č. j. 62 A 3/2021-23

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem ve věci žalobce: P. P., narozen bytem zastoupen advokátem JUDr. Emilem Flegelem sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha 10 proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina sídlem Žižkova 57, Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2021, č. j. KUJI 37019/2021 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Včasnou žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 6. 7. 2021 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně Městského úřadu Pelhřimov ze dne 12. 2. 2021, č. j. OVVD/2025/2020-14, D-323/20, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku z nedbalosti dle § 125c odst. 1 písm. f) a odst. 6 písm. c) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a to na základě porušení § 29 odst. 1 písm. d) téhož zákona, dále z přestupku dle § 125c odst. 5 písm. f) a odst. 6 písm. c) bod 3 téhož zákona. Tohoto jednání se žalobce dopustil z nedbalosti tím, že dne 26. 7. 2020 v době kolem 16:05 hod. jako řidič nákladního motorového vozidla tovární značky Man, RZ x v Pelhřimově na účelové komunikaci, ve směru jízdy od zemědělské usedlosti U Stráže 491 směrem k rybníku Stráž, vjel na železniční přejezd označený dopravní značkou A 32a „Výstražný kříž pro železniční přejezd jednokolejný“ v době, kdy viděl a slyšel, že z jeho levé strany přijíždí osobní vlak a jeho strojvedoucí byl nucen, ve snaze odvrátit střet drážního vozidla s nákladním vozidlem, použít zvukový signál vlaku a uvést v činnost rychločinnou brzdu a vlak zastavit. Za toto jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 3 500 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu 2 měsíců a povinnost nahradit náklady řízení stanovené paušální částkou 1 000 Kč.

2. Žalobce namítá nezákonně vedené dokazování v jeho nepřítomnosti, neboť nebyl s dostatečným pětidenním předstihem předvolán v souladu s § 57 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), na ústní jednání, při kterém správní orgán prvního stupně vyslýchal svědka. Nezákonnost postupu správního orgánu dle žalobce potvrzuje i komentářová literatura a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2010, č. j. 51 Ca 1/2009-18, dle kterých lze tuto lhůtu zkrátit pouze se souhlasem obviněného z přestupku. Ústní jednání lze přitom dle žalobce bez přítomnosti obviněného vést pouze tehdy, jestliže obviněný byl řádně předvolán [§80 odst. 4 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“)].

3. Žalobci bylo předvolání doručeno pouze 2 dny před samotným jednáním. Výslech svědka proběhl v žalobcově nepřítomnosti, čímž byl žalobce dle svého názoru zkrácen na svém právu na obhajobu, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009-66. Neúčast žalobce u výslechu svědka vede dle této judikatury k pochybnostem o zjištěném skutkovém stavu a nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Konání ústního jednání bez přítomnosti žalobce v situaci, ve které nebyly naplněny zákonné předpoklady, znamená dle jeho hodnocení porušení č. l. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obdobné závěry žalobce činní i na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004, zn. II ÚS 788/02.

4. Žalobce závěrem poukazuje rovněž na pro něj nepochopitelný postup správního orgánu I. stupně, který následně nařídil další jednání, na které však předvolal pouze žalobce, aniž by výslech svědka zopakoval.

II. Vyjádření žalovaného a replika žalobce

5. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 30. 7. 2021 navrhl žalobu zamítnout. Žalovaný zdůraznil, že se jednalo o již druhé jednání ve věci samé, při prvním jednání v daný den žalobce souhlasil s projednáním přestupku v jeho nepřítomnosti, přičemž z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2015, č. j. 22 A 51/2014-54, dle žalovaného plyne, že s ohledem na účel včasného předvolání nejméně 5 dní předem (patřičná příprava na jednání) není nutno tuto lhůtu zachovat v případě odročení jednání, k čemuž poukazuje i na trestněprávní judikaturu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 6 Tdo 844/2010. Z druhého jednání se žalobce neomluvil; na třetí jednání se dostavil pouze substitut s omezenou plnou mocí pro nahlížení do spisu. Ve stanovené lhůtě se žalobce k podkladům rozhodnutí nevyjádřil a zůstal zcela pasivní.

6. Žalobce v replice ze dne 11. 8. 2021 uvedl, že omluva z jednání, na které nebyl řádně předvolán, by byla absurdní. To, že se nedostavil k prvnímu jednání, považuje žalobce za irelevantní, stejně tak skutečnost, že na třetí jednání se dostavil jeho zmocněnec; ten by se dostavil i na druhé jednání, byl-li by žalobce řádně předvolán. Argumentaci „odročeným jednáním“ považuje žalobce za nepřiléhavou, v projednávané věci se dle jeho názoru o „odročení“ nejednalo.

III. Podstatný obsah správního spisu

7. Obsahem správního spisu je řada podkladů Policie České republiky. Z úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 10. 8. 2020, které učinil žalobce, zjednodušeně plyne, že žalobce uvedl, že byl ve vozidle sám. Vezl mléko v cisterně a jakkoli si měl počínat pečlivě, až na poslední chvíli uviděl projíždějící vlak; rozhodl se tedy trať rychle přejet tak, aby zabránil střetu. Houkání vlaku neslyšel. Strojvedoucí dle úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 28. 8. 2020 uvedl, že řídil osobní vlak obsazený zhruba 15 lidmi, když na cca 70–80 m před přejezdem spatřil k přejezdu blížící se vozidlo. Použil výstražný zvukový signál vlaku, na který žalobce nereagoval, proto použil rychlobrzdu. Vozidlo se následně rozjelo a přejelo přejezd. Vlak zastavil 20 m před přejezdem. Strojvedoucí vystoupil z vlaku a bezvýsledně konfrontoval řidiče vozidla.

8. Dále je ve správním spise založeno mj. oznámení o zahájení řízení a předvolání žalobce k jednání ze dne 1. 10. 2020, dle doručenky doručeno žalobci dne 6. 10. 2020. Obdobně byl obeslán i svědek – strojvedoucí za účelem provedení důkazu svědeckou výpovědí.

9. Dle záznamu o nahlédnutí do spisu ze dne 22. 10. 2020 se téhož dne dostavil zmocněnec žalobce J. S. na základě plné moci ze dne 15. 10. 2020 udělené pro nahlížení do spisu. Zmocněnci byla předána fotokopie spisu.

10. Dne 26. 10. 2020 proběhlo v 9:00 hod. ústní jednání ve věci, ke kterému se žalobce nedostavil. Při jednání byl vyslechnut jako svědek strojvedoucí vlaku a jako důkaz byly provedeny listiny shromážděné ve správním spise. Svědek mj. uvedl, že si zapsal RZ vozidla, řidič vozidla nezůstal na místě, svévolně odjel, svědek celou věc nahlásil. Řidič vozidla byl dle svědka arogantní.

11. V den ústního jednání zaslal žalobce v 9:04 hod. správnímu orgánu e-mail s textem: „Tímto se vzdávám práva účasti na ústním jednání nařízeném na 26. 10. 2020.“ Následovalo vyjádření k věci, dle kterého žalobce vozidlo neřídil, řídila jej osoba blízká; v úředním záznamu uvedl osobu řidiče nepravdivě ze strachu z problémů s provozovatelem vozidla. Totožné podání následně správní orgán obdržel i v listinné podobě.

12. Dne 16. 11. 2020 nařídil správní orgán další jednání ve věci samé na den 2. 12. 2020. Předvolání k tomuto jednání bylo žalobci doručeno dne 30. 11. 2020; dne 19. 1. 2020 byla zásilka s předvoláním uložena k vyzvednutí. Na jednání byl opětovně předvolán svědek (strojvůdce).

13. Dne 2. 12. 2020 proběhlo v nepřítomnosti žalobce druhé ústní jednání, na kterém byl vyslechnut svědek (strojvůdce). Svědek opětovně shrnul celou událost a na dotaz uvedl, že řidiče by poznal, jelikož s ním jednal u vozidla, jednalo se o téže osobu, která řídila vozidlo. Nikdo jiný v kabině vozu nebyl.

14. Dne 14. 12. 2020 správní orgán I. stupně nařídil třetí jednání ve věci samé, a to na 15. 1. 2021. Předvolání bylo žalobci doručeno dne 28. 12. 2020.

15. Dne 14. 1. 2020 obdržel správní orgán plnou moc, kterou žalobce udělil dne 14. 1. 2021 v Praze Mgr. Zdeňku Burdovi, advokátovi. Dále byla zaslána substituční plná moc z téhož dne pro D. S. k nahlížení do spisu a pořízení kopie spisu.

16. Dne 18. 1. 2020 proběhlo ve věci třetí ústní jednání za účasti zástupce žalobce, resp. substituta D. S.. Při jednání byl čten celý obsah spisu, včetně protokolů o předcházejících jednáních. Zástupce žalobce se k věci nevyjádřil, převzal kopii spisu a vzal na vědomí, že byla žalobci poskytnuta lhůta 10 dnů k případnému vyjádření.

17. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 12. 2. 2021 byl žalobce uznán vinným tak, jak je uvedeno shora.

18. Dne 26. 2. 2021 obdržel správní orgán I. stupně žalobcovo blanketní odvolání, které bylo dne 19. 3. 2021 po výzvě doplněno o námitku shodnou s uplatněnou žalobní námitkou, jakož i o námitky rozporující zjištěný skutkový stav a vinu žalobce.

IV. Právní názor soudu

19. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání (§ 51 s. ř. s.).

20. Žaloba není důvodná.

21. Podle § 80 odst. 4 přestupkového zákona platí, že k ústnímu jednání správní orgán předvolá účastníky řízení. Ústní jednání lze konat bez přítomnosti obviněného jen tehdy, jestliže byl řádně předvolán a souhlasí s konáním ústního jednání bez vlastní přítomnosti nebo pokud se na předvolání nedostaví bez náležité omluvy nebo bez dostatečného důvodu.

22. Podle § 59 správního řádu platí, že správní orgán předvolá osobu, jejíž osobní účast při úkonu v řízení je k provedení úkonu nutná. Předvolání musí být písemné a doručuje se do vlastních rukou s dostatečným, zpravidla nejméně pětidenním předstihem. V předvolání musí být uvedeno, kdo, kdy, kam, v jaké věci a z jakého důvodu se má dostavit a jaké jsou právní následky v případě, že se nedostaví. Předvolaný je povinen dostavit se včas na určené místo; nemůže-li tak ze závažných důvodů učinit, je povinen bezodkladně se s uvedením důvodů správnímu orgánu omluvit. Ustanovení § 49 správního řádu pak rovněž stanovuje, že o ústním jednání uvědomí správní orgán nejméně s pětidenním předstihem, nehrozí-li nebezpečí z prodlení.

23. Jak vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013–23 (rozsudky správních soudů jsou dostupné na www.nssoud.cz): „Aby mohla být omluva obviněného z přestupku z nařízeného ústního jednání považována za náležitou, musí být splněny tři podmínky: 1) Obviněný se musí omluvit neodkladně, tedy ihned, jakmile mu to okolnosti dovolí. Z toho pohledu nebude náležitá např. omluva učiněná těsně před jednáním z důvodu, o němž obviněný věděl a mohl jej sdělit již dříve. 2) V omluvě musí být uveden důvod, který obviněnému účast na jednání znemožňuje. Tomuto požadavku nevyhoví např. omluva s vágním odvoláním se na vyřizování důležitých záležitostí. 3) Důvod omluvy musí být doložen, obviněný tedy musí své tvrzení v rámci objektivních možností prokázat.“ Zároveň „nelze dovodit, že se účastník řízení musí vždy omluvit předem, a to ještě před očekávanou událostí. To vždy závisí na okolnostech, za nichž došlo k pracovní neschopnosti. Obecně proto náležitou omluvou či bezodkladnou omluvou správnímu orgánu může být i omluva učiněná s určitým odstupem času po události, která měla nastat, jež podle konkrétních okolností splňuje znaky náležité či bezodkladné omluvy správnímu orgánu.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009-66).

24. Je nesporné, že žalobci bylo předvolání k druhému jednání, které bylo nařízeno na den 2. 12. 2020, doručeno v pondělí dne 30. 11. 2020; jednalo se o poslední desátý den úložné lhůty ve smyslu § 24 odst. 1 správního řádu. Je zřejmé, že žalobce nebyl předvolán s pětidenním předstihem tak, jak předpokládá § 59 správního řádu. Zákonem předpokládaná lhůta k přípravě na jednání nebyla dodržena. Tato skutečnost sama o sobě však automaticky neznamená, že došlo k porušení veřejných subjektivních práv žalobce a žalobou napadené rozhodnutí je tak nezákonné. Krajský soud vážil, zda uvedená skutečnost nezákonně zasáhla do veřejných subjektivních práv žalobce, způsobila nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že nikoli. Úkolem správních soudů není pouze mechanické posuzování splnění prostého textu zákona, ale ochrana fakticky dotčených veřejných subjektivních práv žalobců (§ 2 s. ř. s., § 65 odst. 1 věta první s. ř. s.).

25. Účelem § 59 správního řádu (a § 49 správního řádu) a zde stanovené tzv. lhůty pro přípravu na jednání je umožnit účastníkům řízení, aby se na jednání připravili, což zahrnuje např. studium shromážděných podkladů, zjištění rozhodné právní úpravy, utříbení důkazních návrhů, případné vyhledání právní pomoci apod.

26. Krajský soud má za to, že žalobce byl s předmětem projednávané věci již seznámen a nedodržení lhůty pro přípravu na jednání při předvolání k pořadí již druhému ústnímu jednání ve věci nezkrátilo jeho práva na obhajobu. Žalobce byl seznámen s tím, co mu bylo kladeno za vinu, měl kopii spisu obsahující listiny do samotného prvního jednání, z těchto listin mu bylo známo, že na prvním jednání byl vyslechnut svědek (strojvůdce) a na jednání se tak mohl připravit ve velmi krátké lhůtě (srov. bod 16 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018, č. j. 4 As 152/2017-30). Stejně tak má soud za to, že nepřítomnost žalobce nevnáší do skutkového stavu žádné pochybnosti, což plyne zejména z průběhu celého řízení, všech konaných ústních jednání a způsobu, jakým se žalobce rozhodl k řízení jako takovému přistupovat.

27. Jakkoli je procesní úprava řízení o přestupku odlišná od úpravy trestního řádu a po prvním jednání ve věci nebylo „jednání odročeno“, neboť takový institut přestupkový zákon výslovně nezná, má soud za to, že lze analogicky, podpůrně, vycházet z judikatury trestních soudů, na kterou poukázal i sám žalovaný. V usnesení ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 6 Tdo 844/2010, dospěl Nejvyšší soud k následujícímu závěru: „Nejvyšší soud tedy ve shodě se soudem prvního i druhého stupně dospěl k závěru, že za popsaného stavu nebylo již nezbytné zachovat obviněnému k tomuto poslednímu hlavnímu líčení lhůtu k přípravě. Stručně shrnuto, byla-li u obviněného zachována lhůta k přípravě k prvému nařízenému hlavnímu líčení a nedošlo-li od této doby do posledního hlavního líčení ve stavu řízení a v dané věci k žádným změnám, nebylo zapotřebí již opětovně poskytovat obviněnému další lhůtu k přípravě. Pouze na okraj lze poznamenat, že obviněnému bylo od počátku známo, pro jaký skutek a trestný čin je stíhán a měl v řízení před soudem dostatek času k přípravě své obhajoby. Pokud byl opakovaně předvoláván, přičemž v řízení a ve věci nedošlo až do posledního hlavního líčení ke změnám, pak měl možnost se náležitě, opakovaně a tím spíše tedy důkladněji připravit, a to i nedlouho před posledním hlavním líčením“.

28. K obdobnému závěru dospěl v minulosti Krajský soud v Brně, a to nejen v rozsudku, na který poukázal žalovaný ve svém vyjádření k žalobě, ale i v rozsudku ze dne 12. 7. 2017, č. j. 41 A 12/2016-57. Závěry Krajského soudu v Brně lze zjednodušeně shrnout tak, že pokud byla lhůta ke konání prvního jednání dodržena, ústní jednání proběhlo a obviněný z přestupku byl s projednávanou věcí seznámen, do spisu nebyly založeny nové listiny, obviněný byl seznámen s účelem druhého jednání, nebylo se na co připravovat a nedodržení lhůty k přípravě nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu. Krátkou lhůtu k přípravě pak akceptoval i Nejvyšší správní soud, který rozsudek Krajského soudu přezkoumal (rozsudek ze dne 8. 3. 2018, č. j. 4 As 152/2017-30.

29. V projednávané věci se žalobce seznámil s obsahem spisu dne 22. 10. 2020, když jeho zmocněnec převzal kopii celého spisového materiálu (srov. výše podstatný obsah správního spisu). Osobní účast na prvním jednání dne 26. 10. 2020 žalobce odmítl a zcela vágně se k věci vyjádřil. Vzdal-li se žalobce své účasti na ústním jednání, musí nést i důsledky své neúčasti. Oproti situaci, kterou řešil Krajský soud v Brně, žalobce nevěděl, co bude obsahem druhého jednání, nicméně toto jednání a s ním spojené náklady vyvolal žalobce sám tím, že se k prvnímu jednání řádně nedostavil. Dostavil-li by se, mohl by svoje vyjádření přednést osobně a účastnil by se výslechu klíčového svědka. Krajský soud má za to, že žalobce vědomě rezignoval na ochranu svých práv, když z kopie spisového materiálu věděl, že na prvním jednání bude proveden výslech klíčového, jediného, svědka (strojvůdce). I přesto však žalobce svoji účast na ústním jednání nepovažoval za nutnou; svého práva osobní přítomnosti na jednání se vzdal, a to v situaci, ve které mohl důvodně předpokládat, že na základě tohoto jednání správní orgán prvního stupně přistoupí k vydání rozhodnutí, neboť v tomto směru byl žalobce v zaslaném předvolání poučen ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Správní orgán I. stupně mohl po prvním jednání přistoupit k vydání rozhodnutí, nicméně na základě zcela vágní námitky zvolil procesně opatrnější postup a nařídil další jednání, na kterém opakovaně vyslechl téhož svědka.

30. Na druhé jednání se žalobce opět nedostavil, svoji účast neomluvil. Na rozdíl od žalobce nepovažuje soud za absurdní, aby se žalobce omlouval z jednání, o němž byl vyrozuměn dva dny předem. Omluva účasti nevyžaduje, aby bylo předvolání k jednání doručeno pět dní předem. Lhůtu dvou dnů k omluvě z jednání považuje soud za dostatečnou a střežil-li by žalobce svá práva, lze mít důvodně za to, že by se omluvil. Chtěl-li žalobce střežit svá práva, mohl správní orgán I. stupně kontaktovat s žádostí o stanovení jiného data jednání. Žádnou skutečnost, která by žalobci v takovém postupu bránila, žalobce neuvádí. Předvolání si žalobce vyzvedl osobně a je proto postaveno na jisto, že si musel být vědom toho, že za dva dny proběhne druhé ústní jednání. Druhé ústní jednání proběhlo v nepřítomnosti žalobce, když z důvodu žalobcova zcela vágního vyjádření, které bylo součástí vzdání se práva na účast při prvním jednání, žalovaný opětovně vyslechl daného svědka.

31. Správní orgán I. stupně následně nařídil třetí jednání. Tato skutečnost je pro hodnocení toho, zda došlo k zásahu do veřejných subjektivních práv žalobce rovněž zásadní, neboť právě na tomto jednání se mohl žalobce seznámit s obsahem spisového materiálu, který zde byl čten, a to včetně protokolů o výpovědi svědka. Zúčastnil-li by se žalobce tohoto jednání, mohl výpověď svědka zaznamenanou v protokolu rozporovat atd., na což by byl správní orgán I. stupně nucen reagovat např. nařízením dalšího jednání. Žalobce se však jednání nezúčastnil. K jednání se dostavil zmocněnec žalobce, resp. jeho substitut, který se však nemohl s ohledem na limity svého zmocnění k ničemu vyjádřit a dle hodnocení soudu neměla být jeho účast na neveřejném přestupkovém jednání ani připuštěna, neboť byl zmocněn toliko k nahlédnutí do spisu a pořízení jeho kopie, nikoli k účasti na ústním jednání. To vede soud k tomu, že žalobce, ač řádně předvolán, se ani k třetímu ústnímu jednání bez omluvy nedostavil. Tímto náhledem se žalobcovo tvrzení uvedené v replice, že byl-li by k druhému jednání řádně předvolán, dostavil by se na něj jeho právní zástupce tak, jak tomu bylo při třetím jednání, jeví jako účelové. K tomu soud poznamenává, že žalobce si zvolil právního zástupce, advokáta, právního profesionála, který si musel být vědom, jakou plnou moc substitutovi vystavuje a jaké následky z ní plynou. Důsledky volby právního zástupce musí nést sám žalobce.

32. Účelovost žalobcova tvrzení, jeho postupu i celé žalobní argumentace, pak dokresluje skutečnost, že žalobce zmocnění udělil dne 14. 1. 2021. Z tohoto důvodu nelze mít za to, že zvolený zmocněnec by se mohl na druhé jednání konané dne 2. 12. 2020 dostavit, když doposud nebyl žalobcem zmocněn. Chtěl-li si žalobce na druhé jednání zvolit svého zástupce, mohl tak učinit právě s tím, že bezprostředně po jeho zmocnění by eventuálně požádal o opětovné nařízení jednání a zopakování provedeného dokazování. To však žalobce neučinil a zůstal zcela pasivní. Námitky týkající se předvolání uvedl poprvé až v odvolání.

33. Žalobce brojí i proti postupu správního orgánu při samotném třetím jednání, na které měl být dle jeho názoru opětovně předvolán svědek tak, aby jej mohl žalobce konfrontovat. Jak soud uvedl výše, substitut, kterého zvolený právní zástupce, advokát, na jednání „vyslal“, se jej s ohledem na omezení svého zmocnění neměl ani účastnit. Ani tomuto žalobcovu hodnocení proto nemohl krajský soud přisvědčit. Sama tato námitka přitom s ohledem na uvedené dokresluje dle názoru soudu účelový postup žalobce, ev. jeho právního zástupce.

34. Krajský soud souhlasí se závěry Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009-66, a nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02. Shora popsaná specifika projednávané věci však svědčí tomu, že vada řízení, které se správní orgán I. stupně dopustil, není vadou, která by mohla mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, tj. vadou, která by fakticky upřela žalobci právo na obhajobu a zároveň by ve svém důsledku vnesla do řízení důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Ostatně zjištěný skutkový stav žalobce podanou žalobou konkrétním způsobem nerozporuje.

V. Závěr, náklady řízení

35. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. ve spojení s § 60 odst. 7 s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení, nebylo však shledáno, že by jeho případě byly vynaloženy jakékoli náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Z tohoto důvodu soud rozhodl tak, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.