č. j. 77 A 9/2021-61

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a JUDr. Veroniky Burianové ve věci žalobce: N. D. L. proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 1. 2021, č. j. MV-187365-4/SO-2020 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 11. 1. 2021, č. j. MV-187365-4/SO-2020, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobci náklady řízení ve výši 12 228 Kč.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalované, kterým bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb. (dále jen „správní řád“) zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“), ze dne 23. 10. 2020, č. j. OAM-21324-69/PP-2018 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím byla zamítnuta žalobcova žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu dle ust. § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť je v případě žalobce dáno důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, a dále mu byla stanovena lhůta k vycestování z území České republiky v délce 35 dnů od právní moci rozhodnutí.

II. Žaloba

2. Žalobce svou žalobu odůvodnil čtyřmi okruhy žalobních námitek.

3. V prvním okruhu žalobních námitek žalobce s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009, č. j. 5 As 51/2009-68, a ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151, uvedl, že správní orgány vymezily neurčitý právní pojem závažného narušení veřejného pořádku na základě nepřesných a účelově vyložených domněnek za současného vyložení okolností případu pouze v neprospěch žalobce. Podle žalobce správní orgány řádně neposoudily aktuálnost případného nebezpečí, když pominuly vývoj osobnosti žalobce, chování a života, ke kterému došlo od spáchání trestného činu v roce 2015 do současnosti, a nereflektovaly skutečnost, že žalobce řádně vykonal uložený trest, ze kterého byl navíc podmínečně propuštěn, a dále se zdržel jakékoliv trestné činnosti a zkušební lhůta již uplynula. Zároveň nebylo správními orgány vzato v potaz, že se žalobce snaží od svého propuštění z výkonu trestu o svoji nápravu a o řádné znovuzapojení do společnosti a pokračování v řádném životě. Přitom odkaz žalované v napadeném rozhodnutí na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 10 Azs 312/2016-59, je irelevantní, protože se zabývá zrušením trvalého pobytu z důvodu odsouzení cizince k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce převyšující 3 roky. Podle žalobce žalovaná řádně nepodložila své závěry o skutečné existenci aktuálního a pro futuro důvodného nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku ze strany žalobce, neboť jen rekapitulovala předchozí porušení zákona žalobce v roce 2015, nepřihlédla k okolnostem ve prospěch žalobce a nebrala v potaz konkrétní vývoj v osobnosti a životě žalobce - tím nebyl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Popsané nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí vedlo k nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí.

4. V druhém okruhu žalobních námitek žalobce ve vztahu k utajované informaci, která byla důvodem napadeného rozhodnutí, s odkazem na rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Muhammad a Muhammad vs. Rumunsko, č. stížnosti 80982/12 ze dne 15. 10. 2020, namítl, že mu nebylo sděleno ani v hrubých rysech, co je obsahem utajované informace, což představuje zásah do garantovaných práv Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Protokolem č. 7 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv. V případě žalobce byl zcela odepřen přístup k utajovaným informacím jak jemu, tak jeho právnímu zástupci, obsah a zdroj utajovaných informací nebyl předestřen ani v hrubých rysech, přičemž tento postup není v české právní úpravě vyvážen dostatečnými procesními zárukami.

5. V třetím okruhu žalobních námitek žalobce poukázal na nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost. Vnitřní rozporuplnost napadeného rozhodnutí spatřoval žalobce v tom, že žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že „Komise neshledala namítanou rozpornost napadeného rozhodnutí, neboť je zřejmé, že účastník řízení určité doklady doložil, konkrétně prohlášení matek svých dětí, avšak žádnou svou konkrétní aktivitu neprokázal.“ V témže odstavci však současně uvedla, že žalobce doložil veškeré písemné doklady, požadované ze strany správního orgánu prvního stupně, a také navrhl provedení výslechů své manželky, bývalé partnerky – matky své nejstarší dcery, a své nejstarší dcery. Dále žalovaná aprobovala postup správního orgánu prvního stupně, který řádně nevypořádal navržené důkazy.

6. Ve čtvrtém okruhu žalobních námitek žalobce s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Azs 81/2016-33, ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 – 44, ze dne 27. 3. 2020, č. j. 5 Azs 347/2019 – 36, a ze dne 16. 3. 2020, č. j. 5 Azs 404/2019 – 28, uvedl, že žalovaná řádně nevypořádala dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a jeho nejbližších, tedy jeho manželky paní C. T. K. K. (dále jen „manželka“), nar. X., a dcery N. N., nar. X. (dále jen „první dcera“), syna N. D. M. L., nar. X. (dále jen „první syn“), dcery N. N. B. H., nar. X. (dále jen „druhá dcera“), a syna N. D. M. T., nar. X. (dále jen „druhý syn“). V tomto pochybení shledal žalobce porušení ust. § 174a zákona o pobytu cizinců, čl. 8 Úmluvy a čl. 3 a 9 Úmluvy o právech dítěte. Žalovaná se omezila na kusý výčet posuzovaných aspektů soukromého a rodinného života žalobce a konkrétním posouzením se nikterak nezabývala. Žalobce poukázal na to, že žije na území České republiky již od roku 1994, tedy déle než 26 let. Českou republiku považuje za svůj domov, realizuje zde veškerý svůj soukromý a rodinný život, kdy na území České republiky žije ve společné domácnosti s manželkou a prvním a druhým synem a druhou dcerou, kteří jsou držiteli trvalého pobytu na území České republiky. Zároveň žije na území České republiky také první dcera žalobce, občanka České republiky, o niž žalobce aktivně pečuje, a mají spolu velmi blízký vztah. Správní orgány neposoudily přiměřenost rozhodnutí ve vztahu k zájmu nezletilých dětí žalobce v rozporu s Úmluvou o právech dítěte.

7. Žalobce žádal, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalované k žalobě

8. Žalovaná s odkazem na odůvodnění napadeného a prvoinstančního rozhodnutí uvedla následující.

9. K otázce nebezpečnosti trestního jednání žalobce a na možnost označit je jako závažné narušení veřejného pořádku v minulosti poukázala žalovaná na rozsudek SDEU ze dne 23. 11. 2010 ve věci Land Baden-Württemberg proti Panagiotis Tsakouridis, C-45/09. Aktuálnost nebezpečí závažného narušení veřejné pořádku ze strany žalobce vyplývá mj. z informace uchovávané odděleně mimo spis uložené pod zn. V 70/2020-OAM. Správní orgány rovněž poukázaly na skutečnost, že žalobce opakovaně nerespektoval rozhodnutí Policie České republiky o povinnosti opustit území České republiky. Postup správního orgánu v případě, že je v řízení o žádosti rozhodováno na základě utajovaných informací, upravuje zákon o pobytu cizinců v ust. § 169m. Žalovaná neviděla rozpor ve svém závěru, že žalobce nepředložil žádné důkazy o svém aktuálním začlenění do společnosti po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kdy prohlášení matek jeho dětí byla přijata jako důkaz o společném soužití s nimi. Pokud žalobce vytýkal správním orgánům, že si neopatřily zprávu probační a mediační služby, pak v řízení o žádosti tato povinnost neležela na straně správního orgánu. Správní orgány se zabývaly posouzením přiměřeností dopadů vydaného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a konstatovaly, že v daném případě převažuje zájem na ochraně bezpečnosti státu a jeho občanů nad individuálními zájmy žalobce. Žalovaná nezastává názor, že v případě páchání závažné trestné činnosti na území České republiky, ohrožující bezpečnost a zdraví jejích občanů, jsou správní orgány rozhodující o pobytu cizince povinny zvažovat, zda případným zamítavým rozhodnutím nebude snížen životní standart rodiny.

10. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Vyjádření účastníků při jednání

11. Jeden den před jednáním soudu sdělil zástupce žalobce, advokát Mgr. Petr Václavek, soudu telefonicky, že již žalobce ve věci nezastupuje (viz úřední záznam na čl. 56 soudního spisu). Ačkoli bylo předvolání k jednání soudu řádně doručeno zástupci žalobce dne 27. 10. 2021 (viz doručenka na čl. 43 soudního spisu), žalobce ani žádný jeho zástupce se k jednání nedostavili. Soud tedy jednal v jejich nepřítomnosti. Při jednání žalovaná setrvala na svých dosavadních procesních stanoviscích.

V. Předchozí soudní řízení správní

12. Zdejší soud ve věci předmětné žádosti žalobce již jednou rozhodoval, kdy k žalobě žalobce přezkoumával rozhodnutí žalované ze dne 18. 7. 2019, č. j. MV-87337-4/SO-2019 a rozsudkem ze dne 22. 10. 2019, č. j. 57 A 137/2019-50 (dále jen „původní rozsudek“), tehdejší žalobu žalobce zamítl.

13. V původním rozsudku zdejší soud k námitce žalobce, že neexistuje trvající nebezpečí narušení veřejného pořádku, aproboval závěr správních orgánů, že existuje důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, které vyplývá z trestního odsouzení žalobce za zvlášť závažný zločin, době uplynulé od spáchání zločinu a neuplynutí zkušební doby stanovené při podmíněném propuštění žalobce z výkonu trestu odnětí svobody. Zakázaný obchod s omamnými látkami obecně jako součást drogové kriminality je společensky nebezpečný a je ohrožením veřejného pořádku, kdy se žalobce v květnu 2015 dopustil pokusu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními lákami a jedy, za nějž mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let. Dokud neuplyne zkušební doba podmíněného propuštění z výkonu trestu, nelze konstatovat, že by hrozba narušení veřejného pořádku ze strany žalobce pominula (viz body 17 až 20 původního rozsudku). Ve vztahu k namítanému nedostatečnému posouzení přiměřenosti rozhodnutí podle ust. § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, čl. 8 Úmluvy a čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte zdejší soud shledal, že nebylo zjištěno, že by děti žalobce zůstaly na území České republiky bezprizorní. Pokud jde o děti žalobce s vietnamským občanstvím (první a druhý syn a druhá dcera), jejich výchovu může zajistit na území jejich matka, nebo mohou společně žít v domovském státě. Pokud jde o první dceru žalobce, pak ta nežije ve společné domácnosti s žalobcem, pečuje o ni matka žijící se svým manželem a dcerou - péče o první dceru je tedy zajištěna. Styk s první dcerou může žalobce vykonávat prostřednictvím krátkodobého víza, nebo návštěvami dcery v domovském státě žalobce. Správní orgány postupovaly správně, když, aniž by fungující rodinné vazby žalobce zpochybnily, tyto řádně poměřily se zájmem společnosti na zachování veřejné bezpečnosti, předcházení zločinnosti a ochraně zdraví, který by mohl být přechodným pobytem žalobce na území ohrožen z důvodu odůvodněné obavy z opakování jeho závažné drogové trestné činnosti. Do této situace dostal žalobce sebe i svou rodinu vlastní závažnou trestnou činností a musí nést odpovědnost, která částečně dopadá i na jeho rodinné příslušníky. Dopad rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce, jeho manželky a jeho dětí nebyl nepřiměřený důvodu rozhodnutí (viz bod 36 původního rozsudku).

14. Původní rozsudek zdejšího soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019-40 (dále jen „zrušující rozsudek“), jímž byla řešena otázka aktuálnosti hrozby pobytu žalobce pro veřejný pořádek do budoucna (viz bod 30 zrušujícího rozsudku). Nejvyšší správní soud vysvětlil, že z dikce § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců i z účelu předmětného ustanovení, jímž je ochrana bezpečnosti a veřejného pořádku, je zřejmé, že předchozí protiprávní jednání žalobce, jakkoliv mělo intenzitu zvlášť závažného zločinu ve smyslu § 14 odst. 3 trestního zákoníku, ještě samo o sobě nepostačuje k zamítnutí žádosti o udělení povolení k přechodnému pobytu podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, neboť toto ustanovení má výhradně preventivní, nikoliv sankční charakter. Kriminální minulost žadatele ovšem jistě v obecné rovině může být základem úvahy o tom, že žadatel i do budoucna představuje důvodné nebezpečí, že by mohl opět závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Při posuzování tohoto rizika je však kromě závažnosti a povahy spáchaných trestných činů třeba zkoumat i další aspekty předmětného případu, jako je např. předcházející bezúhonnost či naopak opakování trestné činnosti u žadatele, chování žadatele ve vazbě či ve výkonu trestu a po propuštění, případně motiv, který jej ke spáchání trestného činu vedl, jeho postoj k dosavadní trestné činnosti atd. (viz bod 31 zrušujícího rozsudku). Dále Nejvyšší správní soud vytkl zdejšímu soudu a správním orgánům, že při hodnocení hrozby, kterou žalobce představuje, se zaobíraly jen závažností trestného činu, za nějž byl odsouzen, ale další rozhodné aspekty případu buď zhodnotily chybně, nebo je zcela opomněly, když skutečnost, že byl žalobce z výkonu trestu propuštěn toliko podmíněně, aniž uplynula stanovená zkušební doba, sama o sobě nevypovídá nic o riziku dalšího protiprávního jednání žalobce (viz bod 32 zrušujícího rozsudku). Samotné podmíněné propuštění svědčí o tom, že příslušný soud, který o něm rozhodl, shledal, že žalobce prokázal svým chováním ve výkonu trestu polepšení a že lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, přičemž fakultativní stanovení dohledu lze považovat za odpovídající závažnosti spáchaného trestného činu a nelze jej však bez dalšího vnímat jako apriorní vyjádření nedůvěry v nápravu žalobce, neboť v takovém případě by vůbec nemohl být podmíněně propuštěn. Pro podrobnější posouzení chování žalobce ve výkonu trestu, resp. případných rizik spojených s jeho osobou do budoucna, si správní orgány mohly vyžádat od příslušné věznice jeho osobní spis, eventuálně alespoň usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 35 PP 412/2017, o jeho podmíněném propuštění, což však neučinily (viz bod 33 zrušujícího rozsudku). Další protiprávní jednání žalobce, na která poukazují správní orgány, jsou pro posouzení, zda žalobce představuje důvodné nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku, málo relevantní, neboť se jedná většinou o bagatelní přestupky. Ve vztahu k řízení o správním vyhoštění si měla žalovaná vyžádat rozhodnutí odvolacího orgánu v této věci - nelze zjistit, zda a případně jak bylo v této věci pravomocně rozhodnuto (viz bod 34 zrušujícího rozsudku). Ve vztahu k posuzování přiměřenosti rozhodnutí Nejvyšší správní soud vysvětlil, že je nutno ji posuzovat v souladu s čl. 8 Úmluvy a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Její posouzení zdejším soudem a správními orgány shledal Nejvyšší správní soud nedostatečným, zejména z hlediska pečlivého hledání spravedlivé rovnováhy mezi případným veřejným zájmem na zamítnutí žádosti žalobce o povolení k přechodnému pobytu a nejlepším zájmem čtyř nezletilých dětí žalobce, z nichž nejstarší (ke dni rozhodování Nejvyššího správního soudu šestnáctiletá) dcera je občankou ČR a tři další děti ve věku 11, resp. 7 let a 1 roku (ke dni rozhodování Nejvyššího správního soudu) sdílejí s žalobcem a se svou matkou, manželkou žalobce, společnou domácnost a jsou samozřejmě odkázány na jejich péči (viz body 36 až 38 zrušujícího rozsudku). Je nutno hodnotit i přiměřenost rozhodnutí vzhledem k zájmům nezletilých dětí žalobce, kdy právě především hledisko nejlepšího zájmu dítěte (dětí) nebylo ve věci dostatečně zváženo a poměřeno s protichůdným zájmem státu na neudělení povolení k pobytu žalobci. Správní orgán prvního stupně sice konstatoval, že po dobu výkonu trestu odnětí svobody byl žalobce v minimálním kontaktu se svou rodinou a nedokázal ji ekonomicky zabezpečit, tudíž rodinní příslušníci se museli nepřítomnosti žalobce přizpůsobit a „fungovat bez něho“, avšak k tomu, jak rodina funguje dnes, správní orgán prvního stupně pouze poznamenal, že rodina údajně není na žalobci existenčně ani pobytově závislá, neboť ji zabezpečuje jeho manželka, která je schopna zabezpečit chůvu, manžel manželce nanejvýš vypomáhá nebo se stará o děti. Proto v řízení nebylo dostatečně prokázáno, že by se rodina žalobce skutečně byla schopna alespoň po ekonomické stránce dlouhodobě zcela obejít bez jeho pomoci, kdy žalobce mj. uvádí, že podmínkou pro to, aby se jeho manželka mohla nadále věnovat podnikání a tedy zajišťovat ekonomickou existenci rodiny, je jeho stálá péče o nyní ročního syna (viz body 43 a 44 zrušujícího rozsudku). Pokud správní orgán prvního stupně přihlédl k tomu, že neudělení povolení k přechodnému pobytu neznamená úplný zákaz pobytu na území ČR a není vyloučeno, aby v budoucnu, až pomine nebezpečí závažného ohrožení veřejného pořádku, žalobce znovu mohl pobývat v ČR se svou rodinou, dostatečně nezhodnotil skutečnost, že žalobci byla po zrušení jeho povolení k trvalému pobytu dle zákona o pobytu cizinců uložena, byť v té době nepravomocně, povinnost opustit území ČR. Je pravdou, že s tímto rozhodnutím není spojena doba zákazu pobytu na území ČR, resp. členských států EU, avšak na straně druhé, podobně jako ve věci Nunez proti Norsku (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 81) nelze předvídat, zda by odloučení žalobce od jeho nezletilých dětí bylo skutečně jen dočasné, nebo naopak trvalé, a to s ohledem na omezené možnosti z hlediska zákona o pobytu cizinců, které by měl žalobce pro umožnění návratu do ČR z jeho vlasti k dispozici. Správní orgány se touto otázkou nezabývaly a nevěnovaly v tomto směru pozornost ani příslušné správní praxi. Byť tedy jistě v obecné rovině platí, že neudělení povolení k přechodnému pobytu z důvodu ochrany veřejného pořádku bude zpravidla méně invazním zásahem do soukromého a rodinného života cizince, než např. rozhodnutí o jeho správním vyhoštění, možnost návratu žalobce do ČR se v tomto konkrétním případě jevila být spíše pouhou spekulací správního orgánu (viz bod 45 zrušujícího rozsudku). Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že v těchto intencích je třeba hodnotit i konstatování správního orgánu prvního stupně, že nejsou ohrožena práva dítěte, neboť jeho rozhodnutí žádným způsobem nebrání žalobci plnit jeho rodičovská práva a povinnosti, nezakazuje mu styk s dítětem ani mu nebrání v povinnosti podílet se na jeho výchově a výživě - formálně jistě nikoliv, není však jasné, jakým způsobem má žalobce tyto práva a povinnosti vykonávat, pokud bude nucen opustit území ČR. Faktická možnost přesídlení rodiny do Vietnamu není v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně řešena vůbec, správní orgán se spokojil s konstatováním, že společné soužití manželů a dětí v domovském státě není jeho rozhodnutím nijak omezováno a že žalobce žil v zemi původu až do své zletilosti, vystudoval zde základní školu, zná rodný jazyk, kulturní návyky, zemi původu navštěvuje (fakticky byla v řízení prokázána jedna taková návštěva v roce 2013 trvající méně než měsíc). V zemi původu má žalobce dle správního orgánu pravděpodobně matku – ani tato skutečnost tedy nebyla postavena najisto. Naopak otec žalobce má povolení k trvalému pobytu v ČR. Míra integrace nezletilých dětí žalobce, jež mají vietnamskou státní příslušnost, v ČR i zhodnocení dopadů jejich případného přesídlení do Vietnamu z hlediska nejlepšího zájmu těchto dětí v rozhodnutí absentuje, stejně jako dostatečné zhodnocení důsledků rozhodnutí pro možnost dalšího kontaktu žalobce s jeho nejstarší dcerou, která je státní občankou ČR, nad rámce konstatování, že není vycestováním žalobce ohroženo její zabezpečení, neboť žalobce s ní nežije ve společné domácnosti, přičemž ji může navštěvovat na základě krátkodobých víz, nebo ona může v zemi původu navštěvovat jeho (viz bod 46 zrušujícího rozsudku). Správní orgán prvního stupně došel sice k závěru, že zájem na udržování veřejného pořádku v daném případě převáží nad ochranou soukromého a rodinného života žalobce, ale neučinil skutečně středobodem svého uvažování zájem žalobcových nezletilých dětí a nepřiznal tomuto zájmu rozhodující význam, kdy teprve za takových podmínek měl skutečně usilovat o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi těmito protichůdnými zájmy (viz bod 47 zrušujícího rozsudku). Žalovaná neposoudila, zda skutečně lze očekávat, že žalobci bude s vysokou pravděpodobností krátkodobé vízum ke stykům s rodinou uděleno i přes jeho trestněprávní minulost. Žalovaná neposoudila řešení v podobě občasných návštěv rodiny žalobce v zemi původu, či možnosti se do této země přestěhovat z hlediska nejlepšího zájmu žalobcových nezletilých dětí. Rozhodnutí žalované bylo v otázce poměření nejlepšího zájmu všech žalobcových nezletilých dětí s konkurujícími veřejnými zájmy zcela nepřezkoumatelné (viz bod 49 zrušujícího rozsudku).

VI. Posouzení věci soudem

15. V souladu s ust. § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

VII. Rozhodnutí soudu

16. Žaloba je důvodná.

17. Z obsahu správního spisu zjistil soud tyto relevantní skutečnosti.

18. Žalobce byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 2 T 2/2016, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 11 To 117/2016, podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 60 měsíců. Následně byl žalobce z trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 3. 1. 2018, č. j. 35 PP 412/2017, a byla mu stanovena zkušební doba 3 let a dohled. Podle sdělení Věznice Kynšperk nad Ohří čj. OAM-21324-15/PP-2018 žalobce ve výkonu trestu navštěvovala manželka i všechny děti. Podle sdělení MÚ Sokolov ze dne 19. 1. 2018, č. j. OAM-21324-16/PP-2018, žije dcera žalobce, občanka ČR, se svou matkou a jejím přítelem, chodí do osmé třídy základní školy a s žalobcem se stýká nepravidelně. Podle sdělení MÚ Sokolov ze dne 15. 1. 2018, č. j. OAM- 21324-23/PP-2018, žalobce pomáhá manželce s podnikáním, žijí společně s dětmi v bytě v jejich vlastnictví a druhá dcera chodí do mateřské školy a první syn do základní.

19. Rozhodnutím ministerstva ze dne 28. 3. 2018, č. j. OAM-2121-22/ZR-2017, ve spojení s rozhodnutím žalované ze dne 2. 7. 2018, č. j. MV-57262-5/SO-2018, bylo žalobci zrušeno povolení k trvalému pobytu podle ust. § 87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců.

20. Dne 5. 12. 2018 podal žalobce žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu podle ust. § 87b zákona o pobytu cizinců. V podání ze dne 28. 1. 2019 žalobce uvedl, že denně pečuje o dceru, občanku, a i o ostatní své děti, když manželka pracuje. Žalobce spáchal přestupky dne 12. 7. 2002 (stání v zákazu zastavení), dne 21. 2. 2007 (užití vozidla nesplňujícího technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem) – viz čj. OAM-21324-24/PP-2018 a OAM-21324-25/PP-2018. Při pobytové kontrole dne 15. 2. 2019 (viz č. j. OAM-21324- 29/PP-2018) uvedla první dcera, že chodí do základní školy poblíž bydliště otce a velmi často ho po škole navštěvuje u něj doma, je u něj každý druhý víkend a slaví spolu i narozeniny – údaje o stycích první dcery s žalobcem potvrdila i její matka, dále manželka a první syn.

21. Ministerstvo zamítlo žádost žalobce rozhodnutím ze dne 2. 5. 2019, č. j. OAM-21324-36/PP- 2018, z důvodu, že podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Odvolání žalobce bylo zamítnuto a rozhodnutí ministerstva bylo potvrzeno rozhodnutím žalované ze dne 18. 7. 2019, č. j. MV-87337-4/SO-2019, které bylo následně zrušeno výše uvedeným zrušujícím rozsudkem. Žalovaná poté zrušila rozhodnutí ministerstva rozhodnutím ze dne 12. 3. 2020, č. j. MV-87337-20/SO-2019 a věc mu vrátila k novému projednání s odůvodněním, že je nutno zjistit aktuální rodinné poměry žalobce. Ze sdělení Policie ČR ze dne 15. 4. 2020, č. j. OAM-21324-52/PP-2018, vyplynulo, že ve věci správního vyhoštění žalobce nebylo pravomocně rozhodnuto, kterýžto stav trval i ke dni 16. 7. 2020. Usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 35 PP 412/2017, neobsahovalo odůvodnění.

22. Dne 21. a 24. 4. 2020 byl žalobce ministerstvem vyzván k předložení dokladu prokazujícího jeho skutečnou péči o první dceru a k doložení dokladů o příjmech rodiny a míry integrace jejích členů do české společnosti. Na to žalobce předložil prohlášení matky první dcery o tom, že ačkoliv s účastníkem nežijí a nikdy nežili ve společné domácnosti, je velmi dobrým otcem, vždy se o první dceru stará a řádně platí stanovené výživné, pořizuje i další potřebné věci, zařídil jim rovněž vhodné bydlení a na jeho finanční pomoci jsou s první dcerou závislé. Dále žalobce předložil čestné prohlášení své manželky, že je dobrým otcem jejich třech dětí a vždy se snažil, aby jim nic nechybělo, první dcera je u nich pravidelně a má ráda své sourozence, jejich děti se zde narodily a starší navštěvují základní školu, v případě návratu do Vietnamu by hlavně děti utrpěly velkou psychickou újmu, žalobce by přišel o první dceru a jejich děti o starší sestru, kamarády a zázemí ve škole. Dále žalobce navrhl provedení výslechu manželky, dcery, občanky, za asistence OSPOD a provedení šetření OSPOD. Žalobce předložil i daňové přiznání své manželky za rok 2019 se základem daně 369 795 Kč a uvedl, že manželka rodinu materiálně zajišťuje a on se stará o děti a domácnost, což navrhl prokázat svým výslechem.

23. Ministerstvo založilo dne 15. 6. 2020 pod č. j. OAM-21324-61/PP-2018 do spisu záznam, kterým žalobce informovalo v souladu s § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. o tom, že v jeho případě je podkladem pro vydání rozhodnutí také záznam, který je podle ust. § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců uchováván odděleně mimo spis pod značkou V 70/2020-OAM (dále jen „utajovaná informace“).

24. Dne 22. 6. 2020 proběhla pobytová kontrola v bydlišti žalobce, z níž vyplynulo, že první dcera je na víkendy u žalobce a že otec žalobce žije již 13 let ve Vietnamu. Dne 21. 7. 2020 vyzvalo ministerstvo žalobce marně k poskytnutí informací potřebných k případnému posouzení přiměřenosti rozhodnutí.

25. Ministerstvo zamítlo žádost žalobce prvoinstančním rozhodnutím z důvodu, že je podle ust. § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. V odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí ministerstvo uvedlo, že má za zjištěné, že žalobce je podle ust. § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců rodinným příslušníkem první dcery (nezl. N. N., nar. X., občanky ČR), tedy že skutečně jako rodič pečuje o občana EU mladšího 21 let. Ministerstvo si nevyžádalo osobní spis žalobce z věznice, protože mělo za nesporné, že se žalobce ve věznici choval řádně a byl za dobré chování podmíněné propuštěn, když však toto není zárukou toho, jak se žalobce bude projevovat po propuštění a není důkazem nápravy žalobce. Ke dni 16. 7. 2020 nebylo pravomocně rozhodnuto o vyhoštění žalobce. Ministerstvo vzalo do úvahy zvlášť závažný zločin spáchaný žalobcem a neuplynutí zkušební doby a dále odkázalo na utajovanou informaci národní centrály proti organizovanému zločinu, podle níž zjištěné osobní jednání žalobce i nadále představuje aktuální nebezpečí bezpečnosti ČR a bezpečnosti života a zdraví jejích obyvatel tím, že směřuje proti nejzákladnějším hodnotám společnosti, které jsou chráněny trestním právem. Podle ministerstva prokazuje utajovaná informace, že žalobce je hrozbou narušení veřejného pořádku, a to s ohledem na přesvědčivý popis konkrétních skutkových zjištění. Ministerstvo dovodilo, že existuje důvodné nebezpečí, že se žalobce v budoucnu může dopustit závažného narušení veřejného pořádku a není tedy ve veřejném zájmu, aby mu byl povolen na území přechodný pobyt. Teprve poté, až povede žalobce řádný život, toto nebezpečí pomine nebo se stane minimálním. Plynutí času snižující obavy z narušení veřejného pořádku se musí odvíjet od uplynutí zkušební doby, protože teprve tehdy skončí výchovný vliv trestu a počne očekávání, že se žalobce trestem poučil. Důvody prvoinstančního rozhodnutí lze tedy shrnout jako odsouzení žalobce, neuplynulou zkušební dobu, utajovanou informaci, pobyt na území bez pobytového oprávnění a vedené řízení o správním vyhoštění (viz str. 7 až 10 prvoinstančního rozhodnutí).

26. K přiměřenosti prvoinstančního rozhodnutí uvedlo ministerstvo následující: Ministerstvo vzalo do úvahy, že žalobce pobývá na území nepřetržitě od roku 1994, přičemž od roku 2005 na základě povolení k trvalému pobytu, v živnostenském rejstříku byl zapsán od roku 1994 do roku 2016. Na území má žalobce podnikající manželku, dvanáctiletého prvního syna, téměř osmiletou druhou dceru a ročního druhého syna, všichni s vietnamským občanstvím a povolením k trvalému pobytu na území. Na manželku i děti by měl návrat do Vietnamu negativní vliv s ohledem na jejich vazby na území (i k první dceři). Dále na území pobývá šestnáctiletá první dcera žalobce, občanka ČR, která žije se svou matkou a jejím přítelem a navštěvuje střední školu, a žalobce se podílí na její výchově a výživě. Žalobce vlastní s manželkou byt v Sokolově. Otec žadatele žije již 13 let ve Vietnamu. Zemi původu navštívil žalobce cca na měsíc v roce 2013, žil zde do své zletilosti, vystudoval zde základní školu, zná rodný jazyk a má zde nejméně otce, pravděpodobně i matku. Žalobcovy kontakty na území jsou vázány především na osoby vietnamské národnosti (rodina, spolupachatel) s výjimkou první dcery. Materiální zabezpečení zajišťuje manželka, žalobce jí vypomáhá nebo se stará o děti. Aktuálně má manželka několik živnostenských oprávnění a je podle svých slov schopna k dětem zajistit chůvu. Ministerstvo shrnulo, že žalobce má na území významné rodinné vztahy s pevnými vazbami na manželku a děti, proto k tomu neprováděl žalobcem navržené dokazování jejich výslechy a šetřením OSPOD. Ministerstvo mělo dále za zjištěné, že manželka je schopna rodinu uživit, protože rodinu materiálně zabezpečuje i zabezpečovala v době výkonu trestu žalobce – naopak za neprokázané mělo, že příjmy manželky jsou podmíněny pomocí žalobce s dětmi a domácností, kdy při pobytových kontrolách v dopoledních hodinách byla doma zastižena manželka a nikoli žalobce. Ministerstvo poukázalo na to, že sociální politika státu zaručuje nutný životní standard i rodinám, kdy se o rodinu stará jen jeden z rodičů, kdy nutnost pobytu žalobce na území tak, aby mohla manželka rodinu ekonomicky zabezpečit, nebyla prokázána. Žalobce může rodinu živit výdělečnou činností ve vlasti nebo v jiné zemi, kdy zhoršení ekonomické situace rodiny je (přiměřeným) důsledkem vlastního zaviněného protiprávního jednání žalobce. K zájmům dětí ministerstvo uvedlo, že je v jejich zájmu, aby byly vychovávány v úplné rodině a ve stabilním prostředí. Prohlášení matek dětí žalobce o ukázkovém chování žalobce jako otce je v rozporu s jeho odsouzením a utajovanou informací, kdy se žalobce trestné činnosti dopustil bez ohledu na děti, a výkonem trestu muselo dojít k oslabení vazeb dětí. Žalobce sám způsobil újmu svým dětem pácháním trestné činnosti a pobytem ve vazbě a ve výkonu trestu, kdy měly s otcem kontakt omezen na návštěvy, přičemž i jen návštěvy ve vězeňském prostředí se dětí musely negativně dotknout. Žalobce navíc pokračoval ve vytváření vazeb (počal druhého syna) i v době zrušeného trvalého pobytu. Pokud jde o řešení vzniklé situace, ministerstvo uvedlo, že rodina žalobce může na území zůstat a manželka s dětmi může žalobce navštěvovat. Stejně tak první dcera může žalobce ve Vietnamu navštěvovat, kdy vydání víza trvá cca 3 dny. V této variantě lze dále rozvíjet i vztahy první dcery se sourozenci na území. Rodina může dále komunikovat prostřednictvím moderních technologií. Vzhledem k odsouzení žalobce a utajované informaci jde o řešení přiměřené. K variantě přestěhování celé rodiny ministerstvo uvedlo, že by to pro děti bylo náročné, ale vzhledem k jejich věku a přizpůsobivosti by si zvykly za relativně krátkou dobu, kdy druhý syn vzhledem ke svému věku na území nemá vytvořeny žádné sociální vazby. Děti by navíc získaly kontakt se svým otcovským dědečkem a kontakt s polorodou první dcerou by mohly udržovat formou návštěv nebo prostřednictvím moderních technologií. Nejen žalobce, ale i jeho rodina musí nést následky jeho protiprávního jednání. Pokud jde o jiné pobytové možnosti žalobce, nelze předjímat správní rozhodnutí o jeho případných žádostech, kdy žalobce může požádat o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny, o dlouhodobé vízum za účelem zaměstnání nebo podnikání, přičemž ministerstvo nepopřelo, že možnosti získat tato pobytová oprávnění jsou vzhledem k odsouzení žalobce a utajované informaci aktuálně minimální, ale není to situace nezvratitelná, zvláště po uplynutí zkušební doby a další doby, po kterou žalobce povede řádný život. Ministerstvo shrnulo, že neudělení přechodného pobytu žalobci je přiměřené jeho odsouzení a utajované informaci.

27. Žalovaná napadené rozhodnutí odůvodnila následovně. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 10 Azs 312/2016-59, uvedla, že „[o]tázka, zda se účastník řízení od svého propuštění nedopustil další trestné činnosti, má význam pouze pro splnění kritérií podmíněného propuštění. I v případě zahlazení odsouzení účastníka řízení je třeba vzít v úvahu, že k závažné trestné činnosti na území České republiky z jeho strany došlo.“ K odvolací námitce, že si ministerstvo nevyžádalo zprávu probační a mediační služby, případně další doklady, žalovaná uvedla, že se v daném případě jedná o řízení o žádosti, a bylo tedy na žalobci, aby předložil důkazy na podporu svých tvrzení, případně navrhl provedení určitých důkazů. Ministerstvo nezpochybnilo aktuální soužití žalobce s rodinnými příslušníky pobývajícími na území České republiky na základě povolení k trvalému pobytu ani jeho péči o první dceru, občanku České republiky, proto k tomu správně neprovádělo navržené výslechy. „[…] Komise neshledala namítanou rozpornost napadeného rozhodnutí, neboť je zřejmé, že účastník řízení určité doklady doložil, konkrétně prohlášení matek svých dětí, avšak žádnou svou konkrétní aktivitu neprokázal. (…) Názor správního orgánu I. stupně, že k narušení rodinných vztahů účastníka řízení s jeho rodinnými příslušníky došlo primárně v důsledku jeho závažné trestné činnosti a následnému odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, je odůvodněný.“ Žalovaná souhlasila s odvolací námitkou poukazující na nutnost zabývat se především otázkou aktuálnosti nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku, která podle žalované vyplývá „především“ z utajované informace. Žalovaná dále aprobovala postup ministerstva podle ust. § 169m zákona o pobytu cizinců. Z čl. 8 odst. 2 Úmluvy žalovaná dovodila, že pokud jde o bezpečnost státu a jeho občanů, převažuje zájem na její ochraně nad individuálními zájmy žalobce a odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2017 č. j. 2 Azs 65/2017-31. Žalovaná dodala ve vztahu k manželce a společným dětem s ní, že povolení k trvalému pobytu znamená právo pobývat na území trvale, nikoliv však povinnost pobývat zde. Jakkoli nevydání povolení k přechodnému pobytu žalobci bude mít na rodinu významný vliv, je na všech jejích členech, jakým způsobem si do budoucna svůj život zařídí. Manželka prokázala určitou finanční nezávislost a schopnost rodinu uživit, přičemž žalovaná nezastává názor, že v případě páchání závažné trestné činnosti na území, ohrožující bezpečnost a zdraví jejích občanů, jsou správní orgány rozhodující o pobytu cizince povinny zvažovat, zda případným zamítavým rozhodnutím nebude snížen životní standard rodiny. Rodina vlastní na území ČR nemovitost a žalobce zajistil první dceři a její matce přiměřené bydlení. Lze proto důvodně domnívat, že i v případě opuštění ČR bude rodina v zemi původu určitým způsobem zajištěna, a to minimálně na úrovni dalších občanů země. První dcera může žalobce a sourozence navštěvovat, neboť je již ve věku blízkém zletilosti. Žalobce může i ze země původu přispívat podle svých možností na výživu rodiny i první dcery a její matky.

28. Soud předesílá, že správní orgány byly v řízení po zrušujícím rozsudku podle ust. § 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s ust. § 78 odst. 5 s. ř. s. vázány právním názorem, který vyslovil Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku. Proto považuje zdejší soud za vhodné znovu připomenout (viz odst. V tohoto rozsudku), jaké konkrétní závazné právní názory ve zrušujícím rozsudku Nejvyšší správní soud vyslovil: Předchozí protiprávní jednání žalobce, jakkoliv mělo intenzitu zvlášť závažného zločinu ve smyslu § 14 odst. 3 trestního zákoníku, samo o sobě nepostačuje k zamítnutí žádosti o udělení povolení k přechodnému pobytu podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, kdy je nutno zkoumat i další aspekty předmětného případu, jako je např. předcházející bezúhonnost či naopak opakování trestné činnosti u žalobce, chování žalobce ve vazbě či ve výkonu trestu a po propuštění, případně motiv, který jej ke spáchání trestného činu vedl, jeho postoj k dosavadní trestné činnosti. Správní orgány si musí vyžádat osobní spis, konečné rozhodnutí o správním vyhoštění, event. usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 35 PP 412/2017. Podmíněné propuštění z výkonu trestu bez uplynutí zkušební doby nevypovídá nic o riziku dalšího protiprávního jednání žalobce. Další zjištěná, bagatelní, protiprávní jednání žalobce jsou málo relevantní. Přiměřenost rozhodnutí je nutno posoudit podle čl. 8 Úmluvy a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a pečlivě hledat a najít spravedlivou rovnováhu mezi veřejným zájmem na zamítnutí žádosti a nejlepším zájmem čtyř nezletilých dětí žalobce, z nichž nejstarší je občanem ČR a tři další děti sdílejí s žalobcem a se svou matkou, manželkou žalobce, společnou domácnost a jsou odkázány na jejich péči. Je nutno zjistit, zda by se rodina žalobce skutečně byla schopna alespoň po ekonomické stránce dlouhodobě zcela obejít bez pomoci žalobce (zejména ve vztahu k nutnosti péči žalobce o nejmladšího syna tak, aby se mohla manželka věnovat výdělečné činnosti, kterou rodinu živí). Je nutno přihlédnout k tomu, že povolení žalobce k trvalému pobytu bylo zrušeno a byla mu nepravomocně uložena povinnost opustit území ČR, kdy je nutno i vzhledem ke správní praxi osvědčit, zda je možnost návratu žalobce do ČR podle cizineckých předpisů reálná, stejně jako možnost žalobce podílet se na výchově a výživě svých dětí. Je nutno prověřit faktickou možnost přesídlení rodiny do Vietnamu a jeho dopad z hlediska nejlepšího zájmu dětí žalobce včetně dcery žalobce, občanky ČR. Jakkoli existuje zájem na udržování veřejného pořádku, je nutno učinit skutečně středobodem posouzení zájem žalobcových nezletilých dětí a přiznat tomuto zájmu rozhodující význam a teprve pak usilovat o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi těmito protichůdnými zájmy.

29. Podle ust. § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců platí, že ministerstvo zamítne žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu, jestliže je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

30. Třetí okruh žalobních námitek nebyl důvodný.

31. Na str. 5 v předmětném odstavci napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla: „Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011 č. j. 3 As 4/2010-151 vyplývá, že i v případě posuzování závažného narušení veřejného pořádku je nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci. To správní orgán I. stupně učinil, přičemž vycházel z podkladů poskytnutých mu účastníkem řízení i z vlastního dokazování, tj. např. provedené pobytové kontroly. Z tohoto důvodu nezpochybnil aktuální soužití účastníka řízení s rodinnými příslušníky pobývajícími na území České republiky na základě povolení k trvalému pobytu ani jeho péči o dceru, občanku České republiky. Z toho důvodu rovněž nepovažoval za nezbytné provedení navrhovaných výslechů. Zabýval se dopady zamítavého rozhodnutí do soukromého a rodinného života účastníka řízení a jeho rodinných příslušníků a Komise neshledala namítanou rozpornost napadeného rozhodnutí, neboť je zřejmé, že účastník řízení určité doklady doložil, konkrétně prohlášení matek svých dětí, avšak žádnou svou konkrétní aktivitu neprokázal.“ 32. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že nevidí rozpor ve svém závěru, že žalobce nepředložil žádné důkazy o svém aktuálním začlenění do společnosti po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kdy prohlášení matek jeho dětí byla přijata jako důkaz o společném soužití s nimi.

33. Soud interpretuje citovanou pasáž napadeného rozhodnutí tak, že správní orgány měly za prokázané vazby žalobce s manželkou a dětmi na území, jeho soužití s mladšími dětmi a manželkou, i jeho péči o první dceru, proto k tomu neprováděly dokazování navržené žalobcem. Toto vyjádření považuje soud za srozumitelné a nevykazuje proto žádnou vnitřní rozpornost a nesrozumitelnost tak, jak tvrdí žalobce v žalobě. Žalobní námitka, že nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívá v tom, že žalovaná aprobovala postup správního orgánu prvního stupně, který řádně nevypořádal navržené důkazy, tedy nebyla důvodná. Z napadeného rozhodnutí je totiž zřejmé, že správní orgány neprováděly dokazování ke skutečnostem, které měly za prokázané.

34. Namítanou nepřezkoumatelnost nevykazovalo napadené rozhodnutí ani v tom, že žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že „Komise neshledala namítanou rozpornost napadeného rozhodnutí, neboť je zřejmé, že účastník řízení určité doklady doložil, konkrétně prohlášení matek svých dětí, avšak žádnou svou konkrétní aktivitu neprokázal.“ a současně v témže odstavci uvedla, že žalobce doložil veškeré písemné doklady, požadované ze strany správního orgánu prvního stupně, a také navrhl provedení výslechů své manželky, bývalé partnerky – matky své nejstarší dcery, a své nejstarší dcery. V odstavci, kde je zařazena věta doslovně citovaná žalobcem v žalobě (tj. věta citovaná v předchozí větě odůvodnění tohoto rozsudku) totiž není uvedeno to, co žalobce uvádí v žalobě, tj., že žalobce doložil veškeré písemné doklady, požadované ze strany správního orgánu prvního stupně, a také navrhl provedení výslechů své manželky, bývalé partnerky – matky své nejstarší dcery, a své nejstarší dcery. Namítanou nesrozumitelností napadeného rozhodnutí, které by mělo vést k jeho nepřezkoumatelnosti, tudíž netrpí.

35. První okruh žalobních námitek byl důvodný.

36. Soud zde připomíná, že Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku podrobně a jasně vyložil, že předchozí odsouzení žalobce, o jehož závažnosti není sporu, samo o sobě nepostačuje k zamítnutí žádosti žalobce, přičemž správní orgány musí zjistit skutkový stav v širším okruhu, zejména trestní minulost žalobce, chování žalobce ve vazbě a ve výkonu trestu a po propuštění, případně motiv, který jej ke spáchání trestného činu vedl, jeho postoj k dosavadní trestné činnosti, včetně zajištění osobního spisu žalobce, konečného rozhodnutí o jeho správním vyhoštění, event. usnesení o podmíněném propuštění z výkonu trestu. Nejvyšší správní soud dále závazně vyložil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu bez uplynutí zkušební doby nevypovídá nic o riziku dalšího protiprávního jednání žalobce (viz body 31 až 34 zrušujícího rozsudku).

37. Jak bylo výše podrobně popsáno, správní orgány závěr, že je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, opřely jednak o odsouzení žalobce a dále o utajovanou informaci.

38. Žalovaná explicitně v napadeném rozhodnutí na str. 5 uvedla, že „[o]tázka, zda se účastník řízení od svého propuštění nedopustil další trestné činnosti, má význam pouze pro splnění kritérií podmíněného propuštění. I v případě zahlazení odsouzení účastníka řízení je třeba vzít v úvahu, že k závažné trestné činnosti na území České republiky z jeho strany došlo.“ Toto právní posouzení je v přímém rozporu se závazným právním názorem zrušujícího rozsudku, že se správní orgány musí zabývat chováním žalobce po propuštění z výkonu trestu, že jde o relevantní skutečnost mající vliv na posouzení důvodnosti hrozby narušení veřejného pořádku. Ostatně i ministerstvo v prvoinstančním rozhodnutí na str. 9 uvedlo, že obava z narušení veřejného pořádku, daná odsouzením, se může začít snižovat až po uplynutí zkušební doby, což je v rozporu se závazným názorem zrušujícího rozsudku.

39. Stejně tak správní orgány nedodržely imperativ Nejvyššího správního soudu, který jim ve zrušujícím rozsudku uložil zkoumat trestní minulost žalobce, chování žalobce ve vazbě a ve výkonu trestu, motiv, který jej ke spáchání trestného činu vedl, jeho postoj k dosavadní trestné činnosti, a to mj. prostřednictvím osobního spisu žalobce a konečným rozhodnutím ve věci jeho správního vyhoštění. Ministerstvo si nevyžádalo osobní spis žalobce z věznice, protože mělo (viz str. 5 prvoinstančního rozhodnutí) za nesporné, že se žalobce ve věznici choval řádně a byl za dobré chování podmíněné propuštěn. Pokud však toto mělo ministerstvo za nesporné a žalovaná tento závěr v napadeném rozhodnutí nijak nekorigovala, bylo povinno řádný výkon vazby a trestu a žalobcovo dobré chování v něm vyhodnotit a nepominout jen proto, že je ku prospěchu žalobce. Z prvoinstančního rozhodnutí je přitom zřejmé (viz str. 5), že chování žalobce ve vazbě a ve výkonu trestu ministerstvo vůbec při hodnocení hrozby narušení veřejného pořádku nevzalo v potaz, protože mělo v rozporu se závazným názorem zrušujícího rozsudku, že neprokazuje ničeho ve vztahu k nápravě žalobce. Stejně tak správní orgány nevyhověly závaznému právnímu názoru zrušujícího rozsudku, že se musí zabývat aktuálním stavem řízení o správním vyhoštění žalobce, kdy naposled jeho stav zjišťovaly ke dni 16. 7. 2020, ač prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno dne 23. 10. 2020 a napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 11. 1. 2021.

40. Jinými slovy, přestože Nejvyšší správní soud závazně správním orgánům vysvětlil, které skutečnosti je nutno zjišťovat a prokázat k tomu, aby bylo vůbec možné posoudit, zda je žalobce hrozbou pro veřejný pořádek, správní orgány tyto skutečnosti nezjišťovaly a buď je ve svých rozhodnutích nezmínily, nebo k nim uvedly, že nejsou relevantní. A námitku žalobce, že si ministerstvo nevyžádalo zprávu probační a mediační služby, případně další doklady, žalovaná vypořádala tím, že bylo na žalobci, aby předložil důkazy na podporu svých tvrzení, případně navrhl provedení určitých důkazů. Přitom ze zrušujícího rozsudku bylo naprosto zřejmé, že kasační soud má za okruh skutečností, které je nutno pro posouzení věci zjistit, za podstatně širší, než jak se domnívaly správní orgány v původních rozhodnutích. Jelikož ohledně existence důvodu zamítnutí žádosti leželo důkazní břemeno na správních orgánech, bylo na nich, aby skutkový stav nutný pro rozhodnutí tak, jak ho vymezil Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku, zjišťovaly samy bez ohledu na důkazní aktivitu žalobce.

41. Pokud tedy žalobce v prvním okruhu žalobních námitek uvedl, že nebylo prokázáno, že by aktuálně existovalo důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit závažným způsobem narušit veřejný pořádek, a poukázal na to, že správní orgány pominuly nápravu žalobce, k níž došlo od spáchání trestného činu v roce 2015 do současnosti, řádný výkon uloženého trestu a podmíněné propuštění z něj, následný řádný život a uplynutí zkušební doby, pak šlo o námitky důvodné. Správní orgány vskutku v rozporu se zrušujícím rozsudkem podle svého explicitního vyjádření v rozhodnutích měly chování žalobce ve vazbě a výkonu trestu za řádné a dobré, ale při hodnocení hrozby, jakou žalobce pro veřejný pořádek představuje, toto pominuly a do úvahy nevzaly. Z jejich rozhodnutí je zřejmé, že mají za to, že nápravu žalobce lze začít posuzovat až po uplynutí zkušební doby, což je též v rozporu se zrušujícím rozsudkem. Žalovaná, přestože vydala napadené rozhodnutí až po uplynutí zkušební doby (3. 1. 2021), toto v napadeném rozhodnutí neuvedla ani nezohlednila.

42. Žalobní námitce, že z důvodu vytčené vady bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, soud nepřisvědčil. Z napadeného rozhodnutí je totiž zřejmé, jak žalovaná rozhodla, jaký skutkový stav vzala za rozhodný, jak uvážila o relevantních skutečnostech a jak se vypořádala s námitkami žalobce. Kvalita napadeného rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím prvoinstančním soudu umožňovala je přezkoumat. Skutečnost, že skutkový stav nebyl zjištěn v potřebném rozsahu, nebo byl nesprávně vyhodnocen, nevede k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.

43. Soud dodává, že má stejně jako žalobce odkaz žalované v napadeném rozhodnutí na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 10 Azs 312/2016-59, za nepřípadný, jednak protože se zabývá zrušením trvalého pobytu ze zákonem stanoveného důvodu odsouzení cizince k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce převyšující 3 roky za úmyslný trestný čin podle ust. § 77 odst. 2 písm. f) [tehdy písm. e)] zákona o pobytu cizinců a jednak žalovaná nepřihlédla k tomu, že ve věci žalobce byla vázána zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Odkazoval-li žalobce na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009, č. j. 5 As 51/2009-68, a ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151, podle nichž lze z existence odsouzení pro trestný čin vycházet pouze tehdy, pokud okolnosti, které vedly k takovému odsouzení, ukazují na osobní chování, které představuje trvající ohrožení veřejného pořádku, pak obecně s ním lze souhlasit, ale v dané věci je nutno vycházet především ze zrušujícího rozsudku, který zohlednil individuální okolnosti případu právě žalobce.

44. Z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaná v podstatě redukovala důvody prvoinstančního rozhodnutí na odsouzení žalobce a utajovanou informaci. Pokud žalovaná na str. 5 napadeného rozhodnutí toliko konstatovala, že „[…] jak je již uvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že mu bylo Policií České republiky opakovaně vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území České republiky podle § 50a zákona č. 326/1999 Sb., které nerespektoval“, pominula, že na str. 5 prvoinstančního rozhodnutí ministerstvo uvedlo jen to, že rozhodnutí podle ust. § 50a zákona o pobytu cizinců byla sice opakovaně vydávána, ale nebylo o nich pravomocně rozhodnuto. Uvedla-li žalovaná ve vyjádření k žalobě, že správní orgány poukázaly na skutečnost, že žalobce opakovaně nerespektoval rozhodnutí Policie České republiky o povinnosti opustit území České republiky, neměl toto tedy soud za opodstatněný důvod napadeného rozhodnutí.

45. Soud shrnuje k prvnímu okruhu žalobních námitek, že důvod napadeného rozhodnutí, že v souladu s ust. § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců existuje důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek, a toto důvodné nebezpečí vyplývá z odsouzení žalobce, neobstojí. Jelikož však napadené rozhodnutí bylo opřeno nejen o odsouzení žalobce, ale i o utajovanou informaci, bylo nutné pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí posoudit na základě dalších žalobních námitek i tento druhý důvod napadeného rozhodnutí, tzn., zda tento druhý důvod (utajovaná informace) nemůže sám o sobě či ve spojení s odsouzením žalobce založit nezákonnost napadeného rozhodnutí.

46. Druhý okruh žalobních námitek byl důvodný.

47. V prvoinstančním rozhodnutí (str. 9) ministerstvo uvedlo, že podkladem rozhodnutí byla písemná informace č. j. V-70/2020-OAM o žalobci vyhotovená Policií ČR, Národní centrálou proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, klasifikovaná stupněm utajení „vyhrazené“. Ministerstvo konstatovalo, že z utajované informace věrohodně vyplývá, že zjištěné osobní jednání žalobce představuje aktuální nebezpečí bezpečnosti ČR a bezpečnosti života a zdraví jejích obyvatel tím, že směřuje proti nejzákladnějším hodnotám společnosti, které jsou chráněny trestním právem. Podle ministerstva utajovaná informace obsahuje věrohodný a přesvědčivý popis konkrétních skutkových zjištění a popisuje konkrétní jednání žalobce včetně přesného časového rámce. Popisované jednání je relevantní ve vztahu k důvodu rozhodnutí, kterým je nebezpečí, které žalobce představuje pro veřejný pořádek a bezpečí obyvatel ČR. Informace popisuje konkrétní činy žalobce, které jsou ve svém souhrnu schopny přivodit narušení veřejného pořádku. Informace je prostá názorů a domněnek a jejím obsahem je reprodukce konkrétních skutkových zjištění. Žalovaná v napadeném rozhodnutí toto posouzení ministerstva aprobovala.

48. Námitka, že žalobci nebyl sdělen obsah utajované informace ani v hrubých rysech, není důvodná.

49. Podle ust. § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců se písemnosti nebo záznamy, které obsahují utajované informace, se v řízení podle tohoto zákona uchovávají odděleně mimo spis a nestávají se jeho součástí. Odst. 2 stanoví, že jsou-li některé z podkladů rozhodnutí podle tohoto zákona utajovanými informacemi, uvede se v odůvodnění rozhodnutí pouze odkaz na podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. Úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení, a důvody vydání rozhodnutí se uvedou pouze v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi.

50. Podle ust. § 169m odst. 3 zákona o pobytu cizinců platí, že vyjde-li v řízení na základě informace nebo stanoviska policie nebo zpravodajské služby České republiky, které jsou utajovanou informací, najevo, že cizinec ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy, životy nebo zdraví osob, nebo vede-li tato informace nebo toto stanovisko k důvodnému podezření, že by cizinec mohl při svém pobytu na území tyto hodnoty ohrozit, v informaci o důvodech neudělení dlouhodobého víza nebo v odůvodnění rozhodnutí podle tohoto zákona se pouze uvede, že důvodem neudělení víza nebo rozhodnutí je ohrožení bezpečnosti státu. Pokud je správní orgán v řízení podle tohoto zákona povinen posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí, v odůvodnění rozhodnutí podle věty první navíc uvede úvahy, kterými se při hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí, zejména ve vztahu k obsahu stanoviska, řídil; obsah stanoviska však v odůvodnění neuvádí.

51. Z právě citovaného ust. § 169m zákona o pobytu cizinců vyplývá, že správní orgány nikterak nepochybily, když do odůvodnění svých rozhodnutí neuvedly žádné údaje z utajené informace, tedy ani její „hrubé rysy“. Žalobce měl možnost se ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu seznámit s podklady rozhodnutí v rozsahu přípustném vzhledem k charakteru posuzované věci, což ostatně v průběhu správního řízení učinil. Utajovaná informace nebyla a ani nesměla být součástí správního spisu a byla uchovávána odděleně mimo spis (srov. citované ust. § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Do správního spisu byl založen jen úřední záznam ze dne 15. 6. 2020, jímž ministerstvo žalobce informovalo o tom, že mezi podklady pro jeho rozhodnutí je též utajovaná informace. Tím ministerstvo zajistilo možnost seznámení s podklady rozhodnutí v maximální možné míře, neboť utajovaná informace její bližší specifikaci neumožňovala.

52. Žalobní argumentace rozsudkem Velkého senátu ESLP ve věci Muhammad a Muhammad proti Rumunsku též nebyla důvodná. V této věci Velký senát rozhodl o porušení článku 1 Protokolu č. 7 Úmluvy tím, že řízení před vnitrostátními soudy o uložení správního vyhoštění z důvodu ochrany národní bezpečnosti neobsahovalo dostatečné procesní záruky, které by byly způsobilé zachovat spravedlivou rovnováhu mezi právem stěžovatelů na kontradiktornost řízení a zájmem na ochraně utajovaných informací.

53. Čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

54. Čl. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě stanoví, že cizinec, který má povolen pobyt na území některého státu, může být vyhoštěn pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem a musí mít možnost uplatnit námitky proti svému vyhoštění [písm. a)], dát přezkoumat svůj případ [písm. b)] a dát se zastupovat za tímto účelem před příslušným úřadem nebo před osobou nebo osobami tímto úřadem určenými [písm. c)] (odst. 1), a dále, že cizinec může být vyhoštěn před výkonem práv uvedených v odstavci 1 a), b) a c) tohoto článku, je-li takové vyhoštění nutné v zájmu veřejného pořádku nebo je odůvodněno zájmy národní bezpečnosti (odst. 2).

55. Z citovaného čl. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě vyplývá, že se týká vyhoštění cizince. Napadeným rozhodnutím však nebylo řešeno vyhoštění žalobce, ale žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu na území. Nešlo tedy o ukončení pobytu žalobce na území, které je spojeno s vycestováním z území, nýbrž o to, zda bude či nebude vyhověno žádosti žalobce, aby mohl na území pobývat. Z tohoto důvodu aplikace čl. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě nepřichází do úvahy a odkaz žalobce na uvedený rozsudek není případný.

56. Obiter dictum soud uvádí, že věc žalobce byla i skutkově odlišná od případu řešeného Velkým senátem ESLP. Velký senát ESPL v rozsudku vysvětlil, že nejsou-li důvody omezení sděleny cizinci, musí existovat možnost soudního přezkumu rozhodnutí moci výkonné a v takovém řízení musí mít soud možnost přezkoumat důvody omezení a případně správní rozhodnutí zrušit. Ve věci řešené Velkým senátem (kromě jiného) neměly vnitrostátní soudy přístup ke všem utajovaným podkladům, částečně odmítly doplnit důkazy a nic nenasvědčovalo tomu, že ověřily, zda opravdu stěžovatelé ohrožují národní bezpečnost – proto přezkum soudního orgánu v dané věci nepostačoval. Proto závěry rozsudku ESLP nelze aplikovat na věc žalobce, v němž se soud důvodností utajení informací, které byly podkladem rozhodnutí správních orgánů, zabýval (viz níže). Navíc ve věci Muhammad a Muhammad proti Rumunsku došlo na tiskové konferenci ke zveřejnění některých utajovaných informací, které byly stěžovatelům po celou dobu řízení odepřeny, čímž logicky byla zpochybněna potřebnost jejich utajení před stěžovateli – toto však nebyl případ žalobce.

57. Námitka, že znepřístupnění utajované informace žalobci nebylo vyváženo dostatečnými procesními zárukami, též nebyla důvodná.

58. V bodech 15 až 17 rozsudku ze dne 12. 3. 2020, č. j. 2 Azs 259/2019-28, publ. pod č. 4031/2020 ve Sb. NSS. Nejvyšší správní soud vysvětlil, že „[…] specifický způsob nakládání s utajovanými informacemi, plynoucími ze zjištění zpravodajských služeb či dalších orgánů státu, je odrazem vážení relevantních ústavně chráněných hodnot, především zájmu na ochraně bezpečnosti státu a jeho demokratického zřízení na straně jedné a práva na spravedlivý proces účastníka správního řízení na straně druhé. Judikatura nejen Nejvyššího správního soudu, ale též Ústavního soudu (například nález ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, č. 322/2001 Sb., nález ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 377/04, č. 136/2007 Sb.), Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek velkého senátu ze dne 19. 9. 2017, Regner proti České republice stížnost č. 35289/11) a Soudního dvora EU (rozsudek velkého senátu ze dne 4. 6. 2013, ZZ proti Secretary of State for the Home Department, C-300/11, ECLI:EU:C:2013:363) dovodila, že procesní omezení účastníka řízení, jemuž jsou tyto informace legitimně znepřístupněny, musejí být určitým způsobem vyvážena tak, aby tato omezení byla ve výsledku přiměřená sledovaným účelům, tj. ochraně bezpečnosti státu a dalších ústavně aprobovaných zájmů. Toto vyvážení se zajišťuje prostřednictvím specifické role správního soudu v rámci přezkumu správního rozhodnutí, jehož podkladem byla utajovaná informace. Právě s ohledem na to, že je to až soudní přezkum, který v souladu se shora uváděnou judikaturou představuje vyvážení omezení procesních práv účastníka řízení, je zcela nezbytné, aby se soud s utajovanou informací přímo seznámil, a je povinen ověřit výše uvedená hlediska věrohodnosti, přesvědčivosti a relevance takové informace ve vztahu k závěrům, které z nich správní orgán vyvodil; úkolem správního soudu však není přezkoumávat pravdivost takových informací (usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 3. 2016, čj. 4 As 1/2015-40, č. 3667/2018 Sb. NSS). Otázka věrohodnosti a přesvědčivosti utajovaných informací je v rámci soudního přezkumu klíčová právě proto, že sám účastník řízení nemůže jejich obsahu jakkoliv oponovat, například namítat, že uváděné skutečnosti se nestaly nebo probíhaly jinak. Soud je tak postaven do situace, v níž nahrazuje jinak běžné kontradiktorní schéma soudního řízení, avšak o skutečnostech obsažených v utajované informaci sám nemá rovněž dostatečné povědomí (dokonce je má nižší než žalobce a původce utajované informace), přičemž ale v rámci soudního přezkumu musí tyto skutečnosti verifikovat a aprobovat jejich věrohodnost a relevanci.“ 59. Z uvedeného výkladu Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že procesní zárukou, jíž se žalobce domáhá, je soudní přezkum napadeného správního rozhodnutí, jehož podkladem utajovaná informace byla (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011-101, publ. pod č. 2602/2012 ve Sb. NSS). Tento soudní přezkum dostatečně vyvažuje omezení procesních práv žalobce, protože správní soud se, bez ohledu na žalobní námitky, s utajovanou informací přímo seznámí a je povinen posoudit její věrohodnost, přesvědčivost a relevanci vzhledem k závěrům, které z nich správní orgány vyvodily (viz dále).

60. Jelikož byla důvodem napadeného rozhodnutí utajovaná informace, nebyl soud ve vztahu k utajované informaci vázán uplatněnými žalobními body a přezkoumával utajovanou informaci ze všech hledisek, která mohou mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Důvodem tohoto postupu je fakt, že žalobce s obsahem utajované informace nemohl seznámit a soud tedy suploval jeho aktivitu tak, aby bylo učiněno procesním právům žalobce za dost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2009, č. j. 7 As 5/2008-63, publ. pod č. 1951/2009 ve Sb. NSS). Soud musí mít v rámci soudního přezkumu přístup ke všem informacím, na jejichž základě bylo správní rozhodnutí vydáno, a je garantem práva na spravedlivý proces (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2012, č. j. 7 As 117/2012-28).

61. Soud postupoval podle výše uvedené právní regulace a shora citovaných judikaturních východisek a došel k následujícím závěrům.

62. Ministerstvo v odůvodnění svého rozhodnutí uvedlo, že mu byla poskytnuta písemná utajovaná informace vztahující se k osobě žalobce v režimu stupně utajení „Vyhrazené“ podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací, ve znění pozdějších předpisů. Tato informace byla podkladem rozhodnutí. Žalovaná aprobovala hodnocení ministerstva, že z utajované informace věrohodně vyplývá, že zjištěné osobní jednání žalobce představuje aktuální nebezpečí bezpečnosti ČR a bezpečnosti života a zdraví jejích obyvatel tím, že směřuje proti nejzákladnějším hodnotám společnosti, které jsou chráněny trestním právem. Podle ministerstva utajovaná informace obsahuje věrohodný a přesvědčivý popis konkrétních skutkových zjištění a popisuje konkrétní jednání žalobce včetně přesného časového rámce. Popisované jednání je relevantní ve vztahu k důvodu rozhodnutí, který je nebezpečí, které žalobce představuje pro veřejný pořádek a bezpečí obyvatel ČR. Informace popisuje konkrétní činy žalobce, které jsou ve svém souhrnu schopny přivodit narušení veřejného pořádku. Informace je prostá názorů a domněnek a jejím obsahem je reprodukce konkrétních skutkových zjištění.

63. Ministerstvo tedy v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí řádně uvedlo odkaz na podklad pro vydání rozhodnutí a jeho stupeň utajení a dodalo úvahy, kterými se řídilo při hodnocení podkladu, přičemž důvody vydání rozhodnutí uvedlo pouze v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi, tudíž v rozsahu omezeném oproti rozsahu jinak požadovanému ve správních rozhodnutích. Tím ministerstvo splnilo ust. § 169m zákona o pobytu cizinců. Jelikož z hlediska soudního přezkumu představují rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jeden celek (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. října 2004, č. j. 5 Afs 16/2003-56), žalované postačovalo na tyto údaje v napadeném rozhodnutí odkázat.

64. Soud se proto zabýval správností a zákonností věcného hodnocení utajované informace, tedy zda je správným závěr správních orgánů, že utajovaná informace může ve spojení s odsouzením žalobce odůvodňovat postup podle ust. § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, tj. zda prokazuje existenci důvodného nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

65. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020, č. j. 2 Azs 259/2019-28, publ. pod č. 4031/2020 ve Sb. NSS platí toto: „Smyslem a účelem soudní kontroly rozhodování na základě utajovaných informací je především zajistit, aby k tomu byly používány pouze informace skutečné a věrohodné, ne vyfabulované, které poskytují dostatečně přesný a spolehlivý skutkový základ pro právní posouzení věci. Nelze připustit, aby pod rouškou údajných utajovaných informací, o jejichž relevanci si nelze učinit úsudek, bylo svévolně a bez spolehlivých skutkových důvodů nakládáno s osudy lidí. Vždy záleží na tom, jaká právem definovaná skutková podstata má být utajovanými informacemi prokazována. Informace obsažené v utajované části správního spisu mohou z pohledu požadavků na přesvědčivost, přesnost a věrohodnost pro účely řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny podle § 46 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, a posuzování, zda existuje ve smyslu § 9 odst. 1 písm. h) téhož zákona důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, být dostačující, byť se nejedná o konkrétní důkazy, například z trestních řízení vedených proti jiným osobám, v nichž byla zachycena i přítomnost a činnost žadatele, tehdy, jde-li o souhrn informací o konkrétních důkazech z těchto trestních řízení, jenž vytváří plastický, dlouhodobý a dostatečně ucelený obraz o tom, jakých bezpečnostně problematických situací byl žadatel účasten a jakým způsobem. Naopak pokud by důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, bylo dovozováno z jedné konkrétní skutečnosti či události zachycené v důkazu z trestního řízení nebo z nějakého relativně izolovaného (jednorázového, úzce zaměřeného, specifického, krátkou dobu trvajícího apod.) chování, musel by závěr o bezpečnostní problematičnosti žadatele být učiněn zásadně přímo na takovém důkazu či jiném věrohodném zachycení uvedeného chování.“ 66. Soud tedy konstatuje, že má-li utajovaná informace sloužit jako důkaz, musí obsahovat konkrétní informace či takový jejich souhrn, že to soudu umožní účinně ověřit relevanci zjištění bezpečnostních složek státu tak, aby byla vyloučena libovůle bezpečnostních sborů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011-101, publ. pod č. 2602/2012 ve Sb. NSS). Je na místě připomenout, že ač se rozsudky citované v tomto rozsudku někdy týkají aplikace zákona č. 412/2005 Sb., Nejvyšší správní soud ustáleně judikuje (např. rozsudek ze dne 30. 3. 2017, č. j. 1 Azs 49/2017-44), že lze závěry v nich obsažené vztahovat i na řízení ve věcech cizinců a mezinárodní ochrany.

67. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2012, č. j. 7 As 117/2012-28, publ. pod č. 2825/2013 ve Sb. NSS, vyplývá, že utajovaná informace musí být dostatečně konkrétní, musí se vyznačovat atributy umožňujícími nezávislému příjemci informace učinit si závěr o její věrohodnosti; musí být zřejmé, zda se jedná o popis skutečného stavu věcí, anebo zda se jedná o tvrzení zcela nebo zčásti smyšlená nebo zkreslená. Musí z ní být patrno, jakým způsobem byla získána a o jaká (a jak věrohodná) konkrétní skutková zjištění se opírá. Pokud z informace nelze zjistit její věrohodnost, pak by nezávislému příjemci informace – což je v soudním řízení soud – nezbylo nic jiného, než takové informaci uvěřit nebo neuvěřit, což je situace v právním státě nepřípustná. Představa, že by soud uvěřil bezpečnostnímu sboru, aniž by měl možnost ověřit si, že její tvrzení spočívají na skutečných a pravděpodobně pravdivých informacích, by znamenala rezignaci na kontrolní funkci správního soudnictví vůči veřejné správě (obdobně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014, č. j. 4 As 108/2013-69, nebo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 4 As 1/2015-40).

68. Soud zdůrazňuje, že v řízení, v němž je podkladem utajovaná informace, s níž se cizinec nemůže seznámit, je nutné toto omezení procesních práv vyvažovat tím, že všechny rozhodující orgány budou ve zvýšené míře dbát na to, aby utajované informace splňovaly všechny shora uvedená kvalitativní kritéria včetně stanovení potřebné míry utajení.

69. Soud se tedy s utajovanou informací důkladně seznámil a konstatuje, že utajovaná informace v podobě, v jaké byla podkladem pro rozhodování správních orgánů, shora právě nastíněné kvalitativní požadavky, aby mohla být podkladem pro negativní rozhodnutí o žádosti žalobce, nesplňuje. Aniž lze – s ohledem na účel a stupeň utajení – uvádět bližší podrobnosti, konstatuje soud, že údaje obsažené v utajované informaci nevedou k závěru o tom, že žalobce představuje aktuální ohrožení veřejného pořádku. Utajovaná informace neobsahuje v podstatě žádná konkrétní zjištění o jednání žalobce (bez ohledu na jejich věrohodnost a ověřitelnost), které by mohly vést k závěru, k němuž dospěly správní orgány, tj. že žalobce představuje závažné ohrožené veřejného pořádku. Utajovanou informaci v předloženém stavu tedy soud – a tedy ani správní orgány – nemohly důkazně zhodnotit tak, aby to vedlo k závěru o tom, že žalobce představuje závažné ohrožení veřejného pořádku, a to ani jako jeden z důvodů takového závěru (vedle odsouzení žalobce).

70. Pokud tedy správní orgány dospěly k závěru, že z utajované informace věrohodně vyplývá konkrétní osobní jednání žalobce, pak podle soudu takový závěr z utajované informace učinit nelze. Proto ani nelze hodnotit, zda takové jednání představuje aktuální nebezpečí bezpečnosti ČR a bezpečnosti života a zdraví jejích obyvatel tím, že směřuje proti nejzákladnějším hodnotám společnosti, které jsou chráněny trestním právem, jak učinily správní orgány. Nelze přisvědčit hodnocení správních orgánů, že utajovaná informace obsahuje věrohodný a přesvědčivý popis konkrétních skutkových zjištění a popisuje konkrétní jednání žalobce včetně přesného časového rámce. Tento závěr správních orgánů neodpovídá obsahu utajované informaci.

71. Soud tedy shrnuje, že utajovaná informace nezakládá obavu, že žalobce závažným způsobem naruší veřejný pořádek. Napadené rozhodnutí bylo opřeno o dva důvody (odsouzení žalobce a utajovanou informaci), přičemž odsouzení vzhledem k zrušujícímu rozsudku nemůže obstát samo o sobě a utajovaná informace důvodem rozhodnutí vzhledem ke svému obsahu býti nemůže. Proto byly žalobní námitky, že správními orgány nebylo prokázáno, že existuje důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, opodstatněné. Soud připomíná, že podle zrušujícího rozsudku předchozí protiprávní jednání žalobce, jakkoliv mělo intenzitu zvlášť závažného zločinu ve smyslu § 14 odst. 3 trestního zákoníku, ještě samo o sobě nepostačuje k zamítnutí žádosti o udělení povolení k přechodnému pobytu podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, neboť toto ustanovení má výhradně preventivní, nikoliv sankční charakter - pokud k předchozímu odsouzení nepřistoupila další skutečnost (utajená informace), pak napadené rozhodnutí nemůže obstát. Napadené rozhodnutí je tedy nezákonné, a proto bylo na místě ho zrušit. V dalším řízení bude na žalované, aby žádost žadatele posoudila opětovně, a náležitě reflektovala, že obsah utajované informace neodůvodňuje zamítnutí žádosti podle ust. § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců.

72. Soud dodává, že odkaz žalované na body 46, 47 a 54 rozsudku Soudního dvora EU ze dne 23. 11. 2010 ve věci Land Baden-Württemberg proti Panagiotis Tsakouridis, C-45/09 (správně: C-145/09), ve vyjádření k žalobě nebyl případný, protože nebylo sporu o obecném východisku, že nedovolený organizovaný obchod s omamnými látkami narušuje veřejný pořádek.

73. Čtvrtým okruhem žalobních námitek se soud nezabýval, protože, jak je výše uvedeno, soud zjistil, že napadené rozhodnutí je nezákonné, protože v řízení nebylo prokázáno, že by zjištění o odsouzení žalobce ve spojení s utajovanou informací vedly k závěru o skutečném a aktuálním nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Proto soud neposuzoval důvodnost žalobních námitek čtvrtého okruhu týkajících se přiměřenosti rozhodnutí, pokud měl za to, že důvody napadeného rozhodnutí nemohou obstát. Otázku přiměřenosti zásahu nelze hodnotit za situace, kdy nebylo prokázáno, že by byl dán důvod zamítnutí žádosti žalobce tak, jak jej shledaly správní orgány.

74. Vzhledem k tomu, že žaloba byla důvodná, soud napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí, soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

VIII. Náklady řízení

75. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II tohoto rozsudku podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaná nebyla v řízení úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalobci přiznal soud podle obsahu soudního spisu náhradu nákladu řízení v celkové výši 12 228 Kč. Tato částka sestává z odměny advokáta ve výši 8 228 Kč, kterou tvoří odměna za 2 úkony právní služby po 3 100 Kč [převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby dle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu], 2 paušální částky jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ze součtu těchto částek ve výši 1 428 Kč. Dále jde o zaplacené soudní poplatky za žalobu ve výši 3 000 Kč [položka 18 odst. 2 písm. a) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích] a v částce 1 000 Kč za návrh na vydání předběžného opatření [položka 5 přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, § 64 s. ř. s. ve spojení s § 145 o. s. ř.]. Lhůta k plnění nákladů řízení byla stanovena podle § 160 odst. 1 in fine o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. s přihlédnutím k možnostem žalované tuto platbu realizovat.