Č. j. 64 A 8/2020 - 36

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou žalobce: S.H., narozený dne X bytem X zastoupen advokátem Mgr. Bc. Lukášem Bělským sídlem Domažlická 1256/1, 130 00 Praha 3 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 9. 2020, č. j. KUJCK 105465/2020 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“ či „zdejší soud“) byla dne 23. 11. 2020 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 9. 2020, č. j. KUJCK 105465/2020 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, správního odboru (dále jen „prvostupňový orgán“ či „nalézací správní orgán“) ze dne 2. 3. 2020, č. j. SO/9465/2019 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl žalobce jako provozovatel vozidla tovární značky X, registrační značky X, dopustit tím, že v rozporu s § 10 odst. 3 uvedeného zákona nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

3. K uvedenému přestupkovému jednání dle výroku prvostupňového rozhodnutí došlo dne 11. 4. 2019, kdy Městská policie České Budějovice zjistila a pod č. j. MP/4048/19-TK zaznamenala, že neznámý řidič zastavil a stál se shora uvedeným vozidlem v ulici Nerudova v obci České Budějovice, naproti domu č. p. 944, č. o. 38, v úseku platnosti dopravní značky IZ 8a – „Zóna s dopravním omezením“ s dopravním omezením B 29 – „Zákaz stání“, na obousměrné pozemní komunikaci u levého okraje pozemní komunikace, proti směru jízdy. Tímto jednáním dle prvostupňového orgánu došlo k porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích, vykazující znaky přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, dle kterého se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j) tohoto ustanovení, nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II uvedeného zákona, a to v návaznosti na § 4 písm. b) a c) a § 25 odst. 1 písm. a) tohoto zákona.

4. Za uvedený přestupek byl žalobci uložen správní trest v podobě pokuty dle § 125f odst. 4 ve spojení s § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu ve výši 1 500 Kč a dále mu byla dle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.

5. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 31. 3. 2020 odvolání, které doplnil dne 7. 7. 2020. O podaném odvolání rozhodl žalovaný dne 16. 9. 2020 žalobou napadeným rozhodnutím, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

6. V žalobě podané proti rozhodnutí žalovaného žalobce předně namítá, že vznesené odvolací námitky nebyly žalovaným v napadeném rozhodnutí řádně vypořádány. Žalovaný se dle žalobce nevypořádal s celou řadou odvolacích námitek, čímž měl porušit požadavek stanovený v § 68 odst. 3 správního řádu. Zejména žalobce zmiňuje odvolací námitku úpravy procesních postupů ve vztahu k obecným principům ústavnosti, právního státu a smyslu materiálního aspektu daného skutku označeného za přestupek nebo povinnost správního orgánu obeslat řidiče vozidla. S dalšími argumenty žalobce se dle jeho přesvědčení vypořádal žalovaný chybně. Žalobce též uvádí, že žalovaný některé argumenty a důkazní návrhy přechází bez povšimnutí.

7. Žalobce dále v žalobě poukazuje na skutečnost, že správní orgán prvního stupně ani žalovaný řidiče neobeslali, přestože jim ze strany žalobce byla sdělena identita řidiče, který se dopustil předmětného skutku. Žalobce konstatuje, že správnímu orgánu sdělil jméno, příjmení a adresu, které mu řidič sdělil. Žalobce namítl, že řidič vozidla má základní znalosti českého jazyka a je tak pravděpodobné, že by výzvě správního orgánu porozuměl. Tím, že správní orgány řidiče, jehož identita jim byla známa, neobeslaly, zatížily dle žalobce svůj postup nezákonností.

8. Dále žalobce spatřuje nezákonnost správních rozhodnutí v tom, že nebyla naplněna ani další ustanovení zákona o silničním provozu. Žalobce poznamenal, že pro splnění podmínky § 125f odst. 2 písm. c) zákona o silničním provozu, je nutné prokázat, že následkem jednání, jež byl popsán ve správních rozhodnutích, nebyla způsobena dopravní nehoda, a to ani taková, která se nemusí hlásit Policii ČR (nesplňuje podmínky dle § 47 odst. 4 zákona o silničním provozu). Žalobce v žalobě též poukázal na to, že z jeho strany bylo výslovně uvedeno, že se následkem jednání popsaným prvostupňovým orgánem stala dopravní nehoda a uvedl, kdo je jejím viníkem. Žalobce nabyl dojmu, že správní orgány pouze konstatují, že je důkazní břemeno na žalobci, nicméně ten vše potřebné správním orgánům sdělil. Správní orgány však viníka nehody nevyslechly, dokonce ho ani nepožádaly o součinnost formou žádosti o podání vysvětlení.

9. Žalobce rovněž v žalobě poukazuje na skutečnost, že napadená rozhodnutí neuvádí, že by měl žalobce omezit nebo dokonce ohrozit jiného účastníka silničního provozu. Z uvedeného žalobce dovozuje, že nedošlo k naplnění materiální stránky přestupku. V této souvislosti bylo poukázáno na závěry Nejvyššího správního soudu, který ve svém rozsudku ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008, judikoval, že „okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména, avšak nikoliv výlučně, význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka“.

10. Konečně žalobce vznesl námitku, že v daném případě nedošlo ke stání na místě, které uvedl správní orgán prvního stupně. Žalobce obecně konstatuje, že rozhodnutí správního orgánu musí splňovat požadavky, kladené na jeho obsah procesními řády a musí z něj být seznatelné, z jakých podkladů správní orgán vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým skutkovým i právním závěrům dospěl. Z pořízeného videozáznamu z místa jednání nelze dle názoru žalobce dovodit, kdy a kde k přestupkovému jednání došlo. Ze záznamu lze dovodit pouze registrační značku vozidla a jeho tovární značku. Žalobce uzavírá, že řádné zadokumentování protiprávního jednání na místě je nezbytným předpokladem pro jeho následné a úspěšné dokazování v budoucnu vedeném řízení. Dle žalobce se však ani s jednou skutečností žalovaný zákonným způsobem nevypořádal, na základě čehož žalobce dospěl k závěru, že je napadené rozhodnutí nezákonné.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného

11. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Podotkl, že své rozhodnutí řádně odůvodnil a vypořádal se přitom se všemi odvolacími námitkami. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že návrhem na zrušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu a na vyslovení protiústavnosti § 125f odst. 1 tohoto zákona, ve znění účinném do 30. června 2017, se zabýval Ústavní soud, který však neshledal nesoulad napadených ustanovení s ústavním pořádkem.

12. Žalovaný přisvědčil tvrzení žalobce, že byly z jeho strany správním orgánům sděleny identifikační údaje řidiče, který měl daný přestupek spáchat. Žalovaný však poznamenal, že prověřením této osoby v registru obyvatel nalézací správní orgán zjistil, že k této osobě nebyly nalezeny žádné výsledky. Sdělení žalobce, že tato osoba zemřela tak žalovaný označil za nepravdivé, neboť údaj o úmrtí osoby by byl v registru obyvatel zaznamenán. Jelikož dle registru obyvatel daná osoba neexistuje, nebylo dle žalovaného nutné této osobě doručovat jakékoli písemnosti. Prvostupňový orgán tak učinil veškeré nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, jehož znaky porušení povinností řidiče či pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje.

13. K žalobní námitce, dle které jednáním neustaveného řidiče došlo k dopravní nehodě, která se nemusí hlásit Policii ČR, žalovaný oponoval tím, že z vyjádření žalobce obsaženého ve spisovém materiálu nevyplývá, že by jednáním blíže neustanoveného řidiče došlo k dopravní nehodě. Žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 45/2013 – 37, jehož část ve vyjádření žalovaný cituje z bodu 25 odůvodnění rozhodnutí, dle nějž „primárně sice v přestupkovém řízení spočívá důkazní břemeno na správním orgánu (řízení vychází ze zásady oficiality), avšak pokud je tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal“. Žalovaný v této souvislosti konstatuje, že žalobce v posuzovaném případě však své tvrzení o domnělé dopravní nehodě nijak neprokázal.

14. K žalobní námitce vymezené shora pod bodem 9 tohoto odůvodnění, žalovaný odkázal na znění § 5 zákona o přestupcích, dle kterého je přestupkem společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin. Dále žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 1 As 284/2018 – 32, jež je součástí odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný rovněž upozornil, že nalézací správní orgán uvedl ve svém rozhodnutí, že je v zájmu společnosti, aby nedocházelo k porušování dopravního značení a pravidel provozu na pozemních komunikacích, čímž by byla alespoň částečně zajištěna bezpečnost silničního provozu, jakož též aby nebyli omezováni jiní účastníci provozu na pozemních komunikacích, kteří mají platné parkovací oprávnění pro vyhrazenou oblast, či účastníci, kteří by za dané parkovací místo poplatek řádně uhradili. Žalovaný je proto přesvědčen, že žalobce svým jednáním porušil uvedený zájem společnosti.

15. Závěrem se žalovaný vyjádřil k žalobnímu bodu, podle něhož v tomto případně nedošlo ke stání na místě, které uvedl správní orgán prvního stupně. Žalovaný kontroval tím, že ze spisovného materiálu plyne, že motorové vozidlo tovární značky X, registrační značky X, stálo na daném místě nejméně v rozmezí od 8:13 do 9:00 hodin. Popsaný široký časový údaj dle žalovaného svědčí o tom, že uvedené motorové vozidlo na daném místně nikoliv zastavilo, (tj. bylo by uvedeno do klidu na dobu nezbytně nutnou k neprodlenému nastoupení nebo vystoupení přepravovaných osob nebo k neprodlenému naložení či složení nákladu), ale že na daném místě skutečně stálo (tj. že vozidlo bylo uvedeno do klidu nad dobu dovolenou pro zastavení). Žalovaný se neztotožňuje s tvrzením žalobce, že z dokumentace nelze dovodit, kdy a kde k přestupkovému jednání došlo. Naopak, z doložené listinné dokumentace, jež je součástí správního spisu, jednoznačně plyne, že řidič shora popsaného vozidla zastavil a stál v ulici Nerudova v Českých Budějovicích, naproti domu č. p. 944, č. o. 38., v úseku platnosti dopravní značky IZ 8a – „Zóna s dopravním omezením“ s dopravním omezením B 29 – „Zákaz stání“, na obousměrné pozemní komunikaci u levého okraje pozemní komunikace, proti směru jízdy. Výslovně přitom žalovaný v jednotlivostech odkazuje na pořízenou fotodokumentaci, kdy jsou jednotlivé fotografie označeny datem a časem pořízení, na oznámení o podezření ze spáchání přestupku ze dne 21. 5. 2019, na úřední záznam ze dne 12. 4. 2019, ve kterém je uvedeno, že byla provedena kontrola dotčeného dopravního značení, které bylo shledáno bez závad, a také na pasport komunikací, se zaznamenaným dopravním značením. Co se týče prokázání skutečnosti, že žalobce je provozovatelem předmětného motorového vozidla, žalovaný konstatoval, že uvedené vyplývá z registru motorových vozidel, přičemž výpis z tohoto registru je založen ve správním spisu.

IV. Podstatný obsah správního spisu

16. Ze správního spisu vyplynuly pro soud následující rozhodné skutečnosti. Součástí správního spisu byla evidenční karta vozidla, úřední záznam ze dne 12. 4. 2019 popisující projednávanou situaci, kdy bylo zjištěno protisměrné stání předmětného vozidla mimo vyznačené parkoviště, v úseku označeném DZ Zóna B29 – Zákaz stání. Na základě uvedeného zjištění byl v čase 8:13 hodin na kolo vozidla nasazen technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla. Následně v 9:00 byla vyslána hlídka k jeho sejmutí. U vozidla se nacházel pan D.P., nar. X, bytem V. 29, X., který uvedl, že vozidlo zaparkovala na místě jeho matka a on ho pouze vyzvedává. Vzhledem k tomu byla věc předána k dořešení Magistrátu města České Budějovice. D.P. se na místě písemně nevyjádřil a odmítl uhradit manipulační poplatek. Součástí správního spisu je dále oznámení o podezření ze spáchání přestupku ze dne 21. 5. 2019, dle kterého je provozovatel předmětného vozidla podezřelý ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Dále je ve spise založena výzva adresovaná provozovateli vozidla (žalobci), k úhradě dlužné částky 300 Kč. Na uvedenou výzvu žalobce reagoval tím, že správnímu orgánu prvního stupně zaslal dne 25. 6. 2019 přípis označený jako „Sdělení totožnosti řidiče“, ve které správní orgán informoval o tom, že řidičem, který řídil vozidlo, jehož je žalobce provozovatelem, je údajně pan T.N., nar. X, X. Dle uvedeného sdělení žalobce řidiče poučil o jeho povinnosti dodržovat pravidla silničního provozu platná v ČR, přičemž žalobce doplnil, že prý zaslechl, že uvedená osoba zemřela.

17. Následně byl D.P. dne X předvolán k podání vysvětlení, k němuž se měl dostavit dne 17. 7. 2019. V návaznosti na uvedené předvolání byl prvostupňovému orgánu D.P. dne 16. 7. 2019 zaslán přípis identického znění jako výše popsaný přípis žalobce ze dne 25. 6. 2019, pouze jako jméno řidiče bylo namísto T.N. uvedeno jméno P.B. (totožné adresy jako uvedený T.N.). Dále byl D.P. dne 17. 7. 2019 předvolán k podání vysvětlení, a to dne 7. 8. 2019. Dne 8. 8. 2019 bylo prvostupňovému orgánu zasláno vyjádření, ve kterém předvolaný nalézacímu orgánu sdělil, že odepírá podat nezbytné vysvětlení k prověření došlého oznámení o přestupku, neboť by jeho osobě nebo osobám jemu blízkým hrozilo nebezpečí postihu za přestupek. Součástí správního spisu jsou dále výsledky lustrace z databáze registru obyvatel, kdy bylo prvostupňovým orgánem v rámci snahy o ztotožnění osob T.N. a P.B. zjištěno, že registr obyvatel nenabízí žádné výsledky při zadání předmětných údajů. Rovněž jsou ve správním spise založeny listiny s vytištěnými výsledky hledání adresy X, z nichž vyplývá, že se na dané adrese nachází restaurační zařízení.

18. Na základě zjištěných výsledků vydal prvostupňový orgán dne 8. 11. 2019 pod č. j. SO 9465/2019 usnesení o odložení věci, neboť do 60 dnů od přijetí oznámení přestupku nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Téhož dne vydal prvostupňový orgán příkaz, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, přičemž mu byl za uvedený přestupek uložen správní trest pokuty ve výši 1 500 Kč. Proti uvedenému příkazu podal žalobce dne 26. 11. 2019 odpor, který byl k výzvě prvostupňového orgánu doplněn dne 27. 12. 2019 podpisem. Přípisem prvostupňového orgánu ze dne 28. 1. 2020 bylo žalobci oznámeno pokračování řízení o přestupku. Zároveň byl žalobce poučen o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí.

19. Dne 2. 3. 2020 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Tímto rozhodnutím uložil prvostupňový orgán žalobci pokutu ve výši 1 500 Kč a zároveň mu uložil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 1. 4. 2020 blanketní odvolání, které bylo k výzvě prvostupňového orgánu dne 8. 7. 2020 doplněno odůvodněním a dne 28. 7. 2020 doplněno podpisem. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný svým napadeným rozhodnutím tak, že odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

V. Právní hodnocení krajského soudu

20. Krajský soud přezkoumal napadané rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

21. Žaloba není důvodná.

22. Úvodem svého právního hodnocení krajský soud poznamenává, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvracet, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Tento závazek přitom nemůže být chápán tak, že „vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý dílčí argument účastníka“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-130). Ostatně i Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012-50, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013-30, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013-50). Uvedené závěry lze bez dalšího vztáhnout také na argumentaci správních orgánů v projednávané věci. Pakliže žalobce opakovaně namítá, že se žalovaný dostatečně nevypořádal se všemi vznesenými odvolacími námitkami, tak k tomu zdejší soud podotýká, že netrpí-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností a poskytuje zároveň ucelenou komplexní argumentaci, je takové rozhodnutí dostačující.

23. Žalobce předně pouze obecně namítá rozpor napadeného rozhodnutí s § 68 odst. 3 správního řádu a dále nevypořádání všech odvolacích námitek. Žalobcem poukazované ust. § 68 odst. 3 správního řádu stanovuje povinné náležitosti odůvodnění správních rozhodnutí a zakotvuje zásadu řádného odůvodnění rozhodnutí. Dané ustanovení konkrétně stanoví, že v odůvodnění se uvedou důvody výroku či výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Krajský soud z obsahu správních rozhodnutí zjistil, že žalovaným i prvostupňovým orgánem byl skutkový stav zjištěn dostatečně a takovým způsobem, že o němž nevyvstávají důvodné pochybnosti. Zároveň v napadeném rozhodnutí byly dostatečně rozvinuty závěry žalovaného, jakož i jeho úvahy a důvody, které jej vedly k vydání napadeného rozhodnutí.

24. Tvrzení žalobce o nevypořádání odvolací námitky týkající se úpravy procesních postupů ve vztahu k obecným principům ústavnosti, právního státu a smyslu materiálního aspektu daného skutku označeného za přestupek, není pravdivé. Je třeba upozornit na to, že uvedený žalobní bod (obdobně jako i některé z dalších žalobních bodů) je žalobcem formulován velmi obecně, aniž by žalobce přesněji specifikoval, k jakému konkrétnímu pochybení v předcházejícím správním řízení mělo dojít, resp. jaký mělo mít dopad do jeho práv. K tomu lze odkázat na bod 32 odůvodnění usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, publikovaného pod č. 2162/2011 Sb. NSS, z něhož vyplývá, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej“. Na obecně formulované žalobní námitky proto zdejší soud také reaguje pouze v obecné rovině.

25. Po přezkoumání správního spisu krajský soud konstatuje, že z odvolání žalobce přitom neplyne, že by v uvedeném podání byla konkrétně vznesena námitka úpravy procesních postupů ve vztahu k obecným principům ústavnosti, právního státu a smyslu materiálního aspektu daného skutku označeného za přestupek. Naráží-li žalobce tímto svým žalobním bodem na v odvolání obsaženou citaci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 45, publikovaného pod č. 2011/2010 Sb. NSS a na něj navazující obecnou argumentaci týkající se otázky posouzení naplnění materiální stránky přestupku, lze odkázat na stranu 3 prvostupňového rozhodnutí, kde se správní orgán prvního stupně vypořádal s posouzením materiální stránky přestupku. Prvostupňový orgán zde uvedl, že je v zájmu společnosti, aby nedocházelo k porušování dopravního značení a pravidel provozu na pozemních komunikacích, čímž by byla alespoň částečně zajištěna bezpečnost silničního provozu. Správní orgán zde také zdůraznil zájem na tom, aby nebyli omezováni jiní účastníci provozu na pozemních komunikacích, kteří mají platné parkovací oprávnění pro vybranou oblast či účastníci, kteří mají platné parkovací oprávnění pro vyhrazenou oblast. Nad rámec uvedeného, zdejší soud odkazuje na audiovizuální záznam na DVD nosiči, který je součástí správního spisu, ze kterého plyne, že tento argument byl policejní hlídkou na místě sdělen i řidiči vozidla. Zároveň správní orgán k míře společenské škodlivosti přihlédl i při realizaci diskreční pravomoci uplatněné při vyměření výše pokuty, kdy vzhledem k nižší míře společenské škodlivosti byla žalobci uložena pokuta v nejnižší možné výši, a to v částce 1 500 Kč (viz s. 5 prvostupňového rozhodnutí). Na tento postup nalézacího správního orgánu přitom odkázal i žalovaný na straně 5 napadeného rozhodnutí. Krajský soud proto uvádí, že se správní orgány s otázkou materiální stránky přestupku vypořádaly zcela vyčerpávajícím způsobem. Zdejší soud přitom po přezkoumání správního spisu uvádí, že též není pravdou, že by nebyla vypořádána námitka týkající se procesních postupů ve vztahu k obecným principům ústavnosti a právního státu, kdy lze konkrétně poukázat na stranu 5 napadeného rozhodnutí, kde žalovaný správně shrnul, že Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16 (N 95/89 SbNU 409; 116/2018 Sb.) neshledal rozpor napadených ustanovení zákona o silničním provozu, v této věci aplikovaných, s ústavním pořádkem České republiky. Nelze též souhlasit se žalobcem v tom, že by žalovaný argumenty a důkazní návrhy přecházel bez povšimnutí. Krajský soud s ohledem ke shora uvedenému proto uvedené námitky žalobce shledal nedůvodnými.

26. Další žalobní námitka směřovala proti postupu správních orgánů, které řidiče neobeslaly, přestože jim ze strany žalobce byla sdělena identita řidiče, který se dopustil předmětného skutku, čímž správní orgány měly zatížit svůj postup nezákonností. Krajský soud nepovažuje ani tuto námitku žalobce za důvodnou. V této souvislosti je třeba poukázat na prima facie obstrukční postup žalobce a osoby, která se na místě u vozidla nacházela. D.P. nejprve v den, kdy byl přestupek zjištěn, policejní hlídce sdělil, že vozidlo na daném místě umístila v rozporu s právními předpisy jeho matka. Prvostupňový orgán následně obdržel ze strany žalobce sdělení ze dne 25. 6. 2019, dle kterého měl být v daný den řidičem vozidla, jehož je žalobce provozovatelem, údajně osoba se jménem T.N., nar. X, X. Po předvolání k nalézacímu správnímu orgánu D.P. zaslal dne 16. 7. 2019 prvostupňovému orgánu přípis identického znění jako byl předtím zaslán dne 25. 6. 2019 žalobcem, pouze jako jméno řidiče bylo namísto T.N. uvedeno jméno P.B. (adresa byla shodná). Následně D.P. odmítl podat správnímu orgánu nezbytné vysvětlení, což odůvodnil tím, že by jeho osobě nebo osobám jemu blízkým hrozilo nebezpečí postihu za přestupek. V odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí pak žalobce označil za řidiče pro změnu osobu jménem K.B.. Vzhledem k nekonzistenci a protichůdnosti vyjádření žalobce a D.P. shledává zdejší soud jejich sdělení, označující za řidiče vozidla nejrůznější osoby žijící údajně v X, za pouhé účelové procesní obstrukce, skrze které se žalobce snaží vyhnout své odpovědnosti coby provozovatele vozidla. Krajský soud se tak v této otázce plně ztotožňuje se správními orgány a uzavírá, že jednání žalobce naplňující znaky zjevného zneužití práva nemůže požívat právní ochrany.

27. Prvostupňový orgán nadto nerezignoval na snahu ověřit pravdivost sdělení žalobce a D.P., přestože je mu z úřední činnosti známo, že jiné obviněné osoby v rámci svých obstrukčních jednání ve věcech jiných přestupků identifikovaly správnímu orgánu údajné řidiče bydlící na téže adrese, kterou uvedl žalobce v této věci. Nalézací správní orgán přitom z výsledků lustrace z databáze registru obyvatel obsažených ve spise zjistil, že tento registr nenabízí žádné výsledky při zadání předmětných údajů. Pro úplnost přitom správní orgán požádal Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje o ověření jemu oznámených osob. Podle sdělení Policie ČR, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytových agend, přitom tyto osoby neprochází Cizineckým informačním systémem jako osoby s povoleným či uděleným pobytem na našem území. Uvedené skutečnosti jsou přitom obsaženy v prvostupňovém správním rozhodnutí, kdy nalézací správní orgán dále uvedl, že není pravdivé ani sdělení, dle kterého uvedené osoby zemřely, neboť údaj o úmrtí daných osob by byl v těchto databázích obsažen. Na to ostatně odkázal i žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí. Nelze tak přijmout tvrzení žalobce, že správním orgánům byla totožnost řidiče známa, když z jím udaných údajů o osobě řidiče bylo prokazatelně zjištěno, že dané subjekty neexistují. Z uvedeného důvodu nemohlo dojít k efektivnímu obeslání předmětných osob, jak namítá žalobce. Nalézací správní orgán tak postupoval zcela v souladu s právní úpravou, když usnesením ze dne 8. 11. 2019 přestupkovou věc týkající se blíže neustanoveného řidiče v souladu s § 76 odst. 1 písm. k) zákona o přestupcích odložil. Ani v tomto směru tak nelze správním orgánům cokoli vytknout.

28. Žalobce dále konstatoval, že dle § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu je nutné prokázat, že následkem jednání popsaným správními orgány nebyla způsobena dopravní nehoda. Žalobce dle žaloby výslovně uvedl, že se následkem jednání popsaným prvostupňovým orgánem stala dopravní nehoda a uvedl, kdo je jejím viníkem. Nezákonnost žalobce dovozuje z toho, že se správní orgány s touto skutečností nevypořádaly. K této námitce krajský soud uvádí, že žalobce tvrzení o způsobené dopravní nehodě, jež se dle jeho tvrzení nemusí oznamovat, poprvé uvádí až v odvolání, kde současně odpovědnost za tuto nehodu přičítá osobě jménem K.B.. Uvedené tvrzení žalobce v odvolání nijak dále nerozvádí, když pouze konstatuje, že důkazní břemeno ohledně existence dopravní nehody nese správní orgán. Žalovaný v napadeném rozhodnutí poukázal na nepodloženost uvedených tvrzení žalobce. Žalovaný z obsahu důkazního materiálu – zejména z přiložené fotodokumentace vozidla zjistil, že k dopravní nehodě nedošlo a žalobce své tvrzení o tom, že k nehodě došlo, nijak neprokázal.

29. Odpovědnost provozovatele vozidla za přestupek spočívající v nezajištění dodržování povinností řidiče a pravidel silničního provozu na pozemní komunikaci je naplněna mimo jiné, pokud porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu. V případě prokázání absence následku přestupku v podobě dopravní nehody je tudíž nutné prokázat negativní skutečnost, která, jak plyne z judikatury správních soudů, je prokazatelná pouze prokázáním komplementární pozitivní skutečnosti, která existenci negativní skutečnosti vylučuje. V souzené věci byla absence dopravní nehody správními orgány usuzována a prokázána ze zjištěného důkazního stavu, kdy obsahem správního spisu jsou mimo jiné fotografie vozidla, jehož je žalobce provozovatelem, z nichž nic nenasvědčuje tomu, že by k dopravní nehodě došlo. Uvedené zjištění považuje krajský soud za zcela dostačující, když po správních orgánech nelze spravedlivě požadovat, aby prokázaly reálnou neexistenci určité skutečnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 6 As 59/2012). Z fotografií je zřejmé vizuálně nijak neporušené vozidlo stojící zaparkované u chodníku vlevo proti směru jízdy. Z této fotodokumentace ani z dalších důkazních materiálů nic nenasvědčuje tomu, že by při spáchání deliktního jednání (neoprávněné zastavení proti směru jízdy) byla způsobena dopravní nehoda, kterou žalobce poprvé tvrdil až v odvolání a jejíž skutečnou existenci nijak neprokázal. Krajský soud se proto plně ztotožňuje s vyjádřením žalovaného, dle kterého je nutné nepodložené tvrzení žalobce odmítnout. Předmětná žalobní námitka je proto zcela lichá.

30. Nezákonnost správních rozhodnutí žalobce dále dovozuje z toho, že správní orgány neuvádí, že by žalobce měl omezit nebo dokonce ohrozit jiného účastníka silničního provozu. Ani v této námitce se zdejší soud neztotožňuje s žalobcovým tvrzením. Správní orgány jednoznačně dovozují, v čem je spatřováno omezování jiných účastníků silničního provozu, když poukazují na to, že jiní řidiči za parkování na placeném parkovišti platné parkovací oprávnění mají či za dané parkovací místo poplatek řádně uhradili. Jiní účastníci provozu tak na rozdíl od žalobce, coby provozovatele vozidla, dodržují pravidla silničního provozu a musí strpět jednání žalobce, který tato pravidla nedodržuje a jehož vozidlo současně stojí v rozporu s pravidly pro zastavení a stání. Správní rozhodnutí v tomto směru obsahují analýzu povinností plynoucí z pravidel pro zastavení a stání vozidel. Konkrétně je poukazováno na znění ust. § 25 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle kterého smí řidič zastavit a stát jen vpravo ve směru jízdy co nejblíže k okraji pozemní komunikace a na jednosměrné pozemní komunikaci vpravo i vlevo. Současně správní orgány poukazují na § 4 písm. b) a c) zákona o silničním provozu, kterým je mimo jiné určena povinnost účastníka provozu řídit se pravidly silničního provozu a dopravním značením.

31. Zdejší soud dospěl k závěru, že ze správních rozhodnutí jednoznačně plyne, v čem je konkrétně spatřováno ohrožení právem chráněného zájmu. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí dostatečně vyložil rozdíly mezi ohrožovacími a poruchovými přestupky. Krajský soud pouze na okraj doplňuje nad rámec správních rozhodnutí, že diferenciace mezi ohrožovacími a poruchovými přestupky je dána povahou následku jednání obviněné osoby. Následek jednání je přitom jedním ze znaků objektivní stránky přestupku a je řazen mezi její obligatorní znaky. Právě vyžadovaná povaha následku jednání, tj. zda je k naplnění skutkové podstaty přestupku nutné, aby došlo k poruše právem chráněného zájmu či postačovalo jeho pouhé ohrožení, určuje, zda jde v tom kterém případě o přestupek ohrožovací či poruchový. V projednávaném případě krajský soud shledává závěry správních orgánů za zcela správné, neboť jednáním řidiče předmětného vozidla evidentně došlo k omezení ostatních účastníků silničního provozu, kteří respektují pravidla pro parkování a pravidla pro zastavení a stání. Jelikož se v posuzované věci jedná o objektivní odpovědnost provozovatele vozidla, je na základě platné právní úpravy v daném případě odpovědným za uvedené ohrožení zákonem chráněného zájmu právě provozovatel vozidla, který nezajistil, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Krajský soud tak ani v této otázce nemohl přisvědčit námitce žalobce.

32. Závěrem žalobce namítá, že v tomto případě nedošlo ke stání na místě, které uvedl správní orgán prvního stupně. Žalobce přitom uvedl, že z pořízeného videozáznamu z místa jednání nelze dle jeho názoru dovodit, kdy a kde k přestupkovému jednání došlo. Ze záznamu je dle žalobce zřejmá pouze registrační značka vozidla a jeho tovární značka. Z tohoto důvodu není dle žaloby seznatelné, z jakých podkladů správní orgán vycházel. Krajský soud podotýká, že ze správních rozhodnutí lze jednoznačně identifikovat, na jakém konkrétním místě došlo k předmětnému porušení zákazu stání. Přestupkové jednání dle výroku prvostupňového rozhodnutí vyvstalo dne 11. 4. 2019, kdy Městská policie České Budějovice zjistila a pod č. j. MP/4048/19-TK zaznamenala, že neznámý řidič zastavil a stál se shora uvedeným vozidlem v ulici Nerudova v obci České Budějovice, naproti domu č. p. 944, č. o. 38., v úseku platnosti dopravní značky IZ 8a – „Zóna s dopravním omezením“ s dopravním omezením B 29 – „Zákaz stání“, na obousměrné pozemní komunikaci u levého okraje pozemní komunikace, proti směru jízdy. Ve výroku obou správních rozhodnutí je přitom specifikován i konkrétní čas, během kterého vozidlo neoprávněně stálo na zákazu stání, a to od 8:13 do 9:00 hodin. Popsané vymezení místa a času je přitom dostatečně konkrétní a konvenuje tak požadavkům zákona. Uvedené skutečnosti se přitom podávají i ze správního spisu. Dané závěry přitom jednoznačně plynou z listinných důkazních prostředků, konkrétně pak z pořízené fotodokumentace, neboť jednotlivé fotografie jsou označeny konkrétním datem a časem pořízení, dále z oznámení o podezření ze spáchání přestupku ze dne 21. 5. 2019, z úředního záznamu ze dne 12. 4. 2019, a dále také z pasportu komunikací, se zaznamenaným dopravním značením. Krajský soud proto nemůže se žalobcem souhlasit ani v tomto závěrečném žalobním bodu.

VI. Závěr, náklady řízení

33. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.