č. j. 61 A 17/2020-54

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. et. Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobce: Bc. R. K., nar. bytem zastoupeného advokátem Mgr. Michalem Solichem se sídlem Československé armády 556/27, 500 03 Hradec Králové proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice za účasti: E.ON Distribuce, a. s. se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, 370 01 České Budějovice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. OREG/23744/2020/adka, čj. KUJCK 57273/2020, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žádostí ze dne 12. 3. 2019 podanou u Magistrátu města České Budějovice (dále též „vyvlastňovací úřad“) se osoba zúčastněná na řízení (dále též „vyvlastnitel“) domáhala zahájení vyvlastňovacího řízení vůči žalobci, a to v podobě zřízení služebnosti spočívající v právu vyvlastnitele zřizovat a provozovat na pozemku žalobce parc. č. x v k. ú. x zařízení distribuční soustavy (podzemní kabelové vedení velmi vysokého napětí včetně všech součástí a příslušenství), a to dle § 25 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon).

2. Pouze pro přehlednost krajský soud na tomto místě přikládá výřez katastrální mapy (dostupné na nahlizenidokn.cuzk.cz). Krajský soud na základě spisové dokumentace doplnil přibližné vyznačení průběhu zamýšlené stavby (červená čára) v místě přetínajícím žalobcův pozemek (modrá plocha). Přerušovaná čára přes žalobcův pozemek představuje aktuální vzdušné vedení elektrické sítě.

3. Vyvlastňovací úřad řízení zahájil výzvou ze dne 3. 4. 2019, a to v rozsahu 31,49 m2 žalobcova pozemku (z celkových 2 269 m2). Coby účastníky řízení vyvlastňovací úřad označil žalobce a vyvlastnitele. Usnesením z téhož dne vyvlastňovací úřad určil žalobci lhůtu 40 dnů k předložení znaleckého posudku na ocenění služebnosti ve smyslu § 20 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Stanovenou lhůtu následně vyvlastňovací úřad na žádost žalobce prodloužil usnesením ze dne 16. 5. 2019 na dalších 60 dnů od doručení tohoto usnesení.

4. Žalobce spolu s podáním ze dne 12. 7. 2019 předložil znalecký posudek ze dne 8. 7. 2019, č. x, vypracovaný Ing. M. H., který vyčíslil hodnotu služebnosti na části žalobcova pozemku o výměře 300 m2 na 35 625 Kč. Žalobce dále navrhl rozšířit předmět vyvlastnění na služebnost vztahující se na 300 m2 žalobcova pozemku, a to s ohledem na závěr znalce, dle něhož stavbu nebude možné provádět na pruhu o šířce pouhých 2 m a zároveň je třeba zohlednit snížení využitelnosti části pozemku oddělené položením zemního kabelu. Spolu s tím žalobce navrhl změnu způsobu vyvlastnění, a to formou přímého odkupu ze strany vyvlastnitele za cenu stanovenou znaleckým posudkem (285 000 Kč). Zároveň žalobce požadoval náhradu újmy způsobené zmařením prodeje pozemku ve výši 222 000 Kč (v této souvislosti žalobce předložil smlouvu o smlouvě budoucí ze dne 15. 11. 2012 uzavřenou mezi ním a společností FINTALK INVEST, s. r. o., aktualizaci č. 1 územní studie k předmětnému území z května roku 2016 a celkem 3 e-maily obsahující nabídky na odkup žalobcových pozemků.

5. Usnesením ze dne 24. 7. 2019 vyvlastňovací úřad vyzval žalobce k doplnění znaleckého posudku o výpočet pro vyvlastnitelem navržené omezení vlastnického práva dle geometrického plánu, který byl přílohou návrhu smlouvy zaslané vyvlastnitelem, jelikož v posudku chybí údaj o ocenění služebnosti v rozsahu, o nějž vyvlastnitel žádal (31,49 m2).

6. Žalobce spolu s podáním ze dne 15. 8. 2019 předložil dodatek znaleckého posudku, dle něhož cena shora uvedené služebnosti na výměře pozemku o velikosti 31,49 m2 činí 3 740 Kč. Dle názoru znalce je však tato výměra pro realizaci služebnosti (výkop, uložení a odvoz výkopku, pokládání kabelu včetně manipulace, zahrnutí výkopu a další práce) nedostatečná. S tímto závěrem se žalobce ztotožnil.

7. Dne 10. 12. 2019 proběhlo ve věci ústní jednání, při němž účastníci řízení k dohodě nedospěli.

8. Vyvlastňovací úřad následně výrokem Ia. rozhodnutí ze dne 30. 12. 2019, sp. zn. SU/1731/2019 Mar, čj. SU/1731/2019-13, omezil vlastnické právo žalobce k části pozemku parc. č. X v k. ú. X 6 o výměře 31,49 m2 „v rozsahu zřízení služebnosti inženýrské sítě, opravňující vyvlastnitele (oprávněnou osobu) ke zřizování a k provozování distribuční soustavy – kabelového vedení velmi vysokého napětí VVN za účelem uskutečnění stavby ‚TR 110/22 kV ČB Střed - přívodní vedení‘ včetně všech součástí a příslušenství tak, jak je vymezeno v geometrickém plánu č. X ze dne 23. 2. 2018 Ing. M. Š. a potvrzeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice dne 1. 3. 2018 pod č. PGP-518/2018-301inženýrské sítě“. Vyvlastňovací úřad služebnost zřídil na dobu neurčitou, a to ad personam s tím, že povinnosti vyplývající ze služebnosti přechází na každého dalšího vlastníka zatížené nemovitosti. Výrokem Ib. vyvlastňovací úřad uložil vyvlastniteli povinnost zahájit uskutečňování účelu vyvlastnění ve lhůtě 4 let od nabytí právní moci citovaného rozhodnutí. Výrokem II. vyvlastňovací úřad určil výši náhrady za vyvlastnění na částku 3 740 Kč a výrokem III. uložil vyvlastniteli povinnost uhradit žalobci náklady na vyhotovení znaleckého posudku ve výši 5 500 Kč.

9. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím doplnil do rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu výrok IV., jímž zamítl žalobcovu žádost na rozšíření vyvlastnění na další část zatíženého pozemku. Ve zbytku žalovaný prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

10. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 9. 6. 2020 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

11. Žalobce úvodem shrnul skutkový stav věci a průběh dosavadního řízení. Dále pak upřesnil, že svou žalobou napadá rozhodnutí žalovaného, potažmo rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu v rozsahu výroků Ia., Ib. a doplněného výroku IV. posledně uvedeného rozhodnutí.

12. Žalobou napadené rozhodnutí je dle názoru žalobce nezákonné, nepřezkoumatelné a věcně nesprávné. Správní orgány nezajistily dostatečné podklady pro své rozhodnutí a nezajistily dostatečným způsobem ochranu žalobcových práv. Správní orgány taktéž nerozhodly o žalobcově nároku dle § 19 odst. 3 a 4 zákona o vyvlastnění.

13. Žalobce dále vymezil šest okruhů žalobních námitek.

14. Nejprve žalobce ve zcela obecné rovině namítl, že správní orgány postupovaly nesprávně, nedodržely základní zásady správního práva, nedodržely specifické podmínky vyvlastňovacího řízení a nevyhověly oprávněným požadavkům žalobce, což má za následek nezákonnost a věcnou nesprávnost jejich rozhodnutí.

15. Zadruhé žalobce vyjádřil své přesvědčení, že mezi účastníky řízení měla být zahrnuta též společnost FINTALK INVEST (pozn. soudu: od 16. 6. 2020 se dle údajů obsažených v obchodním rejstříku jedná z důvodu změny obchodní firmy o společnost PRIMA pozemky, s. r. o.), s níž měl žalobce uzavřenu smlouvu o smlouvě budoucí.

16. Zatřetí žalobce s odkazem na jím předložený znalecký posudek namítl, že znalec oslovený vyvlastnitelem nesplnil zadání, jelikož nesprávně určil rozsah práva odpovídající věcnému břemeni a dále pak nesprávně určil jeho cenu. Žalobce poukázal na povinnosti a odpovědnost znalce, z jehož závěrů je nutno vycházet. Znalec přitom dospěl k závěru, že rozsah služebnosti měl být stanoven na cca 300 m2, a to z důvodu nemožnosti provádět realizaci výkopu, uložení či odvozu výkopku, pokládání kabelu včetně manipulace, zahrnutí výkopu a dalších prací na pruhu toliko o šíři 2 metrů. Dále je třeba zohlednit snížení využitelnosti části pozemku oddělené položením zemního kabelu.

17. Začtvrté žalobce uvedl, že požadoval též změnu způsobu vyvlastnění v podobě odkupu části pozemku o výměře 300 m2 za cenu 285 000 Kč, neboť tato část pozemku bude pro zamýšlené budoucí využití nepoužitelná. Legitimitu tohoto požadavku žalobce opíral také o smlouvu o smlouvě budoucí uzavřenou s někdejší společností FINTALK INVEST. Vyvlastnitel ponechal tuto žalobcovu nabídku bez reakce. Žalobce vyjádřil nesouhlas se závěrem správních orgánů, dle něhož je zvolený způsob vyvlastnění souladný s právní úpravou. Žalobce dále zpochybnil výši přiznané náhrady.

18. Zapáté žalobce namítl, že podle § 19 odst. 4 zákona o vyvlastnění je vyvlastnitel povinen poskytnout vyvlastňovanému náhradu v prokázané výši újmy způsobené omezením vlastnického práva. Žalobce poukázal na skutečnost, že po zahájení vyvlastňovacího řízení společnost FINTALK INVEST odstoupila od smlouvy o smlouvě budoucí v části týkající se 300 m2 tímto řízením dotčené. Způsobenou újmu žalobce vyčíslil pro případ odkupu uvedené části pozemku na 222 000 Kč a v případě jednorázové platby za zřízení věcného břemene na 471 375 Kč. Žalobce nesouhlasí s argumentací žalovaného, že náhradu za uvedenou újmu nelze přiznat v tomto řízení. S odkazem na § 10 odst. 2 zákona o vyvlastnění žalobce uvedl, že mu správní orgány taktéž nesprávně nepřiznaly náhradu za cestu na ústní jednání (3 660 Kč) a dále pak za právní zastoupení advokátem (8 712 Kč).

19. Zašesté žalobce označil postup vyvlastnitele aprobovaný správními orgány, dle nichž byly naplněny podmínky dle § 5 zákona o vyvlastnění, za klasickou ukázku arogance moci a ignorace práva, potažmo zneužití moci a dominantního postavení vyvlastnitele. Vyvlastnitel původně navrhl zřízení služebnosti za částku 1 000 Kč, což žalobce neakceptoval a učinil vlastní protinávrh. Na ten však vyvlastnitel nikterak nereagoval a znovu žalobci zaslal nabídku na stejnou částku za stejných podmínek, aniž by uvedl, proč nemohl zaslaný protinávrh akceptovat. Jedná se tak pouze obcházení zákona bez skutečné snahy o dosažení dohody.

20. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení

21. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl obecně formulované výhrady obsažené v úvodu žaloby, přičemž ve vztahu ke konkrétním námitkám odkázal na žalobou napadené rozhodnutí, neboť tyto námitky jsou v podstatě totožné s námitkami odvolacími.

22. Ve vztahu k namítanému okruhu účastníků řízení žalovaný poukázal na dikci § 17 zákona o vyvlastnění s tím, že společnost FINTALK INVEST není žádným ze subjektů tam uvedených.

23. Žalovaný setrval na svém názoru, že nebyly splněny podmínky pro rozšíření předmětu vyvlastnění dle § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobce nemohl svůj pozemek evidovaný coby orná půda dále tímto způsobem využívat. Úkolem znalce ve vyvlastňovacím řízení je pak určit hodnotu služebnosti v rozsahu dle geometrického plánu, nikoli určovat nezbytný rozsah vyvlastnění. K provádění výkopových prací lze pak přijmout opatření dle § 141 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a využití oprávnění a povinností dle § 25 odst. 3 písm. e) a § 25 odst. 8 a 9 energetického zákona.

24. Z povahy institutu vyvlastnění pak nebylo možné v tomto řízení ani přistoupit k odkupu příslušné části pozemků. Vyvlastňovací úřad je vázán návrhem vyvlastnitele. Postačuje-li přitom k naplnění účelu vyvlastnění omezení vlastnického práva, nelze přistoupit k jeho odnětí.

25. Žalovaný uvedl, že snížení ceny dotčeného pozemku nespadá pod újmu vymezenou v § 19 odst. 4 zákona o vyvlastnění, neboť omezení podle § 19 tohoto zákona spočívají ve skutečnosti, že vyvlastňovaný nemůže po dobu správního řízení s pozemkem či jeho částí disponovat. Zákon o vyvlastnění přitom nezakládá pravomoc vyvlastňovacího úřadu o náhradě újmy dle citovaného ustanovení rozhodovat. S odkazy na zákonnou úpravu pak žalovaný uvedl, že náhrada nákladů za cestu na jednání ve věci a zastoupení advokátem se v řízení o vyvlastnění nepřiznává.

26. Za standardní a právně souladný žalovaný označil též postup vyvlastnitele před zahájením řízení. Vyvlastniteli nelze vytýkat, že na protinávrh žalobce nereagoval, neboť ten v něm navrhl odkup zcela jiné části pozemku. Vyvlastnitel tak na tuto nabídku nemohl s ohledem na své možnosti stanovené energetickým zákonem přistoupit. Jednalo by se tak o neúčelné vyjednávání vedoucí ke zbytečnému prodlužování. Žalobce nadto zaslal vyvlastniteli svůj protinávrh pouhý den před koncem lhůty pro přijetí návrh; vyvlastnitel tak neměl na reakci přiměřenou dobu.

27. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

28. Osoba zúčastněná na řízení uvedla, že se žalovaný se všemi námitkami žalobce zcela správně vypořádal a dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí o vyvlastnění. Zamýšlená stavba je stavbou ve veřejně prospěšnou a odpovídá stávající územně plánovací dokumentaci. Jelikož však žalobce neudělil souhlas ke stavbě na svém pozemku, muselo dojít k podání žádosti o vyvlastnění práva odpovídajícího služebnosti. Rozsah služebnosti byl stanoven v nejmenší možné míře, přičemž stavební práce budou probíhat pouze po omezenou dobu a po jejich skončení stavebník pozemek v souladu se zákonem uvede do původního stavu nebo stavu odpovídající předchozímu užívání. Stavba bude umístěna v ochranném pásmu stávajícího nadzemního vedení velmi vysokého napětí, takže žalobce nebude na svém vlastnickém právu omezen více, než jak je tomu v současné době. O aktuálně umístěném nadzemním vedení musel nepochybně potenciální kupec vědět. Tím spíše nemůže žalobci způsobit újmu kabelové vedení zakopané v hloubce 1,5 m. Osoba zúčastněná na řízení zdůraznila, že právní úprava obsažená v energetickém zákoně nestanoví povinnost zřizovat věcné břemeno v rozsahu ochranného pásma. Poukázala též na zákonnou povinnost zřízení věcného břemene, která vylučuje možnost odkupu části žalobcova pozemku. Jednorázovou náhradu ve výši 3 740 Kč je dle názoru osoby zúčastněné na řízení adekvátní obsahu věcného břemene.

29. Osoba zúčastněná na řízení navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

30. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

31. Jelikož na posuzovanou věc dopadá zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, krajský soud věc vyřídil přednostně ve lhůtě dle § 2 odst. 2 tohoto zákona.

32. Žaloba není důvodná.

33. Krajský soud nejprve k důkazním návrhům žalobce poznamenává, že takřka všechny jím označené listiny (s jedinou výjimkou – viz níže odstavec 48.) jsou již součástí správního spisu, a není proto potřeba provádět jimi samostatně dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, čj. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Krajský soud přitom neshledal, že by bylo v nynějším řízení nutné dokazování jakkoli doplňovat, neboť skutkový stav věci je ve spisovém materiálu zachycen dostatečně.

34. Obecně krajský soud v této souvislosti nejprve poznamenává, že kvalita žaloby v podstatě předurčuje kvalitu odůvodnění rozhodnutí soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, čj. 7 Afs 104/2004-54). Ve vztahu k těm námitkám, které žalobce ponechal pouze v obecné rovině a neuvedl k nim konkrétnější právní argumentaci, bude proto i odůvodnění tohoto rozsudku pouze stručné a obecné. Na tomto místě tudíž krajský soud uvádí, že neshledal důvodnými povšechně formulované námitky, které měly spočívat v porušení základních zásad správního práva a nedodržení specifických podmínek vyvlastňovacího řízení apod., což mělo mít údajně za následek nezákonnost a věcnou nesprávnost jejich rozhodnutí. IV.A K námitce nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí 35. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí, jejíž případná důvodnost by postačovala k jejich zrušení; této námitce krajský soud nepřisvědčil.

36. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25).

37. Krajský soud neshledal, že by rozhodnutí správních orgánů obou stupňů trpěla ve světle shora vytyčených kritérií jakýmikoli nedostatky. Nelze přitom přehlédnout, že žalobce namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů obou stupňů pouze ve zcela obecné rovině. Zároveň přitom se způsobem, jakým správní orgány věc posoudily, žalobce věcně a konkrétně polemizuje. Již z toho je patrno, že žalobou napadená rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelností stižena, neboť i žalobci samotnému je patrno, jak a z jakých důvodů správní orgány věc posoudily. V této souvislosti se pak přezkoumatelným způsobem vypořádaly se všemi pro věc podstatnými otázkami. IV.B K námitce nezahrnutí společnosti FINTALK INVEST mezi účastníky řízení 38. Nedůvodná je též námitka, dle níž správní orgány nesprávně nejednaly se společnosti FINTALK INVEST jako s účastníkem řízení.

39. Žalobce sice účastenství této osoby odvozuje od jejího smluvního vztahu s žalobcem samotným (smlouva o smlouvě budoucí ze dne 15. 11. 2012), avšak takovéto vymezení účastenství v řízení před vyvlastňovacím úřadem postrádá zákonnou oporu.

40. Dle § 17 odst. 1 zákona o vyvlastnění platí, že „[ú]častníky vyvlastňovacího řízení jsou vyvlastnitel, vyvlastňovaný, zástavní věřitel, podzástavní věřitel a oprávněný z práva odpovídajícího věcnému břemenu váznoucímu na pozemku nebo stavbě, jichž se vyvlastnění týká.“ Odstavec 2 tohoto ustanovení mezi účastníky řízení zahrnuje též případného oprávněného ze zajišťovacího převodu práva a odstavec 3 pak doplňuje okruh účastníků v případech neskončených dědických řízení, pokud se týkají vyvlastňovaného pozemku či stavby.

41. Jelikož je výčet účastníků obsažený v § 17 zákona o vyvlastnění taxativní, vylučuje coby speciální ustanovení aplikaci obecné úpravy okruhu účastenství dle § 27 správního řádu (srov. obdobně například odstavec [45] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2011, čj. 1 As 6/2011-347, č. 2368/2011 Sb. NSS). Společnost FINTALK INVEST přitom není osobou, která by typově do výčtu účastníků řízení o vyvlastnění spadala. Opak ostatně netvrdí ani sám žalobce, který v daném ohledu vyjádřil pouze obecně formulované přesvědčení, nikoli však již konkrétní právní argumentaci. IV.C K námitce týkající se (ne)rozšíření předmětu vyvlastnění 42. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, dle níž měly správní orgány rozšířit výměru části vyvlastňovaného pozemku, jak žalobce požadoval.

43. Dle § 4 odst. 1 zákona o vyvlastnění „[v]yvlastnění lze provést jen v takovém rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem.“ Dikce citovaného ustanovení bezesporu odpovídá skutečnosti, že institut vyvlastnění představuje závažný zásah do vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

44. Účelem vyvlastnění v nyní posuzovaném případě je výstavba veřejně prospěšné liniové stavby technické infrastruktury „TR 110 kV Č. B. Střed“ (přívodní kabelové vedení velmi vysokého napětí 2x110 kV) umístěného v území rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice ze dne 2. 12. 2015, čj. SU/10682/2013 Hl, ve znění rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. OREG/113273/2016/jibu, čj. KUJCK 150150/2016.

45. Z obsahu těchto rozhodnutí nevyplývá (a ani žalobce sám v tomto ohledu nic konkrétního neuvádí), že by samotná umísťovaná stavba vyžadovala větší část žalobcova pozemku, než tu kterou vymezil vyvlastňovací úřad ve svém rozhodnutí ve vztahu k tomu odpovídající služebnosti. Žalobce v tomto ohledu poukazuje pouze na to, že vymezená výměra jeho pozemku nebude postačovat k provádění výkopových a dalších stavebních prací. Žalovaný však v tomto ohledu zcela správně poukázal na možnost uložení opatření dle § 141 stavebního zákona, jakož i na práva a povinnosti stavebníka dle § 25 odst. 8 a 9 energetického zákona. Citovaná ustanovení totiž pamatují právě na situace, kdy je stavebník při provádění stavebních prací nucen vstupovat na cizí pozemek.

46. Bylo by tudíž zcela proti principu minimalizace zásahu obsaženého v § 4 odst. 1 zákona o vyvlastnění, pokud by vyvlastňovací úřad za této situace předmět vyvlastnění trvale rozšířil o plochu, jež by potenciálně mohla být dotčena pouze jednorázovým zásahem v podobě stavebních prací. Nadto by vyvlastňovací úřad bez zákonného zmocnění překročil rámec žádosti vyvlastnitele.

47. Na místě pak nebyl ani postup dle § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění, podle něhož „[n]ení-li možné pozemek, stavbu nebo jejich část, popřípadě právo odpovídající věcnému břemenu užívat bez vyvlastňovaného pozemku, stavby nebo jejich částí či věcného břemene buď vůbec nebo jen s nepřiměřenými obtížemi, lze na ně rozšířit vyvlastnění, jestliže o to vyvlastňovaný požádá, i když není nezbytné k dosažení daného účelu.“ V této souvislosti nelze přehlédnout, že žalobcův pozemek je v katastru nemovitostí evidován coby orná půda. Takřka v téže trase jako je tomu u plánované stavby se přitom v současnosti nachází nadzemní vedení velmi vysokého napětí, které již samo o sobě případnou zastavitelnost příslušné části žalobcova pozemku vylučuje. Krajský soud se zcela ztotožnil s hodnocením žalovaného, dle něhož lze pozemek dosavadním způsobem využívat i nadále. Teoretické úvahy žalobce o možném budoucím (avšak zcela nejistém) využití pozemku na toto posouzení nemohou mít vliv.

48. Za této situace krajský soud nepovažoval za nutné provést důkaz vyjádřením vyvlastnitele ze dne 10. 7. 2019, jež tvoří přílohu žaloby, a to tím spíše, že se i dle žalobcova tvrzení nevztahuje k nyní posuzované věci, nýbrž ke zcela jinému stavebnímu záměru. IV.D K námitce týkající se návrhu na změnu způsobu vyvlastnění 49. Nedůvodná je také námitka, dle níž měly správní orgány vyhovět žalobcově návrhu na změnu způsobu vyvlastnění formou odkupu části pozemku o výměře 300 m2 za cenu 285 000 Kč.

50. Dle § 25 odst. 3 písm. e) energetického zákona má provozovatel distribuční soustavy právo „v souladu se zvláštním právním předpisem zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech zařízení distribuční soustavy, přetínat tyto nemovitosti vodiči a umísťovat v nich vedení“. Podle § 25 odst. 4 téhož zákona pak platí, že „[p]rovozovatel distribuční soustavy je povinen zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části pro účely uvedené v odstavci 3 písm. e), a to smluvně s vlastníkem nemovitosti; v případě, že vlastník není znám nebo určen nebo proto, že je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný nebo nedošlo k dohodě s ním a jsou-li dány podmínky pro omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě podle zvláštního právního předpisu, vydá příslušný vyvlastňovací úřad na návrh příslušného provozovatele distribuční soustavy rozhodnutí o zřízení věcného břemene umožňujícího využití této nemovitosti nebo její části. To platí i v případě, kdy je stavba, pro kterou se právo vyvlastňuje, zřizována nebo již byla zřízena a zřízení věcného břemene nezmařil provozovatel distribuční soustavy.“ 51. Energetický zákon tedy jednoznačně stanoví způsob, jakým má vyvlastnitel, potažmo vyvlastňovací úřad ve vztahu k zřízení a provozování zařízení distribuční soustavy na cizím pozemku postupovat. Citovaný § 25 odst. 4 energetického zákona přitom v daném ohledu nepřipouští jinou možnost než právě zřízení věcného břemene.

52. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 799/2016, dle něhož „[p]ovinnost smluvního zřízení věcného břemene (§ 24 odst. 4 energetického zákona) je titulem k vyvlastnění věcného břemene ve vyvlastňovacím řízení. Zákon v tomto ustanovení výslovně požaduje, aby byl věcně právní vztah mezi provozovatelem a vlastníkem řešen formou věcného břemene. Vzájemné vztahy tedy nelze upravit jinou formou smluvního vztahu. Pokud dotčený vlastník odmítne návrh smlouvy o zřízení věcného břemene a požaduje jinou formu úpravy vzájemných vztahů (např. prodej pozemků nebo dlouhodobý nájem) je to – za splnění dalších podmínek, stanovených v zákoně o vyvlastnění – důvodem pro zahájení vyvlastňovacího řízení“ (důraz doplněn).

53. Povinnost odkupu nemovitosti vyvlastňované osoby nemůže nařídit ani vyvlastňovací úřad. Jiný postup než zřízení věcného břemene nejenže § 25 odst. 4 energetického zákona neumožňuje, ale nadto by byl z povahy věci i rozporný se smyslem vyvlastňovacího řízení, kterým je při splnění zákonných podmínek nucené omezení či zbavení vlastnického práva; vyvlastňovací úřad však nemůže vyvlastniteli nařídit, aby vyvlastňovaný pozemek odkoupil. Z žalobní argumentace není ostatně zřejmé, na základě čeho žalobce svůj opačný názor dovozuje. V tomto ohledu totiž v podstatě pouze zpochybňuje výši přiznané náhrady, kterou však správní soudy nejsou oprávněny přezkoumávat (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, čj. 4 As 47/2003-50, č. 448/2005 Sb. NSS). IV.E K námitce týkající se nepřiznání náhrady újmy a některých nákladů řízení 54. Důvodné krajský soud neshledal ani námitky týkající se nepřiznání náhrady újmy dle § 19 odst. 4 zákona o vyvlastnění a některých nákladů řízení.

55. Ustanovení § 19 odst. 3 zákona o vyvlastnění stanovuje po dobu vyvlastňovacího řízení dispoziční omezení vlastníka nemovitosti v rozsahu, jehož se vyvlastnění týká. Podle § 19 odst. 4 téhož zákona pak „[z]a omezení podle odstavce 3 je vyvlastnitel povinen poskytnout vyvlastňovanému náhradu v prokázané výši újmy způsobené tímto omezením.“ 56. Posledně citované ustanovení sice zakotvuje pro případ vzniku prokázané újmy hmotněprávní nárok vyvlastňovanému vůči vyvlastniteli, nezakládá však pravomoc správního orgánu (potažmo správního soudu) o takovémto nároku rozhodnout. Podobně jako například v případě újmy dle § 23 odst. 4 zákona o vyvlastnění se totiž jedná o nárok soukromoprávní, který je uplatnitelný v občanskoprávním řízení (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, čj. 7 As 335/2016-52). Krajský soud proto neshledal, že by správní orgány jakkoli pochybily, pokud o tomto žalobcově nároku v rámci správního řízení nerozhodovaly.

57. K obdobnému závěru pak krajský soud dospěl i ve vztahu k náhradě nákladů dle § 10 odst. 2 zákona o vyvlastnění. Dle posledně citovaného ustanovení platí, že „[k]romě náhrad uvedených v odstavci 1 náleží vyvlastňovanému též náhrada stěhovacích nákladů, nákladů spojených se změnou místa podnikání a dalších obdobných nákladů, které vyvlastňovaný účelně vynaloží následkem a v souvislosti s vyvlastněním.“ Jedná se však o náhradu nákladů souvisejících se samotným vyvlastněním, nikoli náhradu nákladů vyvlastňovacího řízení, jak se žalobce mylně domnívá. O tom svědčí již skutečnost, že toto ustanovení je systematicky řazeno v části čtvrté zákona o vyvlastnění nazvané „Náhrady při vyvlastnění“. O náhradě za vyvlastnění pak vyvlastňovací úřad rozhoduje výrokem dle § 24 odst. 4 zákona o vyvlastnění, který je přezkoumatelný v řízení před civilními soudy. Žalobcův odkaz na § 10 odst. 2 zákona o vyvlastnění je tudíž nepřípadný.

58. Podle § 79 odst. 3 správního řádu platí, že „[n]estanoví-li zákon jinak, nese správní orgán nebo dotčený orgán (§ 136) a účastník své náklady.“ Správní řád ani zákon o vyvlastnění přitom nestanoví, že by vyvlastňovanému měla náležet náhrada nákladů řízení spočívající v cestovném a nákladech na zastoupení. Ostatně ani žalobce konkrétněji neuvádí, na základě čeho svůj nárok na přiznání náhrady uvedených nákladů dovozuje. IV.F K námitce týkající se průběhu negociace 59. Nepřípadná je i žalobní argumentace týkající se údajných pochybení vyvlastnitele (potažmo správních orgánů) v souvislosti s negociací před zahájením vyvlastňovacího řízení.

60. Dle § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění platí, že „[v]yvlastnění je přípustné, pokud se vyvlastniteli nepodařilo ve lhůtě 90 dnů uzavřít smlouvu o získání práv k pozemku nebo ke stavbě potřebných pro uskutečnění účelu vyvlastnění stanoveného zákonem. Lhůta k uzavření smlouvy s vyvlastňovaným počíná běžet dnem následujícím po doručení návrhu na uzavření smlouvy vyvlastňovanému.“ 61. Žalovaný se k této otázce zcela přiléhavým způsobem vyjádřil na stranách 7 a 8 svého rozhodnutí, a to včetně odkazů na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se požadavků na aktivitu vyvlastnitele v rámci procesu vyjednávání (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2014, čj. 7 As 174/2014-44, č. 3188/2015 Sb. NSS). Postačovalo by proto na tuto část odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí odkázat, neboť žalobcova argumentace se v této souvislosti omezuje v podstatě na obecně formulovaný nesouhlas. Přesto však k tomu krajský soud uvádí následující.

62. Z obsahu správního spisu je patrno, že vyvlastnitel prvně kontaktoval žalobce prostřednictvím svého zástupce (společnosti SAG Elektrovod, a. s.) dopisem ze dne 13. 8. 2014, v němž poukázal na svou zákonnou povinnost zřízení věcného břemene. Přílohou tohoto dopisu byl geometrický plán z dubna roku 2014 a návrh smlouvy o smlouvě budoucí na zřízení věcného břemene za jednorázovou náhradu 1 000 Kč.

63. Vyvlastnitel prostřednictvím svého zástupce (společnosti Gefos Inženýring, s. r. o.) žalobce opětovně kontaktoval dopisem ze dne 5. 4. 2018, přičemž opětovně poukázal na svou zákonnou povinnost zřízení věcného břemene. Přílohou tohoto dopisu byl nový návrh smlouvy na zřízení věcného břemene v totožném rozsahu za jednorázovou náhradu 1 000 Kč. Vyvlastnitel dále zaslal žalobci upomínku ze dne 30. 4. 2018.

64. Ze správního spisu není patrno, že by žalobce na tyto dopisy jakkoli reagoval.

65. Vyvlastnitel dále žalobce kontaktoval dopisem ze dne 10. 10. 2018. Přílohou tohoto dopisu byl mimo jiné návrh smlouvy na zřízení věcného břemene, geometrický plán ze dne 23. 2. 2018, č. 3865-279/2018, vymezující rozsah věcného břemene a znalecký posudek stanovující jeho cenu (60 Kč/rok). Vyvlastnitel v dopisu popsal důvody, pro něž má být věcné břemeno zřízeno, a odkázal též na příslušná ustanovení energetického zákona, která tento postup stanovují. Vyvlastnitel v dopise též uvedl, že nebude-li žalobce na návrh reagovat ve lhůtě 90 dnů, bude mít za to, že žalobce návrh odmítl. Dopisem ze dne 18. 12. 2018 se vyvlastnitel opětovně na žalobce obrátil s žádostí o zřízení věcného břemene dle dříve navržených podmínek.

66. Dopisem ze dne 11. 1. 2019 žalobce návrh vyvlastnitele odmítl, cenu za zřízení věcného břemene označil za směšnou a bez bližší konkretizace navrhl vyvlastniteli prodej části svého pozemku za cenu tržní.

67. Lze shrnout, že vyvlastnitel se o uzavření smlouvy s žalobcem pokoušel dlouhodobě, a to již od roku 2014. Z pohledu splnění podmínek dle § 5 zákona o vyvlastnění je přitom podstatný návrh smlouvy ze dne 10. 10. 2018 obsahující též zákonem požadované přílohy. Na ten však žalobce reagoval takřka na konci zákonem předpokládané devadesátidenní lhůty, a to nekonkretizovaným návrhem na odkup části pozemku. Jak již však krajský soud shora uvedl, takovýto způsob řešení energetický zákon v daném případě vůbec neumožňuje.

68. S ohledem na popsané skutečnosti, jakož i například shora citovaný závěr Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 799/2016, proto vyvlastnitel nepochybil, pokud na žalobcův protinávrh ve zbytku stanovené lhůty (žalovaný uvádí, že do jejího konce zbýval pouze 1 den, přičemž žalobce toto tvrzení nikterak nezpochybnil) nereagoval a následně podal návrh na zahájení vyvlastňovacího řízení. Byl to naopak žalobce, kdo svou pasivitou v podstatě jakékoli efektivní vyjednávání s vyvlastnitelem před zahájením vyvlastňovacího řízení znemožnil.

V. Závěr a náklady řízení

69. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

70. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení nevznikly žádné náklady v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí uložil soud, ani ona nemá na náhradu nákladů řízení právo.