č. j. 61 A 39/2021 – 65

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové ve věcižalobkyně: Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov, IČO 42396565 se sídlem Horní 156, 381 01 Český Krumlovzastoupen advokátem JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D.se sídlem Na Podkovce 281/10, 147 00 Praha 4proti žalovanému: Státní pozemkový úřadse sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3za účasti osoby zúčastněné na řízení: Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451se sídlem Přemyslova 1106/19, 500 08 Hradec Králové o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 9. 2021, čj. SPU 303740/2021,takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 6. 12. 2021 se žalobkyně domáhá zrušení výše specifikovaného rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil usnesení Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 3. 8. 2021, čj. SPU 280247/2021, kterým správní orgán prvního stupně zastavil řízení o vydání nového rozhodnutí dle § 101 písm. b) správního řádu zahájeného na základě žádosti žalobkyně ve věci vydání pozemků v katastrálním území Slupenec.

2. Žalobkyně úvodem žaloby rekapituluje průběh řízení před správními orgány. Následně podává obsáhlé pojednání o judikatuře Ústavního soudu, kterou považuje za rozhodnou pro posuzovanou věc. Připouští, že Ústavní soud usneseními zmíněnými v napadeném rozhodnutí restituční nároky církevních právnických osob odmítal. Současně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, s tím, že Ústavní soud se tímto nálezem přiklonil k závěru, že pokud byl původní vlastník formálně označen v konfiskační vyhlášce dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále též „dekret č. 12/1945“), ale jeho majetek byl převzat státem teprve v rozhodném období dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále též „zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi“) a na základě zákonů č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (dále též „zákon o nové pozemkové reformě“) a č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (dále též „zákon o revizi první pozemkové reformy“), lze jej postupem podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi vydat. Zároveň v tomto kontextu poukazuje na to, že se citovaný nález týkal stejného právního předchůdce žalobkyně a k majetku, který byl veden na stejné knihovní vložce, jako v nyní projednávané věci. Žalobkyně dále odkazuje na nález ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, kde se Ústavní soud zabýval totožnou právní otázkou, tj. rozporem konfiskačního správního aktu a restitučního titulu dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a vyhověl ústavní stížnosti jiné oprávněné osoby dle tohoto předpisu. Žalobkyně připomněla, že Ústavní soud se od právního názoru přijatého nálezem ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20 doposud neodchýlil a v souladu s ním vydal další nález ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, kterým bylo vyhověno ústavní stížnosti oprávněné osoby dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Dle žalobkyně nebyla v posuzované věci konfiskace předmětných pozemků provedena účinně, a naopak je zdokumentován postup jejich odnětí státem podle dle zákona o nové pozemkové reformě v rozhodném období ve smyslu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Z uvedeného vyvozuje povinnost státu vydat žádané pozemky v restitučním řízení žalobkyni coby oprávněné osobě.

3. Žalobními body žalobkyně vymezuje dva důvody, v nichž primárně spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Jednak žalovaným tvrzenou neexistenci zamítavého rozhodnutí v posuzované věci. Dále pak to, že žalovaný tvrdí, že mu ve vydání nového rozhodnutí brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata).

4. Žalobkyně nesouhlasí s právním názorem žalovaného, že jejímu návrhu nelze ve smyslu § 101 správního řádu vyhovět, neboť původní rozhodnutí vyznívá v její prospěch, resp. ve věci neexistuje zamítavé rozhodnutí správního orgánu. Žalovaný se opírá o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2019, čj. 4 Co 194/2018–165, kterým vrchní soud v části nahradil dřívější rozhodnutí žalovaného, jehož účinky se tím změnily, v současnosti tedy nezní jeho výroková část ve prospěch žalobkyně v tom smyslu, že žalobkyni se předmětné pozemky nevydávají. Dle žalobkyně byla žádost o vydání předmětných pozemků v důsledku zamítnuta, neboť žalobkyni nebylo přiznáno právo ani uložena povinnost. Formulaci zamítnutí žádosti ve smyslu § 101 písm. b) správního řádu je třeba chápat obecně, ve smyslu nevyhovění žadateli, nikoli formalisticky, jak učinil žalovaný. V opačném případě je popřen smysl uvedeného ustanovení spočívající v možnosti nahradit zamítavý výrok správního rozhodnutí. Žalobkyně je přesvědčena, že původní žádost o vydání předmětných pozemků byla fakticky zamítnuta.

5. Žalobkyně se rovněž vymezuje vůči tvrzené překážce věci pravomocně rozhodnuté. Je si přitom vědoma, že ve smyslu § 101 písm. b) správního řádu lze nové rozhodnutí vydat jen tehdy, bude–li novým rozhodnutím vyhověno žádosti, která byla pravomocně zamítnuta. Žalobkyně nezpochybňuje předchozí postup správních orgánů ani soudů v projednávané věci. Přesto je s ohledem na výklad Ústavního soudu týkající se hodnocení otázky osudu historického majetku církevních právnických osob přesvědčena, že bylo–li by o vydání předmětných pozemků rozhodováno dnes, naturální restituce by byla realizována. Proto se žalobkyně domnívá, že žádosti o vydání předmětných pozemků, která byla pravomocně zamítnuta, má být vyhověno. Žalobkyně s odkazem na judikaturu uvádí, že zahájení nového řízení není limitováno žádnou lhůtou, ani zde není zákonem stanovena podmínka existence vážných důvodů či změna skutkového či právního stavu. Cituje k tomu z rozsudku ze dne 23. 11. 2016, čj. 3 As 261/2015–38, č. 6097/2016 Sb. NSS, kterým Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že pravomocné rozhodnutí o zamítnutí žádosti netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 48 odst. 2 správního řádu právě z toho důvodu, že žadateli nepřiznává žádná práva ani neukládá žádné povinnosti, tudíž nenabývá tzv. materiální právní moci. Žalobkyně je tedy přesvědčena, že v projednávané věci byla ve smyslu § 101 písm. b) správního řádu prolomena překážka rei iudicatae (rei administratae), která se dle § 48 odst. 2 správního řádu vztahuje toliko na případy, kdy bylo v totožné věci přiznáno právo, nebo uložena povinnost. Na základě shora uvedeného je žalobkyně přesvědčena, že projednání jejího návrhu překážka pravomocně rozhodnuté věci nebrání.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného

6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že je seznámen s předestřenou judikaturou Ústavního soudu. Je si rovněž vědom, že právní názor vyjádřený ve výše uvedených nálezech Ústavního soudu je pro správní orgány závazný. Tato závaznost nicméně neplatí pro pravomocná rozhodnutí, jejichž správnost byla přezkoumána soudy všech stupňů, včetně Ústavního soudu, a u kterých již marně uplynula lhůta pro zahájení přezkumného řízení. K namítané neexistenci zamítavého rozhodnutí žalovaný uvádí, že původním rozhodnutím byly žalobkyni předmětné pozemky vydány (rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 20. 6. 2016, čj. 491133/2013/R3339/RR19794, o vydání požadovaných pozemků). Dle žalovaného se jedná o meritorní, nikoli zamítavé rozhodnutí ve smyslu § 51 odst. 3 správního řádu. Toto rozhodnutí bylo na základě žaloby podané osobou zúčastněnou na řízení podrobeno soudnímu přezkumu (rozsudek vrchního soudu ze dne 28. 11. 2019, čj. 4 Co 194/2018–165). Vrchní soud rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (resp. soudu prvního stupně) změnil tak, že se předmětné nemovitosti nevydávají. Původní rozhodnutí správního orgánu však bylo kladné, tj. požadované nemovitosti byly žalobkyni vydány. I pokud by žalovaný akceptoval namítanou absenci kladného rozhodnutí správního orgánu (po jeho změně označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze), dalšímu postupu nadále brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Žalobkyně totiž napadla rozhodnutí vrchního soudu dovoláním k Nejvyššímu soudu, který jej usnesením ze dne 28. 4. 2020, čj. 28 Cdo 1012/2020–262 odmítl. Proti označeným rozhodnutím obecných soudů dále žalobkyně brojila ústavní stížností, která Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1990/20.

7. Existenci překážky věci rozhodnuté považuje žalovaný za nezpochybnitelnou. Až do vyhlášení nálezů Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20 a ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, rozhodovaly soudy konzistentně a neuznávaly nároky církve na vydání nemovitostí konfiskovaných na základě dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., popř. č. 108/1945 Sb. (tj. dekret presidenta republiky o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy), přestože tato konfiskace mnohdy kolidovala s převzetím nemovitostí postupem dle zákona o nové pozemkové reformě, resp. zákona o revizi první pozemkové reformy. Žalobkyní uváděné rozsudky Nejvyššího správního soudu nepovažuje žalovaný za přiléhavé. V posuzované věci sice bylo rozhodnuto o nevydání nemovitostí žalobkyni, nikoli však na základě zamítavého rozhodnutí správního orgánu dle § 51 odst. 3 správního řádu. Nové rozhodnutí v meritorně ukončené věci by správní orgán vydával na základě změny právního názoru plynoucího z nálezů Ústavního soudu a měnil by pravomocná rozhodnutí obecných soudů, resp. Ústavního soudu. Takový postup správního orgánu by nahrazoval přezkumné řízení, které však lze použít pouze v zákonem lhůtách, které marně uplynuly. Vzhledem k tomu, že pro vydání nového rozhodnutí dle § 101 správního řádu nejsou stanoveny žádné lhůty, mohlo by se vydání nového rozhodnutí jevit jako obcházení zákona. Bylo–li by připuštěno při změně právního názoru vydat nové rozhodnutí mimo institut přezkumného řízení, v případě prvotního negativního rozhodnutí o žádosti (tj. měnit pravomocná rozhodnutí ve věci, která již přezkoumal soud), vneslo by to v případě správních restitučních řízeních do právních vztahů nestabilitu. Jestliže by správní orgán vyhověl žádosti o vydání nového rozhodnutí dle § 101 písm. b) správního řádu, postupoval by v rozporu s § 2 správního řádu. Žalovaný žádost o vydání nového rozhodnutí hodnotí jako nový návrh na vydání rozhodnutí dle § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, podaný po lhůtě určené tímto zákonem a navíc totožný s dřívějším návrhem, o kterém již bylo meritorně rozhodnuto.

8. Žalovaný se obává, že pokud by v posuzované věci bylo připuštěno vydání nového rozhodnutí, bylo by možné při změně právního názoru v restitučních věcech, v nichž bylo rozhodnuto o nevydání nemovitostí, revidovat pravomocná rozhodnutí bez časového omezení, navíc mimo rámec opravných a dozorčích prostředků, které poskytuje správní řád (obnova řízení a přezkumné řízení). Žalovaný si rovněž není vědom, že by v restitučních věcech bylo dle § 101 písm. b) správního řádu vydáno nové rozhodnutí ve věci. Zejména v případech přezkoumaných soudy dle části páté o. s. ř. považuje žalovaný využití tohoto ustanovení za problematické.

9. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

III. Replika žalobkyně

10. Žalobkyně v replice ze dne 25. 1. 2022 uvedla, že nesouhlasí s vyjádřením žalovaného, neboť vydání nového rozhodnutí nebrání překážka věci rozhodnuté. Institut nového rozhodnutí je tu právě pro případy, kdy již existuje rozhodnutí ve věci (tj. ona překážka). Nicméně § 48 odst. 2 správního řádu je formulován velmi úzce a vztahuje se pouze na případy, v nichž bylo v totožné věci přiznáno právo anebo uložena povinnost. Tak tomu ovšem v této věci není. Stejně tak se neztotožnila s tím, že by vydáním rozhodnutí žalovaný zasáhl do pravomoci soudů (a měnil jejich pravomocná rozhodnutí). Existující rozhodnutí by totiž nyní nerušil. Takový postup též nepovažuje za obcházení zákona.

IV. Shrnutí vyjádření osoby zúčastněné na řízení

11. Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření k žalobě uvedla, že ji považuje za nedůvodnou a navrhla, aby ji soud zamítl. Své vlastnické právo k předmětným nemovitostem dovozuje z toho, že jej nabyla před 25. 2. 1948, což plyne z konfiskační vyhlášky ze dne 18. 10. 1945. Dále odkázala na rozhodnutí vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, které jí v dřívějších řízeních daly za pravdu. Taktéž odkázala na zásadu věci pravomocně rozhodnuté (§ 48 odst. 2 správního řádu) a ztotožnila se s argumentací žalovaného.

12. V doplnění ze dne 1. 6. 2022 uvedla, že nevidí důvod k odchýlení se od závěru, podle nějž ke konfiskaci došlo dle dekretu č. X. Odkázala přitom na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22, který se týkal týchž účastníků v obdobné věci. Také uvedla, že nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, nelze chápat jako změnu judikatury a tedy impulz k revizi judikatury obecných soudů, nýbrž individuální rozhodnutí vydané v kontextu konkrétní skutkové situace. Zopakovala, že ke konfiskaci došlo před tzv. rozhodným obdobím, a tedy neexistuje nárok na jejich vydání dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.

V. Rozhodné skutečnosti plynoucí ze spisového materiálu

13. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 491133/2013, čj. 491133/2013/R3339/RR19794, byly žalobkyni dle § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi vydány coby osobě oprávněné nemovité věci pozemky [parc. č. XA, X X, X, XB, X X, X, X, X, X, XC, X, X X X, X, X, XC, XC a X v k. ú. Slupenec (dále též „pozemky“)]. Správní orgán prvního stupně tak vyhověl návrhu žalobkyně na zahájení správního řízení o vydání předmětných pozemků ze dne 12. 9. 2014. Žalobkyně v průběhu správního řízení doložila podklady prokazující, že na nárokované pozemky se nevztahují ustanovení § 8 písm. a) až f) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi upravující výluky z církevních restitucí. Žalobkyně prokázala, že byla původní vlastnicí předmětných pozemků, a to zejména kopií knihovní vložky č. 766 zemských desek pro k. ú. Český Krumlov. Správní orgán prvního stupně v průběhu správního řízení ověřoval existenci skutečností, v jejichž důsledku mělo v rozhodném období ve smyslu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) dojít k majetkové křivdě dle § 5 tohoto zákona. Ze shromážděných podkladů ověřil, že předmětné pozemky přešly československému státu z vlastnictví Děkanství Krumlov (Erzdechantei in Krumau – právního předchůdce žalobkyně) na podkladě řádně provedeného řízení podle zákonů o nové pozemkové reformě a o revizi první pozemkové reformy. Přestože „Děkanství“ bylo uvedeno i ve vyhlášce ze dne 18. 10. 1945, čj. 120 (tj. vyhlášce Okresní správní komise v Kaplici vydána podle § 1 odst. 1 dekretu X), na niž upozornila osoba zúčastněná na řízení ve svém podání ze dne 10. 11. 2014, správní orgán prvního stupně to považuje za nedopatření způsobené chaosem a zmatky, jež provázely poválečnou pohnutou dobu. V tomto názoru jej utvrdilo to, že v archivech nebyla nalezena žádná listina, která by svědčila o skutečnosti, že majetek žalobkyně byl skutečně předmětem konfiskace nebo by na něj dokonce byla vydána konfiskační listina. Dále jej v tomto názoru utvrdila také listina ze dne 20. 3. 1946, č. 30388/46–IX/8, vydaná Ministerstvem zemědělství, která aplikaci dekretů na církevní majetek přímo vyloučila. Správní orgán prvního stupně nezjistil překážku pro vydání pozemků dle § 8 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi upravujícího výluky z církevních restitucí a současně považoval za dostatečně prokázáno, že tento majetek přešel do vlastnictví státu na základě řádného řízení provedeného podle zákona o nové pozemkové reformě, tedy v rozhodném období ve smyslu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.

14. Žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích se osoba zúčastněná na řízení domáhala dle části páté o. s. ř. opětovného projednání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 20. 6. 2016, kterým bylo rozhodnuto o vydání pozemků žalobkyni. Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, čj. 11 C 119/2016–134. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že vyhláška Okresní správní komise v Kaplici vydána podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 je neurčitá s ohledem na nejasné označení subjektu. Žádný další dokument, který by svědčil o konfiskaci, nebyl dohledán. Naopak byla shromážděna celá řada dokumentů, které dokládají postup k předmětným pozemkům dle zákona o nové pozemkové reformě či zákona o revizi první pozemkové reformy. Proto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 20. 6. 2016 označil za správné a žalobu zamítl.

15. Proti ní brojila osoba zúčastněná na řízení odvoláním. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2019 čj. 4 Co 194/2018–164, změnil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích tak, že se žalobkyni předmětné pozemky nevydávají. Tímto rozsudkem tedy vrchní soud nahradil označené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. V odůvodnění mj. uvedl, že konfiskační vyhláška Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945, na které byl uveden právní předchůdce žalobkyně, byla vydána dle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 věcně příslušným správním orgánem a stalo se tak před rozhodným obdobím, tj. před 25. 2. 1948. Z toho vrchní soud dovodil, že žalobkyně byla považována za osobu německé národnosti, byť osobu právnickou. Současně uvedl, že na rozdíl od Krajského soudu v Českých Budějovicích (coby soudu prvního stupně) považuje označení „Děkanství Krumlov“ za dostatečně určité a tudíž způsobilé přivodit důsledky konfiskačního aktu. Za významné též považoval, že ke konfiskaci došlo a že tato skutečnost byla deklarována předmětnou vyhláškou. Skutečnost, že označená vyhláška nespecifikuje konfiskovaný majetek, považoval odvolací soud za nevýznamnou, neboť byl–li právní předchůdce žalobkyně touto vyhláškou „kategorizován“, došlo k přechodu vlastnictví na stát ex lege a bez náhrady.

16. Žalobkyně podala proti rozhodnutí soudu dovolání, které odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 4. 2020, čj. 28 Cdo 1012/2020–262. Uvedl, že nebyly splněny předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), neboť odvolací soud se nikterak neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a námitky žalobkyně pouze polemizují se skutkovými závěry soudů nižšího stupně.

17. Žalobkyně rovněž podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1990/20.

18. Dne 14. 7. 2021 žalobkyně podala žádost o vydání nového rozhodnutí podle ustanovení § 101b správního řádu, a to v návaznosti na původní rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 491133/2013, čj. 491133/2013/R3339/RR19794. V žádosti zrekapitulovala aktuální judikaturu Ústavního soudu, z níž dle žalobkyně plyne, že právní názor odvolacího soudu ve věci žalobkyně byl touto judikaturou překonán (viz např. výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20). Žalobkyně s ohledem na vývoj judikatury Ústavního soudu předpokládá, že novým rozhodnutím správního orgánu může být její žádosti vyhověno, což konvenuje s postupem dle § 101 písm. b) správního řádu.

19. Správní orgán prvního stupně řízení zastavil usnesením ze dne 3. 8. 2021, sp. zn. 491133/2013, čj. SPU 280247/2021, dle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu pro nesplnění podmínek pro vydání nového rozhodnutí. V odůvodnění uvedl, že ve věci nelze postupovat dle § 101 písm. b) správního řádu, neboť původní rozhodnutí správního orgánu nebylo zamítavé. Původní žádosti žalobkyně o vydání předmětných pozemků totiž správní orgán prvního stupně vyhověl. Na posuzovanou věc proto musí být uplatněn institut překážky věci pravomocně rozhodnuté dle § 48 odst. 2 správního řádu.

20. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně proti shora označenému usnesení správního orgánu prvního stupně ze dne 3. 8. 2021 a potvrdil jej. V odůvodnění uvedl, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 491133/2013, čj. 491133/2013/R3339/RR19794, o vydání pozemků bylo podrobeno soudnímu přezkumu. Nová žádost podaná žalobkyní neodůvodňuje zahájení nového řízení a je zjevně nepřípustná. Vydáním nového rozhodnutí by správní orgán překročil svou pravomoc, neboť původně kladné rozhodnutí správního orgánu bylo změněno až rozsudkem civilního soudu, nelze jej tedy mít za primárně zamítavé. Současně, s ohledem na skončený přezkum správního rozhodnutí všemi soudními instancemi, lze mít za to, že je zde rovněž dána překážka věci pravomocně rozhodnuté.

VI. Právní hodnocení krajského soudu

21. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Soud rozhodl bez jednání za splnění podmínek dle § 51 s. ř. s.

22. Žaloba není důvodná.

23. Krajský soud se v prvé řadě zabýval otázkou, jaký dopad na posuzovanou věc má skutečnost, že rozhodnutí žalovaného o vydání předmětných pozemků žalobkyni bylo podrobenou soudnímu přezkumu dle části páté o. s. ř., resp. že zde existuje pravomocný rozsudek (ze dne 28. 11. 2019, čj. 4 Co 194/2018–164), jímž vrchní soud změnil rozsudek krajského soudu tak, že žalobkyni se předmětné pozemky nevydávají a tím se nahrazuje rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 20. 6. 2016, čj. 491133/2013/R3339/RR19794.

24. Je všeobecně známo, že soudnictví poskytuje ochranu jak soukromým subjektivním právům, tak i veřejným subjektivním právům (subjektivní práva a povinnosti, která vznikají mezi subjekty, které jsou ve vzájemném postavení nadřízenosti a podřízenosti). Tento mechanismus opřený o rozdílné procesní předpisy zajišťuje, že kontrolu činnosti orgánů veřejné správy ve věcech soukromoprávních zajišťují civilní soudy (podle části páté o. s. ř.), ve věcech práva veřejného soudy správní (dle s. ř. s.). To znamená, že žalobou podanou proti rozhodnutí správního orgánu se lze ve správním soudnictví domáhat zrušení správních rozhodnutí pro nezákonnost či vady řízení (případně z důvodu nicotnosti); žalobou podanou podle části páté o. s. ř. pak toho, aby soud nově projednal a rozhodl věc, která byla dříve pravomocně rozhodnuta jiným než soudním orgánem (viz § 244 a násl. o. s. ř.). Základním účelem řízení dle části páté o. s. ř. je tedy nové posouzení věci, která byla předtím předmětem řízení před jiným orgánem. Civilní soud tudíž při projednání žaloby dle části páté o. s. ř. správní rozhodnutí nepřezkoumává, ale naopak věc, která již byla v rámci správního řízení projednána a rozhodnuta správními orgány, znovu v plné jurisdikci projedná. Shledá–li, že správní orgán po stránce procesní i hmotněprávní rozhodl správně, soud žalobu rozsudkem dle § 250i o. s. ř. zamítne. Pokud civilní soud dospěje k závěru o opodstatněnosti žaloby, tedy že správní orgán měl o sporu či jiné právní věci rozhodnout jinak, než jak rozhodl, rozhodne sám a svým rozsudkem nahradí rozhodnutí správního orgánu. Ve výroku přitom uvede, v jakém rozsahu svým rozsudkem rozhodnutí správního orgánu nahrazuje. Na rozdíl od rozhodování správních soudů ve věcech veřejných subjektivních práv dle s. ř. s., civilní soud při rozhodování dle části páté o. s. ř. rozsudkem nikdy rozhodnutí správního orgánu neruší. Ve smyslu shora uvedeného postupoval v posuzované věci i vrchní soud, který rozsudkem ze dne 28. 11. 2019, čj. 4 Co 194/2018–164, změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni se předmětné pozemky nevydávají a tím se nahrazuje rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 20. 6. 2016, čj. 491133/2013/R3339/RR19794.

25. Dále je třeba připomenout, že v posuzované věci žalobkyně neúspěšně vyčerpala veškeré prostředky procesní obrany, neboť věc byla posouzena soudy všech stupňů, včetně Ústavního soudu. Krajský soud dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 150/2013, který judikoval, že rozhodnutí soudů vydané v řízení dle části páté o. s. ř. „[n]emůže mít za následek, že by se věcí (nadále) mohl zabývat správní orgán; byly–li splněny podmínky uvedené v části páté občanského soudního řádu, patří projednání a rozhodnutí sporu nebo jiné právní věci do pravomoci soudů (§ 7 odst. 2 OSŘ) a je vyloučeno, aby mohla být zkoumána (posuzována) ve správním řízení.“ Nejvyšší soud dále uvedl, že „[p]rojednání věci soudem v řízení podle části páté občanského soudního řádu nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí téže věci (sporu nebo jiné právní věci), o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, v občanském soudním řízení totiž spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby – bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu – požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje–li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a předpokládá, že spor nebo jiná právní věc budou – v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem pravomocně skončeno řízení a v jakém žalobce požaduje jejich (nové) projednání – soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu (novému) projednání a rozhodnutí.“ 26. Z citovaného rozsudku pro posuzovanou věc plyne, že civilní soud postupem dle části páté o. s. ř. nesupluje rozhodování správního orgánu, ale postupuje nezávisle po vlastní procesní linii. Jeho rozhodnutí neruší rozhodnutí správního orgánu, pouze je ve výrokem vymezeném rozsahu nahrazuje. Rozhodnutí civilního soudu tedy obrazně nezaujme místo přezkoumávaného správního rozhodnutí, neboť to není po proběhnuvším řízení před civilními soudy zrušeno, ale postaví se vedle něj a v jeho důsledku pak správní rozhodnutí ztratí své právní účinky. Přestože na základě rozhodování civilních soudů žalobkyni nebyly vydány předmětné pozemky, o jejichž vydání postupem dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi usilovala, nelze s ohledem na shora řečené považovat rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 20. 6. 2016, čj. 491133/2013/R3339/RR19794, fakticky za zamítavé, neboť jím bylo žalobkyni přiznáno právo na vydání předmětných pozemků. Obranu proti rozhodnutím soudu v posuzované věci tedy bylo možné realizovat, jak neúspěšně učinila žalobkyně, toliko v rámci jednotlivých soudních instancí. Správnímu orgánu nepřísluší v situaci, kdy bylo ve věci pravomocně rozhodnuto civilními soudy, do řízení znovu vstupovat tím, že by akceptoval novou žádost o vydání předmětných pozemků ve smyslu § 101 písm. b) správního řádu, a tím fakticky prováděl přezkum předchozích pravomocných rozhodnutí soudu. Již sama existence pravomocného rozsudku civilního soudu je v posuzované věci nepřeklenutelnou překážkou pro zahájení správního řízení o nové žádosti.

27. Jakkoli považuje krajský soud shora popsanou překážku věci rozhodnuté soudem za zásadní a zcela dostačující pro rozhodnutí o zamítnutí projednávané žaloby, nad rámec se dále vyjádří též k dalším podmínkám nového rozhodnutí dle § 101 písm. b) správního řádu. Důvody shora uvedené popírají tvrzení žalobkyně o tom, že původní žádost o vydání předmětných pozemků (ze dne 12. 9. 2014) byla v důsledku fakticky zamítnuta (viz rozhodnutí vrchního soudu ze dne 28. 11. 2019, čj. 4 Co 194/2018–165), neboť žalobkyni nebylo přiznáno právo ani uložena povinnost. Jak již krajský soud konstatoval, původní rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nikdy nebylo zrušeno; takový postup přísluší pouze soudům při rozhodování ve správním soudnictví. Rozsudkem odvolacího soudu byl tedy pouze změněn výrok soudu prvního stupně tak, že předmětné pozemky se žalobkyni nevydávají a tím se nahrazuje shora označené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Proto nelze rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v projednávané věci považovat za a priori zamítavá. Je tudíž vyloučen postup podle § 101 písm. b) správního řádu, kde je provedení nového řízení a vydání nového rozhodnutí podmíněno mimo jiné tím, že původní žádost byla pravomocně zamítnuta.

28. Krajský soud se ze stejných důvodů neztotožnil s argumentací žalobkyně popírající existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté podle § 48 odst. 2 správního řádu. Ze shora uvedeného plyne, že postup dle § 101 písm. b) správního řádu by byl přípustný toliko v případě, kdy by původní žádost žalobkyně byla pravomocně zamítnuta v rámci řízení před správním orgánem. Jelikož tomu tak v projednávané věci nebylo, tj. prokazatelně zde existuje shora označené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o vydání předmětných pozemků žalobkyni (ze dne 20. 6. 2014), je zde dána překážka věci ve správním řízení pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 48 odst. 2 správního řádu, který stanovuje že „přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou.“ Překážka věci pravomocně rozhodnuté obecně nedopadá na ty případy, kdy má být provedeno nové řízení dle § 101 správního řádu, resp. tato překážka se uplatní pouze ve vztahu k pozitivním rozhodnutím o žádostech, nikoli v případech, kdy bylo původní rozhodnutí zamítavé. Pouze zamítnutí původní žádosti ve správním řízení tedy nebrání tomu, aby správní orgán o další žádosti v téže věci rozhodl pozitivně.

29. Žalobkyně na podporu svých tvrzení odkázala na četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, potažmo Ústavního soudu, s níž je krajský soud obeznámen. Krajský soud připouští, že zejména aktuální judikatura Ústavního soudu, resp. žalobkyní citované nálezy (ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20; ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21), svědčí o tom, že v některých obdobných případech, jako je přezkoumávaná věc, Ústavní soud nově zaujímá odlišné stanovisko, než jaké konzistentně zastával v předchozích letech. Nelze však pominout, že se nejedná o situace s projednávanou věcí skutkově zcela totožné a rovněž se nejedná o stanovisko pléna, kterým by Ústavní soud reagoval na právní názor senátu odchylující se od právního názoru vysloveného v dřívějším nálezu. Jedná se toliko o nálezy jednotlivých senátů. K této odlišné judikatuře se Ústavní soud vyjádřil v rozhodnutí ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22, jímž odmítl ústavní stížnost v obdobné věci, a to konkrétně žalobkyně (Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov), ve kterém se ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu, dle nichž „[n]ález sp. zn. II. ÚS 1920/20 nelze chápat jako změnu nálezové judikatury Ústavního soudu (jež nadto předpokládá postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu), ani jako impuls k revizi judikatury dovolacího soudu, nýbrž jde jen o individuální rozhodnutí vydané v kontextu prokázané skutkové situace konkrétní věci.“ Ústavní soud v uvedené věci potvrdil, že právním důvodem konfiskace majetku žalobce podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný, tudíž ke konfiskaci docházelo k datu jeho účinnosti, ke kterému se konfiskované věci staly majetkem státu, následné konfiskační rozhodnutí mělo tak jen deklaratorní charakter.

30. Z uvedených závěrů vyplývá, že ke změně nálezové judikatury nedošlo (jedná se o individuální rozhodnutí vydaná na základě prokázaného skutkového stavu), a tudíž by nemohla být naplněna ani další podmínka stanovená § 101 písm. b) správního řádu, podle které nové rozhodnutí ve věci lze vydat tehdy, jestliže jím bude vyhověno žádosti. Judikatura Ústavního soudu totiž nestaví najisto, že původní žádosti žalobkyně nyní bude vyhověno.

31. Z výše uvedeného taktéž plyne, že na věci ani nic nemění ani fakt, že v nálezu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, se týkala majetku stejného právního předchůdce a k majetku vedeném na stejné knihovní vložce jako v případě žalobkyně. Tento fakt totiž nic nemění na tom, že o nyní projednávané věci již bylo pravomocně rozhodnuto (byť odlišně než v citovaném nálezu) a existuje zde tedy překážka věci rozhodnuté (viz výše). Ostatně z nejnovější judikatury Ústavního soudu (konkrétně posledního usnesení v obdobné věci ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22) plyne, že Ústavní soud na věc pohlíží tak, že se jedná o individuální rozhodnutí v dané konkrétní věci, a tedy není důvod k revizi judikatury.

VII. Závěr a náklady řízení

32. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Osobě zúčastněné na řízení ve smyslu § 60 odst. 5 s. ř. s. soud neuložil žádnou povinnost, v souvislosti s jejímž plněním by jí vznikly náklady, proto nemá na náhradu nákladů řízení právo.