č. j. 63 A 13/2020 - 93

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Bednaříkové a soudců JUDr. Marie Trnkové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: BLESK Servis s.r.o., IČO 27607429 se sídlem J. Mařánka 1163, Milevsko zastoupeného Mgr. Vladislavem Jirkou, Ph.D. advokátem se sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1 proti žalovanému: 1) Úřad práce ČR – Krajská pobočka pro hl. m. Prahu se sídlem Domažlická 1139/11, Praha 3 2) Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 v řízení na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, takto:

Výrok

I. Řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného 2) v řízení o žádosti žalobce ze dne 30. 8. 2017 o prominutí podmínky uvedené v § 78 odst. 4 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění do 31. 12. 2017, pro účely poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě za 2. čtvrtletí roku 2017, vedeném pod sp. zn. MPSV-2017/180934- 413/2, se zastavuje.

II. Žalovaný 1) je povinen vydat rozhodnutí v řízení o žádosti žalobce ze dne 25. 7. 2017 o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě za 2. čtvrtletí roku 2017, vedeném pod sp. zn. UPCR- AA-2017/210872, a to ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 20 056,60 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Vladislava Jirky, Ph.D.

IV. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 20 056,60 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Vladislava Jirky, Ph.D.

Odůvodnění

Vymezení věci a shrnutí žaloby 1. Žalobce se žalobou podanou dne 4. 5. 2020 k Městskému soudu v Praze a postoupenou dne 6. 8. 2020 Krajskému soudu v Českých Budějovicích domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaných správních orgánů. Nečinnost žalovaného 1) má spočívat v nevydání rozhodnutí o žádosti žalobce o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě za 2. čtvrtletí roku 2017 (dále též jako „řízení o žádosti o příspěvek“). Nečinnost žalovaného 2) má spočívat v nevydání rozhodnutí o žádosti žalobce ze dne 30. 8. 2017 o prominutí podmínky uvedené v § 78 odst. 4 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění do 31. 12. 2017 (dále též jako „zákon o zaměstnanosti“), pro účely příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě za 2. čtvrtletí roku 2017 (dále jen „řízení o prominutí podmínky výše splatných nedoplatků“).

2. Žalobce se žádostí ze dne 25. 7. 2017 domáhal u žalovaného 1) poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě za 2. čtvrtletí roku 2017. Toto řízení je žalovaným 1) vedeno pod sp. zn. UPCR-AA-2017/210872. Toto řízení bylo přerušeno, a to dne 12. 9. 2017 a následně dne 22. 10. 2018. Důvodem přerušení řízení bylo rozhodování o žádosti žalobce o prominutí podmínky podle § 78 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti pro účely poskytnutí předmětného příspěvku a následně soudní přezkum tohoto rozhodnutí.

3. Žádost o prominutí podmínky výše splatných nedoplatků podal žalobce dne 30. 8. 2017 a je vedeno u žalovaného 2) pod sp. zn. MPSV-2018/8309-513/2, MPSV-2017/180934-413-2.

4. Žalovaný 2) je v řízení o prominutí podmínky nečinný ode dne 24. 5. 2019, kdy nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2019, č. j. 8 Ad 16/2018 - 48, kterým bylo zrušeno rozhodnutí ministryně práce a sociálních věcí o rozkladu i rozhodnutí žalovaného 2) a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

5. Řízení o žádosti o příspěvek, které vede žalovaný 1), mělo být přerušeno do pravomocného rozhodnutí soudu; toto rozhodnutí soudu však nabylo právní moci již dne 24. 5. 2019 a tím důvod pro přerušení řízení odpadl. Žalobce na tuto skutečnost žalovaného 1) upozornil (podáním ze dne 14. 2. 2020) a sdělil mu, že podle názoru Městského soudu v Praze je třeba mít za prokázané, že žalobce splnil podmínku bezdlužnosti; žalovaný 1) je však přesto nečinný.

6. Žalobce konstatoval, že žalovaný 1) nerozhodl o žádosti o příspěvek ze dne 25. 7. 2017 v zákonné lhůtě ve smyslu § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a to přesto, že minimálně od 14. 2. 2020 je mu prokazatelně známo, že důvody pro přerušení řízení již netrvají. Žalobce v této souvislosti dodává, že do 24. 5. 2019 (právní moc rozsudku Městského soudu v Praze) bylo řízení přerušeno důvodně; žalobce o přerušení řízení sám požádal.

7. Žalobce dále konstatoval, že žalovaný 2 nerozhodl v řízení o prominutí podmínky ve lhůtách podle § 71 správního řádu poté, co mu byla věc vrácena v návaznosti na zrušující rozsudek Městského soudu v Praze. Žalovaný 2) je podle žalobce taktéž nečinný.

8. Žalobce doplnil, že vyčerpal prostředky na ochranu proti nečinnosti, a to podáním ze dne 30. 3. 2020, kterým se obracel na nadřízený orgán žalovaného 1), a to na Ministerstvo práce a sociálních věcí, a na nadřízený orgán žalovaného 2), a to na ministryni práce a sociálních věcí. Žalobce se ochrany nedomohl, neboť na jeho podání nebylo nikterak reagováno.

9. Žalobce zdůraznil, že nečinnost žalovaného 1) a 2) je dlouhodobá a není způsobena situací vyvolanou mimořádnými opatřeními proti šíření koronaviru. U žalovaného 2) je nečinnost dána již od května 2019 a žalovaný 1) výslovně odmítl vyhovět požadavku žalobce na pokračování v řízení v únoru 2020.

10. Závěrem žaloby žalobce navrhl, aby krajský soud jednak uložil žalovanému 2) povinnost rozhodnout v řízení o prominutí podmínky výše splatných nedoplatků, a to do pěti dnů od právní moci rozsudku, jednak uložil žalovanému 1) povinnost rozhodnout o žádosti o příspěvek, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

11. Žalobce v dalším podání soudu sdělil, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2019, č. j. 8 Ad 16/2018 – 48, byl potvrzen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2020, č. j. 1 Ads 201/2019 – 37. Žalobce dále poukázal na to, že doposud nebylo rozhodnuto o příspěvku na kompenzaci zvýšených nákladů na zaměstnávání osob se zdravotním postižením, které žalobce vynaložil ve 2. čtvrtletí roku 2017. Žalobce zaměstnává stovky osob se zdravotním postižením, kterým umožňuje uplatnění na trhu práce. Příspěvek na zvýšené náklady představuje částku 19,5 milionů Kč. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného 1) a 2) a replika žalobce 12. Žalovaný 1) ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že se neztotožňuje se skutkovými a právními závěry žalobce, které uvedl v žalobě. Žalovaný 1) je toho názoru, že se nemohl podílet na nečinnosti, neboť o kasační stížnosti žalovaného 2) bylo Nejvyšším správním soudem rozhodnuto až dne 13. 5. 2020. Žalovaný 1) poukázal na to, že žalobce se proti usnesení o přerušení řízení neodvolal, což má za následek, že nevyčerpal všechny řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem. Z toho důvodu se žalovaný 1) domnívá, že žalobce nemůže být úspěšný v řízení na ochranu proti nečinnosti, a to i za situace, kdy řízení o žádosti o příspěvek bylo přerušeno na žalobcovu žádost. Žalovaný 1) setrval na závěru, že ve svém zákonném procesním postupu v rámci daného správního řízení nikterak nepochybil a ani nezapříčinil delší časovou nečinnost mezi jednotlivými úkony, a to za situace, kdy Nejvyšší správní soud dovodil, že rozhodnutí o prominutí podmínky výše splatných nedoplatků není vyloučeno ze soudního přezkumu. Žalovaný 1) uzavřel, že žaloba je nepřípustná, neboť žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, resp. že je nedůvodná, neboť se žalovaný 1) nedopustil žádné nečinnosti.

13. Žalovaný 2) ve vyjádření k žalobě shrnul, že žalobce podal dne 31. 8. 2017 žádost o prominutí podmínky bezdlužnosti. Žalovaný 2) rozhodl tak, že nepromíjí splnění podmínky; rozklad žalobce v této věci byl zamítnut. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2019 zrušil jak rozhodnutí o rozkladu, tak rozhodnutí žalovaného 2) s tím, že je nutno zjistit skutkový stav věci a postavit najisto výši splatných nedoplatků a že pokud jsou nedoplatky kryty splátkovým kalendářem a žalobce nebyl v prodlení s jeho splácením, má být řízení o žádosti o prominutí podmínky pro bezpředmětnost zastaveno. Žalovaný 2) se však s tímto názorem neztotožnil a podal kasační stížnost. Rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým byla kasační stížnost zamítnuta, nabyl právní moci dne 19. 5. 2020. Nejvyšší správní soud nicméně korigoval právní závěr Městského soudu v Praze tak, že žalovaný 2) není pro případ, že bude o prominutí podmínky výše splatných nedoplatků opětovně rozhodovat, povinen žalobci podmínku prominout. Žalovaný 2) považoval za nezbytné vyčkat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť nebyla postavena na jisto otázka přípustnosti správní žaloby jako takové pro rozdílný postup Městského soudu v Praze v obdobných kauzách. Žalovaný 2) má za to, že v řízení není nečinný. Ze spisové dokumentace příslušných správních orgánů dosud pro řízení o prominutí podmínky výše splatných nedoplatků nevyplývá, jaká byla výše splatných nedoplatků evidovaná Všeobecnou zdravotní pojišťovnou (dále jen „VZP“) ke dni 30. 6. 2017, příp. jak následující úkony pojišťovny ovlivnily stav těchto nedoplatků k rozhodnému datu.

14. Žalovaný 2) konstatoval, že v řízení pokračuje a že se hodlá řídit závazným právním názorem Městského soudu v Praze i Nejvyššího správního soudu. Žalovaný 2) učinil dne 2. 7. 2020 dotaz na VZP, aby potvrdila stav nedoplatků žalobce ke dni 30. 6. 2017. Tento rozhodný údaj z posledního potvrzení VZP nevyplývá. Žalobce zaslal žalovanému 2) výzvu k pokračování v řízení dne 18. 2. 2020. Žalovaný 2) v březnu 2020 kontaktoval žalobce telefonicky a požádal jej o poskytnutí delšího časového úseku pro zjištění skutkového stavu, a to z důvodu nouzového stavu a z důvodu plnění urgentních úkolů v rámci postupu proti šíření onemocnění COVID-19. Všechny správní orgány včetně VZP fungovaly v té době v omezeném režimu, a proto i zjišťování skutkového stavu v žalobcově věci bylo ztíženo.

15. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného 1) uvedl, že ten je i nadále nečinný. Argumentaci žalovaného 1) o nevyčerpání řádných opravných prostředků proti usnesení o přerušení řízení ze strany žalobce považuje žalobce za zcela zmatečnou. Prostředkem na ochranu proti nečinnosti je jedině uplatnění opatření proti nečinnosti podle § 80 odst. 3 správního řádu. Nečinnost žalovaného 1) je způsobena tím, že tento orgán po odpadnutí důvodu přerušení nezákonně v řízení nepokračuje. Správní soudy jsou v řízení na ochranu proti nečinnosti správního orgánu oprávněny zkoumat důvodnost přerušení řízení.

16. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného 2) uvedl, že ten je i nadále nečinný, neboť ve věci nerozhodl. Podle žalobce nemůže obstát konstrukce, kterou žalovaný 2) předestřel, a sice že nebyl nečinný, neboť vyčkával vydání rozhodnutí o jím podané kasační stížnosti. Žalobce zdůraznil, že Nejvyšší správní soud podané kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal, a proto se žalovaný 2) vyčkáváním na rozhodnutí dopouštěl nečinnosti. Vyhlášený nouzový stav v ČR a s tím související nekonání v řízení považuje žalobce pouze za výmluvu žalovaného 2). Sdělení žalovaného 2) ze dne 2. 10. 2020 a žalobcova reakce na něj 17. Krajský soud obdržel dne 2. 10. 2020 sdělení žalovaného 2) o tom, že dne 2. 10. 2020 pod č. j. MPSV-2020/118421-424/5 bylo vydáno rozhodnutí ve věci žádosti žalobce ze dne 30. 8. 2017 o prominutí splnění podmínky výše splatných nedoplatků uvedené v § 78 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti pro účely poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě za 2. čtvrtletí roku 2017. Předmětné rozhodnutí bylo předloženo krajskému soudu a plyne z něj, že řízení o této žádosti bylo podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu zastaveno, neboť žádost zaměstnavatele o prominutí splnění podmínky výše splatných nedoplatků se stala zjevně bezpředmětnou. Žalovaný 2) v rozhodnutí konstatoval, že si opatřil vyjádření VZP ze dne 14. 7. 2020 týkající se stavu nedoplatků žalobce ke dni 30. 6. 2017, z něhož bylo zjištěno, že zaměstnavatel měl k 30. 6. 2017 evidovány splatné nedoplatky vůči VZP ve výši 1 107 Kč. Žalovaný 2) předně posuzoval, jaká byla výše splatných nedoplatků ke dni 30. 6. 2017 a nezabýval se otázkou, kdy byly uhrazeny splatné nedoplatky. S ohledem na uvedené zjištění se žalobcova žádost o prominutí podmínky výše splatných nedoplatků podle § 78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti stala zjevně bezpředmětnou, neboť takovou žádost lze podat, pouze pokud celková výše součtu veškerých nedoplatků přesáhla částku 10 000 Kč, což se však v daném případě nestalo.

18. Na uvedené sdělení žalovaného 2) reagoval žalobce dne 6. 10. 2020 podáním, v němž konstatoval, že rozhodnutím ze dne 2. 10. 2020 není pokryt celý rozsah jeho žádosti, neboť žalobce žádal nejen o prominutí podmínky podle § 78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti, ve znění do 31. 12. 2017, nýbrž požádal i o prominutí podmínky podle § 78a odst. 15 zákona o zaměstnanosti, ve znění od 1. 1. 2018. O této žádosti ministryně práce a sociálních věcí doposud nerozhodla, a proto je nečinná. Podstatný obsah správního spisu žalovaného 1)

19. Ze správního spisu žalovaného 1) zjistil krajský soud následující podstatné skutečnosti: Žalobce podal dne 27. 7. 2017 žádost datovanou dnem 25. 7. 2017 o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě za 2. čtvrtletí roku 2017. Vyrozuměním ze dne 29. 8. 2017 sdělil žalovaný 1) žalobci, že u VZP má žalobce nedoplatek na pojistném a penále ve výši 11 438 Kč, který není kryt dohodnutým splátkovým kalendářem. Žalovaný 1) sdělil žalobci, že lze požádat u žalovaného 2) o prominutí splatných nedoplatků přesahujících částku 10 000 Kč.

20. Usnesením ze dne 12. 9. 2017 žalovaný 1) řízení přerušil z důvodu probíhajícího řízení o předběžné otázce. Řízení o předběžné otázce bylo dne 31. 8. 2017 zahájeno u žalovaného 2), a to podáním žádosti o prominutí podmínky pro získání příspěvku na podporu zaměstnání osob se zdravotním postižením. Řízení o žádosti o příspěvek bylo přerušeno podle § 64 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 57 odst. 2 správního řádu.

21. O předběžné otázce rozhodl žalovaný 2) dne 28. 12. 2017 pod č. j. MPSV-2017/180934-413/2 tak, že žalobci neprominul splnění podmínky výše splatných nedoplatků uvedené v § 78 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti pro účely poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě podle § 78 téhož zákona za 2. čtvrtletí roku 2017. O rozkladu, který žalobce proti tomuto rozhodnutí podal, rozhodla ministryně práce a sociálních věcí dne 6. 8. 2018 pod č. j. MPSV-2018/8309-513/2 tak, že rozklad zamítla.

22. Vyrozuměním ze dne 20. 9. 2018 byl žalobce vyrozuměn o pokračování v řízení o žádosti o příspěvek, neboť bylo pravomocně rozhodnuto o předběžné otázce; žalobce byl poučen o možnosti se vyjádřit k podkladům rozhodnutí před vydáním rozhodnutí ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení vyrozumění. Žalobce v reakci na uvedené přípisem ze dne 19. 10. 2018 požádal o přerušení řízení do právní moci rozhodnutí o podané žalobě proti rozhodnutí ministryně práce a sociálních věcí ze dne 6. 8. 2018, č. j. MPSV-2018/8309-513/2. Žalovaný 1) na tuto žádost žalobce reagoval sdělením ze dne 22. 10. 2018 nazvaným „Pokračování přerušeného řízení“; v tomto přípise se žalovaný 1) odkázal na usnesení o přerušení řízení ze dne 12. 9. 2017, přičemž uvedl, že řízení bylo přerušeno kvůli probíhajícímu rozhodování o předběžné otázce – bezdlužnost zaměstnavatele k 30. 6. 2017. Žalovaný 1) konstatoval, že rozhodnutí o přerušení řízení o žádosti o příspěvek nepozbyde účinnosti do doby pravomocného rozhodnutí soudu.

23. Městský soud v Praze rozhodl o podané žalobě dne 26. 4. 2019 pod č. j. 8 Ad 16/2018 – 48; rozsudek nabyl právní moci dne 24. 5. 2019. Městský soud v Praze zrušil jak rozhodnutí o rozkladu ministryně práce a sociálních věcí, tak i rozhodnutí žalovaného 2) o neprominutí podmínky výše splatných nedoplatků.

24. Výzvou k pokračování v řízení ze dne 14. 2. 2020 upozornil žalobce žalovaného 1) na průtahy v řízení s tím, že je žalovaný 1) nezákonně nečinný, pokud počínaje dnem 24. 5. 2019 nepokračoval v řízení. Sdělením ze dne 17. 2. 2020 sdělil žalovaný 1) žalobci, že po zrušení rozhodnutí obou stupňů je na žalovaném 2), aby znovu rozhodl o žádosti o prominutí podmínky výše splatných nedoplatků; teprve po obdržení pravomocného rozhodnutí v této věci bude moci žalovaný 1) v řízení o žádosti o příspěvek pokračovat.

25. Podáním ze dne 30. 3. 2020 uplatnil žalobce u žalovaného 2) žádost o opatření proti nečinnosti žalovaného 1). Žalovaný 2) na uvedenou žádost nikterak nereagoval. Podstatný obsah správního spisu žalovaného 2)

26. Ze správního spisu žalovaného 2) vyšly najevo následující podstatné skutečnosti: Žalobce podal dne 31. 8. 2017 žalovanému 2) žádost o prominutí podmínky uvedené v § 78 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti. Rozhodnutím ze dne 28. 12. 2017 pod č. j. MPSV-2017/180934-413/2 rozhodl žalovaný 2) tak, že žalobci neprominul splnění podmínky výše splatných nedoplatků uvedené v § 78 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti pro účely poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě podle § 78 téhož zákona za 2. čtvrtletí roku 2017. Proti rozhodnutí podal žalobce včasný rozklad.

27. Rozhodnutím ze dne 6. 8. 2018 (vypraveno dne 8. 8. 2018), č. j. MPSV-2018/8309-513/2, rozhodla ministryně práce a sociálních věcí o tom, že se podaný rozklad zamítá. Proti rozhodnutí o rozkladu podal žalobce správní žalobu. Krajský soud dotazem k Městskému soudu v Praze zjistil, že žalobce požádal o přiznání odkladného účinku podané žalobě. Tomuto návrhu však nebylo městským soudem vyhověno (usnesení ze dne 9. 11. 2018, č. j. 8 Ad 16/2018 - 28; viz č. l. 68 až 70 soudního spisu). Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2019, č. j. 8 Ad 16/2018 - 48, bylo zrušeno jak rozhodnutí o rozkladu, tak i rozhodnutí žalovaného 2) o neprominutí splnění podmínky výše splatných nedoplatků. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 24. 5. 2019.

28. Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný 2) včasnou kasační stížnost. Krajský soud dotazem k Nejvyššímu správnímu soudu zjistil, že žalovaný 2) nepožádal o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti (č. l. 66 a 72 soudního spisu).

29. Výzvou k pokračování v řízení ze dne 18. 2. 2020 upozornil žalobce žalovaného 2) na průtahy v řízení s tím, že je žalovaný 2) nezákonně nečinný, pokud počínaje dnem 24. 5. 2019 (právní moc zrušující rozsudku Městského soudu v Praze) nepokračoval v řízení a opětovně nerozhodl o žádosti o prominutí podmínky výše splatných nedoplatků podané dne 31. 8. 2017.

30. Podáním ze dne 30. 3. 2020 uplatnil žalobce u ministryně práce a sociálních věcí žádost o opatření proti nečinnosti žalovaného 2). Ministryně práce a sociálních věcí na uvedenou žádost nikterak nereagovala.

31. Dne 13. 5. 2020 rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem pod č. j. 1 Ads 201/2019 - 37 (v právní moci dne 19. 5. 2020) o tom, že se kasační stížnost žalovaného 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2019, č. j. 8 Ad 16/2018 - 48, zamítá.

32. Žalovaný 2) se dne 2. 7. 2020 obrátil na VZP se žádostí o potvrzení skutečností rozhodných pro účely správního řízení. Právní hodnocení krajského soudu 33. Krajský soud rozhodl ve věci na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 81 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“).

34. Krajský soud rozhodl ve věci při jednání dne 7. 10. 2020. Žalovaný 1) se k jednání bez omluvy nedostavil. Žalovaný 2) se z účasti na jednání předem omluvil. Žalobce v rámci závěrečného návrhu vzal žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného 2) v plném rozsahu zpět z důvodu toho, že nečinnost byla odstraněna v průběhu soudního řízení. Žalobce navrhl krajskému soudu, aby řízení o této žalobě zastavil a přiznal mu náhradu nákladů řízení, neboť ke zpětvzetí žaloby došlo pro pozdější chování žalovaného 2). Ve vztahu k žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného 1) setrval žalobce na svém stanovisku, že žaloba je podaná důvodně. Proto navrhl, aby žalovanému 1) byla uložena povinnost vydat rozhodnutí ve lhůtě, jak je uvedena v petitu žaloby.

35. Předně je třeba konstatovat, že se v dané věci jedná o dvě samostatné žaloby na ochranu proti nečinnosti dvou správních orgánů, které spolu sice souvisejí, ovšem o každé z tvrzených nečinností si krajský soud činil samostatný úsudek. Řízení o žádosti o přípěvek je v dané věci řízením tzv. hlavním a řízení o prominutí podmínky výše splatných nedoplatků podle § 78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti je řízením o předběžné otázce. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2020, č. j. 1 Ads 201/2019 - 37, který byl vydán v rámci soudního přezkumu rozhodnutí žalovaného 2) a ministryně práce a sociálních věcí vydaných ve věci předmětné předběžné otázky, bylo Nejvyšším správním soudem uvedeno, že „rozhodnutí o přiznání či nepřiznání příspěvku v sobě (…) nezahrnuje posouzení prominutí podmínky dle § 78 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti, naopak z něj vychází jako ze závazného podkladového aktu. Zákon o zaměstnanosti směřuje pravomoc rozhodnout o žádosti dle § 78 odst. 13 Ministerstvu práce a sociálních věcí, nikoliv Úřadu práce. Rozhodlo-li ministerstvo o prominutí podmínky výše součtu nedoplatků dle § 78 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti, posoudí Úřad práce splnění dalších podmínek pro přiznání příspěvku. Neprominul-li stěžovatel tuto podmínku, vyhodnotí Úřad práce dopad tohoto rozhodnutí na zaměstnavatelovu žádost o příspěvek, sám však toto rozhodnutí revidovat nemůže.“ Z uvedeného plyne, že jakmile bylo zahájeno řízení o prominutí splnění podmínky výše splatných nedoplatků u žalovaného 2), nemohl žalovaný 1) o žádosti o příspěvek věcně rozhodnout a byl povinen vyčkávat rozhodnutí o této předběžné otázce. Žalovaný 1) byl nicméně povinen v tomto směru v řízení přijmout odpovídající procesní opatření, jinak se vystavoval riziku uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí ve věci.

36. Z důvodu snahy o zachování přehlednosti pojedná krajský soud o každém řízení a o tvrzené nečinnosti žalovaných 1) a 2) zvlášť. Žaloba na ochranu proti nečinnosti žalovaného 2)

37. Podle § 47 písm. a), věty před středníkem s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, vzal-li navrhovatel svůj návrh zpět.

38. Žalobce vzal při jednání soudu dne 7. 10. 2020 svou žalobu ve vztahu k žalovanému 2) zpět, a to pro pozdější chování žalovaného 2), neboť ten odstranil nečinnost až v průběhu soudního řízení.

39. Krajský soud podle obsahu posoudil žalobcův návrh jako zpětvzetí žaloby podle § 37 odst. 4 s. ř. s. Projev vůle, jímž došlo ke zpětvzetí žaloby, nevzbuzuje pochybnosti o tom, že se žalobce v dané věci domáhal zastavení řízení. Vzhledem k tomu, že žalobce vzal svou žalobu zpět ještě před tím, než o ní bylo zdejším soudem rozhodnuto, postupoval soud podle shora citovaných ustanovení a ve výroku I. řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného 2) podle § 47 písm. a), věty před středníkem s. ř. s. zastavil.

40. Krajský soud ve vztahu k žalobcově návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení podle § 60 odst. 3 s. ř. s. konstatuje, že podanou žalobu zhodnotil jako podanou včas a důvodně, neboť v době podání žaloby žalovaný 2) skutečně nečinný byl. To krajský soud zjistil z obsahu správního spisu. Především je rozhodná skutečnost, že žalovaný 2) po právní moci rozsudku Městského soudu v Praze (24. 5. 2019) v řízení nekonal a vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o jím podané kasační stížnosti. Vzhledem k tomu, že žalovaný 2) nepožádal Nejvyšší správní soud o přiznání odkladného účinku, ani své řízení formálně nepřerušil (s patřičným odůvodněním), nelze než konstatovat, že byl nečinný již cca od konce června 2019. Správní orgán nemůže s novým rozhodnutím vyčkávat na výsledek řízení o kasační stížnosti. Nerespektuje-li správní orgán pravomocné soudní rozhodnutí a nepokračuje řádně v řízení, může se podle okolností jednat o nečinnost, proti níž se lze bránit podáním žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 2 Ans 3/2006 [1255/2007 Sb. NSS]). Žalovaný 2) svou nečinnost odstranil až vydáním rozhodnutí dne 2. 10. 2020, kterým rozhodl o předmětu žalobcovy žádosti ve věci prominutí splnění podmínky výše splatných nedoplatků uvedené v § 78 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti pro účely poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě za 2. čtvrtletí roku 2017. Konkrétně žalovaný 2) rozhodl tak, že řízení pro zjevnou bezpředmětnost žádosti zastavil.

41. Žalobce ve svém podání ze dne 6. 10. 2020 tvrdil, že rozhodnutím žalovaného 2) nebyl vyčerpán celý předmět řízení, neboť mělo být rozhodnuto i o jeho žádosti podle § 78a odst. 15 zákona o zaměstnanosti, ve znění od 1. 1. 2018. K tomu krajský soud pouze jako obiter dictum konstatuje, že posoudil obsah rozhodnutí žalovaného 2) ze dne 2. 10. 2020 ve vztahu k předmětu tohoto soudního řízení a vyhodnotil, že žalovaný 2) rozhodl dne 2. 10. 2020 o žádosti žalobce ze dne 30. 8. 2017 ve věci prominutí podmínky výše splatných nedoplatků podle § 78 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti, která byla podána podle § 78 odst. 13 téhož zákona. Tato žádost byla shledána jako zjevně bezpředmětná, neboť bylo postaven na jisto, že žalobce měl ke dni 30. 6. 2017 evidovány splatné nedoplatky vůči VZP pouze v částce 1 107 Kč. Z toho vyplynulo, že o prominutí podmínky nebylo lze ani požádat a ani o této žádosti rozhodovat, neboť uvedenou žádost by bylo lze podat pouze, pokud by splatné nedoplatky přesahovaly částku 10 000 Kč, což se v žalobcově případě nestalo. Podle názoru krajského soudu je tímto rozhodnutím zcela vyčerpán předmět řízení o žádosti ze dne 30. 8. 2017, přičemž toto řízení bylo z procesních důvodů zastaveno. Věcně rozhodováno nebylo. Pokud žalobce nesouhlasí s rozhodnutím žalovaného 2) ze dne 2. 10. 2020 je plně oprávněn jej napadnout rozkladem u nadřízeného správního orgánu.

42. Krajský soud dále doplňuje, že nezpochybňuje závěr Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 13. 5. 2020, č. j. 1 Ads 201/20019 - 37, uvedl, že o žádosti žalobce podané podle § 78a odst. 15 zákona o zaměstnanosti, ve znění od 1. 1. 2018, mělo být rozhodnuto. Ovšem řízení o této žádosti, resp. nečinnost ministryně práce a sociálních věcí v tomto zahájeném řízení, neučinil žalobce předmětem tohoto soudního řízení. Podle § 78a odst. 15 zákona o zaměstnanosti, ve znění od 1. 1. 2018, platí, že o této žádosti rozhoduje ministr práce a sociálních věcí. Žalovaný 2) tudíž ani o této žádosti žalobce rozhodovat nemohl, neboť by tím překročil svou zákonnou pravomoc. V této věci lze doporučit žalobci, aby se bránil tvrzené nečinnosti ministryně práce a sociálních věcí zákonem předvídaným postupem (opatření proti nečinnosti, příp. správní žaloba na ochranu proti nečinnosti). Žaloba na ochranu proti nečinnosti žalovaného 1)

43. Žaloba je důvodná.

44. Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. platí, že ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.

45. Požadavek na bezvýsledné vyčerpání prostředku na ochranu proti nečinnosti je splněn, neboť žalobce podáním ze dne 30. 3. 2020 uplatnil u žalovaného 2) žádost o opatření proti nečinnosti žalovaného 1); žalovaný 2) na uvedenou žádost nijak nereagoval. Argumentace žalovaného 1) o nepřípustnosti této žaloby z důvodu nevyčerpání prostředků na ochranu proti nečinnosti je lichá. Žalovaný 1) totiž nesprávně pokládá za prostředek na ochranu proti nečinnosti podle § 79 odst. 1 s. ř. s. odvolání proti usnesení o přerušení řízení. Žalovaný 1) je toho názoru, že pokud žalobce toto odvolání nepodal, nevyčerpal prostředek na ochranu proti nečinnosti. Tak tomu není. Prostředkem na ochranu proti nečinnosti se rozumí postup podle § 80 odst. 3 správního řádu, který žalobce využil.

46. Jak vyplynulo z obsahu správního spisu, žalobce podal dne 27. 7. 2017 žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě za 2. čtvrtletí roku 2017. Žalobce byl žalovaným 1) vyrozuměn o tom, že bylo zjištěno, že má u VZP nedoplatek na pojistném a penále ve výši 11 438 Kč. Žalovaný 1) sdělil žalobci, že je možné u žalovaného 2) žádat o prominutí výše splatných nedoplatků přesahujících částku 10 000 Kč. Žalobce tedy následně dne 31. 8. 2017 tuto žádost u žalovaného 2) podal. Na to reagoval žalovaný 1) zcela správným procesním postupem, a sice řízení o žádosti o příspěvek usnesením ze dne 12. 9. 2017 přerušil podle § 64 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 57 odst. 2 správního řádu s odůvodněním, že probíhá řízení o předběžné otázce. O předběžné otázce bylo rozhodnuto žalovaným 2) dne 28. 12. 2017, následně podanému rozkladu ministryně práce a sociálních věcí rozhodnutím ze dne 6. 8. 2018 nevyhověla a rozklad zamítla. S právní mocí tohoto rozhodnutí bylo pravomocně rozhodnuto o předběžné otázce.

47. Žalovaný 1) na to opět zcela správně reagoval tím, že vyrozuměl žalobce dne 20. 9. 2018 o pokračování v řízení o žádosti o příspěvek a stanovil žalobci lhůtu 30 dnů k vyjádření se k podkladům před vydáním rozhodnutí. Žalobce přípisem ze dne 19. 10. 2018 požádal žalovaného 1) o další přerušení řízení, neboť proti rozhodnutí ministryně práce a sociálních věcí ze dne 6. 8. 2018 podal správní žalobu. Žalobce výslovně požádal o přerušení řízení do právní moci rozhodnutí o podané žalobě proti rozhodnutí ministryně práce a sociálních věcí ze dne 6. 8. 2018. Žalovaný 1) na tuto žádost reagoval sdělením ze dne 22. 10. 2018 nazvaným „Pokračování přerušeného řízení“. V tomto přípise se žalovaný 1) odkázal na usnesení o přerušení řízení ze dne 12. 9. 2017, přičemž uvedl, že řízení bylo přerušeno kvůli probíhajícímu rozhodování o předběžné otázce – bezdlužnost zaměstnavatele k 30. 6. 2017. Žalovaný 1) konstatoval, že „rozhodnutí o přerušení řízení nepozbyde účinnosti do doby pravomocného rozhodnutí soudu.“ 48. Jak je na první pohled evidentní, daný procesní postup žalovaného 1) nebyl souladný se zákonem. Pokud totiž žalovaný 1) hodlal opětovně přerušit řízení o žádosti, měl ve věci vydat nové usnesení podle § 64 správního řádu s řádným odůvodněním svého postupu. Usnesení o přerušení řízení ze dne 12. 9. 2017 již totiž bylo konzumováno tím, že žalovaný 1) vyrozuměním ze dne 20. 9. 2018 v řízení pokračoval a činil úkony k vydání rozhodnutí ve věci. Opakované přerušení řízení nebylo tudíž žalovaným 1) formálně provedeno správně, neboť o tom mělo být vydáno formální usnesení. Ovšem vzhledem k tomu, že přerušení řízení bylo dne 22. 10. 2018 uskutečněno na návrh žalobce a s jeho souhlasem, akceptoval krajský soud stav, že žalovaný 1) nebyl nečinným v období od 22. 10. 2018 do právní moci rozsudku Městského soudu v Praze (25. 4. 2019), kterým došlo ke zrušení rozhodnutí ministryně práce a sociálních věcí ze dne 6. 8. 2018 i rozhodnutí žalovaného 2) ze dne 28. 12. 2017. Opačný přístup by totiž vedl k zásahu do práv žalobce, spočívajících v tom, že byl v dobré víře, že je řízení přerušeno oprávněně a zákonně, a tudíž v jeho přesvědčení, že v této době žalovaný 1) nebyl nečinným. Pokud by totiž krajský soud zcela formálně konstatoval, že žalovaný 1) byl nečinným, neboť správní řízení nebylo formálně správně přerušeno, a tudíž běžely všechny lhůty a důsledky s tím spojené, znamenalo by to i to, že žaloba na ochranu proti nečinnosti je opožděná. Žalobce by byl tímto důsledkem poškozen, a to ryze vlivem špatného procesního postupu žalovaného 1). Proto krajský soud akceptoval skutečnost, že podle vůle žalobce i žalovaného 1) bylo řízení od 22. 10. 2018 přerušeno, a to na základě žádosti žalobce.

49. Jak je patrno, mezi žalobcem a žalovaným 1) není shoda o tom, kdy ovšem mělo být v řízení pokračováno. Žalobce je přesvědčen, že v řízení mělo být pokračováno po právní moci rozsudku Městského soudu v Praze, tj. od 24. 5. 2019. Žalovaný 1) se domnívá, že nemohl být nečinný, neboť o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto až dne 13. 5. 2020. Krajský soud zhodnotil, že deklaraci žalovaného 1) v jeho sdělení ze dne 22. 10. 2018, že „rozhodnutí o přerušení řízení nepozbyde účinnosti do doby pravomocného rozhodnutí soudu“, je nutno interpretovat v souladu se žalobcem podanou žádostí o přerušení řízení, ze které jednoznačně vyplývalo, že žalobce žádá o přerušení řízení do právní moci rozhodnutí o podané žalobě proti rozhodnutí ministryně práce a sociálních věcí ze dne 6. 8. 2018. Rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o žalobcem označené žalobě, nabyl právní moci dne 24. 5. 2019. Dnem následujícím měl tudíž žalovaný 1) v řízení pokračovat. Pokud žalovaný 1) setrvával v přesvědčení, že řízení je přerušeno minimálně až do právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dopouštěl se nezákonné nečinnosti, neboť důvod pro přerušení řízení již nebyl dán. Krajský soud je oprávněn k žalobní námitce přezkoumat důvodnost přerušení řízení, neboť z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 7 Ans 10/2012 - 46, plyne, že „není možné připustit, aby správní orgány mohly svou případnou nečinnost eliminovat zneužitím institutu přerušení správního řízení a zablokovat tak zásah soudu, neboť je představitelné, že i to může být nezákonnou nečinností.“ 50. Krajský soud si je vědom toho, že žalovaný 1) nemohl v řízení reálně rozhodnout, neboť stále neměl k dispozici rozhodnutí o předběžné otázce (tj. o žádosti o prominutí podmínky výše splatných nedoplatků), nicméně jde pouze a jen k jeho tíži, že si svůj procesní postup neošetřil přípustnými procesními prostředky. Jak již bylo uvedeno, od 24. 5. 2019 (ode dne právní moci rozsudku Městského soudu v Praze) byl žalovaný 1) povinen v řízení pokračovat. Nic mu nebránilo řízení opětovně procesně správným způsobem přerušit do doby rozhodnutí o předběžné otázce. Nic takového však žalovaný 1) neučinil, ve věci nečinil žádné úkony a bez dalšího vyčkával rozhodnutí o předběžné otázce. Takovým vyčkáváním se však žalovaný 1) dopustil nezákonné nečinnosti, neboť bez přerušení řízení mu uplynula zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí podle § 71 správního řádu. Třicetidenní lhůta pro vydání rozhodnutí, počítaná ode dne následujícího po právní moci rozsudku Městského soudu v Praze, tak žalovanému 1) uplynula dne 23. 6. 2019. Ode dne následujícího běžela jednoroční lhůta pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti podle § 80 odst. 1 s. ř. s. Žaloba byla podána včas (dne 4. 5. 2020).

51. Přerušení řízení podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu je institutem fakultativním. Je ovšem zcela na úvaze správního orgánu, zda při probíhajícím jiném řízení o předběžné otázce své řízení přeruší či nikoliv. Pokud tak však neučiní, vystavuje se správní orgán riziku uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí. To se právě stalo v nyní projednávaném případě.

52. Žaloba na ochranu proti nečinnosti žalovaného 1) je tudíž důvodná, neboť žalovaný 1) v řízení nekonal, ačkoliv důvody přerušení řízení pominuly ke dni 24. 5. 2019. Pokud se žalovaný 1) domníval, že řízení je z důvodu řízení o předběžné otázce přerušeno i nadále, tak se mýlil, neboť usnesení o přerušení řízení ze dne 12. 9. 2017 bylo konzumováno tím, že v září 2018 žalovaný 1) v řízení pokračoval. K tomu, aby žalovanému 1) neplynula lhůta pro vydání rozhodnutí, bylo nezbytné, aby řízení bylo opakovaně přerušeno podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu, což se však nestalo. Z toho důvodu žalovanému 1) uplynula lhůta k vydání rozhodnutí a krajský soud proto shledal, že žalovaný 1) je v řízení o žádosti o příspěvek nečinný.

53. Krajský soud s ohledem na důvodnost žaloby uložil výrokem II. Tohoto rozsudku žalovanému 1) podle § 81 odst. 2 s. ř. s. vydat rozhodnutí v řízení o žádosti žalobce ze dne 25. 7. 2017 o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě za 2. čtvrtletí roku 2017, vedeném pod sp. zn. UPCR-AA-2017/210872, a to v přiměřené lhůtě 60 dnů, byť žalobce navrhoval lhůtu kratší, a to z důvodu, že žalovaný 1) musí před vydáním rozhodnutí celou žádost meritorně posoudit, k čemuž potřebuje určitý časový prostor, a taktéž z důvodu toho, že krajský soud rozhodoval v době vyhlášeného nouzového stavu v souvislosti s epidemií koronaviru, což může mít za následek omezení provozu žalovaného 1). Náklady řízení ve vztahu k žalovanému 2)

54. Podle § 60 odst. 3 s. ř. s. platí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno. Vzal-li však navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení.

55. Krajský soud již shora konstatoval, že žaloba byla vzata zpět pro pozdější chování žalovaného 2), který nečinnost odstranil až v průběhu soudního řízení. Z toho důvodu má žalobce právo na náhradu nákladů vůči žalovanému 2) tak, jak bylo rozhodnuto výrokem III. tohoto rozsudku. V případě žalobce jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta.

56. Pokud jde o žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného 2) náklady zastoupení spočívají v odměně za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, replika k vyjádření žalovaného, účast na jednání dne 7. 10. 2020) celkem v částce 12 400 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů; 4 x 3 100 Kč] a v náhradě hotových výdajů za čtyři úkony právní služby v částce celkem 1 200 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky; 4 x 300 Kč); celkem tedy 13 600 Kč.

57. Dále soud jako součást náhrady nákladů řízení přiznal žalobci částku 922,81 Kč (bez DPH) na základě § 13 odst. 1 a 5 advokátního tarifu jako polovinu náhrady na cestovní výdaje advokáta za jízdné z Prahy (sídlo advokátní kanceláře) do Českých Budějovic (sídlo soudu) a zpět uskutečněné dne 7. 10. 2020 za účelem účasti na soudním jednání osobním vozidlem Audi, na celkovou vzdálenost 296 km, při spotřebě 6,4 l/100 km, průměrné ceně motorové nafty 31,80 Kč/l a při sazbě základní náhrady 4,20 Kč na 1 km jízdy osobním automobilem, a dále 400 Kč (za čtyři započaté půlhodiny) jako polovinu náhrady za promeškaný čas strávený na cestě k soudnímu jednání a zpět v rozsahu celkem 2 x 1 hodina 41 minut, tj. osm započatých půlhodin [§ 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 téže vyhlášky]. Při výpočtu cestovních výdajů vycházel krajský soud z vytištěné mapy na č. l. 87 předložené žalobcem; 2 x 148 km a 2 x 1:41 hod. času stráveného na cestě) a z údajů obsažených v předloženém technické průkazu. Náhrada cestovních výdajů a náhrada za promeškaný čas činila 1 845,62 Kč a 800 Kč (bez DPH); krajský soud tyto částky rozdělil tak, aby polovinu nesl žalovaný 1) a polovinu žalovaný 2).

58. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 3 133,79 Kč. Celkem jde tedy o částku 18 056,60 Kč. K této částce se připočítává částka vynaložená na soudní poplatek ve výši 2 000 Kč.

59. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 20 056,60 Kč je žalovaný 2) povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. Náklady řízení ve vztahu k žalovanému 1)

60. O náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalovanému 1) bylo rozhodnuto výrokem IV. tohoto rozsudku ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

61. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta.

62. Pokud jde o žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného 1) náklady zastoupení spočívají v odměně za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, replika k vyjádření žalovaného, účast na jednání dne 7. 10. 2020) celkem v částce 12 400 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů; 4 x 3 100 Kč] a v náhradě hotových výdajů za čtyři úkony právní služby v částce celkem 1 200 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky; 4 x 300 Kč); celkem tedy 13 600 Kč.

63. Dále soud jako součást náhrady nákladů řízení přiznal žalobci částku 922,81 Kč (bez DPH) na základě § 13 odst. 1 a 5 advokátního tarifu jako polovinu náhrady na cestovní výdaje advokáta za jízdné z Prahy (sídlo advokátní kanceláře) do Českých Budějovic (sídlo soudu) a zpět uskutečněné dne 7. 10. 2020 za účelem účasti na soudním jednání osobním vozidlem Audi, na celkovou vzdálenost 296 km, při spotřebě 6,4 l/100 km, průměrné ceně motorové nafty 31,80 Kč/l a při sazbě základní náhrady 4,20 Kč na 1 km jízdy osobním automobilem, a dále 400 Kč (za čtyři započaté půlhodiny) jako polovinu náhrady za promeškaný čas strávený na cestě k soudnímu jednání a zpět v rozsahu celkem 2 x 1 hodina 41 minut, tj. osm započatých půlhodin [§ 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 téže vyhlášky]. Při výpočtu cestovních výdajů vycházel krajský soud z vytištěné mapy na č. l. 87 předložené žalobcem; 2 x 148 km a 2 x 1:41 hod. času stráveného na cestě) a z údajů obsažených v předloženém technické průkazu. Náhrada cestovních výdajů a náhrada za promeškaný čas činila 1 845,62 Kč a 800 Kč (bez DPH); krajský soud tyto částky rozdělil tak, aby polovinu nesl žalovaný 1) a polovinu žalovaný 2).

64. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 3 133,79 Kč. Celkem jde tedy o částku 18 056,60 Kč. K této částce se připočítává částka vynaložená na soudní poplatek ve výši 2 000 Kč.

65. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 20 056,60 Kč je žalovaný 1) povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.