č. j. 8 A 125/2018- 82

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobkyně: COLAS CZ, a.s., IČO 26177005 sídlem Ke Klíčovu 9, Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, IČO 00164801 sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2018, č. j. MZP/2018/560/675 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Rozhodnutím České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Havlíčkův Brod, sídlem Bělohradská 3304, 580 01 Havlíčkův Brod 1 (dále jen „inspekce“), ze dne 23. 2. 2018, č. j. ČIŽP/46/2018/1719 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byla žalobkyni ve výroku I. za protiprávní jednání podle § 88 odst. 3 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“) uložena pokuta ve výši 800 000 Kč, a to za protiprávní jednání spočívající v tom, že v období minimálně od 10. 4. 2017 do 27. 9. 2017 bez výjimky vydané příslušným orgánem ochrany přírody navážela a ukládala zeminu na dvě části pozemku dle KN p. č. 227/3 v k. ú. Čikov (o celkové dotčené ploše cca 15 000 m2), který je biotopem zvláště chráněných druhů živočichů, zejména ohrožené koroptve polní (Perdix perdix) a kriticky ohrožené kudlanky nábožné (Mantis religiosa), čímž porušila zákaz rušení těchto živočichů dle ustanovení § 50 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1992 Sb., podle kterého jsou zvláště chránění živočichové chráněni ve všech svých vývojových stádiích, přičemž jsou chráněna jimi používaná přirozená i umělá sídla a jejich biotop a je zakázáno je mimo jiné rušit, tedy nedovoleně zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů. Tím žalobkyně spáchala přestupek dle § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb. Ve výroku II. byla žalobkyni uložena povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč.

2. Proti rozhodnutí podala žalobkyně dne 12. 3. 2018 odvolání, o němž žalovaný rozhodl rozhodnutím ze dne 5. 6. 2018, č. j. MZP/2018/560/675 (dále jen „napadené rozhodnutí“), tak, že odvolání zamítl a napadané rozhodnutí inspekce jako správního orgánu prvního stupně potvrdil.

3. Žalobkyně se s tímto závěrem neztotožnila a proti uvedenému rozhodnutí podala dne 5. 8. 2018 k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“ nebo „soud“) žalobu podle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

4. Žalobkyně ve své žalobě uvedla, že je dle jejího názoru napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, dále měly správní orgány obou stupňů pochybit, když nepodložily svá skutková zjištění dostatečnými důkazy, přičemž i s ohledem na to, že se jedná o přestupkové řízení, měly aplikovat zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), řízení, jež napadenému rozhodnutí předcházelo, nebylo vedeno v souladu s právními předpisy, což má za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a správní orgány měly překročit zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužít. Své argumenty pak žalobkyně rozdělila do 10 žalobních bodů, jak bude dále uvedeno.

5. V prvním žalobním bodu žalobkyně napadla tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost a opírání se toliko o domněnky a předpoklady bez odrazu v důkazním materiálu, kdy se navíc napadené rozhodnutí nevypořádalo se všemi uplatněnými námitkami žalobkyně. Podle žalobkyně je čtenář napadeného rozhodnutí odkázán na zoufalé brouzdání skrze odstavce velmi dlouhého textu (37 stran), aby zjistil, jaká jsou skutková zjištění správního orgánu, o jaké důkazy (podklady) žalovaný svá skutková zjištění opírá, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil atp., protože tyto informace jsou textem rozptýleny mezi informace popisující jednotlivé procesní úkony, příp. v rámci vypořádání odvolacích námitek. To samo o sobě činí rozhodnutí nesrozumitelné, nepřesvědčivé a tedy nepřezkoumatelné.

6. Vedle toho žalobkyně upozornila na existenci rozporuplných pasáží, jako např. na str. 13 napadeného rozhodnutí, kde se uvádí: „S ohledem na skutečnost, že velká část biotopů, které splňují nároky zvláště chráněných druhů živočichů kudlanky nábožné a koroptve polní, v posledních desítkách let velmi rychle degraduje a zaniká, je tedy zásadní zachovat a chránit poslední rozsáhlejší a biologicky cenné zbytky těchto biotopů - v opačném případě dojde k nevratné početní ztrátě na poli biologické rozmanitosti.“ Žalobkyně z uvedeného rozumí, že v posledních desítkách let dochází k degradaci a zániku vhodných biotopů např. pro druh kudlanky nábožné a že zde existuje přímá úměra mezi tímto zhoršováním stavu biotopů a úbytkem lokalit těchto jedinců. Hned vzápětí (str. 13 a 14 napadeného rozhodnutí) však podle ní žalovaný v rozporu s uvedeným porozuměním žalobkyně píše, že např. druh kudlanky nábožné v posledních letech expanduje a jeho výskyt se rozšiřuje, z čehož žalobkyně naopak usuzuje, že se rozšiřuje také základna vhodných biotopů. Žalobkyně v tomto vidí zjevný rozpor, přičemž k tomu podotýká, že si žalovaný pro své hodnocení případu bez zjevného opodstatnění evidentně vybral tu pro žalobkyni horší z možností. Dále žalobkyně uvedla příklad na str. 30 napadeného rozhodnutí, v níž se žalovaný zaobírá námitkou žalobkyně ohledně nesprávnosti tvrzení inspekce o porušení předběžného opatření ze dne 29. 8. 2017, č. j. ČIŽP/46/2017/1028 (dále též jen „předběžné opatření“) a uvádí, že skutečnost, zda došlo k porušení předběžného opatření, není pro případ rozhodující, aby na str. 34 tuto skutečnost označil za přitěžující okolnost. Napadené rozhodnutí dle žalobkyně své závěry o zásadních okolnostech případu opírá o domněnky a předpoklady bez odrazu v důkazním materiálu (a zvláště pak v podkladech přípustných, nedotčených vadami), když žalobkyně takové závěry označuje za ryze spekulativní.

7. Napadené rozhodnutí se pak nevypořádalo se všemi uplatněnými námitkami žalobkyně, k čemuž žalobkyně předně ukázala na námitku k podkladu rozhodnutí – e-mailu Ing. M. K. ze dne 25. 9. 2017 týkající se dalšího navážení zeminy mimo vymezený prostor (včetně příloh) a pokračování emailu Ing. M. K. ze dne 25. 9. 2017 (včetně příloh). Tyto námitky spočívaly v tom, že se v těchto emailových podáních zdrojově odkazuje na místní šetření, které měla Ing. M. K., úřednice Krajského úřadu Kraje Vysočina uskutečnit dne 24. 9. 2017, avšak - jak žalobkyně s odkazem na příslušný spis Krajského úřadu uvedla - žádné takové šetření se neuskutečnilo, resp. o něm neexistuje žádný záznam či protokol a o informacích obsažených v těchto emailech tak existují důvodné pochybnosti. Tato námitka nebyla dle žalobkyně nikdy vypořádána.

8. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně uvedla, že skutečnosti uvedené ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí nejsou prokázány. K tomu doplnila, že není prokázáno, že by pozemek p. č. 227/3 v k. ú. Čikov byl biotopem zvláště chráněných druhů živočichů, zejména ohrožené koroptve polní a kriticky ohrožené kudlanky nábožné. Žalobkyně má za to, že se tento závěr dovozuje z podkladů získaných či provedených nezákonným způsobem, tedy prokazováno je procesně nesprávným způsobem. Závěr o existenci biotopu se pak dle žalobkyně ve své podstatě dovozuje z jediného zaznamenaného a zdokumentovaného údajného výskytu jednoho páru koroptve a jedince kudlanky nábožné a zahlédnutí jedince blíže neurčeného druhu ještěrky dne 17. 8. 2017. Tento výskyt je spjat s šetřením inspekce bez přítomnosti žalobkyně v rámci úkonů předcházejících kontrole, kdy navíc environmentální průzkum a posouzení lokality podnikovým ekologem žalobkyně s mnohaletou praxí před zahájením navážení zeminy a kamení (i posléze v průběhu, ověřený dalšími pracovníky s obdobnou odborností a zkušeností) nepotvrdil výskyt jakýchkoliv chráněných druhů živočichů v jakýchkoliv vývojových stádiích. Podobně měl uzavřít odborný posudek zpracovaný znalcem. Z fotodokumentace a videosekvence z údajného výskytu chráněných živočichů pořízených inspekcí je dále dle žalobkyně zjevné, že inspekce prováděla šetření v místech nedotčených stavební činností žalobkyně. Takové podklady pak ničeho nedosvědčují o částech předmětného pozemku dotčených činností související s navážkou a není tak prokázané, že se chránění živočichové nebo jejich sídla nebo jakákoliv vývojová stádia na částech předmětného pozemku dotčených činností související s navážkou skutečně nacházeli. Jejich výskyt pak dle žalobkyně nebyl nikdy později znovu zaznamenán (natož zadokumentován) ani pracovníky žalobkyně, ani úředními osobami, které lokalitu navštívily opakovaně. Správní orgány se dle žalobkyně rovněž řádně nevypořádaly s charakteristikami údajně zjištěných ohrožených druhů, když jsou všechny specifikované druhy běžně schopné pohybu a přemísťování i na větší vzdálenosti a nelze tak tvrdit, že se pohybují toliko v rámci svého biotopu ve smyslu zákona č. 114/1992 Sb. Prohlášení lokality za biotop takovýchto přelétavých druhů musí tedy být řádně podloženo, aby bylo vyloučeno, že se nejedná o výskyt ojedinělý a náhodný nebo případně, že se nejedná o jedince pocházející z odchovu, který nebyl dostatečně zabezpečen. Zjištěním výskytu jedince kudlanky a páru koroptve nelze učinit závěr o tom, že se v případě pozemku (zvláště rozsahu zde řešeného) jedná o jejich biotop, když průkaznost tvrzení o biotopu musí nutně vykazovat určité parametry, z nichž lze dovodit vyloučení nahodilosti výskytu. Žalobkyně se pak domnívá, že šíření druhu kudlanky nábožné do míst, kde její výskyt nebyl v minulosti pozorován, je naprosto přirozeně spojen s automobilovou a železniční dopravou, když tyto nové výskyty jsou pozorovány právě kolem dopravních koridorů.

9. Dále pak dle žalobkyně není prokázán zásah do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů. V souladu s ustanovením § 50 zákona č. 114/1992 Sb. nadto není zakázán jakýkoliv zásah do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů, ale pouze ten škodlivý. Zde má navíc žalobkyně opětovně za to, že v tomto případě byly závěry správními orgány dovozovány z podkladů získaných či provedených nezákonným způsobem. Dle žalobkyně je pak tato část odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela nedostatečná a samo odůvodnění v podstatě nepřezkoumatelné, škodlivý zásah do přirozeného vývoje se jaksi presumuje, resp. argumentace je vystavěna na domněnkách a předpokladech. K tomu žalobkyně doplnila, že místa sousedící s navážkou, kde byl údajně inspekcí pozorován jednorázový výskyt chráněných živočichů, nebyla činností žalobkyně dotčena. Správní orgány obou stupňů se potom dle žalobkyně (dostatečně) nezabývaly charakteristikou předmětných (údajně zastižených) dvou druhů chráněných živočichů (symbióza na urbanizovaném území, schopnost vstřebat disturbanci atd.), když jejich výskyt nebyl později na místě znovu zaznamenán. Opominuly se pak zaobírat také dalšími podstatnými skutečnostmi, jako jsou velikost a charakter populace (stálá, zastavující se, zimující ad.), teritorialita těchto druhů, biologickými nároky nebo kvalitou biotopu chráněných druhů zastižených na lokalitě Čikov, přitom tyto skutečnosti jsou zásadní při případném vyhodnocení dotčených pozemků jako biotopu, a taktéž rozsahu a intenzity aktivit, které lze klasifikovat jako zásah do přirozeného vývoje živočicha. Správní orgány se dle žalobkyně vůbec nezabývaly charakterem údajně škodlivé činnosti, ani dopadem činnosti na předmětném pozemku na konkrétní druhy a jedince chráněných živočichů údajně se zde vyskytujících. Podstatná část pozemku (89 % při zohlednění výměry 15 000 m2, kterou však žalobkyně neuznává, když nebylo prokázáno, že by se navážka zeminy dotýkala právě plochy v tomto rozsahu) pak zůstala (dočasným) uložením zeminy zcela nedotčena a spolu s okolními pozemky poskytuje dostatečnou zásobu potravy, úkryt a další podmínky pro přirozený vývoj předmětných druhů živočichů v případě, že se zde vyskytnou. Ohledně velikosti dotčené plochy pak má žalobkyně za to, že došlo k pochybení inspekce, která při jejím stanovení nevycházela z přesných a ověřitelných údajů, jaké představuje např. geometrické zaměření provedené profesionálem. Rozhodnutí inspekce tak je podle žalobkyně v této části nepřezkoumatelné.

10. V třetím žalobním bodě žalobkyně napadla přípustnost využití protokolu o kontrole ze dne 25. 8. 2017 a záznamu o úkonech předcházejících kontrole ze dne 23. 8. 2017 jako důkazních prostředků. Údajný protokol o kontrole ze dne 25. 8. 2017 neobsahuje dle žalobkyně některé z esenciálních náležitostí uvedených v ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kontrolní řád“), konkrétně důvod přizvání přizvaných osob (písm. c) a označení předmětu kontroly (písm. e). Nejedná se tedy o protokol o kontrole ve smyslu kontrolního řádu, kontrola dosud nebyla ukončena, a nelze tedy na její výsledky a zjištění odkazovat, neboť neexistují. Žalobkyně na tuto skutečnost opakovaně upozorňovala a nikdy nepovažovala dokument nazvaný Protokol o kontrole ze dne 25. 8. 2017 za protokol o kontrole ve smyslu kontrolního řádu a nikdy tedy tento ve smyslu kontrolního řádu nenámitkovala. Vyjádření k protokolu ze dne 11. 9. 2017 nelze za námitky považovat, nebylo s tímto úmyslem podáno, kdy např. schválně pro odlišení bylo nazváno Vyjádření a nikoliv námitky a taktéž schválně bylo v úvodu definováno, že se žalobkyně vyjadřuje k dokumentu nazvanému protokol o kontrole a nikoliv k protokolu o kontrole. Dle žalobkyně tak dokument nazvaný protokol o kontrole ze dne 25. 8. 2017, příp. záznam o úkonech předcházejících kontrole ze dne 23. 8. 2017 (kterýžto dokument je s kontrolou neoddělitelně spjat) a k nim přináležející fotografie jako podklad rozhodnutí nemají váhu, která je jim připisována žalovaným a inspekcí v rámci jejich rozhodnutí a jejich využiti tak není vhodné za situace, kdy do dne podání žaloby nedošlo k ukončení příslušné kontroly.

11. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně namítla nepřípustnost protokolu o zajištění důkazu ohledáním ze dne 20. 10. 2017, včetně příslušných fotografií, jako důkazního prostředku. Podle žalobkyně je z protokolu zřejmé, že v rámci tohoto zajišťování důkazu nedošlo „pouze“ k zajištění důkazu ohledáním, ale že inspekce také vyslýchala svědka, pana V. C., jednatele společnosti NEMSTAV s.r.o. Z uvedeného protokolu přitom není zřejmé, zda byl svědek v souladu s ustanovením § 55 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), poučen (žalobkyně předpokládá, že nebyl), protokol neobsahuje údaje umožňující identifikaci fyzické osoby dle požadavků ustanovení § 18 odst. 2 správního řádu (např. datum narození) atd. a žalobkyně nebyla vyrozuměna o zajištění důkazu, ať už jako oprávněný uživatel (nájemce) věci (předmětného pozemku), když tato informace je a byla inspekci známa, nebo jako (budoucí) účastník řízení. Žalobkyně tak nemohla využít svých práv, zejména právo být účastna při provádění důkazu a právo dle ustanovení § 54 odst. 2 správního řádu. Usnesení o zajištění důkazu bylo žalobkyni oznámeno dodatečně. Správní řád však takovýto postup dle žalobkyně umožňuje pouze ve výjimečných případech - dle ustanovení § 138 odst. 1 správního řádu tehdy, hrozí-li nebezpečí z prodlení. Inspekce pak měla dostatečně konkrétně popsat svou odůvodněnou obavu a důvodné předpoklady a řádně zdůvodnit i hrozbu nebezpečí z prodlení, což neučinila, kdy je tak předmětné usnesení nepřezkoumatelné. Žalobkyně se domnívá, že tento nedostatek odůvodnění nelze zhojit ani v rámci rozhodnutí žalovaného. Jednak důvodné obavy a předpoklady, příp. hrozby nebezpečí prodlení dle ustanovení § 138 odst. 1 správního řádu musí být relevantní k okamžiku zajištění důkazu, jejich relevanci k příslušnému okamžiku nelze v případě umožnění zpětného doplnění, opravy čí změny jejich odůvodnění zajistit (správní řízení by pak vykazovalo znaky možné svévole), jednak žalovaný (nadřízený orgán) nemůže vědět, co v konkrétním případě v relevantním okamžiku vedlo inspekci (prvostupňový orgán) k aplikaci institutu zajištění důkazu.

12. V rámci svého pátého žalobního bodu žalobkyně uvedla, že má za to, že správní orgány obou stupňů neprovedly řádné dokazování, když je ze správního spisu zřejmé, že ani jeden ze správních orgánů nenařídil ústní jednání, při němž by důkaz jakoukoliv listinou mohl provést. Správní orgány žalobkyni neoznámily, že bude prováděn důkaz listinami mimo jednání, ani o takovém provedení důkazu nesepsaly protokol. Správní orgány tak pochybily, neprovedly-li veškeré listinné důkazy, a upřely tím žalobkyni možnost vyjádřit se k prováděnému důkazu. Uvedené se týká všech listinných důkazů. Žalovaný tuto odvolací námitku vyřídil tak, že s odkazem na judikaturu uvedl, že byť je napadaný postup formálně nesprávným procesním postupem, díky možnosti žalobkyně seznámit se s listinami obsaženými ve spise (na základě usnesení inspekce ze dne 7. 2. 2018, č. j. ČIŽP/46/2018/990, a souvisejícího dokumentu obsahujícího seznam všech podkladů rozhodnutí) a realizované možnosti vyjádřit se k nim, nevedlo toto pochybení k negativnímu zásahu do procesních práv žalobkyně, resp. dopad do procesních práv je minimální. Žalobkyně je toho názoru, že okolnosti projednávaného případu (zejm. když se žalobkyně důsledně a aktivně brání a sankce se blíží spíše horní hranici vymezené předpisy) hovoří pro to, že toto procesní pochybení působí jako zásadní vada řízeni a závěry dovozované z judikatury nelze na případ uplatnit. Její námitka stran dokazování se vztahuje rovněž pro odvolací řízení. Napadené rozhodnutí se pak v odůvodnění odvolává např. na dokumenty: Hodnocení rizika využití odpadů k terénním úpravám dle přílohy č. 11, odstavce 4, vyhlášky č. 294/2005 Sb. v rámci akce Terénní úpravy lokality Běliny v obci Čikov, Rozbor zemin - vyhodnocení směsného vzorku zeminy ze dne 11. 5. 2017 nebo Vyjádřeni k protokolu ze dne 11. 9. 2017. Žalobkyni však není zřejmé, jak se tyto dokumenty staly součástí spisu a k těmto listinám neproběhlo řádné dokazování ve smyslu uvedeném výše. Žalobkyně nebyla nijak seznámena s tím, že jsou (anebo mají být) tyto dokumenty podkladem rozhodnutí, a tudíž se k nim v průběhu řízení nevyjadřovala, ani vyjádřit nemohla.

13. Dále žalobkyně v šestém a sedmém žalobním bodu namítla nepřípustnost nových důkazů a podkladů, konkrétně nových dokumentů, skutečností známých žalovanému z úřední činnosti a literatury, kdy se jednak napadené rozhodnutí odvolává na žalobkyni neznámé dokumenty uvedené v rámci jejího pátého žalobního bodu, jednak se napadené rozhodnutí v odůvodnění odvolává na skutečnosti žalovanému známé z jeho úřední činnosti, o nichž se žalobkyně dozvěděla teprve z tohoto rozhodnutí, aplikaci těchto skutečností nemohla rozumně předpokládat, a tedy jí nebyl poskytnut dostatečný prostor pro využití procesních práv. Obdobně je nutno dle žalobkyně přistupovat k tomu, pokud se napadené rozhodnutí v odůvodnění odvolává na literaturu, kterou se má prokázat skutkový stav.

14. V osmém žalobním bodu namítala žalobkyně neprovedení jí navržených důkazů. Žalobkyně k tomu uvedla, že v průběhu řízení navrhla řadu důkazních prostředků k prokázání svých tvrzení. Správní orgány obou stupňů však tyto návrhy v zásadě neprovedly, když žalovaný k návrhům z odvolání v odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 27 uvádí, že se jeví, jako nepravděpodobné získat z nich důkazy, které by měly zásadní vliv na zjištěné skutkové okolnosti projednávané věci. Naopak však např. na str. 11, 19 napadeného rozhodnutí žalovaný směrem k žalobkyni podotýká, že nedoložila ke svým tvrzením žádné podklady, že se její tvrzení jeví jako irelevantní, protože jsou obecného charakteru, nepodložené a obdobně. Žalobkyně v této souvislosti namítla, že dle § 50 odst. 3 správního řádu jsou to správní orgány, kdo provádí důkazy a mají povinnost zjistit rozhodné okolnosti, o nichž neexistují důvodné pochybnosti. Je povinností správních orgánů vypořádat námitky účastníků řízení, a to přesvědčivě. Jestliže žalobkyně předkládá tvrzení, k tvrzením navrhuje provést důkazní prostředky, je podle ní zcela absurdní, aby žalovaný vyčítal žalobkyni nedostatečnost tvrzení, jeho průkaznosti a přitom odmítl provést žalobkyní navržené důkazní prostředky, díky kterým může dojít k vyjasnění a upřesnění sporných otázek. Odůvodnění, které bylo k neprovedení důkazních prostředků uvedeno, je tak dle žalobkyně nedostatečné.

15. V devátém žalobním bodu upozornila žalobkyně na problém inspekcí zajištěných podkladů. K tomu doplnila, že při kontrolním šetření dne 25. 8. 2017 inspekce požádala žalobkyni, aby zaměřila navážku zeminy. Žalobkyně inspekci vyhověla, aniž by tušila, že ta chce tohoto využít jako podkladu proti ní v přestupkovém řízení. V uvedeném využití těchto podkladů v rámci přestupkového řízení žalobkyně spatřuje porušení zásady nemo tenetur (nikdo nemůže být nucen k sebeobviňování), neboť v okamžiku poskytnutí tohoto podkladu inspekcí nebyla řádně poučena o svém právu odepřít výpověď. K takovému podkladu nemělo tak být vůbec přihlíženo.

16. V desátém žalobním bodu [v rámci graficky odlišených podbodů a) – n) – pozn. městského soudu] namítala žalobkyně nepřiměřenost výše pokuty, způsob jejího určení a tvrdila překročení mezí správního uvážení, příp. jeho zneužití, při jejím ukládání, když rozporovala správními orgány obou stupňů uváděné přitěžující okolnosti pro stanovení výše pokuty, a zároveň uváděla okolnosti polehčující, k nimž dle jejího názoru mělo být při stanovení výše pokuty přihlédnuto.

17. Žalobkyně namítá, že je uložená pokuta ve výši 80 % maximální výše stanovené zákonem pro tuto skutkovou podstatu zjevně nepřiměřená individuálním okolnostem případu, žalovaný a inspekce tímto překročili zákonem stanovené meze správního uvážení nebo je zneužili. Výše sankce není dle mínění žalobkyně slučitelná se zásadami předvídatelnosti a zákazu svévole, když správní orgány především okolnosti případu řádně nezjistily, proto jejich hodnocení, že závažnost uvedeného přestupku je s ohledem na rozsah a způsob provedení předmětného zásahu vysoká, resp. že rozsah újmy na ochraně přírody je rovněž relativně vysoký, není na místě. Žádné indicie pak dle žalobkyně nevedly k závěru, že by mělo dojít k projednání záměru dočasné mezideponie s orgány ochrany přírody. Argumentace žalovaného, kterou k této již odvolací námitce uvedl, a to že s ohledem na princip předběžné opatrnosti žalobkyně musela záměr projednat, se žalobkyni jeví absurdní. S takto vykládaným principem předběžné opatrnosti by s orgány ochrany přírody musel být projednán opravdu každý záměr.

18. Inspekce negativně hodnotila, že navážení zeminy a dalšího materiálu prováděla žalobkyně bez jakékoliv výjimky ze zákazů podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., čímž mělo dojít k nedovolenému zásahu do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů. Uvedená skutečnost je v konkrétním případě jedním ze znaků skutkové podstaty přestupku, bez jehož naplnění by se vůbec o přestupek nejednalo. Přičítat této skutečnosti ještě charakter přitěžující okolnosti je porušením zásady dvojího přičítání.

19. Správní orgány dále negativně hodnotily, že bylo negativně zasaženo poměrně velké území. Inspekce uváděla plochu cca 15000 m2. Žalovaný k námitce žalobkyně uvedl, že i kdyby to bylo 14 000 m2, jedná se o poměrně velké území a nic to na přitěžující okolnosti (a výši pokuty) nemění. Žalobkyně považuje rozlohu dotčené plochy za neprokázanou a namítá, že dojde-li k úpravě rozlohy dotčené plochy o již relevantních 7 %, měla by mít taková nikoli nevýznamná úprava dopad také do výše stanovené pokuty.

20. Inspekce dále negativně hodnotila, že po vydání rozhodnutí o předběžném opatření dne 29. 8. 2017, kterým bylo žalobkyni nařízeno zdržet se dalšího navážení jakéhokoliv materiálu realizovaného vlastními silami či prostřednictvím najatého subjektu na pozemek p. č. 227/3 v k. ú. Čikov vyjma plochy polygonu vymezeného lomovými body se souřadnicemi dle zaměření provedeného ke dni 26. 8. 2017, a to do doby než bude pravomocně rozhodnuto ve věci omezení nebo zákazu činnosti podle § 66 zákona č. 114/1992 Sb., došlo ze strany žalobkyně k dalšímu navážení zeminy na doposud navážkou nedotčenou část uvedeného pozemku. Z rozhodnutí inspekce i z jednání, která byla s příslušnými pracovníky inspekce vedena, vyplývalo, že toto je zásadní důvod pro stanovenou výši pokuty. Žalobkyně v odvolání označila toto tvrzení inspekce za nesprávné a neprokázané. Žalovaný k tomu však v rámci napadeného rozhodnutí uvedl, že pro projednávaný případ není tato skutečnost rozhodná, nicméně současně dodal, že skutečnost, že v navážení bylo ze strany žalobkyně pokračováno i po uskutečnění kontroly dne 25. 8. 2017, je přitěžující okolností. K tomuto žalobkyně uvedla, že nebylo prokázáno, že došlo k porušení předběžného opatření, a jestliže žalovaný tuto skutečnost nepovažuje za rozhodnou, měl tedy uloženou pokutu příslušně moderovat. Žalobkyně taktéž podotkla, že při kontrolním šetření dne 25. 8. 2017 nebyl pozorován žádný výskyt zvláště chráněných živočichů, proto nerozumí tomu, proč by měla být skutečnost, že bylo pokračováno s navážkou po datu 25. 8. 2017, považována za přitěžující okolnost.

21. Inspekce dále jako k přitěžující okolnosti při svých úvahách o výši sankce uvedla, že uvedení lokality do původního stavu bude velmi obtížné, kdy žalobkyně označila takový závěr inspekce za zcela nepodložený.

22. Žalovaný doplnil jako přitěžující okolnost skutečnost, že žalobkyně přes svůj vlastní návrh, že nebude navážku rozšiřovat na dosud nezasaženou část pozemku, pokračovala v navážení, a to i přesto, že inspekce ve věci vydala rozhodnutí o předběžném opatření, kdy však žalobkyně skutečnost, že by se zavázala nerozšiřovat navážku, považuje za neprokázanou.

23. Žalovaný dále doplnil jako přitěžující okolností výčet případů porušení předpisů na ochranu životního prostředí žalobkyní, kdy lze z textu napadeného rozhodnutí dovodit, že při stanovení výše pokuty žalovaný zohlednil, že snad žalobkyně systematicky a flagrantně porušuje své povinnosti na úseku ochrany přírody a není zde zjevná snaha napříště se protiprávního jednání vyvarovat, což však žalobkyně kategoricky odmítla.

24. Správní orgány pak při stanovení výše uložené sankce naopak pozitivně nezohlednily odpovědné chování a aktivní přístup žalobkyně a dále nepřihlédly jako k polehčující okolnosti k tomu, že situace kladená žalobkyni za vinu je důsledkem realizace celostátně mimořádně významné a náročné veřejné zakázky, v jejíž přípravné fázi (včetně posuzování EIA) nebyla problematika (i z hlediska ochrany životního prostředí) naprosto nutného mezideponování zemin nijak řešena, při níž byla žalobkyně nucena (a to nejen vysokými sankcemi, ale i celospolečenskou objednávkou na rychlé realizaci díla - vyvolané omezením provozu na komunikaci - dálnici D1 s důsledky zhoršení podmínek života dotčeného zhoršenou dopravní situací, zvýšením bezpečnostních rizik, atd.) problematiku řešit v enormně krátkém časovém úseku, kdy tak stát vlastně trestá žalobkyni za situaci, do které ji sám prostřednictvím své vlastní příspěvkové organizace dostal. Správní orgány taktéž nezohlednily jako polehčující okolnost charakter dotčeného pozemku a zájem místní samosprávy na jeho rekultivaci. V tomto je podle žalobkyně paradoxní, že polovina pokuty má být příjmem obce Čikov, která svými požadavky, zájmy a záměry situaci do značné míry vyvolala. Správní orgány rovněž nezohlednily, že se žalobkyně podílí na odstranění následků a že ji v této souvislosti vznikají nemalé náklady. V této souvislosti má pak žalobkyně konečně za to, že uložená pokuta neodráží v pozitivním smyslu ani tu skutečnost, že po celou dobu se správními orgány aktivně spolupracuje.

25. Žalobkyně ohledně nepřiměřené výše pokuty odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2018, č. j. 8 As 172/2017 – 39, v němž je projednáván případ, který se dle jejího názoru s případem projednávaným podobá v řadě podstatných znaků. Jednalo se o případ, kdy společnost Lesy Dolejš, s.r.o. zničila sídlo a poškodila biotop zvláště chráněného druhu živočicha holuba doupňáka a zničila jeho hnízdiště bez možnosti nápravy v důsledku kácení, přičemž byl jeho výskyt prokázán v několika po sobě jdoucích letech, čímž spáchala přestupek dle § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb. a byla jí jako sankce uložena pokuta ve výši 9 000 Kč. Podle žalobkyně se tak při srovnání uvedeného sporu s její situací jedná ohledně výše uložené pokuty o ničím neodůvodněnou ohromnou disproporci. Zároveň měly dle žalobkyně správní orgány při posuzování projednávané věci porušit zásadu předvídatelnosti, tj. aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

26. Pro případ, že by žalobě nebylo vyhověno, žalobkyně navrhla, aby soud využil moderace, a to tak, že od uložení zjevně nepřiměřené pokuty upustí, nebo ji v mezích zákonem dovolených sníží.

27. Žalovaný k výzvě soudu předložil příslušný spisový materiál spolu s písemným vyjádřením k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí, neboť ji shledává nedůvodnou.

28. K prvnímu žalobnímu bodu uvedl, že v rámci napadeného rozhodnutí vypořádal všechny jednotlivé námitky žalobkyně tak, aby žádná nezůstala opomenuta. Logika žalobkynina odvolání, včetně jeho struktury a argumentů, se pak odráží též ve struktuře a délce napadeného rozhodnutí, kdy mu nelze vytýkat, že nejen reagovalo na každou námitku žalobkyně, ale každou takovou námitku se též snažilo dostatečným způsobem vypořádat s dostatečnou argumentací a popsáním všech správních úvah, které vedly žalovaného k jeho rozhodnutí, kdy se zejména v přestupkových věcech uplatňuje správní uvážení v široké míře a z tohoto hlediska je povinností správního orgánu jej podrobně a přesvědčivě odůvodnit. Podle mínění žalovaného při posuzování, zda jde o nepřezkoumatelné rozhodnutí, není rozhodující kvantita, ale kvalita samotného rozhodnutí, tedy to, zda je z jeho odůvodnění patrné, k jakým závěrům na základě popsaných úvah žalovaný dospěl a zda jím učiněné závěry odůvodňují výrok rozhodnutí. K tomu žalovaný odkázal též na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99.

29. Žalovaný se v rámci vyjádření k tomuto žalobního bodu vymezil proti žalobkyní tvrzené nejednoznačnosti ohledně části odůvodnění týkající se závěru k rozšířenosti, resp. ohroženosti koroptve polní a kudlanky nábožné, s tím, že v rámci odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl toliko, že schopnost šíření kudlanek je dosti omezená, když její přesuny na sever jsou limitovány klimatem a zánik biotopů v místech pro kudlanku vhodných představuje ohrožení tohoto kriticky ohroženého druhu. Žalobkyní tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí tak není logický a na zákonnost a přezkoumatelnost rozhodnutí nemá žádný vliv.

30. Ohledně žalobkyní tvrzeného rozporu při posuzování tvrzení inspekce o porušení předběžného opatření žalovaný uvedl, že část odůvodnění na str. 30 napadeného rozhodnutí správně zní „(o)dvolatel tak poukazuje na skutečnost, že od kontroly, na níž se zavázal k dalšímu nenavážení zeminy do doručení rozhodnutí o předběžném opatření, uplynulo pět dní, během nichž mohl s navážením zeminy pokračovat. Pro projednávaný případ však tato skutečnost není rozhodná, neboť odvolateli nebyla uložena napadeným rozhodnutím pokuta za nedodržení předběžného opatření, ale za to, že navážení zeminy prováděl v období minimálně od 10. 4. 2017 do 27. 9.2 017 na pozemek, který je biotopem ZCHD, čímž porušil zákaz rušení těchto živočichů. To, že v navážení pokračoval i po kontrole dne 25. 8. 2017 tak lze za přitěžující okolnost považovat a inspekce nepochybila, pokud k této skutečnosti přihlédla.“ Žalobkyně tak vytrhla část textu z kontextu napadeného rozhodnutí bez výše uvedeného dovětku, který žalovaný zvýraznil podtržením. Žalovaný pak výše uvedeným vysvětloval, že okolnost navážení zeminy v době po kontrole dne 25. 8. 2017 (kdy se žalobkyně zavázala nepokračovat v dalším navážení) do vydání předběžného opatření (doručeného žalobkyni dne 30. 8. 2017), lze posoudit jako přitěžující okolnost. To, že je tato skutečnost zopakována na str. 34 napadeného rozhodnutí tedy nemůže způsobit rozpor v rozhodnutí, a to i s ohledem na to, že jako přitěžující okolnost je zde bráno navážení zeminy v delším časovém úseku – od kontroly 25. 8. 2017 do 27. 9. 2017.

31. K tvrzení žalobkyně, že žalovaný své závěry opírá o domněnky ryze spekulativní povahy, žalovaný uvedl, že absence předem vybraného vhodného místa k uložení zeminy byla žalobkyni známa, když žalobkyně v podaném odvolání uvedla, že „(n)amístě je zde uvést, že deponováním zeminy a kamení se v (mnohaleté) přípravné a projekční fázi, ani při posuzování EIA nikdo nezabýval, bylo tak na zhotoviteli v extrémně krátké době zajistit vhodné místo.“ Žalovaný z toho tak logicky vyvozoval, že žalobkyně jako vítěz veřejné zakázky na stavební práce při modernizaci úseku dálnice D1 se musela se všemi projekty, postupy, apod., tedy se zadávací dokumentací rekonstrukce seznámit ještě před přihlášením do výběrového řízení a při posuzování všech odborných podkladů jí muselo být zřejmé, že otázka dočasné deponie v nich řešena není. K dokreslení situace pak žalovaný i s odkazy na odbornou literaturu popsal další druhy, jejichž výskyt lze důvodně předpokládat a zároveň zřetelně vyslovil, že řešení jiných druhů není předmětem daného řízení. Jako nelogické pak žalovaný nevidí ani své konstatování, že navážka na ploše 15 000 m2 o mocnosti místy až 10 metrů byla škodlivým zásahem do biotopu a měla za následek usmrcení všech jedinců druhu kudlanka nábožná pod navážkou se nacházejících. Žalovaný dále odkázal na znění § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb., podle něhož postačuje ke spáchání přestupku podle tohoto ustanovení teoreticky usmrcení byť i jednoho jedince.

32. K žalobkyní namítanému nevypořádání se s námitkou ohledně podkladu rozhodnutí - e-mailu Ing. M. K. ze dne 25. 9. 2017 týkající se dalšího navážení zeminy mimo vymezený prostor a pokračování emailu Ing. M. K. ze dne 25. 9. 2017, žalovaný uvedl, že se námitkou žalobkyně zabývala již inspekce v prvostupňovém rozhodnutí a posoudila jí jako irelevantní, neboť pro projednávanou věc není podstatné, zda a jak byl veden spis Krajským úřadem kraje Vysočina (dále jen „KrÚ KV“) a žalobkyně tyto své pochybnosti o šetření provedeném ze strany KrÚ KV do svého odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí vůbec neuvedla, takže se jí již žalovaný v napadeném rozhodnutí dále nezabýval. Dle jeho názoru navíc byla námitka v každém případě dostatečně vypořádána v rámci rozhodnutí v prvním stupni a žalovaný nemá o prohlídce místa pracovnicí KrÚ KV pochybnosti, když tato inspekci zaslala z místa samého fotodokumentaci a k zaslání podnětu inspekci (což je povinnost správního orgánu, zjistí-li poškozování přírody a krajiny, resp. povinností stanovených zákonem č. 114/1992 Sb.) nebylo třeba uskutečnit speciální místní šetření s vyhotovením protokolu, který by byl založen na KrÚ KV, který navíc kontrolu žalobkyně neprováděl, pouze byl aktivní a vedl spis v jiné záležitosti - ve věci odstranění následků neoprávněných zásahů.

33. K druhému žalobnímu bodu uvedl, že se v tomto případě námitky žalobkyně zcela kryjí s jejími argumenty v odvolání, kdy tyto žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně a pečlivě vypořádal na str. 12 – 18. Podle žalovaného v této části žalobkyně pouze kopírovala své odvolání, aniž by byť v minimálním rozsahu reagovala na správní úvahy a závěry v napadeném rozhodnutí, případně s nimi polemizovala. K tomu žalovaný doplnil, že při posuzování daného území vycházel z deficitu biotopu v § 3 odst. 1 písm. k) zákona č. 114/1992 Sb., kdy předmětný pozemek požadavkům tohoto ustanovení zcela vyhovuje a s ohledem na to, že na něm byly oba druhy živočichů zdokumentovány, nelze mít pochybnosti o vhodnosti pozemku jakožto biotopu právě pro tyto druhy. To, že je ekolog žalobkyně při údajných procházkách nezaznamenal, kdy k tomuto žalobkyně ničeho nedoložila, neznamená, že biotop pro vymezené živočichy vhodný není. Vzhledem k rozloze České republiky pak podle žalovaného nelze předpokládat, že bude každý pozemek z pohledu výskytu zvláště chráněných druhů živočichů popsán v odborné literatuře či podroben odbornému znaleckému zkoumání, k čemuž sama žalobkyně ani nic rozhodného neuvádí. Podle žalovaného si pak lze jen stěží představit, že by přímo na navážce bez vegetace, tedy bez jakékoli potravní možnosti a při naprostém nedostatku úkrytových možností, seděly slepice koroptve polní, aby tak naplnily zcela nelogickou představu žalobkyně o tom, že jejich výskyt by musel být zaznamenán právě tam a nikoli v bezprostřední blízkosti navážky. Není pak v silách inspekce prosévat na ploše cca 15 000 m2 navezenou zeminu o mocnosti až 10 metrů, za účelem zjištění, zda se pod ní nacházejí zničená vývojová stádia kudlanky nábožné o rozměrech několika milimetrů, přičemž tíhou navážky a jejich rozkladem by ani dohledatelná nebyla. Žalobkyně tak dle žalovaného zcela v rozporu s realitou požaduje prokázání, že se oba druhy nacházely přímo v místě navážky a tvrdí, že pokud tomu tak nebylo, nedovoleným způsobem nerušila a neusmrcovala zvláště chráněné živočichy.

34. Ohledně řádného vypořádání charakteristiky ohrožených druhů, průkaznosti tvrzení o vhodném biotopu, o výskytu kudlanky nábožné a škodlivosti zásahu žalobkyně do přirozeného vývoje uvedených zvláště chráněných živočichů pak žalovaný zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na relevantní judikaturu správních soudů, které měly bezvýhradně aprobovat závěry správních orgánů, dle kterých je zásah do biotopu zvláště chráněného druhu živočicha zásahem do jeho přirozeného vývoje, resp. že za činnost vedoucí ke škodlivému zásahu do přirozeného vývoje lze nepochybně považovat i změnu biotopu. K námitce žalobkyně, že podstatná plocha předmětného pozemku zůstala navážkou nezasažena, pak žalovaný odkázal na § 50 zákona č. 114/1992 Sb., který žádným způsobem nedefinuje plochu, která by musela být škodlivě zasažena, aby bylo možné o nepovolených zásazích hovořit, stejně jako neuvádí, že je-li v okolí rušení živočichů dostatek jiných pozemků s vhodným biotopem, o rušení živočichů se nejedná. Žalobkyně pak sama v průběhu řízní nebyla s to popsat, případně doložit, že plocha cca 15 000 m2 neodpovídá zjištění skutečnosti, když tato plocha ostatně ani nebyla žádným způsobem přesně ohraničena a zabezpečena proti dalšímu samovolnému posunu zeminy z navážky na dříve nezasažené plochy.

35. Ke třetímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že má jednak za to, že se s námitkami proti protokolu vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jednak že kontrolní řád v § 12 nepředepisuje, jakým způsobem je třeba důvod přizvání osob popsat, a proto odkaz na jiný dokument – v daném případě Pověření přizvané osoby ke kontrole ze dne 25. 8. 2017 – postačuje. Z odkazu je totiž patrné, že se inspekce důvodem přizvání zabývala, byť ho popsala méně vhodným způsobem, tj. odkazem na jiný dokument, než by tomu bylo v případě konkrétního vypsání tohoto důvodu tak, jak to učinila v pověření. Tato vada Protokolu o kontrole však nemohla mít dle žalovaného vliv na zákonnost rozhodnutí, a nebylo tak třeba k ní přihlížet, když ostatní předpoklady kontrolního řádu byly naplněny – jednalo se o osoby nepodjaté a věrohodné, jejich prostřednictvím bylo možné opatřit informace před zahájením vlastní kontroly pro posouzení, zda kontrolu vůbec zahájit (tyto osoby nebyly přizvány na základě libovůle inspekce) a inspekcí jim byla vystavena písemná pověření s poučením o jejich právech a povinnostech.

36. Neuvedení předmětu kontroly v Protokolu o kontrole pak nezpůsobuje vadu, která by mohla mít vliv na nezákonnost rozhodnutí. Jeho jádrem a nejpodstatnější obsahovou částí je potom popis kontrolních zjištění, tedy zjištění, zda kontrolovaná povinnost byla či nebyla ze strany kontrolované osoby splněna. Protokol o kontrole proto nelze posuzovat přehnaně formálním způsobem, resp. nelze klást takové nároky na jeho obsah, jako je tomu u rozhodnutí správních orgánů, a to i s ohledem na skutečnost, že v projednávané věci, na rozdíl od příkazního řízení, není jediným podkladem pro rozhodnutí. Všechny ostatní náležitosti Protokol o kontrole ze dne 25. 8. 2017 obsahuje. Žalovaný podotýká, že ať by byl předmět kontroly přesně popsán či nikoli, nemělo to vliv na rozhodnutí orgánů obou stupňů, i v případě uvedení předmětu kontroly by bylo rozhodnuto shodně.

37. Žalobkyně své myšlenkové pochody spojené s tím, že slovům námitky/vyjádření přikládá rozdílný význam v souvislosti s existencí či neexistencí protokolu, v odvolání neozřejmila a neuplatnila je, byť je uplatnit mohla, a učinila tak až v žalobě, tudíž se jimi žalovaný ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval. Inspekce nepochybila, když obsah dokumentu nazvaného vyjádření vyhodnotila jako námitky ve smyslu § 13 kontrolního řádu, neboť posuzovala obsah dokumentu a nikoli jeho označení. Postupovala tak v souladu s § 37 odst. 1 správního řádu, kdy nemohla předpokládat, že označení dokumentu přikládá žalobkyně zcela jiný význam, jak se až v žalobě snaží objasnit. Jak prvostupňový, tak i druhostupňový správní orgán neobdržely od žalobkyně žádnou reakci v tom smyslu, že nepodala námitky proti Protokolu o kontrole, ale pouhé vyjádření, neboť obdržený protokol nepovažuje za protokol ve smyslu kontrolního řádu, a tudíž že vyřízení námitek považuje za bezpředmětné. Proto považuje žalovaný tuto žalobní námitku za uměle vykonstruovanou a pro dané řízení za irelevantní. Jedním ze způsobů ukončení kontroly je pak dle § 18 písm. b) kontrolního řádu ukončení dnem doručení vyřízení námitek kontrolované osobě. Kontrola tedy byla prokazatelně ukončena dne 10. 10. 2017. Inspekce potom postupovala zcela v souladu s § 3 kontrolního řádu, který dává kontrolnímu orgánu možnost provádět před zahájením kontroly úkony, jejichž účelem je opatření podkladů pro posouzení, zda zahájit kontrolu a také stanoví, že navazuje-li na tyto úkony kontrola, mohou sloužit skutečnosti takto získané jako podklad pro kontrolní zjištění.

38. Ke třetímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že žalobkyně v podané žalobě neuvedla jeho rozhodnutí ze dne 30. 1. 2018, č. j. MZP/2018/560/245, kterým žalovaný zamítl její odvolání do usnesení inspekce o zajištění důkazu a rozhodnutí inspekce potvrdil. K údajnému výslechu pana V. C. žalovaný uvedl, že ve vypořádání námitek v napadeném rozhodnutí o něm není žádná zmínka. Žalobkyně tak napadá neexistující pasáž. Z usnesení inspekce o zajištění důkazu ohledáním ani z Protokolu o zajištění důkazu ohledáním ze dne 20. 10. 2017, č. j. ČIŽP/46/2017/229, nevyplývá, že by byl pan V. C. při zajišťování důkazu dne 27. 9. 2017 vyslechnut jako svědek. Jmenovaný byl v rámci zajišťování důkazu na místě inspekcí zastižen při práci spočívající v rozhrnování navezené zeminy na části pozemku p. č. 227/3 prostřednictvím těžké mechanizace. Tuto zjištěnou skutečnost inspekce popsala v Protokolu o zajištění důkazu ohledáním, avšak ani v protokolu ani v usnesení o zajištění důkazu ohledáním inspekce neuvedla, že by provedla výslech pana C. Sdělení pana C. nebyla jako důkaz v navazujícím správním řízení provedena a nesloužila jako jeden z podkladů pro vydání rozhodnutí, což by protokol o výslechu svědka dozajista byl. Argumentace žalobkyně o nezákonně provedeném výslechu svědka je tak nepatřičná, když k výslechu svědka nedošlo.

39. Žalobkyně si je vědoma, že je správní orgán povinen, a to i bez návrhu, zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. V projednávaném případě bylo zajištění důkazu ohledáním pozemku p. č. 227/3 v k. ú. Čikov provedeno dne 27. 9. 2017, přičemž správní řízení bylo zahájeno dnem 31. 10. 2017, kdy bylo žalobkyni doručeno prostřednictvím datové schránky Oznámení o zahájení řízení o přestupku. Podmínka postupu dle § 138 správního řádu o provedení důkazu ohledáním před zahájením správního řízení tak byla naplněna. K zajištění důkazu ohledáním přistoupila inspekce po obdržení upozornění KrÚ KV, že dochází k dalšímu rozšiřování původní zavezené plochy a rovněž k silné erozní činnosti vlivem dešťů v posledních dnech a posunu zeminy blíže do nivy Bělinského potoka. Dva dny po obdržení upozornění inspekce zajištění důkazu ohledáním provedla. Žalovaný se nedomnívá, že by tato „prodleva“ od přijetí upozornění vylučovala nesplnění podmínky důvodné obavy, že později důkaz nebude možno provést vůbec nebo jen s velkými obtížemi. Odůvodněnost provedení důkazu ohledáním byla potvrzena i zjištěními inspekce, která jak v usnesení o zajištění důkazu, tak i v Protokolu o zajištění důkazu ohledáním konstatovala, že oproti stavu zjištěnému v rámci inspekčního šetření dne 17. 8. 2017 a kontroly dne 25. 8. 2017 došlo ke zvýšení mocnosti navezené zeminy z původních 5-7 metrů na místy až 10 metrů, k navezení několika nerozhrnutých hromad zeminy na jinak urovnané ploše a posunutí hrany navážky směrem k nivě Bělinského potoka a rovněž v rozporu s rozhodnutím o předběžném opatření zjistila navezení velkého množství zeminy i do jihovýchodního cípu pozemku p. č. 227/3 v blízkosti pozemku p. č. 254/4 v k. ú. Čikov, který nebyl před vydáním rozhodnutí o předběžném opatření navážkou zeminy dotčen. Inspekce na předmětném pozemku nejen zdokumentovala nově naváženou zeminu, ale rovněž na pozemku zastihla pana C., který obsluhoval rypadlo – nakladač, a který inspekci sdělil, že v místě pracuje na základě objednávky žalobkyně a má za úkol rozhrnovat naváženou zeminu dle zákresu v plánku, který od ní obdržel. Činností pana C. tak docházelo ke změně stavu pozemku, který bylo třeba zdokumentovat, neboť hrozilo nebezpečí, že tuto situaci později nebude možné pro další řízení zaznamenat. Nebylo pak třeba provádět jeho výslech, postačilo, že byl při práci inspekcí zastižen. Ostatně i sama žalobkyně v odvolání proti usnesení o zajištění důkazu připustila, že porušovala rozhodnutí o předběžném opatření ze dne 29. 8. 2017, podle kterého se měla zdržet dalšího navážení zeminy, když uvedla, že „(p)říp. porušení tak musí být ojedinělá, snad vycházející z nedorozumění.“ Důkaz z moci úřední tak byl inspekcí zajišťován, protože byla shledána důvodná obava, že později jej nebude možno provést; navezenou zeminu by mohla žalobkyně odvézt, přemístit či překrýt dalším množstvím zeminy a nebylo by možné posoudit, nakolik nedovoleně zasáhla do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů a zda byla její činnost v rozporu se zákonem č. 114/1992 Sb. Naplněna tak byla i druhá podmínka postupu dle § 138 správního řádu. Žalovaný pak, vycházeje ze zásady, podle níž tvoří správní řízení na prvním i druhém stupni jeden celek a odvolací orgán, který souhlasí s výrokem rozhodnutí orgánu prvního stupně, může v rámci rozhodnutí o odvolání přidat na podporu prvostupňového rozhodnutí další argumenty, odůvodnění inspekce doplnil nejen ve svém rozhodnutí o odvolání proti usnesení o zajištění důkazu, ale i v žalobou napadeném rozhodnutí. Žalobkyně není v projednávaném případě osobou, která by musela při provádění úkonu (zajištění důkazu) poskytovat osobní součinnost, tedy osobou, jejíž účast byla na zajištění důkazu nezbytná. V projednávaném případě jí byla před vydáním rozhodnutí o přestupku daná možnost vyjádřit se ke všem podkladům pro vydání rozhodnutí a byla jí stanovena lhůta na toto vyjádření. Této své možnosti žalobkyně využila, když se k podkladům pro rozhodnutí vyjádřila svým podáním ze dne 15. 11. 2017. Ke zkrácení jejího práva na přítomnost při zajištění důkazu ohledáním tak vzhledem ke všem okolnostem projednávaného případu nedošlo. Navíc okolnosti případu nenasvědčují tomu, že by byla ohledáním pozemku porušena ochrana utajovaných informací či povinnost mlčenlivosti. Žalobkyně pak během správního řízení a ani v žalobě neuvedla žádný konkrétní důvod pro odepření ohledání pozemku, naopak vždy tvrdila, že předběžné opatření nebylo z její strany porušeno.

40. Ke čtvrtému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že tato námitka byla řádně vypořádána v napadeném rozhodnutí, přičemž odkázal na vybranou judikaturu Nejvyššího správního soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2008, č. j. 62 Ca 42/2007, kdy společným znakem žalovaným uvedených rozhodnutí má být to, že byť bylo konstatováno, že je neprovedení důkazu listinou postupem dle § 53 odst. 6 správního řádu formálně nesprávným procesním postupem, tak pokud měla žalobkyně možnost seznámit se s danou listinou (postupem dle § 36 odst. 3 správního řádu) a tato listina byla po celou dobu řízení založena ve správním spise, nevede toto pochybění k negativnímu zásahu do procesních práv žalobkyně, resp. dopad do jejích procesních práv je minimální. Uvedená judikatura podle žalovaného nerozlišuje, zda byl předmětem projednávání soudů banální přestupek či nikoli, ani to, nakolik byla žalobkyně v průběhu správního řízení aktivní. Podle názoru žalovaného je pro projednávanou věc podstatné, že všechny listiny, jejichž provedení se žalobkyně domáhá, byly a jsou součástí správního spisu a žalobkyni byl doručen dokument obsahující seznam všech podkladů pro rozhodnutí a byla jí určena lhůta pro vyjádření se k podkladům, což ostatně učinila. K tomu žalovaný dodal, že dokazování listinou se mohlo obejít bez přítomnosti žalobkyně, neboť se nejedná o interaktivní provádění důkazu, jako je tomu např. u výslechu svědka, kterému by případně mohla klást otázky.

41. K pátému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že s dokumenty, které ve svém žalobním bodu uvádí žalobkyně, seznámil na CD, které obdržel od prvoinstančního orgánu (spis vedla inspekce elektronicky) a všechny tři dokumenty zaslala inspekci sama žalobkyně. Žalobkyní uvedené dokumenty (Hodnocení rizika využití odpadů k terénním úpravám dle přílohy č. 11, odstavce 4, vyhlášky č. 294/2005 Sb. v rámci akce Terénní úpravy lokality Běliny v obci Čikov, Rozbor zemin - vyhodnocení směsného vzorku zeminy ze dne 11. 5. 2017, Vyjádřeni k protokolu ze dne 11. 9. 2017) si neobstarával žalovaný, aby jimi doplnil podklady pro rozhodnutí či jako nové důkazní prostředky ve věci, na nichž by své rozhodnutí postavil, ale naopak na ně ve svém odvolání odkazovala žalobkyně, aby prokázala, že se v dané lokalitě zvláště chráněné druhy živočichů nevyskytují a v závěru odvolání dokument Hodnocení rizik k záměru rekultivace navrhla jako důkazní prostředek. Tímto jejím návrhem nebyl žalovaný vázán, na druhé straně byl povinen vyložit, z jakých důvodů dospěl k závěru, že navržený důkaz neprovede, když měl za to, že navrhovaný důkazní návrh nemůže ověřit nebo vyvrátit tvrzenou skutečnost, že se v místě zvláště chráněné druhy nevyskytují. Tvrdila-li tedy žalobkyně ve svém odvolání určité skutečnosti s odkazem na dokumenty, které prvostupňovému správnímu orgánu sama poskytla, nemohl žalovaný jinak, než se s těmito dokumenty seznámit, tvrzené skutečnosti s dokumenty konfrontovat a správním uvážením dojít k závěrům, jež ve svém rozhodnutí prezentoval. Z popsaného je tak zřejmé, že dokumenty žalobkyně sama správním orgánům obou stupňů poskytla, opakovaně na ně odkazovala a vyjadřovala se k nim v průběhu celého správního řízení, včetně svého odvolání. Žalobkyně tak nyní nemůže v podané žalobě tvrdit a svá tvrzení ustát, že neměla možnost se k listinám vyjádřit, resp. se ani vyjádřit nemohla, protože jí obsah těchto dokumentů nebyl znám, v čemž spatřuje zásadní vadu řízení.

42. K šestému a sedmému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že žalobkyní uváděné nové skutečnosti související k odtěžováním zeminy na levém břehu Bělinského potoka v 70. letech 20. století v souvislosti s výstavbou dálnice D1 sdělila sama žalobkyně ve svém odvolání. To, že žalovaný ve svém rozhodnutí napsal, že je mu tato skutečnost známa z fotografií pořízených inspekcí, které jsou součástí spisu, a z vlastní úřední činnosti, neznamená, že by se žalovaný odkazoval na skutečnost, která je žalobkyni naprosto neznámá a že by tato skutečnost měla podstatný vliv na rozhodnutí žalovaného. O odtěžování zeminy se žalovaný zmínil pouze při popisu, jak pozitivní vliv měla tato skutečnost na předmětný pozemek, který se stal biotopem zvláště chráněných druhů živočichů. Nešlo však o významný důkaz, na němž by bylo rozhodnutí vystavěno. Žalovaný k tomu v napadeném rozhodnutí odkázal na rozhodnutí KrÚ KV ze dne 14. 3. 2018, č. j. KUJI 20457/2018, jímž byla žalobkyni uložena povinnost uvést pozemek p. č. 227/3 do původního stavu nejpozději do 30. 6. 2018, které bylo žalobkyni známo, neboť jí bylo doručeno. Toto konstatování skutečnosti nebylo předmětem dokazování, nebylo na něm založeno rozhodnutí v projednávané věci, nebylo podkladem pro rozhodnutí, týkalo se toliko hodnocení polehčujících a přitěžujících okolností při stanovení výše pokuty a žalobkyně může k danému konstatování jen stěží nabídnout tvrzení a důkazy zpochybňující či vyvracející existenci daného pravomocného rozhodnutí. Ke shora uvedeným konstatováním lze tedy shodně uvést, že s nimi mohla žalobkyně stěží polemizovat, nemohly vést k jiným skutkovým závěrům v projednávané věci, když žalobkyně neuvedla, jak by konkrétně mohlo konstatování o vytěžování zeminy v 70. letech minulého století a rozhodnutí KrÚ KV ve zcela odlišném řízení změnit v její prospěch skutkový závěr správních orgánů, konstatovaná fakta nebyla použita jako podklad pro rozhodnutí (nebyly na nich založené úvahy, na nichž napadené rozhodnutí spočívá), nedošlo k využití dokazování provedeného v jiné věci (nešlo např. o použití výslechu svědka v jiné věci, při kterém nebyla žalobkyně účastna), napadené rozhodnutí nebylo opřeno o tyto skutečnosti, ale o důkazy, které inspekce získala v prvostupňovém řízení, a v případě čerpání faktu o uvedení pozemku do původního stavu označil žalovaný přesně číslem jednacím příslušné rozhodnutí KrÚ KV. Těmito odkazy na poznatky známé z úřední činnosti tak nebylo prováděno dokazování v projednávané věci a na jejich obsahu nebyl založen důvod pro potvrzení rozhodnutí inspekce. Šlo o objektivizované a v podstatě nesporné skutečnosti, které nebylo třeba dokazovat, a žalobkyně nenavrhla provedení žádného důkazu za účelem prokázání nějakého odlišného tvrzení. Žalovaný tak uvedl shora popsané skutečnosti toliko pro dokreslení situace a jako další argument pro to, že pokuta byla žalobkyni uložena v přiměřené výši s ohledem na okolnosti projednávaného případu. Z odborné literatury uvedené v napadeném rozhodnutí potom žalovaný necitoval a tato nebyla podkladem pro vydání rozhodnutí, ale pouze případným doporučením, kde lze získat další poznatky o koroptvi polní, případně k ověření, že skutečnosti uváděné žalovaným vyplývají z odborné literatury a nejsou účelově smyšleny. Žalovanému tak není zřejmé, jak by fakta z odborné literatury učinila žalobkyně spornými a jaké důkazy mínila za tím účelem provést, když v samotné žalobě tak neučinila.

43. K osmému žalobnímu bodu žalovaný vyjma odkazu na odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobkyní navrhované výslechy by nebyly s to přinést žádné nové poznatky, dokument Hodnocení rizik není znaleckým posouzením vhodnosti biotopu pro zvláště chráněné druhy živočichů, nebyl zpracován za tímto účelem, ale toliko pro případ, kdy by nebyla zemina z daného pozemku odstraněna z důvodu plánované rekultivace daného území a nedá se mu tedy přičítat taková váha a význam jak tvrdí žalobkyně v podané žalobě. Odvolání žalobkyně pak v mnoha jeho částech spočívalo toliko v negaci určitých pasáží rozhodnutí, aniž by nabízelo jiná řešení podložená důkazy. K tomu žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013-35, podle něhož leží důkazní břemeno primárně na správním orgánu (řízení o přestupku vychází ze zásady oficiality), pokud je však tvrzením delikventa některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal.

44. K devátému žalobnímu bodu žalovaný opětovně odkázal na Protokol o kontrole ze dne 25. 8. 2017, v němž se uvádí „(v) průběhu kontroly bylo kontrolovanou osobou navrženo, že společnost COLAS CZ, a.s., ani jiní subdodavatelé nebudou navážku rozšiřovat na dosud nedotčené plochy. Společnost COLAS CZ, a. s., zajistí nejpozději do pondělí 28. 8. 2017 geodetické zaměření plochy dotčené provedenou navážkou, které předá bezodkladně inspekci, aby bylo možno sledovat plnění tohoto navrženého opatření.“ Byla to tak podle žalovaného sama žalobkyně, kdo provedení zaměření navrhl a nelze tedy mluvit o jejím „sebeobviňování“ za situace, kdy žalobkyně provedení určitého úkonu (součinnost) sama navrhla, aby následně v žalobě namítala porušení zásady zákazu donucování k sebeobviňování, resp. to, že se jí v této věci nedostalo poučení.

45. K desátému žalobnímu bodu žalovaný předně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, aby dále uvedl, že ohledně námitky žalobkyně, v níž popsala, za jakých okolností vybrala předmětný pozemek k dočasné deponii, přičemž neměla indicie o tom, že by se na pozemku zvláště chráněného druhy živočichů vyskytovaly a nebylo jí známo, že je třeba její záměr v rámci principu předběžné opatrnosti předem projednat s příslušným orgánem ochrany přírody, který by posoudil vliv navážky na dané území, žalovaný v napadeném rozhodnutí nikde neuvedl, že měla žalobkyně povinnost (tedy, že musela) možnost navážení zeminy projednat s příslušným orgánem ochrany přírody, když napadené rozhodnutí toliko uvádí, že žalobkyně jakožto společnost, která je v daném stavebním oboru profesionálem s dlouholetou praxí, měla „dbát principu předběžné opatrnosti“, tedy bylo v jejím zájmu, aby této otázce věnovala dostatečnou pozornost a aby si vhodnost lokality pro uložení zeminy ověřila. K tomu žalovaný podotkl, že žalobkyni nebyla uložena sankce za to, že nedbala principu předběžné opatrnosti, ale tato skutečnost byla toliko zohledněna jako přitěžující okolnost při stanovení výše sankce.

46. Ohledně žalobkyní tvrzeného porušení zásady zákazu dvojího přičítání žalovaný uvedl, že tuto námitku akceptuje, kdy však výši pokuty ovlivnily i jiné okolnosti, jako např. vysoká závažnost přestupku, relativně vysoký rozsah újmy způsobené na ochraně přírody či významný rozsah následků. Nesprávná argumentace inspekce se však nemohla v tomto případě promítnout do výše pokuty, tak, že by tato byla snížena, nebo dokonce tak, že by žalovaný rozhodnutí inspekce zrušil.

47. Ohledně velikosti přestupkem zasažené plochy žalovaný uvedl, že v napadeném rozhodnutí nepřipustil, že by zasažená plocha činila 14 000 m2 nebo i méně, a není mu tak známo, na základě čeho žalobkyně tuto skutečnost dovozuje.

48. K námitce žalobkyně, že nebylo prokázáno, že by po vydání rozhodnutí o předběžném opatření navážela další zeminu na dosud nedotčenou část pozemku, žalovaný uvedl, že ani z napadeného rozhodnutí, ani prvostupňového rozhodnutí nevyplývá, že zásadním důvodem pro stanovení výše uložené pokuty bylo další navážení zeminy na dosud navážkou nedotčenou část předmětného pozemku, když žalobkyně ani nespecifikuje, z jakého jednání s pracovníky inspekce by toto mělo vyplynout. Žalovaný opětovně uvedl, že inspekce ve svém rozhodnutí vyjmenovala celou řadu okolností, které měly vliv na stanovení výše pokuty, kdy další navážení nebylo zásadním důvodem, ale toliko jednou z přitěžujících okolností. Žalobkyně potom dne 25. 8. 2017 sama navrhla, že navážku nebude rozšiřovat na dosud nedotčené plochy, avšak tímto svým vlastním návrhem se neřídila. K tomu žalovaný připomněl, že žalobkyni nebyla uložena pokuta za nedodržené předběžného opatření, ale za to, že nepovoleně navážení zeminy realizovala v období minimálně od 10. 4. 2017 do 27. 9. 2017.

49. K argumentu žalobkyně, že nebylo prokázáno, že by se zavázala nerozšiřovat navážku, a kdy současně popřela, že z její strany došlo k porušení předběžného opatření ze dne 29. 8. 2017, žalovaný odkázal na Protokol o kontrole ze dne 25. 8. 2017, v němž se uvádí „(v) průběhu kontroly bylo kontrolovanou osobou navrženo, že společnost COLAS CZ, a.s., ani jiní subdodavatelé nebudou navážku rozšiřovat na dosud nedotčené plochy.“ Protokol za žalobkyni podepsali bez námitek její zástupci, kdy tak výše uvedený argument uplatněný v žalobě považuje žalovaný za ryze účelový.

50. Žalovaný se taktéž vyjádřil k tomu, že při stanovení výše pokuty přihlédl k dalším řízením o přestupku vedeným se žalobkyní, k čemuž uvedl, že namátkově vybral několik správních řízení vedených v kraji Vysočina, kde vyjma jednoho případu poukázal na případy vedené oddělením ochrany přírody a krajiny, kdy se s ohledem na skutečnost, že daná rozhodnutí nabyla právní moci a žalobkyně s nimi byla obeznámena, nejedná dle žalovaného o nové skutečnosti jí neznámé.

51. V závěru svého vyjádření pak žalovaný uvedl, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, žalovaný jednoznačně zformuloval svůj právní názor a dostatečně podrobně vyložil všechny důvody, o něž svůj názor opírá. Jeho rozhodnutí je logické, jasné a přesvědčivé, nemá povahu svévole a je v souladu s právními předpisy. Skutkový stav byl bez pochybností a věrohodně prokázán. Argumentace žalobkyně se tak jeví žalovanému jako účelová s cílem odvrátit pozornost od jejího jednání realizovaného v rozporu se zákonem č. 114/1992 Sb., kdy se zřejmě v časové tísni snažila vyhnout povolovacímu řízení, nezachovala potřebnou míru opatrnosti a navezla zeminu na pozemek, na němž se vyskytují zvláště chráněné druhy živočichů. Takový postup je však společensky nebezpečný, ohrožuje veřejný zájem na ochraně přírody a krajiny a nelze ho tolerovat. Dle žalovaného se žalobkyně snaží rozhodnutí o uložení sankce zvrátit poukazováním na domnělé procesní deficity rozhodování a mnohdy i přehnanými požadavky na formalizovanou podobu všech postupů správních orgánů, kdy však ani jistá míra „nedokonalosti“ v rámci procesu správního rozhodování dle žalovaného není dle dikce § 89 odst. 2 správního řádu důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.

III. Posouzení žaloby

52. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán, přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). O podané žalobě přitom městský soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, protože s tímto postupem účastníci řízení souhlasili. Městský soud rovněž neshledal potřebu provádět dokazování nad rámec obsahu správního spisu, z něhož soud vychází.

53. Předmětem rozhodování správních orgánů v dané věci bylo posouzení otázky, zda došlo k porušení zákona č. 114/1992 Sb., přesněji zda došlo k naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 88 odst. 1 písm. e) citovaného zákona, tedy zda byl porušen zákaz rušení zvláště chráněných živočichů dle § 50 odst. 1 a 2 téhož zákona.

54. Podle § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb., v rozhodném znění, se právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že usmrcuje nebo chová ptáky s výjimkou těch, kteří mohou být loveni, nebo zvláště chráněné živočichy bez povolení, anebo jinak nedovoleně zasahuje do jejich přirozeného vývoje, 55. Podle § 50 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., v rozhodném znění, jsou zvláště chránění živočichové chráněni ve všech svých vývojových stádiích. Chráněna jsou jimi užívaná přirozená i umělá sídla a jejich biotop. Vybrané živočichy, kteří jsou chráněni i uhynulí, stanoví ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem.

56. Odst. 2 k tomu dále stanoví, že je zakázáno škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, zejména je chytat, chovat v zajetí, rušit, zraňovat nebo usmrcovat. Není dovoleno sbírat, ničit, poškozovat či přemisťovat jejich vývojová stádia nebo jimi užívaná sídla. Je též zakázáno je držet, chovat, dopravovat, prodávat, vyměňovat, nabízet za účelem prodeje nebo výměny.

57. Městský soud se nejprve zabýval námitkou žalobkyně týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí (první žalobní bod, kdy ovšem žalobkyně na tuto skutečnost opakovaně odkazuje v rámci celé žaloby) a to v souladu s § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a contrario, podle něhož může být předmětem soudního přezkumu toliko rozhodnutí, které je srozumitelné a založené na dostatečných důvodech. Městský soud však v případě napadeného rozhodnutí tyto nedostatky neshledal.

58. Městský soud předně uvádí, že neshledal žalobkyní tvrzenou rozporuplnost. Žalobkyní uváděné pasáže jsou vytrženy z kontextu a dle městského soudu si tato tvrzení nikterak neodporují. Městský soud neshledal rozporu mezi tvrzením, že velká část biotopů kudlanky nábožné zaniká s tím, že kudlanka nábožná v posledních letech expanduje, takže ji lze často nalézt i mimo obvyklé biotopy. Z celého popisu je jasné, že s ohledem na zvláštní způsob jejich rozmnožování a klimatické změny lze tento hmyz nalézt i mimo pro ně důležité biotopy se specifickými vlastnostmi, tyto však hrají zvláštní roli při udržení jejich populace a je nutno je s ohledem na to, že se jedná o kriticky ohrožený druh, chránit. Žalovaný je rovněž konzistentní ve svém závěru o tom, že pro posouzení, zda byl skutek spáchán, není závěr o tom, že žalobkyně pokračovala v protiprávním jednání i po vydání předběžného opatření rozhodný, na druhou stranu nutno tuto skutečnost považovat za přitěžující okolnost. Městský soud rovněž nesouhlasí se žalobkyní, že jsou závěry žalovaného opřeny o domněnky nebo předpoklady. Městský soud má za to, že v rozhodnutí je srozumitelně uvedené, o jaké úvahy žalovaný resp. správní orgán prvního stupně své závěry opřel. Ostatně žalobkyně neuvádí nic, čím by tyto závěry vyvrátila, resp. nenabízí jinou věrohodnou verzi, která by závěry žalovaného zpochybnila. Žalobkyní uváděné „domněnky a předpoklady“ jsou rovněž části odůvodnění rozhodnutí žalovaného, které jsou vytrženy z kontextu a jedná se ve směs o tvrzení dokreslující celou situaci a nikoliv o stěžejní skutková zjištění ani právní hodnocení jako stěžejní části rozhodnutí o přestupku.

59. Městský soud zdůrazňuje, že hlavním předmětem rozhodnutí žalované nejsou skutková zjištění správního orgánu, ani uvedení toho, o jaké důkazy (podklady) žalovaný svá skutková zjištění opírá, příp. jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, tyto skutečnosti jsou apriori obsahem rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Obsahem rozhodnutí žalovaného je jen a pouze posouzení odvolacích námitek. Městský soud proto ověřil, zda žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí neopomněl reagovat na všechny uplatněné odvolací námitky. Městský soud má za to, že se žalovaný každou z těchto odvolacích námitek jednotlivě zabýval, v některých případech rovněž společně s dalšími s ohledem na obsahovou souvislost jednotlivých námitek, vyslovil k nim své závěry, přičemž připojil úvahy, jimiž byl při vypořádání té které námitky veden. Žalobkyně ostatně v podané žalobě vyjma tvrzení nevypořádané námitky k e-mailu Ing. M. K. ze dne 25. 9. 2017 týkající se dalšího navážení zeminy mimo vymezený prostor a pokračování emailu Ing. M. K. ze dne 25. 9. 2017, které však nebyly v odvolání žalobkyně uvedené a žalovaný se tak neměl povinnost k nim vyjadřovat v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí, neoznačila žádné další odvolací námitky, které snad zůstaly dle jejího názoru zcela nevypořádány, resp. které měly být dle jejích žalobních tvrzení vypořádány zcela nedostatečně.

60. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je pak nadevší pochybnost zřejmé, jaký skutkový stav byl posuzován za použití právních předpisů, které na posouzení věci přiléhavě dopadají. K tomu je třeba zdůraznit, že na rozhodnutí správních orgánů obou stupňů soud podle ustálené judikatury správních soudů hledí jako na jeden celek. Žalovaný tak právem zaměřil svou pozornost na důvody, které jej vedly k zamítnutí odvolání žalobkyně. Argumentace žalovaného je velmi podrobná, reaguje v ní na jednotlivé odvolací námitky, nikoli domněnkami či neurčitě, jak žalobkyně tvrdí, ale naopak, je z ní zřejmé právní stanovisko k posouzení zjištěného skutkového stavu k dané odvolací námitce. Žalovaný při posouzení důvodnosti odvolání vyšel nejen z platných právních ustanovení, ale i z judikatury správních soudů, zejména z rozsudků Nejvyššího správního soudu, které k jednotlivým sporným otázkám na podporu svých závěrů užil, a to zcela v souladu se zákonem. Městský soud nemá, co by žalobou napadenému rozhodnutí vytkl a pro stručnost na důvody v něm uvedené odkazuje. V odůvodnění svého rozhodnutí přitom žalovaný podrobně pojednal o průběhu řízení, zjištěném skutkovém stavu, hodnotil stanoviska žalobkyně a jí navržené důkazy, a obsáhle zdůvodnil použití právních předpisů, jakož i judikatury správních soudů.

61. Městský soud dále přistoupil k posouzení důvodnosti klíčové skupiny námitek, jimiž žalobkyně poukazovala na to, že se předmětného přestupku svým jednáním nedopustila (druhý žalobní bod).

62. Žalobkyně v tomto ohledu v podané žalobě reprodukovala již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí vznesené námitky. Shodně jako v odvolání uvedla, že nesouhlasí s tím, že by se dopustila vlastní činností naplňující znaky přestupku podle § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb., a že jednání naplňující znaky přestupku nebylo správními orgány obou stupňů ani spolehlivě prokázáno pro jejich procesní pochybení. Rovněž v tomto ohledu zopakovala další související námitky vznesené již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí.

63. V tomto ohledu je třeba opětovně připomenout význam dispoziční zásady ovládající řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. s tím, že obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu, přičemž přitom není úlohou soudu, aby za žalobkyni žalobní argumentaci dotvářel. Žalobkyně tím, že v žalobě v zásadě zopakovala námitky vznesené v podaném odvolání, aniž by reagovala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se žalovaný s předmětným okruhem námitek vypořádal a přezkoumatelným způsobem popsal a vysvětlil, na základě jakých konkrétních úvah vycházejících ze zjištění plynoucích z důkazních prostředků provedených v řízení uzavřel o nedůvodnosti tohoto okruhu námitek, značně snížila svou šanci na procesní úspěch, neboť městský soud za ní nemohl domýšlet další argumenty. Pokud tedy žalobkyně v žalobních bodech neprezentuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správního orgánu, nemusí pak městský soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěl správní orgán (podobněji srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, čj. 6 As 54/2013 - 128).

64. V tomto směru městský soud konstatuje, že žalovaný zcela přezkoumatelným způsobem vysvětlil důvody, pro které neshledal důvodnými námitky žalobkyně zpochybňující závěry z prvostupňového rozhodnutí. Městské soud se s těmito závěry zcela ztotožňuje. Žalobkyní vyjádřený nesouhlas s vypořádáním těchto námitek a zopakování své verze bez uvedení jiných skutečností (např. judikatury, porušení právních předpisů nebo rozpor s formální logikou), které by její verzi podporovaly, nelze považovat za žalobní argumentaci k žalobou napadenému rozhodnutí, se kterou by se musel městský soud explicitně vypořádávat, a stačilo by jednoduše odkázat na vypořádání provedené žalovaným. Městský soud se k námitkám přesto vyjádří.

65. Městský soud shodně se žalovaným v míře obecnosti odpovídající vzneseným námitkám konstatuje, že obsah správního spisu dostatečně podporuje závěr o tom, že se žalobkyně skutkem popsaným ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí dopustila předmětného přestupku. Žalovaný zcela správně specifikoval poklady rozhodnutí a zjištění plynoucí z důkazních prostředků provedených ve správním řízení, na základě nichž v odůvodnění rozhodnutí popsaným způsobem dospěl ke skutkovému závěru o tom, že se žalobkyně dopustila přestupku podle § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb. a žalovaný v tomto směru mj. zcela správně poukázal na následky plynoucí z navážení zeminy na pozemek p č. 227/3 k. ú. Čikov žalobkyní pro zvláště chráněné druhy živočichů koroptve polní a kudlanky nábožné.

66. Městský soud připomíná, že správní soudy se již v minulosti ve svých rozhodnutích vypořádávaly se specifiky správního trestání v oblasti práva životního prostředí. Zde městský soud v tomto směru poukazuje především na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2011, čj. 1 As 86/2011 - 50, kde Nejvyšší správní soud zdůraznil preventivní funkci odpovědnosti v právu životního prostředí a od této funkce odvíjel princip precizního vymezení a stanovení primární povinnosti v zákoně a následné přesné zakotvení deliktní odpovědnosti.

67. V odůvodnění napadeného rozhodnutí v návaznosti na rekapitulaci skutkových zjištění plynoucích z jednotlivých podkladů pro rozhodnutí, resp. z provedených důkazních prostředků žalovaný konstatoval, že žalobkyně zcela nezpochybnitelně navážela a ukládala zeminu na dvě části pozemku p. č. 227/3 v k. ú. Čikov, který je biotopem zvláště chráněných druhů živočichů, zejména ohrožené koroptve polní a kriticky ohrožené kudlanky nábožné, čímž porušila zákaz rušení těchto živočichů, a to navíc i po rozhodnutí o předběžném opatření ze dne 29. 8. 2017, které bylo žalobkyni doručeno dne 30. 8. 2017.

68. Městský soud k žalobkyní uvedené námitce o neprokázaném závěru o existenci biotopu založeném na obecné charakteristice vlastností biotopu těchto chráněných druhů a na zaznamenaném a zdokumentovaném výskytu obou druhů poblíž zavážené oblasti při jediné návštěvě zaměstnance inspekce, uvádí, že je tento závěr dle městského soudu tímto způsobem zcela jednoznačně prokázaný. Pokud totiž jedno hledání, rovná se jedno nalezení, jedná se v podstatě o stoprocentní úspešnost a tím v tomto případě jednoznačné prokázání výskytu tohoto druhu v této oblasti. Naopak žalobkyní navrhované důkazy, které by snad měly prokazovat negativní skutečnost, tj. že se tam tyto druhy v určité době nevyskytovaly, se buď touto problematikou vůbec nezabývají, nebo jsou pro posouzení této skutečnosti zcela nedostatečné. Žalobkyně totiž rovněž nepřichází se seriózním, nezávislým a déle trvajícím průzkumem výskytu těchto druhů na daném území před započetím navážky, který by zpochybnil nebo vyvrátil závěr o existenci biotopu. Žalobkyní navržené důkazy (výpovědi svědků) o tom, že tam tyto druhy nebyly v určité době viděny, proto nemohou vrhnout jiné světlo na zjištěné skutečnosti, tj. že tam tyto druhy viděny v určité době byly. Žalobkyně zrovna tak sice sporuje rozsah navážky cca 15.000 m2 a namítá, že se tedy mělo vycházet z přesných a ověřitelných údajů, jaké představuje např. geometrické zaměření provedené profesionálem, nikoliv z orientačních výsledků metod použitých inspekcí, sama však s takovým zaměřením nepřichází. Městský soud souhlasí se žalovaným, že žalobkyně může jen stěží toto zaměření zpochybnit svědeckou výpovědí svých zaměstnanců.

69. Městský soud proto shledává způsob, jakým se žalovaný vypořádal s těmito důkazními návrhy zcela správným a tuto námitku považuje za nedůvodnou. Městský soud připomíná, že správní orgán není v souladu s § 52 důkazními návrhy účastníků vázán, a uvádí, že neshledal postup žalovaného nijak v rozporu se zásadou uvedenou v ust. § 3 správního řádu, tj. že správní orgán má postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 a požadavky uvedenými v ust. § 50 odst. 3 správního řádu, tj. i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.

70. Za této situace městský soud uzavírá, že napadené rozhodnutí není zatíženo vadou nezákonnosti, pokud žalovaný shodně jako správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobkyně ve výroku prvostupňového rozhodnutí identifikovaným skutkem dopustila přestupku podle § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb. Žalovanému tedy nelze na skutkovém půdorysu nyní posuzované věci s ohledem na shora popsaný prostor přezkumu daný žalobkyní zvoleným způsobem formulace žalobních námitek ničeho vytýkat, kdy obsah správního spisu závěry správních orgánů obou stupňů bez důvodných pochybností potvrzuje.

71. Městský soud dále konstatuje, že žalobkyně s některými námitkami jako např. to, že správní úřady opominuly se pak zaobírat také dalšími podstatnými skutečnostmi, jako jsou velikost a charakter populace (stálá, zastavující se, zimující ad.), teritorialita těchto druhů, biologickými nároky nebo kvalitou biotopu chráněných druhů zastižených na lokalitě Čikov, přitom tyto skutečnosti jsou zásadní při případném vyhodnocení dotčených pozemků jako biotopu, a taktéž rozsahu a intenzity aktivit, které lze klasifikovat jako zásah do přirozeného vývoje živočicha., přichází až v soudním řízení, ve svém odvolání je však neuvedla a žalovaný se tak nemohl s nimi vypořádat. Žalobní námitka je tak nedůvodná. Městský soud nicméně k této námitce uvádí, že se žalobkyní nesouhlasí. Městský soud má za to, že pokud bylo prokázáno, že tato lokalita splňuje charakteristiku prostředí vhodného pro jejich život a pokud se tam tito jedinci nacházeli, jedná se o jejich biotop. Velikost populace by hrála roli, pokud by šlo sankci za jejich usmrcení, což však není tento případ. Rozsahem (velikost skládky) škodlivé aktivity se správní orgány zabývaly a vzaly je v úvahu při stanovení trestu.

72. Důvodnými městský soud neshledal ani námitky žalobkyně směřující proti porušení pravidel dokazování (žalobní body tři až devět).

73. Žalobkyně v tomto ohledu namítala, že správní orgán prvního stupně přesvědčivě nezjistil skutkový stav, řádně nevedl dokazování a jako podkladů pro rozhodnutí využil pro žalobkyni do vydání prvostupňového rozhodnutí neznámých a překvapivých důkazních prostředků. Žalobkyně měla za to, že výklad žalovaného v odůvodnění napadeného rozhodnutí je nelogický, a to i pokud jde o přenášení důkazního břemene na žalobkyni a nesprávné hodnocení důkazů (včetně námitek žalobkyně a jejího „Vyjádření“ k Protokolu o kontrole ze dne 25. 8. 2017, které mělo být inspekcí nesprávně posouzeno jako námitky). Měla za to, že napadené rozhodnutí dostatečně neodůvodňuje vztah mezi skutkovým zjištěním orgánu prvního stupně a úvahou při hodnocení důkazů a závěry učiněnými tímto správním orgánem, neboť se k řadě z nich nevyjadřuje vůbec. Konečně namítala, že nebyl zjištěn skutkový stav, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, a bylo rozhodováno na základě částečně nezákonných důkazů, přičemž v takovém případě měly správní orgány obou stupňů aplikovat zásadu in dubio pro reo.

74. K tomu městský soud uvádí, že se nemohl ztotožnit s argumentem, že by v projednávané věci nebylo učiněno za dost základním zásadám správního řízení včetně zásad týkajících se dokazování, či že by bylo namístě hovořit o porušení zásady zákazu sebeobviňování. Žalobkyni pak nelze v žádném ohledu přisvědčit v tom, že by správní orgán prvního stupně vůbec řádně nezjišťoval skutkový stav či její práva jako účastníka správního řízení jakkoliv zkrátil. Jak již městský soud vyložil výše, námitky žalobkyně zpochybňující závěr o tom, že se žalobkyně předmětného skutku dopustila, neobstojí, když obsah správního spisu v posuzované věci dostatečně podporuje závěr o tom, že se posuzovaný přestupek podle § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb. stal a že jej spáchala žalobkyně, jak je zcela jasně a určitě popsáno ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí. Městský soud přitom neshledal vady v postupu žalovaného, který dle shora uvedených závěrů zcela správně specifikoval podklady rozhodnutí a zjištění plynoucí z důkazních prostředků provedených ve správním řízení, na základě nichž v odůvodnění rozhodnutí popsaným způsobem dospěl k obdobnému skutkovému závěru, a podání žalobkyně posuzoval zcela v souladu s § 37 odst. 1 správního řádu, tedy nikoliv podle jejich označení, ale podle samotného obsahu.

75. Městský soud se tedy nemohl ztotožnit s námitkou, že by napadené rozhodnutí trpělo žalobkyní označenými vadami procesu dokazování. Jak bylo uvedeno výše, žalovaný zcela správně specifikoval podklady rozhodnutí a zjištění plynoucí z důkazních prostředků provedených ve správním řízení, na základě nichž v odůvodnění rozhodnutí popsaným způsobem dospěl k rozhodným skutkovým a navazujícím právním závěrům. Není pravdou, že by v tomto ohledu bylo napadené rozhodnutí zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Rovněž tak městský soud v míře obecnosti odpovídající námitce, že výklad žalovaného v odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela nelogický, a to pokud jde o přenášení důkazního břemene na žalobkyni a nesprávné provedení důkazů, podotýká, že ani tuto námitku nemohl shledat důvodnou. Závěry žalovaného jsou přezkoumatelným způsobem odůvodněny a odpovídají pravidlům logického usuzování. Obdobně městský soud neshledal důvodnou opět toliko obecnou námitku poukazující na to, že nebyl zjištěn skutkový stav, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, resp. bylo rozhodováno na základě částečně nezákonných důkazů. Městský soud proto i v tomto případě uzavírá, že napadené rozhodnutí takovými vadami zatíženo není.

76. Ani obecná námitka poukazující na neoprávněný přenos důkazního břemene není opodstatněná. Napadené rozhodnutí ani prvostupňové rozhodnutí v žádném ohledu nestojí na závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že přestupek nespáchala, resp. že by nebylo správními orgány vůbec přihlédnuto k jejím tvrzením a předloženým důkazům. viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013-35, podle něhož sice leží důkazní břemeno v řízení o přestupku primárně na správním orgánu, pokud je však tvrzením delikventa některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal (zvýraznění provedl městský soud).

77. Z ničeho pak nevyplývá, že by správní orgány postupovaly v řízení v rozporu se zásadou vyplývající z § 50 odst. 3 správního řádu. Žalovaný svůj závěr o vině v souladu se závěry inspekce v prvostupňovém rozhodnutí v žádném případě nezaložil na neunesení důkazního břemene žalobkyní, ale na aprobovaném hodnocení obsahu konkrétních podkladů a zjištění plynoucích z provedení konkrétních důkazních prostředků ve správním řízení.

78. Pokud jde o námitku, která se týkala opatření důkazů, které bylo podle žalobkyně nepřípustné a závěry z provedeného inspekčního šetření dne 17. 8. 2017, místního šetření dne 25. 8. 2017 a zajištění důkazu ohledáním dne 27. 9. 2017, proto nebylo možno pro rozhodnutí o přestupku využít, což však nemělo zbavovat správní orgán povinnosti zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to zejména v řízení o uložení pokuty, městský soud předně uvádí, že tyto námitky nebyly v odvolání vzneseny. Co se týče protokolu o zajištění důkazu ze dne 20. 10. 2017, v odvolání bylo pouze namítáno, že nebyly splněny podmínky ust. § 138 odst. 1 správního řádu, s čímž se žalovaný ve svém rozhodnutí vypořádal a městský soud se s jeho závěry ztotožňuje. Co se týče námitky týkající se výslechu pana C., v odvolání byl pouze zpochybněn plánek, který p. C. předložil, s čímž se žalovaný rovněž vypořádal. Pokud v odvolání takto formulovaná námitka nebyla, nemohl se k ní vyjádřit, tato námitka je tak nedůvodná.

79. Městský soud se ztotožňuje se žalovaným, že zde byly naplněny podmínky uvedené v ust. § 138 odst. 1 správního řádu. Městský soud má za to, že pokud měla být zdokumentována činnost žalobkyně na této skládce, tento úkon z logiky věci nesnesl odkladu, jelikož několik dní předem naplánované a žalobkyni oznámené místní šetření by mohlo zmařit jeho účel. V tomto protokolu o zajištění důkazu ohledáním jsou zachyceny pouze skutečnosti, které byly zjištěny na místě samém, včetně toho, co na místě samém uvedl pan C. Městský soud k tomu dále uvádí, že se nemohlo jednat o výslech svědka, jelikož svědecká výpověď spočívá v tom, že se svědek až ex post vyjadřuje k určitému ději, uvádí, co viděl, slyšel a vnímal svými smysly, tj. vypovídá o skutečnosti, kterou zažil v minulosti. Kdežto v tomto případě se jednalo o popis toho, co pan C. dělal a říkal přímo v průběhu zajišťování důkazu. Pokud chtěla žalobkyně tato sdělení pana C. vyvrátit, měla k tomu prostor v rámci řízení nebo v odvolání. Žalobkyně však ani v odvolání ani v žalobě neuvedla jinou verzi, která by zjištění uvedená v protokolu vyvracela, např. že pan C. na lokalitě nebyl, nebo že nepracoval na základě objednávky pro žalobkyni, ale na základě objednávky jiné společnosti.

80. Důvodnými přitom městský soud neshledal ani další obecné procesní námitky žalobkyně poukazující na to, že byla porušena a krácena její procesní práva, že nebylo postupováno v souladu s veřejným zájmem a právními předpisy České republiky, nebyly šetřeny a hájeny její zájmy, resp. že žalobkyně nebyla seznámena s podklady pro vydání rozhodnutí před jeho vydáním, či že správní orgány porušily zásady § 2 odst. 1 a 2 správního řádu, dále zásady legitimního očekávání dle § 2 odst. 4 správního řádu a upřely tak žalobkyni právo na obhajobu, příp. na spravedlivý proces.

81. Městský soud ke konkrétním námitkám uvádí, že se žalovaný rovněž vypořádal se všemi námitkami týkajícími se protokolu o kontrole ze dne 25. 8. 2017, s nímž se žalobkyně zákonným způsobem seznámila a k němuž se dále vyjadřovala, kdy ohledně jeho přípustnosti a plné použitelnosti v projednávané věci městský soud odkazuje na jasné a bezrozporné odůvodnění žalovaného v napadeném rozhodnutí. Žalobkyně má sice pravdu, že ust. § 12 odst. 1 písm. c) a e) kontrolního řádu stanoví jako povinnou součást protokolu označení přizvané osoby, včetně důvodu jejího přizvání a označení předmětu kontroly, městský soud má však za to, že i pokud by tyto údaje zcela chyběly (což není tento případ), nečinilo by to protokol nepoužitelným pro další řízení. Městský soud shodně se žalovanou s odkazem na rozsudky Nejvyšší správního soudu uzavírá, že tyto formální nedostatky protokolu tak, jak je identifikovala žalobkyně, tj. aniž by uvedla, v čem se neuvedení těchto údajů promítlo do jejích práv, nebyly takového rázu, aby učinily tento podklad nepoužitelným v řízení, resp. aby měly vliv na zákonnost rozhodnutí. Městský soud svůj závěr opírá o jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího správního řádu, ve kterých se zabýval povahou protokolu o kontrole (pozn. zdůraznění učinil soud).

82. NSS ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2019, č.j. 6 As 29/2019 – 32 uvedl: „Dle Nejvyššího správního soudu jsou v této souvislosti klíčová především zjištění kontrolních pracovníků učiněná na místě samém a podrobně popsaná v protokolu o kontrole {viz k tomu výše odstavce [15] až [17] rozsudku}, který dle kontrolního řádu představuje výsledný dokument celé kontroly, shrnuje její celkový průběh a zachycuje reálně zjištěný stav věci a kontrolní zjištění, tj. výsledek, zda zjištěný stav je či není v souladu s konkrétními povinnostmi upravenými zákonem o loteriích, jejichž dodržování bylo kontrolováno. Nejvyšší správní soud přitom neshledal, že by protokol o kontrole byl vyhotoven v rozporu s § 12 odst. 1 a 2 kontrolního řádu a že by žalobci bylo znemožněno bránit se proti kontrolním zjištěním podáním námitek, které byly v daném případě zamítnuty rozhodnutím Specializovaného finančního úřadu ze dne 13. 6. 2016, č. j. 153848/16/4331-12813-050326.“ 83. Právní věta rozsudku ze dne 6. září 2018, č.j. 4 As 105/2018 – 36 zní: „I. Kontrolní orgán nepochybí, jestliže již při zahájení kontroly neidentifikuje kontrolovanou věc zcela jednoznačně a nedisponuje podrobnými informacemi o její povaze. II. Kontrolní protokol by měl obsahovat všechny skutečn osti, které se staly v průběhu kontroly na místě (tedy skutková zjištění), pokud jsou třeba k rekonstrukci úva h, které vedly kontrolní orgán ke konkrétním kontrolním zjišt ěním. Představuje zároveň spolehlivý a přezkoumatelný podklad pro navazující řízení, typicky správní řízení o správním deliktu; není jím proto nikterak zasaženo do práv kontrolovaného subjektu.

84. Rozsudek NSS ze dne 9. 10. 2007, č. j. 1 As 26/2007-60: „V protokolech o výslechu žalobce a svědků Š. (manželky žalobce) a Z. jsou opravovány chyby v psaní; v protokolech o výslechu svědků S., Z. a F., jakož i v protokolu o výslechu J. D., jsou kromě oprav pravopisných chyb vpisovány další údaje (jména osob, místa, děj). Opravy nejsou podepsány oprávněnou osobou a o závažnějších zásazích nebylo rozhodnuto usnesením. Způsob, jakým byly uvedené opravy provedeny, tedy neodpovídá způsobu, který pro tyto případy stanovuje správní řád, a správní orgán prvního stupně v tomto ohledu pochybil; tato vada řízení nicméně nedosahuje takové intenzity, aby bylo možno hovořit o vlivu na zákonnost správního rozhodnutí ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Zejména opravy pravopisných chyb nemohou mít jakýkoli vliv na vypovídací hodnotu protokolů a ani další dopisované údaje podstatu výpovědí nemění; výjimkou je pouze protokol o výslechu svědkyně Suché, kde bez (nesprávně) provedených oprav téměř nelze rozeznat, kdo koho napadal. Krajský soud však k provedeným opravám nepřihlížel a vycházel z původního znění protokolů, takže žalobce nemohl být vpisovanými údaji jakkoli poškozen.“ 85. V rozsudku NSS ze dne 4. října 2018, č.j. 9 As 190/2017 – 29, se uvádí: „Nejvyšší správní soud považuje protokol o kontrole za formálně i obsahově bezvadný v souladu s § 12 odst. 1 kontrolního řádu, navíc se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že stěžovatelka netvrdila, v čem se neuvedení všech osob, které za ni vystupovaly v průběhu kontroly, a dokladů, které měly tyto osoby v průběhu kontroly předložit, promítlo do jejích práv a do odpovědnosti za spáchané správní delikty. I v případě existence formálního nedostatku protokolu o kontrole by taková námitka bez vazby na odpovědnost stěžovatelky za výše uvedené správní delikty neobstála.“ 86. Soud k námitce žalobkyně týkající se provádění dokazování mimo ústní jednání odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2016, č.j. 2 As 33/2016 – 53, ve kterém byla formulována právní věta: Pokud správní orgán splní dvě podmínky, kterými jsou: (i) založení listiny do spisu podle § 17 odst. 1 správního řádu a (ii) účastník řízení má možnost se s těmito listinami seznámit při nahlížení do spisu podle § 36 odst. 3 správního řádu, lze provádět dokazování i jednoduše tím, že je listina vložena do spisu. V tomto rozsudku se rovněž uvádí následující: „Nejvyšší správní soud se i u přestupkového řízení, kdy je zákonem stanovena povinnost zásadně nařídit ústní jednání (oproti úpravě správních deliktů) vyjádřil v tom smyslu, že zásadní je, zda se účastník řízení mohl s daným důkazem seznámit a vyjádřit se k němu, nikoliv otázka, zda byl ryze formalisticky dodržen postup stanovený správním řádem (viz např. rozsudek ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, nebo ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25, ze dne 12. 4. 2012, č. j. 9 As 107/2011 nebo ze dne 22. 10. 2008, č. j. 6 As 51/2007 – 228).“ Z uvedeného lze dovodit, že i v přestupkovém řízení lze takový postup považovat za přípustný. Městský soud má za to, že žalobkyně nebyla zkrácena na svých právech, protože práva, o kterých píše, že je nemohla uplatnit při ústním jednání, zcela jistě mohla uplatnit po seznámení se s podklady rozhodnutí. Jak píše NSS ve shora citovaném rozhodnutí: … za situace, provádí-li se dokazování mimo jednání, je vhodné předem o tom informovat účastníky řízení a příp. vyhotovit protokol. S uvedeným závěrem nelze než souhlasit, nicméně nutno poukázat také na konstantní judikaturu, dle níž platí, že ne každá procesní vada má vliv na zákonnost rozhodnutí. Takovou vadou je i provedení důkazu listinou mimo jednání bez toho, aby o tom byl vyhotoven protokol. Důkaz listinou je totiž specifický v tom, že účastník může zpochybňovat toliko správnost nebo pravost listiny, jejíž obsah je neměnný. Nachází-li se taková listina po celou dobu řízení ve spisu a účastník řízení se s ní může seznámit, nejde o vadu, která by mohla ovlivnit zákonnost řízení ani následného rozhodnutí, neboť účastníku řízení nic nebrání ji jakkoli konfrontovat kdykoli v průběhu řízení.“ 87. Správní orgány přitom zcela v souladu s judikatorními požadavky neomezily shromažďování podkladů ve správním řízení a proces dokazování na mechanické převzetí výsledků šetření předcházejícího správnímu řízení. Všechny podklady předcházející vlastnímu zahájení řízení učinily součástí správního spisu v tomto řízení, přičemž tyto podklady dále doplňovaly. Žalobkyně byla přitom se všemi podklady pro rozhodnutí seznámena a bylo jí umožněno se k nim vyjádřit. Navíc byly žalovaným prováděny a hodnoceny i žalobkyní navržené důkazy – předně Hodnocení rizika využití odpadů k terénním úpravám dle přílohy č. 11, odstavce 4, vyhlášky č. 294/2005 Sb. v rámci akce Terénní úpravy lokality Běliny v obci Čikov, Rozbor zemin - vyhodnocení směsného vzorku zeminy ze dne 11. 5. 2017. Proto se městskému soudu jeví jako ryze účelové pokud ne absurdní tvrzení žalobkyně, že se k těmto dokumentům před vydáním rozhodnutí žalovaného nemohla vyjádřit, když je sama správnímu orgánu z jí známých důvodů předložila nebo dokonce sepsala (vyjádření k protokolu ze dne 11. 9. 2017).

88. Žalobkyně dále spatřuje vadu řízení v tom, že se žalovaný v odůvodnění odvolává na skutečnosti mu známé z „vlastní úřední činnosti“ (na str. 13, 30 a 34), aniž žalobkyně aplikaci těchto skutečností mohla předvídat a uplatnit svá procesní práva. Městský soud k tomu uvádí následující. Předně tyto skutečnosti žalobkyni nebyly neznámé. Na str. 30 je odkaz na rozhodnutí KrÚ KV ze dne 14. 3. 2018, které se týkalo žalobkyně a které jí zcela jistě bylo doručeno. Na str. 34. je odkaz na předchozí přestupková řízení se žalobkyní, která jí rovněž zcela jistě musela být také známá. A na str. 13 je popisován stav předmětné lokality, která byla v minulosti ovlivněna výstavbou D1, na kterou odkazovala sama žalobkyně, a dále je zde popsán stav dnešní a to z fotografií, se kterými se mohla žalobkyně seznámit již před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Žalobkyně sice uvádí, že s ohledem na to, že nevěděla, že žalovaný bude s těmito skutečnostmi pracovat, nemohla uplatnit svá procesní práva, v žalobě však vůbec neuvádí, které procesní právo nemohla uplatnit, a ani v žalobě s těmito skutečnostmi nikterak nepolemizuje a netvrdí ani neprokazuje opak. Městský soud proto považuje i tuto žalobní námitku nedůvodnou.

89. To samé platí o literatuře, na kterou se žalovaný ve svém rozhodnutí odvolává, s tím, že žalobkyně sice tvrdí, že jí nebyl poskytnut dostatečný prostor pro využití procesních práv, na druhou stranu v žalobě se závěry uvedenými v této literatuře nikterak nepolemizuje a rovněž neuvádí, jaké procesní práva by využila, pokud by k tomu prostor měla. Námitka je nedůvodná 90. Rovněž tak je obecná námitka týkající se neprovedení žalobkyní navrhovaných důkazů /viz bod 67 tohoto rozsudku/. Žalobkyně však v této obecné námitce opět neuvádí, jaká tvrzení a jaké skutečnosti měly být těmito důkazy prokázány a neuvedla to ani v odvolání.

91. Městský soud se rovněž ztotožnil s vypořádáním námitky týkající se mapky s vymezením skládky zeminy, jejíž opatření navrhla sama žalobkyně. Městský soud má za to, že správní orgány pracovaly s tímto podkladem jako s kterýmkoliv jiným podkladem, který žalobkyně k věci předložila, a na vypořádání uvedené v žalovaném rozhodnutí ve stručnosti odkazuje.

92. Jak bylo uvedeno výše, závěr o vině není založen na úvahách a domněnkách či na žalobkyni neznámých skutečnostech z úřední činnosti správních orgánů či (podkladové) literatury, ale na přezkoumatelně popsaných skutkových a navazujících právních závěrech. Správní orgány z výše vyložených důvodů podle přesvědčení městského soudu dostály požadavkům vyplývajícím z principu materiální pravdy a zjistily ve správním řízení skutkový stav, o němž nelze mít důvodné pochybnosti. Městský soud podotýká, že správní orgán prvního stupně zcela v souladu s rozhodovací praxí správních soudů vyšel z výsledků kontroly realizované jím před zahájením správního řízení, přičemž podklady shromážděné v rámci kontroly učinil součástí správního spisu v řízení o přestupku.

93. Ohledně žalobkyní tvrzeného pochybení správních orgánů obou stupňů při určení výše sankce za přestupek pak městský soud v plném rozsahu odkazuje na příslušnou část odůvodnění napadeného rozhodnutí, s níž se zcela ztotožňuje a v níž je podrobně popsáno správní uvažování při ukládání správního trestu jak u inspekce, tak následně u žalovaného. Žalobkyně pak ve své žalobě k tomuto nic dalšího oproti odvolání netvrdila.

94. Vedle toho městský soud doplňuje, že dle § 88a zákona č. 114/1992 Sb. se výnosy pokut uložených inspekcí dělí způsobem upraveným zvláštním zákonem, konkrétně zákonem č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Ten v § 2 písm. g) stanoví, že příjmem fondu jsou pokuty uložené inspekcí za porušení předpisů a opatření k ochraně životního prostředí a z odst. 3 vyplývá, že z pokut připadá 50 % do rozpočtu obce, v jejímž katastru došlo k porušení předpisů. Obec pak má povinnost využít získané prostředky k ochraně životního prostředí. Skutečnost, že část žalobkyní zaplacené pokuty za přestupek jde obci Čikov, tak sleduje naplnění zákonných ustanovení.

95. Městský soud rovněž na tomto místě zdůrazňuje, že odpovědnost definovaná v § 88 zákona č. 114/1992 Sb. je odpovědností objektivní, jedná se tak o odpovědnost za následek, tj. bez ohledu na zavinění. Není proto podstatné, zda odpovědný subjekt věděl, že svou činností zasahuje do přirozeného vývoje zvláště chráněného živočicha a správní orgán rozhodující o přestupku zkoumá zejména naplnění obligatorních znaků objektivní stránky skutkové podstaty, kterými jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2011, č. j. 1 As 86/2011-50), přičemž škodlivý následek tkví v porušení či (jen) v ohrožení právem chráněného zájmu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. 1 As 143/2014 – 52), k čemuž prokazatelně v projednávaném případě došlo.

96. K názoru žalobkyně, že závěry žalovaného vedou k absurdní nutnosti projednat každý záměr, soud uvádí, že tyto závěry nejsou nikterak absurdní a že v tom právě tkví ochrana přírody a specificky ochrana zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin. Jak se vyjádřil Nejvyšší správní soud žalobcem citovaném rozsudku ze dne 21. 2. 2018, č. j. 8 As 172/2017 – 39 týkajícím se pokuty 9.000,- Kč za zničení sídla holuba doupňáka: „Zcela lichá je přitom i argumentace stěžovatelky, podle níž by v případě přijetí závěrů krajského soudu a správního orgánu byla těžba vyloučena kdekoliv, kde v minulosti byl viděn či slyšen konkrétní druh živočicha. Nic takového totiž z napadených rozhodnutí neplyne. Účelem právní úpravy sankcí (pokut) udělovaných právnickým a fyzickým osobám při výkonu podnikatelské činnosti za protiprávní jednání je postihnout takové jednání, jímž došlo k zásahu do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů. Ustanovení § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny nemá přednostně za cíl omezovat podnikající právnické a fyzické osoby při jejich činnosti v přírodě a vyloučit tak jakékoliv zásahy do přírody, ale má přírodu a krajinu ochránit před možnými necitlivými a zákonem zapovězenými zásahy. Ačkoliv právní úprava ochrany životního prostředí může vlastníkům, podnikatelům ale i jiným fyzickým osobám připadat nadměrně omezující a mnohdy jim vskutku i jistá úskalí přináší, nelze jen proto její existenci považovat za zbytečnou a pomocí výkladu, který v kasační námitce uplatňuje stěžovatelka, smysl zákonné úpravy zcela vyprazdňovat.“ 97. Žalobkyni jakožto profesionálovi v oblasti stavebnictví muselo být jasné, že při každém stavebním záměru je vyžadováno stanovisko orgánu ochrany přírody ve smyslu ust. § 45i zákona o ochraně přírody, a pokud EIA v tomto případě dočasnou mezideponii neřešila, bylo na žalobkyni, aby tento záměr s orgány ochrany životního prostředí projednala samostatně. Je zcela pochopitelné, že žalobkyně nemusela mít povědomost o tom, že tyto pozemky slouží jako stanoviště některých chráněných druhů. Právě proto si tuto skutečnost měla ověřit vyžádáním stanoviska, popř. výjimky od orgánu ochrany životního prostředí. Kdyby žalobkyně takto postupovala, orgán ochrany životního prostředí by dané území mohl prozkoumat a následně příp. případně určit, která část tohoto území neplní účel biotopu těchto živočichů a může být využita žalobkyní požadovaným způsobem.

98. Městský soud pak plně přisvědčuje argumentaci žalovaného v tom, že skutečnost, že uložená pokuta bude mít do hospodaření odvolatele negativní dopad, je pojmovým znakem každé sankce, což je zcela logické. Sankci uloženou žalobkyni pak lze vzhledem ke shora uvedenému považovat za reálný odraz porušení zákona se všemi s tím spojenými následky. Uložená sankce má působit preventivně i represivně, tj. má potrestat pachatele za spáchání přestupku a též jej odradit od nezákonného postupu v budoucnu, což je v daném případě naplněno. Doplňkové argumenty žalobkyně k příp. uplatnění moderace a snížení pokuty za přestupek spočívající na tom, že je žalobkyně vlastně trestána státem v situaci, do které ji sám stát prostřednictvím své vlastní příspěvkové organizace v rámci nutnosti rychlé modernizace dálnice D1 dostal, a uváděná polehčující okolnost charakteru dotčeného pozemku a zájmu místní samosprávy obce Čikov na jeho rekultivaci jsou pak dle názoru městského soudu zcela nerozhodné a žalovaný nijak nepochybil, pokud k nim nepřihlédl.

99. Stejně tak nelze uvažovat o uplatnění moderace v souvislosti s žalobkyní uváděným příkladem týkajícím se společnosti Lesy Dolejš, s.r.o. a zničení sídla a poškození biotopu zvláště chráněného druhu živočicha holuba doupňáka, když v projednávané věci není skutkový stav až tak rozdílný a výše sankce dle městského soudu zcela odpovídá mimořádnému rozsahu protiprávního jednání (ploše zničeného biotopu).

100. Lze tak uzavřít, že správní orgány obou stupňů vyšly z úplně a dostatečně zjištěného skutkového stavu, a jimi zjištěný skutkový stav postačoval pro právní posouzení věci, a konečně, že jejich rozhodnutí není postaveno na domněnkách, ale na konkrétní právní argumentaci, která vyčerpávajícím způsobem posoudila zjištěný skutkový stav a to zcela v souladu se zákonem. Skutečnost, že žalobkyně s takovým právním posouzením věci nesouhlasí, nemůže být bez dalšího důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.

101. Pokud jde o doplňující informace týkající se dění v lokalitě po podání žaloby, které žalobkyně soudu předložila v podání ze dne 5. 3. 2021 a podle kterých byl z lokality odvezen veškerý navezený materiál a v lokalitě jsou dále prováděna opatření ke zlepšení přírodního prostředí, tak ty nemají pro posouzení věci žádnou relevanci. Městský soud při posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí totiž v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. K pozdějšímu vývoji a třeba i snaze žalobkyně o nápravu svých dřívějších pochybení tudíž nemohl přihlédnout.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

102. Městský soud v Praze neshledal důvodnou žádnou ze žalobkyní vznesených žalobních námitek, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

103. O nákladech řízení rozhodl Městský soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Ve věci úspěšnému žalovanému náleží právo na náhradu nákladů řízení. Protože však žalovanému nad rámec jeho úřední činnosti náklady nevznikly, městský soud jejich náhradu žádnému z účastníků nepřiznal.