č. j. 64 A 6/2020 - 36

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci žalobce: N. D. M., narozen státní příslušnost bytem zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2020, č. j. CPR-8528-4/ČJ-2019-930310- V242, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby:

1. Žalobou ze dne 12. 10. 2020 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2020, č. j. CPR-8528-4/ČJ-2019-930310-V242 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný jako správní orgán příslušný podle § 163 odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 7. 2019 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítl odvolání žalobce a tím potvrdil rozhodnutí Policie České republiky Krajského ředitelství Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 28. 1. 2019, č. j. KRPC-37758-96/ČJ-2017-020023, kterým bylo žalobci na základě § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie na dobu 1 roku. Současně byla žalobci na základě § 118 odst. 3 tohoto zákona stanovena doba k vycestování z území členských států Evropské unie do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Ve smyslu § 120a zákona o pobytu cizinců bylo konstatováno, že na cizince se nevztahují důvody znemožňující jeho vycestování dle § 179 tohoto zákona.

2. Žalobce je přesvědčen, že rozhodnutí žalovaného, stejně jako rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, je v rozporu s právními předpisy, a to konkrétně s § 2 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu, a dále s § 119a odst. 2 ve spojení s § 174a zákona o pobytu cizinců, což způsobuje nejen vadu nezákonnosti, ale též vadu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný měl nedostatečně přezkoumat prvostupňové rozhodnutí.

3. Jako stěžejní žalobní námitku žalobce uvádí nedostatečné vypořádání se žalovaného s nepřiměřeností zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. V tomto směru žalobce odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu představovanou například rozsudkem ze dne 18. 3. 2015, č. j. 1 Azs 174/2014 - 41. Žalobce k odkazovanému rozsudku upozorňuje, že v tomto případě projednával Nejvyšší správní soud případ osoby setrvávající na území bez víza v délce 1 rok a 4 měsíce, tedy doby podstatně delší na rozdíl od doby, která je kladena k tíži žalobci, kterému je vytýkáno, že ode dne 4. 3. 2017 do dne 6. 3. 2017 pobýval na území České republiky bez víza či jiného pobytového oprávnění, tj. šlo o necelé 3 dny. V daném případě není pochyb o tom, že posuzování přiměřenosti je zcela elementárním prvkem rozhodnutí o správním vyhoštění. Totéž ostatně potvrzuje i citovaná judikatura. Správní orgány však své povinnosti nedostály, když toliko formálně konstatovaly jen některé vazby žalobce na území a některé (jako rodinné vazby žalobce na území ČR, řada let pobytu na území ČR, dřívější zaměstnání, neexistence sociálního a ekonomického zázemí žalobce ve Vietnamu atp.) ponechaly zcela bez povšimnutí a některé zohlednily naprosto nedostatečným způsobem.

4. Žalobce zdůrazňuje, že již dříve bylo zjištěno, že by vydáním rozhodnutím o správním vyhoštění bylo nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života, což správní orgány zcela opomenuly zohlednit. V rámci řízení o správním vyhoštění (v rozhodnutí pod č. j. KRPC- 161342-42/ČJ-2016-020023) bylo zjištěno, že by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce, a proto bylo zahájené správní řízení považováno za řízení o povinnosti opustit území podle § 50a odst. 6 zákona o pobytu cizinců. Nadto v řízení o správním vyhoštění žalobce bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 9. 2018, č. j. CRP-22686/ČJ-2017-930310-V242, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 18. 7. 2017, č. j. KRPC-37758-54/ČJ-2017-020023 zrušeno, přičemž důvodem zrušení rozhodnutí byl nedostatečně zjištěný skutkový stav věci v souladu s § 3 správního řádu, kdy nebylo možné zjistit přiměřenost v souladu § 174a zákona o pobytu cizinců.

5. Žalobce namítá, že správní orgány se nezabývaly rodinnými vazbami žalobce, čímž zatížily svá rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Žalobce má na území ČR celou svoji rodinu. Otec zde pobývá na základě povolení k dlouhodobému pobytu, matka se sestrou na základě povolení k trvalému pobytu, tedy nejvyššího možného pobytového oprávnění, které lze cizinci udělit. Všichni sdílí společnou domácnost v Praze. Žalobce nemůže v současné chvíli pracovat, finančně jej tak podporuje celá rodina, žalobce vypomáhá v domácnosti s vařením, nákupy a úklidem. Celá rodina včetně žalobce je na Českou republiku existenčně vázána. Žalobce nemá v zemi původu již nikoho ze své rodiny, nemá tam ani žádné sociální a ekonomické zázemí.

6. K tomu žalobce znovu odkazuje na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Azs 174/2014, dle kterého při hodnocení přiměřenosti uložení správního vyhoštění je třeba vycházet především z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a kritérií v něm vyjmenovaných (jako je např. povaha a závažnost dotčeného veřejného zájmu, délka pobytu cizince v hostitelském státě, rozsah sociálních a kulturních vazeb na hostitelský stát, rodinná situace stěžovatele nebo rozsah, v jakém by byl soukromý nebo rodinný život cizince narušen). Dále je z tohoto rozhodnutí podle žalobce zjevné, že protiprávní pobyt nelze žalobci klást přehnaným způsobem k tíži. Žalobce o sobě uvádí, že představuje jen marginální či vůbec žádné nebezpečí pro společnost a jeho vyhoštění proto nemůže sledovat legitimní veřejný zájem.

7. Žalobce též připomíná, že nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života je neurčitým právním pojmem, nikoliv správním uvážením, což správní orgány nijak nereflektovaly. Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014 – 37, publ. pod č. 3330/2016 Sb. NSS, či rozsudek téhož soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013 - 34, ve kterých bylo vyjádřeno, že při rozhodování o správním vyhoštění a posuzování nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života cizince není žádný prostor pro užití diskrečního oprávnění správních orgánů, jedná se o otázku interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu. Správní orgány podle žalobce nezohlednily hlediska, která je nutné vážit v případě takového neurčitého právního pojmu.

8. Dále má žalobce za to, že nebyl správními orgány náležitě zjištěn skutečný stav věci, a to bez důvodných pochybností, jak je vyžadováno § 3 správního řádu. Řízení o správním vyhoštění je řízením, ve kterém má být z moci úřední ukládána povinnost, což vede k aplikaci § 50 odst. 3 správního řádu, dle kterého jsou správní orgány povinny zjistit všechny rozhodné skutečnosti svědčící v prospěch i neprospěch toho, komu je povinnost ukládána. Správní orgány pochybily, když důkladně nezjistily reálné možnosti vycestování rodiny za žalobcem do země původu, kdy je taková cesta finančně velice nákladná a logisticky těžce proveditelná s ohledem na současnou pandemii koronaviru po celém světě. Správní orgány se ani nepokusily zjistit, jaké dopady by správní vyhoštění mělo na život a psychický vývoj rodinných příslušníků žalobce. Správní orgány neměly zjišťovat pouze formální rodinné vztahy, nýbrž faktické rodinné vazby, jejich intenzitu a rozsah.

9. Žalobce tak považuje závěry žalovaného za nejenom nesprávné, ale především za naprosto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Správní orgány nijak nereflektovaly aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu směrem k průběhu dokazování v pobytových věcech. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2019, č. j. 1 Azs 181/2018 - 29, resp. dle jeho právní věty, ani případné nesplnění povinnosti součinnosti účastníka řízení označit důkazy na podporu svých tvrzení dle § 52 správního řádu, nezbavuje správní orgán povinnosti zjistit podstatný skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti dle § 3 správního řádu. I bez obsažného výslechu žalobce, měl správní orgán k dispozici velkou řadu informací o vazbách žalobce na území České republiky, stejně jako o vazbách rodinných. Pokud měl žalovaný za to, že po něm nelze požadovat, aby z vlastní iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy, jde o nezákonnou dezinterpretaci právní povinnosti správního orgánu zjistit skutkový stav věci.

10. Žalobce je přesvědčen o nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí, pokud jde o uložené opatření. Jak samotná forma uloženého opatření, tak délka správního vyhoštění byla vyměřena zcela nepřiměřeně a neadekvátně k okolnostem případu a odporuje základním zásadám činnosti správních orgánů, především zásadě proporcionality a principu právní jistoty. Žalobce poukazuje zejména na fakt, že s ohledem na snahu si zde legalizovat pobyt a zajistit do budoucna bezproblémové fungování rodiny by správní vyhoštění bylo v naprostém rozporu s § 119a odst. 2, resp. §174a zákona o pobytu cizinců. Zásah do soukromého života žalobce ani jeden z orgánů dostatečně neodůvodnil, naopak se spokojil s tím, že pobytové statusy rodinných příslušníků nemění nic na situaci, že žalobce pobýval na území neoprávněně. Z dikce celého napadeného rozhodnutí je však zjevné, že k poměření výše uvedených zájmů se zájmem veřejným zcela evidentně nedošlo vůbec, či snad jen ryze formalistickým způsobem. Správní vyhoštění tak dle názoru žalobce nemělo být vůbec ukládáno, případně měl správní orgán řízení zastavit pro nepřiměřenost nebo uložit povinnost opustit území, která by neměla tak zásadní dlouhodobé negativní následky na rodinný a soukromý život žalobce. Stejně tak je nepřiměřená okolnostem případu délka správního vyhoštění, která není ani dostatečně odůvodněná.

11. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl zrušení napadené rozhodnutí v celém rozsahu a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

12. Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě konstatoval, že žalobce pobýval na území ČR vědomě opakovaně neoprávněně, a měl dostatečný časový prostor na dobrovolné opuštění území ČR; o vycestování se však nesnažil. Žalovaný plně odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, kde se podrobně vyjádřil k celé věci a uvedl důvody, pro které bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

13. Žalovaný je přesvědčen, že se v žalobou napadeném rozhodnutí podrobně a přezkoumatelným způsobem vypořádal s otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce podle § 119a odst. 2 a § 174a zákona o pobytu cizinců. Délka správního vyhoštění byla stanovena ve spodní hranici zákonného rozpětí. Žalovaný je přesvědčen, že za daných okolností nelze od uložení správního vyhoštění upustit a že v daném případě je třeba shledat napadené rozhodnutí jako přiměřené opatření.

14. Podle názoru žalovaného je tak napadené rozhodnutí plně v souladu se zákonem. Z toho důvodu žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

IV. Průběh správního řízení

15. Krajský soud z předložených správních spisů zjistil následující pro věc podstatné skutečnosti.

16. Geneze žalobcova případu vyplývá z listiny Vyjádření správního orgánu ve věci správního vyhoštění cizince ze dne 1. 6. 2017, č. j. KRPC-37758-39/ČJ-2017-020023 (č. l. 60 správního spisu). Tyto skutečnosti jsou ostatně shrnuty i v prvostupňovém rozhodnutí ve věci. Žalobce přicestoval do ČR dne 18. 3. 2016 za účelem převzetí zaměstnanecké karty, následně se dostavil na Odbor azylové a migrační politiky České Budějovice (dále jen „OAMP ČB“), kde obdržel informaci, že mu zaměstnanecká karta nebude vydána a byl mu udělen výjezdní příkaz s dobou platnosti do 15. 7. 2016.

17. Dne 16. 7. 2016 se dostavil žalobce na Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště České Budějovice (dále jen „OPKPE ČB“), s tím, že nevycestoval z území ČR, neboť nemá dostatek finančních prostředků k vycestování a nebylo mu (kvůli jazykové bariéře) sděleno, že má opustit území. Žalobci byl udělen výjezdní příkaz s dobou platnosti do 13. 9. 2016.

18. Dne 13. 9. 2016 se žalobce dostavil na OPKPE ČB, neboť z důvodu nedostatku finančních prostředků nevycestoval; správním orgánem mu tak byl udělen výjezdní příkaz s dobou platnosti do 13. 10. 2016.

19. Dne 14. 10. 2016 se žalobce dostavil na OPKPE ČB, tj. po uplynutí doby výjezdního příkazu. S žalobcem tak bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce porušil povinnost stanovenou v § 103 písm. n) tohoto zákona. V průběhu řízení o správním vyhoštění bylo zjištěno, že důsledkem rozhodnutí by mohl být nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce. Z toho důvodu považoval správní orgán prvního stupně v souladu s § 50a odst. 6 zákona o pobytu cizinců řízení za řízení o povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutím ze dne 25. 11. 2016 byla žalobci stanovena povinnost opustit území podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců a byl mu vydán výjezdní příkaz s dobou platnosti do 28. 12. 2016.

20. Žalobce následně požádal OPKPE ČB o stanovení nové doby k opuštění území, z důvodu probíhajícího odvolacího řízení a nedostatku finančních prostředků; nová doba k opuštění území byla stanovena do 1. 2. 2017 (rozhodnutím ze dne 28. 12. 2016 o povinnosti opustit území podle § 50a odst. 4 zákona o pobytu cizinců).

21. Dne 31. 1. 2017 podal žalobce žádost o stanovení nové doby k opuštění území, z důvodu podané žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, tj. z důvodu, kdy cizinec je svědkem či poškozeným v trestním řízení a jeho účast je na řízení nezbytná. Správní orgán vyhověl žádosti žalobce a stanovil novou lhůtu k opuštění území do 3. 3. 2017 (rozhodnutím ze dne 1. 2. 2017 o povinnosti opustit území podle § 50a odst. 4 zákona o pobytu cizinců).

22. Dne 6. 3. 2017 se žalobce dostavil na OPKPE ČB, tedy po uplynutí lhůty k opuštění území. Jelikož žalobce porušil povinnost cizince stanovenou v § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců, bylo se žalobcem zahájeno řízení o správním vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 tohoto zákona. Dne 18. 4. 2017 proběhl výslech žalobce za účasti jeho zástupce, přičemž žalobce odmítl ve věci vypovídat. Následně bylo zástupci žalobce zasláno usnesení s výzvou k vyjádření se k věci (včetně seznamu přiložených otázek); na to nebylo reagováno. Dne 13. 6. 2017 bylo vydáno závazné stanovisko Ministerstva vnitra k možnosti vycestování cizince, v němž bylo uvedeno, že vycestování žalobce do Vietnamu je možné. Před vydáním rozhodnutí ve věci se žalobce vyjádřil v tom smyslu, že zde žije ve společné domácnosti s rodiči a sestrou. Uložení správního vyhoštění by podle něj fatálně zasáhlo do soukromého a rodinného života jeho a jeho rodiny.

23. Dne 18. 7. 2017 bylo vydáno rozhodnutí pod č. j. KRPC-37758-54/ČJ-2017-020023 o správním vyhoštění žalobce dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců s dobou, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území států Evropské unie, stanovenou na dobu 1 roku.

24. Žalobce proti tomuto rozhodnutí o správním vyhoštění podal odvolání, ve kterém označil svůj vztah s občankou ČR Marií Zahradníkovou, kdy se v tomto ohledu cítí být rodinným příslušníkem občana Evropské unie, a požádal OAMP o vydání povolení k přechodnému pobytu (vedení společné domácnosti doloženo nájemní smlouvou na dobu určitou od 1. 6. 2017 do 31. 5. 2018). Odvolací správní orgán rozhodnutím ze dne 20. 9. 2018 na základě uvedeného zrušil prvostupňové správní rozhodnutí a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání za účelem zjištění, zda na právní postavení žalobce nelze pohlížet ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců, tedy jako na rodinného příslušníka občana EU.

25. Žalobce si též podal žádost o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU. Tato žádost byla rozhodnutím OAMP ze dne 12. 9. 2018 zamítnuta, neboť žadatel se bez vážného důvodu nedostavil k výslechu, proti čemuž se žalobce odvolal. Jeho odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 20. 11. 2018.

26. Správní orgán prvního stupně pokračoval v řízení o správním vyhoštění žalobce. V rámci dalšího projednávání věci správní orgány provedly výslech žalobce, který odmítl odpovídat na všechny položené otázky, včetně otázek souvisejících se soukromým a rodinným životem žalobce. V rámci následného písemného vyjádření žalobce znovu sdělil, že žije se svojí družkou, občankou ČR. Ta byla v rámci správního řízení předvolána jako svědek, v prvním případě si předvolání nepřevezla, ve druhém případě bylo doručeno fikcí. Při telefonickém spojení s družkou žalobce dne 20. 11. 2018 bylo zjištěno, že se družka žalobce k výslechu nedostaví a že s žalobcem již nežije, o čemž byl sepsán úřední záznam. Správní orgán prvního stupně si z evidence obyvatel a cizinců opatřil výpisy k osobám: M. Z. (označená družka), N. D. T. (otec), T. T. T. (matka) a N. T. N. (sestra). V rámci vyjádření ze dne 18. 12. 2018 žalobce sdělil, že stále žije se svojí družkou Marií Zahradníkovou a zároveň má v ČR celou svoji rodinu, z toho důvodu navrhuje překvalifikování řízení o správním vyhoštění na řízení o povinnosti opustit území. Dne 27. 12. 2018 bylo vydáno závazné stanovisko Ministerstva vnitra k možnosti vycestování cizince, v němž bylo uvedeno, že vycestování žalobce do Vietnamu je možné. Žalobce se ve věci ještě jednou vyjádřil, a to před vydáním rozhodnutí, dne 14. 1. 2019, přičemž uvedl v podstatě totožné skutečnosti jako ve vyjádření ze dne 18. 12. 2018.

27. Správní orgán prvního stupně vydal dne 28. 1. 2019 rozhodnutí pod č. j. KRPC-37758-96/ČJ- 2017-020023, o správním vyhoštění žalobce podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců s dobou, po kterou nelze umožnit žalobci vstup na území členských státu EU, v délce 1 roku a stanovil dobu k vycestování z území do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí pak správní orgán uvedl, že byl dostatečně prokázán neoprávněný pobyt žalobce na území ČR, v minulosti již byla uložena žalobci povinnost opustit území; žalobce tuto povinnost nesplnil. Nelze tak očekávat, že by opětovným uložením povinnosti opustit území došlo k ukončení neoprávněného pobytu účastníka řízení. Partnerský vztah s M. Z. nebyl před správním orgánem prokázán, sama Z. správnímu orgánu uvedla, že s žalobcem již nežije. Správní orgán prvního stupně připustil, že tímto rozhodnutím bude zasaženo do soukromého a rodinného života žalobce, avšak tento zásah bude přiměřený zájmu státu na tom, aby na jeho území pobývali cizinci dodržující právní předpisy.

28. Proti tomuto rozhodnutí si žalobce podal řádně a včas odvolání, o kterém rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím. Žalovaný podané odvolání zamítl a potvrdil tak správnost závěrů správního orgánu prvního stupně. K otázce přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce dle § 174a zákona o pobytu cizinců žalovaný uvedl, proč shledal zásah do života žalobce přiměřeným a proporcionálním ve vztahu k veřejnému zájmu na vyhoštění žalobce.

V. Právní hodnocení krajského soudu

29. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

30. Krajský soud rozhodl ve věci při jednání dne 25. 11. 2020. Žalovaný se k jednání nedostavil, přičemž soudu zaslal včasnou omluvu. Zástupce žalobce setrval na žalobních bodech tak, jak byly uplatněny v žalobě, a navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.

31. Žaloba není důvodná.

32. Nejprve se krajský soud v obecné rovině vyjadřuje k žalobní námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, která je sama o sobě v případě její úspěšnosti způsobilá zrušit napadené rozhodnutí bez dalšího. Podle § 68 odst. 3 správního řádu v odůvodnění rozhodnutí se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Správní rozhodnutí vydaná ve věci žalobce splňují tyto zákonné nároky, krajský soud nepřezkoumatelnost rozhodnutí neshledal, a to ani pro nesrozumitelnost, ani pro nedostatek důvodů, a této žalobní námitce tak nepřisvědčil. Na tomto místě krajský soud připomíná, že z hlediska soudního přezkumu tvoří rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jeden celek (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, publ. pod č. 534/2005 Sb. NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 As 48/2007 - 80). Více k důvodům nepřisvědčení námitkám nepřezkoumatelnosti viz níže v odůvodnění tohoto rozsudku.

33. Žalobci bylo uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, ve znění do 30. 7. 2019. Podle tohoto ustanovení platí, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.

34. Žalobce svou žalobní argumentaci upíná především k otázce posuzování přiměřenosti zásahu uložení správního vyhoštění do soukromého a rodinného života. Nicméně okrajově lze v některých částech žaloby dohledat i argumentaci rozporující samotné naplnění zákonného důvodu pro uložení správního vyhoštění. Žalobce především uvedl, že protiprávní pobyt mu není možné klást k tíži přehnaným způsobem, že šlo o pobyt bez pobytového oprávnění pouze v délce necelých tří dnů a že osoba žalobce nepředstavuje žádné nebo minimální nebezpečí pro společnost, a proto vyhoštění nemůže sledovat legitimní veřejný zájem.

35. Jak bylo shrnuto v odstavcích 16 až 22 tohoto rozsudku, žalobce přicestoval do ČR dne 18. 3. 2016 za účelem převzetí zaměstnanecké karty, která mu však nebyla vydána a obdržel výjezdní příkaz do 15. 7. 2016. Následně mu byly vydány další dva výjezdní příkazy (do 13. 9. 2016 a do 13. 10. 2016). Dne 14. 10. 2016 (dostavil se jeden den po vypršení lhůty pro vycestování) bylo se žalobcem zahájeno řízení o správním vyhoštění, které bylo překvalifikováno na řízení o povinnosti opustit území, přičemž byla žalobci uložena povinnost vycestovat ve lhůtě 30 dnů od právní moci (tj. do 28. 12. 2016). Následně byly žalobci k jeho dvěma žádostem stanoveny podle § 50a odst. 4 zákona o pobytu cizinců nová lhůty k vycestování (do 1. 2. 2017 a do 3. 3. 2017). Následně se žalobce dne 6. 3. 2017 dostavil za účelem stanovení nové lhůty pro vycestování, přičemž s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění, neboť pobýval na území od 3. 3. 2017 do 6. 3. 2017 bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn, a bez platného oprávnění k pobytu. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce nepobýval na území na základě nějakého řádně přiznaného pobytového oprávnění, nýbrž stále po celou dobu pouze na základě výjezdních příkazů nebo na základě rozhodnutí o povinnosti opustit území (s výjimkou fikce pobytu po dobu žádosti o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU, která byla zamítnuta). Těmto povinnostem se žalobce nikdy nepodrobil a území neopustil. Řízení o správním vyhoštění bylo se žalobcem zahájeno v okamžiku, kdy mu vypršela posledně stanovená lhůta pro vycestování. Podle § 50a odst. 4 zákona o pobytu cizinců je na cizincovu žádost možno stanovit novou dobu k opuštění území pouze z důvodu podle § 174a odst. 2 téhož zákona, avšak pouze v situaci, kdy cizinec o tuto novou dobu požádá před vypršením stanovené doby předchozí. Jakmile se žalobce dostavil dne 6. 3. 2017 (tj. tři dny pod uplynutí posledně stanovené lhůty pro opuštění území), nebylo možné postupovat podle § 50a odst. 4 zákona o pobytu cizinců a bylo zcela na místě zahájení řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 téhož zákona. Při aplikaci tohoto zákonného ustanovení je přitom irelevantní, zda cizinec představuje nebezpečí pro společnost, neboť daná právní norma se na žalobce vztahuje právě z důvodu jeho pobytu na území bez víza či platného oprávnění pobytu. Narušení veřejného zájmu na kontrole imigrace a na tom, aby se na území státu nezdržovali cizinci, kteří svým dlouhodobým negativním postojem k dodržování zákonů dávají najevo svou neúctu k právnímu systému hostitelské země, je dáno již samotným neoprávněným pobytem žalobce na území v délce tří dnů.

36. Argumentuje-li žalobce, že i v tom druhém řízení o správním vyhoštění, mělo dojít k překvalifikování věci na řízení o povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců, tak s ním krajský soud nemůže souhlasit. Žalobce se dovolává, že tehdy bylo v řízení zjištěno, že by v důsledku rozhodnutí o správním vyhoštění došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života. K tomu je třeba uvést, že z rozhodnutí ze dne 25. 11. 2016, kterým byla žalobci uložena povinnost opustit území podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců, vyplývá, že k překvalifikování řízení o správním vyhoštění na řízení o povinnosti opustit území došlo z důvodu posouzení doby neoprávněného pobytu cizince na území (1 den), z ekonomických důvodů na straně cizince a proto, že se cizinec domníval, že se dostavil v době legálního pobytu. Žalobce následně území ČR stejně neopustil a opět žádal opakovaně o stanovení nové doby pro opuštění území, což vyústilo až v opětovné zahájení řízení o správním vyhoštění. Jak je patrné, ve vztahu k žalobci již byly opakovaně v minulosti využívány mírnější instituty než je správní vyhoštění, které však nevedly ke svému účelu, neboť žalobce nikdy území ČR neopustil. Krajský soud konstatuje, že mírnější opatření ve vztahu k žalobci selhala. Žalobce si s ohledem na genezi svého případu již musel být vědom toho, jaké důsledky jej čekají v případě nevyhovění uloženým povinnostem. Proto bylo přistoupeno k uložení správního vyhoštění, přičemž ani při hodnocení přiměřenosti zásahu podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců (viz níže), nebyl shledán důvod pro neuložení správního vyhoštění. Tím spíše nebylo možné užít ani mírnější opatření v podobě uložení povinnosti opustit území.

37. Jako stěžejní žalobní námitku uvádí žalobce nedostatečné vypořádání se s nepřiměřeností zásahu rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Při hodnocení přiměřenosti uloženého správního vyhoštění vycházejí správní soudy především z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle které je nutné zohlednit následující hlediska: (1) povahu a závažnost dotčeného veřejného zájmu (např. závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizince); (2) délku pobytu cizince v hostitelském státě; (3) dobu, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu této doby; (4) rozsah sociálních a kulturních vazeb na hostitelský stát; (5) imigrační historii dotčeného cizince (např. porušení imigračních pravidel v minulosti); (6) věk a zdravotní stav dotčeného cizince; (7) rodinnou situaci stěžovatele (např. doba trvání manželství a jiné faktory vyjadřující efektivnost rodinného života páru); (8) skutečnost, zda byl rodinný život založen až poté, kdy dotčené osoby věděly, že cizí státní příslušník pobývá v dané zemi nelegálně, a že je proto jejich rodinný život od počátku nejistý; (9) počet dětí a jejich věk; (10) rozsah, v jakém by byl soukromý a/nebo rodinný život cizince narušen. Všechna uvedená kritéria je třeba vždy posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. 1 Azs 140/2014 - 42, rozsudek ze dne 18. 6. 2015, č. j. 7 Azs 75/2015 - 34, či rozsudek ze dne 27. 1. 2016, č. j. 6 Azs 249/2015 - 32; z evropské judikatury zejména Üner proti Nizozemsku, rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 46410/99, § 57-58).

38. K přezkumu přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí podle výše uvedených kritérií přistupuje i krajský soud. Na úvod soud upozorňuje, že žalobce v podané žalobě sám některá kritéria zmiňuje, vybírá si však ta kritéria, která vyznívají v jeho prospěch, zbylá kritéria záměrně ponechává bez komentáře.

39. Není pochyb o tom, že v posuzované věci je třeba nalézt spravedlivou rovnováhu mezi přítomnými legitimními zájmy. Těmi jsou jednak rodinná situace žalobce, s důrazem na vliv jeho vyhoštění na jeho rodinný život, který nyní realizuje v ČR, jednak imigrační historie žalobce a jeho aktuální pobytový status. Ze samotné podstaty pojmu „přiměřenost“ (§ 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců), vyplývá, že se tu poměřují minimálně dvě hodnoty, a to konkrétně právo na soukromý a rodinný život cizince s oprávněným zájmem státu na dodržování jeho právních předpisů. Váhu těchto hodnot posoudily správní orgány ve prospěch zájmu druhého a krajský soud se s jejich hodnocením ztotožňuje. Žalovaný sám připouští, že vyhoštěním žalobce nesporně dojde k zásahu do jeho soukromého a rodinného života, přesto považuje vyhoštění a následné uložení zákazu vstupu na území EU za jediný adekvátní způsob, jak dosáhnout v souladu se zákonem o pobytu cizinců předestřeného cíle v podobě donucení žalobce opustit území ČR.

40. Žalobce přicestoval na území ČR na jaře roku 2016, přičemž za celou dobu (až do dne rozhodování správních orgánů) se mu nezdařilo získat žádný druh pobytového oprávnění. Ostatně žalobce se ani sám nesnažil žádné pobytové oprávnění získat, s výjimkou žádosti o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU (k tomu viz komentář dále). Celá pobytová historie žalobce je založena na výjezdních příkazech a na rozhodnutích o povinnosti opustit území, která žalobce nerespektoval a z různých důvodů (většinou finančního charakteru) území ČR neopustil. Pokud se jedná o řízení o žádosti o udělení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU, lze z tohoto řízení vysledovat jistou účelovost a liknavost, když žalobce dopustil, aby tato žádost byla zamítnuta z důvodu nedostavení se k výslechu bez vážného důvodu. Pobytovou historii žalobce lze tedy shrnout tak, že sice pobýval na území ČR po určitou dobu oprávněně, nikdy se však nejednalo o pobyt na základě řádně získaného pobytového oprávnění, nýbrž jeho oprávnění pobývat na území vzniklo pouze v souvislosti s opakovaně vedenými řízeními o pobytová oprávnění (o neudělenou zaměstnaneckou kartu a o zamítnutou žádost o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU), nebo vedenými řízeními z důvodu jeho pobytu bez oprávnění.

41. Žalobcem označená partnerka české státní příslušnosti, jejichž vztah byl správní orgán prvního stupně povinen v pokračujícím řízení o správním vyhoštění prověřit, byla po celé správní řízení pro správní orgány nekontaktní a nepovedlo se provést její výslech; nakonec po telefonickém spojení správnímu orgánu uvedla, že s žalobcem již nežije. V rámci výslechu před správním orgánem prvního stupně žalobce odmítl odpovídat na jakoukoliv otázku, ke svému rodinnému a soukromému životu na území ČR také nic neuvedl.

42. Žalovaný se zásahem rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce zabýval, a to jak ve vztahu k jím uvedené partnerce české státní příslušnosti, tak i ve vztahu k jeho rodinným příslušníkům. Žalobce nyní v žalobě argumentuje pouze soužitím se svými rodiči a sestrou; proto se krajský soud zabýval touto problematikou pouze z tohoto pohledu. Žalovaný se vztahem žalobce s rodinnými příslušníky dostatečným způsobem vypořádal na str. 9 a 10 napadeného rozhodnutí. Žalovaný si za tímto účelem opatřil výpisy z cizineckého informačního systému, ze kterého zjistil, že matka žalobce pobývá na území ČR od roku 1998 (aktuálně na základě povolení k trvalému pobytu), otec od roku 2007 (aktuálně na základě povolení k dlouhodobému pobytu) a sestra od roku 2003 (aktuálně na základě povolení k trvalému pobytu). Žalobce oproti tomu žil ve své domovské zemi až do roku 2016, tj. do svých 30 let. O pevnosti rodinných vazeb lze tedy pochybovat, když rodiče žalobce vycestovali ze své rodné země do České republiky téměř 20 let, resp. 10 let před žalobcem samotným. O sloučení rodiny (získání pobytového oprávnění i pro žalobce samotného) se ani žalobce, ani jeho rodiče nikdy nepokusili. Žalovaný zohlednil i to, že žalobce od roku 2016 do roku 2018 nebydlel s žádným členem rodiny, až od září 2018 je žalobce evidován na stejné adrese jako jeho rodiče a sestra. S ohledem na uvedené žalovaný vyhodnotil, že uložením správního vyhoštění nebudou zásadně přetrhány vazby žalobce s jeho rodiči a sestrou pobývajícími na území ČR, (neboť tyto vazby již očividně byly přetrhány v minulosti), a to i s přihlédnutím k délce uloženého správního vyhoštění (1 rok). S ohledem na takto vystavěnou argumentaci, která z pohledu krajského soudu zcela obstojí, nebyly správní orgány povinny zjišťovat další skutečnosti ve vztahu k řešené otázce (např. výslechem rodinných příslušníků). Správní orgány totiž nezpochybnily, že správním vyhoštěním k zásahu do soukromého a rodinného života žalobce dojde. Zhodnotily však, že tento zásah je omezen časem jednoho roku, což je doba odloučení, kterou mohou příslušníci žalobcovy rodiny překonat, neboť již v minulosti absolvovali mnohem delší odloučení, a to i v době, kdy byl žalobce ještě dítě a pobýval ve Vietnamu bez matky jen s otcem a sestrou. Žalovaný poukázal na to, že vzdálenost a odloučení lze v dnešní době řešit i pomocí spojení přes moderní technologie, příp. jej příslušníci jeho rodiny mohou v zemi původu navštívit.

43. Správní orgány dostatečně zhodnotily též zdravotní stav žalobce (bez omezení), možnosti žalobce vycestovat zpět do rodné země, či dokonalou znalost rodného jazyka a věk, do kterého žalobce žil ve své zemi, tj. do 30 let věku (a to zcela bezproblémově vs. čtyři roky života v ČR bez jakéhokoliv pobytového oprávnění). Žalobce sám uvádí, že je v České republice finančně závislý na svých rodičích, sám nepracuje (žalobce ani nezískal žádný druh oprávnění umožňující mu vykonávat závislou činnost či samostatně výdělečnou činnost), nemá tak na území ČR žádné ekonomické závazky. Argument v žalobě, že nebylo zhodnoceno jeho dřívější zaměstnání v ČR, je zcela obecný a s ohledem na zjištěné skutečnosti i zcela irelevantní. Vzhledem k dostatečnému vypořádání se s otázkou možného zásahu do života žalobce dle § 174a zákona o pobytu cizinců pak shledává soud napadené rozhodnutí za plně přezkoumatelné.

44. Argumentuje-li žalobce rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2015, č. j. 1 Azs 174/2014 - 41, sděluje zdejší soud, že tento rozsudek neshledává přiléhavým na případ žalobce. V odkazovaném rozsudku pobýval stěžovatel na území ČR po dobu 9 let (z toho naposledy cca 9 měsíců neoprávněně), přičemž „jeho manželka a jejich dvě děti mají na území České republiky trvalý pobyt. Nejmladší dítě stěžovatele se narodilo x a v době rozhodování žalované mu tedy byl jeden rok a dva měsíce. Starší dítě se narodilo x a v době rozhodování žalované mu bylo 5 a půl roku. Stěžovatel svůj život nezaložil až v době, kdy v České republice pobýval nelegálně. Ze spisového materiálu vyplývá, že se v roce … oženil se svojí manželkou, která porodila jejich první dítě ve stejném roce. V té době tu stěžovatel pobýval za účelem podnikání oprávněně. Až druhé stěžovatelovo dítě se narodilo v době, kdy stěžovatel nedisponoval žádným pobytovým oprávněním.“ Popsaná rodinná situace je diametrálně odlišná od situace žalobce, který po celou dobu pobytu v ČR nezískal žádný řádný druh pobytového oprávnění, přesto zde začal realizovat svůj rodinný a soukromý život. Pevnost jeho rodinných vazeb k rodičům a sestře již zhodnotil krajský soud výše; žalobce vyrůstal ve své zemi od 12 let bez matky, od 21 let i bez otce, po příjezdu do ČR nebyla prokázána větší snaha žalobce stmelit se se svojí rodinou (žalobce přicestoval za prací, první dva roky s rodinou nebydlel). Je zřejmé, že takovou situaci nelze srovnávat se žalobcem odkazovým případem, kde stěžovatel za dobu legálního pobytu v ČR založil rodinu (manželka a dvě malé děti).

45. V souvislosti s citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu se žalobce dovolával též toho, že protiprávní pobyt na území mu nemůže být přehnaně kladen k tíži. Žalobce z citovaného rozsudku zřejmě dovozuje, že opakovanost porušení právních předpisů na úseku pobytu cizinců nemá být spatřována „v jediném nepřetržitém pobytu“ cizince na území ČR. Žalovaný skutečně v žalobcově případě hovoří o opakovaném neoprávněném pobývání na území ČR, i když evidentně jde o jediný nepřetržitý pobyt, neboť není doloženo, že by žalobce území opustil (i když to tvrdila označená družka v přípisech, v nichž se omlouvala z účasti na výslechu, na který byla předvolána). Krajský soud nicméně nemá za to, že by žalobcův neoprávněný pobyt mu byl kladen k tíži přehnaným způsobem. Neoprávněný pobyt žalobce nastal poprvé v roce 2016, kdy šlo o jeden den a bylo s ním zahájeno řízení o správním vyhoštění, které bylo překvalifikováno v řízení o povinnosti opustit území. Následný neoprávněný pobyt žalobce nastal v roce 2017, kdy šlo o tři dny a bylo s ním zahájeno řízení o správním vyhoštění, které vyústilo v nyní přezkoumávaná rozhodnutí ve věci uloženého správního vyhoštění. Žalovaný v napadeném rozhodnutí sumarizoval, že žalobci se opakovanými žádostmi o prodloužení výjezdních příkazů a povinnosti opustit území podařilo oddálit svůj odjezd ze země o více než 4 roky. Z dlouhodobého postupu žalobce je i pro krajský soud evidentní, že žalobce nehodlá území ČR opustit dobrovolně, a proto je správní vyhoštění cesta, v rámci níž je možné vycestování cizince z území vynutit faktickým výkonem rozhodnutí.

46. K žalobní námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a nesplnění povinnosti dle § 3 správního řádu, krajský soud uvádí, že ani tato povinnost správních orgánů není bezbřehá. Krajský soud se ztotožňuje s názorem žalobce, že v případě řízení o správním vyhoštění se jedná o řízení vedené z moci úřední, ve kterém stíhá správní orgány přísná povinnost na řádné zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Správní orgány však této své povinnosti dle názoru krajského soudu dostály. Z § 50 odst. 3 správního řádu vyplývá, že řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je ovládáno zásadou vyšetřovací. Rovněž je zde zdůrazněna i zásada objektivního a nestranného přístupu, podle které je správní orgán povinen zjišťovat veškeré rozhodné okolnosti ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Je to tedy správní orgán, který nese v tomto typu řízení odpovědnost za řádné soustředění podkladů pro rozhodnutí a případně i odpovědnost za nesplnění této povinnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2 As 52/2013 – 69). Krajský soud je skutečně přesvědčen, že správní orgány postupovaly v daném řízení tak, aby zjistily všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch stěžovatele a že nic nezanedbaly. Žalobci byla dána opakovaně možnost uvést veškeré skutečnosti, které považuje za důležité, a mohl v tomto smyslu i předložit důkazy. Žalobce však při výsleších odmítal vypovídat a poměrně obecné a strohé informace o svém soukromém a rodinném životě sděloval písemně před vydáním rozhodnutí ve věci nebo v rámci odvolání. Krajský soud má za to, že správní orgány přihlížely ke konkrétním okolnostem tohoto případu. To, že je vyhodnotily v neprospěch žalobce, ještě neznamená, že tím porušily základní zásady správního řízení.

47. Správní orgány si v souladu s žalobcem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2019, č. j. 1 Azs 181/2018 - 29, obstaraly vlastní podklady pro rozhodnutí, zejména výpisy z cizineckého informačního systému ke zjištění pobytové historie rodiny žalobce i žalobce samotného, podstatné listiny a rozhodnutí z předchozích správních řízení, závazné stanovisko k možnosti vycestování cizince, zprávu o aktuální bezpečnostní situaci ve Vietnamu a další. Na základě výše uvedených skutečností vystavěly závěr o přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce při uložení správního vyhoštění v délce jednoho roku. Krajský soud hodnotí všechny opatřené poklady pro vydání rozhodnutí jako dostatečnou oporu pro celkový závěr o uložení správního vyhoštění cizince.

48. Pokud jde o argumentaci aktuální pandemickou situací způsobenou onemocněním COVID-19, krajskému soudu není známo, že by v současné chvíli nebylo možné vycestovat ze země. Žalobce je občanem Vietnamu, lze tak předpokládat, že mu bude návrat do vlasti i přes určitá bezpečnostní opatření k zamezení šíření epidemie umožněn (např. karanténa). Stejně tak mohou za žalobcem do země původu jistě přicestovat jeho rodinní příslušníci za účelem jeho návštěvy.

49. Pokud jde o délku doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, tato byla stanovena v délce 1 roku. Dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců bylo lze žalobci uložit správní vyhoštění až v délce 3 let. Žalovaný na straně 11 napadeného rozhodnutí zhodnotil uloženou délku správního vyhoštění jako přiměřenou, jelikož tato doba je při spodní hranici, odpovídá zjištěnému porušení zákona, okolnostem daného případu a současně se nevymyká způsobu, jakým je rozhodováno v obdobných případech. Toto odůvodnění doby uloženého správního vyhoštění shledává krajský soud jako přezkoumatelné a přiměřené výše uvedeným okolnostem daného případu.

V. Závěr a náklady řízení

50. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

51. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.