Č. j. 63 Ad 1/2020 - 36

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D. a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: E.D. bytem X zastoupen advokátem Mgr. Janem Úlehlou sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice proti žalovanému: Ministerstvu práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2020, č. j. MPSV-2020/100243-422/1, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 15. 6. 2020 č.j. MPSV- 2020/100243-422/1 i jemu předcházející rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Českých Budějovicích ze dne 22. 4. 2020 č.j. 107521/20/CB se zrušují a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 9 800 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce Mgr. Jana Úlehly.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 15. 6. 2020, č. j. MPSV-2020/100243-422/1 bylo zamítnuto odvolání žalobce směřující proti rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Českých Budějovicích (dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne 22. 4. 2020 č.j. 107521/20/CB a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Správní orgány nevyhověly žádosti žalobce o uspokojení mzdových nároků za měsíce listopad 2018 (11.032 Kč) a leden 2019 (44.712 Kč), neboť dospěly k závěru, že žalobci mzdový nárok za měsíc leden 2019 vůbec nevznikl, když pracovní poměr se společností Hornet Sped s. r. o. (dále též „zaměstnavatel“) byl ukončen dne 30. 11. 2018 na základě výpovědi zaměstnavatele. Správní orgány nejsou oprávněny konstatovat neplatnost ukončení pracovního poměru výpovědí a žalobce neplatnost tohoto pracovního poměru neprokázal, když nepředložil rozhodnutí soudu o této neplatnosti. Žalobcem namítané falšování pracovněprávních dokumentů není předmětem tohoto řízení. Na základě dokumentů předložených zaměstnavatelem bylo prokázáno, že se jednalo o platnou a účinnou výpověď, nikoliv o pozměněnou dohodu. Na základě zaměstnavatelem předloženého výdajového pokladního dokladu ze dne 15. 10. 2018 bylo prokázáno, že mzdy za měsíc říjen 2018 (14.544 Kč) a za 19 dnů v měsíci listopadu 2019 (13.075 Kč) byly řádně vyplaceny, a to zálohou na mzdu znějící na částku 30.000 Kč, vyplacena byla dále částka 2.381 Kč coby část odstupného, na které tudíž ze strany zaměstnavatele zbývá doplatit 28.103 Kč. Mzdové nároky za měsíc leden 2019 žalobci nevznikly, když v této době již žalobce nebyl zaměstnancem zaměstnavatele. Sdělením OSSZ ze dne 12. 2. 2020 bylo navíc zjištěno, že žalobce byl od 19. 11. 2018 zaměstnancem jiné společnosti, zároveň byl do 31. 12. 2018 evidován jako zaměstnanec u původního zaměstnavatele.

II. Shrnutí žaloby

2. Žalobce se s výše nastíněnými skutkovými a právním závěry správních orgánů neztotožnil, tyto závěry nemají oporu v provedeném dokazování a věc je hodnocena zejména v rozporu se zákoníkem práce.

3. Žalovaným zmiňovaný výdajový pokladní doklad z 15. 10. 2018 znějící na částku 30.000 Kč, kterým měly být uspokojeny jeho mzdové nároky za měsíc říjen, listopad a prosinec 2018, s ohledem na jeho neurčitý obsah neprokazuje, že jím byly uspokojeny právě uvedené mzdové nároky. Sporována je též skutečnost, že žalobci uvedená částka vůbec někdy vyplacena byla, když podpis na tomto dokladu nepatří žalobci. Uvedené žalovaný nijak neprokázal a žalobce není povinen prokazovat negativní skutečnost – že mu nebyla mzda za rozhodné období proplacena.

4. Žalobce dále sporuje platnost doručení výpovědi zaměstnavatele ze dne 27. 9. 2018. Tato výpověď dle žalobce představuje pouze pozměněnou dohodu o skončení pracovního poměru, kterou však žalobce odmítl, což je interpretováno tak, že mu byla doručena výpověď z pracovního poměru, kterou odmítl převzít. Výpověď mu tudíž nikdy nebyla doručena, jednalo se pouze o pozměněný původní návrh dohody, což je zřejmé i z obsahu tohoto dokumentu. Žalobce v této souvislosti odkazuje i na jím předložené přepisy SMS zpráv, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli ještě v listopadu 2018 požadoval doručení výpovědi. Žalobce není povinen prokazovat negativní skutečnost – že mu výpověď nebyla doručena.

5. Žalobce trvá na tom, že k ukončení pracovního poměru došlo až jím uplatněným okamžitým zrušením pracovního poměru v lednu 2019.

6. Na základě uvedeného je navrhováno napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí prvostupňové zrušit.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

7. Žalovaný v reakci na žalobní námitky uvedl, že řízení, jehož předmětem je žádost o uspokojení mzdových nároků, je řízením o žádosti, kde je to právě žadatel, kdo je povinen prokazovat existenci, ale i výši mzdového nároku. V projednávané věci tak nepostačí pouhé tvrzení žalobce, že výpověď daná zaměstnavatelem dne 27. 9. 2018 a stejně tak pokladní výdajový doklad ze dne 15. 10. 2018 jsou nepravdivé. Žalobce toto tvrzení nijak neprokázal a správní orgány neměly důvod pochybovat o pravdivosti těchto dokumentů. V případě výdajového pokladního dokladu ze dne 15. 10. 2018 žalobce před vydáním prvostupňového rozhodnutí jeho pravost nikterak nesporoval. Žalovaný dále poukázal na skutečnosti zjištěné v průběhu správního řízení, jež svědčí o důvodnosti zamítnutí žádosti žalobce. Zmíněna byla zpráva OSSZ, kde se uvádí, že žalobce byl od 19. 11. 2018, tedy v době, kdy byl stále zaměstnancem žalobce, zaměstnancem u spol. Jiří Karlíček – DELTATRANS. Za významnou žalovaný označil rovněž skutečnost, že žalobce nepřihlásil svou údajnou pohledávku vůči zaměstnavateli do insolvenčního řízení v současnosti vedeného pod sp. zn. KSCB44INS28832/2019. Rovněž byla zmíněna skutečnost, že insolvenční návrh žalobce na zaměstnavatele byl usnesením zdejšího soudu ze dne 12. 6. 2019 zamítnut s ohledem na sporný rozsah trvání a sporný okamžik ukončení pracovního poměru žalobce i s ohledem na spornou výši mzdových závazků zaměstnavatele vůči žalobci. Dle potvrzujícího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pak nebyl shledán skutečný zájem žalobce na zjištění a řešení úpadku dlužníka. Vzhledem k tomu, že žalobce v řízení neprokázal důvody, výši ani splatnost uplatňovaných nároků, postupovaly správní orgány správně, pokud jeho žádost zamítly.

IV. Stručné shrnutí obsahu správního spisu

8. Pracovní smlouvou ze dne 31. 5. 2017 byl uzavřen pracovní poměr mezi žalobcem a zaměstnavatelem. Z obsahu smlouvy se podává, že mzda měla být vyplácena převodem na účet či v hotovosti na pracovišti, a to vždy měsíčně k 15. dni měsíce následujícího. Součástí pracovní smlouvy byl i platový výměr ze dne 31. 5. 2017, ze kterého plyne základní hrubý mzdový tarif ve výši 13.400 Kč měsíčně a pohyblivá složka mzdy ve výši 4.600 Kč.

9. Dne 21. 2. 2019 bylo ve věci zaměstnavatele žalobce na základě žalobcova návrhu zahájeno insolvenční řízení (sp. zn. KSCB 44 INS 2592/2019).

10. Žádostí ze dne 13. 6. 2019 požádal žalobce prvostupňový orgán o uspokojení svých mzdových nároků vůči zaměstnavateli s tím, že žalobci nebyla vyplacena mzda za měsíce říjen (18.000 Kč) a listopad 2018 (11.032 Kč), po skončení pracovního poměru dále zaměstnavatel žalobci nevyplatil náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou ve výši 8.712 Kč a dále výdělek za dobu odpovídající délce výpovědní doby v celkové výši 36.000 Kč, celkem tedy 55.744 Kč. Součástí žádosti byla pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem a zaměstnavatelem dne 31. 5. 2017, platební výměr z téhož dne a písemnost ze dne 16. 1. 2019, jejímž obsahem je okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu nevyplacené mzdy za měsíc říjen a listopad 2018.

11. Na základě uvedené žádosti byl zaměstnavatel žalobce prvostupňovým orgánem vyzván k předložení seznamu dlužných mzdových nároků všech zaměstnanců. Z údajů předložených likvidátorkou zaměstnavatele vyplývá, že za měsíc říjen 2018 vznikl žalobci mzdový nárok ve výši 14.596 Kč, za měsíc listopad 2018 mzdový nárok ve výši 13.462 Kč – oba tyto nároky byly zaměstnavatelem uhrazeny a mzdový nárok za měsíc prosinec 2018 ve výši 30.484 Kč byl uhrazen toliko v částce 1.942 Kč, přičemž na tomto mzdovém nároku zbývá doplatit 28.542 Kč.

12. Zaměstnavatel žalobce dále předložil kopii výpovědi z pracovního poměru dle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) datovanou dnem 27. 9. 2018, jejímž adresátem byl žalobce. Z obsahu této výpovědi se podává, že zde absentuje podpis žalobce, neboť ten odmítl výpověď podepsat a převzít. Z obsahu tohoto záznamu dále vyplývá, že dříve obsahoval větu „Řidič odmítl podepsat a převzít dohodu o rozvázání pracovního poměru“, přičemž slovní spojení „dohodu o“ bylo nahrazeno slovem „výpověď“. Záznam byl dne 27. 9. 2018 podepsán dvěma osobami – J.B. a M.F. (účetní).

13. Předložena byla dále kopie Výdajového pokladního dokladu č. 18PV0158 znějícího na částku 30.000 Kč, který byl vystaven dne 15. 10. 2018. Uvedená částka měla být vyplacena žalobci, účel této platby byl vymezen jako „záloha na mzdu“. Doklad byl opatřen podpisem pokladníka a příjemce.

14. Žalobce následně nevyužil možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, ač mu tato možnost byla poučením prvostupňového orgánu doručeným právnímu zástupci žalobce dne 25. 7. 2019 nabídnuta.

15. Dne 31. 7. 2019 byla žádost žalobce o uspokojení mzdových nároků za jím požadované období zamítnuta, a to rozhodnutím prvostupňového orgánu vydaným pod č.j. 234060/19/CB. Prvostupňový orgán toliko konstatoval, že pracovní poměr žalobce byl ukončen k 31. 12. 2018 na základě výpovědi zaměstnavatele ze dne 27. 9. 2018. Mzdové nároky za měsíc listopad 2018 byly uspokojeny zálohou ve výši 30.000 Kč vyplacenou žalobci dne 15. 10. 2018.

16. Uvedené rozhodnutí bylo na základě odvolání žalobce rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 1. 2020 č.j. MPSV-2019/181156-422/1 zrušeno a věc byla prvostupňovému orgánu vrácena k novému projednání s tím, že je nutno došetřit dobu trvání pracovního poměru a způsob jeho rozvázání. Prvostupňový orgán byl dále instruován, aby vyzval likvidátorku zaměstnavatele k předložení dokladů, na základě kterých byly žalobci přiznány mzdové nároky ve výši 30.000 Kč.

17. V dalším řízení prvostupňový orgán obdržel sdělení likvidátorky zaměstnavatele žalobce, která uvádí, že zaměstnavatel dluží žalobci ke dni ukončení pracovního poměru (31. 12. 2018) na výplatách mzdy částku 28.123 Kč: dále bylo uvedeno, že insolvenční návrh žalobce vůči zaměstnavateli byl dne 12. 6. 2019 insolvenčním soudem zamítnut, a to z důvodu mylných informací žalobce, jež se rozcházely s prokázanými informacemi jeho zaměstnavatele. Likvidátorka dále předložila kopii výpovědi ze dne 27. 9. 2018 a kopii pokladního výdajového dokladu ze dne 15. 10. 2018.

18. Ze zprávy Okresní správy sociálního zabezpečení České Budějovice ze dne 12. 2. 2020 dále vyplývá, že žalobce byl zaměstnancem spol. Hornet Sped s. r. o. v likvidaci v období od 1. 6. 2017 do 31. 12. 2018. Od 19. 11. 2018 do 30. 6. 2019 byl zaměstnancem spol. X.

19. Na základě výzvy prvostupňového orgánu se žalobce dne 14. 4. 2020 vyjádřil k podkladům rozhodnutí. Opakovaně popřel ukončení pracovního poměru se zaměstnavatelem jeho výpovědí ze dne 27. 9. 2018 s tím, že se jedná o dokument pozměněný, kdy původně šlo o dohodu o rozvázání pracovního poměru, kterou žalobce odmítl uzavřít (viz. čl. IV. Dokumentu). Předmětný dokument označený jako výpověď však žalobci nikdy doručen nebyl. Pracovní poměr byl ukončen až okamžitým zrušením ze strany žalobce, a to dne 16. 1. 2019. Žalobce k tomuto předložil kopii podacího lístku, kde je kromě technických údajů o zásilce uveden adresát a příjemce a dále kopii obálky zásilky, kde je uvedena přeškrtnutá adresa zaměstnavatele žalobce, adresa žalobce a údaj o tom, že zásilka byla žalobci vrácena zpět s tím, že se adresát odstěhoval. Žalobce dále předložil textový přepis SMS zpráv, kde 12. 11. vyzývá jednatele zaměstnavatele k úhradě cestovních náhrad za měsíc září, dále žádá o informace o výplatě za měsíc říjen a o informaci, kdy bude připravena výpověď dle § 52 písm. a) zákoníku práce. Téhož dne je mu adresátem J. B. odpovídáno, že nemůže mluvit a aby zavolal později. SMS zprávou ze dne 13. 11. je J. B. žalobcem upozorňován, že je stále zaměstnancem jeho společnosti a zaměstnavatel tak má povinnost odvádět za něj zdravotní a sociální pojištění. SMS zprávou ze dne 14. 11. a 16. 11. žalobce opět žádá o řešení rozvázání jeho pracovního poměru. J. B. téhož dne odpovídá, že p. G. mu to dá v pondělí. Dne 20. 11. následuje poslední výzva k úhradě dlužných výplat s informací o tom, že se žalobce již obrátil na inspektorát práce.

20. Rozhodnutím prvostupňového orgánu ze dne 22. 4. 2020 č.j. 107521/20/CB byla žádost žalobce o uspokojení mzdových nároků za měsíce listopad 2018 a leden 2019 znovu zamítnuta. Prvostupňový orgán vzal za prokázané, že pracovní poměr žalobce u zaměstnavatele byl ukončen výpovědí danou zaměstnavatelem dle § 52 písm. c) zákoníku práce dne 27. 9. 2018. Neplatnost tohoto ukončení pracovního poměru není správní orgán oprávněn posoudit, to může učinit pouze soud. O ukončení pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele svědčí i podklady dodané Okresní správou sociálního zabezpečení České Budějovice (dále též „OSSZ“) a rovněž účetní záznamy doložené likvidátorkou společnosti zaměstnavatele. Žalobce neprokázal ukončení tohoto pracovního poměru až jím uplatněným okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 16. 1. 2019, kdy jím předložená obálka nijak neprokazuje, že jejím obsahem bylo právě okamžité zrušení pracovního poměru. Stejně tak jím předložené kopie SMS zpráv neprokazují, že šlo o komunikaci mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelem a že výpověď z pracovního poměru skutečně neobdržel. K ukončení pracovního poměru tak došlo dle účetních dokladů zaměstnavatele dne 31. 12. 2018 uplynutím výpovědní lhůty, a proto je jím uplatněný mzdový nárok na leden 2019 lichý. Mzdové nároky za období listopad 2018 byly uspokojeny zálohou ve výši 30.000 Kč, což bylo osvědčeno likvidátorkou doloženým výdajovým pokladním dokladem ze dne 15. 10. 2018.

21. Odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí bylo žalobou napadeným rozhodnutím zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno.

V. Právní hodnocení krajského soudu

22. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci krajský soud rozhodl bez jednání podle § 51 s. ř. s.

23. Žaloba je důvodná.

24. V projednávané věci uplatňuje žalobce u prvostupňového orgánu mzdové nároky vůči bývalému zaměstnavateli spol. Hornet Sped s. r. o. Úspěšnost takové žádosti je dle § 9 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 118/2000 Sb.“) podmíněna dvěma předpoklady, a to jednak nesplněním povinností dle § 7 zaměstnavatelem a jednak předložením dokladů, jež prokazatelně osvědčují výši mzdových nároků a dobu, za kterou zaměstnanec nároky uplatňuje.

25. Pojem „prokazatelné osvědčení“ ve smyslu zákona č. 118/2000 Sb. blíže vyložil Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 16. 4. 2020 č.j. 2 Ads 273/2018 – 45, kde uvedl, že po zaměstnanci lze spravedlivě žádat, aby osvědčil existenci pracovního vztahu k zaměstnavateli a existenci a výši dosud vyplácené mzdy, dále musí přesvědčivě tvrdit, co na mzdě mu nebylo vyplaceno, a to pokud možno doložit či osvědčit. Prokazatelné osvědčení tak spočívá zejména v konzistentním tvrzení zaměstnance, které jím může být doloženo v té míře, v jaké to po něm s ohledem na konkrétní okolnosti lze spravedlivě žádat. Obecně platí, že po zaměstnanci nelze požadovat, aby prokázal, že se něco nestalo. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že je to správní orgán, který má podle § 3 správního řádu povinnost postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 téhož zákona.

26. Předmětem sporu v projednávané věci je otázka existence mzdových nároků žalobce vůči zaměstnavateli, a to za situace, kdy stěžejním žalobním bodem je tvrzení o nedoručení výpovědi zaměstnavatelem.

27. V rámci tohoto sporu proti sobě stojí tvrzení žalobce, dle kterého k ukončení pracovního poměru došlo až na základě jím podaného okamžitého zrušení pracovního poměru dne 16. 1. 2019, přičemž žalobci nebyly vyplaceny jeho mzdové nároky za měsíc listopad 2018 ve výši 11.032 Kč a mzdové nároky za měsíc leden 2019 v celkové částce 44.712 Kč sestávající z náhrady mzdy za nevyplacenou dovolenou ve výši 8.712 Kč a z částky představující náhradu mzdy za dobu odpovídající délce výpovědní lhůty ve výši 36.000 Kč; a tvrzení žalovaného, dle něhož k ukončení pracovního poměru žalobce došlo výpovědí zaměstnavatele ze dne 27. 9. 2018, přičemž dlužné mzdové nároky za měsíc listopad 2018 byly uhrazeny zálohou ze dne 15. 10. 2018, o čemž svědčí zaměstnavatelem předložený výdajový pokladní doklad z téhož dne.

28. Krajský soud se předně zabýval tím, zda bylo postaveno na jisto, že výpověď byla žalobci doručena či nikoliv. Z obsahu spisové dokumentace soud zjistil, že pracovní poměr žalobce vznikl na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 31. 5. 2017 a byl uzavřen na dobu neurčitou. Základním mzdovým tarifem byla částka 13.400 Kč hrubého měsíčně s pohyblivou složkou mzdy ve výši 4.600 Kč.

29. Zaměstnavatelem byla ve správním řízení předložena výpověď z pracovního poměru dle § 52 písm. c) zákoníku práce datovaná dnem 27. 9. 2018. Důvodem ukončení pracovního poměru žalobce bylo snižování počtu zaměstnanců za účelem zefektivnění práce. Výpověď byla žalobci dána ode dne 31. 10. 2018 s nárokem na odstupné ve výši 2 násobku průměrného měsíčního výdělku, které žalobci mělo být vyplaceno po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu.

30. Výpověď je opatřena písemným záznamem z téhož dne, kde se uvádí, že žalobce odmítl výpověď převzít. Tento záznam je podepsán dvěma osobami – J.B. a M.F..

31. Dle ust. § 50 odst. 1 a 2 zákoníku práce platí, že výpověď musí být písemná a zaměstnavatel ji může zaměstnanci dát pouze z důvodů výslovně uvedených v § 52 zákoníku práce. Skončení pracovního poměru je dle § 51 odst. 1 zákoníku práce vázáno na uplynutí výpovědní lhůty, která činí nejméně 2 měsíce a tato lhůta dle odst. 2 téhož ustanovení počíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce.

32. V projednávané věci z obsahu výpovědi zaměstnavatele ze dne 27. 9. 2018 vyplývá, že tato byla doručována žalobci osobně, přičemž žalobce ji téhož dne odmítl převzít.

33. Pokud zaměstnavatel nedoručuje písemnost týkající se skončení pracovního poměru prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, považuje se písemnost za doručenou také tehdy, jestliže zaměstnanec odmítne písemnost převzít (ust. § 334 odst. 3 zákoníku práce).

34. Správní orgány na základě zaměstnavatelem předložené výpovědi, jejíž součástí je písemný záznam o odmítnutí převzetí žalobcem, vyhodnotily, že tato výpověď byla žalobci doručena dne 27. 9. 2018 a k ukončení pracovního poměru žalobce tak mělo dojít po uplynutí zákonné 2 měsíční výpovědní lhůty, která počala běžet dne 1. 10. 2018 a skončila dne 30. 11. 2018 (na výpovědi se nesprávně uvádí počátek běhu výpovědní lhůty ode dne 1. 11. 2018). Žalobce byl zaměstnancem spol. Hornet Sped s. r. o. do 30. 11. 2018 a mzdové nároky mu tudíž dle správních orgánů mohly vzniknout naposledy v měsíci listopadu roku 2018.

35. Žalobce v řízení před správními orgány i nyní v řízení soudním konstantně namítá, že mu výpověď ze dne 27. 9. 2018 nebyla vůbec doručena, dle žalobce mu nejprve byla zaměstnavatelem předkládána pouze dohoda o ukončení pracovního poměru, kterou odmítl převzít, přičemž zaměstnavatel tuto dohodu následně pozměnil na výpověď, u níž učinil záznam o tom, že ji žalobce odmítl převzít. Žalobce však tuto výpověď nikdy neobdržel.

36. Z žalobní argumentace je zřejmé, že je namítáno nedoručení výpovědi z pracovního poměru zaměstnavatelem, není tudíž namítána neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, nýbrž úkon zaměstnavatele spočívající v doručování výpovědi.

37. Na tomto místě krajský soud s ohledem na argumentaci správních orgánů zdůrazňuje, že je zapotřebí rozlišovat mezi námitkou neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí a námitkou, kterou je zpochybňováno doručení výpovědi. V případě první uvedené námitky neplatnosti výpovědi není pravdou, že by správní orgán nebyl oprávněn se otázkou platnosti výpovědi jakkoliv zabývat (viz prvostupňové rozhodnutí). Správní orgán není oprávněn rozhodnout v otázce trvání pracovního poměru žalobce, ale může si v rámci předběžné otázky učinit o trvání pracovního poměru úsudek (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2020 č.j. 4 Azs 164/2020-41). Takovou předběžnou otázku si však nemůže položit v případě, kdy prokazatelně uplynula zákoníkem práce stanovená dvouměsíční lhůta pro podání žaloby na neplatnost rozvázání pracovního poměru (§ 72 zákona č. 262/2006 Sb.), neboť po uplynutí této lhůty je třeba považovat skončení pracovního poměru za platné, i pokud by skutečně o neplatné rozvázání pracovního poměru šlo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96 a rozhodnutí téhož soudu ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2206/2012).

38. Ve věci nyní projednávané však žalobce konstantně v řízení správním i v řízení před soudem namítá, že mu výpověď doručena nebyla. V takovém případě bylo povinností správních orgánů zabývat se tím, zda k doručení výpovědi žalobci došlo či nikoliv, neboť se jedná o otázku skutkovou (nikoli právní), kterou měl správní orgán postavit najisto provedeným dokazováním. Pokud by tomu tak nebylo, pak by nastala situace, kdy by zaměstnavatel měl ve všech obdobných případech, kde by uplynula lhůta pro podání civilní žaloby, možnost předkládat výpověď, kde by pouze učinil záznam o tom, že ji zaměstnanec odmítl převzít, aniž by tomu tak skutečně bylo a aniž by takové doručení výpovědi bylo možné jakkoliv sporovat. Jestliže žalobce namítá, že mu výpověď doručena nebyla, je navíc zřejmé, že je otázkou, zda vůbec dvouměsíční lhůta pro podání žaloby na neplatnost rozvázání pracovního poměru počala běžet.

39. Lze tedy uzavřít, že správní orgány pochybily, pokud se námitkou nedoručení výpovědi žalobci nijak nezabývaly a pouze konstatovaly, že k posouzení otázky platnosti výpovědi (resp. otázky trvání pracovního poměru) nejsou kompetentní. V tomto směru nebyl skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností a v dalším řízení bude provedením dokazování (např. výslechem svědků, kteří podepsali odmítnutí převzetí výpovědi či originálem výpovědi ze dne 27. 9. 2018) třeba postavit na jisto, zda výpověď žalobci doručena byla či nikoli. Pokud by dokazováním bylo zjištěno, že výpověď žalobci skutečně doručena byla, pak lze s jistotou tvrdit, že pracovní poměr byl ukončen ke dni 30. 11. 2018. Pokud bude zjištěno, že výpověď žalobci doručena nebyla, pak k ukončení pracovního poměru výpovědí ze dne 27. 9. 2018 dojít nemohlo.

40. Další žalobní námitkou žalobce sporuje vyplacení částky 30.000 Kč coby zálohy na mzdu, která mu dle zaměstnavatelem předloženého pokladního výdajového dokladu měla být proti podpisu vyplacena dne 15. 10. 2018. Žalobce v této souvislosti uvádí, že podpis na uvedeném dokladu není jeho a částka mu nikdy vyplacena nebyla.

41. Zaměstnavatel žalobce ve správním řízení předložil pokladní výdajový doklad č. 18PV0158 ze dne 15. 10. 2018 znějící na částku 30.000 Kč, jako účel výplaty byla uvedena „záloha na mzdu“, která žalobci téhož dne měla být proti jeho podpisu vyplacena. Kromě podpisu příjemce je doklad opatřen taktéž podpisem pokladníka.

42. Co se týká námitky žalobce ohledně pravosti jeho podpisu na výše zmiňovaném pokladním výdajovém dokladu, krajský soud uvádí, že prvostupňový orgán sdělením ze dne 23. 7. 2019 poučil žalobce o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, přičemž součástí správního spisu byly mimo jiné dokumenty předložené likvidátorkou zaměstnavatele, kde byla mimo jiné i kopie pokladního výdajového dokladu ze dne 15. 10. 2018. Žalobce se k výzvě prvostupňového orgánu nijak nevyjádřil. Pravost podpisu žalobce na pokladním výdajovém dokladu ze dne 15. 10. 2018 je žalobcem naříkána až v odvolání ze dne 22. 8. 2019, kde mj. uvádí, že podpis na pokladním dokladu není jeho.

43. Dle § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů platí, že k novým skutečnostem a návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v odvolacím řízení, odvolací orgán přihlédne pouze tehdy, pokud jde o nové skutečnosti či nové důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve.

44. Stávající právní úprava správního řízení klade důraz na to, aby se správní řízení pokud možno odehrálo před správními orgány v prvním stupni, a další či nové skutečnosti a důkazy v odvolacím řízení připouští jen zcela výjimečně. Ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu posiluje tzv. koncentraci řízení tím, že účastníkovi řízení neumožňuje uplatňovat v odvolacím řízení takové skutečnosti a důkazy, které mohl uplatnit již dříve, tedy v řízení v prvním stupni. K novým skutečnostem a návrhům na provedení nových důkazů, které uvede odvolatel v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, jež nemohl uplatnit dříve. Citované ustanovení zvyšuje odpovědnost jak správních orgánů I. stupně, tak účastníků řízení; správních orgánů zejména vzhledem ke splnění jejich poučovací povinnosti (§ 4 odst. 2 správního řádu), účastníků řízení v tom, že musí své návrhy uplatňovat pokud možno bez zbytečného odkladu. (viz Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha: BOVA POLYGON, 2012, s. 725).

45. Výše zmíněná zásada koncentrace řízení má své výjimky vyplývající nejen ze zákona, ale též z četné judikatury Nejvyššího správního soudu, který ovšem ve svém rozhodnutí ze dne 7. 11. 2012 č.j. 1 As 114/2012-27 výslovně stanovil, že zásada koncentrace řízení je opodstatněná zejména v případech, kdy se jedná o řízení zahajovaná na návrh účastníka řízení.

46. Ve věci nyní projednávané obdržel prvostupňový orgán od likvidátorky zaměstnavatele žalobce dne 19. 7. 2019 doklady, jejichž součástí je pokladní výdajový doklad ze dne 15. 10. 2018, jehož předmětem je záloha na mzdu. Žalobce měl možnost se k otázce pravosti podpisu na dokladu vyjádřit. Žalobce tak ovšem neučinil, když možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vůbec nevyužil. Nepravost podpisu na dokladu žalobce namítl až v odvolání, tedy v době, kdy již nebyla možnost namítat skutečnosti, o nichž se žalobce prokazatelně dozvěděl již před vydáním rozhodnutí. Koncentrace řízení v tomto případě zahrnuje i následné řízení v době po vydání zrušovacího rozhodnutí, neboť důvodem pro zrušení rozhodnutí nebyla otázka pravosti podpisu žalobce na pokladním dokladu. Správní orgány tudíž nepochybily, pokud se otázkou pravosti podpisu nijak blíže nezabývaly či v této souvislosti neprovedly žádné dokazování.

47. Koncentrační zásada rovněž brání žalobci v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu účinně uplatňovat skutečnosti týkající se nepravosti podpisu na pokladním výdajovém dokladu ze dne 15. 10. 2018, neboť tyto skutečnosti měl a mohl uplatňovat v řízení před prvostupňovým orgánem (viz rozhodnutí krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2008 č.j. 54 Ca 3/2008- 83).

48. Co se týká obsahu pokladního dokladu ze dne 15. 10. 2018, z něj je zřejmé, že jím měla být vyplacena částka 30.000 Kč, přičemž se podává, že obsahem účetního případu [§ 11 písm. b) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví] byla uvedena „záloha na mzdu“. Zálohou mzdy se obecně rozumí úhrada části mzdy zaměstnanci zaměstnavatelem ještě před běžným termínem výplaty mezd. V projednávané věci byla záloha na mzdu vyplacena žalobci dne 15. 10. 2018, přičemž z dokladů předložených zaměstnavatelem bylo zjištěno, že záloha měla pokrývat mzdové nároky žalobce za říjen 2018 (14.544 Kč), mzdové nároky za měsíc listopad 2018 (13.075 Kč) a dále část odstupného (2.381 Kč z 30.484 Kč). Vzhledem k tomu, že záloha měla uspokojit mzdové nároky žalobce do budoucna, tedy v době před výkonem práce, je zjevné, že částka 30.000 Kč představovala mzdu za měsíce říjen 2018 a minimálně za měsíc listopad 2018 (základní hrubý mzdový tarif – 13.400 Kč a pohyblivá složka mzdy – 4.600 Kč). Za situace, kdy žalobce nijak nerozporuje výši jeho mzdových nároků uvedených zaměstnavatelem v seznamu mzdových nároků, považuje soud obsah pokladního výdajového dokladu ze dne 15. 10. 2018 za dostatečně určitý.

VI. Závěr a náklady řízení

49. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba částečně důvodná je, a proto žalobou napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Současně dle § 78 odst. 3 s. ř. s. krajský soud přistoupil i ke zrušení prvostupňového správního rozhodnutí, neboť je stiženo totožnou nezákonností jako žalobou napadené rozhodnutí.

50. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokáta.

51. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce celkem 600 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. K této částce se dále připočítává zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 9 800 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.