o druhé žádosti žalobce 27. 9. 2017.

17. Nelze přisvědčit ani tvrzením žalobce ohledně tvrzené nedostupnosti zdravotní péče v Tunisku, která byla rovněž předmětem zkoumání o žádosti ze dne 27. 9. 2017, kdy jak již bylo uvedeno, nedospěl správní orgán k tomu, že by žalobci v případě návratu do Tuniska nebyla poskytnuta zdravotní péče. Na tomto místě považuje soud tvrzení žalobce za účelové a lživé, neboť v rozhodnutí ze dne 23. 3. 2018, č. j. OAM-802/ZA-ZA11- HA11-2017 (konkrétně na str. 10) žalovaný mezi podklady uvedl např.: Informace organizace International SOS v zemi původu č. j. BMA 10380 „Dostupnost léčby HIV, hepatitidy C, trombózy a psychiatrické léčby včetně dostupnosti léků“ ze dne 19. 1. 2018. V uvedené informaci měly být zohledněny také údaje z lékařské zprávy v Centre Hospitalier de Luxembourg. S ohledem na uvedené a na skutečnost, že žalobce neuvedl žádné okolnosti či skutečnosti, které by tyto informace zpochybňovaly, nebylo třeba je opět provádět. Co se týče tvrzení žalobce ohledně lékařských zpráv, podotýká soud, že je to právě žalobce, na čí stranu je v tomto řízení vychýleno břemeno důkazní a tvrzení a nelze se ho zbavit odkazem na to, že zprávy jsou v ZZC a ať si je tedy žalovaný vyžádá. V daném případě není pochyb, že tyto zprávy si mohl vyžádat již žalobce sám a poté je předložit žalovanému. Jelikož tak neučinil a neuvedl ani žádné okolnosti vyznačujících se změnou zdravotního stavu, nebyl ani dle soudu důvod pro to, aby si žalovaný tyto zprávy sám vyžádal.

18. Současně si pro aktuální řízení zajistil žalovaný i aktuální informace o zemi původu (Informace MZV ČR č. j. 100746-6/2021-LPTP ze dne 10. února 2021 a Informace OAMP - Hodnocení Tuniska jako bezpečné země původu, stav červenec 2020, ze dne 23. 7. 2020.), z nichž mimo jiné vyplývá, že se situace v zemi původu nijak nezměnila, resp. nezměnila se způsobem relevantním pro udělení mezinárodní ochrany; ani žalobce nic v tomto směru netvrdil. Zároveň soud, stejně jako žalovaný, zdůrazňuje, že aktuálně je Tunisko dle vyhlášky Ministerstva vnitra č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, v platném znění, považováno za tzv. bezpečnou zemi původu.

19. Jako zcela irelevantní považuje soud námitku žalobce ohledně nemožnosti obstarání si jiného pobytového oprávnění na území ČR, a to bez nutnosti vycestovat pro podání takové žádosti zpět do země původu. K uvedenému soud konstatuje, že za účelem získání pobytového titulu musí cizinec respektovat právní řád ČR a postupovat v souladu s účinným právním předpisem tuto problematiku upravujícím; v daném případě je tak žalobce povinen postupovat dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen zákon o pobytu cizinců). V daném případě tedy nelze považovat za důvodné tvrzení žalobce o nemožnosti obstarat si pobytové oprávnění jiným způsobem než vycestováním z území ČR a podání si žádosti na zastupitelském úřadě v zemi původu. V tomto ohledu je poté nedůvodné i tvrzení žalobce o délce takového řízení po podání žádosti, neboť cizinec je povinen takový postup strpět, eventuálně v případě nepřeměřené délky řízení využít instituty procesního práva k odstranění průtahů. V každém případě k legalizaci svého pobytu žalobce nemůže nahrazovat instituty zákona o pobytu cizinců žádostí o mezinárodní ochranu, neboť ta k řešení situace, v níž se žalobce nachází, neslouží.

20. K žalobcem tvrzené nemožnosti vyžádat si diplomatické záruky soud konstatuje, že v daném případě pro takový postup nebyl důvod, neboť jak již žalobce sám uvedl, tyto záruky jsou vyžadovány v řízení o vyhoštění, nikoliv řízení o mezinárodní ochraně; současně, jak již bylo uvedeno, žalobce není nucen vycestovat právě do země původu. Taktéž lze poukázat na již s žalobcem ukončené řízení o správním vyhoštění ze dne 17. 10. 2019, č. j. KRPC-112037-19/ČJ- 2019-020023, v jehož rámci bylo vycestování do země původu vyhodnoceno jako proveditelné.

21. Nad rámec uvedeného soud ve vztahu k aplikaci § 11 odst. 4 zákona o azylu odkazuje na rozsudek NSS ze dne 21. 6. 2019, č. j. 2 Azs 101/2019 – 74 „Není nezbytné v rozhodnutí ministerstva výslovně uvést, že neshledalo důvody k uplatnění § 11a odst. 4 zákona o azylu, pokud všechny okolnosti, které vedle toho, že musely být zkoumány (a byly zkoumány) jako údajné nové důvody tvrzené žadatelem o azyl, by mohly být rozumně představitelné jako důvody zvláštního zřetele hodné, byly v rámci řízení o opakované žádosti vzaty v úvahu ve své skutkové dimenzi (ministerstvo zkoumalo, zda jsou stejné, anebo nové oproti důvodům v žádosti předešlé) i v dimenzi právní, tedy z hlediska dopadů na životní poměry žadatele. Pokud ministerstvo dospělo k závěru, že není důvodu měnit něco na hodnocení těchto okolností oproti jejich předešlému posouzení, implicitně shledalo, že případ žadatele je případem běžným, neobsahujícím zvláštní, mimořádné, předem typově nedefinované (neboť obtížně předvídatelné) důvody, které by měly vést k uplatnění svého druhu mimořádné klausule pro mimořádné okolnosti, jíž zmocnění ke správnímu uvážení ve zmíněném ustanovení je.“ 22. Z tohoto důvodu dospěl soud k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí je zcela správné, neboť žalobce ve svém případě skutečně netvrdil či neprokázal žádný nový důvod nebo podstatnou změnu okolností vztahujících se k možnému pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo k hrozbě vážné újmy podle § 14a zákona o azylu, když uváděl tytéž skutečnosti a okolnosti jako v předcházejících řízeních o svých žádostech, přičemž si pro své závěry obstaral dostatek podkladů, a proto soud žalobu jako nedůvodnou v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

VI. Náklady řízení

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., kdy by na náhradu nákladů řízení měl právo žalovaný, jenž měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, ani nepožadoval jakoukoli jejich náhradu, proto nebyla náhrada nákladů žádnému z účastníků řízení přiznána.