č. j. 64 A 5/2020 - 41

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci žalobce: A. P. J., narozen státní příslušnost bytem zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 25. 8. 2020, č. j. CPR- 22556-2/ČJ-2020-930310-V241 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci:

1. Žalobou ze dne 7. 9. 2020 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 8. 2020, č. j. CPR-22556-2/ČJ-2020-930310-V241 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný jako správní orgán příslušný podle § 163 odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště Tábor (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 30. 4. 2020, č. j. KRPC-11471-44/ČJ-2020-020025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo žalobci na základě § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie na dobu 6 měsíců. Současně byla žalobci na základě § 118 odst. 3 tohoto zákona stanovena doba k vycestování z území členských států Evropské unie do 10 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí.

2. Žalobce se svojí žalobou obrátil nejprve na Městský soud v Praze. Ten usnesením ze dne 10. 9. 2020, č. j. 1 A 51/2020 - 13, postoupil věc zdejšímu soudu jakožto soudu místně příslušnému.

II. Shrnutí žaloby a shrnutí vyjádření žalovaného:

3. Žalobce je přesvědčen, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy, především pak s § 3 a § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobce namítá, že nebyl náležitě zjištěn skutečný stav věci bez důvodných pochybností a taktéž nebyly zjištěny všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch žalobce.

4. Závěr o výkonu nelegální práce je postaven na závěrech protokolu Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu, ve kterém je uvedeno, že se žalobce dopustil výkonu nelegální práce. Žalobce namítá, že součástí správního spisu je rovněž Protokol o kontrole Oblastního inspektorátu pro Jihočeský kraj a Vysočinu č. j. 14186/5.71/19-5, kterým bylo konstatováno, že ze strany žalobce k výkonu nelegální práce nedochází, a to s ohledem na to, že vykonává práci v rámci agenturního zaměstnávání na pracovišti smluvního partnera agentury práce, což je zcela v souladu s právem, především pak s žalobcovou zaměstnaneckou kartou. Spis tak obsahuje zcela rozporné podklady, tím nebyl zjištěn stav věci v rozsahu bez důvodných pochybností ve smyslu § 3 správního řádu. Za takové situace mělo být podle žalobce dokazování doplněno, jinak se jedná o nezákonné rozhodnutí. Stejně tak žalobce shledává rozhodnutí nepřezkoumatelným, když nelze z rozhodnutí seznat, z jakých důvodů nebyl vzat v úvahu žalobcem namítaný protokol o kontrole svědčící v jeho prospěch.

5. Dále žalobce namítá, že nebyly splněny podmínky pro udělení správního vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců. Jak uvedl žalobce ve svém vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí, jeho zaměstnávání na pracovišti společnosti RBB AGRO s. r. o. je nutné považovat za souladné s jeho zaměstnaneckou kartou. Ta mu byla vydána pro výkon zaměstnání u agentury práce. Jak vyplývá ze zmiňovaného protokolu, žalobce byl přidělován v rámci tohoto agenturního zaměstnávání ke smluvním partnerům agentury. Závěr o výkonu nelegální práce tak nelze bez dalšího konstatovat pouze na základě protokolů o kontrole oblastního inspektorátu práce, navíc vzájemně rozporných. Protokol o kontrole není správním rozhodnutím, kterým by bylo ve věci pravomocně rozhodnuto, nýbrž specifickým podkladem pro rozhodnutí vydávané v navazujícím správním řízení. Správní orgány jsou podle názoru žalobce povinny vyčkat na rozhodnutí v navazujícím správním řízení. Žalobce je toho názoru, že správní orgán prvního stupně nebyl oprávněn samostatně vyhodnotit výkon nelegální práce. Jelikož nebyly naplněny podmínky pro užití správního vyhoštění, považuje žalobce rozhodnutí za nezákonné.

6. Žalobce má za to, že prvostupňové rozhodnutí je nepřezkoumatelné co do odůvodnění zvolené délky správního vyhoštění a délky doby pro vycestování, neboť neobsahuje zcela žádné úvahy o důvodech uložení správního vyhoštění se zvolenými parametry, vyjma paušálního konstatování, že se jedná o odpovídající opatření. Správní vyhoštění v délce 6 měsíců je nepřiměřeným opatření, které zpřetrhá žalobcovy zdejší vazby na území ČR, zejména vazby ekonomické. Žalobce po dobu platnosti jeho zaměstnanecké karty vyvíjel na území ČR legitimní ekonomickou činnost. Zároveň je třeba přihlédnout k okolnostem, za kterých k údajnému výkonu nelegální práce došlo, když ani inspektorát práce není způsobilý dospět k jednotnému závěru ohledně toho, zda k výkonu nelegální práce došlo či nikoliv. Pro cizince neovládajícího český jazyk je obtížné takto sporné situace posoudit. Žalobce jednal s důvěrou v oprávněnost postupu jeho zaměstnavatele. Zároveň žalobce činí veškeré možné kroky, aby odstranil pochybnosti správních orgánů týkající se jeho zaměstnání, a to prostřednictvím žádosti o změnu zaměstnavatele; jejímu kladnému vyřízení však brání napadené rozhodnutí žalovaného. Přiměřeným opatřením by tak dle žalobce bylo nanejvýš vydání povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců.

7. Závěrem žalobce namítá, že mu byla poskytnuta nepřiměřeně krátká doba k vycestování v délce 10 dnů, ve které (v souvislosti se současným omezením mezinárodní dopravy z důvodu pandemie COVID-19) je pro žalobce nemožné zařídit si dopravní spoj do země jeho původu. Tato doba navíc není žádným způsobem odůvodněna, což vede k nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí.

8. Na základě výše uvedeného se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému.

9. Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě sdělil, že s ohledem na totožnost argumentace žalobce, na kterou již bylo plně reagováno, odkazuje na odůvodnění vydaných rozhodnutí ve věci. Podanou žalobu navrhl žalovaný zamítnout.

III. Průběh správního řízení

10. Dne 22. 1. 2020 byla správním orgánem prvního stupně provedena pobytová kontrola v obci B. u Č. č. p. x, okres J. H., kde byl kontrolován žalobce, který v té době prováděl úklidové práce. Žalobce předložil kontrolujícím osobám platný cestovní doklad F. s vylepeným vízem České republiky s platností od 26. 10. 2016 do 23. 4. 2017, typ víza „x“ x s délkou pobytu 60 dnů. Dále předložil povolení k pobytu č. x (zaměstnanecká karta) s dobou platnosti do 10. 1. 2019. Žalobce uvedl, že na adrese B. u Č. pobývá a pracuje po dobu tří let jako uklízeč. Při kontrole žalobce nepředložil povolení k zaměstnání ani živnostenské oprávnění, které by jej opravňovalo k pracovní činnosti na adrese B. u Č.. Stejně tak nebyl předložen cestovní příkaz, kterým by jej zaměstnavatel vyslal pro výkon práce do B.. Na místě kontroly bylo dále telefonicky hovořeno s T. B, který uvedl, že žalobce pracuje na uvedené adrese asi tři až čtyři roky jako uklízeč, přičemž se jedná o pracovníka společnosti Pracovní agentura Atlas s. r. o. Podle úředního záznamu ze dne 22. 1. 2020 byl žalobce podle § 27 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zajištěn v čase od 9:15 do 16:30 hod.

11. Provedenou lustrací bylo zjištěno, že žalobce má vydanou zaměstnaneckou kartu pro zaměstnavatele Pracovní agentura Atlas s. r. o. na pracovní pozici x Pomocní pracovníci ve výrově jinde neuvedení, od 1. 6. 2016, místo výkonu x, x. Dále bylo z provedené lustrace zjištěno, že si žalobce dne 17. 12. 2018 podal žádost o prodloužení zaměstnanecké karty a žádost se změnou zaměstnavatele (Axis People s. r. o.), o které nebylo v době kontroly rozhodnuto. Dle výpisu z živnostenského rejstříku ze dne 22. 1. 2020 bylo zjištěno, že žalobci nebylo vydáno platné živnostenské oprávnění.

12. Na základě zjištěných skutečností vydal správní orgán prvního stupně dne 22. 1. 2020 oznámení o zahájení správního řízení č. j. KRPC-11471-8/ČJ-2020-020025 ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců.

13. Dále jsou součástí spisového materiálu protokoly o kontrole Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu ze dne 20. 11. 2019, č. j. 14169/5.71/19-29 (kontrolovaná osoba Pracovní agentura Atlas s. r. o.) a ze dne 20. 11. 2019, č. j. 16812/5.71/19-23 (kontrolovaná osoba Axis People s. r. o.).

14. Z prvního uvedeného protokolu o kontrole kontrolované osoby společnosti Pracovní agentura Atlas s. r. o. vyplývá, že kontrolovaná osoba umožnila v rozporu s vydanými zaměstnaneckými kartami svým zaměstnancům (včetně žalobce) výkon závislé práce pro společnost RBB Agro s. r. o., se sídlem B., Č., okres Jindřichův Hradec. S touto společností byla kontrolovaná osoba v obchodním spojení na základě smlouvy o dílo ze dne 8. 5. 2015. Žalobce byl zaměstnancem kontrolované osoby a práci vykonával na základě jejích pokynů, konkrétně žalobce vykonával od ledna 2017 pracovní pozici kuchaře na adrese B. č. p. x. Žalobce měl vydanou zaměstnaneckou kartu ke kontrolované osobě na místo výkonu x, x, P.; informační povinnost o nástupu cizince do zaměstnání u Krajské pobočky Úřadu práce ČR pro hl. m. Prahu u žalobce nebyla splněna. Kontrolní orgán dále zjistil, že práce vybraných cizinců filipínské státní příslušnosti (včetně žalobce) nebyla využívána pouze smluvním partnerem kontrolované osoby společností RBB Agro s. r. o., ale dále i dalšími společnostmi a fyzickými osobami. Tím kontrolovaná osoba umožnila cizinci výkon nelegální práce dle § 5 písm. e) bod 2 zákona 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“).

15. Z druhého protokolu kontrolované osoby Axis People s. r. o. vyplývá, že kontrolovaná osoba umožnila žalobci v období od 11. 1. 2019 minimálně do dne zahájení kontroly dne 17. 5. 2019 výkon závislé práce spočívající v práci kuchaře na pracovišti jejího obchodního partnera společnosti RBB Agro s. r. o. na adrese Penzion B., B. u Č., bez povolení k zaměstnání. Kontrolovaná osoba oznámila nástup jmenovaného do zaměstnání ke dni 11. 1. 2019 České správě sociálního zabezpečení. Žalobce si dne 17. 12. 2018 podal žádost o změnu svého původního zaměstnavatele, o té ale nebylo do doby vydání tohoto protokolu rozhodnuto. Tím kontrolovaná osoba umožnila cizinci výkon nelegální práce dle § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti.

16. Dne 22. 1. 2020 byl sepsán protokol o výslechu žalobce č. j. KRPC-11471-19/ČJ-2020-020025. Přítomna výslechu byla i zástupkyně žalobce a tlumočnice do anglického jazyka. Žalobce v rámci výslechu odpověděl pouze na otázku, za jakým účelem přicestoval do ČR, přičemž uvedl, že za účelem pracovat a vydělat si peníze. U ostatních položených otázek žalobce odmítl odpovídat.

17. Dále je ve správním spise založeno vyjádření Úřadu práce ČR – Kontaktní pracoviště Jindřichův Hradec, dle kterého žalobce neprochází evidencí cizinců ÚP v okr. Jindřichův Hradec, tudíž nemá vydané platné povolení k zaměstnání v okrese Jindřichův Hradec, ani není nahlášen jako cizinec, u kterého se pracovní povolení nevyžaduje.

18. Správní orgán prvního stupně si dále vyžádal závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR k možnosti vycestování cizince. Dle tohoto závazného stanoviska ze dne 27. 1. 2020, č. j. KRPC- 11471-26/ČJ-2020-020025, je možné vycestování žalobce na F., neboť nebyly shledány důvody dle § 179 zákona o pobytu cizinců, které by toto vycestování znemožňovaly.

19. Dne 3. 2. 2020 se dostavil k výslechu u správního orgánu svědek T. B., který odmítl ve věci vypovídat, jelikož by mohl sobě nebo osobě blízké způsobit stíhaní pro trestný čin nebo správní delikt.

20. Dne 13. 2. 2020 byl ve věci vyslechnut svědek jednatel společnosti RBB Agro s. r. o. Ing. T. Bl., který sdělil, že využívá svého práva nevypovídat a k uvedené věci nic sdělovat nebude.

21. Součástí správního spisu je Informace OAMP ze dne 26. 8. 2019, Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, o Bezpečnostní a politické situaci v zemi F. se stavem k srpnu 2019. Dne 7. 2. 2020 obdržel správní orgán prvního stupně od Ministerstva vnitra ČR kopie listin: žádost o zaměstnaneckou kartu (povolení), vydání potvrzení o splnění podmínek, vydání zaměstnanecké karty, žádosti o zaměstnaneckou kartu (prodloužení a souhlas se změnou zaměstnavatele), potvrzení o zaměstnání – o délce a zápočtu dob zaměstnání pro účely nemocenského pojištění (Pracovní agentura Atlas s. r. o.), pracovní smlouva se společností Axis People s. r. o., doklad (potvrzení) o zajištění ubytování, pracovní smlouva se společností Pracovní agentura Atlas s. r. o. a mzdový výměr od tohoto zaměstnavatele.

22. Dne 27. 2. 2020 byl žalobce vyrozuměn o možnosti seznámení se s poklady dle § 36 odst. 1 správního řádu, této možnosti žalobce využil a zaslal správnímu orgánu prvního stupně vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí ve věci správního řízení o vyhoštění, dle kterého se žalobce nemohl dopustit výkonu nelegální práce, když ke stejnému závěru došla i inspekce práce, k čemuž doložil protokol o kontrole Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu kontrolované osoby RBB Agro s. r. o. ze dne 20. 11. 2019, č. j. 14186/5.71/19-5. Ze závěru tohoto protokolu se podává, že žalobce nebyl zaměstnancem kontrolované osoby, a tudíž nebylo možné zkoumat povinnosti zaměstnavatele plynoucí ze stanoveného předmětu kontroly.

23. Následně dne 30. 4. 2020 vydal správní orgán prvostupňové rozhodnutí ve věci pod č. j. KRPC- 11471-44/ČJ-2020-020025, kterým bylo rozhodnuto o vyhoštění žalobce tak, jak je uvedeno shora. Správní orgán prvního stupně zhodnotil, že účastník řízení pracoval na území ČR od roku 2017 do doby kontroly dne 22. 1. 2020 bez povolení k zaměstnání, když v době kontroly v obci B. u Č. č. p. x vykonával úklidové práce. Žalobce měl od 11. 1. 2017 do 10. 1. 2019 vydanou zaměstnaneckou kartu pro Pracovní agenturu Atlas s. r. o. na pracovní pozici Pomocní pracovníci ve výrobě jinde neuvedení s místem výkonu práce P., x, x. Dne 17. 12. 2018 podal žalobce žádost o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty a žádost se změnou zaměstnavatele; v době kontroly nebylo o této žádosti rozhodnuto. Vydaná zaměstnanecká karta žalobce neopravňovala k tomu, aby prováděl úklidové práce na adrese B. č. p. x. Povolení k zaměstnání nebylo žalobci vydáno místně příslušnou pobočkou Úřadu práce a nebyla splněna informační povinnost. Podmínky pro udělení správního vyhoštění byly podle správního orgánu prvního stupně splněny, neboť žalobce prokazatelně pracoval na území ČR v obci B. č. p. x od ledna 2017 do doby kontroly dne 22. 1. 2020 bez povolení k zaměstnání. Správní orgán prvního stupně zhodnotil též skutečnosti podle § 119a odst. 2, § 174a a § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

24. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 5. 5. 2020 blanketní odvolání, které ve lhůtě stanovené správním orgánem nedoplnil. Následně žalovaný přistoupil k vydání napadeného rozhodnutí.

V. Právní hodnocení krajského soudu

25. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

26. Krajský soud rozhodl ve věci při jednání dne 26. 10. 2020. Žalovaný se k jednání nedostavil, přičemž soudu zaslal včasnou omluvu. Zástupce žalobce setrval na žalobních bodech tak, jak byly uplatněny v žalobě. Krajský soud provedl k důkazu dvě kopie webových stránek, které se týkají klasifikace zaměstnání CZ-ISCO a které byly žurnalizovány na č. l. 33 a 34 soudního spisu. Jednak šlo o číslo klasifikace 9329 Ostatní pomocní pracovníci ve výrobě, v této kategorii se nachází číslo klasifikace 93299 Pomocní pracovníci ve výrobě jinde neuvedení. Celá kategorie spadá pod číslo klasifikace 93 Pomocní pracovníci v oblasti těžby, stavebnictví, výroby, dopravy a v příbuzných oborech. Jednak šlo o číslo klasifikace 91 Uklízeči a pomocníci, do něhož spadá i č. 911 Uklízeči a pomocníci v domácnostech, hotelích, administrativních, průmyslových a jiných objektech. Žalobce se osobně vyjádřil k celé věci, přičemž uvedl, že neměl v úmyslu porušit právní předpisy ČE a že postupoval podle pokynů jeho zaměstnavatele. Žalobce konstatoval, že byl v dobré víře, a doplnil, že na území ČR pobývá i jeho manželka.

27. Žaloba není důvodná.

28. Nejprve se krajský soud vyjadřuje k žalobní námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, která je sama o sobě v případě její úspěšnosti způsobilá zrušit žalované rozhodnutí bez dalšího. Podle § 68 odst. 3 správního řádu v odůvodnění rozhodnutí se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Správní rozhodnutí vydaná ve věci žalobce splňují tyto zákonné nároky, krajský soud nepřezkoumatelnost rozhodnutí neshledal, a to ani pro nesrozumitelnost, ani pro nedostatek důvodů a této žalobní námitce tak nepřisvědčil. Na tomto místě krajský soud připomíná, že z hlediska soudního přezkumu tvoří rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jeden celek (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, publ. pod č. 534/2005 Sb. NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 As 48/2007 - 80). Více k důvodům nepřisvědčení námitkám nepřezkoumatelnosti viz níže v odůvodnění tohoto rozsudku.

29. Podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců platí, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 3 roky, je-li cizinec na území zaměstnán bez platného oprávnění k pobytu nebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu nebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.

30. Žalobce ve své žalobě namítá, že nebyly splněny podmínky stanovené tímto ustanovením, když jeho zaměstnání na pracovišti RBB AGRO s. r. o. na adrese B. č. p. x je nutné považovat za souladné s jeho zaměstnaneckou kartou, která mu byla vydána pro výkon zaměstnání u agentury práce, odkud byl žalobce následně přidělován ke smluvním partnerům agentury. S touto žalobní námitkou se krajský soud neztotožňuje.

31. Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku ze dne 14. 11. 2013, č. j. 5 As 70/2013 – 24, zabýval otázkou, jaké případy lze podřadit pod § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 [od 1. 8. 2019 byla tato právní úprava přesunuta do § 119 odst. 1 písm. c) bod 1] zákona o pobytu cizinců, tj. pod pojem výkon zaměstnání bez povolení k zaměstnání, neboť zákon o pobytu cizinců samostatnou definici nelegální práce neobsahuje a definici obsaženou v § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti použít nelze. „Podle § 92 odst. 1 zákona o zaměstnanosti povolení k zaměstnání může vydat Úřad práce za podmínky, že se jedná o ohlášené volné pracovní místo (§ 35), které nelze s ohledem na požadovanou kvalifikaci nebo nedostatek volných pracovních sil obsadit jinak, a zaměstnavatel s krajskou pobočkou Úřadu práce předem projednal záměr zaměstnávat cizince podle § 86. Při vydávání povolení k zaměstnání Úřad práce přihlíží k situaci na trhu práce. Podle odst. 2 téhož ustanovení o povolení k zaměstnání vydává krajská pobočka Úřadu práce rozhodnutí. Povolení se vydává nejdéle na dobu 2 let. Podle odst. 3 téhož ustanovení povolení k zaměstnání obsahuje a) identifikační údaje cizince, b) místo výkonu práce, c) druh práce, d) identifikační údaje zaměstnavatele, u něhož bude cizinec vykonávat zaměstnání, e) dobu, na kterou se vydává, f) další údaje nezbytné pro výkon zaměstnání (důraz doplněn krajským soudem). Z právní úpravy tedy vyplývá, že krajská pobočka Úřadu práce má jako jeden ze stěžejních bodů své činnosti soustavné sledování a vyhodnocování situace na trhu práce ve svém územním regionu a realizaci opatření vedoucích k ovlivnění nabídky a poptávky v oblasti pracovních sil, přičemž přijmout cizince lze až tehdy, není-li dostatek vlastních zdrojů pracovních sil. Zvažování potřeb se děje na základě nabídky volných pracovních míst a možností pokrýt tuto nabídku vhodnými uchazeči nebo zájemci o zaměstnání vedenými v evidenci Úřadu práce (včetně občanů EU). Není-li možno volné pracovní místo po určitou dobu obsadit, pak teprve připadá v úvahu zaměstnávání cizinců. Cizinec tedy může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván jen tehdy, má-li platné povolení k zaměstnání a platné povolení k pobytu na území České republiky nebo je-li držitelem zelené karty, pokud není stanoveno jinak. O vydání povolení k zaměstnání žádá cizinec písemně Úřad práce zpravidla před svým příchodem na území České republiky sám nebo prostřednictvím zaměstnavatele, u kterého má být zaměstnán. Povolení k zaměstnání může vydat Úřad práce za podmínky, že jde o ohlášené volné pracovní místo, které nelze s ohledem na požadovanou kvalifikaci nebo nedostatek volných pracovních sil obsadit jinak. Cílem zákonné úpravy zaměstnávání cizinců je přitom zajistit primární uspokojení potřeby zaměstnání pro občany České republiky (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dnů 8. 6. 2007, č. j. 7 As 28/2006 - 51, a č. j. 7 As 46/2006 - 56, 25. 10. 2007, č. j. 6 As 54/2006 - 66, 25. 7. 2013, č. j. 9 As 48/2013 - 46, všechny zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Při vydávání povolení k zaměstnání cizince se proto posuzuje konkrétní situace v určitém místě; místní poměry se hodnotí jak s ohledem na druh pracovních pozic (druh práce), tak z časového hlediska. Tyto kategorie se posléze odrážejí i v obsahu samotného povolení zaměstnání cizince, které mj. obsahuje místo výkonu práce, druh práce a také dobu, na kterou se vydává [§ 92 odst. 3 písm. b), c) a e) zákona o zaměstnanosti]. Pokud by bylo možné získat povolení k zaměstnání u krajské pobočky Úřadu práce, v jejímž obvodu je nízká nezaměstnanost a nedostatek pracovních sil, a s takto uděleným povolením by cizinec mohl bez další regulace pracovat též v oborech (charakterizovaných druhem práce) nebo v oblastech vyznačujících se vysokou nezaměstnaností a nedostatkem pracovních příležitostí, nemohl by být tento cíl naplněn. Jak uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 14. 12. 2011, č. j. 6 Ads 139/2011 - 82 (publikovaný pod č. 2579/2012 Sb. NSS), přístup k zaměstnávání cizinců (s výjimkou vysoce kvalifikovaných zaměstnanců) je v rámci Evropské unie, vzhledem k vysoké míře nezaměstnanosti v jejích členských státech, poměrně restriktivní, Českou republiku nevyjímaje.

32. Povolení k zaměstnání může být tedy vydáno jen pro konkrétního zaměstnavatele a ve vztahu k místu výkonu práce a druhu práce je shodné s tím, co daný zaměstnavatel ohlásil jako volné pracovní místo. Na každé volné pracovní místo je tak vydáváno samostatné povolení k zaměstnání a nepostačuje, že cizinec už jedno povolení má.

33. Z výše uvedeného lze proto dovodit, že povolení k zaměstnání dle § 92 zákona o zaměstnanosti nemá platnost pro jakýkoliv druh práce. Výkon jiného druhu práce cizincem, než který je v povolení k zaměstnání uveden, je tak třeba považovat za výkon práce bez platného povolení k zaměstnání (…). V takovém případě nejde o práci v rozporu s povolením, ale o práci bez povolení k zaměstnání.“ (z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2013, č. j. 5 As 70/2013 – 24).

34. Krajský soud si je vědom, že uvedené se vztahuje k povolení k zaměstnání podle § 92 zákona o zaměstnanosti, přičemž žalobce své pracovní oprávnění odvozuje od zaměstnanecké karty, která mu byla vydána podle § 42g zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení se zaměstnaneckou kartou rozumí povolení k dlouhodobému pobytu opravňující cizince k přechodnému pobytu na území delšímu než 3 měsíce a k výkonu zaměstnání na pracovní pozici, na kterou byla zaměstnanecká karta vydána, nebo na pracovní pozici, ke které byl udělen souhlas ministerstva podle odstavce 7. Cizince, u kterého je podle zákona o zaměstnanosti vyžadováno povolení k zaměstnání nebo který je uveden v § 98 zákona o zaměstnanosti, opravňuje zaměstnanecká karta k pobytu na území za účelem zaměstnání.

35. V Ročence uprchlického a cizineckého práva 2018 – XXVI. Problematika posuzování žádostí cizinců o vydání zaměstnanecké karty s odkazem na § 42g odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců (Dvořáková, Z.: Knihy VOP, 2020) se podává následující: „K podání žádosti o zaměstnaneckou kartu je oprávněn cizinec, pokud je účelem jeho pobytu na území zaměstnání na jedné z pracovních pozic zařazených do centrální evidence volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty. Ta obsahuje základní charakteristiku volných pracovních míst, včetně určení místa výkonu práce, druhu vykonávané práce, mzdových podmínek, délky zaměstnání a také informaci, zda je pracovní místo aktuálně obsaditelné držiteli zaměstnanecké karty a nebylo ze zákonem stanovených důvodů z nabídky vyřazeno. Pro zařazení volného pracovního místa do centrální evidence je nutné, aby prošlo tzv. testem trhu práce, čímž je vyloučena možnost jeho obsazení potenciálními uchazeči z řad občanů České republiky a Evropské unie. A právě z důvodu, aby nedocházelo k obcházení smyslu a účelu testu trhu práce, musí být podmínky, za nichž bylo dané pracovní místo „testováno“, shodné s podmínkami, které jsou obsahem pracovněprávního vztahu cizince.“ S ohledem na uvedené lze konstatovat, že cizinec je povinen vykonávat zaměstnávání podle parametrů udělené zaměstnanecké karty, tj. je povinen vykonávat zaměstnání na pracovní pozici u zaměstnavatele, co se týče druhu práce a místa výkonu práce v souladu s údaji uvedenými v zaměstnanecké kartě; v opačném případě jde o výkon práce bez povolení k zaměstnání. Jedině tak je možné zajistit, že cizinci nebudou obsazována pracovní místa, která neprošla tzv. testem trhu práce.

36. Žalobce v nyní projednávané věci měl zaměstnaneckou kartu udělenou s platností od 11. 1. 2017 do 10. 1. 2019 (žádost o prodloužení zaměstnanecké karty se změnou zaměstnavatele a druhu práce byla podána dne 17. 12. 2018, o které nebylo do dne 22. 1. 2020 rozhodnuto) pro zaměstnavatele Pracovní agentura Atlas s. r. o., pro druh práce 93299 Pomocní pracovníci ve výrobě jinde neuvedení. Ačkoliv měl žalobce v pracovní smlouvě ze dne 4. 3. 2016 uveden jako druh práce Uklízeč a pomocník v ubytovacích a vzdělávacích zařízeních, byl povinen vykonávat pouze ten druh práce, který měl uveden v zaměstnanecké kartě. Jestliže bylo při kontrole dne 22. 1. 2020 Policií ČR zjištěno, že žalobce vykonával po dobu tří let druh práce uklízeče v penzionu (což při kontrole potvrdil sám žalobce a telefonicky to potvrdil taktéž provozovatel penzionu), tak nelze než konstatovat, že nešlo o výkon druhu práce v kategorii 93299 Pomocní pracovníci ve výrobě jinde neuvedení, neboť tento druh práce podskupiny 93299 spadá pod skupinu 93 Pomocní pracovníci v oblasti těžby, stavebnictví, výroby, dopravy a v příbuzných oborech (zdroj: http://www.cz-isco.cz/isco/9329-ostatni-pomocni-pracovnici-ve-vyrobe/; citováno dne 19. 10. 2020; provedeno při jednání k důkazu). Druh práce, kterou žalobce v penzionu vykonával, spadá do skupiny 911 Uklízeči a pomocníci v domácnostech, hotelích, administrativních, průmyslových a jiných objektech zdroj: http://www.cz-isco.cz/isco/91- uklizeci-a-pomocnici/; citováno dne 19. 10. 2020; provedeno při jednání k důkazu). Právě na tento druh práce ostatně žalobce požádal o změnu zaměstnanecké karty ve spojení i se změnou zaměstnavatele.

37. Poněkud složitější je situace, pokud se jedná o místo výkonu práce cizince. Žalobce se brání tím, že byl zaměstnancem agentury práce a ta jej vyslala na pracovní místo do penzionu v B.. Podle žalobce šlo o klasické přidělení zaměstnance v rámci agenturního zaměstnávání. Výkon práce na pracovišti společnosti RBB AGRO s. r. o. v penzionu považuje žalobce za souladné s jeho zaměstnaneckou kartou. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že zaměstnanecká karta byla žalobci vydána na místo výkonu práce P. - x, x. Při kontrole dne 22. 1. 2020 bylo Policií ČR zjištěno, že již tři roky žalobce pracuje jako uklízeč v penzionu v B. u Č.. Odhlédne-li krajský soud od toho, že žalobce v penzionu vykonával jiný druh, než jaký měl uveden na zaměstnanecké kartě (k tomu viz shora), lze konstatovat, že podle § 93 zákona o zaměstnanosti platí, že cizinec, který je držitelem modré karty, zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo mu bylo vydáno povolení k zaměstnání, může být zaměstnavatelem vyslán na pracovní cestu podle § 42 zákoníku práce, jestliže to odpovídá povaze jím vykonávané práce, pro kterou byla udělena modrá karta, zaměstnanecká karta, karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo povolení k zaměstnání. K uvedené problematice se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2013, čj. 9 As 48/2013 - 46, v jehož právní větě bylo konstatováno, že „cizince pracujícího na základě povolení k zaměstnání (§ 92 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti) lze vyslat na pracovní cestu. Takový výkon práce mimo sjednané (a povolené) místo výkonu práce, nelze bez dalšího považovat za práci v rozporu s platným povolením k zaměstnání. Vyslání cizince na pracovní cestu ale musí být časově omezené (§ 42 zákoníku práce z roku 2006) a nesmí znamenat dlouhodobou (fakticky trvalou) změnu místa výkonu práce.“ V případě žalobce se nemohlo jednat o vyslání na pracovní cestu, neboť jeho působení na pracovišti společnosti RBB AGRO s. r. o. mělo charakter dlouhodobý (cca tři roky). Šlo tudíž fakticky o trvalou změnu místa výkonu práce, která nebyla povolena.

38. Pokud jde o agenturní zaměstnávání, tak podle § 66 zákona o zaměstnanosti platí, že zprostředkováním zaměstnání agenturou práce podle § 14 odst. 1 písm. b) téhož zákona se rozumí uzavření pracovního poměru nebo dohody o pracovní činnosti mezi fyzickou osobou a agenturou práce za účelem výkonu práce u uživatele. Agentura práce může svého zaměstnance dočasně přidělit k výkonu práce pro uživatele jen na základě písemné dohody o dočasném přidělení zaměstnance uzavřené s uživatelem podle zvláštního právního předpisu.

39. Z citovaného ustanovení vyplývá, že agenturní zaměstnávání je obdobně jako pracovní cesta založeno na dočasnosti. Nepřetržitá práce pro společnost RBB AGRO s. r. o. po dobu cca tří let na jiném místě výkonu práce, než jaký byl uveden ve vydané zaměstnanecké kartě, nemůže být hodnoceno jako dočasné přidělení zaměstnance k výkonu práce pro uživatele.

40. Krajský soud tak uzavírá, že práce vykonávaná žalobcem, tj. uklízeč v penzionu v B. po dobu cca tří let, je prací bez příslušného povolení k zaměstnání ve smyslu § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce disponoval zaměstnaneckou kartou, která jej opravňovala k výkonu druhu práce 93299 Pomocní pracovníci ve výrobě jinde neuvedení, s místem výkonu práce Ú. ., M. S., P.. Povolení k zaměstnání vydané příslušným Úřadem práce pro pracovní pozici v penzionu žalobce neměl. Žalobce tudíž vykonával jiný druh a na jiném místě, než jak měl povoleno ve vydané zaměstnanecké kartě.

41. Žalobce dále shledává nedostatečně zjištěný skutkový stav věci z důvodu, že nebyl vzat v potaz protokol o kontrole Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu, č. j. 14186/5.71/19-5, kterým bylo dle jeho názoru konstatováno, že k výkonu nelegální práce nedochází. Ani této žalobní námitce krajský soud nepřisvědčil.

42. Jak vyplývá z tohoto protokolu, jenž je součástí spisového materiálu, kontrolovanou osobou byla společnost RBB AGRO s. r. o. Jedná se o protokol ze dne 20. 11. 2019 (jde o další protokol ze sady výše uvedených, kontrola byla provedena v rámci kontroly společností Pracovní agentura Atlas s. r. o. a Axis People s. r. o.). Místní šetření bylo provedeno mj. na adrese B. č. p. x, Č., kontrolovanou osobou bylo sděleno, že žalobce pro ni pracuje jako kuchař, a to na základě smlouvy mezi kontrolovanou osobou a společností Pracovní agentura Atlas s. r. o. Ze shrnutí kontrolního protokolu se podává, že žalobce není zaměstnancem kontrolované osoby, a tudíž nelze zkoumat povinnosti zaměstnavatele ze stanoveného předmětu kontroly. Více uvedeným protokolem sděleno není. Tvrzení žalobce, že je protokolem konstatováno, že nedochází k výkonu nelegální práce, je tak zcela v rozporu s obsahem protokolu. Protokolem je pouze shrnuto již výše uvedené, tedy že žalobce na uvedené adrese Penzion B., Č., vykonává práci kuchaře, více nebylo možno ze strany kontrolujících osob do tohoto protokolu uvést, neboť se nejedná o zaměstnance kontrolované osoby. Je třeba v souvislostech odkázat na další dva protokoly související s provedenou kontrolou, a to protokoly ze stejného dne, 20. 11. 2019, č. j. 14169/5.71/19-29, kontrolovaná osoba Pracovní agentura Atlas s. r. o. a č. j. 16812/5.71/19-23, kontrolovaná osoba Axis People s. r. o., ve kterých je konstatován výkon nelegální práce žalobcem.

43. Žalobcem namítaný protokol je pak uveden v rámci výčtu podkladů pro rozhodnutí na str. 6 tohoto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Na obsah tohoto protokolu je reagováno na str. 6 prvostupňového rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně na straně 7 a 8 svého rozhodnutí provedl důkladné zhodnocení a shrnutí jednotlivých podkladů, na kterých následně vystavěl svůj závěr o výkonu nelegální práce žalobcem, se kterým se krajský soud ztotožnil. Správní orgány postupovaly plně v souladu se zásadami správního řádu, když zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 3 správního řádu i v souladu se zásadou § 50 odst. 3 tohoto zákona. Z podkladů rozhodnutí je pak i zřejmé, že protokoly o kontrole Oblastního inspektorátu práce ve věcech kontroly společností Pracovní agentura Atlas s. r. o. a Axis People s. r. o. nejsou jedinými podklady pro rozhodnutí, jak se mylně domnívá žalobce.

44. Dále je mylná námitka žalobce, že správní orgán prvního stupně nebyl oprávněn sám konstatovat výkon nelegální práce a měl vyčkat na rozhodnutí v řízení navazujícím na provedenou kontrolu Oblastním inspektorátem práce. K uvedenému se již v minulosti vyjádřil např. Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 Ca 275/2007 - 43, publ. pod č. 2257/2011 Sb. NSS, v němž uvedl: „Vydání rozhodnutí o uložení správního vyhoštění […] nezávisí na předchozím vyřešení otázky, zda protiprávním jednáním cizince byl či nebyl spáchán přestupek. Je pravdou, že jednání, se kterým ust. § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona pobytu cizinců spojuje opatření v podobě správního vyhoštění („pobývá-li cizinec na území po uplynutí doby platnosti víza nebo doby pobytu na území stanovené vízem nebo bez víza, ač k tomu není oprávněn“), je v podstatě totožné s jednáním, které je znakem skutkové podstaty přestupku podle § 157 odst. 1 písm. m) téhož zákona („zdržuje se na území po uplynutí doby platnosti víza nebo doby pobytu na území stanovené vízem nebo bez víza, ač k tomu není oprávněn“). Ze zákona o pobytu cizinců však nelze dovodit, že by policie nebyla oprávněna vydat rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud předtím cizinci neuložila sankci za přestupek, jehož se tímto protiprávním jednáním dopustil. Řízení o uložení správního opatření a přestupkové řízení jsou samostatná a na sobě nezávislá řízení, což plyne i z rozdílné povahy opatření ukládaných správními orgány v těchto řízeních (správní vyhoštění nemá, na rozdíl od sankce ukládané v přestupkovém řízení, trestní charakter ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod po přijetí Protokolu č. 7, ale je svou povahou specifickým preventivním opatřením v oblasti kontroly přistěhovalectví). Žalovaný, stejně jako správní orgán I. stupně, se tedy v řízení o uložení správního vyhoštění oprávněně nezabýval tím, zda žalobkyně vytýkaným jednáním spáchala též přestupek, žádný úsudek v tomto směru si nečinil, ale zkoumal výlučně to, zda byly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění zakotvené v ust. § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona pobytu cizinců. Tento postup byl zcela v souladu se zákonem.“ Obdobně lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2006, č. j. 1 Azs 86/2004 - 59, z něhož se podává, že „otázka, zda cizinec je na území zaměstnán bez povinného povolení k zaměstnání, tak je přímým předmětem řízení o správním vyhoštění cizince. Zjištění skutkového stavu ohledně této otázky a právní závěr o naplnění konkrétní skutkové podstaty, tak správní orgán rozhodující o správním vyhoštění provádí samostatně.“ 45. K námitce žalobce o nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí ve spojení s napadeným rozhodnutím v bodě co do odůvodnění délky správního vyhoštění a doby pro vycestování krajský soud opětovně uvádí, že obě rozhodnutí považuje za přezkoumatelná. Není pravdou, že by v rozhodnutí absentovala jakákoliv úvaha o důvodech uložení správního vyhoštění v délce šesti měsíců. Krajský soud k tomu odkazuje na prvostupňové rozhodnutí, str.

9. Vyhostit lze cizince podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců až na 3 roky. V daném případě byla délka vyhoštění v délce 6 měsíců přiměřená a odpovídá okolnostem případu tak, jak byly popsány v prvostupňovém rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně při stanovení délky doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území EU, vycházel zejména z délky doby, po kterou žalobce na území ČR prokazatelně vykonával činnost bez povolení k zaměstnání. Dále bylo přihlédnuto k závažnosti protiprávního jednání, které je nepřípustné a neoprávněně zasahuje do výkonu státní správy na úseku zaměstnanosti na území ČR. Současně bylo přihlédnuto ke společenské nebezpečnosti jednání žalobce a bylo zhodnoceno, že dopad neoprávněného zaměstnávání osob do státní politiky nezaměstnanosti není nezanedbatelný a ve svých důsledcích negativně ovlivňuje ekonomiku ČR. Žalobce vyvolal řízení o správním vyhoštění porušením svých právních povinností, a proto musí strpět jeho přiměřené negativní důsledky.

46. Správní orgán prvního stupně udělil žalobci vyhoštění v délce při dolní hranici zákonného rozsahu, neboť jak již bylo uvedeno, žalobce byl ohrožen vyhoštěním v délce až tří let. Jestliže žalobce odkazoval na to, že si vytvořil ekonomické vazby na území České republiky, tak tato skutečnost sama o sobě nemůže být důvodem pro to, aby uložené opatření bylo považováno za nepřiměřené. Sám žalobce k otázkám ohledně společenských vazeb na území České republiky nesdělil žádné relevantní informace, když na všechny otázky správního orgánu odmítl odpovídat. Krajský soud na rozdíl od žalobce v souladu se závěrem žalovaného nedospěl k názoru, že by uložené opatření bylo ve věci žalobce nepřiměřené. Argumentace „cizincem dostatečně neovládajícím český jazyk“, pro něhož je obtížné posouzení životních situací z právního hlediska, je lidsky pochopitelná, avšak nepřípadná. Žalobce si musel být vědom, na jaký druh práce, na jakém místě a k jakému zaměstnavateli má vydanou zaměstnaneckou kartu. Je lidsky pochopitelné, že se žalobce není chopen orientovat v právní problematice, od toho však existuje právní poradenství. Pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“, dopadá zcela i na žalobce.

47. Jestliže žalobce zcela obecně v žalobě uvedl, že přiměřeným by v jeho případě bylo maximálně rozhodnutí o povinnosti opustit územní podle § 50a zákona o pobytu cizinců, pak k tomu krajský soud uvádí, že uvedené rozhodnutí je vydáno v jiném typu řízení a zakládá se na zcela jiných podmínkách. Krajskému soudu v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí nepřísluší posuzovat, zda by žalobcův případ naplnil podmínky jiného ustanovení zákona o pobytu cizinců.

48. Jak uvedl správní orgán prvního stupně, desetidenní lhůta k vycestování byla stanovena s ohledem na skutečnost, že žalobce je držitelem platného cestovního dokladu a nemá na území České republiky žádné závazky a pohledávky. Ostatně žalobce žádné závazky na území ČR v průběhu správního řízení neuvedl. Tuto dobu shledává i krajský soud jako přiměřenou. Pokud jde o argumentaci aktuální pandemickou situací způsobenou onemocněním COVID-19, krajskému soudu není známo, že by v současné chvíli nebylo možné vycestovat ze země. Žalobce je občanem F. republiky, lze tak předpokládat, že mu bude návrat do vlasti i přes určitá bezpečnostní opatření k zamezení šíření epidemie umožněn, případná následná karanténa nehraje na posouzení doby pro vycestování roli.

49. Při jednání se k věci osobně vyjádřil i sám žalobce, který uvedl, že jednal podle toho, co mu řekl jeho zaměstnavatel Pracovní agentura Atlas s. r. o. Uvedl, že neměl žádný úmysl porušovat české právní předpisy. Současně před soudem konstatoval, že na území ČR žije i jeho manželka. Z uvedeného krajský soud dovodil, že se žalobce dovolává toho, že na území ČR realizuje svůj rodinný život. To je nicméně skutečnost, kterou měl uvést ve správním řízení o vyhoštění. Správní orgán prvního stupně je v řízení o správním vyhoštění povinen zkoumat, zda by tímto rozhodnutí nedošlo k zásahu do rodinného a soukromého života cizince. Za situace, kdy však žalobce v tomto směru ve správním řízení ničeho neuvedl, nelze správnímu orgánu prvního stupně vyčítat, že na tuto skutečnost nereagoval. Krajský soud toto nové tvrzení, které bylo poprvé vzneseno až při jednání ve věci dne 26. 10. 2020, taktéž nemůže zohlednit, neboť podle § 71 odst. 2, věty třetí s. ř. s. platí, že rozšířit žalobu o další žalobní body lze jen ve lhůtě pro podání žaloby. Tato desetidenní lhůta (§ 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců) uplynula již dne 7. 9. 2020. Uplatněná skutková novota byla tudíž u krajského soudu uplatněna opožděně.

V. Závěr a náklady řízení

50. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

51. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.