č. j. 62 A 3/2020 - 27

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem ve věci žalobce: P.Č. bytem X zastoupeného advokátem Mgr. Václavem Voříškem, se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2020, čj. KUJCK 3712/2020, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice ze dne 17. 7. 2019, č. j. SO/17369/2018-3, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku z nedbalosti dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Tohoto přestupku se dle správního orgánu prvního stupně žalobce dopustil tím, že dne 27. 9. 2018, v 21:13 hod. na silnici II/105 u obce Chlumec, směrem od obce Temelín k obci České Budějovice, při řízení vozidla tovární značky Mercedes, registrační značky X, překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy mimo obec, stanovenou na 90 km/h, přičemž mu byla silničním radarovým rychloměrem RAMER 10C zadokumentována rychlost 144 km/hod, po odečtu maximální možné odchylky měřícího zařízení +/- 3 % vychází nejnižší možná rychlost v okamžiku měření 139 km/hod, tedy překročení nejvyšší dovolené rychlosti o 49 km/h, čímž žalobce porušil § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu. Za tento přestupek uložil správní orgán prvního stupně žalobci pokutu ve výši 3 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení určené paušální částkou 1 000 Kč.

2. Odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 17. 7. 2019 žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 9. 3. 2020 včasnou žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobce v podané žalobě namítá, že správní orgán při výměře sankce opakovaně porušil zákaz dvojího přičítání, když žalobci kladl k tíži i skutečnosti, které tvoří znak skutkové podstaty. Správní orgán konkrétně přičetl žalobci jako přitěžující okolnost, že žalobce jel rychlostí 139 km/h, tedy překročil nejvyšší povolenou rychlost o 49 hm/h. Znakem dané skutkové podstaty přestupku je přitom překročení rychlosti o 30 až 50 km/h. Jednání (překročení povolené rychlosti) žalobce je tak znakem skutkové podstaty, nemůže mu být přičítáno jako přitěžující okolnost. K tomu žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2019, č. j. 3 As 281/2017-47.

5. Dále správní orgán porušil zákaz dvojího přičítání, když provedl úvahu, že závažnost přestupku vyplývá ze sankční vazby na tento přestupek. Stejně tak je žalobci kladeno k tíži, že účelem stanovení rychlostních limitů je ochrana života, zdraví a majetku, žalobce k tomu dodává, že tento účel rychlostních limitů je společný pro všechny případy překročení rychlostních limitů a nijak nevypovídá o závažnosti přestupku, k tomu viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2015, č. j. 46 A 119/2013-42. Porušením zákazu dvojího přičítání je i úvaha správního orgánu, že překročení rychlostních limitů je údajně jednou z nejčastějších příčin dopravních nehod, což je opět společným jmenovatelem pro všechny případy.

6. Žalobce dále namítá, že správní orgán nezohlednil všechna zákonná kritéria, když nehodnotil např. otázku zavinění. Správní orgán se omezil na pouhé konstatování nedbalostní formy zavinění, neuvedl však jaké konkrétně, ani neuvedl, jaký vliv toto mělo na konečnou výši sankce, zda se jednalo o polehčující či přitěžující okolnost. Dále nebyla správním orgánem zohledněna přestupková historie žalobce, žalobce se doposud téhož přestupku nedopustil, správní orgán tak tuto skutečnost měl zohlednit ve prospěch žalobce. Správní orgán tak uváděl pouze některá zákonná kritéria, ty dále ani nijak nehodnotil (polehčující či přitěžující okolnost), neuvedl, jaký význam měly tyto kritéria z hlediska uložené sankce. K tomu žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 As 56/2019-28 a rozsudek ze dne 26. 7. 2017, č. j. 2 As 323/2016-45.

7. Žalobce závěrem obsáhle zdůvodnil svůj nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu takovým způsobem, aby se z textu zveřejněného rozhodnutí podávalo jméno, příjmení a bydliště, resp. sídlo žalobce a jeho zástupce, případně jejich iniciály.

8. Žalobce s ohledem na výše uvedené následně navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

9. Žalovaný stručně shrnuje relevantní právní úpravu a vyjadřuje nesouhlas s námitkami žalobce, přičemž v odůvodnění plně odkazuje na své rozhodnutí. Skutková podstata přestupku, jehož se žalobce dopustil, obsahuje rozmezí pro překročení rychlosti, je tak nepochybně správné při stanovení výše výměry trestu k míře překročení rychlosti přihlédnout. Žalovaný dále rekapituluje, že forma zavinění, stanovena ve výroku napadeného rozhodnutí jako nedbalost, je stanovená zcela dostatečně. Správní orgán postupoval při vypracování napadeného rozhodnutí správně a zapracoval všechny povinné náležitosti do výroku rozhodnutí. Žalobci byla uložena pokuta na spodní hranici zákonného rozpětí, nebyl uložen trest zákazu činnosti. Žalovaný dodává, že stanovená rychlost 90 km/h je obecnou úpravou provozu na pozemních komunikacích, stanovená také s ohledem na výpočet brzdné dráhy automobilu, kdy brzdná dráha při rychlosti žalobce je cca o 62 m delší než při nejvyšší povolené rychlosti. Správní orgán přihlédl i k prokázané rychlosti 139 km/h, která hraničí s přestupkovým jednáním dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu. Jako polehčující okolnost pak byla hodnocena absence škodlivých následků a doba spáchání přestupku (noční hodiny, snížená hustota provozu). Sankce udělená při spodní hranici zákonného rozpětí tak není zjevně nepřiměřená. Závěrem žalovaný uvádí, že správní orgány mohou při stanovení sankce přihlédnout jen ke skutečnostem, které byly v řízení zjištěny, nelze přihlédnou ke všem zákonným kritériím, nepodařilo-li se je zjistit (např. pohnutka pachatele).

IV. Právní hodnocení krajského soudu

10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání postupem podle § 51 s. ř. s.

11. Žaloba není důvodná.

12. V rámci námitek o porušení zákazu dvojího přičítání žalobce především upozorňuje, že mu byla správním orgánem přičtena jako přitěžující okolnost rychlost 139 km/h, která byla žalobci při jeho jízdě naměřena, ač se jedná o znak skutkové podstaty. Této námitce krajský soud nemůže přisvědčit. Podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o 30 km/h a více, horní limit pro toto překročení nejvyšší povolené rychlosti je pak stanoven § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 téhož zákona, který stanoví, že se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o 50 km/h a více. Formálně vzato tak naplní skutkovou podstatu přestupku spáchaném žalobcem řidič, který překročí nejvyšší povolenou rychlost o hodnotu v rozmezí od 30 km/h do 49 km/h. Konkrétní výše překročení nejvyšší dovolené rychlosti v rámci tohoto rozmezí je pak různě závažným prohřeškem, čemuž koresponduje i § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu, který umožňuje správnímu orgánu v rámci jeho správního uvážení uložit pokutu od 2 500 Kč do 5 000 Kč, mj. právě dle závažnosti spáchaného přestupku. Správní orgán prvního stupně i žalovaný tak při určení závažnosti spáchaného přestupku jako jednoho z kritérii relevantních pro určení výše pokuty zohlednily, že žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 49 km/h, tedy na samé horní hranici zákonného rozpětí § 125c odst. 1 písm. f) bod. 3 zákona o silničním provozu. Zatímco překročení rychlosti o pouhé jednotky km/h by vůbec nemuselo být z materiálního hlediska přestupkem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. prosince 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 45, č. 2011/2010 Sb. NSS), rozdíl ve výši 49 km/h činí přestupek žalobce mnohem závažnější (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2018, č. j. 6 As 274/2018 – 42). Žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu tak není na tuto situaci přiléhavý, neboť v něm byla řešena odlišná situace, neboť jak se v rozsudku podává: „Vzhledem k tomu, že hranici skutkové podstaty uvedeného přestupku stěžovatel překročil velmi těsně (o pouhé 3 km/h), nelze jemu naměřenou rychlost posuzovat jako přitěžující okolnost.“ (rozsudek NSS ze dne 22. 8. 2019, č. j. 3 As 281/2017-47). Oproti tomu v případě zde projednávaném se žalobce stěží vešel do zákonného rozpětí skutkové podstaty přestupku, proto byl správný závěr žalovaného, že porušení zákona ze strany žalobce bylo vzhledem k míře překročení nejvyšší povolené rychlosti závažné a tomu byla přizpůsobena i výše uložené pokuty uložená v rámci zákonného rozpětí.

13. Krajský soud se na základě uvedeného ztotožňuje i stvrzením žalovaného obsaženém v napadeném rozhodnutí i ve vyjádření k podané žalobě, že vyšší rychlost sebou nese i další důsledky, jako je prodloužení brzdné dráhy, kdy vozidlo zcela pochopitelně urazí větší vzdálenost, než řidič zareaguje na překážku na silnici. S tím souvisí i míra ohrožení právem chráněného zájmu v podobě ochrany zdraví, života, majetku i bezpečnost a plynulost silničního provozu, která bude v případě vyšší rychlosti žalobce i více ohrožena, než když by žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost na samé spodní hranici tohoto přestupkového jednání (tj. o 30 km/h). Podle § 37 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), se při určení druhu správního trestu a jeho výměry se přihlédne k povaze a závažnosti přestupku, proto správní orgány nepochybily, zhodnotili i celkovou konkrétní závažnost spáchaného přestupku, nejedná se tak o porušení zásady zákazu dvojího přičítání, jak se mylně domnívá žalobce.

14. Žalobce v této souvislosti odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2015, č. j. 46 A 119/2013-42, podle kterého: „Přitěžující či polehčující okolností může být pouze nižší či vyšší intenzita porušení povinnosti ve srovnání s „průměrnou“ intenzitou jednání naplňujícího předmětnou skutkovou podstatu deliktu.“ Zhodnocení žalovaného a správního orgánu I. stupně je s tímto právním názorem ve shodě, neboť míra intenzity porušení povinnosti je právě vyjádřením konkrétní závažnosti daného protiprávního jednání, které je právně kvalifikováno jako přestupek, a jak již uvedeno, překročení nejvyšší dovolené rychlosti o 49 km/h nelze považovat za průměrné porušení právní povinnosti, nýbrž za porušení velmi významné v rámci zákonem vymezených mantinelů intenzity porušení právní povinnosti (žalobce je na samé horní hranici skutkové podstaty přestupku § 125c odst. 1 písm. f) bod. 3 zákona o silničním provozu).

15. V souvislosti s uvedeným je pak stejně tak je lichá námitka žalobce, že úvaha správního orgánu o riziku dopravních nehod je příliš obecná, nevypovídá o konkrétní závažnosti přestupku a je společná všem případům překročení rychlosti. Právě konkrétní naměřená rychlost řidiče dopravního prostředku určuje následně konkrétní závažnost spáchaného přestupku. Překročení rychlosti o pár kilometrů v hodině pak pravděpodobně nebude znamenat riziko dopravní nehody, přímá úměra mezi rychlostí vozidla a rizikem dopravní nehody je v tomto případě zcela evidentní.

16. Pokud se pak správní orgán prvního stupně vyjádřil ve smyslu, že se žalobce dopustil přestupku, který patří mezi přísněji postižitelné přestupky dle své sankční sazby, jedná se o vyjádření, které opět koresponduje s výše uvedeným. Tzv. rychlostní přestupky jsou v § 125c odst. 1 písm. f) bod. 2-4 zákona o silničním provozu kategorizovány dle míry překročení nejvyšší povolené rychlosti. Uvedl-li tak správní orgán, že se žalobce dopustil přestupku ve „vyšší kategorii“ překročení nejvyšší povolené rychlosti, nejedná se ani o přitěžující okolnost, kterou by správní orgán žalobci přičítal, nýbrž pouze o vyjádření společenské závažnosti a nebezpečnosti žalobcova jednání.

17. Krajský soud tak uzavírá, že žalovaný neporušil zásadu zákazu dvojího přičítání, a to žádným ze žalobcem namítaných způsobů.

18. Žalobce má dále za to, že žalovaný nezohlednil všechna zákonná kritéria pro určení druhu a výměry správního trestu.

19. Z obsahu prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, že správní orgán prvního stupně postupoval při určování sankce a její výměry plně v souladu s § 37 přestupkového zákona. Správní orgán zohlednil, že žalobce má v posuzovaném pětiletém období v registru řidičů pouze 1 záznam o přestupku související se zákonem o silničním provozu, tuto skutečnost nicméně následně správní orgán neohodnotil jako přitěžující, ani jako polehčující, neboť se jednalo o porušení jiného ustanovení zákona o silničním provozu (§ 119 odst. 2 písm. g), h), i), j) tohoto zákona), zároveň to však vypovídá o ne úplné kázni žalobce v této oblasti. Dále správní orgán zohlednil způsob spáchání a jeho následek (došlo k ohrožení zdraví, života a majetku), absenci škodlivých následků přestupku („a to jako mírně polehčující“), okolnosti, za nichž byl spáchán (přestupek spáchán na silnici II. třídy, v noční době, při snížené hustotě provozu – hodnoceno jako mírně polehčující). Subjektivní okolnosti nebyly správnímu orgánu v době rozhodování známy. Formu zavinění zhodnotil správní orgán prvního stupně jako nedbalostní, přičemž uvedl, že: „Obviněný měl jakožto držitel řidičského oprávnění vědět, že je povinen jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/h, a přesto jel rychlostí nejméně o 49 km/h vyšší. Rychlost, jakou obvinění jel, si mohl zkontrolovat na tachometru vozidla“ (důraz doplněn krajským soudem). Správní orgán též vyhodnotil uloženou sankci jako takovou, která splní svůj preventivní účinek. Žalovaný následně aproboval závěry prvostupňového správného orgánu, a rozvedl dále úvahy o povaze a závažnosti spáchaného přestupku, zájmu chráněným zákonem a smyslu a účelu uložené sankce (represivní a preventivní prvek, sféra správního uvážení).

20. Na tomto místě krajský soud připomíná, že z hlediska soudního přezkumu tvoří rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jeden celek (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003-56, publikováno pod č. 534/2005 Sb. NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 As 48/2007-80).

21. Je třeba zdůraznit, že kritéria vyjmenovaná v § 37 (a s tím související § 38 až 40) přestupkového zákona jsou demonstrativní, není tedy třeba, aby správní orgány vyčerpávajícím způsobem přezkoumaly naplnění každého z nich, jak se domáhá stěžovatel (např. řešení otázky pohnutky pachatele či postižení skutku v přestupkovém řízení za situace, kdy tato okolnost v řízení nevyvstala, nemá své opodstatnění). Účelem § 37 přestupkového zákona je dát správním orgánům kritéria k potřebné individualizaci ukládané sankce tak, aby nebyla a pouze obecně a vágně odůvodněná, ale aby zohledňovala konkrétní situaci, za které byl přestupek spáchán a konkrétní okolnosti okolo osoby přestupce. Správní orgány této povinnosti nepochybně dostály a zároveň v této věci nepřekročily zákonné meze správního uvážení a stanovily sankci v přiměřené výši (srov. obdobně rozsudek ze dne 16. 8. 2016, č. j. 6 As 119/2016 – 36). Výše pokuty se nachází ve spodní polovině zákonného rozpětí a lze ji objektivně hodnotit spíše jako mírnou.

22. Jak zdůraznil krajský soud již výše, správní orgán prvního stupně ve výroku svého rozhodnutí uvedl, že se žalobce dopustil přestupku z nedbalosti (srov. § 15 odst. 1 přestupkového zákona), přičemž v odůvodnění rozhodnutí pak výslovně uvedl, že žalobce měl jakožto držitel řidičského oprávnění vědět, jaká je povolená nejvyšší rychlost na silnici mimo obec a zároveň si mohl zkontrolovat na tachometru vozidla, z této formulace lze dovodit, že správní orgány považovaly přestupek za spáchaný z nevědomé nedbalosti (srov. § 15 odst. 3 písm. b) přestupkového zákona). Vzhledem k tomu, že tak byla u žalobce shledána nejlehčí forma zavinění a nikoli závažnější formu zavinění (vědomou nedbalost či úmysl), a zároveň jak uvedl žalovaný „[n]alézací orgán hodnotil zavinění odvolatele v nejmírnější formě k jeho prospěchu“, není třeba trvat na podrobnějším odůvodňování kvalifikace zavinění žalobce. Hodnocení správních orgánů odpovídá jak aktivitě žalobce v průběhu přestupkového řízení, který neuvedl žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné uvažovat o nižší formě zavinění, tak zásadě „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ku prospěchu obviněného), neboť v takovémto případě by bylo možné uvažovat i o zavinění ve formě vyšší.

23. Námitka, o nezohlednění ku prospěchu žalobce skutečnosti, že se nedopustil v minulosti téhož přestupku, je nedůvodná, neboť správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí (str. 3) odůvodnil, proč tuto skutečnost nepovažuje ani za přitěžující, ani za polehčující. Žalobce nespáchal v minulosti přestupek spočívající v překročení nejvyšší povolené rychlosti, zároveň se však v minulosti dopustil jiného provinění dle zákona o silničním provozu, což jistým způsobem může vypovídat o postoji žalobce k zájmům chráněným tímto zákonem. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 9. 2006, č. j. 8 As 8/2005 – 57 uvedl, že je správní orgánu musí hodnotit „[p]ohnutky, které mohou mít povahu přitěžující, ale i polehčující, osobu pachatele, kdy je nutno posoudit postoj pachatele ke spáchanému přestupku, jeho osobní vlastnosti. Na druh a výměru sankce má kupříkladu vliv, zda jde o osobu dosud za přestupek nepostiženou nebo známou příslušnému správnímu orgánu pro časté opakovaní uvedených protiprávních jednání (recidiva)“ Dále při hodnocení osoby pachatele, pokud jde o jeho sklony porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, není zcela vyloučeno přihlédnout k přestupkům spáchaným ve vzdálenější minulosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2016, č. j. 2 As 161/2016 - 52, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 As 252/2016 – 48, nebo ze dne 28. 2. 2018, č. j. 2 As 281/2017 - 33). V rámci úvah o osobě pachatele tudíž není nepřípustné hodnotit jeho tendence k páchání přestupků v dlouhodobém časovém horizontu v kontextu výchovného působení v minulosti uložených sankcí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 As 86/2018 - 38).

24. Nedůvodnou je i námitka, dle které správní orgán výslovně neuvedl, jaké okolnosti vzal správní orgán jako polehčující a přitěžující a jakým způsobem se promítly do výsledné sankce. Správní orgán prvního stupně se ve většině případů vyjádřil ke všem skutkovým okolnostem a zařadil je do příslušné kategorie – přestupková minulost žalobce/ani polehčující ani přitěžující okolnost, absence následku přestupku/mírně polehčující, okolnosti za kterých byl přestupek spáchán/mírně polehčující. Výši ukládaného trestu pak správní orgán odůvodnil s přihlédnutím k povaze a především závažnosti přestupku (o tomto již bylo napsáno dosti výše). Trest v podobě pokuty byl žalobci uložen při spodní hranici zákonného rozpětí, čímž byl splněn jak jeho preventivní, tak i represivní účel (žalobce neuvedl žádné skutečnosti, na jejichž základě by mohl být závěr správních orgánů v tomto směru hodnocen). S tímto hodnocením se následně ztotožnil i žalovaný v napadeném rozhodnutí. Takové odůvodnění uložené sankce shledává soud jako více než dostatečné, dostatečně individualizované a zcela naplňující požadavky vyplývající z judikatury, na kterou žalobce v žalobě odkazuje (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 As 56/2019-28 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2017, č. j. 2 Ad 323/2016-45).

25. Krajský soud na základě výše uvedeného neshledal pochybení žalovaného, potažmo správního orgánu prvního stupně, ani v oblasti námitek proti nezohlednění všech zákonných kritérií pro určení druhu a výměry správního trestu.

26. Pokud jde o žalobcův nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu s uvedením jména, příjmení a bydliště, resp. sídlo žalobce a jeho zástupce, případně jejich iniciály, pak krajský soud pouze poznamenává, že není v jeho kompetenci jakkoli ovlivňovat způsob, jakým Nejvyšší správní soud rozhodnutí svá, jakož i krajských soudů na svých webových stránkách zveřejňuje. Nad rámec uvedeného krajský soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2019, č. j. 9 As 429/2018 – 35, či rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2018, č. j. 31 A 68/2018 – 177, která se požadavkem žalobce, resp. jeho právního zástupce podrobně zabývala.

V. Závěr a náklady řízení

27. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.