Č. j. 64 A 1/2021- 30

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou v právní věci žalobkyně: B.P. bytem X zastoupena advokátem Mgr. Václavem Voříškem se sídlem Pod Kaštany 245/10, 160 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 12. 2020, č. j. KUJCK 142924/2020, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah žaloby 1. Rozhodnutím Městského úřadu Soběslav (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 1. 9. 2020, č. j. MS/16557/2020 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku z nedbalosti dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“).

2. Tohoto přestupku se žalobkyně dle I. části výroku prvostupňového rozhodnutí dopustila tím, že: - sub A) porušila § 6 odst. 1 zákona o silničním provozu, když dne 29. 6. 2019 kolem 10:10 hodin při řízení nákladního automobilu tovární značky Peugeot Boxer, registrační značky X (dále též „vozidlo“), na silnici č. X, ve směru jízdy do Tábora, nebyla za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem; - sub B) porušila § 5 odst. 1 písm. j) zákona o silničním provozu tím, že dne 29. 6. 2019 kolem 10:10 hodin na silnici č. X, ve směru jízdy do Tábora, při řízení nákladního automobilu tovární značky Peugeot Boxer, registrační značky X, jako řidička nezabezpečila přepravované zvíře tak, aby neohrozilo řidiče a přepravované osoby; - sub C) porušila § 4 písm. b) zákona o silničním provozu tím, že dne 29. 6. 2019 kolem 10:10 hodin na silnici č. X, ve směru jízdy do Tábora, při řízení nákladního automobilu tovární značky X, registrační značky X, se jako řidička neřídila pravidly provozu na pozemních komunikacích, když v rozporu s § 52 odst. 1 zákona o silničním provozu nebyl předmět ve vozidle umístěn tak, aby nebránil výhledu z místa řidiče, čímž měla jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j) nesplnit nebo porušit povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona.

3. V části II. výroku prvostupňového rozhodnutí, bylo správním orgánem prvního stupně podle § 86 odst. 1 písm. c) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích”), rozhodnuto o zastavení projednávání přestupku žalobkyně ze dne 9. 12. 2019, neboť spáchání tohoto skutku nebylo prokázáno.

4. Žalobkyni byl v části III. výroku prvostupňového rozhodnutí podle § 35 písm. b), § 38 a § 95 odst. 1 zákona přestupcích a podle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu uložen správní trest pokuty ve výši 2 000 Kč a dále povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

5. K odvolání žalobkyně proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 12. 2020, č. j. KUJCK 142924/2020 (dále jen „napadené rozhodnutí“), dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že ve výrokové části I. A. a ve výrokové části II. rozhodnutí nahradil část věty ve znění: „…ustanovení § 6 odst. 1 zákona o silničním provozu…“ novou částí věty ve znění: „…ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu…”. Ve zbytku žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

6. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 10. 2. 2021 včasnou žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“ či „zdejší soud“).

7. Žalobkyně se domáhá zrušení celého napadeného rozhodnutí, kterým byla dle obsahu žaloby uznána vinnou z přestupku podle § 125f zákona o silničním provozu [podle rozhodnutí správních orgánů se však v rozporu s tvrzením žalobkyně ve skutečnosti jednalo o přestupek dle § 125c odst. 1 písm. k) uvedeného zákona - poznámka zdejšího soudu].

8. Žalobkyně předně namítá, že výrok o sankci je nepřezkoumatelný. Dle názoru žalobkyně správní orgán nezhodnotil zákonná kritéria pro ukládání sankce. Správní orgán dle žalobkyně selektivně zhodnotil pouze jedinou přitěžující okolnost, a to konkrétně tu, že přestupek byl spáchán více skutky současně. Dle přesvědčení žalobkyně správní orgán nehodnotil zbylá kritéria, která je dle právního předpisu povinen zhodnotit, přičemž žalobkyně poukazuje zejména na povahu a závažnost přestupku, nutnost přihlédnutí k polehčujícím okolnostem, k míře zavinění či významu a rozsahu následku přestupku.

9. V žalobě poukazuje žalobkyně na závěry Nejvyššího správního soudu, konkrétně na právní větu rozsudku ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 As 56/2019 – 28, a dále na rozsudek ze dne 30. 11. 2018, č. j. 5 As 182/2016 – 30.

10. Žalobkyně dále namítla, že přestupek sub I. B) výrokové části prvostupňového rozhodnutí nebyl prokázán. Žalobkyně v žalobě připouští, že v řízení o přestupku byla svědeckými výpověďmi prokázána skutečnost, že pes seděl na přední sedačce, což ostatně v žalobě sama konstatuje. Namítá ovšem, že v řízení nebylo prokázáno, že by nezabezpečila přepravované zvíře. Dle tvrzení žalobkyně ze svědeckých výpovědí sice plyne, že žalobkyně nebyla připoutána bezpečnostním pásem, nikdo ze svědků však netvrdil, že by pes sedící vedle žalobkyně nebyl připoután bezpečnostním pásem. Žalobkyně konstatuje, že pes sice vskutku seděl na předním sedadle, byl však připoután bezpečnostním pásem.

11. Žalobkyně zároveň zpochybňuje prokázání skutku sub I. C) výrokové části prvostupňového rozhodnutí, kdy dle obsahu žaloby nemá oporu v provedeném dokazování ta skutečnost, že by oranžový maják, který se nacházel na palubní desce vozidla, bránil výhledu z místa řidiče. Žalobkyně uvádí, že právní předpis nezakazuje umístit předmět na palubní desku, pouze zakazuje umístit předmět tak, aby bránil výhledu z místa řidiče. Tato skutečnost dle žaloby však nebyla prokázána a nebyla ani zjišťována. Žalobkyně tvrdí, že v tom, zda určitý předmět brání výhledu z místa řidiče, hraje roli několik aspektů, přičemž výslovně zmiňuje tělesnou výšku řidiče, nastavení sedadla či „konkrétní výhledový poměr řidiče“. Žalobkyně zdůrazňuje, že daný předmět byl umístěn ve vozidle v místě, které je konstrukčně řešeno pro odkládání předmětů, jakož i to, že v daném případě řídila dodávkové vozidlo, ve kterém je posez vyšší než u běžného osobního vozidla, a tedy přes předměty položené na palubní desce může být vidět bez omezení. Žalobkyně namítá, že oranžový maják není velkých rozměrů, přičemž připodobňuje jeho velikost (cca 20 cm) k velikosti běžného telefonu (např. Samsung Galaxy S21), což je dle žalobkyně telefon zcela běžných rozměrů (žalobkyně uvádí výšku telefonu 15,2 cm). Své tvrzení žalobkyně dokládá též fotografií X založenou ve správním spise, kdy do této fotografie zanesla vodorovnou přímku v úrovni, ve které končí horní hrana volantu. Takto upravenou fotografii přiložila žalobkyně k žalobě. Z uvedeného podkladu je díky zanesení této přímky dle žalobkyně jasně viditelné, že maják nezasahuje ani do výše, do které zasahuje volant vozidla, z čehož žalobkyně dovozuje, že pokud by maják bránil řidiči ve výhledu, pak by řidiči ve výhledu musel bránit i volant, a vozidlo by nemohlo být k provozu na pozemních komunikacích homologováno. Žalobkyně uvádí, že nebylo prokázáno, že by předmět o velikosti cca 20 cm bránil výhledu z místa řidiče. Žalobkyně popírá, že by jí předmět bránil ve výhledu.

12. Nad rámec výše uvedeného žalobkyně vyjádřila svůj nesouhlas a nesouhlas svého zástupce s vyvěšením jejich osobních údajů na celosvětové komunikační síti internetu Nejvyšším správním soudem prostřednictvím jeho webu.

13. Závěrem žalobkyně navrhla, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Shrnutí vyjádření žalovaného 14. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. K námitce nepřezkoumatelnosti žalovaný uvedl, že správní trest byl uložen na základě § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu, a to v souladu s §§ 35 až 41 a dále s § 46 zákona o přestupcích, podle kterého se za uvedený přestupek uloží pokuta od 1 500 Kč do 2 500 Kč. Žalobkyni byla rozhodnutím správního orgánu uložena pokuta ve výši 2 000 Kč. Při stanovení výše sankce správní orgán dle vyjádření žalovaného mimo jiné přihlédl ke skutečnosti, že přestupek byl spáchán více skutky současně. Správní orgán k uložené sankci dle vyjádření žalovaného uvedl, že se domnívá, že v dané výši uložený správní trest splní svůj výchovný účel a povede k nápravě žalobkyně. Žalovaný dále podotkl, že správní orgán při stanovení sankce může přihlédnout jen ke skutečnostem, které byly v řízení zjištěny, a nelze tak přihlédnout ke všem v zákoně vypočteným kritériím, jakým je například pohnutka pachatele, pakliže se ji nepodařilo v řízení objasnit. Správní orgán při stanovení výše sankce dle vyjádření žalovaného přihlédl ke všem okolnostem, které mu byly známy. Dle žalovaného je výsledná výše sankce výsledkem dané správní úvahy, která byla uvedena v odůvodnění rozhodnutí.

15. K námitce směřující do neprokázání skutku uvedeného sub. I. B. výrokové části prvostupňového rozhodnutí žalovaný uvedl, že porušení stanovené povinnosti řidiče bylo v rámci správního řízení žalobkyni prokázáno na základě provedených svědeckých výpovědí policistů a z pořízené fotodokumentace z místa kontroly vozidla žalobkyně, na které je pes zachycen v prostoru kabiny vozidla. Žalovaný dále shrnul obsah svědeckých výpovědí zasahujících policistů, ze kterých je dle žalovaného dostatečně prokázáno, že žalobkyně se dopustila jí vytýkaného přestupkového jednání.

16. K otázce prokázání přestupku uvedeného sub I. C. výrokové části prvostupňového rozhodnutí žalovaný uvedl, že i uvedené porušení zákonné povinnosti stanovené v § 52 odst. 1 zákona o silničním provozu, bylo žalobkyni plně prokázáno prostřednictvím svědeckých výpovědí a též pořízené fotodokumentace zachycující předmět, kterým byl oranžový výstražný maják umístěný na palubní desce vozidla. Žalovaný odkázal na vyhlášku Ministerstva dopravy č. 341/2014 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 341/2014 Sb.“). Argumentaci žalobkyně pokládá žalovaný za ryze účelovou. Dle názoru žalovaného nepřipevněný maják položený ve středu palubní desky vozidla rozhodně zasahoval do výhledu řidiče z kabiny vozidla, přičemž bránil žalobkyni sledovat vozovku přímo před vozidlem, což by jinak s ohledem k příkrému tvaru přední kapoty dodávkového vozidla bylo možné. K porovnání výšky použitého majáku a horní hrany volantu žalovaný upozornil, že na rozdíl od volantu, který je nedílnou součástí každého vozidla, se jedná v případě daného majáku o předmět, který byl ve vozidle umístěn v rozporu s platnými právními předpisy a který zároveň omezoval výhled řidiče vozidla při řízení; dále šlo o nebezpečný volně položený předmět, který omezoval a ohrožoval řidiče či osoby přepravované ve vozidle. Podstatný obsah správního spisu 17. Z oznámení přestupku ze dne 29. 6. 2019 ve spojení s úředním záznamem z téhož dne plyne, že tohoto dne v 10:10 hodin policejní hlídka dopravní policie v obci Soběslav, na silnici č. X, ve směru jízdy do Tábora, zpozorovala řidičku nákladního automobilu, která při řízení vozidla nebyla připoutána bezpečnostním pásem. Vozidlo bylo zastaveno ke kontrole, přičemž bylo dále zjištěno, že je v kabině vozidla přepravováno zvíře – pes, který nebyl zabezpečen tak, aby nemohl ohrozit řidiče nebo přepravované osoby. Jednalo se o vozidlo, které má jen jednu řadu sedadel a za nimi je bezpečnostní přepážka, oddělující prostor cestujících od prostoru určeného pro přepravu nákladu. Za předním sklem bylo na přístrojové desce položeno zvláštní světelné výstražné zařízení v oranžovém provedení (maják), které nebylo nijak zajištěno proti pohybu a bránilo ve výhledu čelním sklem. Se žalobkyní bylo porušení zákona o silničním provozu projednáno a byla jí navržena bloková pokuta ve výši 500 Kč. Žalobkyně však s tímto nesouhlasila a požadovala vyřízení přestupku ve správním řízení. Do formuláře oznámení přestupku se žalobkyně nevyjádřila a nepodepsala jej. Ve spise je založen CD nosič s fotodokumentací pořízenou na místě.

18. Dne 11. 2. 2020 proběhlo za účasti zmocněnce žalobkyně, pana M.J., ústní jednání, na kterém bylo provedeno dokazování shromážděnými listinami jejich čtením.

19. Dne 17. 2. 2020 obdržel prvostupňový správní orgán od zmocněnce žalobkyně vyjádření k projednávaným přestupkům. V něm žalobkyně prostřednictvím svého zmocněnce odmítla, že by řídila vozidlo nepřipoutaná bezpečnostním pásem, dále uvedla, že psa umístila na přední sedadlo až ve chvíli, kdy byla zastavena, a konečně že maják byl na palubní desku umístěn také až ve chvíli, kdy byla žalobkyně zastavena policejní hlídkou, neboť se potřebovala dostat pro své doklady, které měla v přihrádce spolujezdce.

20. Dne 17. 6. 2020 v této věci proběhl za účasti zmocněnce žalobkyně výslech svědkyně R.Š. a následně dne 20. 7. 2020 proběhl za opětovné účasti zmocněnce žalobkyně výslech svědka D.M..

21. Dne 24. 7. 2020 byla zmocněnci žalobkyně doručena výzva k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí a oznámení o ukončení dokazování. Žalobkyně možnosti seznámit se se spisovým materiálem a důkazními prostředky před vydáním rozhodnutí nevyužila.

22. Rozhodnutím prvostupňového správního orgánu ze dne 1. 9. 2020, č. j. MS/16557/2020, byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání shora popsaného přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. K námitkám uvedeným ve stanovisku žalobkyně prvostupňový správní orgán mj. podotkl, že výpovědi policistů se jednoznačně v zásadních údajích shodovaly. Oba policisté jednoznačně shodně popsali situaci, kdy byla žalobkyně spatřena nepřipoutána bezpečnostním pásem za jízdy. Shodně byla z jejich strany popsána i situace ohledně nezabezpečeného přepravovaného zvířete a předmětu bránícího ve výhledu z místa řidiče. Popsaná situace byla též z jejich strany shodně zakreslena do mapy. Ve shodě s výpověďmi bylo i oznámení přestupku. Správní orgán vyhodnotil výpovědi svědků jako dostatečně věrohodné, neboť oba policisté představují úřední osoby zmocněné k dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích a pro správní orgán jsou osobami dostatečně věrohodnými. Přestupek policisté zjistili při výkonu svého povolání, jejich výpovědi jsou shodné a vypovídají o přestupku jako o jednom celku. Správní orgán vzal za zcela nepravděpodobné, že by kontrolu provádějící policisté záměrně uváděli nepravdivé údaje a vystavili se tak vědomě nebezpečí trestního stíhání pro trestní čin křivého obvinění anebo pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele. Správní orgán proto uvěřil svědkům – policistům a jejich výpovědím, ve kterých neshledal žádné nesrovnalosti. Naopak vyjádření žalobkyně se správnímu orgánu jevilo jako účelové se snahou vyhnout se řešení spáchaného přestupku a následnému správnímu trestu a bodovému hodnocení. Oba policisté se zejména jasně shodovali v tom, že žalobkyně nebyla připoutána, zvíře (pes) nebylo zabezpečeno tak, aby neohrozilo řidiče, a předmět (maják) byl umístění tak, že bránil výhledu z místa řidiče.

23. O podaném blanketním odvolání žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím. Uvádí se v něm, že skutkový stav byl zjištěn na základě řádně provedeného dokazování. Z dokazování je jednoznačně doloženo, že se žalobkyně dopustila přestupkového jednání tak, jak je jí kladeno za vinu. Prošetřením spisové dokumentace dospěl žalovaný k závěru, že nalézací prvostupňový správní orgán postupoval dle zákona a nedopustil se žádného pochybení, které by mělo zatížit řízení vadou či zkrátit žalobkyni na jejích právech. Správní orgán prvního stupně dle žalovaného přihlédl mimo jiné k okolnosti, že přestupek byl spáchán více skutky současně, což správní orgán hodnotil v neprospěch žalobkyně. Správní orgán konstatoval, že uložením správního trestu nad dolní hranici zákonné výměry očekává dostatečný represivní i výchovný účinek, aby se žalobkyně napříště obdobného jednání zdržela. Odvolací orgán však uvedené konstatování korigoval, neboť pokuta byla uložena ve středu zákonem stanoveného rozmezí. Právní hodnocení krajského soudu 24. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro takový postup byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

25. Žaloba není důvodná.

26. Žalobní námitky žalobkyně se týkaly údajného neprokázání spáchání skutků, uvedených ve výroku sub I. B a sub I. C prvostupňového rozhodnutí.

27. Pokud jde o skutek sub I. B, žalobkyně připouští, že v řízení o přestupku bylo prokázáno, že pes seděl na předním sedadle, nebylo však dle jejího názoru prokázáno, že by nezabezpečila přepravované zvíře, přičemž tvrdí, že pes byl připoután bezpečnostním pásem.

28. Tuto námitku nepovažuje zdejší soud za důvodnou. Krajský soud přezkoumal obsah správního spisu a dospěl k závěru, že ze svědeckých výpovědí policistů jednoznačně vyplývá, že zvíře – pes nebylo za jízdy zajištěno dle zákonných požadavků. Uvedený závěr vyplývá ze svědeckých výpovědí obou svědků, a to Š. i M..

29. Š. v této souvislosti vypověděla, že po zastavení vozidla policejní hlídka zjistila, že zvíře je nezajištěné. Po zastavení se dle provedené svědecké výpovědi pes ve vozidle pohyboval volně, skočil ze sedačky na podlahu, kdy mu poté šla žalobkyně otevřít dveře u spolujezdce. Svědkyně vypověděla, že se policisté k vozidlu žalobkyně přibližovali z přední části, neboť viděli psa, který se pohyboval volně. Svědkyně výslovně uvedla, že když žalobkyně psovi otevírala dveře, nijak jej neodjišťovala.

30. Svědek M. též uvedl, že na sedadle spolujezdce seděl pes, který nebyl zajištěn a ohrožoval bezpečnost řidiče. Svědek rovněž vypověděl, že po zastavení vozidla pes seskočil a vyběhl dveřmi spolujezdce, které otevřela žalobkyně. Svědek opakovaně zdůraznil, že žalobkyně otevřela dveře a pes vyskočil.

31. Z uvedených výpovědí se jednoznačně podává, že pes nebyl za jízdy zajištěn (připoután). Žádná okolnost nenasvědčuje tomu, že by žalobkyně po zastavení vozidla psa před jeho vyběhnutím ven odjišťovala. Oba svědci nadto explicitně uvedli, že pes sedící na sedadle nebyl zajištěn. V žalobě obsažené tvrzení, že pes byl zajištěn, se jeví jako účelové, přičemž je vyvráceno shodnými výpověďmi policistů. Kdyby pes připoután byl, jistě by žalobkyně přímo na místě kontroly tuto skutečnost policistům sdělila a demonstrovala by ji předvedením systému připoutání zvířete. Dodatečné tvrzení učiněné v žalobě o tom, že pes připoután byl, nemůže bez dalších důkazních prostředků zpochybnit zjištěný skutkový stav na základě shodných výpovědí dvou policistů.

32. Co se týče skutku sub I. C, žalobkyně namítala, že správní orgán sice vskutku prokázal, že na palubní desce vozidla byl umístěn oranžový maják, nijak však přitom neprokázal, že by tento předmět bránil výhledu z místa řidiče. Zdejší soud se neztotožňuje s tvrzením žalobkyně ani v této otázce.

33. Ze svědeckých výpovědí Š. i M. plyne, že oranžový maják umístěný na palubní desce vozidla řízeného žalobkyní byl přibližně 20 cm vysoký. Maják byl přitom podle výpovědi Š. umístěn uprostřed palubní desky. To se podává i z fotodokumentace, která je součástí správního spisu. Svědci shodně vypověděli, že maják byl nezajištěný a neupevněný.

34. Oranžový maják dle svědeckých výpovědí byl o velikosti cca 20 cm, což žalobkyně v žalobě nerozporuje. Svědek M. výslovně uvedl, že tento předmět bránil ve výhledové ploše. Nelze tak považovat za pravdivé tvrzení žalobkyně, že v řízení nebyla zjišťována skutečnost, zda daný předmět bránil výhledu, neboť toto zjištění jednak přímo vyplývá ze svědecké výpovědi a jednak z fotodokumentace. Správní orgán prvního stupně v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že předmět byl umístěn tak, že bránil výhledu z místa řidiče, což znamená, že se touto otázkou zabýval. Uvedený závěr je podložen fotodokumentací a svědeckou výpovědí.

35. Krajský soud podotýká, že v žalobě obsažené srovnání míry zasahování oranžového majáku a volantu do výhledu, které žalobkyně dokládá fotografií kabiny vozidla s načrtnutou vodorovnou přímkou, není přiléhavé, a nemůže změnit závěr o spáchání přestupku sub I. C. Zatímco volant představuje inherentní komponentu každého vozidla, bez které by nebylo možné ovlivňovat směr jízdy, v případě oranžového majáku jde o v rozporu s dopravními předpisy umístěný předmět na palubní desce. Lze poukázat na znění přílohy 12, písm. G) bodu 3, věty druhé vyhlášky č. 341/2014 Sb., dle které vozidlo v zorném poli řidiče nesmí být vybaveno žádnými předměty (např. okrasné a upomínkové předměty), které by omezovaly výhled řidiče všemi směry, s výjimkou schválených označení určených k umístění na skla vozidla nebo označení či zařízení povinně umisťovaných podle jiných právních předpisů (jako například funkční elektronické zařízení pro úhradu mýtného nebo platný kupón prokazující uhrazení časového poplatku). Je přitom zcela evidentní, že mezi výjimky zde zmiňované nelze maják žalobkyně zařadit.

36. Ve správním spise založený čelní snímek vozidla znázorňuje umístění majáku na palubní desce a dle názoru krajského soudu dokládá to, že se jednalo o předmět svou výškou téměř dosahující velikosti volantu. Takový předmět umístěný uprostřed palubní desky skutečně objektivně brání výhledu z místa řidiče.

37. Relevanci pro posouzení této věci nemá ani skutečnost, zda byl maják umístěn na místě určeném pro odkládání předmětů. Nelze totiž v žádném případě připouštět, že by takové konstrukční řešení vozidla opravňovalo řidiče k tomu, aby zde umisťoval předměty, které jsou prima vista objektivně způsobilé bránit mu při řízení ve výhledu.

38. Pokud žalobkyně srovnává velikost majáku (cca 20 cm) s velikostí mobilního telefonu (15,2 cm), tak lze oponovat tím, že mobilní telefon příp. umístěný na palubní desce v místě určeném pro odkládání předmětů, by byl odložen v pozici horizontální (tj. činil by překážku ve výhledu naprosto nepatrnou o velikosti cca 0,5 až 1 cm), zatímco maják byl umístěn v pozici vertikální, tj. bránil z místa řidiče ve výhledu v rozsahu celé své výšky a šířky, což skutečně nejsou zanedbatelné rozměry, jak ověřil krajský soud z fotodokumentace založené ve správním spise.

39. Za situace, kdy byly námitky žalobkyně do prokázání viny za spáchání přestupku skutky sub I.B a I.C shledány nedůvodnými, mohl krajský soud přistoupit k vypořádání námitek týkajících se uložené sankce.

40. Žalobkyně v žalobě namítala nepřezkoumatelnost výroku o sankci. Zdejší soud uvedenou námitku nezhodnotil jako důvodnou. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyni výrokem III. uložena pokuta ve výši 2 000 Kč. Uvedené rozhodnutí bylo následně potvrzeno napadeným rozhodnutím.

41. Krajský soud konstatuje, že ukládání správních trestů je výsledkem správního uvážení, kterého správní orgán využívá v rámci zákonem stanovených mezí. S ohledem na to, že právní předpisy stanovující výše pokut jsou obecně formulovány tak, že vymezují pouze hranice, ve kterých se musí výsledná výše pokuty pohybovat, je úvaha správního orgánu neodmyslitelnou součástí správního trestání. Nejde přitom o libovůli správního orgánu, neboť ze zákona plyne povinnost respektovat zákonem vymezené hranice správního uvážení (též označovaného jako diskreční pravomoc). Správní orgány jsou přitom povinny diskreci řádně odůvodnit a musí při ní vycházet z okolností zjištěných v konkrétním posuzovaném případě. Zdejší soud uvádí, že správní orgány všem těmto požadavkům v posuzovaném případě dostály.

42. Již v rozsudku ze dne 20. 4. 2006, č. j. 4 As 14/2005-84, Nejvyšší správní soud uvedl, že „řádné odůvodnění ukládané sankce v případě správního trestání je základním předpokladem pro přezkoumatelnost úvahy, kterou byl správní orgán při svém rozhodování veden. Zohledněním všech hledisek, jež lze v konkrétní věci považovat za relevantní, pak určuje míru zákonnosti stanoveného postihu. (...) Jednotlivé logické kroky, které vedly správní orgán ke stanovení konkrétní výše pokuty, je přitom třeba formulovat precizně a jednoznačně, aby odůvodnění stanovené výše pokuty bylo přezkoumatelné. Hodnocení individuální povahy protiprávního jednání musí přitom rozlišovat zvažované okolnosti na přitěžující a polehčující.“ 43. Žalobkyně v žalobě namítá, že správní orgán měl přihlédnout také k dalším v zákoně uvedeným kritériím, přičemž výslovně poukázala na povahu a závažnost přestupku, nutnost přihlédnutí k polehčujícím okolnostem, k míře zavinění či významu a rozsahu následku přestupku.

44. K námitce žalobkyně lze konstatovat, že kritéria, kterými se správní orgán musí při ukládání sankce řídit, resp. ke kterým může správní orgán v souladu se zákonem o přestupcích přihlédnout, jsou v zákoně vymezeny pomocí demonstrativního výčtu, který je vymezen v § 37 zákona o přestupcích.

45. Při určení druhu správního trestu a jeho výměry se podle § 73 zákona o přestupcích přihlédne zejména a) k povaze a závažnosti přestupku, b) k tomu, že o některém z více přestupků, které byly spáchány jedním skutkem nebo více skutky, nebylo rozhodnuto ve společném řízení, c) k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem, d) u pokusu přestupku k tomu, do jaké míry se jednání pachatele přiblížilo k dokonání přestupku, jakož i k okolnostem a důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo, e) u spolupachatelů k tomu, jakou měrou jednání každého z nich přispělo ke spáchání přestupku, f) u fyzické osoby k jejím osobním poměrům a k tomu, zda a jakým způsobem byla pro totéž protiprávní jednání potrestána v jiném řízení před správním orgánem než v řízení o přestupku, g) u právnické nebo podnikající fyzické osoby k povaze její činnosti, h) u právního nástupce k tomu, v jakém rozsahu na něj přešly výnosy, užitky a jiné výhody ze spáchaného přestupku, a v případě více právních nástupců k tomu, zda některý z nich pokračuje v činnosti, při které byl přestupek spáchán, i) u pokračujícího, trvajícího a hromadného přestupku k tomu, zda k části jednání, jímž byl přestupek spáchán, došlo za účinnosti zákona, který za přestupek stanovil správní trest mírnější než zákon, který byl účinný při dokončení tohoto jednání.

46. Povaha a závažnost přestupku je dále vymezena demonstrativním výčtem v § 38 zákona o přestupcích.

47. Z přezkoumávaných rozhodnutí ve svém celku plyne, jakými úvahami se správní orgány při ukládání sankce řídily. Byť jsou tyto úvahy poměrně stručné, jsou dostačující a přezkoumatelné. Správní orgán prvního stupně se totiž danými kritérii zabýval, byť částečně na jiném místě jeho rozhodnutí. Povaha a závažnost přestupku je totiž podrobně probírána na str. 8 až 10 prvostupňového rozhodnutí. Správní orgán se zabývá významem přestupkového jednání a ohrožovacím následkem, který byl přestupkem způsoben. Míra zavinění je řešena na str. 9 prvostupňového rozhodnutí. Polehčující okolnosti nebyly správnímu orgánu prvního stupně evidentně známy, a proto se jimi nezabýval. Správní orgán prvního stupně zhodnotil přitěžující okolnost, a sice že přestupek byl spáchán více skutky současně, konkrétně třemi. Dále zvážil to, aby uložená sankce měla dostatečně represivní i výchovný účinek. Uložením správního trestu nad dolní hranicí zákonné výměry správní orgán dle odůvodnění očekával dostatečný represivní i výchovný účinek, aby se žalobkyně napříště obdobného jednání zdržela. Uvedené dále rozvedl i žalovaný v napadeném rozhodnutí, přičemž zdůraznil, že uložená sankce se nachází na středu zákonného rozpětí a že u takto uložené sankce lze očekávat její represivní a výchovný účinek. V této souvislosti nelze odhlédnout od toho, že žalobkyně se v blanketním odvolání proti výši a odůvodnění sankce nikterak výslovně nevymezovala, a proto žalovaný přezkoumal výrok o sankci toliko ve smyslu § 89 odst. 2, věty první správního řádu.

48. Zdejší soud se ztotožňuje s vyjádřením žalovaného, dle nějž lze při stanovení sankce přihlédnout jen ke skutečnostem, které byly v řízení zjištěny, a nelze tak vždy přihlížet ke všem v zákoně vyjmenovaným kritériím (nadto pouze ve výčtu demonstrativním). Krajský soud uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů je v dostatečné míře seznatelné, jakými úvahami se správní orgány řídily a jak zákonná kritéria individualizovaly na případ žalobkyně. Uvedené platí i s ohledem na to, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří jeden celek (k uvedenému srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018, č. j. 1 As 165/2018 – 40, bod 18 odůvodnění), přičemž i odvolací správní orgán se v napadeném rozhodnutí k otázce uložení sankce vyjádřil. Žalovaný se otázce výměry výše pokuty věnoval na str. 5 až 6 napadeného rozhodnutí.

49. Žalobkyně v žalobě odkazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 As 56/2019 - 28, z jehož právní věty se podává, že „v rozhodnutí o uložení správní sankce musí být zohledněna všechna kritéria, jejichž aplikaci zákon s výší sankce spojuje (zde § 125e zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2017), přičemž nepostačuje toliko prosté vyjmenování těchto zákonných kritérií, aniž by odůvodnění obsahovalo alespoň stručné zdůvodnění, proč a jak tato kritéria dopadají na individuální případ obviněného.“ Krajský soud konstatuje, že daná právní úprava již na nyní projednávaný případ nedopadá a správní orgány při ukládání sankce postupovaly dle § 35 a násl. zákona o přestupcích. Krajský soud má nicméně za to, že odůvodnění uložené sankce v nyní projednávané věci obstojí i z hlediska kritérií, která bylo nutno zkoumat podle již zrušeného § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu („Při určení výměry pokuty … se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán.“). Žalobkyní odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2018, č. j. 5 As 182/2016 – 30, na její případ nedopadá, neboť v nyní posuzované věci krajský soud shledal, že kritéria pro uložení sankce byla, byť stručně či na jiném místě správního rozhodnutí, řešena, individualizována ve vztahu k žalobkyni a dostatečně vysvětlena.

50. Zdejší soud uzavírá, že namítaná nepřezkoumatelnost výroku o sankci není dána.

51. Pokud jde o nesouhlas žalobkyně a jejího právního zástupce s publikací neanonymizovaného soudního rozhodnutí na webových stránkách Nejvyššího správního soudu a o žádost o naprostou anonymizaci osobních údajů, pak krajský soud poznamenává, že není v jeho kompetenci jakkoli ovlivňovat způsob, jímž Nejvyšší správní soud rozhodnutí svá, jakož i krajských soudů, zveřejňuje. Závěr a náklady řízení 52. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

53. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.