Č. j. 61 A 13/2020 - 130

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobce: S.V., narozený dne X státní příslušnost X pobytem X zastoupený advokátem Mgr. Petrem Nesporým se sídlem Puklicova 1069/52, 370 04 České Budějovice 3 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 3. 2020, čj. MV-25632-5/SO-2020, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím ze dne 8. 6. 2017, čj. OAM-1713-24/ZR-2013, zrušilo Ministerstvo vnitra (dále jen „správní orgán prvního stupně“) žalobci povolení k trvalému pobytu na území České republiky.

2. Žalobce podal dne 29. 5. 2019 u správního orgánu prvního stupně žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie podle § 87b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

3. Dne 29. 5. 2019 si správní orgán prvního stupně vyžádal opis z evidence Rejstříku trestů, ve kterém jsou uvedeny 2 záznamy o odsouzení žalobce.

4. Rozhodnutím ze dne 31. 12. 2019, čj. OAM-9598-37/PP-2019, správní orgán prvního stupně dle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců zamítl žalobcovu žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky pro důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

5. Žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila.

II. Shrnutí žaloby a jejího doplnění

6. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 8. 4. 2020 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

7. Žalobce předně uvedl, že rozhodnutí obou stupňů postrádají odpovídající odůvodnění jak aktuálnosti, tak i závažnosti hrozby narušení veřejného pořádku, neboť v rozhodnutích absentují konkrétní závěry a konkrétní úvahy o tom, z jakých konkrétních skutečností a z jakých konkrétních hodnocení dovozují, že je zde důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Úvahy správních orgánů jsou dle žalobce nesrozumitelné a nepřezkoumatelné.

8. Žalobce zopakoval svou argumentaci předestřenou v rámci odvolání a zdůraznil, že ze směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 29. 4. 2004, 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, vyplývá, že pouze předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě neodůvodňuje zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu.

9. Žalobce dále zdůraznil, že je nutné přihlédnout ke všem relevantním okolnostem konkrétního případu, a že mezi takové skutečnosti obecně patří nejen charakter a závažnost spáchané trestné činnosti, ale i další okolnosti, např. místo spáchání trestného činu, a zejména doba, která uplynula od jeho spáchání, chování žalobce po vykonání trestu odnětí svobody, délka jeho pobytu v České republice a další (k tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2013, čj. 5 As 73/2011-145, č. 2882/2013 Sb. NSS).

10. Dále žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2018, čj. 2 Azs 156/2018-49, dle kterého pouhá argumentace trestnou činností, která se odehrála před více než desetiletím, je nedostatečná. Žalobce dodal, že jeho odsouzení za trestnou činnost páchanou v období prosince roku 2002 až prosince 2004 tudíž nemůže být důvodem pro vydání zamítavého rozhodnutí o žádosti žalobce.

11. Další trestná činnost žalobce měla spočívat v týrání osoby žijící ve společném obydlí (K.P.) od listopadu 2009 do června 2011, o které žalobce soustavně tvrdí, že k této nedošlo. Žalobce uvedl, že paní P. žalobce pravidelně po dobu výkonu trestu navštěvovala ve věznici a po propuštění jej nechala bydlet v původně jejich společném bytě a pomáhala mu s návratem do sociálního a profesního života. Žalobce se s paní P. nakonec i oženil, a to po celé kauze, kvůli které vykonával trest odnětí svobody. Dle žalobce tudíž přičítaná trestná činnost neměla evidentně dopad intenzivního charakteru na paní P., natož potom na společnost jako takovou.

12. Závěry žalované vztahující se k trestnímu odsouzení žalobce považuje žalobce za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, neboť žalovaná popisuje trestnou činnosti žalobce nekonkrétně, pouze obecnými formulacemi bez bližší specifikace a žalobce tudíž ani neví, které z uváděných odsouzení je žalovanou hodnoceno jako rozhodné pro zamítnutí jeho žádosti. V uvedeném spatřuje žalobce nedostatek důvodů pro vydání rozhodnutí, z čehož dovozuje nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.

13. Žalobce zopakoval, že žalovaná se nevypořádala s žalobcem namítanou absencí intenzivního charakteru na paní P., natož na společnost jako takovou, čímž zatížila své rozhodnutí nepřezkoumatelností.

14. Žalobce uvedl, že správní orgány nezohlednily dopad svých rozhodnutí na jeho právo na respektování rodinného a soukromého života a důsledně tyto dopady nepoměřovaly se zájmy státu na ochranu veřejného pořádku, tak jak předpokládá Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a Listina základních práv Evropské unie (2012/C 326/02). Na základě uvedeného považuje žalobce obě rozhodnutí zároveň i za nesprávná a nezákonná.

15. Žalobce v odvolání uvedl velké množství konkrétních skutečností a okolností týkajících se soukromého a rodinného života. Žalovaná se ovšem většinou těchto uváděných skutečností vůbec nezabývala a tyto zcela opominula. Žalobce v souvislosti s tím odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 As 24/2013-28, a na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, čj. 6 A 48/92-23.

16. Žalobce v odvolání uváděl, že při přezkumu zásahu do práva na soukromý a rodinný život je dle judikatury Evropského osudu pro lidská práva nutné za pomoci principu proporcionality vyvažovat mezi zájmy cizince na jedné straně a protichůdnými veřejnými zájmy na straně druhé. K tomu odkázal na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, a ze dne 23. 4. 2015, Khan pro Německu, stížnost č. 38030/12.

17. Nemožnost setrvat v České republice by pro žalobce představovala praktickou nemožnost zde soustavně pracovat, což by ve svém důsledku vedlo i k nemožnosti materiálně podporovat jeho nemocnou nezletilou dceru S. Možnost získat zaměstnání za stavu, kdy by se zde žalobce nemohl zdržovat soustavně (a musel by vždy na stanovenou dobu vycestovat) je zcela iluzorní a naprosto nereálná. Na Ukrajině pak žalobce není schopen získat takové zaměstnání, aby mohl dceři hradit výživné, jak jej hradí doposud (3 000 Kč dle rozsudku a k tomu 1 000 Kč navíc). V nyní posuzovaném případě by se tak jednalo nejen o trest pro žalobce, ale i pro jeho dceru S,, která je finančně závislá na pomoci otce, neboť trpí chudokrevností, je astmatička a alergička (mj. na lepek). Je v péči neurologa z důvodu bolestí hlavy a překotného růstu, kdy ve svých 13 letech měří přibližně 180 cm.

18. Žalobce se snaží se svou dcerou znovu navázat vztahy, přičemž matka S.se snaží styku žalobce s dcerou bránit. Pro navázání a udržení kontaktu s dcerou je podstatné i to, aby mohl žalobce v České republice pobývat a jeho kontakty s dcerou mohly být pravidelné a mohl být k dispozici dceři tak, aby obnovování kontaktu s dcerou probíhalo dle potřeb dcery.

19. Žalobce dále uvedl, že od počátku svého pobytu v České republice (od roku 1993) žije v Českých Budějovicích a kromě příležitostných návštěv matky na Ukrajině či dovolených území České republiky neopustil. Má zde tudíž dlouhodobé sociální, rodinné, přátelské, kulturní, pracovní a majetkové vztahy. To nelze prohlásit o jeho vztazích na Ukrajině, kde má pouze osmdesáti letou matku a bratra, se kterým má ovšem minimální kontakt. Žalobcova znalost ukrajinského jazyka je na velmi nízké úrovni, jazyk ovládá pouze na hovorové úrovni a televiznímu zpravodajství ve spisovné ukrajinštině téměř nerozumí. Oproti uvedenému má žalobce vynikající znalost českých reálií a výbornou znalost českého jazyka (byť s mírným přízvukem).

20. Manželka žalobce L. je v rekonvalescenci po velmi náročné operaci nádoru děložní svaloviny. Potřebuje tudíž pomoc s každodenními potřebami, včetně výchovy dvou nezletilých dětí a pomoc s financemi a běžným chodem domácnosti. Pro úplnost žalobce dodal, že po celou dobu svého pobytu na území České republiky disponoval platnými pobytovými oprávněními a nikdy nebyl zátěží pro systém sociálního zabezpečení státu.

21. Dle žalobce žalovaná ve svém rozhodnutí na žalobcovy argumenty stran rodinného a osobního života nikterak nereagovala (s výjimkou obnovy kontaktu s dcerou Sabinou) v důsledku čehož je její rozhodnutí nezákonné. V doplnění žaloby k tomu žalobce dodal, že při prokazatelném zjištění určité déletrvající skutečnosti ze života cizince a jeho nezletilých dětí je žalovaná povinna zabývat se všemi tvrzenými a doloženými poměry cizince a jeho rodiny (k tomu žalobce odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2013, čj. 9 A 83/2010-46).

22. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalované, jakož i správního orgánu prvního stupně, zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalované

23. Žalovaná stručně shrnula dosavadní průběh řízení a shrnula žalobcovu trestní minulost.

24. Dle žalované ze strany žalobce jednoznačně došlo k porušení právních norem České republiky, a tedy k závažnému narušení veřejného pořádku, za které byl žalobci vyměřen trest. Dále žalovaná odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010-151, č. 2420/2011 Sb. NSS, a dodala, že u žalobce je zjevné opakované protiprávní jednání, přičemž o míře závažnosti tohoto jednání svědčí i forma uloženého trestu (odsouzení k nepodmíněnému trestu). Dále nelze odhlédnout od faktu, že žalobce uvedenou trestnou činnost spáchal zcela vědomě a dobrovolně. Žalovaná dále zdůraznila, že v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí uplynul od propuštění žalobce z výkonu trestu pouze krátký časový úsek, což v kontextu se vším již uvedeným vedlo žalovanou k závěru, že se v případě žalobce jedná o aktuální a důvodné nebezpečí narušení veřejného pořádku.

25. K posouzení dopadu rozhodnutí do osobního a rodinného života žalobce žalovaná uvedla, že ze spisového materiálu je zřejmé, že je žalobce ženatý a má na území České republiky nezletilou dceru. Žalobce však v průběhu řízení nepředložil žádné doklady, ze kterých by vyplývalo, že by byl jeho zdravotní stav nepříznivé a nacházel se v tíživé životní situaci. Zároveň žalobce nedoložil ani nenavrhl žádný důkaz k prokázání jeho tvrzení ohledně závažnosti dopadu žalobou napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Dceři žalobce, která je státní občankou České republiky, je v současné době 14 let a již v době pobytu žalobce ve vězení se o ni starala matka, na které byla primárně závislá. Je tak zřejmé, že dcera může i nadále pobývat na území České republiky, přičemž kontaktu s otcem (žalobcem) není žádným zákazem bráněno (v důsledku existence bezvízového styku mezi Ukrajinou a Českou republikou).

26. Nad rámec uvedeného žalovaná dodala, že žalobce může na území České republiky pobývat na základě jiných institutů upravených zákonem o pobytu cizinců. Mimo již uvedeného žalovaná připomněla, že se žalobce musel být vědom, že pokud bude páchat trestnou činnosti na území České republiky, nebude mu umožněno zde pobývat a realizovat svůj rodinný život.

27. Žalovaná navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Průběh jednání

28. Účastníci řízení při jednání konaném dne 16. 6. 2021 setrvali na svých procesních stanoviscích. Žalobce nad rámec již shora uvedených námitek doplnil, že aktuálně je již v telefonickém kontaktu se svou dcerou a podal k soudu návrh na úpravu styku s ní. Žalobce navrhl provést důkaz příslibem zaměstnání vydaným společností HG Security, s. r. o., ze dne 15. 6. 2021. Tento důkazní návrh krajský soud usnesením zamítl, neboť s ohledem na dikci § 75 s. ř. s., dle něhož soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, se jedná o důkaz irelevantní pro posouzení věci.

V. Právní hodnocení krajského soudu

29. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

30. Žaloba není důvodná. V.A K námitkám nepřezkoumatelnosti 31. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedeného rozhodnutí.

32. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25).

33. Žalobce spatřoval nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí v tom, že žalovaná popisuje trestnou činnosti žalobce nekonkrétně, pouze obecnými formulacemi bez bližší specifikace a žalobce tudíž ani neví, které z uváděných odsouzení je žalovanou hodnoceno jako rozhodné pro zamítnutí jeho žádosti. Z žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že se žalovaná trestní minulostí žalobce zabývala zejména na straně 6 svého rozhodnutí, přičemž mimo jiné zcela jednoznačně uvedla, že se ztotožnila s posouzením správního orgánu prvního stupně. Ten přitom ve svém rozhodnutí popsal žalobcovu trestnou činnost velmi podrobně. Není proto účelné, aby žalovaná, jejíž rozhodnutí, jak sám žalobce v žalobě správně podotkl, tvoří s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně jeden celek, již předestřenou trestní minulost žalobce opakovaně rekapitulovala. Z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je zřejmé, že hodnotily obě odsouzení žalobce, tj. trestné činy spáchané v období 2009 až 2011 i trestné činy spáchané v období 2002 až 2004. Dále je z jejich rozhodnutí patrno, že pro jejich úvahy stran nebezpečí narušení byly podstatné opakovanost a závažnost žalobcovy trestné činnosti, jakož i její vědomé a úmyslné páchání. Na těchto vahách krajský soud nic nepřezkoumatelného neshledal.

34. Dále spatřoval žalobce nepřezkoumatelnost v tom, že se žalovaná nikterak nevypořádala s žalobcem namítanou absencí intenzivního charakteru na paní P., natož na společnost jako takovou (ve vztahu ke spáchanému trestnému činu). Tuto námitku považuje krajský soud, stejně jako žalovaná za lichou. Na tuto argumentaci sice žalovaná nereagovala zcela výslovně, nicméně i tak je z jejího rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně patrno, že za klíčovou správní orgány považují skutečnost, že byl žalobce za týrání této osoby pravomocně odsouzen. Z podstaty věci je zřejmé, že označuje-li trestní zákoník nějaké chování za trestný čin a ukládá za něj sankci, pak tak rozhodně nečiní bezdůvodně. Skutečnost, že si paní P. následně žalobce vzala za manžela, na tom nic nemění a závažnost žalobcova jednání nesnižuje.

35. V neposlední řadě žalobce uvedl, že se žalovaná nikterak nevypořádala s žalobcovými argumenty stran rodinného a osobní života (s výjimkou obnovy kontaktu s dcerou Sabinou). Žalovaná se posouzením možného dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce zabývala na stranách 6 a 7 žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaná mimo jiné uvedla, že žalobcově dceři je již 14 let a po dobu žalobcova uvěznění byla závislá primárně na péči matky, přičemž snahu o znovuobnovení vztahu s dcerou může žalobce vyvíjet v rámci krátkodobých pobytů. Žalovaná dále zdůraznila, že neudělení pobytového oprávnění je důsledkem žalobcovy vlastní úmyslné trestné činnosti. Byl to tedy výhradně žalobce, kdo svým jednáním nastalou situaci způsobil. Dle správního orgánu prvního stupně je pak míra žalobcovy integrace na území České republiky za této situace irelevantní (k tomu poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu), přičemž žalovaná na jeho závěry odkázala. Již z uvedeného je zřejmé, že žalovaná nepovažovala délku žalobcova pobytu na území České republiky či další jím uváděné důvody zásahu do jeho soukromého a rodinného života za podstatné. S ohledem na skutkové okolnosti nynější věci proto závěry správních orgánů z pohledu jejich přezkoumatelnosti obstojí. V.B K námitkám týkajícím se nebezpečí narušení veřejného pořádku 36. Dále se krajský soud zabýval naplněním podmínky důvodného nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku. Tyto žalobní námitky nejsou důvodné.

37. Dle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců platí, že ministerstvo žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítne, jestliže „je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek.“ 38. Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010-151, č. 2420/2011 Sb. NSS, vyplývá, že „[n]arušením veřejného pořádku může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES). I v takovém případě je však potřeba zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci“. Jakkoli Nejvyšší správní soud vyslovil uvedený závěr v souvislosti s výkladem § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců upravujícím problematiku vyhoštění, lze jej přiměřeně aplikovat i ve vztahu k § 87e odst. 1 písm. f) citovaného zákona.

39. K témuž závěru ostatně dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 2. 2020, čj. 5 Azs 383/2019-40, v němž mimo jiné uvedl, že „[z] dikce § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců i z účelu předmětného ustanovení, jímž je ochrana bezpečnosti a veřejného pořádku, je zřejmé, že předchozí protiprávní jednání stěžovatele, jakkoliv mělo intenzitu zvlášť závažného zločinu ve smyslu § 14 odst. 3 trestního zákoníku, ještě samo o sobě nepostačuje k zamítnutí žádosti o udělení povolení k přechodnému pobytu podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, neboť toto ustanovení má výhradně preventivní, nikoliv sankční charakter. Kriminální minulost žadatele ovšem jistě v obecné rovině může být základem úvahy o tom, že žadatel i do budoucna představuje důvodné nebezpečí, že by mohl opět závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Při posuzování tohoto rizika je však kromě závažnosti a povahy spáchaných trestných činů třeba zkoumat i další aspekty předmětného případu, jako je např. předcházející bezúhonnost či naopak opakování trestné činnosti u žadatele, chování žadatele ve vazbě či ve výkonu trestu a po propuštění, případně motiv, který jej ke spáchání trestného činu vedl, jeho postoj k dosavadní trestné činnosti atd.“ 40. Žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 6. 2007, sp. zn. 6 T 133/2005-2526, odsouzen za trestný čin znásilnění dle § 241 odst. 1 trestního zákoníku z roku 1961 a pokračující trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku z roku 1961 k trestu odnětí svobody nepodmíněně s výměrou čtyři roky a zařazením do výkonu trestu do věznice s ostrahou a dále k trestu propadnutí věci (samonabíjecí pistole). Okresní soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 3 PP 391/2008, rozhodl o podmíněném propuštění se zbytkem výměry 703 dnů a zkušební dobou 5 roků a nařízením výkonu od 23. 4. 2013. Trest byl změněn na odnětí svobody nepodmíněně s výměrou 703 dnů a zařazením k výkonu trestu s ostrahou dne 5. 6. 2014. Z výkonu trestu byl žalobce propuštěn dne 7. 6. 2018.

41. Dále Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 4. 2012, čj. 8 T 192/2011-254, a odvolací Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 10. 2012, čj. 4 To 614/2012-280, rozhodly o odnětí svobody nepodmíněně s výměrou tři a půl roku měsíců se zařazením k výkonu trestu s ostrahou pro spáchání úmyslného trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1 a 2 písm. d) trestního zákoníku, přičemž dne 5. 6. 2014 rozhodl soud o přeřazení žalobce do věznice s dozorem. Výkon trestu žalobce ukončil dne 4. 7. 2016.

42. Z výše uvedeného vyplývá, že se žalobce dopouštěl trestné činnosti na území České republiky dlouhodobě a opakovaně. Jestliže žalobce žije na území České republiky přes dvacet let a dopustil se již třech trestných činů, přičemž konkrétně trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí se dopouštěl v podstatě po dobu dvou let, svědčí to o žalobcově nedostatečném respektu k právnímu řádu České republiky. Právě zmíněná dlouhodobost a opakovanost významným způsobem prohlubuje intenzitu narušení veřejného pořádku, neboť se nejedná pouze o ojedinělé excesy. V podstatě všechny žalobcovy trestné činy lze hodnotit jako velmi závažné a lze je (současnou terminologií) vzhledem ke způsobu jejich spáchání klasifikovat jako zločiny, tedy typově závažnější formu trestné činnosti (§ 14 trestního zákoníku). V případě trestného činu vydírání je pak z pohledu soudu velmi podstatné i to, že se jednalo o trestný čin pokračující a spáchaný se zbraní (dle popisu skutku v rozsudku trestního soudu se v podstatě jednalo o jednání podobné až „mafiánským“ praktikám, neboť žalobce dokonce poškozeného, kterému dlouhodobě vyhrožoval zabitím spolu s celou rodinou, vyvezl k lesu, kde jej se zbraní v ruce donutil vysvléknout se donaha), a to výhradně s cílem vlastního obohacení. V případě trestného činu znásilnění a týrání osoby žijící ve společném obydlí žalobce při výslechu dne 9. 9. 2019 popřel, že by se této trestné činnosti dopustil. Přes pravomocné odsouzení je tak žalobcova sebereflexe v této souvislosti v podstatě nulová. Žalobcova trestná činnost má také výrazně násilnou povahu. Od spáchání trestné činnosti pak sice již uplynula určitá doba, nicméně nelze přehlédnout, že její podstatnou část žalobce strávil ve výkonu trestu odnětí svobody. Doba od ukončení trestu odnětí svobody od června roku 2018 přitom není dostatečná k tomu, aby osvědčila dlouhodobou změnu žalobcova chování.

43. Žalobcovo jednání tudíž ve výsledku i z pohledu krajského soudu představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Krajský soud proto neshledává, že by chování žalobce dávalo do budoucna dostatečné záruky pro to, aby žalobce vedl na území České republiky spořádaný život neohrožující důležité zájmy celé společnosti. Tím byl naplněn důvod zamítnutí jeho pobytové žádosti dle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. V.B K námitkám týkajícím se zásahu do žalobcova soukromého a rodinného života 44. Krajský soud dále zabýval možným nepřiměřeným zásahem do rodinného a soukromého života žalobce; ani těmto námitkám nepřisvědčil.

45. K tomu krajský soud předně poznamenává, že jakkoli zákon o pobytu cizinců v případě § 87e odst. 1 písm. f) ve spojení s § 174a odst. 3 tohoto zákona zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí striktně vzato nevyžaduje, nelze samozřejmě přehlížet přímou aplikovatelnost čl. 8 Úmluvy, a to s ohledem na aplikační přednost mezinárodní smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy. Tento závěr ostatně plyne i z judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, čj. 1 Azs 81/2016-33).

46. Krajský soud pro úplnost připomíná demonstrativní výčet kritérií, která pro posuzování obdobných případů stanovil ve své judikatuře Evropský soud pro lidská práva (srov. například rozsudek ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, č. 50435/99, rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, či rozsudek ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, č. 55597/09), z níž vychází i následná judikatura Nejvyššího správního soudu (viz nejen shora citovaný rozsudek čj. 5 Azs 383/2019-40, ale též například rozsudek ze dne 8. 8. 2018, čj. 3 Azs 350/2017-29, ze dne 13. 12. 2019, čj. 10 Azs 108/2019-37, a řadu dalších): - povaha a závažnost dotčeného veřejného zájmu, - délka pobytu cizince v hostitelském státě, - doba, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu této doby, - rodinná situaci cizince, - počet dětí a jejich věk, - rozsah, v jakém by byl soukromý nebo rodinný život cizince narušen, - rozsah sociálních a kulturních vazeb na hostitelský stát, - „imigrační historii“ dotčené osoby a věk a zdravotní stav cizince.

47. Ve vztahu k povaze a závažnosti dotčeného veřejného zájmu, jakož i době, která uplynula od spáchání trestné činnosti, krajský soud odkazuje na shora uvedený rozbor vztahující se k naplnění důvodu pro zamítnutí žalobcovy pobytové žádosti dle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Již ze samotné povahy tohoto důvodu, kterým je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, je pak zřejmé, že závěru o nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života by musely nasvědčovat vskutku velmi významné okolnosti.

48. Z obsahu správního spisu vyplývají následující pro věc rozhodné skutečnosti. Žalobce pobýval na území České republiky od roku 1994 či 1995 a postupně zde získal povolení k trvalému pobytu. Žalobce vystudoval střední policejní školu a je vyučený truhlářem. Hovoří ukrajinsky, rusky, česky a slovensky. Žádné zdravotní potíže neuvádí. V České republice má žalobce s bývalou manželkou dceru, která je však v péči matky a fakticky se s ní nestýká (naposledy ji viděl před šesti až sedmi lety). Současně žije s novou manželkou a jejími dvěma syny. Žalobcova manželka prodělala v červnu roku 2019 operaci dělohy. Na Ukrajině žije žalobcova matka a starší bratr.

49. Pokud jde o délku žalobcova pobytu na území České republiky, je poměrně pochopitelné, že ze strany žalobce k určité míře integrace patrně došlo, nicméně žalobce v tomto ohledu nic určitého v podstatě netvrdí (těžiště jeho argumentace tkví v soužití s manželkou a jejími syny a dále ve skutečnosti, že v České republice žije žalobcova dcera). Lze sice předpokládat, že s ohledem na délku žalobcova pobytu v České republice představuje zamítnutí jeho pobytové žádosti určitý zásah do jeho soukromého života, nicméně to ovšem neznamená, že se jedná o zásah vzhledem k okolnostem případu nepřiměřený. Stále se totiž na druhé misce vah nachází skutečnost, že se žalobce v České republice opakovaně a dlouhodobě dopouštěl závažné trestné činnosti.

50. Krajský soud nezpochybňuje charakter žalobcova vztahu s jeho manželkou. Z ničeho však nevyplývá, že by jeho manželka byla zcela odkázána na jeho péči (nic takového nevyplývá ani z předložené propouštěcí zprávy ze dne 29. 6. 2019, která je obsažena ve správním spisu). Týž závěr lze učinit i ve vztahu k jejím synům. Žalobce pak sice tvrdí, že se snaží o obnovení vztahu s jeho dcerou, avšak z jeho vlastního vyjádření v průběhu výslechu ze dne 9. 9. 2019 je patrno, že mezi nimi žádný faktický vztah neexistuje, neboť se nestýkají (žalobcovy aktuální snahy o obnovení styku s dcerou, na které upozornil při jednání před soudem, jsou s ohledem na § 75 odst. 1 s. ř. s. nerozhodné). Značnou část jejího života pak žalobce strávil ve výkonu trestu odnětí svobody.

51. Žalobce ovládá jazyk země původu, kde stále žije jeho matka a syn. Není tedy pravda, že by tam postrádal jakékoli sociální vazby. Z ničeho pak neplyne ani to, že by snad žalobcův věk či zdravotní stav vycestování do země jeho původu znemožňoval. Za této situace pak samozřejmě není nikterak vyloučeno, aby žalobce v budoucnu realizoval svůj rodinný život s manželkou v zemi původu.

52. Konečně je významná též skutečnost, že samotné zamítnutí žalobcovy žádosti nepředstavuje zákaz pobytu, resp. vstupu na území, jako je tomu v případě správního vyhoštění. Česká republika udržuje s Ukrajinou bezvízový styk, a je tak jistě představitelné, aby žalobce v mezích tohoto režimu na území České republiky krátkodobě pobýval.

VI. Závěr a náklady řízení

53. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

54. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu jí krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.