č. j. 63 A 18/2020 - 61

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Marie Trnkové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: J. S. zastoupen advokátkou Mgr. Kateřinou Mík Špoulovou sídlem Haštalská 760/27, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2020, č. j. 21260/2020-MZE-16231, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2020, č. j. 21260/2020-MZE-16231 se zrušuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce.

III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byla podle § 77 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), prohlášena nicotnost části rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje (dále též „krajský úřad“) ze dne 31. 1. 2012, č. j. KrÚ 7446/2012/OŽPZ/OZE a Městského úřadu Písek (dále též „městský úřad“) ze dne 22. 11. 2006, č. j. ŽP/MUPI/2006/17069/Ad. Napadeným rozhodnutím žalovaný prohlásil výrokem I. nicotnost rozhodnutí krajského úřadu v části výroku znějící „a označení bodu III. výroku rozhodnutí se mění na označení II.“ a výrokem II. prohlásil žalovaný nicotným rozhodnutí městského úřadu v části jeho výroku III., kterým bylo určeno, že do nabytí právní moci rozhodnutí o uznání nových honiteb ze zaniklé Schwarzenberské honitby Orlík, užívá tuto honitbu dle § 29 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o myslivosti“) její dosavadní uživatel, a to J. S., který tuto honitbu pro provádění myslivosti využíval prostřednictvím zmocněnce K. S..

2. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že není místně příslušným k projednání žaloby a usnesením ze dne 6. 10. 2020, č. j. 3 A 107/2020-16 rozhodl o postoupení věci Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“). Správnost postupu městského soudu následně potvrdil též Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 19. 11. 2020, č. j. Nad 172/2020 – 27, když se otázkou místní příslušnost zabýval na základě předložení věci zdejším soudem.

3. Žalobce rozporuje závěr žalovaného, že by rozhodnutí krajského úřadu a městského úřadu byla stižena vadami takové intenzity, které by způsobovaly nicotnost dotčených výroků, tj. aby vůbec nebylo možné v daných případech hovořit o správních aktech. Žalobce dovozuje věcnou příslušnost městského úřadu z § 60 zákona o myslivosti ve spojení s § 69 odst. 1 a § 29 odst. 4 téhož zákona. Žalobce uvádí, že výrok o užívání honitby doplňuje výrok o neuvedení honitby do souladu zákonem, přičemž jeho účelem má být posílení právní jistoty účastníků řízení. Žalobce shledává oporu zahrnutí daného výroku do správního rozhodnutí v § 142 odst. 2 správního řádu (žalobce patrně měl na mysli odst. 1 daného ustanovení – pozn. zdejšího soudu). Žalobce dále konstatuje, že výrok o užívání honitby v dotčených rozhodnutích má toliko deklaratorní povahu a skrze něj je pouze potvrzena skutečnost jinak vyplývající z § 29 odst. 4 zákona o myslivosti. Žalobce je přesvědčen, že orgány státní správy myslivosti mají pravomoc v řízení dle § 142 odst. 1 správního řádu deklaratorně rozhodnout o tom, kdo je uživatelem honitby, je-li uvedené řízení k žádosti dosavadního uživatele zahájeno.

4. I pokud by žalobce připustil, že deklaratorní výrok dle § 142 odst. 2 správního řádu nelze začlenit do rozhodnutí vydaného v jiném řízení, absentuje-li v daném řízení žádost o uvedenou deklaraci, tj. pokud by nebylo možné daný výrok vyslovit ex officio, zakládalo by to dle žalobce nanejvýše nezákonnost dotčených rozhodnutí, nikoli však jejich nicotnost.

5. Žalobce dále poukazuje na to, že žalovaným provedené prohlášení nicotnosti představuje značný zásah do právní jistoty. Dle žalobce by vzhledem k principům právního státu, zahrnujících též princip dobré víry ve správnost rozhodnutí orgánů veřejné moci, zákonné důvody pro prohlášení nicotnosti měly být vykládány restriktivně a nikoli extenzivně. Žalobce je přesvědčen, že pravomoc městského úřadu byla založena ustanovením § 60 zákona o myslivosti ve spojení s § 142 odst. 2 správního řádu. Postup žalovaného pak žalobce označuje za přepjatý formalismus opakovaně kritizovaný v judikatuře Ústavního soudu.

6. Své stanovisko žalobce zároveň zakládá na tom, že obě rozhodnutí městského úřadu a krajského úřadu již byla předmětem přezkumu ve správním soudnictví, přičemž v rámci soudního přezkumu daná rozhodnutí obstála jak před krajským soudem, tak následně i před Nejvyšším správním soudem a na základě řízení o ústavní stížnosti posléze i před Ústavním soudem, čímž byla potvrzena jejich zákonnost. Ani jeden ze soudů přitom žalovaným shledané vady rozhodnutí ani náznakem nevytkl. Shora uvedené platí tím spíše vzhledem k tomu, že i samotný žalovaný v rámci své rozhodovací praxe vycházel z dotčených rozhodnutí, kdy žalobce příkladmo odkázal na rozhodnutí ze dne 2. 12. 2009, č. j. 29884/2009-1623. Z popsaného postupu žalovaného vyvozuje žalobce znaky svévole.

7. Závěrem žalobce rozporuje dopad žalovaným zmiňovaných rozhodnutí Krajského soudu Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 3. 2009, č. j. 59 Ca 116/2008-41, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2009, č. j. 59 Ca 31/2009-28. Dle žalobce se jedná o zcela nepřiléhavou argumentaci, jelikož uvedená soudní rozhodnutí se týkala zcela jiných skutkových základů, a proto tyto nemohou sloužit jako opora pro závěry napadeného rozhodnutí.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

8. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Dle žalovaného je obsah žaloby de facto identický jako vyjádření žalobce v řízení o vyslovení neplatnosti, přičemž se s nimi napadené rozhodnutí kompletně a podrobně vypořádalo a je tak vyloučena jakákoli žalobcem namítaná svévole.

9. Za novou námitku žalovaný považuje zpochybnění relevantnosti odkazů na rozsudky správních soudů. K dané námitce žalovaný upozornil, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí byl uveden odkaz toliko na rozsudek Krajského soudu Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 3. 2009, č. j. 59 Ca 116/2008-41, a to v rámci bodu 2 a v rámci bodu 4 na straně 6. Žalovaný přitom trvá na relevanci jím uvedených tvrzení. Žalovaný podotkl, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2009, č. j. 59 Ca 31/2009-28, se mu nadto nepodařilo dohledat.

10. Žalovaný dále namítl, že mu nejsou známa soudní rozhodnutí, která by prohlášení nicotnosti v případě vydání rozhodnutí nekompetentním orgánem znemožňovala či zpochybňovala. Žalovaný konstatoval, že pakliže by neměla být prohlášena za nicotná rozhodnutí v projednávané věci, pak již zřejmě žádné, neboť absenci zákonného zmocnění pro vydání rozhodnutí představuje ten nejzávažnější případ ze zákonem vymezených vad, které jsou důvodem pro vyslovení nicotnosti. Žalovaný závěrem upozornil na to, že v daném případě nejsou dány podmínky pro dobrovolné uspokojení žalobce ve smyslu § 153 odst. 2 správního řádu, jelikož jde o případ, dotýkající se vícera účastníků řízení.

III. Obsah správních spisů

11. Dle spisového materiálu bylo žalovaným vydání rozhodnutí krajského úřadu a městského úřadu zjištěno v rámci kontroly na Městském úřadu Milevsko, která byla ukončena vypořádáním námitek proti protokolu na konci října 2019.

12. Zahájení řízení o prohlášení nicotnosti rozhodnutí krajského úřadu a rozhodnutí městského úřadu bylo účastníkům řízení oznámeno přípisem žalovaného ze dne 21. 5. 2020, č. j. 25257/2020-MZE-16231. Žalovaný v uvedeném oznámení zároveň účastníky poučil, že dle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu, mají právo vyjádřit v řízení své stanovisko, vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, předkládat důkazy, činit v řízení návrhy a nehlédnout do spisu. Do správního spisu bylo založeno též rozhodnutí krajského úřadu, jakož i rozhodnutí městského úřadu.

13. Žalovaný svou žádostí ze dne 25. 2. 2020, č. j. 61676/2019-MZE-16231, požádal krajský úřad o zaslání kompletního spisového materiálu. V návaznosti na předmětnou žádost krajský úřad zaslal žalovanému vyjádření, dle něhož byl již správní spis k rozhodnutí krajského úřadu skartován, a proto byl z jeho strany žalovanému zaslán pouze spis městského úřadu. Krajský úřad zároveň vyjádřil přesvědčení, že je otázkou, zda by mělo případné prohlášení uvedených rozhodnutí za nicotné vůbec nějaký dopad, neboť obě rozhodnutí byla již konzumována.

14. V rámci řízení o nicotnosti byla žalovanému doručena dvě vyjádření, a to jednak vyjádření žalobce ze dne 15. 6. 2020, jednak vyjádření Honebního společenstva Jickovice ze dne 22. 6. 2020. Zatímco žalobce ve vyjádření uvedl, že rozhodnutí krajského úřadu a městského úřadu nevykazují vady takové intenzity, aby bylo možno považovat dotčené výroky za nicotné; dle Honebního společenstva Jickovice naopak správní orgány v daném případě zcela vybočily ze svých pravomocí a jejich rozhodnutí jsou proto nicotná.

15. Žalovaný vydal dne 15. 7. 2020 napadené rozhodnutí, kterým rozhodl tak, jak je uvedeno v bodu 1 tohoto rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že správní orgány zcela vybočily ze svých pravomocí, když bez zákonné pravomoci pro vydání rozhodnutí založily jmenovitě určené osobě právo užívat zaniklou honitbu.

IV. Průběh řízení před krajským soudem

16. Strany sporu v rámci ústního jednání konaného dne 27. 10. 2021 setrvaly na svých tvrzeních a závěrech učiněných v průběhu řízení před soudem.

V. Právní názor soudu

17. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

18. Žaloba je důvodná.

19. Žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím tak, že shledal část rozhodnutí městského úřadu a část rozhodnutí krajského úřadu nicotnými. Krajský soud předně obecně připomíná, že zákonodárce rozlišuje mezi běžnou nezákonností správního rozhodnutí a kvalifikovanou nezákonností spočívající v nicotnosti správního rozhodnutí. Zároveň doktrína i judikatura nicotnost a nezákonnost důsledně odlišují, přičemž toto rozlišování má zcela zásadní důsledky. Nezákonné rozhodnutí je existující, právně závazné a případně vynutitelné, dokud není zrušeno, přičemž se vychází z presumpce jeho správnosti. Naopak na nicotné rozhodnutí se bez ohledu na případnou deklaraci nicotnosti, hledí vždy jako na neexistující a zdánlivé rozhodnutí, které nezakládá práva ani povinnosti a které nemusí být respektováno, a dokonce nesmí být veřejnou mocí ani vynucováno (k uvedenému srov. rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006-74, č. j. 1629/2008 Sb. NSS, či usnesení ze dne 12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/2010-65).

20. Správní řád zakotvuje důvody nicotnosti rozhodnutí v § 77. Dle odst. 1 věty první daného ustanovení je nicotným takové rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný. Právě uvedená podmínka byla důvodem pro rozhodnutí o nicotnosti, a proto není nutné o ostatních důvodech nicotnosti pojednat. K tomu, aby bylo možné konstatovat nicotnost správního rozhodnutí (označovaného též jako paakt, zdánlivý akt či non negotium) je tedy potřeba absolutní věcná nepříslušnost správního orgánu, který daný akt vydal. Institut věcné příslušnosti slouží k určení, který z orgánů nadaný obecně pravomocí rozhodovat o právech a povinnostech osob ve veřejné správě bude rozhodovat v konkrétní věci. Věcnou příslušnost nelze vymezovat individuálně, tedy s ohledem na každý konkrétní společenský vztah, nýbrž druhově: právo si vytváří okruhy věcí spojených vnitřní podobností, definuje je společnými znaky a tyto skupiny obsahově spřízněných věcí pak svěřuje k rozhodování jednotlivým správním orgánům. Absolutní nedostatek věcné příslušnosti nastává tehdy, jestliže o věci nerozhoduje orgán k tom určený, nýbrž orgán jiný – takový, jemuž jsou k rozhodování svěřeny věci obsahově odlišné (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2005, č.j. 1 Afs 1/2004-58).

21. Městský úřad ve svém rozhodnutí ze dne 22. 11. 2006 rozhodoval o návrhu na uvedení SCHWARZENBERSKÉ HONITBY ORLÍK (dále jen „honitba“) do souladu se zákonem o myslivosti. Ve správním řízení dospěl městský úřad k závěru, že pro nesplnění podmínky souvislosti nelze uvedenou honitbu vzhledem k jejímu rozdělení Orlickou přehradou spojit na jejích koncích, vodní plocha tvoří překážku pohybu zvěře a je pro ni nebezpečím. O neuvedení honitby do souladu se zákonem bylo rozhodnuto výrokem I. rozhodnutí městského úřadu. V důsledku výše uvedeného závěru bylo městským úřadem rozhodnuto ve výroku II. rozhodnutí o zrušení této honitby. Ve výroku III. rozhodl městský úřad o tom, že do nabytí právní moci rozhodnutí o uznání nových honiteb ze zmiňované zaniklé honitby, užívá danou honitbu dle § 29 odst. 4 zákona o myslivosti její dosavadní uživatel, za kterého městský úřad zároveň označil žalobce, který tuto honitbu měl využívat prostřednictvím zmocněnce K. S.. V návaznosti na podané odvolání rozhodl krajský úřad svým rozhodnutím, že rozhodnutí městského úřadu mění tak, že bod II. výroku rozhodnutí se vypouští a označení bodu III. výroku se mění na označení bodu II. V ostatním nebylo rozhodnutí městského úřadu změněno.

22. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný prohlásil nicotným rozhodnutí městského úřadu v části jeho výroku III. a dále prohlásil nicotným rozhodnutí krajského úřadu v části výroku znějící „a označení bodu III. výroku rozhodnutí se mění na označení II.“. Z uvedeného je zřejmé, že zásadní pro posouzení důvodnosti žaloby je otázka nicotnosti původního výroku III. rozhodnutí městského úřadu, neboť výrok krajského úřadu prohlášený žalovaným za nicotný pouze pozměnil pořadí výroků rozhodnutí městského úřadu.

23. Žalobce v žalobě rozporuje správnost závěru žalovaného, dle kterého je dána nicotnost rozhodnutí městského úřadu z toho důvodu, že zákon o myslivosti neobsahuje ustanovení, které by orgán státní správy myslivosti výslovně zmocňovalo k vydání rozhodnutí o tom, že po zrušení honitby tuto nadále užívá její dosavadní uživatel. Dle žalobce má výrok III. daného rozhodnutí ryze deklaratorní povahu, jeho účelem je pouze posílení právní jistoty účastníků řízení a daný výrok nelze považovat za natolik závažnou vadu, aby odůvodňovala vyslovení jeho nicotnosti. Krajský soud shledal uvedenou námitku žalobce důvodnou.

24. Zákon o myslivosti v § 60 uvádí, že ve věcech neuvedených v § 57 až 59 vykonávají státní správu na úseku myslivosti obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Ustanovení § 57 – 59 přitom neupravuje otázku věcné příslušnosti k určení toho, kdo má užívat honitbu do doby nabytí právní moci rozhodnutí o uznání honitby. Systematickým výkladem lze dovodit, že otázka užívání honitby do doby pravomocného rozhodnutí o uznání honitby bezprostředně souvisí s řízením o uznání honitby, neboť obě otázky jsou upraveny v témže zákonném ustanovení, a to konkrétně v § 29 zákona o myslivosti. Odstavec 1 daného paragrafu uvádí, že k řízení a k vydání rozhodnutí o uznání honitby je příslušný orgán státní správy myslivosti, v jehož územním obvodu leží honební pozemky navrhované honitby. Není přitom sporu o tom, že příslušným orgánem k posouzení dané otázky byl právě Městský úřad Písek (místní příslušnost byla v době vydání rozhodnutí městského úřadu určena ustanovením § 14 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností, věcná příslušnost přitom plyne přímo ze znění zákona o myslivosti). Jinými slovy, pokud by byla žádost o vydání deklaratorního rozhodnutí o určení právního vztahu co do osoby uživatele honitby do doby právní moci nových rozhodnutí o uznání honitby podána, byl by to právě Městský úřad v Písku, který by byl věcně příslušný o takové žádosti rozhodnout. Nelze proto dovozovat, že by městský úřad byl absolutně věcně nepříslušný, a to obzvlášť za situace, kdy zákon o myslivosti neurčuje jiný správní orgán, který by byl věcně příslušný k vydání rozhodnutí o uznání honitby či o jejím užívání do doby nabytí právní moci rozhodnutí o uznání honitby.

25. Krajský soud přitom nepřehlédl, že dikce § 29 odst. 4 zákona o myslivosti nepředpokládá, že by mělo být správními orgány o dané otázce rozhodováno, neboť zákon konkrétně stanovuje, že do nabytí právní moci rozhodnutí o uznání honitby užívá honitbu právě dosavadní uživatel. Ani tato skutečnost však neznamená, že by městský úřad byl k vydání daného výroku absolutně věcně nepříslušný, resp. že by se v posuzovaném případě jednalo o vadu takové intenzity, aby ji bylo možné považovat za důvod prohlášení nicotnosti ve smyslu § 77 správního řádu.

26. K námitce žalobce, dle které se v případě výroku III. rozhodnutí městského úřadu jednalo o ryze deklaratorní rozhodnutí, uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, že dané tvrzení nemůže obstát, neboť o posuzované otázce bylo možné vydat osvědčení dle § 154 a násl. správního řádu, čímž je dle § 142 odst. 2 téhož zákona vyloučeno vydání rozhodnutí deklaratorní povahy.

27. Současná právní úprava rozlišuje mezi tzv. deklaratorním správním rozhodnutím dle § 142 odst. 1 správního řádu a osvědčením coby tzv. jiným úkonem podle části čtvrté téhož zákona. Deklaratorní rozhodnutí je vydáváno v řízení o určení právního vztahu, které představuje zvláštní typ správního řízení (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2010, č. j. 30 Ca 49/2008-57). Oproti tomu, vydání osvědčení ve smyslu § 154 a násl. správního řádu správní řízení vůbec nepředchází (dle § 9 správního řádu).

28. Podle § 142 odst. 2 správního řádu nelze vydat deklaratorní rozhodnutí, jestliže o předmětu řízení může správní orgán vydat osvědčení anebo jestliže může otázku jeho vzniku, trvání nebo zániku řešit v rámci jiného správního řízení (např. jako otázku předběžnou – viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 7. 2016, č. j. 10 As 117/2016-64).

29. Otázkou konkurence deklaratorního rozhodnutí a osvědčení se zabýval mj. zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, a to v usnesení ze dne 6. 9. 2012, č. j. Konf 25/2012–9 (č. 2717/2012 Sb. NSS). Zvláštní senát při výkladu § 142 odst. 1 správního řádu dospěl k závěru, že se jedná o „samonosnou“ kompetenční normu, která v jednotlivých případech umožňuje správním orgánům podle ní rozhodovat bez ohledu na to, zda předpis práva hmotného s takovýmto rozhodnutím (o určení právního vztahu) počítá, určující je pouze to, zda jsou splněny podmínky § 142 správního řádu.

30. Závěry zvláštního senátu následně akceptoval i Krajský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 30. 10. 2017, č. j. 45 A 66/2015–37, který také ve svém odůvodnění vypočítává podmínky pro vydání daných druhů správních aktů. V uvedeném rozhodnutí Krajský soud v Praze konkrétně uvedl, že o kompetenční normu se jedná pouze co do odst. 1 ustanovení § 142 správního řádu. Naproti tomu § 142 odst. 2 téhož zákona je zapotřebí interpretovat tak, že pokud je u správního orgánu zahájeno řízení o vydání rozhodnutí o právním vztahu, je správní orgán povinen uvážit, zda mu zvláštní zákon nezakládá pravomoc vydat osvědčení, jímž by byl předmět sporu či pochybností, které vedly k zahájení řízení dle § 142 odst. 1 správního řádu, odklizen, nebo zda nemůže být odklizen v rámci jiného řízení. Jde tedy jen o vymezení negativních podmínek, které brání věcnému posouzení žádosti o vydání deklaratorního rozhodnutí. Odstavec 2 tudíž nelze vykládat tak, že správní orgán je oprávněn vydat osvědčení namísto rozhodnutí dle odstavce 1 kdykoliv, pokud jsou splněny podmínky pro jeho vydání (vydává se v případech, kdy není o věci pochybnost, není zapotřebí použít správního uvážení nebo vyložit neurčitý pojem a mají být osvědčeny skutečnosti úředně známé). I v těch případech, kdy jsou splněny podmínky pro vydání osvědčení, musí správní orgán disponovat pravomocí vydat toto osvědčení, přičemž tato pravomoc musí být obsažena v příslušném zvláštním právním předpisu (v dané věci v zákoně o myslivosti). V případě, že tam takové zmocnění není, musí vydat deklaratorní rozhodnutí.

31. Ze shora uvedených judikatorních závěrů se podává, že kompetenční normu jakožto normu stanovující rozsah pravomoci a působnosti správních orgánů (srov. ŠKOP, Martin a MACHÁČ, Petr. Základy právní nauky. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. s. 94), představuje pouze § 142 odst. 1 správního řádu, odstavec druhý naopak za normu kompetenčního charakteru považovat nelze. Osvědčení určující uživatele honitby do doby nabytí právní moci rozhodnutí o uznání honitby přitom není možné vydat, neboť zákon o myslivosti (jakožto zákon zvláštní) takovouto pravomoc správnímu orgánu nezakládá. Z uvedeného důvodu nelze považovat závěr žalovaného o možnosti vydat v dané věci osvědčení za správný.

32. Pokud jde o žalovaným zmiňovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 2. 3. 2009, č. j. 59 Ca 116/2008-41, ani dané rozhodnutí nepředstavuje oporu závěrům žalovaného. Je třeba upozornit, že skutkový stav v dané věci nebyl obdobný nyní projednávané věci. V případě zmíněného rozhodnutí nevydal správní orgán deklaratorní rozhodnutí, nýbrž vyjádření ve smyslu § 154 a násl. správního řádu. Ve zmíněném rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci dospěl k tomu, že vyjádření správního orgánu, kterými došlo k určení uživatelů honiteb, nepředstavovalo správně zvolený instrument. Tento závěr pouze podporuje shora uvedené konstatování, dle něhož v nyní projednávané věci nebylo možné vydat osvědčení (které je vyjádření pojednanému ve zmiňovaném rozhodnutí velmi blízké), jak žalovaný nesprávně dovozoval. Hovoří-li dané rozhodnutí o nedostatku formy i kompetence, je třeba dané závěry nahlížet pouze ve vztahu k vyjádření dle § 154 a násl. správního řádu a nelze je tak vztáhnout na otázku kompetence k vydání deklaratorního rozhodnutí. Nad shora uvedené lze uvést, že v rozhodnutí uváděném žalovaným bylo předmětné vyjádření přezkoumáváno v řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu, a proto by nebylo možné závěry daného soudu bez dalšího přebírat pro nyní posuzovanou věc.

33. Pokud jde o otázku procedury vedoucí k vydání deklaratorního rozhodnutí, lze uvést, že dle § 142 odst. 1 správního řádu lze vydat takové rozhodnutí na žádost. Uvedené však neznamená, že by bylo zcela vyloučeno vydání daného rozhodnutí z moci úřední (k uvedenému srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2014, č. j. 8 Ans 3/2013–63 a v něm citovanou komentářovou literaturu). Bylo-li ve správním řízení vydáno deklaratorní rozhodnutí bez výslovné žádosti, jakož i bez speciální právní úpravy, která by umožňovala takto rozhodnout ex officio, lze takový postup považovat za vadu rozhodnutí. Rozhodně však nikoli za takovou vadu, která by činila dotčené výroky rozhodnutí městského úřadu a krajského úřadu nicotnými. V takovémto případě totiž nelze hovořit o absolutní věcné nepříslušnosti správních orgánů, jak vyžaduje § 77 správního řádu, ale pouze o procesním pochybení, způsobilém vyvolat nanejvýše nezákonnost takového postupu. Již shora však bylo osvětleno, pro vyslovení nicotnosti nepostačují vady nezákonnosti, ale naopak je vyžadována kvalifikovaná nezákonnost, se kterou právní řád spojuje následek nicotnosti. Totožný závěr pak lze učinit i ve vztahu k vymezení konkrétní osoby dosavadního uživatele honitby, pokud by tato osoba byla určena nesprávně, jednalo by se nanejvýš o vadu zapříčiňující nezákonnost rozhodnutí, nikoli jeho nicotnost.

34. S napadeným rozhodnutím, nelze souhlasit ani v tom, že v minulosti provedený soudní přezkum správních rozhodnutí, která v rámci přezkumu obstála, není ve vztahu k tomuto řízení relevantní. Žalovaný má pravdu pouze potud, že dle obecného pravidla zakotveného v § 75 odst. 2 s. ř. s. soudy ve správním soudnictví přezkoumávají výroky žalobou napadených rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Žalovaný však již přehlíží skutečnost, že z uvedeného pravidla existují i výjimky, kdy soud musí k určitým vadám přihlédnout i ex officio. Jedním druhem vad, ke kterým je soud povinen přihlížet nezávisle na žalobcem uplatněné žalobní body, jsou vady způsobující nicotnost správního rozhodnutí ve smyslu § 77 správního řádu. Uvedená výjimka ze shora přiblíženého obecného pravidla vyplývá z § 76 odst. 2 s. ř. s., dle kterého soud vysloví rozsudkem nicotnost rozhodnutí i bez návrhu, zjistí-li, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají tuto nicotnost. Pokud se důvody nicotnosti týkají jen části rozhodnutí, soud vysloví nicotnou jen tuto část rozhodnutí, jestliže z povahy věci nevyplývá, že ji nelze oddělit od ostatních částí rozhodnutí.

35. K případné nicotnosti dotčených rozhodnutí by tedy musel přihlédnout jak zdejší soud v řízení vedeném pod sp. zn. 10 Ca 56/2007, tak zároveň Nejvyšší správní soud v řízení vedeném pod sp. zn. 9 As 69/2007. Ani jeden z uvedených správních soudů však neshledal napadené rozhodnutí nicotným, a to v žádném z jeho výroků. Rozhodnutí správních soudů, která vzešla z uvedených řízení, přitom následně obstála i v řízení před Ústavním soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. IV. ÚS 370/08). Tato skutečnost rovněž podporuje závěr, ke kterému bylo shora dospěno, tj. že dotčená správní rozhodnutí nejsou nicotná. S žalobcem lze souhlasit též v tom, že postup žalovaného vykazuje znaky libovůle či dokonce svévole, když v jednom svém rozhodnutí z dotčených správních rozhodnutí sám vycházel jako z aktů prostých vad, zatímco následně shledal daná rozhodnutí za natolik vadná, že dospěl k závěru o jejich nicotnosti. Uvedený postup lze označit za popření principu právní jistoty a nelze jej považovat za výkon veřejné správy konvenující postulátům plynoucím z § 2 – 8 správního řádu. O tom svědčí i skutečnost, že nicotnost je správními orgány vyslovována po patnácti letech od vydání tohoto rozhodnutí v situaci, kdy dotčená rozhodnutí byla konzumována.

36. Namítá-li žalovaný, že pakliže by nebylo možné shledat dotčená správní rozhodnutí nicotnými, pak už asi žádné, je třeba uvedené tvrzení odmítnout s poukazem na to, že nicotnost představuje zcela výjimečný institut, který nachází uplatnění pouze v případě těch nejintenzivnějších vad správních „rozhodnutí“, která pro uvedené vady za rozhodnutí ani není možné považovat. Pro uvedenou výjimečnost dopadů vad způsobujících nicotnost je třeba její důvody interpretovat restriktivně, a nikoli u nich uplatňovat výklad extenzivní. Ze závěru, že dotčená rozhodnutí v této věci nejsou nicotná přitom nelze vyvozovat kategorické závěry pro jiné případy, neboť vždy bude nutné přihlížet k individuálním okolnostem posuzovaného případu, resp. intenzitě vad rozhodnutí.

37. Ze shora přednesených důvodů je zjevné, že rozhodnutí městského úřadu a krajského úřadu netrpí vadami způsobujícími jejich nicotnost. Otázka prosté nezákonnosti není předmětem projednávané věci, a proto je třeba uzavřít, že nezákonným je naopak žalobou napadené rozhodnutí. Z těchto důvodů soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.

VI. Závěr, náklady řízení

38. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná, a proto dle § 78 odst. 1 s. ř. s. přikročil ke zrušení napadeného rozhodnutí a věc žalovanému v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil k dalšímu řízení.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl v řízení zcela úspěšný, a má tak právo na náhradu všech nákladů, které vynaložil v souvislosti se soudním řízením. Ty spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč a v odměně jeho právní zástupkyně, jež je tvořena odměnou za 3 úkony právní služby po 3 100 Kč [převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a účast na jednání před soudem - § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif)], celkově tedy 9 300 Kč, a dále paušální částkou odpovídající uvedenému počtu úkonů právní služby jako náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 citované vyhlášky v celkové výši 900 Kč. Odměna zástupkyně žalobce a náhrada jejích hotových výdajů tedy činí 10 200 Kč. Jelikož je zástupkyně žalobce plátcem DPH, je částka 10 200 Kč navýšena o 21 % na částku 12 342 Kč (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Celkově tedy činí náhrada nákladů řízení 15 342 Kč. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen uhradit podle § 149 o. s. ř., užitého na základě § 64 s. ř. s., k rukám zástupkyně žalobce, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.).