č. j. 64 Az 1/2020 - 34

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci žalobce: S. K., narozen státní příslušnost hlášen na adrese proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 25. 3. 2020, č. j. x, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci, shrnutí žaloby

1. Žalobou ze dne 28. 5. 2020 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2020, č. j. OAM-1126/ZA-ZA11-LE27-2019 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany se podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavuje.

2. Žalobce žalobu podal Městskému soudu v Praze. Ten usnesením ze dne 29. 7. 2020, č. j. 19 Az 6/2020 - 27, postoupil věc zdejšímu soudu, jelikož místně příslušným soudem ve věci přezkumu rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany je podle § 32 odst. 3 zákona o azylu soud, v jehož obvodu je žadatel v den podání žaloby hlášen k pobytu. Jelikož žalobce měl ke dni podání žaloby hlášen pobyt v okrese P., rozhodl městský soud tak, jak je uvedeno.

3. Žalobce v podané žalobě uvádí, že dne 10. 10. 2017 podal svou první žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice, o které bylo rozhodnuto dne 28. 2. 2018 žalovaným tak, že se podle § 12, § 13, § 14, §14a a §14b zákona o azylu mezinárodní ochrana neuděluje. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 2019, č. j. 31 Az 31/2018 - 79, byla zamítnuta žaloba žalobce proti tomuto rozhodnutí. Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud dne 21. 11. 2019 svým usnesením pod č. j. 1 Azs 312/2019 - 58 odmítl pro nepřijatelnost ve smyslu § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Žalobce dne 11. 12. 2019 podal opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice, o které žalovaný rozhodl výše napadeným rozhodnutím.

4. Úvodem žalobce poukazuje na skutečnost, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že žalobce uvedl ke své žádosti ze dne 11. 12. 2019 pouze osobní údaje. Žalobce však tvrdí, že v rámci druhé žádosti o mezinárodní ochranu předložil správnímu orgánu vyjádření, ze kterého vyplývá, že žalobce může ke své druhé žádosti doložit záznam komunikace se svými bývalými kolegy, ze které plyne, že jeho pronásledovatelé se jej opětovně pokusili vyhledat, přičemž tyto informace o vážné bezprostředně hrozící újmě neměl žalobce dříve k dispozici. Žalobce dále uvádí novou skutečnost související s měnící se bezpečnostní situací na Ukrajině, kde ve zvýšené míře dochází k nuceným odvodům mladých mužů do armády, přičemž toto je v rozporu s náboženským přesvědčením žalobce. Dříve tuto skutečnost žalobce nezmiňoval, jelikož odvody nebyly prováděny v takové míře, když vlast opouštěl. Toto své vyjádření měl žalobce doložit správnímu orgánu dvakrát, a to dne 11. 12. 2019 a 16. 12. 2019; správní orgán si však z uvedeného přípisu nepořídil kopii, ani jej nezařadil do spisu.

5. Podle názoru žalobce je napadené rozhodnutí v rozporu se základními zásadami správního řádu, především § 3 ve spojení s § 2 odst. 1 a 4, § 50 odst. 3 a 4 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), taktéž v rozporu s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení, neboť v důsledku napadeného rozhodnutí byly porušeny mezinárodní závazky ČR.

6. Jak žalobce uvedl již v rámci řízení o první žádosti, svou vlast, resp. město Č., opustil v létě 2017, jelikož byl pronásledován osobami, o kterých se domníval, že jsou policisté. Tyto osoby jej v roce 2015 několik dní mučili (bití i řezné rány nožem, žalobce má dodnes jizvy), aby jej donutili k převodu nemovitosti. Žalobce se následně obrátil na státní orgány v K., podal písemné oznámení, na které nedostal žádnou odpověď, a když se vrátil z K. domů, napadli jej ti samí lidé jako před tím s tím, že jim žalobce způsobil svým oznámením problémy a že jim žalobce dluží peníze. Pod pohrůžkou zabití žalobce začal pracovat pro jednoho z těchto mužů v pneuservisu v Č., za což dostával mnohem nižší odměnu než ostatní kolegové. Následně žalobce s přivolením tohoto muže vycestoval do Polska, aby vydělal peníze na svůj dluh. Uvedeného muže zná žalobce pod jménem V. N.. Poté, co žalobce vycestoval do ČR a poté, co mu Nejvyšší správní soud svým usnesením odmítl kasační stížnost, spojil se žalobce s bývalým kolegou z pneuservisu v Č. Od něj se žalobce dozvěděl, že pronásledování jeho osoby kvůli smyšlenému dluhu i nadále trvá (po více jak dvou letech) a muž, který jej mučil, se vyptával žalobcových známých v pneuservisu, zda neví, kde se žalobce nachází. Tento důkaz v podobě SMS konverzace však nebyl v rámci správního řízení brán v potaz, žalovaný ani nezajistil překlad do českého jazyka.

7. Žalobce se následně vyjadřuje k druhé tvrzené nové skutečnosti, tedy k případným odvodům do armády, které jsou v rozporu s jeho náboženským přesvědčením. Dříve odvody nebyly tak časté, proto se jich žalobce tolik neobával. Žalovaný se touto skutečností vůbec nezabýval a nevypořádal ji v napadeném rozhodnutí; z toho důvodu považuje žalobce napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Žalovaný si neopatřil z vyjádření žalobce žádnou kopii a nezohlednil jej v napadeném rozhodnutí, což však nemůže být skutečností přičítanou k tíži žalobce.

8. Předmětem sporu je podle žalobce výklad § 11a odst. 1 zákona o azylu, resp. obsah pojmu nové skutečnosti nebo zjištění. Žalobce si chtěl po skončení prvního řízení o jeho žádosti ověřit, jaká je současná situace na Ukrajině, proto se spojil se svým kolegou z pneuservisu, který mu potvrdil, že muž, který v roce 2015 žalobce mučil, se po něm stále vyptává. Žalobce souhlasí se žalovaným, že co do důvodů pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany tyto v hrubých rysech zůstávají stejné. Žalobce byl mučen a pronásledován soukromými osobami. Žalobce má za to, že pokud by byl připuštěn výklad správního orgánu, došlo by k přílišnému formalismu v rozporu se zásadou materiální pravdy, kdy ad absurdum by byly za nové skutečnosti považovány pouze ty, kdyby žalobce pronásledovaly zcela odlišné soukromé osoby pro odlišný motiv.

9. Žalobce je přesvědčen, že je nutno § 11a odst. 1 zákona o azylu vykládat extenzivně. Citované ustanovení navíc nehovoří o důvodech, ale o nových skutečnostech nebo zjištěních. V případě žalobce je novou skutečností právě fakt, že osoby, které jej mučily a vykořisťovaly, se jej pokusily vyhledat a vyptávaly se na něj jeho bývalých kolegů, k čemuž zmiňovaly i onen dluh. K předkládanému důkazu v podobě záznamu komunikace s kolegou žalovaný nepřihlédl, ba dokonce ji ani nenechal přeložit.

10. Žalobce připomněl i zásadu in dubio mitius, podle které musí správní orgán zvážit, zda institut mezinárodní ochrany není zneužíván a zároveň je nutné dostát závazkům plynoucím z mezinárodního práva veřejného, tedy především brát v potaz základní lidská práva žalobce. Na základě skutkových okolností se nelze v případě žalobce domnívat, že by bylo jeho cílem zneužívat řízení o udělení mezinárodní ochrany, přičemž na druhé straně hrozba, která žalobci hrozí (mučení soukromými osobami) a okolnost, že se žalobce nemusí domoci ochrany u svého státu (naposledy mu žádost o pomoc naopak přitížila), by mohla být závažným porušením žalobcových práv. Proto je nutno při výkladu pojmu nové skutečnosti uplatnit extenzivní, mírnější výklad a o opakované žádosti žalobce vést standardní řízení.

11. Na základě výše uvedeného navrhuje žalobce zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného a vrácení věci zpět žalovanému k dalšímu řízení.

12. Žalobce v rámci podané žaloby žádal o přiznání odkladného účinku žalobě. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2020, č. j. 19 Az 6/2020 - 20, nebyl odkladný účinek žalobě přiznán.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného

13. Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost námitek uvedených žalobcem. V průběhu správního řízení nebyly porušeny žádné základní zásady či mezinárodní závazky ČR. Žalobce uváděl ve své žádosti stejné důvody jako v předchozím řízení. Žalovaný zaujal své stanovisko k tzv. novým skutečnostem na č. l. 3 napadeného rozhodnutí. Namítaná SMS od kolegy ze zaměstnání nemá žádnou důkazní hodnotu s ohledem na blízký vztah žalobce a kolegy. Žalovaný u příslušného pracovníka ověřoval tvrzení žalobce ohledně předání vyjádření ze dne 11. 12. 2019 a 16. 12. 2019. Tímto dotazem bylo zjištěno, že žádné takové vyjádření žalobce v inkriminovaných dnech nepředkládal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se žalovaný zabýval i aktuální situací na Ukrajině, avšak neshledal žádnou změnu, která by mohla představovat novou skutečnost ve smyslu § 11a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, nebo která by svědčila o tom, že žalobce by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, nebo že by mu hrozila újma podle § 14a zákona o azylu. V žalobě ani není uvedeno, k jakým konkrétní negativním změnám ve vztahu k osobě žalobce mělo v inkriminovaném období v souvislosti s bezpečnostní politickou situací v zemi původu dojít.

14. Žalovaný je toho názoru, že se vypořádal se všemi tvrzeními žalobce, přičemž tyto neshledal relevantními k opětovnému meritornímu posouzení jeho žádosti. Žalovaný s ohledem na uvedené navrhuje zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost.

III. Průběh správního řízení

15. Krajský soud nejprve shrnuje žalobcovu první žádost o udělení mezinárodní ochrany a průběh tohoto řízení. Žalobce podal svoji první žádost dne 10. 10. 2017, a to z důvodu, že jej na Ukrajině pronásledují lidé, kteří jej zbili, pořezali a donutili jej, aby na ně přepsal svůj dům a zaplatil jim jakýsi dluh. Žalobce incident hlásil policii, ale protokol se ztratil. Žalobce také musel pro tyto lidi pracovat dva roky v pneuservisu v Č. za podstatně nižší mzdu než ostatní zaměstnanci, aby si dluh odpracoval. Jména osob žalobce neznal, ale představili se mu jako policie. Tyto osoby mu také platili pronájem bytu po dobu, co u nich pracoval. Poté se s nimi žalobce dohodl, že odcestuje do Polska, aby vydělal peníze na zbytek svého dluhu. Z Polska se následně vrátil zpět k těmto lidem a zaplatil jim 3 000 USD. Poté žalobce odjel zpět do Polska a odtamtud následně přicestoval do ČR. O mezinárodní ochranu zažádal až po jisté době, neboť o této možnosti nevěděl, zažádal si mj. v době, kdy mu skončilo pobytové oprávnění a na území ČR pobýval nelegálně. Dne 28. 2. 2018 vydal žalovaný rozhodnutí, kterým žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, §14a a §14b zákona o azylu. Toto rozhodnutí bylo následně ze strany žalobce napadeno žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, který žalobu zamítl jako nedůvodnou (rozsudek ze dne 22. 8. 2019, č. j. 31 Az 31/2018 - 79), podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost (usnesení ze dne 21. 11. 2019, č. j. 1 Azs 312/2019 - 58).

16. Dne 11. 12. 2019 podal žalobce opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Následně se žalobce dostavil dne 16. 12. 2019 k poskytnutí doplňujících údajů k žádosti o mezinárodní ochranu podle § 10 odst. 2 zákona o azylu, v rámci čehož uvedl jako důvody své žádosti následující: „Důvody mám stejné, jako jsem uváděl v minulém řízení. Ve vlasti mi vyhrožovala skupina soukromých osob, musel jsem na ně přepsat dům a chtěly po mě peníze. Dne 5. 12. 2019 jsem obdržel výjezdní příkaz, tak jsem napsal svému kolegovi sms, který se mnou tehdy pracoval v pneuservisu, jaká je doma situace. On mi v sms odpověděl, že tam již 4 měsíce nepracuje, ale když tam ještě byl, tak se po mě ptal jeden člověk. Po další komunikaci v sms jsem se dozvěděl, že to byl člověk, se kterým jsem měl ve vlasti problémy. Ptal se, kam jsem zmizel, kde jsem a že mu dlužím spoustu peněz. Kdybych se tam vrátil, mám obavu, že se mé problémy ve vlasti budou opakovat. Správnímu orgánu předkládám výpis předmětných sms. Jiné důvody k mé žádosti o mezinárodní ochranu nemám.“ K tomu žalobce přiložil výpis SMS konverzace v azbuce. Vše je zaznamenáno v protokolu, který žalobce podepsal.

17. Žalovaný do spisu založil rozhodnutí ve věci první žádosti žalobce o mezinárodní ochranu a protokol o pohovoru. Dále je ve spise založena Informace OAMP ze dne 25. 4. 2019 o situaci v zemi Ukrajina (politická a bezpečnostní situace, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby), dále Zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 19. 9. 2018 a Informace MZV ČR č. j. 131227-6/2019-LPTP ze dne 15. 8. 2019 k č. j. MV-7953-23/OAM- 2019 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, návrat do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí. Po výzvě k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, přistoupil žalovaný k vydání napadeného rozhodnutí, kterým rozhodl o žalobcově žádosti tak, jak je uvedeno shora.

IV. Právní hodnocení soudu

18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť pro to byly splněny procesní podmínky.

19. Žaloba není důvodná.

20. Podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu platí, že žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst. 1.

21. Podle § 10a odst. 2 zákona o azylu platí, že je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany.

22. Podle § 11a odst. 1 zákona o azylu platí, že podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

23. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu platí, že řízení se zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

24. Aby mohla být žádost žalobce meritorně posouzena, bylo třeba, aby žalobce uvedl, nebo aby se v jeho případě objevily nové skutečnosti nebo zjištění předpokládané zákonem o azylu (§ 11a odst. 1 zákona o azylu). Ten stanoví dvě podmínky, které musí nové skutečnosti nebo zjištění splňovat. Musí jít o skutečnosti, které bez vlastního zavinění žadatele nebyly v původním řízení zkoumány, a dále musí jít o takové skutečnosti, které svědčí o tom, že by žadatel mohl být pronásledován ve smyslu § 12 zákona o azylu nebo že by mu mohla hrozit vážná újma podle § 14a zákona o azylu.

25. Nejprve se krajský soud zabýval námitkou žalobce o nesprávném posouzení tzv. nových skutečností žalovaným, když žalobce dokládá, že muži, kteří ho v minulosti pronásledovali, po něm stále pátrají, vyptávají se na něj a opakují, že jim dluží peníze, jak žalobce zjistil z SMS konverzace se svým bývalým kolegou z pneuservisu.

26. K podmínce podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona o azylu krajský soud uvádí, že 1. je žadatel povinen uvést nové skutečnosti nebo zjištění nebo se tyto musí objevit a 2. se musí jednat o takové skutečnosti či zjištění, jež nebyly bez vlastního zavinění žadatele zkoumány v předchozím řízení. „Ad 1. Za nové skutečnosti nebo zjištění je pak ve smyslu procedurální směrnice nutno považovat nikoli jakékoli nové skutečnosti nebo zjištění, ale pouze takové, které by prima facie mohly mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele. Ostatně v jiných případech by nové správní řízení pozbývalo jakéhokoli smyslu, protože jeho výsledek by byl předem daný a ve svém důsledku by takové správní řízení nekorespondovalo s požadavkem hospodárnosti vnímaným jakožto dosahování žádoucích výsledků s co nejmenšími možnými náklady.

27. Ad 2. Ve vztahu k druhé z uvedených podmínek je třeba vyjít z toho, že v rámci azylového řízení existují dvě základní povinnosti – břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005 - 86, (dostupný z http://www.nssoud.cz) „zatímco důkazní břemeno může v některých případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení leží vždy na žadateli o azyl. Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí.“ Pro úplnost lze ještě odkázat na rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 - 42 (www.nssoud.cz), v němž bylo uvedeno, že: „(…) Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění obou výše uvedených podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu nové žádosti, jež může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí (…).“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65).

28. Z podané žádosti je zřejmé, že se jedná o pokračování totožné situace, se kterou se jak žalovaný, tak správní soudy vypořádali již v minulém řízení o udělení mezinárodní ochrany. Tohoto faktu si musí být vědom i žalobce, když sám v podané žádosti uvádí „důvody mám stejné, jako jsem uváděl v minulém řízení.“ Krajský soud opětovně poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, v němž bylo vysloveno, že „institut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti.“ Žalobce nepředkládá ve své žádosti žádné jiné okolnosti, které by bylo možné považovat za nové skutečnosti, když podle jeho vyjádření po něm pátrají stále ty samé soukromé osoby, které ho v minulosti mučili, donutili žalobce na ně přepsat jeho dům a nyní po něm chtějí splatit dlužnou částku. Již v rámci minulé žádosti žalobce byla správními soudy dostatečně vysvětlena judikatura v oblasti udělení mezinárodní ochrany z důvodu pronásledování soukromými osobami. Domnívá-li se žalobce, že by za současného (dle jeho mínění formalistického) výkladu žalovaného docházelo k absurdním situacím, kdy by za nové skutečnosti byly považovány pouze ty skutečnosti, kdy by žalobce pronásledovaly zcela odlišné soukromé osoby pro odlišný motiv, nemá žalobce pravdu. Krajský soud odkazuje žalobce na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2019, č. j. 1 Azs 312/2019 - 58 (bod 12), kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí jeho kasační stížnosti, v němž bylo konstatováno, že „stěžovatel tvrdí pronásledování ze strany neznámých osob, které jej fyzicky napadly a připravily jej o dům. U soukromých osob jako původců pronásledování nebo vážné újmy musí přistoupit k samotnému pronásledování také záměrná nečinnost státních orgánů či jejich neschopnost poskytovat ochranu před původci pronásledování (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004-41, ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 49/2007-68, nebo ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008-62). Vyhrožování ze strany soukromých osob nelze považovat za pronásledování nebo vážnou újmu ve smyslu zákona o azylu, jestliže ze zpráv, které byly podkladem pro rozhodnutí správního orgánu, vyplývá, že politický systém v zemi původu dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti nebyly v řízení vyvráceny (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 10. 2008, č. j. 4 Azs 38/2003-36).“ 29. Žalobcem tvrzená skutečnost, že se na něj aktuálně ptala osoba, která jej měla v minulosti pronásledovat, tak z pohledu citované judikatury nemá žádnou novou přidanou hodnotu. Uvedené tvrzení totiž nemůže mít žádný dopad do hmotněprávního postavení žalobce, neboť výsledek řízení o jeho druhé žádosti, pokud by byla připuštěna k meritornímu posouzení, by byl předem zřejmý. Opět se jedná o aktivity těch samých soukromých osob, ve vztahu ke kterým již posouzení důvodů pro udělení mezinárodní ochrany meritorně provedeno bylo, včetně soudního přezkumu v obou stupních. Žalobcovo tvrzení tak nemůže být posuzováno jako nová skutečnost ve smyslu § 11a odst. 1 písm. a) zákona o azylu.

30. Pokud jde o námitku nesprávného postupu žalovaného, který si nezajistil překlad žalobcem předloženého výpisu SMS komunikace s jeho kolegou z pneuservisu v Č., ani nevzal tento předložený důkaz v potaz při svém rozhodování, tak ji krajský soud shledává nedůvodnou. Žalovaný vyhodnotil překlad předložené písemnosti jako nadbytečný, značně neekonomický a neefektivní úkon. Krajský soud se s tímto hodnocením ztotožňuje, byť ve vztahu k vyjádření žalovaného k žalobě krajský soud upozorňuje, že blízký vztah mezi osobami žalobce – kolega z práce není a priori důvodem k odmítnutí předloženého důkazního prostředku. Vzhledem k výše uvedenému, kdy je z opakované žádosti žalobce o poskytnutí mezinárodní ochrany zřejmé, že se žalobce dovolává totožných důvodů jako v řízení minulém, SMS konverzace, která jen potvrzuje slova žalobce, na výsledku řízení nemůže ničeho změnit. Sám žalobce pak netvrdí, že by tato konverzace obsahovala informace nad rámec již sděleného žalobcem v rámci opakovaně podané žádosti. Povinností správních orgánů je zdůvodnit, proč odmítají provést určitý navržený důkaz a v odůvodnění rozhodnutí musí své stanovisko přiměřeně vyložit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 582/01). Této povinnosti žalovaný dostál na straně 2 napadeného rozhodnutí.

31. Na str. 3 napadeného rozhodnutí je dostatečným způsobem odůvodněno, proč nelze tvrzení žalobce považovat za novou skutečnost či zjištění a taktéž na str. 4 napadeného rozhodnutí je uvedeno, že v mezidobí (od posuzování první žádosti) nedošlo v zemi původu k žádné změně, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti. Při posouzení této otázky vycházel žalovaný ze zpráv o situaci v zemi původu, které jsou součástí správního spisu. Žalobce v řízení před žalovaným ani v tomto směru ničeho netvrdil.

32. Krajský soud se dále zabýval námitkou žalobce, ze které vyplývá, že se žalobce dvakrát (ve dnech 11. 12. 2019 a 16. 12. 2019) pokoušel doložit žalovanému vyjádření (či průvodní dopis) k žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany, ve kterém kromě výše zmíněného důvodu v podobě pronásledování soukromými osobami na území Ukrajiny, žalobce sděluje též zcela nový důvod podání jeho žádosti. Žalobce upozorňuje na bezpečnostní situaci na Ukrajině a na zvýšenou míru odvodů mladých mužů do armády, což je v rozporu s náboženským přesvědčením žalobce. Dříve tyto odvody nebyly tak časté, tak se jich žalobce tolik neobával. Podle žalobní námitky toto vyjádření žalovaný od žalobce nepřevzal, neudělal si kopii, nezaložil jej do spisu, ani se s ním dále nezabýval, čímž žalovaný měl zatížit rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Toto vyjádření žalobce přiložil k podané žalobě.

33. Této žalobní námitce krajský soud neuvěřil. Z přiloženého vyjádření, jehož předložení měl žalovaný ignorovat, vyplývá, že bylo sepsáno v Praze dne 9. 12. 2019. Vyjádření není žalobcem podepsáno, není na něm otisk úředního razítka, či jiná značka. Žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu dne 11. 12. 2019, následně se dne 16. 12. 2019 dostavil k doplnění informací o podané žádosti. Do protokolu žalobce výslovně uvedl: „Důvody mám stejné, jako jsem uváděl v minulém řízení. Ve vlasti mi vyhrožovala skupina soukromých osob. (…). Správnímu orgánu předkládám výpis předmětných sms. Jiné důvody k mé žádosti o mezinárodní ochranu nemám.“ Jestliže nyní žalobce u soudu tvrdí, že předkládal žalovanému předmětné vyjádření ze dne 9. 12. 2019 s uvedením nových skutečností, sepsané přede dnem podání žádosti o mezinárodní ochranu i přede dnem doplnění informací k žádosti, je toto tvrzením v přímém rozporu s obsahem správního spisu a s protokolem sepsaným dne 16. 12. 2019, kde žalobce sám uvedl, že nemá jiné důvody k podání žádosti o mezinárodní ochranu. Při sepisu protokolu žalobce předal žalovanému kopii SMS konverzace, o čemž je v protokolu poznámka, a tato kopie je součástí správního spisu. Kdyby žalobce skutečně předložil při sepisu protokolu své písemné vyjádření ze dne 9. 12. 2019, nepochybuje krajský soud o tom, že by bylo učiněno součástí spisu a byla by o tom v protokolu uvedena poznámka. Žalobce protokol podepsal bez připomínek. Pro úplnost krajský soud uvádí, že přítomna jednání byla i tlumočnice ruského jazyka.

34. Pokud tedy žalobce podle předloženého vyjádření věděl již dne 9. 12. 2019 o dalším (novém) důvodu pro udělení mezinárodní ochrany, mohl a měl tento důvod uplatnit dne 16. 12. 2019 při poskytnutí údajů k jeho žádosti. To však žalobce neučinil. Stejně tak, bylo-li by pravdivým tvrzení žalobce, že žalovaný odmítal převzít jeho vyjádření, nic nebránilo žalobci zaslat jej žalovanému například prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Dále krajský soud upozorňuje, že ze správního spisu vyplývá, že žalobce byl vyzván k dostavení se k seznámení se s podklady pro rozhodnutí a žalobce se za tímto účelem nedostavil. I v rámci tohoto seznámení se spisem by přitom žalobce mohl na nový důvod své žádosti upozornit. Na základě těchto skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žalobcovo tvrzení o údajném předložení vyjádření ze dne 9. 12. 2019 žalovanému, který jej měl odmítnout zanést do spisu, není věrohodné. Krajský soud v tomto směru tudíž neshledal žádnou procesní vadu. Krajský soud tak neshledal ani nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť nelze žalovanému přičítat k tíži, že se nevypořádal s argumentací, která mu ani nebyla předložena.

35. K obecným námitkám žalobce ohledně porušení vyjmenovaných ustanovení správního řádu či porušení mezinárodních smluv krajský soud uvádí, že v postupu žalovaného neshledal deficity a neshledal nezákonnost rozhodnutí. Žalovaný si pro rozhodnutí opatřil adekvátní podklady, zjistil skutkový stav věci dostatečně, přičemž přihlédl ke všemu, co v průběhu správního řízení vyšlo najevo, zohlednil okolnosti případu, zjistil všechny potřebné skutečnosti a zabýval se jednotlivými tvrzeními, které žalobce uvedl. Své závěry žalovaný uspokojivým způsobem odůvodnil.

36. Nad rámec výše uvedeného krajský soud podotýká, že žalobce v rámci řízení o první žádosti o mezinárodní ochranu k otázce, proč žádá o mezinárodní ochranu až dva měsíce po příjezdu do České republiky, uvedl, že mu propadlo vízum a na území České republiky byl nelegálně. V rámci této opakované žádosti při doplnění údajů žalobce pak sdělil, že dne 5. 12. 2019 obdržel výjezdní příkaz. Z jednání žalobce je patrná snaha o legalizaci pobytu v ČR. Potřeba další legalizace pobytu cizince však není zákonným důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (viz např. rozsudky ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, nebo ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44). Poskytnutí mezinárodní ochrany je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu, které jsou upraveny v zákoně o pobytu cizinců na území České republiky.

37. Lze uzavřít, že žalobce neuvedl žádnou skutečnost, která by odpovídala podmínkám § 11a odst. 1 zákona o azylu. Žalovaný proto postupoval správně, pokud jeho žádost posoudil jako nepřípustnou a řízení zastavil. Pokud by se v budoucnu objevila nová skutečnost splňující podmínky podle zákona o azylu, nic nebrání žalobci, aby si znovu opakovaně zažádal o poskytnutí mezinárodní ochrany a tuto novou skutečnost řádně uplatnil.

38. Pokud jde o samotné žalobní tvrzení žalobce o jeho obavě z nuceného odvodu do armády, což je v rozporu s jeho náboženským přesvědčením, tak k tomu uvádí krajský soud následující. Lze především odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2019, č. j. 5 Azs 29/2019 - 33, v němž bylo uvedeno, že „výkon vojenské služby ve výjimečných případech, kdy žadatel prokáže, že výkon vojenské služby vyžaduje jeho účast na vojenských akcích, které jsou v rozporu s jeho politickými, náboženskými či morálními názory či jinými odpovídajícími důvody svědomí, může být pouze důvodem pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu (a nikoli tedy doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu). (…) Zmíněné omezení rozsahu doplňkové ochrany je výrazem toho, že branná povinnost je legitimní povinností občana vůči domovskému státu, akceptovanou i v mezinárodním měřítku, a službu v armádě při mobilizaci tak nelze považovat za ohrožení svévolným (přesněji řečeno „nerozlišujícím“) násilím vyplývajícím z ozbrojeného konfliktu.“ Krajský soud nemůže z hlediska § 12 zákona o azylu zohlednit důvod pro udělení mezinárodní ochrany, který žalobce poprvé uplatnil až v řízení před soudem. Krajský soud má toliko povinnost přihlížet k nově uplatněným důvodům a skutečnostem stran doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu či k závažné změně bezpečnostní situace v zemi původu žadatele, která by rovněž měla vztah k možnému udělení doplňkové ochrany, pokud „by byly dány důvody k ochraně žalobce před hrozící vážnou újmou v zemi původu, které žalovaný nezohlednil za situace, kdy již nepřichází v úvahu žádné další řízení, v němž by mohla být ochrana poskytnuta. Poznatky k tomu zpravidla vyplývají z vyjádření žadatele v žádosti nebo při pohovoru a ze skutečností zjištěných o zemi původu v řízení či známých z jiných řízení, či známých obecně. Pokud tedy soud má k dispozici poznatky o tom, že žadateli o azyl je nezbytné poskytnout doplňkovou ochranu podle § 14a zákona o azylu, neboť její neposkytnutí by bylo narušením zásady non-refoulement a ochranu již nelze poskytnout v jiném řízení, rozhodnutí žalovaného zruší, aniž by taková skutečnost musela být žalobou výslovně namítána. (…) Ve věcech mezinárodní ochrany totiž existují mezinárodní závazky, které je třeba respektovat (…). Soud tedy musí nad rámec žalobních bodů respektovat princip non- refoulement vyplývající z Ženevské úmluvy a i z čl. 3 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84, publ. pod č. 2288/2011 Sb. NSS). Uvedené ovšem nedopadá na případ žalobce, neboť jeho obava z nuceného odvodu do armády je judikatorně konstantně považována za případný důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, ovšem nikoliv za důvod pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, který je projevem zásady non-refoulement v zákoně o azylu.

39. Žalobce lze s jeho obavou před nuceným odvodem do armády odkázat opět na řízení o mezinárodní ochraně, ovšem nelze žalobci garantovat, že jeho případná opakovaná žádost bude posouzena jako přípustná, neboť bude třeba posoudit, zda tento nový důvod pro podání žádosti o mezinárodní ochranu nemohl žalobce uvést bez vlastního zavinění již v žádostech předchozích.

V. Závěr a náklady řízení

40. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.