č. j. 77 A 30/2021-143

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Veroniky Burianové a JUDr. Ondřeje Szalonnáse ve věci žalobce: P. V. zastoupen JUDr. Janou Balounovou, Ph.D., advokátkou sídlem náměstí Republiky 2, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Obec Bolkov sídlem Bolkov 26, 334 01 Přeštice 2) M. P. zastoupena Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem sídlem Klatovská třída 73/7a, 301 00 Plzeň 3) A. B zastoupena Mgr. Ing. Jiřím Vogeltanzem, advokátem sídlem Veverkova 2707/1, 301 00 Plzeň o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2021, č. j. PK-ŽP/30165/20, a o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2021, č. j. PK-ŽP/819/21, takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2021, č. j. PK-ŽP/30165/20, se zamítá.

II. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2021, č. j. PK-ŽP/819/21, se zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadená rozhodnutí

1. Včas podanou žalobou (dále jen „první žaloba“) proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2021, č. j. PK- ŽP/30165/20 (dále jen „napadené rozhodnutí I“). Tímto rozhodnutím bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Přeštice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 15. 10. 2020, č. j. PR-OŽP-VOT/97031/2020 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí I“), a toto bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím I bylo vyhověno žádosti osoby zúčastněné na řízení ad 2) o povolení odběru podzemních vod dle ust. § 8 odst. 1 písm. b) bod 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“) ze studny na pozemku parc. č. XA v k. ú. B. u R. (dále také jako „vodní dílo“). Řízení o první žalobě vedl zdejší soud pod sp. zn. 77 A 30/2021.

2. Dále se včas podanou žalobou (dále jen „druhá žaloba“) proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu ust. § 65 a násl. s. ř. s. žalobce domáhal rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2021, č. j. PK- ŽP/819/21 (dále jen „napadené rozhodnutí II“). Tímto rozhodnutím bylo podle ust. § 90 odst. 5 správního řádu zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 13. 10. 2020, č. j. PR-OŽP-VOT/95854/2020 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí II“), a toto bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutí II bylo vyhověno žádosti osoby zúčastněné na řízení ad 3) o povolení odběru podzemních vod dle ust. § 8 odst. 1 písm. b) bod 1 vodního zákona z vodního díla. Řízení o druhé žalobě vedl zdejší soud pod sp. zn. 77 A 44/2021.

3. Usnesením ze dne 3. 6. 2021, č. j. 77 A 30/2021-88, zdejší soud spojil první a druhou žalobu ke společnému projednání v řízení vedeném pod sp. zn. 77 A 30/2021.

II. Žaloby

4. V prvním okruhu žalobních námitek první i druhé žaloby žalobce namítl, že osoba zúčastněná na řízení ad 2) a osoba zúčastněná ad 3) (dále jen „žadatelky“) ve správním řízení nepředložily doklad o svém právu užívání vodního díla. Usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 12. 7. 2019, č. j. 19 C 110/2019-26, a ze dne 6. 5. 2019, č. j. 7 Nc 5001/2019-19, ani usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 10 Co 284/2019, a ze dne 4. 7. 2019, č. j. 61 Co 239/2019-49, podle žalobce za takový doklad považovat nelze. Řízení o určení existence práva brát vodu z vodního díla zahájené k návrhu osoby zúčastněné ad 3) sp. zn. 11 C 203/2019 bylo přerušeno usnesení ze dne 31. 7. 2020 čl. 96 do doby pravomocného skončení řízení vedeného týmž soudem sp. zn. 8 C 233/2019 o určení vlastnického práva ke studni. Správní orgány podle ust. § 2 odst. 2 správního řádu a čl. 2 odst. 2 LZPS zneužily svou pravomoc, neboť bez zákonného zmocnění prováděly hodnocení oprávněnosti držby jako institutu ryze soukromoprávního. Jelikož obecnými soudy nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí o oprávněnosti držby práva odpovídající věcnému břemeni oprávnění odebírat vodu z vodního díla a šlo o spornou otázku, nesměly správní orgány vycházet pouze z tvrzení žadatelek. Ve vztahu k rozhodnutím civilních soudů týkajícím se předběžného opatření žalobce poukázal na to, že žalovaný dospěl k nesprávnému závěru o posouzení hmotněprávního stavu mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení ad 3), neboť v případě nařízení předběžného opatření se podle ust. § 74 odst. 1 o. s. ř. hodnotí pouze to, zda je třeba zatímně upravit poměry účastníků, nikoliv hmotněprávní posouzení otázky užívacího práva k vodnímu dílu osoby zúčastněné na řízení ad 3). Předběžné opatření nenahrazuje meritorní rozhodnutí.

5. V druhém okruhu žalobních námitek první i druhé žaloby žalobce namítl, že správní orgány nezjistily skutkový stav věci, o němž nebyly důvodné pochybnosti, protože pominuly skutečnosti tvrzené žalobcem, když tak správní orgány dospěly k nesprávnému závěru, že žadatelky předložily doklad o jejich užívacím právu k vodnímu dílu. Dle žalobce správní orgány dále nesprávně vycházely zejména z tvrzení žadatelek a nereflektovaly ujednání mezi žalobcem a žadatelkami a existenci vlastních studen žadatelek [osoba zúčastněná na řízení ad 2) navíc nechala na svém pozemku 40 m hluboký vrt].

6. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí I žalobce uvedl, že v létě 2003 žalobce požádal pan P. o odběr malého množství vody, a to v době, kdy žalobce budoval připojení vodního díla do svého skladu – proto žalobce souhlasil s odběrem menšího množství vody, měřeného vodoměrem, z vodního díla pro pana P., konkrétně na dva až tři víkendy v roce a jen na dobu, než pan P. vyřeší jím tvrzený nedostatek vody. Na jaře 2004 pan P. oznámil žalobci, že řeší povolení na stavbu potrubí, kdy syn žalobce s panem P. položili část potrubí, a žalobce se s panem P. dohodl, že pan P. zajistí povolení pro stavbu potrubí. Následně v rozporu s touto dohodou pan P. sám bez povolení vybudoval potrubí přes potok až k jeho domu a bez vědomí a souhlasu žalobce propojil obě potrubí. Teprve v posledních letech začal mít žalobce podezření, že je tímto potrubím odebírána voda, protože s vodou šetřil a přesto v letních měsících ubývala. Pan P. a osoba zúčastněná na řízení ad 2) jsou od roku 2005 manželé, kdy osoba zúčastněná na řízení ad 2) je od roku 2000 vlastníkem pozemků s domem a studnou. Tudíž v letech 2003 a 2004 pan P. nevlastnil dům, zhotovené potrubí ani studnu osoby zúčastněné ad 2), kdy žádný z nich neučinil kroky ohledně povolení stavby potrubí pro odběr vody, proto takové jednání nemohlo založit užívací právo osoby zúčastněné na řízení k vodnímu dílu, jehož vlastnictví žalobcem osoba zúčastněná na řízení ad 2) nikdy nezpochybňovala. Teprve v květnu 2019 žalobce zjistil neoprávněný odběr vody, kdy došlo k poruše potrubí a osoba zúčastněná na řízení ad 2) požadovala jeho opravu – stavební úřad tehdy sdělil, že se stavební povolení k potrubí nedochovalo, což potvrzuje, že neexistovalo. Závěr žalovaného obsažený v napadeném rozhodnutí, že proti napojení osoby zúčastněné na řízení ad 2) žalobce nebrojil a po dobu minimálně patnácti let její právo respektoval, je v rozporu se skutečným stavem věci, neboť žalobce nemohl brojit proti něčemu, o čem nevěděl. Žalovaným citovaný závěr obsažený v zápisu ze zasedání zastupitelstva obce Bolkov ze dne 29. 9. 2003, který měl svědčit o oprávněnosti napojení osoby zúčastněné na řízení ad 2) na vodní dílo, nebylo relevantní, neboť nebylo prokázáno, že by se toto mělo týkat vodního díla – týkalo se obecní studny na návsi, a i pokud by se toto mělo týkat vodního díla, nevyplývá z něj nic stran práva na odběr vody. Užívání vodního díla ze strany pana P. bylo ujednáno s určitými podmínkami a na dobu dočasnou, což vylučuje neomezené právo užívání vodního díla osobou zúčastněnou na řízení ad 2).

7. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí II žalobce uvedl, že správní orgány nezohlednily, že osoba zúčastněná na řízení ad 3) má na svém pozemku vlastní studnu, která obsahuje vodu minimálně ve stejné kvalitě jako vodní dílo. Žalobce připustil, že nemovitost osoby zúčastněná na řízení ad 3) je na vodní dílo napojena cca od roku 1955, ale zdůraznil, že o tomto napojení nebyla uzavřena žádná dohoda, bylo provedeno bez povolení a bez souhlasu vlastníka vodního díla. Tehdejší vlastníci vodního díla, předci žalobce, s napojením nesouhlasili, ale nemohli mu zabránit, když se obávali zabrání svých nemovitostí. Jelikož potrubí bylo postaveno v roce 1955, je možné, že je v části na pozemku žalobce jeho vlastnictvím. Dále žalobce uvedl ve vztahu k tvrzení žalovaného, že žalobce jako starosta obce B. podepisoval inventurní soupis majetku obce, v němž se nacházelo vodní dílo jako majetek obce, že nebylo prokázáno, že vodní dílo obsažené v tomto inventurním zápisu je právě vodním dílem. Žalobce netoleroval stav odběru vody osobou zúčastněnou na řízení ad 3), neboť mu nebylo známo, že k odběru vody dochází. Teprve v lednu 2019 žalobce zjistil neoprávněný odběr vody, kdy došlo k poruše potrubí a osoba zúčastněná na řízení ad 3) požadovala jeho opravu – stavební úřad tehdy sdělil, že se stavební povolení k potrubí nedochovalo, což potvrzuje, že neexistovalo. Závěr žalovaného obsažený v napadeném rozhodnutí, že proti napojení osoby zúčastněné na řízení ad 3) žalobce nebrojil, je v rozporu se skutečným stavem věci, neboť žalobce nemohl brojit proti něčemu, o čem do ledna 2019 nevěděl. Osobě zúčastněné na řízení ad 3) nemůže svědčit právo užívání vodního díla, i když vodu odebírá od 50. let minulého století, protože odběr nebyl řádně povolen a byl realizován bez vědomí a souhlasu žalobce.

8. Neoprávněnost odběru žadatelkami z vodního díla bez souhlasu žalobce a bez povolení vodoprávního úřadu, které vylučuje pravou a poctivou držbu, vyplývá též ze sdělení správního orgánu prvního stupně ze dne 8. 7. 2020, č. j. PR-OŽP-VOT/57195/2020. Vyjádření hydrogeologa je fakticky nesprávné, což mohlo být prokázáno ohledáním na místě nebo ústním jednáním, když je zřejmé, že místní poměry správní orgány neznaly. Hydrogeolog též na místě nikdy nebyl a celé jeho vyjádření je pouhým odhadem - neodpovídají rozměry studny, ani množství vody, či mocnost pramene. Námitka, že predikce možného odběru vody je stanovena na základě srážkových úhrnů starých téměř půl století, nebyla žalovaným vůbec reflektována. Správní orgán prvního stupně měl ustanovit znalce, který by zpracoval znalecký posudek k míře rizika ovlivnění množství a jakosti zdrojů podzemních vod.

9. V třetím okruhu žalobních námitek první i druhé žaloby žalobce s odkazem na ust. § 2 odst. 3 správního řádu namítl zásah do svého vlastnického práva. Právo žadatelek užívat vodní dílo musí být v souladu s vůlí vlastníka vodního díla. Sporná existence vlastnického práva k vodnímu dílo měla vést k tomu, že měly správní orgány vyčkat s konečným rozhodnutím na soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva k vodnímu dílu. Žalobce rovněž namítal zásah do svého vlastnického práva k nemovitým věcem tím, že nebude moci užívat své vodní dílo v důsledku nedostatku vody ve vodním díle způsobené odběrem vody žadatelkami. Za nepřiměřené pak žalobce považoval to, že napadená rozhodnutí opravňují žadatelky k odběru vody na dobu životnosti vodního díla. Žalobce znovu poukázal na to, že žadatelky vlastní své vlastní studny a osoba zúčastněná na řízení ad 2) navíc 40 m hluboký vrt.

10. Ve čtvrtém okruhu žalobních námitek první i druhé žaloby žalobce namítal nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, spočívající v nedostatečnosti jejich odůvodnění vzhledem k jejich výraznému zásahu do vlastnického práva žalobce. Žalobce dále brojil proti tomu, že správní orgán prvního stupně při vydání prvoinstančních rozhodnutí vycházel z konzultace s advokátem Mgr. Jiřím Vopičkou v srpnu 2020, který se však v projednávané věci vyjadřoval i stanoviskem ze srpna 2018 podaným žalobci. Správní orgán prvního stupně evidentně z vyjádření tohoto advokáta vycházel, protože ve svých rozhodnutích jeho naprosto doslovné závěry použil. Jelikož advokát vypracoval odlišná stanovisko pro žalobce a správní orgán prvního stupně, nemělo být z jeho závěrů vycházeno. Posouzení žalovaného, že konzultace nezpůsobila nezákonnost prvoinstančních rozhodnutí, je dle žalobce nesprávné.

11. Žalobce navrhl zrušit jak napadené rozhodnutí I a II, tak i prvoinstanční rozhodnutí I a II.

III. Vyjádření žalovaného k žalobám

12. Žalovaný s odkazem na svá přezkoumatelná napadená rozhodnutí uvedl, že skutkový stav byl zjištěn řádně. Žalobce zaměňuje rovinu občanskoprávní s veřejnoprávní rovinou povolení k nakládání s vodami. Není sporu o tom, že na vodní dílo je napojena vodovodní přípojkou nemovitost osoby zúčastněné na řízení ad 2) a 3). Žalovaný dále s odkazem na ust. § 3 odst. 1 vodního zákona uvedl, že ani vlastník vodního díla nemůže s vodami nakládat, pokud nemá veřejnoprávní titul k takovému nakládání. Dále s odkazem na ust. § 11 odst. 2 vodního zákona uvedl, že pokud má oprávněný povolení k nakládání s vodami, které je možné realizovat pouze za současného využití vodního díla jiného vlastníka, musí se na podmínkách takového využívání vodního díla s jeho vlastníkem dohodnout. K realizaci práva odebírat vodu je nutný jak soukromoprávní, tak veřejnoprávní titul. Soukromoprávní titul je nutno k žádosti o povolení k nakládání s vodami předložit, aby nebylo vydáno povolení k odběru podzemních vod, které by nemohlo být realizováno pro absenci takového práva a znemožnilo by využití jiným oprávněným. Žalovaný dále odkázal na ust. § 4 odst. 1 vyhlášky č. 183/2018 Sb., o náležitostech rozhodnutí a dalších opatření vodoprávního úřadu a o dokladech předkládaných vodoprávnímu úřadu, ve znění pozdějších předpisů, a s odkazem na odůvodnění napadených rozhodnutí uvedl, že osoba zúčastněná na řízení ad 2) a 3) doklad ve smyslu tohoto ustanovení předmětné vyhlášky předložila. Dále žalovaný s odkazem na ust. § 29 odst. 1 vodního zákona uvedl, že ani veškerá ve vodním díle akumulovaná voda není ve vlastnictví žalobce, nýbrž tento může odebírat pouze tolik vody, kolik má povoleno. Žalovaný poukázal rovněž na ust. § 57 vodního zákona, který upravuje otázku náhrady nákladů spojených s využitím vodního díla jiného vlastníka. Osoba zúčastněná na řízení ad 2) a 3) je tedy povinna dojednat s vlastníkem vodního díla podmínky odběru z pohledu soukromoprávního, v případě sporu se pak tito mohou obrátit na civilní soud. Žalovanému konečně nebylo zřejmé, jak byl napadenými rozhodnutími, kterými byl osobě zúčastněné na řízení ad 2) a 3) povolen odběr vody z vodního díla, zkrácen na právu užívat své vlastnictví či na jiném právu, když byl povolen veřejnoprávní odběr vody, ale pro jeho realizaci musí osoba zúčastněná na řízení ad 2) a 3) dohodu s vlastníkem vodního díla či jiné právo, např. vydržení. Žalovaný posoudil doložené jiné právo k vodnímu dílu jako dostatečné pro vydání žádaného povolení.

13. Závěrem žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

IV. Písemná vyjádření osob zúčastněných na řízení

14. Osoba zúčastněná na řízení ad 1) (dále i jako „obec“) ve svém vyjádření uvedla k oběma žalobám, že se považuje za vlastníka vodního díla, přičemž s žalobcem vede spor o určení vlastnického práva k vodnímu dílu u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 233/2019. Vodní dílo, označované v dokumentech jako studna na návsi, získala obec do svého vlastnictví ke dni 1. 9. 1991, kdy vznikla rozdělením bývalé obce R. Dne 29. 9. 1999, tedy v době, kdy byl žalobce starostou obce, rozhodlo zastupitelstvo za přítomnosti žalobce o tom, že se vodní dílo jako na obecní studnu může napojit J. P. za podmínky, že odběr jím odebrané vody bude měřen [rodinný dům, kam tato přípojka vede, je nyní ve vlastnictví manželky a právní nástupkyně pana P., osoby zúčastněné na řízení ad 2)], k čemuž i došlo. Osoba zúčastněná na ad 3) je k vodnímu dílu připojena od roku 1955, o čemž svědčí i zápis v obecní kronice. Žalobce se snaží prezentovat jako výlučný vlastník vodního díla, ačkoliv jako starosta obce podepisoval soupis obecního majetku, v němž bylo vodní dílo zařazeno. Dále tato poukázala na civilní soudní řízení vedená osobami zúčastněnými na řízení a uvedla, že ačkoliv se těmto dostalo pravomocných a vykonatelných rozhodnutí, žalobce tento stav odmítá respektovat. Žalobce v době, kdy vykonával funkci starosty, inicioval řízení u vodoprávního úřadu a zajistil si pro sebe povolení k odběru vody z vodního díla. Ačkoliv měla být obec účastníkem tohoto řízení, žalobce jako její starosta nedbal jejích práv a oprávněných zájmů, když neinformoval její zastupitelstvo o vedení předmětného řízení, ani v knize došlé pošty nezaevidoval oznámení o zahájení řízení ani konečné rozhodnutí, zároveň se za obec vzdal práva na odvolání proti předmětnému povolení (žalobce v tomto řízení obec neoznačil jako vlastníka vodního díla). Každoročně od roku 1991 vodní dílo figuruje jako základní prostředek ve vlastnictví obce a od roku 1999 v souladu se zápisem zastupitelstva ze dne 20. 9. 1999 za přítomnosti žalobce toto bylo potvrzeno i v hlášení o zdrojích pitné vody. Ve vztahu k žalobní námitce, že správní orgány ve svých rozhodnutích vyšly ze stanoviska advokáta Mgr. Vopičky, tato uvedla, že správní orgán při své rozhodování volí důkazní prostředky dle svého uvážení a vychází z rozhodných skutečností. Obec navrhla žaloby zamítnout.

15. Osoba zúčastněná na řízení ad 2) se ve svých vyjádřeních k žalobám uvedla, že žalobce ponechává možnost čerpat vodu z vodního díla i jiným osobám než jí (studna je osazena ruční pumpou a je přístupná). Při opravě přípojky v dotčené studni dne 24. 3. 2021 sdělil zástupce žalobce přítomným, že odčerpal ze studny vodu, aniž sdělil, kolik jí bylo ani jakým způsobem tak učinil – je tedy možné, že žalobce disponuje zařízením měnícím stav výšky hladiny vody ve studni. Způsob nabytí povolení odběru vody Městského úřadu v Přešticích ze dne 7. 5. 2015, č. j. PR-OŽP-DUS/12098/2015, žalobcem sám o sobě zakládá deliktní odpovědnost vůči osobě zúčastněné na řízení ad 1) a 2) – žalobce povolení před obcí tajil několik let (byl starostou a před zastupiteli existenci povolení tajil od května 2015 do skončení své funkce v roce 2018) a ona se o něm dozvěděla až v únoru 2019 od vodoprávního úřadu. Ač je voda přírodním zdrojem náležejícím všem, žalobce se chová jako lichvář, což prokazuje jeho návrh smlouvy o výprose. Žalobce potajmu získává vodu ze studny v noci, aby ji mohl pít, kdy tvrdí, že ji používá jen jako užitkovou. Dále se věnovala dřívějšímu řízení o vydání povolení k odběru vody iniciovanému žalobcem. Uvedla, že žalobce v tomto řízení nepředložil žádný doklad svědčící o jeho vlastnickém právu k vodnímu dílu. Dle ust. § 3054 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a vybudování studny před rokem 1955, vykonávala vlastnické právo k vodnímu dílu ke dni 29. 4. 2015 obec, o čemž žalobce jako její starosta věděl. V žádosti povolení čerpání vody žalobce neuvedl, že účastníky řízení mají být osoby zúčastněné na řízení 2) a 3). Dále shodně jako obec poukázala na to, že se žalobce vzdal práva podat opravné prostředky proti rozhodnutí, který mu byl povolen odběr vody, a toto rozhodnutí před zastupiteli obce tajil. Rozhodnutí o povolení odběru vody ve prospěch žalobce pak nemohlo být zrušeno z důvodu marného uplynutí lhůt pro jeho zrušení. Osoba zúčastněná na řízení ad 2) uvedla, že doložila doklad o právu užívání vodního díla, a to zápis z veřejného zasedání zastupitelstva obce ze dne 29. 9. 2003 opatřený podpisem žalobce. Dále odkázala na usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 12. 7. 2019, č. j. 19 C 110/2019-26, resp. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2019, č. j. 10 Co 284/2019-83, kterým byla žalobci uložena povinnost zdržet se rušení držby osoby zúčastněné na řízení ad 2) tím, že žalobce této umožní vstupovat na pozemek za účelem přístupu k vodnímu dílu pro potřeby kontroly, údržby a oprav zaústění vodovodní přípojky k vodnímu dílu. Tato rozhodnutí soudů, resp. rozhodnutí obce ze dne 29. 9. 2003, osoba zúčastněná na řízení ad 2) považovala za relevantní doklad o právu užívat vodní dílo. Dále uvedla, že v dokumentech bylo vodní dílo označováno jako studna na návsi či studna naproti bývalému hostinci. Vlastnictví vodního díla dosud nebylo postaveno na jisto. Osoba zúčastněná na řízení ad 2) poukázala na ust. § 57 odst. 1 písm. c) ve spojení s ust. § 57 odst. 3 správního řádu, dle nichž si správní orgán může posoudit otázku držby práva sám. Ačkoliv se vodní dílo z větší části nachází za rozhradou žalobce, vlastnictví vodního díla není dosud postaveno najisto, nicméně žalobce jako starosta obce podepisoval řadu dokumentů, které potvrzovaly vlastnictví obce. Žalobce se za výlučného vlastníka vodního díla začal prohlašovat až na jaře roku 2018. Osobě zúčastněné na řízení ad 2) svědčí právo užívat vodu z vodního díla na základě rozhodnutí vlastníka vodního díla, tj. obce, kdy právo využívá od roku 2004. Žalobce se snaží těžit ze svého nepoctivosti při zakládání rozhrady a při podání vodoprávního oprávnění. Právo (držby) čerpat vodu z vodního díla ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení ad 2) založilo citované rozhodnutí ze dne 29. 9. 2003, jehož vydání byl žalobce osobně přítomen. Ve vztahu k tvrzením žalobce o genezi ujednání o právu odběru vody mezi žalobcem a J. P. osoba zúčastněná na řízení ad 2) uvedla, že tato nejsou nijak doložena, žalobce je neuvedl ve správním řízení a pan P. již v roce 2018 zemřel. Není pravdou, že by žalobce nevěděl o přípojce k vodnímu dílu, protože osobě zúčastněné na řízení ad 2) v červnu roku 2018 oznámil, aby se od vodního díla odpojila, resp. v březnu roku 2019 navrhl uzavření smlouvy o výprose. Přípojky osoby zúčastněné na řízení ad 2) i žalobce byly zbudovány bez stavebního povolení, ale osoba zúčastněná na řízení ad 2) vlastní již ověřený pasport stavby. Tvrzení o provedení vrtu z důvodu vědomí černé stavby žalobce neuplatnil ve správním řízení. Osoba zúčastněná na řízení ad 2) užívala vodu z vodního díla i před rokem 2004 čerpáním ruční pumpou. Nejsou pravdou tvrzení o dohodě o zbudování přípojky a jejím dočasném užívání s panem P. a o uložení přípojky osoby zúčastněné na řízení ad 2) na pozemku žalobce a žalobce je ani neuvedl ve správním řízení. Logičtějším řešením bylo vést potrubí z vodního díla do skladu žalobce po jeho vlastním pozemku. Obec vykonává vlastnické právo k vodnímu dílu min. 28 let a musela by ho každopádně vydržet nejpozději v roce 2001. Do června 2018 žalobce vlastnické právo k vodnímu dílu nevykonával. Využití stanoviska advokáta Mgr. Vopičky správním orgánem prvního stupně je pouze tvrzení bez náležitých důkazů a samo o sobě nemohlo založit nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí, neboť se jednalo toliko o výklad právních norem, který je možné užít každým, kdo se s ním ztotožní. V této souvislosti osoba zúčastněná ad 2) na řízení poukázala na ust. § 50 odst. 4 správního řádu. Dle jejího přesvědčení byla žalobcem podaná žaloba projevem zneužití práva na soudní ochranu. Osoba zúčastněná na řízení rovněž argumentovala ve vztahu k právu užívat vodní dílo osobou zúčastněnou na řízení ad 3), když uvedla skutková tvrzení ve vztahu k vědomosti žalobce o zavedení její přípojky do vodního díla. Ve vztahu k této argumentaci osoba zúčastněná na řízení ad 2) uvedla, že osoba zúčastněná na řízení, resp. její předci, vydrželi právo vodovodní přípojky čerpat vodu z vodního díla. Dále osoba zúčastněná na řízení ad 2) v podání ze dne 29. 6. 2021 uvedla, že správní orgán prvního stupně oznámením č. j. PR-OVÚP-KOI/37065/2021 zahájil řízení o odstranění stavby rozvodu vodovodu vedeného mimo budovu po pozemku parc. č. XA od studny umístněné při hranici pozemků parc. č. XA a XB, vše v k. ú. B. u R., připojeného na vnitřní rozvod vodovodu rodinného domu č.p. X v B. (jedná se o předmětné vodní dílo). V tomto oznámení bylo uvedeno, že dle protokolu Okresního národního výboru Plzeň-jih ze dne 11. 7. 1974 sepsaného v rámci kolaudačního řízení na přístavbu rodinného domu bylo vodní dílo veřejnou studnou. Žalobce a jeho předchůdci věděli, že vodní dílo je veřejné, patří státu a ve správě ji měl MNV Roupov. Osoba zúčastněná na řízení ad 2) navrhla první žalobu zamítnout.

16. Osoba zúčastněná na řízení ad 3) uvedla, že osoby zúčastněné na řízení ad 2) a 3) oprávněně odebírají vodu z vodního díla již mnoho let. Vodovodní přípojka osoby zúčastněné na řízení ad 3) k vodnímu dílu byly vybudovaná již v roce 1955 a od té doby je nepřetržitě využívaná. Tato událost je zaznamenána v obecní kronice a právní předchůdce žalobce proti vybudování vodovodní přípojky ničeho nenamítal, práva k vodnímu dílu neuplatňoval, přičemž vodní dílo bylo veřejně přístupné. V roce 2018 si začal dle osoby zúčastněné na řízení ad 3) nárokovat výlučné vlastnictví vodního díla žalobce. Dále poukázala na usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 6. 5. 2019, č. j. 7 Nc 5001/2019-19, kterým bylo nařízeno předběžné opatření v její prospěch, jímž byla žalobci uložena povinnost snášet po dobu jeho trvání vstup osoby zúčastněné na řízení ad 3) na pozemek žalobce za účelem přístupu k vodnímu dílu pro potřeby kontroly, údržby a oprav zaústění vodovodní přípojky k vodnímu dílu. Předpokladem nařízení předběžného opatření bylo osvědčení hmotněprávního vztahu mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení ad 3). Tato rovněž uvedla, že před Okresním soudem Plzeň-jih probíhá soudní řízení sp. zn. 11 C 203/2019, v jehož rámci se osoba zúčastněná na řízení ad 3) domáhá proti žalobci určení pravé, poctivé a řádné držby práva na vodu z vodního díla, kterou žalobce po dlouhá léta respektoval. Rovněž osoba zúčastněná na řízení ad 3) poukázala na probíhající soudní řízení o určení vlastnického práva k vodnímu dílu mezi žalobcem a obcí, ačkoliv dříve nebylo vlastnictví vodního díla obcí nikým zpochybňované, naopak žalobcem jako jejím starostou obhajované. Osoba zúčastněná na řízení ad 3) uvedla, že doklad o užívacím právu k vodnímu dílu není vodním zákonem ani prováděcí vyhláškou specifikován, požadavek jeho předložení směřuje k potřebě předejít tomu, aby povolení bylo vydáno osobě, která není oprávněna s podzemními vodami nakládat. Proto je na správním uvážení správního orgánu doklad posoudit. Povolení k nakládání s podzemními vodami samo o sobě právo užívat vodní dílo nezakládá. Osoba zúčastněná na řízení ad 3) rovněž uvedla, že v obci se nenachází jiné vodní dílo označované jako studna na návsi než předmětné vodní dílo, o nějž se v projednávané věci jedná. Osoba zúčastněná na řízení ad 3) navrhla druhou žalobu zamítnout.

V. Posouzení věci soudem

17. Soud o žalobě rozhodoval ve smyslu ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť s tím oba účastníci řízení souhlasili (ve vztahu k druhé žalobě vyslovil žalobce s tímto postupem výslovný souhlas v podání ze dne 21. 5. 2021, ve vztahu k první žalobě žalobce nereagoval na výzvu soudu ze dne 19. 3. 2021, č. j. 77 A 30/2021-15; žalovaný v obou řízeních výslovně souhlasil ve svých vyjádřeních k žalobám).

18. V souladu s ust. § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

VI. Rozhodnutí soudu

19. Soud po posouzení žalob dospěl k závěru, že žaloby nejsou důvodné.

20. Z obsahu správního spisu ve vztahu k napadenému rozhodnutí I zjistil soud tyto skutečnosti podstatné pro své rozhodnutí. Osoba zúčastněná na řízení ad 2) podala dne 6. 11. 2019 žádost o vydání povolení k odběru pozemních vod ve smyslu ust. § 8 odst. 1 písm. b) bod 1 vodního zákona. K výzvě správního orgánu prvního stupně ze dne 30. 1. 2020, č. j. PR-OŽP- VOT/3776/2020, doložila mj. hydrogeologický posudek a zápis z veřejného zasedání zastupitelstva obce B. ze dne 29. 9. 2003. Dále správnímu orgánu prvního stupně doložila usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 12. 7. 2019, č. j. 19 C 110/2019-26, a protokol z jednání Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 10 Co 284/2019 (součástí správního spisu je i zde vyhlášení usnesení č. j. 10 Co 284/2019-83). Následně vydal správní orgán prvního stupně prvoinstanční rozhodnutí I, které bylo odůvodněno následovně: Nemovitost žalobkyně je zásobována vodou z vodního díla již od roku 2003, kdy zastupitelstvo obce svým usnesením ze dne 29. 9. 2003 souhlasilo s tímto napojením: „Usnesení zastupitelstva ve prospěch J. P. vodoprávní úřad vzhledem k povaze chápe jako souhlas s napojením zmíněného rodinného domu, tedy v současnosti i ve prospěch žadatele.“ Dále uvedl, že vodní dílo bylo zařazeno v majetku obce, bylo ve prospěch rodinného domu č.p. X B. běžně užíváno a nikdo tuto skutečnost po léta nerozporoval. Dle správního orgánu prvního stupně tak osoba zúčastněná na řízení ad 2) naplnila předpoklady pro řádnou a poctivou držbu práva užívat vodní dílo. Dle správního orgánu prvního stupně na tomto nemohlo ničeho změnit ani prozatím neurčené vlastnické právo k vodnímu dílu, neboť i určením, že obec není vlastníkem, nedojde k vyvrácení toho, že osoba zúčastněná na řízení ad 2) měla z přesvědčivého důvodu za to, že jí právo užívat vodní dílo náleží – byla by v dobré víře a jednala ve skutkovém omylu. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí I podal žalobce odvolání, které bylo napadeným rozhodnutím I zamítnuto. Své odvolání žalobce odůvodnil tím, že osoba zúčastněná na řízení ad 2) nepředložila doklad o vlastnickém právu nebo jiném právu k pozemkům nebo stavbám nakládáním s dotčenými vodami, ne-li toto právo ověřit v katastru nemovitostí – správní orgán prvního stupně nesměl hodnotit oprávněnost soukromoprávní držby, o níž soudy závazně nerozhodly, a předložené doklady hodnotit jako přílohy žádosti v předepsané formě. Žalobce v odvolání dodal, že je vlastníkem pozemku, na němž se vodní dílo nachází, s příslušenstvím a stavbami na něm – je tudíž jediným a řádným vlastníkem vodního díla, kdy do doby rozhodnutí soudu o vlastnictví vodního díla nemělo být v této věci vydáváno rozhodnutí. Žalobce doplnil, že v zápisu zastupitelstva obce není zmíněn odběr vody, ale jen napojení (stavbu potrubí) na vodní dílo. Vyjádření osoby s odbornou způsobilostí obsahuje řadu chyb a je fakticky nesprávné, což mohlo být zjištěno při ústním jednání nebo ohledání na místě. Odborné vyjádření mělo podle žalobce tyto vady: Jeho zhotovitel na místě nikdy nebyl, jde o pouhý odhad, neodpovídají rozměry studny, množství vody ani mocnost pramene a predikce možného odběru vody je stanovena na základě srážkových úhrnů starých téměř půl století. Závěry Mgr. Jiřího Vopičky nesměly být v rozhodnutí převzaty, protože tento advokát se ve věci již podával stanovisko žalobci.

21. Z obsahu správního spisu ve vztahu k napadenému rozhodnutí II zjistil soud tyto skutečnosti podstatné pro své rozhodnutí. Osoba zúčastněná na řízení ad 3) podala dne 13. 11. 2019 žádost o vydání povolení k odběru pozemních vod ve smyslu ust. § 8 odst. 1 písm. b) bod 1 vodního zákona. K výzvě správního orgánu prvního stupně ze dne 30. 1. 2020, č. j. PR-OŽP- VOT/3780/2020, doložila mj. hydrogeologický posudek a prohlášení obce podepsané jejím starostou o souhlasu s čerpáním vody vodovodní přípojkou z roku 1955 z obecní studny na návsi. Dále správnímu orgánu prvního stupně doložila usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 6. 5. 2019, č. j. 7 Nc 5001/2019-19, včetně usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 7. 2019, č. j. 61 Co 239/2019-49. Na základě těchto skutečností vydal správní orgán prvního stupně prvoinstanční rozhodnutí II, kde uvedl, že probíhá soudní řízení o určení vlastnictví vodního díla, že nemovitost osoby zúčastněné na řízení ad 3) je vodovodní přípojkou zásobována vodou z vodního díla již od roku 1955 a že: „Žadatel předložil souhlas obce B. s čerpáním vody z předmětné studny „vodovodní přípojkou“ z roku 1955 ze dne 2. 9. 2019.“ Dále uvedl, že vodní dílo bylo zařazeno v majetku obce, bylo ve prospěch rodinného domu běžně užíváno a nikdo tuto skutečnost po léta nerozporoval. Dle správního orgánu prvního stupně tak osoba zúčastněná na řízení ad 3) naplnila předpoklady pro řádnou a poctivou držbu práva užívat vodní dílo. Dle správního orgánu prvního stupně na tom nemohlo ničeho změnit ani prozatím neurčené vlastnické právo k vodnímu dílu, neboť i určením, že obec není vlastníkem, nedojde k vyvrácení toho, že osoba zúčastněná na řízení ad 3) měla z přesvědčivého důvodu za to, že jí právo užívat vodní dílo náleží – byla by v dobré víře a jednala by ve skutkovém omylu. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí II podal žalobce odvolání, které bylo napadeným rozhodnutím II zamítnuto. Své odvolání žalobce odůvodnil tím, že osoba zúčastněná na řízení ad 3) nepředložila doklad o vlastnickém právu nebo jiném právu k pozemkům nebo stavbám nakládáním s dotčenými vodami, ne-li toto právo ověřit v katastru nemovitostí – správní orgán prvního stupně nesměl hodnotit oprávněnost soukromoprávní držby, o níž soudy závazně nerozhodly, a předložené doklady hodnotit jako přílohy žádosti v předepsané formě. Žalobce v odvolání dodal, že je vlastníkem pozemku, na němž se vodní dílo nachází, s příslušenstvím a stavbami na něm – je tudíž jediným a řádným vlastníkem vodního díla, kdy do doby rozhodnutí soudu o vlastnictví vodního díla nemělo být v této věci vydáváno rozhodnutí. Vyjádření osoby s odbornou způsobilostí obsahuje řadu chyb a je fakticky nesprávné, což mohlo být zjištěno při ústním jednání nebo ohledání na místě. Odborné vyjádření mělo podle žalobce tyto vady: Jeho zhotovitel na místě nikdy nebyl, jde o pouhý odhad, neodpovídají rozměry studny, množství vody ani mocnost pramene a predikce možného odběru vody je stanovena na základě srážkových úhrnů starých téměř půl století. Závěry Mgr. Jiřího Vopičky nesměly být v rozhodnutí převzaty, protože tento advokát se ve věci již podával stanovisko žalobci. Správní orgán prvního stupně na jedné straně zjistil, že do nemovitosti osoby zúčastněné na řízení ad 3) je odebírána voda z vodního zdroje již od roku 1955 bez povolení, ale na druhé straně dospěl k závěru, že nelze prokázat, zda osoba zúčastněná na řízení ad 3) vodu v minulosti odebírala a odebírá, což si odporuje.

22. Před věcným posouzením žalobních námitek musel se soud nejprve zabývat žalobní námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí I, resp. II, jako jejich potenciálně nejzávažnější vadou bránící jejich věcnému přezkumu (námitka byla součástí čtvrtého okruhu žalobních námitek). Žalobce neprezentoval mimo obecného tvrzení o nedostatečnosti jejich odůvodnění žádné konkrétní důvody nepřezkoumatelnosti těchto rozhodnutí (a pokud ano, jsou konkrétně vypořádány jednotlivě dále v odůvodnění tohoto rozsudku).

23. Předně soud uvádí, že z hlediska soudního přezkumu činí rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jeden celek (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003-56, publ. pod č. 534/2005 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2021, č. j. 7 As 447/2019-60, bod 22). Dále soud uvádí, že v souladu s dispoziční zásadou mající odraz mj. v ust. § 75 odst. 2 s. ř. s. je to žalobce, kdo vymezuje předmět soudního přezkumu, jeho rozsah a rovněž důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí, tedy žalobní body ve smyslu ust. § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. „Míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS, bod 32). Soudy nemohou za žalobce námitky domýšlet, neboť by tím vykročily z mantinelů soudního přezkumu (srov. recentní rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2021, č. j. 1 Afs 423/2020-35, bod 9, a tam citovaná judikatura).

24. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2016, č. j. 1 As 287/2015-51, bod 24) vyplývá, že „[P]řezkoumatelné rozhodnutí je rozhodnutí srozumitelné, s dostatkem důvodů podporujících výrok rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS), nebo pokud zcela opomněl vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74).“ Ačkoliv byl tento právní názor vysloven ve vztahu k soudnímu rozhodnutí, lze jej vztáhnout i rozhodnutí správních orgánů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, bod 22). Zároveň je nutno zdůraznit, že nesouhlas žalobce s výkladem učiněným správními orgány nelze zaměňovat s nepřezkoumatelností jejich rozhodnutí, která je objektivní překážkou znemožňující soudu tato přezkoumat (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2019, č. j. 10 As 102/2018-45, bod 15). Dle názoru soudu napadené rozhodnutí I i II splňuje kritéria přezkoumatelnosti, když z nich je zřejmé, na základě jakých důvodů správní orgány dospěly ke svým rozhodnutím. O přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí I i II ostatně svědčí i to, že žalobce se závěry v nich obsaženými obsáhle polemizuje.

25. Nyní již k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek.

26. Při posouzení věci vyšel soud z následující právní úpravy.

27. Podle ust. § 8 odst. 1 písm. b) bod 1 vodního zákona platí, že „[P]ovolení k nakládání s povrchovými nebo podzemními vodami (dále jen „povolení k nakládání s vodami“) je třeba, jde-li o podzemní vody k jejich odběru.“ 28. Podle ust. § 8 odst. 2 vodního zákona se povolení k nakládání s vodami vydává fyzickým nebo právnickým osobám k jejich žádosti. Fyzická nebo právnická osoba, která má platné povolení k nakládání s vodami podle odstavce 1 nebo podle předchozích předpisů je oprávněna nakládat s vodami v rozsahu a k účelu po dobu uvedenou v platném povolení.

29. Podle ust. § 9 odst. 1 vodního zákona platí: „Povolení k nakládání s vodami se vydává na časově omezenou dobu. V povolení k nakládání s vodami se stanoví účel, rozsah, povinnosti a popřípadě podmínky, za kterých se toto povolení vydává. Podkladem vydání povolení k nakládání s podzemními vodami je vyjádření osoby s odbornou způsobilostí, pokud vodoprávní úřad ve výjimečných případech nerozhodne jinak.“ 30. Podle ust. § 2 odst. 2 vodního zákona jsou podzemními vodami vody přirozeně se vyskytující pod zemským povrchem v pásmu nasycení v přímém styku s horninami; za podzemní vody se považují též vody protékající podzemními drenážními systémy a vody ve studních.

31. Podle ust. § 3 odst. 1 vodního zákona platí: „Povrchové a podzemní vody nejsou předmětem vlastnictví a nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku, na němž nebo pod nímž se vyskytují; práva k těmto vodám upravuje tento zákon.“ 32. Podle ust. § 11 odst. 2 vodního zákona povolení k nakládání s vodami nezakládá práva k cizím pozemkům a stavbám ani nevzniká vodoprávnímu úřadu, správci vodního toku nebo vlastníku vodního díla právní povinnost náhrady oprávněným za nemožnost nakládat s vodami v maximálním povoleném množství a s určitými vlastnostmi.

33. Doklady, které je nutné přiložit k žádosti o povolení k odběru podzemních vod, vymezuje vyhláška č. 183/2018 Sb., o náležitostech rozhodnutí a dalších opatření vodoprávního úřadu a o dokladech předkládaných vodoprávnímu úřadu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), vydaná na základě ust. § 115 odst. 2 vodního zákona.

34. Podle ust. § 1 písm. a) bod 2 vyhlášky vyhláška stanoví doklady, které žadatel předkládá vodoprávnímu úřadu v případě žádosti o povolení k odběru podzemních vod podle § 8 odst. 1 písm. b) bodu 1 vodního zákona nebo jeho změnu pro potřeby jednotlivých osob (domácností).

35. Podle ust. § 4 odst. 1 ve spojení s přílohou č. 2 vyhlášky platí, že žadatel předkládá žádost, jejíž přílohou je mj. doklad o vlastnickém právu, nelze-li toto právo ověřit v katastru nemovitostí, nebo právu užívání vodního díla, pokud požadované povolení k nakládání s vodami souvisí se stávajícím vodním dílem.

36. Výše uvedenou právní úpravu lze shrnout tak, že v případě žádosti žadatele o vydání povolení k odběru podzemních vod prostřednictvím již existujícího vodního díla je žadatel povinen přiložit k žádosti doklad o vlastnictví takového vodního díla (pokud vlastnické právo nelze ověřit v katastru nemovitostí) nebo doklad o právu užívání vodního díla. Vodní dílo sice je předmětem vlastnictví, ale podzemní vody předmětem vlastnictví nejsou. Zákonná úprava vodního zákona důsledně rozlišuje mezi vlastnickým právem k vodnímu dílu a právem nakládat s podzemními vodami, zahrnující jejich odběr. Podzemní voda odebíraná prostřednictvím vodního díla tedy obecně není předmětem občanskoprávního vlastnictví. Aby mohl určitý subjekt podzemní vody odebírat, musí disponovat jak soukromoprávním vlastnickým titulem ve vztahu (alespoň) k užívání vodního díla, tak veřejnoprávním povolením k odběru podzemních vod. K tomuto lze odkázat na závěr Nejvyššího správního soudu prezentovaný v rozsudku ze dne 3. 7. 2008, č. j. 2 As 27/2008-57, publ. pod č. 1883/2009 Sb. NSS, že „[P]ouhé zřízení věcného břemene totiž ještě neopravňuje osobu, v jejíž prospěch je břemeno zřízeno, k odběru vod, je-li tento vázán na povolení vodoprávního orgánu.“ 37. V projednávané věci bylo nesporné, že osoba zúčastněná na řízení ad 2) ani osoba zúčastněná na řízení ad 3) nejsou vlastníky vodního díla. Proto byly povinny přiložit k žádosti o povolení odběru podzemních vod ve smyslu ust. § 8 odst. 1 písm. b) bod 1 vodního zákona soukromoprávní titul opravňující je k užívání vodního díla. Zároveň bylo nesporné, že se studna jako vodní dílo podle ust. § 55 odst. 1 písm. j) vodního zákona nachází na pozemku ve vlastnictví žalobce a že spor o vlastnictví vodního díla mezi žalobcem a obcí projednává obecný soud.

38. Je nutno dále předeslat následující. Podle ust. § 115 odst. 1 vodního zákona ve znění do 31. 1. 2021 platí, že vodoprávní úřady postupují při řízení o věcech upravených vodním zákonem podle stavebního zákona, jde-li o rozhodování týkající se vodních děl a vodohospodářských úprav, pokud vodní zákon nestanoví jinak.

39. Podle ust. § 115 odst. 8 vodního zákona ve znění do 31. 1. 2021 platí, že vodoprávní úřad určí lhůtu, která nesmí být kratší než 10 dnů, do kdy mohou účastníci uplatnit své námitky, popřípadě důkazy, jinak k nim nebude přihlédnuto. O určení lhůty se nevydává usnesení. Jde-li o rozhodování týkající se vodních děl, postupuje se podle stavebního zákona.

40. Správní orgán prvního stupně stanovil v řízení o žádostech žadatelek žalobci desetidenní lhůtu k podání námitek do dne 7. 9. 2020 (viz oznámení o zahájení řízení ze dne 24. 8. 2020, č. j. PR- OŽP-VOT/78716/2020, ve spojení s doručenkou ze dne 26. 8. 2020 a oznámení o zahájení řízení ze dne 24. 8. 2020, č. j. PR-OŽP-VOT/78736/2020, ve spojení s doručenkou ze dne 26. 8. 2020).

41. Ve věci osoby zúčastněné na řízení ad 2) žalobce uplatnil včasné námitky ve svém podání ze dne 7. 9. 2020 v tomto rozsahu: Žalobce uvedl, že je výlučným vlastníkem vodního díla a že měl do nedávné doby za to, z vodního díla voda odebírána osobou zúčastněnou na řízení ad 2) není, že vodní dílo není obecní studnou, že otázka vlastnického práva k vodnímu dílo je právně významná pro rozhodnutí, že usnesení zastupitelstva není souhlasem s odběrem vody z vodního díla a usnesení soudu nezakládá právo na odběr vody, ale jen právo vstupu na pozemek žalobce. K hydrogeologickému posudku žalobce uvedl, že v něm absentují fotografie terénu, z nichž zpracovatel posudku vycházel, že zpracovatel osobně neviděl vodní dílo, nebyla zjištěna hladina ani vydatnost vodního díla, tudíž nemohlo být stanoveno množství možné odčerpávané vody, posudek nereflektuje ani veřejnoprávní povolení žalobce k odběru vody.

42. Ve věci osoby zúčastněné na řízení ad 3) žalobce uplatnil včasné námitky ve svém podání ze dne 7. 9. 2020 v tomto rozsahu: Žalobce uvedl, že se o právu na odběr vody z vodního díla vede neskončený soudní spor, že neuběhla pětiletá doba mimořádného vydržení dle ust. § 3066 nového občanského zákoníku, že je výlučným vlastníkem vodního díla a že otázka vlastnického práva k vodnímu dílo je právně významná pro rozhodnutí, že usnesení soudu nezakládá právo na odběr vody, ale jen právo vstupu na pozemek žalobce. K hydrogeologickému posudku žalobce uvedl, že v něm absentují fotografie terénu, z nichž zpracovatel posudku vycházel, že zpracovatel osobně neviděl vodní dílo, nebyla zjištěna hladina ani vydatnost vodního díla, tudíž nemohlo být stanoveno množství možné odčerpávané vody, posudek nereflektuje ani veřejnoprávní povolení žalobce k odběru vody.

43. Soud konstatuje, že k jiným, než právě popsaným námitkám, správní orgány nemusely přihlížet – to znamená, že žalobní námitky neprocesního charakteru, které nebyly součástí námitek žalobce ze dne 7. 9. 2020, nemohou být důvodné, protože nemohou vést k závěru o nezákonnosti napadených rozhodnutí v důsledku zkrácení hmotných práv žalobce.

44. První okruh žalobních námitek nebyl důvodný.

45. Žalobce namítl, že žadatelky neprokázaly, že jim svědčí soukromoprávní titul opravňující je k užívání vodního díla.

46. Prvoinstanční rozhodnutí I a II splnění této povinnosti dovodily z následujících skutečností: Na základě řádné a poctivé držby práva je odebírána voda z vodního zdroje do nemovitosti osoby zúčastněné na řízení ad 2) od roku 2003 a do nemovitosti osoby zúčastněné na řízení ad 3) od roku 1955. Zastupitelstvo obce souhlasilo usnesením ze dne 29. 9. 2003 s napojením nemovitosti osoby zúčastněné na řízení ad 2) na vodní dílo. Obec souhlasila s čerpání vody vodovodní přípojkou osoby zúčastněné na řízení ad 3) z roku 1955 prohlášením ze dne 2. 9. 2019. Vodní zdroj byl zařazen v majetku obce, aniž to bylo žalobcem sporováno.

47. Žalovaný v napadených rozhodnutích I a II úvahy správního orgánu prvního stupně rozvinul tak, že podle ust. § 11 odst. 2 vodního zákona povolení k nakládání s vodami nezakládá právo k cizím pozemkům a stavbám, tzn., že disponuje-li subjekt takovým povolením ve vztahu k cizímu vodnímu dílu, musí se na podmínkách využití cizí stavby dohodnout – pro odběr je nutné jak povolení podle vodního zákona, tak i soukromoprávní oprávnění cizí stavbu užívat k odběru. Z usnesení Okresního soudu Plzeň-ji ze dne 12. 7. 2019, č. j. 19 C 110/2019-26, je zřejmé, že soud dospěl k závěru, že osoba zúčastněná na řízení ad 2) prokázala vznik držby práva vedení vodovodní přípojky a čerpání vody ze studny – taková oprávnění považoval žalovaný za právo užívání vodního zdroje, jehož existenci měla osoba zúčastnění na řízení ad 2) v řízení o své žádosti prokázat. Z usnesení Okresního soudu Plzeň-ji ze dne 27. 5. 2019, č. j. 7 Nc 5001/2019- 19, žalovaný dovodil, že osvědčilo připojení nemovitosti osoby zúčastněné na řízení ad 3) na vodní dílo od roku 1955 a jeho toleranci žalobcem – podle žalovaného soud musel hmotněprávně posoudit právo osoby zúčastněné na řízení ad 3), jinak by nemohlo být o předběžné otázce rozhodnuto. Podle žalovaného je studna vzhledem ke své konstrukci samostatnou věcí a není součástí pozemku. Dále žalovaný dospěl k závěru, že ve studni je osazena vodovodní přípojka žalobce a obou žadatelek a žalobce o těchto přípojkách věděl, protože dne 29. 9. 2003 podepsal zápis z jednání zastupitelstva obce a ve funkci starosty obce opakovaně podepisoval inventurní soupis majetku obce zahrnující vodní dílo, a proti přípojkám nic nenamítal nejméně 15 let a nedomáhal se ani svého vlastnictví k vodnímu dílu.

48. Soud tedy k žalobní námitce žalobce zkoumal, zda závěr správních orgánů, že žadatelky prokázaly, že jim svědčí soukromoprávní titul opravňující je k užívání vodního díla, obstojí, a to v situaci, kdy nebylo tvrzeno, že by takové oprávnění vzniklo žadatelkám z titulu závazkového právního vztahu, a mělo jít o právo věcné.

49. Ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení ad 2): Podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění do 17. 9. 2006, platilo následující: Podle ust. § 151n odst. 1 věty první omezují věcná břemena vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Podle ust. § 151o odst. 1 lze právo odpovídající věcnému břemenu nabýt výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. Podle ust. § 134 odst. 1, 3 činí vydržecí doba u nemovitostí deset let a do této doby se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Podle ust. § 130 odst. 1 oprávněným držitelem práva ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu právo patří. Na tomto nic nezměnil nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (srov. jeho ust. § 3036).

50. Ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení ad 3): Podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., ve znění do 31. 3. 1964, platilo následující: Podle ust. § 166 omezují věcná břemena vlastníka věci ve prospěch někoho jiného, a to tak, že vlastník je povinen buď trpět, nebo se něčeho zdržet, anebo něco činit. Podle ust. § 118 ve spojení s ust. § 116 nabude práva z věcného břemene ten, kdo ho drží oprávněně a nepřetržitě po deset let, jde-li o věc nemovitou, přičemž kdo nabude oprávněné držby od držitele oprávněného, může si započíst vydržecí dobu předchůdcovu. K žádné změně nedošlo ani občanským zákoník č. 40/1964 Sb. (srov. jeho ust. § 860), ani novým občanským zákoník č. 89/2012 Sb. (srov. jeho ust. § 3036).

51. Ve vztahu k oběma žadatelkám lze tedy shrnout, že by bylo lze mít pro účely správního řízení o jejich žádostech za prokázané, že jim vydržením vzniklo oprávnění užívat vodní dílo, pokud by ho v dobré víře vykonávaly ony a jejich právní předchůdci nejméně deset let. Tuto otázku lze rozdělit na dvě podmínky: zaprvé, zda byla voda z vodního díla odebírána nejméně 10 let, a zadruhé, zda šlo o výkon práva v dobré víře.

52. Pokud jde o první podmínku, z prvoinstančních a napadených rozhodnutích I a II vyplývá, že správní orgány měly za zjištěné, že voda z vodního zdroje je odebírána do nemovitosti osoby zúčastněné na řízení ad 2) od roku 2003 a do nemovitosti osoby zúčastněné na řízení ad 3) od roku 1955. Z obsahu odvolání žalobce proti oběma prvoinstančním rozhodnutím soud zjistil, že tento skutkový závěr žalobce nikterak nesporoval, tudíž tato otázka nemůže být předmětem soudního přezkumu napadených rozhodnutí I a II (srov. ust. § 89 odst. 2 správního řádu). Ostatně sám žalobce v žalobě připojení na vodní dílo od roku 1955 připouští.

53. Pokud jde o druhou podmínku, správní orgány dovodily dobrou víru žadatelek ohledně výkonu práva odebírat vodu z vodního díla z toho, že vodní zdroj byl zařazen v majetku obce, aniž by to bylo (žalobcem, ač o tom věděl) sporováno, dále z usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 12. 7. 2019, č. j. 19 C 110/2019-26, a ze dne 27. 5. 2019, č. j. 7 Nc 5001/2019-19, a dále z toho [ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení ad 2) a jejím právním předchůdcům], že zastupitelstvo obce souhlasilo usnesením ze dne 29. 9. 2003 s napojením nemovitosti osoby zúčastněné na řízení ad 2) na vodní zdroj a [ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení ad 3) a jejím právním předchůdcům] z toho, že obec souhlasila s čerpání vody vodovodní přípojkou osoby zúčastněné na řízení ad 3) z roku 1955 prohlášením ze dne 2. 9. 2019.

54. Ze správních spisů soud ověřil, že vodní dílo bylo vskutku evidováno v inventurních soupisech majetku obce v letech 2015, 2016, 2017, 2018 a 2019. Z usnesení zastupitelstva obce ze dne 29. 9. 2003 vyplývá jednoznačně, že zastupitelstvo udělilo souhlas předchůdci osoby zúčastněné ad 2) s odběrem vody z vodního díla s osazením vodoměru. Z usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 12. 7. 2019, č. j. 19 C 110/2019-26, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2019, č. j. 10 Co 284/2019-83, je zřejmé, že obecné soudy měly za zjištěné, že osoba zúčastněná na řízení ad 2) vč. právních předchůdců vykonávala nejméně 15 let právo čerpat a rozvádět vodu z vodního zdroje. Z usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 6. 5. 2019, č. j. 7 Nc 5001/2019-19, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 7. 2019, č. j. 61 Co 239/2019-49, je zřejmé, že obecné soudy měly za zjištěné, že osoba zúčastněná na řízení ad 3) vč. právních předchůdců odebírala vodu z vodního zdroje od 50. let 20. století a dosud ji odebírá.

55. Žalobce dobrou víru zjištěnou správním orgánem prvního stupně ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení ad 3) v odvolání nezpochybňoval vůbec a ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení ad 2) v odvolání uvedl toliko to, že z usnesení zastupitelstva ze dne 29. 9. 2003 se netýká odběru vody, ale jen napojení, tedy stavby potrubí. Z tohoto důvodu ani druhá podmínka nemůže být předmětem soudního přezkumu napadených rozhodnutí I a II (srov. ust. § 89 odst. 2 správního řádu) s výjimkou uvedené výtky žalobce vůči usnesení zastupitelstva. Námitka žalobce je nedůvodná, protože zastupitelstvo evidentně udělilo souhlas s napojením k odběru pitné vody ze studny, tudíž tím byl jasně udělen souhlas s odběrem vody z vodního díla.

56. Soud tedy shrnuje, že námitka žalobce, že žadatelky nepředložily doklad o svém právu užívat vodní dílo, nebyla důvodná. K jednotlivým žalobním námitkám uvádí soud následující: Žalobcem vymezená rozhodnutí obecných soudů sice svými výroky nezakládají ani neosvědčují existenci užívacích práv žadatelek, ale z jejich odůvodnění ve spojení s jejich výroky je zřejmé, že obecné soudy dospěly k závěru o oprávněné držbě práva odběru vody z vodního díla žadatelkami a jejich právními předchůdci po dobu, která je občanskoprávními předpisy vyžadována pro vydržení práva. Skutečnost, že řízení o určení existence práva brát vodu z vodního díla zahájené k návrhu osoby zúčastněné ad 3) sp. zn. 11 C 203/2019 bylo přerušeno usnesením Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 31. 7. 2020 čl. 96 do doby pravomocného skončení řízení vedeného týmž soudem sp. zn. 8 C 233/2019 o určení vlastnického práva ke studni, nebyla pro rozhodnutí věci správními orgány právně významná, kdy se ostatně ani žalobce ve svém odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí II v tomto směru domáhal zohlednění tohoto faktu, tudíž žalovaná ve vztahu k této skutečnosti nemohla napadeným rozhodnutím II pochybit (srov. ust. § 89 odst. 2 správního řádu). Soud dodává, že o vlastnictví vodního díla ani právu odebírat vodu z vodního díla do vydání napadených rozhodnutí I a II nebylo obecnými soudy pravomocně rozhodnuto (srov. ust. § 57 odst. 3 správního řádu).

57. Správní orgány v rozporu s ust. § 2 odst. 2 správního řádu a čl. 2 odst. 2 LZPS svou pravomoc nezneužily, pokud zjišťovaly a hodnotily existenci soukromoprávní držby práva žadatelek odebírat vodu z vodního díla, neboť podle ust. § 115 odst. 2 vodního zákona ve spojení s ust. § 1 písm. a) bod 2 vyhlášky a ust. § 4 odst. 1 ve spojení s přílohou č. 2 vyhlášky měly mj. podle ust. § 3 správního řádu zjišťovat, zda žadatelkám svědčí právo vodní dílo užívat.

58. Podle ust. § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu platí, že jestliže vydání rozhodnutí závisí na řešení otázky, již nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, správní orgán si o ní může učinit úsudek; správní orgán si však nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu. Z toho vyplývá, že otázku existence práva žadatelek odebírat vodu z vodního díla mohly správní orgány samostatně posoudit. Správním orgánům ani nevznikla povinnost vyčkat na rozhodnutí obecných soudů o této otázce (srov. ust. § 57 odst. 2 ve spojení s návětím ust. § 64 odst. 1 správního řádu). Není samozřejmě vyloučeno, že obecné soudy v budoucnu pravomocně rozhodnou tak, že žadatelkám nesvědčí věcné právo odběru vody z vodního zdroje, nicméně to bude mít jasný důsledek, popsaný již výše: V takovém případě žadatelky nebudou smět bez dohody s vlastníkem vodního zdroje vodu odebírat, protože jim udělené veřejnoprávní povolení samo o sobě takové právo zakládat nebude (srov. ust. § 11 odst. 2 vodního zákona). Soud shrnuje, že občanskoprávní spory o určení věcného práva odebírat vodu z vodního díla samozřejmě může s konečnou platností posoudit toliko obecný soud, avšak to neznamená, že by si tuto předběžnou otázku nemohl vyřešit vodoprávní úřad sám za situace, kdy dosud obecné soudy podle ust. § 57 odst. 3 správního řádu pravomocné rozhodnutí v těchto věcech nevydaly. Jinými slovy, závěr správních orgánů, že žadatelkám svědčí věcné právo odebírat vodu z vodního díla, je opřen o podklady rozhodnutí, a bude-li v budoucnu obecnými soudy pravomocně rozhodnuto o tom, že žadatelkám takové právo nesvědčí, nebudou oprávněny veřejnoprávní povolení vykonávat – úsudek správních orgánů o existenci věcného práva žalobkyň v žádném případě nenahrazuje potenciální budoucí rozhodnutí obecných soudů o této předběžné otázce správními orgány a nezakládá překážku rei iudicatae. Námitce žalobce, že předběžné opatření obecného soudu není meritorním rozhodnutím, soud přisvědčuje, nicméně, jak je výše uvedeno, podle odůvodnění předběžného opatření měl obecný soud držbu práva osoby zúčastněnou na řízení ad 3) odebírat vodu z vodního díla za zjištěnou, tudíž pro účely napadeného rozhodnutí II šlo o dostatečný podklad rozhodnutí.

59. V této souvislosti lze ještě odkázat na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2012, č. j. 11 A 53/2011-62, „[P]ovolení k nakládání s povrchovými nebo podzemními vodami podle ustanovení § 8 až 16 zákona o vodách je zcela nesporně a nepochybně veřejnoprávním aktem, jímž veřejná moc uděluje žadateli subjektivní právo nakládat s vodami, kterým sleduje veřejný zájem chránit povrchové a podzemní vody, stanovit podmínky pro hospodárné využívání vodních zdrojů a pro zachování i zlepšení jakosti povrchových a podzemních vod, jakož i vytvořit podmínky pro snižování nepříznivých účinků povodní a sucha a zajistit bezpečnost vodních děl v souladu s právem Evropských společenství. Z uvedeného vyplývá, že samotné povolení k nakládání s vodami má pouze a právě tento veřejnoprávní rozměr. Žalobce se proto mýlí, domnívá – li se, že vydáním povolení podle uvedených ustanovení vodního zákona zasáhl správní úřad do jeho práv a právem chráněných zájmů, protože vydání povolení v souladu s vodním zákonem nijak nesouvisí s právy jiných osob soukromoprávní povahy, zejména je nezakládá, nemění ani neruší. Žalobce je k podání žaloby aktivně legitimován podle ustanovení § 65 odstavec 2 s. ř. s., avšak soud se neztotožnil s jeho námitkou, že by napadeným rozhodnutím, respektive rozhodnutím správního úřadu prvého stupně byl jakkoli omezen na svých vlastnických právech, neboť těmito rozhodnutími bylo rozhodnuto toliko o tom, že státní správa povoluje žadateli, tj. společnosti VODOS s.r.o., odběr podzemních vod. Žalobci v důsledku napadeného rozhodnutí nevznikla povinnost strpět na svém pozemku odběr podzemních vod, neboť podzemní vody nejsou součástí ani příslušenstvím tohoto pozemku, a samotný pozemek není odběrem podzemních vod nijak dotčen.“ (důraz přidán zdejším soudem).

60. Druhý okruh žalobních námitek nebyl důvodný.

61. Jak bylo výše uvedeno, závěr správních orgánů, že žadatelky prokázaly existenci svého věcného práva odebírat vodu z vodního díla, byl správný a byl opřen o obsah správního spisu.

62. Žalobce namítl, že správní orgány nereflektovaly ujednání mezi žalobcem a žadatelkami a že pominuly existenci vlastních studen žadatelek [osoba zúčastněná na řízení ad 2) navíc nechala na svém pozemku 40 m hluboký vrt]. Všechny uvedené námitky žalobce však neuplatnil ve svých námitkách ze dne 7. 9. 2020, ani ve svém odvolání, tudíž nemohou vést k závěru o nezákonnosti napadených rozhodnutí I a II (srov. výše citované ust. § 115 odst. 8 vodního zákona a ust. § 89 odst. 2 správního řádu).

63. Žalobce argumentoval ve vztahu k napadenému rozhodnutí I konkrétními ujednáními s panem P. a tím, že o odběru vody do nemovitosti osoby zúčastněné na řízení ad 2) nevěděl. Soud ověřil ze správního spisu, že žalobce uvedl v námitkách ze dne 7. 9. 2020, že napojení na studnu bylo řešeno s panem P., který tvrdil, že stavbu řádně zkolauduje a odběrné potrubí vybaví měřákem průtoku, aniž se tak stalo, a že žalobce tak do nedávné doby o provádění odběru vody nevěděl. V odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí I žalobce již nic takového nenamítal. Jelikož uvedené námitky žalobce neuplatnil ve svém odvolání, nemohly vést k závěru o nezákonnosti napadených rozhodnutí I a II (srov. výše citované ust. § 89 odst. 2 správního řádu). Navíc z formulace námitky v námitkách ze dne 7. 9. 2020 vyplývá, že s napojením na vodní dílo žalobce souhlasil.

64. Žalobce dále namítl, že se usnesení zastupitelstva obce ze dne 29. 9. 2003 netýkalo vodního díla. Takovou námitku však žalobce neuplatnil ve svých námitkách ze dne 7. 9. 2020, ani ve svém odvolání, tudíž nemůže vést k závěru o nezákonnosti napadených rozhodnutí I a II (srov. výše citované ust. § 115 odst. 8 vodního zákona a ust. § 89 odst. 2 správního řádu). Naopak z námitek žalobce ze dne 7. 9. 2020 vyplývá, že žalobce toto usnesení zastupitelstva k vodnímu dílu, které bylo předmětem řízení, naprosto jednoznačně vztahoval. Soud obiter dictum dodává, že pokud žalobce namítal, že studna na návsi v usnesení zastupitelstva není předmětným vodním dílem, v inventurním soupisu majetku obce za rok 2019 je u názvu studna na návsi uveden pozemek parc. č. XA, kdy žádná jiná listina obsažená ve správním spisu pak nenasvědčovala tomu, že by studnou na návsi nemělo být vodní dílo.

65. Žalobce ve vztahu k napadenému rozhodnutí II uvedl, že nemovitost osoby zúčastněná na řízení ad 3) je sice na vodní dílo napojena cca od roku 1955, ale o tomto napojení nebyla uzavřena žádná dohoda, bylo provedeno bez povolení a bez souhlasu vlastníka vodního díla. Tehdejší vlastníci vodního díla, předci žalobce, s napojením nesouhlasili, ale nemohli mu zabránit, když se obávali zabrání svých nemovitostí. Jelikož potrubí bylo postaveno v roce 1955, je možné, že je v části na pozemku žalobce jeho vlastnictvím. Dále žalobce uvedl ve vztahu k tvrzení žalovaného, že žalobce jako starosta obce B. podepisoval inventurní soupis majetku obce, v němž se nacházelo vodní dílo jako majetek obce, že nebylo prokázáno, že vodní dílo obsažené v tomto inventurním zápisu je právě vodním dílem. Žalobce netoleroval stav odběru vody osobou zúčastněnou na řízení ad 3), neboť mu nebylo známo, že k odběru vody dochází. Teprve v lednu 2019 žalobce zjistil neoprávněný odběr vody, kdy došlo k poruše potrubí a osoba zúčastněná na řízení ad 3) požadovala jeho opravu – stavební úřad tehdy sdělil, že se stavební povolení k potrubí nedochovalo, což potvrzuje, že neexistovalo. Neoprávněnost odběru žadatelkami z vodního díla bez souhlasu žalobce a bez povolení vodoprávního úřadu, které vylučuje pravou a poctivou držbu, vyplývá podle žalobce ze sdělení správního orgánu prvního stupně ze dne 8. 7. 2020, č. j. PR-OŽP-VOT/57195/2020. Všechny uvedené námitky žalobce neuplatnil ve svých námitkách ze dne 7. 9. 2020, ani ve svém odvolání, tudíž nemohou vést k závěru o nezákonnosti napadených rozhodnutí I a II (srov. výše citované ust. § 115 odst. 8 vodního zákona a ust. § 89 odst. 2 správního řádu). Soud dodává, že tvrzení, že s napojením na vodní dílo předci žalobce nesouhlasili, ale nemohli mu zabránit, je v rozporu s tvrzením, že nešlo o toleranci odběru, protože o odběru nevěděli.

66. Dále žalobce namítl, že mělo být provedeno ohledání na místě nebo ústní jednání, jímž by mohlo být zjištěno, že posudek hydrologa, který na místě nebyl, je pouhým odhadem - skutečné rozměry studny, množství vody a mocnost pramene neodpovídají posudku. Žalovaný pominul námitku žalobce, že predikce možného odběru vody je stanovena na základě srážkových úhrnů starých téměř půl století. Správní orgán prvního stupně měl ustanovit znalce, který by zpracoval znalecký posudek k míře rizika ovlivnění množství a jakosti zdrojů podzemních vod.

67. Podle ust. § 9 odst. 1 věty třetí vodního zákona je podkladem vydání povolení k nakládání s podzemními vodami vyjádření osoby s odbornou způsobilostí, pokud vodoprávní úřad ve výjimečných případech nerozhodne jinak.

68. Soud ověřil ze správního spisu, že žalobce uvedl v námitkách ze dne 7. 9. 2020, že hydrogeologický posudek je vadný, protože byl zpracován bez osobní prohlídky vodního díla, aniž by byla zjištěna vydatnost studny čerpacími zkouškami – bez znalosti vydatnosti studny a hladiny vody ve studni nelze stanovovat množství možné odčerpávané vody. V odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí I i II žalobce zopakoval, že hydrogeologický posudek je vadný, neboť byl zpracován bez osobní prohlídky vodního díla, je pouhým odhadem - skutečné rozměry studny, množství vody a mocnost pramene neodpovídají posudku, přičemž predikce možného odběru vody je stanovena na základě srážkových úhrnů starých téměř půl století. Z uvedeného je zřejmé, že žalobní námitky, jimž žalobce namítl, že hydrogeologický posudek je vadný, protože obsahuje chybný údaj o rozměrech studny, a predikce možného odběru vody byla stanovena na základě srážkových úhrnů starých téměř půl století, žalobce neuplatnil ve svých námitkách ze dne 7. 9. 2020, tudíž žalovaný v napadeném rozhodnutí nemohl pochybit při jejich vypořádání, protože k nim nemusel přihlížet (viz výše citované ust. § 115 odst. 8 vodního zákona). Navíc námitka, že žalovaný nereflektoval námitku týkající se srážkových úhrnů, je zjevně neopodstatněná, protože žalovaný tuto námitku na str. 5 napadeného rozhodnutí I, resp. na str. 6 napadeného rozhodnutí II, vypořádal - není proto pravdou, že by tyto skutečnosti žalovaný nereflektoval. Žalobní námitka, že měl být ustanoven znalec k míře rizika ovlivnění množství a jakosti zdrojů podzemních vod, nebyla žalobcem ve správním řízení vůbec uplatněna, tudíž žalovaný v napadeném rozhodnutí nemohl pochybit při jejím vypořádání, protože k ní nemusel přihlížet ani ji vypořádávat (srov. výše citované ust. § 115 odst. 8 vodního zákona a ust. § 89 odst. 2 správního řádu).

69. Zbývající žalobní námitky, které žalobce uplatnil v námitkách ze dne 7. 9. 2020, byly vypořádány v prvoinstančním rozhodnutí I a II odkazem na to, že posudek má všechny vyžadované náležitosti a byl zpracován osobou odborně způsobilou v hydrogeologii. V napadených rozhodnutích I a II žalovaný uvedl s odkazem na ust. § 9 odst. 1 vodního zákona, že za obsah hydrogeologického posudku odpovídá jeho odborný zpracovatel, kdy vydatnost povolovaného vodního zdroje je individuální a tento údaj má pouze popisný charakter.

70. Z hydrogeologického posudku č. 194579/1 soud zjistil, že byl zpracován osobou s odbornou způsobilostí k otázce, zda užívání stávajícího vodního zdroje může negativně ovlivnit hydrogeologický režim zájmového území. Námitka žalobce, že hydrogeolog nebyl na místě, nemůže způsobit nezákonnost správních rozhodnutí, pokud z tohoto podkladu rozhodnutí vycházely. Sama o sobě skutečnost, že odborný zpracovatel posudku neprovedl ohledání na místě, nevede k závěru o tom, že vycházel z nesprávných údajů a že tyto nesprávné údaje způsobily nevěrohodnost (nesprávnost) odborných závěrů posudku.

71. Žalobce vymezil ve lhůtě pro podání námitek nesprávnost údajů posudku, pokud jde (obecně) o množství vody a mocnost pramene. Hydrogeolog v posudku na str. 6 uvedl, že hladina podzemní vody v předmětný den činila 1,25 m od odměrného bodu a že vydatnost studny nebyla zjišťována čerpacími zkouškami, kdy z dosavadního užívání studny vyplývá, že je schopna požadované množství vody zajistit. Závěrem posudku je zjištění, že odběr podzemní vody z vodního díla neovlivní negativně vodní režim v okolí, kdy vodní zdroj je schopen zajistit požadované množství podzemní vody. Je zřejmé, že zpracovatel posudku vycházel z toho, že vodní zdroj již slouží k zásobování vodou obou žadatelek (viz str. 2 posudku).

72. Pokud jde množství vody ve studni, žalobce nikterak konkrétní údaj v posudku (1,25 m) nezpochybňoval, jiný údaj netvrdil, ani neprokazoval. Proto nemohly námitkou žalobce vzniknout pochybnosti o údaji, z něhož vyšel hydrogeolog. Pokud jde o mocnost pramene, žalobce v žalobě uvedl, že mocnost pramene uvedená v posudku „neodpovídá reálnému stavu věci“. Ani tato námitka, nemohla vést ke zpochybnění posudku, protože vydatnost studny, jak je výše uvedeno, nebyla zpracovatelem posudku stanovována, kdy pro účely odborného závěru, že odběr podzemní vody z vodního díla neovlivní negativně vodní režim v okolí, to nebylo potřeba, protože voda je dlouhodobě odebírána, aniž by byla vydatnost studny nedostatečná. Žalobce skutečnost, že vodní zdroj je podle zkušeností poskytuje požadované množství vody, nijak (včas) nezpochybnil, tudíž je zjištění a závěr hydrogeologa logický a věrohodný. Pokud tedy správní orgán prvního stupně vycházel ze stanoviska hydrogeologa, nelze v jeho postupu spatřovat nezákonnost, neboť toto stanovisko nebylo zpochybněno žádnými konkrétní tvrzeními žalobce, potažmo předloženými důkazy.

73. Třetí okruh žalobních námitek první a druhé žaloby není důvodný.

74. Namítl-li žalobce stejně jako v námitkách ze dne 7. 9. 2020, že správní orgány měly vyčkat s konečným rozhodnutím na soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva k vodnímu dílu, pak nedůvodnost této námitky soud vyložil již v rámci vypořádání prvního okruhu žalobních námitek shora, kdy dospěl k závěru, že otázku existence práva žadatelek odebírat vodu z vodního díla mohly správní orgány samostatně posoudit a správním orgánům ani nevznikla povinnost vyčkat na rozhodnutí obecných soudů o této otázce (srov. ust. § 57 odst. 2 ve spojení s návětím ust. § 64 odst. 1 správního řádu).

75. Žalobní námitka, že žalobce nebude moci užívat své vodní dílo v důsledku nedostatku vody ve vodním díle způsobené odběrem vody žadatelkami, nebyla žalobcem ve správním řízení vůbec uplatněna, tudíž žalovaný v napadeném rozhodnutí nemohl pochybit při jejím vypořádání, protože k ní nemusel přihlížet ani ji vypořádávat (srov. výše citované ust. § 115 odst. 8 vodního zákona a ust. § 89 odst. 2 správního řádu). To stejně platí o žalobních námitkách, že povolený odběr na dobu životnosti vodního díla je nepřiměřený a že žadatelky vlastní své vlastní studny a osoba zúčastněná na řízení ad 2) navíc 40 m hluboký vrt – obiter dictum soud uvádí, že povolení odběru podzemních vod není podmíněno dosavadní neexistencí vodního zdroje.

76. Ani čtvrtý okruh žalobních námitek první a druhé žaloby není důvodný.

77. V napadených rozhodnutích I a II žalovaný uvedl, že sdělení advokáta Mgr. Jiřího Vopičky nebylo podkladem prvoinstančních rozhodnutí, ač je součástí správního spisu. Soud toto posouzení aprobuje a odkazuje na odůvodnění obou prvoinstančních rozhodnutí. Konzultace s advokátem nemohla z povahy věci vést k závěru o nezákonnosti správních rozhodnutí, protože nejde o žádnou podstatnou vadu správního řízení, která by zákonnost rozhodnutí atakovala. Ačkoliv je s ohledem na to, že by správní orgán měl disponovat odborně erudovaným aparátem, obecně spíše nežádoucí, aby při svém rozhodování vycházel z odborných stanovisek třetích osob poskytnutých jim v řízení, nelze v tomto postupu spatřovat zkrácení žalobce na jeho právech. Stále je to totiž správní orgán, kdo nese odpovědnost za zákonnost a věcnou správnost svého rozhodnutí. Pokud v průběhu jeho vydání vyjde z odborného stanoviska třetí osoby, nezpůsobuje to samo o sobě nezákonnost jeho rozhodnutí, pokud je to stále v souladu s právními předpisy. Buď závěry správních rozhodnutí v mezích včas uplatněných námitek žalobce obstojí nebo ne, když, zda byly vypracovány s vědomím konzultace s advokátem, nehraje žádnou roli. Ostatně žalobce dovozuje tvrzenou procesní vadu z toho, že se advokát měl k věci vyjadřovat jak žalobci, tak správním orgánům, přestože to je zcela irelevantní – pokud takto postupoval, připadalo by teoreticky k úvahu posouzení podle ust. § 19 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, ale to nemá žádný vliv na právní pomoc jím poskytnutou. Jinými slovy, i kdyby advokát poskytoval právní pomoc jak správnímu orgánu prvního stupně, tak i žalobci, a správní orgán by jeho právní argumentaci převzal, nezákonnost napadeného rozhodnutí to samo o sobě nezpůsobuje. Závěr žalovaného v napadených rozhodnutích I a II, že konzultace s advokátem nezpůsobila nezákonnost prvoinstančních rozhodnutí, je tedy zcela správný.

78. Soud považuje za vhodné ještě doplnit, že napadenými rozhodnutími mohlo teoreticky dojít jen k zásahu do dvou hmotných práv žalobce – jednak do jeho práva odebírat z vodního díla vodu a, za podmínky, že by žalobce byl vlastníkem vodního díla, do vlastnického práva žalobce k vodnímu dílu. Přičemž pro soudní řízení správní platí, že „již uvedl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 21. 10. 2008, čj. 8 As 47/2005 - 86, publ. pod č. 1764/2009 Sb. NSS, „[s]oudní řád správní je svojí povahou „obrannou“ normou. Není normou „kontrolní“, která by umožňovala komukoliv iniciovat, prostřednictvím podání žaloby ve správním soudnictví, kontrolu jakéhokoliv úkonu veřejné správy. Má pouze zajistit poskytování právní ochrany v případech, kdy veřejná správa vstupuje do právní sféry fyzických nebo právnických osob. Hraničním kritériem pro žalobní legitimaci je právě tvrzený zásah do veřejných subjektivních práv. Nikoliv veškerá činnost (případně veškeré pochybení) veřejné správy je podrobena soudní kontrole ze strany fyzických a právnických osob, ale pouze ta, kdy činnost správy přesáhne do jejich veřejných subjektivních práv.“ Žalobce proto může účinně namítat pouze taková pochybení, kterými reálně může být dotčen ve svých právech.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2015, č. j. 7 As 238/2014-48). Za veřejné subjektivní právo je pak judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 30. 9. 2004, č. j. 2 As 22/2004-68, či ze dne 11. 8. 2016, č. j. 5 As 25/2016-30) považováno „právo osob založené v právních normách, které umožňuje a současně chrání určité chování osoby ve vztazích k subjektům veřejné správy, přičemž směřuje k tomu, aby se veřejná správa zdržela zásahů do svobody osob, dále právo na určitou činnost či plnění ze strany veřejné správy ve prospěch určitých osob a právo podílet se na správě věcí veřejných.“ Jelikož v posuzovaném případě žalobce důvodně nenamítl konkrétní zásah ani do práva odebírat z vodního díla vodu ani do svého vlastnického práva k vodnímu dílu, musela být jeho žaloba zamítnuta.

79. Soud neprováděl dokazování listinami navrženými žalobcem k důkazu, neboť jejich provedení nebylo nezbytné k posouzení důvodnosti žaloby: Jednak se netýkaly včasných námitek žalobce ve vodoprávním řízení, resp. žalobcem nebyly (srov. výše citované ust. § 75 odst. s. ř. s.) k důkazu označeny ve vodoprávním řízení - sdělení Městského úřadu Přeštice, odbor životního prostředí, ze dne 8. 7. 2020, č. j. PR-OŽP-VOT/57195/2020, sdělení Městského úřadu, odbor výstavby a územního plánování, ze dne 5. 2. 2020, č. j. PR-OVÚP-KOI/4463/2020, sdělení Městského úřadu, odbor výstavby a územního plánování, ze dne 4. 2. 2020, č. j. PR-OVÚP- KOI/4347/2020, podání žalobce v řízení proti osobě zúčastněné na řízení ad 3) vedeném Okresním soudem Plzeň-jih sp. zn. 11 C 203/1999 ze dne 19. 12. 2019, podání žalobce v řízení proti osobě zúčastněné na řízení ad 3) vedeném Okresním soudem Plzeň-jih sp. zn. 11 C 203/1999 ze dne 10. 1. 2020, a právní stanovisko Mgr. Jiřího Vopičky ze dne 24. 8. 2018. Soud ani k důkazu nevyžadoval žalobcem navržené spisy obecných soudů (spis Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 11 C 203/2019 a spis Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 8 C 233/2019), protože aktuální stav těchto řízení nemohl mít s ohledem na výše citované ust. § 75 odst. s. ř. s. vliv na rozhodnutí zdejšího soudu.

80. Soud neprovedl dokazování ani listinami navrženými k důkazu osobou zúčastněnou na řízení ad 2), pokud nebyly součástí správního spisu, neboť jejich provedení nebylo nezbytné k posouzení důvodnosti žaloby. Osobou zúčastněnou na řízení ad 2) nebyly totiž k důkazu označeny ve vodoprávním řízení, resp. listiny vznikly až po vydání napadeného rozhodnutí I (srov. výše citované ust. § 75 odst. s. ř. s.): usnesení Okresního soudu Plzeň-jih č. j. 19 EXE 1659/2020-47, usnesení soudního exekutora JUDr. Iva Luhana č. j. 99 EX 2358/20-71, záznam o opravě přípojky vyhotovený starostou obce ze dne 24. 3. 2021, žádost žalobce o vydání povolení k čerpání vody ze dne 6. 8. 2014 vč. rozhodnutí vodoprávního úřadu ze dne 29. 4. 2015, zápis z veřejného zasedání zastupitelstva obce č. 18 ze dne 18. 6. 2018, zápis z konzultace osoby zúčastněné ad 2) s Mgr. Hlavsou ze dne 9. 7. 2018, geodetické schéma polohy vodovodu, oznámení manželů V. ze dne 18. 6. 2018, protokol z jednání čj. 11 C 203/2020-59 Okresního soudu Plzeň-jih, usnesení Okresního soudu Plzeň-jih č. j. 19 EXE 1659/2020-87, oznámení Městského úřadu Přeštice, odboru výstavby a územního plánování čj. PR-OVÚP- KOI/37065/2021. Soud ani nevyžadoval na základě důkazního návrhu osoby zúčastněné na řízení ad 2) protokol ONV Plzeň-jih ze dne 11. 7. 1974, žádost právního předchůdce o vydání kolaudačního rozhodnutí v tomto řízení, důkazy předložené obcí v řízení před Okresním soudem Plzeň-jih sp. zn. 11 C 233/2019, a sdělení žalobce o výkonu vlastnického práva k vodnímu dílu ze strany jeho právních předchůdců a z jeho strany v době od roku 1928 do června 2018, a to z důvodu ust. § 75 odst. 1 s. ř. s.

81. Vzhledem k výše uvedenému soud obě žaloby neshledal důvodnými, a proto je výroky I a II rozsudku dle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

VII. Náklady řízení

82. Výrokem III tohoto rozsudku rozhodl soud podle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žádnému z účastníků řízení náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal ve svých vyjádřeních k žalobám.

83. Výrokem IV tohoto rozsudku soud žádné z osob zúčastněných na řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť žádné z nich neuložil povinnost, v souvislosti s níž by jí mohly vzniknout náklady řízení (ust. § 60 odst. 5 s. ř. s.). Zároveň soud neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by měla být osobám zúčastněným na řízení přiznána náhrada nákladů řízení, ostatně ani tyto žádné takové důvody netvrdily.