č. j. 62 Az 1/2020-41

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem ve věci žalobce: O. K., narozen státní příslušnost bytem proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2020, č. j. x takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci, shrnutí žaloby:

1. Žalobou podanou dne 27. 2. 2020 ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný rozhodl podle § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) o neudělení mezinárodní ochrany žalobci.

2. Žalobce se domnívá, že výše uvedené rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a následně nedostatečného právního posouzení věci. Žalobce má za to, že žalovaný porušil § 3 správního řádu, § 12 zákona o azylu, neboť žalobci hrozí odůvodněný strach z pronásledování, § 14a a 14b zákona o azylu, neboť žalobci v případě návratu hrozí nebezpečí vážné újmy, § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, neboť by v případě vycestování žalobce došlo k rozporu s mezinárodními závazky České republiky, § 50 odst. 2 a 3 správního řádu – žalovaný si neopatřil dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí a nevyšel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť žalobci v případě návratu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižující zacházení či trestu, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – žalobce realizuje v ČR svůj soukromý i rodinný život.

3. Žalovaný dle názoru žalobce nezjistil řádně skutkový stav ve vztahu k naplnění podmínek § 12 písm. a) a b) zákona o azylu, když řádně nezjistil bližší okolnosti, pro které se žalobce obává vojenské služby a účasti v bojích v zemi svého původu, neseznámil se s rozhodnutími českých soudů a se zprávami o zemi původu žalobce, ze kterých plyne, že žalobcem uplatňovaný důvod obavy z výkonu vojenské služby může za určitých okolností naplnit pojem důvodných obav z pronásledování. Žalobce nechce bojovat ve válce, která nemá nic společného s ochranou ukrajinské vlasti. Obává se tak možného stíhání v případě nenastoupení vojenské služby. Tyto důvody jsou podřaditelné pod pojem pronásledování, což potvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008 – 83, či rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-472/13 ze dne 26. 2. 2015, který se zabýval výkladem článku 9 odst. 2 písm. e) směrnice EU č. 2004/83, ze kterého se podává, že za akt pronásledování je považováno i trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající do doložek o vyloučení uvedených v čl. 12 odst. 2. této směrnice. Dále žalobce uvádí, že k porušování těchto doložek a porušování mezinárodního válečného práva v ukrajinské armádě dochází vcelku často, k tomu odkazuje na zprávu World Report 2016 (i 2017) – Ukraine od mezinárodní organizace Human Right Watch či zprávu Amnesty Inernational Report 2015/2016 – The State of the World’s Human Rights – Ukraine, mezinárodní organizace Amnesty International. Situaci ohledně mobilizace na Ukrajině potvrzují i další mediální zprávy, poukazující na prohledávání studentských kolejí na Ukrajině, předávání povolávacích rozkazů na ulici či v hromadné dopravě. Dochází i k zadržování lidí kvůli podezření z kolaborace, mučení a jiným formám špatného zacházení. Žalobce též odkazuje na bod 170 Příručky procedur a kritérii pro přiznání postavení uprchlíka, vydaného úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Ženevě (žalobce si je vědom, že se toto týká situace v Alžírsku, ale v obecné rovině je toto aplikovatelné i na situaci žalobce).

4. Na základě výše uvedeného se žalobce domnívá, že se oprávněně obává svého návratu na Ukrajinu, kde by mohl být vystaven násilnému jednání a pronásledování ze strany státních orgánů, čelil by možnému nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení či trestu, čímž by došlo k porušení čl. 3 Úmluvy a tím i porušení ustanovení § 14a odst. 2 písm. d) azylového zákona, neboť by zde v případě vycestování žalobce došlo k rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Žalobce má za to, že i pokud by nesplnil podmínky pro udělení azylu dle výše zmíněného, minimálně podmínky nastavené zněním § 14a zákona o azylu splňuje. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2009, č. j. 9 Azs 11/2009-99. Žalobci za nenastoupení do vojenské služby hrozí trestní stíhání, a to nejen ze strany armády, ale i ze strany nacionalistických skupin působících na Ukrajině.

5. Skutkový stav nebyl žalovaným řádně zjištěn a zkresluje současnou situaci na Ukrajině. Žalovaný jen částečně zhodnotil zprávy předložené žalobcem, pracoval pouze s informacemi, které vyzněly negativně pro udělení mezinárodní ochrany žalobci. Žalobce je téměř 15 let mimo zemi původu a informace má z vlastních zdrojů od svých známých z Ukrajiny. Žalovaný provedl dne 24. 7. 2019 za přítomnosti žalobcova zmocněnce pohovor k žádosti žalobce o poskytnutí mezinárodní ochrany, ve kterém žalobce uvedl, že žije na území ČR trvale od roku 2005, má zde partnerku, K. K., plánují společný život po dokončení žalobcova studia. Situace na Ukrajině se v poslední době vyostřila (nevraživost mezi občany na západní a východní straně země). Žalobce se o povolání do služby dozvěděl od své nevlastní sestry, která nedopatřením převzala povolávací rozkaz. V roce 2014 odjel žalobce na pohřeb své neteře na Ukrajinu, při návratu do ČR byl kontrolován pohraničníky na vojenskou knížku, kterou žalobce nevlastní, odjet se mu podařilo jen díky uprošení pohraničníků žalobcovou matkou a nevlastní sestrou. Žalobce se věnuje studiu (připravuje se na závěrečné zkoušky na Vyšší odborné škole automobilní) a zároveň se stará o společnost, kterou zde založila jeho matka, která v současné době žije v Rakousku. Žalobce se domnívá, že žalovaný nezohlednil délku pobytu žalobce ani jeho osobní a rodinné vazby, které si žalobce na území ČR vytvořil. K tomu žalobce odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, Pl. ÚS 23/11. Žalobce je v souvislosti s tímto nálezem Ústavního soudu přesvědčen, že v jeho případě jsou splněny předpoklady i pro udělení azylu dle § 13 odst. 1 zákona o azylu, jelikož zde existují důvody zvláštního zřetele hodné pro udělení azylu z humanitárních důvodů. Žalobce neovládá ukrajinštinu, je ruské národnosti, jeho otec pochází z Doněcka a také patří k separatistům, což je v oblasti odkud pochází žalobce – X známo. Argumentace žalovaného, že k diskriminaci či xenofobii může docházet i v zemích nejvyššího standardu ochrany lidských práv, je tak nepřípadná.

6. Žalovaným vytýkaná skutečnost, že žalobce pobývá v ČR od roku 2005 a o mezinárodní ochranu požádal až v roce 2019, žalobce pak vysvětluje tak, že tuto možnost bral až jako poslední možnou, aby se nemusel vrátit do země, ve které se cítí být ohrožen a v minulosti se snažil využít všech možností, kterými by realizoval svůj pobytový statut.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného

7. Žalovaný popírá oprávněnost námitek uvedených žalobcem a odkazuje na obsah správního spisu a napadené rozhodnutí. Podle Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním posouzení uprchlíků (Ženeva 1951) a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků (New York 1967), vydané Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Ženevě v září r. 1979 „člověk jasně není uprchlíkem, pokud jeho jediným důvodem pro dezerci či vyhýbání se nástupu vojenské služby je jeho averze vůči vojenské službě nebo strach z boje.“. Dále žalovaný odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, č. j. 6 A 508/97, či Informaci MZV ČR č. j. 115045-LPTP ze dne 22. 1. 2018, týkající se problematiky výkonu vojenské služby, kde se mj. uvádí, že ve většině případů službou povolávaní nenastoupí, protože se vyhýbají převzetí, což ale není kvalifikováno jako trestný čin. Občané dlouhodobě žijící v zahraničí ani povoláváni nejsou – žalobce žije v ČR od roku 2005. V roce 2014 byl zaveden institut alternativní služby, která je vykonávána v nemocnicích, proto by žalobce mohl využít i této možnosti, nechce-li bojovat. Od roku 2015 nebyla vyhlášena na Ukrajině žádná další mobilizace, naopak probíhá demobilizace. K výkonu vojenské služby jsou na území Ukrajiny povolávány pouze osoby do 27 let, žalobci je 32 let. Žalobce za celé správní řízení žádný povolávací rozkaz ani nepředložil. Jeho tvrzení tak lze považovat za účelová. Žalobce žil v Č. oblasti, která je pod kontrolou centrální ukrajinské vlády, v měsíci březnu 2020 není zaznamenán v této oblasti žádný ozbrojený konflikt.

8. K námitkám ohledně rodinného a soukromého života odkazuje žalovaný na vybraná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003, ze dne 28. 4. 2011, č. j. 1 Azs 5/2011-36, ze dne 8. 6. 2011, č. j. 2 Azs 8/2011-55. Žalobce je dospělou osobou, práceschopný, bez závazků, s dobrým zdravotním stavem, může si tak svou existenci vybudovat i na Ukrajině jako miliony jeho spoluobčanů. V průběhu správního řízení žalovaný nezjistil, že by žalobci hrozilo reálné nebezpečí vážné újmy tak, jak je požadováno v § 14 zákona o azylu. V současné době je Ukrajina na seznamu bezpečných zemí, vyjma oblasti Doněcké, Luhaňské a Krymu. Žalobce žije v ČR od roku 2005, o mezinárodní ochranu požádal značně účelově až v roce 2019, vojenský konflikt na Ukrajině probíhá již od roku 2014.

9. Na základě výše uvedeného žalovaný navrhuje zamítnutí podané žaloby.

III. Průběh správního řízení

10. Ze správního spisu bylo zjištěno, že žalobce dne 21. 7. 2019 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Dne 24. 7. 2019 poskytl žalobce údaje k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice, kde uvedl, že se narodil v O. (SSSR), jeho státní příslušnost je Ukrajina, národnost ruská. Hovoří česky, rusky a anglicky, náboženské přesvědčení křesťanství, není členem žádné politické strany, o politiku se zajímá pouze přes média. Rodinný stav svobodný, žije s přítelkyní. Posledním místem bydliště v jeho vlasti bylo v městě Č., v Č. oblasti. Do České republiky přicestoval v říjnu/listopadu roku 2005, autobusem přes Lvov, do Krakova a odtud do Brna. Občas pobývá v Rakousku, kde má matku. Dříve měl víza za účelem podnikání a za účelem studia v ČR, o udělení mezinárodní ochrany žádá poprvé. Zdravotní stav dobrý. Důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je, že žalobce chce žít v ČR, cítí se zde bezpečně, na Ukrajině mu hrozí trestní stíhání za nenastoupení vojenské služby. Rád by dodělal školu a zůstal zde s přítelkyní a založil rodinu. Jiné důvody žádosti nemá.

11. Pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany byl se žalobcem proveden dne 24. 7. 2019 za přítomnosti žalobcova zmocněnce. Pohovor byl na základě žádosti žalobce veden v českém jazyce. Žalobce uvedl, že naposledy byl na Ukrajině v roce 2014 na pohřbu své neteře, při vycestování z Ukrajiny měl problémy, neboť byla vyhlášena mobilizace, žalobce byl ve věku branné povinnosti, tak se jej na hranicích tázali pohraničníci na vojenskou knížku o absolvování vojenské služby, kterou žalobce neměl, vzhledem k tomu že žije od roku 2005. Nakonec pohraničníky umluvil, aby jej pustili. Od té doby na Ukrajině nebyl. Do ČR přicestoval v roce 2005 za lepším životem, převážně pobýval v Českých Budějovicích, nastoupil zde do 9. třídy ZŠ, následně studoval na gymnáziu. Dále pokračoval na Vysoké škole Jihočeské univerzity, v roce 2008/09 nastoupil do studijního oboru Ruština a regionální obchod, studium nedokončil, musel se věnovat podnikání. V roce 2014 nastoupil na Vyšší odbornou školu Automobilní a technická v Českých Budějovicích, obor provoz a ekonomika dopravy, původně studoval prezenčně, ale protože studium nestíhal a několikrát opakoval ročník, přešel na kombinovanou formu. Nyní se však vrací k formě prezenčního studia, 3. ročník, píše absolventskou práci. Při jeho podnikatelské činnosti se jednalo o poskytování služeb a péče o vzhled lidí, jako trenér vedl kurzy pilates, jógy a kalanetiky, to vše ve firmě, kterou založila matka žalobce a po jejím odstěhování se do Rakouska (2009), byla společnost převedena na žalobce. V kontaktu s matkou je 1-2x týdně po telefonu, osobně jednou za několik měsíců. V ČR má přítelkyni Ž. Č., se kterou sdílí společnost domácnost přes půl roku, v pronajatém bytě v Českých Budějovicích. Na otázku čím se žalobce živil, než požádal o mezinárodní ochranu, odpověděl, že jej finančně podporovala jeho matka, k tomu měl různé brigády při studiu. V roce 2018 musel pozastavit činnost podnikání, jelikož nešlo skloubit s jeho studiem. O vízum pro pobyt v ČR přišel v roce 2017 pro neplnění účelu pobytu. Následně bylo zahájeno správní řízení o vyhoštění žalobce, žalobce tak vycestoval do Rakouska za matkou a následně se vrátil zpět. Kdyby se vrátil do své vlasti, mohl by být stíhán z důvodu nevykonání základní vojenské služby, trestem jaký by mu hrozil, si není žalobce jistý, určitě peněžitý trest a možná i odnětí svobody. Povolávací rozkaz převzala jeho sestra v roce 2014, sám jeho obsah nikdy neviděl. Na Ukrajině (možná v Č.) žijí jeho nevlastní sourozenci – dospělý bratr a sestra, s nimi žalobce není v kontaktu, jsou z prvního manželství žalobcovy matky. V ČR byl v roce 2013 stíhán za řízení pod vlivem alkoholu, za což dostal podmínku a zákaz řízení, oboje jej již vykonáno. S policií v zemi původu žádné problémy nikdy neměl. V budoucnu by rád založil rodinu a po dokončení školy si našel zaměstnání v logistice a vlastní bydlení. Vztah s přítelkyní má vynikající, předchozí vztah byl ukončen v roce 2017, kdy byl žalobce vyhoštěn (pozn. soudu – zde se stav dle informací sdělených při jednání změnil, nyní žalobce žije s novou přítelkyní L. K.). Žalobce dodává, že je rusky mluvící Ukrajinec, čímž je jeho situace komplikovaná, k Ukrajině má vlažný vztah, otec byl Rus z D. oblasti, matka pochází z Ch. oblasti. V ČR je Ukrajinec, na Ukrajině Rus a v Rusku zrádce. Žalobce by tak měl vážné problémy při návratu do své vlasti. Následně se k obsahu pohovoru vyjádřil i zmocněnec žalobce, který se vyjádřil především okolnostem správních řízení o povolení pobytu, se zakončením, že žalobce volí žádost o mezinárodní ochranu jako poslední možnost jak se vyhnout trestnímu stíhání na území domovského státu.

12. Ve správním spise jsou dále založeny tyto podklady: smlouva o nájmu předložená žalobcem (a další podklady s tímto související); Informace OAMP, ze dne 25. 4. 2019 – Ukrajina – Situace v zemi, Politická a bezpečnostní situace, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby; Hodnocení Ukrajiny jako bezpečné země původu – stav červenec 2019; Informace MZV ČR, č. j. 131227-6/2019-LPTP ze dne 15. 8. 2019, k č. j. MV-7953-23/OAM-2019, Ukrajina, Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, Návrat do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí. Dále byl zmocněnec žalobce vyrozuměn o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 36 správního řádu, této možnosti zmocněnec žalobce využil, dne 18. 12. 2019 se i s žalobcem dostavil k nahlížení do spisu a následně dne 2. 1. 2010 zaslal své vyjádření se k podkladům. V něm znovu shrnul žalobcův život, žalobcovo dřívější podnikání a současné studium, obavy žalobce z návratu na Ukrajinu a z probíhajících konfliktů a východní části Ukrajiny, žalobcův otec žije v D. oblasti, se kterým se žalobce nestýká, ten se však aktivně zapojuje do bojů v řadách proruských separatistů, proto se žalobce obává negativních reakcí okolí na jeho osobu. Žalobce není zastáncem jakékoliv nacionalistických názorů. V místě jeho posledního pobytu – Č. oblasti nemá žádný majetek, neboť matka všechno při odchodu ze země prodala. Žalobce plánuje svůj život v ČR.

13. Žalovaný napadeným rozhodnutím žalobci mezinárodní ochranu neudělil, neboť neshledal naplnění žádného z důvodů dle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu.

III. Průběh ústního jednání

14. Dne 25. 5. 2020 proběhlo za účasti žalobce a žalovaného ústné jednání, při kterém obě strany setrvaly na svých dosavadních vyjádřeních. Žalobce k dotazu soudu sdělil, že nepožaduje tlumočníka.

15. Žalobce shrnul svoji situaci a upřesnil, že v době pohovoru dne 24. 7. 2019 žil se svojí již bývalou přítelkyní Ž. Č. v ul. v Č. B., v současné době žije již s L. K. v ul. . v Č. B. a jedná se o vážný vztah. S Ž. Č. se měl rozejít krátce po pohovoru.

16. Žalobce v rámci svého vyjádření rovněž uvedl, že se necítí být Ukrajincem, necítí se být ani Rusem; jeho mateřský jazyk je Ruština. Na západní Ukrajině by mohl být terčem útoků, neboť pro ně není Ukrajincem, a pokud by se měl vydat do Ruska, pro Rusy není Rusem. Hrozí mu tak etnické pronásledování. K dotazu soudu žalobce uvedl, že cítí, že by mohl být terčem útoku, není pro něj z uvedených důvodů, jakož i z důvodu dlouhodobého pobytu v České republice, bezpečno. Proč by jeho pobyt na území České republiky mohl ohrozit jeho zdraví či život žalobce soudu neosvětlil, setrval však na tom, že je na něj na Ukrajině kvůli jeho pobytu v zahraničí nahlíženo rozdílně.

17. Závěrem žalobce zdůraznil, že, na území České republiky má zázemí a žádost o azyl byla jeho poslední možnost k legalizaci pobytu a začlenění se do společnosti. Chtěl by zde žít a pracovat. Pokud by měl legalizovat svůj pobyt jiným způsobem, musel by vycestovat na Ukrajinu, a to by bylo náročné a zdlouhavé.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

19. Žaloba není důvodná.

20. Podle ust. § 12 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb. azyl se cizinci udělí, „bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod“. Podle ust. § 12 zákona písm. b) zákona č. 325/1999 Sb. azyl se cizinci udělí, „bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště“.

21. Žalobce dle svých slov nemá žádné politické přesvědčení a nesdělil žádnou skutečnost, která by svědčila o tom, že na Ukrajině jakýmkoli způsobem uplatňoval svá politická práva či svobody. Neuvedl žádnou skutečnost, která by vedla k závěru, že by byl na Ukrajině vystaven jakémukoli jednání podřaditelnému pojmu pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Naopak sám žalobce výslovně prohlásil, že nikdy neměl žádné problémy se státními orgány své vlasti, přičemž ani ve své vlasti, ani v ČR se žalobce nikdy politicky neangažoval, politiku sleduje pouze v mediích. O udělení azylu žalobce žádá z důvodu možného postihu za nenastoupení na povinnou vojenskou službu, žalobce se nechce zapojit do bojů na Ukrajině. Soud se tak se zjištěními, které učinil žalovaný, ztotožňuje, a má za to, že žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě nichž by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, tudíž nebyl naplněn důvod udělení azylu.

22. K § 12 písm. b) zákona o azylu žalobce argumentuje, že se žalovaný neseznámil s veškerými podklady, které prokazují oprávněnost obav žalobce, a odkázal na judikaturu, která potvrzuje, že obavy žalobce jsou podřaditelné pod pojem pronásledování. Krajský soud nezpochybňuje tvrzení žalobce, že trestní stíhání pro nenastoupení vojenské služby může v určitých případech založit relevantní pronásledování, zároveň však, odkazuje-li žalobce například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008 – 83, musí soud poukázat na skutečnost, že tento rozsudek se týká situace v Alžírsku a jak sám Nejvyšší správní soud přímo ve vztahu k tomuto žalobcem poukazovanému rozsudku konstatoval „situace na Ukrajině takové podmínky nenaplňuje“ (rozsudek NSS ze dne 17. 10. 2018, č. j. 1 Azs 216/2018-4, důraz doplněn).

23. Ani otázka aplikace závěrů Soudního dvora v rozsudku ve věci C-472/13, Shepherd, není z pohledu Nejvyššího správního soudu ve vztahu k problematice Ukrajiny otázkou dosud neřešenou. Nejvyšší správní soud se jí zabýval v rozsudku ze dne 17. 12. 2015, čj. 5 Azs 158/2015-24, či v usnesení ze dne 19. 1. 2017, č. j. 10 Azs 252/2016 - 35. Soudním dvorem řešená věc se týká situace, kdy příslušník armády, který nepatřil k bojovým jednotkám, ale byl servisním technikem vrtulníků jednotky, uplatnil výhradu svědomí a odepřel výkon vojenské služby, neboť tvrdil, že jeho jednotka páchala válečné zločiny, kterých se na nové misi nechtěl zúčastňovat. Jinými slovy, od počátku tvrdil hrozbu páchání válečných zločinů. Soudní dvůr přitom konstatoval, že „osoba, která usiluje o přiznání postavení uprchlíka podle čl. 9 odst. 2 písm. e) [kvalifikační] směrnice, musí za takových podmínek s dostatečnou přesvědčivostí prokázat, že jednotka, ke které patří, provádí nebo v minulosti prováděla operace, které jí byly přiděleny, za takových podmínek, že je vysoce pravděpodobné spáchání činů, jejichž povaha odpovídá činům uvedeným v tomto ustanovení“ (bod 43 rozsudku, viz též bod 40). To v žádném případě není situace žalobce; takové tvrzení z jeho žádosti ani z pohovoru nevyplývá.

24. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. srpna 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44, potom vyplývá, že „samotné odmítání tedy odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. Může je zakládat, pokud je odůvodněno reálně projeveným politickým nebo náboženským předsvědčením“. Žalobce pouze uvedl, že nechce nastoupit vojenskou službu a že má obavu, že v takovém případě by mu mohl být uložen trest odnětí svobody. Nediskriminačně vymezená branná povinnost pak není relevantní ani pro udělení doplňkové ochrany (například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. října 2017, č. j. 6 Azs 290/2017 - 23). Dále Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 3 Azs 8/2005, uvedl, že „je-li vojenská služba v zemi původu žadatele o udělení azylu povinná a za její nenastoupení hrozí přiměřený trestní postih, není pouhá snaha vyhnout se nastoupení této vojenské služby důvodem pro udělení azylu podle § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, byť je odůvodněna obavou z trestního stíhání a trestu“ 25. Obdobně postupoval Nejvyšší správní soud i v usneseních ze dne 12. 7. 2017, č. j. 6 Azs 118/2017 – 38, nebo ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 Azs 259/2017 – 40, kde uvedl: jedná se jen o hypotetické úvahy, které nutně předpokládají existenci několika dalších skutečností, které v daném případě dosud nenastaly a nastat ani nemusí. Stěžovateli by musel být nejdříve doručen povolávací rozkaz (ani v případě nuceného návratu a předání ukrajinským státním orgánům nemusí s jistotou dojít k předání povolávacího rozkazu), dále by stěžovatel musel výkon služby odmítnout a nevyužít ani možností alternativní služby (k tomu srov. např. usnesení zdejšího soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 – 34), a zároveň by mu musel být skutečně uložen trest odnětí svobody, který by mu v takovém případě hrozil. Krajský soud považuje za vhodné také zdůraznit, že žalobce ve správním řízení opakovaně uváděl, že povolávací rozkaz mu byl doručen, a to tím, že jej převzala jeho nevlastní sestra, a žalobci tak hrozí trest za neuposlechnutí tohoto příkazu. K tomu lze opět odkázat na ustálenou judikaturu, kdy i tato argumentace již byla správními soudy řešena, povolávací rozkazy lze na Ukrajině doručovat pouze do vlastních rukou. Pokud povolávací rozkaz není takto doručen, neplynou z něj žádné povinnosti a brance nelze trestat za nenastoupení vojenské služby (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2019, č. j. 4 Azs 411/2018-26).

26. Rovněž je nutné poukázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu zabývající se nasazením vojenských sil v oblasti konfliktu na východní Ukrajině tak, jak byla potvrzena v usnesení ze dne 14. 2. 2018, č. j. 1 Azs 345/2017-47, ve kterém je odkazováno „například (na) usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 - 34,: „Je třeba upozornit na informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045/2015-LPTP, ve které se uvádí, že „[p]odmínky výkonu základní vojenské služby jsou na Ukrajině standardní. Vojáci základní vojenské služby nejsou povoláváni do zóny ATO (tj. antiteroristické operace), mohou se ale rozhodnout dobrovolně. (…) Vyhýbání se převzetí povolávacího rozkazu není kvalifikováno jako trestný čin. (…) Institut alternativní služby byl v minulém roce znovu zaveden. Vojáci základní vojenské služby mohou odmítnout sloužit například z náboženských důvodů a nastoupit na alternativní službu, klasicky je služba vykonávána v nemocnicích. Na základě rozhodnutí prezidenta Ukrajiny nesmí voják základní služby sloužit v zóně ATO, pokud se k tomu dobrovolně nerozhodne.“ Tyto informace jsou potvrzovány i aktualizovanou informací Ministerstva vnitra z 24. 11. 2016, jež je součástí správního spisu, která navíc uvádí, že na základě výnosů prezidenta republiky proběhla demobilizace a že na východoukrajinské frontě již nejsou žádní mobilizovaní vojáci, pouze dobrovolníci a profesionální příslušníci armády.“ 27. Žalovaný se pak na str. 5 až 8 svého rozhodnutí řádně vypořádal s obavami žalobce z povolání k výkonu vojenské služby, z nasazení do bojových oblastí, případného potrestání za vyhýbání se nástupu do armády. Žalovaný se v rámci tohoto posouzení zabýval i Příručkou procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků a Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků (New York 1967), vydané UNHCR v Ženevě v září 1979, stejně jako Informací Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Žalovaný shromáždil během správního řízení dostatečné množství podkladů a dostál tak své povinnosti dle § 3 správního řádu. Závěrem pak konstatoval, že neshledal při návratu do vlasti odůvodněný strach z pronásledování z důvodů ve smyslu ust. § 12 písm. b) zákona o azylu. S tímto hodnocením se krajský soud plně ztotožňuje, a na těchto závěrech pak nemůžou nic změnit ani žalobcem předkládané mediální zprávy (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2018, č. j. 4 Azs 71/2018 – 47)

28. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v posuzovaném případě nebyly naplněny podmínky udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu.

29. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb. rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12.

30. Ze správního spisu nevyplývá, že by v České republice byl některému z rodinných příslušníků žalobce udělen azyl podle § 12 nebo § 14 zákona o azylu, přičemž to netvrdil ani žalobce. V posuzovaném případě tak nebyly naplněny ani důvody pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny dle § 13 cit. zákona. Žalobcem odkazovaný nález Ústavního soudu, Pl. ÚS 23/11, krajský soud shledává zcela nepřípadný k této věci, neboť v něm byla řešena otázka vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení víza dle § 171 písm. a), resp. § 171 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, nikoli otázky azylového řízení.

31. Podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb. jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

32. Obecná východiska soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu shrnul Nejvyšší správní soud kupříkladu ve svém rozsudku ze dne 25. 10. 2017, č.j. 6 Azs 81/2017- 32: „K námitce existence důvodů zvláštního zřetele hodných lze konstatovat, že podle ustálené judikatury na udělení humanitárního azylu není právní nárok. Posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu je otázkou správního uvážení, které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, a ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48). Míra volnosti žalovaného při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je limitována především zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55).“ Žalovaný v napadeném rozhodnutí srozumitelně objasnil, že posoudil rodinnou, sociální a ekonomickou situaci žalobce, přihlédl k jeho věku a zdravotnímu stavu, přičemž žalobce je plně svéprávným dospělým člověkem, bez snížené pracovní schopnosti, nemá (či neuvedl) žádné zdravotní obtíže. Žalovaný neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro které by bylo na místě udělit humanitární azyl žalobci. V tomto posouzení neshledal krajský soud překročení mezí správního uvážení či jeho zneužití, odůvodnění závěru žalovaného o nenaplnění podmínek pro udělení humanitárního azylu soud považuje za dostatečné. Co se tvrzených obav stěžovatele z výkonu vojenské služby týče, Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 29. března 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, dospěl k závěru, že „nelze za důvod přiznání azylu považovat skutečnost, že se stěžovatel odmítal prezentovat k výkonu základní vojenské služby, neboť tato skutečnost bez přistoupení jiných okolností není důvodem pro udělení azylu a nelze ji ani vnímat jako případ zvláštního zřetele hodný pro udělení humanitárního azylu“.

33. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, „který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“ Za vážnou újmu se podle § 14 odst. 2 tohoto zákona považuje „a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky“.

34. Ad § 14a odst. 1 a 2 písm. a): Jak vyplývá ze zpráv o situaci na Ukrajině obsažených ve správním spise, trest smrti byl na Ukrajině zrušen (v roce 2000). To ostatně potvrzuje i poslední judikatura správních soudů, např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2019, č. j. 2 Azs 43/2019-46, ze dne 7. 3. 2019, č. j. 10 Azs 261/2018-38, či ze dne 20. 7. 2017, č. j. 9 Azs 101/2017-41. Žalobce tak nesplňuje předpoklady pro udělení doplňkové mezinárodní ochrany dle § 14 odst. 2 písm. a) zákona o azylu, neboť mu nehrozí uložení nebo vykonání trestu smrti.

35. Ad § 14a odst. 1 a 2 písm. b): Soud se zde ztotožňuje s žalovaným, který nezjistil žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že by jmenovaný na Ukrajině byl vystaven reálnému nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení. Dle názoru soudu se správní orgán na str. 10 až 11 svého rozhodnutí řádně zabýval tím, zda jsou na straně žalobce dány důvodné obavy o tom, že by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy dle ust. § 14a odst. 2 zákona o azylu v případě vrácení do státu, jehož státní občanství má. Žalovaný se v rámci tohoto posouzení zabýval výkladem čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému, či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Žalovaný dále vycházel z Informace MZV ČR č. j. 131227-6/2019-LPTP, Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti – Návrat do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí, ze dne 15. 8. 2019, ze které vyplývá, že nejsou žádné informace o tom, že by se situace neúspěšných žadatelů zásadně lišila od situace ostatních ukrajinských občanů. Fakt, že občan neúspěšně žádal o mezinárodní ochranu v zahraničí, není důvodem pro postih ze strany ukrajinských orgánů či soukromých osob. Sám žalobce, ač se takového postihu obává, nebyl soudu schopen k jeho dotazu při jednání tyto obavy více konkretizovat. Doplňkovou ochranu v případě nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu, lze shledat pouze tam, kde takové nebezpečí reálně a bezprostředně hrozí, nikoli tam, kde vůbec nastat nemusí či může nastat jedině v případě přidružení se jiných okolností nebo skutečností, které dosud nelze předjímat. Soud souhlasí se závěrem žalovaného, že pouhá neochota nastoupit do armády a účastnit se vojenských operací není sama o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, neboť existenci této občanské povinnosti v jednotlivých státech a dokonce i tresty za její nevykonání, uznávají za naprosto legitimní i Ženevská konvence, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech či Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce tak nesplňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu.

36. Ad § 14a odst. 1 a 2 písm. c): Nejvyšší správní soud již dříve konstatoval, že boje lokalizované pouze v určitých částech Ukrajiny nelze považovat za tzv. totální konflikt. Probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy (srov. rozsudek ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 295/2015-37). V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008-68, byl vysloven závěr, že „v případě konfliktu nemajícího charakter totálního konfliktu musí žadatel prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on.“ Důvody zakládající překážku možnosti vnitřního přesídlení musí dosahovat určité intenzity (§ 2 odst. 10 zákona o azylu). Takovou překážku by mohl založit opodstatněný strach z pronásledování nebo důvodné obavy, že by cizinci hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2018, č. j. 10 Azs 168/2018 – 37).

37. Jak soud uvedl již výše, žalobce obecně namítal obavu z diskriminace ze strany ukrajinských spoluobčanů. Pronásledováním ze strany soukromých osob se Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudcích ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, anebo ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, a neshledal je azylově relevantními, pokud se žadatel o azyl může domoci účinné ochrany ze strany domovského státu. Podle Nejvyššího správního soudu nic nenasvědčuje ani tomu, že by případnou překážku v možnosti přesídlení mohly představovat státní orgány. Ukrajinské státní orgány se naopak snaží těmto osobám pomoci přijetím různých opatření. Kromě toho, nic nenaznačuje, že by v Černovické oblasti na jihozápadě Ukrajiny, odkud pochází, docházelo k nějakým ozbrojeným střetům, či systematickým násilnostem. Spor mezi ukrajinskou vládou a separatisty neprobíhá na celém území Ukrajiny (k tomu viz například rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018, č. j. 2 Az 42/2016 – 36). Nejedná se tak o tzv. totální konflikt, jenž by dosahoval takové intenzity, že by byl každý civilista na území Ukrajiny vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Na tomto nemůže nic změnit ani obecné tvrzení žalobce o jeho ruské národnosti, neznalosti ukrajinštiny, či tvrzení o otci pocházejícím z D. oblasti a patřícím k separatistům, bez dalšího prokázání dostatečné míry individualizace dopadů ozbrojeného konfliktu. Proto krajský soud, stejně jako Nejvyšší správní soud v jiné skutkově obdobné věci, konstatuje, že konflikt na východní Ukrajině se geograficky ustálil v D. oblasti a nelze jej hodnotit „jako tzv. totální konflikt vykazující vůči stěžovateli konkrétní individualizované nebezpečí; srov. setrvalou judikaturu Nejvyššího správního soudu – viz např. usnesení ze dne 14. 9. 2016, č. j. 6 Azs 155/2016 - 33, ze dne 25. 9. 2017, č. j. 5 Azs 134/2017 - 24, ze dne 30. 8. 2017, č. j. 2 Azs 226/2017 - 31, nebo ze dne 17. 8. 2017, č. j. 10 Azs 112/2017 - 42, ze dne 29. 11. 2017, č. j. 2 Azs 363/2017 - 35, ze dne 7. 3. 2018, č. j. 1 Azs 440/2017 - 27 atp.“ (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2020, č. j. 5 Azs 257/2019-40).

38. Ad § 14a odst. 1 a 2 písm. d): Žalobce v rámci své žaloby obsáhle popisuje své vazby na Českou republiku a namítá zásah do rodinného a soukromého života v případě, kdy by musel vrátit do země svého původu. K této argumentaci žalobce lze vztáhnout čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zakotvuje právo na respektování rodinného a soukromého života, touto Úmluvou je Česká republika vázána. Krajský soud má za to, že žalovaný se na straně 12 napadeného rozhodnutí dostatečně vypořádal s touto otázkou, a soud tak s jeho hodnocením souhlasí. Institut mezinárodní ochrany není obecně prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů (ekonomických, osobních, rodinných) v zemi původu. K otázce aplikace čl. 8 Úmluvy v řízeních o udělení mezinárodní ochrany se již Nejvyšší správní soud opakovaně vyjádřil, např. v usnesení ze dne 17. 6. 2015, č. j. 1 As 84/2015 - 24, konstatoval, že „[u]stálená judikatura Nejvyššího správního soudu nevylučuje, že by zásah do rodinného a soukromého života cizince mohl představovat, a to ve velmi výjimečných případech, důvod pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Bylo by to možné např. v případech, kdy by si žadatel vytvořil na území České republiky takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území České republiky (srov. rozsudek ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, a ze dne 17. 9. 2010, č. j. 2 Azs 14/2010 - 92). Každé vycestování cizince, a to zvláště v případě jeho předchozího dlouhodobého pobytu v České republice, může obecně představovat zásah do jeho rodinného a soukromého života. Nicméně zákon o azylu poskytuje ochranu až v případech nepřiměřeného zásahu.“ Podle citovaného rozhodnutí se však nejedná o nepřiměřený zásah, může-li cizinec a jeho rodina vést svůj soukromý a rodinný život v jiné zemi, například v domovském státě (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 Azs 167/2016 - 25). Nejvyšší správní soud již také uvedl, že rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu v situaci, kdy žadatel nesplňuje zákonné podmínky, samo o sobě nevylučuje pobyt takového cizince na území České republiky, jsou-li k tomu dány rodinné důvody, tuto otázku je však třeba řešit dle zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany tedy zpravidla nemůže být samo o sobě v rozporu se základním právem cizince na respektování jeho soukromého a rodinného života, i když by realizace takového práva předpokládala jeho pobyt na území České republiky (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2009, č. j. 2 Azs 66/2008 - 52).

39. Žalobce jako důvod pro udělení doplňkové ochrany uváděl zejména stabilní rodinné zázemí na území České republiky (studium Vyšší odborné školy, práce pro obchodní společnost založenou jeho matkou, přítelkyně z ČR). V průběhu posuzovaného řízení nebylo nijak prokázáno, že by žalobce nemohl budovat rodinné zázemí či prohlubovat rodinné vztahy i v zemi původu. Krajský soud se pak ztotožňuje i s hodnocením žalovaného, že jeho vztah s partnerkou nepředstavuje natolik dlouhodobý a intenzivní vztah, aby bylo možno zcela uvažovat o zásahu do práva žalobce na rodinný život relevantní intenzity. Ostatně, se svojí stávající partnerkou navázal žalobce vztah až v průběhu azylového řízení, byť ještě při pohovoru vztah se svoji bývalou přítelkyní označoval za vážný. Uvedené podporuje argumentaci žalovaného ohledně intenzity vztahu žalobce, tj. nejedná se o vztah dlouhodobý, vztah s dětmi, manželský, apod. Tím, že žalobci nebyla udělena doplňková ochrana dle azylového zákona, nebylo porušeno jeho právo na respektování soukromého a rodinného života, neboť čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu osob, které nejsou jeho státními příslušníky, ohledně země jejich pobytu a umožnit jim přenést si soukromý život na území daného státu. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že podmínky pro použití tzv. extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 9 Azs 7/2011 – 67). Tyto výjimečné okolnosti nebyly v případě žalobce prokázány, neboť mu není jakýmkoliv způsobem znemožněn rodinný život v zemi jeho původu.

40. Argumentuje-li tak žalobce podstatou institutu doplňkové ochrany dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2009, č. j. 9 Azs 11/2009 - 99, soud tak k tomuto podotýká, že doplňková ochrana by byla žalobci udělena, bylo-li by v řízení o mezinárodní ochraně prokázáno, že jakkoli neuvedl azylově relevantní skutečnosti, uvedl skutečnosti svědčící o tom, že v jeho případě existují důvodné obavy, že v případě vrácení do země původu, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle ust. § 14a odstavce 2 zákona o azylu, a že žalobci zároveň nemůže nebo není ochotna z důvodu takového nebezpečí poskytnout ochranu země původu. To jak již bylo výše vyloženo, žalobce neprokázal.

41. Podle § 14b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb. rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle odst. 2 rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel nebo partner osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 1 písm. h), nebo e) svobodný sourozenec osoby požívající doplňkové ochrany, který je mladší 18 let. Podle odst. 3 předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany je trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny partnerovi osoby požívající doplňkové ochrany je trvání partnerství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Podle odst. 4 v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany.

42. Soud dodává, že ze správního spisu nevyplývá, že by v České republice byla udělena doplňková ochrana některému z rodinných příslušníků žalobce; proto není dán důvod udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny ve smyslu §14b zákona č. 325/1999 Sb.

43. Závěrem krajský soud uvádí, že ačkoli žalobce nesouhlasí s tím, že by jeho žádost byla účelová, sám přiznává a vysvětluje, že žádost o azyl byla jeho poslední možnost k legalizaci jeho pobytu, který trvá již 15 let. Žalobce si je zjevně vědom toho, že by měl svůj pobyt legalizovat v režimu zákona o pobytu cizinců, tuto cestu shledává obtížnou a spojenou s nutností vycestování. Krajský soud chápe tíživou situaci, ve které se žalobce nachází, nicméně, účel azylového zákona je zcela odlišný a nelze jej chápat jako poslední možnost legalizace pobyt na území České republiky. Potřeba další legalizace pobytu cizince není zákonným důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (viz např. rozsudky ze dne 16. 2. 2005, čj. 4 Azs 333/2004-69, nebo ze dne 30. 6. 2004, čj. 7 Azs 138/2004-44). Poskytnutí mezinárodní ochrany je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu, které jsou upraveny v zákoně o pobytu cizinců na území České republiky.

44. Soud v případě žalobce neshledal naplnění žádného z důvodů udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný se zabýval veškerými skutečnostmi, jež v průběhu správního řízení vyšly najevo, jakož i tvrzeními žalobce. Nelze se ztotožnit s žalobcem, jenž namítal, že žalovaný nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, nehodnotil shromážděné důkazy ve svém souhrnu, že by ty podstatné pro posouzení žádosti zcela nebo i jen zčásti ignoroval. Soud tedy dospěl k závěru, že správní orgán nikterak nepochybil ani během provádění správního řízení, ani při vydání napadeného rozhodnutí, které bylo dle názoru soudu vydáno na základě náležitě zjištěného stavu věci (§ 3 správního řádu).

V. Závěr a náklady řízení

45. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

46. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.