č. j. 73 A 9/2020-44

Rubrum

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Barbory Berkové a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a JUDr. Petra Hluštíka, Ph. D., ve věci navrhovatele: S. N. J., IČO X sídlem T. 9, X Š. zastoupen advokátkou Mgr. Dominikou Kovaříkovou sídlem Horní náměstí 7, 779 00 Olomouc proti odpůrci: Olomoucký kraj, IČO 60609460 sídlem Jeremenkova 40a, 779 00 Olomouc zastoupen advokátem JUDr. Martinem Bohuslavem sídlem advokátní kancelář Deloitte Legal s.r.o., Italská 2581/67, Praha 2 o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy – Aktualizace č. 2a Zásad územního rozvoje Olomouckého kraje takto:

Výrok

I. Návrh, aby soud vyslovil nicotnost části Zásad územního rozvoje Olomouckého kraje v bodě 74.7 v sousloví „jen výjimečně“ a aby uložil odpůrci povinnost bezodkladně upravit úplné znění Zásad územního rozvoje Olomouckého kraje v souladu s tímto rozsudkem, se odmítá.

II. Ve zbytku se návrh zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

A) Vymezení věci 1. Navrhovatel při pořizování Aktualizace č. 2a Zásad územního rozvoje Olomouckého kraje (dále jen „Aktualizace č. 2a ZÚR“) vystupoval jako zástupce veřejnosti podle § 23 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a to jako zástupce 89 občanů obce J. V tomto postavení podal v procesu pořizování Aktualizace č. 2a ZÚR připomínku, a poté i námitku, jejichž obsahem byl nesouhlas se záměrem odpůrce vypustit z dosavadní ZÚR ustanovení tom, že pro situování větrných elektráren v krajině jsou závazné regulativy územní studie „Větrné elektrárny na území Olomouckého kraje“, registrované dne 23. 2. 2009 v evidenci územně plánovací činnosti. V připomínce navrhovatel vyslovil obavy, že vypuštění uvedeného ustanovení povede na území kraje k živelné a ničím nekontrolované výstavbě větrných elektráren (dále jen „VTE“), které jsou způsobilé poškozovat krajinný ráz a mají negativní vliv na lidské zdraví (působením hluku) a životní prostředí (např. na ornitofaunu). V námitce pak ještě dodal, že vypuštění tohoto regulativu je snahou o povolování některých aktuálně projednávaných záměrů, mj. Větrného parku J.

2. Aktualizace č. 2a ZÚR byla schválena usnesením Zastupitelstva Olomouckého kraje č. UZ/17/60/2019 dne 23. 9. 2019 jako opatření obecné povahy pod č. j. KUOK 104377/2017, a účinnosti nabyla dne 15. 11. 2019. Námitku navrhovatele zamítl odpůrce s odůvodněním, že předmětnou úpravu přijmout musel z důvodu uvedení ZÚR do souladu s čl. II bod 3 zákona č. 350/2012 Sb., kterým byl novelizován stavební zákon. Dále uvedl, že se řídil metodickými pokyny Ministerstva pro místní rozvoj. B) Obsah návrhu a vyjádření odpůrce 3. V návrhu doručeném soudu dne 15. 11. 2020 navrhovatel uvedl, že zdůvodnění zamítnutí námitky nemůže obstát, neboť odpůrce zákon č. 350/2012 Sb. dezinterpretoval. Záměrem zákonodárce totiž bylo řešit situaci, kdy ZÚR podmiňují rozhodování v území územní studií, která je vyhotovena až následně, a tudíž není podrobena veřejné kontrole a diskusi, a nikoli situaci (jako je ta posuzovaná), kdy územní studie již před pořizováním ZÚR existuje a je jako jejich podklad řádně projednána. Navrhovatel proto požadoval, aby soud zrušil v Aktualizaci č. 2a ZÚR bod 163, který zní: „V odstavci 74.7. se ruší text ve znění: „Pro situování větrných elektráren v krajině jsou závazné regulativy Územní studie na umísťování větrných elektráren na území Olomouckého kraje, registrované dne 23. 2. 2009 v evidenci územně plánovací činnosti“, a bod 220, který zní: „Odstavec 92.8.2.1. se v celém rozsahu ruší a nahrazuje se novým zněním: 92.8.2.1. respektovat zásady stanovené v bodě 74.7. a v odst. 74.11.1.“ 4. Dále navrhovatel namítal, že odpůrce nezákonně, mimo řádný proces pořizování aktualizací, zasáhl v roce 2017 do textu ZÚR. Podle navrhovatele bylo v bodě 74.7 textu ZÚR ve znění po Aktualizaci č. 1, jež byla přijata v dubnu 2011, uvedeno, že při využívání území nelze připustit umísťování VTE mj. na půdách I. a II. třídy ochrany. Dne 20. 11. 2017 bylo ale zveřejněno znění ZÚR po Aktualizaci č. 2b ze dne 24. 4. 2017, která se však týkala jen letiště Přerov, v němž byla před slova „na půdách I. a II. třídy ochrany“ v bodě 74.7 vložena slova „jen výjimečně“, což význam uvedené věty zcela změnilo a nadto věta po provedené změně ztratila po logické i gramatické stránce smysl. K vložení uvedených slov do textu ZÚR došlo dle navrhovatele v době, kdy Krajský úřad Olomouckého kraje projednával odvolání proti povolení Větrného parku J. Požadoval proto, aby soud vyslovil nicotnost části ZÚR v bodě 74.7 v sousloví „jen výjimečně“ a uložil odpůrci povinnost upravit úplné znění ZÚR v souladu s tímto rozsudkem.

5. Odpůrce požadoval odmítnutí návrhu jako celku pro zjevný nedostatek aktivní procesní legitimace navrhovatele, který v návrhu vůbec neuvedl, jak byl napadeným opatřením obecné povahy dotčen na svých právech. Nedostatek tvrzení navrhovatele přitom dle odpůrce není zřetelně pouhým opomenutím, neboť Aktualizace č. 2a ZÚR objektivně do právní sféry navrhovatele nijak nezasáhla. Navrhovatel zastupoval občany obce J, kteří nechtěli na území obce plánovaný (nepravomocně povolený) větrný park, a právě tomu Aktualizace č. 2a ZÚR zamezila. Zrušením části čl. 74.7, která činila závaznými regulativy územní studie z r. 2009, totiž neponechal odpůrce tuto otázku bez regulace, naopak regulaci VTE rozšířil a území obce J. zařadil nově do KKO9 („kulturně krajinná oblast“) Svahy Nízkého Jeseníku, přičemž ve všech KKO je body 74.7. a 78.3.1 ZÚR zakázáno VTE umísťovat. Výstavba VTE je tudíž v obci J. zcela vyloučena, přičemž tato regulace obstála v soudním přezkumu, viz věc sp. zn. 73 A 4/2019.

6. Pokud by byl návrh soudem vyhodnocen jako přípustný, měl by jej soud dle odpůrce zamítnout, neboť argumenty navrhovatele pro zrušení bodů 163 a 220 Aktualizace č. 2a ZÚR jsou neopodstatněné. Zamítnutí námitky navrhovatele bylo totiž řádně a správně odůvodněno. Předmětná územní studie mohla být toliko nezávazným podkladem ZÚR a pouhý odkaz v ZÚR ji nemohl „zezávaznit“, neboť takové postavení územní studie veřejnoprávní předpisy nepředpokládají. S ohledem na uvedenou novelu stavebního zákona musel být odkaz na územní studii ze ZÚR vypuštěn.

7. Návrh na vyslovení nicotnosti části ZÚR byl dle odpůrce podán opožděně, tudíž by měl být odmítnut, neboť ZÚR byly vydány dne 22. 2. 2008 a nadto směřuje proti textu, který v původních ZÚR obsažen nebyl. Návrh by však byl opožděný i tehdy, pokud by směřoval proti Aktualizaci č. 1 ZÚR, která nabyla účinnosti dne 14. 7. 2011 a kterou byl odstavec č. 74.7 přijat. Nad rámec odpůrce vysvětlil, že slova „jen výjimečně“, která navrhovatelka napadá, v textu Aktualizace č. 1 ZÚR uvedena byla a vytratila se až v důsledku technického pochybení při vyhotovování úplného znění ZÚR po této aktualizaci. Zveřejněním úplného znění ZÚR po Aktualizaci č. 2b dne 20. 11. 2017 tak došlo pouze k nápravě tohoto pochybení. C) Posouzení věci krajským soudem 8. Krajský soud v souladu s § 101d s. ř. s. v rozsahu a v mezích návrhových bodů přezkoumal napadené opatření obecné povahy, přičemž dle § 101b odst. 3 s. ř. s. vycházel při jeho přezkoumání ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době jeho vydání. Odůvodnění výroku I. rozsudku 9. Navrhovatel, jak je výše uvedeno, požadoval kromě zrušení označené části Aktualizace č. 2a ZÚR také vyslovení nicotnosti části ZÚR v bodě 74.7 v sousloví „jen výjimečně“.

10. V posouzení této části návrhu se krajský soud ztotožňuje s odpůrcem. Navrhovatel označil za nicotnou část ZÚR, které byly vydány usnesením Zastupitelstva Olomouckého kraje ze dne 22. 2. 2008 a nabyly účinnosti dne 28. 3. 2008, tudíž lhůta pro podání návrhu na zrušení části ZÚR samotné uplynula v souladu s § 101b odst. 1 s. ř. s. ve znění účinném do 31. 12. 2017, resp. § 174 odst. 2 správního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2017, nejpozději dne 28. 3. 2011. Navrhovatel tedy podal návrh na vyslovení nicotnosti části ZÚR po uplynutí zákonem stanovené lhůty, a proto jej jako opožděný podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl.

11. Odpůrce rovněž správně poukázal na skutečnost, že v bodě 74.7 původních ZÚR nebyla slova „jen výjimečně“ vůbec uvedena, tudíž předmětná část ZÚR nemůže být v této (neexistující) části nicotná. Pro úplnost krajský soud uvádí, že návrh by byl v této části opožděný, i pokud by jej soud vyložil podle jeho obsahu tak, že směřoval proti Aktualizaci č. 1 ZÚR, kterou byl odstavec 74.7. přijat, neboť tato nabyla účinnosti dne 14. 7. 2011. S odpůrcem se pak krajský soud shoduje i v tom, že (i pokud) by soud vyložil obsah návrhu v této části tak, že navrhovatel požadoval vyslovení nicotnosti části Aktualizace č. 2a ZÚR pro výskyt slov „jen výjimečně“ v odstavci 74.7. (což ale soud nečiní), pak by musel být návrh zamítnut, neboť se uvedená slova ve výroku Aktualizace č. 2a ZÚR skutečně nevyskytují.

12. K návrhu, aby soud uložil odpůrci povinnost upravit úplné znění ZÚR krajský soud uvádí, že soud není oprávněn vybočit z mezí, které mu zákon stanoví, a poskytnout ochranu veřejným subjektivním právům navrhovatele jiným nástrojem, než který mu zákon svěřuje. V případě návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části jsou tyto nástroje upraveny v § 101d odst. 2 s. ř. s., v němž je stanoveno, že soud může o návrhu rozhodnout pouze tak, že napadenou část opatření obecné povahy zruší, nebo žalobu zamítne. Zákon nedává soudu rozhodujícímu ve správním soudnictví pravomoc ukládat odpůrci povinnosti. Jedná se o rozdíl oproti tzv. zásahové žalobě, která nařízení restituce stavu před zásahem za určitých podmínek připouští (k tomu srov. § 87 odst. 2 s. ř. s.). V této části proto musel soud návrh pro nedostatek své pravomoci odmítnout podle § 46 odst. 1 s. ř. s.

13. Vést navrhovatele ve vztahu k uvedené části návrhu k případné změně žalobního typu nebylo namístě, jelikož navrhovatel tvrdil, že k nezákonnému zásahu do textu ZÚR došlo při zveřejnění znění ZÚR po Aktualizaci č. 1 v roce 2017. Žaloba proti nezákonnému zásahu by tak musela být soudem s ohledem na dvouletou objektivní lhůtu pro podání žaloby dle § 84 odst. 1 s. ř. s. odmítnuta jako opožděná. Odůvodnění výroku II. rozsudku 14. Pro aktivní procesní legitimaci podle § 101a odst. 1 s. ř. s. je nezbytné, aby navrhovatel „tvrdil, že byl na svých právech opatřením obecné povahy ... zkrácen“, tedy aby logicky, konsekventně a myslitelně tvrdil dotčení na svých právech (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120).

15. Jelikož krajský soud shodně s odpůrcem tvrzení o dotčení navrhovatele na jeho právech v návrhu nenalezl, vyzval jej usnesením ze dne 22. 2. 2021, č. j. 73 A 9/2020-26, aby uvedl, jak byl on, resp. veřejnost, kterou zastupoval, napadenou částí Aktualizace č. 2a ZÚR zkrácen na právech.

16. Navrhovatel na výzvu soudu podáním ze dne 3. 3. 2021 sdělil, že je spolkem, jehož hlavním cílem je mj. ochrana přírody a krajiny, do níž spadá mj. ochrana krajinného rázu, přičemž výstavba VTE, kterou mohou ZÚR do určité míry regulovat, je bezesporu činností, která může estetickou a přírodní hodnotu krajinného rázu snižovat. Proto byla navrhovatelem, jakožto zástupcem veřejnosti uplatněna námitka týkající se právě ochrany krajinného rázu. V rámci procesu přijímání Aktualizace č. 2a ZÚR vystupoval navrhovatel jako zástupce veřejnosti, který zosobňoval vůli několika desítek občanů obce J., jejíž okolí je již dlouhodobě v hledáčku investorů v oblasti větrné energie. Mezi dotčené zájmy osob, které navrhovatele jako zástupce veřejnosti zmocnily, může patřit jak dotčení vlastnického práva k nemovitostem, které mohou být umístěním VTE ovlivněny (pokles ceny nemovitosti, rušivé vlivy VTE na pohodu bydlení apod.), tak např. dotčení práva na příznivé životní prostředí. Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2016, č. j. 4 As 217/2015-182, pak vyplývá, že zástupce veřejnosti podle § 23 stavebního zákona je k podání návrhu podle 101a odst. 1 a násl. s. ř. s. aktivně legitimován bez dalšího.

17. Dále navrhovatel namítl, že i přes zařazení území obce J. do nově regulované KKO 9 Svahy Nízkého Jeseníku, v níž je výstavba VTE regulativy ZÚR OK zcela vyloučena, není tato regulace na stejné úrovni, na jaké byla před Aktualizací č. 2a ZÚR, kdy bylo umisťování VTE nepřípustné v celém k. ú. J. Po Aktualizaci č. 2a ZÚR je nyní oblast mezi KKO9 Svahy Nízkého Jeseníku a Přírodním parkem Údolí Bystřice bez ochrany před umisťováním VTE.

18. Odpůrce se k doplněným tvrzením navrhovatele vyjádřil při jednání. Setrval na stanovisku, že navrhovateli aktivní legitimace nesvědčí, neboť uvedl jen účel spolku a demonstrativní výčet možných vlivů VTE, nikoli však konkrétní dotčení veřejných subjektivních práv navrhovatele, resp. jím zastoupených občanů. Dále odpůrce poukázal na skutečnost, že bod 220 Aktualizace č. 2a ZÚR byl již při přezkumu ve věci sp. zn. 73 A 4/2019 shledán zákonným. Dle odpůrce je nesprávné tvrzení navrhovatele, že před Aktualizací č. 2a ZÚR bylo umísťování VTE v celém k. ú. J. kvůli závazným regulativům předmětné územní studie nepřípustné, neboť tato sloužila jen ke zvýšené orientaci v území ve vztahu k výstavbě VTE a současně jako transparentní podklad pro investory i veřejnost, jak může být na konkrétní záměry v řízeních nahlíženo, sama o sobě však umístění konkrétního záměru nevylučovala. Podle odpůrce upřesněním části k. ú. J., která se měla ocitnout nově bez ochrany před umísťováním VTE, zúžil navrhovatel předmět sporu pouze na část území mezi KKO9 Svahy Nízkého Jeseníku a Přírodním parkem Údolí Bystřice o rozloze 1,1 km2, což představuje cca 7 % k. ú. J. Jelikož byla předmětná územní studie sice neopominutelným, avšak nezávazným odborným podkladem pro územní řízení, nebylo ve skutečnosti před Aktualizací č. 2a ZÚR možné umisťovat VTE pouze na území Přírodního parku Údolí Bystřice, který se rozkládá na 39 % k. ú. J., zatímco nyní podíl k. ú. J., kde nelze VTE umisťovat, vzrostl vlivem KKO9 Svahy Nízkého Jeseníku na 93 %. Regulace tak byla výrazně posílena ve prospěch ochrany krajinného rázu.

19. Krajský soud se předně zabýval otázkou zpochybňované aktivní procesní legitimace navrhovatele. S tvrzením navrhovatele, že jeho aktivní legitimace k podání návrhu podle 101a odst. 1 a násl. s. ř. s. bez dalšího vyplývá z jeho postavení zástupce veřejnosti podle § 23 stavebního zákona, se krajský soud neztotožňuje. Nejvyšší správní soud totiž v usnesení ze dne 29. 3. 2016, č. j. 4 As 217/2015-182, o nějž navrhovatel své tvrzení opírá, sice dospěl k závěru, že „zástupce veřejnosti podle § 23 stavebního zákona z roku 2006 je oprávněn podat návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části dle § 101a odst. 1 a násl. s. ř. s.“, tím však ze zástupce veřejnosti neučinil privilegovaný subjekt osvobozený od povinnosti tvrzení o tom, jak byl napadenou částí opatření obecné povahy zkrácen na svých právech, resp. jak byly dotčeny na svých právech subjekty, které zástupce veřejnosti reprezentuje. Rozšířený senát dle výkladu krajského soudu toliko připustil, že zástupce veřejnosti může vůbec návrh dle § 101a odst. 1 s. ř. s. podat, což do té doby soudy a priori vylučovaly. Stejně tak v minulosti dovodil aktivní legitimaci dle § 101a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 8 Ao 1/2010-89 u vlastníků pozemků sousedících s územím regulovaným územním plánem, či Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 59/14 u spolků. I v těchto případech je však vyžadováno, aby takový vlastník či spolek tvrdil, že byl napadeným opatřením obecné povahy dotčen na svých právech. Vlastník nemovitosti v sousedním území tak musí tvrdit, jak konkrétně se jeho práv dotýká aktivita, kterou jím napadaná územně plánovací dokumentace připouští, a environmentální spolek musí tvrdit, jak konkrétně zasahují regulativy napadené územně plánovací dokumentace do práva na příznivé životní prostředí, jehož ochrana je předmětem jeho činnosti.

20. Zástupce veřejnosti bezpochyby umožňuje kvalifikované zapojení veřejnosti do procesu územního plánování. Přísluší mu právo ovlivnit průběh řízení stejným způsobem jako vlastníkům nemovitostí dotčeným regulací, přičemž je toto oprávnění na rozdíl od spolků, podepřeno značnou mírou legitimity, dosažením zmocnění od předepsaného počtu výslovně jmenovaných občanů obce, kteří mají bezprostřední vztah k regulovanému území, v němž žijí. Ani tento silný mandát však nezbavuje zástupce veřejnosti při podání návrhu dle § 101a odst. 1 s. ř. s. povinnosti tvrdit, jak konkrétně byla napadenou regulací dotčena jeho práva. Pokud by soud navrhovatele této povinnosti zbavil, nastolil by absurdní situaci, kdy by jednotlivé vlastníky nemovitostí v území regulovaném napadeným opatřením obecné povahy tížila povinnost při podání návrhu dle § 101a odst. 1 s. ř. s. tvrdit konkrétní dotčení na právech, zatímco pokud by tytéž osoby v procesu pořizování územně plánovací dokumentace zmocnily k hájení svých zájmů zástupce dle § 23 stavebního zákona, by již tuto povinnost neměly a soud by byl povinen přezkoumávat zákonnost napadeného opatření obecné povahy bez zřetele k tomu, zda do práv těchto osob jakkoli zasáhlo.

21. Navrhovatel nicméně v podání ze dne 3. 3. 2021 vytýkaný nedostatek tvrzení o dotčení na právech ve smyslu § 101a odst. 1 s. ř. s. odstranil, neboť kromě názoru, že mu aktivní legitimace svědčí bez dalšího, rovněž (byť v obecnější rovině) uvedl, že mezi dotčené zájmy osob, které jej jako zástupce veřejnosti zmocnily, patří jednak dotčení vlastnického práva k jejich nemovitostem případným umístěním VTE v podobě poklesu jejich cen a rušivých vlivů VTE na pohodu bydlení, tak např. dotčení práva na příznivé životní prostředí, přičemž bez ochrany před umisťováním VTE se po Aktualizaci č. 2a ZÚR ocitla oblast mezi KKO9 Svahy Nízkého Jeseníku a Přírodním parkem Údolí Bystřice.

22. Krajský soud proto činí dílčí závěr, že navrhovatel splnil podmínku aktivní procesní legitimace dle § 101a odst. 1 s. ř. s., a tudíž nemohl návrh odmítnout z důvodu, že byl učiněn osobou k tomu zjevně neoprávněnou, resp. že by scházela podmínka řízení v podobě plausibilního tvrzení o dotčení navrhovatele na právech.

23. Krajský soud tak přistoupil k věcnému posouzení otázky, zda k tvrzenému zásahu do práv navrhovatele skutečně došlo.

24. Mezi navrhovatelem a odpůrcem je nesporné, že zřízením KKO9 Svahy Nízkého Jeseníku Aktualizací č. 2a ZÚR byla na části území obce J. posílena ochrana proti umísťování VTE, neboť na rozdíl od obsahu regulace původní ZÚR, resp. právního stavu ZÚR před přijetím Aktualizace č. 2a ZÚR, je na této části území obce nyní umisťování VTE zcela zakázáno. Dále je mezi účastníky nesporné, že další část území obce J. je součástí Přírodního parku Údolí Bystřice, přičemž na této části území obce se regulace VTE Aktualizací č. 2a ZÚR obsahově nijak nezměnila, neboť se jednalo a i nadále stále jedná o území s plošnou ochranou proti umísťování VTE. S odpůrcem lze tudíž souhlasit, že předmět „sporu o ochranu území obce J. před živelným a ničím nekontrolovaným umísťováním VTE“ se věcně zúžil toliko na menšinovou část území obce J. nacházející se mezi hranicemi KKO9 Svahy Nízkého Jeseníku a Přírodního parku Údolí Bystřice. Zcela přesné vymezení rozsahu tohoto území nepovažuje krajský soud za natolik podstatné, aby musel k objektivizaci této skutečnosti provádět dokazování a vyšel ze zjištění, že z mapových podkladů doložených oběma účastníky vyplývá, že se jedná o v zásadě shodnou část území obce.

25. Za podstatné naopak soud považuje srovnání míry ochrany, které se tomuto území vůči umísťování VTE dostávalo před Aktualizací č. 2a ZÚR, s ochranou současnou.

26. Z obsahu územní studie „Větrné elektrárny na území Olomouckého kraje“ ze dne 23. 2. 2009 krajský soud zjistil, že jejími autory bylo území Olomouckého kraje z hlediska umísťování staveb VTE rozděleno na území „nepřípustné“, „podmíněně přípustné“ a „ostatní“. Navrhovatel při jednání soudu uvedl, že území, jemuž se nyní nedostává ochrany před VTE, neboť není součástí Přírodního parku Údolí Bystřice ani KKO 9 Svahy Nízkého Jeseníku, nebylo územím nepřípustným, nýbrž toliko územím podmíněně přípustným, a to pro splnění charakteristik uvedených v bodě 3.2.2., písm. c) a d) studie, resp. shrnutých v tabulce č. 10 na str. 54 studie, neboť toto území není vzdáleno 3000 m od přírodního parku, 200 m od lesa, 200 m od komunikace, ani 1000 m od zastavěného území. Toto tvrzení učinil odpůrce nesporným.

27. Z předmětné územní studie (viz str. 50) krajský soud zjistil, že na území „podmíněně přípustném“ se výstavba VTE nepovoluje, nebude-li doloženo splnění požadavků z následujících odstavců I. a II. Následně jsou tyto požadavky přehledně shrnuty v tabulce č. 9 na str. 53 studie a jsou jimi: soulad s územně plánovací dokumentací, kladné vyhodnocení na krajinný ráz a kladný průběh řízení EIA, a dále podle potřeby hluková studie, posouzení vlivu na veřejné zdraví, biologické hodnocení, hodnocení NATURA 2000, souhlasy Ministerstva zdravotnictví, Českého inspektorátu lázní a zřídel, Krajské hygienické stanice, Armády ČR, Ministerstva obrany, Vojenské ubytovací a stavební správy, Ministerstva obrany, provozovatele letiště a uživatele lázní.

28. Krajský soud zastává názor, že citované podmínky přípustnosti výstavby VTE byly ve studii zformulovány zcela obecně, přičemž se jedná o podmínky, které se obsahově nijak neliší od všeobecných podmínek, jejichž splnění zkoumá stavební úřad v každém územním řízení při rozhodování o umístění stavby podle § 90 stavebního zákona, přičemž v každém řízení o umístění stavby jsou v závislosti na povaze záměru a podmínkách území, kam má být záměr umísťován, vyžadována stanoviska dotčených orgánů státní správy, jejichž úkolem je ochrana partikulárních veřejných zájmů. Z uvedeného krajský soud dovodil, že ve vztahu k území obce J., které není po Aktualizaci č. 2a ZÚR součástí Přírodního parku Údolí Bystřice ani KKO 9 Svahy Nízkého Jeseníku, se míra ochrany proti umísťování VTE přijetím Aktualizace č. 2a ZÚR nesnížila, neboť v případě záměru umístit do daného prostoru VTE bude stavební úřad povinen vyžadovat splnění všech podmínek stanovených v § 90 stavebního zákona včetně kladných stanovisek dotčených orgánů, tj. i orgánu ochrany přírody a krajiny, o jejíž narušení má navrhovatel největší obavu. Navrhovatel ostatně ani po provedení dokazování obsahem předmětné studie při jednání soudu konkrétně nenamítal, že by se některou z podmínek, jež studie stanovovala, nebyl stavební úřad při posuzování konkrétního záměru povinen ex lege zabývat.

29. S ohledem na výše uvedené krajský soud uzavírá, že v řízení před soudem bylo prokázáno, že navrhovatel, resp. osoby, které navrhovatel reprezentuje, nebyly na svých právech napadeným opatřením obecné povahy dotčeny, a proto návrh výrokem II. podle § 101d odst. 2 s. ř. s. zamítl. Pro nadbytečnost se již soud nezabýval namítanou nedostatečností odůvodnění rozhodnutí o námitce, uplatněné navrhovatelem v procesu pořizování Aktualizace č. 2a ZÚR, neboť ani případný závěr o tom, že se odpůrce s námitkou navrhovatele dostatečně nevypořádal, resp. že odůvodnění rozhodnutí o námitce obsahuje věcně nesprávné argumenty, by nemohl zhojit nedostatek dotčení navrhovatele na jeho právech samotným obsahem Aktualizace č. 2a ZÚR, tj. přijatou regulací dotčeného území. D) Náklady řízení 30. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., přičemž odpůrci krajský soud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení s ohledem na skutečnost, že vzhledem k velikosti kraje nepřesahuje obhajoba ZÚR (resp. jejich aktualizace) běžnou úřední činnost úředníků tohoto samosprávného územního celku.