č. j. 63 A 7/2021 - 52

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Marie Trnkové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D. ve věci žalobkyně: T. T. T. H., narozena státní příslušnost: v ČR bytem zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 2. 2021, č. j. X takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“ či „zdejší soud“) dne 24. 3. 2021 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 19. 2. 2021, č. j.X (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“ či „prvostupňový orgán“) ze dne 11. 12. 2020, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí potvrdila. Prvostupňovým rozhodnutím byla podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobkyně o vydání zaměstnanecké karty z důvodu, že její pobyt na území není v zájmu České republiky.

2. Žalobkyně v prvé řadě namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaná se nikterak nevypořádala s argumentací ohledně judikaturního vývoje v oblasti utajovaných informací. Dle žalobkyně se jedná o ignorování zásadního odvolacího důvodu, čímž žalovaná zasáhla do práva žalobkyně na spravedlivý proces. Nepřezkoumatelnost žalobkyně spatřuje i v dalších aspektech, a to v reakcích žalované na Visapoint a na judikaturu vztahující se k zákonu o svobodném přístupu k informacím, přičemž však žalobkyně žádnou takovou argumentaci v rámci odvolání nevznášela. Nepřezkoumatelnost je žalobkyní dovozována též ze skutečnosti, že se žalovaná nevypořádala s odvolací námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu v důsledku neprovedení navrhovaného výslechu. Dále žalobkyně spatřuje nepřezkoumatelnost v absenci vypořádání se s odvolací argumentací týkající se zaměstnavatele žalobkyně. Konečně pak žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné z důvodu, že podklady pro vydání rozhodnutí byly rozšířeny o další utajovanou informaci poskytnutou Národní centrálou proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky (dále jen „NCOZ“), aniž byla žalobkyně o této skutečnosti vyrozuměna a bylo jí umožněno se k podkladům vyjádřit.

3. Výše uvedený aspekt neseznámení žalobkyně s utajovanou informací tato spojuje i s nezákonností rozhodnutí a odkazuje přitom na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 10. 2020, Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, stížnost č. 80982, podle jehož závěrů v souvislosti s čl. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Protokol“) musí mít cizinec možnost uplatnit námitky proti rozhodnutí o neudělení pobytového oprávnění. Pokud cizinec není obeznámen s relevantními skutkovými okolnostmi, které vedly k závěru, že představuje hrozbu národní bezpečnosti, a nezná skutečnosti kladené mu za vinu, není ani schopen smysluplně uplatňovat své námitky. Legitimní důvody, pro které lze omezit právo přístupu k utajovaným informacím, tak nemohou negovat procesní práva žalobkyně. Žalobkyně proto nesouhlasí s postupem, kdy po přezkoumání utajovaných informací žalovaná zrušila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a utajované informace odmítla, načež si novou utajovanou informaci, která má veškeré předchozí objasnit, vytvořil prvostupňový správní orgán sám.

4. Žalobkyně odkazuje na test přípustnosti omezení procesních práv cizince, podle kterého je třeba vážit, (1) zda omezení bylo řádně odůvodněno a (2) zda omezení procesních práv byla dostatečně vyvážena. V rámci prvního kritéria je pak nutné posoudit, zda nezávislý správní orgán (resp. soud) zkoumal potřebu omezení procesních práv cizince, zejména zda soud má pravomoc zkoumat potřebu zachování povahy utajované informace, zda je oprávněn vyžádat si zpřístupnění takové informace a zda sám může utajovanou informaci cizinci zpřístupnit. Čím je pak rozsah poskytnutých informací omezenější, tím důležitější budou přijatá opatření, která vyváží toto omezení za účelem zajištění procesních práv cizince. V rámci druhého kritéria je třeba vážit, zda zpřístupněné informace jsou relevantní k důvodům pro vydání negativního rozhodnutí, zda byl cizinec poučen o svých právech a povinnostech, zda byl právně zastoupen a zástupce měl přístup k utajovaným informacím a zda je utajovaná informace předmětem soudního přezkumu a soud k ní má přístup za účelem vyhodnocení její autentičnosti, věrohodnosti a pravdivosti.

5. Na základě předestřených kritérií žalobkyně vyslovila názor, že postup správního orgánu prvního stupně byl v rozporu s čl. 1 Protokolu, neboť žalobkyni nebyly sděleny žádné relevantní skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o tom, že její pobyt na území České republiky není v zájmu ČR. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 4. 6. 2013, ZZ, C-300/11.

6. Žalobkyně důrazně odmítá její propojení s organizovaným zločinem stejně jako tvrzení, že by měla představovat hrozbu pro bezpečnost České republiky. Svou žádost podala legitimním způsobem za pomoci právního zástupce. V kontextu výše uvedeného žalobkyně pochybuje o relevanci doplněné utajované informace, kterou vytvořil sám prvostupňový správní orgán, a která poté, kdy žalovaná vyslovila pochybnosti o zákonnosti původních rozhodnutí opírajících se o utajované informace, měla tyto nezákonnosti najednou zhojit. Žalobkyně odkazuje na dřívější rozhodnutí žalované v její věci ze dne 14. 10. 2020, č. j. X, v němž žalovaná jednoznačně odmítla závěr správního orgánu prvního stupně o tom, že existují pochybnosti, že pobyt žalobkyně na území ČR není v zájmu státu. Z postupu správního orgánu prvního stupně žalobkyně usuzuje jeho zájem na zamítání žádostí bez zákonného podkladu za každou cenu. Žalobkyně vznesla pochybnosti nad podobou a obsahem nově pořízené utajované informace a nad okolnostmi pořízení tohoto podkladu. Žalobkyně odmítá účast na jakémkoliv protiprávním jednání, s nímž její osobu spojuje NCOZ. Žalobkyně proto považuje za naprosto nepřípustné trestání její osoby znemožněním pobytu na území ČR, o který usiluje legální cestou přes tři roky, nadto bez možnosti seznámit se s obsahem utajovaných informací. Žalobkyně považuje za nutné seznámení se s obsahem těchto informací alespoň v určité míře či provedení jejího výslechu, což navrhovala ve svém předchozím rozhodnutí sama žalovaná, a to za účelem přezkoumatelnosti aplikace utajovaných informací na žalobkyni, která by se ve výslechu mohla k celé věci blíže vyjádřit.

7. Žalobkyni dále není zřejmé, z jakých skutečností správní orgány vyvozují porušení pracovněprávních předpisů, kterých se navíc může dopustit toliko zaměstnavatel a nikoliv zaměstnanec. Žalobkyně podotýká, že v případě jakéhokoliv podezření správních orgánů na porušení pracovněprávních předpisů je zde prostor pro podnět k vyšetření takové situace správními nebo trestněprávními orgány. Rozhodně však nelze za tvrzené nezákonnosti zaměstnavatele a třetích osob trestat žalobkyni zamítnutím její žádosti o zaměstnaneckou kartu. Dle žalobkyně měla žalovaná za účelem řádného zjištění skutkového stavu provést výslech zástupce zaměstnavatele, jak žalobkyně navrhovala.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

8. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 30. 4. 2021 navrhla zamítnutí žaloby a vyjádřila se k jednotlivým žalobním bodům. V prvé řadě žalovaná upozornila na rozsudek ESLP ve věci Rogner proti České republice ze dne 26. 11. 2015, v němž soud konstatoval, že nemožnost účastníka seznámit se s důkazy, které byly utajovanými informacemi, byla v českém právním prostředí vyvážena tím, že se s danými utajovanými skutečnostmi seznámil soud, který rovněž přezkoumal správní rozhodnutí ve věci.

9. Žalovaná s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, č. j. 14 A 73/2019 – 36, podotkla, že odepření přístupu žalobkyně k utajovaným informacím není v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť garantem ochrany práv účastníka řízení je v takovém případě nezávislý soud, který zajistí nezneužití utajovaných informací správními orgány. Žalovaná uvedla, že správní orgány nemají povinnost popsat, jakým způsobem byla utajovaná informace získána či jakou má povahu, nebo zakládat do správního spisu listiny, z nichž by bylo zřejmé, jakým způsobem byly předmětné utajované informace získány. Žalovaná rovněž zastává názor, že vzhledem k povaze řízení, kdy se nerozhoduje o právním nároku žalobkyně na pobyt na území ČR, žalovaná nebyla oprávněna žalobkyni umožnit uplatnění práva na vyjádření se k podkladům rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, když byla opatřeným novým podkladem pro vydání rozhodnutí utajovaná informace.

10. Žalovaná nesouhlasí ani s namítanými důvody nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011 – 101. Žalovaná uvedla, že je napadené rozhodnutí plně přezkoumatelné, dostatečně věrohodné a individualizované, nicméně s ohledem na podklady spočívající v utajovaných informacích, byly možnosti konkretizace těchto podkladů značně omezené. Také k podkladům spočívajícím ve výňatku z výroční zprávy BIS či zpráv z tisku žalovaná konstatovala, že se k nim nemůže blíže vyjádřit, neboť by tím ohrozila účel jejich utajení. Z napadeného rozhodnutí rovněž neplyne, že by byly správní orgány při rozhodování vázány usnesením vlády č. 474 ze dne 18. 7. 2018. Dotčené usnesení vyjadřuje zájem ČR na zavedení určité regulace ve vztahu k vydávání určitých typů pobytových oprávnění, přičemž tento zájem byl vtělen i do § 181b zákona o pobytu cizinců.

11. Žalovaná závěrem reagovala na výhrady k vyznačení stupně utajení, přičemž uvedla, že správní orgány nijak neodpovídají za určení stupně utajení u utajovaných informací. Správní orgán prvního stupně nebyl oprávněn se zabývat tím, zda byly předmětné utajované informace utajeny v souladu se zákonem o utajovaných informacích.

III. Obsah správních spisů

12. Žalobkyně podala dne 8. 11. 2019 prostřednictvím Velvyslanectví České republiky v Hanoji žádost o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 16. 7. 2020, č. j. X, žádost žalobkyně o vydání zaměstnanecké karty podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců zamítl s odůvodněním, že pobyt žalobkyně na území České republiky za účelem výkonu zaměstnání na pracovní pozici uvedené v žádosti o vydání zaměstnanecké karty není v zájmu České republiky. Podkladem pro vydání zamítavého rozhodnutí byl materiál označený jako „Imigrace do České republiky z Vietnamu – shrnutí situace a bezpečnostních rizik“, č. j. X, který je veden v režimu stupně utajení „VYHRAZENÉ“, přičemž zdrojem pro zpracování tohoto materiálu se stala informace poskytnutá NCOZ. Usnesením vlády České republiky č. 474, jehož podkladem byl rovněž výše uvedený materiál č. j. X, došlo k pozastavení přijímání žádostí o některá pobytová oprávnění u zastupitelského úřadu České republiky v Hanoji. V rámci rozhodování vycházel správní orgán prvního stupně z dalších utajovaných informací postoupených NCOZ, které jsou vedené v režimu utajení „DŮVĚRNÉ“ pod č. j. X a č. j. X. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně dne 21. 7. 2020 odvolání (na výzvu správního orgánu doplněné dne 3. 8. 2020), o kterém rozhodla žalovaná dne 14. 10. 2020 pod č. j. MV-133125-3/SO-2020 tak, že se prvostupňové rozhodnutí ruší a věc se vrací správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání. V rámci nového projednání věci byly vzaty jako podklady uvedené utajované informace ve spojení s usnesením vlády č. 474 a další utajovaná informace zpracovaná NCOZ, která je vedená v režimu utajení „DŮVĚRNÉ“ pod č. j. X.

13. Druhé rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o vydání zaměstnanecké karty, bylo vydáno dne 11. 12. 2020 pod č. j. X. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 15. 12. 2020 odvolání, které k výzvě správního orgánu prvního stupně doplnila dne 29. 12. 2020.

14. O odvolání žalobkyně rozhodla žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím dne 19. 2. 2021. Žalovaná vymezila pro věc relevantní právní úpravu a konstatovala, že doplněná utajovaná informace vedená pod č. j. X zpřesňuje a doplňuje všechny vyhotovené utajované informace pořízené v průběhu správního řízení, o jejichž obsahu byla žalobkyně v obecné rovině informována, a je vedena odděleně mimo spis v souladu s § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná dále uvedla, že byť byla žádost žalobkyně podána před zavedením systému kvót směřujícího k určité regulaci a stanovení maximálního počtu žádostí, váže se vůle vlády České republiky omezit počet pobytových oprávnění i na řešenou věc. V utajované informaci pod č. j. X a pod č. j. X jsou vymezena bezpečnostní rizika spojená s organizovaným zločinem, jsou zde obsaženy údaje o způsobu činnosti organizované zločinecké skupiny, která je v rozporu se zájmy České republiky a je zde vymezen i vztah žalobkyně k ní. Uvedené informace (včetně usnesení vlády ČR č. 474, výňatku z výroční zprávy BIS z roku 2018 týkající se terorismu a organizovaného zločinu a informací ze sdělovacích prostředků) se opírají o konkrétní zdroje a ve svém souhrnu naplňují požadavky kladené zákonem, judikaturou i povahou věci na jejich obsah. Z hlediska zachování principu proporcionality a právního státu žalovaná konstatovala, že v posuzované věci převažuje veřejný zájem na omezení organizovaného zločinu nad zájmem žalobkyně na ochraně jejích práv a svobod, neboť právní řád České republiky nezakotvuje právo cizince na pobyt na území České republiky. Podle § 12 písm. h) zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je Ministerstvo vnitra ústředním orgánem státní správy pro povolování pobytu cizinců, tudíž je i plně kompetentním orgánem k posouzení a vyhodnocení utajovaných informací a k rozhodnutí, zda pobyt cizince je či není v zájmu České republiky. Žalovaná konstatovala, že správní orgán prvního stupně dostatečně zdůvodnil, na základě jakých podkladů dospěl ke svým závěrům a způsob, jakým odkázal na skutečnosti vyplývající z utajovaných informací, provedl zákonným způsobem. Žalovaná shledala prvostupňové rozhodnutí za dostatečně věrohodné, individualizované ve vztahu k žalobkyni a zároveň plně přezkoumatelné. Doplněné utajované informace jsou ve vztahu k žalobkyni rovněž dostatečně konkretizovány.

IV. Právní názor soudu

15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), přičemž s ohledem na projednávanou věc a postavení soudu v řízeních, v nichž jsou podklady pro rozhodnutí ve věci utajované informace, soud musel v předmětné věci mnohdy překročit rozsah přezkumu omezujícího se jinak jen na žalobní body a přezkoumal napadené rozhodnutí a správní řízení v plném rozsahu.

16. Krajský soud rozhodl při jednání dne 15. 9. 2021 a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z ústního jednání se z důvodu nemožnosti zajištění účasti na jednání omluvila žalovaná. Právní zástupce žalobkyně setrval na důvodech obsažených v žalobě, pouze opakovaně zdůraznil absurditu tvrzení prvostupňového orgánu o možném riziku flagrantního porušování pracovněprávních předpisů v případě pobytu a výkonu zaměstnání žalobkyní na území České republiky.

17. K žalobním bodům a následnému přezkumu napadeného rozhodnutí soudem je potřeba uvést, že účelem soudního přezkumu není opakovaně zkoumat závěry učiněné správními orgány, pokud tyto závěry byly řádně a dostatečně odůvodněny. Prvostupňové a napadené rozhodnutí tvoří jeden celek. Tato rozhodnutí byla krajským soudem shledána za přezkoumatelná a řádně odůvodněná ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu.

18. Krajský soud se po přezkoumání napadeného rozhodnutí plně ztotožnil s právním názorem vysloveným žalovanou v tomto rozhodnutí, stejně tak i s právním názorem uvedeným správním orgánem prvního stupně v rozhodnutí prvostupňovém. Vzhledem k obsáhlému výčtu dílčích žalobních námitek se krajský soud uchýlil v odkazu na odůvodnění napadeného rozhodnutí ve smyslu rozsudků Nejvyššího správního soudu (rozsudek NSS ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006 – 86, ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47), podle kterých: „v souladu se zásadou hospodárnosti a ekonomie řízení není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, ale přezkoumat dříve učiněné závěry správních orgánů; panuje-li mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí shoda, není důvodu, proč by na něj nemohlo být v rozsudku v podrobnostech odkázáno.“ Ohledně míry rozsahu odůvodnění soudního přezkumu lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, nebo na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, které připouští, že na určitou námitku lze reagovat i např. tak, že ve svém odůvodnění soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že zdůvodnění poskytne dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud konstatoval, že: „…není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; obdobně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 – 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 – 30, bod 41). Úkolem krajského soudu tudíž je vypořádání se s obsahem a smyslem žalobní argumentace, nikoliv podrobně vypořádávat každou dílčí námitku.

19. Žalobkyně v prvé řadě namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaná ignorovala zásadní odvolací důvod, kterým bylo porušení práva na spravedlivý proces spočívající v neumožnění seznámení se s utajovanými informacemi, resp. informacemi, které byly podkladem pro vydání zamítavého rozhodnutí. Tento postup žalobkyně považuje za narušení rovnováhy mezi zájmem na zajištění spravedlivého procesu a zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu, neboť žalobkyni nebyly sděleny ani nejzákladnější údaje o obsahu, právní povaze a způsobu pořízení utajovaných informací, na základě nichž bylo ve věci rozhodnuto v neprospěch žalobkyně. Odepření přístupu k utajovaným informacím žalobkyně rovněž spojuje s nezákonností napadeného rozhodnutí.

20. Podle § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že jsou-li některé z podkladů rozhodnutí podle tohoto zákona utajovanými informacemi, uvede se v odůvodnění rozhodnutí pouze odkaz na tyto podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. Úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení, a důvody vydání rozhodnutí se uvedou pouze v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi.

21. Krajský soud se shoduje se správními orgány, že v projednávané věci nebylo možné blíže specifikovat jakékoli žalobkyní požadované údaje o utajovaných informacích, a neshledal rovněž žádné pochybení v postupu správních orgánů. Utajované informace, na základě nichž bylo v projednávané věci správními orgány rozhodováno, nebylo možné do napadeného či prvostupňového rozhodnutí jakkoli zapracovat s ohledem na jejich režim utajení. Obsah utajovaných informací nemohl být správními orgány jakkoli popsán či hodnocen, a proto krajský soud neshledal námitku žalobkyně spočívající v tvrzeném nesdělení ani nejzákladnějších údajů o obsahu, právní povaze a způsobu pořízení utajovaných informací za důvodnou.

22. Žalobkyně v souvislosti s tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí vyčítá žalované opomenutí judikatorního vývoje v oblasti utajovaných informací a okazuje přitom na rozsudek ESLP ze dne 15. 10. 2020, Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, stížnost č. 80982. Odkaz na tento rozsudek ESLP však není na projednávanou věc přiléhavý. ESLP se v předmětném rozsudku zabýval otázkou práva přístupu k utajovaným informacím a práva na sdělení důvodů pro vyhoštění. Ve věci Muhammad a Muhammad proti Rumunsku došlo k jistým specifikům, konkrétně ke zveřejnění některých utajovaných informací na tiskové konferenci, které byly stěžovateli jinak odepřeny po celou dobu řízení. Byla tak zpochybněna citlivost daných informací a potřebnost jejich utajení před stěžovatelem. K takové specifické situaci však v nyní posuzované věci nedošlo, a proto krajský soud potvrzuje postup správních orgánů ve správním řízení, které žalobkyni znemožnily seznámit se s utajovanými informacemi, na základě nichž bylo ve věci rozhodováno. Rozsudek ESLP Muhammad a Muhammad proti Rumunsku byl z důvodu zcela specifických skutkových okolností nastalých po vyhlášení rozhodnutí rumunským soudem jakýmsi odklonem od dosavadní jednotné praxe soudů zastávající pragmatický výklad procesních práv cizinců, která obecně neshledávala porušení procesních práv cizinců v případě, že došlo k formálně správnému soudnímu procesu a odepření přístupu k utajovaným informacím bylo dostatečně odůvodněno. V této souvislosti lze zmínit rozsudek ESLP v případě Regner proti České republice (stížnost č. 35289/11), v němž nebylo soudem shledáno porušení čl. 6 Úmluvy v důsledku zrušení bezpečnostní prověrky na základě utajovaných informací, k nimž neměl stěžovatel po celou dobu přístup. Zmiňovaný rozsudek ESLP Muhammad a Muhammad proti Rumunsku se ve svých závěrech opíral o čl. 1 Protokolu zakotvující procesní práva, přičemž velký senát ESLP v tomto případě dospěl k širší interpretaci procesních záruk při vyhošťování cizinců, resp. že nezávislé soudní řízení samo o sobě nestačí a existuje právo nejen na obhajobu jako takovou, ale i na její kvalitní a informované uplatnění.

23. Žalobkyně v žalobě nesprávně paušalizuje závěry ESLP z rozsudku Muhammad a Muhammad proti Rumunsku na všechny případy, v nichž je cizinci odepřen přístup k utajovaným informacím, na základě nichž byla zamítnuta žádost cizince. Krajský soud s takovou paušalizací nesouhlasí a setrvává na ustálené soudní praxi a závěrech vyslovených právě např. ve věci Regner proti České republice. Krajský soud je přesvědčen, že z důvodu specifických skutkových okolností, pro které byla zpochybněna tvrzená citlivost údajů v dané věci, byl v rozsudku Muhammad a Muhammad proti Rumunsku učiněn ojedinělý závěr, z tohoto důvodu není odkaz na toto rozhodnutí pro nyní posuzovanou věc přiléhavý. Ve věci nyní projednávané k žádnému úniku utajovaných informací nedošlo, tyto byly zcela v souladu se zákonem uchovávány mimo správní spis a žalobkyně neměla a nemá možnost se s nimi seznámit.

24. Žalobkyní spatřovanou nepřezkoumatelnost rozhodnutí tkvící v dalších aspektech, a to v reakcích žalované na Visapoint a na judikaturu k zákonu o svobodném přístupu k informacím, stejně tak jako nepřezkoumatelnost související s odkazem na shodu uplatněných námitek v odvolání i ve vyjádření k podkladům pro rozhodnutí, krajský soud nepokládá za důvodnou. Celé správní řízení o žádosti žalobkyně tvořilo jeden celek, v rámci kterého byla vydána dvě rozhodnutí a bylo reagováno na několik vyjádření žalobkyně. Napadené i prvostupňové rozhodnutí splňují kritéria přezkoumatelnosti, resp. jedná se o rozhodnutí srozumitelná, která jsou současně opřena o dostatek relevantních důvodů. Nepřezkoumatelnost je nejzávažnější vadou rozhodnutí spočívající v absenci důvodů či takové nesrozumitelnosti, pro kterou je zcela vyloučeno přezkoumat meritorní rozhodnutí. Stručné odůvodnění či odůvodnění, v němž není reagováno na každou dílčí námitku, které však v souhrnu poskytuje argumentačně ucelený závěr vyvracející tvrzení vznesená ve správním řízení, nelze označit za rozhodnutí nepřezkoumatelná. Stejně tak nelze označit za nepřezkoumatelné odůvodnění, ve kterém správní orgány opřou svou argumentaci o další aspekty, které s řešenou věcí souvisí jen okrajově, ale v kontextu celého odůvodnění poukazují na možné širší souvislosti řešené problematiky. Shodně tomu je v nyní projednávané věci, neboť v odůvodnění sice nelze popsat veškeré úvahy a skutečnosti, na základě nichž bylo ve věci rozhodnuto, a to vzhledem k utajení takových informací, nicméně odůvodnění rozhodnutí obsahovalo veškeré skutečnosti, které bylo možné zveřejnit, aniž by tím došlo k ohrožení utajení. Krajský soud v postavení jakéhosi „kontrolora“ utajovaných informací posoudil, zda jsou závěry napadeného a prvostupňového rozhodnutí v souladu s údaji získanými z utajovaných informací. Smyslem a účelem soudní kontroly rozhodování správních orgánů na základě utajovaných informací je především zajistit, aby k tomu byly používány pouze informace skutečné a věrohodné, nikoli vyfabulované, a aby tyto informace poskytovaly dostatečně přesný a spolehlivý skutkový základ pro právní posouzení věci (srov. rozsudek ze dne 12. 3. 2020, č. j. 2 Azs 259/2019 - 28).

25. Se žalobkyní nelze souhlasit ani v námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí z důvodu nevypořádání odvolací námitky neprovedení výslechu žalobkyně či zástupce zaměstnavatele. Jak plyne ze shora již uvedeného, rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří jeden celek (k uvedenému srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018, č. j. 1 As 165/2018 – 40, bod 18 odůvodnění), přičemž správní orgány na uvedená tvrzení žalobkyně reagovaly. Lze v této souvislosti odkázat na stranu 7 napadeného rozhodnutí, kde žalovaná konstatovala, že odvolací námitky se z velké části shodují s tvrzeními žalobkyně uvedenými v jejím vyjádření k podkladům pro vydání prvostupňového rozhodnutí, s čímž se zdejší soud po přezkoumání správního spisu plně ztotožňuje. Žalovaná na stejném místě napadeného rozhodnutí proto odkázala na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, kde se s danými námitkami správní orgán prvního stupně dostatečně vypořádal. Krajský soud pro úplnost uvádí, že dané námitky byly správním orgánem prvního stupně vypořádány na straně 5 – 6 prvostupňového rozhodnutí, přičemž k uvedeným důkazům svědeckými výpověďmi nebylo přistoupeno z důvodu, že by jejich provedení nikterak nepřispělo ke zjištění stavu věci, a proto bylo považováno správním orgánem prvního stupně za redundantní. S uvedeným závěrem zdejší soud plně souhlasí a z tohoto důvodu byl i tento žalobní bod shledán nedůvodným.

26. Krajský soud souhlasí s žalobkyní v tom, že ve správních řízeních je nezbytné najít rovnováhu mezi zájmem na zajištění spravedlivého procesu a zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu. V souvislosti s nalezením rovnováhy mezi zmíněnými zájmy krajský soud odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, č. j. 14 A 73/2019 – 36: „Soud je pak ve zvýšené míře než při „běžném“ soudním řízení, v němž účastník má k dispozici stejné informace jako soud, garantem práva na spravedlivý proces, což vyžaduje i zvýšenou aktivitu soudu vůči postupu veřejné správy. Za splnění těchto podmínek může být přístup k informacím v nezbytných případech odepřen. Soudní kontrola totiž může v míře ještě dostačující zajistit vyloučení libovůle při zachování utajení té nezbytné části informací relevantních pro řízení, jejichž poskytnutí účastníkům řízení by bylo v rozporu s veřejným zájmem na jejich utajení. V opačném případě by státní orgány mohly ze soudního přezkumu libovolně vyloučit podklady pro rozhodování správních orgánů prostě tím, že by je označily za utajovanou informaci, v důsledku čehož by taková informace musela být automaticky považována za pravdivou a relevantní (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2016, č. j. 4 Azs 255-2015 – 49). Procesní omezení účastníka řízení, jemuž jsou utajované informace legitimně znepřístupněny, jsou tedy vyvážena prostřednictvím specifické role správního soudu v rámci přezkumu správního rozhodnutí, jehož podkladem byla utajovaná informace. Právě s ohledem na to, že je to až soudní přezkum, který představuje vyvážení omezení procesních práv účastníka řízení, je zcela nezbytné, aby se soud s utajovanou informací přímo seznámil, a je povinen ověřit utajované informace z hlediska jejich věrohodnosti, přesvědčivosti a relevance ve vztahu k závěrům, které z nich správní orgán vyvodil. Úkolem správního soudu však není přezkoumávat pravdivost takových informací (usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 4 As 1/2015 - 40). Otázka věrohodnosti a přesvědčivosti utajovaných informací je v rámci soudního přezkumu klíčová právě proto, že sám účastník řízení nemůže jejich obsahu jakkoliv oponovat, například namítat, že uváděné skutečnosti se nestaly nebo probíhaly jinak. Soud je tak postaven do situace, v níž nahrazuje jinak běžné kontradiktorní schéma soudního řízení, avšak o skutečnostech obsažených v utajované informaci sám nemá rovněž dostatečné povědomí (dokonce je má nižší než žalobce a původce utajované informace), přičemž ale v rámci soudního přezkumu musí tyto skutečnosti verifikovat a aprobovat jejich věrohodnost a relevanci. Je to tedy správní soud, který v tzv. plné jurisdikci přezkoumává nejen zákonnost rozhodnutí správních orgánů, ale také věcnou správnost skutkových zjištění a právních závěrů, tedy v daném případě naplnění skutkové podstaty existence důvodného nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek.“ 27. Po přezkoumání a řádném posouzení předmětných utajovaných informací dospěl zdejší soud k závěru, že užité utajované informace ve spojení s usnesením vlády č. 474 skutečně nasvědčují tomu, že pobyt žalobkyně na území České republiky za účelem výkonu zaměstnání na pracovní pozici uvedené v žádosti o zaměstnaneckou kartu není v zájmu České republiky. Krajský soud je přesvědčen, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina“), nedošlo a správní orgány umožnily žalobkyni uplatnit procesní práva v maximální míře, v jaké to bylo v projednávané věci možné. K námitkám žalobkyně, že jí nebylo umožněno zjistit ani základní údaje o utajovaných informacích či alespoň obecné informace o poznatcích a důkazech, z nichž správní orgány vycházely, zdejší soud uvádí, že postup správních orgánů byl zcela v souladu se zákonem s ohledem na okolnosti posuzované věci, a proto byly tyto námitky shledány nedůvodnými. S obsahem správního spisu měla žalobkyně možnost se ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu seznámit, přičemž tak i opakovaně v průběhu správního řízení učinila. Utajované informace nebyly a ani nesmí být součástí správního spisu, proto jsou vedeny odděleně na základě § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Pouze na okraj zdejší soud podotýká, že uvedené by platilo i v případě uplatnění legi generali, a to na základě § 17 odst. 3 správního řádu. Do správního spisu byl založen záznam č. j. X ze dne 4. 6. 2020 a záznam č. j. X ze dne 20. 11. 2020 upozorňující žalobkyni na skutečnost, že v předmětné věci bude rozhodováno na základě utajovaných informací, čímž žalovaná zajistila v maximální možné míře ochranu procesních práv žalobkyně a svým postupem naplnila požadavky § 36 odst. 3 správního řádu. V předmětné věci byly podle zmíněných záznamů užity následující utajované informace: č. j. X (Úřad vlády ČR vede pod č. j. X), č. j. X, č. j. X, č. j. X, č. j. X, č. j. X. Skutečnost, že se žalobkyně nemohla seznámit s utajovanými informacemi, na základě nichž bylo rozhodováno o její žádosti, nezpůsobuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, ochranu práv účastníka řízení v obdobných věcech zajišťuje, jak bylo již zmíněno, nezávislý soud, který případně zabrání ve zneužívání utajovaných informací správními orgány.

28. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 4. 2009, č. j. 7 As 5/2008 – 63 konstatoval následující: „Dále to pro soudní přezkum znamená, že ve vztahu k informacím, jež nejsou účastníku řízení zpřístupněny, neplatí, že se tento zásadně drží pouze v mezích žalobních bodů. Ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s. je proto v daném případě nepoužitelné, neboť jeho aplikací by v daném případě došlo k faktickému odepření soudní ochrany – účastník řízení nemůže efektivně namítat nezákonnost určitých zjištění, neví-li ani, co je jejich obsahem. V této specifické situaci to naopak musí být soud, který „supluje“ aktivitu účastníka řízení a přezkoumá relevanci utajovaných informací ze všech hledisek, která se vzhledem k povaze věci jeví důležitými.“ S ohledem na vyslovený závěr Nejvyššího správního soudu zdejší soud podotýká, že žalobkyni nebyla upřena žádná procesní práva v souvislosti s rozhodováním na základě utajovaných informací, neboť ochranu jejích práv v takovém případě zajišťoval sám soud, který se seznámil s obsahem utajovaných informací a posoudil věrohodnost a přesvědčivost utajovaných informací a jejich význam ve vztahu k posouzení zásadní otázky, zda žalobkyně svým pobytem na území ohrožuje veřejný pořádek České republiky.

29. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně nemohla utajované informace nikterak rozporovat, neboť nebyla seznámena s jejich obsahem, je otázka věrohodnosti a přesvědčivosti utajovaných informací v rámci soudního přezkumu zcela klíčová. Na zdejším soudu tak lpí povinnost přezkoumat zákonnost rozhodnutí správních orgánů a věcnou správnost skutkových zjištění a učiněných právních závěrů ohledně důvodného nebezpečí, které by pro Českou republiku mohl pobyt žalobkyně na území ČR představovat. Zdejší soud, jenž se s předmětnými utajovanými informacemi seznámil, potvrzuje závěry správních orgánů opakovaně formulované v rozhodnutích, že k utajovaným informacím nemohly být uváděny žádné doprovodné informace, neboť by tím mohl být ohrožen účel jejich utajení. Z toho důvodu tudíž nebylo možné vyhovět požadavkům žalobkyně na sdělení doprovodných údajů k utajovaným informacím. Rozsah sdělení úvah, podkladů a důvodů rozhodnutí vyplývá z § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců, který stanoví, že je nezbytné vždy respektovat povinnost nenarušit utajení předmětných informací. Žalobkyně požadovala, aby celé řízení včetně odůvodnění napadeného a prvostupňového rozhodnutí bylo zcela standardní v souladu s ustanoveními správního řádu bez ohledu na nepopiratelnou skutečnost, že v projednávané věci bylo rozhodováno na základě utajovaných informací, což s sebou nese řadu odlišností, které musí být dodrženy, aby nedošlo ke zmaření účelu utajení. Žalobkyně nedbala specifik a ojedinělosti institutu utajovaných informací a práce s nimi v rámci správního řízení. Správní orgán prvního stupně sdělil prostřednictvím záznamů do spisu, že podkladem pro vydání rozhodnutí jsou písemnosti ve smyslu § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců, předmětné utajované informace vymezil číslem jednacím a sdělil, že byly poskytnuty Policií ČR či NCOZ. Přezkum zákonnosti a věrohodnosti předložených utajovaných informací učinil soud, který v takové situaci zastává postavení garanta ochrany práv účastníka řízení. Podle názoru zdejšího soudu není procesním pochybením správních orgánů, pokud do správního spisu nezaložily podklady zachycující postup při zajišťování utajovaných informací. Žádná taková povinnost není správním orgánům ze zákona ukládána, a proto nebylo pochybením správních orgánů, jestliže takovou informaci do spisu nezaložily.

30. Krajský soud v této souvislosti odkazuje na usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 4 As 1/2015 – 40, podle kterého „byť jde o podkladové akty, nemohou být zprávy zpravodajských služeb pouze vyjádřením názoru jejich zpracovatele, bez patřičného skutkového podkladu zachyceného ve spise a soudem ověřitelného. Žalovaný i správní soudy musí mít možnost zhodnotit věrohodnost a přesvědčivost zpravodajské informace a její relevanci ve vztahu k bezpečnostnímu řízení“. Dále zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2020, č. j. 6 Azs 226/2020 – 30, v němž bylo vysloveno: „Tyto informace by měly tak obsahovat popis zdroje získaných informací a způsobu jejich získání, včetně popisu okolností a důvodů, pro které má zpravodajská služba uvedené informace za věrohodné. Smyslem a účelem soudní kontroly rozhodování na základě utajovaných informací je především zajistit, aby k tomu byly používány pouze informace skutečné a věrohodné a ne vyfabulované a aby tyto informace poskytovaly dostatečně přesný a spolehlivý skutkový základ pro právní posouzení věci (srov. rozsudek ze dne 12. 3. 2020, č. j. 2 Azs 259/2019 - 28).“ Krajský soud posuzované utajované informace pečlivě prostudoval a dospěl k závěru, že splňují veškeré požadavky, aby tvrzení v utajovaných informacích zaznamenaná vytvořila věrohodný a přesvědčivý základ pro vyslovení závěru, že není v zájmu České republiky pobyt žalobkyně na území.

31. Po pečlivém prostudování utajované části správního spisu dospěl zdejší soud k závěru, že informace, na kterých správní orgány založily svůj závěr, že pobyt žalobkyně na území není v zájmu ČR, splňují veškeré podmínky pro utajení a jsou přesvědčivým podkladem pro rozhodnutí ve věci. Utajované informace obsahují nejen tvrzení původce informací a zdroj utajovaných informací, ale také popis konkrétních skutečností, na základě nichž správní orgány rozhodly zamítavě o žádosti žalobkyně.

32. K tvrzené nemožnosti uplatnit práva na vyjádření ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu k novému podkladu pro vydání rozhodnutí, vedenému pod č. j. X a obstaranému v rámci odvolacího řízení zdejší soud podotýká, že uplatnění § 36 odst. 3 správního řádu je v souvislosti s písemnostmi vedenými odděleně od správního spisu (resp. s utajovanými informacemi) do značné míry omezeno. Jak bylo již zmiňováno, žalobkyně se s ohledem na povahu utajovaných informací nemohla s těmito informacemi seznámit, a tudíž na ně nemohla ani následně cíleně reagovat ve svém vyjádření. Povaha utajovaných informací představuje zákonnou výjimku z práva seznámit se s podklady a vyjádřit se k nim ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Skutečnost, že se žalobkyně nemohla s předmětnou utajovanou informací seznámit a konkrétně vyjádřit je nezpochybnitelná, avšak takové omezení procesních práv je zákonem předpokládáno. Rovněž nelze žalované vytýkat, že předmětná utajovaná informace nebyla součástí správního spisu, neboť podle § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců musela být vedena odděleně mimo správní spis.

33. Krajský soud nezpochybňuje, že žalovaná nesdělila ve formě záznamu do spisu skutečnost, že dalším podkladem, na základě něhož bude ve věci rozhodováno, je utajovaná informace uchovávaná mimo správní spis a nesdělila ani její číslo jednací. Nicméně správní řád ani zákon o pobytu cizinců nestanoví povinnost předem sdělit utajované informace, na základě nichž bude ve věci rozhodováno a které jsou vedeny odděleně mimo spis (srov. § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Krajský soud má za to, že jednání žalované nemělo za následek vydání nezákonného napadeného rozhodnutí ani nezaložilo nezákonnost odvolacího správního řízení. I za předpokladu, že by správní orgán prvního stupně sdělil v záznamu založeném do správního spisu, že disponuje další utajovanou informací, která je podkladem pro rozhodnutí ve věci, nemohla by tato informace ničeho změnit na projednávané věci. Žalobkyně by nemohla předložit vyjádření konkrétně reagující na tuto utajovanou informaci, neboť by se s ní nemohla seznámit. Věta čtvrtá § 36 odst. 3 správního řádu výslovně stanoví, že nerozhoduje-li se v řízení o právním nároku účastníka, není takový účastník oprávněn seznámit se s podklady rozhodnutí, které jsou za podmínek v § 17 odst. 3 uchovávány odděleně mimo spis. Uvedené aprobuje postup žalované a vyvrací teorii žalobkyně, jíž bylo brojeno proti nesdělení existence nové utajované informace. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí specifikovala všechny podklady, včetně utajované informace vedené pod č. j. X, tedy uvedla, na základě jakých skutečností rozhodovala a v jakých písemnostech mají oporu vyslovené závěry. Krajský soud dospěl k závěru, že takovým postupem žalované nebylo žalobkyni upřeno uplatňování procesních práv dle § 36 odst. 3 správního řádu.

34. Zcela nedůvodná je i námitka žalobkyně odkazující na test přípustnosti omezení jejích procesních práv, neboť správní orgány omezení procesních práv žalobkyně dostatečně odůvodnily a je nezpochybnitelné, že toto omezení procesních práv bylo vyváženo zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu. Procesní omezení žalobkyně, které byl přístup k utajovaným informacím legitimně odepřen, jsou vyvážena prostřednictvím specifické role správního soudu, který se s utajovanými informacemi seznámil a ověřil jejich věrohodnost, přesvědčivost a souvztažnost k závěrům vyvozeným správními orgány.

35. Žalobkyně dále namítala, že jí v rozporu s čl. 1 Protokolu nebyly předneseny žádné konkrétní informace, které by prokazovaly, že pobyt žalobkyně na území není v zájmu České republiky. Rovněž nebyla dle žalobkyně v odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmá jakákoli bližší specifikace údajného spojení žalobkyně s organizovaným zločinem. K uvedenému krajský soud v prvé řadě sděluje, že spojovat sdělení skutkových okolností odůvodňujících závěr o nesouladu pobytu žalobkyně se zájmy ČR s obsahem čl. 1 Protokolu je zcela irelevantní. Podle čl. 1 Protokolu platí, že cizinec, který má povolen pobyt na území některého státu, může být vyhoštěn pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem a musí mít možnost uplatnit námitky proti svému vyhoštění, dát přezkoumat svůj případ, dát se zastupovat za tímto účelem před příslušným úřadem nebo před osobou nebo osobami tímto úřadem určenými. Cizinec může být vyhoštěn před výkonem práv uvedených v odstavci 1 a), b) a c) tohoto článku, je-li takové vyhoštění nutné v zájmu veřejného pořádku nebo je odůvodněno zájmy národní bezpečnosti. Jak je patrno z citace, čl. 1 Protokolu se vztahuje na cizince již disponující povolením k pobytu, kteří byli z daného území vyhoštěni, a kteří mají mít možnost uplatnit proti vyhoštění námitky. Obsah čl. 1 Protokolu však nelze aplikovat na jakéhokoliv cizince a na jakýkoliv typ řízení. V nyní projednávané věci žalobkyně žádným povolením k pobytu nedisponuje, nemá právní nárok na takové povolení a rovněž se nejedná o řízení o správním vyhoštění.

36. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU ze dne 13. 12. 2011, o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě (dále jen „Směrnice“) platí, že v písemném oznámení rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání, změnu nebo obnovení jednotného povolení nebo rozhodnutí, kterým se jednotné povolení odnímá na základě požadavků stanovených unijním nebo vnitrostátním právem, je uvedeno odůvodnění.

37. V projednávané věci bylo z výše popsaných důvodů vyloučeno zahrnout do odůvodnění napadeného i prvostupňového rozhodnutí konkrétní důvody, pro které byl pobyt žalobkyně shledán rozporným se zájmy České republiky. Právě tyto okolnosti, odůvodňující závěr o nesouladu pobytu žalobkyně se zájmy České republiky, byly skutečnostmi vedenými jako utajované informace, a tudíž nejsou v odůvodnění rozhodnutí označeny, vysvětleny či jinak specifikovány, neboť by tím mohlo dojít ke zmaření účelu utajení. Dále je třeba zmínit, že soud podrobně zhodnotil předložené utajované informace ve vztahu k žalobkyni a posoudil vztah žalobkyně k organizované zločinecké skupině, která je v rozporu se zájmy České republiky, přičemž naznal, že existují konkrétní skutečnosti, které jsou přesvědčivé a věrohodné pro vyslovení zamítavého stanoviska k žádosti žalobkyně, a to z důvodu rozporu pobytu žalobkyně se zájmy České republiky. Bezpečnostní rizika plynoucí z případného pobytu žalobkyně na území byla popsána v utajované informaci č. j. X a č. j. X, zdejší soud se s jejich obsahem seznámil a souhlasí se závěry správních orgánů o tom, že pobyt žalobkyně na území není v zájmu České republiky.

38. Odkaz žalobkyně na rozsudek velkého senátu ze dne 4. 6. 2013, ZZ proti Secretary of State for the Home Department, C-300/11 není přiléhavý, neboť soud v uvedeném rozsudku sice dovodil požadavek na vyvážení procesních omezení účastníka řízení, kterému jsou znepřístupněny utajované informace, nicméně tato omezení musí být určitým způsobem přiměřená i sledovaným účelům, tedy ochraně bezpečnosti státu a dalších ústavně aprobovaných práv.

39. K rozsáhlé žalobní polemice žalobkyně – opakovaně zmíněné právním zástupcem během ústního jednání – týkající se prvostupňovým orgánem obecně konstatovaného flagrantního porušování pracovněprávních předpisů, lze v krátkosti uvést, že touto polemikou žalobkyně pouze spekuluje nad tímto obecným závěrem správního orgánu prvního stupně. Prvostupňový orgán na straně 4 rozhodnutí příkladmo zmínil rizika, která jsou důsledkem organizovaného zločinu, mezi nimi pak uvedl porušování pracovněprávních předpisů. S ohledem na zmiňovanou obecnost tohoto konstatování, které nikterak nezmiňuje žalobkyní uváděné okolnosti vztahující se k jejímu eventuálnímu budoucímu zaměstnavateli, se krajský soud nebude závěrečnými spekulacemi žalobkyně týkajícími se tvrzeného porušení pracovněprávních předpisů nijak blíže zabývat.

40. Spojení žalobkyně s organizovaným zločinem bylo z podkladů pro rozhodnutí ve věci zřejmé. Zdejší soud se s obsahem utajovaných informací seznámil, přičemž s ohledem na všechny okolnosti nelze nabyté informace blíže specifikovat. S ohledem na utajení nelze ani sdělit veškeré souvislosti mezi zjištěnými utajovanými informacemi a podklady založenými ve spise. 41 Zdejší soud závěrem doplňuje, že nevyhověl žádosti žalobkyně o nahlédnutí do písemností obsahujících utajované informace. Krajský soud neshledal na straně žalobkyně žádné okolnosti, které by byly natolik závažné, aby náležitě zdůvodnily potřebu žalobkyně a jejího zástupce seznámit se s utajovanými informacemi. Podle § 45 odst. 4 s. ř. s. předseda senátu neposkytne utajované informace k nahlížení účastníkům řízení, jestliže má za to, že by tím mohlo dojít k ohrožení nebo závažnému narušení činnosti policie.

V. Závěr, náklady řízení

42. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

43. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jejím případě rozhodl tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává.