č. j. 63 A 9/2021 - 46

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Marie Trnkové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: S. M., narozen X státní příslušnost: X bytem X zastoupen advokátem JUDr. Borisem Vršinským se sídlem Mezi Vodami 1955/19, Praha 4 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 3. 2021, č. j. MV-199421-10/SO-2020, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“ či „zdejší soud“) byla dne 16. 4. 2021 doručena žaloba, kterou se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 18. 3. 2021, č. j. MV-199421-10/SO-2020 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 29. 9. 2020, č. j. OAM-7147- 34/DP-2020 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a zároveň bylo toto rozhodnutí potvrzeno.

2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. a) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. g) v návaznosti na § 9 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), rozhodnuto o žádosti žalobce ze dne 9. 4. 2020 o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účasti v právnické osobě (dále též jen „žádost“) tak, že se žádost zamítá a doba platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se neprodlužuje, neboť je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl při svém pobytu na území závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

3. Žalobce předně namítal, že mu bylo znemožněno seznámit se s obsahem utajované informace, která byla jediným podkladem, jenž vedl k zamítnutí jeho žádosti, z čehož žalobce dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. S ohledem k tomu, že zamítnutí žádosti žalobce představovalo de facto zrušení jeho pobytového oprávnění na území České republiky, považuje žalobce správní řízení za nespravedlivé a vedené v rozporu s požadavky kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní. Žalobce se nemohl přesvědčit ani o samotné existenci utajované informace, což jej ve spojení s tím, že si není vědom žádného svého nežádoucího či protiprávního jednání, vede k závěru, že utajovaná informace buď vůbec neexistuje, anebo se nemohou zakládat informace v ní obsažené na pravdě, popř. byly správními orgány interpretovány záměrně v neprospěch žalobce, případně hodnoceny ve vztahu k možnému narušení veřejného pořádku nepřiměřeně přísně, neboť potenciál zjištěného jednání by musel být příliš nízký. Žalobce také zakládá domněnku, že může jít o pouhé subjektivní dojmy o jeho osobě, zvláště když nemá v rejstříku trestů žádný záznam.

4. Žalobce v žalobě požaduje, aby se zdejší soud s utajovanou informací seznámil a zhodnotil její věrohodnost, přesvědčivost a relevantnost k projednávané věci, posoudil správnost interpretace provedené správními orgány, a zejména zda z ní skutečně plyne možnost závažného narušení veřejného pořádku žalobcem. Žalobce zdejší soud instruuje, aby posoudil popis zdroje získaných informací, způsob jejich získání i okolnosti, za nichž byly informace opatřeny. V případě zjištění některého z uvedených pochybení žalobce namítá nezákonnost správních rozhodnutí.

5. Dalším žalobním bodem žalobce brojí proti vágnosti, naprosté nekonkrétnosti a neurčitosti vymezení pojmu veřejný pořádek v odůvodnění napadeného i prvostupňového rozhodnutí. Dle žalobce si žalovaná i správní orgán prvního stupně vyložili tento neurčitý právní pojem nesprávně a v rozporu se zákonem i judikaturou Nejvyššího správního soudu, z čehož je žalobcem dovozována nesprávná aplikace ustanovení zákona o pobytu cizinců.

6. Žalobce poukazuje dále na skutečnost, že zamítnutím jeho odvolání došlo k závažnému zásahu do jeho soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen „Úmluva“), když v důsledku napadeného rozhodnutí není oprávněn od 5. 10. 2020 na území České republiky pobývat. Žalobce zdůraznil, že na území republiky pobývá od roku 2011 se svou manželkou a nezletilými dětmi, kteří jsou mu v životě nejbližší, a kteří disponují platným povolením k trvalému pobytu. Od uvedeného roku pobýval žalobce na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě, které bylo opakovaně prodlužováno vždy na dobu dvou let. K poslednímu prodloužení došlo v roce 2018. Žalobce nyní rozporuje správnost aplikace § 37 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť důsledky rozhodnutí žalovaného nejsou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Žalobce má s ohledem na uvedené skutečnosti dále za to, že již ze samotné délky doby pobytu (téměř deset let) je zřejmé, že jak žalobce, tak i ostatní členové jeho rodiny, jsou do české společnosti již hluboce integrováni a jejich vztah k ČR je natolik silný, že vazby nelze zpřetrhat na základě hypotetické možnosti narušení veřejného pořádku.

7. Žalobce připomíná, že současná legislativa umožňuje cizinci požádat v ČR o vydání povolení k trvalému pobytu, jestliže ke dni podání žádosti cizinec pobývá na jejím území nepřetržitě po dobu pěti let. Dosahuje-li doba nepřetržitého pobytu doby alespoň 10 let, je dokonce možné nabýt státní občanství ČR. Žalobce v návaznosti na uvedené konstatuje, že se doba jeho pobytu na území ČR blíží době, kdy by (za předpokladu, že by požádal o vydání povolení k trvalému pobytu) splňoval jednu ze základních podmínek pro udělení státního občanství ČR. Z délky doby pobytu pak žalobce vyvozuje, že si již vytvořil k této zemi silné vazby. Žalobce označil délku pobytu na území za nepochybně relevantní okolnost, ke které měly správní orgány přihlédnout, což neučinily.

8. Žalobce je toho názoru, že žalovaná zatížila napadené rozhodnutí vadou, když v jeho odůvodnění shledala, že správní orgán prvního stupně nepochybil při posouzení přiměřenosti dopadů svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Uvedenou námitku žalobce opírá o § 37 odst. 2 ve spojení s § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, který přikazuje správním orgánům, aby bylo přihlíženo k dopadům rozhodnutí do soukromého a rodinného života.

9. Žalobce se ohradil proti tvrzení správních orgánů, že zamítnutím žádosti nejsou žalobce a jeho rodinní příslušníci zbaveni možnosti vést společný rodinný život, neboť za vedení společného rodinného života nelze považovat situaci, kdy by byl žalobce nucen žít mimo území ČR a jeho rodinní příslušníci by jej mohli mimo území jezdit navštěvovat. Dle žalobce by takové návštěvy jeho rodinu mimořádně zatěžovaly. Přehlédnout nelze ani cestovní obtíže spojené s pandemií nákazy SARS-CoV-2. Vystěhování rodinných příslušníků označil žalobce za nereálné, protože nezletilá dcera žalobce prožila celý život v ČR a nikdy nežila na území cizího státu a nezletilý syn žalobce pak většinu svého života. Zároveň se žalobce neztotožnil se závěrem žalované, že byl při posuzování dopadů rozhodnutí zvažován nejlepší zájem nezletilých dětí žalobce, které ve skutečnosti přišly v důsledku správních rozhodnutí o možnost být vychovávány svým otcem a být s ním v každodenním osobním kontaktu. Nejlepším zájmem nezletilých dětí je přitom žít společně s oběma rodiči. Žalobce je přesvědčen, že jeho zájem na vedení soukromého a rodinného života na území České republiky převažuje nad veřejným zájmem ČR, aby žalobci nebyl pobyt prodloužen.

10. S tvrzením žalované, že žalobce v důsledku napadeného rozhodnutí nebude zbaven možnosti dále podnikat se svými společnostmi na území ČR, což žalovaná odůvodnila tím, že jeho ekonomická činnost není navázána na konkrétní místo, se žalobce zásadně neztotožnil. Žalobce považuje za nejvýznamnější ze svých mnoha společností právě společnosti v ČR, které mu zajišťují podstatný zdroj příjmu. Pro jejich chod je klíčové, aby jako jednatel mohl navazovat kontakty a setkávat se s českými obchodními partnery.

11. Vadu napadeného rozhodnutí spatřuje žalobce též v nezohlednění jeho společenských a kulturních vazeb navázaných na území ČR, přestože na ně žalobce upozornil již ve svém písemném vyjádření k podkladům pro rozhodnutí ve správním řízení. Žalobce explicitně zmiňuje jeho aktivity v oblasti společenského života v obci Chotoviny, aktivity ve prospěch Mysliveckého spolku Raště Dražice, podporu sportů a společenské akce Majáles, řadu dobročinných organizací či židovskou neziskovou organizaci. Dle žalobce tyto aktivity osvědčují jeho úzkou vazbu na území ČR.

12. Další žalobní námitku žalobce směřoval do informací z veřejných zdrojů, které byly založeny do správního spisu a které mají potvrzovat věrohodnost a přesvědčivost informací poskytnutých ze strany Policie ČR. Žalobce se vyjádřil k článku „X A. V.?“, který je dle jeho názoru sepsán za účelem poškodit dobré jméno a pověst žalobce. Žalobce uvedl, že v řízení před Okresním soudem v Limassolu na Kypru bylo jednoznačně prokázáno, že se žalobcovo jméno stalo obětí podvodných jednání A. V., který byl klientem společnosti X. Žalobce však neměl žádný vliv na výběr klientů a osobu A. V. ani nikdy neviděl. Předmětná společnost navíc vždy dodržovala veškerá bezpečnostní opatření, a to včetně AML kontroly klientů, přičemž veškeré podezřelé obchody a osoby ihned nahlašovala příslušným orgánům ve Velké Británii. Dalším žalobcem zmíněnou informací z veřejných zdrojů je článek „Stopy miliardového podvodu s bitcoiny vedou i do Česka. S uzavřenou burzou spolupracovaly pražské firmy“, kdy na základě vysvětlení a důkazů, předložených reportérům ze strany žalobce, bylo dosaženo omluvy od Hospodářských novin, které uvedly, že žalobce s podvodnou burzou nespolupracoval, v návaznosti na což i společnost Google Inc. k žádosti žalobce odstranila odkaz na daný článek.

13. K objasnění všech uvedených skutečností žalobce navrhl nařízení ústního jednání. Nevyhovění tomuto návrhu s odkazem na nadbytečnost považuje žalobce za zkrácení na svých právech. Za porušení zákona pak žalobce označil též nevypořádání odvolacích námitek, které žalobce vznesl, kdy např. žalovaná nereagovala na žalobcova tvrzení týkající se informací získaných z veřejných zdrojů a snahy některých osob o diskreditaci jeho osoby, v důsledku čehož je dle náhledu žalobce napadené rozhodnutí nezákonné a nepřezkoumatelné.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

14. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí žaloby a vyjádřila se k jednotlivým žalobním bodům, které označila za de facto shodné s odvolacími námitkami, vznesenými v odvolání žalobce, které bylo napadeným rozhodnutím zamítnuto. Z uvedeného důvodu žalovaná plně odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které odvolací námitky řádně vypořádalo. Žalovaná ve zbytku podotkla, že v dané věci byly splněny veškeré podmínky pro zamítnutí žalobcovy žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, správní rozhodnutí byla vydána na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, byla dostatečně a řádně odůvodněna a jsou v souladu s právními předpisy. Žalovaná se plně ztotožňuje s právním závěrem správního orgánu prvního stupně, jelikož je dáno důvodné podezření, že by žalobce mohl při svém pobytu na území závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

III. Obsah správních spisů

15. Žádostí ze dne 9. 4. 2020 požádal žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Správní orgán prvního stupně vydal dne 3. 8. 2020 pod č. j. OAM- 7147-29/DP-2020 záznam, v němž uvedl, že podkladem pro rozhodnutí ve věci se v případě žalobce staly také písemnosti, které jsou podle § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců uchovávány odděleně mimo spis. Dne 1. 8. 2020 zaslal správní orgán prvního stupně žalobci výzvu k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, na základě které došlo k využití uvedeného práva dne 17. 8. 2020 a následně dne 31. 8. 2020 se žalobce k podkladům písemně vyjádřil. Správní orgán prvního stupně vydal dne 29. 9. 2020 prvostupňové rozhodnutí, jímž byla žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu zamítnuta. Správní orgán prvního stupně na základě shromážděných podkladů v podobě utajované informace a dále podkladů, jež dokládaly bezpečnostní rizika, dospěl k závěru, že žadatel závažným způsobem narušuje veřejný pořádek, resp. že existuje důvodné nebezpečí, že by tak mohl učinit, a to tím, že jednání žadatele směřuje proti nejzákladnějším hodnotám společnosti, které jsou chráněny trestním právem.

16. Žalobce napadl prvostupňové rozhodnutí u zdejšího soudu správní žalobou, která byla usnesením zdejšího soudu ze dne 14. 12. 2020, č. j. 51 A 55/2020-30, odmítnuta z důvodu nevyčerpání řádných opravných prostředků v rámci správního řízení. Jelikož byl žalobce však v prvostupňovém rozhodnutí nesprávně poučen, že proti rozhodnutí nelze podat odvolání a v poučení bylo nesprávně uvedeno, že proti rozhodnutí lze podat žalobu k příslušnému krajskému soudu, zdejší soud v souladu s § 46 odst. 5 s. ř. s. věc postoupil žalované k vyřízení podání jako odvolání. Dne 15. 3. 2021 podal žalobce návrh na provedení opatření proti nečinnosti, kterému nebylo vyhověno. O důvodech nevyhovění návrhu na provedení tohoto opatření byl žalobce vyrozuměn přípisem žalované ze dne 9. 4. 2021. Žalovaná o postoupeném odvolání rozhodla napadeným rozhodnutím tak, jak je uvedeno v bodu 1 odůvodnění tohoto rozsudku. Žalovaná dospěla k závěru o konkrétnosti, věrohodnosti, přesvědčivosti a relevantnosti obsahu utajované informace, která dostatečně dokládá, že chování žalobce lze považovat za závažné narušení veřejného pořádku. Zároveň dle žalované správní orgán prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci, řádně odůvodnil výrok rozhodnutí a rozvedl úvahy, kterými se řídil při hodnocení důkazů, jež získal provedeným dokazováním.

IV. Průběh jednání před soudem

17. Jednání bylo dne 20. 10. 2021 konáno pouze za přítomnosti právního zástupce žalobce, kdy žalovaná strana jednání přítomna nebyla, aniž by se z účasti na jednání omluvila. Právní zástupce žalobce setrval na svých tvrzeních a závěrech jím učiněných v průběhu celého řízení před soudem.

V. Právní názor soudu

18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], přičemž s ohledem na projednávanou věc a postavení soudu v řízeních, v nichž jsou podklady pro rozhodnutí ve věci utajované informace, soud musel v předmětné věci mnohdy překročit rozsah přezkumu omezujícího se jinak jen na žalobní body a přezkoumal napadené rozhodnutí a správní řízení v plném rozsahu.

19. Žaloba není důvodná.

20. Žalobce předně namítal porušení principů kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, což dovodil z toho, že mu bylo znemožněno seznámit se s obsahem utajované informace, která byla jediným podkladem, jenž vedl k zamítnutí jeho žádosti.

21. Zdejší soud předesílá, že správní řízení není (až na zvláštní výjimky) kontradiktorní a je proto zároveň nedůvodné domáhat se dodržování principu rovnosti zbraní. Fundamentálním předpokladem kontradiktornosti řízení je rovné postavení procesních stran, které mají stejnou možnost hájit svá stanoviska před nestranným rozhodujícím orgánem. Tak tomu ovšem v klasickém správním řízení není. V rámci správního řízení vystupuje správní orgán vůči účastníkovi v nadřazeném postavení, a tedy nikoli rovném. Uvedené vymezení je ostatně imanentní samotnému vymezení správního řízení, ke kterému právní nauka uvádí, že „není většinou kontradiktorní, zpravidla jde o jednostranné, nesporné řízení, kdy jako subjekty řízení vystupují toliko orgán veřejné správy a nejčastěji jeden účastník řízení.“ (srov. SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. 4., aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019. ISBN 978-80-7598-564-4.) Zmiňované vymezení správního řízení přitom zcela odpovídá správnímu řízení vedenému před správními orgány v projednávané věci, a proto uvedená námitka nemá žádné opodstatnění.

22. Zdejší soud však vzhledem k formulaci žalobní námitky, kdy z žaloby plyne přesvědčení žalobce o nezákonnosti odepření jeho seznámení s utajovanou informací, resp. rozhodnutí soudu na základě jediného podkladu, se kterým nebyl žalobce seznámen, přezkoumal žalobcem namítané okolnosti ve vztahu k právu na spravedlivý proces obecně. S ohledem na skutečnost, že v projednávané věci bylo rozhodováno na základě utajované informace, je předně nutné zmínit aplikovaná ustanovení.

23. Podle § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že jsou-li některé z podkladů rozhodnutí podle tohoto zákona utajovanými informacemi, uvede se v odůvodnění rozhodnutí pouze odkaz na tyto podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. Úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení, a důvody vydání rozhodnutí se uvedou pouze v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi. Důvodová zpráva novely, kterou bylo předmětné ustanovení do zákona zapracováno (zákon č. 222/2017 Sb.), k danému ustanovení uvádí mj. následující: „Cílem zákonodárce musí být taková právní úprava, která orgánům veřejné moci umožní plnit své úkoly v maximálním rozsahu v demokratickém právním státě přípustném […]. To ovšem může být v některých konkrétních případech řízení ve věci podle zákona o pobytu cizinců spojeno s nutností omezení některého procesního práva cizince. […] Návrhu právní úpravy předcházelo důkladné posouzení souladu navrhovaného řešení s ústavním pořádkem i mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána (především s Úmluvou […]).Teze, podle které v případech, kdy je velmi zřetelný bezpečnostní zájem státu, přichází v úvahu, aby nebyly uplatněny všechny běžné procesní záruky spravedlivého procesu (zejm. právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům stanovené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), byla recentně posuzována jak Ústavním soudem (mj. v usnesení sp. zn. III. ÚS 3044/10 ze dne 18.11.2010), tak Evropským soudem pro lidská práva (ve věci Regner proti České republice; rozsudkem ze dne 26. listopadu, […]), přičemž oba dospěly k závěru, že je tato teze správná.“ K uvedenému zdejší soud blíže odkazuje na Sněmovní tisk č. 990/0.

24. Krajský soud se vzhledem ke shora uvedenému plně shoduje se správními orgány, že v projednávané věci nebylo možné blíže specifikovat jakékoli žalobcem požadované údaje o utajované informaci, a neshledal rovněž žádné pochybení v postupu správních orgánů. Předmětnou utajovanou informaci nebylo možné do správních rozhodnutí jakkoli zapracovat právě s ohledem na její režim utajení, a proto krajský soud neshledal námitku žalobce o neoprávněném nesdělení ani nejzákladnějších údajů o obsahu či okolnostech pořízení utajované informace za důvodnou. Odůvodnění správních rozhodnutí obsahovala dle krajského soudu dostatečné argumenty všech vyslovených závěrů s ohledem na skutečnost, že se opírala o utajovanou informaci.

25. Krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2009, č. j. 7 As 5/2008 – 63: „Dále to pro soudní přezkum znamená, že ve vztahu k informacím, jež nejsou účastníku řízení zpřístupněny, neplatí, že se tento zásadně drží pouze v mezích žalobních bodů. Ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s. je proto v daném případě nepoužitelné, neboť jeho aplikací by v daném případě došlo k faktickému odepření soudní ochrany – účastník řízení nemůže efektivně namítat nezákonnost určitých zjištění, neví-li ani, co je jejich obsahem. V této specifické situaci to naopak musí být soud, který „supluje“ aktivitu účastníka řízení a přezkoumá relevanci utajovaných informací ze všech hledisek, která se vzhledem k povaze věci jeví důležitými.“ S ohledem na vyslovený závěr Nejvyššího správního soudu zdejší soud podotýká, že žalobci nebyla upřena žádná procesní práva v souvislosti s rozhodováním na základě utajované informace, neboť ochranu jeho práv v takovém případě zajišťuje sám soud, který se seznámil s obsahem utajované informace a posoudil její věrohodnost a přesvědčivost a její význam ve vztahu k posouzení zásadní otázky, zda žalobce závažným způsobem narušuje veřejný pořádek, resp. že existuje důvodné nebezpečí, že by tak mohl učinit.

26. Zvýšená aktivita soudu (v pozici garanta práva na spravedlivý proces) v tomto řízení oproti běžnému soudnímu řízení, v rámci kterého má účastník řízení k dispozici stejné množství informací jako soud, vyvažuje odepření přístupu žalobce k utajovaným informacím (srov. též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, č. j. 14 A 73/2019 – 36). Procesní omezení účastníka řízení, jemuž jsou utajované informace legitimně znepřístupněny, jsou tedy odůvodnitelná prostřednictvím specifické role správního soudu v rámci přezkumu správního rozhodnutí, jehož podkladem byla utajovaná informace. Úkolem správního soudu však není přezkoumávat pravdivost takových informací (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 4 As 1/2015 - 40). Otázka věrohodnosti a přesvědčivosti utajovaných informací je v rámci soudního přezkumu klíčová právě proto, že sám účastník řízení nemůže jejich obsahu jakkoliv oponovat, například efektivně namítat, že uváděné skutečnosti se nestaly nebo probíhaly jinak. Soud je tak postaven do situace, v níž nahrazuje jinak běžné kontradiktorní schéma soudního řízení, avšak o skutečnostech obsažených v utajované informaci sám nemá rovněž dostatečné povědomí (dokonce je má nižší než žalobce a původce utajované informace), přičemž ale v rámci soudního přezkumu musí tyto skutečnosti verifikovat a aprobovat jejich věrohodnost a relevanci. Je to tedy správní soud, který v tzv. plné jurisdikci přezkoumává nejen zákonnost rozhodnutí správních orgánů, ale také věcnou správnost skutkových zjištění a právních závěrů, tedy v daném případě naplnění podmínky existence důvodného nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. V souvislosti s omezením procesních práv žalobce při rozhodování, v rámci kterého jsou podkladem pro rozhodnutí utajované informace, pak lze za jisté vyvážení žalobcem zmiňovaných práv považovat též povinnost správního orgánu sdělit účastníku řízení, alespoň v obecné rovině, jaké skutečnosti z těchto podkladů vyplývají (blíže srov. např. Sněmovní tisk č. 929/0, s. 407).

27. Krajský soud tímto rozptyluje pochyby žalobce, který se domnívá, že utajovaná informace, na kterou odkazují správní orgány, neexistuje. Po seznámení soudu s obsahem utajované informace je třeba důrazně odmítnout neodůvodněné spekulace žalobce, který hypotetizuje o tom, že by utajovaná informace měla být nepravdivá, správními orgány záměrně interpretována v jeho neprospěch, hodnocena nepřiměřeně přísně či se měla zakládat na pouhých subjektivních dojmech. Po přezkoumání a řádném posouzení předmětné utajované informace dospěl krajský soud k závěru, že užitá utajovaná informace je věrohodná, přesvědčivá a plně relevantní k posuzovanému případu. Utajovaná informace bez jakýchkoli pochybností svědčí o tom, že pobyt žalobce na území ČR za účelem podnikání – účasti v právnické osobě, specifikované v žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, není v zájmu ČR.

28. Krajský soud je přesvědčen, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny nedošlo a správní orgány umožnily žalobci uplatnit procesní práva v maximální míře, v jaké to bylo v projednávané věci možné. K námitkám žalobce, že mu nebylo umožněno zjistit ani základní údaje o utajované informaci či alespoň obecné informace o poznatcích a důkazech, z nichž správní orgány vycházely, krajský soud uvádí, že postup správních orgánů byl zcela v souladu se zákonem s ohledem na okolnosti posuzované věci, a proto byly tyto námitky shledány nedůvodnými. S obsahem správního spisu měl žalobce možnost se ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu seznámit, přičemž tak v průběhu správního řízení učinil. Utajovaná informace nebyla a ani nesměla být součástí správního spisu, proto byla na základě § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců vedeny odděleně mimo správní spis. Zdejší soud poukazuje na skutečnost, že do správního spisu byl založen záznam ze dne 3. 8. 2020, č. j. OAM-7147-29/DP- 2020, upozorňující žalobce na skutečnost, že v předmětné věci bude rozhodováno na základě utajované informace, čímž žalovaná zajistila v maximální možné míře ochranu procesních práv žalobce a svým postupem naplnila § 169m odst. 2, resp. § 36 odst. 3 správního řádu. V předmětné věci byla podle zmíněného záznamu užita utajovaná informace pod sp. zn. V97/2020-OAM. Skutečnost, že se žalobce nemohl seznámit s utajovanou informací, na jejímž základě bylo rozhodováno o jeho žádosti, nezpůsobuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť ochranu práv účastníka řízení v těchto věcech zajišťuje nezávislý soud, který případně zabrání zneužívání utajovaných informací správními orgány. Správné jsou rovněž správními orgány opakovaně formulované závěry, dle kterých k utajované informaci nemohly být uváděny žádné doprovodné informace, neboť by tím mohl být ohrožen účel jejich utajení. Rozsah sdělení úvah, podkladů a důvodů rozhodnutí vyplývá z § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců, který stanoví, že je nezbytné vždy respektovat povinnost nenarušit utajení předmětných informací. Požadavku žalobce na vedení standardního správního řízení bez ohledu na existenci utajované informace proto nelze s ohledem na odlišnosti tohoto typu řízení vyhovět.

29. K roli soudu v rámci řízení, jehož podkladem je utajovaná informace, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2020, č. j. 6 Azs 226/2020 – 30, v němž bylo vysloveno: „[…] Tyto informace by tak měly obsahovat popis zdroje získaných informací a způsobu jejich získání, včetně popisu okolností a důvodů, pro které má zpravodajská služba uvedené informace za věrohodné. Smyslem a účelem soudní kontroly rozhodování na základě utajovaných informací je především zajistit, aby k tomu byly používány pouze informace skutečné a věrohodné a ne vyfabulované a aby tyto informace poskytovaly dostatečně přesný a spolehlivý skutkový základ pro právní posouzení věci (srov. rozsudek ze dne 12. 3. 2020, č. j. 2 Azs 259/2019 - 28).“ Krajský soud danou utajovanou informaci pečlivě prostudoval a konstatuje, že v jejím obsahu je uveden popis zdroje, způsob získání a zároveň okolnosti, za kterých byly informace opatřeny. Samotná tvrzení v utajované informaci zaznamenaná tvoří věrohodný a naprosto přesvědčivý základ pro vyslovení závěru, že pobyt žalobce na území ČR není v jejím zájmu.

30. Postup správních orgánů, které odmítly žalobce seznámit s předmětnou utajovanou informací, zcela konvenuje zákonem předepsanému postupu. Z týchž důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za nezákonné nebo dokonce nepřezkoumatelné, jak mylně činí žalobce. Nepřezkoumatelnost je nejzávažnější vadou rozhodnutí spočívající v absenci důvodů či takové nesrozumitelnosti, pro kterou je zcela vyloučeno přezkoumat meritorní rozhodnutí. Zdejší soud oproti žalobci považuje obě uvedená rozhodnutí za srozumitelná, opřená o dostatek relevantních důvodů. Stručné odůvodnění či odůvodnění, v němž není reagováno na každou dílčí námitku, které však v souhrnu poskytuje argumentačně ucelený závěr vyvracející tvrzení vznesená ve správním řízení, nelze označit za rozhodnutí nepřezkoumatelná. Krajský soud již shora zdůraznil, že jsou-li podkladem pro rozhodnutí správních orgánů utajované informace, nelze očekávat zcela konkrétní a podrobné odůvodnění odhalující veškeré skutečnosti, které správní orgány vedly k vyslovenému závěru a o něž se při rozhodování opíraly. Ustanovení § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců je ustanovením speciálním ve vztahu k obecnému § 68 odst. 3 správního řádu. Ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, které obecně specifikuje náležitosti odůvodnění správního rozhodnutí, tak nemůže být plně aplikovatelné na rozhodnutí dle zákona o pobytu cizinců, jehož podklady byly utajované informace. Rozhodnutí správních orgánů s ohledem na specifika projednávané věci kritérium přezkoumatelnosti splňují.

31. K dílčím námitkám žalobce, jimiž se pokoušel zpochybnit věrohodnost utajované informace a požadoval doplnění této utajované informace o podrobnější údaje, zdejší soud uvádí, že se jedná o zcela nedůvodné námitky. Zdejší soud po důkladném seznámení s utajovanou informací dospěl k jednoznačnému závěru o její věrohodnosti. Jelikož se tento závěr opírá o zjištění získaná z utajované informace, je vyloučeno závěry blíže zdůvodnit. Námitka žalobce tak nebyla shledána důvodnou.

32. Shledat důvodnou nelze ani námitku žalobce týkající se nesprávného vymezení pojmu veřejný pořádek. Rozpor daného výkladu se zákonem a judikaturou konstatuje žalobce zcela nekonkrétním způsobem. Z uvedeného důvodu bude zdejší soud na danou námitku také reagovat toliko v obecné rovině, neboť jak dovodil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78 (č. 2162/2011 Sb. NSS), „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej“. Zdejší soud souhlasí s žalobcem v tom, že veřejný pořádek představuje neurčitý právní pojem, jehož legální definici bychom hledali v právních předpisech marně, což je ostatně inherentní vlastností neurčitých právních pojmů. Zákonodárce přenechává vymezení předmětného pojmu doktríně a judikatuře. Žalobce dovozuje nesprávnost použití daného pojmu z vágnosti a nekonkrétnosti jeho definování žalovanou. Zdejší soud shledává vymezení daného pojmu správními orgány za naprosto dostačující. Konstatují-li správní orgány, že zjištěné osobní jednání účastníka řízení představuje nebezpečí ohrožení veřejného pořádku České republiky, a to tím, že směřuje proti nejzákladnějším hodnotám společnosti, které jsou chráněny trestním právem, nelze takové definici cokoli vytýkat. Konkrétnější vymezení daného pojmu nepřicházelo v úvahu zvláště za situace, kdy bylo rozhodováno na základě utajované informace. Správní orgány podložily své závěry množstvím relevantní judikatury, kterou žalobce zcela opomíjí. Jde-li o skutečnost, že správní orgány neidentifikovaly konkrétní skutkové podstaty trestných činů, k jejichž naplnění by v případě setrvání žalobce na území mohlo dojít, nelze z uvedeného dovozovat nesprávnost výkladu pojmu veřejný pořádek. Na daném závěru nic nemění ani výpis z rejstříku trestů, dle kterého nemá žalobce v rejstříku obsažen žádný záznam.

33. Žalobce dále napadal nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života své osoby, jakož i své manželky a nezletilých dětí. Správní orgány se posouzením dopadu do soukromého a rodinného života podrobně zabývaly, což mimo jiné bylo jejich povinností (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 5 Azs 46/2016 – 53). Odkázat lze na strany 5 – 7 prvostupňového rozhodnutí a dále na strany 10 – 13 rozhodnutí napadeného. Lze konstatovat, že námitky obsažené v žalobě jsou identické s námitkami, které žalobce uplatnil v rámci vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí před správním orgánem prvního stupně, jakož i v odvolání. Z uvedeného důvodu by postačovalo pouhé odkázání na správní rozhodnutí. Pro úplnost však zdejší soud rekapituluje, že jednání žalobce uvedené v utajované informaci je třeba považovat za velice závažné ohrožení zájmů České republiky, jejichž součástí je též zajištění bezpečnosti, veřejného pořádku a předcházení páchání nejzávažnější trestné činnosti na svém území. Intenzita zásahu do soukromého a rodinného života přitom nebyla shledána za tak mimořádnou, že by mohla převážit nad veřejným zájmem, aby se na území státu zdržovali pouze ti cizinci, kteří dodržují platné právní předpisy a jejichž pobyt není v rozporu se zájmy České republiky.

34. Zdejší soud nepřehlédl, že manželka a děti žalobce pobývají v České republice na základě platného oprávnění k pobytu a napadené rozhodnutí, ač nebylo vydáno v jejich věci, má určitý dopad do práv těchto osob a zprostředkovaně tak i do rodinné sféry žalobce. K uvedenému dopadu ostatně zdejší soud přihlédl již v usnesení ze dne 12. 5. 2021, č. j. 63 A 9/2021-25, kterým vyhověl návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě v této věci. Zdejší soud však při meritorním projednání tohoto případu shledal, že i přes shora zmiňovaný zásah do osobní sféry žalobce a jeho rodiny, a to především do jejich soukromého a rodinného života, není uvedený zásah do osobní sféry vzhledem k jednání žalobce popsanému v utajované informaci nepřiměřený.

35. Namítá-li žalobce nutnost zvážení nejlepšího zájmu dítěte, lze poukázat na žalovanou odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2020, č. j. 2 Azs 241/2020-29, dle něhož se sice „lze domnívat, že nejlepším zájmem nezletilých dětí je žít v harmonickém rodinném prostředí s oběma rodiči, avšak omezení, které pro poměry nezletilých dětí plyne z rozhodnutí neudělit stěžovateli dlouhodobý pobyt (nemožnost osobního styku a péče o děti na území ČR ze strany stěžovatele), je přiměřeným důsledkem posouzení jednání samotného stěžovatele a nezbytnosti prosadit převažující veřejný zájem“. Zdejší soud se ztotožnil se závěry správních orgánů v tom, že tvrzení nemožnosti realizace vedení rodinného života ani zásahu do zájmu nezletilých dětí žalobce pro případ nevyhovění jeho žádosti neodůvodňuje v posuzovaném případě upřednostnění těchto soukromých zájmů před shora popsaným zájmem veřejným. Žalobce zároveň nepředestřel správním orgánům žádná specifika rodičovského vztahu k nezletilým dětem jako např. potřebu zvláštní nadstandardní péče, kterou by žalobce mohl svým dětem poskytovat pouze na území ČR.

36. Zdejší soud nikterak nezpochybňuje žalobcem zmiňovaný fakt, že nejlepším zájmem nezletilých dětí je žít společně s oběma rodiči. Žalobce však přehlíží správními orgány provedené vypořádání námitek, při kterém zmínily možnosti žalobce nadále vést rodinný život i v případě nevyhovění jeho žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. S žalobcem nelze souhlasit v tom, že by mu v důsledku napadeného rozhodnutí bylo fakticky bráněno v soužití s jeho rodinou obecně a nikoli jen v soužití na území České republiky. Ostatně, Česká republika nemá žádnou možnost bránit vedení společného života žalobce a jeho rodiny na území států, nad nimiž nedisponuje svrchovanou pravomocí. Namítá-li žalobce možné obtíže, které jsou v důsledku napadeného rozhodnutí s možností vedení společného rodinného života žalobce a jeho rodiny spojeny, nezbývá než poukázat na skutečnost, že jeho žádost byla zamítnuta v důsledku jeho velice závažného jednání popsaného v utajované informaci a žalobce sám tak svým vysoce společensky škodlivým protiprávním jednáním zavdal příčinu k nevyhovění jeho žádosti. Pakliže by správní orgány přitakaly uvedené námitce žalobce, vedl by takový postup k nedůvodné absolutizaci práva na vedení soukromého a rodinného života a ad absurdum k tomu, že by v případě vedení rodinného života cizinců na území ČR správní orgány nedisponovaly jakoukoli možností přihlédnout ani k tomu nejzávadnějšímu protiprávnímu jednání žadatelů, čímž by byl zcela popřen smysl a účel právní úpravy zákona o pobytu cizinců. Z uvedeného důvodu v projednávaném případě převažuje veřejný zájem státu na ochraně bezpečnosti a předcházení kriminality a námitka žalobce je tak nedůvodná.

37. Na správnosti závěrů správních orgánů ničeho nemění ani skutečnost, že žalobce považuje za nejvýznamnější ze svých společností právě společnosti sídlící v ČR. Uvedené nemá žádný vliv na zásadní otázku, zda je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl vzhledem ke svému jednání popsanému v utajované informaci závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Nevyhovění žádosti žalobce mu navíc neodpírá možnost podnikat, neboť jak je ze správního spisu zjevné, žalobce má majetkovou účast v rámci mnoha společností, a to nejen českých, ale i zahraničních. Je zřejmé, že jeho podnikání tak není závislé na jediném konkrétním místě pobytu a žalobce je tak schopen své podnikání provozovat i z jiného státu, než ve kterém ta která společnost sídlí. Ostatně on sám v rozhovoru pro chotovinský zpravodaj, který je součástí správního spisu (viz č.l. 22) uvedl, že „svůj byznys může provádět prakticky odkudkoliv“. Z uvedeného je zřejmé, že zamítnutí žalobcovy žádosti nezasáhne nepřiměřeně negativně jeho ekonomickou činnost. Nemovitost na území České republiky spoluvlastní žalobce se svou manželkou, na což ostatně odkázaly již správní orgány. Z uvedeného důvodu nelze přisvědčit ani tomuto žalobnímu bodu.

38. Žalobce dále dovozuje nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z toho, že žalovaná nereagovala na jeho odvolací námitku týkající se informací z veřejných zdrojů, založených ve správním spisu. K této námitce dává zdejší soud žalobci za pravdu v tom, že na předmětnou námitku nebylo žalovanou výslovně reagováno. Z této skutečnosti však nelze dovodit nezákonnost či nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobce ponechal v odvolání v zásadě identickou argumentaci k informacím z veřejných zdrojů jako v případě svého vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí, totožnou argumentaci pak žalobce uplatnil i ve správní žalobě. Přestože se žalovaná k uvedené námitce žalobce explicitně nevyjádřila, není tato skutečnost důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Z prvostupňového i napadeného rozhodnutí je zcela zjevné, že důvodem nevyhovění žádosti žalobce nebyly informace z veřejně dostupných zdrojů, nýbrž utajovaná informace, na kterou již bylo shora hojně odkazováno. Správní orgán prvního stupně ostatně ve svém rozhodnutí uvedl, že z informací získaných z veřejných zdrojů nelze usuzovat na narušení veřejného pořádku a že tyto informace byly do správního spisu založeny pouze proto, že potvrzují věrohodnost a přesvědčivost utajované informace. Klíčovým podkladem pro rozhodnutí přitom byla utajovaná informace, což naprosto zřetelně vyplývá z obou správních rozhodnutí. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů z hlediska soudního přezkumu tvoří jeden celek [srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56 (č. 534/2005 Sb. NSS), či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018, č. j. 1 As 165/2018 – 40]. Reagoval-li správní orgán prvního stupně na předmětné námitky žalobce, nebyla žalovaná povinna dále argumentaci rozvádět, neboť již z prvostupňového rozhodnutí bylo zřejmé, že důvodem zamítnutí žádosti nebyly informace dostupné z veřejných zdrojů, které byly do správního spisu založeny z důvodu kontextu, ale pouze utajovaná informace. Nadto žalovaná v napadeném rozhodnutí sdělila, že správní orgán prvního stupně řádně odůvodnil výrok rozhodnutí a že rozvedl úvahy, kterými se řídil. Není přitom povinností žalované reagovat na námitku, která již obsahově byla správním orgánem prvního stupně vypořádána a opakovat tak jeho argumentaci. Z výše uvedeného důvodu není ani tato žalobní námitka důvodná.

39. K námitce nezohlednění délky pobytu žalobce na území ČR zdejší soud uvádí, že správní orgány toto kritérium vzaly dostatečně v potaz. Délka pobytu žadatele je pouze jedním z hodnocených kritérií a nelze z ní automaticky dovozovat její dominanci mezi ostatními kritérii. Všechna kritéria přiměřenosti je třeba vždy posuzovat ve vztahu k podstatným okolnostem případu. V projednávané věci nečiní ani délka pobytu žalobce na území ČR dopad rozhodnutí správních orgánů nepřiměřeným, neboť závažnost jednání žalobce popsaného v utajované informaci je natolik vysoká, že převažuje i tuto skutečnost. Pokud jde o námitky žalobce, který zmiňuje délku pobytu pro přiznání trvalého pobytu či nabytí státního občanství, je třeba podotknout, že předmětem tohoto řízení není ani jedna z těchto otázek. Nad shora uvedené zdejší soud uvádí, že vzhledem k utajované informaci lze důvodně pochybovat o úspěšnosti takových potenciálních žádostí žalobce, neboť ani v jím zmiňovaných řízeních není délka pobytu jediným posuzovaným kritériem. Argumentuje-li žalobce snahou některých osob o jeho diskreditaci, uvádí zdejší soud k této spekulaci žalobce, že utajovanou informaci získanou od Policie ČR nelze považovat za snahu o jeho diskreditaci, a to zvláště tehdy, jsou-li informace v ní obsažené věrohodné a přesvědčivé, jak již bylo shora opakovaně osvětleno.

40. Poslední žalobní námitkou napadal žalobce nevyhovění jeho návrhu na konání ústního jednání ve smyslu § 49 správního řádu, v důsledku čehož dovozoval zkrácení na svých právech. Ani v tomto ohledu nelze souhlasit s žalobcem, jelikož v prvostupňovém rozhodnutí byly rozvedeny důvody, pro které nebylo návrhu žalobce vyhověno. Je zřejmé, že nařízení jednání v projednávané věci nebylo nezbytné ke splnění účelu řízení. Stěžejní podklad představovala v tomto případě utajovaná informace, se kterou nebylo dle zákona možné žalobce seznámit. Správní orgán prvního stupně v souladu se zákonem řádně žalobce vyzval k uplatnění jeho práv a žalobce jich ostatně prostřednictvím svého nahlédnutí do správního spisu (bez utajované informace) a následnému vyjádření se k podkladům plně využil. Z uvedených důvodů postup správních orgánů zcela konvenoval zákonu a žalobci práva upřena nebyla.

VI. Závěr, náklady řízení

41. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Soud postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a věc rozhodl bez nařízeného jednání, neboť účastníci řízení projevili s takovým postupem soudu souhlas.

42. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jejím případě rozhodl tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává.