č. j. 78 A 14/2018-36

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D., ve věci žalobce: Z. S., narozený „X“, bytem „X“, zastoupený JUDr. Emilem Flegelem, advokátem, se sídlem K Chaloupkám 2, 106 00 Praha 10, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, zastoupený Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem, se sídlem Řetězová 2, 405 02 Děčín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2018, č. j. 1103/DS/2018, JID: 54670/2018/KUUK/Far, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 9. 4. 2018, č. j. 1103/DS/2018, JID: 54670/2018/ KUUK/Far, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Mostu, odboru správních činností (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 23. 8. 2017, č. j. MmM/093546/2017, jímž byl žalobce shledán vinným z přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil porušením ustanovení § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu tím, že dne 4. 3. 2017 v 14:26 hodin při řízení osobního motorového vozidla Škoda Rapid, reg. zn. „X“, na silnici č. I/13, u čerpací stanice Benzina čp. „X“ (Chanov), ve směru na Chomutov, z nedbalosti překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec nejméně o 32 km/h, když vozidlu, které řídil byla silničním rychloměrem naměřena rychlost 126 km/h s přihlédnutím k možné odchylce rychloměru ± 3 % při rychlostech přesahujících 100 km/h činila rychlost vozidla nejméně 122 km/h. Za uvedený přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 3 500 Kč a dále mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Žaloba 2. Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaný opomenul vypořádat jeho odvolací námitku tykající se sankce, která mu byla správním orgánem I. stupně uložena. Žalobce připomněl, že ve svém odvolání namítal, že prvostupňový orgán postupoval v rozporu se zásadami určování sankcí dle ust. § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), když se k těmto kritériím v odůvodnění nijak nevyjádřil. Správnímu orgánu I. stupně rovněž vytýkal, že nezákonně přihlédl k předchozím uloženým sankcím za spáchané přestupky a že nezvážil podle ust. § 112 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky), jaká právní úprava je pro žalobce výhodnější. V nevypořádání uvedených námitek žalobce shledal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, svůj názor podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2015, sp zn. 7 As 59/2015.

3. Dále žalobce namítal, že ústní jednání před spravím orgánem I. stupně proběhlo v rozporu se zákonem, neboť k jeho konání nebyla zmocněnkyně žalobce předvolána, ani o něm vyrozuměna, přestože správní orgán o zastoupení žalobce věděl a přestože nebyly splněny podmínky pro projednání věci v nepřítomnosti zmocněnce obviněného ve smyslu § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 7 As 9/2009, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02. K tvrzení správního orgánu I. stupně, že zásilka sice byla doručena, ale nepodařilo se ji dohledat, žalobce uvedl, že předmětnou zásilku s udělenou plnou mocí prokazatelně doručil. Není přitom podstatné, zda se písemnost dostala do sféry oprávněné úřední osoby či nikoliv, pochybení podatelny nemůže jít k tíži žalobce. Zdůraznil, že správnímu orgánu je písemnost doručena v okamžiku, kdy ji převezme osoba k tomu oprávněná na podatelně. Žalobce poukázal též na postoupení odvolání, v němž správní orgán dospěl k závěru, že jeho postup byl v rozporu s ustanoveními správního řádu. K vysvětlení žalovaného, že konzultoval s pracovníky spisové služby nedohledatelné podání, žalobce uvedl, že toto tvrzení nemá oporu se spise. Není v něm o takové konzultaci proveden žádný záznam, a tudíž je tvrzení žalovaného účelové a lživé. Dle žalobce dále není z argumentace žalovaného zřejmé, na jaké stejné postupy jeho zmocněnkyně poukazoval a z jaké úřední činnosti mu měly být tyto postupy známy. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2011, sp zn. 1 As 33/2011. Podotkl dále, že žalovaný připustil, že k nesrovnalostem při doručování může dojít zasláním prázdné obálky či neidentifikovatelného dokumentu, netvrdil však, že tomu tak bylo právě v případě žalobce. Dle žalobce se nemohlo jednat o prázdnou obálku již proto, že předmětná zásilka vážila 0,044 kg. Nemohlo se jednat ani o neidentifikovatelné podání, když podání je na podatelně identifikováno podacím číslem zásilky a správní orgán je povinen došlou zásilku zařadit zaevidovat v souladu s ust. § 64 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o archivnictví“). Vyjádření žalovaného k žalobě 4. Žalovaný předložil k výzvě soudu správní spis spolu s písemným vyjádřením k žalobě, v němž navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K námitce druhu a výměry sankce žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně postupoval v souladu s ust. § 11 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích a v návaznosti na ust. § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu řádně odůvodnil, k čemu při stanovení sankce přihlédl. Upozornil na skutečnost, že z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 60 A 1/2013, naopak vyplývá, že k dříve uloženým sankcím mohou správní orgány přihlížet při hodnocení osoby přestupce. Nesouhlasil proto s argumentací žalobce, že tresty starší než jeden rok jsou zahlazené. V souvislosti s projednávaným případem žalovaný podotkl, že žalobce dle evidenční karty řidiče vlastní řidičské oprávnění pro skupinu B od roku 2009 a od této doby se dopustil nejméně šesti přestupků překročení rychlosti. S ohledem na ust. § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky žalovaný současně konstatoval, že správní orgán I. stupně postupoval v souladu se zákonem, když na přestupek spáchaný žalobcem aplikoval zákon o přestupcích. K námitce nepředvolání zmocněnkyně žalobce k ústnímu jednání žalovaný odkázal na ust. § 64 odst. 2 zákona o archivnictví. Současně uvedl, že není vázán právním názorem správního orgánu I. stupně, a proto po prostudování spisu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí. Poukázal na skutečnost, že eviduje více případů, kdy při zastoupení paní Š. došlo ke stejnému problému, a to nepředání údajně doručené plné moci do příslušného spisu. Poznamenal, že takovému nedopatření by bylo možné předejít, kdyby žalobce i jeho zmocněnec komunikovali se správními orgány přes datovou schránku, kterou mají oba zřízenou. S ohledem na tyto skutečnosti vyhodnotil jednání žalobce jako obstrukce mající za cíl znemožnit řádné projednání věci. Replika žalobce k vyjádření žalovaného 5. Žalobce na vyjádření žalovaného reagoval replikou, v níž uvedl, že zastupování žalovaného advokátem v tomto řízení není možné považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění jeho práva u soudu, nýbrž představuje zneužití práva na zastoupení advokátem. K tomu odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp zn. II. ÚS 2396/09, a ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 4229/12. Nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že správní orgán I. stupně řádně odůvodnil stanovení druhu a výměry sankce. Žalobce uvedl, že správní orgán pouze obecně konstatoval, že některá kritéria dle § 12 odst. 1 zákona o přestupcích hodnotil, aniž by jejich konkrétní hodnocení do svého rozhodnutí zahrnul. Při uložení sankce přihlédl ke třem záznamům o přestupcích dle evidenční karty řidiče, přičemž výslovně uvedl, že je hodnotí jako přitěžující okolnost, nikoliv že k nim přihlíží v rámci hodnocení osoby žalobce. Rovněž v prvostupňovém rozhodnutí chyběla jakákoliv úvaha týkající se institutu zahlazení odsouzení a nebylo zřejmé, proč správní orgán přihlédl k záznamům v evidenční kartě řidiče za období tří let, a nikoliv za období kratší či delší. K problematice stanovení druhy a výměry trestu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 2 As 323/2016. Žalobce dále podotkl, že se k námitce odůvodnění výše sankce a námitce posouzení, která právní úprava je pro žalobce výhodnější, vůbec nevyjádřil. Ohledně nedohledání doručení zásilky žalobce uvedl, že mu není zřejmé, které jednání žalobce se žalovanému jeví jako obstrukční. Naopak žalobce poukázal na šikanózní přístup správních orgánů, které po něm požadovaly doručení originálu plné moci poštou, poté co její kopii zasílal prostřednictvím datové schránky. Aby žalobce předešel těmto obstrukčním výzvám, odeslal plnou moc rovnou poštou. Závěrem žalobce zdůraznil, že nemůže jít k jeho tíži, pokud přijatou zásilku není schopen správní orgán dohledat. Posouzení věci soudem 6. O žalobě rozhodl soud v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s projednáním věci bez nařízení ústního jednání souhlasili.

7. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ustanovení § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobkyně uplatnila v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobkyně je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

8. Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Příkazem o uložení pokuty ze dne 26. 4. 2017, č. j. MmM/048254/2017/OSČ-P/MH, správní orgán I. stupně uznal žalobce vinným z přestupku proti zákonu o silničním provozu podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, neboť porušil ust. § 18 odst. 3 téhož zákona. Dne 26. 5. 2017 podal žalobce proti uvedenému příkazu odpor. Dne 17. 7. 2017 byl žalobce předvolán k ústnímu jednání, které se konalo dne 16. 8. 2017, předvolání bylo žalobci doručeno dne 24. 7. 2017 prostřednictvím datové schránky. Dle protokolu o ústním jednání ze dne 16. 8. 2017 se žalobce k jednání nedostavil. Rozhodnutím ze dne 23. 8. 2017, č. j. MmM/093546/2017, správní orgán I. stupně uznal žalobce vinným z přestupku, jak byl soudem popsán výše. Dne 20. 9. 2017 žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí blanketní odvolání, které následně doplnil. V odvolání mimo jiné namítal, že se správní orgán I. stupně dopustil procesní vady, když provedl ústní jednání v nepřítomnosti žalobcovy zmocněnkyně, neboť správní orgán již od 7. 6. 2017 věděl, že je žalobce zastoupen. Z úředního záznamu, č. j. MmM/128573/2017/OSČ-P/ŠP, vyplývá, že správní orgán I. stupně provedl ohledně podání, které mu mělo být doručeno dne 7. 6. 2017, šetření, na základě kterého bylo zjištěno, že zásilka pod podacím číslem RR867860710CZ byla na podatelně správního orgánu převzata, nebyla však zřejmě zaevidována a nepodařilo se ji dohledat. Na výzvu k opětovnému zaslání předmětného podání žalobce ani jeho zmocněnec nijak nereagovali.

9. Soud po přezkoumání skutkového i právního stavu věci a prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

10. Nejprve se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, kterou žalobce spatřoval ve skutečnosti, že se žalovaný nevypořádal s jeho odvolací námitkou týkající se nedostatečného odůvodnění druhu a výměry sankce. Tato námitka není důvodná. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že správní orgán při ukládání sankce vycházel ze skutečnosti, že přestupek byl spáchán jednáním, které bylo v rozporu s pravidly silničního provozu, přihlédl ke skutečnostem uvedeným ve spisu i k tomu, že žalobce měl za období let 2013 až 2016 v kartě řidiče tři záznamy o spáchání přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Jako polehčující okolnost zohlednil skutečnost, že ke spáchání přestupku došlo na přehledném úseku čtyřproudé pozemní komunikace se směrově oddělenými pruhy. Současně vzal v úvahu, že uložená sankce má působit nejen jako trest, ale i preventivně. S ohledem na ust. § 125c odst. 9 zákona o silničním provozu nebylo možné od uložení pokuty upustit. S vědomím těchto skutečností žalovaný učinil závěr, že správní orgán I. stupně postupoval v souladu s příslušnými právními předpisy, shromáždil všechny potřebné podklady pro rozhodnutí a zjistil všechny potřebné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch žalobce. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že se žalovaný otázkou odůvodnění uloženého druhu a výměry sankce zabýval, když vyhodnotil uvedené odůvodnění v souladu s právními předpisy.

11. Dále se soud zabýval námitkou, že správní orgán I. stupně pochybil, když nepředvolal k ústnímu jednání konanému dne 16. 8. 2017 zmocněnkyni žalobce, ačkoliv mu skutečnost, že je žalobce zastoupen, měla být známa již od 7. 6. 2017 na základě doručené plné moci. Této námitce soud nepřisvědčil.

12. Dle ust. § 34 odst. 2 správního řádu s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci. Doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt, nestanoví-li zákon jinak.

13. Dle ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích o přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.

14. Soud předesílá, že v dané věci vzal soud za prokázané, že zásilka s podacím číslem RR867860710CZ, která měla obsahovat mimo jiné i udělenou plnou moc k zastupování žalobce, byla žalobcem správnímu orgánu I. stupně odeslána dne 6. 6. 2017 a doručena dne 7. 6. 2017. O doručení zásilky jednoznačně svědčí ve správním spisu založený výpis z aplikace sledování zásilek z webového portálu www.postaonline.cz. Pravdivost uvedených údajů potvrzuje i úřední záznam o šetření ve věci podání ze dne 6. 6. 2017, podle něhož vedoucí odboru vnitřní správy Magistrátu města Mostu ve svém vyjádření ze dne 21. 11. 2017 konstatovala, že předmětná zásilka byla správnímu orgánu I. stupně dne 7. 6. 2016 prokazatelně doručena. Žalovaný pak ve svém vyjádření k žalobě skutečnost, že by zásilka neměla být správnímu orgánu doručena, nijak nezpochybnil. Za stěžejní tedy soud především považoval vyřešení otázky, zda plná moc byla součástí předmětné zásilky či nikoliv.

15. Při svých úvahách soud vycházel z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se procesu dokazování a zejména problematiky rozložení důkazního břemene mezi účastníky soudního řízení, jež je mimo jiné založeno na tzv. negativní teorii důkazní. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 26. 7. 2006, č. j. 3 Azs 35/2006-108, dostupném na www.nssoud.cz, uvedl: „… je zapotřebí zdůraznit jedno ze základních východisek dokazování v řízení před soudem spočívající v tom, že dokazovat nelze něco, co neexistuje. Jedná se o tzv. negativní důkazní teorii, o níž se pojednává mj. v publikaci Prof. JUDr. Aleny Winterové, CSc., a kol.: Civilní právo procesní, 4. vydání, Linde Praha, a. s., 2006, s. 279: „Teorie negativní je založena na tom, že negativní skutečnosti nemohou být dokazovány, a je tedy ten, kdo tvrdí negativní skutečnost, od důkazního břemene osvobozen. Nedávný judikát NS ČR poskytuje pěkný příklad aplikace této teorie, když s poukazem na nemožnost dokazování negativní skutečnosti rozhodl, že žalovaný v bytovém sporu podle § 706 OZ není zatížen důkazním břemenem stran skutečnosti, že nemá vlastní byt, a tudíž opak toho – existenci vlastního bytu žalovaného – musí prokázat žalobce.“ 16. Nejvyšší správní soud se dále v rozsudku ze dne 26. 9. 2012, č. j. 2 Afs 42/2012-30, dostupném na www.nssoud.cz, zabýval konkrétně situací, kdy bylo sporné právě doručení plné moci správnímu orgánu. V rozsudku konstatoval: „důkazní břemeno stran doručení předmětných plných mocí finančnímu úřadu, respektive jejich předání k poštovní přepravě, leželo na stěžovateli. Přestože daňový řád účinný v rozhodné době neobsahuje výslovnou úpravu odpovědnosti za doručení konkrétní písemnosti správci daně, lze k výše uvedenému závěru dospět na základě logického dovozování. Daňový subjekt má totiž jako podatel možnost učinit potřebná opatření, aby mohl v budoucnu prokázat doručení určité zásilky finančnímu úřadu, zatímco správce daně jako adresát není schopen prokázat negativní skutečnost, tedy to, že mu určitá zásilka nebyla doručena (v obecné rovině viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2006, č. j. 3 Azs 35/2006 - 104, publ. pod č. 951/2006 Sb. NSS). Přitom platí, že předejít budoucím pochybnostem ohledně doručení konkrétní listiny lze zejména v případě jejího osobního předání pracovníkům podatelny finančního úřadu, kteří na požádání opatří fotokopii předložené listiny razítkem stvrzujícím její doručení (§ 21 odst. 7 věta první daňového řádu). U doručení poštou lze snadno prokázat předání zásilky k poštovní přepravě, nikoliv však již její konkrétní obsah.“ 17. S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům zdejší soud konstatuje, že břemeno důkazní ohledně doručení předmětné plné moci k zastupování tíží žalobce. Ačkoliv z obsahu správního spisu vyplývá, že správní orgán I. stupně zřejmě pochybil při přebírání zásilky č. RR867860710CZ, je to právě žalobce, kdo musí obsah zásilky prokázat, jestliže se domáhá, aby bylo zohledněno, že zásilku prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb prokazatelně odeslal. Žalobce k prokázání svého tvrzení o odeslání plné moci poukázal především na skutečnost, že hmotnost zásilky činila dle podacího lístku 0,0044 kg, zatímco hmotnost standardní obálky A5 použité žalobcem činí 0,007 kg. Vyjde-li soud ze skutečnosti, že žalobce použil ke svému podání kancelářský papír A4 o standardní gramáži 80 g/m2, jehož jeden list váží cca 5 g, skutečnosti, že standardní obálka A5 váží žalobcem udávaných 7 g, může z těchto údajů dovodit, že vlastní obsah zásilky vážil cca 37 g, což odpovídá přibližně 7 listům papíru. To je však vše, co lze z údajů na podacím lístku vyvodit. Počet listin ani jejich obsah není možné pouze z údajů o hmotnosti doručované zásilky jakkoliv zjistit. Žalobce navíc zvolil takový způsob odeslání zásilky, který neumožňoval opatřit zásilku upřesňující poznámkou (jako tomu je v případě doručování s dodejkou), ze které by možné usuzovat na obsah zásilky, resp. na to, zda její součástí byla i plná moc udělená jeho zmocněnkyni. Za těchto okolností nezbylo soudu než konstatovat, že žalobce doručení plné moci správnímu orgánu I. stupně neprokázal.

18. Soud dále podotýká, že žalobce byl téměř po celou dobu správního řízení pasivní, když první procesní aktivitu vyvinul až s podáním odvolání. Pokud by žalobce projevil sebemenší snahu věc aktivně řešit již ve fázi řízení před správním orgánem I. stupně, mohl problémům s doručením jeho podání předejít. Soud především poukazuje na skutečnost, že se žalobce nedostavil dne 16. 8. 2017 k ústnímu jednání, o jehož konání byl prokazatelně informován (předvolání bylo žalobci doručeno do datové schránky dne 24. 7. 2017). Žalobce rovněž nijak nereagoval ani na výzvu správního orgánu I. stupně ze dne 25. 10. 2017 k předložení podacího lístku k předmětné zásilce a podání, které v ní bylo obsaženo. V projednávané věci proto lze shledat pochybení nejen na straně správního orgánu I. stupně, který řádně nepřevzal doručovanou zásilku, ale i na straně žalobce, který byl v řízení pasivní.

19. Námitkou žalobce, že postupem správního orgánu, který k ústnímu jednání nepředvolal zmocněnkyni žalobce ale toliko žalobce samotného, bylo porušeno ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, se soud již nezabýval, neboť posouzení této námitky by nemělo pro projednávanou věc žádný význam vzhledem k tomu, žalobce neprokázal, že plnou moc k zastupování správnímu orgánu I. stupně skutečně doručil, resp. že by ji alespoň odeslal.

20. Dokazování podacím lístkem k zásilce č. RR867860710CZ, soud neprovedl, a to pro nadbytečnost, neboť podací lístek coby důkaz není způsobilý prokázat obsah odesílané zásilky.

21. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti soud uzavírá, že žádné ze žalobních tvrzení o pochybení žalovaného neshledal důvodným. Soud má za to, že se žalovaný se vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce, a tedy že napadené rozhodnutí bylo přesvědčivě odůvodněno dle požadavků ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. Vydáním napadeného rozhodnutí nedošlo k porušení žádného ustanovení správního řádu, zákona o silničním provozu ani zákona o přestupcích, a proto soud žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. ve výroku rozsudku I. zamítl.

22. Současně soud podle ustanovení § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku rozsudku II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly a navíc je ani nepožadoval.