č. j. 62 A 5/2020-39

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem ve věci žalobce: des. M. Z. bytem proti žalovanému: Velitelství 4. brigády rychlého nasazení – velitel vojenského útvaru 1762 se sídlem Komenského Alej 1752, 438 01 Žatec v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2020, č. j. MO 132652/2020- 1762 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí velitele vojenského útvaru 1762 ze dne 26. 5. 2020, č. j. MO 132652/2020-1762, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3 077 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci:

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný služební orgán - velitel vojenského útvaru 1762 věcně a místně příslušný podle § 89 odst. 1 správního řádu a dále dle § 2 odst. 2 a § 57 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů a podle § 98 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí velitele vojenského útvaru 6069 - 44. lehký motorizovaný prapor Jindřichův Hradec (dále jen jako „služební orgán prvního stupně“) ze dne 15. 10. 2019, č. j. MO 285958/2019-6069, ve věci přestupku podle § 27 odst. 2 písm. f) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění předpisů platných v době řízení (dále jen zákon na ochranu proti týrání“) tak, že podané odvolání se zamítá a rozhodnutí služebního orgánu prvního stupně se potvrzuje v plném rozsahu.

2. Žalobce byl prvostupňovým správním rozhodnutím shledán vinným tím, že dne 24. 7. 2018 v době od 18:35 do 18:55 hod., jako majitel domácích zvířat dvou psů, neučinil nezbytná opatření k zamezení jejich úniku a volnému pohybu z pozemku patřícímu k domu č. p. x v obci x, kdy jeden z nich poranil krávu v ohradě na pozemku pana J. Ch., trvale bytem x, x (dále jen jako „poškozený“), tedy svým nedbalostním jednáním nezajistil dostatečná opatření proti úniku zvířat podle § 13 odst. 1 zákona na ochranu proti týrání, čímž spáchal výše popsaný přestupek. Za toto jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 3 000 Kč, povinnost uhradit poškozenému částku 6 728,83 Kč jako náhradu škody a povinnost uhradit náklady řízení stanovené paušální částkou 1 000 Kč.

II. Shrnutí žaloby

3. Žalobce úvodem své žaloby uvádí, že je vojákem z povolání. Podanou žalobu pak žalobce kategorizuje do jednotlivých žalobních bodů, z důvodu přehlednosti jejich vypořádávání převzal krajský soud tuto strukturu.

4. Žalobní bod 1): nenaplnění skutkové podstaty daného přestupku. Žalobce uvádí, že po formální stránce byla učiněna opatření proti úniku zvířat, spočívající v řádném a pravidelném výcviku. Po materiální stránce - skutková podstata dopadá na situace, kdy se zvířata např. zaběhnou či se o ně chovatel nestará. Psi mají možnost pohybu po zahradě, ad absurdum by museli být psi vyjma prostoru obydlí chovatele vždy uvázáni.

5. Žalobní bod 2 a 3): nezákonnost a nepřezkoumatelnost (pro nedostatek důvodů) napadeného rozhodnutí. Žalovaný se mylně domnívá, že je v odvolacím řízení stanovena koncentrace řízení a že lze odvolání doplňovat pouze ve lhůtě, která byla žalobci stanovena. Žalovaný tak záměrně opomenul vypořádat odvolací důvody, které žalobce uvedl v doplnění odvolání ze dne 17. 2. 2020, což sám přiznává. Doplnění svého odvolání žalobce učinil po lhůtě, která mu byla stanovena. Tato lhůta však byla lhůtou dle § 82 odst. 2 ve spojení s § 37 odst. 3 správního řádu, nikoli lhůtou, po jejímž marném uplynutí již žalobce nemůže své odvolání doplnit. Žalobce navíc nedoplňoval své odvolání třikrát, ale čtyřikrát, což žalovaný též pomíjí.

6. Žalobní bod 4): žalobce žádal žalovaného (po vydání napadeného rozhodnutí) o korespondenční nahlížení do spisu, což mu nebylo umožněno. Žalobci bylo sděleno, že spis se nachází jinde. Žalovaný však měl v rámci principu dobré správy postoupit žalobcovu žádost tam, kde se spis nachází. Z rozhodnutí žalovaného není dále seznatelná osoba, která věc vyřizovala či vypracovala rozhodnutí, což jednak znemožnilo žalobci podání případné námitky podjatosti, jednak to dle žalobce vedlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení.

7. Žalobní bod 5): žalovaný se nevypořádal s výslovnou námitkou podjatosti Mgr. J. F., který vyřizoval rozhodnutí služebního orgánu prvního stupně, rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

8. Žalobní bod 6): Mgr. J. F., jakožto osoba vyřizující rozhodnutí služebního orgánu prvního stupně, pokládal žalobci v rámci prvostupňového řízení sugestivní otázky.

9. Žalobní bod 7): skutkové závěry služebních orgánů se vzájemně vylučují, odporují si. Dle žalobce koliduje závěr o náhradě škody se závěrem přestupkového řízení. Zatímco poškozený (a jeho rodina) tvrdí, že žádné peníze od žalobce neobdrželi, služební orgány dospěly na základě skutečnosti, že žalobce v dobré víře uhradil škodu, k tomu, že žalobce se ke spáchání přestupku doznal. Žalobce tak nastiňuje dvě logicky možné varianty děje: • peníze byly předány, škoda uhrazena -> žalobce je vinný -> náhrada škody není možná (bylo by hrazeno podruhé) • peníze nebyly předány, škoda neuhrazena -> žalobce je nevinný -> náhrada škody není možná (žalobce přestupek nespáchal) Jelikož členové rodiny poškozeného rezolutně odmítají, že by došlo alespoň k částečné náhradě škody, je dle názoru žalobce namístě klonit se k druhé variantě a to i s ohledem na zásadu in dubio pro reo.

10. Žalobní bod 8) rozhodnutí o vině musí obsahovat přesně označení deliktu, místa a času jeho spáchání, což nebylo v rozhodnutích splněno.

11. Žalobní bod 9) nedostatečnému zjištění skutkového stavu dle žalobce svědčí i to, že rozhodnutí absentují jakéhokoli zdůvodnění časového vymezení, kdy mělo dojít k útoku na jalovici poškozeného. Žalobce při ústním jednání zmínil „časový test“, také poskytl mapu vzdálenosti místa jeho bydliště a místa domnělého spáchání přestupku, přičemž není možné, aby v nestřeženém okamžiku 60 vteřin se dostal pes žalobce, který byl v té době po velké operaci, na místo spáchání domnělého přestupku. Žalobce tuto námitku rozšiřuje o to, co k ní vypověděl v rámci řízení při své výpovědi, a to konkrétně v čase od jedné a tři čtvrtě minuty do dvou minut a dvaceti pěti sekund.

12. Na základě uvedeného navrhuje žalobce zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

13. Žalovaný se ve svém vyjádření k žalobě nejprve vyjádřil k dle jeho názoru nízké kvalitě žaloby, zrekapituloval průběh řízení a vyjádřil se k jednotlivým žalobním bodům.

14. Ad 1) Skutková podstata přestupku dle § 27 odst. 2 písm. f) zákona na ochranu proti týrání zahrnuje pouze porušení povinnosti učinit opatření proti úniku zvěře, k tomu žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 2 As 72/2014, či na vyjádření ministerstva zemědělství ze dne 4. 1. 2010, č. j. 231/2010-17210 k novele zákona na ochranu proti týrání. Z provedeného ústního jednání ze dne 21. 8. 2019 má žalovaný za prokázané, že skutková podstata tohoto ustanovení byla naplněna, k čemuž se žalobce sám doznal.

15. Ad 2 a 3) Žalovaný nesouhlasí s nepřezkoumatelností svého rozhodnutí. V § 82 odst. 4 správního řádu je stanovena koncentrační zásada pro odvolací řízení, kdy správní orgán nepřihlíží k novým skutečnostem a důkazům uvedeným v odvolání, mohl-li je účastník řízení uplatnit dříve. K tomu žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2007, č. j. 5 As 81/2006-62. Žalovaný poučil žalobce o koncentraci řízení a stanovil mu lhůtu k doplnění odvolání. Jelikož žalobce zaslal dvě doplnění odvolání až po uplynutí této lhůty, žalovaný k nim dále nepřihlížel.

16. Ad 4) Žalovaný přihlédl k odůvodnění žádosti žalobce, když místo výkonu služební činnosti je zároveň sídlem služebního orgánu I. stupně, tedy VÚ x. Žalovaný postupoval v souladu s § 6 odst. 2 správního řádu tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby co možná nejméně zatěžoval, tedy v souladu se zásadou hospodárnosti správního řízení. Z tohoto důvodu bylo žalobci sděleno, že kompletní spisová dokumentace, se nachází v sídle služebního orgánu I. stupně, tedy VÚ x, kde žalobce vykonává služební činnost. Pokud jde o námitku porušení zásady dvojinstančnosti, velitel služebního orgánu prvního stupně je přímo podřízený veliteli žalovaného. Žalobce byl v rozhodnutí služebního orgánu prvního stupně dostatečně poučen, kdo bude rozhodovat o jeho odvolání. K námitce podjatosti žalovaný uvedl, že žalobce nikterak neodůvodnil, z jakých skutečností vyvozuje podjatost osob, jejich zájem na výsledku řízení a ani, jakým způsobem by mohly ovlivnit výsledek řízení. Pouhé konstatování, bez uvedení okolností, pro které lze o nepodjatosti pochybovat, nelze považovat jako námitku opodstatněnou.

17. Ad 5) Vzhledem k tomu, že oprávněná úřední osoba npor. Mgr. J. F., byla povolána do služebního poměru dne 1. 4. 2019, kdy prodělala kurz základní přípravy a následně nastoupila k výkonu služební činnosti služebního orgánu prvního stupně dne 1. 7. 2019, a vzhledem k tomu, že oprávněná úřední osoba pochází z jižních Čech a s účastníky řízení byla seznámena až dne 21. 8. 2019 při ústním jednám, nelze důvodně předpokládat, že by měla poměr k věci a účastníkům řízení na výsledku řízení. Navíc opět žalobce neuvedl skutečnosti, na základě kterých vyvozuje podjatost této úřední osoby.

18. Ad 6) Žalovaný odmítá pokládání sugestivních otázek a zdůrazňuje, že žalobce neuvedl jediný příklad položené sugestivní otázky.

19. Ad 7) Žalovaný se domnívá, že žalobce pouze nepochopil domněnku, se kterou správní orgán I. stupně pracoval, tedy že žalobce tvrdil, že uhradil částku paní Ch. v dobré víře na popud, že od paní Ch. obdrží potvrzení ve formě veterinární zprávy, načež pak bude na částku ve výši 7 500 Kč uplatňovat nárok z pojistného plnění. Z toho správní orgán I. stupně dovodil, že pokud by žalobce uhradil vzniklou škodu, na kterou by posléze uplatňoval právo na pojistné plnění, musel si být jistý, že škodu způsobili jeho psi, popřípadě jeden ze psů. V opačném případě, pokud by žalobce uhradil vzniklou škodu za předpokladu, že si byl jistý, že jeho psi, popřípadě pes, škodu nezpůsobili, a on by i přesto na částku uhrazenou za vniklou škodu uplatňoval právo z pojistného plnění, dopouštěl by se tak vědomě trestného činu pojistného podvodu.

20. Ad 8) Výroková část rozhodnutí obsahuje jak přesné označení deliktu, tak místo a čas jeho spáchání. Jelikož žalobce opět neuvedl, v jakých okolnostech přesně spatřuje žalobní důvod, tedy z čeho vyplývá, že označení deliktu, místa nebo času je nedostatečné, nelze jinak než konstatovat, že i v tomto bodě je žaloba neopodstatněná.

21. Ad 9) K poslednímu bodu žaloby žalovaný uvádí, že časový test, o kterém se žalobce zmiňuje, nelze za časový test považovat, neboť se jedná pouze o tvrzení žalobce, když uvádí, že psi byli z jeho dohledu v době do jedné minuty. Toto žalobce vypověděl na ústním jednání dne 21. 8. 2019. Nutno ovšem podotknout, že časový interval, o kterém žalobce hovoří, není ničím podložen. Dále je třeba poukázat na skutečnost, že mapa, kterou žalobce předložil, jako taková opět nic nedokládá a nelze ji v tomto ohledu považovat za důkaz.

22. Na základě uvedeného navrhuje žalovaný zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost.

VI. Právní posouzení krajského soudu

23. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání postupem dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

24. Žaloba je důvodná.

25. Na prvním místě se krajský soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, která, je-li důvodná, je důvodem ke zrušení rozhodnutí bez dalšího. Žalobce namítá pod žalobním bodem 2) a 3) nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu, že se žalovaný nevypořádal s veškerými odvolacími námitkami, když nepřihlédl k doplnění odvolání s pořadovým číslem 3 a 4.

26. Z obsahu správního spisu ve vztahu k podanému odvolání (včetně doplnění) vyplývá následující: - 19. 10. 2019 - doručení prvostupňového rozhodnutí žalobci; - 4. 11. 2019 – podání blanketního odvolání k poštovní přepravě; - 2. 12. 2019 – doručení výzvy k doplnění odvolání ve lhůtě 5 pracovních dnů; - 9. 12. 2019 – podání doplnění odvolání datovaného 9. 12. 2019 k poštovní přepravě; brojeno proti krátké lhůtě k doplnění odvolání; namítána nesrozumitelnost odůvodnění rozhodnutí (otázka náhrady škody a předání peněz); (ne)převzetí psa, který utekl, od poškozeného; nesouhlas žalobce s tím, že pes či psi by potrhali krávu; - 6. 1. 2020 – doručení výzvy k doplnění odvolání ve lhůtě 10 pracovních dnů; - 24. 1. 2020 – podání doplnění odvolání datovaného 24. 1. 2020 k poštovní přepravě; namítána nepřiměřeně krátká lhůta k doplnění; nesplnění poučovací povinnosti; na základě chyb úřední osoby Mgr. F. namítána podjatost úřední osoby – pokládání návodných otázek, zkracování žalobce na právech; namítána nesrozumitelnost odůvodnění rozhodnutí (otázka náhrady škody a předání peněz); namítán nedostatečně zjištěný skutkový stav; - 17. 2. 2020 – podání doplnění odvolání datovaného 17. 2. 2020 k poštovní přepravě; poukazováno na konkrétní judikaturu správních soudů týkající se zjišťování skutkového stavu, zákazu sebeobviňování, potřebné úrovně prokázání viny; - 17. 2. 2020 – podání doplnění odvolání datovaného 12. 2. 2020 (jedná se o druhou poštovní zásilku z uvedeného dne) – doplnění odvolání má nahrazovat doplnění ze dne 24. 1. 2020 z důvodu opravy chyb – totožný obsah jako odvolání ze dne 24. 1. 2020.

27. Jak plyne z uvedeného, žalobce podal celkem čtyři doplnění datované dnem 9. 12. 2019, 24. 1. 2020, 12. 2. 2020 a 17. 2. 2020. Doplnění ze dne 12. 2. 2020 odpovídá doplnění ze dne 24. 1. 2020. K námitce žalobce týkající se počtu doplnění soud uvádí, že hodnocení toho, zda se jedná o tři nebo čtyři doplnění nemá pro posouzení věci hlubší význam.

28. V žalobou napadeném rozhodnutí, vydaném dne 26. 5. 2020, žalovaný uvedl, že se doplněními odvolání ze dne 24. 1. 2020 a 17. 2. 2020 nezabýval, neboť v nich odvolatel nezmínil žádnou novou skutečnost týkající se skutkové podstaty a tyto doplnění byly žalobcem podány až po marném uplynutí lhůty, která mu byla uložena správním orgánem prvního stupně. Ve vyjádření k žalobě k tomuto žalovaný uvedl, že na základě uplatnění zásady koncentrace dle § 82 odst. 4 správního řádu nepřihlížel k doplnění odvolání, která byla podána dne 24. 1. 2020 a následně 17. 2. 2020, neboť byla zaslána žalobcem až po uplynutí stanovené lhůty k doplnění odvolání.

29. Uvedené hodnocení žalovaného je nesprávné a námitka žalobce je důvodná. Obecná úprava § 82 odst. 4 správního řádu zakotvující tzv. koncentraci řízení se v řízeních o přestupku neaplikuje. Jinak tomu není ani v nyní projednávané věci, byť je přestupek žalobce projednáván jako kázeňský přestupek. Dle § 51 odst. 2 zákona o vojácích z povolání platí, že jako kázeňský přestupek se též vyřídí jednání vojáka označené za přestupek ve zvláštním právním předpise (zde zákon na ochranu zvířat proti týrání). Dále toto ustanovení stanovuje, že orgány s kázeňskou pravomocí takový přestupek projednávají a ukládají za něj správní tresty a ochranná opatření podle zvláštních právních předpisů – zde přestupkový zákon. Z uvedené právní úpravy § 51 odst. 2 zákona o vojácích z povolání plyne, že nyní řešený přestupek je projednáván v režimu přestupkového zákona, který v § 97 odst. 1 stanovuje, že obviněný může v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení uvádět nové skutečnosti nebo důkazy. Z tohoto důvodu byl žalovaný povinen přihlédnout ke všem doplněním odvolání, které žalobce v této věci podal.

30. Krajský soud k tomu doplňuje, že obvinění ze spáchání přestupku je svou povahou obviněním trestní povahy ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb., a osobě z přestupku obviněné se zaručují procesní práva obdobná těm, jakých požívá obviněný z trestného činu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02, či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005 - 62, publ. pod č. 847/2006 Sb. NSS, nebo ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS).

31. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, publ. Pod č. 1856/2009 Sb. NSS „Podle § 73 odst. 2 zákona o přestupcích má obviněný z přestupku právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. Tato práva náležejí obviněnému po celou dobu řízení o přestupku: zákon o přestupcích výslovně neomezuje jejich uplatňování na určité stádium řízení (třeba řízení v I. stupni), a takové omezení není možno dovodit ani z povahy věci. … Obviněný v přestupkovém řízení není totiž povinen poskytovat správnímu orgánu při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí veškerou potřebnou součinnost, jak to od jiných subjektů správních řízení žádá § 50 odst. 2 správního řádu (srov. Vedral, J.: Správní řád – komentář. BOVA POLYGON, Praha 2006, výklad k § 50 odst. 2 na str. 334): z toho nutno dovodit jak to, že může být procesně i zcela pasivní, tak to, že k procesní aktivitě se může rozhodnout i v pozdější fázi řízení, a správní orgán se musí s touto jeho aktivitou (v podobě uplatňování nových tvrzení a navrhování nových důkazů) vypořádat.“ (důraz doplněn krajským soudem). Obdobně pak stanoví rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 As 264/2017 - 49, když uvádí: „Z uvedeného plyne, že obviněný z přestupku je podle § 73 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), oprávněn po celou dobu přestupkového řízení, tj. až do vydání konečného rozhodnutí ve věci, navrhovat a předkládat správním orgánům důkazy ve svůj prospěch. Správní orgány sice nejsou ve smyslu § 52 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), takovými návrhy vázány a provedou důkazy, které jsou potřebné pro zjištění stavu věci, ovšem pokud některé z důkazů, jež jim předloží obviněný z přestupku, neprovedou, pak je jejich povinností podle § 68 odst. 3 správního řádu v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jak se s těmito návrhy vypořádaly, tedy jak dané důkazy po jejich provedení hodnotily, resp. pokud některé z doložených důkazů neprovedly, uvést, proč se tak stalo. Tuto povinnost správních orgánů judikatura správních soudů zdůrazňovala opakovaně, když vycházela z toho, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod musí být dána obviněnému z přestupku možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a věci samé, ale v rámci toho také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení obviněný pokládá za potřebné pro doložení svých tvrzení. Tomuto procesnímu právu pak zásadně odpovídá povinnost správního orgánu o takových návrzích rozhodnout, a pokud jim správní orgán nevyhoví, pak ve svém rozhodnutí v souladu s již zmíněným ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu uvést, z jakých důvodů nebyly navržené důkazy provedeny. Judikatura správních soudu také konstantně dovozuje, že rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné, jestliže se správní orgán nevypořádal s některými z odvolacích námitek a důkazních návrhů účastníka správního řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 – 84).“ (důraz doplněn krajským soudem). Byť se citované rozsudky vztahují k předcházející právní úpravě přestupkového řízení, podle zákona č. 200/1990 Sb., jeho závěry jsou použitelné i v nyní projednávané věci, neboť právní úprava zůstala v tomto smyslu nedotčena, když, jak soud již uvedl výše, nový přestupkový zákon (č. 250/2016 Sb.) v § 97 odst. 1 stanovuje, že obviněný může v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení uvádět nové skutečnosti nebo důkazy.

32. Na základě výše uvedeného krajský soud shrnuje, že přesto že žalobce doplnil své odvolání až po lhůtě stanované správním orgánem, učinil tak ještě před vydáním napadeného rozhodnutí (srov. vydání napadeného rozhodnutí dne 26. 5. 2020 x doplnění odvolání žalobce ze dne 24. 1. 2020 a ze dne 17. 2. 2020). Žalovaný měl na základě výše uvedeného přistoupit k vypořádání i těch odvolacích námitek, které byly uplatněny žalobcem do doby vydání napadeného rozhodnutí.

33. Pro posouzení toho, zda postup žalovaného skutečně zasáhl do práv žalobce, když odvolací orgán nezohlednil všechna podaná doplnění, se krajský soud seznámil s obsahem podaných doplnění odvolání žalobce (viz shora učiněný výčet odvolání a rámcově uvedený obsah) a dospěl k závěru, že tyto doplnění obsahují doposud neuplatněné námitky jak procesního charakteru, které mohou být relevantní pro celkovou správnost prvoinstančního rozhodnutí a procesu jemu předcházejícího, tak další rozšíření námitek skutkových, a to minimálně ve vztahu ke zvolené argumentační linii. Obdobné námitky pak žalobce uplatnil i v podané žalobě, přičemž není úkolem krajského soudu vypořádávat námitky, se kterými se měl řádně vypořádat již žalovaný v rámci napadeného rozhodnutí. Krajský soud nemůže při svém rozhodování nahrazovat činnost správního orgánu, vypořádání odvolacích námitek náleží pouze žalovanému; hodnocení totožných či obdobných námitek v podané žalobě není s ohledem na pochybení žalovaného možné. Z uvedených důvodů dospěl krajský soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného trpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť žalovaný se nevypořádal s některými řádně uplatněnými odvolacími námitkami.

34. Zjištěná vada nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů ke zrušení rozhodnutí postačuje bez dalšího. Shledá-li soud rozhodnutí nepřezkoumatelným, zpravidla se nemůže zabývat námitkami zpochybňujícími skutková zjištění a právní posouzení věci. Tak tomu je i v tomto případě, ve kterém soud ponechává (s ohledem na zjištěné nedostatky napadeného rozhodnutí) bez dalšího žalobní námitky směřující do skutkové podstaty věci či námitky procesního charakteru, které byly uplatněny již v rámci nevypořádaných doplnění odvolání. Jestliže lze některé žalobní námitky (a jím odpovídající závěry) oddělit od ostatních částí, lze přezkoumat ty závěry žalovaného, které nejsou zasaženy nepřezkoumatelností, pokud to má pro další řízení a rozhodnutí ve věci význam (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74, č. 1566/2008 Sb. NSS).

35. Jako oddělitelnou žalobní námitku soud shledal námitku uvedenou pod bodem 8), ve které žalobce obecně uvedl, že rozhodnutí o vině musí obsahovat přesně označení deliktu, místa a času jeho spáchání, což nebylo v rozhodnutích splněno.

36. K této námitce krajský soud v prvé řadě poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 As 241/2015 - 41, v jehož bodě 37 vyslovil, že „v zájmu právní jistoty obviněného musí být skutek ve výroku rozhodnutí správního orgánu popsán dostatečně určitě, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem. V tomto smyslu slouží výrok rozhodnutí ústavní hodnotě právní jistoty a je klíčovou normativní částí rozhodnutí. Zároveň je třeba trvat na tom, aby zahrnoval vedle popisu skutku i všechny další okolnosti, které jsou rozhodné pro subsumpci daného skutku pod konkrétní skutkovou podstatu přestupku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 92/2009 - 65). Je totiž nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen, což lze zaručit jen konkretizací údajů obsahujících popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS, srov. rovněž rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2013, č. j. 1 As 180/2012 - 43, nebo ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39).“ Obecně přitom platí, že není nezbytné ani možné, aby byly ve výroku uvedeny všechny zjištěné skutečnosti. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2020, č. j. 4 As 211/2020 – 27). Zároveň je vhodné dodat, že přesné vymezení skutku se může v návaznosti na provedené dokazování měnit (upřesňovat, upravovat), avšak vždy musí být zachována tzv. totožnost skutku – musí se stále jednat o téže jednání, které je přestupci kladeno za vinu.

37. Správní orgán prvního stupně ve výroku svého rozhodnutí dostatečně jasně specifikoval, jakého přestupku se měl žalobce (jako majitel domácích zvířat - dvou psů) dopustit (přesné označení zákonného ustanovení - § 27 odst. 2 písm. f) zákona na ochranu proti týrání – právní hodnocení), v jakém dni a v jakém čase (24. 7. 2018, 18:35-18:55 hod.) a na jakém místě (pozemek patřící k domu č. p. x v obci x) a jakou formou byl tento čin spáchán a v čem spočíval (nedbalostní zavinění spočívající v nezajištění dostatečného opatření proti úniku zvířat). Takové vymezení jednání pachatele přestupku považuje krajský soud za zcela dostatečné, když tento skutek je plně identifikován a nemůže tak být zaměněn s jiným skutkem.

38. V rámci vymezení skutku pak správní orgány dále uvedly i to, co se stalo po úniku zvířat žalobce – poranění krávy – což je zde uvedeno jako škodlivý následek porušení zákonné povinnosti žalobce zamezit úniku jeho psů. Soud má za to, že s ohledem na další údaje týkající se bezprostředně předcházejícího děje – útěku psů, je i tento škodlivý následek zcela jednoznačně identifikován. Nicméně, žalobce zde nepřímo naráží na otázku právní kvalifikace vymezeného skutku. Žalobce byl postižen za přestupek spočívající v tom, že nezajistil dostatečná opatření proti úniku zvířat, nikoli za přestupek spočívající v tom, že jeho zvíře napadlo jiné zvíře. Vymezení skutku (skutková věta) v projednávané věci odpovídá dvěma různým přestupkům, byť byl žalobce postižen pouze za jeden z nich. Prvním přestupkem je nezabezpečení psa žalobce (únik), druhým eventuálním přestupkem je poranění jiného zvířete – krávy uniklým psem žalobce. Za poranění krávy však žalobce není s ohledem na zvolenou právní kvalifikaci postihován, což krajskému soudu nenáleží hodnotit. Otázka zvolené právní kvalifikace má vliv na to, co přesně je pro posouzení otázky viny žalobce rozhodné a co nikoli, jinými slovy, co z argumentace žalobce a služebních orgánů se úzce vztahuje k naplnění znaků skutkové podstaty daného přestupku, co takovou argumentaci v širším měřítku podporuje, a co z argumentace se vztahuje zejm. k uložení povinnosti k náhradě škody. V podrobnostech k právní kvalifikaci případů, ve kterých zvíře napadne jiné zvíře, soud nad rámec věci odkazuje na výklad Ministerstva zemědělství ze dne 14. 12. 2018, č. j. 70667/2018-MZE-17214, k problematice napadení zvířete jiným zvířetem v lidské péči nebo člověkem v souvislosti s odborným vyjádřením orgánu veterinární správy Ministerstva zemědělství dostupný na http://eagri.cz/public/web/file/610696/_2018Napadeni_zvirete_zviretem.pdf.

39. Stran výroku o povinnosti žalobce k náhradě škody soud pro úplnost dodává, že je vycházeno z toho, že k napadení (pokousání) krávy (škodě na majetku třetí osoby) došlo v příčinné souvislosti s únikem psa žalobce, který tuto krávu pokousal, čímž způsobil jinému škodu. Za psa přitom nese odpovědnost právě žalobce, k tomu blíže srov. § 2933 občanského zákoníku, který upravuje odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem. Úvahy soudu týkající se právní kvalifikace učiněné v předchozím odstavci nemají na výrok o povinnosti žalobce nahradit škodu vliv.

40. Jako další nyní přezkoumatelnou žalobní námitku pak shledává soud námitku pod bodem 4) o neumožnění korespondenčního nahlížení do spisu žalovaného po vydání napadeného rozhodnutí.

41. Žalobce požádal dne 3. 6. 2020 žalovaného o korespondenční nahlížení do spisu, které odůvodnil místem výkonu jeho služební činnosti u VÚ x (Jindřichův Hradec), který je od VÚ žalovaného značně vzdálen (cca 220 km). Žalovaný k této žádosti žalobce sdělil, že kompletní spisová dokumentace se nachází právě u služebního orgánu prvního stupně, tedy v místě, kde žalobce vykonává svojí služební činnost. Z tohoto důvodu, i z hlediska hospodárnosti správního řízení, byl žalobce odkázán k tomuto služebnímu orgánu. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce na základě uvedeného dne 30. 7. 2020 požádal o korespondenční nahlížení do spisu u služebního orgánu prvního stupně, který dne 11. 8. 2020 k požadované žádosti zaslal žalobci kompletní kopii spisového materiálu. Krajský soud v tomto postupu neshledává žádných vad, které by žalobce měly zkrátit na jeho právech a založit nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, a to tím spíše, že žalobce o nahlížení požádal až po pravomocném skončení řízení. Nadto soud dodává, že zákon pojem „korespondenční“, distanční apod. nahlížení do spisového materiálu nezná, na zaslání kopie celého spisového materiálu není právní nárok. Takovéto hodnocení lze nalézt i v komentářové literatuře: „…na základě této judikatury dospěl závěr č. 169 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu a správnímu trestání ze dne 31. 5. 2019 k tomu, že ze SpŘ ani ze základních zásad činnosti správních orgánů nelze dovodit povinnost správního orgánu zaslat spis či jeho část osobě oprávněné k nahlížení do spisu poštou nebo elektronicky.“ (RIGEL, Filip. § 38 [Nahlížení do spisu]. In: POTĚŠIL, Lukáš, HEJČ, David, RIGEL, Filip, MAREK, David. Správní řád. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2020, s. 236.).

42. Pokud jde o další námitky, a to pokládání sugestivních otázek Mgr. F. a porušení zásady dvojinstančnosti řízení, k těmto námitkám se soud může s ohledem na jejich vágnost vyjádřit pouze omezeně. Ve vztahu k sugestivitě otázek soud uvádí pouze to, že žalovaný se touto odvolací námitkou zabýval na straně 5 a 6 napadeného rozhodnutí. Žalobce k této žalobní námitce nic víc neuvádí, nikterak nepolemizuje s odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí a pouze toto své hodnocení konstatuje. Sám soud nezjistil v tomto směru vad, které by měly vliv na zákonnost rozhodnutí. K námitce porušení dvojinstančnosti řízení, ke kterému mělo dojít tím, že z rozhodnutí žalovaného není seznatelná osoba, která věc vyřizovala, soud uvádí, že cílí-li žalobce na seznámení se s totožností oprávněné úřední osoby ve vztahu k ověření, že odvolání skutečně vyřizoval nadřízený služební orgán, tyto skutečnosti lze ze spisového materiálu zjistit. Oprávněné úřední osoby odvolacího orgánu (žalovaného), které odvolání žalobce vyřizovaly, jsou uvedeny na č. l. 2 části spisového materiálu nadepsaného „Vyjádření k odvolání ve věci řízení o přestupku a předání věci“ (spisový materiál je rozdělen na dvě části). Jednalo se o nrtn. J. L. (OsŠ) a kpt. Mgr. M. L. (OsŠ), který je i jako vedoucí starší právník uveden na spisové obálce jako zpracovatel. Kdo žalobou napadené rozhodnutí vydal je pak zřejmé z uvedené úřední osoby - příslušného služebního funkcionáře a jeho podpisu na samotném rozhodnutí.

IV. Závěr a náklady řízení

43. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dopustil v řízení procesních vad, které měly vliv na přezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí, zrušil krajský soud žalobou napadené rozhodnutí žalovaného dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je povinen v dalším řízení vypořádat veškeré uplatněné odvolací námitky žalobce, a to i ty, které žalobce uplatnil po lhůtě stanovené k doplnění jeho odvolání. Vysloveným právním názorem soudu je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

44. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč. Žalobce v průběhu soudního řízení nebyl zastoupen právním zástupcem. Žalobci dále náleží účelně vynaložený výdaj v podobě zaplaceného poštovného. Jak vyplývá z poštovních obálek, které jsou součástí soudního spisu, žalobce na poštovném vynaložil částky 54 Kč a 23 Kč. Celková částka tak představuje 3 077 Kč (soudní poplatek a vynaložené poštovné). Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobce.