č. j. 8 A 121/2018- 69

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci A. D. žalobce zast. Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 25 proti žalované Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2018 č. j.: MV-39519-4/SO-2016, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 18. 6. 2018, č. j. MV-39519-4/SO-2016 se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 17.342,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaná projednala odvolání žalobce, podané proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky („prvoinstanční orgán“) ze dne 3. 2. 2016 č. j. OAM-3518-16/DP-2015, kterým byla podle ust. § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 ve spojení s § 37 odst. 2 písm. b) s odkazem na § 56 odst. l písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., zákona o pobytu cizinců zamítnuta žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání a rozhodla, takto:

2. Výrok rozhodnutí č. j. OAM-3518-16/DP-2015 ze dne 3. 2. 2016 se podle ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu mění takto: „Žádost se zamítá a povolení k dlouhodobému pobytu se podle ust. § 44a odst. 3 ve spojení s ust. § 35 odst. 3 ve spojení s ust. § 37 odst. 2 písm. b) v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 17. 12. 2015, neuděluje, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.“ II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 3. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný správní orgán porušil zásadním způsobem své povinnosti odvolacího orgánu, jeho rozhodnutí odporuje požadavkům obsaženým v ust. § 68 odst. 3 správního řádu, definujícím požadavky na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů. Správní orgány obou stupňů rovněž nedostatečně zjistily skutečný stav věci a postupovaly tedy v rozporu s ust. § 3 správního řádu. Žalovaný správní orgán také porušil ust. § 4 odst. 1 správního řádu, podle kterého je veřejná správa službou veřejnosti, tudíž každý, kdo plní úkoly vyplývající z působnosti správního orgánu, má povinnost dotčeným osobám podle možností vycházet vstříc, což jednoznačně správní orgány nerespektovaly, tudíž porušily další z povinností jim určených zákonem. V neposlední řadě žalovaný správní orgán porušil ust. § 2 správního řádu, § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců a § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobce nutně napadá rozhodnutí žalované, a to zejména s ohledem na skutečnost, že toto rozhodnutí aprobovalo nezákonnost rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, přičemž skrze podanou žalobu je alespoň zprostředkovaně napadáno rovněž rozhodnutí správního orgánu prvého stupně.

4. Předně žalobce napadá způsob, jakým se žalovaná vypořádala s odvolací námitkou týkající se jiné závažné překážky. Žalovaná nikterak neodkazuje, na základě čeho lze nesprávné odvádění pojistného zahrnout pod onu jinou závažnou překážku. Judikatura a aplikační praxe se posunula, o čemž svědčí i rozsudek KS v Praze č.j. 48 A 45/2015-42 ze dne 1. 2. 2017, kde se soud jasně k pojmu „jiná závažná překážka“ vyjádřil, jak má být posuzován. KS judikoval následující: „Soud se nedomnívá, že skutková podstata obsažená v § 57 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců je bezbřehá a že je jakousi „zbytkovou klauzulí,“ která by ve výsledku znamenala, že ministerstvo neudělí (popř. neprodlouží, zruší) povolení k dlouhodobému pobytu z jakéhokoliv dalšího důvodu. Podle soudu musí být toto ustanovení vykládáno velmi uvážlivě a jak správní orgány, tak soudy jej nemohou aplikovat svévolně. Proto i možnost podřadit pod tento neurčitý právní pojem neplnění účelu pobytu musí být zvažována restriktivně.“ Dále KS uvedl „Uvedené ust. § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců má proto podle soudu od okamžiku, kdy se stalo součástí zákona o pobytu cizinců, jednoznačný bezpečnostně-politický obsah v širším slova smyslu a směřuje tedy k ochraně veřejného zájmu, na čemž nic nezměnila ani pozdější (shora uvedená) úprava textu tohoto ustanovení. Tuto povahu přitom má ustanovení jako celek, tedy nikoli pouze ta část ustanovení, která hovoří o zájmu ČR, ale i ta, která se týká „jiné závažné překážky pobytu cizince na území.“ Tyto dvě části daného ustanovení proto nelze vnímat izolovaně a pod pojem „jiná závažná překážka“ subsumovat jakékoli skutkové děje nesouvisející přímo s ochranou bezpečnostně-politických zájmů ČR.“ Závěrem KS uvedl „Tyto právní důsledky však musí být jasným způsobem upraveny v zákoně a být předvídatelné a pro cizince nikoliv překvapivé. Situaci, kdy by skutkové okolnosti případu měly podle mínění ministerstva či žalované vést k neudělení povolení k pobytu (popř. jeho zrušení či neprodloužení doby jeho platnosti), avšak pro takový postup chybí v zákoně o pobytu cizinců dostatečně jasná opora, není možné řešit přehnaně extenzivním výkladem neurčitého právního pojmu „jiná závažná překážka pobytu cizince na území.“ Příliš extenzivní výklad ust. § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců by ad absurdum mohl vést k závěru o nadbytečnosti ostatních ustanovení zákona pro neudělení povolení k pobytu (popř. jeho zrušení či neprodloužení) a správní orgány by si vystačily pouze s tímto jediným ustanovením.“ Z výše uvedeného tedy vyplývá, že správní orgány pochybily, když bez dalšího označily nesprávné odvody na PSSZ pod jinou závažnou překážku, aniž by si řádně zjistily stav v souladu s ust. § 3 správního řádu. Rozsudek NSS č.j. 3 Azs 277/2015-29, na který odkazuje žalovaná, se na žalobce nedá vztáhnout, neboť se jednalo o neplacení pojistného jako celku, což není případ žalobce. Za nesprávný odvod pojistného by měl být žalobce sankcionován přímo PSSZ formou pokuty, což zajisté po srovnání plateb žalobce obdržel, avšak nelze mu pro to neprodloužit pobyt, když zde žije již dlouhou dobu a řádně zde podniká. Žalovaná ani nerozporuje, že by žalobce neplnil účel, pouze se jednalo o pochybení účetní, kdy došlo k její změně a již je vše v pořádku.

5. Žalovaná taktéž porušila ust. § 68 odst. 3 správního řádu, neboť v rámci odvolacího řízení, respektive § 82 odst. 4 správního řádu, nedostatečně zhodnotila předložené listinné doklady, kterými bylo prokázáno řádné plnění účelu a taktéž prokázání dostatečného úhrnného měsíčního příjmu, neboť s žalobcem je společně posuzován jeho zletilý syn a žalobce sám pobírá pravidelný důchod v Turecku. Tyto všechny doložené listinné důkazy svědčí o solventnosti žalobce.

6. V neposlední řadě žalovaná způsobila nepřezkoumatelnost rozhodnutí, když dostatečně neposoudila přiměřenost zásahu do rodinného a soukromého života žalobce. Nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života je neurčitým právním pojmem, nikoliv správním uvážením, což však správní orgány nikterak nereflektovaly. Žalobce odkazuje na rozsudek NSS ze dne 24. 7. 2015 č.j. 3 Azs 240/2014-37, kde NSS uvedl následující „ Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že se shora uvedený závěr městského soudu nikterak nedotýká otázky (ne)dodržení limitů správního uvážení, jak se domnívá stěžovatelka. Ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců (jehož nedostatečná aplikace vedla městský soud ke zrušení rozhodnutí stěžovatelky), dle kterého rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince, totiž žádný prostor pro užití diskrečního oprávnění nenabízí. Posouzení, zda by správní vyhoštění mohlo představovat nepřiměřený zásah do práv cizince, je otázkou interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu, který musí být v tomto smyslu v konkrétním případě naplněn obsahem odpovídajícím posuzované věci. Jde tedy ryze o otázku interpretace a aplikace práva, jejichž přezkum správními soudy není (na rozdíl od užití správního uvážení) nikterak omezen.“ Žalobce dále odkazuje na rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2014 č.j. 5 As 102/2013-34, kde se NSS vyjádřil obdobně „Výklad pojmu „nepřiměřený zásah do rodinného nebo soukromého života“ a podřazení zjištěného skutkového stavu tomuto pojmu je ovšem otázkou výkladu práva a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav za využití citovaných kritérií stanovených judikaturou ESLP, nikoliv předmětem volného správního uvážení.“ Správní orgány nesplnily hlediska, která jsou nutná zvážit v případě takovéhoto neurčitého právního pojmu. Dle výše uvedeného rozsudku je NSS vymezil následovně „Mezi hlediska, která berou soudy v imigračních případech v potaz, patří zejména povaha a závažnost dotčeného veřejného zájmu (například závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem), délka pobytu cizince v hostitelském státě, doba, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu této doby, rodinná situace cizince (například doba trvání manželství a jiné faktory vyjadřující efektivnost rodinného života páru), počet nezletilých dětí a jejich věk, dále rozsah, v jakém by byl soukromý nebo rodinný život cizince narušen (tj. vliv na ekonomický, osobní a rodinný život jednotlivce, včetně vlivu na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo zůstat v hostitelském členském státě na základě samostatného pobytového oprávnění), rozsah a intenzita vazeb na hostitelský stát (příbuzní, návštěvy, jazykové znalosti apod.) imigrační historie dotčených osob (například porušení imigračních pravidel v minulosti) a v neposlední řadě také věk a zdravotní stav cizince.“ Správní orgány způsobily nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, když absentovaly na zjištění veškerých hledisek k posouzení přiměřenosti dopadů jak k osobě žalobce, tak jeho rodinných příslušníků. Žalobce k tomuto odkazuje na rozsudek NSS č. j. 8 As 68/2012-47 ze dne 6. 8. 2013, kde NSS uvedl následující „Za druhé, při posuzování rozsahu, v jakém by byl rodinný život stěžovatele narušen, je nutné zkoumat nejen vliv ekonomický, osobní a rodinný život stěžovatele, ale i vliv na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo pobývat v ČR na základě samostatného pobytového oprávnění.“ Žalobce má na území České republiky vytvořeno veškeré zázemí, žije zde od roku 2009, tj. dlouhých 9 let, kdy má v ČR i svého syna B. H. D. S ohledem na to, že žalobce žije na území ČR již řadu let, za kterých se plně integroval do společnosti, kdy zde i řádně podniká, mělo by zamítnutí žádosti katastrofický dopad do soukromého a rodinného života žalobce, neboť by se dostal do situace, že by musel případně opustit území ČR. Žalobce řádně odvádí daně, stará se o chod své společnosti, kdy mu svědčí výhradní postavení a syn mu pouze vypomáhá, avšak bez jeho přítomnosti by výkon jednatelství a chod společnosti nebyl prakticky možný a rodina by se dostala do finanční tísně, neboť hlavní zdroj obživy je právě z jejich společnosti, kdy mají nasmlouvanou spoustu zakázek. Žalobce má v ČR taktéž uzavřenou Smlouvu o leasingu a Smlouvu o úvěru, kde musí řádně pravidelně platit splátky a v případě jeho nuceného vycestování by toho nebyl schopen. Z obchodní činnosti společnosti žalobce, která je zaměřena především na cestovní ruch České republiky, by byla krácena taktéž ČR, neboť jí plyne příjem nejen z daní odváděných žalobcem, ale taktéž z cizinců, kteří si propagační materiály s ČR od žalobce kupují. Správní orgány přiměřenost dopadu rozhodnutí zcela bagatelizovaly, nikterak se nepokusily zjistit okolnosti svědčící v prospěch žalobce, nepředvolaly si ani žalobce, ani jeho syna, aby se mohli vyjádřit k tomu, co by pro ně znamenalo nucené vycestování žalobce. Posuzování přiměřenosti nelze zakládat na pouhých domněnkách či informacích z Cizineckého informačního systému, neboť to zajisté není v souladu s ust. § 3 správního řádu.

7. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, a dále odkázala na žalobou napadené rozhodnutí, s tím, že skutkový stav a průběh správního řízení od podání žádosti do vydání pravomocného rozhodnutí je dostatečně v tomto rozhodnutí popsán.

8. K námitce vztahující se na ustanovení § 174a zákona č. 326/1999 Sb., žalovaná konstatuje, že dle údajů dostupných Komisi bylo zjištěno, že na území České republiky má podanou žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě rovněž syn žalobce, pan D. B. H., nar. X, tedy není vázán na pobytové oprávnění žalobce. Komise je tak toho názoru, že zamítavé rozhodnutí nebude mít nepřiměřený dopad do rodinného a soukromého života žalobce. Žalobce namítá, že co se týče chodu společnosti, kdy žalobci svědčí výhradní postavení a syn mu pouze vypomáhá, s tímto tvrzením Komise nesouhlasí, neboť z obchodního rejstříku vyplývá, že společnost má dva jednatele a oba mohou jednat jménem společnosti samostatně. Žalovaná je toho názoru, že se správní orgán I. stupně řádně vypořádal s přiměřeností dle § 174a zákona č. 326/1999 Sb., konkrétně na straně 5 až 6 rozhodnutí č. j. OAM-3518-16/DP-2015.

9. K námitce zmocněného zástupce, který tvrdí, že žalovaná nikterak neodkazuje na základě čeho lze nesprávné odvádění pojistného zahrnout pod jinou závažnou překážku, Komise odkazuje na stranu 8 napadeného rozhodnutí. K výše uvedenému doplňuje, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011-69, je tzv. jiná závažná překážka pobytu ve smyslu zákona č. 326/1999 Sb. typický neurčitý právní pojem. „Takový pojem zahrnuje jevy nebo skutečnosti, které nelze obecně zcela přesně právně definovat. Jejich obsah a rozsah se může měnit, např. v závislosti na čase a místě aplikace právního předpisu. Zákonodárce tak vytváří správnímu orgánu prostor, aby zhodnotil, zda konkrétní případ lze podřadit pod neurčitý právní pojem či nikoliv.“ 10. Komise pod tento neurčitý právní pojem podřadila skutečnost, že žalobce v roli jednatele obchodní společnosti v období od ledna 2014 do dubna 2015 neodváděl správnou výši odvodů na pojistné na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Správní orgány jsou povinny zvolit takové řešení, které je v souladu s veřejným zájmem. Veřejným zájmem je bezpochyby zájem na dodržování zákonů České republiky, jakož jiných právních předpisů, a stejně tak i zájem na zamezení jejich obcházení. Ve veřejném zájmu je bezpochyby i to, aby cizinci, kterým byl na území povolen pobyt, plnili účel, za kterým jim byl pobyt povolen. Není dostatečným důvodem pro odhlédnutí od naplnění důvodů pro neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu skutečnost, že žalobce pobývá na území České republiky od roku 2009.

11. K námitce zmocněného zástupce, který tvrdí, že rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 277/2015-29, na který odkazuje žalovaná, se dle názoru žalobce nedá vztáhnout, neboť se jednalo o neplacení pojistného jako celku, což není případ žalobce, komise uvádí, že jelikož je žalobce jednatelem společnosti, je jeho povinností dle § 196 zákona č. 90/2012, zákona o obchodních společnostech a družstvech, ve znění pozdějších předpisů, zajišťovat řádné vedení předepsané evidence a tedy i kontrolovat řádné odvody na pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, včetně správné výše těchto odvodů. Ať už se jedná o neplacení pojistného jako celku, či ponížení vyměřovacího základu a odvedení nižšího základu na pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, porušil tímto účastník řízení povinnosti jemu vyplývající se zákona. Komise je přesvědčena, že výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu dostatečně přiléhá i na případ žalobce.

III. Posouzení žaloby

12. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a to v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Ve věci nařídil jednání ve věci, při kterém účastníci setrvali na svých postojích, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

13. Dle ust. § 44a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky ve znění účinném do 17. 12. 2015 (dále jen „zákon“), žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se podává ministerstvu. Na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se § 35 odst. 2 a 3, § 36 a § 46 odst. 3 a 7 vztahují obdobně.

14. Dle ust. § 35 odst. 3 zákona, dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§ 37).

15. Dle ust. § 37 odst. 2 písm. b) zákona ministerstvo dále zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza, za podmínky, že důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti víza. Při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.

16. Dle ust. § 46 odst. 7 písm. a) a b) věta před středníkem zákona, k žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání je cizinec povinen předložit náležitosti podle § 31 odst. 1 písm. a), d) a e), a doklad prokazující, že úhrnný měsíční příjem cizince a společně s ním posuzovaných osob pobývajících na území nebude nižší než součet částek životních minim9d) cizince a s ním společně posuzovaných osob a nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení stanovených pro účely příspěvku na bydlení zvláštním právním předpisem9e) nebo částky, kterou cizinec věrohodně prokáže jako částku skutečných odůvodněných nákladů vynakládaných na bydlení své a společně posuzovaných osob.

17. Dle ust. § 56 odst. 1 písm. a) a j) zákona dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže se cizinec na požádání ministerstva nebo zastupitelského úřadu nedostaví k pohovoru nebo nepředloží ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti o dlouhodobé vízum nebo jestliže se i přes provedení pohovoru nebo vyhodnocení předložených dokladů nepodaří tyto údaje ověřit, (písm. a) a jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území (písm. j), 18. Ze spisu a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo zjištěno, že žádost žalobce byla zamítnuta s odkazem na ust. § 56 odst. 1 písm. a) zákona a to z důvodu, že dokládané příjmy nelze věrohodným způsobem ověřit, neboť neodpovídají příjmu účastníka řízení dokládanému Pražské správě sociálního zabezpečení.

19. Žalobce na to reagoval odvoláním, ve kterém uvedl, že nevěděl, že vyměřovací základy pro výpočet výše pojistného jsou poukazovány jinak, jelikož účetnictví měla na starosti účetní, která onemocněla a poté jej převzala jiná daňová kancelář a že se jednalo o nedorozumění, jelikož to, že nebyl soulad mezi Potvrzením o čistém příjmu a přehledy, nebylo učiněno záměrně.

20. Žalobce dále poukázal na to, že jeho měsíční příjem a příjem jeho syna jsou dostačující a tuto skutečnost nebral správní orgán v úvahu. Žalobce dále doložil, že pobírá v Turecku v přepočtu 10.234,- Kč, což doložil, a dále doložil kopii platební karty a výpis z bankovního účtu. Dále v odvolání namítl nepřiměřenost dle § 174a zákona.

21. V hlavní žalobní námitce žalobce uvádí, že žalovaná nikterak neuvedla, na základě čeho lze nesprávné odvádění pojistného zahrnout pod onu jinou závažnou překážku, resp. že správní orgány pochybily, když bez dalšího označily nesprávné odvody na PSSZ pod jinou závažnou překážku, aniž by si řádně zjistily stav věci v souladu s ust. § 3 správního řádu.

22. Výkladem uvedeného pojmu se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 166/2019-27, podle kterého pojem jiná závažná překážka pobytu cizince na území představuje neurčitý právní pojem, jehož obsah a rozsah nelze obecně zcela přesně definovat. Při jeho aplikaci jsou správní orgány povinny patřičně odůvodnit, v jakém jednání žadatele o povolení k dlouhodobému pobytu tuto překážku spatřují. NSS přitom opakovaně uvádí, že při aplikaci neurčitých právních pojmů dává zákonodárce správnímu orgánu prostor ke zhodnocení, zda je možné konkrétní případ pod daný pojem podřadit či nikoliv.

23. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že „účastník řízení, v roli jednatele obchodní společnosti, měl zajistit v období od ledna 2014 do dubna 2015 správnou výši odvodů na pojistné na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, což neučinil, a tedy neplnil povinnosti vyplývající z účelu pobytu, což v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek č.j. 3 Azs 277/2015-29) je jinou závažnou překážkou v dalším pobytu účastníka řízení na území České republiky ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb. Jako jednatel společnosti má účastník řízení povinnost a odpovědnost stanovit správnou výši odvodů na pojistné …“ 24. Soud předně nesouhlasí se žalovanou, že se Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 3 Azs 277/2015-29 jednoznačně a bez dalšího vyslovil, že neplnění povinnosti odvádět pojistné na sociální zabezpečení samo o sobě představuje závažnou překážku pobytu cizince na území. Nejvyšší správní soud v těchto rozsudcích jako stěžejní důvod pro kvalifikaci „jiné závažné překážky“ pobytu cizince na území posuzoval plnění účelu pobytu cizince na území, tedy jinou skutkovou situaci, než jaká je v případě žalobce, přičemž v rozsudku č. j. 3 Azs 277/201 právě pro účely posouzení, zda cizinec plní účel pobytu (podnikání) se zabýval i absencí registrace cizince v evidenci OSSZ, resp. existencí nedoplatků na pojistném, přičemž uvedl, že: „ stěžovateli (v té věci žalované) nic nebrání hodnotit dodržení registrační povinnosti žalobce, respektive placení pojistného na sociálním zabezpečení, ve vztahu k pojmu „závažné překážky“ obsaženého v § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Pouze na základě případné absence žalobce v evidenci OSSZ, respektive existence nedoplatků na pojistném, však nelze učinit konečný závěr o nenaplnění účelu pobytu cizince (podnikání), jestliže judikatura Nejvyššího správního soudu klade jednoznačný důraz na otázku fakticity výkonu podnikatelské činnosti v rozhodné době.“ Z uvedeného rozsudku tedy nevyplývá, že by Nejvyšší správní soud vyslovil, že neplacení pojistného lze samo o sobě a automaticky považovat za „jinou závažnou překážku“ pobytu cizince na území.

25. Soud má za to, že správním orgánům sice nic nebrání neplnění povinností souvisejících s podnikáním zohlednit při posuzování žádosti o prodloužení pobytu a případně též toto neplnění subsumovat pod neurčitý právní pojem závažná překážka pobytu cizince na území. S ohledem na nezbytnost posuzování všech skutkových okolností případu je však dále nutno zjistit, zda konkrétní jednání cizince skutečně představuje jinou závažnou překážku pobytu cizince na území. Již ze samotné dikce zákona je zřejmé, že zákonodárce neměl na mysli jakékoliv pochybení či jednání, které je v rozporu s právním řádem České republiky, ale pouze takové, které představuje závažnou překážku. Musí jít tedy o jednání natolik závažné, že další prodloužení či vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu neumožňuje. Ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona má za úkol vyloučit, aby se na území České republiky dostali nebo zde zůstali cizinci, kteří mohou ohrozit zájmy České republiky. Musí jít tedy o jednání takové intenzity a závažnosti, že další prodloužení, nota bene již přiznaného práva v podobě povoleného dlouhodobého pobytu, tohoto pobytu neumožňuje (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 369/2019). Z další judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně z rozsudku č. j. 10 Azs 374/2019 vyplývá, že k úvaze o „jiné závažné překážce“ pobytu cizince na území, je třeba zohlednit i skutkový a právní stav v době rozhodování správních orgánů obou stupňů, ale též že intenzitu protiprávního jednání stěžovatele je zapotřebí zhodnotit i v kontextu jeho pobytové historie (viz. rozsudek NSS ze dne ze dne 18. 2. 2021 čj. 1 Azs 466/2020 – 51, bod 16).

26. Jak vyslovil NSS v rozsudku ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 6/2012-29, zamítnutí žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu „nemůže být založeno na spekulacích. Pokud existuje domněnka o porušení či obcházení zákona, musí být přistoupeno k jejímu prokázání a ve správním řízení musí být následně vysloveny konkrétní závěry o jednání cizince (toto jednání musí být jasně pojmenováno a musí být přičitatelné cizinci) a tyto závěry také musí být náležitě podloženy důkazy“. Uvedené závěry je nutno vztáhnout i na řízení o žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu v případě porušení povinnosti při odvodech pojistného. Možnost podřadit porušení této povinnosti pod neurčitý právní pojem „jiná závažná překážka“ vyžaduje uvážlivé posouzení všech konkrétních okolností, za kterých došlo k porušení povinnosti, tj. čím bylo zapříčiněno, zda bylo dlouhodobé, pokud spočívalo v neplacení pojistného v neodpovídající výši, resp. jak byla tato neodpovídající výše v době trvání porušení povinnosti velká v poměru k tomu, co mělo být placeno, to vše vzhledem k pobytové historii žalobce a i s přihlédnutím k tomu, zda a jak bylo následně porušení povinnosti napraveno.

27. Aby se soud mohl k tomuto právnímu hodnocení vyjádřit, musí mít najisto postaven skutkový stav, který lze pod tento pojem podřadit. Jedině tak je možné zhodnotit, nakolik tato skutečnost představuje jinou závažnou překážku pobytu cizince na území. Žalovaná však tento závěr postavila pouze na předložení smlouvy o výkonu funkce jednatele a potvrzení Pražské správy sociálního zabezpečení ohledně výše vyměřovacího základu, aniž by postavila na jisto, kolik mělo být tedy placeno, zda tak činil žalobce úmyslně, zda nedoplatky doplatil atd.

28. Skutkový stav tak, jak byl zjištěn žalovanou resp. správním orgánem prvního stupně, v žádném případě neobstojí a to i s ohledem na to, že žalobce už v odvolání uvedl, že šlo o administrativní pochybení účetní, které bude napraveno. Žalovaná však žalobce k doložení této skutečnosti nevyzvala, tedy nedoplnila dokazování tak, aby o skutkovém stavu nebyl důvod pochybovat, pouze konstatovala, že se jedná o ničím nepodložené tvrzení. A to za situace, kdy žalovaná právně věc přehodnotila a rozhodla, že žádost žalobce musí být zamítnuta nikoliv z důvodu, že nebylo možné ověřit údaje v žádosti uváděné, ale z důvodu, že u žalobce shledala jinou závažnou překážku jeho pobytu na území. Soud má za to, že takový postup a je jakožto pro účastníka překvapivý Nejvyšším správním soudem zapovězen (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2018, čj. 6 As 286/2018-34), jelikož na něj žalobce nemohl adekvátním způsobem reagovat. Žalobce totiž zcela správně směřoval své odvolání do závěrů orgánu prvního stupně o tom, že dokládané příjmy nebylo možné věrohodně ověřit, s tím, že ke svým tvrzením ohledně dostatečného příjmu doložil i podklady. Žalobce tedy zcela správně zaměřil odvolání a důkazy, které k němu doložil, k důvodu zamítnutí jeho žádosti a to ověření jeho příjmů. Ke skutečnosti týkající se neshody mezi dokládanými příjmy a příjmy uváděnými v dokladech pro ČSSZ se sice okrajově vyjádřil, nenavrhl však k těmto tvrzením zcela logicky žádné důkazy.

29. Soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ohledně zjištěného skutkového stavu věci.

30. Městský soud pro úplnost dodává, že se tímto rozhodnutím nikterak neodchýlil od své rozhodovací praxe, viz. rozsudek ze dne 20. 8. 2020, č.j. 9A 226/2018 – 32, a obdobně rozhodují i jiné krajské soudy, viz. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, č.j. 43 A 158/2018- 36, ze dne 29. 1. 2021, č.j. 51 A 17/2020- 45, a ze dne 1. 2. 2017, č.j. 48A 45/2015 - 42 a rozsudky Krajského soudu v Plzni dne 23. 3. 2021, č. j. 57 A 103/2020- 34, a ze dne 26. 2. 2021, č.j. 77 A 110/2020 - 69.

31. Soud již nepřezkoumával další námitky žalobce, jelikož takový postup shledal v této fázi řízení bezpředmětným. Povinnost v § 174a zákona o pobytu cizinců totiž slouží jako korektiv, který nastupuje teprve v případě, kdy jsou splněny podmínky pro zamítnutí žádosti cizince o udělení (prodloužení) pobytového oprávnění. Jak vyplývá ze shora uvedeného, primární důvod, na kterém správní orgány založily svá rozhodnutí, prozatím neobstál. Vzhledem k tomu, že za dané situace neexistuje zákonný podklad pro zamítnutí žalobcovy žádosti, bylo by předčasné se zásahem do soukromého a rodinného života žalobce vůbec zabývat. Tím se bude v dalším řízení příp. zabývat žalovaná a rovněž tak i otázkou prokázání dostatečného úhrnného měsíčního příjmu resp. splněním dalších zákonných podmínek pro prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

32. Jak vyplývá z výše uvedeného, napadené rozhodnutí je stiženo takovými vadami řízení, pro něž soud přistoupil k jeho zrušení podle § 78 odst. 1 s. ř. s. Soud současně žalované vrací věc k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.), v němž bude vázána právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). V dalším řízení se žalovaná bude opětovně zabývat podstatou a mírou závažnosti porušení povinnosti ze strany žalobce, přičemž zhodnotí skutkové okolnosti případu a bude se zabývat tím, zda tyto okolnosti lze posoudit jako „jinou závažnou překážku“ neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu žalobce na území České republiky.

33. O nákladech řízení městský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Jelikož měl žalobce ve věci plný úspěch, náleží mu náhrada nákladů řízení. Tyto náklady představují náklady na soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, odměna a náhrada hotových výdajů advokáta. Podle § 35 odst. 2 s. ř. s. se pro určení výše odměny užije vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Odměna náleží celkem za tři úkony právní služby, a sice za převzetí a přípravu zastoupení a za podání žaloby (3 x 3 100 Kč dle § 7 advokátního tarifu). Náhrada hotových výdajů sestává z paušální částky 900 Kč (3 x 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože je zástupce žalobce plátcem DPH, zvyšuje se náhrada nákladů řízení o částku 2 142 Kč odpovídající DPH ve výši 21 % z částky 6 800 Kč. Celkem tedy činí náhrada nákladů řízení částku 12 342 Kč a dále 5 000 Kč jako úhrada za zaplacený soudní poplatek.